Česká a uherská panovnice Marie Terezie realizovala školské reformy v 18. století z praktických důvodů, neboť pro budování centralizované státní správy a moderní armády bylo potřeba dostatečného počtu kvalifikovaných úředníků a vojáků. Podpora růstu manufakturní a strojové výroby s náročnějšími výrobními postupy s sebou nesla též nutnost disponovat pracovníky alespoň se základním vzděláním. Zvyšování gramotnosti obyvatelstva a získání praktických vědomostí i dovedností měly rovněž zvýšit úroveň zemědělství, což se mělo odrazit na prosperitě celého soustátí. 

Vídeňská vláda brala v potaz taktéž potřebu státní správy komunikovat se všemi poddanými prostřednictvím psaného či tištěného textu a současně ovlivňovat obyvatelstvo pravidelnou výukou náboženství a loajality k trůnu. Panovnice též nelibě nesla, že její úhlavní nepřítel – protestantské Prusko –, který jí uloupil Slezsko a Kladsko, slavil s povinnou školní docházkou velké úspěchy. Na druhou stranu nutno dodat, že myšlenky osvícenských myslitelů a filantropů měly na císařovnu minimální vliv. 

Platí církev 

Na radu svého důvěrníka, kancléře Václava Antonína knížete z Kounic-Rietbergu velmi zbožná Marie Terezie jen velmi nerada odebrala katolické církvi monopol na duchovní a kulturní život. Nicméně postupně podřídila celý církevní majetek dozoru státní správy a církevním řádům zakázala převádět peněžní prostředky do zahraničí. V roce 1773 nakonec souhlasila i se zrušením jezuitského řádu, jenž do té doby představoval hlavní pilíř vzdělávání. Celkově tedy omezila katolickou církev v nabývání dalšího majetku a minimalizovala její daňová privilegia. Výnosů ze zestátněného jezuitského majetku se rozhodla využít ve prospěch rozvoje světského školství a dalších nenáboženských aktivit. Světské vzdělání tak postupně podřídila státnímu dozoru. 

Marie Terezie si byla vědoma toho, že církev a část pozemkové aristokracie, která se obávala o pracovní síly, se zavedením školských reforem nesouhlasí. Přesto v sedmdesátých letech 18. století prosadila zásadní modernizaci základního a středního školství. V roce 1774 povolala ze Zaháně skvělého pedagoga, kněze a opata Johanna Ignaze von Felbigera jako tvůrce reformy. Byl absolventem vratislavské univerzity, měl zkušenosti jako vychovatel, badatel, učitel na první ekonomicko-matematické reálné škole založené v Berlíně a školní inspektor. Pro katolíky v pruském Slezsku sepsal školský řád a pro učitele základních škol připravil příručku, jak děti učit číst a psát. Panovnice v něm našla autora konkrétních opatření, který uvedl v soulad osvícenské ideály s náboženskými východisky. 

Z mnohých Felbigerových metod je patrné, že navazoval na přelomové myšlenky Jana Amose Komenského, který byl přesvědčen, že žádné dítě by nemělo být vyloučeno z výchovy, jejíž hlavním cílem je poznat sebe a svět, ovládnout sebe a povznést se k Bohu. Felbiger na myslitele ze 17. století přímo odkazoval v jednom ze svých spisů, konkrétně u myšlenky názornosti, hromadného vyučování, metodického postupu od jednoduššího k obtížnějšímu a od známého k neznámému. 

Rozkaz, nebo doporučení? 

Felbiger sepsal Všeobecný školní řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko-královských dědičných zemích, který byl vydán jako závazné nařízení v prosinci 1774. Ve čtvrtém paragrafu se uvádělo: „Ve všech menších městech a městysech a na venkově alespoň v místech, kde jsou farní kostely nebo v jejich blízkosti filiální (pobočné) kostely, musí být zřizovány obecné nebo takzvané triviální školy, v nichž bude dětem přednášeno náboženství nebo jeho dějiny, jakož i mravouka, poznávání písmen, slabikování, a čtení tištěných a psaných textů, kurentové písmo, čtyři druhy početního umění a jednoduchá trojčlenka. Nebude zapomenuto ani na poučení o tom, jak spravovat své záležitosti a vést své hospodářství pomocí osvojených znalostí, dovedností a zásad vhodných pro každého v každé životní situaci.“ 

V textu dále stálo, že by bylo vítáno, kdyby rodiče posílali do škol děti ve věku od šesti do dvanácti let. Většina odborníků se domnívá, že se jednalo o doporučenou školní docházku, zatímco menší část z nich vykládá text tak, že pokud si panovnice něco přála, jednalo se o rozkaz, a tudíž je přesvědčena, že zavedla povinnou školní docházku. 

Nicméně ve skutečnosti nebylo během vlády Marie Terezie možné prosadit školní docházku pro všechny děti, neboť neexistoval dostatek škol a učitelů. Navíc se mnohé děti podílely na výdělečné činnosti v zemědělství a řemeslech, takže do školy nedocházely. Teprve po roce 1789 se triviální školy zřizovaly v obcích, kde žilo 90–100 dětí ve školním věku, a tím pádem se podařilo zajistit povinnou docházku. Definitivně ji u nás uvedl do praxe školský zákon z roku 1869. 

Všichni najednou 

Triviální školy dostaly svůj název podle tří základních výukových předmětů – čtení, psaní a počtů, takzvaného trivia. Používal se i název „německé“ školy, což mylně vyvolávalo představu, že se v nich učilo pouze německy. V oblastech s českým etnikem se ale běžně užívaly slabikáře a čítanky v českém jazyce a vyučovalo se česky. Zřizovateli těchto škol byly obce, takže se triviálním školám velmi záhy již říkalo pouze obecné. Učilo se hromadně, ve stejný čas, na stejném místě a s větším počtem žáků, kteří byli rozřazeni podle těchto zásad: „Žáci, kteří mají stejné schopnosti, jsou vyučováni pospolu. Všichni žáci jsou rozděleni do více seskupení nebo tříd. Toto oddělení se realizuje ve všech učebních předmětech. Nejlepší, průměrní a horší žáci jsou dohromady a následně jsou z nich vytvořeny tři třídy.“ 

Učitel tedy již nevyučoval jednoho svěřence po druhém, ale všechny najednou. Žáci společně poslouchali jeho zřetelný a hlasitý výklad, přemýšleli o něm, sledovali zápis na tabuli a prováděli zadané úkoly. Pro udržení pozornosti měl učitel klást otázky nejprve celé třídě, poté vyvolat někoho konkrétního. Žáci se tak učili i tím, že opravovali spolužáky, kteří se dopouštěli chyb. Vyučující měl chválit a motivovat.

Tímto způsobem se lépe udržovala kázeň. Žáci, kteří nezvládali učení, nemohli postoupit do dalšího ročníku. Vrcholnou částí Felbigerova systému nazývaného podle jeho působiště též zaháňským byla katechetická metoda (dialogická), tedy vyučování formou otázek a odpovědí. Její dobový název z termínu pro křesťanské vyučování odkazuje na fakt, že se používala především při výuce náboženství. Žáci při ní měli ideálně dosahovat analytického vyvozování jednoho poznatku z druhého a následného sestavování celku. 

Praktická stránka výuky 

„První, čeho je třeba dbát při pospolném čtení, je toto: děti jsou vybaveny stejnými učebnicemi. Je samozřejmé, že takové učebnice musí být zbaveny chyb, jak je to jen možné. Bez shodných učebnic není myslitelné začít výuku. Žáci čtou pospolu, protože by měli pronést tatáž slova ve stejném tónu a stejném okamžiku,“ uváděla metodická příručka o učebnicích. Z tohoto důvodu došlo v české metropoli ke zřízení c. k. skladu školních knih, který byl pověřen vydáváním učebnic. 

V letech 1774–1775 vyšel Felbigerův Slabikář pro potřebu škol v císařsko-královských státech v němčině a češtině, přičemž bylo nařízeno, že bude jediným používaným pro výuku čtení v rakousko-českých školách. Vycházel ve velkých nákladech až do roku 1851. Především z finančních důvodů neobsahoval žádné ilustrace. Čtvrtina výtisků byla bezplatně poskytována chudým dětem. Jelikož reformátoři považovali za důležitou také péči o národní jazyk, v pražské tiskárně pro školy se vedle čítanek, jazykových učebnic a početnic tiskly i bible a katechismy v češtině, což značně podpořilo proces národního obrození. 

V pátém paragrafu řádu se popisovalo i materiální zabezpečení triviálních škol: „Školy musí být vždy vybaveny vzhledem k počtu žactva, kterému se má zde dostat vzdělání, jednou nebo dvěma učebnami, jež nesmějí v žádném případě sloužit jiným účelům, aby žáci neměli, jak k tomu ještě zhusta dochází na venkově, učební prostor zabraný domácím a hospodářským náčiním školmistra (školníka), a aby nebyli bez ustání rozptylováni a v učení rušeni domácími lidmi – ženami, dětmi, služebnictvem nebo dokonce i zvířectvem. Při zřizování učeben je třeba dbát na dostatečný přístup světla a na vyhovující prostor pro příslušný počet školních dětí. Učebny nesmějí být přitom příliš velké, aby se v zimě nespotřebovalo mnoho dříví, ale také ne příliš malé, neboť je nutno, aby všichni žáci seděli pohodlně. Musí být vybaveny v potřebném množství lavicemi, stoly, školními tabulemi, kalamáři a jiným příslušenstvím, jakož i přihrádkou vhodnou pro uložení knih.“ 

Vyhrazeno pro chlapce 

Pro mužskou populaci zaváděla reforma v každém kraji též hlavní školy, později nazývané měšťanské. Vyučovaly se v nich předměty jako na triviálních školách, a navíc základy reálií a latiny, sloh, kreslení a geometrie. Od druhé třídy se učily všechny předměty v německém jazyce. Příslušný paragraf zněl: „V každém okrese, čtvrti nebo obvodu má být nejméně jedna hlavní škola. V každé takové škole mají působit tři, nejvýše čtyři učitelé včetně ředitele, ke kterým se připojuje katecheta. Vyučují ve třech učebnách. Kromě rozšířeného vyučování náboženství a všeho, co je zavedeno na školách triviálních, má být na hlavní škole vyučováno i těm předmětům, které částečně slouží studiu, částečně ale mohou být užitečny těm, kteří by se chtěli věnovat vojenskému stavu nebo stavu zajišťujícímu rozvoj zemědělství, řemesel a jiných oborů, a to v tom rozsahu, pro který je zajištěn počet schopných učitelů v rámci doby určené pro vyučování. Dále má být vyučováno počátkům latinského jazyka a nemělo by být opomenuto ani podání návodu, jak zpracovávat písemná pojednání. Rovněž zde bude učeno kreslení, zeměměřičství a nejdůležitějším zásadám vedení domácího hospodářství a zemědělství. Mělo by být též vyučováno počátkům zeměpisu a dějepisu, zvláště se zřetelem k vlastivědě.“ 

Značných změn doznalo také střední školství. V Čechách bylo zachováno pouze třináct latinských škol (gymnázií) s pětiletou délkou studia. Řada jich byla zrušena a místo nich fungovaly normální neboli vzorové školy. Ty byly zřízeny v hlavních městech jednotlivých zemí monarchie, vyučovalo se zde výlučně v němčině, navštěvovali je talentovaní žáci, kteří se připravovali ke studiu na gymnáziích, a vychovávali se tu učitelé pro nižší typy škol. Vrchní dozor nad normálními školami převzal profesor pražské univerzity Karl Heinrich Seibt, rodák z Horní Lužice. Jako jeden z prvních přednášel živým jazykem, německy, a to o estetice a krásné literatuře a o jejich vlivu na vzdělání a výchovu člověka. Horoval pro mravní jednání člověka a zasloužil se o rozvoj pedagogiky jako vědy. Odměnou za svoji činnost se stal rektorem pražské univerzity a byl povýšen na rytíře. 

A co dívky? 

Všeobecný školní řád z roku 1774 reguloval i vzdělávání ženské populace: „Kde se naskytne vhodná příležitost, buďtež zakládány zvláštní dívčí školy, kde by se dívky mohly učit kromě všeobecným školním předmětům nejméně jednu hodinu denně ženským ručním pracím, jako je šití, předení vlny a zpracování lnu. Měly by být učeny i předpisům slušného chování a zdvořilosti, osvojování si pravidel čistoty a stydlivosti (…). Zároveň je třeba přihlížet k tomu, aby za učitelky na těchto dívčích školách byly hlavně získávány mravné, obratné a se školstvím alespoň poněkud obeznámené osoby ženského pohlaví. Vůbec by mělo být na zřizování těchto škol dbáno přednostně, neboť jednak se většině lidí dostává první výchovy z rukou ženských osob a jednak je třeba dívky připravit na jejich budoucí poslání v rodině. Kde není možno zřídit zvláštní dívčí školy, tam musí dívky navštěvovat místní obecné školy. Nesmějí být ovšem zařazovány mezi hochy, ale naopak musí sedět zcela odděleně od nich ve zvláštních lavicích.“ Ve skutečnosti dívky do škol nedocházely až do roku 1780. Teprve po smrti Marie Terezie byly v některých městech zřízeny první dívčí třídy. 

Výsledky reformy 

Tereziánská školská reforma byla na svou dobu velmi moderní a zůstává do dnešních dnů nejvýraznější a principiální reformou našeho školství. Zahájila proces poznenáhlého utváření učitelského stavu a profesionalizace pedagogů a zpřístupnění všeobecného vzdělání všem vrstvám obyvatelstva. Dokazují to i statistické údaje. Rok po vydání školního řádu existovalo 1 479 škol, v roce 1790 již 2 500. V roce 1778 působilo přes 500 triviálních škol, jejich počet vzrostl do roku 1791 na 2 085, počet žáků se zvýšil ze 112 000 na 185 000 a do roku 1795 na 217 000, což byly dvě třetiny všech školou povinných dětí.

Image

Čtěte také

Buditel, nebo trpitel: Jak se žilo učitelům v tereziánské éře?

Methylrtuť je kovoorganický kationt a nejjednodušší organická sloučenina rtuti. Do okolního prostředí se dostává zejména coby vedlejší produkt nejrůznějších průmyslových procesů, jako je třeba spalování uhlí. Je extrémně toxická. Lidé jsou jejím účinkům často vystaveni v důsledku konzumace kontaminovaných ryb, přičemž její poločas rozpadu v krvi je asi 50 dnů. Výzkumy z posledních let ukazují, že množství methylrtuti v prostředí i živých organismech narůstá a u lidí tato toxická látka ohrožuje nervový systém, ledviny nebo třeba doposud nenarozené děti. 

Geneticky vylepšení čističi

Výzkumný tým Macquarieho univerzity v australském Syndey nedávno hledal řešení jak okolní prostředí zbavit alespoň části toxické methylrtuti. Badatelé vsadili na „biologickou“ cestu, když použili k čištění prostředí geneticky vylepšené organismy – mušky octomilky a dánia pruhovaná. Geneticky je upravili a vložili do nich geny z bakterie E. coli. 

Dotyčné geny vyrábějí dva enzymy, které dovedou přeměnit methylrtuť na elementární rtuť, sice stále toxickou, ale také mnohem méně nebezpečnou. V laboratorních testech se ukázalo, že elementární rtuť, která vznikne se v plynné podobě, uniká do prostředí, kde ale není tak nebezpečná jako methylrtuť a hlavně tolik nehromadí v v organismech. Výzkum a vývoj metody pro odstranění rtuti z prostředí zveřejnil vědecký časopis Nature Communications.

„Získali jsme technologii, se kterou je možné upravit živočichy tak, aby jejich trávicí soustava dokázala zpracovat organický odpad, v němž se methylrtuť typicky vyskytuje,“ vysvětluje Kate Tepperová. „Geneticky upravený hmyz může zpracovávat například materiál z čističek odpadních vod, který je zodpovědný zhruba za čtvrtinu rtuti v prostředí.“

Image

Čtěte také

Tučňáci pomáhají mapovat koncentrace rtuti v Antarktidě

Jeho snímky sluneční koróny při zatmění obletěly svět a ozdobily titulní stránky předních periodik. Některé z nich převzala NASA jako Astronomický snímek dne a v roce 2009 se jeho fotografie koróny z pouště Gobi objevila na obálce časopisu Nature. Od prvního snímku zatmění Slunce k současným brilantním astrofotografiím Miloslava Druckmüllera však vedla poměrně dlouhá a náročná cesta, vroubená vznikem řady matematických metod pro vizualizaci a analýzu získaných obrazů.

Co pro vás znamená pohled na zatmění Slunce? Jaké při něm míváte pocity?

Stres – to jediné slovo vystihuje vše. Úplná zatmění Slunce nastávají na Zemi v jednoletých až dvouletých intervalech, často na místech, kam je složité a drahé se dostat. Úkaz trvá několik málo minut, někdy i jen desítek sekund. Jediná chyba při pořizování dat zničí všechno, nic se nedá opakovat. Psychický tlak je skutečně děsivý.

Mimo jiné působíte jako pedagog na Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně. Pokud byste měl zhodnotit výsledky své práce, který z nich je pro vás nejdůležitější?

Kdybych to měl zhodnotit, tak by se jistě jednalo o nalezení hranice bezkolizního plazmatu ve sluneční koróně. Jde totiž o něco, co se dá bez metod, které používáme, najít jen docela obtížně. A právě pozorování těžkých iontů železa, jímž se zabýváme, to umožňuje. Jde o nalezení hranice, za kterou se složení daných iontů již nemění – a sice proto, že se už nikdy nepotkají s elektrony, aby mohly rekombinovat. Takže za hranicí bezkolizního plazmatu je úplně jedno, jestli je pozorujete ze vzdálenosti dvou slunečních poloměrů, nebo ze vzdálenosti Jupitera, protože mají pořád stejné složení. 

Dělat cokoliv, ale pořádně

V Česku i ve světě jste proslul především svými excelentními snímky koróny při zatmění Slunce. Odkud pramenila vaše touha fotografovat právě tento zajímavý úkaz?

Byl jsem ještě kluk, měl jsem asi jedenáct let. A tehdy jsem se dozvěděl, že za třicet čtyři let bude blízko naší republiky vidět úplné zatmění Slunce. Ta informace mi utkvěla v hlavě. Tenkrát jsem si vůbec nedovedl představit, jak takové zatmění vypadá – ale říkal jsem si, že bych u něj chtěl být a vyfotografovat ho. Netušil jsem ani, kudy má procházet pás totality, ale věděl jsem, že úkaz bude vidět z Rakouska. A protože se tam v té době nesmělo, vytrvale jsem si lámal hlavu, jak se za hranice dostanu. Nicméně během těch tří dekád, které mezitím uběhly, se mnoho věcí změnilo a v roce 1999 už se do Rakouska jezdit mohlo.

Fotografovat zatmění Slunce není jednoduché. Měl jste už v mládí nějakou zkušenost s focením vesmírných objektů?

Já jsem měl velkou spoustu zájmů, ale asi nejvíc ze všeho mě v tomto věku bavila právě fotografie. Inspiroval mě můj tatínek, vášnivý fotograf, a já jsem díky tomu strávil snad půlku života v temné komoře při oranžovém světle. Už jako předškoláka mě okouzlovalo vložit naexponovaný papír do misky s vývojkou a sledovat, jak na něm vzniká obraz. Pak mi tatínek přidělil velmi zodpovědný úkol – abych míchal ustalovačem, protože jinak by se na snímcích udělaly skvrny. A jelikož mě bavila fotografie, chtěl jsem zatmění Slunce nejen vidět, ale i zvěčnit.

Vy jste byl už odmalička velmi zvídavý, že? A k tomu jste měl opravdu skvělého tatínka…

On zastával názor, že žádná otázka není tak složitá, aby mi na ni neodpověděl. Nikdy neřekl: „Na tohle jsi ještě malý, tomu nerozumíš.“ Vysvětloval mi i velmi komplikované věci, které jsem tenkrát zjevně ani nemohl dobře pochopit, ale byl velice trpělivý a opakoval mi to i několikrát. A také říkával: „Dělej prosím tě, cokoliv chceš, ale dělej to doopravdy a pořádně!“ Jde pro mě asi o tu nejdůležitější vzpomínku, kterou na něj mám. Zmíněné rčení si s sebou nesu celý život a řídím se jím dodnes.

Měl jste v dětství nějaké vysněné povolání?

Mě bavilo tolik různých věcí, že jsem si až nedovedl vybrat. Kromě fotografie mě bavila také astronomie a příroda. Ale nikdy jsem neměl nic vysněného, nikam jsem nesměřoval. Rodiče mi vždycky umožnili dělat to, co jsem dělat chtěl. Na střední škole mě nejvíc zajímala fyzika, ale nakonec zvítězila matematika. V současné době mám někdy pocit, že je kolem nás spousta lidí, kteří často jenom předstírají, že je něco zajímá, že něco zkoumají – a přitom je to třeba vůbec nezajímá.

Fotografie versus oči

Uplynulo oněch třicet čtyři let, psal se rok 1999 a vy jste vyrazil na svoji první expedici za zatměním Slunce. Jak dopadla?

Jako expedici jsem to tehdy ani nevnímal. Spíš jako takový pěkný rodinný výlet za poznáním. Jel jsem totiž i s našimi dvěma dcerami – jedné bylo jedenáct let a druhé čtrnáct – a se skupinkou kamarádů. Protože předpověď tehdy ukazovala, že se nad Rakouskem očekává poměrně velká oblačnost, vyrazili jsme do Maďarska, kde byly vyhlídky příznivější. Zatmění se pak nádherně vydařilo a já jsem pořídil mnoho fotografií. Nejprve mě nadchly, jelikož se mi vůbec povedlo metrovým teleobjektivem Slunce najít a ostře zachytit. Ale potom mě hluboce zklamaly: Neměly totiž nic společného s tím, co jsem při zatmění viděl. A protože jsem matematik, začal jsem si lámat hlavu nad příčinou.

O co se konkrétně jednalo?

Pohled na zatmění Slunce vlastníma očima je jednoduše nádherný, bohužel se však nedá běžným způsobem zachytit na fotografii kvůli obrovskému kontrastu. V blízkosti měsíčního okraje oslnivě září koróna a ve vzdálenosti několika slunečních poloměrů jsou již vidět i hvězdy. Já jsem však velmi toužil dělat obrazy, které by odpovídaly tomu, co jsem opravdu viděl. Spolupracoval jsem tehdy s kamarády na obrazových analyzátorech, takže jsem měl řadu zkušeností. Proto jsem se rozhodl vytvořit specializovaný software.

Spočíval důvod v nevhodném fotoaparátu, nebo v něčem jiném?

Musíme si uvědomit, jak funguje fotografie a jak lidské oko. Fotoaparát – ať už klasický na film, či digitální – představuje v podstatě zařízení na měření intenzity světla, kterou změří a zachytí v každém obrazovém bodě. Ale lidský zrak se chová úplně jinak, a sice jako analyzátor, který srovnává intenzitu světla v daném obrazovém bodě s intenzitou v okolí. A v tom je kámen úrazu!

Čili nebylo nutné měnit způsob fotografování, ale zpracovat výsledné snímky tak, aby ukazovaly právě to, co potřebujeme?

Dalo by se to tak říct. Pořízená fotografie zahrnuje určité informace, jež jsou pro lidské oko důležité, a jiné, které naopak důležité nejsou. Spousta z nich je neviditelných. Nepotřebné informace přitom můžeme při zpracování zachyceného obrazu vypustit, a umožnit tím zviditelnění těch původně skrytých. Já jsem proto při zpracování obrazu vypustil informace o absolutním jasu, a naopak jsem zachoval ty, které jsou nutné pro diferenciální analyzátor – to znamená pro srovnání daného bodu s jeho okolím. Při uvedeném způsobu zpracování lze zviditelnit drobné a málo kontrastní detaily, aniž bychom ztratili informaci o obrazu jako celku.

Dokonalé obrazy

Poté jste začal vytvářet i specializovaný software ke zpracování digitálních fotografií sluneční koróny. Podařilo se vám vyřešit problém vysokého kontrastu a přesného navazování snímků pořízených z různých stanovišť?

Problém sesazování posunutých a otočených obrazů mi doslova nedával spát. Dlouho jsem se s tím lopotil a hodně mi pomohla moje dcera Hana. Doslova mě postrčila svým vyjádřením, ať se do toho pustím, ať to zkusím nějak naprogramovat. Postupně jsem dokázal pomocí takzvané fázové korelace sesazovat jednotlivé obrazy se subpixelovou přesností, což znamená ještě lepší přesnost, než je jeden obrazový bod. Vedla k tomu ovšem trnitá cesta: První obrazy byly z dnešního pohledu sesazeny velice nepřesně, proto jsem musel hodně zapracovat na matematickém algoritmu. 

Jedna věc je však teorie, předvedená na učebnicovém obrázku se dvěma bílými čtverečky, které máte sesadit. A druhá věc je použití postupu u fotografie sluneční koróny, na které není na první pohled skoro nic vidět. Navíc obraz zahrnuje Měsíc a hvězdy, jež se během zatmění vzhledem ke Slunci pohybují. Trvalo mi dlouho, než jsem veškeré problémy bránící přesnému sesazení obrazů vyřešil.

Výsledné fotografie svým zpracováním ohromily svět a objevily se na stránkách prestižních astronomických časopisů. Jak jste se cítil coby autor těchto oslavovaných snímků?

Pocity jsou to smíšené. Na jedné straně je hezké, že vaše obrázky vidí řada lidí, na druhé straně jde o pocit zmaru. Strávil jsem roky vytvářením softwaru, týdny a měsíce zpracováním dat a snažil jsem se o co nejdokonalejší obrazy. Pak přes ně grafik „plácne“ nevkusný text, „doladí barvy“ podle vlastních představ a kus obrázku uřízne, aby se mu vešel na stránku. Nedávno byla moje fotografie na obálce jistého velmi prestižního vědeckého časopisu, a já jsem ji na první pohled vůbec nepoznal.

V mrazu i na pouštích

Zhruba před patnácti lety jste začal spolupracovat na výzkumu Slunce s Astronomickým institutem na Havajské univerzitě. Jak se tato kooperace „přes oceán“ zrodila?

Došlo k tomu tak, že „kdosi“ ukradl můj snímek a vydával se ve vědecké publikaci za jeho autora. Já jsem to náhodou zjistil: Poznal jsem totiž, že jde o moji fotografii, a tak jsem tam napsal. Jednalo se o takovou „krádež století“, díky níž jsem se však nakonec seznámil s ikonou současné sluneční fyziky profesorkou Shadií Habbalovou, a tím začala nová éra mého života. Nejprve jsme si dopisovali v oficiálním duchu, ale postupně jsme oba pochopili, že výzkum Slunce, a především jeho zatmění pro nás oba znamená doslova srdeční záležitost. A tak se i naše komunikace změnila na velmi osobní. Od té doby spolupracujeme a vyrážíme za zatměními společně i s dalšími kolegy. Z Shadie se stala moje dobrá kamarádka, která již několikrát navštívila moji rodinu i mé pracoviště na VUT v Brně, kde se jí velice líbilo.

Procestoval jste skoro celý svět: Jak taková expedice a její příprava probíhají? A jak přepravujete své drahé pozorovací přístroje?

S ohledem na to, kde všude jsem byl, to určitě vypadá, že cestuju velice rád. Ovšem není to pravda – já cestování naopak nesnáším. Létat se nebojím, ale ničí mě ta příprava, dlouhé procedury na letištích a veškeré papírování okolo. S technikou je to pak ještě horší. Jedná se o velmi drahé a na transport složité přístroje, což naše přesuny dál komplikuje. Hovoříme totiž o vybavení vážícím zhruba půl tuny a v ceně několika stovek tisíc dolarů. Jde o desítky chlazených kamer, dlouhoohniskových objektivů a úzkopásmových filtrů, k tomu několik paralaktických montáží a přibližně dvacet počítačů. Nic se nesmí cestou ztratit ani poškodit – je to dokonalá noční můra.

Fotografoval jste zatmění Slunce v mrazivých krajinách i na pouštích – třeba v roce 2009 v Gobi, odkud také pochází snímek, který ozdobil titulní stranu časopisu Nature. Co je pro vaši techniku lepší: zima, nebo teplo?

Pro naše přístroje je samozřejmě lepší chladnější prostředí, protože CCD nebo CMOS čipy kamer se právě z hlediska kvality fotografování chladí zhruba na minus deset až minus dvacet stupňů. Nic se však nesmí přehánět. Při třiceti stupních pod nulou byly sice kamery v pohodě, ale horší to bylo s námi…

Která výprava za zatměním Slunce pro vás byla nejzajímavější a na kterou nejraději vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na tu první do Maďarska v roce 1999. Necítil jsem totiž tenkrát ještě žádnou zodpovědnost. Pak už to bylo jen horší a horší. Žádná z výprav mi nepřišla zajímavá – byly prostě nutné, abych získal data. V poslední době jsem moc rád, když nemusím nikam jezdit a data pořídí moji kolegové.

Jaké nejkratší zatmění jste zažil a jak náročnou si vyžádalo přípravu, aby v té omezené době všechno dokonale klaplo?

Nejkratší zatmění, které jsem pozoroval, trvalo dvacet devět sekund. Víceméně jsem si však téměř žádné z nich v reálném čase neužil, protože jsem jenom trnul, jestli všechny přístroje fungují správně. Příprava je vždycky velmi náročná a zdlouhavá. Jakmile se celá akce naplánuje, eventuálně se pořídí nové přístroje, všechno se testuje, testuje a zase testuje – nejprve před odjezdem a pak mnohokrát na pozorovacím místě. Nic z toho, co se nepodaří během té kratičké doby zatmění, se nedá opakovat. Což je prostě děsivé.

Do vesmíru? Raději ne…

Jaké máte zájmy a koníčky mimo fotografování Slunce?

S manželkou máme velké štěstí, že jako své zájmy sdílíme horolezectví a toulání po horách. Navštívili jsme řadu vysokých hor a vulkánů a zdolali jsme mnoho vrcholů. V poslední době jezdíme hodně na horském kole. Začínáme hned na jaře, kdy se vydáváme na Pálavu na stokilometrové denní výlety, a v létě se pak posuneme do kopců Vysočiny. Další naši společnou zálibu představuje fotografie. Vyrážíme každý se svým fotoaparátem a využíváme toho, že oba umíme fotit něco jiného. Velké množství času věnuju i pěstování kaktusů a moje žena se jimi ráda chodí kochat, když kvetou.

Máte dvě dcery a čtyři vnučky. Zajímají se také o vědu či matematiku? A snažíte se je vést tak, jako vás vedl váš tatínek?

Tak jak se choval můj táta ke mně, tak jsem se vždy choval k našim dcerám, a dnes i vnučkám. Trpělivě jim vysvětluju všechno, na co se ptají. I zmíněný fakt pravděpodobně přispěl k tomu, že jsem se stal učitelem. Já se tak chovám ke všem studentům. Přenášet znalosti z generace na generaci je dle mého názoru úplně nejdůležitější. Snažím se o to celý život.

Pilně se věnujete i popularizaci vědy. Proč je podle vás důležité vysvětlovat lidem přístupnou formou různá vědecká témata?

Popularizace vědy je velice důležitá. Lidé postupně ztrácejí o vědu zájem a její výdobytky jim přijdou samozřejmé. Kdekdo chodí trvale s „krabičkou“ v ruce, celý den do ní kouká a ťuká na displej, a vůbec mu nepřijde divné ani zajímavé, že to funguje. Sedne do letadla, které s ním obletí půl zeměkoule, a není fascinován. Prostě to funguje. Věda začíná být neviditelná, což je špatně. Když mladý člověk netouží nic zkoumat a vynalézat, ale chce být třeba youtuberem nebo influencerem, není to dobře. Popularizace vědy znamená pokus alespoň trochu situaci napravit.

Chtěl byste vidět Slunce zblízka, letět k němu? Zajímáte se o mise a družice, jež se v současné době v jeho blízkosti pohybují?

Do vesmíru bych letět nechtěl. Podle mého názoru tam patří přístroje, ne člověk. Sondy Solar Orbiter a Solar Parker Probe představují úžasný zdroj nových informací o Slunci, především o koróně. Určitě naše znalosti zásadně rozšíří, ale řada problémů vždy zůstane nevyřešených. O tom, co se děje v koróně, rozhoduje totiž především magnetické pole Slunce. Slavný fyzik a nositel Nobelovy ceny Richard Feynman prý jednou na své přednášce řekl: „Kdo tvrdí, že dokonale rozumí magnetickému poli, je buď podvodník, nebo šílenec.“ A s tím nelze než souhlasit.

Prof. RNDr. Miloslav Druckmüller, CSc.

Narodil se v roce 1954 v jihomoravské metropoli. Na Přírodovědecké fakultě dnešní Masarykovy univerzity absolvoval roku 1978 obor odborná matematika a o rok později tam získal i titul RNDr. Od roku 1978 pracuje na Ústavu matematiky Fakulty strojního inženýrství (FSI) brněnského Vysokého učení technického, kde postupně obdržel tituly CSc. z oboru procesního inženýrství a doc. a prof. z aplikované matematiky. Dnes vede výuku aplikované matematiky na oborech matematické inženýrství; fyzikální inženýrství a nanotechnologie; mechanika a mechatronika. V posledních deseti letech jej studenti osmkrát zvolili nejlepším pedagogem v magisterském studiu na FSI. 

Hlavní oblast jeho vědecké činnosti představují numerické metody analýzy obrazů a jejich aplikace především ve fyzice a v astronomii. Víc než patnáct let také spolupracuje na výzkumu Slunce s Astronomickým institutem při Havajské univerzitě. V současnosti tvoří těžiště jeho studia záření iontů železa, niklu, argonu a vápníku v koróně, které se uplatňuje jako diagnostický nástroj tamního plazmatu. Stal se autorem řady matematických metod, jež slouží pro vizualizaci a analýzu obrazů získaných během úplných zatmění Slunce i pomocí kosmických sond SDO, STEREO, SOHO a Solar Orbiter. Je členem Sluneční sekce ČAS, dlouhodobě se věnuje popularizaci astronomie a za posledních pět dekád měl na dané téma stovky přednášek. S manželkou Zuzanou mají dvě dospělé dcery a čtyři vnučky.

Image

Čtěte také

Jak se točí Země? Velký rozhovor s Janem Vondrákem z Astronomického ústavu Akademie věd

Řeka Temže protéká jižní Anglií a spojuje Londýn se Severním mořem. Dlouhou dobu šlo o významnou dopravní tepnu a v 19. století i jednu z nejrušnějších řek světa. Bouřlivou minulost Temže dokládají i nejrůznější archeologické nálezy. Závěry jednoho takového nedávno zveřejnil odborný časopis Antiquity.

Temže plná kostí

Podle Nicholy Arthurové z Přírodopisného muzea v Londýně skončily v průběhu časů v Temži mimo jiné i stovky nebo spíše tisíce mrtvol. „Většina lidí, včetně Londýňanů, je docela zaskočená, když slyší, že z řeky Temže pocházejí stovky lidských kostí,“ líčí Arthurová pro portál Live Science. „Ve skutečnosti se ve vodách zemí severozápadní a severní Evropy nacházejí lidské kosti běžně. Temže je ale v tomto ohledu výjimečná.“

Jak ukázalo radiokarbonové datování více než šesti desítek koster objevených v Temži, pocházejí zhruba z let 4000 před naším letopočtem až 1800 našeho letopočtu. Velká většina z nich pochází z horních částí toku řeky z doby bronzové (cca 2300 až 800 př. n. l.) a doby železné ( 800 př. n. l. až 43 našeho letopočtu).

Zdá se, že proti dřívějším předpokladům kosti většinou nepocházejí z bojů mezi Římany a Kelty, z erodovaných hřbitovů nebo od utopenců. Vědci nemají jasno v tom, proč se mrtvoly v době bronzové a železné dostávaly do Temže, ale přiklánějí se k názoru, že se mohlo jednat o rituální pohřby do vody. Podle Chrise Knüsela, bioarcheologa z univerzity ve francouzském Bordeaux, ale nelze vyloučit ani to, že se jednalo o oběti bojů o tuto důležitou řeku. Naznačují to podle něj známky zranění na nalezených kostech.

Image

Čtěte také

Poklady zapomenuté v bahně: Nábřeží Temže je rájem amatérských archeologů

Nasazení tankových útvarů detailně rozpracovával bojový řád ČSLA. Co se týče defenzivy, dovoloval přenést akce i zpět na území nepřítele – avšak teprve poté, co tuzemská vojska jeho agresi vyčerpala správně vedenou obranou. Tankové jednotky (jednotlivé obrněnce, tankové čety i roty) měly v defenzivě působit zpravidla v rámci svého praporu. Když to situace vyžadovala, mohli je nadřízení rozdělit a připojit k jednotlivým motostřeleckým jednotkám coby posilové prvky. A někdy se obrněnce používaly i v roli protitankových záloh.

Pokud měli tankisté vytvořit obrannou pozici, museli splnit několik úkolů. Jednotlivé stroje konkrétní jednotky zaujaly určená postavení podle charakteru terénu – a to tak, aby velitelům zůstala možnost pozorovat okolí. Ti dále měli určit palebný systém před předním okrajem postavení a na jeho bocích – k odražení zteče protivníkových jednotek. Počítalo se s tím, že všechny tanky budou moci vést palbu čelní, boční i křížovou, stejně jako s rychlým manévrem palebnými prostředky podél předního kraje postavení i z jeho hloubky. Poslední úkol spočíval v ženijním budování obrany pod ochranou palby samotných tanků i dalších přidělených sil. 

Velitelé jednotlivých strojů měli poměrně velkou odpovědnost a na základě rozkazu velitele čety vydávali bojový rozkaz své osádce. Obsahoval informace o orientačních bodech, zhodnocení situace a úkolu celé čety včetně preferovaného způsobu vedení palby při odrážení útoku nepřátelských tanků či pěchoty. Dále určil zásoby, povely, signály i dobu pohotovosti. Samotnou palbu zahajovala „téčka“ zásadně až na rozkaz velitele čety – dříve nesměly osádky žádnou aktivitou prozradit své postavení. 

Základní úkol jednotlivých strojů spočíval v ničení tanků, jiných obrněných prostředků i živé síly a v pevném držení palebného postavení. Velitel každého stroje byl povinen zabezpečit neustálou bojovou pohotovost a určit muže, který zajistí pozorování nepřítele, sousedních tanků a v případě výpadku rádiového spojení též vizuální signály velitele čety.

Obrana ve dne i v noci

Měla-li do obrany přejít celá tanková četa, v jejím opěrném bodě se nejprve pomocí zahlubovacích zařízení vytvořily okopy pro jednotlivé obrněnce. Terénní úpravy se primárně prováděly v hlavních palebných stanovištích, a to tak, aby vylepšily podmínky pro pozorování i vedení palby. Až poté přišly na řadu okopy v záložních palebných stanovištích a výklenky pro munici. Nejzákladnější úprava spočívala v tom, že se v prostoru před předním okrajem postavení odstranila část porostu, jež by omezovala výhled a palebné pole. 

Následoval rozkaz velitele čety, který stanovoval zejména způsob činnosti jednotky i jednotlivých tanků vedoucí k ničení nepřítele před předním okrajem obrany a způsob společné činnosti čety se sousedy. Dále zahrnoval systém paleb na bocích pro případ vlomu nepřítele do obrany, způsob odrážení nenadálých ztečí nebo způsob zajištění jednotek bránících předsunuté postavení. V rozkazu nesměly chybět ani součinnostní signály a signály k udávání cílů nebo k rozpoznání vlastního letectva.

Během organizování ženijních prací určil velitel tankové čety místo, čas i typ zřizovaných zátarasů, pořadí a lhůty provádění těchto prací i způsob maskování. Než nastala tma, měl také povinnost zabezpečit palebné postavení a zajistit bojovou pohotovost pro noční střet. Odpočinek příslušníků čety organizoval buď přímo on, nebo velitel roty. Bojový řád vyžadoval, aby velitel jednotky přezkušoval pohotovost tanků, znalost úkolů jednotlivými osádkami i bdělost při pozorování. 

„Téčka“ v útoku

Ohledně ofenzivy bojový řád stanovoval taktické normy totožně pro všechny vševojskové jednotky včetně tankových, což ostatně platilo i pro obranu. V praxi to například znamenalo, že jakýkoliv prapor – bez ohledu na své složení – měl při úderu na připravenou obranu dodržovat šířku bojové sestavy do 2 000 metrů a v průlomovém pásmu do 1 000 metrů. Nejčastěji manuály hovořily o útoku z přímého dotyku, který se prováděl na dobře připravenou linii a v nepřehledném terénu. Existovala celá řada dalších druhů ofenzivy, z nichž je pro naše téma nejzajímavější útok z chodu. Prováděl se na slabší obranu a v lehčím terénu, jestliže průzkum naznačoval, že by mohl být optimálním řešením. Počítalo se s kooperací motostřeleckých i tankových jednotek, přičemž sestavu volil velitel dle terénu a tvaru obrany protivníka. 

Podle příruček mohla být linie útočících sil rovná, klínová nebo stupňovitá vpravo či vlevo. Pěšáci během ofenzivy zůstali ve vozidlech nebo sesedali. Pokud si okolnosti sesednutí vyžádaly, měli velitelé nasadit pěchotu jedním ze dvou základních způsobů. Zaprvé by vojáci postupovali před tanky, bojovými vozidly pěchoty a obrněnými transportéry, které by infanterii podporovaly palbou za jízdy. Od obrněnců se vyžadoval postup vpřed „po skocích“, aby v rozhodujícím okamžiku pronikly spolu s pěchotou do postavení nepřítele. Infanterie měla za úkol bránit zbytečnému ničení vlastní obrněné techniky ukrytými tankoborníky nepřítele.

Popsaná varianta přicházela v úvahu zejména v nepřehledném terénu, přičemž druhou možnost představoval postup sesednuté pěchoty za tanky. Obyčejně k němu docházelo při útoku z chodu proti slabšímu protivníkovi a v dobře průchodném terénu vhodném pro pohyb obrněnců. Díky tomu by rychle postupovaly vpřed, pěchota by využívala jejich ochranu a snáze by obsazovala cíle i ničila zbylý odpor. Hlavní riziko této metody spočívalo v nebezpečí ztráty kontaktu mezi oběma složkami a v nedostatečné ochraně „téček“ před protitankovými zbraněmi.

Na západ nevyrazily

Až do rozpadu Varšavské smlouvy naštěstí nedošlo ke scénáři, který by naše tankové pluky vehnal do boje. Plány totiž měly k realitě velmi daleko a očekávaly od ČSLA, že vyrazí na Západ, aby pátého dne doburácela k Augsburgu a osmého až devátého dne operace „ke státním hranicím Francie na úseku Endingen, mimo Basel, a k severní hranici Švýcarska“. Tyto směrnice zůstaly beze změny dokonce i po nepovzbudivých výsledcích simulací, při nichž celá Varšavská smlouva dokázala za čtyři dny postoupit do hloubi protivníkova území sotva o 100–150 km. 

Po pádu komunismu a rozdělení Československa ofenzivní choutky z dokumentů generálních štábů naštěstí zmizely, ovšem ruku v ruce s tím šla též redukce tankového vojska AČR na několik desítek obrněnců. To už je však jiná kapitola… 

Image

Čtěte také

S trikolorou na pancíři: Zrod poválečného československého tankového vojska

Instituci otroctví znala většina starověkých civilizací. Římané ji však povýšili na novou úroveň. Jejich expanzivní vojenská politika vedla jednak k ziskům obrovských území, která šlo využít především pro zemědělské účely, jednak k přívalu nevídaného množství zajatců, kteří tvořili vítanou pracovní sílu, jež je mohla obdělávat. A trh s otroky byl nebývale hladový. Po dobytí řeckého Epiru v roce 168 př. n. l. například Lucius Aemilius Paullus prodal do otroctví 150 000 osob najednou. Caesar zase při svém tažení v Galii neváhal zotročit celý národ Venetů. 

Ekonomika a rozkvět Říma brzy stály na těchto nedobrovolných pracovnících a v posledních letech římské republiky již otroky vlastnili i chudší občané. S takto postaveným společenským systémem ale souvisel očividný problém – otroci sice pracovali zadarmo, ale neradi, a bylo je třeba hlídat a trestat. Kromě pravidelných útěků se objevovaly také jejich vzpoury, které často vyžadovaly nasazení obrovských vojenských sil. Vůbec největší povstání však vypuklo v 1. století př. n. l. a v jeho čele stál slavný Spartakus. 

Útěk z otroctví 

Tento dnes již slavný muž pocházel z Thrákie (převážně z území dnešního jihozápadního Bulharska) a původně se živil jako voják. Z ne zcela jasných důvodů se však rozhodl z armády dezertovat a krátce si vydělával na živobytí loupením. Záhy byl však dopaden a v souladu s římským právem prodán do otroctví.

Pro jeho fyzickou zdatnost a bojové zkušenosti se kolem roku 75 př. n. l. dostal do gladiátorské školy v Capui v Kampánii, odkud však již po třech letech spolu se skupinou druhů uprchl. A zběhlým gladiátorům přálo štěstí. Brzy narazili na vůz se zbraněmi a podařilo se jim porazil malý vojenský oddíl, který po nich pátral. Několik desítek nyní dobře vyzbrojených mužů s bohatými bojovými zkušenostmi začalo plenit Kampánii a rychle se k nim přidávali další a další uprchlí otroci a s vidinou útěku z nesnadné sociální situace nezřídka i příslušníci chudiny či drobní rolníci. 

Historik Florus uvádí, že během několika týdnů dokázal Spartakus shromáždit na 10 000 lidí. S takovouto masou již bylo potřeba systematičtěji pracovat. Pod horou Vesuv si uprchlí otroci vybudovali základnu a podnikali odtud loupeživé výpravy do okolní krajiny. Spartakus a ostatní gladiátoři začali také zbytek mužů organizovat a cvičit, aby dokázali odolat i očekávanému útoku římské armády. Ta už se ostatně rychle blížila. Z Říma mířil otrokům vstříc praetor Gaius Claudius Glaber se 3 000 vojáky, aby jejich revoltu utnul jednou pro vždy. 

První vítězství 

Římané vážnost situace naprosto podcenili. Necelá jedna legie, kterou proti Spartakovi vyslali, se navíc skládala spíše z narychlo sebrané domobrany a sám Glaber očekával, že bude rychle doma. Jeho vojsko se rozložilo pod Vesuvem s plánem uprchlé otroky vyhladovět, ti jej ovšem zcela převezli. Pomocí provazových žebříků slezli zdánlivě neschůdné skály a objevili se vojákům v týle. Následoval masakr, který většina legionářů nepřežila. Vítězství získalo Spartakovi nejen bohatou kořist a především tolik potřebnou výzbroj, ale také zvýšilo jeho reputaci, a počty lidí přidávajících se k povstání se ještě zvýšily. 

Římané mezitím vyslali do boje druhé vojsko vedené praetorem Publiem Variniem. Ani tomu se však dobře nevedlo. Spartakus jeho síly rozmetal a samotného velitele otroci málem zajali, když se koupal. Ačkoliv jemu samotnému se nakonec podařilo uprchnout, ukořistil Spartakus alespoň jeho insignie, a uštědřil tak Římu vedle vojenské porážky i značné ponížení. 

Dvě vítězství nad římskými vojsky udělala ze Spartaka prakticky vládce Kampánie a jeho vojsko vítězně plenilo okolí. Armáda povstalců se také rozrostla na neuvěřitelných 70 000 lidí. Uprchlí otroci si však rychle osvojili praktiky svých někdejších pánů a uspořádali hry, během kterých spolu museli na smrt bojovat jejich zajatí nepřátelé. 

Kam dál? 

Vítězství nad Římany sice získala otrokům čas i bohatou kořist, nyní se před nimi ale otevřela otázka, jak dál postupovat. A objevila se první vážná trhlina v dosavadní jednotě. Zatímco Spartakus plánoval vytáhnout na sever, překročit Alpy a uniknout tak vojenské moci Říma, jeho spolubojovník Crixus nesouhlasil. Chtěl zůstat nadále v Itálii a živit se pleněním římského bohatství. Došlo k rozkolu a rozdělení skupiny – ke Crixovi se dle dobových pramenů připojilo až 30 000 otroků. A rozdělení přineslo první vážnou porážku. Z Říma na jaře roku 72. př. n. l. vytáhly dvě silné armády vedené konzuly Luciem Gelliem Publicolou a Gnaeam Corneliem Lentulem. A právě první zmíněná zamířila proti Crixově skupině, zaskočila ji u hory Garganus a uprchlé otroky zmasakrovala. Lentulovo vojsko mezitím táhlo na sever s plánem odříznout Spartaka. 

Bývalý gladiátor si uvědomoval vážnost situace a neztrácel čas. Překvapivým úderem zaskočil v Apeninách Lentula a jeho armádu rozehnal. Poté se otočil zpět na jih a vytáhl proti Gelliovi Publiculovi. Také toho se mu podařilo porazit a Spartakus stanul na vrcholu slávy. Úspěchy mu stouply do hlavy natolik, že dokonce uvažoval o tažení na Řím. Z tohoto nápadu nakonec sešlo, ale plán se přece jen změnil. Z ne úplně jasných důvodů se otroci vzdali úmyslu překročit Alpy, ale táhli Itálií na jih až k Tarentskému zálivu. Řady jeho následovníků se opět rozrostly a nyní dosahovaly až 120 000 mužů. Přes tuto úctyhodnou sílu však stále šlo o psance, kteří se nemohli opřít o žádné větší město ani ekonomickou základnu. 

Crassus na scéně 

V Římě se mezitím po porážce obou konzulů vážně zabývali otázkou, jak otrocké povstání konečně potlačit. Nakonec padlo rozhodnutí jmenovat velitelem boje proti vzbouřencům Marka Licinia Crassa, který jakožto nejbohatší muž republiky vášnivě toužil ověnčit svou hlavu vavříny vítězství. Z vlastních zdrojů postavil silnou armádu čítající neuvěřitelných 50 000 mužů, což odpovídalo deseti legiím. S tou vytáhl proti nepříteli, ale ani jemu se zprvu nedařilo, jak si představoval. 

Jeho přední voj vedený legátem Mumminiem byl Spartakovými muži na hlavu poražen a rozprášen. Spousty vojáků do boje vůbec nezasáhly a daly se raději na útěk. Crassus v této situaci přistoupil ke starodávnému trestu decimace – vylosoval ze zbabělých jednotek každého desátého muže a nechal jej exemplárně popravit.

Spartakovy síly mezitím ustoupily dále na jih a neúspěšně se pokusily překročit Messinskou úžinu na Sicílii. To se nezdařilo pro nedostatek vhodných plavidel a uprchlí otroci se znovu stočili na druhou stranu. Překročili mohutný příkop (který mezitím vykopali legionáři, aby je zastavili) a zamířili k přístavu Brindisi. Zde se ovšem vylodila jiná římská armáda vedená Marcem Terentiem Varrem Lucullem, která se právě vracela z války na východě. Spartakus proto nařídil zamířit do hor u Petelie v Kalábrii. 

Rozhodující střetnutí 

Ani jedna z válčících stran neměla mnoho důvodů k radosti. Prodlužující se střetnutí s otroky dráždilo římský senát a Crassus se stále více obával, že jej o kýžený triumf obere Gnaeus Pompeius, jenž se měl co nevidět vrátit z války v Hispánii. Uprchlíci si zase uvědomovali, že římská moc pomalu roste a jim chybí smysluplný plán dalšího postupu. Množily se proto hádky a rozbroje. Dva z gladiátorů, Gannicus a Castus, se s několika tisíci příznivci dokonce oddělili jádra skupiny a utábořili se u Lukánského jezera. To se jim stalo osudným, neboť Crassovy legie je zde překvapily a pobily.

Poté římské vojsko vytáhlo proti Spartakovi, kterému se podařilo dosáhnout posledního vojenského vítězství proti Crassovu legátu Quintovi, jádro římských sil však začalo budovat opevnění a chystalo se otroky vyhladovět. V této situaci Spartakovi nezbylo než vytáhnout do rozhodující bitvy. 

„Spartakus nakonec viděl, že se nedá nic dělat, a dal své vojsko nastoupit v bitevní šik. Když mu byl přiveden kůň, vytasil meč a koně probodl se slovy, že zvítězí-li, bude mít množství krásných koní od nepřátel, bude-li poražen, nebude už žádného potřebovat.Pak se pustil středem ozbrojenců v pršce ran přímo na Crassa, k němu se sice nedostal, zabil však dva centuriony, kteří na něho společně zaútočili. Nakonec, když všechno kolem něho uteklo, zůstal tam stát sám, byl obklopen mnoha vojáky, bránil se, až byl ubit,“ vylíčil poslední odpor uprchlého gladiátora historik Plútarchos.

Proti hrozivé síle dobře organizovaných legionářů neměla otrocká armáda šanci a v kruté bitvě byla zmasakrována. Na 6 000 přeživších zajatců pak čekal ještě krutější osud – byli ukřižováni podél dvousetkilometrové cesty z Capuy až do Říma. Různé skupiny otroků, které uprchly z velké bitvy, byly poté v následujících týdnech pobíjeny mimo jiné Pompeiovým vojskem, jež se konečně vrátilo z Hispánie. Na jaře roku 71 př. n. l. tak neslavně skončila největší římská válka s otroky vedenými gladiátorem Spartakem.

Image

Čtěte také

Spartakus nebyl první: Kdo byli předchůdci slavného gladiátora a vzbouřence?

Ledové příkrovy nemusejí být homogenní masou ledu. Občas se v nich vyskytují ledovcové proudy, tedy rychle se pohybující oblasti ledu, které mohou mít šířku až 50 km a bývají dlouhé i stovky kilometrů. Představují většinu ledu, který při tání opouští ledový příkrov. Většina ledovcových proudů klouže po vrstvě vody, což zrychluje jejich pohyb.

Geofyzik Andreas Fichtner ze Spolkové vysoké technické školy v Curychu a jeho kolegové nedávno zkoumali Grónský ledový příkrov. V rámci výzkumu pomocí optického kabelu, který umístili do vrtu o hloubce 2,7 kilometrů v Severovýchodním grónském ledovcovém proudu, jako první detekovali „ledotřesení“ – otřesy k nimž dochází při pohybu ledu.

Grónská řeka ledu

Jde o nejmohutnější „zmrzlou řeku“ v Grónsku, která představuje hlavním tok, jímž se ubírá led z vnitřní části ledového příkrovu do vod severního Atlantiku. Detekce ledotřesení podle badatelů potvrzuje, že se tento ledovcový proud i další takové proudy přepínají mezi trhavými pohyby a prouděním, které připomíná pohyb medu. Pdrobnosti výzkum ledového proudu zveřejnil vědecký časopis Science.

Jak upozorňují vědci, otřesy ledu v Grónsku doposud unikaly pozornosti, hlavně kvůli tomu, že je tlumí nápadná vrstva vulkanických částic, která se nachází v hloubce asi 900 metrů pod povrchem ledu. Částice pocházejí z masivní erupce, k níž došlo asi před 7 700 lety na sopce Mount Mazama v dnešním Oregonu.

Fichter k tomu dodává, že zmíněné vulkanické částice ledotřesení nejen tlumí, ale vlastně ho také vyvolávají. Otřesy totiž zřejmě vznikají díky nečistotám v ledu, jako jsou právě tyto částice. Destabilizují strukturu ledu a vedou ke vzniku malých prasklin, jimiž to začíná. Podle Fichtera jde o pozoruhodný vztah mezi dynamikou ledovcových proudů a vulkanickými erupcemi.

Image

Čtěte také

V Grónsku nedávno došlo k monumentální záplavě z roztátého ledu

Archiv v západofrancouzském městě Nantes uchovává vzácnou svatební smlouvu – nevěstou se v ní měla stát sestřenice francouzské královny Anny Bretaňské, Anna z Foix, manželem potom král český a uherský Vladislav Jagellonský ( 1471–1516). Samotnou smlouvu uzavřeli prokurátoři středoevropského panovníka a mladičká šlechtična spolu se svými ochránci od francouzského královského dvora. 

Vladislav se v dokumentu zavazoval přijmout Annu za nevěstu a zajistit jí příjmy z korunních majetků v Uhrách a Českém království. Francouzská koruna přislíbila, že zajistí dívčinu cestu až do Benátek a připraví jí výbavu šatstva, prádla a nezbytných doplňků k oděvům. Sama nastávající potom měla do manželství přinést věno 40 000 franků z dědictví po zesnulých rodičích. Po dojednání podmínek obě strany složily slavnostní svatební slib. Cesta budoucí královny Anny do střední Evropy mohla začít. 

Láska i politika 

Kdo však byla ona mladá šlechtična, která během svého krátkého života nakonec zásadně zasáhla do dějin našeho regionu? Malá Anna se narodila na rodovém panství ve Foix někdy kolem roku 1480. Její předkové se mohli pochlubit dlouhým rodokmenem a svazky s královskou rodinou, na konci 15. století však šlo o zchudlý rod nevelkého vlivu. Protože její rodiče poměrně záhy zemřeli, dospívalo děvče u dvora královny Anny Bretaňské v Blois. Podle dochovaných záznamů se mladá princezna stala jednou z oblíbenkyň panovnice, která jí několikrát projevila svou přízeň drahými a krásnými dary. U dvora se mladá Anna také naučila číst a psát a osvojila si i základy latiny – pozdější benátské záznamy hovoří o její vzdělanosti a moudrosti. 

Krátce po roce 1500 pak do života zhruba dvacetileté dívky zasáhla vysoká politika. Ambiciózní francouzská diplomacie hledala na přelomu 15. a 16. století spojence proti sílícímu rodu Habsburků. A znovu svobodný uherský a český král (roku 1500 anuloval papež Alexandr VI. jeho předchozí manželství jako vynucené) se zdál být vhodným kandidátem. Někdy v této době proto na jeho dvůr zamířili francouzští vyslanci, kteří s sebou mimo jiné nesli portréty princezen, vhodných k dojednání královského sňatku. A Vladislavovi se spojenectví s mocným francouzským králem Ludvíkem XII. také hodilo – navíc mu podle všeho portrét půvabné Anny z Foix učaroval. V roce 1501 proto zamířilo na oplátku jeho poselstvo do Francie, aby dojednalo zmíněnou svatební smlouvu (pro úplnost třeba dodat, že Habsburkové proti sňatku všemožně vystupovali a intrikovali). 

Prázdniny v Benátkách 

Na jaře 1502 vyrazil průvod s Annou z Foix na cestu za jejím manželem. Podle uzavřených dohod měl francouzský doprovod šlechtičnu dovézt do Benátek, kde ji potom vyzvednou vyslanci krále Vladislava. Samotná cesta z Francie do italské republiky zabrala více než dva měsíce. Benátská republika, v té době jeden z nejbohatších evropských států, připravila české a uherské královně skvostné přivítání. Cestu gondolou do dóžecího paláce završilo setkání s představiteli vlády a samotným dóžetem. Jindy šetrná finanční rada republiky vyhradila značné finanční obnosy na výlohy spojené s Anniným ubytováním, stravováním i bohatým programem plným hostin, zábav a oficiálních recepcí. Královně Benátky učarovaly, s nadšením se účastnila všemožných kulturních i náboženských akcí a na útratu nehleděla. 

Celá návštěva tak po několika týdnech poněkud zhořkla, když se Vladislavovi vyslanci neukazovali a královnina návštěva se začala neúměrně prodražovat. „Královna si žije na naše útraty“ povzdechl si benátský kronikář Marino Sanuto. Situace se pak ještě zhoršila, když na místo konečně dorazil velkorysý průvod uherských šlechticů. Ti záhy utratili vlastní prostředky a začali se na svých hostitelích dožadovat finančních subvencí a různých úvěrů. Za této situace zástupci republiky Annu zdvořile, leč důrazně požádali, aby se svým doprovodem Benátky opustila. 

Za poněkud napjaté atmosféry tak nevěsta 22. srpna 1502 konečně vyrazila na cestu za svým manželem. Do měsíce se ve Stoličném Bělehradě konala velkolepá svatba a korunovační obřad. Královskému páru blahopřáli uherští magnáti i česká aristokracie a měšťané. Kutnohorští například poslali králi ke svatbě nádobí a zdobené ubrusy, mladé královně pak zafinancovali zlatý šperk vyrobený v českém Mostě. 

Opora stárnoucího krále 

V době sňatku měl Vladislav Jagellonský již 46 roků, zatímco jeho manželka jen něco okolo dvaceti. Navzdory velkému věkovému rozdílu i naprosté odlišnosti francouzského a budínského dvora se však krátké manželství vydařilo. Král se do své mladé ženy zcela zamiloval a podle dobových záznamů dával její společnosti nezřídka přednost před panovnickými povinnostmi. Francouzské královně zaslal dopis, v němž jí děkuje za novou manželku, která „vyniká všemi ctnostmi a nejvznešenějšími mravy“ a je mu „tak drahá a milá jako nic na světě“. Samotnou Annu pak zahrnoval dary a pozorností často téměř převyšujícími možnosti prázdné královské pokladny. Nová královna pak svému manželovi oplácela stejnou mincí. Benátští vyslanci zaznamenali rozhovor, v němž Anna Vladislava ujišťovala: „Veličenstvo, nechodím za vámi kvůli dárkům. Už se od vás nehnu. Budeme stále spát spolu.“ 

Její láska ke králi se pak projevila i v roce 1504, kdy stárnoucí panovník utrpěl vážnou mozkovou mrtvici. Mladá žena využila svých konexí v Benátkách, aby svému muži s jistými obtížemi sehnala mluvícího papouška, který by mu zvedl náladu. Vyslanec republiky pak zaznamenal, jak se oba manželé před jeho zraky něžně objímali a Vladislav své ženě za rozkošný dárek děkoval. 

A ještě v jedné věci byla Anna králi oporou. Moravský kronikář Jan Dubravius zaznamenal, že „za svého života královna nepřipustila, aby měl někdo větší moc než král“. A skutečně, energická Francouzka již po několika měsících ve střední Evropě vystupovala proti snahám domácí šlechty umenšovat moc koruny. Aktivně se snažila zajistit pro dvůr dostatek finančních prostředků a její politické aktivity se pak projevily také v (neúspěšné) snaze dosadit na nitranský biskupský stolec svého sekretáře Jana Pulnera. 

Konec idyly 

Ale hlavním úkolem královy choti nebylo jenom zajišťovat panovníkovu spokojenost a podporovat jeho politickou pozici, ale především přivést na svět následníka trůnu. Již v lednu 1503 hlásil benátský vyslanec domů, že královna Anna je těhotná. S napětím se očekávalo, zda přivede na svět chlapce, nebo děvče. Ani skutečnost, že Vladislavova žena nakonec 23. července porodila dceru Annu, nemohla zkalit radost v Uhrách ani v Čechách. Vždyť královna byla plodná a existovala šance, že po dívce dá králi i kýženého dědice. K tomu nakonec došlo až o tři roky později, 1. července 1506, když světlo světa spatřil syn Ludvík. 

V jásot propukl nejen budínský dvůr, ale také české království: „Přišla novina dobrá do Prahy, že král Vladislav s královnou Annou má dědice… z kteréžto noviny Čechové byli velmi veseli a zvonili všudy… po té dobré novině přišla jiná, že umřela královna Anna, ležéci v šestinedělí.“ Královnin skon 26. července 1506 Vladislava naprosto zdrtil. Vyslanci u dvora zaznamenali, že panovník ustavičně hlasitě štkal a plakal, odmítal plnit své povinnosti a velkou část času trávil na dunajském ostrově, kde s Annou kdysi prožívali líbánky. 

Zpět do veřejného života jej dostaly až opakované prosby poddaných – včetně královského sekretáře Bohuslava Hasištejnského – aby se opět ujal svých povinností. I tak byl král v posledních letech života popisován jako „truchlivý“ a „teskný“. Krátké – pouze čtyřleté – působení královny Anny z Foix pak zásadním způsobem ovlivnilo další dějiny střední Evropy. Vladislavovi dala kýženého dědice trůnu, svou smrtí jej ovšem uvrhla do deprese a letargie a on se tak stále více dostával pod vliv císaře Maxmiliána Habsburského.

Image

Čtěte také

Mocní Habsburkové a draví Jagellonci: Proč soupeřící rody nakonec uzavřely spojenectví?

Migroval na Borneo slon indický bornejský (Elephas maximus borneensis) po pozemním „mostě“ mezi Sundskými ostrovy a pevninskou jihovýchodní Asií? Nebo jde o o zdivočelou formu slona indického, která byla na Borneo zavlečena lidmi?

Na jednu stranu historické prameny dokládají, že v 17. století bylo větší množství slonů darovánu bornejskému sultánovi. Ti se pak mohli dostat do volné přírody a zdomácnět. Proti této verzi ale stojí 20 let stará genetická studie, která ukázala, že DNA bornejský slonů se od jejich asijských protějšků velmi liší a dokládá rozdělení před zhruba 300 tisíci let. Jenže na ostrově nebyla nalezena, na rozdíl od jiných velkých zvířecích druhů, žádná sloní fosilie.

Do problému se rozhodl před časem vnést světlo výzkumný tým vedený francouzským genetikem Lounèsem Chikhim, který působí na portugalském Instituto Gulbenkian de Ciência. Vědci použili genetické záznamy a počítačové modelování, aby studovali demografickou historii bornejských slonů a hledali scénář, který by nejlépe vysvětloval současnou genetickou rozmanitost dnešní nepočetné populace.

„Naše výsledky naznačují, že nejpravděpodobnějším scénářem je přirozená kolonizace Bornea slony před 11 400 až 18 300 lety. Tohle rozmezí odpovídá době, kdy byla úroveň mořské hladiny nízká a sloni mohli mezi pevninou a dnešními ostrovy přecházet. Nedají se vyloučit složitější scénáře, ale můžeme z nich vyřadit historickou introdukci lidmi. Stejně nepravděpodobný se zdá být i příchod slonů v mnohem dřívějších dobách,“ komentuje výsledky Reeta Sharma, spoluautorka studie.

Image

Čtěte také

Málo známý sloní příbuzný: Na pláži s pralesními slony

Když byla v lednu 2006 vypuštěna sonda New Horizons, málokdo si dovedl představit, že se ještě v tomtéž roce stane z cíle její devítileté cesty „pouhá“ trpasličí planeta. I přes pomyslnou degradaci ovšem Pluto neztratilo na atraktivitě: Na průletových snímcích se totiž objevil fascinující ledový svět. 

Seriózní úvahy o charakteru možného vzdušného obalu někdejší deváté planety se však datují už do 70. let minulého století. Tehdy infračervená pozorování prokázala, že se na jejím povrchu musí vyskytovat metanový led při teplotách podporujících jeho sublimaci. Zmíněnou myšlenku posléze potvrdily analýzy světelných křivek zákrytů hvězd Plutem. Přímá pozorování a měření nicméně pocházejí až z New Horizons. 

Dnes tedy víme, že má Pluto skutečně slabounkou a velmi proměnnou atmosféru, zahrnující převážně dusík, dále metan i další uhlovodíky a oxid uhelnatý. Povrchový tlak tělesa odpovídá asi stotisícině tlaku zemské atmosféry při hladině moře, zatímco povrchová teplota dosahuje pouhých −230 °C. Metan však způsobuje poměrně překvapivý skleníkový efekt, takže maxima v atmosféře atakují zhruba −160 °C asi 30 km nad povrchem. Ve výškách 100–200 km se pak nachází opar neznámého složení, který významně rozptyluje světlo a zřejmě zkresloval výsledky některých dřívějších pozorování ze Země. Odhaduje se, že atmosféra Pluta prochází výraznými sezonními změnami, jelikož trpasličí planeta krouží po poměrně výstředné oběžné dráze.

Image

Čtěte také

Neobyčejná trpasličí planeta: Pluto má ledový vulkán vyšší než pozemské Andy