Houbaření bývá zábavou samo o sobě a člověk se dostane na čerstvý vzduch. Jako potravina mají houby jen malou kalorickou hodnotu, jsou ale bohaté na vitamíny a minerální látky. Houby ale mohou prospívat lidskému zdraví – dřívější výzkum například ukázal, že konzumace hub může snižovat riziko depresí, podporovat růst mozkových buněk a chránit proti rakovině.

Výzkumný tým vedený odborníky kanadské McGillovy univerzity, nyní do výčtu zdraví prospěšných účinků hub přidává i ochranu proti chřipce. Maziar Divangahi a jeho kolegové zjistili, že houbová vlákna, které obsahují polysacharidy beta-glukany, budují ochranu proti této zákeřné infekci. Výsledky svého pozoruhodného výzkumu vědci publikovali ve vědeckém časopisu Nature Immunology.

Houby proti chřipce

Vědci zjistili, že vlákna s beta-glukany u myší snižují zánět plic, když jsou myši vystavené infekci chřipky. Rovněž se ukázalo, že myším krmeným těmito vlákny při chřipce lépe fungují plíce a mají menší riziko závažného průběhu chřipky nebo úmrtí v důsledku této infekce. Konkrétní mechanismus zatím není jasný a konkrétnější odpovědi by mohly přinést klinické testy na lidech.

„Beta-glukany se nacházejí v buněčné stěně prakticky u všech hub, včetně těch, které žijí v našich tělech a jsou součástí lidského mikrobiomu,“ vysvětluje Divangahi. „Svádí to k myšlence, že beta-glukany ve stravě ovlivňují tyto naše houby a skrze ně působí na imunitní systém.“

Součástí vysvětlení by mohlo být i to, jak se zdá, že vlákna s beta-glukany přeprogramovávají neutrofily, imunitní buňky, které představují většinu bílých krvinek periferní krve. Neutrofily tradičně vyvolávají záněty, což je v případě chřipky na škodu, ale beta-glukany zřejmě tuto aktivitu neutrofilů dlouhodobě omezují. V budoucnu by na základě tohoto výzkumu mohly vzniknout nové léky či léčebné postupy.

Image

Čtěte také

Extrakt z houby korálovce zlepšuje růst nervů a fungování paměti

Vývoj zahájený oficiálně roku 1958 od samého počátku provázela celá řada nesnází. Vedle technických řešení, která některé vlastnosti vozidla zlepšila v jedné oblasti a zhoršila v jiné, se konstruktéři museli potýkat s několikrát se měnícími požadavky; například se řešilo, zda má být stroj schopen plavby. Projekt někteří dokonce zcela odsoudili jako zbytečný a nevhodný s odvoláním na údajnou neschopnost čs. průmyslu takovou zakázku zvládnout. S tím šly ruku v ruce hlasy, že bychom měli na vlastní vývoj rezignovat a rovnou se obrátit na SSSR. Jeho vojenští poradci a odborníci však naopak doporučili, aby Československo vyvinulo vlastní transportéry. 

Problémová spolupráce

Nadějný vývoj vozidla v Československu neunikl polské straně; ta v roce 1960 projevila zájem o spolupráci. Severní sousedé disponovali většími výrobními kapacitami a také navrhli provést nezbytné investice. Jenže brzy se začaly objevovat  rozpory – Poláci začali přicházet s vlastními připomínkami, což vývoj pozdrželo (například požadavek na přidání střelecké věže či zvýšení výkonu motoru). Vedle toho požadovali, aby před zavedením do sériové výroby proběhly srovnávací zkoušky se sovětským BTR-60P. V roce 1963 bylo konečně stanoveno, že ČSSR dodá motory, převodovky a nápravy (včetně kol) a Varšava vyrobí pancéřové korby či navijáky. 

Problém přišel i po dodání prvních sériových kusů do Polska; ty se brzy porouchaly, ale vyšetřování zjistilo, že za vším stála nevhodná údržba. Potíže byly i s pancéřovými korbami, které praskaly, a polská strana, přestože o tom věděla, dále pokračovala v jejich produkci. Spolupráce nebyla výhodná ani po ekonomické stránce, když vyrobené součástky putovaly často neefektivně z jedné země do druhé. Navíc brzy přišly i spory o jejich cenu. 

Image

Čtěte také

Obrněný transportér Pandur II: Osmikolový hraničář opředený skandály

Jak nedávno zjistil tým astrofyziků americké Severozápadní univerzity, vypadá to, jako kdyby naše „domovská“ supermasivní černá díra Sgr A* pořádala večírek, který nikdy nekončí. Svůj příměr vědci opírají o pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba, který tentokrát zacílil na samé centrum Mléčné dráhy.

Farhad Yusef-Zadeh a jeho kolegové byli svědky toho, jak monumentální akreční disk plynu a prachu, který rotuje v těsné blízkosti supermasivní černé díry, prakticky neustále jiskří záblesky. Někdy jde o nepříliš nápadné „jiskry“, které jsou patrné sotva pár sekund, jindy o oslnivě jasné záblesky.

Záblesky v centru

Naše supermasivní černá díra bývá považována za klidnou až poněkud „línou“. Jak je ale vidět, při detailním pohledu Sgr A* hýří aktivitou. Badatelé pozorovali v jejím akrečním disku pět až šest větších záblesků denně a společně s nimi i několik slabších záblesků. Přes nemalé úsilí se jim nepodařilo v pozorovaných záblescích odhalit nějaký vzorec či rytmus. Jiskření supermasivní černé díry Sgr A* se zdá být náhodné.

Mechanismy, které vytvářejí pozorované záblesky, nejsou úplně jasné. Podle Yusef-Zadeha a jeho kolegů jde o nejméně dva typy procesů. Slabé záblesky jsou zřejmě vytvářeny drobnými turbulencemi v akrečním disku. Za jasné a déle trvající záblesky zodpovídají výraznější události, jako například magnetické rekonexe při srážkách siločar magnetických polí.

Image

Čtěte také

Supermasivní černá díra v Mléčné dráze pohltila před 9 miliardami let svou menší kolegyni

Japonsko dokáže cizincům uštědřit nejeden kulturní šok. A ten první obvykle zažijí hned na letišti, když si po dlouhé cestě odskočí na toaletu. Namísto klasického západního záchodu totiž v kabince narazí na futuristické zařízení, které jako by pocházelo z jiného tisíciletí: několik splachovacích módů, vyhřívané prkénko, vestavěný bidet s měnitelnou teplotou i sílou proudu, osušení intimních partií… Japonské záchody jsou zkrátka tak vyspělé, že při prvním kontaktu s nimi může uživatele sevřít až strach, aby na obsáhlém ovládacím panelu nezvolil špatné tlačítko. Ještě nedávno přitom tamní toalety nebyly o moc dál než ty západní. 

Stačí díra v zemi?

Nejstarší dochované japonské záchody jsou k vidění v kjótském chrámu Tófuku-dži. Na tamní latríny si v období Muromači, mezi léty 1333 a 1568, chodili ulevit místní mniši. A přestože jde o pouhé vyhloubené díry, již tehdy respektovaly osobní prostor a byly navrženy s ohledem na co nejsnazší údržbu. Nacházely se také mimo hlavní obytné prostory, aby se uchovávala čistota coby významný pilíř japonského šintoismu. Víra a snaha o hygienu se pak otiskly i do návrhu mladších toalet, jež se do značné míry podobají těm tureckým, neboť se na ně nesedá, ale dřepí se nad nimi. 

Uvedenou podobu WC přitom v Japonsku dodnes najdete na některých vlakových nádražích nebo v tradičních hospůdkách izakaja, protože se jedná o bezdotykovou, a tudíž nejhygieničtější variantu.

Touha po čistotě a udržitelnosti přivedla začátkem 80. let firmu TOTO na myšlenku uvést na trh první hybrid klasického západního záchodu spojeného s bidetem. Zařízení pojmenované washlet se posléze stalo průkopníkem na poli toaletního luxusu i hygieny. Ovšem zatímco v Japonsku se washlety postupně měnily ve standard, za hranicemi se o bidetech stěží bez uzardění mluvilo, natož aby pronikaly do domácností. Firma se sice pokoušela se svým produktem prosadit i na mezinárodním trhu, ale země vycházejícího slunce byla v daném ohledu příliš napřed.

Péče od A až do Z

U spojení funkčního s užitečným se však Japonci nezastavili a pomocí vyspělých technologií začali své washlety proměňovat v klenoty koupelen. Moderní verze například dělí splachování v závislosti na tom, zda se musí vypořádat s tekutinami, či s pevnou hmotou, a mají dokonce speciální program pro exkrementy, jimž se do kanalizace příliš nechce. Samy také zvedají a pokládají víko, detekují odér a v případě potřeby uvolňují pohlcovač pachů. Pomohou přitom i se soukromím: Trápí-li dotyčného představa, že při konání potřeby vydává příliš hlasité zvuky, může přímo ze záchodu pustit přehlušující hudbu.

Ještě vyspělejší toalety si vytvářejí databáze příchodů uživatele, na jejichž základě pak předvídají jeho návrat – a aby ušetřily energii, vyhřívají prkénko jen tehdy. Některé modely ve tmě svítí a jiné mají vlastní klimatizaci, jež zpříjemňuje posezení za horkých letních dnů. V posledních letech se objevuje také snaha naučit záchody analyzovat exkrementy s cílem monitorovat zdraví uživatelů nebo měřit jejich tělesný tuk. 

Některé washlety krátce před použitím lehce namočí vnitřek mísy, aby k němu výměšky tolik nepřilnuly; jiné zas mísu propláchnou čističem, jenž také upraví povrchové napětí vodní hladiny, takže při kontaktu s výkaly tolik nestříká. Lidský zásah je při očistě čas od času zapotřebí, ale stroje dělají vše pro to, aby se majitelé nemuseli do péče o washlety pouštět příliš často.

Doma i ve světě

Japonská toaletní kultura zkrátka zůstává na hony vzdálená západnímu standardu. Dobrá zpráva nicméně zní, že bidetové kontroverze 80. let jsou ty tam a zbytek planety dnes japonské technologie nejen obdivuje, ale také přímo vyžaduje. Obzvlášť po pandemii, kdy mnozí začali na hygienu dbát ještě usilovněji, se washlet jeví jako naprosto ideální zařízení. Nejen již zmíněná firma TOTO tudíž své výrobky ve velkém dodává do celého světa a v roce 2022 překonala hranici 60 milionů washletů prodaných za hranicemi. Pokud byste si ovšem rovněž zatoužili jeden pořídit, musíte sáhnout relativně hluboko do kapsy: V závislosti na funkcích se totiž cena za přepych šplhá až k desítkám tisíc korun.

Image

Čtěte také

Dvě Britky představily dámský pisoár: Jeho použití je prý šestkrát rychlejší

Estrogeny jsou známé jako hormony, které řídí vývoj a fungování reprodukčního systému žen a v menším množství se nacházejí i v tělech mužů. Podle nového výzkumu týmu japonské Fujitovy lékařské univerzity, který vedl Eiji Nishio, se ale ukazuje, že se tyto hormony zřejmě podílejí i na potlačování chuti k jídlu, a tím i na udržování tělesné hmotnosti.

Pokud jde o ženy, estrogeny v těle obvykle jsou obvykle syntetizovány ve vaječnících. Určité množství estrogenů u žen i mužů ale vzniká i jinde v těle, díky enzymu aromatáze. U mužů se asi 20 % estrogenů syntetizuje ve varlatech, zbytek vzniká přeměnou testosteronu enzymem aromatáza v mozku, kůži, kostech a tukové tkáni. U žen dochází k podobnému procesu. Estrogeny vznikají i v centrálním nervovém systému, například v hypotalamu mozku. Tyto estrogeny, nazývané neuroestrogeny, jsou spojovány s mužským sexuálním a sociálním chováním.

Estrogen a chuť k jídlu

Japonský tým zkoumal možnou roli neuroestrogenů v regulaci chuti k jídlu. V rámci svého výzkumu vědci vypnuli u pokusných myší gen pro aromatázu, čímž organismus hlodavců přestal produkovat estrogeny. Následné pozorování odhalilo, že takto geneticky upravené myši více žerou a mají větší hmotnost. Když japonští badatelé příslušný gen zase zapnuli, mozek myší opět začal syntetizovat estrogeny a neuroestrogeny. Podle vědců neuroestrogeny udržují zvýšenou citlivost na leptin, což je hormon, který udržuje energetickou rovnováhu v těle a reguluje příjem potravy i ukládání zásob tuku. 

Aby vědci potvrdili, že právě neuroestrogeny ovlivňují chuť k jídlu, zkoumali myši, kterým odstranili vaječníky, což znamenalo, že veškeré estrogeny v jejich těle vznikaly jinými mechanismy. U těchto myší došlo ke zvýšené expresi genu pro aromatázu v hypotalamu a ke snížení příjmu potravy. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis FEBS Journal.

Zatím není jisté, zda se výsledky dají aplikovat i na člověka a studie nepotvrzuje žádnou metodu pro regulaci příjmu potravy pomocí aromatázy nebo neuroestrogenů. Nicméně přispívá k narůstajícímu výzkumu propojujícímu estrogeny s regulací chuti k jídlu.

Image

Čtěte také

Vzácná genetická mutace poskytuje superschopnost ochrany proti obezitě

Měsíc Callisto, který je velký zhruba jako planeta Merkur, ale dosahuje jen asi třetiny její hmotnosti, obíhá kolem Jupiteru jako nejvzdálenější ze čtyř Galileových měsíců. Na první pohled nevypadá po geologické stránce nijak zvlášť zajímavě. Americká sonda Galileo ale v devadesátých letech uskutečnila měření magnetických polí, jejichž výsledky naznačovaly možnou přítomnost kapalného podpovrchového oceánu.

Důkazy pro přítomnost oceánu původně nebyly úplně přesvědčivé. Vědci se domnívali, že elektricky vodivá svrchní část atmosféry měsíce může napodobovat magnetický „otisk“ přítomnosti podpovrchového oceánu s vodivou slanou vodou. Corey Cochrane z Laboratoří tryskového pohonu v kalifornské Pasadeně a jeho kolegové nedávno znovu analyzovali původní data.

Oceán pod povrchem

Využili k tomu všechna měření magnetického pole, získaná během celkem osmi těsných přiblížení sondy Galileo k měsíci Callisto. Výsledky analýz mnohem přesvědčivěji než dřív podporují existenci podpovrchového oceánu. Výzkumu struktury Jupiterova měsíce Callisto nedávno publikoval odborný časopis AGU Advances.

Badatelé zjistili, že ionosféra měsíce Callisto sama o sobě nemůže vysvětlit pozorování sondy Galileo. Pokud ale počítáme s podpovrchovým oceánem, tak lze uvedené pozorování tímto způsobem vysvětlit. Cochrane a spol. na základě měření předpovídají, že podpovrchový oceán je na Callisto hluboký minimálně desítky kilometrů.

Oceán na Callisto je shora uzavřený desítkami až stovkami kilometrů pevného ledového příkrovu a pod ním se zřejmě nachází kamenné jádro měsíce. Potvrzení podpovrchového oceánu měsíce Callisto nepochybně povede k dalším výzkumným projektům, které by mohly přinést leccos zajímavého. Mimo jiné se k Callisto chystají americká sonda Europa Clipper a evropská sonda JUICE (Jupiter Icy Moons Explorer).

Image

Čtěte také

Uranův měsíc Ariel možná pod svým povrchem ukrývá kapalný oceán

Mezinárodní tým biologů a psychologů provedl před časem experiment se samci makaků z ostrova Cayo Santiago u pobřeží Portorika. Každému z nich předložil dvě fotografie: na první byla vyfocena právě ovulující samička, na druhé pak totožná samička před ovulací. Ukázalo se, že pokud samci samičku znali z dřívější doby, dokázali v osmdesáti procentech rozpoznat, zda zrovna má plodné dny. U cizích samiček, jejichž obličej nikdy neviděli, však nebyli schopni učinit takový závěr. Výsledek studie tedy naznačil, že samci mohou zvýšit své šance na rozpoznání plodnosti samic tím, že je předem lépe poznají.

Dřívější výzkumy odhalily, že samičky opic mají někdy při ovulaci tmavší obličej. Není to však pravidlem a jiné znaky doprovázející plodné dny zůstávají vědcům zatím utajeny.

„Studie vyvolává další otázky, například jestli i muži dokáží rozeznat, kdy jsou ženy ve svém plodném období.“ podotýká jedna z autorek studie psycholožka Laurie Santosová z Yale University. Podle ní hraje při čtení tváří hlavní roli zkušenost, která může samcům při výběru samičky a úspěšném rozmnožování velmi pomoci.

Image

Čtěte také

Ženský šestý smysl: Ženy poznají z výrazu tváře, zda je muž svolný k nezávaznému sexu

S morganatickými sňatky se na konci 19. a počátku 20. století doslova roztrhl pytel. Za jednoznačně nejskandálnější bývá považováno druhé manželství belgického krále Leopolda II. Jeho nevěsta Caroline Lacroix sice bývala oficiálně vedena jako bardáma či tanečnice, nicméně to byla jen zástěrka. Provozovala totiž ve skutečnosti nejstarší řemeslo světa. Caroline může sloužit jako příklad toho, kam až to může žena jejího ražení při trošce šikovnosti dotáhnout. V mládí měla pověst krásky, nicméně podle dnešních měřítek by nejspíš tolik neuspěla. 

O jejím dětství či mládí se skoro nic neví. Snad jen to, že se narodila do velmi početné a zoufale chudé rodiny v Bukurešti v roce 1883. Zůstává otázkou, kdy vlastně začala v Paříži šlapat chodník, když už v šestnácti letech ulovila nejbohatšího panovníka v Evropě. Jejímu novému amantovi bylo o 48 let více. Leopold proslul svými četnými avantýrami, kterými prakticky od svatby bezohledně zraňoval svou manželku Henriettu Habsbursko-Lotrinskou. Jeho záliba v lehkých ženách byla přímo legendární. 

Masový vrah 

Prostitutka Caroline ale nebyla jedinou příčinou toho, proč král Leopold II. ztratil morální kredit. O to se postaral on sám svou chamtivostí a brutálním vykořisťováním obyvatel Konga, své „soukromé kolonie“. Jak k ní přišel? Protože Belgie vznikla teprve v roce 1830, nedisponovala přirozeně žádnými koloniemi. To se změnilo, když v roce 1884 svolal kancléř Bismarck do Berlína konferenci, na níž se jednalo o Africe. V únoru následujícího roku pak zúčastněné státy za určitých podmínek Leopoldovi jako jedinému „neutrálovi“, nevlastnícímu žádné kolonie, Kongo přidělily. 

Leopold se stal svrchovaným králem Svobodného státu Kongo. Nechal s velkou pompou postavit železnici a v nepřístupných oblastech cesty. Oficiálně mohly mocnosti držet kolonie pouze na základě dohody s místními vládci a musely v zemi udržovat pořádek. O to se postaral Leopoldem najatý anglický dobrodruh a novinář, všeho schopný Henry Morton Stanley. Ten se v Africe dobře orientoval a vlastně na bohatství Konga Leopolda upozornil. 

Stanleyovi muži pak nic netušící kmenové náčelníky nechali podepisovat listiny, že postupují svá území výhradně Leopoldovi do soukromého vlastnictví. Tím se konžští obyvatelé stali jeho přímými poddanými a museli dřít za nelidských podmínek až do úplného vyčerpání. Poslušnost byla vynucována bitím či mučením. 

Kdo už dál nemohl pracovat, ztratil právo žít a byl zastřelen jako zvíře. A protože se kulky fasovaly na příděl, museli vykonavatelé těchto hrůzných činů jako důkaz předkládat v koších useknuté ruce popravených. Jenže střelivo bylo nedostatkovým zbožím, které si kolonizátoři nechávali pro sebe, a tak usekávali Afričanům ruce „zaživa“, jak se ukázalo na později pořízených fotografiích. Dílo zkázy pak dokonaly rychle se šířící tropické nemoci. Údaje o počtu zabitých či zmrzačených lidí se v různých zdrojích liší, většinou se uvádí deset, někdy i patnáct milionů obyvatel Konga. 

Senilní monarcha 

Do tohoto bezohledného, ale velmi bohatého muže se tedy mladá prostitutka Caroline „zamilovala“. Začala ho doprovázet coby společnice na cestách nebo při lázeňských pobytech po Evropě. Někdy ji Leopold vzal dokonce i na oficiální akce. Docela to přehnal, když měl tu drzost a vzal ji coby svůj doprovod na pohřeb královny Viktorie. Vyvolal pořádný skandál! Ačkoli své milenky belgický král nikdy neskrýval (a že jich měl požehnaně), pro Caroline měl nezvyklou slabost. Informace o jejich vztahu pronikly na veřejnost až v roce 1903, tedy rok po smrti jeho první ženy Marie Henrietty Habsburské. Caroline tím rozhodně nezískala sympatie belgických poddaných. 

Král ji zahrnoval penězi, šperky a luxusními dárky, věnoval jí několik nemovitostí a přepsal na ni konžské dluhopisy a akcie. Na Azurovém pobřeží pro ni koupil vilu Leopolda, která je největší a nejluxusnější stavbou Francouzské riviéry. Jen tak mimochodem v roce 2010, kdy se prodávala, musel její nový majitel sáhnout do kapsy pro 400 milionů eur!

Jak v pohádce 

Caroline byla velice marnivá žena. Své chudé dětství si bezostyšně vynahrazovala na úkor svého štědrého sponzora. Jednou prý v jistém pařížském obchodním domě dokázala utratit jen za šaty tři miliony franků! Trápila ji jediná věc: poslední rychlík z francouzské metropole odjíždí do Bruselu tak zoufale brzo! Potřebovala na nákupy mnohem víc času! Jak se ukázalo, zas takový problém to nebyl. Král Leopold nechal změnit jízdní řád a vlak odjížděl o hodinu později. 

Caroline porodila Leopoldovi dva syny – v roce 1906 Luciena a o rok později Phillippa. Když čekala své první dítě, pobývala zrovna na Riviéře. Leopold proto nelenil a dohodl se s francouzskou vládou, aby společně uhradili výstavbu nové silnice vedoucí přímo k jejímu domu. Měla přece právo na větší pohodlí! Po porodu prvního syna ji panovník odměnil povýšením do šlechtického stavu. Od tohoto momentu používala titul baronky Vaughan, stejně tak jako oba její synové. 

Leopold II. byl zejména s blížícím se stářím velice háklivý na své zdraví. Nechal si dokonce vyrobit vodotěsný kryt na svůj pověstný vous, aby mu za deště nepromokl a on nechytl rýmu. Každé cizí kýchnutí v něm vyvolávalo obavu, že onemocní. Jeho hypochondrii dokázali umně využít Leopoldovi pobočníci. Když si od něj chtěli na den dva odpočinout, předstírali, že se o ně pokouší nějaká choroba. Leopold jim v takovém případě přísně zakázal, aby se k němu přibližovali. A dokázala toho využívat i Caroline. Také ona občas předstírala nemoc, aby měla od „staříka“ pokoj. Podobným způsobem se dokázala zbavit potenciálních konkurentek. Stačilo naznačit, že ta a ta dáma má zrovna nějaké zdravotní problémy. 

Svatba natruc 

Skandální vztah vyvrcholil v roce 1909, kdy Leopold onemocněl neprůchodností střev. Nemoc měla rychlý průběh a lékaři králi nedokázali pomoci. Pět dnů před smrtí natruc Belgičanům i svým třem legitimním dcerám z prvního manželství učinil Caroline svou zákonnou manželkou. Proběhl jen církevní obřad, a i když svazek uznal i Vatikán, podle belgických zákonů, které vyžadují civilní uzavření manželství, nebyl právoplatný. Jinak by se mohl na trůn dostat Carolinin starší syn – Leopoldův jediný legitimní syn z prvního manželství totiž zemřel v deseti letech na zápal plic poté, co spadl do rybníka.

Ze zákona sice nemohla Caroline nic zdědit, ale Leopold myslel na všechno. O ni i své syny se zavčas velkoryse postaral. Dal na ni přepsat ohromné množství svého movitého i nemovitého majetku a učinil z ní multimilionářku. O to větší nenávist u Belgičanů vzbudila. Leopoldovy dcery z prvního manželství s ní vedly dlouhá léta soudní spory. 

Caroline v Bruselu dlouho nezůstala. Přesídlila do Paříže a provdala se tam za svého bývalého pasáka. Ten jí do Francie pomohl převést nejen její ohromný majetek, ale vydatně se podílel i na jeho utrácení. Manželství nakonec skončilo rozvodem a poté se už Caroline neprovdala, i když o nápadníky rozhodně nouzi neměla. Dožila v nezměrném luxusu jako multimilionářka a své jmění uhájila před belgickým parlamentem i Leopoldovými dcerami. Zemřela v roce 1948 v Cambo-les-Bains v Pyrenejích.

Image

Čtěte také

Temná minulost Belgie: Krutovláda v africkém Kongu si vyžádala životy 10 milionů lidí

Zhruba před rokem se objevila studie odborníků švédské Univerzity v Göteburgu, kteří prozkoumali velké množství zubů obyvatel švédského Varnhemu. Jde o slavnou lokalitu nálezů z doby Vikingů. Vědci zde v minulosti objevili tisíce dávných hrobů a množství výborně zachovalých koster.

V navazujícím výzkumu Carolina Bertilssonová se svými kolegy prozkoumala pomocí výpočetní tomografie celé lebky dávných obyvatel Varnhemu. Ukázalo se, že populace Vikingů ve Švédsku trpěla vážnými onemocněními ústní dutiny, čelistí, dutin a uší, osteoartritidou a dalšími chorobami.

Lebky z Varnhemu

Výsledky, publikované v odborném časopisu British Dental Journal Open, ukázaly, že 15 analyzovaných jedinců trpělo širokou škálou onemocnění. CT snímky odhalily patologické změny v lebeční a čelistní kosti, které poukazují na infekce a další zdravotní problémy. Podrobné analýzy ukázaly, že část jedinců trpěla infekcemi dutin a uší, které zanechaly stopy na přilehlých kostních strukturách. Dále byly zaznamenány známky osteoartritidy a různých zubních chorob. Všechny zkoumané lebky patřily dospělým jedincům ve věku 20 až 60 let.

„Rozhodně bylo na co se dívat,“ líčí Bertilssonová. „Našli jsme u těch lidí spoustu známek nemocí, které prodělali. Nevíme, proč tak mnoho. V mnoha případech to muselo být značně bolestivé. Ti lidé neměli žádnou lékařskou, natož zubařskou péči a museli si s tím poradit. Nebylo to snadné. Pokud tehdy někdo dostal infekci, trápil se s ní dlouhou dobu.“

Image

Čtěte také

Archeologové potvrzují: Zubaři dávných Vikingů byli mistry svého řemesla