Příprava a pití čaje odpradávna přináší mnoho pozitivního. Jen málokoho by ale nejspíš napadlo, že čaj funguje i jako přírodní filtr. Jak nedávno prokázali vědci americké Severozápadní univerzity, čaj absorbuje z vody těžké kovy jako je olovo a kadmium.

Vinayak Dravid a jeho kolegové zjistili, že čajové lístky dokážou během procesu louhování na svém povrchu absorbovat ionty těžkých kovů, kde zůstanou „přilepené“ až do vyhození čajového sáčku do odpadkového koše. Výzkum filtračních schopností čaje v těchto dnech uveřejnil odborný časopis ACS Food Science & Technology.

Čaj jako filtr

Jak uvádí Dravidův kolega a první autor studie Benjamin Shindel, čajové lístky nejspíš nejsou coby materiál nijak zázračné. Podobného efektu by zřejmě bylo možné dosáhnout i s jiným materiálem s podobnou konzistencí. V případě čaje je to ale velmi praktické. Připravíte nápoj a současně odstraníte z vody těžké kovy.

Badatelé uspořádali sérii experimentů, v nichž testovali vliv typu čaje, čajových sáčků a postupu přípravy čaje na absorpci těžkých kovů – olova, chromu, mědi, zinku a kadmia. Ukázalo se například, že hodně záleží na typu sáčku s čajem. Mechanismus odstraňování těžkých kovů funguje daleko nejlépe se sáčky z celulózy a u papírových sáčků. U nylonových a bavlněných byly výsledky mnohem horší. Lépe podle vědců také funguje jemněji drcený černý čaj.

Důležitou roli hraje i doba, po kterou se čajový sáček louhuje ve vodě. Čím déle to trvá, tím více iontů těžkých kovů čaj absorbuje. Výsledky experimentů ukazují, že během přípravy čaje lze z vody odstranit takové množství těžkých kovů, které může mít pozitivní význam pro lidské zdraví. Badatelé odhadují, že při přípravě typického šálku čaje, kdy se čaj vaří 3 až 5 minut, dochází k absorpci asi 15 procent obsaženého olova.

Image

Čtěte také

Zázrak v sušených lístcích: Je libo zelený, černý, žlutý nebo raději bílý čaj?

Než vypukla v roce 1789 ve Francii revoluce, byl katolicismus státním náboženstvím a hluboce zakořeněnou součástí národní identity. Galikánská církev, která fungovala v určité míře nezávisle na papeži, si udržovala své vlastní svobody a poměrně privilegovaný vztah s monarchií. Většina obyvatelstva, téměř 28 milionů lidí, se hlásila ke katolíkům, zatímco menšiny, jako protestanté a Židé, neměly plná občanská práva. Po změně volali mnozí, málokdo ale tušil, že bude až tak dramatická. 

Francouzští revolucionáři viděli katolickou církev jako překážku k vytvoření nové, rovnostářské společnosti. Církev byla bohatá a mocná, často spojována s monarchií, proti které revoluce tolik bojovala. Nicméně to, že vliv duchovních ve Francii slábne, viděli mnozí. Na jedné straně církev vzkvétala díky zavádění reforem, po kterých společnost volala, na druhé straně ji kritizovali osvícenští filozofové, a to stále intenzivněji. 

Chceme slovo! 

Osvícenští filozofové viděli rozum jako klíčový nástroj pokroku a kritizovali církev za její vliv a moc. I když náboženství oceňovali pro jeho schopnost udržovat společenský řád, samotné duchovní považovali za neproduktivní a někdy i škodlivé. Vadila jim i náboženská netolerance vůči menšinám. Voltaire uznával hodnotu mladých jeptišek, které sloužily nemocným a chudým. Ale celkově byli duchovní, zejména ti v klášterech, považováni za zbytečné. 

Kritika se zaměřovala na klášterní způsob života, kdy mniši a jeptišky strávili dny v modlitbách místo toho, aby nějak „hodnotně“ přispívali státu. Spisovatel Louis-Sebastien Mercier v roce 1782 tvrdil, že Paříž je plná kněží, kteří nejsou užiteční ani pro církev, ani pro stát. Filozofové chtěli spíše reformu než úplnou destrukci církve, ale jejich kritika přispěla k rostoucímu antiklerikalismu a nelibosti vůči bohatství církve. 

V roce 1789 byla katolická církev ve Francii velmi bohatá a vlivná. Odhaduje se, že měla příjmy okolo 150 milionů liver a vlastnila přibližně šesti procent půdy v zemi. Její majetek zahrnoval kostely, kláštery, školy, nemocnice a další instituce. To ještě více zdůrazňovalo její dominantní postavení ve společnosti. Církev měla právo vybírat desátek od zemědělců. Zároveň byla osvobozena od přímého zdanění, což vyvolávalo mezi obyvatelstvem velkou nevoli. Ostatně návrhy na zrušení desátku a omezení církevního majetku byly vzneseny i během zasedání generálních stavů přímo v revolučním roce. 

Reorganizace 

Francie stála v roce 1789 na pokraji finančního krachu. Státní pokladna zela prázdnotou, a tak revoluce ani nemohla nepřinést radikální změny. Církev se musela vzdát svých starých výsad, zejména výběru desátků. Deklarace práv člověka a občana přijatá koncem srpna potom otřásla církví podruhé – odmítla totiž její výsadní postavení. A pád pokračoval. Na podzim roku 1789 schválilo Národní shromáždění dekret, kterým veškerý církevní majetek přešel do rukou státu. Biskup Talleyrand tento krok označil za náboženský akt, kterým měl být národ očištěn. Tento čin ale otevřel dokořán dveře dalším reformám. A církev se rázem ocitla v ohrožení. Už v minulosti ji často obviňovali, že mnohé ženy k řeholnímu životu nutí vydíráním. Když se tyto informace spojily s církevní korupcí, měla nová vláda jasno. 

Na počátku roku 1790 byly francouzské kláštery uzavřeny a prodány. Tento akt byl prezentován jako krok k stabilizaci národních financí, avšak jeho důsledky vedly k zásadnímu přehodnocení vztahu mezi církví a státem. Tímto radikálním krokem se překreslovala hranice moci a autority, což otřásalo základy tradičního uspořádání společnosti, a to nejen francouzské. Tamější dění se totiž, byť poměrně pomalu, šířilo stále dál za hranice. Kola revoluce se točila na plné obrátky a Francie se ocitla na prahu nového uspořádání. 

V létě 1790 byla přijata revoluční ústava, která nastolila absolutní státní kontrolu nad církví. Duchovní byli nově zaměstnanci státu a museli složit přísahu věrnosti nové ústavě. Pokud odmítnou, přijdou o své dosavadní postavení i plat. Mnozí duchovní tak raději emigrovali do zahraničí. Už by se zdálo, že vše prošlo nějak hladce. Opak je ale pravdou. Radikální nabourání francouzského společenského řádu se stále více odráželo na realitě. Semínka nepřátelství a zpochybňování revolučních ideálů byla zaseta. 

Kontrarevoluce 

Kněží a biskupové, kteří se rozhodli k emigraci, se stále častěji spojovali s protirevolučními proudy. Stali se hlasitými kritiky politického dění i morálními symboly odporu vůči revolučním ideálům. V mnoha regionech Francie narůstala nedůvěra vůči ústavním kněžím, což posilovalo lidovou podporu kontrarevoluce. Napětí vyústilo v násilné incidenty, které vedly k dalším omezením. V listopadu 1791 zakázalo Zákonodárné shromáždění kněžím používat náboženské budovy a zastavilo jim důchody. A za pár měsíců přišla další rána – zákaz nošení řeholních oděvů. Duchovní měli být vnímáni jako zcela běžní lidé. A postupem času neshod jen a jen přibývalo. 

Lidé si ani pořádně nevydechli po revolučním dění a dějiny se opět daly do pohybu. Na jaře 1792 vstoupila Francie do války s Rakouskem. Na válečném poli se jí rozhodně nedařilo, a tak se musel najít viník: duchovní! Obviňovali je ze spojenectví s nepřítelem i ze špionáže. To vyvolalo další radikální kroky proti církvi. Zbývající náboženské řády byly rozpuštěny, církevní školy a nemocnice uzavřeny. A ti, kteří odmítli složit přísahu státu a ústavě, byli buď nuceni uprchnout, nebo čelili zatčení a deportaci. 

Když přišli informace o pádu francouzského Verdunu do pruských rukou, zavládla v Paříži panika a strach z kontrarevoluce. Obyvatelé, přesvědčeni, že odpůrci revoluce podporují rakouského nepřítele, spustili vlastní „preventivní spravedlnost“. Během několika dní bylo povražděno přes 1 200 lidí, včetně dvou set kněží. Zářijové masakry ukázaly brutální realitu revoluční doby a přetrvávající nedůvěru, která znemožnila jakýkoli smířlivý krok mezi církví a nově vzniklou republikou. Pod tlakem nepokojů a zahraniční hrozby zavedla republikánská vláda krutý teror. Revoluční tribunál, ustavený v roce 1793, měl za cíl potrestat všechny „nepřátele republiky“. 

Zákony ze září 1793 a června 1794 přinesly masová zatýkání kněží a jeptišek, obviněných z kontrarevoluce či „fanatismu“. Vlastnit jakékoli náboženské předměty znamenalo přiznat se ke zradě. Nedůvěra vůči víře stále stoupala. I když na gilotině skončilo jen malé procento duchovních, měly procesy sloužit hlavně jako odstrašující příklad. Rozkol mezi církví a státem vrcholil. 

Napoleon a papež 

Republikánská vláda považovala katolicismus za hrozbu. Dechristianizace, tak měla odstranit náboženství z veřejného života. Kněží byli nuceni vzdát se kněžství, vstoupit do manželství nebo čelit zatčení. V roce 1793 byly zakázány veřejné bohoslužby a kostely přeměněny na skladiště či stáje. Kříže a kostelní zvony byly odstraněny, symboly křesťanství zničeny. Takzvaný kult rozumu a další podobné měly nahradit tradiční víru. Nepřinesly ale očekávaný úspěch. Praktikování víry se stáhlo do ilegality, ale zcela vymýtit se ho vládě nepodařilo. 

Napoleonova vláda přinesla dramatický zvrat. I když osobně k náboženství nijak netíhl, rozpoznal jeho moc a to, že může fungovat jako nástroj stabilizace a kontroly. V roce 1801 uzavřel s papežem Piem VII. konkordát, který zaručil, že katolicismus bude uznáván jako „náboženství většiny Francouzů“. Přesto se církev musela podřídit státu. Kněží byli nuceni skládat přísahu věrnosti vládě a jejich platy měl nadále vyplácet stát. Napoleon tak efektivně ovládl církev a minimalizoval vliv Vatikánu. 

Napětí však neustále rostlo, zejména po roce 1804, kdy se Napoleon korunoval císařem. Sám si vložil korunu na hlavu a z přítomého papeže tak učinil pouhého diváka. Tím upevnil svou moc i nad náboženskými autoritami. Francie dobývala nová území, na kterých zaváděla konkordát, uzavírala kláštery a zabavovala církevní majetek. Vatikán byl stále nespokojenější.

Když Napoleon v roce 1808 obsadil Řím, papež ho exkomunikoval. Navíc ho zadrželi a deportovali! To si Napoleon nenechal líbit. Dal papeže zatknout a později odvézt do Francie jako svého vězně. Tam zůstala hlava církve až do roku 1814. Boj a napětí přetrvávaly ještě dlouhá desetiletí po Napoleonově pádu. Důsledky drastického experimentu s transformací vztahů mezi církví a vládou, doznívaly ve Francii až do odluky církve od státu v roce 1905. A v jisté míře jsou pociťovány dodnes.

Image

Čtěte také

Revoluce roku II: Proč svrhla revoluční Francie také gregoriánský kalendář?

Podstatu tzv. temné hmoty, nebo lépe skryté látky, dosud neznáme. Zdá se, že zmíněné hypotetické médium působí převážně gravitačně a nenechává otisky v ostatních silových působeních. Mezi kandidáty na temnou hmotu patří malé černé díry, označované také jako primordiální. Jde o jeden z myslitelných pozůstatků po horkých a hustých epizodách na počátku existence kosmu: Někteří vědci se domnívají, že během uvedené fáze mohly určité oblasti lokálně gravitačně zkolabovat, a proměnit se tak v černé díry. Pokud by byly dostatečně malé, mohly by se hromadit a přispívat k celkové hmotě vesmíru, kterou dnes pozorujeme jako skrytou látku.

Primordiální černé díry bychom mohli detekovat například pomocí gravitačního čočkování nebo v oboru gama, neboť by měly představovat zdroj Hawkingova záření a postupně se vypařovat. Současná pozorování však danou hypotézu nepodporují. 

Jeden z problémů spočívá v tom, že vysvětlení odchylek pohybů galaxií nebo jejich rotace by vyžadovalo opravdu velké množství primordiálních černých děr. Proti tomu ovšem stojí omezení plynoucí například z pozorování mikrovlnného pozadí. Hypotéza černých děr coby původců temné hmoty tedy nadále zůstává živá, ale určitě nepatří mezi preferované.

Image

Čtěte také

Záhada temné hmoty: Proč stále nemáme přímý důkaz její existence?

Studie Ann Wignallové z Katedry biologických věd na Macquarie University v Sydney před časem poukázala na neobvyklou taktiku ploštic z čeledi zákeřnicovitých. Tento hmyz dokáže trhavými pohyby v pavučině napodobit bezmocnou snahu vyčerpané oběti a přilákat tak k sobě hladového pavouka. Jakmile se pavouk přiblíží, ploštice jej opatrně osahá tykadly, pomalu se přesune nad něj a zaujme bojovou pozici. Pak zaútočí bodcem tvořícím ústní ústrojí. Pavouk se během deseti sekund přestane hýbat a ploštice jej sežere. 

Wignallová analyzovala tuto taktiku patřící k tzv. agresivním mimikrům v laboratoři, kde shromáždila množství pavouků, ploštic a octomilek představujících obvyklou pavoučí kořist. Pavučiny byly i s jejich obyvateli umístěny na stoly izolované od vnějších vibrací a vědci měřili záchvěvy způsobené octomilkami, mšicemi, spadnutými listy, plošticemi i jinými pavouky.

Ukázalo se, že pavouci nereagují na listí zachycené v pavučině a na blížící se samečky odpovídají samičky nastavením do kopulační pozice. Pouze v případě, že se do sítě chytí muška či mšice, přispěchají k ní. Stejně však reagují na ploštici předvádějící útočné mimikry. Záznamy měření odhalili, že ploštice dokáže velmi věrně napodobit pohyby malého vysíleného hmyzu, který se marně pokouší vyprostit. Pavouk je tak dokonale ošálen a vydá se vstříc jisté smrti.

Některé lovecké strategie ploštic by se podle vědců daly využít ve prospěch člověka. Zákeřnicovití (Reduviidae) totiž mimo jiné využívají mrtvých termitů, aby do své blízkosti nalákali živé jedince, které pak snadno uloví. Mohli by tak pomoci snížit škody způsobené termity, kteří škodí dřevu a rozvracejí rovnováhu ekosystémů.

Image

Čtěte také

Obrácené role predátorů: Když si lovci vymění role s kořistí

Tento lichokopytník má své místo snad ve všech kosmologických systémech: vozí Slunce na oblohu, mrtvé na onen svět, jeho krev může omlazovat a jeho podobu na sebe berou nejrůznější božstva. Více než sto let už koně nepotřebujeme na práci ani válčení, přesto z naší kultury nezmizeli. Nadále po nich (podobně jako po psech) požadujeme, aby chápali úkoly, které jim dáváme, aby spolupracovali, řešili problémy, rozuměli našemu způsobu komunikace. Po celém světě jsou jich miliony a jejich příznivců je ještě víc.

Jak jsme se potkali?

Kůň divoký (Equus ferus) se vyvinul v Severní Americe. Postupně se přes Beringovu úžinu na konci pleistocénu a počátku holocénu šířil do Asie a odtud do celého Starého světa. Byl součástí jídelníčku pravěkých lovců před více než 500 000 lety. Lovil jej Homo heidelbergensis, stejně jako neandertálci a první Homo sapiens, což dokládají nálezy kostí i uměleckých zobrazení. Člověk se pro tohoto živočicha stal dalším predátorem, na něhož bylo třeba si dávat pozor.

K domestikaci koně došlo o několik tisíciletí později než u ostatních býložravců. Šlo o velmi složitý proces, těžko zachytitelný v archeologických pramenech, který přirozeně doprovázejí bouřlivé vědecké diskuse na poli archeologie i biologie. Poslední publikované výsledky studie DNA datují domestikaci tohoto zvířete do 3. tisíciletí př. n. l., i když je pravděpodobné, že cesta ke koni domácímu (Equus ferus caballus) začala už o tisíciletí dříve. Pro tuto starší domestikační fázi argumentují výzkumy kazašské lokality Botai.

V každém případě se kůň domácí šířil do Evropy a do střední i východní Asie po výrazných klimatických událostech období kolem roku 2200 př. n. l., které proměnily nížiny střední Evropy dosud porostlé lesy ve stepi vhodné pro přesuny skupin lidí s vozy taženými koňmi a dobytkem. Poměrně rychle zvíře proniklo do celého Starého světa. Prakticky ve stejnou dobu jej poznali lidé ve střední Evropě, Skandinávii, ale také Chetité a Mykéňané na řecké pevnině i Mínojci na Krétě. Tehdy kůň doputoval rovněž na Přední východ a do Egypta.

Mezi světem živých a mrtvých

Tento lichokopytník samozřejmě nepřišel sám, nýbrž s lidmi, kteří disponovali dovednostmi a znalostmi nutnými k manipulaci se zvířaty – uměli je chovat, cvičit a ovládat. Byli to mistři svého oboru, kteří velmi snadno postupovali ve společenské hierarchii. Každý tehdejší aristokrat v Egeidě, v Malé Asii, na Předním východě nebo v Egyptě si přál mít koně a vůz, k čemuž obvykle potřeboval cvičitele, chovatele a vozataje. Z 2. tisíciletí př. n. l. již existují chovatelské příručky. Například kniha cvičitele a trenéra koní Kikkuliho z království Mitanni přeložená Bedřichem Hrozným z chetitštiny.

Společně s koněm se na Předním východě a v Egeidě uplatňoval rychlý dvoukolový vůz s loukoťovými koly, který byl bezkonkurečně nejrychlejším dopravním prostředkem na souši. Svému majiteli dodával výrazné výhody v boji, v dopravě a zvyšoval jeho prestiž. Umění ovládat koně nebo koňský zápřah se stalo elitní záležitostí. Díky lidské představivosti a možná i záměru propojit koně s božským světem záhy zapadl do mytologie coby tažné zvíře pro nebeská tělesa. V mnoha kulturách byl zodpovědný za cestu na onen svět.

Těchto významů kůň prokazatelně nabýval v první řecky mluvící civilizaci mykénských paláců, u níž se často setkáváme s vyobrazeními sulek (dvoukolých vozíků) s bojovníky na palubě, které táhnou koně, účastnící se boje, lovu, ale také pohřebních rituálů. Nejčastěji se patrně nacházejí na typických mykénských nádobách zvaných krátéry. Ty se používaly jako pohřební urny a kůň zde symbolicky spojoval svět živých a mrtvých.

Věrný partner jezdce

Tým archeologů Ústavu archeologie a muzeologie Masarykovy univerzity v Brně, jež vede autorka článku Věra Klontza-Jaklová, realizuje výzkum na Krétě, který se mimo jiné zabývá historií místního plemene koně a hledal, kdy se na největší řecký ostrov dostal. Vzhledem k poměrně náročné logistice převozu koní přes moře na velké vzdálenosti (Kréta je sice rozlehlá, ale poměrně izolovaná) badatelé předpokládali, že tam doputoval až v druhé polovině 2. tisíciletí př. n. l. Nálezy kostí i uměleckých zobrazení koní nicméně jasně ukázaly, že tato zvířata byla na ostrově přítomna kolem roku 2000 př. n. l. a za několik málo generací se stala součástí elitní kultury, stejně jako v Egyptě, Mezopotámii, Chetitské říši a v mykénských palácích řecké pevniny.

Největší nárůst počtu koňských kostí a zpodobnění zaznamenáváme kolem poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Jejich vyobrazení se vyskytovala v nejrůznějších kontextech a materiálech, často jako motiv pečetí, na sarkofázích, ale také na freskách v palácích. Kostí se v archeologických kontextech nedochovalo mnoho. Kůň v té době už nebyl běžnou součástí jídelníčku a jeho pohřby rozhodně nebyly běžné. Větší kusy koster měly obvykle námi neidentifikovatelný rituální kontext. Celá kostra byla nalezena v paláci v Knossu a lebka na pohřebišti v Archanes.

Na konci doby bronzové kolem roku 1200 př. n. l., kdy sílila krize zakončená kolapsem a rozpadaly se společenské a ekonomické struktury palácových civilizací, se začalo mnohem více jezdit na koni. Individuální bojovníci, kteří ztratili své pány a místo v organizované armádě, se vydali do světa hledat štěstí jinde. Vůz v té době nebyl vhodný na jízdu po všech tehdejších cestách a mimo ně, navíc byly jeho výroba a opravy patrně mnohem méně dostupné. S počátkem doby železné, tedy těsně před rokem 1000 př. n. l., přibyla zobrazení jezdců na koních a scén výcviku koní. Objevují se rovněž první pohřby koní, někdy společně s lidmi. Tehdy se toto zvíře stalo skutečným individuálním partnerem člověka.

Projev přepychu

V době stabilizace a rozvoje řeckých městských států koně patřili do urbánní kultury i armády, ačkoliv tam až do helénismu sloužili spíše jako luxusní dopravní prostředek než bojová složka. Do společnosti, ekonomiky a lidského vědomí pronikli více než razantně. V samotných Athénách se jednou z politicky a ekonomicky nejvýznamnějších vrstev stali jezdci (hippies). Patřili sem občané, kteří produkovali více než 300 medimnů (to je asi 15 tisíc litrů) obilí ročně. Chov koní tehdy představoval záležitost bohatých jedinců a rodin. Pečovat o statná zvířata bylo jako mít o rodinu navíc, a to si každý nemohl dovolit. Athéňané dováželi nejlepší koně z Thesálie a z Kyrenaiky. V antickém Řecku nikdy nepracovali, lidé je kromě prestiže používali hlavně pro sport.

Nejvíce informací se dochovalo právě o koních účastnících se sportovních klání. Na všech velkých svatyních a ve všech významnějších městech se nacházela závodní dráha hippodrom. Jednalo o běžecký ovál s několika málo stupni tribun okolo. Uprostřed byl podélně rozdělen takzvanou spinou, kolem které se točili koně. V době římské pak existovaly zděné hippodromy, poskytující zábavu až desítkám tisíc diváků. Řecká sportoviště pro koně byla mnohem skromnější a obvykle se z nich zachoval pouze obrys.

Kůň sportovcem

První koňské závody se objevily na olympijských hrách v roce 680 př. n. l., přičemž začalo existovat velké množství soutěžních disciplín. Rovinné závody se obvykle jezdily na mladých koních a byly oddělené pro hřebce a klisny. Účastníci měli sice uzdění velmi podobné tomu dnešnímu, avšak neměli sedlo a jezdili nazí. Ve zvláštním závodě zvaném kalpi soutěžily mladé klisny, na jejichž hřbetech seděli jezdci během první části utkání a zbytek běželi oba (jak klisna, tak jezdec) po svých. 

Zdaleka nejpopulárnějšími a nejprestižnějšími se staly závody spřežení. Na sulce stál sportovec oblečený do dlouhého chitonu (starořeckého spodního prádla), přepásaného přes tělo provázky, aby se nezamotal do kol vozíku nebo neohrožoval ostatní jezdce. Každou sulku táhli dva až čtyři koně, přičemž zvládnout v plném trysku tolik koní na poměrně úzkém prostoru antického hippodromu byl equestriální kousek hodný mistra.

Další disciplínou, která z dnešního pohledu může působit trochu bizarně, bylo vystoupení jezdců, jimž se říkalo apobates. Většinou mladí chlapci v plné zbroji prováděli za doprovodu hudby různé akrobatické kousky na běžících koních: naskakovali a seskakovali, někdy s pomocí různých hrazd a tyčí umístěných na kolbišti. Šlo o jedinou jezdeckou soutěž, v níž nemohl nastoupit otrok.

Hovoříme-li o koních v antice, pak rozhodně nesmíme opomenout slavného Athéňana, vojevůdce, spisovatele a znalce koní na slovo vzatého Xenofona (asi 430–354 př. n. l.), který prožil velice rušný a úspěšný vojenský život, ale také politické vzestupy a pády. Zůstalo po něm bohaté literární dílo, v němž popisuje své osudy, vysvětluje své postoje a dává rady. Dost možná jeho nejcitovanější knihou se stala příručka o chovu a výcviku koní Peri Hippikés. V té čtenář najde podrobný návod, jak si vybrat koně, jak jej hodnotit a jak má vypadat vhodné ustájení. Také se dozví, jak koně správně cvičit, jak na něj nasedat a jak jemně pracovat s otěží. Mnoho současných zařízení si dodnes nevzalo k srdci moudrá doporučení antického autora, mezi nimi tu o vydláždění části stáje většími oblázky, aby kůň posiloval chodidla.

Svědectví antických nádob

V rámci projektu zabývajícího se vývojem horsemanshipu neboli vztahu koně a člověka, si výzkumný tým archeologů Masarykovy univerzity položil otázku, jak oblíbené bylo toto zvíře v antické společnosti, a odpověď chtěl za pomoci statistické metody objektivizovat. Badatelé se zaměřili na malovanou keramiku 6.–4. století př. n. l. Jednalo se obvykle o nádoby používané k servírování vína a jídla na sympoziích, tedy pánských společenských večírcích. Předpokládalo se, že na bohatě zdobených artefaktech byly zobrazeny scény, které nějakým způsobem korespondovaly s mužským světem, do něhož patřil i kůň.

Po zdokumentování desítek tisíc malovaných předmětů došlo k vytvoření databáze, zaznamenávající různé aspekty zachovalých vyobrazení: naleziště, místo výroby, druhy zvířat, typ interakce s člověkem a podobně. Nakonec vědci statisticky vyhodnotili nashromážděná data a potvrdili, že se vztah ke koni měnil a tematika uměleckých znázornění se postupem času stále více klonila směrem k jezdci-bojovníkovi a lovci. Zatímco na počátku 6. století př. n. l. představoval nejpopulárnější zobrazované zvíře lev a jelen, v 5. století př. n. l. už šlo bezkonkurenčně o koně.

Osedlán v boji!

V následujícím století nastala v ledasčem převratná doba, kterou iniciovala vláda Filipa II. Makedonského (359 až 336 př. n. l.) a jeho syna Alexandra (336 až 323 př. n. l.). Kůň se tehdy stal součástí vojenské výbavy. Jízdní bojové oddíly se rychle přesunovaly po celých kontinentech a poskytovaly řeckým vojskům výhodu rychlých útoků. Přestože Skytové v této době již úspěšně experimentovali se sedlem, které by jednak umožnilo pohodlnější sed v přepravě na velké vzdálenosti a jednak podpořilo sed válečníka v akci, Řekové stále používali koně bez sedel.

Ve složitých bojových situacích bylo třeba mít koně plně pod kontrolou, což nebylo vždy snadné. Jako příklad v tomto slouží černý hřebec Bukefalos, kterého nedokázal nikdo obsednout, dokud si jej nevyhlédl mladičký Alexandr. Ten si mistrným horsemanshipem získal důvěru obávaného hřebce a stali se nerozlučnými partnery. Vojáci makedonské armády používali velice složitá páková udidla, k nimž se pak vrátili jezdci a cvičitelé vrcholného středověku. Dnes už je v sedlovnách jízdáren nenajdete. Udidla byla velmi těžká a zahrnovala různé bodliny, hřeby, výstupky nebo řetízky či závěsky.

Chytrý jako člověk

V helénistickém období se kůň stal rovnoprávným členem armády a začalo se pro něj používat nové pojmenování. Dosud se označoval původně indoevropským slovem hippos, ale od 4. století př. n. l. se v řečtině prosadil výraz álogo, tedy tvor, který je stejně chytrý jako člověk, ale nemluví. Starověcí horsemani už tehdy dobře věděli, že je kůň, pokud se s ním správně zachází, schopen neskutečných fyzických i duševních výkonů.

Novou kapitolu v životě koní zahájil vzestup Říma, kdy se stali součástí propagandy, ideologie, ale také každodenního hospodářství. Museli tvrdě pracovat na poli, v řemeslných dílnách, lomech, dopravě, armádě, ale také na venkovních sportovištích zvaných cirky, kde jim šlo každý den o život. Tyto role, i když v různých modifikacích, zůstaly majestátním tvorům až do objevení spalovacích motorů a elektrického proudu.

Vztah lidí s koňmi je zásadní součástí našich dějin. Bez těchto zvířat bychom se plahočili a klestili historií mnohem pomaleji, namáhavěji a složitěji. Tisíce let jsme je nešetřili, vzali jsme jim jejich přirozené prostředí, volnost a svobodu. Nabídli jsme jim dřinu, války, časté násilí, a tak jim dlužíme hodně. Koně si proto zaslouží naši chovatelskou i vědeckou pozornost.

Image

Čtěte také

Překvapivá fakta mění historii domestikace koní

„Vidíme půl milionu našich nezaměstnaných dělníků, tisíce zavřených továren a podniků, kterým můžeme svými nákupy poskytnout práci […]. A ty ženy, které jsou tak šťastné, že mohou hodně nakupovat, neměly by se uskrovňovat. I utrácení peněz – rozumně přirozeně – je hospodářským činem, neboť tyto peníze přijdou do rukou obchodníků a od těch do továren, kde jejich zlatý proud roztočí kola strojů a pohne pákami. Vzpomeňte si, čeho se vám nedostává, a budiž to nové nádobí nebo letní šaty, kniha či automobil, kupte si to, máte-li peníze. Vy budete mít radost z věci a neznámý dělník z chleba.“ Tento rádoby altruistický návod na přispění k řešení krize předkládal časopis Eva, líbivý magazín pro ženy z vysokých vrstev.

Kdo bere práci

Byl to však jen jeden z pohledů na řešení katastrofální nezaměstnanosti, která Československo postihla. Hned od jejího počátku se na stránkách tisku naopak objevovaly články, které hledaly spoluviníka krize v řadách pracujících žen: „Zaměstnané ženy jsou skutečně spoluvinny na světové krisi, protože snižují v celku mzdy mužů a zaujímajíce jejich místa, zvyšují nezaměstnanost.“ Navzdory principu rovnoprávnosti obou pohlaví našly myšlenky na nutnost „řešení otázky zaměstnaných žen“ značnou odezvu. A nejen to – projevily se i v reálném životě. 

Útoky směřovaly především proti ženám zaměstnaným ve veřejné správě, v oblasti dříve výhradně mužské, vyžadující vyšší vzdělání. Veřejná správa představovala až do období krize pro vzdělané vrstvy jistotu zaměstnání. Pro mnohé rodiny se tak vzdělání dcer, umožňující jejich ekonomickou soběstačnost, začalo jevit jako lepší investice než tradiční věno. Vidinu jisté budoucnosti mladé inteligence však krize zhatila a oblast veřejné správy se proměnila v kolbiště o pracovní pozice.

Na těsném pracovním trhu vzrůstala nesnášenlivost neúspěšných uchazečů vůči zaměstnaným ženám, zvláště těm vdaným, jimž měl podle tradičního modelu rodiny zajišťovat obživu manžel. Jejich setrvání v zaměstnání tak bylo často prezentováno jako projev sobectví. Kritika rodin s dvojím příjmem přitom vůbec nepřihlížela k tomu, jaký je celkový příjem obou manželů. A nikomu také nevadilo, že žen ve státních službách nebylo nijak závratné množství – na začátku roku 1933 jich bylo údajně 34 285, přičemž vdaných bylo jen asi 20 % z nich!

Jak postihnout ženy

Bylo jen otázkou času, kdy všeobecná nevole ovlivní i nejvyšší patra československé politiky. Poprvé k tomu došlo v červnu 1930, kdy se vláda rozhodla odebrat vánoční příspěvek (13. služné) tomu z manželského páru zaměstnaného ve veřejné správě, který měl nižší plat. Návrh sice výslovně nezmiňoval ženy, bylo ale všeobecně známo, že to byly téměř vždy ony, kdo pobíral nižší plat. 

Zlomový okamžik přišel s článkem Krise a ceny, uveřejněným v listopadu 1930 v Lidových novinách. Jeho autorem byl samotný ministr financí, národohospodář Karel Engliš. Představil v něm svůj názor na řešení nezaměstnanosti, který spočíval v „odstraňování dvojího veřejného zaměstnání, pokud stačí výdělek muže k obživě rodiny. Tisíce míst by se uvolnilo, kdyby nebyly zaměstnávány vdané ženy mužů, majících dostatečný příjem pro obživu rodiny. Sta, snad tisíce míst zabírají pensisté, kteří majíce pensi, spokojují se třeba s menším platem jako zvýšením pense a zabírají místo jiným.“ 

Englišův článek byl prvním veřejným prohlášením tohoto druhu z řad úřadujících ministrů. Ve společnosti rostlo přesvědčení, že řešením hospodářské krize, nebo alespoň problému nezaměstnané inteligence, bude propouštění vdaných žen z veřejné správy. V mohutném souboji v médiích proti sobě stanuly dva protikladné tábory. První prosazoval, aby se zamezilo možnosti uplatnit se ve veřejné správě vdaným ženám, zvlášť pokud se jednalo o manželky zaměstnanců ve stejné oblasti. Stoupenci tohoto tábora prosazovali tradiční model rodiny v čele s mužem-živitelem a ženou-matkou a domácí hospodyní. 

Na druhé straně stáli obránci práva vdaných žen na práci, jež jim jako československým občanům zajišťovala ústava. Právo osobní volby vnímali jako nedílnou součást demokracie. Horlivými představitelkami druhého přístupu byly liberálně orientované ženy, které se sdružovaly v rámci organizace nazvané Ženská národní rada. Dokladem složitosti dobových poměrů je, že tato organizace nepředstavovala jediný směr tehdejšího ženského hnutí. Na opačné straně stály hlavně organizované katoličky, které vehementně obhajovaly „tradiční model rodiny“.

Ve prospěch „živitelů rodin“

Během roku 1932 se krize nadále zhoršovala a předsudky proti pracujícím vdaným ženám našly opět cestu na světlo. Tentokrát k tomu došlo v podobě takzvaného návrhu o úsporných opatřeních personálních, který měl postihovat penzisty, páry a vdané ženy zaměstnané ve veřejné správě. Ženské národní radě se tentokrát podařilo provdané ženy před zvláštními restrikcemi uchránit, takže konečná verze návrhu postihovala všechny zaměstnance veřejné správy stejnou měrou. 

Významnou roli v tomto zápase sehrála senátorka Františka Ferdinanda Plamínková, která proti diskriminaci rázně vystupovala na půdě Národního shromáždění: „Není možno, aby se navrhovaly v demokratické republice zákony, které mají ublížiti některé skupině občanů […]. Jestliže dnes dovolíte, aby se takto postupovalo proti ženám, otevíráte tím dveře jakékoliv libovůli; po ženách přijde za chvilku jedna skupina mužů, pak druhá atd.“

Vrcholící krize na začátku roku 1933, kdy registrovaná nezaměstnanost dosahovala 1,3 milionu osob, kampaň proti výdělečně činným ženám opět vyostřila. Akce si získala podporu široké veřejnosti. Katolické noviny Křesťanská žena například psaly: „Velké dílo po stránce sociální […], aby ze státních a zemských úřadů byly propuštěny provdané ženy a na jejich místo dosazeni mužové, živitelé rodin […], vzbudila ve veřejnosti velký rozruch. Tato otázka se nyní živě přetřásá a četní rozumní lidé, i z jiných táborů, souhlasí s požadavkem.“ 

Když se v polovině července začala tiskem šířit zpráva o existenci návrhu restrikce státních zaměstnankyň, vyžádala si Ženská národní rada slyšení u předsedy vlády Jana Malypetra. Premiér při setkání prohlásil, že vláda o ničem takovém neuvažuje a že žádný návrh v této věci neexistuje. Přes Malypetrovo ujištění ale všechno dopadlo jinak. V říjnu se Ženské národní radě podařilo získat kopii předlohy návrhu vládního nařízení týkajícího se personálních opatření. Nový návrh silně postihoval především manželské páry, jimž měly být zásadně sníženy platy, a to především tomu z páru, jehož příjem byl nižší, čili v drtivé většině případů manželce (viz tabulka). Nebylo tedy zřídkavým jevem, že se páry uchylovaly raději k životu v konkubinátu než ve „stíhaném“ manželství.

Vítězství populismu

„Jediná žena neměla by dnes mlčet! Všecky jste přívrženky určité politické strany: Všechny máte vykládat, že z těchto návrhů přímo čiší nenávist k ženám a regulérnímu manželství! […]. Nedopusťte, aby 15 let po dobytí rovnoprávnosti byla prohrána!“ Takto návrh kritizovala Ženská národní rada. Přes všechno úsilí se jí ale jeho schválení zamezit nepodařilo. Hájení vdaných zaměstnankyň se stalo pro vládní koalici příliš náročným závazkem a ve vládních kruzích byl upřednostněn populismus před respektováním ústavních práv a demokratických zásad. Nařízení o úsporných opatřeních personálních vešlo v platnost začátkem roku 1934. Obsahovalo restrikce vůči domácnostem s dvojím příjmem a zvláště vdaným ženám ve veřejné správě. 

Jeho vznik hodnotila Ženská národní rada takto: „Bylo naznačeno dobře zasvěceným úředníkem slovy: ‚Tu nešlo o finanční efekt, ale o politické důvody.‘“ Organizace rovněž varovala před dalšími oběťmi ze strany žen: „S jídlem roste chuť! A proto – stůjme k sobě všechny, bez rozdílu stavů a stran, neboť všecky […] jste dosud vyřazeny z demokratické rovnoprávnosti, jakmile se to někomu líbí.“

Nad myšlenkou rovnoprávnosti zvítězilo konzervativní smýšlení a dosud pevně zakořeněná myšlenka oddělených ženských a mužských sfér. Ačkoliv opatření neměla zásadní vliv na rozpočet ani na pokles nezaměstnanosti, veřejnost byla uspokojena pocitem, že se konečně přikročilo k nějakému konkrétnímu řešení. Z pozice vlády šlo o líbivý krok, který však vytvořil nebezpečný precedent – totiž že hlas veřejnosti může být vyslyšen bez ohledu na právní normy. Pracující vdané ženy zůstávaly v ohrožení i po utišení hospodářské krize, jak se ukázalo v době druhé republiky. V lednu 1939 totiž vláda legalizovala propouštění vdaných zaměstnankyň.

Image

Čtěte také

Se svářečkou a sbíječkou v ruce: Komunistický převrat nahnal ženy do továren

Společnost Intuitive Machines se ve spolupráci s NASA pokusí v rámci podpůrného programu NASA CLPS (Commercial Lunar Payload Services) navázat na loňský úspěšný americký návrat na Měsíc. Z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě včera na cestu k Měsíci vyrazil jejich lander Athena. Podle Niki Werkheiserové z NASA jde o výjimečnou misi, protože je z velké části věnována demonstracím lunárních technologií, které mají tvořit základ pro americkou lunární infrastrukturu.

Místo roverů skokan

Vědecké přístroje a demonstrátory na palubě landeru Nova-C (Athena), se tentokrát zaměří na přítomnost vodního ledu v oblasti Mons Mouton. Hlavní část vědecké výbavy tvoří experiment PRIME-1 (Polar Resources Ice Mining Experiment 1), zaměřený na hledání a kvantifikaci vodního ledu a dalších těkavých látek v měsíčním regolitu pomocí vrtáku schopného proniknout až metr pod povrch a hmotnostního spektrometru.

Dalšími klíčovými technologiemi na palubě Atheny jsou Micro Nova Hopper a Lunar Surface Communication System (LSCS), vyvinuté společnostmi Intuitive Machines a Nokia Bell Labs v rámci technologické iniciativy NASA Tipping Point.

Micro Nova Hopper, přezdívaný Gracie podle matematičky a informatičky Grace Hopperové, se má od Atheny odpojit krátce po přistání a pomocí série skoků se vydá směrem k 20 metrů hlubokému a trvale zastíněnému kráteru H-20. Ten od předpokládaného místa přistání dělí zhruba půl kilometru a Gracie má tuto vzdálenost překonat třemi skoky – první má měřit zhruba 20 metrů, druhý 50 metrů a třetí 100 metrů. Cílem vývojářů je nasměrovat Gracie čtvrtým skokem přímo do nitra kráteru, kde se pokusí pátrat po známkách přítomnosti těkavých látek.

4G na Měsíci

Vývojáři Intuitive Machines doufají, že se jim podaří udržovat spojení s modulem Gracie i během jejího pobytu na dně kráteru pomocí dalšího užitečného nákladu mise IM-2, komunikačního systému Lunar Surface Communication System společnosti Nokia, který vytvoří vůbec první síť 4G/LTE na Měsíci. Po zhruba 45minutovém průzkumu kráteru H-20 se Gracie dalším skokem pokusí vrátit zpět na planinu Mons Mouton. 

Podle Trenta Martina, viceprezidenta pro vesmírné systémy společnosti Intuitive Machines, má Gracie demonstrovat možnosti průzkumu extrémního prostředí i pomocí jiných technologií, než představují obvykle využívané rovery.

Značné úsilí věnovali inženýři Intuitive Machines vylepšení přistávacího modulu. Ten loni sice dokázal měkce přistát na lunárním povrchu, kvůli vysoké rychlosti ale došlo k jeho náklonu a překlopení na bok, což znesnadňovalo a omezovalo pozdější vědecký výzkum. Zástupci Intuitive Machines věří, že přistání, které je naplánované na 6. března, vyjde lépe, nicméně i na případné problémy jsou připraveni. Podobně jako loni Odysseus by i Athena byla v případě komplikací při přistání schopná provádět vědecký výzkum. 

Image

Čtěte také

Americký návrat po 51 letech: Přistávací modul Odysseus úspěšně dosedl na povrch Měsíce

Klíčky brokolice jsou tří až čtyřdenní rostlinky brokolice, které chutnají trochu jako ředkvičky. Obsahují mnoho cenných látek pro lidskou výživu, včetně celé řady minerálů a vitamínů. Hodně se mluví například o antioxidantu sulforafanu ze skupiny izothiokyanátů, který je  právě v klíčcích v mnohem větším množství než v samotné brokolici. Tato látka je velmi zajímavá pro medicínu, například jako prevence nádorů nebo onemocnění srdce a trávicí soustavy.

Anders Rosengren ze švédské University v Göteborgu a jeho tým přidali k pozoruhodným vlastnostem sulforafanu i zlepšování hladiny krevního cukru u lidí, kteří mají nakročeno k diabetu 2. typu. Výsledky zajímavého výzkumu švédských vědců zveřejňuje vědecký časopis Nature Microbiology.

Lékaři doporučují brokolici

„Účinná léčba prediabetu, tedy stavu porušené glukózové tolerance, který předchází rozvoji diabetu 2. typu, v podstatě stále není k dispozici,“ vysvětluje Rosengren. „Náš výzkum nabízí jako řešení léčbu založenou na sulforafanu z brokolice. Stále ale platí, že lidé s tímto stavem musejí klást důraz na cvičení, zdravé stravování a hubnutí.“

Vědci k těmto závěrům dospěli díky experimentu s 89 obézními či nadváhou trpícími pacienty, u nichž byl diagnostikován prediabetes (hladina glukózy nalačno mezi 6,1 a 6,9 mmol/L). Účastníci byli náhodně rozděleni do dvou skupin: jedna dostávala extrakt z brokolicových klíčků bohatý na sulforafan, druhá placebo. Po 12 týdnech došlo u skupiny užívající klíčky k většímu snížení hladiny glukózy nalačno než u placeba – průměrný rozdíl byl 0,2 mmol/L. U podskupiny 13 účastníků, kteří měli mírnou obezitu, nízkou inzulinovou rezistenci a nižší hladinu cukru v krvi, byl tento pokles ještě výraznější (0,4 mmol/L).

Ukázalo se také, že účastníci experimentu, kteří reagovali na sulforafan nejlépe – měli specifické složení střevní mikrobioty. U této podskupiny došlo k největšímu snížení hladiny cukru v krvi (až o 0,7 mmol/L). To naznačuje, že individuální složení střevních bakterií může ovlivnit účinnost sulforafanu.

Výsledky studie naznačují, že sulforafan by mohl být užitečný při léčbě prediabetu, jeho účinnost se ale liší podle individuální fyziologie a střevní mikrobioty. Studie švédských vědců měla také několik omezení – například krátkou dobu trvání (12 týdnů) a relativně malý vzorek účastníků. Vědci proto doporučují další výzkum zaměřený na dlouhodobé účinky sulforafanu na hladinu cukru v krvi.

Image

Čtěte také

Zdraví v zelenině: Látka z brokolice chrání mozek před schizofrenií

V říjnu 1917 se spojeným německým a rakousko-uherským silám podařilo uštědřil Itálii jednu z největších porážek v jejích moderních dějinách. Vojáci Centrálních mocností prorazili u Caporetta i díky masivnímu použití otravných plynů nepřátelské linie a postoupili až o 150 km na západ. Při tomto úspěchu padlo do jejich rukou na 275 000 zajatců a tuny cenného vybavení. Zaskočení Italové se nejprve pokusili vybudovat novou obrannou linii na vodním toku Tagliamento, i odtud je však Rakušané s Němci vytlačili. Fronta se nakonec ustálila až na linii Gardské jezero–Asiago–pohoří Monte Grappa––řeka Piava.

Úvodní oťukávání

K prvnímu většímu střetnutí, často ne zcela přesně označovanému jako první bitva na Piavě, došlo v okolí Monte Grappa. Tam se stáhly zbytky italské 4. armády, které se snažily vyhnout obklíčení. Muži pod velením generála Maria Robilanta ustoupili během několika dní asi o 80 km a začali se urychleně zakopávat v horském terénu. 

Už 13. listopadu se ocitli pod tlakem tří rakousko-uherských a jedné německé divize vedených generálem Alfredem Kraußem. První úder se Italům podařilo za cenu vysokých ztrát odrazit, již o dva dny později však císařští zaútočili znovu. Další prudký nápor tentokrát vytlačil obránce z předsunutých pozic na Roncone, Tomaticu, Cismonu a Monte Santu. Boje pokračovaly i v dalších dnech, ale postup německých a rakouských sil se notně zpomalil. 

Centrální mocnosti tlačil čas, neboť vilémovské divize bylo zapotřebí co nejdříve přesunout na západní frontu, aby stihly plánovanou jarní ofenzivu. K hlavnímu útoku proto došlo už 20. listopadu, kdy se podařilo obsadit Spinonciu, Fontanu Seccu a některé další kopce v pohoří. Zajímavostí je, že bitvy se účastnil i mladý poručík Erwin Rommel, který své muže vedl do útoku proti Monte Grappa. Střetnutí nakonec skončilo na konci listopadu praktickým zastavením postupu na několik dalších měsíců. 

Boje polevily také na dalších úsecích fronty, východněji podél řeky Piavy. Vysoký stav vody téměř znemožňoval překročení toku – to se sice několika jednotkám podařilo, již záhy však byly vrženy zpět a na velkorysejší přechod řeky nebylo pomyšlení. Navíc rakouské síly musely čekat na další přísun posil a vybavení z východní a rumunské fronty. Nejvyšší armádní velitelství tak 2. prosince oficiálně nařídilo ukončení útočných akcí a německý síly poté zamířily na francouzské bojiště.

V očekávání jara

Obě strany konfliktu tak čekalo přezimování na březích Piavy. V průběhu dlouhých měsíců se jasně ukazovaly zvětšující se rozdíly mezi armádami Centrálních mocností a Dohody. Zatímco Italové na pravém břehu ve dne v noci betonovali a budovali nová opevnění, nedostatkem zásob tísnění Rakušané stavěli jen provizorní přístřešky ze dřeva a pytlů s pískem. Brzy v jejich řadách opět zavládl hlad a objevil se nedostatek teplého oblečení i potřebné výstroje. 

Chladné počasí okolo řeky, vlhko a bažinatý terén stály za šířením nemocí v čele se střevními obtížemi a malárií. Nadšení, které zavládlo po triumfu u Caporetta, postupně vyprchávalo a střídala ho letargie a stísněnost. Mezi muži se šířila šeptanda přinášející až neuvěřitelné zvěsti. Tradovalo se například, že mužstvo u řeky má pouze udržet linii, protože na jaře přijdou na pomoc nové obrovské armády vybavené ohňomety a moderním dělostřelectvem, které zasadí Italům konečnou porážku. Vojáci si také stále častěji všímali francouzských a britských letounů nalétávajících na rakouské pozice a kolovaly zprávy o nových amerických a anglických zbraních, které nepřítel každým dnem nasadí. 

Na pozadí této truchlivé nálady probíhalo plánování nové ofenzivy. Na její uskutečnění tlačili i Němci, kteří doufali, že případný rakouský úspěch odkloní část amerických posil z Francie do Apenin. Dva hlavní velitelé na italském bojišti polní maršálové Svetozar Borojević von Bojna a Franz Conrad von Hötzendorf, jejichž jména nesly také dvě hlavní armádní skupiny na frontě, se však nemohli shodnout na dalším postupu. Zatímco první zmíněný se zprvu ofenzivní operaci bránil a poté navrhoval udeřit přes Piavu, druhý preferoval spíše útok z Tyrolských Alp. Na schůzce v Bolzanu v únoru 1918 nakonec padlo rozhodnutí rozdělit zbývající síly monarchie mezi obě armádní skupiny a provést ofenzivu na široké frontě. 

Poučení z porážky

Na příchod jara se ale připravovali také na druhé straně fronty. Po fiasku z října a listopadu musela Itálie vyvodit důsledky. Post vrchního velitele armády opustil generál Luigi Cadorna, jehož nahradil Armando Diaz. Změny proběhly také na politické úrovni, když dosavadního premiéra Paola Boselliho vystřídal Vittorio Orlando. Na Apeniny též dorazily posily ze západu v podobě šesti britských a stejného počtu francouzských divizí, které měly pomoci zastavit případný další rakousko-uherský postup. V průběhu jara 1918 se však část z nich musela vrátit do Francie, kde spustili svou ofenzivu Němci. 

Za připomenutí v této souvislosti také stojí, že nový předseda italské vlády významně podporoval budování čs. legií v zemi a 21. dubna 1918 podepsal s Milanem Rastislavem Štefánikem smlouvu o založení „samostatného čs. vojska v Itálii“. 

Italové se také poučili na strategické a taktické úrovni. Jako jednu z hlavních příčin fiaska u Caporetta velení považovalo příliš statickou obranu – v okamžiku jejího prolomení obránci neměli dost sil na zastavení nebo zbrzdění nepřátelského postupu. Nová linie na Piavě proto sahala mnohem více do hloubky a vznikla také velkorysá záložní armáda čítající celkem 13 divizí. Tato formace disponovala více než 6 000 automobily, které měly vojáky dopravovat kamkoliv, kde byli zrovna třeba. Italské velení tentokrát mělo k dispozici také kvalitnější letecký průzkum i zprávy rozvědky, takže si v Římě mohli udělat  o chystaném rakousko-uherském útoku relativně dobrou představu. A muži na březích Piavy nemuseli čekat dlouho. K rozuzlení mělo dojít už v černu 1918.

Image

Čtěte také

Rozbouřená řeka Piava: Každodennost Čechů na italské frontě (1)

Netradiční kombinace světlé kudrnaté kštice a tmavé pleti proslavila obyvatele Melanésie, včetně Nové Kaledonie, Fidži, Šalomounových ostrovů či Papuy Nové Guiney. Část dětí se tam rodí blonďatá, s věkem jim však vlasy obvykle postupně ztmavnou. Popsaná abnormalita představuje světové unikum a stala se pochopitelně i předmětem vědeckého bádání. 

Zatímco místní lidé připisují zmíněný jev stravě zahrnující převážně ryby, ale také působení slunce a slané vody, podle zbytku světa šlo o vliv genů evropských průzkumníků – což ovšem odborníci vyloučili a neobstála ani teorie o genetických stopách neandertálců či denisovanů. 

Analýza odhalila, že za blond vlasy Melanésanů může mutace genu TYRP1, která se zcela liší od genetické příčiny světlého porostu hlavy u Evropanů. Podle některých odborníků by za vším mohl stát dosud neznámý, dávno vyhynulý druh hominida, jehož znaky obyvatelé Melanésie dodnes nesou.

Image

Čtěte také

Božská mutace: Světlé vlasy jsou výsledkem genetického defektu