Sýrie je země, která po desetiletí balancovala mezi autoritářskou stabilitou a krvavým chaosem. Dlouholetý vládce Bašár Háfiz al-Asad se v ní stal symbolem brutálního režimu, který přežil jen díky systematickému teroru, ekonomickému klientelismu a zahraniční vojenské pomoci. Ačkoliv se zdálo, že jeho vláda je neotřesitelná, dějiny ukázaly, že diktatury nemají nekonečnou životnost – zvlášť pokud ztratí schopnost nakrmit vlastní armádu.

Bašár Asad vládl s podporou jen malé části země a ve zbytku Sýrie využíval výhradně teror. Danou situaci však zdědil po svém otci Háfizi Asadovi. Ten se coby velitel syrského letectva podílel v roce 1963 na puči, jenž smetl chaotický mix klanové oligarchie a demokracie, který se pravidelně střídal s vojenskými převraty. V Sýrii se střetávaly ideje socialismu, radikálního komunismu, panarabského nacionalismu a islamistických hnutí inspirovaných myšlenkami Muslimského bratrstva. Pokusy spojit zemi do jediného státu s Egyptem skončily fiaskem a zanechaly ji v ještě větším chaosu. Háfizův puč měl znovu nastolit stabilitu a pořádek. 

S podporou menšin

Asad a ostatní vrcholní pučisté byli členy socialistického hnutí Baas s velmi silným arabským nacionalistickým tónem, které zanechalo historický zářez v celém regionu – především však v Sýrii, Egyptě a Iráku. Strana preferovala spolupráci se Sovětským svazem, stála proti tradičním strukturám a snažila se odsunout islám na vedlejší kolej. Všechny ostatní strany pučisté zakázali a nastolili totalitní režim, na jehož vrchol se v ostrém vnitropolitickém boji vyšplhal právě Háfiz Asad. Aby si však zajistil loajální vykonavatele své vůle, musel se obrátit ke zdrojům moci, tedy k náboženským komunitám.

Rodina al-Asad patří k islámské sektě Alavitů, kterých žije v Sýrii asi 10 %. Zhruba stejný je pak v zemi počet křesťanů a dalších 10 % tvoří Drúzové, Kurdové a menší islámské sekty. Historicky byly tyto skupiny znevýhodněné a nemohly soupeřit s většinovými Sunnity, ale po kolapsu Osmanské říše a během francouzské koloniální správy započala cesta Alavitů k vysokým postům. Asad popsaný trend jen zesílil a dosazoval je do klíčových vládních pozic a zprostředkovaně do obchodních rolí. Najednou se vše obrátilo: Menšinám se dařilo, zatímco zbylých 70 % sunnitské populace se muselo spokojit s mizerně placenými místy v zemědělství a výrobě. A právě tehdy vzniklo ohromné pnutí, které později Sýrii uvrhlo do krvavého chaosu. Po řadě vojenských dobrodružství – včetně války s Izraelem a okupace Libanonu – a po krizi, v níž se ho pokusil svrhnout vlastní bratr, zemřel Háfiz v roce 2000 na infarkt.

Nepravděpodobný vůdce

Jeho syn Bašar – tichý, neprůbojný, fyzicky slabý a neschopný udržet oční kontakt – se nikdy neměl stát diktátorem. O politiku se nezajímal. Vystudoval medicínu a přestěhoval se do Londýna, kde pokračoval doktorátem z očního lékařství. Měl před sebou kariéru movitého chirurga, který si jednoho dne díky dobrým kontaktům a rodinnému jmění založí oční kliniku pro bohatou klientelu z Blízkého východu. Skutečný nástupce, nejstarší syn Básil Asad, si prošel vojenskými akademiemi v Sýrii i v Sovětském svazu. Byl pohledný, energický, odvážný – a také miloval rychlá auta. Když tedy 21. ledna 1994 ve svém luxusním mercedesu spěchal v husté mlze na letiště, aby zamířil soukromým letadlem lyžovat do Alp, narazil v rychlosti 240 kilometrů v hodině bez zapnutého pásu do betonové zdi a na místě zemřel. 

Zvažovaným nástupcem byl nejmladší syn Máhir, ale projevila se u něj impulzivnost a sklony ke krutosti, takže ho raději „uklidili“ do vhodnější pozice generála republikánské gardy. Všechny povinnosti tak náhle padly na Bašara, kterého bezpečnostní kruhy přijaly s odporem. Nebyl ochotný ke kompromisům a místo delegování raději věci řídil do nejmenších detailů. Měl však otcovo požehnání, a dokonce došlo ke změně ústavy, aby mohl nastoupit na trůn už ve 34 letech, a nikoliv až po čtyřicítce. Po převzetí moci začal rozdělovat lukrativní byznys přátelům a pověst Sýrie jako jedné z nejzkorumpovanějších zemí světa se jen prohloubila. Bohužel, dějiny mají vlastní rytmus a Asad ho nedokázal zachytit. Přišlo tzv. arabské jaro a intelektuálové z řad sunnitské většiny požadovali zmírnění poměrů. Bašar pak na chvilku šrouby skutečně povolil, nicméně velmi brzy zas veškerý pokrok směrem ke svobodě smazal. 

Krvavá občanská válka

Jenže džin už vyletěl z láhve a další represe nepomáhaly. Spouštěč krize přišel v roce 2012, když Bašar nařídil rozehnat demonstrace ostrou střelbou do davů. Šok z dvou tisíců mrtvých následně spustil povstání, které uvrhlo zemi do krvavé občanské války, do níž se zapojily všechny okolní mocnosti. Během bojů nechal Asad bombardovat hustě zalidněná centra měst a desítky tisíc lidí dal umučit. Odhaduje se, že syrská občanská válka stála život asi 550 tisíc lidí, z toho 385 tisíc civilistů. 

Navzdory veškeré brutalitě nedokázal režim povstání potlačit a ocitl se na hraně zhroucení. Z okraje propasti ho v roce 2014 zachránila ruská vojenská intervence, která prostřednictvím masivní letecké kampaně pomohla Asadovi opět získat kontrolu nad většinou země. Rusko dostalo přístav Tartús a vojenské základny, díky nimž mohlo zásobovat operace žoldnéřské Wagnerovy skupiny napříč Afrikou, která výměnou za plenění přírodních zdrojů udržovala moc řady diktátorských režimů. Asad doplatil na kolaps rozkradené ekonomiky, která už nedokázala zaplatit ani dříve loajální armádu, a ta se tedy v kritické chvíli rozhodla raději utéct než riskovat život za nepopulárního lídra.

Image

Čtěte také

Tři generace diktátorů: Neotřesitelná moc rodiny Kimů nad Severní Koreou

Málokterý měsíc bude letos tak bohatý na nevšední nebeské úkazy jako březen – aby také ne, když přinese po jednom měsíčním a jednom slunečním zatmění. Než na ně však dojde, upřete ještě pozornost na soumrakovou oblohu u západního horizontu.

V první polovině března tam najdete výraznou večernici Venuši, jíž bude dělat společnost spíš nenápadný Merkur. Nejmenší planeta míří do maximální východní elongace, což přináší období příznivých pozorovacích podmínek. Lépe než v březnu už ji letos na večerním nebi nezahlédneme. Obě planety pak 1. a 2. března doprovodí i uzoučký srpek dorůstajícího Měsíce. 

K Merkuru se však zkuste vracet i nadále, večer co večer: Uvidíte, jak se rychle vzdaluje od horizontu a směřuje k Venuši. Okolo největší východní elongace, která nastane 8. března, pak dosáhne jasnosti −0,2 mag a bude zapadat hodinu a 45 minut po Slunci. Snadno jej tudíž zahlédnete i pouhýma očima. Nejblíž k večernici, konkrétně v úhlové vzdálenosti 5,6°, se Merkur ocitne o tři dny později. Tehdy už se však bude výhled na něj rychle zhoršovat. Bude totiž opět na cestě ke Slunci, tedy i k západnímu obzoru, a zhruba v půlce března se při jasnosti pouze 1,6 mag z podvečerní oblohy vytratí.

Vykousnutý Měsíc

V té době bude nebi kralovat silně zakulacený oslnivý kotouč Měsíce. Na sklonku úplňkové noci z 13. na 14. března však na chvíli potemní, neboť ráno nastane jeho částečné zatmění. Většině pozorovatelů v Česku nicméně Měsíc zapadne za obzor, ještě než na zmíněnou částečnou fázi dojde. Úkaz započne ve 4:58 SEČ vstupem našeho průvodce do zemského polostínu, který bude po jeho povrchu postupovat zleva doprava. Chvíli ovšem potrvá, než nevelký úbytek jasu kotouče postřehneme. Rovněž bude velmi záležet na průzračnosti atmosféry nad západním obzorem. Pod jejím vlivem se Měsíc postupně zbarví do oranžova a jeho celkový jas klesne, tudíž lze jen stěží odhadnout, jak dobře bude polostínová fáze čitelná – a také jaký výsledný odstín náš souputník nakonec získá. 

Naopak zcela přesně známe okamžik skončení polostínové fáze. Stane se tak v 6:10, kdy se při levém okraji měsíčního kotouče objeví plný zemský stín. Jenže to už se bude Měsíc pro většinu pozorovatelů v naší republice nacházet v těsné blízkosti horizontu, či dokonce pod ním. Největší šanci spatřit alespoň zlomek začínajícího částečného zatmění dostanou obyvatelé nejzápadněji položených oblastí Česka, jimž Měsíc zapadne teprve okolo 6:30. Celou situaci navíc zkomplikuje velmi světlá ranní obloha, neboť Slunce vyjde několik minut před tím, než se měsíční kotouč skryje za obzor.

Zatmění vysoko nad jihem

Při částečném slunečním zatmění 29. března se naštěstí naskytnou o poznání příznivější pozorovací podmínky – už jen proto, že se úkaz odehraje okolo poledne vysoko nad jižním obzorem, a navíc v sobotu. Abyste však něco spatřili, musíte si jas naší denní hvězdy dostatečně zeslabit, jinak riskujete vážné poškození zraku! Nejsnazší je sledovat sluneční disk pouhýma očima, ovšem chráněnýma speciálními „papírovými“ brýlemi, které seženete na hvězdárnách či na internetu za několik desítek korun. 

Pokud se k pozorování rozhodnete použít dalekohled, pak platí dvojnásob, že musíte jeho jas dostatečně a bezpečně utlumit. Nejjednodušší i nejlevnější možnost nabízí certifikovaný sluneční filtr, kterým zcela zakryjete objektiv přístroje. Jedná se o pokovenou plastovou fólii a můžete ji koupit již upnutou do objímky požadovaného průměru, dle tubusu vašeho dalekohledu. Případně si můžete vhodnou objímku, do níž fólii vlepíte, vyrobit sami třeba z tvrdšího kartonu. Na pozoru se mějte před tzv. projekcí, kdy se obraz Slunce promítá na bílé stínítko za okulárem. Danou metodu lze doporučit jen pro malé průměry objektivů, neboť u velkých přístrojů – obzvlášť těch zrcadlových – se při ní okulárová část extrémně zahřívá a hrozí její trvalé poškození například v důsledku natavení plastových částí.

Na naši hvězdu se zaměřte nejpozději v 11:37 SEČ, kdy se při jejím pravém okraji objeví temná silueta Měsíce. Bude ovšem postupovat směrem k hornímu okraji slunečního disku, takže se o něj víceméně jen otře. Maximální fáze nastane nedlouho po začátku úkazu, již ve 12:19, kdy Měsíc zakryje zhruba pětinu průměru slunečního kotouče – což naštěstí stačí, aby bylo zatmění bez problémů viditelné i pouhýma očima. Následovat bude ústup Měsíce ze Slunce a ve 13:01 částečné zatmění skončí při horním okraji jeho disku.

Zvláštní hvězdokupa v Rysovi

Na březnové obloze jsme se zatím pohybovali v denních a večerních hodinách. Kam se však vydat, až nastane úplná tma? Za jednou zvláštní kulovou hvězdokupou. Zmíněných objektů se na jarním hvězdném nebi vyskytuje pomálu, nicméně náš cíl v podobě NGC 2419 ze souhvězdí Rysa je výjimečný i z jiných důvodů. Ale postupně: Kvůli jasnosti pouhých 10,4 mag a úhlovému průměru 1,5′ se uvedená hvězdokupa hodí jen pro větší dalekohledy. V přístroji s objektivem o průměru alespoň 10 cm čekejte mdlou rozostřenou hvězdičku, v těch výkonnějších pak okrouhlou difuzní skvrnku s drobným světlým jádrem. Na samostatné hvězdy se však NGC 2419 jen tak rozlišit nedá, na to je příliš malá a kompaktní. Dokonce jí chybí i „zrnitost“ typická pro její nápadnější kulové protějšky.

Kromě toho ve svém okolí postrádá jasnější stálice, které by její nalezení na nebi usnadnily. Nejjednodušší je vyhledat hvězdy páté velikosti 71 Geminorum a 65 Aurigae, jež dělí úhlová vzdálenost asi 4°. Jejich spojnice tvoří základnu rovnostranného trojúhelníka a NGC 2419 spočívá přibližně v jeho vrcholu, směrem na severovýchod do souhvězdí Rysa. Že jste u cíle, vám potvrdí i dvojice nenápadných stálic, které leží s hvězdokupou v jedné linii: První z nich dosahuje jasnosti 7,2 mag a narazíte na ni asi 4′ jihozápadně, zatímco druhá s 8 mag se nachází v totožném směru, pouze ve dvojnásobné vzdálenosti. Navíc jde o dvojhvězdu, se slaboučkým průvodcem o jasnosti 9,4 mag.

Odkud pochází?

V čem tedy tkví mimořádnost této jinak poměrně fádní kulové hvězdokupy? Odpověď zní: v její vzdálenosti od středu Mléčné dráhy, dosahující asi 300 tisíc světelných let. Daná hodnota výrazně překonává průměr samotné Galaxie, a proto si astronomové dosud nejsou jistí, zda je s ní NGC 2941 vůbec trvale gravitačně spjatá. V opačném případě by totiž představovala vzácného mezigalaktického poutníka, který k nám přilétl z jiných částí vesmíru. Dnes převládá názor, že hvězdokupa soustavně obíhá okolo hmotného galaktického středu s periodou přesahující tři miliardy roků. Řadí se přitom nejen mezi nejvzdálenější, ale také mezi nejjasnější a nejhmotnější objekty svého druhu v našem hvězdném ostrově, s odhadovanou hmotností 900 tisíc sluncí a s průměrem 400 světelných let.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Ryb, 20. března v 10:01 SEČ vstupuje Slunce do znamení Berana; nastává jarní rovnodennost a začíná astronomické jaro.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný v první polovině března večer nízko nad západem
• Venuše – viditelná v první polovině března večer nízko nad západem
• Mars –  viditelný téměř po celou noc kromě večera
• Jupiter – viditelný v první polovině noci
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer vysoko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v březnu 2025

• 1. a 2. března – seskupení velmi úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Venuše na světlé soumrakové obloze nízko nad západem; 1. 3. se tělesa shromáždí na ploše o průměru okolo 15° (pouze den starý Měsíc mezi Merkurem a Venuší), 2. 3. na ploše o průměru asi 20° (Měsíc již nad planetami)
• 5. března – seskupení Měsíce v první čtvrti, Jupitera, Aldebaranu a Plejád z Býka v první polovině noci, tělesa se shromáždí na ploše o průměru zhruba 13°
• 8. března – Merkur v největší východní elongaci, asi 18° od Slunce
• 8. března – setkání Měsíce a Marsu na nočním nebi; nejblíž (0,9°) si budou 9. 3. okolo 3:00 SEČ nízko nad severozápadem; poblíž pozorovatelné i hvězdy Castor a Pollux z Blíženců
• 11. března – setkání Merkuru a Venuše (5,6°) na světlé soumrakové obloze nízko nad západem 
• 11. března – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 14. března – částečné zatmění Měsíce; z většiny území ČR viditelná pouze počáteční polostínová fáze, při níž bude polostín postupovat po měsíčním kotouči zleva doprava; vstup Měsíce do polostínu ve 4:58 SEČ, začátek částečného zatmění v 6:10 při levém okraji disku, za západním obzorem se Měsíc skryje již okolo 6:20 
• 16. března – Měsíc poblíž Spicy z Panny na nočním nebi
• 20. a 21. března – Měsíc poblíž Antara ze Štíra na ranní obloze
• 29. března – částečné zatmění Slunce; začátek úkazu v 11:37 SEČ při pravém horním okraji Slunce, střed ve 12:19, kdy bude zakrytá zhruba pětina průměru slunečního kotouče, konec ve 13:01 u horního okraje disku
• 31. března – setkání Marsu a Polluxe z Blíženců (4°) na nočním nebi

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SEČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Problém s mikro a nanoplasty nabývá stále větších rozměrů. Nejnovější špatnou zprávu přinesl výzkum plic ptáků, který uskutečnili odborníci Texaské univerzity v Arlingtonu a čínských institucí. Zjistili, že plíce ptáků obsahují mnoho částic plastů, které se tam dostaly z ovzduší. Je jasné, že je to problém nejen pro ptáky, ale i pro nás, protože dýcháme stejný vzduch jako oni.

Shane DuBay a jeho kolegové si ke svému výzkumu vybrali ptáky, protože se vyskytují v mnoha prostředích a velkou část z jich sdílejí s lidmi. „Ptáci jsou významnými indikátory stavu prostředí,“ vysvětluje DuBay. „Pomáhají nám pochopit, jak na tom prostředí je, abychom mohli dělat informovaná rozhodnutí o ochraně prostředí a opatřeních vůči znečištění.“

Plíce plné plastu

Badatelé studovali 56 různých volně žijících ptáků z celkem 51 druhů. Všichni ptáci pocházeli z letiště Tianfu ve městě Čcheng-tu v jihozápadní Číně. Vědci zpracovali vzorky jejich plic, které důkladně analyzovali. 

DuBay s kolegy využili přímé zobrazování infračerveným laserem (LDIR), které zviditelnilo částice mikroplastů v plicích ptáků, a také pyrolýzu s plynovou chromatografií a hmotnostní spektrometrií (Py-GC-MS) pro zjištění nanoplastů, které mohou pronikat do krevního oběhu. Díky těmto testům mohli odhadnout, jaké množství miniaturních plastů mají ptáci v těle. Varující výsledky tohoto výzkumu přinesl odborný časopis Journal of Hazardous Materials.

Analýzy ukázaly, že ptáci mají v plicích v průměru 221 částic plastů na zkoumaný vzorek a přibližně 416 částic plastů na gram plicní tkáně. Nejběžnější byly částice chlorovaného polyethylenu (CPE), běžně používaného jako přísada do PVC nebo jako izolace potrubí či drátů, a také butadienové gumy, což je polymer v pneumatikách. Jde o vysoké hodnoty, které by mohly být spojené s vážnými zdravotními potížemi.

Image

Čtěte také

Odborníci poprvé detekovali mikroplasty přímo v mozkové tkáni

Římskokatolická církev spojovala trend nošení paruk s dekadencí a morálním úpadkem, který byl podle ní vlastní dvorskému životu. Evropští aristokraté, tedy největší příznivci paruk, byli v očích církve vnímáni jako nositelé morálně uvolněného způsobu života. To vedlo k tomu, že církev považovala paruky za projev světského vlivu, proti kterému bylo třeba bojovat. 

Paruka jako zbraň 

V té době byly paruky nepostradatelnou módní záležitostí i symbolem společenské prestiže. Na portrétech Ludvíka XIV. či Johanna Sebastiana Bacha zářily paruky jako znak důležitosti. Byly velké, kudrnaté a pečlivě upravené. Mnozí duchovní chtěli držet krok s módou, což ale církevní hierarchie považovala za nepřijatelné. Podle katolických vůdců se kněží neměli přizpůsobovat světským trendům, ale být příkladem pokory a odříkání. Papež Klement XI. dokonce v roce 1705 vydal dekret zakazující duchovním nosit paruky. Tento krok měl posílit odlišnost duchovních vůdců od světské společnosti a zamezit „plíživému sekularismu“ v církvi. Kněží měli být podle něj příkladem duchovnosti a pokory, nikoli módními ikonami. A podobně smýšleli i další papežové v řadě. 

Například Benedikt XIII., který byl jediným zcela holohlavým papežem své doby, se odvolával na První list Korintským. Zdůrazňoval, že muži si nesmějí zakrývat hlavu při modlitbě, a paruka podle něj přestavuje jistou formou pokrývky hlavy. Kněží, kteří ji používali, tak podle něj porušovali boží přikázání. 

Vydané vatikánské dekrety, které zakazovaly paruky v kostelích, byly pro striktního papeže otázkou morálky. Kněz s parukou podle něj působil nevěrohodně. A tresty rozhodně nebyly jen symbolické. Paruka na hlavě mohla duchovního dostat do vězení nebo mu zcela pozastavit duchovenskou činnost. Alespoň tedy podle představ Vatikánu. Realita ale vypadala trochu jinak. 

Církev měla jen stěží kapacitu tyto „prohřešky“ hlídat či dokonce potírat. A mnozí kněží se navíc silně vzpírali. Paruky pro ně totiž představovaly způsob, jak se přiblížit světským vrstvám a neztratit na důstojnosti. 

Jisté zmírnění přišlo až s nástupem osvíceného papeže Benedikta XIV., který zákaz zmírnil a snažil se najít kompromis. Kněz, který paruku nosil z lékařských důvodů a udržoval ji decentní, hřešil méně než ten, který ji nosil z ješitnosti. Církev se v tomto období totiž stavěla ke všem, jejichž tělesné nedokonalosti mohly být vnímány jako překážka duchovní služby, s velkou obezřetností. Pro mnohé kněze paruka nebyla jen kosmetickým doplňkem, ale i způsobem, jak se ochránit před předsudky kongregace. Zákon však zůstával neoblomný. 

Parukové dilema 

Parukové dilema v 17. a 18. století nebylo téma pouze pro sešněrovanou katolickou církev. Mezi jedno z morálních dilemat je vzali za své i první koloniální puritáni. Ti považovali jakoukoli osobní úpravu za projev ješitnosti ještě před tím, než samotné parky stanuly na vrcholku módních trendů. Vlasové pokrývky hlavy pro ně potom představovaly prohřešek proti skromnosti a dobrým zvyklostem. Kdokoli je nosil, mohl tím kopírovat zhýralou francouzskou a španělskou módu – navzdory nebo právě proto, že šlo o země přísně katolické. A jak známo, proti katolicismu a všem jeho „neduhům“ se puritáni značně vymezovali.

Ovšem s rostoucím bohatstvím Nové Anglie a přílivem méně zbožných osadníků se sekulární móda nevyhnutelně prosadila i v Americe. Tlak společnosti se zastavit nedal, a i v dříve homogenních městech se paruky a honosné oblečení staly znakem společenského postavení. Někteří kolonisté dokonce zdůrazňovali praktičnost takových pokrývek hlavy, které podle nich pomáhaly udržovat teplo a vzhled odpovídající dobovým standardům. Další puritánští duchovní zase upozorňovali na to, že nafouknutá paruková situace odvádí pozornost od závažnějších morálních otázek. 

Mravnost nade vše 

Puritánská válka s parukami v koloniální Nové Anglii odhalovala hluboké morální a společenské napětí, které tento zdánlivě povrchní módní trend vyvolával. V době, kdy byly hodnoty skromnosti a mravnosti klíčovou součástí puritánské kultury, představovaly paruky symbol nadměrné společenské okázalosti. Odpůrci si brali na mušku i starší muže, kteří parukami často zakrývali úbytek vlasů. Podle nich se pokoušeli vypadat mladší, čímž se vyhýbali odpovědnosti vůči mladším generacím. 

Mnoho paruk navíc bylo vyrobeno z ženských vlasů a tímto způsobem symbolicky stíraly rozdíly mezi mužským a ženským pohlavím, což bylo puritány vnímáno jako hrozba pro přirozený a Bohem daný řád. Nosit paruku se v puritánské společnosti stalo nejen otázkou stylu, ale především morálního a duchovního rozhodnutí. Paruky symbolizovaly proměny doby, kdy ekonomický růst a společenské změny měnily dřívější rigidní pravidla chování. Když si puritánští vůdci uvědomili, že zakazování módních trendů není efektivní, někteří z nich přijali mírnější postoj a volili cestu kompromisů. 

V konečném důsledku se otázka paruk ve společnosti, ať už šlo o katolické kněží či puritánské osadníky, stala důkazem toho, jak hluboce byla móda spojena s otázkami identity, moci a morálky. I když se paruky v průběhu let staly pouhou historickou kuriozitou, jejich tehdejší symbolika připomíná dobu, kdy i malý módní doplněk mohl otřást církevními pravidly a odhalit složité společenské konflikty. 

Koncem 18. století popularita paruk upadala v důsledku změn politického a společenského klimatu, zejména po francouzské revoluci. Přijetí nových rovnostářských hodnot vedlo k odmítnutí dřívějších symbolů aristokratické moci a přepychu, mezi které patřily i paruky. Problém církve s parukami se tak nakonec vyřešil sám.

Image

Čtěte také

Parukové šílenství v 17. století dalo vzniknout speciálním zlodějským gangům

Nejslavnější čínská stavba – Velká čínská zeď, se začala rodit během vlády císaře Čchin Š'-chuanga v letech 221–210 př. n. l. Do historie se tento muž zapsal jako „první císař“ a krutovládce, který položil základy prvotního sjednoceného čínského státu řízeného nemilosrdnou kontrolou.

Rozhodně ale nešlo o první podobnou stavbu na území dnešní Číny. Číňané si podle dochovaných nálezů libovali v budování opevnění již v době 1000 př. n. l. Za vlády prvního císaře existovalo minimálně devět velkých zdí, které dosahovaly značné délky. Zmíněný Čchin Š‘-chuang-ti tedy nejen budoval, ale především propojoval již existující stavby tak, aby poskytovaly jednotnou ochranu země.

2 800 let staré opevnění

Nedávno objevili archeologové v čínské provincii Šan-tung zbytky opevněné zdi, která byla postavena už kolem roku 800 př. n. l. Původně byla široká asi 10 metrů, ale během tzv. období Válčících států (475–221 př. n. l.) byla rozšířena až na 30 metrů. Stáří zdi archeologové určili díky radiokarbonovému datování zvířecích kostí a rostlinných zbytků, které v místě objevili.

Nově objevené opevnění nicméně není podle odborníků součástí Velké čínské zdi a nesouvisí ani s 322 kilometrů dlouhou Velkou zdí Čchi, která vznikla na hranicích stejnojmenného státu, v dnešní provincii Šan-tung, jako součást obrany kolem roku 441 př. n. l.

Podle historika Yuri Pinese z Hebrejské univerzity jde každopádně o významný objev. Objevená hradba se nachází v úzkém horském průsmyku a mohla sloužit jako strategická brána do státu Čchi. V její blízkosti archeologové objevili také pozůstatky domů, cest a příkopů, což naznačuje, že zde působila stálá vojenská posádka.

Image

Čtěte také

Fakta o čínském zázraku: Kdy a jak vznikala Velká čínská zeď?

V roce 1578 vyhořel brněnský hrad Špilberk. Škoda byla veliká a město, kterému hrad od nedávna patřil, se z ní vzpamatovávalo dlouho. Požár byl v té době častým hostem. Ve městě hořelo každou chvíli a při husté zástavbě a nedokonalé ochraně chytal snadno jeden dům od druhého. Toho roku 1578 však hořelo častěji než v jiných letech. Nejen v Brně, ale i na jiných místech Moravy a v Čechách, a to bylo nápadné. 

Údajní agenti Turků 

Lidé začali věřit, že za častými požáry se snad skrývají dobře organizované bandy žhářů. A protože během suchého léta požáry pokračovaly, vypukla v Českém království paličská hysterie. Všechno prý zavinili Cikáni. Byli najati tureckým sultánem, aby ničili majetek poctivých křesťanů. Potulují se krajem a zakládají požáry ve službách největšího nepřítele křesťanstva. Oni – a nikdo jiný. Ostatně už v roce 1541, kdy požár poničil Pražský hrad, padlo podezření právě na Cikány. Bylo to vysvětlení jasné a jednoduché, které každý rád přijal a ochotně mu věřil. 

Ještě v 19. století tomu věřil Christian d’Elvert, brněnský starosta a ve své době uznávaný moravský historik. Ve svých spisech oživil tuto starou legendu a napsal, že turecký paša z Budína vyslal na Moravu velkou skupinu Cikánů, aby zde vraždili a loupili. Moravané je prý však u Olomouce pochytali a dali jich 600 pověsit. Celou událost d’Elvert zasadil až do roku 1579. Nic z toho není doloženo, takže nám nezbývá než pochybovat. 

Šestnácté století mělo své předsudky. Soudilo se, že oheň je snědým, špinavým a polodivokým kočovníkům živel důvěrně známý a blízký. Nikdo tenkrát nepochyboval, že Cikáni dovedou požáry přičarovat, ale že je také dokážou zažehnat. Začalo to v červenci 1578. V Prostějově zavřeli do šatlavy Cikána a Cikánku, protože prý založili ve městě požár. Při mučení doznali, že se po Moravě toulá více jim podobných a že jsou navedeni od Turků. Zpráva se rychle roznesla a musel se jí zabývat i moravský zemský soud. Ten zasedal toho času v Olomouci a vydal příkaz, aby byli všichni podezřelí Cikáni dopraveni do města a voláni k zodpovědnosti. Z celé Moravy sem svezli na 150 Cikánů: 27 mužů a 120 žen a dětí. Také v Brně jich pochytali blíže neudaný počet a dopravili je k zemskému soudu do Olomouce. Tam někteří z nich přiznali na mučidlech paličství, loupeže a vraždy. 

Vynucená doznání 

Za žhářství znalo staré feudální právo jen ty nejtěžší tresty, jež byly také svého druhu prevence – měly odstrašit a zastrašit potenciálního původce požáru. Dle zásady „s čím kdo zachází, tím také schází“ byli dopadení paliči odsuzováni k trestu smrti upálením. Trestalo se tak ještě v 18. století, i když se už tehdy delikventovi poskytovala určitá úleva. Duch osvícenství začal pozvolna pronikat i do soudnictví, a tak byl kat instruován, aby odsouzence po zapálení hranice uškrtil a ušetřil ho tím nejhorších muk. Někdy odsouzenci uvazovali na krk pytlík se střelným prachem, jehož exploze přivodila rychlou smrt, a jindy se za žhářství stínalo mečem nebo lámalo kolem. To byl i případ Cikánů odsouzených v roce 1578 olomouckým zemským soudem. Na základě přiznání jich bylo pět odsouzeno k trestu smrti. Vpletli je do kola a popravili. 

Ostatní by nepochybně potkal stejný osud, kdyby nebyla zasáhla náhoda v osobě moravského zemského hejtmana. Tento nejvyšší zemský úřad zastával od června téhož roku Hanuš Haugvic z Biskupic. Pan Hanuš byl zřejmě muž na svém místě, jemuž nelze upřít určitý smysl pro spravedlnost. Z titulu své hodnosti se do celé věci vložil a po vyslechnutí obviněných dospěl k přesvědčení, že nevypovídali pravdivě. Přestože nález soudu přikazoval další popravy, pozdržel výkon rozsudků. Dva Cikáni totiž těsně před popravou prohlásili, že vinu přiznali jen pod tlakem tortury. Při opětovném mučení se však jeden z nich ke žhářství opět přiznal a byl bez dalších okolků popraven. Druhý Cikán se znovu přiznal, jakmile mu oznámili, že bude podruhé vydán na mučení, ale když ho vpletli do kola, křičel nanovo, že je nevinen. A tehdy se patrně v panu Haugvicovi něco hnulo. Zarazil exekuce a obrátil se se svými pochybnostmi přímo k císaři Rudolfu II. do Prahy.

Nevinní, ale neosvobození 

Císař po určitém zdráhání jmenoval stavovskou komisi, které předsedal moravský zemský podkomoří Mikuláš z Hrádku. Hanuš z Haugvic mezitím rozeslal posly do míst, kde mělo podle výpovědi vyslýchaných Cikánů hořet. Jak očekával, ukázalo se, že na některých místech k žádným požárům ani nedošlo. V Prostějově, kde celá historie vzala svůj počátek, skutečně hořelo. Ale mezitím zde vypátrali pravého žháře a také ho popravili. Cikánská aféra tedy zásluhou zemského hejtmana, jenž se snažil dopátrat pravdy, skončila jinak, než se původně očekávalo. Neznamená to však, že byli Cikáni osvobozeni. Právě naopak. 

Mezi zemskými stavy převládla obava, že by se mohli za spáchaná příkoří mstít. Páni stavové se proto zabývali myšlenkou, že Cikány zavřou do pevností nebo že nejsilnější z nich vyvezou na galeje. Z italských přístavů a hlavně z Benátské republiky byla stálá poptávka po silných a zdravých veslařích. Pak se však v Olomouci usnesli, že bude nejlépe vyhostit Cikány do Polska. 

Na sklonku toho roku 1578 bylo z Olomouce deportováno celkem 164 Cikánů k polské hranici. Měli cestovat pěšky, ale bylo jim dáno k dispozici pět formanských povozů, na něž naložili nemocné a vysílené. Celý konvoj doprovázelo patnáct pěších ozbrojenců a dva jezdci. Pro velké mrazy, které udeřily v předvánočním čase, musela být cesta v Novém Jičíně přerušena. Mnoho Cikánů, z nichž většina byla bosa, trpělo omrzlinami. Teprve po pěti dnech mohl transport pokračovat v cestě. Do Nového roku se podařilo dopravit vyhnance na hranici a zahnat je do Polska. Kolik jich cestou pomrzlo, se neuvádí. Po celém případu zůstaly jen dluhy za cestovní náklady a stravu poskytnutou Cikánům a jejich doprovodu během transportu. Zaplacení se na moravských stavech domáhaly ještě nějaký čas rady měst, kterými průvod s Cikány procházel. Nedostaly ani groš. 

Nekončící pronásledování 

Cikáni se na Moravě poprvé objevili před husitskými válkami. Dráždili domácí obyvatelstvo svým způsobem života, pohoršovali svou divnou morálkou i zjevem. Jak tomu u etnických menšin často bývá, jejich hlavním proviněním bylo, že se odlišovali od domácích. Roku 1538 se jimi poprvé zabýval moravský zemský sněm a rozhodl, že se Cikáni musejí ze země do dvou týdnů vystěhovat. To bylo možné snadno vyhlásit, ale hůře provést. Cikáni pochopitelně zůstali. A tak bylo nařízení v roce 1549 obnoveno. Do třetice se zemský sněm cikánskou otázkou zabýval na svém zasedání roku 1576. V pondělí 2. dubna sněm, který jednal v Brně, rozhodl: „Také sou se na tom všickni čtyři stavové snesli, aby žádný z obyvateluov zemských cigánů na gruntech svých nepřechovával, jichž ničím nefedroval ani jim žádného stanoviště nedával. Tolikéž povalečův a těch, kteříž by lidem z peněz dělati nechtěli, aby žádný na gruntech svých netrpěl ani nepřechovával, než ty aby každý na gruntech svých, souseda svého i cizího vyzdvihovati bez překážky mohl.“ 

Byla to vyslovená výzva k pronásledování Cikánů všude, kde se vyskytnou, tedy nejen na vlastním majetku, ale i na cizích statcích. Ani toto přísné opatření ale nemělo valné výsledky. Jestliže později moravští stavové rozhodli o jejich vystěhování do Polska, bylo to řešení polovičaté, protože v Polsku proti nim platila stejná nařízení jako na Moravě. Výsledkem bylo, že nešťastní Cikáni byli střídavě hnáni z jedné země do druhé. Opět vycházely výnosy na jejich potírání, občas některého pověsili, ale v podstatě zůstalo vše při starém. 

Brňané se zatím pustili na vlastní náklady do obnovy vyhořelého Špilberku. Stavba se protáhla až do devadesátých let. Hrad dostal po rekonstrukci podobu, kterou známe z nejstaršího vyobrazení města na dřevorytu Johanna Willenberga z knihy Zrcadlo slavného markrabství moravského, vydané roku 1593. Uplynuly pouhé dva roky od požáru Špilberku a brněnské městské radě přibyly nové starosti. Dne 8. srpna 1580 udeřil blesk do prachárny při Veselé bráně a způsobil požár. Oheň vznítil sedmdesát sudů s prachem a způsobil explozi, věž se roztrhla a mnoho domů v okolí bylo zničeno. Z tohoto požáru už Cikány nikdo vinit nemohl.

Image

Čtěte také

Kdy přišli Romové na naše území? A co o nich psali středověcí kronikáři?

Radcliffova vlna je pozoruhodná galaktická struktura, objevená v roce 2020, která se táhne do délky asi 8 800 světelných let. Klikatí se mezi hvězdnými porodnicemi, z nichž nejbližší k nám je asi 400 světelných let vzdálené molekulární mračno Taurus, zatímco nejvzdálenější je hvězdný komplex Cygnus X, asi 5 000 světelných let daleko.

Celá Radcliffova vlna se nachází uvnitř Místního ramene (Ramene Orionu), přičemž zabírá asi 40 procent jeho délky a průměrně 20 procent jeho šířky. Zatím není jasné, jak tato struktura vznikla. Podle mezinárodního týmu astronomů asi před 14 miliony let celá naše Sluneční soustava prošla Radcliffovou vlnou, konkrétně hvězdnou porodnicí Orion.

Pouť skrz Radcliffovu vlnu

Doktorand Efrem Maconi z Vídeňské univerzity se svými kolegy jsou přesvědčeni, že způsob, jakým Sluneční soustava zmíněnou oblastí procházela, mělo své důsledky. Podle vědců mohlo během této události dojít ke stlačení heliosféry, obalu částic, který jako ochranná vrstva obklopuje Sluneční soustavu a k zesílení přílivu mezihvězdného prachu, což mohlo ovlivnit pozemské klima. Badatelé k těmto závěrům dospěli díky pozorováním vesmírné observatoře Gaia a dalších zařízení a výsledky svého výzkumu zveřejnili v odborném časopisu Astronomy & Astrophysics.

„Představte si Sluneční soustavu jako loď proplouvající různými moři, v nichž panují odlišné podmínky,“ líčí Maconi. „Když Slunce s planetami proplulo Radcliffovou vlnou v oblasti, kterou pozorujeme v souhvězdí Orionu, brázdilo nebeské moře s vyšší hustotou kosmického plynu.“

Zvýšený přísun kosmického materiálu na Zemi mohl zanechat stopy. Jednak mohl díky prachu ze supernov mírně zvýšit množství radioizotopů, které se nalézají v geologických vrstvách příslušného stáří, a mohl také přispět ke klimatickému přechodu ve středním miocénu, když se právě v době průchodu Radcliffovou vlnou pozemské klima ochladilo a došlo k trvalému zalednění Antarktidy.

Současné lidskou činností způsobené klimatické změny nejsou podle vědců s touto historickou změnou srovnatelné. Střední miocenní klimatický přechod trval statisíce let, zatímco současné globální oteplování způsobené lidskou činností probíhá rychlostí bezprecedentní v historii Země – během několika desítek až stovek let. Ačkoli popsaná událost mohla mít určitý vliv na pozemské klima, hlavním faktorem miocenního klimatického přechodu podle vědců zůstává dlouhodobý pokles oxidu uhličitého v atmosféře.

Image

Čtěte také

Záhadná Radcliffova vlna plynu a hvězd je největší strukturou Mléčné dráhy

Tanková škola US Army existuje od roku 1940 a její posluchači se kromě polní praxe věnují i historii. V letech 1948–1949 se v důstojnickém kursu ustavila skupina vedená podplukovníkem Maynardem Pedersonem, jež měla vyhodnotit nasazení tanků při vylodění v Normandii. Výsledná studie popisuje boj shermanů na invazních plážích s až překvapivým realismem.

Podle autorů se účelem zprávy stalo shromáždění všech dostupných dat týkajících se použití obrněné techniky na normandském pobřeží v období od 6. do 11. června 1944 neboli ve fázi od vylodění po dokončení předmostí. Kapitáni a majoři z Pedersonovy skupiny vycházeli z rozhovorů s veterány, dochovaných hlášení  i dalších dokumentů. Nasazení tanků popsali chronologicky a velmi zevrubně, my si místo popisu konkrétních bojů všimneme spíše obecnějších trendů.

Utajený plavec

Už v první polovině roku 1944 Američané uskutečnili dvojici rozsáhlých cvičení Duck a Fox v oblasti Slapton Sands na jihozápadě Anglie. V obou případech se do nácviku vylodění a přechodu do útoku zapojily jak dvě pěší divize, tak podpůrné obrněnce. V té době už existovaly obojživelné shermany DD (Duplex Drive – dvojitý pohon) schopné plavby v pobřežních vodách. Generálové však hodlali novou zbraň utajit až do dne D i před vlastními vojáky, a tak  se do manévrů zapojily standardní obrněnce. Ty musely z vyloďovacích plavidel vyjet přímo na pláže, což částečně znehodnotilo přínos této části cvičení. 

Velitelé tankových vojsk si problém uvědomovali a následně zahájili výcvik osádek shermanů DD v reálných podmínkách. Uskutečňoval se opět v Slapton Sands a vedl jej velitel 3. obrněné skupiny plukovník Severne McLaughlin. Tankisté se učili najíždět z palub do moře, plout pomocí nafukovací nástavby poskytující vztlak ke břehu a vlastními silami na něj vyjet. Jakmile se ocitli na pevné půdě, složili nástavbu a zahájili boj. 

Do vylodění se nicméně měly zapojit i jednotky vyzbrojené klasickými shermany – kupříkladu 747. tankový prapor podplukovníka Gilberta Friese, který nám poslouží jako dobrý příklad. Do Glasgow dorazil z USA koncem února 1944 a ihned provedl soupis dostupné výzbroje i výstroje. Jediným významným nedostatkem se stala absence 105mm útočných děl, místo nichž nafasoval další M4A3. Ty používal až do přidělení samohybek, k čemuž došlo teprve dva týdny po vylodění. 

Friesův útvar sice absolvoval ve Spojených státech výcvik v klasickém manévrovém boji, avšak postrádal zkušenosti s vyloděním nebo logistickým plánováním nutným pro úspěch invaze. Štáb pouze dostal seznam výsadkových tankových člunů LCT (Landing Craft, Tank), které měly dovézt shermany ke břehu. Podplukovníkovi nezbylo než se dát do práce a rozhodl se zorganizovat nakládku člunů po četách. Aby se naplno využila přepravní kapacita LCT, část materiálu se měla nacházet na korbách naloděných náklaďáků a polopásů.

Logistické výzvy

Fries usiloval o to, aby ztráta jakéhokoliv plavidla neohrozila bojeschopnost praporu jako celku. Proto rozdělil příslušníky svého štábu do několika plavidel, zatímco velitelství každé čety i roty se naopak nacházelo v samostatném LCT. Britské vyloďovací čluny disponovaly větším ložným prostorem než americké, a proto se 747. tankový prapor stejně jako většina obrněných a motorizovaných jednotek US Army měl do Normandie dostat na královských plavidlech. 

Předpokládalo se, že vojáci a technika na jednotlivých LCT budou v úvodních fázích bitvy logisticky soběstační, a proto nákladní auta čet přepravovala benzin, munici i příděly potravin přibližně na pět dní. Očekávala se též značná spotřeba tankových granátů, což Fries vyřešil instalací speciálních držáků dalších projektilů do svých shermanů. Ačkoli měl 747. prapor plnit úkoly zálohy sboru, zároveň de facto vedl druhou hlavní vlnu vylodění. Podplukovník proto nařídil ucpat všechny otvory tanků pro dosažení jejich vodotěsnosti, kterou pak osádky testovaly ve speciálních bazénech.

Kromě logistického plánování a příprav absolvoval Friesův prapor bojový výcvik různého zaměření. Rota B se na přelomu dubna a května 1944 zúčastnila cvičných obojživelných výpadů na Slapton Sands ve spolupráci s pěchotou. Právě nedotažená příprava kooperace obrněnců s pěšími útvary představovala jednu z největších slabin amerických invazních vojsk a velitelé se snažili na poslední chvíli vše dohnat, jenže šlo spíše o improvizaci. Výjimku potvrzující pravidlo představoval výcvik, při němž pěšáci obsadili zákopy vybudované na anglických vřesovištích, přes něž pak shermany přejížděly. Cílem bylo ukázat vojákům, že jim takové kryty poskytují bezpečí, z něhož mohou po projetí nepřátelských obrněnců vyrazit na zteč a pobít jejich doprovodnou pěchotu.

Na plnohodnotný a systematický výcvik koordinace jednotlivých složek vojsk už ale nezbýval čas a z dnešního pohledu překvapí, že Američané se jí nevěnovali již před odplutím do Evropy. U 747. praporu zněl oficiální důvod následovně: Jde o zálohu sboru, takže nic takového nebude potřeba. Bojová praxe během prvních pár hodin prokázala opak a vojáci strýčka Sama se museli vše naučit přímo v poli. 

Reakce na hrozbu

Spojenci se obávali protiútoku Panzerwaffe na vyloďovací pláže a očekávali, že nepřítel k takovému kroku s velkou pravděpodobností přistoupí. Proto plánovači vymysleli několik způsobů, jak protivníka přesvědčit, že k invazi namísto Normandie dojde v prostoru Pas de Calais. Jedním z nich byla přítomnost generála George Pattona v Anglii, kde se podle halasně šířených zpráv měl stát velitelem fiktivních svazků připravených udeřit ve zmíněné lokalitě. 

Pro případ, že by se Berlín nenechal oklamat, podnikli Spojenci i další opatření. Prvním se stalo využití letectva k izolaci bojiště a blízké podpoře pozemních sil. Jádro německých strategických rezerv ve Francii tvořily převážně tankové divize, které Wehrmacht hodlal do oblasti bojů poslat po železnici. Tomu dokázaly těžké i stíhací bombardéry účinně zabránit, a tak nakonec stihly normandská předmostí v červnu 1944 včas napadnout jen nepočetné složky pancéřových svazků vybavené kolovou technikou.

Němečtí generálové se snažili vyhnout rozdrobování svých tankových sil, avšak hromadné přesuny byly vzhledem ke vzdušné nadvládě protivníka možné jen v noci. Když už se panzery do místa bojů dostaly, většinou se nedokázaly zkoncentrovat k mohutnějšímu úderu, neboť piloti stíhacích bombardérů měli rozkaz napadat jakékoliv skupiny strojů větší než dvě či tři vozidla. Další opatření proti obrněné hrozbě spočívalo v zařazení amerických tanků hned do prvních vln útočících sil. A to přesto, že podle oficiální doktríny US Army neměly obrněnce sloužit k boji s jinými tanky, ale k podpoře pěchoty při průnicích obranou.

Američané věděli, že střední sherman projektovaný pro výše zmíněné úkoly nestačí na těžké typy ve výzbroji Panzerwaffe. Přesto v jeho spojení s obojživelným pohonem viděli vhodný kompromis a věřili, že si na plážích s protitankovým úkolem alespoň zčásti poradí. Zvlášť když brzy za shermany DD měly následovat klasické obrněnce vysazené na břeh z LCT.

Image

Čtěte také

Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Noční nájezdy na lednici patří k činnostem, ke kterým se málokdo dobrovolně přizná, přitom se jí však „věnuje“ nejeden z nás. Je přitom prokázáno, že právě pozdní hodování může zapříčinit rychlejší přírůstek hmotnosti než příjem potravy v libovolnou denní dobu. 

V experimentu provedeném na šestnácti dobrovolnících nechali britští vědci polovinu z nich konzumovat poslední jídlo dne šest hodin a čtyřicet minut před spaním, zatímco druhá skupina večeřela dvě a půl hodiny před ulehnutím do postele. Všichni dostávali stejná jídla a vědci následně sledovali vliv chuti k jídlu, doby jídla na energetický výdej (spálené kalorie) a molekulární změny tukové tkáně na změnu hmotnosti. Účastníci během dne každou hodinu zaznamenávali své pocity hladu a vědci jim odebírali krev pro zjištění hladiny hormonů leptinu (související s pocitem sytosti) a ghrelinu (který vyvolává pocit hladu). 

Ukázalo se, že pozdní jídlo v porovnání s tím časným nejenže zvyšuje subjektivní pocit hladu následující den, ale také zvyšuje poměr hormonů leptinu a ghrelinu v krvi – a to i přesto, že účastníci jedli v obou protokolech stejnou stravu. U dobrovolníků, kteří si nechali udělat biopsii tukové tkáně, se také zjistily molekulární změny podporující ukládání tuku.

Image

Čtěte také

Také máte hned po jídle hlad? Vědci už vědí, co je příčinou

Podle toho co víme, nebyly tropické pralesy původním prostředím, v němž by vznikl náš druh. Lidé druhu Homo sapiens pronikali do pralesů až druhotně a museli se vypořádat s mnohými nástrahami. Dřívější výzkum ukázal, že například v Asii a Oceánii žili lidé v pralesích asi před 70 tisíci lety a v Africe teprve před zhruba 18 tisíci lety.

Eslem Ben Arousová z Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii a její spolupracovníci ovšem nalezli důkaz pobytu lidí v tropických lesích z doby asi před 150 tisíci lety. To je přibližně o 100 tisíc let dřív, než jsme si mysleli. Podrobnosti pozoruhodného objevu zveřejnil v těchto dnech vědecký časopis Nature.

Pralesní lidé

„Naše výsledky posouvají nejstarší známý výskyt lidí v tropických pralesích o více než dvojnásobek do minulosti proti předešlým odhadům,“ uvádí Arousová. „Platí to pro celý svět, včetně Afriky.“ Pokud víme, moderní lidé se vyvinuli asi před 300 tisíci lety, podle fosilií, které se našly v Jebel Irhoud v Maroku. Nejstarší nálezy Homo sapiens ale pocházejí z míst, kde v té době pralesy nerostly, spíše savany a podobná společenstva.

Už v 80. letech se na lokalitě Bété I v Pobřeží Slonoviny našli kamenné nástroje, které se tam vyskytovaly v hlukových vrstvách. Vědci je tehdy nedokázali datovat. Dnes jsou ale k dispozici nové metody, jako například opticky stimulovaná luminiscence, s jejíž pomocí lze určit, kdy byl sediment naposledy vystaven slunečnímu světlu.

Výsledky výzkumu ukazují, že pralesní prostředí nebylo pro dávné lidi v počátcích našeho druhu překážkou, kterou by nedokázali překonat. Naopak v nich dokázali žít už před mnoha desítkami tisíc let. Nález takto starých lidských artefaktů v Pobřeží Slonoviny rovněž potvrzuje představu, podle které se lidé nešířili z jediného místa vzniku, ale objevovali se na různých místech Afriky s různým prostředím.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili nejstarší známé městské osídlení v Amazonii