V souhvězdí Holubice se asi ve vzdálenosti 267 světelných let nachází dvojhvězda velice mladých červených trpaslíků s označením WISEA J044634.16-262756.1 (zkráceně J0446). Tato dvojhvězda je součástí hvězdné asociace Holubice a vznikla před necelými 34 miliony let. Vědce již dříve zaujalo, že trpaslíka J0446B stále ještě obklopuje dlouhověký protoplanetární disk.

Protoplanetární disky jsou sice velmi výraznou fází vývoje planetárních systémů, během které vznikají planety, ve skutečnosti ale existují jen velmi krátce, alespoň v kosmickém měřítku – obvykle jen cca 5 až 10 milionů let. Vzácně se ale objevují disky, kterým se říká protoplanetární disky Petra Pana, jejichž „životnost“ je několikanásobně delší.

Dlouhověký disk

Výzkumný tým, který vedla Feng Longová z Arizonské univerzity, detailně prozkoumal protoplanetární disk červeného trpaslíka J0446B. S využitím pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba analyzovali jeho chemické složení. Výzkum dlouhověkého protoplanetárního disku zveřejnil odborný časopis Astrophysical Letters Journal.

Díky analýzám obsahu disku trpaslíka J0446B mohli vědci vyloučit, že by mohlo jít o takzvaný disk suti – déletrvající disky kolem hvězd, které vznikají v důsledku srážek těles ve vznikajícím planetárním systému. Badatelé objevili v disku hvězdy J0446B plyny jako je vodík či neon, což jsou původní plyny, které se stále vyskytují v disku trpaslíka.

Dlouhověké disky jako tento nebyly nalezeny u hvězd, které se hmotou blíží našemu Slunci. Takové hvězdy se totiž vyvíjejí podstatně rychleji a planety mají na svůj vznik mnohem méně času. Ačkoliv se planetární systém trpaslíka J0446B bude vyvíjet jinak než Sluneční soustava, jeho výzkum přispěje k pochopení mechanismů raných fází vývoje hvězd a jejich planet.

Image

Čtěte také

Protoplanetární disky Petra Pana udivují svou dlouhověkostí

Podle vědců z Vídeňské univerzity jsou pavouci (hned po švábech) nejcitlivější na vibrace ve svém okolí. Jejich tělo je stavěné tak, že zaznamenají sebemenší pohyb a závan vzduchu. K mimořádné citlivosti pavoukům pomáhá zhruba 3 000 čidel umístěných na nejrůznějších částech tuhého exoskeletonu. Většina senzorů se nachází na nohou či v jejich blízkosti, jako například receptory vibrací, které jsou umístěny poblíž kloubů. Díky metodě zvané interferometrie bílého světla mohli neurobiologové podrobně prozkoumat složité mikromechanismy v těle pavouků. 

Citlivost v nano měřítku

Ukázalo se, že čidla pavouků jsou složena z drobounkých štěrbinek lyriformních orgánů přijímajících informace o pohybu v okolí. Citlivost každé této štěrbinky je měřitelná v nano jednotkách a klesá se zkracující se délkou štěrbinky.

Vedoucí studie Clemens Schaber se zaměřil na dospělé samičky palovčíka středoamerického (Cupiennius salei), který byl pro svoji velikost a působivé dovednosti při lovu kořisti zkoumán již dříve. „Palovčík si nestaví síť. Je nočním predátorem, který sedí a čeká,“ popisuje objekt vědeckého zájmu Schaber. „Vibrace přijímá z listů rostlin. Jak v pavučině, tak na rostlině napadají pavouci původce vibrací tehdy, když vibrační amplituda spadá do určitého rozmezí a když vykazuje biologicky významný frekvenční rozsah.“

Pokud nejsou tyto podmínky splněny, pavouk nezaútočí, ale dál v tichosti vyčkává nebo uteče. Pavouci takto zaznamenají přítomnost jakéhokoli zvířete či člověka, ale pokud vetřelec zcela věrně nenapodobuje pohyby obvyklé pro pavoučí kořist, nedočká se žádné reakce. Citlivý senzorický systém tak pavoukům umožňuje šetřit energii, kterou by jinak plýtvali na zbytečné výpady.

Nejde o jedinou pavoučí „superschopnost“. Nedávná studie publikovaná v odborném časopisu Frontiers in Mechanical Engineering pro změnu ukázala, že palovčíci středoameričtí mají na svých nohou různě tvarované chloupky, které jim umožňují přidržovat se na různých površích. Podle Schabera nám může toto zjištění pomoci při vývoji lepidel a dalších materiálů.

Image

Čtěte také

Nejjedovatější pavouk Austrálie má nejméně dva větší bratrance

Lidské oko je v přední části zakryté rohovkou, průhledným a lesklým útvarem složeným z několika vrstev buněk. Skrz rohovku vidíme okolní svět. V rohovce neprocházejí žádné krevní cévy a současně je v ní mnoho nervových zakončení, takže je extrémně citlivá na dotyk nebo chemické či tepelné podráždění.

Když dojde k poškození oka v oblasti rohovky, je to obvykle nevratné a výsledkem je slepota. Dosavadní pokusy taková poranění léčit byly do značné míry neúspěšné. Nedávný klinický test ale ukázal, že poškození rohovky je možné napravit transplantací specifických kmenových buněk ze zdravého oka pacienta. Výsledky slibného výzkumu přinesl vědecký časopis Nature Communications.

Kmenové buňky v akci

Tým amerického výzkumného centra Mass General Brigham vyvinul léčbu, která využívá kmenové buňky určené k „údržbě“ rohovky. Tyto buňky zajišťují, aby rohovka zůstávala hladká a funkční, ale neporadí si s větším poškozením rohovky. Léčba nazvaná CALEC (cultivated autologous limbal epithelial cells) zahrnuje odebrání zmíněných kmenových buněk ze zdravého oka, jejich pěstování v laboratoři po dobu několika týdnů a poté transplantaci do poškozeného oka.

Klinický test zahrnoval 14 pacientů, u nichž lékaři provedli uvedený zákrok a poté je sledovali po dobu 18 měsíců. Po třech měsících došlo u sedmi z nich ke kompletnímu obnovení rohovky. Po dvanácti měsících vzrostl počet „vyléčených“ pacientů na jedenáct a u dalších dvou došlo k částečnému zlepšení. Léčba CALEC tak měla úspěch u celkem 13, tedy u 92 procent pacientů.

Ve třech případech bylo nutné provést druhou transplantaci kmenových buněk, zbývajícím pacientů stačila transplantace jediná. Test zrakové ostrosti (visual acuity), který hodnotí schopnost rozeznávat malé detaily, potvrdil, že u většiny pacientů došlo ke zlepšení zraku. Někteří z nich se díky tomu dostali z právní kategorie nevidomých do kategorie slabozrakých.

Do budoucna vědci počítají s rozsáhlejšími klinickými zkouškami a delším sledováním pacientů. Poté by mohla být tato terapie předložena k schválení americkému Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv (FDA). 

Image

Čtěte také

Genetická léčba využívající editor CRISPR uspěla u pacientů s dědičnou slepotou

Zatímco 59letý syrský řezník Bašár Asad a o generaci mladší Kim Čong-un představují „zkušené harcovníky“, kteří už v lecčems předčili své diktátorské otce, Adam Kadyrov představuje „vycházející hvězdu“. Tento sedmnáctiletý mladík už ovšem stačil posbírat deset ocenění a medailí, včetně Hrdiny čečenské republiky. Nejde samozřejmě o výsledek jeho geniálního ducha, nýbrž faktu, že je nejstarším synem prezidenta Ramzana Kadyrova. A pokud skutečně nastoupí na místo svého otce, který se údajně potýká se zdravotními problémy, půjde už o třetího diktátora stejného jména v čele Čečenska – nestabilní republiky, tvořící součást Ruské federace.

Neklid na Kavkaze

Zakladatelem „dynastie“ se stal Achmat Kadyrov, který v první čečenské válce bojoval proti Rusům a pomohl uhájit nezávislost republiky. Jakožto polní velitel a později vrchní muftí neboli šéf muslimských kleriků měl velkou podporu – a také jasnou představu o typu islámu, jenž se má v zemi vyznávat. Druhou čečenskou válku však vyvolali radikální přívrženci wahhábismu, který Kadyrov odmítal. Ačkoliv se zpočátku k bojům přidal, už po několika měsících převlékl kabát a vstoupil do služeb Rusů. Byl velmi užitečný, válka skončila porážkou Čečenska a Vladimir Putin Achmatovi v roce 2000 nabídl tamní prezidentské křeslo.

Feudální léno

V následujícím období Kadyrov zemi brutálně „vyčistil“ nejen od radikálních elementů, ale také od stoupenců čečenské nezávislosti. Řadu bývalých bojovníků však s povděkem přijal do svých nových policejních sil. Odměnou za pacifikaci vzpurné „provincie“ dostal přístup k ruským penězům a volnou ruku, aby vládl dle libosti. Čečensko se prakticky proměnilo ve feudální léno jediné rodiny. Zničené hlavní město Grozný se nicméně dočkalo obnovy a podmínky běžných lidí se zlepšily. 

Roku 2007 však Achmata zabila bomba nastražená islamistickou buňkou. Otěže po něm převzal jeho mladší syn Ramzan a obratem dokázal, že se od otce naučil vše potřebné: Teror, únosy a vraždy protivníků se staly běžným koloritem. Ramzan Kadyrov dnes „drží pod krkem“ nejvzpurnější provincii celé federace, jejíž opětovná ztráta by pro ruskou prestiž znamenala obrovskou ránu. Čečenské jednotky na mnoha místech ukrajinské fronty ze zadní linie zajišťují, aby odvedenci nezběhli z boje. A elitní čečenská jednotka je ubytovaná jen pár set metrů od Kremlu, kde slouží jako pojistka pro případ puče. Silná pozice umožňuje Kadyrovovi dokonce vyhrožovat smrtí některým členům Dumy, aniž by musel čelit následkům. 

Adam Kadyrov zmíněné impérium jednoho dne zdědí. Prozatím se několikrát propagačně ukázal poblíž fronty, demonstruje, že dokáže střílet, a veřejně zbil muže, kterého zatkli za spálení koránu. Jestli to bude stačit na udržení autority mezi tvrdými bojovníky, ukáže teprve čas. 

Image

Čtěte také

Krvavá cesta k moci: Dynastie Asadů a jejich dědictví

V polovině 50. let se v USA začal projevovat trend stále těžších a rozměrnějších stíhaček. Očekával se od nich velký dolet a mohutnou výzbrojí měly likvidovat nepřátelské bombardéry operující ve velkých výškách. Takové stroje ale nebyly příliš vhodné pro vedení klasických soubojů. To si uvědomovali i u společnosti Northrop, pro kterou tou dobou pracoval uznávaný konstruktér Edgar Schmued, otec slavných stíhaček  P-51 Mustang a F-86 Sabre. Ten chtěl proto nabídnout jinou alternativu. 

Měl jí být lehký stíhací speciál určený k vybojování vzdušné převahy. Díky malým rozměrům a aerodynamické propracovanosti poskytoval vysoké výkony za nízkou pořizovací cenu. Schmued trval na jednoduchosti a spolehlivosti, která by ze stroje udělala žádaný artikl i pro chudší státy. Společnost totiž od začátku počítala se stíhačkou jako s prodejním artiklem do zahraničí. V dobovém firemním manuálu se k tomu uvádělo: „Použili jsme pokročilé technologie k zajištění maximální efektivity stroje při minimálních nákladech. To se stalo filozofií společnosti Northrop při vývoji lehkých cvičných a stíhacích letounů T-38 a F-5.“ 

Zrození stíhače svobody

Podoba plánů se během vývoje dost měnila, ale v průběhu roku 1958 začal vznikat prototyp výsledného letounu. Byl dvoumotorový a jeho pohon zajišťovaly dva kompaktní agregáty General Electric J85 v trupu. Společnost počítala i s cvičnou verzí, a proto už od začátku vznikal jako dvoumístný. Poprvé se do vzduchu podíval 12. června 1959. Zkoušky probíhaly natolik uspokojivě, že brzy následovala objednávka amerického letectva na sériovou výrobu cvičného stroje, který dostal označení T-38 Talon. Prototyp stíhací varianty, zatím nesoucí označení N-156F, vzlétl už 30. července 1959 a ještě téhož dne překonal rychlost zvuku. 

Testy probíhaly velmi uspokojivě a společnosti přicházely první objednávky ze zahraničí. Sériová výroba pod označením F-5A Freedom Fighter začala na podzim 1962. Letoun dokázal dosáhnout rychlosti až 1 489 km/h, měl příjemné letové vlastnosti a pro vzdušný boj na krátkou vzdálenost disponoval dvěma kanony ráže 20 mm. Na sedmi závěsnících unesl až 2 800 kg výzbroje včetně moderních řízených střel AIM-9 Sidewinder. Počítalo se s nasazením jen ve dne a za dobrého počasí, proto neměl palubní radiolokátor. 

O stíhačku mělo zájem mnoho zemí NATO, konkrétně Norsko, Nizozemsko, Turecko a také samotné Spojené státy. Většina z nich ale směřovala do mnohem žhavějších oblastí, jako Jižní Korea, Tchaj-wan, Thajsko nebo Jižní Vietnam. Roku 1966 zakoupila i Etiopie deset stíhacích F-5A a dva cvičné dvoumístné F-5B. Ty měly nahradit už velmi staré a olétané F-86 Sabre. Přeškolení probíhalo v USA a v samotné Etiopii později za pomoci osmi starších Lockheedů T-33. Na začátku 70. let se Addis Abebě podařilo koupit ještě nejméně tři další Freedom Fightery z Íránu. V roce 1974 byl ale v zemi svržen císař, zrušena monarchie a nová vláda požádala v USA o dodávky 16 strojů F-5E Tiger II.

V roli agresora

První prototyp této vylepšené verze vzlétl 11. srpna 1972 a měl mnoho nových prvků. Pro zlepšení obratnosti nesla jeho křídla o větší ploše klapky na náběžné i obtokové hraně. Motory J85-GE měly větší tah a pro lety na dlouhou vzdálenost byl stroj vybaven zařízením pro tankování za letu. Velký pokrok pak představovala montáž radiolokátoru Emerson-Electric AN/APQ-153 pro navádění na cíl. 

První sériové stroje převzalo na jaře 1973 americké letectvo, které je používalo zejména v roli agresorů při výcviku manévrového boje. Právě o tyto letouny projevila zájem Etiopie a roku 1975 podepsala smlouvu na koupi 14 stíhacích F-5E a ještě tří cvičných F-5F. Do konce roku jich ale do země dorazilo jen osm. Situace se tam totiž značně změnila. V Etiopii se k moci dostala silně levicová vláda, která rozpoutala opravdový rudý teror. USA proto další dodávky přerušily a stáhly letecké instruktory i technický personál. Velení etiopského letectva ale dokázalo získat určitý počet izraelských odborníků, kteří pomáhali s výcvikem i technickým zabezpečením amerických strojů. 

Sousední Somálsko mělo už dlouho vůči Etiopii územní nároky a tamní diktátor Said Barre doufal, že problémy dokáže vyřešit silou, proto 13. července vydal rozkaz k útoku. Očekával, že se odpor nepřátelské obrany brzy zhroutí, a ve vzduchu spoléhal na své letectvo, vybudované sovětskými poradci. 

V předvečer konfliktu disponoval 29 moderními stíhačkami MiG-21MF a zhruba stejným počtem starších MiGů-17. Zpočátku to vypadalo, že somálské letectvo dokáže zajistit vzdušnou převahu, a při útoku na letiště Harar zničilo několik letounů na zemi. Stíhací MiGy-17 pak sestřelily jeden transportní Douglas Dakota vezoucí zásoby obklíčeným jednotkám na zemi. Pak ale zasáhli etiopští piloti F-5. 

Největší válka v Africkém rohu

Etiopie naštěstí disponovala dvěma moderními radary Westinghouse AN/TPS-43, z nichž jeden ještě před začátkem války umístili vysoko v průsmyku Karamara, odkud bezpečně monitoroval prostor neklidné hranice. K prvnímu boji došlo odpoledne 24. července, kdy dva tigery hlídkovaly v oblasti, kde měl prolétat jejich vlastní transportní Douglas C-47. Radar upozornil na dvojici blížících se MiGů-21. Etiopští stíhači začali stoupat a jeden z pilotů se brzy dostal za jeden z nich. Počkal, až hlavice jeho sidewinderu zachytí cíl, a pak ho odpálil. Raketa ale minula. Jeho kolega se k druhému migu přiblížil na kratší vzdálenost a zahájil palbu z kanonů. Dávka letoun přesně zasáhla a somálský pilot se ze svého hořícího stroje katapultoval. 

Hned o den později vedl etiopský stíhač Legesse Teferra trojici F-5E nad frontu, kde narazil na čtveřici MiGů-17, jejichž výškové krytí zajišťovala čtveřice výkonných jednadvacítek. Udeřil nejdřív na ně, Somálci ale zazmatkovali a při prudkém úhybném manévru se dva tyto stroje srazily. Třetí zasáhl Tefeera palbou z kanonů, který ale odpálil dva sidewindery na MiGy-17. Oba našly svůj cíl. 

Teferra si tak připsal během jediné minuty tři vzdušná vítězství a navíc podíl na zničení obou letounů, sražených v důsledku útoku jeho roje. Stal se tak teprve třetím stíhacím esem jednoho dne, který získal tento titul od konce druhé světové války. Už o den později měl další podíl na sestřelu, když palbou kanonu dorazil MiG-21, poškozený raketou jiného stíhače.

V polovině srpna probíhal velký somálský útok směřující k letišti Dire Dawa. Piloti tigerů podnikali jak útoky na pozemní cíle, tak i vzdušné souboje s MiGy-21. K vůbec poslednímu boji došlo 1. září, kdy piloti F-5E smetli z oblohy dva migy, z nichž jeden představoval sedmé vzdušné vítězství pro Lagesse Teferru. 

V následujících týdnech somálské letectvo prakticky zmizelo z oblohy. Už na počátku války disponovalo jen asi 60 stíhačkami, z nichž mnoho podlehlo v soubojích a další sestřelila protiletadlová palba. Sovětský svaz se od země odvrátil a přestal posílat další techniku, díky čemuž Etiopie triumfovala.

Lepší než jednadvacítka?

Tigery se až do konce konfliktu na jaře 1978 věnovaly podpoře vlastních pozemních sil, nejméně dva ale srazila z oblohy protiletadlová palba. Další už z USA nikdy nepřišly a letuschopnost zbývajících omezoval nedostatek náhradních dílů. V konfliktu se ale mimořádně osvědčily. I když byly pomalejší než MiGy-21, lépe stoupaly a obratnost měly také lepší. Měly také lepší palubní radar a avioniku. Díky tomu se potvrdilo, že koncepce, kterou zvolili u Northropu koncem 50. let, se ukázala jako správná a účinná ještě skoro o dvě dekády později. Celkem si jejich piloti připsali 16 sestřelů somálských letounů, 13 z nich nebezpečných MiGů-21MF. V souboji nepodlehl ani jeden F-5. 

Zdroje se neshodují na tom, jak dlouho stroje v zemi ještě létaly, nedostatek náhradních dílů je patrně někdy v průběhu 80. let uzemnil a celé etiopské letectvo se pak přezbrojilo na sovětskou techniku. Mnoho pilotů pak mělo možnost Tiger II porovnat z Migem-21 a je zajímavé, že většina z nich preferovala americký stroj.

Celkem od konce 50. let do ukončení sériové výroby v roce 1987 sjelo z výrobních linek více než 3 800 Northropů F-5 všech verzí a z nich odvozených cvičných T–38. Sloužily dlouho a spolehlivě ve více než 30 zemích. Domácí, americké, letectvo je nasadilo i ve vietnamské válce, vůbec největšího rozšíření se dočkaly ve výcviku stíhacích pilotů pro manévrový boj, kde létaly u jednotek takzvaných agresorů. V této roli si zahrály i ve slavném filmu Top Gun s Tomem Cruisem v hlavní roli. Zde představovaly ve skutečnosti neexistující stíhačky MiG-28. Obecně tedy šlo o jeden z nejúspěšnějších strojů studené války, které zůstávají neoprávněně ve stínu slavnějších sabrů či Phantomů II.

Image

Čtěte také

Sovětská stíhačka MiG-21: Ocelový hřebec rudého letectva (1)

Na konci loňského roku prolétl ve vzdálenosti zhruba 800 tisíc kilometrů od Země objekt označovaný jako 2024 YR4. Následná analýza jeho trajektorie ukázala, že existuje možnost jeho srážky se Zemí v roce 2032. Prvotní riziko srážky tohoto 40 až 90 metrů velkého asteroidu se Zemí bylo velmi malé (1,6 %), později ale začalo růst. V polovině února se odhadovaná pravděpodobnost kolizního kurzu pohybovala okolo 2,8 %, což je nejvyšší hodnota u jakéhokoli vesmírného objektu za posledních 20 let.

Následná pozorování asteroidu 2024 YR4 provedená pomocí dalekohledu VLT na Evropské jižní observatoři (ESO) a zařízení po celém světě téměř s jistotou vyloučila srážku s naší planetou. Podle analýzy teleskopických pozorování Evropské vesmírné agentury a ESO je riziko srážky 2024 YR4 se Zemí jen 0,001 %.

Asteroid je ale pro vědce i nadále lákavým cílem. Studium podobných objektů totiž může prozrazovat mnohé o historii formování Sluneční soustavy a přinést odpovědi na otázky týkající se vzniku života na Zemi. Vyloučena podle vědců není ani možnost, že by ke srážce asteroidu 2024 YR4 se Zemí nebo třeba s Měsícem mohlo dojít někdy v budoucnu.

Vědci Adam Hibberd a Marshall Eubanks nyní přicházejí s návrhem mise, která by asteroid 2024 YR4 důkladně zmapovala a v ideálním případě se z něj pokusila odebrat vzorky. Oba vědci poukazují na skutečnost, že misí podobného charakteru se v posledních letech uskutečnilo hned několik, ať už šlo o japonskou misi sondy Hayabusa, která se v roce 2005 setkala s planetkou 25143 Itokawa, sondy Hayabusa2 a planetky 162173 Ryugu nebo nejnověji sondy OSIRIS-REx, které se podařilo odebrat vzorky z planetky 101955 Bennu. Návrh mise k asteroidu 2024 YR4 počítá se startem malé sondy, která by do vesmíru zamířila mezi lety 2028 až 2032. Další možností, jak zrealizovat průzkum asteroidu, by podle Hibberda a Eubankse bylo nasazení miniaturních cubesatů.

Image

Čtěte také

Jaký dosud pozorovaný asteroid proletěl Zemi nejblíž?

Abychom poznali, kdo vlastně ariáni jsou, pronikneme do dějů na sklonku římského impéria, do lavic prvních církevních koncilů i mezi barbarské germánské kmeny, které rozšířily ariánskou víru po pozdně antickém světě. O koho se však vlastně jednalo? 

Dvojí učení o Trojici 

Ariánství se zrodilo ve filozofických úvahách alexandrijského kněze Areia, jehož jméno učení nese. Počátek sporu s hlavním myšlenkovým proudem křesťanství se datuje kolem roku 318, kdy Areios vystoupil s vlastní tezí o původu a bytí Ježíše Krista, čímž se dostal do sporu s alexandrijským biskupem Alexandrem. Fakticky šlo o povahu vztahu mezi Bohem-Otcem a Bohem-Synem, tedy mezi biblickým Stvořitelem a Ježíšem. 

Zatímco katolické dogma hovoří o jejich neoddělitelnosti, Areiovo učení to vidí jinak. Podle něj byl Ježíš podřízen Stvořiteli a sám jím byl stvořen jako první bytost. Jednoduše řečeno, ariáni neuznávali božství Krista a stejně jako on byl podle Areia Bohu-Otci podřízen i Duch svatý. 

To byl samozřejmě problém, a tak byl Areios se svými stoupenci vyloučen z lůna apoštolské církve a následovalo i odsouzení regionálním egyptským koncilem. Ten se konal roku 321, tedy osm let po vydání Ediktu milánského, kterým císař Konstantin I. zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími. 

Jistě nebylo v zájmu mocných, aby se ortodoxní učení drolilo odlišnými výklady o Svaté Trojici. Areiovy myšlenky však byly nesmírně atraktivní a brzy se staly velmi diskutovaným tématem. Do sporu se rozhodl vstoupit i samotný císař Konstantin I., jenž si předsevzal odstranit rozpory a zároveň tím získal příležitost uspořádat první koncil zástupců všech křesťanských obcí tehdejšího světa.

První níkajský koncil 

Psal se 20. květen 325 a do města Níkaia v Malé Asii se sjížděli biskupové ze všech koutů říše, především však z východní části. Zastoupení Západu bylo velmi symbolické, dorazilo pouze pět biskupů – z Córdoby za Hispanii, z Dijonu v Gallii, z italské Calabrie, Stridonu v Podunají a afrického Karthága. Britannii nezastupoval nikdo a chyběl i biskup římský, jenž alespoň vyslal své zástupce. Císař na koncil pozval všech 1 800 biskupů, co jich v říši bylo, uvádí se osm stovek ze Západu a celá tisícovka z Východu. Realita však byla skromnější. Přímí účastníci uvádějí rozdílná čísla: biskup Eusebius z Caesareie uvádí 220 účastníků, Eustathius, biskup antiochijský, napočítal 270 a Athanasius z Alexandrie, velký odpůrce Areiův, udává číslo 318. Nešlo jistě o počet konečný, neboť každého z biskupů mohli doprovázet dva kněží a tři jáhnové. Všichni měli zaručenou bezplatnou cestu i ubytování do Níkaie a zpět. Město se tedy stalo po dobu dvou měsíců velmi živým místem, kam se sjeli lidé nejrůznějšího ražení, aby dotvořili nezbytný balast, jenž kolem podobných akcí vždy vzniká. Na své si jistě přišli obchodníci, podvodníci i prostitutky. 

Na koncil byl samozřejmě pozván i Areios z Alexandrie. Koncilu se však neúčastnil od začátku a ariánský výklad při předběžných jednáních obhajovali jeho zastánci, zejména vlivný biskup Eusebios z Nikomédie. Celkem se za Areiovy teze postavilo dvaadvacet biskupů, avšak většina Areiovo učení odsoudila a koncil se proto usnesl, že Bůh-Otec i Bůh-Syn jsou stejné podstaty a že jsou neoddělitelní. Ariánský výklad byl označen za kacířský (heretický) a Areios byl s dalšími dvěma společníky poslán do vyhnanství v Illyricu. Císař rovněž rozkázal spálit všechny kopie díla Thalia, ve kterém Areios obhajoval své názory.

Jistě stojí za zmínku, že ačkoliv byla otázka ariánství pro koncil zcela klíčová, nebyla jediným diskutovaným problémem. Koncil rovněž vyřešil otázku výpočtu data Velikonoc a zabýval se například platností křtu z rukou heretiků. Zásadním výstupem koncilu, který ukončil své zasedání 25. července 325, byl oficiální dokument, takzvané níkajské vyznání víry, čímž byly položeny kořeny ortodoxní víry a jejích dogmat. 

Příliš lákavá myšlenka 

I když koncil ariánství odsoudil, jeho myšlenky si našly příznivce i mezi mocnými, a to i v samotné císařské rodině. K ariánství se přiklonili dokonce císařova sestra a jeho syn Constantius. Sám císař ve skutečnosti pramálo dbal o to, jaké podstaty Ježíš vlastně byl. Důležité pro něj bylo sjednotit církev, která byla významnou politickou silou. To se jasně projevilo nedlouho poté, když se Konstantin nechal přesvědčit o tom, že myšlenky Areia z Alexandrie byly překrouceny. Významnou roli v jeho rehabilitaci sehrál již zmíněný Eusebius z Nikomédie, chráněnec císařovy sestry Constantie, za jehož přispění byl Areios povolán zpět z vyhnanství. Stalo se tak roku 335 na synodu v Tyru a tamtéž byl Areiův zapřísáhlý kritik a odpůrce Athanasios, biskup z Alexandrie, odsouzen do vyhnanství. O rok později měl být Areios znovu přijat do církve, ale krátce předtím nečekaně zemřel. Odpůrci mluvili o zázraku a zaslouženém trestu pro zapřisáhlého heretika, jiní spekulovali o otravě. 

Svůj postoj k ariánství zaujaly i provincie, kde na místních koncilech postupně docházelo k přibližování ortodoxních tezí k ariánství. Důvod byl zřejmý. Ariánství bylo pro mnohé stávající i potenciální věřící mnohem atraktivnější svou srozumitelností a hierarchií, zatímco ortodoxie byla matoucí a plná těžko uchopitelných úvah. Jednoznačná hierarchie ve vztahu Stvořitele k Ježíšovi a její přenesení do reality v podobě vztahu vládce a církevního hodnostáře také napomohla rychlému šíření mezi pohanskými kmeny Germánů. 

Vzhůru do Konstantinopole 

Ariány byli Konstantinovi následníci Constantius II. a Valens a další východní císařové ariánství přinejmenším tolerovali. Ne tak na Západě. Nacházíme se ve 2. polovině 4. století, kdy již byla říše rozdělena na dvě části a o vládu nad ní se dělili dva císařové. To se samozřejmě projevovalo i v přístupu k neuchopitelným náboženským jednotlivostem, jimiž mohl žít Východ, ale Západ jim nerozumněl a zůstával de facto ortodoxní. Ariánství se mezitím ubíralo svou cestou a překročilo hranice říše. 

Roku 379 usedl na východní trůn Theodosius I., původem ze Západu. Podobně jako jeho předchůdce Konstantin I. se i on rozhodl provádět jednoznačnou mocenskou politiku a skoncovat nejen s pohanstvím v říši, ale i se všemi věroučnými odchylkami. Proto svolal roku 381 do Konstantinopole druhý ekumenický koncil, kde měla být definitivně vyřešena otázka Svaté Trojice. Koncilu se opět účastnili převážně východní biskupové, kteří prakticky jednomyslně stvrdili platnost níkajského vyznání a definitivně odsoudili ariánství i jeho odnože. Od této doby měl již existovat pouze jeden správný pohled na Trojici. Avšak nestalo se. 

Úsilí biskupa Wulfily 

Předehrou Theodosiova nástupu do císařské hodnosti bylo překročení Dunaje Góty a drtivá porážka římského vojska u Hadrianopole roku 378. Již v této době se mezi Góty šířila nová víra, ariánské křesťanství, a bylo to zásluhou misionářského biskupa Wulfily. Wulfila nebyl gótského původu, ale získal jejich výchovu a v Konstantinopoli pobýval zrovna v době, kdy ariánské myšlenky sílily zejména pod vlivem Eusebia z Nikomédie. Tento charismatický učenec také Wulfilu kolem roku 340 vysvětil biskupem, aby se pak odebral ke Gótům a šířil ariánské křesťanství. 

Jako mnozí jiní misionáři i Wulfila musel čelit pohanské tradici a v polovině 4. století byl nucen uprchnout i se svými přívrženci před hněvem gótského náčelníka Athanaricha. Oporu misionář nalezl u císaře Constantia II., jenž jemu i jeho ariánům dovolil usadit se v Moesii (dnes sever Bulharska). Wulfila však nezahálel ani ve vyhnanství na římské půdě. Aby mohl plnit své poslání, rozhodl se přeložit Bibli z řečtiny do gótského jazyka. Pro tento účel stvořil i vlastní runovou abecedu, v níž pak Knihu knih opsal. 

Abychom však byli spravedliví, Wulfila nebyl jediný, kdo se zasloužil o šíření ariánského křesťanství mezi Góty. Svůj významný podíl na zavedení nového náboženství jakožto politické teorie, kdy je král svrchovaným vládcem podobně jako Stvořitel nad Ježíšem, měl i náčelník Fritigern, vítěz od Hadrianopole.

Vizigóti se na počátku 5. století hnuli z Balkánu směrem na západ do Itálie a po roce 410, kdy vyplenili Řím, se přesunuli do jižní Gallie a Hispanie. Zde vytvořili království, jež se v průběhu 5. století stalo nejmocnějším germánským rivalem Západořímské říše. V téže době již bylo ariánství významně rozšířeno i na Balkáně, kde byli usazeni Ostrogóti. Ti zažili své nejlepší časy pod vládou Theodoricha I., který je odvedl z balkánských provincií do Itálie a po svržení krále Odoakera ovládl celou Itálii. Dařilo se i ariánům. Na Balkáně rostly ariánské chrámy, v samotné Itálii ariány nikdo nepronásledoval, dařilo se jim i na jihu Gallie a i Hispanie byla prakticky ariánská. 

Pod ochranou Vandalů 

Faktem je, že ariánství bylo mnohem tolerantnější než ortodoxní katolická víra a obě vedle sebe existovaly bez větších problémů. O toleranci ariánských Vizigótů se však nedá mluvit v případě vztahu k Židům, kteří byli podrobováni násilným křtům. Tato tradice pak přetrvala i v pozdějších dobách, kdy se Visigóti stali katolíky. 

Nebyli to však pouze Gótové, kteří přijal ariánskou víru. Ariány byli i Burgundové, Vandalové a Langobardi. I u těchto kmenů napomohl rozšíření víry Wulfilův gótský překlad Bible. K Burgundům i Vandalům se ariánství dostalo v době, kdy putovali z východu do západních římských provinciích, někdy na přelomu 4. a 5. století. Ariánství Burgundů vůči nim vyvolalo v Západořímské říši nedůvěru, která byla otupena až na přelomu 5. a 6. století, kdy se burgundští králové postupně obrátili ke katolictví a následně se stali součástí Francké říše. 

Zřejmě nejzapálenějšími ariány byli Vandalové, kteří do poloviny 5. století ovládli celou severní Afriku a západní Středomoří. Nebudeme pátrat, kde se vzala vandalská nenávist vůči katolictví, nicméně jejich tažení proti katolíkům bylo doslova programové. Roku 483 vydal vandalský král Hunerich, syn Geiserichův, edikt namířený proti katolíkům s cílem vyvrátit je a z ariánství učinit hlavní severoafrickou víru. Většina vandalských králů vystupovala právě v tomto duchu. Vandalům byl přestup k ortodoxii zapovězen, katoličtí biskupové odcházeli do vyhnanství a probíhaly násilné konverze. Jedinou výjimkou byla vláda krále Hildericha, jenž byl nábožensky tolerantní, avšak po neúspěších byl sesazen a zavražděn. Rok poté přestalo existovat i království Vandalů. 

Soumrak ariánství 

V šedesátých letech 6. století došlo k posunu v otázce ariánství i v Hispanii, kde byla za králů Leovigilda a Rekkareda obnovena silná vláda a sjednocen celý Pyrenejský poloostrov. Roku 587 přestoupil Rekkared ke katolicismu, neboť si uvědomil důležitost jednotného vyznání v království. Vizigótští ariáni totiž byli v zemi v menšině. Katolické království Vizigótů pak přetrvalo až do 8. století, kdy padlo pod tlakem Arabů. Labutí písní ariánů bylo období přibližně od poloviny 6. století do poloviny 7. století, kdy do Itálie dorazil germánský kmen Langobardů a na troskách ostrogótského panství vytvořil vlastní království. 

Ariánství Langobardů však nebylo tak jednoznačné, našli se mezi nimi ariáni stejně jako katolíci, a tak po celou dobu docházelo k soupeření jednotlivých frakcí. Nutno rovněž poznamenat, že šlo pouze o spor aristokracie. Obyčejní Langobardi zůstávali jednoduše pohany. Od 7. století o ariánství již prakticky nenacházíme zmínky. Stalo se součástí historie, ačkoliv mělo šanci stát se novou vírou umírajícího římského světa.

Image

Čtěte také

Zvrhlí adamité: Patřili k nejradikálnějšímu proudu uvnitř husitské revoluce

Figurky a další podobné artefakty bývají poměrně častou součástí pohřebních výbav v mnoha historických kulturách ve všech koutech světa. Archeologové je v minulosti nalezli ve staroegyptských hrobech, v pohřebních výbavách lidí kykladské kultury nebo u mezoamerických kultur – Olméků, Mayů a Aztéků.

V roce 2022 archeologové objevili pětici pozoruhodných keramické sošek v pyramidální struktuře na území dnešního Salvadoru, který byl v rámci středoamerických kultur často odborníky považován za společensky a kulturně izolovaný.

Tajemné loutky ze Salvadoru

Pětice objevených sošek je podle vědců stará zhruba 2 400 let. Čtyři znázorňují ženy, pátá představuje muže. Tři největší, měřící na výšku zhruba 30 centimetrů, mají pohyblivou hlavu a do jisté míry tak připomínají loutky.

Jak badatelé uvádějí ve studii, zveřejněné časopisem Antiquity, původně si mysleli, že jde o pohřební oběti. V místě nálezu sošek ale vědci nenarazili na žádné lidské ostatky, což podle vědců naznačuje, že sošky mohly mít spíše rituální charakter.

Polského archeologa Jana Szymańskiho z Varšavské univerzity, který výzkum vedl, zaujaly výrazy nalezených sošek. Ty se navíc mění podle toho z jakého úhlu se člověk na ně dívá. Při pohledu z očí do očí vypadají naštvaně, shora se zdá, že se usmívají a při pohledu zespodu se tváří vystrašeně.

Objevené figurky pocházejí z doby kolem roku 400 před naším letopočtem. Jejich umělecký styl a materiál se podobá soškám nalezeným v roce 2012 v nedaleké Guatemale, což podle archeologů ukazuje na sdílené tradice a komunikaci mezi elitami obou těchto území. Zdá se, že starověcí obyvatelé Salvadoru byli kulturně propojeni se zbytkem Střední Ameriky více, než se dosud předpokládalo.

Image

Čtěte také

Archeologové v Yucatánu odkryli mayský chrám zasvěcený páchnoucímu bohu podsvětí

O kosmickém záření se stále častěji mluví jako o zásadní, možná fatální překážce dlouhodobých kosmických letů. Současně je až s podivem, jak málo se tomuto tématu věnuje výzkum, který se většinou soustředí na barvité líčení možných následků dlouhodobého působení záření ve vesmíru, jako je nárůst rizika rakoviny, poškození zraku šedým zákalem nebo třeba i akutní otrava radiací.

Americká vesmírná agentura NASA nedávno v rámci programu Institute for Advanced Concepts (NIAC) finančně podpořila radikální projekt MitoMars, který se snaží řešit dopady kosmického záření na astronauty výměnou poškozených mitochondrií, tedy buněčných organel zodpovědných za energetický metabolismus, za nové.

Zranitelné mitochondrie

Mitochondrie jsou starobylí bakteriální symbionti v eukaryotních buňkách, kteří se už dávno začlenili do buněčných procesů a hrají v nich důležitou roli. Problém je v tom, že mitochondrie bývají značně zranitelné radiací. Jsou to vlastně velmi pozměněné bakterie, které si ale uchovaly zbytek bakteriální DNA.

Současně ale postrádají dostatečně účinné opravné mechanismy, které by napravovaly škody způsobené na jejich DNA zářením, takže je záření může zničit a případně i celou buňku. Ve skutečnosti jsou mitochondrie jednou z nejvíce zářením ohrožených součástí lidského těla. Jsou slabým místem naše druhu při cestách do vesmíru.

Projekt MitoMars nabízí řešení spočívající ve vytvoření zásoby náhradních mitochondrií pro každého astronauta. Posádka by si je vezla na palubě ve speciálně chráněném kontejneru. V případě potřeby by mohli tuto zásobu využít pro obnovení zdravých mitochondrií v těle. Šlo by tak v podstatě o podobný postup, jaký využívají lékaři například u autologní transfuze (transfuze vlastní krve) u některých ortopedických operací nebo u operací pacientů s vzácnou krevní skupinou či protilátkami, kde by bylo obtížné zajistit kompatibilního dárce.

Image

Čtěte také

Netušená rizika cesty na Mars: Jaké výzvy čekají pozemšťany během cesty na rudou planetu?

Dnešní třetí největší město Kazachstánu vzniklo už ve 12. století coby tzv. karavanseráj: Cestujícím na hedvábné stezce mělo poskytnout bezpečné místo k občerstvení a odpočinku. Šymkent navíc sloužil jako ochránce nedalekého obchodního sídla Sayram. 

Navzdory bouřlivé historii se někdejší karavanseráj rozrůstal a v současnosti mu patří třetí příčka mezi nejlidnatějšími sídly Kazachstánu, hned za Almaty a Astanou. V roce 2018 získal status města republikového významu a stal se samostatnou administrativně-územní jednotkou: Člení se na pět regionů a obklopuje ho Turkestánská oblast, nejhustěji osídlená část státu. Šymkent se nachází na křižovatce mezi Taškentem coby metropolí sousedního Uzbekistánu a zbytkem Kazachstánu, přičemž si dodnes uchoval pověst živého centra obchodu.  

Město v trávě

Dnešní název dal Šymkentu dávný národ Sogdijců, v jejichž jazyce výraz znamená „město v trávě“. Metropole skutečně proslula pozoruhodnou okolní krajinou s mimořádně rozmanitou vegetací. Dva národní parky v horském pásmu na hranici s Uzbekistánem chrání mimo jiné vzácné tulipány, rozkvétající tam každé jaro, a zároveň nabízejí útočiště medvědům, levhartům sněžným a divokým koňům. Oblast se také stala vyhledávaným místem pro pozorování rozmanitého ptactva. 

V Šymkentu se střídají horká a suchá léta s chladnými zimami, které jsou však o poznání teplejší než ve zmiňovaných severněji položených metropolích Almaty a Astana. V průměru spadne v Šymkentu necelých 600 milimetrů srážek ročně a v zimě i sněží, přestože se častěji jedná o sníh s deštěm. 

Nejlepší pivo v zemi

Metropole na jihu Kazachstánu se stala jedním z předních průmyslových a hospodářských center státu. Průmyslový růst odstartoval ve 30. letech 20. století, kdy byla otevřena olověná huť, jež uspokojovala značnou část potřeb Sovětského svazu v oblasti kovů. 

Současný průmysl ve městě se zaměřuje na výrobu zinku, textilu či léčiv, nachází se tam ropná rafinerie a potravinářské závody. Pěstují se třešně, meruňky, švestky, granátová jablka, vlašské ořechy, kdoule i vinná réva – a navíc Šymkent získal pověst výrobce nejlepšího piva v zemi. 

Třetí megapole

Starobylou část Šymkentu neboli Staré město tvořil chaotický propletenec klikatých uliček kolem citadely, zatímco od konce 19. století postupně vznikalo Nové město s pravoúhlým půdorysem. Od roku 2016 pak v severní části Šymkentu vyrůstala nová čtvrť, zahrnující obytné i administrativní budovy. Projekt tvořil součást záměru tehdejšího prezidenta propagovat město coby „třetí kazašskou megapoli“. Z karavanseráje, kterým historie Šymkentu začala, se sice mnoho nedochovalo, ale tamní muzeum prezentuje řadu zajímavých exponátů připomínajících významné dědictví města na hedvábné stezce. 

Image

Čtěte také

Město staronového jména: Kazachstánská Astana je opět Astanou