Webbův dalekohled prozkoumal zvláštní chemii nejvzdálenější galaxie
Nejvzdálenější známá galaxie JADES-GS-z14-0 obsahuje nečekané množství kyslíku. Ten podle vědců nejspíš pochází z explozí supernov, které ukončily existenci hvězd vzniklých jen asi 190 milionů let po velkém třesku.
Vesmírný teleskop Jamese Webba objevil loni v květnu doposud nejvzdálenější galaxii. Je to téměř k neuvěření, ale galaxii nazvanou JADES-GS-z14-0 pozorujeme ve vesmíru, který je starý pouhých asi 290 milionů let, čili jen asi dvě procenta dnešního stáří vesmíru.
Astronom Jakob Helton ze Stewardovy observatoře Arizonské univerzity s početným týmem spolupracovníků navázal na objev pozoruhodné galaxie detailnější studií, opět založenou na pozorování Webbovým dalekohledem. Výsledky výzkumu v těchto dnech publikoval vědecký časopis Nature Astronomy.
Galaxie na úsvitu vesmíru
Pozorování nejvzdálenější známé galaxie zabrala přibližně devět dní pozorovacího času Webbova dalekohledu, včetně 167 hodin pozorování infračervenou kamerou NIRCam a 43 hodin zařízením MIRI. Oba přístroje Webbova dalekohledu přitom byly během té doby zaostřeny na extrémně malou část oblohy.
Detailní pozorování ukázala, že galaxie JADES-GS-z14-0 je na objekt z tak mladého vesmíru velmi jasná a také velmi chemicky pokročilá. Nápadný je především vysoký obsah kyslíku, který se podle toho, co o vesmíru víme, objevil až po prvních explozích supernov. Vědci podle charakteru galaxie odhadují, že v ní začaly vznikat první hvězdy asi 100 milionů let před stavem, v němž teď tuto galaxii pozorujeme.
To znamená, že první hvězdy galaxie JADES-GS-z14-0 vznikly jen asi 190 milionů let po Velkém třesku. Aby byl v této galaxii tak vysoký obsah kyslíku muselo dojít k velice časné a velice rychlé tvorbě hvězd. Vědci něco takového neočekávali a dosavadní modely vývoje vesmíru a vzniku prvních hvězd se tak opět otřásají v základech.
Další články v sekci
Hadálské příkopy: Poslední neprobádaná hranice Země
Nejhlubší část oceánu ukrytá v temných hlubinách příkopů, představuje extrémní, nehostinný, a přesto fascinující svět, jehož zkoumání může přinést zásadní vědecké objevy.
Oblasti označované jako hadál představují nejhlubší části oceánu nacházející se v oceánských příkopech, typicky v hloubkách přesahujících šest tisíc metrů. Jejich název se přitom odvozuje od řeckého boha podsvětí Háda: Jedná se totiž o místa temná, studená a extrémně nehostinná…
Hadál tvoří méně než 2 % oceánského dna: Začíná tam, kde končí hlubokomořská zóna zvaná abysál, tedy asi čtyři až šest tisíc metrů pod hladinou, a sahá k nejhlubším bodům zeměkoule, jako je Marianský příkop s hloubkou 10 935 metrů. Tlak v hadálu dosahuje až 1 100 atmosfér a voda je tam velmi studená, obvykle mezi jedním a čtyřmi stupni, s minimálním teplotním rozdílem kvůli absenci slunečního světla – což zároveň znemožňuje fotosyntézu. Navzdory extrémním podmínkám se ovšem dané lokality staly domovem například ryb hlubokomořských příkopů, mořských červů a korýšů a také bakterií.
Hadál patří mezi poslední neprobádané oblasti naší planety. Studium tamních organismů by mohlo přispět k pochopení adaptace na extrémní podmínky a inspirovat technologické inovace. Hadálské příkopy, v nichž dochází k zasouvání oceánských desek, hrají rovněž důležitou roli v porozumění deskové tektonice. Některé sedimenty v příkopech pak mohou pomáhat ukládat oxid uhličitý, a ovlivňovat tak globální klimatické procesy.
Další články v sekci
Nebezpečná přitažlivost: Proč nás tolik fascinují zločiny?
Zločiny v nás vyvolávají znechucení či znepokojení, a přesto se pídíme po jejich detailech. Obliba literárního a filmového žánru založeného na rekonstrukcích kriminálních činů dokonce stále stoupá. Jaká rizika s sebou sledování krimi tvorby nese a proč hlavní část publika tvoří ženy?
Jak dokládá tuzemské televizní vysílání, Češi patří mezi milovníky detektivních příběhů. Během týdne se na obrazovkách všech tří hlavních stanic hned několikrát objevují oblíbené mordparty i solitérní kriminalisté. Celosvětovým fenoménem dnešní doby se však stal zájem o skutečné zločiny: Žánr zvaný true crime se na stránkách knih, na obrazovkách či v podcastech zabývá reálnými kriminálními činy, popisuje fakta i časovou osu událostí a často dává vzniknout řadě spekulací.
Zájem o podobné reálné příběhy pochopitelně není ve světě kultury nový ani neobvyklý – strašidelné historky o násilí se vyprávějí od nepaměti. Ostatně první významnější literární dílo popisující skutečný zločin, nazvané Záhada Marie Rogêtové, napsal už v roce 1842 Edgar Allan Poe. Množství obsahu a divácká pozornost však v současnosti dosahují nevídaných rozměrů. Akademik, kriminolog a autor true crime podcastu Michael Andrew Arntfield to připisuje zejména dostupným informacím a technologiím: Prakticky kdokoliv s připojením na internet může najít zajímavý případ a vyprávět o něm veřejnosti.
Evoluční nezbytnost
Proč nás ovšem popis opravdových zločinů tak fascinuje? Jedním z velkých motivátorů je podle vědců evoluční potřeba poznat predátora. Behaviorální vědec Coltan Scrivner na svém blogu píše: „Kořist často žije v těsné blízkosti svých predátorů. Ale protože dravci nejsou vždy hladoví nebo na lovu, je v jejím nejlepším zájmu umět rozpoznat hrozící riziko. Ideálně pak z bezpečné vzdálenosti.“ Paralela se zvířecí říší dle Scrivnera funguje i v lidské společnosti – v bezpečném prostředí se vystavujeme informacím o zlu proto, abychom se na něj mohli v reálném životě lépe připravit a pokud možno se mu zcela vyhnout.
Úvahy o evolučních motivech konzumentů true crime podcastů, knih a dokumentů dokresluje také práce vědců z University of Illinois. Amanda Vicaryová a Chris Freley zjistili, že danému žánru ve větší míře holdují ženy. Podle výzkumu je nejvíc zajímají příběhy, které zahrnují ženskou oběť a zároveň popisují chytrý trik či způsob, jak zločinci unikla. Přestože studie pochází už z roku 2010, dodnes jde o nejcitovanější text k danému tématu a její závěry potvrzují i současné hvězdy true crime scény. Například dle Mikea Boudeta, autora populárního podcastu Sword and Scale, tvoří 70 % jeho sledujících ženy ve věku 25–45 let. „Podle výzkumů se ženy víc než muži bojí, že se stanou obětí trestného činu. Statisticky přitom bývají cílem útoků častěji právě příslušníci silnějšího pohlaví,“ dodává Freley.
Chuť se bát
Pokud také rádi sledujete detektivky a true crime série nebo vás baví přicházet na kloub záhadným zločinům v knihách, nemusíte mít obavy, že by s vámi bylo něco v nepořádku. Záliba v naslouchání příběhům je stejně přirozená jako zvědavost. Mezi běžné a vědecky popsané projevy patří i naše fascinace špatnými událostmi. Scrivner uvedený fenomén nazval morbidní zvědavostí: Často nedokážeme odtrhnout zrak od děsivých výjevů, včetně dopravních nehod nebo právě případů sériových vrahů.
Příběhy o zločincích mnohdy vnímáme jako pohádky pro dospělé, v nichž kreslené příšery nahradili skuteční vrazi, a jejich sledování ukojí naši potřebu se bát. Adrenalinový zážitek – ať už formou filmového hororu, či návštěvy strašidelného domu – se podle spisovatelky Margee Kerrové na fyziologické úrovni podobá skutečnému ohrožení života. V bezpečném prostředí však namísto trýznivých pocitů spojených s traumatem vyvolává požitek, až euforii. A protože moderní lidé během evoluce o přirozené stresory přišli, nahrazují je podobnými „instantními“ zážitky v kontrolovaném prostředí. Podle psychologů může také sledování žánru true crime přinášet úlevu a vděk, že neštěstí potkalo někoho jiného.
Zábava, nebo obsese?
Záliba v žánru true crime však může nabývat různých, někdy i extrémních podob. Fanoušci kriminálních příběhů se po celém světě sdružují v online klubech a na diskusních fórech, kde do detailu rozebírají nevyjasněné případy a předkládají vlastní teorie. V loňském výzkumu britské University of Law se dokonce 70 % oslovených příznivců žánru domnívalo, že by se důkazy internetových detektivů měly brát v potaz při soudních procesech.
Zmíněná studie rovněž odhalila souvislost mezi vysokou konzumací žánru a určitým stupněm paranoie. Ta může být na jednu stranu užitečná, neboť fanoušci true crime pořadů s větší pravděpodobností přijmou ochranná opatření: Například každý třetí dotázaný si nainstaloval bezpečnostní kameru, každý čtvrtý pak domácí alarm. Opatrnější přitom bývají i na sociálních sítích. Jenže když se takto obklopíme zločinem, můžeme jej najednou vidět všude kolem. Víc než třetina oslovených příznivců žánru potvrdila, že si v poslední době prověřovali lidi ze svého okolí a z rodiny.
Na bludný kruh strachu narazili také Vicaryová a Freley. „Žena se bojí, že se stane obětí trestného činu, a tak se v rámci příprav a hledání východiska vědomě či nevědomě obrací ke skutečným kriminálním příběhům. S každou další přečtenou knihou či zhlédnutým pořadem však její strach ze zločinu roste,“ píšou ve své studii. Cyklus může vyústit v úzkosti a tzv. hypervigilanci, kdy člověk v každém vidí potenciálního zločince a při pohledu na bílou dodávku ho jímá hrůza. V tu chvíli psychologové doporučují si od krimi příběhů odpočinout.
Zapovězení hrdinové
Mnohdy se po odhalení nového, nejlépe ne zcela jasného případu zvedá vlna zájmu o cestování na místo, kde vrah řádil či žil. Zcela běžné jsou také e-shopy s reklamními produkty jednotlivých podcastů, které nabízejí vše od triček až po bizarní předměty spojené s konkrétními kauzami. Svůj klub příznivců má rovněž český true crime podcast Opravdové zločiny.
Odborníci však upozorňují, že přílišná glorifikace násilí a romantizace pachatelů mohou vést k problémům. Například Jižní Koreu nedávno šokoval případ mladé studentky posedlé sledováním kriminálních pořadů, která brutálně zavraždila svou učitelku, protože si to chtěla „vyzkoušet“. Velké téma pak dlouhodobě představuje otázka etiky a zodpovědného přístupu žánru. Ve snaze využít trend a vytvořit výdělečná díla totiž autoři často zapomínají, že příbuzní obětí mnohdy stále žijí a skrz jejich dokumenty budou muset své hrůze čelit znovu…
Další články v sekci
Nejkrásnější den v životě: Jak vypadala pravá starověká svatba?
Vstup dvou jedinců do manželského svazku je fenomén, který se rozšířil po celém světě, a dohledání jeho kořenů je proto velmi obtížné. Lidé se prostě vždy rádi párovali, a to nejen z romantických, ale především ze sociálních pohnutek.
Vědci zabývající se dějinami svateb se nedávno pokusili zrekonstruovat vdavky pravěkých lidí. Studovali proto poslední kmeny lovců a sběračů, které v naší technikou zaplavené době stále ještě místy přežívají. Při pozorování jejich obřadů došli k závěru, že svatby, při nichž se oddávaly dvě osoby opačného pohlaví, jsou staré minimálně čtyřicet tisíc let.
Překvapivé však bylo i zjištění, že patrně neexistovala žádná jednotná varianta obřadu. Průběh vlastního ceremoniálu se mohl lišit kmen od kmene. Výjimkou nebyly ani svatby, jejichž uzavření se obešlo zcela bez oslav. Pravěká manželství totiž měla jediný smysl, a to založit rodinu, z níž by vzešli noví členové tlupy. Dnes už také víme, že již u druhu homo sapiens existoval zvyk předávání darů, který se později vžil jako obvěnění.
Nevěsta pro faraona
Starověk si na sentiment nepotrpěl. Žena, respektive mladá dívka, až do přelomu prvního tisíciletí před naším letopočtem neměla právo zasahovat do výběru budoucího partnera. Většinu manželských smluv uzavíral zpravidla její otec, a pokud nevěsta otce neměla, přebíral starost o její budoucí osud strýc. Teprve postupem času začali lidé brát větší ohledy na přání provdávaných. Ty se však stále vdávaly velmi mladé, většinou okolo dvanáctého roku. Ani jejich protějšky nebyly o mnoho starší, muži však museli být schopni zabezpečit budoucí rodinu po finanční stránce.
Svatební veselí a ceremonie s ním spjaté se ve starověkých civilizacích ani trochu nepodobaly dnešním zvyklostem. Lidé na ně pohlíželi jako na formální završení uzavřené smlouvy. Zajímavé je, že společnost mnohem více dbala na to, aby oba snoubenci pocházeli z přibližně stejné sociální skupiny. Naopak sňatky s cizinci nebyly výjimečné a řada Egypťanů běžně pojímala za ženy Núbijky.
Kvůli rozmnožení rodu se mohli oženit hned několikrát a v rodinách faraonů tak začaly vznikat přelidněné harémy plné těhotných manželek. Ramesse II. například počal okolo dvou stovek dětí. Množství potomků však znamenalo i množství potenciálních nástupců, na což nejeden vládce těžce doplatil. Běžní obyvatelé si přepych mnoha manželek dovolit nemohli a spokojili se s nejlevnější variantou, kterou byla jediná žena.
Od prstu k srdci
Podpora rodiny byla velmi silná i v řecko-římském světě. Stále ovšem platilo, že žena je v podstatě nesvéprávná a je zcela odkázána na vůli otce nebo manžela. Z tohoto důvodu se také vžil zvyk, kdy dívku k oltáři odvádí otec. Tímto aktem se zřekl svého „majetku“ a předal ho do dalších rukou.
Řecké nevěsty při svatbě opouštěly rodný dům a stávaly se příslušnicemi domácností svých manželů, kde se zavázaly opatrovat rodinný krb. Při svatebním průvodu nebo během veselí zazněla píseň na oslavu boha Hymna, považovaného za ochránce manželství. Jeho římský protějšek se jmenoval Talassius. Novomanželé si podobně jako dnes navlékali prsteny. Věřilo se totiž, že do prsteníčků ústí nerv pokračující až do srdce. Navíc si vyměnili i svatební polibek, kterým se pečetila dojednaná manželská smlouva. V závěru obřadu házeli přítomní na novomanžele fíky a datle pro štěstí.
Další články v sekci
Severští dobrovolníci na východní frontě: Zrod a první boje divize SS Wiking
Divize odkazující názvem na obávané středověké bojovníky si největší úspěchy připsala v prvních dvou letech své existence. Jako jediná z kmenových formací Waffen-SS byla nasazena výhradně na východní frontě, kde se jí podařilo postoupit až na Kavkaz.
Když 10. května 1940 Wehrmacht napadl Francii a země Beneluxu, tvořil součást takzvané dispoziční divize (Verfügungs-Division) SS také pluk Germania. Nejprve v rámci 18. armády zaútočil na Nizozemsko, načež se přesunul k Dunkerku. Po kapitulaci Francie se „Germáni“ připravovali na invazi do Anglie, k níž však nakonec nedošlo. Krátce před koncem roku 1940 opustili svůj dosavadní svazek (přejmenovaný zatím na divizi Reich) a vytvořili jádro nové, v pořadí čtvrté divize Waffen-SS. A s tou měl Heinrich Himmler zvláštní plány – protože omezovat se při realizaci svých ideologických cílů pouze na Německo a na Němce mu již nestačilo…
Příbuzné kmeny
Říšský vůdce SS a další přední nacisté prosazovali teorii „nordicko-germánské“ panské rasy. Již před válkou snili o armádě zformované podle rasových kritérií, v níž by národnost vojáků nehrála důležitou roli. Základním kamenem této nové „nordické“ armády se měla stát divize Germania. Polní maršál Wilhelm Keitel, náčelník Vrchního velení Wehrmachtu, vydal k založení nového útvaru následující rozkaz: „Vůdce jako vrchní velitel Wehrmachtu nařídil vytvořit na základě armádní struktury novou divizi SS, která by využívala lidské zdroje dostupné v těch zemích, jež jsou obývány příbuznými kmeny (Norsko, Dánsko, Nizozemsko).“
Pluk Germania se tak stal kádrovou jednotkou divize. Doplnily jej nově založené pluky Westland (Nizozemci a Vlámové) a Nordland (Dánové, Norové i pár dobrovolníků ze Švédska a Švýcarska), k nim ještě přibyl z Němců sestavený dělostřelecký pluk. Zmatek však způsobily názvy, neboť divize nesla stejné jméno jako jeden z jejích pluků. Proto Hitlerův rozkaz z 21. prosince 1940 změnil jméno formace na Wiking, což mělo zdůraznit její plánované nordické složení.
Prvním velitelem se stal SS-Brigadeführer Felix Steiner, bývalý velitel Verfügungstruppe SS Regiment Deutschland, v jehož čele si při invazích do Polska, Nizozemí a Francie vedl skvěle a vysloužil si Rytířský kříž. Steiner měl jasnou představu, co chce ze svěřené divize vybudovat – moderní formaci, u níž vypěstuje ducha sounáležitosti, solidarity a kolektivní morálky. Divize Wiking byla organizována jako standardní pěší divize s třemi pluky infanterie a jedním artilerie. Celá formace byla motorizovaná, což ji předurčilo k nasazování v rámci útočných hrotů.
Příliv „germánských“ dobrovolníků ze severských a západních zemí však daleko zaostal za očekáváním. Celkem se místo 5 000 přihlásilo jen kolem 1 150 mužů (600 Nizozemců, 100 Vlámů, 200 Dánů a 250 Norů). Bylo proto potřeba doplnit stavy z domácích zdrojů, což nešlo snadno, protože Wehrmacht si žárlivě střežil zdroje rekrutů a nedovoloval, aby ke konkurentovi směřovala více než dvě procenta branců. Nakonec se díky mohutné náborové kampani a spolupráci s vedením Říšské mládeže, Německou pracovní frontou a Říšskou pracovní službou podařilo tabulkové stavy naplnit.
Dril v elitní společnosti
Náročný výcvik, během nějž se vojáci SS učili fungovat jako pohyblivé přepadové jednotky, samostatné oddíly a mobilní bojové skupiny, probíhal v alsaském Sennheimu a u Štýrského Hradce v Rakousku. Program běžného dne byl následující: v 5.00 budíček, mytí, stlaní postelí a snídaně. Manévry probíhaly v co nejreálnějších podmínkách včetně přehradné palby těžkého dělostřelectva a ostré munice u lehkých zbraní. Polední přestávka nesloužila k odpočinku, ale k čištění zbraní a leštění bot, pak přišel další výcvik až do 17. hodiny. Následovalo opět čištění a úprava výstroje. Po večeři vojáky čekala teoretická výuka a den končil večerkou ve 22.00. Němci neměli s tvrdým přístupem důstojníků a poddůstojníků větší problém, déle si museli zvykat Nizozemci a Skandinávci, překvapení prušáckým drilem.
Jeden z příslušníků pluku Westland, Jan Munk, později vzpomínal: „Měli jsme rádi a respektovali většinu svých nadřízených, velitele čety, roty i posádky. Jestliže jsme byli promočení, byla nám zima nebo byli unavení, věděli jsme, že oni na tom jsou stejně. Vím jenom o jednom desátníkovi, který nebyl oblíben, protože se choval špatně k Vlámům. Jednou, na Štědrý den, když byl úplně opilý, jsme ho zabalili do deky a táhli ho po schodech do sklepa. Tam jsme ho hodili do žlabu na mytí, pustili na něj studenou vodu a dostal pořádný výprask. Jeho kolegové nad tím zamhouřili oči. Potom se choval mnohem lépe. Výcvik se soustředil hlavně na disciplínu. Vtloukalo se nám do hlavy, že rozkaz nadřízeného musí být uposlechnut. (…) Nikdy nám však nerozkazovali nesmyslně, jako například abychom skočili z okna a nepodívali se předem, jak hluboko, nebo podobné nesmysly. Je pravda, že někteří nám říkali, abychom se třeba schovali do příkopu naplněného vodou, do ostružinového houští nebo do rozbředlého sněhu. Ale takový výcvik nám později mohl zachránit život.“
Už od prvních chvil novým brancům vštěpovali, že jsou členy velmi elitní společnosti. Na prvním místě byla bezmezná poslušnost, čestnost a smysl pro povinnost. Jeden ze zvláštních aspektů výcviku představovala společná výuka vojáků a důstojníků. Od těch se očekávalo, že si získají sami úctu u svých podřízených, a ne že se tak stane jen díky jejich hodnosti. Již brzy se mělo ukázat, jak se tento přístup k vojákům projeví v jejich výkonech na bojišti.
Z Haliče k Dněpru
V dubnu 1941 se všechny části divize soustředily v Heubergu ve Württembersku, kde probíhal intenzivní společný výcvik. Na počátku června pak více než 19 000 mužů odjelo vlaky k Vratislavi a poté do oblasti Lublinu. Čekalo je nasazení v operaci Barbarossa. Divize Wiking měla tvořit součást zálohy 1. tankové skupiny, která se chystala vést hlavní úder Skupiny armád Jih na Kyjev.
Týden po invazi, 29. června 1941, se pluk Westland poprvé zapojil do boje proti nepříteli, následně postupovala divize za tankovými svazky přes Halič do Tarnopolu a odtud jako součást XIV. armádního sboru pokračovala na Žitomir. První tanková skupina se v červenci pokusila obklíčit Kyjev, přičemž se ji Rudá armáda pokusila zastavit protiútokem. Nordland přitom podporoval ohrožený III. sbor na severním křídle, zatímco zbytek divize postupoval dál na jihovýchod se XIV. sborem. „Vikingové“ pak prodělali několik těžkých dnů bojů u Tarače, kde ve druhém červencovém týdnu Sověti málem obklíčili Steinerovo velitelství. Divize ale přešla do protiútoku a útočníky zahnala.
Cílem velitele skupiny armád Jih maršála Gerda von Rundstedta se nyní stalo město Umaň, důležitá železniční křižovatka, u níž se Wehrmachtu podařilo obklíčit 107 000 rudoarmějců. Pluk Westland přitom pomáhal uzavřít kotel, zatímco zbytek divize spolu s elitním plukem Luftwaffe Hermann Göring útočil na východ kolem Korsuně a Šanderovky. Po následném uzavření ještě většího kotle u Kyjeva se divize Wiking hnala dál na východ, aby u Dněpropetrovska překročila Dněpr.
Rasputica brzdí postup
Pluk Nordland vytvořil na východním břehu malé předmostí, které rudoarmějci zasypávali intenzivní dělostřelbou. Dne 6. září pak zaútočily přes řeku i pluky Westland a Germania, aby posílily kamarády z Nordlandu. Podařilo se jim obsadit blízké výšiny a zlomit odpor protivníka. Následně koncem září vyrazila divize v rámci III. sboru dál na východ k Donu. Díky její mobilitě, které byla nyní velmi důležitá, ji přičlenili ke IV. tankovému sboru. Unavení dobrovolníci pronikli k městu Volnovacha, aby se pokusili odříznout ustupujícího nepřítele. Říjnové přívalové deště však postup zpomalily. Proslulá rasputica – moře lepivého bláta – uvěznila vozidla, která zapadala až po osy do bahna. Nedostávalo se benzinu a chleba a poté začalo sněžit…
Silou vůle pokračovala divize Wiking spolu se 14. a 16. tankovou divizí kupředu, ale jednotky byly unavené a Sověti prováděli jeden protiútok za druhým. Seznam ztrát nyní prodlužovaly omrzliny a muži se ocitali u konce sil. Steinerovi vojáci museli spolu s celou 1. tankovou armádou (jak se nově jmenovala Tanková skupina 1) ustoupit na západ za řeku Mius, kde se na zimu zakopali. Obranné pozice tam pak drželi až do července
následujícího roku.
Od začátku bojů ztratily „vikinské“ pluky přibližně polovinu svého původního personálu a nováčci, kteří přicházeli po příliš krátkém výcviku, nedosahovali kvalit svých předchůdců. Steiner si posteskl, že „nejsou dostatečně tvrdí a potřebují důkladný bojový výcvik“. Nábor nových dobrovolníků v Norsku a Dánsku však vázl, tamní muži se spíše hlásili do svých národních jednotek (Frikorps Danmark, Den Norske Legion). Objevily se případy, kdy se Skandinávci nevrátili z dovolené a raději uprchli do Švédska.
Směr: Jihozápad!
Rok 1942 považovaly obě válčící strany za rozhodující rok války na východě. Zatímco Stalin očekával německý úder na Moskvu, rozhodl se Hitler zaútočit na jihu a dosáhnout ropných polí na Kavkaze. Divize Wiking, posílená nyní tankovým praporem (66 strojů PzKpfw III) a 20 stíhači tanků Marder II, vyrazila v polovině července na jih – mimo jiné po boku slovenské Rychlé divize. O pár dní později se podařilo dobýt Rostov na Donu a cesta na Kavkaz byla volná.
Dne 7. srpna divize se severskými dobrovolníky (už v zimě byl v pluku Nordland 3. prapor nahrazen praporem Finů) zamířila na jih k Majkopu. Po těžkých bojích překročila řeku Kubáň a poté se stočila na jihozápad, aby se pokusila obsadit Tuapse na břehu Černého moře. Tamní hornatý terén však nebyl pro mechanizované jednotky vhodný, a tak „vikingy“ poslali dál na východ k LII. sboru; jako úderný klín měli obsadit strategicky významnou gruzínskou vojenskou silnici vedoucí z Ordžonikidze (dnes Vladikavkaz) do Tbilisi.
Ofenziva začala v září a divize (jejíž část zůstala na západě) musela útočit údolím obklopeným výšinami obsazenými protivníkem. Přestože se v říjnu Steinerovým jednotkám podařilo dobýt Malgobek, přerušit gruzínskou vojenskou silnici nedokázaly. Cílem bylo nyní město Grozný a velitel 1. tankové armády Ewald von Kleist vzkázal Steinerovi: „Všechny oči se upírají na vaši divizi. Možnost pokračování operace podle plánu závisí na bezohledném nasazení vaší divize.“
Krvavá údolí
Protitankové příkopy, minová pole a sovětské tankové jednotky však zabránily postupu i tam. S více než 200 ztracenými muži formace zažila nejkrvavější den od začátku letní ofenzivy. Esesáci psali v dopisech domů o „černém dni“, a že „brány pekla se otevřely“. Neúspěchy vedly ke sporům mezi velením sboru a Steinerem, jenž opakovaně poukazoval na nesmyslnost rozkazu vést útok údolím proti připravenému nepříteli. Ale sbor trval na svém. Až po týdnu Steinerovi dovolili zamířit na jih k Ordžonikidze, ale průlom ke gruzínské vojenské cestě se ani tady nezdařil.
Následná sovětská protiofenziva zahájená 19. listopadu přinutila Němce k přechodu do obrany a nakonec k ústupu z Kavkazu. O Vánocích 1942 se divize Wiking přesunula ke 4. tankové armádě, jejíž pokus o průlom k 6. armádě obklíčené u Stalingradu selhal, a byla nucena přejít do defenzivy. Steinerovce čekaly tvrdé ústupové boje k Rostovu, aby se vyhnuli obklíčení východně od Donu. Ostatní svazky LVII. tankového sboru, jemuž nyní divize podléhala, byly zcela vyčerpány, takže hlavní břemeno obranných bitev padlo na bedra esesáků.
Přestože nedokázali postup rudoarmějců zastavit, alespoň ho zpomalili, čímž umožnili dokončit stažení 1. tankové armády z Kavkazu. Polní maršál Erich von Manstein, velitel skupiny armád Jih, měl nyní dost sil k zahájení protiútoku a dokázal v únoru 1943 stabilizovat frontu na Donbasu. Tam „vikingové“ setrvali několik měsíců. Vyčerpané muže čekal odpočinek a především transformace divize v obrněný svazek.
Další články v sekci
Historická mise Tchien-wen 3: Čína vyzývá svět k účasti na návratu vzorků z Marsu
Čína zve mezinárodní partnery k účasti na své průlomové misi, jejímž cílem je dopravit na Zemi vzorky z Marsu.
Čínská národní vesmírná agentura (CNSA) 11. března 2025 oznámila, že mise Tchien-wen 3 (Tianwen-3), je otevřena mezinárodní spolupráci na úrovni systémů i vědeckých přístrojů. Nabízí až 15 kg kapacity pro experimenty na návratovém orbitálním modulu (ERO) a dalších 5 kg na marsovském orbitálním modulu (MO). Navržené projekty musí odpovídat vědeckým cílům mise nebo přinášet doplňkovou hodnotu. Návrhy je nutné předložit do 30. června 2025, následně proběhne výběr týmů a finální rozhodnutí bude v říjnu 2025.
Výzva přichází v době, kdy americký program Mars Sample Return čelí zpoždění, překročení rozpočtu a nejisté budoucnosti. Čína tak posiluje svou pozici ve zkoumání Marsu.
Průlomová mise
Mise Tchien-wen 3 se skládá ze dvou samostatných startů raket Dlouhý pochod 5. První raketa vynese přistávací modul a nástupní modul na Mars. Druhá raketa ponese marťanský orbiter a návratový modul na Zemi. Cílovou lokalitou má být Amazonis Planitia, Utopia Planitia (kde v květnu 2021 přistál i čínský rover Ču-žung (Zhurong)) nebo Chryse Planitia.
Vzorky mají být doručeny na Zemi kolem roku 2030–2031. Technologie přistání vychází z mise Tchien-wen 1, která na Mars úspěšně dopravila rover Ču-žung a dvou rovněž úspěšných lunárních návratových misí Čchang-e 5 a Čchang-e 6.
Hlavní vědeckými cíli mise je hledání stop života a analýza možných biosignatur, zkoumání geologie Marsu, struktury jeho povrchu a podloží, výzkum atmosféry a magnetického pole, včetně otázek týkajících se procesu úniku marsovské atmosféry.
Vědeckým cílům je uzpůsobena i výbava mise, která zahrnuje penetrační radar MSPR (Mars Subsurface Penetrating Radar), fluorescenční analyzátor RaFAM (Raman and Fluorescence Analyzer for Mars), určený analýze organických látek (podobné zařízení má ve své výbavě i rover Perseverance), detektor pro výzkum marsovské atmosféry PENAAA (Precipitating Energetic Neutral Atom and Aurora Detector) a magnetometr MOVMag (Mars Orbiter Vector Magnetometer) určený k měření magnetického prostředí Marsu. Nechybí ani multispektrální kamera s vysokým rozlišením (MMC) nebo zařízení pro detailní mapování povrchu a jeho složení (MIHI).
Mise Tchien-wen 3 bude zásadním krokem k potvrzení možného života na Marsu a v případě úspěchu posílí Čínu jako lídra planetárního výzkumu. Úspěšný návrat vzorků by mohl přinést revoluční objevy nejen o historii Marsu, ale i možném mimozemském životě.
Další články v sekci
Zmizí motýli z americké krajiny? Studie přináší alarmující data
První souhrnná studie změn početnosti motýlů ve Spojených státech odkrývá masový úbytek motýlů, který se týká i dříve velmi běžných druhů. Nejvíce jsou postiženy oblasti, kde je horko a sucho.
V posledních letech se objevují varování vědců o neutěšené situaci hmyzu. Na řadě míst ubývá druhů i jedinců. Z krajiny mizí bzukot i hemžení malých nožek. První skutečně podrobná analýza jasně ukazuje, že tento neblahý trend se týká i motýlů ve 48 sousedících státech USA.
Collin Edwards z Washingtonské státní univerzity vedl početný tým odborníků, který analyzoval data z celkem 76 957 průzkumů, co byly součástí 35 programů monitorování motýlů. V celkovém součtu šlo o záznamy 12,6 milionů motýlů v průběhu několika desetiletí. Výsledky monumentální studie zveřejnil vědecký časopis Science.
Tiché loučení
Od počátku 21. století se ve Spojených státech snižuje počet jedinců motýlů v průměru o 1,3 procenta ročně. K poklesu početnosti dochází u 114 druhů motýlů, pro něž je k dispozici dostatek dat, zatímco nárůst lze sledovat jen u 9 sledovaných druhů. Současně nic nenasvědčuje tomu, že by se na obzoru rýsovalo zlepšení.
Podle entomologa Davida Wagnera z Univerzity v Connecticutu, který se na tomto výzkumu nepodílel, sice není meziroční pokles počtu jedinců motýlů na první pohled příliš závratný, ale v průběhu doby se pokles sčítá. Za 30 až 40 let podle něj půjde o katastrofu, kdy Spojené státy přijdou o zhruba polovinu motýlů.
Mizení motýlů je natolik závažné, že i bělásek řepový (Pieris rapae), který je v Severní Americe odolným invazním druhem a škůdcem, přišel asi o polovinu jedinců. Pokles počtu motýlů nejvíce zasáhl americký Jihozápad, konkrétně Arizonu, Nové Mexiko, Texas a Oklahomu, kde ubyla více než polovina motýlů během 20 let. Podle Edwardse to vypadá, že nejvíce mizí motýli z horkých a suchých oblastí.
Další články v sekci
Voda se neptá: Protržení přehrady Desná v roce 1916 si vyžádalo 65 obětí
Přehrada na Bílé Desné v Jizerských horách fungovala pouhých jedenáct měsíců. Dnes je místo součástí naučné stezky a projdou tu tisíce turistů. Za uplynulé století se místo změnilo k nepoznání a tragickou událost, k níž zde došlo v září 1916, tu připomíná jen pamětní deska.
Projekt na vybudování přehrady na řekách Bílá a Černá Desná se začal rýsovat na počátku 20. století jako reakce na řadu ničivých povodní z uplynulých let. Ty stejnojmennou jizerskou obci opakovaně trápily ztrátami nejen na majetku, ale především na lidských životech. A to nemalými: doposud nejtragičtější záplava si v létě 1897 vyžádala 127 obětí jen na české straně hranic. Nápad na vyhotovení stavby, která by podobným dramatům učinila definitivní konec, se tak pochopitelně setkal s všeobecně kladným přijetím.
Před místními zastupiteli se ocitlo hned několik návrhů od českých i německých architektů a různých profesních sdružení. Nakonec v roce 1906 zvítězil ten od tehdy osmapadesátiletého pražského inženýra Wilhelma Plenknera, který se v minulosti podílel na projektování i dalších vodních nádrží v Jizerských horách. V tomto případě zaujal myšlenkou propojit vody Bílé a Černé Desné podzemní štolou a svést je do jednoho toku.
Stavba trvala tři roky, od října 1912 do září 1915 a dosáhla celkových finančních nákladů 484 tisíc rakouských korun. Výsledná nádrž pojala 400 tisíc kubických metrů vody a z technologického hlediska přinášela mnoho unikátů. Především však šlo o jednu z prvních přehradních nádrží vybudovaných na území českých zemí. S jejich systematičtější výstavbou se totiž začalo teprve ve druhé polovině 19. století.
Z hlediska objemu se nicméně tato řadila spíše k těm menším. Když je srovnáme – největší přehrady v tuzemsku, jako vltavské Lipno, Orlík či Slapy, pojmou řádově miliony kubíků vody. Kolaudace se dočkala v listopadu 1915, tehdy však již měla za sebou několik týdnů zkušebního provozu. Ten ostrý však netrval o moc déle. Neuplynul ani celý rok od slavnostního spuštění a městečko Desná se stalo dějištěm nejtragičtější katastrofy v historii českého vodohospodářství.
Průběh nehody
V pondělí 18. září, přibližně v půl čtvrté odpoledne, si dvojice kolemjdoucích lesních dělníků povšimla drobných pramínků vody stékajících po stěně přehrady. Raději proto upozornili službu konajícího hrázného, které okamžitě telefonicky zalarmoval nadřízené. Z Vodního družstva v Dolním Porubném dostal pokyn ihned otevřít uzávěry a vypustit nádrž, jež byla v té době plná přibližně ze dvou třetin. Majitele okolních jezů a náhonů následně upozornili, aby se připravili na zvýšený průtok.
Hrázný se sice pustil do plnění svého úkolu, během patnácti minut mu ale nezbylo, než ve strachu o život z místa raději utéct. Voda totiž začala nejprve prosakovat a následně přímo tryskat tak intenzivně, že se propadla dlažba a postupně se zřítil i celý most. V 16:40 už v konstrukci přehrady zel otvor o průměru osmnácti metrů, takže miliony litrů vodního živlu měly volnou cestu ven. Záplava jako první smetla nedalekou pilu, přičemž usmrtila dvanáctiletou dceru majitele. Ta se tak stala první z celkových 65 obětí neštěstí.
Následně vodní příval pokračoval údolím a strhával přitom vše, co mu přišlo pod ruku. Dřevo ze zdemolované pily sloužilo jako beranidlo a násobilo jeho ničivou sílu. Teprve po nárazu na železnici v dolní části obce se nekontrolovatelná energie mírně ztlumila a voda se rozlila do krajů, čímž dále oslabila svůj proud. I tak však povodeň dosáhla až do desítky kilometrů vzdálených obcí – zaplavila sklepy dokonce v Železném Brodu, ležícího 25 kilometrů od Desné. Zvýšení hladiny Jizery zaznamenali dokonce v Mladé Boleslavi.
Odborníci později spočítali, že během pouhých třiceti minut, které byly potřeba k vyprázdnění nádrže, unikalo každou sekundou celkem 150 kubíků. Na své cestě zničily 29 obytných budov (dalších 65 poškodily) a 11 místních brusíren skla. To vedlo k dalším tragédiím – celkem 1 020 lidí totiž přišlo o zaměstnání. Na 95 rodin ztratilo střechu nad hlavou, 370 lidí přišlo o majetek. Škoda byla jen na české straně vyčíslena na 9,5 milionu rakouských korun, v sousedním Sasku pak na dalších 1,2 milionu. To nejsmutnější číslo, tedy počet ztracených životů, se původně vyšplhalo na 62, pozdější výzkumy jej pak ještě o tři oběti zvýšily. Jejich pohřeb se konal v sobotu 23. září na hřbitově v Desné.
Den po katastrofě se na místo dostavil oddíl dvou set ženistů, maďarský pěší regiment a několik ruských válečných zajatců. Všichni byli pověřeni jediným úkolem: odklízením trosek. Zemský místodržící pak dorazil 21. září. Osobně si prohlédl to, co z přehrady zůstalo, a vyjádřil soustrast pozůstalým. Šestašedesátou obětí se stal c. a k. dvorní rada Karel Podhajský, který před necelým rokem osobně dohlížel na kolaudaci a v průběhu stavby byl pověřený vykonáváním státního dozoru. Když se dozvěděl o neštěstí, neusnesl tíhu viny a zastřelil se.
Soudní proces
Obvinění si od vyšetřovatelů vyslechli tři muži zodpovědní za realizaci stavby: Wilhelm Riedel, stavební dozorce August Klammt a ředitel stavebních prací Emil Gebauer. V lednu 1925 je uznali vinnými. Všichni ihned podali odvolání, a byť se nejprve setkalo s odmítavým stanoviskem, přesto nakonec odcházeli ze soudní síně jako svobodní občané. Obžaloby je definitivně zprostil obnovený okresní soud v Tanvaldu v září 1932, tedy dlouhých 17 let po osudném datu. Mezitím se totiž na základě odborných stanovisek dospělo k závěru – jak se později ukázalo, chybnému – že za katastrofu nemohli být zodpovědní. Podle stanoviska byla příčinou geologická porucha v podloží, jež se údajně nacházela v takové v hloubce, že povinně provádění průzkumná sonda do ní již nezasahovala.
Nutno však podotknout, že tento závěr se setkal s kritikou hned po zveřejnění, neboť se jevil značně vágním. Ostatně pozornost budilo už to, že k vyšetřování tragédie tak nebývalých rozměrů nikdy nebyla ustanovena oficiální vyšetřovací komise. Soud tak spoléhal pouze na expertizy různých odborníků a soudních znalců, kteří vyjádřili podezření mimo jiné na použití nevhodného těsnícího materiálu při sypání hráze nebo nedostatečné těsnění. Žádný z odborníků se nicméně nepřiklonil k jednoznačnému verdiktu.
Definitivní závěry nakonec vyslovila až analýza vypracovaná soukromou pražskou firmou Stavební geologie a geotechnika v roce 1996, kdy už nebyl naživu téměř nikdo z přímých účastníků či svědků katastrofy. Všechny předchozí závěry vyloučila a za skutečný důvod protržení přehrady stanovila erozi v podloží. Dnes se asi již nedozvíme, zda by tragédii mohl předejít důkladnější geotechnický průzkum před zahájením výstavby.
Důsledky
Celá tragédie pak měla dohru hned na několika frontách, přičemž ne všechny byly jednoznačně negativní. V první řadě pomohla zpřesnit (a rovněž zpřísnit) stavební předpisy obdobných projektů, aby se podobná katastrofa v budoucnu neopakovala. Přehrada na sousední řece Černá Desná, kterou povodeň nijak nepostihla, byla vypuštěna. V pozdějších letech se objevilo přinejmenším pět návrhů na rekonstrukci nádrže na Bílé Desné, k jejich realizaci ale nakonec z různých důvodů nikdy nedošlo. Říční proud byl sveden do nově upraveného koryta vlevo od šoupátkové věže, jejíž torzo odolalo síle tryskající vody. Smutným pamětníkem někdejšího neštěstí se stala ještě štola směřující k Soušské přehradě. Dnes slouží jako hnízdiště netopýrů.
Zničená přehrada, která si mezi místními vysloužila přezdívku Protrženka, se už v roce 1917 se stala vděčným cílem zvídavých turistů, když v její bezprostřední blízkosti vyrostla horská chata známá jako Krömerova bouda. Ta sice byla v roce 1945 vypálena, místo však z cestovatelských map nikdy nevymizelo. Každý rok přiláká turistiká stezka tudy vedoucí desítky tisíc zájemců.
Další články v sekci
Klimatická změna zasahuje kakaovníky: Úroda klesá, ceny rostou
Klimatická změna způsobuje extrémní vedra v západní Africe, což ohrožuje úrodu kakaa a může vést k dalšímu zdražování čokolády.
Vysoké teploty v loňském roce těžce zasáhly kakaovníky v západoafrických zemích, které jsou základem celosvětového trhu s čokoládou. Stromy, jejichž plody jsou nezbytné k výrobě čokolády, vadly, úroda se propadla a zřejmě dojde k dalšímu růstu cen. Je to špatná zpráva pro milovníky sladké pochoutky.
Farmáři v západní Africe, kteří vytvářejí 70 procent globální produkce kakaa, se v posledních letech potýkají nejen s vysokými teplotami, ale také s nemocemi a neobvyklými dešti. Všechny tyto faktory přispívají k poklesu úrody, přičemž jejich společným jmenovatelem je globální oteplování a změna klimatu.
Kakao se potýká s oteplováním
S těmito nepříjemnými fakty přišla nezávislá výzkumná skupina Climate Central. Podle nich se nepříznivý trend dopadů globálního oteplování na produkci kakaa projevil především v Pobřeží slonoviny a v Ghaně, což jsou shodou okolností dva největší producenti kakaa na světě.
Vědci analyzovali data ze 44 oblastí produkce kakaa v západní Africe a s pomocí počítačových modelů porovnali dnešní situaci s hypotetickým světem, v němž se neprojevuje nynější oteplování. Zaměřili se přitom na dny, během kterých teplota překračuje 32 °C. Takto vysoké teploty se negativně projevují jak množství, tak na kvalitě sklizně.
Ukázalo se, že za uplynulé desetiletí v důsledku rostoucích teplot přibyly v Pobřeží slonoviny a v Ghaně během hlavní sezóny mezi říjnem a březnem zhruba tři týdny s teplotou nad 32 °C. Během minulého roku se na dvou třetinách sledovaných území vyšplhala teplota nad 32 °C nejméně ve 42 dnech.
Vedle tepla ovlivňují úrodu i další faktory, například změny srážkových vzorců, škůdci a nelegální těžba. Kromě toho se v regionu střídají extrémní deště a sucha, což ohrožuje živobytí mnoha farmářů.
Cena kakaa prudce vzrostla – na burzách v New Yorku překročila 10 000 dolarů za tunu, zatímco dříve se dlouhodobě pohybovala mezi 2 000 a 3 000 dolary. Výrobci čokolády, jako švýcarský Lindt & Sprüngli, už oznámili další zdražování.
Další články v sekci
Bod zlomu: Kdy by mohla nastat technologická singularita?
Technologická singularita představuje hypotetický bod v budoucnosti, kdy se technologický vývoj vymkne lidské kontrole. Kdy by k podobnému momentu mohlo dojít?
Technologická singularita představuje hypotetický bod v budoucnosti, kdy se technologický vývoj stane natolik rychlým a pokročilým, že přesáhne schopnosti lidského porozumění a kontroly. Koncept zahrnuje exponenciální rozvoj technologií, jež se tak budou měnit nikoliv v rámci let, nýbrž během dnů či hodin. Po dosažení singularity by tak bylo téměř nemožné předvídat další události.
A především uvedený koncept počítá s umělou superinteligencí, která člověka překoná ve všech oblastech, včetně kreativity, řešení problémů a sociální interakce. Podle některých názorů by mohla zcela změnit svět, přičemž se počítá s negativními i pozitivními scénáři.
Přestože jsme od singularity pravděpodobně ještě daleko, situace na poli technologií naznačuje, že debata o jejích možnostech a důsledcích nabývá na významu. Například podle spisovatele a matematika Vernora Vinge, který dotyčný termín zpopularizoval, by mohla singularita nastat mezi roky 2030 a 2040. Počítačový vědec Ben Goertzel se domnívá, že bychom se k ní mohli přiblížit kolem roku 2050. Zdůrazňuje při tom, že vše záleží na investicích a na směru výzkumu umělé inteligence.
