Zdravotní potíže, u nichž lékaři neznají jasnou příčinu a nevědí, co mají vlastně dělat, mohou být nesmírně stresující. Zvlášť pokud jde o stav, který může výrazně zasahovat do života pacienta. Přesně takové je zvonění v uších, známé jako tinnitus, tedy nepříjemné až vyloženě nesnesitelné zvuky, které lidé slyší, aniž by zvuk měl původ ve vnějším světě.

Například ve Spojených státech zažilo tinnitus alespoň jednou v životě 14 procent dospělých a z nich asi 10 procent postihl chronický tinnitus po dobu delší než tři měsíce. Problém je, že odborníci jsou v případě tinnittu stále bezradní. Existuje množství hypotéz o jeho příčinách, od počínající ztráty sluchu, ušní infekce nebo vedlejších účinků léků, až po vysoký krevní tlak nebo autoimunitní onemocnění.

Strava a zvonění v uších

Stejně pestré je i spektrum nabízených léčebných postupů, včetně bisenzorické léčby kombinující hmat a sluch, kognitivní behaviorální terapie nebo zařízení, které vysílá elektrické impulzy do mozku. Účinnost dosavadní léčby je ale spíše sporná, pokud vůbec dosahuje nějakých výsledků.

Výzkumný tým Univerzity tradiční čínské medicíny v Čcheng-tu analyzoval existující výzkum na toto téma a přišel se zajímavým a zatím opomíjeným přístupem, který by mohl přinejmenším ulevit pacientům trápeným tinnitem. Badatelé zahrnuli osm dřívějších studií, které byly založeny na pozorování celkem více než 300 tisíc lidí. Výsledky svého výzkumu publikovali v odborném časopisu BMJ Open.

Čínští vědci zjistili, že riziko rozvoje zvonění v uších snižuje vhodná volba jídelníčku. Konkrétně jmenují vyšší spotřebu ovoce, s níž se pojí pokles rizika tinnitu o 35 procent, konzumace mléčných výrobků snižuje riziko tinnitu o 17 procent, kofein o 10 procent a vláknina o 9 procent. Zatím není jasné, jak právě tyto potraviny souvisejí s tinnitem, ale vzhledem k jejich vlastnostem lze soudit, že to má co dělat s jejich působením na cévy a nervy, a také s jejich celkově antioxidační povahou.

Image

Čtěte také

Výzkum dvojčat odhaluje vztah mezi konzumací ovoce, zeleniny a depresí

Měsíc se od své mateřské planety vzdaluje kvůli složité interakci gravitačních a přílivových sil, jež mezi nimi působí. Popsaný proces známe jako slapovou interakci. Přirozený satelit ovlivňuje Zemi gravitační silou, která způsobuje přílivy a odlivy oceánů, ale podobný vliv má i na zemskou kůru, v níž také vyvolává slapové pnutí. Uvedená síla vytváří dvě hlavní přílivové vybouleniny, na přivrácené a odvrácené straně planety.

Země rotuje rychleji, než kolem ní její souputník obíhá. V důsledku toho se přílivové vybouleniny posouvají trochu dopředu vzhledem k přímé linii mezi středem planety a Měsícem, který pak tyto posunuté vybouleniny gravitačně přitahuje. Zmíněný tah vytváří zpomalující moment na zemskou rotaci a zároveň urychluje Měsíc na jeho oběžné dráze, takže se náš průvodce postupně vzdaluje. V současné době se jedná asi o tři centimetry za rok, zatímco otáčení Země se ročně zpomalí zhruba o 1,8 milisekundy.

Image

Čtěte také

Čas na Měsíci běží o něco rychleji. Díky výpočtům vědců z NASA už víme o kolik

Asasínovský mýtus se v evropském světě stal známý především díky styku Evropanů s islámskou kulturou během křížových výprav. Jednu z nejranějších informací dodal na západ v roce 1175 Burchard ze Štrasburku, vyslanec římského císaře Fridricha Barbarossy (1152–1190) v Egyptě a Sýrii. Ten vylíčil obyvatele syrských hor jako heyssessini – lidi žijící bez zákona, kteří jedí vepřové maso, dělí se o své ženy a praktikují incest s matkami a sestrami. Popsal i obávaného Mistra sekty, který vládl pomocí sítě zabijáků a byl postrachem všech muslimských i křesťanských vládců. 

Tradovalo se, že mu patří krásné a nepřístupné paláce v horách, kde se mladí muži vzdělávají od útlého dětství a učí se cizím jazykům a obyčejům. Vštěpovala se jim naprostá oddanost Mistrovi a odměnou za jejich služby jim měly být veškeré radosti a slasti ráje, které mohli již během své výuky na krátký čas okusit. Ochotně pak od Mistra přijímali zlatou dýku, určenou k zabití osoby, kterou jim označil. 

Ráj na zemi 

Začátkem 14. století pak podnítil fantazie Evropanů o asasínech Marco Polo. Benátský cestovatel strávil 25 let v Orientu a v líčení svých cest uvádí legendy o nádherných zahradách skrytých za zdmi pevnosti Alamút. Stály tam prý zlaté paláce zdobené skvostnými malbami a hedvábnými tapetami. Zahradou protékala voda, mléko s medem, víno a zrály tam všechny druhy ovoce. Krásné ženy, školené v hudbě, tanci a umění lásky, splnily vyvoleným, kteří směli do zahrady vstoupit, všechna přání. 

Polo tvrdil, že místo mohli navštívit učedníci, pečlivě vybraní Starcem z Hory na základě jejich bojových dovedností a osobní věrnosti Mistrovi. Nejdříve vypili omamný nápoj, po jehož požití upadli do hlubokého spánku. Když se probudili, nacházeli se v čarokrásné zahradě, kde mohli strávit určitý čas. Poté dostali opět vypít omamný nápoj a probudili se zpět v pevnosti. Následně je předvedli před Starce z Hory a ten jim určil, koho mají zabít. Každému z nich slíbil, že po splnění úkolu se může vrátit do zahrady, a kdyby při své misi zahynul, pošle pro něj anděly, aby jeho duši odnesli do ráje. Právě vyprávění Marka Pola se stalo na dalších 400 let nejpopulárnějším pramenem pro asasínský mýtus. 

Nedobytná pevnost 

Řád asasínů, jejichž správné označení zní nizárijští ismáílité, vznikl kolem roku 1090. Historik Enno Franzius je popsal jako: „(…) šíitskou sektu kombinující islámské a babylónskými naukami; alíovskou (podle vnuka proroka Mohameda) tajnou společnost zasvěcenou svržení dynastie sunnitských Abbásovců a revoluční sociální hnutí usilující o zlepšení údělu utlačovaných.“ 

Zakladatelem této sekty se stal legendami opředený Hassan-ibn-Sabbáh, který se narodil kolem roku 1055 v perském Qumu do šíitské rodiny. V mládí se seznámil s doktrínou ismáílitů a později odešel studovat toto učení do Káhiry, kde strávil asi tři roky. Následujících devět let pak putoval jako duchovní učitel po Persii. Kromě šíření ismáílijské doktríny se ale Hassan snažil také získat podporu místního obyvatelstva pro rozsáhlé povstání proti nenáviděným Seldžukům, kteří vyznávali sunnitskou formu islámu. 

Na svých cestách proto Hassan vytrvale pátral po nedobytné pevnosti, odkud by mohl vést svou „svatou“ válku. V září 1090 se mu podařilo zmocnit se lstí hradu Alamút, vybudovaného na vysokém skalním hřbetu v pohoří Alborz. Pevnost ovládala uzavřené zemědělské údolí, v němž leželo několik vesnic, jejichž obyvatelé ochotně přijali ismáílijské učení. Získání této citadely se stalo klíčovým okamžikem v asasínských dějinách, které v Persii trvaly více než 150 let. Po tuto dobu tam existoval takzvaný alamútský imámát. 

Odlišný způsob boje 

Kromě Alamútu získali nizárijci na přelomu 11. a 12. století několik dalších oblastí, kde uplatnili svůj vliv. První se stala pevnost Lammasar vzdálená necelých 50 kilometrů od Alamútu. Dále pak oblast Chúzistánu v jihovýchodní Persii, Kúhistán v jihozápadním Iránu a v neposlední řadě území Sýrie. Roku 1092 se pokusila alamútskou pevnost dobýt armáda seldžuckého sultána Melik-šáha I. (1072–1092) pod vedením vezíra Nizám al-Mulka. Současně podnikli Seldžukové také útok proti Kúhistánu. Obě vojenská uskupení byla ale navzdory obrovské početní převaze poražena posádkami nizárijských pevností a vezír al-Mulka se stal ještě téhož roku první politickou obětí asasínů. 

Hassan zemřel roku 1124 a svou sektu zanechal ve velmi dobrém stavu. Jeho stoupenci poté pokračovali v upevňování moci pomocí likvidace významných sunnitských vládců, generálů a učenců. Tím proměnili vraždu v jistý druh politického umění, ve kterém místo otevřeného boje dvou armád rozhodovala o dalším vývoji smrt jedince. Asasíni si ověřili, že odstranění důležité osoby vyvolá decentralizaci v seldžuckých státních strukturách, neboť nedokážou zavražděného dostatečně rychle nahradit. Smrt jednoho člověka tak stačila k rozvrácení mocenské rovnováhy. Během své existence nizárijská sekta sprovodila ze světa jednoho krále, dva chalífy a bezpočet sultánů, vezírů a křižáků. 

Proti Saladinovi a křižákům 

Hassanovi stoupenci pronikli i do Sýrie, kde postupem času vznikla samostatná asasínská hierarchie. Ve stejné době ale vtrhla do tamní oblasti také křižácká vojska. Území Sýrie se tak stalo místem střetu křesťanské, sunnitské a nizárijské moci, přičemž tento konflikt trval po celou dobu křížových výprav. K prvnímu kontaktu mezi ismáílity a křižáky došlo v září 1106. Antiochijský kníže Tankred tehdy oblehl hrad Apace nedaleko Aleppa, který krátce předtím obsadili nizárijci. Křesťané je dokázali porazit, a dokonce zajali i hlavního syrského duchovního učitele Abú Tahira a přinutili ho zaplatit výkupné. V druhé polovině 12. století se syrští asasíni dočkali charismatického vůdce. Stal se jím Rašíd ad-Dín Sinan známý jako Stařec z Hory, který proslul svou vychytralostí a krutostí. 

V té době panoval v Egyptě sultán Saladin (1174–1193), který usiloval o sjednocení islámských států na Blízkém východě pod autoritou jediného vládce. Rašídovi stoupenci se ho pokusili dvakrát zabít. Sultán ale pokaždé unikl díky kroužkové zbroji, kterou neustále nosil. Jeho vojsko pak neúspěšně obléhalo hlavní Sinanovu pevnost Masjaf. 

Roku 1192 se syrským asasínům podařilo zabít italského šlechtice Konráda z Montferratu, a to několik dní předtím, než měl být korunován na jeruzalémského krále. Přímo na ulici jej za bílého dne ubodali dva ismáílíté převlečení za mnichy. Krátce po tomto atentátu Rašíd zemřel a moc jeho stoupenců v Sýrii začala postupně slábnout. Přesto se tam nizárijci udrželi až do roku 1273, kdy mamlúcký sultán Bajbárs ( 1260 až 1277) postupně obsadil jejich pevnosti. Syrští asasíni poté dále žili jako jeho poddaní a často se nechávali najímat do služeb svých egyptských vládců. 

Konec sekty 

O poznání hůře dopadli ismáílité z Persie. Jejich pevnosti totiž stály v cestě mongolské expanzi. Asijští kočovníci odmítli jednat s nizárijskou delegací a zahájili proti nim válečné tažení. Tehdejší vůdce asasínů Muhammad III. (1221–1255) se obrátil na křesťanské panovníky a abbásovského chalífu ve snaze vytvořit muslimsko-křesťanskou alianci proti Mongolům, ale neuspěl. V dubnu 1253 padla většina pevností v Kúhistánu a roku 1256 Mongolové oblehli i samotný Alamút, který s vypětím všech sil nakonec dobyli. Pevnost poté srovnali se zemí, přeživší obránce popravili a alamútskou knihovnu, popisující nizárijské dějiny a teologii, spálili. 

V populárně naučné, ale i odborné literatuře se objevují domněnky, že templáři skrze Orient přinesli asasínské učení do Evropy. Řád měl podobnou hierarchickou strukturu a smysl jejich existence také zahrnoval boj ve jménu božím. Existují i tvrzení, že náboženské ideály nizárijců pronikly do Evropy spolu s vracejícími se křižáky a staly se základem pro vznik mnoha tajných společenství a okultních proudů, z nichž některé jsou činné dodnes. 

Tato teorie byla spolu s dalšími mýty použita i ve hře Assassin's Creed. Jejím ústředním tématem je nekončící konflikt mezi řádem asasínů a templářskými rytíři napříč celou historií (jednotlivé díly se odehrávají v různých časových obdobích od starověkého Řecka až po Velkou francouzskou revoluci). Zatímco asasíni bojují za mír a svobodnou vůli, templáři usilují o mír pomocí řádu a ovládání lidí. První a druhý díl slavné série je pak zasazen právě do časů třetí křížové výpravy. Hlavním hrdinou je fiktivní postava jménem Altair Ibn-La'Ahad, narozený v roce 1165. Jedná se o člena syrské sekty asasínů z pevnosti Masjaf. Poté, co se mu nepodaří získat vzácný artefakt ze Šalomounova chrámu v Jeruzalémě, dostane Altair možnost se vykoupit zavražděním devíti vlivných lidí, kteří jsou ve skutečnosti tajnými členy templářského řádu. Přestože vývojáři zaměňují místa, jména i data, aby odpovídala hernímu vyprávění, širší historický kontext zůstává zachován a relativně věrně dokresluje složitou a bohatou historii nizárijské sekty v Sýrii. 

Useknutý prsteníček 

Altair se opakovaně vydává do Akry, Damašku a Jeruzaléma, aby zlikvidoval vysoce postavené osoby (bohaté obchodníky, správce měst, otrokáře, vojenské velitele, významné učence a podobně). Exekuci zpravidla vykonává za bílého dne, před zraky co možná největšího počtu lidí. Stejným způsobem vraždili i skuteční asasíni, veřejná poprava měla vyvolat strach a paniku v řadách nepřátel. Ismáílité měli ale přísně zakázáno zabíjet nevinné lidi či „náhodné kolemjdoucí“, což je ostatně několikrát zobrazeno i ve hře. 

Zatímco počítačový hrdina disponuje v jednotlivých dílech nejrůznějšími střelnými zbraněmi, nizárijci vždy vraždili pouze dýkou nebo jinou ostrou čepelí. Nikdy nepoužívali luky nebo kuše a ani se neuchylovali k podávání jedů. Všechny tyto zbraně byly podle nich nespolehlivé a zvyšovaly šanci cíle na přežití. Stejně jako většině zabijáků v herní sérii byl i Altairovi odseknut levý prsteníček. Jednalo se o jakýsi zasvěcovací rituál, při němž daný jedinec prokázal svou oddanost a mohl vstoupit do bratrstva. 

Zároveň měl tento akt ryze praktický důvod. Vrah nosí v herním světě na levém předloktí chránič, na jehož spodní straně se nachází skrytá čepel. Díky amputovanému prstu tak může čepel při pohybu zápěstím lehce vysunout podél dlaně, aniž by se poranil, a zabít nic netušící oběť. Ismáílité však žádným takovýmto zařízením nedisponovali a ani nepodstupovali podobný přijímací rituál, amputace tak v jejich případě nebyla nutná. 

Závěrem tedy lze říci, že herní série je jakousi „romantickou představou“ plnou mýtů a legend, které o asasínech šířili Evropané poté, co sektu rozvrátili Mongolové. Většina historiků je ale ke hře relativně shovívavá. Například doktor Paul Walker z univerzity v Chicagu o ní prohlásil: „Ačkoliv řád a jeho fungování je ve hře silně zbeletrizováno, myslím, že se s tím dokážu smířit. Aspoň ty hrady vypadají trošku přesně.“

Image

Čtěte také

Neporazitelný sultán Saladin: Vznešený nepřítel křesťanů

Téměř čtyřicet tisíc hektarů manaské divočiny se rozkládá na pomezí indického státu Ásám a sousedního Bhútánu, kde přechází do rezervace stejného jména zhruba o dvojnásobné rozloze. A protože zvířata naše hranice nezajímají, vznikla tak unikátní oblast čítající asi patnáct set kilometrů čtverečních, do níž člověk nezasahuje. 

Region na úpatí Himálaje je nesmírně bohatý na vodu, která s táním sněhu stéká do údolí a napájí životodárné řeky Manas a Brahmaputra. Jelikož ovšem silné deště přinášejí i kamení a zeminu, objevují se na březích zmíněných toků početné miniaturní „přehrady“ a vytvářejí bažiny plné mangrovníků. Naplaveniny navíc koryta řek neustále proměňují a ve vzniklém dynamickém prostředí se daří zejména ptákům: V místě jich žije okolo 380 druhů, včetně orlů rybožravých, pelikánů či dvojzoborožců žlutozobých.

Vládci lesa

Pravými pány lesa se však bezesporu stali sloni a tygři. Jádro rezervace tvoří oblast zasvěcená tygrům bengálským, v současnosti nejpočetnějšímu tygřímu druhu. Na světě dnes žije asi 3 200–3 600 jedinců a Manas obývá odhadem 45–55 dospělých šelem. Podle pozorování se jim přitom daří a jejich počty rostou. 

Ovšem zatímco tygra v divočině rozhodně potkat nechcete, slonů si můžete užít dosyta. Vedení parku totiž nabízí projížďky přímo na hřbetech ochočených chobotnatců do hloubi pralesa, kde lze sledovat jejich divoké protějšky. V místě jich našlo útočiště asi sedmnáct set, tedy zhruba třetina celkové ásámské sloní populace. A také v jejich případě ochranáři hlásí stále vyšší stavy.

Co se týká pojmenování parku, jeho název se odvozuje od již zmíněné řeky Manas. Kde se však vzalo její jméno? Odkazuje k bohyni Manase, ochránkyni před hadím kousnutím. Říká se o ní, že ji odmítl nejen její otec Višna, ale také manžel, bůh Džaratkáru, takže je neustále smutná a popuzená. Podle odborníků jde každopádně o prastaré hadí božstvo, uctívané na severu Indie ještě před příchodem Árjů.

Image

Čtěte také

Nepálský park Čitvan: Divoká příroda pod vojenským dohledem

Jak vypadal finální plán operace Torch? Nedostatek výsadkových plavidel zapříčinil, že se spojenecké síly mohly vylodit jen na třech místech současně. Do prostoru Casablanky mířil Západní invazní svaz generálmajora George Pattona s 35 000 americkými vojáky. Přepravu a vylodění tam zajišťoval Západní námořní operační svaz složený z amerických plavidel, zejména šlo o bitevní lodě Massachusetts, Texas a New York, letadlovou loď Ranger a čtyři eskortní letadlové lodě. K Oranu mířil Střední invazní svaz generálmajora Lloyda Fredendalla o síle 39 000 amerických vojáků, přičemž přepravu a krytí zajišťoval Střední námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Largs, dvěma křižníky a dalšími plavidly. U Alžíru se pak měly vylodit síly Východního invazního svazu generálporučíka Kennetha Andersona s 23 000 britskými a 10 000 americkými vojáky. 

Podporu mu zajišťoval Východní námořní operační svaz tvořený velitelskou lodí Bulolo, letadlovou lodí Argus, eskortní letadlovou lodí Avenger a dalšími 39 plavidly různých kategorií. Protože si však spojenecké velení uvědomovalo sílu francouzského loďstva umístěného v severoafrických základnách, kryl vylodění u Oranu a Alžíru britský viceadmirál Edward N. Syfret se svým svazem H. Ten tvořily bitevní lodě Duke of York a Rodney, bitevní křižník Renown, letadlové lodě Victorious, Formidable a Furious se 116 letouny a dalších 24 plavidel.

Konvoje se daly do pohybu už poměrně dlouho před samotnou invazí. Americké lodě vyrážely přímo z přístavů v USA a čekala je cesta dlouhá 7 200 km. Plavidla Západního invazního svazu pod velením kontradmirála Henryho Hewitta se soustředila v Hampton Roads ve Virginii, kde probíhalo nakládání materiálu a zásob. Svaz byl poté rozdělen do tří skupin, které měly provést výsadky na třech různých místech marockého pobřeží.

Štěstí na moři

Dne 23. října začaly na lodě nastupovat dlouhé řady vojáků. Vše probíhalo v naprostém utajení, protože Američané se obávali toho, že Francouzi zjistí přesná místa určená pro vylodění. V průběhu 23. a 24. října všech 102 lodí Západního invazního svazu vyplulo. V Atlantiku se zformovaly do sestavy dlouhé 90 a široké 40 km. Kvůli oklamání nepřítele byl několikrát změněn kurs a celý svaz nejprve fingoval plavbu do britských přístavů a pak zase do Dakaru. Tím měl být zamaskován skutečný cíl výpravy, pokud by Spojence objevily německé ponorky. Celá plavba Hewittova svazu však proběhla v klidu a do prostoru vylodění dorazil beze ztrát, což bezpochyby představovalo velký úspěch.

Bez zásadnějších obtíží proběhla i plavba invazních sil určených k vylodění výsadků v Oranu a Alžíru. První britský konvoj opustil ústí řeky Clyde 22. října a ostatní součásti se připojily do tří dnů. Střední operační svaz pod velením komodora Thomase Troubridgeho a Východní operační svaz v čele s viceadmirálem Haroldem Burroughem pluly nejprve samostatně směrem ke Gibraltaru a na přístupových trasách k této strategické britské základně se dočasně spojily. 

Po překonání průlivu oddělujícího Atlantik od Středozemního moře však došlo k jejich opětovnému oddělení a také v tomto případě byla hlavním důvodem snaha oklamat protivníka. Němci a Italové se měli domnívat, že Spojenci plují na Maltu. Teprve na úrovni Oranu a Alžíru se oba svazy stočily jižním směrem k prostorům vylodění. 

Tento opatrný postup se vyplatil a Osa neměla o skutečném cíli operace tušení až do doby, než došlo k vylodění. Přesto však stačilo málo a celý plán invaze mohl být vyzrazen. V neutrálním Španělsku totiž havarovalo spojenecké letadlo s důstojníkem, který vezl dokument s přesným datem operace Torch. Britské velení mělo obavy, aby se tato informace nedostala do rukou nacistické tajné služby. K tomu skutečně došlo, ale naštěstí až v době, kdy už vylodění proběhlo. 

Bez většího odporu

Invaze se odehrála bez větších problémů zejména v Alžíru, kde se Spojenci ocitli na invazních plážích nad ránem 8. listopadu a téměř bez odporu pak postupovali do vnitrozemí. Ztráty však utrpěli i tak citelné, protože ze 104 výsadkových lodí se kvůli nedostatečnému výcviku jejich posádek 98 poškodilo. Došlo k tomu hlavně v okamžicích, kdy se během silného příboje blížily ke břehu. V samotném přístavu potom zahájily francouzské pobřežní baterie palbu a přidalo se k nim i polní dělostřelectvo. Britský torpédoborec Broke byl během tohoto boje potopen. 

Ani v Oranu nenarazili Spojenci po vylodění na žádný odpor, ale při pokusu o proniknutí do přístavu se Francouzi začali bránit i tady a došlo k přestřelkám s pobřežními bateriemi a válečnými plavidly, přičemž ztráty utržily obě strany. Oran kapituloval teprve po dvou dnech. 

U Casablanky se Američané vylodili o tři hodiny později než jejich spolubojovníci v Alžíru. Nedodrželi tedy časový plán a následně narazili na tuhý odpor Francouzů, jejichž námořní síly jim působily značné problémy. Do boje se zapojila i nedostavěná bitevní loď Jean Bart vyzbrojená děly ráže 380 mm, proti které se postavila bitevní loď Massachusetts. Palbu jejích 406mm děl řídil pozorovací letoun, a i když francouzské plavidlo posléze uvázlo na mělčině, jeho posádka kladla odpor až do 11. listopadu. 

Zbytečné chyby

Pokud jde o logistiku, potíže Spojencům se začaly kupit prakticky ihned po vylodění. Negativně se projevil nedostatek zkušeností a zejména chaos při vykládání a třídění zásob na plážích. Řada zásilek se dostala do nesprávných destinací a mnoho materiálu a proviantu bylo znehodnoceno, když se je z pláží nepodařilo včas odsunout. 

Jednotlivé transporty se ve Spojených státech a Velké Británii nakládaly nejrůznějším materiálem tak, aby v případě potopení některé lodě nedošlo ke ztrátě kompletního druhu zboží, ovšem na plážích a v přístavech působil tento způsob přepravy značný chaos. Pracovní skupiny zodpovědné za odsun vyloděného materiálu z pobřeží měly jednak málo mužů a zároveň i nedostatek vozidel – při plánování invaze si totiž nikdo nedokázal představit, jak velký objem práce budou muset tito muži zvládnout. Situaci navíc ještě ztěžovalo chybějící nebo zcela nedostatečné označení beden a kontejnerů, přičemž u některých se obsah nedal zjistit bez toho, aniž by se vojáci vlámali dovnitř. 

Spojenecké velení při vyhodnocování operace také došlo k závěru, že v budoucnu se invazní síly musejí vyloďovat pomocí speciálních výsadkových plavidel, jejichž výroba se brzy rozeběhla. Celkově vzato ale popsané obtíže pomohly Spojencům získat řadu cenných poznatků, které později zúročili jak při vylodění na Sicílii a jižní Itálii roku 1943, tak později v Normandii či při mnoha operacích v Tichomoří.

Image

Čtěte také

Bez chyb to nepůjde: Přípravy na angloamerickou operaci Torch

V posledních letech se slibně rozjíždí 3D tištěná architektura. Konstrukční 3D tisk nabízí mnohé výhody, včetně velmi rychlé stavby. Nejnověji to dokládá nová zpráva z Japonska, kde společnosti West Japan Railway Company, JR West Innovations, a Serendix brzy postaví první 3D tištěnou vlakovou zastávku na světě.

Zastávka vyroste ve městě Arida v prefektuře Wakajama, v jižní části japonského ostrova Honšú. Její stavba by měla zabrat pouhých šest hodin. Obdivuhodná rychlost stavby je dána jejím relativně malým rozsahem – stavba zahrnuje jen jednu menší a jednoduchou budovu o výšce 2,6 metru.

3D tištěná zastávka

Podle tiskové zprávy West Japan Railway Company bude zastávka 3D vytištěna z odolného betonu, který by měl odolávat rozmarům počasí i korozi. Při stavbě 3D tiskem se na rozdíl od konvenčních postupů u betonových staveb nepoužívá bednění, což nabízí větší volnost a flexibilitu při tvorbě designu výsledné budovy.

West Japan Railway Company odhadují délku stavby na šest hodin. Chtějí k tomu využít dobu mezi posledním večerním vlakem a prvním ranním vlakem na dané trati. Jak je možné, že to stihnou tak rychle? Jak je v podobných případech obvyklé, budova bude vytištěna na 3D tiskárně předem v podobě dílů, které budou sestaveny na místě stavby.

Klíčovou myšlenkou tohoto projektu je nízká cena a také bezúdržbovost stavby. Pokud se tyto předpoklady potvrdí, mohly by se v dohledné době objevit 3D tištěné zastávky i na dalších místech v Japonsku, kde nahradí stárnoucí dřevěné konstrukce. Stavba je plánovaná na 25. března, takže bude brzy jasné, zda a jak se tento záměr povedl.

Image

Čtěte také

Budoucnost bydlení: Bungalov vytvořený 3D tiskem vzniká pouhých 120 hodin

Kromě osmičky planet ve Sluneční soustavě známe také více než pět tisíc planet nacházejících se za jejími hranicemi. Drtivá většina těchto exoplanet spadá do kategorie super-zemí, mini-neptunů a horkých jupiterů. Jen naprosté minimum známých exoplanet spadá do kategorie, kterou astronomové řadí do kategorie horkých a ultrahorkých neptunů.

Jak už napovídá jejich označení, horké a ultrahorké neptuny jsou planety přibližně stejně velké jako Neptun, na rozdíl od něj se ale nacházejí v těsné blízkosti mateřské hvězdy. Na jednu z nich – ultrahorký neptun LTT 9779b, kterému vědci přezdívají Cuancoá, se nedávno zaměřil Vesmírný teleskop Jamese Webba.

Pekelný neptun

Cuancoá se nachází ve vzdálenosti zhruba 264 světelných let (81 parseků) od Sluneční soustavy v souhvězdí Sochaře. Je přibližně 4,7× větší a 29× hmotnější než Země a svou mateřskou hvězdu LTT 9779 (Uúba), která je mladší a méně zářivou verzí našeho Slunce, obkrouží za pouhých 19 hodin, takže rok je na ní kratší než jeden den na Zemi.

Vzhledem k extrémní povaze exoplanety nejspíš nepřekvapí, že je slapově vázaná ke své hvězdě, což znamená, že jedna její strana je vystavena neustálému intenzivnímu záření, zatímco druhá je ponořena do věčné tmy. Teplota na denní straně podle vědců šplhá k téměř 2 000 °C.

Podobně jako u jiných plynných obrů hraje v atmosféře Cuancoá zásadní roli konvekční proudění způsobené rozdílem teplot mezi denní a noční stranou. Na rozpálené denní straně horký vzduch stoupá, zatímco na chladnější noční straně klesá, čímž vzniká cirkulace ovlivněná rotačními silami planety. Tento jev vytváří silný východní proud, který transportuje teplo.

Extrémní exoplaneta, která září jako zrcadlo

Jedním ze zajímavých zjištění Webbova dalekohledu je, že západní část denní strany je chladnější než zbývající část, což umožňuje vznik mraků. Ty jsou podle vědců spojeny s vysokou koncentrací kovových prvků v atmosféře, což podporuje tvorbu aerosolů a dalších částic. To vysvětluje neobvykle vysoké albedo (odrazivost) planety, která odráží více světla než ostatní podobně horké exoplanety.

Pozorování naznačují, že odrazivost exoplanety LTT 9779b a existence mračen úzce souvisejí s atmosférickým složením a dynamikou cirkulace plynů. Vědci nyní pracují na zdokonalení svých modelů, aby lépe porozuměli mechanismům tvorby a přetrvávání mraků v tak extrémních podmínkách.

Image

Čtěte také

Bizarní exoplaneta TOI-849b je možná plynným obrem, který přišel o svou plynnou slupku

Ve středu 2. února 1953 stály ve Velké Británii před cukrárnami zástupy natěšených dětí i dospělých. Po více než deseti letech skončil přídělový systém na sladkosti a čokoládu. Britská vláda jej vyhlásila během války, konkrétně 26. července 1942. Pokus zrušit ho už 24. dubna 1949 však ztroskotal, protože nedočkaví Britové vzali obchody se sladkostmi útokem a během chvilky zásoby vykoupili. A tak se přídělový systém již 18. srpna zase vrátil.

Deset let půstu

„Zelená“ pro cukr z února 1953 byla ovšem definitivní a jeho spotřeba brzy stoupla na dvojnásobek: Zatímco po dobu platnosti přídělového systému konzumovali Britové v průměru čtyřicet gramů cukru denně, po jeho zrušení šlo postupně až o osmdesát gramů. V zemi skončil přídělový systém i na jiné potraviny, ale u žádné nevzrostla konzumace tak raketově jako u cukru. 

V Británii tedy po celých deset let vyrůstaly děti, které si ho nedopřávaly, co hrdlo ráčí. A protože uvedené omezení platilo i pro nastávající matky, „nemlsali“ jejich nenarození potomci dokonce ani během prenatálního vývoje. Po únoru 1953 však malí strávníci dostávali cukr ve zvýšené míře jak v raném dětství, tak už před narozením. 

Živoucí experiment

Světová zdravotnická organizace doporučuje dospělým denní spotřebu cukru do padesáti gramů a děti do dvou let by se měly slazení vyhnout úplně. Jedna ze zásad zdravé výživy zní nepokrývat cukrem víc než desetinu denního příjmu energie. Během přídělového systému jej Britové konzumovali v souladu s dnešními doporučeními, nicméně poté jeho spotřeba „bezpečné“ množství výrazně překračovala. Jaký to mělo vliv na zdraví lidí v dospělosti? 

Odpověď přinesla studie publikovaná ve vědeckém časopise Science, na níž se podílel tým odborníků pod vedením Tadeji Gracnerové z University of Southern California v Los Angeles. „Tento typ výzkumu je obtížný,“ vysvětluje badatelka. „Těžko hledat situace, kdy byli lidé náhodně vystaveni odlišnému typu stravování od raného dětství a kdy o nich máme k dispozici údaje z dalších padesáti či šedesáti let života. Ukončení přídělového systému na cukr tak posloužilo jako jeden velký experiment.“ 

Prvních tisíc dní

Gracnerová a její kolegové čerpali jednak z historických průzkumů skladby jídelníčku Britů, prováděných ve 40. a 50. letech minulého století, a také z dat o prodeji cukru v daném období. Získané informace kombinovali s údaji z moderní databáze UK Biobank, která shromažďuje data o genomu, zdravotním stavu i životním stylu. Vědci si pro srovnání vybírali jedince narozené nedlouho před únorem 1953 a krátce po něm. Maximálně tak omezili vliv změn v životním stylu, k nimž během dekády přídělového systému zákonitě došlo.

Výsledky studie jsou ohromující: Děti, které do tisíce dnů po početí přijímaly jen malé množství cukru, čelily v dospělosti o 35 % nižšímu riziku onemocnění cukrovkou druhého typu a o 20 % nižšímu riziku vysokého krevního tlaku. Ke zlepšení zdravotního stavu stačilo, aby matky prožily celé těhotenství s omezenou spotřebou sladkostí. A pokud se děti do přídělového systému narodily, byl jejich zdravotní stav v dospělosti tím lepší, čím déle musely na zrušení sladkých přídělů čekat.

Nejen cukrovka

Nejde přitom o zanedbatelné efekty. Diabetici jsou celkově nemocnější a v průměru se nedožívají tak vysokého věku jako lidé, kteří cukrovkou netrpí. Ze statistik vyplývá, že pokud si člověk nezdravým životním stylem uspíší nástup diabetu druhého typu o deset let, zkrátí si život v průměru o čtyři roky. Už z toho je zřejmé, že rozumná spotřeba cukru může zásadně přispět ke zlepšení zdravotního stavu populace. Výzkum Gracnerové a jejích kolegů jen podtrhuje význam střídmé spotřeby cukru u dětí a nastávajících matek.

Nadměrná konzumace sladkostí ovšem nemá negativní vliv jen z hlediska obezity, vysokého krevního tlaku, zmiňované cukrovky či kardiovaskulárních onemocnění. Z rozsáhlé analýzy čínských lékařů vyplývá, že cukr stojí také v pozadí zvýšeného rizika nádorových onemocnění, včetně rakoviny prsu, prostaty a slinivky. Jeho nestřídmý příjem přitom zvyšuje i pravděpodobnost propuknutí astmatu či depresí.

Zásah do svobody?

Ze zmíněných analýz vyplynulo ještě přísnější doporučení, než dává Světová zdravotnická organizace. Pokud si nechceme zahrávat se zvýšenou hrozbou nádorů, neměli bychom denně konzumovat víc než pětadvacet gramů cukru, což odpovídá zhruba šesti čajovým lžičkám. V České republice je dnes přitom průměrná spotřeba čistého cukru na osobu čtyřikrát vyšší. 

Ještě striktněji se čínští lékaři stavějí ke konzumaci slazených nápojů, u nichž považují za bezpečné množství nanejvýš čtvrt litru týdně. Jenže současné stravovací návyky obyvatelstva uvedeným doporučením neodpovídají a náprava nebude jednoduchá. Snížení spotřeby cukru, zejména u dětí a dospívajících, si podle autorů studie vyžádá kombinaci rozsáhlé osvěty a politických opatření. Patří k nim i zvláštní daň na slazené nápoje a zkušenosti z Británie dokazují, že po jejím zavedení spotřeba cukru klesá. Daň však naráží na odpor veřejnosti, která ji vnímá jako zásah do práv a svobod jednotlivce. 

Důsledek evoluce

Omezení spotřeby sladkostí opravdu není jednoduché. Cukry bohaté na energii hrály pro naše předky životně důležitou roli. Každá trocha v medu či ovoci jim přišla vhod a nemohli si dovolit propást příležitost, kdy se jim sladké přírodní produkty nabízely: Přísun energie jim mohl zachránit život a ten, kdo vrozenou touhu po sladkém neměl, nemusel v konkurenci ostatních obstát. Evoluce nás proto vybavila velkou slabostí pro sladkou chuť, přičemž nejvíc po ní prahneme v útlém věku, protože děti našich předků potřebovaly energii z cukru ke zdárnému růstu. V dospělosti už zanícení pro sladké poněkud opadá, ale přesto zůstává silné.

V odezvě na konzumaci cukru se v části mozku zvané striatum uvolňují molekuly dopaminu. Zmíněný hormon vyvolává velmi příjemné pocity, jaké prožíváme i při utišení hladu či žízně nebo při sexu, a jeho hladiny stoupají rovněž v mozku alkoholiků po konzumaci lihovin či narkomanů po užití drogy. Ne náhodou se mu přezdívá „hormon štěstí“.

Cukr jako droga

Člověk si na uměle nabuzené „dopaminové štěstí“ snadno zvykne a brzy mu začne chybět. Musí si ho dopřávat stále častěji a potřebuje k tomu silnější a silnější stimulaci, protože mozek vůči podnětům časem otupí. Cukr působí velmi podobně a nad milovníky sladkostí se vznáší hrozba závislosti srovnatelné s tou drogovou.

Můžeme tedy cukr alespoň nahradit něčím „bezpečnějším“? Pro živé tvory včetně člověka má typickou sladkou chuť, a to díky schopnosti podráždit specifické receptory na chuťových buňkách jazyka. Nicméně představa, že prahnutí po sladkém utišíme umělými sladidly, je zcela lichá. V dráždění chuťových buněk jazyka jsou sice podstatně účinnější než cukr, ale ani ty nejsladší náhražky neošidí mozková centra, která řídí příjem potravy: Umělá sladidla totiž neuvolní z nervových buněk ve striatu dopamin, který je pro ukojení touhy po sladkém nezbytný.

Chybí nám adaptace

Jak jsme již zmínili, naše slabost pro cukr souvisí s vývojem v dávných dobách. Proč se tedy evoluce neuplatní také dnes, kdy nám „bílý jed“ zjevně škodí už od útlého dětství? Proč lidská slabost pro sladké pomalu, ale jistě nevymizí? Vysvětlení se nabízí hned několik.

Jednak se v naší dědičné informaci nemusejí nacházet varianty genů, jež by nám odolnost ke sladkému pokušení zajistily – stejně jako postrádáme geny, které by náš organismus obrnily vůči dopadům automobilových havárií ve vysokých rychlostech. Možná však vlohy pro odolnost k důsledkům nezřízené konzumace vysoce kalorických potravin máme, jenže evoluce nevyvíjí dostatečný tlak na jejich prosazení. Vliv špatných stravovacích návyků se totiž obvykle projeví až ve vyšším věku, kdy už většina lidí děti neplodí. Ve hře je pak i třetí možnost, a sice že se u nás odolnost k následkům nestřídmé spotřeby cukru vyvíjí, ale zatím jsme si jí nevšímali… 

Výkonnější vysavače

Britští genetici zjistili, že pod vlivem diety s vysokým obsahem cukru se člověku po celé generace měnil gen CLTCL1. Podle jeho instrukcí si organismus vyrábí protein CHC22, který promlouvá do transportu krevního cukru glukózy v tukové a svalové tkáni. Když se najíme a do krve se nám dostane velké množství cukru, zajistí hormon inzulin jeho „úklid“ do nitra svalových a tukových buněk. Jako „vysavače“ glukózy slouží proteiny, jež buňky vystrčí ven. Protein CHC22 pak zařídí, aby se „vysavače“ zase stáhly dovnitř a nechaly určité množství cukru krví kolovat. Kdyby totiž jeho úklid přehnaly, rychle bychom z nedostatku „paliva“ pro základní životní aktivity zkolabovali. 

Gen CLTCL1 se vyskytuje v několika variantách a ta evolučně nejnovější drží „vysavače“ glukózy v nitru buněk méně pevně. Zůstávají tak venku déle a odebírají z krve víc glukózy. U lidí konzumujících vysoce kalorickou stravu to jistě představuje výhodu, protože tak mohou srazit hladiny krevního cukru na odpovídající hodnoty. Zmíněná „proticukrová“ varianta genu CLTCL1 se začala populací šířit s nástupem zemědělství, když lidé přijímali kaloricky vydatnější potravu, než se nabízela lovcům a sběračům. A v poslední době, po přechodu na stravu vysoce bohatou na cukry, představuje zřejmě ještě větší výhodu než v dobách prvních zemědělců.

Image

Čtěte také

Sladký život našich předků: Čím sladili své pokrmy v době předcukrové?

Že byli Germáni neschopní a věčně rozhádaní barbaři? Jistě, ale platilo to jen do jisté míry. Římané při negativním hodnocení svých čerstvě porobených sousedů silně podcenili fakt, jak moc jim lezou krkem. A nově jmenovaný správce germánské provincie Publius Quinctilius Varus skutečně nepatřil k talentovaným diplomatům. Svou neobratnou politikou dokázal jediné: v rekordně krátkém čase stmelit znesvářené kmenové náčelníky proti sobě. Vydatně si přitom vypomohl daněmi, které na rebelující Germány uvalil, aby jim ubral chuť do výbojů. 

Jenže jeho výběrčí vymáhali poplatky tak divoce, že spustili efekt přesně opačný. Ač v evidentním oslabení, Varus znovu zatlačil na Germány dalšími nucenými poplatky. A to byl přesně ten moment, na který Cheruskové, vedení Arminiem, už dlouho čekali. Bitva, která se 9. roku našeho letopočtu odehrála v Teutoburském lese, pak nadlouho zmrazila imperiální výboje Říma. 

Všude samý lapka 

Život prostého zemědělce v provinciích Hispánie nebo Galie nebyl žádný med. Nad nemoci dobytka či neúrodu se stavěl problém z největších: nekonečné množství daní. Nešlo jen o peníze, které provincie ve 3. století odvádí Římu. Každý rolník totiž pracoval na latifundiích, patřících římským patricijům. A ti si od nich žádali dalších daňových odvodů, do vlastní kapsy, vymáhaných s pomocí vlastních výběrčích. Mnoha lidem tak nezbylo nic k přežití. A proto se rozhodli hodit vidle do kompostu a utéct do hor a lesů, kde se přidali k rotám tzv. bagaudae – vzbouřenců a loupežníků. 

Pro Řím by pár rebelujících divochů jistě nepředstavoval problém, jenže kolem roku 250 ve zmíněných dvou provinciích už prakticky nezbývalo jiných obyvatel. Do lesů a ke zbojníkům se kvůli daním přidali skoro všichni. 

Velké vojenské tažení v roce 286 rozprášilo povstalce, vedené tehdy Aelianem a Amandem. Ale ekonomickou situaci obyvatel to k lepšímu nikterak nezměnilo. Obě provincie tak zůstaly až do konce trvání Západořímské říše velmi vratkým územím, které už dávno nemělo důvod impérium podporovat. Bagaudae nemohli být nikdy úplně poraženi, protože kvůli nesmyslně vysokým daním k nim patřili všichni. 

Drahé výkupné 

Bitvu u Poitiers v roce 1356 projeli Francouzi na plné čáře. V britském zajetí se ocitla řada aristokratů, včetně francouzského krále Jana II. Na svobodu se mohli dostat jen za tučné výkupné, jenže pokladnice šlechty i královského dvora zely po prvních dvaceti letech stoleté války prázdnotou. Řešení skýtaly mimořádné daně, uvalené na obyvatelstvo. Jenže lidé už daněmi dotovali vedení bezvýsledné a nekonečné války. Navíc se neustále potýkali s plundrováním a loupením procházejících vojsk. Opravdu už nebylo moc z čeho brát. V roce 1358 tak pařížský starosta a kupec Étienne Marcel z Paříže platit daně odmítl a sedláci z venkova jeho příklad vyslyšeli. 

Výsledkem bylo masivní selské povstání, jež v počtu účastníků výrazně přečíslilo stavy britské i francouzské armády. Venkovští prosťáčci, jak jsou prve posměšně vzbouření sedláci nazýváni, překvapili všechny svou brutalitou. Útočili na hrady a zámky kořistnické šlechty a zanechávali za sebou jen mrtvoly svých pánů. Vyvstal samozřejmě problém. Povstání zvané Jacquerie se sice úspěšně rozšířilo od Pikardie přes Champagne po Normandii, ale kromě bezbřehé destrukce nemělo žádný společný prvek, vůdce ani program. I proto bylo nakonec v bitvě u Meaux 20 tisíc těchto rebelů poraženo. A Francii čekala další desetiletí hladu, protože pole teď neměl kdo obdělávat… 

Výběrčí daní 

Bitvu u Moháče roku 1526 Turkové více než přesvědčivě vyhráli. A proto většině z nich unikalo, proč by se teď, po úspěšném boji, měli znovu zvyšovat daně. Které, jak se ukazovalo, by stejně neměly jít na armádu, ale na nějaké podivné reformy, které si usmyslel sultán Sulejman I. Nádherný. Reformy práva a zákonů zaváděly nové uspořádání, které ukrajovalo z koláče jejich vlastní moci. 

Kalender Çelebi byl jedním z mnoha šejků, který se tím cítil být poškozen. A tak podnítil další kmeny – Çiçekli, Akça Koyunlu, Masadlı, Bozoklua, k velkému povstání. Jeho motiv byl spíše náboženský, jejich víceméně finanční. Představa vyšších daní se jim vůbec nelíbila. Rozsáhlou rebelii roku 1527 Osmanská říše málem neustála, byť nakonec povstalce porazila. Přitom podstatou celého sporu bylo jen hluboké neporozumění. Sultán sice navrhoval nové pojetí práva, ale v přímém souladu s dosud platnými náboženskými zvyklostmi. Nic proti starým pořádkům. A vyšší daně? To napadlo spíš výběrčí daní, kteří schválně nadhodnotili cenu spravované půdy, aby z jejich vlastníků mohli vymáčknout více zlata. 

Cena za loď 

„Co si to vlastně ten král dovoluje?“ ptali se dost neuctivě obyvatelé anglického pobřeží v roce 1634. Karel I. Stuart totiž vyplodil další „geniální“ myšlenku, jak naplnit děravou státní kasu: navrhl zdanění lodí. Ano, smysl to dává u majitelů velkých lodí, kteří bohatnou na zámořském obchodu. Jenže král daň rozšířil na všechny lodě, včetně rybářských veslic a člunů. Což bylo pro tisíce lidí likvidační. A aby toho nebylo málo, vztáhl ji i na lodě do vzdálenosti 25 kilometrů od moře. Spadaly do toho bárky na jezerech a přívozy. A co Královské námořnictvo, které vlastní stovky lodí? To samozřejmě platit nebude. 

To přivedlo celou zemi na pokraj povstání. Karel I. sice příští rok lodní daň zrušil, ale jeho reputaci už to nezlepšilo. Buď považovali za neschopného jeho, nebo jeho našeptávače. Obojí bylo špatně. Pár pokusů, jak zbavit „nepříčetného“ krále moci proběhlo. Neúspěšně. Lidé ale měli monarchie a neschopných aristokratů plné zuby. Věřili, že by zemi zvládl mnohem lépe spravovat parlament. Nebo kdokoliv. I když to v roce 1634 neskončilo povstáním, zbraněmi se už harašilo nad rámec běžného reptání. A událost s daněmi za plavidla se tak stala předehrou prvního dějství Anglické občanské války. 

Předražený čaj? 

Postavení kolonií vůči „mateřské“ zemi nebylo nikdy rovnoprávné. Jenže v případě americké kolonie a Velké Británie se dalo bez obalu hovořit o vykořisťování. Na zdroje a suroviny bohatá Amerika zásobovala impérium vším, co mohla nabídnout. A na oplátku se dočkala jen předepsaného dovozu s nutným odběrem – a navíc pořádně zdaněného. Američani by si na čaji také rádi pochutnali, původně ho odebírali kolem 143 tisíc tun ročně. Když jim ale Londýn neúnosně zvýšil cla, poklesla poptávka na desítky kilogramů. 

Vydělávali na tom hlavně pašeráci, kteří se zdanění dokázali vyhnout. Čaj, který přivezly lodě do bostonského přístavu roku 1773, tak většina smluvených amerických obchodníků odmítla odebrat. Ať si ho odvezou zpátky do Anglie! Sám pro-britský guvernér to ale viděl jinak. A tak došlo ke strkanici, které se dnes říká Bostonské pití čaje. Tenhle dýchánek spočíval v tom, že pár Američanů převlečených za Indiány naházelo všech 324 beden s čajem do moře. Bylo to víc než jen demonstrativní vystoupení, šlo tu o hájení občanských a ústavních práv. Obyvatelé americké kolonie se tu dožadovali stejných práv a povinností, jako Angličané. A pokud nejsou bráni jako Angličané, tak se z nich klidně mohou stát třeba svobodní a nezávislí Američané, ne? 

Rebelové bez příčiny? 

Bílý lotos je čistý a neposkvrněný, a tak si jej vyznavači čínské náboženské sekty (křížící učení buhdismu a manichejismu) vybrali za svůj symbol. Jejich ideje přežívaly v myšlenkách lidí až do 18. století. Tehdy se tato víra stala pevným pojivem mezi chudými sedláky, nespokojenou inteligencí a mnichy z klášterů. Nepřítel byl jasný: mandžuská vojska a jejich pánové, vládci z dynastie Čching. A důvod? Nenadálé zvýšení daní, které roku 1794 tvrdě dopadalo zvláště na neúrodné hornaté regiony provincií S’-čchuan, Šen-si a Chu-pej, kde také povstání nalezlo živnou půdu. 

Mandžuská „neporazitelná“ vojska by si s venkovskými povstalci rychle poradila. Jenže za strategií boje podceňovaných sedláků a rolníků stála právě ona vzdělaná střední třída. Její příslušníci disponovali zkušenostmi z armády nebo od císařského dvora. Boj tak rázem získal dočista jiný rozměr a přerůstal do všelidového povstání a protivládní revoluce. Násilí zuřilo osm let a padlo mu za oběť přes 100 tisíc lidí. Dynastie Čching sice otěže moci udržela, ale ze zápolení vyšla výrazně oslabená. Její vojska také přišla o mýtus neporazitelnosti, což nahrávalo dalším provinčním vzpourám.

Image

Čtěte také

Jak fungoval berňák ve středověku a jakým způsobem se vypočítávaly daně?