Sladit společný postup Londýna a Washingtonu po vstupu Spojených států do války nebylo jednoduché. Už v lednu 1942 se sice sešli šéfové štábů ozbrojených sil obou zemí, ale jejich pohledy na vedení bojových operací byly značně rozdílné. Navíc ani sami Američané zprvu nezastávali jednotný postoj. Prezident Franklin Roosevelt a náčelník generálního štábu pozemní armády generál George Marshall prosazovali tezi, že za hlavního protivníka je třeba považovat Německo. Na tom se koneckonců také dohodli s britským premiérem Winstonem Churchillem. Jenže ve stejné době uštědřovali Japonci Američanům porážku za porážkou a zejména velitel námořnictva admirál Ernest King byl toho názoru, že pacifické válčiště je pro americké zájmy důležitější. Snažil se proto bránit jakýmkoliv přesunům plavidel US Navy do Atlantiku.

Směr: severní Afrika

Také Britové se ale nacházeli ve svízelné situaci, a to na severoafrickém válčišti. To sice nahrávalo zastáncům koncepce úderu na Německo, ale ani dohoda o společném postupu neprobíhala zrovna hladce. Američané v čele s Marshallem totiž prosazovali útok na Německo vyloděním v severní Francii, zatímco Britové chtěli začít v oblasti Středomoří, což více vyhovovalo jejich imperiálním zájmům. Argumentovali také tím, že na přímou konfrontaci s třetí říší nemají zatím dostatek sil, což byla bezpochyby pravda. 

Spory ukončil až Roosevelt ve své směrnici z 30. července 1942. Souhlasil s britským návrhem na vylodění v severní Africe s cílem zaútočit na německo-italské síly v Libyi a postupně ovládnout africké pobřeží Středozemního moře. Operace měla nést krycí název Gymnast, později změněný na Torch. Americký prezident schválil britské návrhy zejména proto, že v jejich uskutečnění viděl jedinou možnost, jak zahájit ofenzivní akce na samotném evropském bojišti ještě do konce roku 1942.

Vrchním velitelem spojeneckých sil byl jmenován americký generálporučík Dwight Eisenhower a námořní síly si vzal na povel britský admirál Andrew Cunningham. Plánování invaze probíhalo v Eisenhowerově štábu v Londýně a spojenečtí velitelé nehodlali nic ponechat náhodě. Dobře si totiž uvědomovali, že jde o první britsko-americkou kombinovanou operaci, jejíž případný neúspěch by měl katastrofální následky jak z vojenského, tak i politického hlediska.

Celá řada otázek

Na první pohled se mohlo zdát, že provedení operace Torch nebude nijak obtížné. Spojenecké jednotky se měly vylodit na několika strategicky důležitých místech Maroka a Alžírska ovládaných vichistickým režimem, přičemž ze zpravodajských informací bylo známo, že mnoho Francouzů nehodlá klást velký odpor. Německo většími hladinovými silami ve Středomoří nedisponovalo a ani protiúder italského námořnictva nebyl příliš pravděpodobný. V předchozích střetech Britové poznali, že bojové kvality Italů nejsou valné a jejich válečná plavidla navíc po přerušení dodávek rumunské nafty trpěla nedostatkem paliva. Jenže přes tyto faktory byla řada velitelů pesimistická a prohlašovala, že operace Torch představuje značný hazard. 

Spojenci totiž museli vyslat operační svazy přes Atlantik zamořený německými ponorkami a poté vylodit okolo 90 000 vojáků na různých, od sebe značně vzdálených místech, s nedostatečnou leteckou podporou. Zároveň podle skeptiků nikdo nemohl zaručit, že Francouzi skutečně nebudou bojovat. V severní Africe disponovali 200 000 muži a silnými leteckými i námořními jednotkami, takže v případě aktivního odporu mohli Spojencům způsobit značné problémy. Otázkou také zůstávalo, jak na vylodění v severní Africe zareaguje frankistické Španělsko.

Britský příspěvek

Spojenečtí velitelé právem pokládali za značný problém shromáždění dostatečného množství válečných lodí k podpoře tří plánovaných invazních svazů. Sehnat samotná invazní plavidla a zásobovací lodě rovněž nebylo zrovna jednoduché. Během první poloviny roku 1942 totiž německé ponorky potopily téměř
čtyři miliony tun spojenecké tonáže, což představovalo jen velmi obtížně nahraditelné ztráty. V průběhu bojů o Maltu v letních měsících přišli Britové o řadu válečných i obchodních lodí a 11. srpna 1942 navíc U-73 poslala ke dnu letadlovou loď Eagle. Značné nasazení si také vyžádal doprovod konvojů mířících s válečným materiálem do SSSR. 

Britský podíl na operaci Torch přesto musel být zásadní a Churchill k tomu později ve svých pamětech napsal: „Když však došlo na vypracovávání plánu, zjistilo se, že je nutné, aby velký počet vojáků, podstatná část dopravních prostředků, nejméně poloviční příspěvek ve vzduchu a dvě třetiny námořních sil byly britské.“

Američané horečně vyráběli nová plavidla a tisíce námořníků ve výcvikových střediscích mezitím absolvovaly trénink nutný pro výsadkové operace. Roosevelt Churchillovi 3. září 1942 napsal, že USA mohou poskytnout výsadkové lodě pro celkový počet 34 000 vojáků a mimo to transportní lodě schopné pojmout dalších 52 000 mužů s dostatečným počtem nákladních lodí potřebných k jejich podpoře. Pokud šlo o válečná plavidla, tak podle admirála Kinga mohli dát Američané k dispozici maximálně 57 lodí, z čehož byla jedna moderní a dvě staré bitevní lodě, jedna velká a dvě malé letadlové lodě přestavěné z nákladních a dva těžké křižníky. 

Shromáždění všech plavidel však vyžadovalo čas, takže provedení operace Torch se neustále odsouvalo. Churchill uvažoval o 15. říjnu, poté se mluvilo o 31. říjnu, ale ani toto datum se nakonec nejevilo jako reálné. Konečné rozhodnutí tedy znělo: Vylodění v severní Africe proběhne 8. listopadu 1942.

Image

Čtěte také

Válečné dilema Španělska: Od pomoci Němcům k přiblížení se Západu

Americká sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) v roce 2022 plánovaně narazila do planetky Dimorphos, která je vlastně měsícem o něco větší planetky Didymos. Šlo o velmi vzrušující první praktický test budoucí planetární obrany Země, který se povedl více než dobře.

K zasažené planetce teď míří evropská mise Hera, která by měla zblízka prozkoumat následky kosmické srážky. Cíl Hery se ovšem nachází v Hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, ve vzdálenosti asi 11 milionů kilometrů. Tam by měla Hera dorazit koncem příštího roku.

Výjimečný snímek Deimosu

Na své pouti vesmírem se Hera nedávno přiblížila Marsu, aby využila mechanismus gravitačního praku. Návštěvu rudé planety operátoři využili k testům některých přístrojů sondy. 

Zhruba po dobu jedné hodiny se sonda Hera pohybovala rychlostí asi 33 480 kilometrů za hodinu ve vzdálenosti zhruba 5 600 kilometrů od povrchu rudé planety. Během testů přístrojů sonda pořídila asi 600 snímků, což je už samo o sobě pěkný úspěch. Jak se ale ukázalo, jeden z těchto snímků ukrývá poklad. Sondě se podařilo zachytit Deimos, jeden ze dvou malých marťanských měsíců. 

Deimos je vnějším měsícem Marsu a se svými 12,5 kilometry v průměru je o něco méně známý než druhý měsíc Phobos. Jejich původ je pro vědce záhadou a zůstává námětem odborných debat. Podle jedné z teorií by Deimos a Phobos mohli představovat pozůstatky jednoho velkého měsíce, který kdysi Mars měl.

Image

Čtěte také

Phobos a Deimos jsou zřejmě pozůstatky zmizelého měsíce Marsu

Hedvábí tvořilo klíčové zboží při rozvoji globální obchodní sítě podél proslulé starověké stezky, která propojovala Čínu se západním světem a sloužila k výměně artiklů i vědomostí. Vzhledem k náchylnosti organického materiálu k degradaci je však vysledování původu jeho používání náročné: V archeologických nálezech se dochovalo jen málo důkazů, přičemž některé nepřímé stopy nabízejí nástroje spojené s výrobou látky z období neolitu. 

Nedávno však archeologové na nalezišti San-sing-tuej v čínském Sečuánu potvrdili používání hedvábí při obětních rituálech, které praktikovala civilizace z doby bronzové v povodí řeky Jang-c’-ťiang.

Mezi nebem a zemí

San-sing-tuej tvořilo centrum starověkého království Šu, jež mělo dlouhou tradici chovu bourců morušových a hedvábnictví. Odborníci z Čínského národního muzea hedvábí a Sečuánského výzkumného ústavu kulturních památek a archeologie odkryli ve zmiňované lokalitě celkem osm obětních jam. V nich pak probádali vrstvy popela a spálených artefaktů mimo jiné z bronzu, zlata či nefritu.

Jeden z nalezených předmětů ve tvaru mřížky pokrývaly zbytky tkaniny a vědci nakonec díky pokročilým analytickým metodám potvrdili, že jde o pozůstatky hedvábí. K částečnému zachování křehkého materiálu přispěly mineralizační procesy skrze měďnaté ionty, jež se uvolňovaly z okolních bronzových artefaktů. Odborníci se domnívají, že hedvábí starým Číňanům sloužilo jako „hmotný nosič“ při náboženských obřadech, které měly zprostředkovat komunikaci mezi nebem a zemí. Uvedené tvrzení se shoduje s historickými záznamy o používání látky při chrámových rituálech a u pohřebních oděvů.

Nejstarší nález

Předchozí radiokarbonové datování určilo stáří naleziště v San-sing-tuej na 3 148–2 966 let, což dělá ze zmíněných hedvábných vláken nejstarší kdy objevené doklady. První zprávy o produkci žádaného materiálu v oblasti řeky Jang-c’-ťiang sahají přes pět tisíc let do minulosti. Lokalita je přitom pěstováním morušovníků a výrobou hedvábí známá dodnes a představuje jeho největšího producenta a vývozce na světě.

Image

Čtěte také

Největší poklad Číny: Prozrazené tajemství bource morušového

Loni v červenci bylo jednomu pacientovi v americkém Texas Heart Institute implantováno umělé srdce poháněné magnetickou levitací (maglev). Bylo to poprvé, kdy bylo toto zařízení z odolného titanu použito u člověka. Cílem unikátní operace bylo poskytnout pacientovi dočasnou podporu, než získá dárcovské srdce. Osm dní po operaci byl přístroj nahrazen lidským srdcem a pacient propuštěn. Od té doby využili stejnou podporu další čtyři pacienti, přičemž nejdelší čekání na transplantaci trvalo 27 dnů.

Přelom v transplantacích?

Letos v únoru fungovalo bionické srdce BiVACOR Total Artificial Heart u čtyřicetiletého Australana dokonce 105 dnů. Pacient z Nového Jižního Walesu podstoupil operaci 22. listopadu 2024 a dárcovské srdce mu lékaři implantovali 6. března 2025. Podstatnou část této doby navíc Australan strávil v domácí péči mimo nemocniční prostředí.

Bionické srdce BiVACOR se liší od jiných umělých srdcí tím, že využívá elektromechanické rotační čerpadlo a magnetickou levitaci namísto běžnějších pružných polymerových membrán. Díky minimálnímu počtu pohyblivých částí a absenci tření je zařízení extrémně odolné.

Ačkoli zatím není jasné, zda může představovat trvalou náhradou srdce, jeho úspěch ukazuje, že může sloužit jako životně důležitá přechodná podpora pacientů čekajících na transplantaci. Podle odborníků by se v příštím desetiletí mohl stát plnohodnotnou alternativou pro pacienty, kteří nemají k dispozici dárcovské srdce.

Image

Čtěte také

Vědcům se podařilo prodloužit životnost srdcí určených k transplantacím

Aby udělala pravdivou reportáž o praktikách newyorského ústavu pro choromyslné, nechala se tam Nellie Bly dobrovolně zavřít! Po přečtení románu Julese Vernea se zase rozhodla, že se vydá na cestu kolem světa, a to dokonce bez mužského doprovodu. Do všeho šla naplno. Snila o tom, že se stane učitelkou, ale osud rozhodl jinak a ona se proslavila v jiné branži. 

Otcova smrt 

Narodila se v roce 1864 v Pensylvánii jako Elizabeth Jane Cochranová a vypadalo to, že prožije celkem bezstarostné dětství. Otec sice začínal jako dělník, ale později se úspěšně věnoval obchodu a kromě toho to dotáhl až na soudce. Jenže zemřel, když bylo Elizabeth šest let. Protože měl celkem ze dvou manželství patnáct dětí – Elizabeth byla třináctá v pořadí – na nějaké dědictví to nevypadalo. Matka se tedy znovu vdala, ale tentokrát šlápla notně vedle. Z nového manžela se vyklubal notorický pijan a násilník, a tak jí nezbylo než se s ním rozvést. 

Nadaná Elizabeth sice začala studovat, ale protože rodina šetřila každou korunu, byla donucena studia brzy ukončit. Měla literární talent. Už od šestnácti let psala básně a povídky, začala proto pracovat v novinách. K této práci se prý dostala zajímavým způsobem. Rozlítil ji totiž sexistický článek s názvem „K čemu jsou dívky dobré“, který vyšel v Pittsburgh Dispatch. Podle něj se dívky a ženy hodily pouze k udržování rodinného krbu a rození dětí. Elizabeth na to zareagovala rázným dopisem, v němž si nebrala servítky a který podepsala Lonely Orphan Girl (tedy Osamělý sirotek). 

Šéfredaktor listu George Madden byl její reakcí ohromen. Její dopis nejen zveřejnil, ale ihned po ní začal pátrat. Když se mu představila, okamžitě ji zaměstnal ve svých novinách. Z ochranných důvodů bylo tehdy zvykem psát pod pseudonymem, a tak od této chvíle známe Elizabeth jako Nellie Bly. 

Móda ji nebavila 

Okamžitě na sebe upozornila sérií článků o nesnadném životě dělníků v místní konzervárně. Jenže její kritické texty se nelíbily továrníkům, a tak ji přeřadili do neškodné rubriky o módě, společnosti a zahradničení. A to se zase nelíbilo jí. Odjela tedy do Mexika, kde strávila půl roku jako zahraniční zpravodajka. Za kritiku tehdejší diktátorské vlády jí hrozilo dokonce vězení, a proto z Mexika raději uprchla. Psát ale znovu o módě? To raději sbalila kufry a zamířila hledat štěstí do New Yorku. Jenže to nešlo zdaleka tak jednoduše, jak si malovala. Marně hledala práci v několika newyorských redakcích. O ženy-redaktorky nikdo nestál. Nakonec uspěla až po čtyřech měsících v kanceláři Josepha Pulitzera a jeho listu New York World. 

Jako novinářka tu dostala tajný úkol – infiltrovat se do ženského blázince a sepsat odtud sérii článků. Přistupovala k tomu víc než zodpovědně. Doma si před zrcadlem nacvičovala nepříčetné výrazy a různé grimasy, ačkoli se nikdy s žádným duševně chorým člověkem nepotkala. Dokonce se přestala mýt a čistit si zuby. Přesto stále pochybovala o tom, zda se jí podaří delikátní úkol splnit. Nakonec se pod jménem Nelly Brown nechala nejdříve zapsat do ženské ubytovny. Tady sehrála tak „šílenou“ etudu, že na ni museli přivolat policii. Uznali ji za dementní a odvezli do ženského ústavu pro choromyslné Women's Lunatic Asylum na Blackwell's Island. Experiment mohl začít. 

Blackwellův ostrov 

Skutečnost předčila novinářčino očekávání. Personál se k pacientkám choval nelidsky a přímo brutálně! Ženy byly pravidelně bity a ty, které dostaly nálepku jako obzvláště nebezpečné, byly přivazovány k posteli. Neměly dostatečné oblečení, takže se stále třásly zimou. Otřesné bylo jídlo a ještě horší hygiena. Tu představovala vana s ledovou vodou, v níž se ženy koupaly postupně po sobě, případně kbelíky s ledovou vodou, kterými dozorkyně polévaly pacientky. Čtyřiceti pěti ženám musely stačit dva ručníky. Vlastní oblečení musely odevzdat, a to erární se měnilo jednou za měsíc. Častěji jen v případě, že hrozila nějaká kontrola. 

Brzy po příchodu do ústavu přestala Nellie předstírat šílenství a snažila se lékaře i sestry-dozorkyně přesvědčit, že je při smyslech a že ji mohou propustit. Nevěřili jí! Naopak! Musela tam tedy zůstat celých deset dní, jak bylo původně naplánováno. Její propuštění pak zajistil právník, kterého do ústavu poslala redakce New York World. 

Vše nakonec proběhlo relativně hladce, protože léčebna neměla zájem přitáhnout nežádoucí pozornost. Pobyt, byť jen desetidenní, Nellie poznamenal do konce života. Její reportáž, stejně jako později kniha Deset dnů v šíleném domě, vyvolala senzaci a Nellie přinesla trvalou slávu. A nejen to! Především přispěla k tomu, že se o tuto problematiku konečně začala zajímat jak veřejnost, tak i soud, který se nakonec zasloužil o zlepšení podmínek v ústavech pro choromyslné. 

V roce 1888 Nellie navrhla v redakci New York World, že podnikne cestu kolem světa. Inspirovala se knihou Julese Vernea Cesta kolem světa za osmdesát dní. Doufala, že hlavního hrdinu Philease Fogga trumfne. Nakonec dobrodružnou cestu, dlouhou 24 898 mil (tedy 40 070 kilometrů), na níž se setkala v Amiens i s autorem knihy, zvládla za neuvěřitelných 72 dní, 6 hodin a 11 minut. Z rekordu se ale neradovala dlouho. Držela ho jen několik měsíců. Brzy ji překonal cestovatel Francis Train, kterému cesta trvala 67 dní. 

Nová profese 

V roce 1895 se jedenatřicetiletá Nellie provdala za milionáře Roberta Seamana, kterému bylo už 73 let. Kvůli jeho chatrnému zdraví opustila žurnalistiku a pečovala o něj. Zároveň ho na jeho žádost nahradila v čele jeho společnosti, která vyráběla ocelové nádoby. A opět byla úspěšná! Podařilo se jí dokonce pod jménem Elizabeth Cochrane Seaman získat dva americké patenty: na novou plechovku na mléko a na stohovací popelnici. 

Po manželově smrti v roce 1904 zavedla ve firmě systém sociální péče. Zaměstnancům poskytovala různé sociální a zdravotní výhody a úlevy a nechala pro ně postavit rekreační zařízení. Vděku se však nedočkala. Nakonec kvůli zpronevěře ze strany manažera továrny firma zbankrotovala a Nellie přišla o všechno. 

Za první světové války se opět vrátila k žurnalistice a byla jednou z prvních, kteří navštívili válečnou zónu mezi Srbskem a Rakouskem. Dokonce ji tam zatkli, protože ji považovali za britskou špiónku. Jejím velkým tématem se pak stalo i volební právo žen a péče o děti. Zasloužila se především o vznik dětských domovů, kde se rovněž zajímala o umísťování dětí cizích národností. Za svůj nepříliš dlouhý život toho dokázala hodně. Zemřela na zápal plic v lednu 1922 ve věku nedožitých padesáti osmi let…

Image

Čtěte také

Bojovnice v bílých pláštích: První lékařky musely za své uznání tvrdě bojovat

Již osmým rokem vzniká na vrcholu hory Cerro Armazones v chilské poušti Atacama obří dalekohled, který má ambici změnit astronomii. Revoluční Extrémně velký teleskop (ELT) pro pozorování vesmíru z povrchu Země bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Dalekohled ELT bude mít inovativní pětizrcadlovou optickou konstrukci, jejímž ústředním prvkem se má stát obří hlavní zrcadlo s průměrem 39 metrů, složené ze 798 šestiúhelníkových segmentů.

Podle původních plánů měl ELT zahájit první vědecká pozorování v roce 2028. Podle čerstvé zprávy Evropské jižní observatoře se tak ale stane později. První zkušební pozorování se podle zástupců ESO uskuteční v březnu 2029. Poté budou nainstalovány a uvedeny do provozu první přístroje, což povede k prvním vědeckým pozorováním v prosinci 2030. Zpoždění projektu je podle ESO zapříčiněno průtahy při stavbě a komplikacemi při vývoji.

Extrémně velký teleskop má přinést odpovědi na základní otázky vesmíru a života. Očekává se, že dramaticky změní pohled na vesmír a donutí nás přehodnotit představy o našem místě v něm. Vědci věří, že ELT bude představovat klíčový přínos v oblastech, jako je objevování obyvatelných exoplanet, formování galaxií nebo studium temné energie a temné hmoty.

Image

Čtěte také

První segmenty primárního zrcadla pro největší pozemský teleskop míří do Chile

Zelenomodří leguáni fidžijští (Brachylophus fasciatus) vypadají jako přirození obyvatelé tropických ostrovů Fidži. Vědci však dlouho nechápali, jak se tito velcí ještěři dostali na toto odlehlé místo v jižním Pacifiku. 

Nová genetická studie publikovaná v časopise PNAS potvrzuje teorii, že leguáni zřejmě urazili ohromnou vzdálenost přes oceán – více než 8 000 km – z jihozápadu Severní Ameriky, čímž vytvořili jeden z nejdelších zaznamenaných případů přirozené migrace po moři. Leguáni kolonizovali mnoho ostrovů v Karibském moři a na Galapágách, ale žádná z těchto cest se nevyrovná jejich neuvěřitelné migraci na Fidži.

Stopy vedou do Severní Ameriky

O původu fidžijských leguánů existovalo několik teorií. Část vědců se přikláněla k tomu, že leguáni dosáhli Fidži díky pevninským mostům během rozpadu superkontinentu Gondwana. Další badatelé pracovali s teorií, že se leguáni na Fidži dostali z Jižní Ameriky na plovoucích kusech vegetace. Tato cesta jim měla zabrat několik měsíců.

V nové studii vědci porovnali genetický profil jednoho ze čtyř druhů fidžijských leguánů rodu Brachylophus s genomy několika druhů z Ameriky. Výsledky ukázaly, že fidžijští leguáni jsou nejbližšími příbuznými pouštním leguánům rodu Dipsosaurus z jihozápadu Severní Ameriky – vzdáleným přes 8 000 km.

Zjištění bylo pro vědce překvapením. Všeobecně se předpokládalo, že fidžijští leguáni budou spíše příbuzní leguánům zeleným (Iguana iguana), obývajícím lesní oblasti tropické Střední a Jižní Ameriky nebo mořským leguánům z Galapág (Amblyrhynchus cristatus).

Tisíce kilometrů na vorech

Výzkumníci odhadují, že fidžijští leguáni se oddělili od svých severoamerických příbuzných před 34–31 miliony let – tedy dlouho po rozpadu Gondwany. To znamená, že nemohli využít k přesunu na Fidži pevninské mosty. Vzhledem k obrovské vzdálenosti mezi Severní Amerikou a Fidži se leguáni museli dostat na tropický ostrov na plovoucích kusech vegetace unášených mořskými proudy. Pokud se podaří tuto hypotézu potvrdit, šlo by o doklad nejdelší známé přirozené migrace suchozemského obratlovce přes oceán.

Podle spoluautora studie Simona Scarpetty z University of San Francisco mají leguáni několik přirozených vlastností, které jim mohly pomoci přežít tuto extrémní cestu. Jsou mimořádně odolní vůči hladu a horku – díky svému pomalému metabolismu dokážou dlouho vydržet bez potravy. Podle Scarpetty to sice neznamená, že fidžijští leguáni skutečně na ostrov připluli na „vorech“, pokud by ale měl jakýkoliv obratlovec přežít tisíce kilometrů dlouhou cestu přes oceán na kusu plovoucí vegetace, leguáni by podle něj byli jedním z nejpravděpodobnějších kandidátů.

Image

Čtěte také

Evoluce poháněná hurikánem: O přežití leguánovitých ještěrů někdy rozhodují nečekané detaily

Před 74 tisíci lety explodovala na indonéském ostrově Sumatra sopka, která vyvrhla na dva tisíce kubických kilometrů magmatu a osm set kubických kilometrů sopečného popela. Erupce byla dvanáctkrát mocnější než největší historicky zaznamenaný výbuch sopky Tambora, ke kterému došlo v roce 1815 na indonéském ostrově Sumbawa. Tehdy exploze Tambory zastínila prachem a popelem vychrleným do atmosféry zemský povrch natolik, že se rok 1816 zapsal do historie severní polokoule jako „rok bez léta“. 

Výbuch supervulkánu Toby je považován za jednu z největších zkoušek, jakým kdy lidstvo čelilo. Má se za to, že bezprostředně po explozi následovalo šest až deset roků „vulkanické zimy“ a citelné ochlazení pozemského klimatu se pak táhlo další tisíciletí. Bezprostředně po výbuchu mohla průměrná teplota klesnout i o 15 °C. Dlouhodobý pokles teplot se pohyboval minimálně kolem 4 °C. Pravděpodobně však byl ještě výraznější. Podle některých odborníků odstartoval výbuch Toby dobu ledovou čili glaciál. 

Vymírání 

Vegetace tropů takové ochlazení nepřežila. Rozsáhlé škody vznikly i na lesích mírného pásu. Oblasti závislé na monzunových deštích trpěly suchem a měnily se na pouště a polopouště. Pro lidi znamenala tak razantní změna zemského klimatu těžkou zkoušku. V Asii, kde byly dopady výbuchu sopky nejtěžší, měli spolu s mnoha druhy zvířat vyhynout i lidé. Lidstvo mělo balancovat na pokraji vymření a přeživších mohlo být kolem tří až deseti tisíc. Celé lidstvo by se tehdy vešlo na jeden menší sportovní stadion. 

Poslední pravěcí Homo sapiens měli přežívat v Africe. I tam ale čelili existenčním problémům. Vyřešili je ovšem dokonalejší organizací, upevněním společenských vazeb a rozvojem abstraktního myšlení. V duchu zásady, že co člověka nezabije, to ho posílí, vyšel Homo sapiens jako druh z klimatické krize silnější, než byl na jejím počátku. Právě vymoženosti zrozené v těžkých časech po výbuchu Toby měly člověku otevřít nové možnosti. 

Když se lidstvo z katastrofy vzpamatovalo, umožnily mu četné inovace populační explozi. Rychle expandovalo mimo Afriku a nakonec osídlilo zbytek světa. Do Asie měli tito lidé proniknout podél pobřeží Indického oceánu v masivní migrační vlně někdy před 60 tisíci roků. Výsledky nejnovějších výzkumů z jižní a severní Indie ale odhalují zcela odlišný běh událostí. Homo sapiens zřejmě žil v Indii už před výbuchem Toby a katastrofu tam přežil. 

Homo sapiens v Indii 

Pravěký Homo sapiens se pokoušel odejít ze své africké evoluční kolébky mnohokrát. Většina jeho pokusů však končila nezdarem. Jednu takovou neúspěšnou misi dokumentuje nález lebky pravěkého Homo sapiens staré 210 tisíc let v jeskyni Apidima na jihu Řecka. Tito lidé sice pronikli na evropský kontinent, ale neudrželi se tu, a my je proto nemůžeme zařadit do svého rodokmenu. Přímí předci dnešních Evropanů dorazili na náš kontinent teprve před 50 tisíci roků. Nikdo dnes nemá nejmenší tušení, kolik podobných neúspěšných pokusů o invazi z Afriky do Evropy se před jejich příchodem odehrálo. 

Podobně se zřejmě pokoušel osídlit pravěký Homo sapiens i Asii. Vykopávky v jihoindické lokalitě Jwalapuram odhalily v roce 2007 stopy po přítomnosti Homo sapiens, které jsou starší než migrační vlna po katastrofě vyvolané erupcí sopky Toba. V Jwalapuramu a dalších indických lokalitách se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Zbyly tu po nich pouze kamenné nástroje. Ty byly vyráběny stejnou technikou, jakou v té době používali lidé druhu Homo sapiens v Africe. To dokazuje, že i do Asie vyrazil Homo sapiens z Afriky hned několikrát.

Z nálezů v Jwalapuramu není jasné, co se s tamějšími pravěkými lidmi stalo po katastrofě vyvolané obřím výbuchem sopky na Sumatře před 74 tisíci roky. Odpověď na tuto otázku nabídl výzkum v severoindické lokalitě Dhaba, kam se výzkumný tým indických, německých, britských a australských vědců vedený Chrisem Clarksonem z australské University of Queensland přesunul z Jwalapuramu. Výsledky vykopávek v Dhabě zveřejnil před časem přední vědecký časopis Nature Communications. 

Údolí řeky Son 

Dhaba leží v údolí středního toku řeky Son, jež patří k významným jižním přítokům veletoku Gangy. Ani tady se nedochovaly ostatky pravěkých lidí. Jejich přítomnost opět dokládají nálezy kamenných nástrojů vyráběných tzv. levalloiskou technikou z rohovce, vápence a jílovce. Lidé si tak zhotovovali třeba hroty, nože nebo škrabky. Pro objasnění osudů lidí žijících v této oblasti má klíčový význam fakt, že se nástroje nacházejí ve vrstvách starých 80 tisíc až 65 tisíc roků. Vědci je našli jak pod, tak i nad vrstvou sopečného popela pocházejícího z Toby. Lidé tu tedy žili před i po explozi sopky. Nástroje z pozdějšího období nacházené ve vrstvách nad stopami po sopečné erupci jsou stejné jako nástroje z doby před sopečnou erupcí. Vědci z toho vyvozují, že lidé v Dhabě následky erupce Toby přežili. 

„Lidé v Dhabě vyráběli nástroje podobné nástrojům používaným v té době lidmi Homo sapiens v Africe. Skutečnost, že tento typ nástrojů v době superexploze vulkánu Toba nevymizel ani se dramaticky nezměnil, dokazuje, že tu lidé tak zvanou katastrofu přežili, pokračovali ve výrobě nástrojů a měnili zdejší prostředí,“ říká Chris Clarkson. 

Mírnější následky 

Objevy z údolí řeky Son přispěly ke korekci názorů na následky exploze sopky Toba i na historii osídlení Země. Nahlodaly teorii o „vulkanické zimě“, kterou dnes zastává stále méně odborníků. Řada vědců se nyní kloní k názoru, že následky výbuchu vulkánu nebyly tak drastické a nezpůsobily dramatické ochlazení. Do zemského klimatu se zcela jistě promítly, ale s vysokou pravděpodobností nenastartovaly glaciál. Lidé Homo sapiens, kteří někdy před 100 tisíci roky opustili Afriku a vydali se podél pobřeží Indického oceánu do Asie, v důsledku sopečné katastrofy nevyhynuli. Jejich malé tlupy se změně klimatu přizpůsobily a přežily. Nelze vyloučit, že pronikly až do Austrálie. 

V dědičné informaci současných obyvatel Asie, Indonésie či Austrálie však genetici žádné stopy po aktérech této dávné migrační vlny nenašli. Znamená to, že tito lidé sice přežili katastrofu vyvolanou výbuchem Toby, ale neodolali tvrdým zkouškám, jež na ně čekaly v následujících tisíciletích. Pomalu, ale jistě mizeli. Můžeme jen spekulovat, zda k jejich potomkům nepatřily trpasličí druhy pravěkých lidí žijících na indonéském ostrově Flores či na filipínském ostrově Luzon. Homo sapiens však definitivně osídlil Asii, Indonésii i Austrálii až v další mohutné migrační vlně před 60 tisíci roky.

Image

Čtěte také

Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima

Ve 13. století dosáhla církev plné autonomie a současně se výrazně centralizovala. Byrokratický aparát však vyžadoval ohromné finanční prostředky, a těch nikdy nebylo dost. Podle názoru části historiků dokonce k přestěhování papežské kurie do Avignonu přispěla i potřeba nacházet se blízko hlavního zdroje příjmů, když francouzský král zakázal vývoz zlata z Francie. Staré feudální dávky farnostem nepostačovaly, a navíc se k papeži jen zřídka dostaly v požadované výši. Řešení se ovšem našlo – a sice prodej církevních pozic. 

Začátek konce

Některé církevní úřady, především posty biskupů a kanovníků, zajišťovaly držiteli nemalý příjem. Záhy se tedy rozmohl výnosný prodej rezervací na jednotlivé funkce a nejednou docházelo k trapným situacím, kdy měly na téže místo nárok posvěcený papežem dvě osoby. Řadu tzv. obročí – neboli důchodů, latinsky beneficií – zajišťoval panovník, přičemž benefity zřízené Karlem IV. bývaly obzvlášť bohaté. V Čechách v důsledku toho většinu církevních úřadů obsazovali cizinci či osoby neschopné pozici zastávat, jako třeba nezletilí šlechtičtí synkové.

Místa v domácí církevní správě byla natolik výnosná, že se je téměř vždy podařilo bez problémů prodat u papežské kurie. Řadu beneficií si pro sebe rezervovali úředníci papežského dvora, kteří z výnosů těžili, aniž by byli v úřadu přítomni. Jelikož Karel IV. bohatě obdaroval i farnosti, stala se také obyčejná místa v Čechách lukrativními posty, následkem čehož začala farní správa kolabovat.

Církevní outsourcing

Zodpovědnější majitelé beneficií si obvykle z příjmu platili zástupce, tzv. střídníka, který za ně předepsané povinnosti plnil. Jeho plat samozřejmě ukrajoval z výnosu držitele postu, proto dotyční hromadili o to víc úřadů. Vyhlášený příklad „mnohoobročníka“ představoval kardinál Guido z Boloně: Jen v Čechách byl proboštem svatovítské kapituly a kanovníkem vyšehradským. Když mu vyčítali, že zabírá i malé farnosti, jež měly sloužit k obživě chudým klerikům, odpovídal, že všechny funkce potřebuje – neboť z jedné fary platí své kaštany, z jiné zase sůl a ze třetí víno.

Výsledkem se stal naprostý rozklad fungování církve. V samotném pražském arcibiskupství bylo obtížné vynucovat i běžná nařízení, protože na klíčových pozicích prostě chyběli úředníci. Vše uvedené pak obratem nesmírně posílilo volání po reformně a svržení zkorumpované církevní byrokracie.

Image

Čtěte také

Celebrity, VIP a influenceři: Hvězdami středověku byli hlavně potulní kazatelé

Pluk Argyll and Sutherland Highlanders vznikl 1. června roku 1881 sloučením 91. pěšího (Princess Louise’s Argyllshire Highlanders) s 93. plukem (Sutherland Highlanders), který si vydobyl slávu během krymské války (1853–1856). Ve starších pramenech se regiment někdy objevuje také pod názvem Princess Louise’s – na základě pojmenování jednoho z jeho předchůdců. Znak formace tvoří kančí hlava a kočka hledící vlevo. Pluk navíc dostal přidělen tartan (vzor tkanin), který byl určen pro zhotovení kiltů příslušníků této jednotky. 

Ve víru válek

Na přelomu 19. a 20. století se části pluku účastnily bojů s Búry v Jižní Africe a po vypuknutí první světové války se jako první z regimentu dostali na území Francie příslušníci 2. praporu. V průběhu srpna 1914 tvořili součást samostatné 19. brigády britské armády. Horalé pokračovali ve své bojové tradici i v meziválečném období a aktivně zasáhli také do dalšího globálního konfliktu, v němž jednotlivé bataliony působily na všech hlavních bojištích, kde působily pozemní jednotky britské armády. Později došlo k nasazení v korejské válce (1950–1953) a tradice samostatného pluku skončila až 28. března 2006, kdy byl sloučen se skotskými jednotkami do Royal Regiment of Scotland.

Pestrobarevní horalé

V době vypuknutí první světové války měla britská armáda zavedenou uniformu v barvě khaki. Ta byla daleko méně nápadná na rozdíl například od francouzských stejnokrojů, jejichž součást tvořily v létě 1914 rudé kalhoty a rudo-tmavomodrá čepice, takzvaná képi. Většina pěších jednotek Jeho Veličenstva měla standardizované uniformy a prakticky se od sebe nelišila – pluky z jednotlivých oblastí odlišovaly pouze insignie. Z ujednoceného vzhledu vystupovali na první pohled příslušníci skotských Highlanders (horalů). Ti se odlišovali především barevností stejnokrojů, která se ale v závislosti na bojových zkušenostech začala ztrácet a zůstala pouze pro slavnostní příležitosti. Uniforma skotského vojáka vycházela z národního kroje. 

Typickou pokrývku hlavy tvořila skotská lodička (takzvaná Glengarry). V případě pluku Argyll and Sutherland Highlanders měla tmavomodrou barvu s bílo-červenou šachovnicí, doplněnou velkým plukovním odznakem umístěným nad levým okem a podloženým černou pentlí. Příslušníci Higlanders nosili sako téměř totožné s ostatními jednotkami britského impéria, na předním dolním okraji však bylo opatřené čtvrtkruhovým vykrojením. Tuto úpravu si totiž vyžádalo nošení takzvaného Sporranu – kožené kapsy nošené okolo pasu na ose postavy. 

Specifická výstroj

Výrazný prvek uniformy tvoří vlněný kilt z tartanu Government No.2A. Od příslušníků pluku The Black Watch se kilty „Argyllů“ liší například sklady řasení v zadní části. Praktickou součástí byl spínací špendlík pro případ, že by došlo k nějaké nehodě a nositel kilt potřeboval sepnout. Na holeních vojáci nosili vlněné štulpny, bílo-červená barva byla přiřazena vždy pluku Argyll and Sutherland Highlanders. Před sklouznutím je zajišťovaly podvazkové stuhy, jejichž tvar a sklady se též u jednotlivých regimentů lišily.

Důležitý prvek výstroje tvořil nosný plátěný systém Webbing model 1908 skládající se ze širokých nosných popruhů pro lepší rozložení váhy. Doplněn je širokým opaskem s provlékacími mosaznými přezkami. Na nosném systému jsou zavěšeny párové pětisumky na střelivo a další závěsníky na výstroj a výzbroj. Na zádech je umístěna malá polní, v níž měl voják uložen takzvaný Wash Roll – balíček s příborem, ručníkem, holicími potřebami, mýdlem, náhradními tkaničkami a dalšími potřebami. 

Argyll and Sutherland Highlanders

1. Mosazný plukovní odznak se zkratkou regimentu (A&SH). Někteří vojáci si jej podkládali rudým vlněným suknem
2. Nosný plátěný systém Webbing model 1908 s pětisumkou na střelivo
3. Párové hodnostní distinkce, takzvané Chevrons, určující hodnost desátníka (corporal)
4. Mosazné knoflíky s lisovaným velkým heraldickým znakem Spojeného království
5. Prýmky označující délesloužícího příslušníka. Lze z nich poznat, že se jedná o vojáka, který má odsloužené roky bez kázeňského provinění
6. Vlněný kilt z tartanu Government No.2A charakteristický pro pluk Argyll and Sutherland Highlanders
7. Kamaše v pískové barvě se podpínaly pod botou a na boku se zapínaly na knoflíky
8. Běžné armádní okované celokožené pěchotní boty
9. Skotská lodička (Glengarry) v tmavomodré barvě s oranžovou bambulí. Spodní okraj čepice je opatřen bílo-červenou šachovnicí v zadní části zakončenou černými stuhami
10. Sako model 1903 v barvě khaki určené pro skotské jednotky
11. Dlouhý bodák k pušce
12. Vlněné štulpny v bílo-červených barvách – charakteristické pro daný regiment
13. Násada k polní motyčce, jejíž hlavní část je zavěšena pod malou polní
14. Desetiranná opakovací puška Lee-Enfi eld No. 1 Mk III – SMLE v ráži .303 British (7,7 mm)
15. Čepicový odznak pluku, na němž je zachycena hlava kance a kočka

Image

Čtěte také

Pryč s leskem a barvami: Proměna uniforem za první světové války