Faraon Ramesse III. byl druhým vládcem 20. dynastie starověkého Egypta. Přestože vládl v poměrně komplikované době, plné ekonomických problémů a bojů s nájezdníky, známými jako „mořské národy“, v čele říše vydržel úctyhodných 30 let (1186 až 1155 př. n. l.), než ho zavraždili spiklenci z řad vlastní rodiny a služebnictva.

Hrob z neklidných časů

Archeologové v Egyptě nedávno objevili přibližně 3 200 let starý hrob, ve kterém byl podle všeho pohřbený vojenský velitel, který sloužil za vlády Ramesseho III. Naznačují to alespoň nalezené artefakty – slonovinová skříňka, bronzové hroty šípů a především zlatý prsten s vyrytým jménem faraona Ramesse III.

Hrob byl odkryt na lokalitě Tell el-Maschúta v oblasti Vádí Tumilat v severovýchodní části Egypta. Ve starověku tudy procházela klíčová obchodní cesta pro karavany, která spojovala Egypt se zeměmi na východě. Hrob je postavený z vepřovic, nepálených cihel a kromě hlavní pohřební komory se v něm nacházejí i další tři přilehlé místnosti.

Kromě toho v hrobě archeologové objevili i několik keramických nádob, z nichž některé obsahují jméno faraona Haremheba. Ten ale vládl zhruba 100 let před Ramessem III. coby poslední zástupce 18. dynastie. 

Jak se dostaly keramické nádoby do hrobu není jasné. Jedním z možných vysvětlení je, že hrob byl původně vybudován již za vlády faraona Haremheba a později byl (možná i opakovaně) „recyklován“. Jistota nepanuje ani otázce identity pohřbeného muže. Například egyptolog David Warburton poukazuje na skutečnost, že nebyly nalezeny žádné indicie identity zemřelého, což komplikuje identifikaci jeho postavení.

Image

Čtěte také

Palácové spiknutí: Kdo stál za smrtí egyptského faraona Ramesse III.

Rychlá a účinná úleva od bolesti

Žába pralesnička a její pestrobarevné jihoamerické příbuzné disponují hned osmadvaceti nejrůznějšími alkaloidy, schopnými uspat člověka doslova na dotek. Často až na věčnost. A právě efektu rychlého znecitlivění si povšimli lékaři, kteří z jedu těchto žab začali syntetizovat ty nejefektivnější uspávací látky a anestetika.

Epibatidin, který má chemicky blízko ke smrtícímu koktejlu kurare, je totiž 200× silnější než morfium. Nejsilnější jedovaté anestetikum však není k nalezení v pralesích, ale na dně oceánů. Disponuje jím mořský plž zvaný homolice a z něj získaný lék zikonotid je ještě pětkrát silnější. Široce užívané jedy z říše žab a mlžů fungují také jako svalové relaxanty (D-tubokurarin) a srdeční stimulanty. Potkáte se s nimi třeba u svého zubaře.

Jed na krysy

Sotva v třicátých letech minulého století odezněla ve Spojených státech ekonomická krize, museli se farmáři poprat s dalším problémem. Jejich úrodu totiž plenili nenechaví hlodavci. Na pomoc jim tým amerického biochemika Karla Paula Linka dodal velmi spolehlivý rodenticid. Hubitel potkanů, odvozený od přírodního jedu dikumarolu, způsobil hlodavcům smrtelné vnitřní krvácení.

O deset let později se po vlně neúspěšných sebevražd ukázalo, že dokonale funguje jen na hlodavce. Lidem, kteří mají v dietě dostatečně zastoupený vitamin K, jen efektivně ředí krev. Světlo světa tak spatřil warfarin: lék odvozený z jedu na krysy, schopný dramaticky snížit riziko pooperačních trombóz.

Nejoblíbenější smrtící bylina

Podle střízlivých odhadů se počet jedovatých živočichů na Zemi pohybuje kolem sta tisíc. Jedovatých rostlin, obsahujících ve svých květech, plodech, listech či kořenech látky s určitým toxickým účinkem, je však násobně více. A protože se jejich konzumací lidstvo zaobírá už od počátků své existence, je efekt řady z nich dobře probádán a široce využíván v medicíně.

Překrásný náprstník, nápadný svými zvonkovitými květy, vás může zabít. Ale jako digitalin, využívající schopností specifických glykosidů, představuje jeden z nejefektivnějších srdečních léků. Podáván je zejména při chronické srdeční nedostatečnosti, kdy zvyšuje stažlivost srdce a zároveň zpomaluje srdeční frekvenci.

Čarodějné byliny

Oměj od vašich vrat nezažene vlkodlaka, jak se ve středověku často věřilo, ale může vám pomoci odvrátit hrozící infarkt. Účinná látka akonitin totiž výrazně zpomaluje činnost srdce a zklidňuje oběhový systém. Ostatní byliny z čarodějnických sabatů, blín, durman, mandragora a rulík zlomocný, sice obsahují řadu alkaloidů, ale asi nejvýraznější potenciál pro medicínu představuje atropin. Ten se využívá v chirurgii, anesteziologii, kardiologii a především v očním lékařství. Způsobuje totiž výrazné rozšíření zornic, což napomáhá diagnóze očních chorob.

Image

Čtěte také

Jak je možné, že se jedovatá zvířata neotráví vlastním jedem?

Willem Barents se narodil kolem roku 1550 na jedné z farem ve vsi Formerum na západofríském ostrově Terschelling. Jeho jméno existuje v různých přepisech (Barentsz, Barentz), nejvíce je asi známo v anglicizované verzi Barents. 

O jeho dětství nevíme téměř nic. Zjevně nebyl prvorozeným synem, neboť nepřevzal po otci grunt, jak bylo v této době u nejstaršího mužského dědice zvykem. Naopak jej potkal osud mladších synů, kteří museli odejít na moře jako rybáři nebo lodníci. Tak se Willem Barents vydal do Amsterdamu, kde se vyučil kormidelníkem. Byl jedním z mála lodníků, jenž dokázal vypočítat polohu lodi podle hvězd. Uměl také kreslit mapy. Jeho mapová kniha středomořských zemí byla vydána v roce 1594 v atlasu Lucase Janszoona Waghenaera. O dva roky později vytvořil mapy Irska a severního Norska. O Barentsově soukromém životě víme pouze tolik, že byl ženatý a měl pět dětí. 

Hledá se severovýchodní průjezd 

Barents nastoupil svou kariéru v přelomovém období konce 16. století, kdy se nizozemští obchodníci živě zajímali o alternativní námořní cestu na Dálný východ. Jediná známá trasa kolem Afriky byla dlouhá a nebezpečná a mořeplavci zde čelili útokům jiných námořních mocností. Nizozemci proto vysílali expedice, hledající cestu k lukrativním trhům Číny a Japonska na severovýchodě, v arktických vodách. Jejich kartografové byli totiž přesvědčeni, že musí existovat průliv, který by umožnil bezpečný přístup do Asie podél severního pobřeží evropského Ruska a Sibiře. V zásadě měli pravdu, netušili ale, že kvůli malé době ledové byl severovýchodní průjezd v 16. a 17. století uzavřen ledem. 

Z iniciativy antverpských kupců Gillise Hooftmana a Balthasara de Moucheron byla v roce 1584 vystrojena první výprava pod vedením Oliviera Brunela, o níž se dochovalo jen velmi málo zpráv. Možná doplula až k ústí řeky Ob, ztroskotala však v roce 1585 při zpáteční cestě z Karského moře v ústí Pečory. 

Hledání průjezdu bylo opět obnoveno v roce 1594, tentokrát již ze severního Nizozemí. Balthasar de Moucheron, který mezitím přesunul své podnikání do Middelburgu, se spojil s kazatelem a kartografem Peterem Planciem a navrhl novou expedici, jež se měla „plavit do severních moří a objevit království Kathaj (Čínu) severně od Norska, Moskovie a Tartárie“. 

Písemné svědectví o výpravě podal Jan Huyghen van Linschoten, který se jí účastnil jako faktor. Pro plavbu byly k dispozici tři lodě: Mercurius pod velením Willema Barentse, De Zwaan pod velením Cornelise Naye a Enkhuizen pod velením Brandta Tetgalese. Expedice vyplula 6. června 1594. Na ostrově Kildin se posádka poprvé setkala s ledním medvědem. Pokusila se jej chytit, ale zvíře bylo příliš divoké a muselo být zabito. 

Výprava se později rozdělila. Barents se měl pokusit obeplout ostrov Nová země ze severu, zatímco Cornelis Nay a Brandt Tetgales měli zamířit na jih do Jugorského průlivu a dále do Karského moře. Novou zemi spatřil Barents poprvé 4. července a určil její zeměpisnou šířku na 73° 25ʹ. Dosáhl mysu, který nazval Langeneß (dnes Suchoj Nos) a pokračoval v plavbě podél západního a severního pobřeží ostrova, dokud mu 30. července nezabránil v cestě led. Nay s Tetgalesem mezitím dosáhli Karského moře, což současníci vnímali jako nalezení přístupu k severovýchodní cestě. Barents se znovu setkal se svými krajany u ostrova Vajgač 16. srpna. 

Další marný pokus 

Expedice se vrátila do Nizozemí 16. září 1594 a byla obecně považována za úspěšnou, proto byla v roce 1595 sestavena flotila sedmi lodí, jejichž náklad tvořilo obchodní zboží, proviant a munice. Kromě nalezení průlivu bylo cílem také prodat nejrůznější zboží. Na výpravě se opět podílel Jan Huyghen van Linschoten, tentokrát jako vrchní faktor, který expedici vylíčil ve své zprávě. Vedle té se zachovala ještě zpráva Gerrita de Veer. 

Velení výpravy převzal Cornelis Nay. Barents se plavil jako hlavní kormidelník a navigátor lodi Greyhound pod kapitánem Jacobem van Heemskerk. Výprava odplula 2. července a Severní mys se podařilo obeplout 10. srpna. O devět dní později našli Nizozemci Jugorský průliv plný ledu, a aby toho nebylo málo, museli čelit silnému protivětru. 

Koncem srpna se mořeplavci setkali s dvaceti Samojedy, lidmi, kteří jsou součástí uralské jazykové skupiny. Posádka je nazývala divokými muži, přestože, jak pravil de Veer „nejsou divocí, protože jsou rozumného úsudku“. Samojedi konverzovali s jedním rusky mluvícím členem Barentsovy posádky, kterému poskytli cenné informace o okolních mořích. 

Dne 2. září výprava pronikla do Karského moře, kde došlo k tragédii: „6. září někteří z našich mužů vyšli na pobřeží, aby hledali kameny, které jsou druhem diamantu (pravděpodobně horský křišťál), a proto bylo mnoho z nich na ostrově. Jak hledali kameny, dva z nich leželi na stejném místě, když najednou přišel velký hubený bílý medvěd krást a chytil rychle jednoho z nich za krk, a ten nevěda co ho chytlo za krk, křičel: ‚Kdo je ten, co mě táhne za krk?‘ Mezitím ten druhý, který ležel nedaleko od něj, zdvihl hlavu, viděl, co se stalo, a když viděl, že je to obrovský medvěd, křičel: ‚O, kamaráde, to je medvěd!‘ A ihned vyskočil a utíkal pryč. Medvěd se nejprve svalil na muže, rozbil mu hlavu a sál jeho krev, a proto zbytek mužů, kteří byli na zemi, celkem asi dvacet, sem přiběhlo, buď aby zachránili muže, nebo spíše svalili medvěda z jeho mrtvoly, nabíjeli své pušky a ohýbali své hroty, posadili se na něj, dokud ještě požíral muže, ale když je přiměl, aby k němu přišli, rychle a krutě je napadl, vytrhl dalšího z okruhu ostatních a roztrhal ho na kusy, zatímco ostatní utekli.“ 

Barents naléhal na Naye, aby umožnil alespoň několika lodím strávit zimu v Karském moři. Zatímco ten váhal, 8. září vypukla vzpoura posádky. Podařilo se ji potlačit, pět rebelů bylo pro výstrahu popraveno. Lodě se poté pokusily dostat dále na východ, ale marně. Nay vše vzdal 15. září a zamířil zpět do Nizozemí, kam expedice dorazila 18. listopadu. 

Vězni ledu 

Protože se obě výpravy vrátily, aniž by čehokoli dosáhly, nizozemští stavové přestali projekt podporovat. Plancius a Barents přesto neztráceli optimismus. Nakonec nový podnik podpořilo město Amsterdam. Za tímto účelem byly v roce 1596 vypraveny dvě lodě, kterým veleli Jan Corneliszoon de Rijp a Jacob Heemskerk, sám Willem Barents byl hlavním kormidelníkem a navigátorem pod Heemskerkovým velením. Expedice vyplula 10. května 1596 a již 5. června objevila Medvědí ostrov (Bjørnøya) – jeho název byl odvozen od ledního medvěda, s nímž se tam posádky obou lodí setkaly. Námořníci netušili, že jde o nejjižnější část souostroví Špicberky (Svalbard). Oblast je zaujala strmými horami, po kterých dostal jméno největší z ostrovů, jehož název se vžil pro označení celého souostroví. Byl objeven 17. června. 

Výprava se poté obrátila opět na jih, avšak u Medvědího ostrova se cesty posádek rozešly. Heemskerk s Barentsem se rozhodli vydat se svou lodí Windhond (původně Witte Swaen) směrem k Nové zemi, zatímco de Rijp se se svými muži po dalších toulkách Špicberky vrátil do Amsterdamu. Windhond proplula v červenci kolem severního cípu skupiny ostrovů Nové země na východ, ale záhy ji zastavil mořský led. Poté zamířila podél západního pobřeží na jih, ale i tam jí cestu zastoupily kry. Ani plavba zpět na západ nebyla úspěšná a koncem srpna loď zcela uvízla v ledu, který ji rozmačkal. 

Přezimování v Arktidě 

Sedmnáct námořníků v čele s Heemskerkem a Barentsem rychle vylodilo všechny své zásoby na ostrov a troubením na trubku přitom zahánělo lední medvědy. Jak napsal účastník výpravy Gerrit de Veer ve své zprávě, která vešla v širokou známost: „Byli jsme donuceni strávit tuto zimu v hrozném chladu, bídě, utrpení a strádání.“ Trosečníci využili dřevo ze ztroskotané lodi a 11. září našli navíc naplavené dřevo, což dle Veera považovali za dar v nouzi: „(…) bylo asi vrženo na břeh z Tartarie, Moskovie či odjinud, neboť v této zemi žádné nebylo (…), posloužilo nám ke stavbě domu, ale také k otopu po celou dlouhou zimu, (bez něj) bychom nepochybně zahynuli strašlivým chladem.“ 

Tento úkryt se stal později známý jako Dům záchrany. Uprostřed příbytku byl komín a pod ním ohniště. Trosečníci měli uhlí z lodi a naplavené dřevo. V noci je zahřívaly rozžhavené dělové koule pod postelemi. Při teplotách klesajících pod 40 nebo i 50 stupňů pod nulu mrzlo sice i uvnitř chaty, ale alespoň tam nefoukalo. Od konce listopadu strávila posádka v chatě dva měsíce v temnotě polární noci, až 24. ledna 1597 spatřila znovu slunce. Tato informace ve Veerově zprávě vyvolala později údiv astronomů, neboť k jevu došlo o dva týdny dříve oproti jejich očekávání. Vysvětlení se našlo až o mnoho let později. Byla to arktická fata morgána jinak známá jako efekt Nové země. 

Boj o přežití 

Po celou dobu ohrožovali trosečníky lední medvědi. Když se k nim šelmy dobývaly do chaty, odráželi jejich útoky mušketami. Poté, co medvěda námořníci zabili, „rozpárali (…) jeho břicho, opekli jeho játra a snědli“. Následující gastronomický zážitek popsal de Veer slovy: „(…) nám chutnalo dobře, ale udělalo se nám z toho všem špatně, zvláště tři z nás byli velmi nemocní.“ 

Šlo o první popis hypervitaminózy A. Po této zkušenosti již trosečníci používali pouze medvědí kůže a tuk (do olejových lamp). Co je však opravdu udrželo při životě, byly polární lišky, které chytali do pastí. Liščí maso bylo bohaté na vitamín C, a to je dlouho chránilo před kurdějemi. Pivo a chléb měla posádka na příděl. Na tříkrálový večer si námořníci dopřáli palačinky. 

Co nedokázali medvědi, dokázaly nemoci. Než byly vztyčeny první trámy domu, zemřel lodní tesař. V květnu 1597 trosečníci připravili na odjezd dva otevřené čluny a v červnu vyrazili z ostrova přes nynější Barentsovo moře na jih. Šest dní po odjezdu, 20. června, zemřel na palubě šalupy nezdolný Willem Barents. Pro výpravu znamenal jeho odchod velkou ztrátu, neboť, jak napsal de Veer, „byl velitelem a jediným kormidelníkem, za kterého bychom se hned po Bohu postavili“. Pohřben byl pravděpodobně do moře, jeho hrob se nikdy nenašel. 

Následovali jej další tři členové expedice. Koncem července se na jižním cípu ostrova Nová země námořníci setkali s Rusy. Po plavbě spojené s občasným veslováním, která byla dlouhá 2 160 kilometrů, se dvanáct přeživších dostalo 2. září na poloostrov Kola. Zde je vyzvedla nizozemská obchodní loď pod vedením Jana Corneliszoona de Rijpa, na jejíž palubě k jejich zotavení přispěl „sud silného švédského piva, lososi a cukr“. Dne 30. října 1597 dorazili do přístavu Maassluis. Tak skončil poslední pokus najít severovýchodní cestu do Asie. 

Neúspěšná expedice? 

Expedice však nebyla zcela neúspěšná, neboť se z ní dochovalo kartografické dílo Willema Barentse: mapa ostrova Špicberky, Nové země a také mapa Arktidy, která poprvé zobrazovala severní pól v moři, obklopený kontinenty. Tyto mapy se používaly několik staletí, polohu obou ostrovů Barents určil velmi přesně. 

Když se Cornelisi de Houtmanovi na konci 16. století podařilo dokončit první nizozemskou plavbu kolem mysu Dobré naděje, nizozemští obchodníci ztratili zájem financovat další plavby na severovýchod. Barentsova výprava nicméně způsobila, že na Špicberkách se od devadesátých let 17. století úspěšně rozvíjel nizozemský lov velryb.

Image

Čtěte také

Carův Kolumbus: Vedením americké expedice pověřil car mořeplavce Beringa

Astronomové objevili obrovskou skrytou zásobu molekulárního plynu v mladé galaktické protokupě SPT2349-56, která se nachází přibližně 12 miliard světelných let daleko. Tým vědců pod vedením Dazhi Zhoua z Univerzity Britské Kolumbie využil ke svému výzkumu soustavu radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) a její zařízení APEX (Atacama Pathfinder Experiment). 

Analýza dat z těchto teleskopů umožnila detekovat o 75 % více molekulárního plynu, než bylo dříve zaznamenáno. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Rezervoár plynu

Vědci zjistili, že v protokupě SPT2349-56 se nachází až překvapivě ohromné množství molekulárního plynu, který je jako gigantická palivová nádrž pro tvorbu hvězd. Plyn přitom není součástí jednotlivých galaxií, ale tvoří rozptýlenou hmotu v celé protokupě. Tento skrytý rezervoár plynu mohl podle odhadů prodloužit období intenzivní tvorby hvězd na více než 400 milionů let. V protokupě podle vědců panují extrémní podmínky, které umožňují až 10 000krát rychlejší vznik nových hvězd než v Mléčné dráze. 

Badatelé spekulují, že plyn, který pozorujeme v protokupě SPT2349-56, je zárodkem velmi horkého a řídkého plazmatu, známého jako mezihvězdné médium, který se nachází ve vyvinutých kupách galaxií.

Image

Čtěte také

Astronomové zkoumají zrod kupy galaxií v mladém vesmíru

Země již zhruba milion let zažívá neúprosné cykly ledových dob, během kterých se vždy na přibližně sto tisíc let na severu i na jihu nahromadí obrovské ledovce a hladina světového oceánu značně poklesne. Dobu ledovou poté na dalších přibližně 20 tisíc let střídá příjemné, leč krátké oteplení doby meziledové. Podstatná část ledovců v této době roztaje, což pochopitelně vede ke vzestupu mořské hladiny.

Pohyby hladiny oceánu vědce velmi zajímají i s ohledem na aktuálně probíhající klimatickou změnu. Geologům ale až doposud scházela kvalitní data, z nichž by bylo možné číst pohyby mořské hladiny. 

Minulost pomáhá předvídat budoucnost

Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Marc Hijma z nizozemského technologického institutu a výzkumného centra Deltares, použil údaje, které vědci získali v Doggerlandu, rozsáhlém pevninském mostu, který v době ledové spojoval východ Anglie s pobřežím Nizozemska, Německa a Dánska. Dnes se tento most nachází pod mořskou hladinou. Badatelé analyzovali odebrané vzorky a zaměřili se především na vrstvy rašeliny, které datovali a s jejich pomocí modelovali pohyby mořské hladiny. 

Závěry výzkumu, zveřejněného vědeckým časopisem Nature ukazují, že rychlost pohybu hladiny světového oceánu se na konci nejmladší doby ledové měnila. V rané fázi, tedy brzy po době ledové, se během dvou období pohybovala rychlostí až jednoho metru za století. Pro srovnání, v současné době v Nizozemsku stoupá hladina oceánu rychlostí cca 30 centimetrů za století. Vědci rovněž zjistili, že v době před 11 až 3 tisíci lety se hladina oceánu na naší planetě zvýšila o přibližně 38 metrů.

„Náš výzkum přináší důležitý krok k lepšímu pochopení růstu hladiny moří po poslední době ledové. To poskytuje lepší vhled nejen vědcům, ale i politikům, aby se mohli lépe připravit na důsledky současných klimatických změn,“ komentuje výsledky výzkumu geolog Marc Hijma.

Image

Čtěte také

Hrozivá představa: Co kdyby všechen led na Zemi roztál za jedinou noc?

Vedle pevnosti Erebuni, jež se tyčí na okraji Jerevanu už téměř tři tisíce let, představuje největší arménskou historickou perlu právě klášter Geghard – patří totiž k vůbec nejstarším křesťanským stavbám. Arménie přijala křesťanství coby státní náboženství už v roce 301, celých 79 let předtím, než ke stejnému kroku přistoupil Řím. 

Víra skrytá v horách

Podle tradice klášter založil Řehoř Osvětitel, a to na základech dávné pohanské svatyně ukryté v jeskyni. Jednalo se o logickou volbu, neboť odlehlé údolí dýchá přímo mysteriózní krásou: Pouhé desítky metrů od kaverny se táhne hluboká průrva, do níž se z příkrých skal řítí vody Azatu. Skalní stěny přitom brání přístupu jinak než jedinou soutěskou, která bývala dobře strážená.

Právě prvotní pohanskou jeskyni nechal Řehoř prohloubit a vybudovat uvnitř kostel, ačkoliv současně zachoval nezměněnou její nejstarší část, kde ve tmě vyvěrá ze skalní praskliny potok sloužící ke křtům. Coby turisty vás nikdo neokřikne, když si do neviditelné tůně posvítíte mobilem, ale přijdete tak o kus jejího tajemného nádechu…

Od skály ke kopí

Původní klášter nazývaný Ayrivank neboli „skalní“ se následně rozrostl o další kostely a ubytovací prostory, ale v roce 923 ho Arabové zcela zničili. Když však gruzínská královna Tamara dobyla Arménii zpět, dočkalo se svaté místo obnovy a roku 1215 přibyl k jeskyni kostel. Později lokalitu vlastnila šlechtická rodina Khaghbakianů, vazalů arménských princů, a proměnila ji v rodovou pýchu. Do skály bylo vytesáno několik dalších svatostánků a klášterní budovy i cely sahaly až k samotnému vodopádu. 

V roce 1258 se Arméni spolu s Gruzínci zúčastnili obléhání Bagdádu coby spojenci Mongolů a z válek s muslimy bylo přivezeno nemálo svatých relikvií, včetně kopí, jež mělo proklát bok Krista na kříži. Podle tradice jej do kláštera přinesl apoštol Juda Tadeáš už ve 4. století, ale ve skutečnosti nejspíš pochází právě z 13. století – a zároveň dalo obnovenému svatostánku jeho současné jméno Geghard neboli „klášter kopí“. Komplex dodnes slouží svému prvotnímu účelu, ale kopí se přesunulo do katedrály v Ečmiadzinu, jež představuje zřejmě nejstarší stavbu svého druhu na světě.

Image

Čtěte také

Pravoslavné kláštery Meteora: Stavby opředené mnoha tajemstvími

Čtvrtek 1. ledna 1959. Svět se probouzí do novoročního rána, ale na Kubě právě povstalecké Radio Rebelde oznamuje, že prezident Fulgencio Batista uprchl do Dominikánské republiky a jeho diktatura skončila. Téhož dne vrchní velitel povstalců a bývalý Batistův vězeň Fidel Castro promlouvá k obyvatelům Santiaga de Cuba. Za týden již pronese první ze svých plamenných projevů v hlavním městě Havaně. Revoluce vedená zarostlými „barbudos“ neboli „vousáči“ po letech bojů zvítězila. Vítězství se však nerodilo tak lehce, jak by se z náhlého kolapsu autoritativního režimu zdálo.

Neklidná perla Antil

Kuba se po španělskoamerické válce sice stala v roce 1902 republikou, ovšem značně závislou na Spojených státech. Z nich pocházela většina dovozu a směřovalo tam přes 80 % exportu, především cukru. V jihovýchodní části ostrova si také Washington od roku 1903 pronajal vojenskou základnu Guantánamo. Až do 50. let proto platilo, že americký velvyslanec je na Kubě druhou nejdůležitější osobou po prezidentovi, ne-li nejdůležitější. 

Republika trpěla značnou korupcí a sociálními rozdíly. Celá tři desetiletí se na Kubě nesla ve znamení stávek a demonstrací. Na ty reagovaly vlády zpravidla tvrdými represemi, což s sebou neslo zase další vlny nepokojů. Takto v srpnu 1933 skončila generální stávkou diktatura prezidenta Gerarda Machada, přezdívaného „tropický Mussolini“. Jeho nástupce Carlos Manuel de Céspedes ale ve funkci vydržel jen 23 dní a poté ho svrhla „vzpoura seržantů“, vedená tehdy ještě neznámým Fulgenciem Batistou. Přestože byl pouhým stenografem s hodností seržanta, získal během vzpoury v armádě takovou autoritu, že jej civilní politici chtě nechtě museli jmenovat do jejího čela. Jím řízená armáda převzala faktickou moc a vládla v příštích letech prostřednictvím loutkových prezidentů.

V roce 1940 se Batista ujal role hlavy státu osobně. Zpočátku neměl s Washingtonem dobré vztahy, ale ty se zlepšily poté, co po útoku Japonců na Pearl Harbor vyhlásila Kuba válku mocnostem Osy. Ostrov sloužil jako výcvikový prostor pro americké letectvo a Spojené státy získaly další námořní základny. Na oplátku vykupovaly produkci cukru za výhodné ceny a poskytly štědré půjčky, což situaci v zemi stabilizovalo. Zvolení Ramóna Graua prezidentem roku 1944 znamenalo první poklidné předání moci za dvě desetiletí.

Vláda s požehnáním kmotrů

Batista si nějaký čas užíval luxusu na Floridě, ale již roku 1948 se vrátil na Kubu, kde získal křeslo v senátu. O čtyři roky později opět kandidoval na prezidenta. Protože však jeho vyhlídky ve svobodných volbách byly nevalné, rozhodl se zopakovat vojenský puč a 10. března 1952 svrhl demokraticky zvoleného Carlose Prío Socarráse. Okamžitě po převratu omezil ústavní práva a potlačil veškerou opozici. 

Už před válkou měl úzké osobní vazby na špičky americké mafie, jakými byli Meyer Lansky a Lucky Luciano. Ti již dlouho plánovali přesunout na Kubu část byznysu, protože měla výhodnou polohu a nesahala sem pravomoc FBI. Teď se tedy spolupráce s organizovaným zločinem stala součástí politiky. 

Kubánská vláda s využitím financí mafie v Havaně stavěla nové hotely a kasina pro bohatou americkou klientelu a v tamních bankách se praly špinavé peníze z hazardu, drog a prostituce. Prezident a úzký okruh věrných měli samozřejmě zaručen podíl ze zisku. Přestože se Havana měnila v druhé Las Vegas, zbytek šestimilionové Kuby zůstával chudý a nespokojenost s poměry opět narůstala. K nejradikálnějším odpůrcům režimu se řadili především studenti. Mezi nimi se stal nepřehlédnutelnou postavou student práv a později advokát Fidel Castro.

Castro plánuje revoluci

Ještě jako předseda studentské federace vystupoval proti sociálním nerovnostem a coby obhájce se pak aktivně zapojil do řady soudních procesů. Protože však boj proti režimu právní cestou nevedl k žádným výsledkům, rozhodl se pro ozbrojenou formu a založil ilegální skupinu, která shromažďovala zbraně a chystala přepad kasáren Moncada v Santiagu de Cuba. V přestrojení za vojáky se její členové chtěli zmocnit zbraní a rozšířit povstání mezi sběrače cukrové třtiny z okolí. Plán se inspiroval bojovníky za nezávislost v 19. století, kteří takto přepadali španělská kasárna. 

Skupina utvořila kolonu 16 aut, aby vypadala jako inspekce štábních důstojníků. Na kasárna mělo zaútočit 136 povstalců, dalších 24 plánovalo přepad malé posádky v Bayamo. Útok ale od počátku probíhal špatně. Kolona se časně ráno 26. července 1953 cestou ke kasárnám rozpadla a část nedorazila na místo včas. Stráže u brány také pohotově zahájily palbu a zalarmovaly posádku dřív, než se povstalci dostali do areálu. 

Castro pochopil, že pokračovat v boji je sebevražda, a nařídil ústup, bojiště ale opustil, aniž by jej zorganizoval. Mezi skupinami útočníků neexistovalo spojení, a tak bojovníci, kteří ostřelovali kasárna ze střechy sousední nemocnice, včas neustoupili; po zatčení je bez soudu postříleli. Armáda měla 18 mrtvých a 28 zraněných, útočníci ztratili devět padlých, 11 zraněných a 42 jich bylo zajato a popraveno. Fiaskem skončil i útok na Bayamo. 

Za mřížemi

Fidel Castro, jeho bratr Raúl a další povstalci skončili také v zajetí a stanuli před soudem. Fidel, který se hájil sám, dostal 15 let vězení, Raúl a několik dalších vůdců rebelů 13 a ostatní čekaly mírnější tresty. Bratry Castrovy před trestem smrti uchránilo zřejmě i to, že Fidelův tchán byl ministrem spojů a celá rodina jeho ženy patřila k Batistovým přátelům. 

Ani ve vězení ho nečekaly těžké podmínky. Odsouzení měli k dispozici knihovnu, nemuseli nosit vězeňské šaty ani tvrdě pracovat. V květnu 1955 byli navíc všichni propuštěni, načež založili Hnutí 26. července, tvořené především mladými liberály. Castro následně odcestoval do Mexika, kde se seznámil s Ernestem Che Guevarou, lékařem z Argentiny, který se stal jedním z jeho nejbližších spolupracovníků. Už po roce se zdálo, že nastal vhodný okamžik k návratu a zahájení ozbrojeného boje.

Image

Čtěte také

Střídání diktátorů: Revoluce, která změnila Kubu i celý svět

Vědci v rámci nového experimentu zkoumali vzorek horniny pojmenovaný Cumberland, který v roce 2013 získal rover Curiosity v oblasti Yellowknife Bay v Galeově kráteru. V analyzovaném vzorku byly nalezeny organické molekuly dekanu, undekanu a dodekanu, které se skládají z 10, 11 a 12 atomů uhlíku. Tyto sloučeniny teoreticky mohou představovat fragmenty mastných kyselin, což jsou základní stavební kameny života na Zemi.

Přítomnost objevených molekul naznačuje vyšší úroveň organické chemie na Marsu, což zvyšuje pravděpodobnost vzniku složitějších organických sloučenin potřebných pro život. 

Mastné kyseliny na Zemi produkují živé organismy pro stavbu buněčných membrán, vznikat ale mohou i abiotickými chemickými procesy, například při reakcích vody s minerály v hydrotermálních pramenech. Zda nalezené molekuly pocházejí z biologických procesů nebo „neživých“ proto není jasné. Více by mohl napovědět podrobnější rozbor těchto vzorů na Zemi.

Rover Curiosity již dříve odhalil jednoduché organické molekuly, nové zjištění ale poskytuje první důkaz o přítomnosti větších organických sloučenin. Objevené molekuly mají delší uhlíkový řetězec než dříve zaznamenané thiofeny a jsou také „větší“ v kontextu délky uhlíkového řetězce a molekulové hmotnosti. 

Objev organických molekul také potvrzuje jejich schopnost přežít drsné podmínky na Marsu, zejména pokud jde o radiaci a oxidaci. Vědci se domnívají, že na Marsu by se mohly nacházet ještě složitější organické molekuly nebo dokonce biosignatury, tedy chemické známky minulého života.

Image

Čtěte také

Najdeme život na Marsu? Rozhovor s fyzikálním chemikem z Akademie věd

Malá Magdalena přišla na svět do rodiny Artmannů 31. ledna 1785 ve Všeradicích na Berounsku. Otec Franz byl německé národnosti a pracoval na panství hraběte Kounice jako vrchnostenský purkrabí. Matka Josefa pocházela z české rodiny Kubínů a prý, na rozdíl od otce, razila přísnost možná až příliš nesmlouvavou. Nejspíš neměla na vybranou. Tatínek zemřel Magdaleně, když jí bylo sedm let. Smrt ale zažila už dříve u svých sourozenců. 

Vdova Josefa s dcerou se přestěhovaly do Prahy a poté do Plzně k příbuzným. Po celé roky je provázela finanční tíseň i nejrůznější zdravotní obtíže. Do školy – a to německé, začala Magdalena chodit až ve svých deseti letech. Do té doby ji doma vyučovala matka a také rodinný přítel Eugenikus Frank – vychovatel v rodině hraběte Kounice. K domácí výchově, či výuce patřily také ruční práce. První jehlice k upletení punčoch prý dostala Magdalena už ke svým pátým narozeninám. Matka tento dárek provázela slovy: ´Co si napříště upleteš, budeš mít. Jsi dost velká, abys mohla plést sama pro sebe´.

Magdalena, zvyklá na obtížný život, chodila do školy ráda a oblíbila si především mravoučné a biblické knihy. Byla přemýšlivá a spíš introvert. Poté, co vychodila školu, čekalo ji další stěhování. Znovu do Prahy, kde pobývala také u své tety a vydělávala si na živobytí. Naučila se domácí práce, a protože strýc vlastnil velkou knihovnu, mohla také číst a vzdělávat se. A tehdy prý začala psát: verše i drobné prózy, a to v němčině. Češtinu kolem sebe slýchávala, ale protože žila v německojazyčném prostředí, naučila se ji až později. 

Manželství 

Když jí bylo devatenáct let, seznámila se s o jedenáct let starším právníkem Janem Aloisem Rettigem. Bydlel ve stejném domě, jen o patro výš a od mládí věnoval vedle právnických a úřednických prací a věnoval také českým vlasteneckým aktivitám, přestože stejně jako Magdalena pocházel ze smíšené česko-německé rodiny. Matce se známost příliš nelíbila, ale když Magdalena těžce onemocněla, raději se sňatkem souhlasila. Svatbu slavili na Magdaleniny třiadvacáté narozeniny 31. ledna 1808. 

Zdraví novomanželky vyžadovalo jistou péči. K Rettigům tak docházel coby ošetřující lékař zanícený český vlastenec František Koráb. Často k nim i se svou manželkou chodíval na návštěvy a také díky jeho vlivu se Rettigovi k vlasteneckým aktivitám připojili. Magdalena se také díky němu naučila pořádně česky – do té doby totiž komolila češtinu s němčinou. František uspořádal sbírku na nákup českých knih a Magdalenu navrhl za knihovnici. A ona se svou vrozenou důkladností a poctivostí nelenila a všechny knihy přečetla, aby pak o nich mohla zasvěceně hovořit. Už po půl roce se jí čeština velmi zlepšila!

Po prvních literárních pokusech, jež označila ještě německým názvem Poetische Versuche, už píše především česky a pro české čtenáře. Jejich život se také proměnil ve sled stěhování, což souviselo s Rettigovou prací. Z Prahy se přesunuli do Tábora, pak do Přelouče. Zde se jim narodily dvě děti, nejprve v roce 1813 dcera Jindřiška Milina a o tři roky později pak syn Karel. Na další adrese v Ústí nad Orlicí spatřil roku 1821 světlo světa jejich třetí syn Josef Ondřej Liboslav Rettig. Ústí později vyměnili za Rychnov nad Kněžnou.

Česká vlastenka 

Právě Východní Čechy prosluly svými vlasteneckými aktivitami. A vedle péče o rodinu a domácnost se do nich Magdalena i její manžel aktivně zapojili. Rozšiřovali si okruh přátel podobného zaměření. Magdalena už vydala dva svazky svých poetických pokusů, dále dva svazky deníků a také několik dramatických děl. Stala se z ní zároveň nadšená propagátorka češtiny a dalších činností vlasteneckého rázu. A právě literatura tehdy posilovala nejen rozvoj českého jazyka, ale také umožňovala vznik a etablování moderního českého národa. 

V hradeckém nakladatelství vyšla roku 1821 její první česky psaná literární práce nazvaná Mařenčin košíček. Do podtitulu vepsala Magdalena věnování „pro dcerky české“. Publikování jí dodalo odvahu. Sympatizanti a přátelé na ni naléhali, ať píše dál. Český jazyk a vzdělávání dívek se staly součástí jejího života. Zaměřila se na drobnou prózu, překládala veselohry pro divadlo. Povídky Chudobičky z roku 1826 napsala jak v češtině, tak v němčině. Šlo vlastně o učebnici jazyků. 

Příležitostně také skládala básně, i tady nejprve v němčině. Rettigová nakonec ve vlasteneckých kruzích svou tvorbou docela proslula, přestože čelila jisté nedůvěře. Nevěřili jí autorství, protože byla přece jen žena. A tak ve společnosti absolvovala dokonce jakýsi test, zda opravdu umí veršovat. Obstála, a tím posílila nejen svou pozici, ale také ukázala, že i ženy mohou zastávat jinou roli než manželky, matky a hospodyně. 

Kuchařka a vychovatelka 

Ve stejném roce jako Chudobičky vychází její slavná kuchařka, a to pod názvem Domácí kuchařka aneb pojednání o masitých a postních pokrmech pro dcerky. Obsahovala nejen recepty, ale nalézáme zde také doporučení na využití především lokálních surovin, na vzhled jídla, chuť i úpravu stolu. K oblibě této kuchařky zásadně přispěla i její srozumitelnost a to, že využívala běžně dostupných surovin tak, aby vznikla strava jednoduchá, zdravá a pestrá. Hospodyňky se tak učily i to, jak šetřit, neplýtvat a využívat každý zbytek. 

Rettigová tím zúročila své dlouholeté zkušenosti a vztah k domácnosti a hospodyňským pracem, který ji provázel už od doby, kdy se ještě na panství hraběnky Bredovské v Kamenné u Příbrami dostala do místní kuchyně. Pozorovala tamního kuchaře, jak vaří, zapamatovala si postupy a některé recepty si také zapsala. Brzy se prý stala žačkou mistra kuchaře, kterého předčila. A právě svou kuchařkou se zapsala do historie i současnosti. 

O čtyři roky později se rodina Rettigů opět stěhuje, tentokráte už naposledy. Jejich bydlištěm se stává východočeská Litomyšl. V tomto městě se vlasteneckým aktivitám dařilo – fungovala tu česká tiskárna i nakladatelství. Rettigová pokračovala ve své literární práci, ale vedle všech těchto aktivit se rozhodla pořádat soukromé kurzy vaření pro měšťanské dívky. Nakonec jimi prošlo kolem dvou stovek děvčat. Žačky se naučily vedle vaření také prostírat, konzervovat potraviny a přičichly k základům kuchyňské hygieny. Ovšem tím práce domácí hospodyňky zdaleka nekončila. V kurzech se vyučovalo také pletení, háčkování, vyšívání a po výuce pak následovala četba z českých knih. Magdalena vychovávala další vlastenecky zaměřenou generaci. A především zcela obrátila vnímání role dívek a žen nejen v domácnosti, ale i ve společnosti. 

Dobrotivá matinka 

Děvčata se tehdy na rozdíl od chlapců sotva naučila číst a psát. Nepočítalo se, že by ve svém vzdělání jakkoliv pokračovala a nikdo se o to ani nestaral. Tuto pomyslnou mezeru tak vyplnila právě Magdalena Dobromila Rettigová. Vyučovala názorně a prakticky, rozšiřovala jejich vzdělání a seznamovala je s literaturou. Dokázala být i rádkyní a oporou, i proto ji dívky oslovovaly matinko. Věnovala se ale i chlapcům. Řady studentů se ujala a pomohla jim shánět peníze na vzdělání. Nastavila tak možnosti, které následně vedly k zakládání rodinných škol, a také ženských výrobních spolků. 

Svět, ve kterém Rettigová žila, měl svá pravidla a právě ona je častokráte svým jednáním i aktivním přístupem překračovala. Citlivost k společenským vztahům a vnímání rozdílů v postavení ženy, stejně jako důraz na vzdělání – včetně mravního, jí přinesly nejen obdiv a sympatie, ale také trpké chvíle. Každý, kdo se vydá pomyslnou cestou proti proudu, se stává jistým terčem. A když 5. srpna 1845 zemřela, trvalo ještě dlouhých třicet let, než ji na litomyšlském hřbitově u jejího hrobu postavili díky paním a dívkám pěkný pomník.

Image

Čtěte také

Osudy krásné vlastenky: Nelehký životní úděl Boženy Němcové (1)