Bonobové, naši nejbližší příbuzní, podle vědců vykazují pokročilou formu komunikačního systému, který sdílí některé vlastnosti s lidským jazykem. Studie publikovaná v časopise Science ukazuje, že bonobové používají princip tzv. kompozicionality, tedy skládání jednotlivých zvuků do složitějších struktur s novými významy.

Lingvisté rozlišují dva typy kompozicionality – triviální a netriviální. V případě triviální kompozicionality nesou jednotlivé prvky specifický význam a jejich skládáním vzniká komplexnější sdělení (např. „upéct koláč“). V netriviální kompozicionalitě jeden prvek mění význam jiného (např. „dýňový koláč“, kdy „dýňový“ specifikuje druh koláče).

Až dosud byla netriviální kompozicionalita považována za unikátní pro lidský jazyk, ale nová zjištění vědců naznačují, že ji využívají i bonobové, byť v omezené míře.

Výzkum v pralesích Konga

Vědci vedení Mélissou Berthetovou nahráli během pěti měsíců v rezervaci Kokolopori v Demokratické republice Kongo 700 různých volání bonobů. Zaznamenali širokou škálu zvuků a analyzovali jejich kontext – například zda bonobové jedli, komunikovali s ostatními nebo se připravovali na konflikt.

Pomocí lingvistických metod poté vědci vytvořili jakýsi „slovník“ bonobí komunikace a zkoumali kombinace jednotlivých zvuků. Ukázalo se, že některé z těchto kombinací mají významy, které přesahují pouhý součet významů jednotlivých částí, což ukazuje na netriviální kompozicionalitu. Některé kombinace hlasových projevů se vyskytovaly například v citlivých sociálních situacích, jako je páření nebo projevy dominance.

Podle Simona Townsenda z Curyšské univerzity sice bonobí kompozicionalita není tak sofistikovaná jako lidská, představuje další krok k pochopení evoluce jazyka. Pokud tuto vlastnost sdílí i další primáti, mohla by být klíčovým prvkem ve vývoji komunikace předchůdců moderního člověka.

Jazyk bonobů

Ne všichni ale s uvedenými závěry souhlasí. Podle Shana Steinert-Threlkelda z Washingtonské univerzity, by bonobí kombinace mohly představovat spíše idiomy než skutečné kompozice s novými významy. Idiomy představují ustálená spojení, jejichž celkový význam ale nelze odvodit z významů jednotlivých slov (např. „mít máslo na hlavě“).

Ještě rezervovanější postoj k závěrům curyšských vědců vyjádřil kognitivní vědec Thom Scott-Phillips ze Středoevropské univerzity, podle kterého bychom podobných výsledků mohli se stejnou metodou dosáhnout i u bakterií, což podle něj zpochybňuje samotnou definici netriviální kompozice. Phillips sice považuje práci Berthetové za velmi působivou, nicméně je podle něj otázkou, zda vyvozované závěry skutečně odpovídají jejím zjištěním.

Image

Čtěte také

Nové poznatky o komunikaci lidoopů: Šimpanzí rodina si předává vlastní signál

Lišejníky nejsou jediným organismem, ale symbiotickým společenstvím hub, která má velmi těsný vztah s řasami a sinicemi. Díky spojení různých ekologických strategií jsou lišejníky velmi odolné vůči některým faktorům prostředí. Rostou i v místech, kde to zvládají jen málokteré organismy, jako jsou pouště nebo tundra. Bývají to pionýrské organismy v nově vzniklých prostředích a po nějakou dobu vydrží i podmínky vesmírného prostoru.

Kaja Skubałová z polské Jagellonské univerzity v Krakově a její tým jako první uspořádali s experiment, v němž prokázali, že lišejníky mohou přežívat v podmínkách, které odpovídají Marsu, včetně ionizujícího záření, a přitom zůstávají v metabolicky aktivním stavu. To znamená, že lišejníky mohou na Marsu žít a stát se součástí případných ekosystémů.

Lišejníky na Marsu

Výzkum, jehož výsledky zveřejnil odborný časopis IMA Fungus, prokázal, že lišejníky mají slušný potenciál růst na povrchu Marsu. Až doposud byl přitom nechráněný povrch rudé planety považován za v podstatě neobyvatelný pro pozemské organismy. Nyní se ale zdá, že by lišejníky mohly sehrát zajímavou roli osídlování cizích světů.

Výzkum týmu Skubałové se soustředil na dva druhy lišejníků, džbánovku mechovou (Diploschistes muscorum) a pukléřku pichlavou (Cetraria aculeata). Vědci je vystavili simulovaným podmínkám povrchu Marsu pod dobu pěti hodin. Lišejníky musely zvládnout specifické složení atmosféry a její tlak, kolísání teplot, a také rentgenové záření.

Významné bylo především zjištění, že lišejníky, zejména džbánovka, přežijí v podmínkách Marsu i při intenzivním rentgenovém záření, které souvisí s aktivitou Slunce. Výsledky Skubałové a jejích kolegů vyvracejí představy, podle nichž je ionizující záření nepřekonatelnou překážkou pro život pozemského typu na povrchu Marsu, což je dobrou zprávou pro případné projekty osídlování rudé planety pozemskými organismy.

Image

Čtěte také

Jak si vedly pozemské plodiny v simulované půdě Měsíce a Marsu?

Majáky se pro mnohé staly symbolem samoty. Místem, kde se člověk utkává s drsným počasím a s krutou sílou moře. Ale také zdrojem naděje, neboť jejich světlo pomáhá lodím proplout skrz zrádné bouře a bezpečně zakotvit v přístavu. Málokteré povolání navíc opřádá tolik romantických představ jako právě správce majáku. Jaký život však tito muži doopravdy vedli? Sžírala je samota natolik, aby se nakonec uchýlili k dobrovolné smrti nebo v lepším případě skončili v ústavu pro duševně choré? A jsou vůbec majáky a jejich správci v době, kdy se celý svět spoléhá na GPS navigaci, ještě potřeba?

Vítejte v přístavu

Ve starověku se původně na kopcích zapalovaly ohně, aby mořeplavcům ukazovaly směr. Postupem času však lodní doprava zhoustla a obří vatry vystřídaly vysoké věže. Zřejmě nejznámější příklad z období před přelomem letopočtu nabízí maják, jenž se tyčil na ostrově Faros u vjezdu do alexandrijského přístavu. Zhruba stometrový obr vznikal mezi roky 280 a 247 př. n. l. a na dlouhá staletí představoval nejen div světa, ale také jeho nejvyšší stavbu. Koncem 1. a začátkem 2. století jej však zásadně poničila zemětřesení. Nadále sice fungoval jako denní maják, ale časem ztratil na významu a lidé jeho konstrukci postupně rozebrali na stavební materiál.

Alexandrijský maják a jeho tehdejší protějšky nicméně neplnily stejnou funkci jako podobné stavby dnes. Jednalo se spíš o orientační body a většinou značily vjezd do přístavů. V zařízení upozorňující na nebezpečí pod hladinou či na útesy se majáky proměnily až na sklonku 18. století, k čemuž přispěla také pokročilejší technologie: Zdrojem světla se postupem času stala tzv. Argandova lampa využívající velrybí, tulení, či dokonce olivový olej, jenž se samospádem doplňoval z nedalekého rezervoáru. Oheň pak v roce 1843 ustoupil elektřině, která poprvé v historii rozsvítila maják v oblasti South Foreland na jihovýchodě Británie.

V rodinném kruhu

Aby bylo světlo vidět z co největší dálky, musel se jeho paprsek usměrnit, k čemuž se používala složitá soustrojí a čočky. Adekvátní výkon však vyžadoval velmi rozměrnou a těžkou optiku. O změnu se v roce 1822 postaral francouzský fyzik Augustin-Jean Fresnel: Klasickou čočku zbavil částí, které se přímo nepodílejí na lomu paprsků, a tenčí i lehčí výsledek zvýšil viditelnost světla na desítky kilometrů. S vylepšenou technologií se tedy majáky staly nedílnou součástí mořeplavby a bezpečnostním prvkem, který zachránil mnohé životy. Jejich správná funkce se ovšem v minulosti nedala automatizovat, takže se zrodilo povolání, jež některé lidi děsilo, zatímco jiné přitahovalo.

Když se řekne „správce majáku“, většině z nás se nejspíš vybaví drsný a zarostlý samotář, který v osamění čelil divokým živlům. Realita se však značně lišila. Práce na majáku byla velmi namáhavá a tvrdá: Zahrnovala nejen doplňování paliva do lamp a jejich otáčení, ale také údržbu věže, kterou neustále narušovalo slané ovzduší a nevlídné počasí. Správce také musel být připravený ihned zasáhnout, pokud se stal svědkem námořního neštěstí, a v neposlední řadě se potýkal s tíživou samotou. Hlídači si s sebou proto brávali manželku, a dokonce i děti. Ani rodina, jež s prací pomáhala, však nemohla zabránit následkům vyčerpání. Vstávalo se brzy ráno, spát se chodilo pozdě a žádné volno neexistovalo. Obyvatelé majáků navíc žili s trvalým vědomím, že v případě nouze pomoc nedorazí okamžitě – zvlášť pokud šlo o věže stojící na odlehlých ostrovech.

Zpátky do léčebny

Kromě všech popsaných obtíží pracovali správci také v blízkosti nebezpečných látek. Fresnelovy čočky se totiž musely v pravidelném tempu otáčet, a aby se s rozměrným a těžkým soustrojím snáz manipulovalo, umísťovalo se do nádrží naplněných rtutí. V 19. století se přitom ještě nevědělo, že jsou rtuťové výpary jedovaté a mají neblahý vliv i na psychiku. Předpokládá se proto, že za řadu případů, kdy správci majáků zešíleli, nebo dokonce spáchali sebevraždu, mohla právě otrava tekutým kovem.

Například jistý William Brown, jenž se staral o maják na kanadském ostrově Ballenas, se v květnu 1905 ocitl v léčebně pro choromyslné poté, co kolegovi na pevnině poslal prazvláštní telegram. Jeho žena si navíc stěžovala na manželovo podivné násilnické chování. Během června však Browna z léčebny propustili, protože se takřka zázračně uzdravil. Záhy se tedy vrátil k původní práci na majáku, ale jeho stav se opět zhoršil, takže v dubnu 1906 už byl v léčebně zpátky… Ačkoliv nelze s jistotou tvrdit, že za jeho potíže mohla výhradně rtuť, podle odborníků sehrála nejspíš v narušení jeho duševního zdraví významnou roli.

Počítače na scéně

Osamělí správci, zničení každodenní dřinou a odkázaní sami na sebe, si navíc připadali odtržení od světa. Každé vrznutí, zaskřípění či bouchnutí v nich tak vyvolávalo paranoidní představy a řada z nich si údajně stěžovala, že je někdo sleduje. Není tedy divu, že mnozí hlídači na zmíněném postu zemřeli, nebo jej časem nedokázali zastávat. Ke slovu se pak nezřídka dostávaly jejich ženy, případně dcery. Pokud totiž bydlely se svými choti a otci u majáku, pomáhaly se o jeho chod starat a v každodenních povinnostech se vyznaly. A než zaučovat novou sílu, bylo zkrátka mnohem snazší využít tu, jež se nacházela přímo na místě. Strážkyně majáku tudíž už v polovině 19. století představovala jednu z prvních ženských pozic v americké státní správě mimo kancelářské profese.

Časem však technologie pokročily a správce či správkyně nahradily automatizované systémy, přičemž prvním případem se stal již roku 1894 skotský maják Oxcars (viz Lidé nejsou potřeba). Dnes tedy drtivou většinu zmíněných zařízení kontrolují počítače a člověk zasahuje pouze při údržbě či v případě potíží. Ve Spojených státech dosud stojí 779 majáků a jen jediný spravují lidé – jedná se o Boston Light v bostonském přístavu, jehož „lidský prvek“ je dán zákonem. Podobná situace panuje i ve zbytku světa, kdy pouze minimum ze současných zhruba dvaceti tisíc věží zabezpečují na denní bázi správci. Majáky navíc často využívají solární panely, takže jsou zcela soběstačné. Moderní doba ovšem změnila nejen jejich chod, ale také funkci.

Hladina stoupá

V současnosti, kdy je povrch planety do detailů zmapovaný a můžeme využívat výhody GPS navigace, se majáky zdají být takřka zbytečné. Pro jejich zachování přesto existuje nemálo argumentů: V první řadě nejsou náchylné k výpadkům systému a jejich navigace zůstává spolehlivá takřka za všech okolností. Navíc představují okamžitou vizuální pomůcku k orientaci v jednotvárných vodách oceánů a moří. Systém GPS je tedy z mapy nevymazal, ale spíš se zařadil vedle nich: Obzvlášť v pobřežních oblastech s hustším provozem se proto kapitáni rádi spoléhají nejen na informace z elektroniky, ale také na záři majáků.

V neposlední řadě pak světelné věže skýtají cenné informace výzkumníkům a meteorologům, kteří je osazují vybavením například pro měření síly větru či odparu vody. Majáky navíc nepracují samostatně, ale spojují se do sítí, a podávají tak ucelený obraz o povětrnostních podmínkách v rozsáhlých oblastech. A koneckonců slouží i jako ukazatele globálního oteplování a stoupání hladiny moří: Mnohé z nich se totiž vinou klimatické změny ocitají mnohem blíž hladině…

Image

Čtěte také

Poustevníci moře: Jak se žilo strážcům a strážkyním majáků (1)

Postupující změna klimatu zasahuje celé ekosystémy. Na řadě míst se objevují problémy s dostupností vody, ať už jde o půdu, jezera nebo třeba řeky. S tímto zjištěním přichází tým odborníků, který vedl Ki-Weon Seo z australské Univerzity v Melbourne. Badatelé zkombinovali data o půdní vlhkosti ze satelitních snímků, měření mořské hladiny a další faktory, aby odhadli změny v zásobě vody na souši.

Když zjistili, že za zhruba dvacet let zmizelo z půdní vlhkosti přes 2 000 gigatun vody, nejprve si mysleli, že jde o výpočetní chybu. Pak se bohužel ukázalo, že o chybu nejde. Voda mizí nejen z půdy, ale také z jezer, řek, sněhových polí a dalších míst, která na souši zadržují vodu. Nejde přitom o to, že by voda mizela někam do vesmíru. Přesouvá se do oceánu, což přispívá ke vzestupu jeho hladiny.

Zemědělství na suchu

Ústup vody ze souše představuje vážný problém především pro zemědělství. Probíhající oteplování zvyšuje zátěž pěstovaných rostlin horkem a rostliny v důsledku toho potřebují stále více vody. Zemědělství tím pádem spotřebovává více vody, než si může dovolit. Výsledky pozoruhodného výzkumu zásoby vlhkosti na souši v těchto dnech zveřejnil vědecký časopis Science.

„Jde o dlouhodobé klimatické změny, které se v budoucnu mohou zase obrátit nazpět, ale nejspíš k tomu nedojde za našich životů,“ vysvětluje Katharine Jacobsová z Arizonské univerzity. „Množství skleníkových plynů v atmosféře stále roste a nejspíš i bude růst, takže se rychlost vypařování vody na souši nejspíš nezlepší.“

Seo s kolegy rovněž potvrdili nedávné vysvětlení pro nepatrné změny v rotaci Země. Podle vědců souvisejí se změnami vlhkosti na planetě. Hydrologa Luise Samaniega z Postdamské university takové mechanismy fascinují, současně je ale považuje za naléhavý budíček. Podle něj jsou změny rotace Země jako planetární elektrokardiogram, který v současnosti připomíná pacienta s arytmií.

Image

Čtěte také

Jak se krade voda: V některých částech planety se z vody stal luxus

První z chyb či spíše série omylů, kterých se dopustili vůdci západoevropských mocností – Velké Británie a Francie, spadá do období konce 30. let. V první řadě šlo o politiku appeasementu, která fatálně ztroskotala. Obětování spojeneckého Československa nepřineslo nic jiného než posílení agresora o nezanedbatelný arzenál a vyšší průmyslový potenciál. Navíc utvrdilo Hitlera v přesvědčení, že politici v Paříži a Londýně jsou slabí a nebudou chtít bojovat, i když Wehrmacht přepadne Polsko. Poté, co se tak v září 1939 skutečně stalo, učinily západní velmoci další fatální chybu a zmohly se pouze na symbolické odpovědi, místo aby proti třetí říši udeřily plnou silou a přenesly válečné operace na její vlastní území.

Generálové Wehrmachtu přitom počítali s tím, že Německo se dostane do tíživé situace boje na dvou frontách. Erich von Manstein si například dodeníku zapsal, že jediná možnost, která Varšavě zbývá, je držet se do doby, než ofenziva západních mocností přinutí Němce stáhnout většinu svých sil z Polska.

Dvojitý šach v Ardenách

Rychlá porážka Francie v květnu a červnu 1940 jistě představuje jedno z velkých překvapení druhé světové války. Klíčovou příčinou se stal pro Paříž smrtící německý úder skrze Ardeny směrem na Sedan. Šlo přitom o obrovské selhání a chybu francouzských zpravodajských služeb, které nezachytily, nebo přímo ignorovaly, celou řadu indikátorů ukazujících na záměry Wehrmachtu. Nad Ardeny například ve zvýšené míře pronikaly letouny Luftwaffe, do Lucemburska jezdilo mnoho německých „turistů“ a existovaly též informace o tom, že Abwehr nasadil vynikající operativce na průzkum území mezi Sedanem a Amiensem. Francouzi považovali Ardeny za vynikající přírodní bariéru, přes kterou by se dal jen velmi těžko vést velký tankový úder – například armádní generál Maurice Gamelin prohlásil, že Ardeny a řeka Máza dohromady tvoří „nejlepší protitankovou překážku v celé Evropě“. 

Tyto úvahy ovšem poněkud oslabilo vojenské cvičení provedené v roce 1938 generálem André-Gastonem Prételatem. To simulovalo situaci, kdy se sedm německých divizí pokouší proniknout přes Ardeny a Mázu. Výsledkem bylo velmi rychlé zhroucení francouzské obrany, přičemž Prételat prorocky odhadl, že Němcům by trvalo asi 60 hodin, než by se dostali k Máze, a další den, než by ji překonali. Byl ale obviněn z přílišného pesimismu. 

Když se pak Francouzi na podzim 1939 přece jen rozhodli posílit obranu v okolí Sedanu, bylo již pozdě. Nepříznivé zimní počasí jim znemožnilo ve větší míře provádět opevňovací práce. Ještě 11. dubna 1940 žádal generál Charles Huntziger o přidělení dalších čtyř divizí, které by pracovaly na obranných pozicích, byl ale odmítnut. Němci vzápětí využili všech francouzských slabin a bleskově se probili přes špatně připravenou obranu u Sedanu, načež zahájili postup na Amiens a dál k průlivu La Manche. Šlo o rozhodující okamžik celého západního tažení.

Aby toho nebylo málo, podařilo se německé armádě zaskočit Spojence v Ardenách ještě jednou během operace Wacht am Rhein v prosinci 1944. Tentokrát jim ale překvapivý úder vítězství nepřinesl – na vině byla jednak přílišná ambicióznost Hitlerova plánu a jednak špatná zásobovací situace hroutící se třetí říše. I tak ale dokázali připravit americké armádě horké chvilky.

Opakování cizích chyb

Němci před válkou kladli přílišný důraz na hladinová plavidla, a tak neměli v momentě jejího vypuknutí dostatek ponorek. Podobnou chybu si ovšem na konto připsali i Američané. Po vstupu do války se naplno rozjela mohutná zbrojní výroba, díky níž se z US Navy v krátké době stala ohromující síla. Jen zlomek zdrojů a úsilí bylo ale investováno do stavby podmořských člunů. Přitom to byli právě ponorkáři, kteří měli lví podíl na vítězství v Pacifiku. 

Udává se, že ačkoliv tvořili pouze 1,6 % veškerého personálu US Navy, připsali si 55 % zničených japonských plavidel. Válečných hlídek se zúčastnilo pouhých 263 amerických ponorek a otázkou tak zůstává, jak by se boje na tomto válčišti vyvíjely, pokud by se Američané více zaměřili právě na operace podmořských člunů. Udává se, že za cenu jedné bitevní lodě mohli postavit 30–40 velkých oceánských ponorek.

Prezidentův nečekaný požadavek

V lednu 1943 se v Casablance odehrála spojenecká konference, na níž se diskutovalo především o další strategii pro evropské válčiště. Protože Stalin se nemohl zúčastnit, probíhala hlavní diskuse mezi Winstonem Churchillem a Franklinem Rooseveltem. Právě americký prezident přišel s požadavkem bezpodmínečné kapitulace Německa, Japonska a Itálie, čímž byla vyloučena jakákoliv vyjednávání o mírových podmínkách. Ačkoliv zřejmě ani Churchill, ani Stalin s touto doktrínou zcela nesouzněli, byla nakonec přijata. V diplomatických kruzích však způsobila vlnu nevole, neboť byla příliš jednoznačná a neflexibilní a zároveň měla negativní dopad na morálku německého hnutí odporu. 

Jedním z vůdců utajené opozice byl i šéf Abwehru admirál Wilhelm Canaris, který poté, co obdržel informaci o požadavku bezpodmínečné kapitulace, prohlásil před svým spolupracovníkem plukovníkem Erwinem von Lahousenem toto: „Studenti historie si po této válce nebudou muset lámat hlavu jako po té minulé, aby určili, kdo byl vinen jejím rozpoutáním. Jiná věc ale bude, pokud budeme uvažovat o vině za její prodlužování. Ti na druhé straně nás nyní připravili o poslední zbraň, kterou jsme to mohli ukončit. Bezpodmínečnou kapitulaci naši generálové nepřijmou. Teď nevidím žádné řešení.“ K této tezi se dnes přidává i celá řada historiků. Pokud by Roosevelt nepřišel se svým nečekaným požadavkem, mohla být druhá světová válka kratší.

Image

Čtěte také

Pořádná šlápnutí vedle: Fatální chyby mocností Osy za 2. světové války

Práce astronomů někdy může připomínat archeologii. Často zkoumají události, které se odehrály v dávné minulosti a zanechaly po sobě stopy, připomínající archeologické artefakty. Vesmírná archeologie se může týkat galaxií, hvězd nebo i explozí supernov. 

Noa Keshetová z Izraelského technologického institutu Technion a její kolegové se nedávno zaměřili na dvojhvězdný systém GRO J1655-40. Tvoří ho černá díra o téměř sedminásobku hmotností Slunce a hvězda s přibližně poloviční hmotností. Původně šlo o dvě mohutné hvězdy, z nichž ta hmotnější přibližně před milionem let explodovala v podobě supernovy a zanechala po sobě dotyčnou černou díru.

Supernova ve dvojhvězdě

Když došlo k explozi supernovy, část materiálu z této ohromující exploze dopadla na hvězdného partnera hvězdy. Černá díra, která se objevila na místě bývalé hvězdy, následně začala partnera „okusovat“ a do rentgenového záření dvojhvězdy se „propsalo“ složení materiálu původní supernovy.

Vědci ke svému výzkumu použili archivní data americké vesmírné rentgenové observatoře Chandra. Jako archeologové pátrali po stopách zmíněné supernovy, konkrétně po signaturách různých chemických prvků. Jejich přítomnost či nepřítomnost v rentgenovém záření dvojhvězdy odhaluje vlastnosti hvězdy, která tehdy explodovala jako supernova. Výsledky vesmírné archeologie uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal.

Analýzy obsahu 18 různých chemických prvků, jejichž přítomnost prozradilo rentgenové záření, dovedly badatele k závěru, že hvězda, která v systému GRO J1655-40 explodovala jako supernova, měla hmotnost asi jako 25 Sluncí. Zároveň byla mnohem bohatší na těžší chemické prvky než naše Slunce.

Image

Čtěte také

Galaktická archeologie: V Mléčné dráze se skrývají fosilní pozůstatky spirálních ramen

Dříve byl označován jako pneumogastrický nerv, protože se zásadně podílí na řízení funkcí plic a žaludku. Dnes však lékaři přiznávají tzv. bloudivému nervu mnohem širší spektrum aktivit. Kromě jiného zasahuje významně do duševní rovnováhy a sehrává podstatnou roli při depresích nebo záchvatech úzkosti.

100 000 čidel v těle

„Tak mi řekněte… třeba… třeba… co je to interocepce,“ vybafne profesor na zkoušeného studenta. Tomu se zatají dech a srdce mu divoce buší. Ne a ne si vzpomenout. Přitom je sám ukázkovým příkladem této schopnosti. Bušení krve ve spáncích a narůstající tlak na hrudi mu jasně říkají, co se v jeho organismu odehrává. A to je interocepce – schopnost přesně a včas vnímat vnitřní stavy těla.

Možná si její existenci neuvědomujeme tak jasně, jako je tomu v případě exterocepce – tedy vnímání okolí pomocí smyslů. Interocepce je však neméně důležitá. Kromě toho, že nám umožňuje nepřetržitě monitorovat měnící se poměry v našem těle, se podílí také na udržování rovnováhy životních procesů, tzv. homeostázy, motivuje nás k činnosti, formuje naše myšlenky i emoce. 

Klíčová role při zajišťování interocepce patří bloudivému nervu, odborně označovanému jako nervus vagus. Z každé strany těla do něj přicházejí informace sbírané zhruba 100 000 nervovými buňkami. Mozek tak získává například přehled o chemických látkách vylučovaných do střeva bakteriemi a může včas zareagovat na nástup střevní infekce. Nervus vagus zaznamenává také mechanické podněty, jako je například roztažení plic při nádechu.

Desátý z tuctu

Z mozku, z tzv. mozkového kmene, vystupuje plný tucet párů nervů, aby propojily mozek s tělem. Jako desátý se vydává do lidského organismu bloudivý nerv. Jméno si vysloužil tím, že proniká do nejrůznějších částí těla. Inervuje třeba tvrdou plenu mozkovou, která chrání povrch mozku v lebce. Řídí pohyb svalů hltanu a hrtanu, zasahuje až ke kořeni jazyka a k hrtanové příklopce. V hrudníku řídí funkce jícnu, plic a srdce, v břišní dutině se podílí na řízení žaludku, jater, tenkého i tlustého střeva a ledvin. 

Nervus vagus patří k tzv. parasympatickému nervstvu, u něhož převládají tlumivé funkce nad těmi stimulačními. Jeho partnerem je nervstvo sympatické, u něhož převládá naopak stimulační aktivita nad útlumem. Oba nervové systémy se vzájemně doplňují. Například při stresové zátěži se aktivuje sympatické nervstvo, aby uvedlo organismus do stavu pohotovosti. Zařídí tak například zvýšení tepové frekvence. Pro uklidnění z této celkové mobilizace je zapotřebí akce parasympatického nervstva, které svou aktivitou tepovou frekvenci opět sníží.

Tak je tomu v případech, kdy sympatické a parasympatické nervstvo pracuje s optimálním nasazením. Pokud je ale tento systém vyveden z rovnováhy, má to pro člověka vážné následky. Nevyváženost nervstva označovaného také zkráceně jako parasympatikus a sympatikus se prozradí například na tepové frekvenci, konkrétně na její variabilitě. Časové intervaly, v jakých po sobě následují jednotlivé tepy srdce, nejsou stále stejné – jejich délka kolísá. 

Zjednodušeně lze říct, že čím jsou „pauzy“ mezi srdečními tepy variabilnější, tím je vliv parasympatiku a sympatiku na tento orgán vyrovnanější. Snížená variabilita srdečního tepu prozrazuje příliš silné nabuzení sympatického nervstva. Za těchto podmínek je organismus stále hnán do mobilizace a „zklidnění“ parasympatikem je nedostatečné.

Nerv a střevní mikrobiom

Mikrobiální osádka trávicího traktu, tzv. střevní mikrobiom, je tvořena pestrou paletou více než tisícovky druhů bakterií. Celkové počty bakterií ve střevu se pohybují kolem 40 bilionů. Druhová skladba střevní mikroflóry ovlivňuje lidské zdraví na široké frontě. Lékaři mají k dispozici stále více důkazů o tom, že bakterie žijící ve střevě zasahují také do funkcí mozku, a to jak pozitivně, tak i negativně. Už dlouho pro to měli vědci k dispozici nepřímé důkazy.

Zánětlivá střevní onemocnění jsou často provázena psychickými problémy a mnozí pacienti s psychiatrickým onemocněním trpí zažívacími obtížemi. V těchto případech ale není jasné, co je příčina a co následek. Kdo by se podivoval nad tím, že člověk sužovaný střevní infekcí upadá do depresivních nálad, protože mu je dlouhodobě špatně a nemůže se věnovat běžným aktivitám?

Experimenty na laboratorních zvířatech odhalily oboustranné provázání mikrobiomu s mozkem. Aktivity mozku ovlivňují stav mikrobiomu a naopak, stav mikrobiomu ovlivňuje aktivity mozku. V roli prostředníka vystupuje v obou případech bloudivý nerv. Britští vědci prokázali, že se potkanům vystaveným silnému stresu mění střevní mikrobiom. A jejich japonští kolegové demonstrovali, že po přenosu bakterií ze střev stresovaných myší do střeva myší, jež žily bez stresu, dochází u příjemců k jasným změnám v chování, jež odpovídají reakci na stres.

Stresované myši

Další podobné pokusy postavily vědce před otázku, zda můžeme zásahem do mikrobiomu dosáhnout žádoucích změn v chování. Při hledání odpovědi výzkumníci vystavili laboratorní myši silnému stresu a zároveň jim podávali speciální kmen bakterií z rodu Lactobacillus. Myši se vypořádávaly se zátěží mnohem snáze a jejich chování se blížilo myším, jež stresu vystaveny nebyly. Velmi zajímavé výsledky přinesly experimenty zacílené na výzkum vlivu mikrobiomu na stárnutí. Vědci odebrali střevní bakterie mladým myškám a přenesly je do střeva myší na sklonku života.

V organismu příjemců vyvolal „mladistvý“ mikrobiom širokou škálu změn, jež lze označit za „omlazení“. U myších seniorů došlo například ke zlepšení funkcí imunitního systému. Analýzy látek produkovaných mozkem naznačovaly, že i tam došlo k omlazení, a to v části známé jako hipokampus. Ta sehrává zásadní úlohu při ukládání informací do paměti. Změny nepostihly jen zastoupení chemických látek v hipokampu. Po přenosu střevních bakterií mladých dárců se starým myším opravdu výrazně vylepšila paměť, což omlazení myší senioři demonstrovali například rychlejší orientací v bludišti.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda stejně silně působí mikrobiom i na lidský mozek. To už se prokazuje obtížněji, ale vědci si i s tím poradí. V jednom experimentu například odebírali střevní bakterie pacientů s těžkými duševními depresemi a vpravili je do střev laboratorním potkanům. U zvířat došlo následně k výrazným změnám v chování. Byla apatická a bázlivá, což jsou projevy podobné příznakům duševní deprese.

Nervus vagus vs. Parkinson

Dalším z neblahých následků narušené skladby mikrobiomu, jež jsou zprostředkovány bloudivým nervem, by mohla být i Parkinsonova choroba. Tímto závažným neurodegenerativním onemocněním trpí na světě kolem deseti milionů lidí. Rozvíjí se v důsledku zániku buněk, jež v části mozku označované jako substantia nigra produkují dopamin. Podnět, který vede ke zničení těchto buněk, byl pro neurology dlouho obestřen tajemstvím. Na stopu je přivedly analýzy střevního mikrobiomu pacientů s Parkinsonovou chorobou.

Ty prokázaly nápadný úbytek některých druhů bakterií náležejících do rodu Prevotella, jež pomáhají zdravým lidem trávit vlákninu. Naopak, lidé postižení Parkinsonovou chorobou mají zmnožené některé druhy bakterií náležejících do skupiny Enterobacteriaceae. To řadí mikroby spojené se vznikem Parkinsonovy choroby do širšího příbuzenstva salmonel nebo běžné střevní bakterie Escherichia coli. Pozorované změny střevního mikrobiomu vysvětlují kromě jiného i silný sklon parkinsoniků k zácpě. Na vině je zřejmě narušené trávení vlákniny.

Vlákna bloudivého nervu pronikají do střevní stěny a dostávají se do kontaktu s látkami produkovanými střevní mikroflórou, kromě jiného i s bílkovinou známou jako curli, jež se v podobě shluků štíhlých a zprohýbaných vlákének vyskytuje na povrchu buněk některých bakterií z rodu Escherichia a Salmonella. 

Ve střevě zdravých lidí využívají bakterie ze skupiny Enterobacteriaceae tento protein k tvorbě tzv. biofilmů. Tyto povlaky obklopují bakterie a chrání je před nepříznivými vlivy vnějšího prostředí. Pokud se ale bakteriální protein curli dostane do kontaktu s bílkovinou alfa-synukleinem přítomnou v nervech, vyvolá její „zašmodrchání“ a následné shlukování do tzv. agregátů. Shluky deformovaného alfa-synukleinu mohou putovat po nervových vláknech a ze střev dorazit prostřednictvím bloudivého nervu až do mozku. Tam pak mohou vyvolat zánik nervových buněk produkujících dopamin, a odstartují tak vznik Parkinsonovy choroby.

Stimulace bloudivého nervu

Některá narušení rovnováhy mezi sympatikem a parasympatikem lze korigovat podrážděním bloudivého nervu. Dají se k tomu využít i velmi jednoduché metody, např. Valsalvovy manévry pojmenované podle italského učence Antonia Marii Valsalvy, žijícího na přelomu 17. a 18. století. Dechovým cvičením se při něm zvýší tlak v hrudní dutině, což může podráždit nervus vagus, a napomoct tak k normalizaci práce srdečního svalu. K aktivaci bloudivého nervu lze přispět také „tlačením“ jako na záchodě a prý i stojem na rukou. Podle některých odborníků lze podobného efektu dosáhnout i plaváním ve studené vodě nebo aspoň oplachováním obličeje studenou vodou. Moderní lékařská věda ale dává přednost specifickému dráždění.

Některé zdravotní problémy, např. určité typy epilepsie nebo duševních depresí, se lékaři pokoušejí vyléčit přímou stimulací bloudivého nervu. Starší metody spočívaly v chirurgickém zavedení elektrod do větve bloudivého nervu v oblasti krku. Nerv je stimulován elektrickými impulzy z generátoru voperovaného do hrudi pacienta. Systém je bezpečný a spolehlivý, ale je nutné podstoupit operaci.

Proto byla vyvinuta šetrnější metoda, při níž se dráždí přes kůži tzv. ušní raménko bloudivého nervu. Pro nasazení k léčbě je tato tzv. transdermální stimulace aurikulárního vagu podstatně vhodnější. Osvědčila se jak z hlediska bezpečnosti, tak i spolehlivosti. Lékaři ale důrazně varují před pokusy o stimulaci bloudivého nervu podomácku vyrobenými přístroji. To může být velmi nebezpečné. Kromě úzkostných stavů a duševních depresí může stimulace bloudivého nervu ulevovat také od stavů celkové fyzické vyčerpanosti. 

Image

Čtěte také

Pozůstatek ocasu: K čemu v lidském těle slouží kostrč?

Od konce třicetileté války byla diplomacie jako způsob pravidelného styku mezi dvěma panovníky nově uspořádána a tato pravidla pak došla mezinárodního uznání. Tehdy se prosadilo, že řádně ustanovený a akreditovaný diplomat prvního řádu, kterého dnes nazýváme velvyslancem či ambasadorem, je považován za nedotknutelného – cizinci se k němu měli chovat tak, jako by na jeho místě putoval sám panovník, který jej do zahraničí vyslal. Těšil se tedy plné diplomatické imunitě a ochraně ze strany hostitele. 

Vnuk vojevůdce 

Protože se od diplomata čekalo chování a životní styl hodné panovníka, nemohl se této funkce zhostit jen tak někdo. Velvyslanci u nejvýznamnějších panovníků tehdejší Evropy se stávali šlechtici, kteří byli jako jediní schopni nejen vystupovat na úrovni (učili se to od mládí), ale měli též často skvělé vzdělání v oblasti soudobého práva, ovládali potřebné jazyky a k tomu disponovali dostatečně velkým majetkem, aby vydržovali svůj dvůr v cizině i několik let. Mužem, kterého využijeme jako vhodný příklad raně novověkého diplomata, byl Jan Václav hrabě Gallas vévoda z Lucery (1671–1719). 

Gallasové pocházeli z Tridentska a patřili již na konci středověku k tamním váženým rodinám. Ovšem teprve za slavného generála Matyáše Gallase, což byl děd Jana Václava, se jim podařilo vykročit z tohoto regionu a zaujmout významnější pozici v habsburské monarchii. Byla to zejména loajalita prokázaná v době odstranění Albrechta z Valdštejna a následné vítězství v bitvě u Nördlingenu, co Matyášovi zajistilo přízeň. Získal tak panství Frýdlant, Liberec, Smiřice a Hoříněves, několik domů a paláců a další statky v rodném Tridentsku. Navíc mu španělský král udělil dědičný titul vévody z Lucery.

Mezi vnuky známého vojevůdce byl Jan Václav výjimečný nejen nadáním, kázní a duševními schopnosti, ale také tím, že se dožil nejvyššího věku. Jeho nejstarší bratr podlehl v průběhu kavalírské cesty srdeční vadě, druhý padl ve válce, a tak získal rodinné statky on. Studoval na pražských právech a na přelomu osmdesátých a devadesátých let 17. století absolvoval tradiční kavalírskou cestu. Pobýval třeba ve šlechtické akademii v Turíně, navštívil papežský Řím, medicejskou Florencii, projel německými zeměmi a zavítal do severního Nizozemí. Jen do Francie se kvůli probíhající válce o falcké dědictví nedostal. 

S nadšením i pragmatismem 

Když se Jan Václav vrátil do Vídně, stala se z něj žádaná partie. Byl dědicem velkého pozemkového majetku, který ovšem začal obratem výrazně zadlužovat. Podařilo se mu tehdy zakotvit u císařského dvora, oženit se (vyvolenou se stala Marie Anna z Ditrichštejna) a najít vlivné přímluvce. Mezi nimi sehrál klíčovou roli jeho tchán Filip Zikmund z Ditrichštejna, nejvyšší štolmistr císaře Leopolda I. Po jmenování říšským dvorským radou se Janu Václavovi v roce 1703 otevřela cesta do ciziny, protože členové této instituce se pravidelně stávali císařovými vyslanci minimálně v rámci Svaté říše římské národa německého. Ačkoliv neměl příliš zkušeností, byl Gallas hned na podzim roku 1703 vybrán, aby se stal Leopoldovým vyslancem v ještě větší dálce, za kanálem La Manche. 

Bylo to na počátku válek o španělské dědictví (1700–1713), které postihly většinu Evropy. Vztahy mezi císařem a Anglií naštěstí ani nemohly být lepší. Gallasův předchůdce Jan Václav Vratislav z Mitrovic totiž získal anglickou královnu Annu a její whigovské ministry (whigové byli předchůdci dnešních liberálů) pro plán poslat anglickou armádu do nitra kontinentu, kde měla císaři pomoci proti Bavorsku, které se spolčilo s Francií. Společné tažení anglického vévody Marlborougha a habsburského vojevůdce Evžena Savojského pak skončilo triumfem, když v srpnu 1704 drtivě zvítězili v bitvě u Blenheimu (Höchstädtu). To sice hraběte Gallase určitě potěšilo, jenže on tehdy stále ještě nebyl v Anglii. Jeho odjezd se opozdil i proto, že mu vážně onemocněla žena a v únoru 1704 zemřela. 

Na Britské ostrovy se dostal až za rok po dalších peripetiích, krátkém pobytu v Haagu a dramatické plavbě přes La Manche, kdy jeho loď poškodil led a málem se potopila. Hlavní podíl na zpoždění mělo to, že se nemohl dlouho dohodnout na finančních podmínkách své ambasády s dvorskou komorou ve Vídni. Nakonec začal hrozit, že se své nové funkce zcela zřekne a nikam nepojede. Vše se vyřešilo až po osobním zásahu císaře.

Jak pozvednout prestiž 

Do Anglie dorazil Gallas 17. února 1704 a přivítal ho tu ostřílený legační sekretář Johann Philipp Hoffmann, který vedl vyslanectví v době velvyslancovy nepřítomnosti. Po šesti dnech hrabě zamířil na první soukromou audienci u královny Anny a začal se seznamovat s anglickými poměry. Jeho očekávání však nebyla naplněna, a dokonce ho čekalo bolestné poznání, že se zde císař netěší žádnému zvláštnímu respektu. Byl několikrát svědkem toho, jak angličtí politici hovoří o Leopoldovi I. a jeho politice kriticky až nevybíravě. Velmi ho to popudilo a předsevzal si tomu zabránit. Gallas se rozhodl zvýšit svou i císařovu prestiž především důrazem na své veřejné vystupování. Vše mělo být velkolepé a důstojné, a proto si najal palác Leicester House a na své náklady ho dal vyzdobit a upravit, aby splňoval nejnáročnější měřítka na bydlení a umožňoval řádně přijímat nejvznešenější návštěvy. Záměrně z něj učinil významné středisko londýnského společenského a kulturního života. 

Navázal také styky s významnými politiky a umělci, kteří formovali vkus tehdejšího Londýna. Patřil k nim třeba malíř Godfrey Kneller (1646–1723), původem Němec, jenž však od roku 1680 pracoval v Anglii a vysloužil si za to povýšení do šlechtického stavu. Specializoval se na portréty a právě u něj si Jan Václav Gallas objednal svoji podobiznu. Dílo se sice nedochovalo, ale vznikl podle něj mědiryt, jenž dává tušit jeho kvality. Co se týká politiky, hraběti se v Anglii zpočátku dařilo navázat na dílo Vratislava z Mitrovic a dokázal zprostředkovat štědré finanční půjčky místních podnikatelů císaři, jež byly určeny zejména na válku v Itálii proti Francii. Měly jít přímo do rukou prince Evžena Savojského těšícího se tehdy v Anglii obrovské úctě. 

Těžký úděl ambasadora 

Finančně náročné aktivity císařského velvyslance dosahovaly vrcholu v pořádání pompézních oslav vítězství spojeneckých zbraní či narozenin členů císařské rodiny. A byly tak náročné, že hraběte Gallase postupně přinutily uvažovat o ukončení mise. Již po dvou letech úpěnlivě žádal nového císaře Josefa I., aby ho v Londýně nahradil někým jiným a umožnil mu návrat domů. Doufal přitom, že se pro něj najde nějaké vhodné místo přímo u dvora. Nebylo by to poprvé, co úspěšní velvyslanci našli za své zásluhy a enormní výdaje odměnu v podobě postupu u dvora. Hrabě však zatím doufal marně, protože císař jej ve funkci nejen ponechal, ale jmenoval ho navíc svým vyslancem na mírových jednáních v Haagu v roce 1709. Zároveň Gallase uklidňoval udělováním menších odměn, spojených s pravidelným příjmem. Jmenoval jej například nejvyšším českým maršálkem či administrátorem limburského vévodství. 

Dny spolupráce císaře s Angličany se však v té době chýlily ke konci, a to rozhodně ne Gallasovým přičiněním. Předně došlo v Anglii k výrazné změně, když po dlouhých válečných letech zvítězili ve volbách v roce 1710 toryové (předchůdci dnešních konzervativců), kteří další válce nebyli příliš nakloněni. A do toho všeho v dubnu 1711 nečekaně zemřel císař Josef I. Právě tato smrt fatálně zasáhla celou evropskou scénu a vyžádala si přehodnocení válečných cílů všech stran. Týkalo se to hlavně Angličanů, kteří dosud válčili proti univerzální monarchii Bourbonů snažících se spojit Francii a Španělsko pod jednou vládou. Proto podporovali Karla Habsburského v jeho snaze získat vládu ve Španělsku. 

Nyní však hrozilo, že se tento muž, poslední z Habsburků a jediný dědic svého staršího bratra Josefa I., stane vládcem příliš velké monarchie, v níž by spojil državy španělských a rakouských Habsburků. Angličané si nepřáli, aby na kontinentu vznikla nějaká dominantní moc, a proto začali ze spojenectví couvat. Mezi oběma domy, jež si nárokovaly španělské dědictví, se snažili dosáhnout kompromisu. 

Neslavný konec 

Všechny tyto změny, doprovázené tajným anglickým vyjednáváním s Francií, hraběte Gallase znepokojily. Bohužel se nedokázal rychle zorientovat, a tak se pokoušel za každou cenu nadále podporovat slábnoucí whigistické politiky a jejich proválečnou propagandu. Když si uvědomil bezvýslednost svých snah, znovu požádal do Vídně o uvolnění z funkce. Nastávající panovník Karel VI. ještě pobýval v Katalánsku, a než se k jeho žádosti někdo vyjádřil, stal se Gallas obětí anglické kontrašpionáže. Vládnoucí toryové ho totiž pečlivě střežili a po velkém úsilí se jim podařilo odkrýt způsob, jak císařský velvyslanec předává delikátní informace do whigistických letáků a brožur. 

Posloužila jim k tomu zrada jednoho Gallasova důvěrníka. Ke všemu se zmocnili šifrovacího klíče, takže jim nic nebránilo rozluštit tajné písmo v Gallasových diplomatických zprávách i osobní korespondenci. Když tak učinili, nestačili se divit, kolik pohoršlivých výroků se tam nachází. Hrabě se dokonce neuctivě zmiňoval i o královně Anně: narážel především na její obezitu nebo si tropil legraci z její záliby v alkoholu. Nelze se tedy divit, že 8. listopadu 1711 byl Gallas poctěn nečekanou návštěvou dvorního ceremoniáře, jenž mu oficiálně tlumočil stanovisko panovnice a jejích ministrů, že Jeho Excelence velvyslanec je u královnina dvora napříště persona non grata. Jan Václav neměl na vybranou. Musel začít balit a záhy Anglii bez oficiální závěrečné audience opustil. Habsburská aliance s Angličany pak ještě chvíli živořila, ale nakonec se také rozpadla. Britové prosadili na úkor svých bývalých spojenců svou vůli a španělské dědictví se rozdělilo mezi Filipa V. z dynastie francouzských Bourbonů a císaře Karla VI. 

Jan Václav byl sice na ostrovech zkompromitován, ale doma všichni věděli, že to do značné míry nebyla jeho vina. Proto císař Karel VI. tohoto movitého a nyní i zkušeného diplomata záhy využil a jmenoval ho velvyslancem v Římě (1714–1719) a posléze dokonce vicekrálem Neapolska. Ani ne padesátiletému aristokratovi však nebylo dopřáno se z této funkce dlouho těšit nebo se dokonce vrátit do Vídně. Zemřel, jak žil, tedy na cestách. Smrt jej zastihla krátce po slavnostním nástupu do nové funkce v Neapoli v červenci 1719 a pohřbili ho v tamějším karmelitánském kostele. Do rodové hrobky v Hejnicích se nakonec dostalo jen jeho srdce.

Image

Čtěte také

Dvojí rána pro Karla Habsburského: Proč neuspěl s restaurací vlády v Uhrách?

Terizinosauridi, čili „ještěři s kosou“ byli zvláštní, zřejmě býložraví nebo všežraví teropodní dinosauři ze svrchní křídy, jejichž fosilie se nacházejí hlavně v oblasti superkontinentu Laurasie, v dnešní východní Asii a Severní Americe. Měli zvláštně stavěné tělo a velmi nápadné, někdy až půlmetrové drápy na předních končetinách, obvykle na třech prstech každé z nich. 

V roce 2012 byla v poušti Gobi na jihovýchodě Mongolska při stavbě vodovodního potrubí objevena fosilie doposud neznámého terizinosaurida. Odborníky zaujala především tím, že má na předních končetinách vždy jen dva prsty s mohutnými drápy. Mezinárodní tým paleontologů tohoto terizinosaurida popsal v odborném časopise iScience jako duonychus tsogtbaatari.

Dinosaurus se dvěma drápy

„Terizinosauridi jsou už tak jedni z nejzvláštnnějších dinosaurů, ale duonychus tsogtbaatari to posouvá na novou úroveň,“ líčí vedoucí výzkumu paleontolog Yoshitsugu Kobayashi z japonské Univerzity Hokkaidó. „Nově popsaný terizinosaurid se vymyká především dvěma prsty s drápy namísto běžných tří. Skvělé je, že nalezená fosilie, byť není kompletní, je velmi zachovalá.“

U nalezené fosilie se výtečně zachovaly přední části předních končetin se všemi prsty a zápěstními kůstkami. Vědcům není úplně jasné, k čemu drápy terizinosauridům vlastně sloužily. Možností je celá řada, od přidržování vegetace při krmení až po obranu nebo dvoření se sexuálním partnerům.

Paleontologové jsou objevem zvláštního dinosaura, který žil asi před 95 až 90 miliony let, nadšeni. Nejen, že odhaluje překvapivě velkou diverzitu terizinosauridů, ale duonychus tsogtbaatari rovněž představuje pátý případ, kdy skupina teropodních dinosaurů během evoluce ztratila třetí prst.

Image

Čtěte také

V Číně objevili nového dinosaura, který velmi připomíná kasuára

To nejpoutavější dubnové nebeské představení se odehrálo hned na začátku měsíce: 1. dubna v pozdních večerních hodinách zakryl Měsíc otevřenou hvězdokupu Plejády v souhvězdí Býka. Nejhezčí pohled nabídly dalekohledy s velkým zorným polem a malým zvětšením, jež pojaly oba hlavní aktéry najednou. A pokud vám v tu dobu nepřálo počasí nebo jste úkaz propásli, pak vězte, že se letos dočkáme ještě dvou podobných zákrytů, a to 12. září a 4. prosince.

Z večernice jitřenkou

Oproti předchozímu měsíci se odehrála i jedna výrazná změna – večerní obloha přišla o svou dominantu v podobě zářivé večernice Venuše. Ta totiž na sklonku března dospěla na nebi do blízkosti Slunce a 23. března se kolem něj prosmýkla na ranní oblohu. Proměnila se tak v jitřenku a zůstane jí až do listopadu. V dubnu planetu spatříte zatím jen nízko nad východním horizontem, určitě ji však nepřehlédnete, protože již 27. dubna dosáhne její jasnost druhého letošního maxima a vyšplhá až na −4,5 mag.

Pozornost ovšem upoutají i další oběžnice, jen se musíte vydat pod večerní nebe, na němž najdete zvolna slábnoucí Mars s Jupiterem. Na první zmíněný se zaměřte 5. dubna, kdy se mezi něj a nedalekou hvězdu Pollux z Blíženců na chvíli vklíní Měsíc v první čtvrti. O lunární doprovod ovšem nepřijde ani Jupiter, pouze si na něj bude muset počkat až do posledního dubnového podvečera. Pohlednou kompozici s úzkým srpkem dorůstajícího Měsíce přitom doplní i nedaleké Plejády s Aldebaranem ze souhvězdí Býka o něco níž nad západním obzorem.

Řetízek dvaceti stálic

Dubnové noční nebe toho však nabídne daleko víc. Pokud je budete obhlížet nějakým menším dalekohledem s velkým zorným polem, můžete se vydat třeba na cestu po dlouhé a členité Kemblově kaskádě. Ukrývá se v nepříliš výrazném souhvězdí Žirafy, a snad právě proto o ní mnozí pozorovatelé nevědí – což je škoda, neboť představuje roztomilou nebeskou hříčku: Tvoří ji dlouhý a víceméně přímý řetízek zhruba dvaceti hvězd sedmé až osmé velikosti, protínající Žirafu od severozápadu na jihovýchod.

A protože se táhne v délce téměř 2,5°, hodí se k jejímu pozorování dalekohledy s dostatečně velkým zorným polem. Nejenže ji tak spatříte celou, ale současně vystoupí z okolního hvězdného pozadí, takže ji snáz zaregistrujete. Nalézt ji není nijak těžké: Stačí s dalekohledem „zametat“ okolo hvězdy páté velikosti HR 1204, jež leží přibližně uprostřed kaskády a tvoří její nejjasnější stálici. Dodržíte-li podmínku velkého zorného pole a menšího zvětšení, Kemblova kaskáda vám určitě rychle padne do očí. 

Hvězdokupa v triedru

O to víc překvapí, že se do širšího povědomí pozorovatelů dostala až v roce 1980, a to díky známému americkému časopisu Sky and Telescope, jenž cílí na nadšence astronomie. Text pocházel z pera redaktora Waltera Houstona, on sám však kaskádu neobjevil: Pouze ho na ni upozornil Kanaďan Lucian Kemble, františkánský kněz a amatérský astronom. Dotyčného novináře pak zmíněný asterismus okouzlil natolik, že se jej rozhodl nazvat Kemblovým jménem.

Opomíjení kaskády je ještě podivnější s ohledem na fakt, že oblohu v jejím těsném okolí astronomové důkladně zmapovali již v 18. století. Svědčí o tom mimo jiné záznam na výsost pečlivého Williama Herschela z 3. listopadu 1787, kdy si v její blízkosti povšiml titěrné hvězdokupy. Popsal ji jako kompaktní a nepravidelnou, nicméně bohatou skrumáž stálic o úhlovém průměru 3–4′. Proslulý Angličan použil dalekohled s objektivem o průměru takřka půl metru, vám však postačí i triedr. Po objektu, který John Dreyer v roce 1888 katalogizoval jako otevřenou hvězdokupu NGC 1502, pátrejte při jihovýchodním okraji kaskády: Má trojúhelníkový tvar, jasnost asi 7 mag, úhlový průměr zhruba 8′ a v přístroji s objektivem okolo 100 mm už se rozpadne na samostatné hvězdy. Ještě větší dalekohledy pak ukážou dvě desítky stálic s jasností 7–12 mag.

Skrytá galaxie

Nedaleko Kemblovy kaskády narazíte rovněž na další objekt vzdáleného vesmíru, jenž stojí za vidění. Na rozdíl od NGC 1502 ovšem dokáže potrápit i zkušené pozorovatele. Jde o slabou galaxii IC 342 s jasností 8,4 mag, které se nikoliv náhodou přezdívá „skrytá“. V jejím okolí se totiž vyskytuje velké množství slabých hvězd, mezi nimiž její drobné mlhavé jádro snadno zaniká, a navíc přes ni prochází okraj Mléčné dráhy. Hvězdné nebe je tudíž v daném místě jasnější a IC 342 má oproti světlému pozadí malý kontrast.

Najdete ji 5° severozápadně od Kemblovy kaskády, přibližně uprostřed mezi stálicemi čtvrté a páté velikosti BE a Gama Camelopardalis. Její viditelnost silně ovlivňují pozorovací podmínky, a přestože se nachází už v dosahu triedru 10×50, raději zvolte dalekohled s objektivem o průměru alespoň 80 mm. Ani tak nejspíš nebude snadné si uvědomit, kde slaboučké jádro v podobě nezřetelné mlhavé plošky vlastně leží. Zkuste proto přístrojem mírně pohybovat ze strany na stranu. 

S ohledem na vše uvedené nepochybně překvapí úhlové rozměry IC 342: Na nebi má průměr zhruba 20′ × 20′, což odpovídá dvěma třetinám měsíčního kotouče! Galaxie se k nám totiž natáčí celou plochou svého disku a větší už zkrátka být nemůže. Jenže disk včetně spirálních ramen má nepatrnou plošnou jasnost, tudíž jej ukážou pouze velmi velké dalekohledy, a to zpravidla jako neurčité mlhavé fragmenty roztroušené v okolí jádra.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Berana, 19. dubna ve 21:56 SEČ vstupuje do znamení Býka.

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – nepozorovatelný
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars –  viditelný téměř celou noc kromě rána
• Jupiter – viditelný večer nad západem
• Saturn – nepozorovatelný
• Uran – viditelný večer nízko nad západem
• Neptun – nepozorovatelný

Zajímavé úkazy v dubnu 2025

• 1. dubna – přechod srpku dorůstajícího Měsíce přes otevřenou hvězdokupu Plejády v Býkovi; výš nad obzorem pozorovatelný také Aldebaran z Býka a Jupiter
• 5. dubna – seskupení Měsíce v první čtvrti, Marsu a Polluxe z Blíženců na noční obloze, po setmění Měsíc přímo mezi Marsem a Polluxem; tělesa se shromáždí na ploše o průměru asi 4,5°
• 8. dubna – Měsíc poblíž Regula ze Lva na nočním nebi
• 12. dubna – úplňkový Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 17. dubna – Měsíc poblíž Antara ze Štíra ve druhé polovině noci
• 21. a 22. dubna – v noci vyvrcholí aktivita meteorického roje Lyrid
• 27. dubna – Venuše dosáhne na ranním nebi maximální jasnosti v roce 2025, konkrétně −4,5 mag
• 30. dubna – setkání úzkého měsíčního srpku a Jupitera na večerní obloze nad západem, nejblíž (4,8°) si budou hned po setmění; níž nad obzorem pozorovatelný také Aldebaran a Plejády z Býka

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.