Před 167 miliony let bylo dnešní Skotsko subtropickým ostrovem. Oplývalo bujnou přírodou období střední jury. Mělkými lagunami se tam procházeli mohutní dinosauři a zanechávali po sobě nápadné stopy, které v některých případech přetrvaly až do dnešní doby. Na jeden z nejrozsáhlejších souborů stop dinosaurů nedávno narazili paleontologové, které vedl Tone Blakesley z Edinburské univerzity.

Na ostrově Skye, na místě zvaném Prince Charles’s Point, paleontologové odkryli celkem 131 stop, které tam kdysi v písku zanechali velcí dinosauři. Na základě nálezů v této oblasti usuzují, že pravděpodobně jde o stopy velkého teropoda typu Megalosaurus a sauropoda jako byl Cetiosaurus. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis PLOS One.

Dinosauří stezky

Vědci využili při práci dron, s jehož pomocí pořídili mnoho překrývajících se snímků pobřeží. Tyto snímky následně využili k vytvoření digitálních 3D modelů objevených dinosauřích stop. Fosilizované stopy mají velikost zhruba 25 až 60 centimetrů. Stopy přitom nejsou osamocené, ale tvoří série o délce v některých případech přesahující 12 metrů, které vypovídají o pohybu dinosaurů.

Objevené stopy podle badatelů nabízejí fascinující vhled do chování dinosaurů, v tomto případě masožravých teropodů a dlouhokrkých sauropodů, v důležitém období jejich evoluce. Dinosauři se tam podle vědců nejspíš chodili napít do místních lagun. Podle překrývajících se stop se zdá, že vícero dinosaurů zde občas pilo prakticky ve stejné době.

Lokalita nálezu na ostrově Skye má také pozoruhodnou spojitost s historií Británie. Podle historických zpráv tam v roce 1746 po prohrané rozhodující bitvě u Cullodenu hledal útočiště Karel Eduard Stuart, známý jako Mladý pretendent nebo Bonnie Prince Charlie, který vedl jakobitské povstání. Nakonec unikl svým pronásledovatelům do Francie.

Image

Čtěte také

Skotský ostrov Skye ukrýval největšího pterosaura období jury

Když se fyzici snaží prozkoumávat všechna zákoutí reality, občas při tom narazí na možnost, že náš kosmos není jediný. Že to, co považujeme za vesmír a co už do jisté míry známe od Velkého třesku až do současnosti, nemusí být úplné. Mohlo by se jednat pouze o dílčí, možná dokonce jen mizivou součást většího celku – mnohovesmíru.

Existuje mnoho pojetí daného konceptu, což ukazuje, že spoustě lidí nedá spát. Objevuje se ve velkých fyzikálních teoriích, jako je celá rodina teorií superstrun. Tvoří také podstatu mnohasvětové interpretace kvantové mechaniky Hugha Everetta z roku 1957, podle níž při měření kvantových veličin či při kvantových procesech dochází k duplikaci kosmu a vznikají vesmíry nové, které se navzájem liší jen hodnotami měřené veličiny. Uvedené by vedlo k neustálému vzniku dalších a dalších kosmů.

Mnohovesmír představuje též oblíbenou rekvizitu mnoha příběhů science-fiction nebo fantasy, od Červeného trpaslíka a Pána času až po Star Trek, Hvězdnou bránu a filmy monumentální série Marvel Cinematic Universe. Jejich hrdinové mají po ruce nějaké více či méně fantastické zařízení či třeba kouzlo, jehož pomocí procházejí mezi jednotlivými realitami. Mohli bychom něco takového udělat my, s naší vědou a technologiemi? Odpověď do jisté míry záleží na tom, jaký typ mnohovesmíru máme na mysli.

Bezpočet světů

Pokud žijeme v „mnohasvětovém“ multivesmíru, který těsně souvisí s kvantovou mechanikou, znamená to, že neustále vzniká nepředstavitelné množství nových kosmů. Hugh Everett se popsaným scénářem snažil v roce 1957 vysvětlit, proč při měření částice, jež existuje v kvantové superpozici, dochází ke kolapsu vlnové funkce a superpozice se změní na jediný stav. Jde o situaci, kdy se v příběhu o Schrödingerově kočce otevře krabice a ukáže se, jestli je zvíře živé, nebo mrtvé.

Vědci dodnes přesně nevědí, proč kolaps vlnové funkce nastává. Nicméně podle Everetta k němu nedojde – zato v okamžiku, který považujeme za kolaps, vzniknou nové vesmíry s vlastními osudy, v nichž se realizují jednotlivé možnosti dotyčné superpozice. Mnohasvětový multivesmír zjevně inspiroval například tvůrce marvelovského seriálu Loki či oscarového filmu Všechno, všude, najednou.

Pokud jde o naši realitu, někteří – jako třeba fyzik Sean Carroll – se domnívají, že se nejspíš nikdy spolehlivě nedozvíme, zda k takovému vzniku nových světů dochází, natož abychom se s nimi dokázali dostat do kontaktu. Jiní – například nadšený teoretik mnohasvětového multivesmíru David Deutsch – doufají, že s pokročilým kvantovým počítačem, který by měl vlastně představovat i generátor nových světů mnohasvětové interpretace, zvládneme jednou takové jevy detekovat a monitorovat. Deutsch dokonce věří, že bude možné se do kvantového počítače nahrát a pronikat do jiných kvantových realit.

Příliš vzdálené

Strunové teorie nebo třeba teorie věčné inflace, která zahrnuje pučení nových vesmírů díky trvale probíhajícímu procesu kosmologické inflace, počítají s existencí jiných kosmů mnohovesmíru v naší realitě. Jsou však od nás velmi vzdálené, přičemž v tom mohou hrát roli i další, „extra“ dimenze.

Podle některých teorií by v jednotlivých kosmech tohoto typu mnohovesmíru mohly panovat různé fyzikální zákony a platit různé hodnoty konstant. A v takovém případě by se jejich osud mohl velice lišit: V některých by nevznikly hvězdy ani jiná podobná tělesa, jiné by se rychle zhroutily do sebe. Další teorie počítají s tím, že by mohl v mnohovesmíru existovat nekonečný počet kosmů, včetně úplně stejných jako ten náš, se všemi detaily.

Bylo by jistě velmi zajímavé se mezi takovými světy pohybovat, zkoumat je, potkávat své alternativy. Zdá se to však nepravděpodobné. Podle části fyziků by při vzájemné interakci dílčích kosmů mnohovesmíru mohlo dojít k velice devastující události. A možná se něco podobného stalo těsně před Velkým třeskem. 

Skrz červí díru

Další možnost, jak cestovat z jednoho vesmíru do jiného, by mohly nabídnout červí díry. Jde stále jen o hypotetické struktury, které by jako tunel propojily za normálních okolností vzdálené body časoprostoru. Představují exotické řešení Einsteinových rovnic gravitačního pole a stejně jako mnohovesmír patří k populárním prvkům vědecko-fantastických příběhů, včetně filmů Interstellar či Kontakt.

Podle teoretických úvah by mohly červí díry propojit místa ve vesmíru vzdálená třeba až miliardy světelných let, nebo naopak jen pár metrů. Za jistých okolností by snad mohly spojit i různé body v čase anebo, jak se domnívají někteří fyzici, v dílčích kosmech mnohovesmíru. O potenciální existenci červích děr se každopádně stále bouřlivě debatuje, stejně jako o možnosti jejich vytvoření technologicky pokročilou civilizací. Vědci nemají jasno ani v tom, zda by se jimi dalo rozumným způsobem a bez úhony projít, tedy spíš proletět na druhou stranu.

Kromě uměle vytvořených červích děr by mohly existovat i „přírodní“ varianty. Například fyzik a matematik Matt Visser v roce 1995 navrhl, že by se v kosmu mohlo vyskytovat množství přírodních červích děr, pokud v raném vesmíru vznikaly kosmické struny – samovolné defekty v předivu časoprostoru se zápornou hmotností. Uvedené možnosti sice nejsou příliš pravděpodobné, ale zůstávají otevřené. A s nimi rovněž jistá šance na poznávání jiných kosmů v mnohovesmíru, pokud tedy existují… 

Image

Čtěte také

Můžeme cestovat červí dírou? Podle vědců by to nejspíš bylo příliš pomalé

Beneš Heřmanov, hrdý a mocný pán Hrubé Skály, se na smrt znepřátelil s rytířem Věslavem ze Zbiroha. Rodiny obou znepřátelených mužů měly zakázáno se stýkat nebo jen přátelsky pozdravit. Jenže city člověku zakázat nelze a láska, ta už si rozhodně nenechá poroučet. A tak se stalo, že Heřmanova dcera Svatava a Vojmil, syn Věslava, k sobě vzplanuli silným citem, který nemohlo přetrhat ani nepřátelství jejich otců. Vojmil požádal svého panoše Břeňka, který byl zároveň jeho dobrým přítelem, aby vstoupil do služeb pana Heřmanova a stal se tak poslíčkem mladého páru. 

Černý rytíř

Zanedlouho v zemi vypukla válka s míšeňským purkrabím. Heřmanov se dozvěděl, že Sasové chtějí táhnout k Praze údolím pod jeho hradem, a protože byl věrným poddaným krále, rozhodl se je nečekaně přepadnout a zničit. Ozbrojil tedy svůj lid a vyžádal si i pomoc sousedních rytířů. Jediným, koho ve své výzvě neoslovil, byl Věslav. Ten Heřmanovi svou pomoc sám nabídl, ochoten bránit zemi a zapomenout na stará příkoří, Heřmanov však ruku podanou ke smíru nepřijal. 

Když se Sasové přihnali ke Hrubé Skále, začala nelítostná bitva. Heřmanov bojoval statečně, ale nepřátelé byli v přesile. A když už si Heřmanov myslel, že za svou zemi položí život, náhle vyrazili z lesa černě odění jezdci a vrhli se na Sasy. Jejich vůdce, mladý statný rytíř, se probojoval k Heřmanovi právě ve chvíli, kdy na něj nepřítel zamířil svůj meč.

Rána, která měla Heřmana sprovodit ze světa, dopadla na hlavu černého rytíře, meč prosekl přilbu, ale statečný rytíř naštěstí zraněn nebyl. Přeživší Sasové se ještě chvíli snažili vzdorovat nepřátelům, ale nakonec ve zmatku prchli do lesů. Heřmanov chtěl poděkovat černému rytíři za záchranu života, ten však se svou družinou zmizel stejně náhle, jako se objevil. 

Falešný zachránce

Heřmanov poté na oslavu vítězství uspořádal na svém hradě velkou hostinu a pozval na ni všechny rytíře, kteří po jeho boku tak statečně bojovali. Doufal, že podle proseknuté přilby pozná svého zachránce a bude mu moci poděkovat a vzdát svůj hold. Dokonce se rozhodl, že bude-li ten udatný muž svobodný, dá mu za manželku svou dceru Svatavu.

Na hostině si tedy Heřmanov prohlížel všechny přilby hodujících rytířů a po chvíli narazil na tu, kterou hledal. Přešťastně objal svého zachránce a radostně mu sdělil, jak mu hodlá za jeho statečné činy poděkovat. Rytíř, jehož přilbice byla jen náhodou proseknutá, neměl na jeho záchraně žádné zásluhy. Nechtěl se ale nechat připravit o takové pocty a do role Heřmanova zachránce se směle a bez okolků vžil. 

Zato Svatava smrtelně zbledla, když slyšela, jaký osud pro ni její otec přichystal. Věděla navíc, že Heřmanov se stal obětí klamu, neboť jeho zachráncem nebyl nikdo jiný než její statečný milý, rytíř Vojmil ze Zbiroha. I Svatava se v této nelehké chvíli zachovala statečně a obvinila rytíře z podvodu a klamu. Odmítla mu odevzdat otcův dar, zlatý řetěz, a nepodala mu ani snubní prsten, kterým ho měla uznat jako svého ženicha.

Otec Svatavě nevěřil a pokládal její jednání za pohanu svého jména. Přikázal tedy, aby byla jeho dcera uvězněna, a doufal, že vidina trestu ji vyděsí natolik, že svůj názor změní. Svatava však trvala na svém rozhodnutí a nepovolila ani tehdy, když jí otec hrozil smrtí. Tu rozkázal Heřmanov, aby byla neposlušná dcera odvedena do nejhlubšího vězení ve skále a tam zazděna. 

Skrze skálu

Tento okamžik sledoval panoš Břeněk, který se rychle vytratil z hradu a tajně pospíchal na Zbiroh, aby šokující novinky sdělil svému pánovi. Vojmil na nic nečekal a uháněl k Hrubé Skále. V noci se pomocí provazů vyšplhal na skálu a prokopal ji v těch místech, kde byla Svatava zazděna. Když se mladí milenci ocitli v bezpečí pod skalou, stál tu rytíř Heřmanov, kterého stráž upozornila na odvážný čin mladého rytíře.

Když Heřmanov pozoroval, jak statečně si Vojmil při vysvobozování Svatavy vedl, pomalu začínal věřit, že právě on je ten černý rytíř, který mu nedávno zachránil život. Jeho slova navíc potvrdil i muž, který si zatím neoprávněně užíval všech pánových poct a přiznal se, že lhal, opojen vidinou velkého bohatství a krásou Svatavy. Nepoctivec byl vyhnán z hradu a na jeho místo byl s velkými oslavami uveden Vojmil. Svatava a Vojmil tak už nikdy více nemuseli skrývat svou lásku a zakrátko se na hradě konala radostná a honosná svatba. 

I když měl tento příběh pro všechny zúčastněné šťastný konec, z místa ve skále, kde byla Svatava zazděna, se prý dodnes ozývá pláč. Ten má všechny rodiče upozornit na to, že štěstí a blaho jejich dětí by mělo být na prvním místě před poctami a bohatstvím.

Image

Čtěte také

Hrady, ze kterých mrazí: Tři historická sídla opředená krvavou historií

Cyklické změny oběžné dráhy Země a její rotace souvisejí nejen s cykly ledových dob, ale také s tím, že se Sahara, masivní poušť na severu Afriky, opakovaně stává na určitou dobu mnohem vlhčí a zarůstá vegetací. Toto období „zelené Sahary“ zatím naposledy nastalo zhruba před 14 500 až 5 000 lety.

Nada Salemová z německého Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku a její kolegové analyzovali DNA dvou přírodně mumifikovaných žen, které byly pohřbené ve skalním převisu Takarkori, který se nachází v pustině na jihozápadě Libye. Obě ženy zde žily před necelými 7 000 lety, tedy v době, kdy Sahara zažívala mnohem přívětivější klima a tamní krajina byla zelená a plná jezer.

Lidé ze Sahary

Genetické analýzy ukázaly, že obě ženy do značné míry sdílejí DNA dávných lovců a sběračů, kteří asi před 15 000 lety obývali dnešní Maroko. Společně a archeologickými nálezy ze zaniklých jezer i dalších míst tyto analýzy potvrzují, že na území „zelené Sahary“ (a nejspíš i před ní) stabilně a dlouho žila lidská populace. Podrobnosti výzkumu uveřejnil v těchto dnech vědecký časopis Nature.

Vše nasvědčuje tomu, že asi před 50 000 lety došlo k odštěpení populace lidí v oblasti dnešní Sahary od lidí v subsaharské Africe. Od té doby tam lidé žili do značné míry izolovaně, až na občasné průniky genů z Levanty a genů neandertálců.

Archeologické nálezy z Takarkori naznačují, že lidé, kteří tam žili, byli jedněmi z prvních pastevců dobytka. „Ukazuje se, jak se vlastně v oblasti zelené Sahary šířilo pastevectví,“ popisuje Salemová. „Pravděpodobně šlo spíše o kulturní výměny než o rozsáhlé migrace obyvatelstva.“

Image

Čtěte také

Skalní malby objevené v Súdánu ukazují, že Sahara bývala v minulosti úrodnou zelenou krajinou

Ve dvě hodiny v noci se z jedné petrohradské luxusní restaurace ozývá lomoz a křik. Policie se marně snaží podnapilou společnost uklidnit. Jeden z hulákajících opilců se chystá po policejním prefektovi hodit mísu s kaviárem. Muži v uniformách brání svého nadřízeného, zatímco silně společensky unavení pánové se chápou svých kordů. Vypadá to na pořádnou bitku. Kdo to v pozdních hodinách tak bezohledně ruší noční klid? Nikdo menší než výkvět ruské aristokracie v čele s carevičem Mikulášem. Svým nezřízeným životem nepředstavoval mezi následníky trůnu přelomu 19. a 20. století žádnou výjimku. Podobně žili i další evropští princové. Jejich skandály plnily přední stránky novin a stávaly se předmětem drbů. Kteří dědicové trůnu by se mohli ucházet o titul největšího zhýralce roku? 

Líní budižkničemové 

Britská královna Viktorie vůči svému synovi Albertu Eduardovi zvanému Bertie nikdy nešetřila kritikou. „Absolutně se nehodí stát se jednoho dne králem,“ nechala se například slyšet. Možná proto vládla více než 63 let a následník trůnu si na korunu musel počkat dlouhá čtyři desetiletí! Nelichotivým způsobem se o svých synech vyjadřovali i další evropští panovníci. Například černohorský král Nikola I. označil svého syna prince Danila za lenocha. Když se ekonomický poradce hrabě Sergej Witte odvážil ruského cara Alexandra III. zeptat, zda nenadešel čas k zasvěcení careviče do státních záležitostí, vládce se ho udiveně zeptal: „Povězte mi, už jste někdy s jeho císařskou výsostí, velkoknížetem carevičem mluvil?“ Hrabě přiznal, že měl tu čest. „Tak mi neříkejte, že jste si nikdy nevšiml toho, jaký je velkokníže hlupák!“ 

Královští rodiče sledovali, jak jejich potomci tráví čas pitkami, hraním hazardních her a oddáváním se tělesným rozkoším, a proto se třásli hrůzou při pomyšlení, že by měli jednoho dne předat korunním princům trůn. Jenže sami na rozmařilém životě svých potomků nesli vinu! Již od útlého věku se dědicové trůnu účastnili důkladného vzdělávacího programu. Učili se cizím jazykům, dějinám, diplomacii i základům přírodních věd. Jen co dospěli, jejich výuka skončila a mnozí z nich očekávali, že nyní je jejich otec či matka zasvětí do vládních záležitostí. 

Ovšem většina panovníků nechtěla svěřit svým potomků jediný důležitý dokument či funkci. Vymlouvali se na jejich nevyzrálost, pravděpodobně se však obávali, že by jim mladí princové příliš mluvili do vládnutí, dokonce že by je předčasně připravili o trůn. A tak svým následníkům přenechávali pouze reprezentativní úkoly, jako navštěvování svateb, pohřbů a korunovací cizích panovníků či provozování charity. Čím tedy měli princové zaplnit svůj čas? Ocitli se v obležení dvořanů, kteří je vodili na zábavy, lichotili jim a dohazovali jim milenky. Z mnohých následníků se tak stali namyšlení floutkové! 

Nenapravitelní sukničkáři 

Britská královská rodina se svými věrnými si vychutnává slavnostní večeři. Princ Albert Eduard si zálibně prohlíží jednu z dvorních dam. „Mohu vás navštívit ve vašem pokoji?“ obrátí se na ni s otázkou. Žena mu dá svolení, ačkoliv ji jeho dotaz vyděsil. Dobře ví, o co následníkovi trůnu jde! Rychle přemýšlí, jak by ho mohla zdvořile odmítnout. Ve své ložnici se obleče do svých nejnádhernějších šatů a ozdobí se nejdražšími šperky. Takto ustrojena přivítá dychtivého prince. Bertie se nad jejím vzhledem pozastaví: „Bylo opravdu nutné se takto obléknout na čistě soukromou konverzaci?“ Odpoví mu s vážným výrazem ve tváři: „Když mi vaše královská výsost prokázala tu čest a navštívila mě, je přece samozřejmé, že si obléknu šaty, které se pro takovou událost hodí.“ Princ pochopí její narážku a se zamumláním dobré noci se vzdálí. Dotyčná dáma tak svou dobrou pověst uhájila! Většina žen však princovým svodům s radostí podlehla. 

Bertie dobýval ženy svobodné i vdané, urozené i prosté, Britky i cizinky. Velkou vybíravostí v tomto ohledu netrpěl. Vše prý začalo, když roku 1855 ve svých čtrnácti letech navštívil s rodiči Paříž. Zatímco na britském královském dvoře vládla přísná morálka, v Paříži se princ setkal s poněkud volnějšími mravy. Ženy tam nosily hluboké výstřihy, které přitahovaly pozornost pubertálního mladíčka. Od té chvíle ženským půvabům zcela propadl. 

To samé platí i o dalších princích. Budoucí car Mikuláš II. vyhledával společnost baletek, četnými milostnými aférami proslul také rakouský korunní princ Rudolf.  Holandský následník trůnu Vilém přišel do Paříže se svou milenkou hraběnkou Mathildou van Limburg Stirum. S tou se chtěl původně oženit, avšak jeho otec král Vilém III. se postavil proti. Roli prý mohla hrát i skutečnost, že záletný panovník měl pletky s Mathildinou matkou a hrozilo, že by se princ oženil s nevlastní sestrou. Následník trůnu tedy na protest uprchl do Paříže. Tam však jeho láska brzy vzala za své a on našel útěchu v náručí četných milenek. 

Hluční opilci 

Následníci trůnu také milovali večírky a alkoholem se snažili zaplnit prázdnotu ve svém nitru. Někdy se však jejich bujaré večírky zvrtly v mezinárodní skandál. Carevič Mikuláš jednoho dne popíjel se svými přáteli a milenkou v luxusním petrohradském podniku. Kolem druhé hodiny ráno se je hostinský odvážil poníženě poprosit, zda by neukončili svou oslavu, že by rád restauraci zavřel. Avšak panstvo ho jen odbylo, ať si hledí svého, a veselilo se dál. Hluk linoucí se z budovy přilákal strážníka na obchůzce. Ten nepoznal následníka trůnu ani nikoho z urozených pánů, a tak je požádal, aby večírek okamžitě ukončili a nerušili dál noční klid.

„Ale pane strážníku, nebuďte tak přísný. Nechte nás ještě chvíli oslavovat,“ přátelsky vyzval značně ovíněný Mikuláš muže v uniformě. „To nejde. Předpisy se musí dodržovat,“ vrtěl hlavou policista. To už se na něj vrhli alkoholem posilnění šlechtici. Dal se proto raději na ústup, avšak ihned poté zamířil na policejní prefekturu, kde incident nahlásil. Prefekt městské policie vzápětí na místo dorazil s posilami. Vedoucí policie následníka trůnu poznal. Věděl, že ho čekají pořádné nepříjemnosti!

Pokoušel se careviči mírně domlouvat, jenže opilec mu nepopřál sluchu. Mikuláš dokonce popadl mísu s kaviárem a chtěl ji po policejním prefektovi hodit. Policisté se pokoušeli svého nadřízeného bránit. Panští synkové tasili své kordy a rozzuřený následník trůnu se sápal po veliteli zásahu. Nejhoršímu naštěstí zabránila Mikulášova milenka, která se mezi oba muže vrhla. O tomto incidentu si brzy vyprávěl nejen celý Petrohrad a Rusko, ale historku s potěšením líčili také zahraniční diplomaté. Od nich se o carevičově flámování dozvěděla prakticky celá tehdejší Evropa! To vskutku na ruskou monarchii nevrhalo to nejlepší světlo… 

Vášniví hráči 

Britský následník trůnu Albert Eduard si umí užívat života. Pro jeho schopnost pořádně to roztočit se mu dokonce přezdívá „princ večírků“. Kromě alkoholu a ženám propadne podobně jako ostatní dědicové trůnu hazardu. Za jeden večer dokáže utratit obrovské sumy. Jeho matka královna Viktorie přitom dál stříhá staré noviny na čtverce, aby ušetřila za toaletní papír! Bertie však vypadá jako pouhý břídil vedle jiného evropského následníka trůnu, holandského prince Viléma. Jeho život stále více připomíná tragédii… 

Vilém již odmalička trpí nenávistí, která panuje mezi jeho královskými rodiči Vilémem III. a jeho ženou Žofií. Matka se mu však postará o dobré vzdělání a chvíli to vypadá, že se princ stane novou nadějí holandského království. Na rozdíl od jiných monarchů by na něj jeho otec velmi rád přenesl co nejvíce svých vladařských povinností. Jenže princ o to, jak se zdá, vůbec nestojí. Proč? S otcem má velmi složitý vztah a poslední ránu mu zřejmě zasadí skutečnost, že Vilém III. mu nedovolí oženit se s jeho velkou láskou, výše zmiňovanou hraběnkou van Limburg Stirum. Proto princ se svou milenkou uprchne do Paříže. 

Zde se velmi rychle promění v bezduchého konzumenta rozkoší. Věnuje se také hazardním hrám. Pařížané ho znají pod posměšným přízviskem princ de citron – jedná se o narážku na jeho oficiální titul princ d'Oranje. Ještě většímu hýření propadne Vilém po smrti své matky Žofie v roce 1877. Tehdy prohraje a prohýří veškerý svůj majetek. O dva roky později v pouhých devětatřiceti letech umírá. 

Oficiálně se mluví o náhlém zápalu plic či „úplném vyčerpání“, mezi lidmi však kolují pověsti, že zemřel při souboji. Každopádně osud prince oranžského křiklavě vypovídá o neutěšených rodinných poměrech, které vládly v 19. století v evropských panovnických dynastiích…

Image

Čtěte také

Muž mnoha lásek: Korunnímu princi Rudolfovi padaly ženy k nohám

Pokud se budeme zajímat o nejmenší svítící hvězdy, které jsou stále aktivní jako stálice hlavní posloupnosti, musíme se zaměřit na červené trpaslíky. Hmotnost nejmenších z nich odpovídá zhruba 0,08násobku Slunce, což zřejmě představuje minimum, při kterém může hvězda udržovat termonukleární fúzi vodíku v jádře. Takové objekty dosahují přibližně 0,1 slunečního poloměru, jsou velmi málo zářivé, a jejich pozorování tudíž vůbec neznamená snadný úkol. Přesto jich známe hned několik.

Mluvíme-li však o nejmenších stálicích obecně, včetně pozdních fází jejich životního cyklu, musíme se podívat na bílé trpaslíky. Jedná se o pozůstatky hvězd, které vyčerpaly jaderné palivo a prošly stadiem rudého obra. Zůstalo po nich gravitačně zkolabované jádro, jsou velmi husté a již neuskutečňují jadernou fúzi, ale stále září díky zbytkovému teplu. Typičtí bílí trpaslíci dosahují zhruba 0,6–1,4násobku hmotnosti Slunce a díky gravitační kompresi mají rozměry srovnatelné se Zemí. 

Ještě menší zkolabované stálice pak reprezentují neutronové hvězdy, které ovšem prakticky nezáří. Dají se tedy detekovat buď díky přítomnosti v binárním systému, nebo díky rádiovému záření, jež plyne z interakce s magnetickým polem v pulzaru.

Image

Čtěte také

Největší z největších: Jak maximálně velká může být hvězda?

Ačkoliv se často vyprávějí dobrodružné příběhy o tom, jak někoho ve světě sežrali lidojedi, z českého prostředí máme takových případů doložených pramálo, vlastně jen jediný. Ani jezuitské misionáře zabité domorodci, jako byli například Jindřich Richter v Peru či Augustin Strobach na Marianách, pokud víme, nikdo nesnědl.

Jediným českým nešťastníkem, jenž skončil v žaludku divochů, se stal Gustav Chaloupka (1875 až 1896). Pocházel z Rokycan, kde se podle matriky jeho otec živil jako malíř pokojů, ale již v sedmnácti letech se rozhodl pro službu u námořnictva. Na několik let se se mu stal domovem přístav v dnes chorvatském městě Pula, které tehdy sloužilo jako základna rakouské c. a k. mariny. 

Z Austrálie na Guadalcanal 

Na svou první (a bohužel i poslední) větší plavbu se Chaloupka dostal v roce 1895. Byl tehdy plavčíkem na lodi Albatros, která byla přidělena pro výpravu na tichomořské ostrovy. Dne 2. října 1895 vyplula z Puly, v dubnu 1896 pak v Sydney přijala na palubu velitele, geologa Heinricha Foullona von Norbeeck, v té době působícího v Austrálii. Ten byl specialistou na hledání ložisek rud barevných kovů, zejména niklu. Ostatně proto také na rakousko-uherskou tichomořskou expedici finančně přispěl i známý německý koncern Krupp. 

Po krátkých zastávkách na několika menších ostrovech zakotvil Albatros počátkem srpna 1896 u Guadalcanalu. S nepočetným doprovodem, v němž byl i Chaloupka, se Foullon vydal na průzkum ostrova. Ráno 10. srpna zamířili „dobýt“ nejbližší výrazný vrchol, horu Mount Tatuve, vysokou 1 530 m n. m. Fakt, že pro domorodce je hora posvátná, nebrali ke své škodě na vědomí. 

Domorodci využili toho, že se expedice rozdělila na dvě skupiny. K vrcholu Evropané postupovali necelou hodinu, když je napadla skupina ozbrojených obyvatel ostrova. V krátkém boji byl zabit sekerou velitel Foullon a těžce zraněn Čech Peter Maras (Mařas), jenž nedlouho poté zemřel. Při přepadení základního tábora byli pobiti oštěpy kadet Armand de Beaufort a dva námořníci – Jakob Doković a náš Gustav Chaloupka. Expedici před dalšími útoky nezbylo než ustoupit. Přeživším se nepodařilo dopravit mrtvá těla na loď a jeden z předních rakouských geologů se tak stal i se svým pobitým doprovodem obětí kanibalů. 

Smutný návrat 

Dne 1. září 1896 zvedl Albatros kotvy a zamířil do Austrálie. Po delším pobytu na pátém kontinentu se v březnu 1898 vrátil neslavně do Puly. Nepočetné sbírky shromážděné tragickou výpravou jsou dnes v expozici vídeňského Etnografického muzea. Na místě neštěstí byl v roce 1901 vztyčen kříž. Ostatky tří zabitých se asi po deseti letech podařilo získat britským misionářům a nakonec byly se všemi poctami pohřbeny v námořním kostele v Pule. Chaloupkovy mezi nimi bohužel chyběly.

Image

Čtěte také

Africká expedice Emila Holuba: Výprava bojovala s domorodci o holý život

Vědci a lékaři se již dlouho snaží vyvinout metodu, která by umožnila komunikovat lidem, kteří toho nejsou schopní kvůli poškození mozku. V poslední době se do tohoto výzkumu stále častěji zapojují umělé inteligence, které dovedou porozumět mozkovým vlnám pacienta a překládají je do srozumitelné řeči.

Není to ale vůbec snadné. Problém je hlavně v tom, že smysluplná a přirozená komunikace musí být pohotová. Pokud v ní dochází k prodlevám delším než pár sekund, lidé s paralýzou se cítí izolovaní. Proto se výzkumné týmy soustředí na to, aby technologie, které takovou komunikaci umožňují, pracovaly co nejrychleji.

Generování řeči v reálném čase

Gopala Anumanchipalli z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem spolupracovníků vyvinul technologii založenou na umělé inteligenci, která umožňuje paralyzovaným pacientům převádět mozkové vlny do počítačem generované přirozené řeči prakticky v reálném čase. Závěry výzkumu Anumanchipalliho týmu publikoval vědecký časopis Nature Neuroscience.

„Použili jsme podobný algoritmus pro práci s řečí, jaký využívají zařízení typu Alexa a Siri,“ vysvětluje Anumanchipalli. „Zjistili jsme, že je naše technologie dokáže dekódovat neurální data z mozku a téměř současně vytvářet lidský hlas. Výsledkem je velmi přirozeně působící řeč.“

Velkou výhodou nové technologie je, že funguje s celou řadou různých metod detekce mozkových vln pacienta. Může využívat soustavy hustě uspořádaných elektrod, které čtou signály přímo z povrchu mozku, stejně jako mikroelektrody pronikající povrchem mozku anebo třeba neinvazivní senzory povrchové elektromyografie, které měří aktivitu svalů. Samotný hlas vychází z hlasových nahrávek pacienta před jeho ochrnutím. Díky tomu vzniká přirozený hlasový výstup. 

Výzkum má podle vědců potenciál výrazně zlepšit kvalitu života lidí s paralýzou nebo neurodegenerativními nemocemi, jako je Amyotrofická laterální skleróza. Pomůže jim přirozeněji komunikovat s okolím, vyjadřovat složitější myšlenky a prohloubit tak sociální vazby. Další vývoj se zaměří na zrychlení zpracování řeči a vylepšení výrazu hlasu, aby komunikace působila ještě přirozeněji.

Image

Čtěte také

Nová technologie překládá mozkové vlny do textu s minimem chyb

V říjnu 1938 poprvé vzlétl prototyp celokovového dolnoplošníku se zatahovacím podvozkem, který ve společnosti Curtiss-Wright vytvořil tým hlavního konstruktéra Dona Berlina. Stroj poháněný kapalinou chlazeným řadovým motorem překonal rychlost 500 km/h a také další jeho výkony ho předurčovaly pro roli obratného stíhače v malých a středních výškách. Dobře snášel náročné klima a díky jednoduché a účelné konstrukci se snadno opravoval v polních podmínkách.

Z dravce tomahawk

Letoun si objednala Francie, ale dříve, než dorazily, kapitulovala a vyrobené curtissy převzalo RAF pod označením Tomahawk I. Na Blízkém východě bojoval od května 1941 a ukázalo se, že jde o skutečně odolný a obratný stíhač – například Australan Clive Caldwell s ním sestřelil 22 protivníků. Dalšího nasazení se warhawky dočkaly v Barmě, kde s nimi létali američtí dobrovolníci – takzvaní Flying Tigers s charakteristickou tygří tlamou na přídi.

Kromě verze D, která nesla v každém křídle dva 12,7mm kulomety zavedlo americké letectvo v roce 1942 i variantu E s šesti těmito zbraněmi. Přes pouze nepatrná vylepšení oproti starším verzím se tato varianta dočkala širokého nasazení v leteckých silách Británie (kde nesla označení Kittyhawk), Austrálie, Kanady, Svobodné Francie, SSSR i USA. Další snahy o zdokonalení konstrukce vyvrcholily v masově vyráběné variantě P-40N, poslední stíhačce firmy Curtiss-Wright, která v roce 1948 s výrobou letadel skončila. 

Image

Čtěte také

Jak-7 a Jak-9: Nejmasověji vyráběné sovětské stíhačky 2. světové války