Turisty z celého světa zasáhla v roce 1990 nemilá zpráva: Toskánské úřady oznámily, že proslulou památku dočasně uzavřou, aby mohly provést rekonstrukci a zabránit nejhoršímu. Kdo se tak těšil na obligátní fotografii, na níž pózuje s rukou symbolicky podpírající naklánějící se stavbu, musel si počkat celých jedenáct let. Tak dlouho totiž speciálnímu týmu stavebních inženýrů trvalo, než našel vhodný způsob, jak věž stabilizovat – a to přinejmenším na několik příštích staletí.

Stoletá pauza

Proč se však legendární stavba vůbec naklání? Jisté je, že nešlo o záměr. Budování zvonice pro katedrálu v Pise, asi tři sta kilometrů severozápadně od Říma, započalo v roce 1173. A její architekti mohli tehdy asi jen stěží předvídat, že si ji o osm století později bude chtít prohlédnout na pět milionů lidí ročně. Neměli však tušení ještě o něčem mnohem závažnějším – a sice že město spočívá na značně nestabilním podloží. Přibližně před jedním až dvěma miliony let se v lokalitě nacházela delta řeky vlévající se do Ligurského moře a se zvedáním a poklesem jeho hladiny se na pobřeží ukládaly nánosy jílu a písku. Když potom stavitelé vybírali vhodnou lokalitu, nešťastnou náhodou zvolili snad nejhorší možné místo: Svrchní písek tam spočívá na vrstvě jílu, která se směrem k jihu ztenčuje. Každý z materiálů se však pod tlakem a při styku s vodou chová jinak, což se stalo jádrem všech pozdějších problémů.

Inženýři navíc umístili základy do hloubky pouhých tří metrů, což by možná bylo vhodné u pevných hornin dál na severu Itálie, ale zdaleka to nedostačovalo v nestabilní půdě přímořského regionu. Věž se tak neodvratně začala odchylovat od svislé osy, a to již během svého vzniku. V roce 1178 stavbu přerušily válečné konflikty a pokračovala až o století později. Tehdy už si přitom dělníci povšimli mírného náklonu. Během zmíněné přestávky se ovšem stihla zemina pod základy usadit, přičemž je takřka jisté, že jinak by se nedokončená věž zřítila.

Zakřivená pýcha

Z dochovaných záznamů plyne, že 12. dubna 1264 se mistr stavitel Tommaso di Ser Giovanni s třiadvaceti dělníky vydal do hor poblíž Pisy, aby vytěžili mramor. O osm let později pak v roli architekta obnovil stavební práce a rozhodl se, že další část stavby provede záměrně s mírně opačným sklonem, aby vyrovnal její těžiště. Roku 1278 už věž zahrnovala zamýšlených sedm říms a chyběla pouze zvonice na vrcholu. Její dokončení však opět zhatila napjatá politická situace a ozbrojená střetnutí. V součtu trvalo dlouhých 199 let, než stavba vysoká necelých šedesát metrů vyrostla.

Poslední mistr architekt nařídil zvonici vystavět tak, aby o čtrnáct centimetrů korigovala stávající šikmý sklon. Zatímco se tedy na jižní straně věže nachází 296 schodů, na severu je jich o dva méně. Danému rozdílu odpovídá i různá výška v závislosti na místě měření: V nejvyšším bodě se zvonice tyčí do 56,67 metru, kdežto na opačné straně ji dělí od země 55,83 metru. Bez nadsázky lze tedy říct, že věž v Pise není šikmá, ale technicky vzato zakřivená.

Vteřiny do kolapsu

První zaznamenané měření sklonu se uskutečnilo roku 1817 a zjistilo se, že se věž vychyluje o 4,9°. Na konci 20. století se však už jednalo o 5,5° a nedalo se vyloučit zřícení. Italská vláda proto ustavila odbornou komisi, která měla najít řešení, jak zabránit zkáze jedné z nejslavnějších staveb planety. Mimochodem, s podobným záměrem přišel Řím již v roce 1964, tehdy však státní představitelé považovali za primární zachovat sklon památky vzhledem k roli, jakou hrála při propagaci turistického ruchu v zemi.

Tým badatelů každopádně nejprve odebral vzorky zeminy a následně pomocí počítačových modelů zjišťoval, jak dlouho může ještě stavba na základě vlastností půdy vydržet. Vyšlo přitom najevo, že se tou dobou nacházela mimořádně blízko kolapsu: V roce 1993 se ukázalo, že by půda pod jižní stranou unesla už jen o necelých 7 % větší váhu. Nezbývala tedy téměř žádná rezerva a bylo třeba jednat rychle. K bleskové akci pak vědce přimělo mimo jiné zhroucení Občanské věže v Pavii v roce 1989. 

Šachty, kotvy, závaží

Odborná komise tedy rozhodla přistoupit k okamžitým, nicméně dočasným opatřením. Pro urychlenou stabilizaci věže byl okolo její základny vylit betonový věnec a na severní straně se na něj coby protiváha upevnilo olověné závaží o celkové hmotnosti 500 tun. A zabralo to: Věž se ustálila, a její sklon se dokonce o setinu stupně snížil. Poprvé v historii se začala naklánět správným směrem.

Jenže desítky olověných bloků okolo základů nevypadaly právě líbivě, což u turistické atrakce zajišťující městské pokladně stamiliony eur ročně znamenalo problém. Inženýři se proto rozhodli závaží odstranit a místo něj do země vyvrtat šachty, zapustit dovnitř kotvy a propojit je s věncem. Nic ovšem nešlo podle plánu: Při odstraňování zeminy se ukázalo, že se jižní základy opírají o kamennou cestu, která kdysi vedla okolo. A aby se dal pod zem umístit mohutný betonový blok, musela se zčásti odstranit – načež se věž začala opět naklánět. 

Tři možnosti záchranyVědci tudíž od plánu okamžitě upustili a na severní stranu přidali dalších 350 tun olova. V tu chvíli existovaly tři možnosti, jak postupovat dál, přičemž první varianta zahrnovala odčerpání podzemní vody z vrstvy písku na severu. Nedalo se však předvídat, jak stavba zareaguje v dlouhodobém horizontu. Druhá možnost spočívala ve využití tzv. elektroosmózy, kdy by se separací pomocí elektrod odstranila voda z jílu, takže by se zpevnil a náklon stavby by se snížil. Praktický test ovšem zcela selhal, a jako ideální se tak nakonec ukázala třetí metoda, tedy odebrání části okolní zeminy. 

Vědci vše nejprve odzkoušeli na maketě: Nedaleko věže vytvořili obří betonovou konstrukci a pomocí vrtáků nakloněných ve vhodném úhlu zpod ní odebrali půdu. Zpočátku se zdálo, že se beton v reakci na zásah začíná naklánět nevhodným směrem. S pokračujícím vrtáním se však ukázalo, že lze jeho pohyb dokonce řídit. I přes četná rizika tedy odborníci nakonec přistoupili k „ostré“ realizaci. 

Hotovo na tři sta let

Akce obnášela řadu bezpečnostních opatření. Inženýři věž pomocí lan ukotvili k masivním betonovým blokům. V roce 1999 pak pod ni zavedli dvanáct vrtáků a začali odebírat zeminu. K velké úlevě všech zúčastněných se práce odvíjely nad očekávání dobře a během pěti měsíců se sklon stavby snížil o čtyři setiny stupně. V roce 2000 už se pod ní nacházelo 41 vyvrtaných děr, jimiž dělníci odstranili 38 metrů krychlových půdy – dohromady asi 70 tun materiálu. Věž stála natolik pevně, že bylo bezpečné odebrat i provizorní olověné protizávaží ze severu. Specialisté navíc okolo nainstalovali odvodňovací systém, aby podklad nenasakoval tolik vlhkosti. Výsledkem náročné a nákladné akce se stalo snížení sklonu věže o 45 centimetrů na současných 3,97°, což by mělo podle inženýrů zajistit její stabilitu na více než tři století.

Image

Čtěte také

Eiffelův ocelový div světa: Kdo je skutečným autorem návrhu pařížské dominanty?

Zhruba před 12 miliony let, v období středního miocénu, došlo v dnešním jihozápadním Idahu k erupci supervulkánu, který v naší době známe jako kalderu v Yellowstone. Při této erupci, kterou geologové označují jako Bruneau-Jarbidge, superulkán vychrlil značné množství popela. Ten mimo jiné ve vzdálenosti asi 1 600 kilometrů v dnešní severní Nebrasce pohřbil množství tehdejších zvířat a vytvořil tím fosilní naleziště s příznačným názvem Ashfall Fossil Beds.

Popel supervulkánu na tomto místě zasypal celý ekosystém, v němž žili pravěcí koně, velbloudi, a také až čtyřmetroví pravěcí nosorožci druhu Teleoceras major, kteří se stavbou těla podobali spíše dnešním hrochům s krátkým rohem na čenichu. Fosilií těchto nosorožců se tam nachází více než stovka a hlavní oblasti Ashfall Fossil Beds se kvůli tomu přezdívá „Rhino Barn“ (Stodola nosorožců).

Historie vepsaná v izotopech

Vědce vždy zajímalo, zda nosorožci zasypaní popelem na Ashfall Fossil Bed představují jen skupinu samostatných zvířat, která se náhodně sešla u zdroje vody, nebo o velké společně putující stádo. Student americké Univerzity v Cincinnati Clark Ward a jeho spolupracovníci věří, že se jim podařilo nalézt odpověď díky analýze izotopů uhlíku, kyslíku a stroncia ze zubní skloviny zmíněných fosilií nosorožců. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili ve vědeckém časopisu Scientific Reports.

Díky izotopovým analýzám je možné až s překvapující přesností určit, jak se dotyční živočichové pohybovali krajinou. Nejde přitom jen o fosilie. Vědci je používají například i k ochraně dnešních ohrožených druhů živočichů. Mohou s jejich pomocí odhalit migrační trasy velkých býložravců nebo třeba zmapovat areály šelem.

Analýzy zubů celkem 13 fosilií nosorožců z Ashfall Fossil Bed přesvědčivě ukázaly, že se nosorožci pohřbení po popelem supervulkánu pohybovali po krajině jen málo. Žili po celý život v dané oblasti a vytvářeli tam velké stádo. Pravděpodobně byli vázáni na prostředí mokřadů, což omezovalo jejich pohyb na velké vzdálenosti.

Image

Čtěte také

Pandy kdysi obývaly i Evropu: Od těch čínských se ale lišily

Navzdory oblibě parfémů, deodorantů a dalších produktů kosmetického průmyslu nehraje čich v našich životech tak významnou roli, jako zrak nebo sluch. Zřejmě i proto si jen těžko dokážeme představit, že pro mnoho zvířat je pachový signál stejně nápadný jako pro nás záblesk světla majáku nebo zahřmění dělového výstřelu.

Pachy vodního světa

Ačkoli voda nám asi sotva bude připadat jako prostředí, kde by něco mohlo vonět nebo páchnout, opak je pravdou. Například mihule (Petromyzontidae), jež patří mezi primitivní kruhoústé živočichy, se na svých vodních toulkách řídí téměř výhradně podle pachových signálů.

Mihule mořská (Petromyzon marinus) pronikla v první polovině 19. století nově zbudovanými průplavy z moře do Velkých jezer na americko-kanadském pomezí. Dnes si hledá místa k tření v potocích ústících do jezer. Zdaleka ne všechny potoky jsou ale pro tření a vývoj larev mihulí vhodné a dospělá mihule musí umět identifikovat, kam se vyplatí plout a kterým potokům se vyhnout. To dokáže zjistit díky již vyvíjejícím se larvám jiných jedinců, které vylučují do vody směs signálních látek. Voda odnáší pachové signály do jezera a pro dospělé mihule je jednoznačným poselstvím, že v daném potoce vládnou pro vývoj larev příhodné podmínky.

I ryby samozřejmě vnímají ve vodě rozpuštěné látky a poznají tak chuť a vůni typickou pro řeku, ve které přišly na svět a kde se vyvíjely. Například lososi se při svých tazích z moří do trdlišť na horních tocích řek řídí nejen podle vnitřního kompasu, který mají uložený v blízkosti nozder, ale také podle typické vůně a chuti vody. Zatímco pachové molekuly vnímají čichovou sliznicí v nosní dutině, pro chuť vody mají „antény“ na celém povrchu těla. Vynikající čich mají i další ryby migrující na velké vzdálenosti, například úhoři.

Pachy mateřské i poplašné

Rybky koljušky tříostné (Gasterosteus aculeatus) si vybírají partnery i na základě molekul, které tělo nápadníka vylučuje do okolí. Samice posuzují samce podle spektra jím vylučovaných krátkých řetězců aminokyselin, tzv. peptidů. Tyto aminokyseliny vznikají „rozdrobením“ molekul důležitých pro funkci imunitní obrany a velmi spolehlivě vypovídají o dědičném základu odolnosti konkrétního samce k chorobám. Samička si tedy podle jejich „kvality“ hledá takového partnera, s nímž zplodí co nejodolnější potomky. Někteří samci ji neodolatelně lákají, jiní ji naopak nevhodným složením peptidů odpuzují.

Další obyvatel vodního světa, rybka perlovka červená (Hemichromis bimaculatus) vnímá pach svých mláďat a pozná je od cizích potomků. Zároveň jí pachové molekuly prozradí, jak jsou mláďata stará a jak dlouho je ještě třeba se o ně starat. Když vědci podstrčili perlovkám mladší mláďata, ryby to poznaly po čichu a péči o potomstvo náležitě prodloužily. A naopak, při podstrčení starších mláďat se o potomky staraly kratší dobu.

Ryby si posílají i pachové výstražné signály. Poraněná kůže kaprovitých nebo sumcovitých ryb uvolňuje do vody poplašnou molekulu a ostatní příslušníci hejna reagují i na velmi slabou koncentraci této látky úprkem na všechny strany. Účel takového poselství je zřejmý. Po útoku dravce a poranění jednoho z členů hejna se ostatní ryby rozprchnou, aby útočníka zmátly a ztížily mu další atak.

Pachy psané na zemi

Zatímco ryby vnímají pachy „rozpuštěné“ ve vodě, suchozemští tvorové si pachové zprávy posílají vzduchem, nebo je „píšou“ na pevnou zem. Například samci severoamerických užovek pruhovaných (Thamnophis sirtalis) vyhledávají samici podle pachové stopy, kterou za sebou samička nechává na všem, čeho se při plazení terénem dotkne. Samec využívá pověstný hadí rozeklaný jazyk k odběru vzorků pachových molekul a zjevně je schopen určit, kterým směrem se samice plazila. Jako kdyby pro něj na zemi zůstal pachový vzkaz: „Byla jsem tady a šla jsem támhle.“

Hadi využívají rozeklaného jazyka k nabrání pachových molekul z prostředí a jejich vnesení do tzv. Jakobsonova (či vomeronasálního) orgánu, který je vystlaný molekulami pro vazbu různých chemických látek. Po vazbě molekuly dojde k podráždění nervů tohoto citlivého orgánu a vzruchy putují do příslušných center v mozku.

Podobně rozeklaný jazyk jako hadi mají i další plazi – varani, tejuové nebo korovci – a slouží jim ke stejným účelům. Tenhle „vynález“ se objevil mezi plazy nezávisle na sobě nejméně dvakrát a možná i čtyřikrát v historii přírodního vývoje. I to dokazuje, že jde o velmi úspěšné „konstrukční řešení“.

Všichni plazi potřebují Jakobsonův orgán k vyhledávání kořisti. Plazi s hluboce rozeklaným jazykem při tom mají jeden trumf navíc. Dokážou určit směr pohybu sledovaného zvířete nejen tak, že postupně odebírají pachové vzorky ze země. Stačí jim i jediné přiložení jazyka ke stopě. Rozeklaný konec jim totiž dovoluje nabrat najednou vzorky ze dvou odlišných míst stopy a jejich neomylný kompas je schopen určit, kde je stopa silnější a tedy i čerstvější. Především hadi se naučili používat rozeklaný jazyk i ke čtení pachových zpráv „napsaných“ příslušníky jejich vlastního druhu, zejména k vyhledávání pohlavních partnerů. Zřejmě i tato schopnost přispěla k tomu, že patří na Zemi k evolučně velmi úspěšným živočichům.

Mistři pachové komunikace

Není pochyby o tom, že i savci jsou velice úspěšnou vývojovou větví a zřejmě ne náhodou vládnou i jedním z nejbohatších pachových slovníků. Systémy pachové komunikace jsou velmi dobře prozkoumány u hlodavců a v poslední době začali vědci pronikat do tajů úchvatné pachové komunikace madagaskarských lemurů kata (Lemur catta). U samců těchto poloopic výzkumníky zaujaly především pachové souboje, při nichž si soupeři navoní dlouhé huňaté ocasy sekretem pachových žláz a pak proti sobě těmito „pachovými zbraněmi“ mávají. Lemuři citlivým čichem velmi dobře poznají, kdo má v takovém zápolení navrch a kdo tedy vyhrál.

Spektrum pachových látek produkovaných lemury kata čítá stovky položek. Samci mají pachové žlázy v oblasti genitálií, na ramenou a na zápěstí. Právě sekret ze zápěstních žláz používají při přípravě oháňky na pachový souboj, když chlupy ocasu zuřivě valchují mezi zápěstími obou předních končetin.

Pachový arzenál doplňují i sekretem ze žláz na ramenou, přičemž sekrety žláz se už na první pohled liší. Zápěstní žláza vylučuje malé množství čiré kapaliny, zatímco sekret žlázy na rameni má konzistenci husté hnědé pasty. Pachové žlázy ústící na šourku vylučují černou hmotu, kterou samci natírají v období námluv na kmeny stromů a inzerují tak své kvality samicím. Celý proces vypadá na první pohled dost nezvykle, protože samec udělá stojku na předních končetinách, aby dosáhl rozkrokem co nejvýše, a pak natírá sekret ze šourkové žlázy přímo na stromovou kůru.

Samice mají pachové žlázy jen v oblasti genitálií, ale jejich černý hustý sekret je na pachové látky ještě bohatší než kompletní sortiment pachů samců. Samice navíc mísí tento sekret s močí, která podobně jako trus nese další pachové signální molekuly. Samice dávají svým pachem najevo, zda jsou připraveny k páření. Březí samice signalizují nejen svůj stav, ale dokonce i to, jak dlouho už jsou březí.

Pachová slova a věty

Lemuři patří bezkonkurenčně mezi primáty s nejbohatším pachovým slovníkem. Ten se mění v průběhu života zvířete i během roku. Záleží i na konkrétní situaci. Zatímco navoněný ohon je pro střet se samci bojovou zbraní, při střetnutí se samicemi slouží jako „valentýnka“. Je to jakýsi vzkaz: „Milé dámy, tady jsem!“ Zvířata čichem bezpečně poznají své blízké příbuzné To u samců zabrání zbytečným bratrovražedným bojům a mezi samci a samicemi zajistí vyloučení nepřijatelného partnera, který patří k okruhu blízkých příbuzných. Osobní pach lemura se mění i v závislosti na aktuálním zdravotním stavu nebo společenské prestiži. Lemur, který poklesl na sociálním žebříčku tlupy, trpí „pachovou frustraci“ a složení sekretu jeho žláz se dramaticky mění.

Vědci navíc pomalu ale jistě docházejí k přesvědčení, že lemuři nemají jen pachový slovník, ale že kombinací pachů vytvářejí celé „pachové věty“. Například sekret zápěstní žlázy používají někdy samotný a jindy jej cíleně mísí s hnědou pastou vylučovanou ze žlázy na rameni. Pastovitý sekret z ramenní žlázy se uplatní bezpochyby jako nosič, díky kterému má pachové poselství zápěstní žlázy delší trvanlivost. V kombinaci s pachem ramenní žlázy však zřejmě získává pach ze žlázy na zápěstí i nový význam. Navíc se zdá, že složení sekretu zápěstní žlázy na levé a pravé končetině není zcela totožné a každá končetina lemuřího samce „voní“ trochu jinak. Také jejich mixování může dávat pachové zprávě nový obsah. Těžko říct, zda se nám lidem někdy podaří vyluštit jejich význam.

Největší Saturnův měsíc Titan je velmi zvláštní svět. Je protkaný řekami a jezery kapalného metanu a posetý ledovými balvany, nad nímž se rozprostírá hustá atmosféra. Vědci už dlouho spekulují o tom, zda by v takovém prostředí mohl prosperovat život. Antonin Affholder z Harvardovy univerzity a jeho kolegové hledali odpovědi pomocí počítačových modelů. Soustředili se přitom na vlastnost Titanu, která ho odlišuje od ostatních ledových měsíců – je plný organických látek.

Život v podpovrchovém oceánu

Vědci dospěli k tomu, že podpovrchový oceán na Titanu, který se tam pravděpodobně nachází a který podle odhadů sahá do hloubky stovek kilometrů, může obsahovat živé organismy, které se tam živí organickou hmotou. Podle jejich studie, kterou zveřejnil odborný časopis Planetary Science Journal, by mohlo jít jen o jednoduchý mikroskopický život, kterého by tam navíc bylo málo, jen pár kilogramů biomasy na celém Titanu.

Jak je to možné, když je Titan plný organické hmoty? Počítačové simulace ukázaly, že ve skutečnosti je jenom malá část organického materiálu na Titanu vhodná pro konzumaci případnými mikroorganismy. Mikroby Titanu by zřejmě potřebovaly přísun organických látek z povrchu měsíce do podpovrchového oceánu.

Takové zásobování organickými látkami by ale zřejmě bylo možné jen vzácně, například při dopadech meteoritů na led Titanu, když dojde k roztátí povrchového ledu a vzniklá kapalina prosákne do hloubky. K tomu ale dochází jen vzácně, takže by to mohla využívat jen velmi skromná populace mikrobů. Podle simulací by v podpovrchovém oceánu Titanu mohla žít méně než jedna živá buňka na litr vody.

Image

Čtěte také

Kde hledat ve vesmíru život? Saturnovy měsíce Enceladus a Titan

Sotva asi bylo náhodou, že si Josef Václav Myslbek vybral právě toto téma. Jednak se Pražané už delší dobu přeli, zda se má na Václavské náměstí vrátit roku 1879 odstraněný Václavův barokní pomník od Jiřího Bendla, a za druhé (v souvislosti s chystanou výstavbou Národního muzea) mělo být Václavské náměstí zcela nově urbanisticky řešeno. 

Kam s ním? 

Otázka umístění jezdecké sochy se řešila s typickou českou hašteřivostí. Někomu by se svatý Václav líbil na původním místě, kde stávala Bendlova socha, čili uprostřed Václavského náměstí, jinému zase připadalo, že by měl stát o něco výš. Objevil se i nápad postavit ho až dolů na Můstek, nicméně rozhodující slovo si přisvojoval projektant obnoveného Národního divadla a teď už i Národního muzea, muž stejně autoritativní jako suchopárný, profesor Josef Schulz. Ten trval na tom, aby byl doslova přilepený na Muzeum, na rampě přístupového schodiště. Ale nejenom to – měl se stát součástí alegorického sousoší, na němž už pracoval Antonín Wagner, autor vnější sochařské výzdoby Národního divadla. Pro Myslbeka nepřijatelné řešení. Jeho Václav by se zpola ztratil mezi cizími „panáky“. 

Musela být povolána komise uměleckých odborníků z ciziny. Závěry zněly: 1. Václav by měl být v dostatečném odstupu od Národního muzea (tedy tam, kde se nachází dnes); 2. vzhledem k významu věci je třeba vypsat, jak bývá obvyklé, regulérní konkurs. 

Myslbek v soutěži vyhlášené v lednu 1894 v podstatě oprášil svůj starší pokus (ideou jezdecké sochy se začal zabývat již roku 1887), opatřil Václava jen trochu vyšší knížecí čapkou a přidal jeho příliš mladistvému vzhledu poněkud na mužnosti. První cenu v hodnotě tří tisíc zlatých porota neudělila. V rozpačité snaze o spravedlnost odměnila formou dvou druhých cen návrhy Myslbeka a Bohuslava Schnircha. Když byly soutěžní modely vystaveny, veřejné mínění i umělecké kruhy se přikláněly spíš k řešení Schnirchovu. Jeho Václav víc vyhovoval tenkrát uznávané představě moudrého a mírumilovného světce, zatímco ten Myslbekův ztělesňoval v dosti značném rozporu s dobovým vkusem spíše energického, k boji odhodlaného rytíře. 

Zmanipulovaná umělecká soutěž? 

Rozhořel se spor, který z Václavů je lepší, což bylo vyhrocováno podezíravými novinovými zprávami: „Porota, pokud jde o skutečné odborníky, navrhla jednohlasně, aby první cenou vyznamenán byl model páně Schnirchův. Avšak dobré zdání jejich nelíbilo se jiným pánům neumělcům, a ti způsobili, že stalo se v zemském výboru usnesení, jež znaleckému posudku neodpovídá.“ 

U zrodu patrně nejslavnějšího českého sochařského monumentu stála jako zlá sudička určitá křivda. Můžeme připustit, že při obtížném rozhodování kladli kompetentní činitelé na misku vah i nesporný fakt, že profesor Myslbek byl už v té době bezkonkurenčně nejlepším českým sochařem. Navíc v následujících letech dospěl Myslbek ke zcela nové, vyšší kvalitě, takže konečný výsledek byl ve srovnání s jeho původním soutěžním návrhem mnohem lepší. V případě, že by se téhož úkolu ujal Schnirch, nebyl by patrně ochoten a možná ani schopen vložit do realizace tolik úsilí, vůle, hledačství. 

Nicméně platí, že Myslbekovi byla tenkrát galantně dána přednost. Z klání vyšel Myslbek se skvrnou na štítě a rozkmotřen s konkurentem Schnirchem. Navíc ke skutečné realizaci měl ještě hodně daleko. Byla to ale situace, jakou z dřívějších konkursů už znal a v níž ožíval jako ryba ve vodě. Byl to bojovník. Sám moc dobře věděl, že v koncepci pomníku zatím ulpěl na povrchu. Má-li zakázku udržet, musí tentokrát vyjít vstříc připomínkám posuzovatelů, i kdyby se mu některé sebevíc zajídaly. 

Dokumentární přesnost 

Přesvědčit pochybovače – to byl Myslbekův program pro rok 1895. Jak to činil vždy za podobných okolností, vložil do úkolu „všechno sádlo“, jak říkával. Okysličen novou energií začal pozměňovat podstatné i marginální prvky, ověřovat nápady, jež jako by teď sypal z rukávu. Přistoupil na věcné výtky k nehistoričnosti Václavova plátového brnění a požádal odborníky, aby mu v souladu s vědeckými poznatky pomohli „ušít pro Vaška“ věrohodný raně středověký knížecí šat. 

Myslbekova odpovědnost při práci na postavě knížete Václava šla tak daleko, že uprosil vedení kapituly chrámu svatého Víta, aby mu byly – k preciznímu provedení detailů odění – zapůjčeny jako modely vzácné předměty za svatovítského pokladu: totiž brokátový plášť, drátěná košile, meče, přilba, přezky a ostruhy. Sám si uvědomoval, jak lpěním na dokumentární přesnosti práce neustále protahuje, jak neplní termíny a jak napíná trpělivost zadavatelů. Dílčí úkoly proto musel svěřit spolupracovníkům. Z Myslbekova ateliéru se stala huť, v níž vedle sebe pracoval tým specialistů, vesměs jeho žáků. Jaroslav Krepčík pracoval na Václavově rouchu a jeho výšivkách, Ludvík Herzel měl na starosti drátěnou košili, Bohumil Kafka modeloval třmeny, praporec, ruce, a tak dále. 

Vítězství a bolest 

Dostal také geniální nápad, že Václava obstoupí čtyři samostatné sochy a vznikne tak skulpturální pyramida, na jejímž vrcholu bude o to působivěji čnít On! Na konci horečnatě uskutečňované proměny byl vlastně úplně jiný pomník, tentokrát přijímaný s všeobecným obdivem. Po dobrozdáních znalců, nyní jednoznačně ladných, se dostavuje fanfára: V lednu 1896 uzavřel zemský výbor s Mistrem Myslbekem smlouvu na realizaci pomníku (a to včetně souhlasu s jeho návrhem rozpočtu, i když naň zatím nebyly peníze) v celkové výši tří set padesáti tisíc korun. Bylo to vítězství v důležité bitvě. Dlouhou válku, přesněji křížovou cestu, měl však teprve před sebou. 

Svému korunnímu dílu, knížeti Václavovi, zasvětil Myslbek (s přestávkami arci) neuvěřitelných třicet pět let života. Vypracoval přes padesát různých modelů a bezpočet dílčích trojrozměrných studií. Například když roku 1899 vytvořil sedmý model, v jeho nitru se náhle cosi zlomilo a on svůj model se vším temperamentem sobě vlastním zlikvidoval a do kalendáře si napsal „Vaška shodil!“. Přehnal to. Z vládce a bojovníka, jakého viděl na začátku, nezbylo nic; vyšel cizím radám přespříliš vstříc; stvořil nakonec figuru přepjatě pokornou, nábožnou, svatou. Ale začal zase znovu… Zkrátka, ideou jezdecké sochy se začal zabývat v roce 1887, za devět let nato získal objednávku, přičemž se ve smlouvě zavázal pomník dokončit do roku 1901. 

Úžas Pražanů, rozpaky Mistra 

V dohodnutém termínu ale dokázal po těžkém hledání udělat jen jezdeckou sochu (jako modely knížete mu stáli „profesionálové“ z Akademie pánové Hatina a Rak), přičemž v řadě dalších studií i nadále měnil pojetí hlavy sv. Václava. Do nadživotní velikosti, odpovídající reálu, byl patron české země v sádře přiveden a odevzdán k odlití v roce 1904. Firma Bendelmayer a Červenka odevzdala bronzovou skulpturu o výšce pěti metrů šedesáti centimetrů v roce 1908. Až do roku 1913 zůstaly veškeré pokroky instalace pomníku skryty před zrakem veřejnosti dřevěnou ohradou. Poté, co byla odstraněna, nastal obecný úžas. Po dlouhé týdny se shromažďovali Pražané kolem Myslbekova monumentu v upřímném obdivu a úctě, i když dva světci z doprovodu knížete stále chyběli. 

Myslbek se v té době opakovaně vracel na Václavské náměstí, aby z velkého odstupu, z jeho dolní části, zadumaně hleděl vzhůru. Postupně dospíval k závěru, že pochybil. Jezdecká socha měla být ještě o něco větší. A kníže na koni přece jen sedí maličko toporně – nesrostl úplně se zvířetem, protože byl na koně posazen až dodatečně. Celý takřka nekonečný příběh skončil až v éře první republiky, a sice odlitím do bronzu v detailech i tak nedokončeného sv. Vojtěcha. Sochařovo veledílo bylo takto zkompletováno v roce 1924, dva roky po Myslbekově smrti.

Image

Čtěte také

Kovový věk Augusta Rodina: Necudná socha, která pohoršovala Pražany

Úplné sluneční zatmění neznamená jen výjimečnou podívanou pro běžné smrtelníky. Pro astronomy jde o skvělou příležitost studovat sluneční korónu, která vynikne, když Měsíc naši denní hvězdu zastíní. Zmíněná oblast zůstává jednou z nejzáhadnějších částí Slunce: Badatelé se původně domnívali, že koróna představuje charakteristický rys Měsíce – sluneční světlo odrážející se od lunární atmosféry. Jenže zemský průvodce atmosféru nemá. Teprve roku 1806 španělský astronom José Joaquín de Ferrer rozpoznal, že se jedná o součást Slunce, a pojmenoval ji corona.

Rozcuchaná koróna

Nyní víme, že koróna tvoří horkou vnější část atmosféry naší hvězdy. Vzniká tam tajemný sluneční vítr a příležitostně se uvolňují shluky hmoty a energie, nazývané výrony koronální hmoty alias CME. Nevíme ovšem, jak nebo proč k tomu dochází. V době slunečního zatmění pozorují astronomové korónu pomocí dalekohledů v naději, že danému jevu lépe porozumějí. Pomáhají jim v tom také dvě nové sondy, které k naší stálici nedávno dorazily a shromažďují data v jejím blízkém okolí – a dokonce i uvnitř koróny.

Ta plynule přechází do meziplanetárního prostoru a neexistuje žádná její přesně definovaná horní hranice. Za běžných podmínek není pozorovatelná, protože dosahuje pouze miliontiny jasu fotosféry. Můžeme ji tudíž sledovat jen během úplného zatmění. Teploty v koróně se pohybují v rozmezí 1–5 milionů stupňů a její tvar se mění v závislosti na slunečním cyklu. V minimu má zhruba kruhovou formu, zatímco během maxima ji ovlivňuje chaotické magnetické pole a zdá se být „rozcuchaná“.

Částice rychlejší než zvuk

Sluneční fyzika se zrodila během úplného zatmění 16. srpna 1868. Astronomové právě začali používat hranoly v rámci spektroskopie k rozdělování slunečního světla na jednotlivé barvy, aby mohli studovat chemické složení naší hvězdy. Její spektrum obsahuje tmavé spektrální čáry, podobné čárovému kódu a indikující přítomnost prvků, jako je vodík, sodík či železo. Pierre Janssen a Norman Lockyer nezávisle na sobě zachytili sluneční spektrum během uvedeného zatmění a zjistili, že zahrnuje čáru odpovídající novému prvku – prvnímu objevenému mimo Zemi. Pojmenovali ho helium, podle řeckého boha slunce Helia.

Při dalším úplném zatmění následujícího roku viděli astronomové v Iowě ve slunečním spektru něco jiného: Pojali podezření, že jasně zelená čára v koróně patří novému chemickému prvku, a oznámili tedy objev koronia. Teprve ve 30. letech 20. století Walter Grotrian a Bengt Edlén dokázali, že daná spektrální čára odpovídá 13krát ionizovanému železu, které má tudíž polovinu elektronů oproti typickému atomu. Daný stav je možný, pouze pokud se atomy železa „vaří“ při teplotě kolem milionu stupňů. Povrch Slunce však dosahuje 5 500 °C. Koróna byla tudíž 200krát teplejší než povrch, odkud se vyzařuje teplo a světlo – a od té doby se vědci snaží obrovský teplotní rozdíl vysvětlit. „Tam skutečně začíná moderní sluneční fyzika,“ tvrdí Dan Seaton ze Southwest Research Institute v Boulderu.

Největším výsledkem uvedeného objevu se stal „triviální výpočet“, řečeno slovy astrofyzika Eugena Parkera z University of Chicago. Ten v roce 1958 vyjádřil názor, že pokud má koróna milion stupňů, musí podle zákonů dynamiky tekutin generovat konstantní tok částic, jež se pohybují rychleji než zvuk. Jeho přesvědčení se setkalo s odporem, ale v roce 1962 sonda Mariner potvrdila, že částice slunečního větru skutečně existují. A dnes odborníci získávají detailní informace díky dvěma sondám, z nichž jedna nese právě Parkerovo jméno.

Nebezpečně blízko

Parker Solar Probe se řadí mezi nejodolnější kosmické sondy, jaké kdy vznikly. Její sluneční clona z uhlíkového kompozitu zvládne teplotu až 1 370 °C a byla navržena tak, aby se automat dostal ke Slunci blíž než jakýkoliv předchozí lidský výtvor a studoval vzorky atmosféry, slunečního větru, magnetických polí i záření. NASA průzkumníka vypustila v roce 2018 a o tři roky později Parker Solar Probe jako první sonda v dějinách prolétla sluneční korónou.

Od té doby absolvovala více než 20 přiblížení k naší hvězdě a během své sedmileté mise dokončí 24 jejích obletů, přičemž využívá gravitační pole Venuše k navedení na stále bližší trajektorii. Na konci loňského roku se sonda přiblížila na vzdálenost 6,1 miliónu kilometrů od povrchu Slunce, a podle výpočtů čelila během přiblížení teplotě okolo 980 °C.

Jako druhá sonda slouží vědcům automat ESA s názvem Solar Orbiter, vypuštěný v roce 2020. V současné době zkoumá Slunce z větší vzdálenosti než Parker Solar Probe, ale prolétává dostatečně blízko, aby mohl studovat heliosféru – „bublinu“ nabitých částic, které stálice vyfukuje do všech stran. Jako první observatoř provede Solar Orbiter podrobnou studii jejích nezmapovaných polárních oblastí, které se dají ze Země sledovat jen obtížně, nebo vůbec.

Zmíněné dvě sondy jsou nejnovější ze série asi dvou desítek aparátů pro pozorování Slunce vypuštěných od roku 1961, vedle mnoha slunečních observatoří na Zemi. „Solární fyzika představuje opravdu velmi mladou vědu,“ podotýká Lisa Uptonová ze Space Systems Research Corporation v Boulderu. „Většinu toho, co o Slunci víme, jsme se naučili teprve od úsvitu kosmického věku.“

Průzkum vesmíru vědcům umožňuje prohlédnout si Slunce opravdu zblízka. Parker Solar Probe se k němu dostává na tak těsnou vzdálenost, že se o ni odborníci občas obávají. Zatím však odolala všemu, co jí hvězda vrhla do cesty. K jednomu obzvlášť prudkému výbuchu došlo v březnu 2023, když se sonda ke Slunci přibližovala. Ve vzdálenosti 8,5 milionu kilometrů se její tepelný štít doslova upekl, zatímco citlivé přístroje ukryté za ním snímaly vnější sluneční atmosféru. Poté stálice vyvrhla neobvykle rychlý a silný proud horkého plazmatu, přičemž se automat nacházel v takové poloze, že proletěl přímo skrz něj.

Mnohem, mnohem složitější

Tehdy se Slunce, Země i obě sondy ocitly seřazené ve vhodné poloze pro studium výronu koronální hmoty. Událost pozorovalo více než 40 pozemních observatoří a vytvořily na ni bezprecedentní pohled. „Byli jsme tak blízko Slunci a bylo to tak intenzivní, že jsme vše viděli v datech z akcelerometru, která ukazovala pohyb a vibrace sondy,“ popisuje Jim Kinnison, inženýr mise Parker Solar Probe z Applied Physics Laboratory (APL).

Výron koronální hmoty spustil varování před vlivem kosmického počasí na Zemi, protože zmíněné emise nabitých částic mohou mimo jiné ovlivnit horní atmosféru naší planety a rušit satelity i rádiovou komunikaci. Parker Solar Probe viděla celou událost, od vzniku CME přes jeho emisi z povrchu hvězdy až po šíření v prostoru mezi Sluncem a Zemí. „Mysleli jsme si, že struktuře CME rozumíme. Ale to, co nám Parker Solar Probe ukázala – při úrovni detailů, které získáváme – je mnohem, mnohem složitější, než jsme si mysleli,“ líčí Nour Raouafi z APL. „Dospěli jsme k závěru, že veškeré modely, které pro dané události máme, nemohou vysvětlit všechno, co vidíme.“

Záhada slunečního větru

Vědci se domnívají, že sluneční vítr pochází z koróny, ale nejsou si úplně jistí přesným mechanismem jeho vzniku. Jde o proud nabitých částic ze Slunce zaplavujících celou naši soustavu – konkrétně zejména o elektrony a protony, v menší míře o částice alfa neboli jádra helia. Existují přitom dva typy: Tzv. rychlý sluneční vítr může dosahovat rychlosti kolem 800 km/s, kdežto jeho pomalý protějšek proudí z rovníkových oblastí rychlostí kolem 400 km/s. Zmíněné dva typy obsahují různé prvky a různé počty elektronů, což naznačuje, že se utvářejí různými způsoby. Oba však souvisejí s magnetickými poli.

Když se v jádře Slunce spaluje vodík na helium, proudí energie na povrch a přenáší teplo konvekcí. Jelikož hvězda na rovníku a na pólech rotuje různě rychle, jak magnetická pole stoupají, postupně se zamotávají. Na rozdíl od magnetu s pevnou polaritou jsou v případě Slunce jako zrnka rýže vířící v hrnci s vroucí vodou. „Magnetická pole se kroutí a zabalují do skutečně složitých konfigurací, které nejsou intuitivní,“ přibližuje Uptonová. Pole s opačnou polaritou se mohou navzájem vyrušit. Když dojde k opětovnému přepojení, nové siločáry magnetického pole generují obrovskou sílu, jež vymrští plazma ze Slunce.

Předpokládá se, že zmíněné přechody pomáhají vytvářet pomalý sluneční vítr. Krátce poté však vědci z týmu Parker Solar Probe zjistili, jak může opětovné přepojení vyvolat také rychlý sluneční vítr. Raouafi a spol. ukázali, že se jeho proudění formuje na základně koróny z malých výtrysků plazmatu. V roce 2023 sluneční fyzikové objevili rovněž proudy částic pocházející z „děr“ v koróně, což dává vzniknout rychlému větru. Rozdíly mezi oběma typy lze nalézt v tom, jak jsou magnetická pole uspořádána v koronálních dírách. Slunce každopádně nevytváří svou korónu jediným jednoduchým procesem. Malé dynamické jevy tam pohánějí zjevné rysy ve větším měřítku, jež můžeme snadno pozorovat, ale dobře jim nerozumíme. „Myslím, že zjišťujeme, že spolu všechny jevy souvisejí,“ dodává Craig DeForest ze Southwest Research Institute.

Hledání podstaty Slunce

Slunce představuje urychlovač částic, kouli plazmatu, soběstačný termonukleární reaktor, vichřici hmoty a energie, zdroj všeho života. Fakt, že se k němu můžeme přiblížit, je úžasný. Studium naší mateřské hvězdy a její aktivity spojuje mnoho vědních oborů, ale rovněž se tak dozvídáme víc o jejích sesterských stálicích v celém vesmíru, které leží příliš daleko, než abychom je mohli podrobně prozkoumat. Jak vysvětluje Alex Young z Goddard Space Flight Center, uvedené studie nám dokonce pomohou porozumět planetám kolem cizích hvězd. Vědci přitom doufají, že zkoumání exoplanetárních systémů přispěje k pochopení, jaké bylo Slunce při svém zrodu a jak bude vypadat před zánikem asi za pět miliard let.

Image

Čtěte také

Jak se fotí zatmění Slunce: Velký rozhovor s předním světovým astrofotografem

Před pár dny se zaměstnancům Národního parku Virunga na východě Konžské demokratické republiky naskytl velmi smutný pohled – v řece jižně od Edwardova jezera, které tvoří přírodní hranici mezi Kongem a Ugandou, byla objevena těla asi 50 mrtvých hrochů.

Ukázalo se, že příčinou jejich smrti byla sněť slezinná, čili anthrax, vražedná infekce tyčinkovité bakterie Bacillus anthracis, která je schopná vytvářet endospory. Díky tomu dokáže anthrax přetrvávat dlouhou dobu v půdě, kde představuje dlouhodobou hrozbu. Jde o infekci přenosnou na člověka s poměrně vysokým rizikem úmrtí.

Slabost pro mršiny

Přestože podobné scény působí velmi tragickým dojmem, nejsou bohužel v Africe ničím neznámým. Hroši se sice těší pověsti přísných vegetariánů, ve skutečnosti nepohrdnou masem z mršin a necouvnou ani před kanibalismem. Toto zpestření jídelníčku z nich dělá roznašeče smrtelně nebezpečných chorob, včetně anthraxu.

Mezi savci je antrax jednou z nejrozšířenějších bakteriálních infekcí. Bacillus anthracis je doma v nejrůznějších prostředích. Vyskytuje se od nížin na úrovni moře až po hory s nadmořskou výškou kolem 4 000 metrů, od subarktických lesů, jako je sibiřská tajga, až po pouště či deštné tropické lesy. 

Snětí slezinnou se mohou nakazit všechny druhy savců včetně člověka a také některé druhy ptáků. Ze savců jsou k ní nejnáchylnější velcí býložravci a především přežvýkavci. Z afrických kopytníků nakažených antraxem může uhynout až 90 %. Dříve tato choroba představovala obrovský problém pro medicínu a zemědělství. Dnes se ve volné přírodě vyskytuje jen v několika oblastech, včetně této části Afriky.

Národní park Virunga byl založen v roce 1925 a jde o jedno z nejstarších chráněných území v Africe. Na rozloze přes 8 tisíc kilometrů čtverečních se zde ve velmi pestrém prostředí nachází mnoho cenných druhů rostlin i živočichů, včetně například goril východních. Nešťastnou souhrou okolností je tato část světa v posledních desetiletích velmi neklidná a krvavé konflikty se podepsaly i na přírodě parku Virunga.

Image

Čtěte také

Kanibalští rozsévači smrti: Co dokáže antrax a masožraví hroši

Za vlády Rudolfa II. vznikla v Praze sbírka uměleckých děl, jež se mohla rovnat sbírkám v nejslavnějších evropských městech. Část z těchto skvostů si Rudolf přivezl, když se do Prahy stěhoval. Šlo o předměty, které shromáždil už jeho otec Maxmilián II., ale také o ty, jež stihl Rudolf získat již za svého života na vídeňském dvoře. Skutečného rozmachu však jeho kunstkomora (kunst je německý výraz pro umění), jak se prostory sbírek nazývaly, dosáhla až v Čechách. 

Mecenáš umění a vědy 

Císař byl velkým obdivovatelem malířských mistrů. Mezi jeho oblíbence patřil světoznámý Albrecht Dürer, Giuseppe Arcimboldo či krajináři Roelandt Savery a Pieter Stevens. Nejčastějším dodavatelem obrazů pak byl Vlám Bartolomeus Spranger, jenž se přimkl k pražskému dvoru natolik, že se dokonce stal členem malostranského malířského cechu. A nebyla to jen plátna, jež zdobila Rudolfovu sbírku. Krom různých truhliček, šperků a jiných cenných drobností zde byly také sochy antické i současné, hodinářské klenoty, ale i zvířata, dílny alchymistů a všelijaké bizarnosti. 

Aby měl císař kam všechny tyto poklady dát, musel pro ně připravit zcela nové prostory – sbírky byly několikanásobně větší než Rudolfovy komnaty. Když začalo umění přesahovat kapacitu Pražského hradu, dal císař roku 1585 vybudovat novou stavbu spojující jižní a severní křídlo sídla. Dokončena byla před rokem 1600 a pro svou délku 100 metrů byla nazývána Chodbové stavení či Dlouhá stavba. Jádro Rudolfovy kunstkomory bylo v prvním patře, přízemí zaujímala sedlovna a stáje. Spolu se Španělským a Novým sálem tak vznikl komplex naplněný krásnem. 

Určena jen císaři 

Na rozdíl od Werichova pekařova císaře se Rudolf v umění skutečně vyznal. Měl přehled nejen o dílech, ale také o umělcích a sběratelích, což mu umožňovalo pro svou sbírku získávat skutečně prvotřídní kousky, za něž často vydával z císařské pokladny obrovské sumy. Sbírka ale neměla sloužit ke sdílení pohledu na umění lidských rukou ani k prezentaci vlastní zámožnosti a kulturního rozhledu. Rudolfovi stačilo, že se uměním může kochat on sám. Prostí smrtelníci se do císařovy komory zázraků neboli wunderkomory prakticky neměli šanci dostat. 

Po císařově smrti se sbírka začala postupně rozpadat. Část odvezl císařův bratr Matyáš, část posloužila k záplatování děr, které do císařské pokladny Rudolf nadělal. Roku 1648 vyrabovali poklad Švédi. A poslední tečku za jeho velikostí udělala veřejná dražba, uspořádaná císařem Josefem II. roku 1793.

Image

Čtěte také

Smutkem sužovaný Rudolf II.: Své démony zaháněl uměním a bujarými večírky

Ve službách britského Royal Navy i německé Kriegsmarine se sice nacházely bitevní lodě, ale rozsah jejich nasazení v letech 1939–1945 výrazně zaostával za očekáváními. Obě velmoci se totiž snažily tato mocná, avšak drahá plavidla chránit, aby je mohly nasadit v očekávané rozhodující hladinové bitvě, která však nikdy nenastala.

Bitevní lodě proto strávily většinu času v přístavech a hrozily samotnou svou existencí, ale do bojů v Atlantiku promluvily jen omezeně. Dálkové námořní operace tak prováděly především křižníky, zvláště pak ty těžké, jež se objevily v období dohod o námořním zbrojení mezi světovými válkami. Velká Británie mohla použít své třídy County a York, kdežto pod vlajkou třetí říše se plavily „kapesní bitevní lodě“ třídy Deutschland a křižníky třídy Admiral Hipper.

Smlouvy pětice velmocí

Zrození těžkých křižníků v období mezi světovými válkami se dá charakterizovat jako typická ukázka platnosti zákona nezamýšlených důsledků, protože ještě na počátku 20. let takové lodě vlastně nikdo stavět nechtěl. Během první světové války totiž vznikaly hlavně lehké křižníky s výtlakem od 5 000 do 7 000 tun vyzbrojené kanony ráže 4 či 6 palců (102 či 152 mm). Takřka jedinou výjimku představovala britská třída Hawkins s výtlakem 10 000 tun a s kanony zcela neobvyklé ráže 7,5 palce (191 mm). Plánovalo se pět kusů, z nichž byly v původní úloze dokončeny čtyři a pátý byl přestavěn na letadlovou loď, ale ani jediný už nasazení za Velké války nestihl.

V roce 1922 došlo k uzavření Washingtonské námořní smlouvy, která omezila výstavbu bitevních lodí a stanovila limity výtlaku a výzbroje pro křižníky. Ty byly vyjednány tak, aby se do nich vešla i (na svou dobu nestandardní) třída Hawkins, takže omezily výtlak na 10 000 tun a kalibr děl na 8 palců (203 mm). Smlouva však neurčovala limit počtu těchto lodí, jimž se začalo říkat těžké křižníky, a někteří admirálové usoudili, že půjde o dobrou náhradu smluvně omezených bitevních lodí. Velká Británie se posléze snažila na tyto lodě prosadit restrikce, jenže teprve Londýnská námořní smlouva (1930) zabránila další stavbě takových plavidel: pro budoucí křižníky určila limit výtlaku 7 500 tun a kalibr děl omezila na 6,1 palce (155 mm).

Je však třeba zdůraznit, že se obě zmíněné dohody týkaly jen pětice vítězných velmocí první světové války, tedy Velké Británie, USA, Francie, Itálie a Japonska, a vznikly zejména proto, aby se omezilo napětí mezi USA na straně jedné a Velkou Británií a Japonskem na straně druhé. Coby dějiště budoucího námořního střetnutí totiž velmoci stále více vnímaly Pacifik, zatímco hrozba další války v Evropě (a tím i v Atlantiku) se spíše podceňovala.

Evoluce britských tříd

Nové křižníky stavěné od roku 1922 musely vyhovět limitům washingtonské dohody, a proto se jim někdy říkalo rovněž „smluvní křižníky“ („treaty cruisers“). Jak už bylo uvedeno, Royal Navy původně konstrukci takových plavidel neplánovalo, jenže v reakci na kroky jiných států změnilo názor. Velikost britského Společenství národů totiž logicky vedla k tomu, že se pod vlajkou tohoto impéria plavila zdaleka největší obchod ní flotila světa, kterou tedy musely chránit početné námořní síly.

Třída Hawkins sice zastarala, potvrdila ovšem potenciál velkého křižníku, protože jeho trup mohl pojmout větší nádrže, což se pozitivně odrazilo na plavebním dosahu. Nutnost chránit obchodní flotilu před nepřátelskými křižníky pak znamenala zákonitý požadavek na vysokou rychlost, pokud možno přes 30 uzlů (55,5 km/h). Co se týče výzbroje, jevilo se jako nejlepší řešení plně využít limity smlouvy, tedy použít 8palcová děla. Vznikly tak těžké křižníky třídy County, kterých bylo v letech 1924–1930 dokončeno celkem 13, a to ve třech mírně odlišných podtřídách, jež se nazývaly Kent, London a Norfolk.

Nejdříve sice Britové plánovali větší počet jednotek, ale poté došlo k redukci na 11 plavidel pro Royal Navy a dvě další, která zaplatila a odebrala Austrálie. V zájmu úspory financí následně vznikl projekt další třídy s podobnou, ale poněkud menší a jednodušší konstrukcí, která dostala název York. Z původně plánovaných sedmi lodí ovšem vznikly jen dvě, kromě Yorku ještě Exeter. Od třídy County se tato plavidla odlišovala zejména zredukovanou výzbrojí, jelikož místo čtveřice věží po dvou kanonech ráže 203 mm měla pouze trojici takových věží. Obě třídy dostaly také silnou sekundární výzbroj v podobě kanonů kalibru 102 mm (u třídy County navíc kanonů ráže 40 mm) a torpédometů, avšak posledně zmíněné zbraně byly záhy demontovány, neboť se ukázalo, že zasažení čehokoli představuje spíše otázku náhody.

Kapesní bitevní lodě

Německo se nacházelo v naprosto odlišné situaci, protože sice nepodléhalo zmíněným smlouvám o námořním zbrojení, ovšem dlouhé roky se muselo podřizovat Versailleské mírové dohodě, jež stanovovala tvrdé limity pro celé ozbrojené síly státu. Němci si tudíž mohli ponechat jen staré bitevníky a náhradu směli postavit až po 20 letech služby, což u nejstarších lodí nastalo v roce 1924. Smlouva určovala limit výtlaku 10 000 tun, ale žádná omezení na kalibr kanonů, jelikož experti Dohody soudili, že instalace těch největších děl na loď o takovém výtlaku by nedávala smysl. Němci však přesně takto postupovali, když v roce 1933 zařadili do služby plavidlo Deutschland, oficiálně označované jako Panzerschiff („obrněná loď“), kdežto Britové mu začali říkat „kapesní bitevní loď“.

Deutschland, po níž následovaly ještě dvě další jednotky nazvané Admiral Graf Spee a Admiral Scheer, nesla dvě věže po třech dělech ráže 11 palců (280 mm). Sekundární výzbroj zahrnovala kanony kalibru 149 a 88 mm a torpédomety. Podle formálního, přestože fakticky překročeného výtlaku 10 000 tun tak šlo o křižníky (a za války je Němci oficiálně přeřadili ke křižníkům), ale nesený arzenál odpovídal bitevní lodi. Vedle výzbroje vynikala tato třída i působivým plavebním dosahem, za který vděčila použití dieselových motorů.

Poté, co Německo otevřeně přestalo dodržovat podmínky versailleské smlouvy, začalo stavět i „klasické“ těžké křižníky, konkrétně lodě třídy Admiral Hipper, které nesly čtveřici věží po dvou 203mm dělech. Turbínový pohon znamenal oproti „panzerschiffům“ vyšší rychlost, ale kratší dosah. Rozestavělo se pět plavidel, avšak do služby u Kriegsmarine se dostala pouze první tři, a to Admiral Hipper, Blücher a Prinz Eugen. Čtvrtou jednotku – Seydlitz – začali Němci přestavovat na letadlový nosič, ale tento projekt nebyl dokončen a páté plavidlo Lützow (jejíž jméno převzal „Panzerschiff“ Deutschland) bylo v roce 1939 prodáno do Sovětského svazu, který je provozoval pod názvem Petropavlovsk.

Jen tři přímá střetnutí

Zajisté nejkurióznější konec potkal křižník Blücher, o který Kriegsmarine přišla během invaze do Norska dne 9. dubna 1940. Jako vůbec jediná velká válečná loď v historii byl totiž potopen torpédy vypuštěnými z pobřežní baterie. Již v prosinci 1939 šel ke dnu Admiral Graf Spee, ale ten potopila vlastní posádka v neutrálním přístavu Montevideo, před čímž proběhl i první střet těžkých křižníků pod britskou a německou vlajkou, během kterého utrpěl škody jak Exeter, tak i Admiral Graf Spee.

Další bitva plavidel této kategorie se odehrála 25. prosince 1940, kdy Admiral Hipper provedl útok na konvoj WS 5A, jehož ochranu zajišťoval také křižník Berwick třídy County, respektive Kent, jenž vážné utrpěl poškození, ovšem německé plavidlo se poté stáhlo a konvoj doplul beze ztrát. Třetí a poslední střetnutí britských a německých těžkých křižníků proběhlo 24. května 1941, kdy se v Dánském průlivu setkal Prinz Eugen a britská plavidla Suffolk (podtřída Kent) a Norfolk. Šlo o ono proslulé střetnutí, při kterém byl palbou z Bismarcku potopen bitevní křižník Hood, zatímco těžké křižníky ani jedné strany tehdy žádné škody neutrpěly.

Plavidlo Admiral Scheer se potopilo až v dubnu 1945 v přístavu po leteckém útoku a v květnu ho následoval Admiral Hipper, který po těžkém poškození potopila posádka. Válku přečkaly „Panzerschiff “ Lützow a křižník Prinz Eugen, které skončily svou kariéru coby cvičné cíle při amerických nukleárních testech. Britové a Australané ztratili během války tři ze 13 plavidel třídy County (a sice Cornwall, Dorsetshire a Canberra) a obě lodě třídy York, avšak ani jedna z těchto ztrát nešla na vrub Němců: jednu si připsali Italové a čtyři Japonci. Německé křižníky nesporně reprezentovaly po technické stránce velmi vyspělé konstrukce a o kvalitě jejich posádek nelze pochybovat, jenže na zlomení britské převahy jich bylo zkrátka málo.

Image

Čtěte také

Souboj ocelových titánů (1): Bitevní lodě Bismarck vs. King George V

Společně s nosorožci srstnatými, lvy jeskynními či veledaňky patří mamuti k nejznámějším zástupcům čtvrtohorní fauny. Jejich pozůstatky se dařilo nacházet už od 18. století a vzhledem k rozměrům i stavbě těla připomínající slony je odborníci zpočátku řadili k témuž druhu. Později si však uvědomili, že se jedná o samostatnou a podle všeho již vyhynulou skupinu. Mamuti se navíc od slonů v mnohém lišili – obzvlášť druhy, jež mohly díky specifickým adaptacím žít i ve velmi chladných podmínkách.

Od trpaslíků po obry

Patřil k nim rovněž mamut srstnatý, patrně nejznámější zástupce svého rodu. Samci měřili v kohoutku kolem tří a půl metru a dosahovali hmotnosti šesti až osmi tun, samice byly o něco menší. Přizpůsobení životu v mrazivém prostředí zahrnovalo širší chodidla usnadňující chůzi ve sněhu či změklém terénu, hustou srst a silnou podkožní vrstvu tuku. Od slonů se mamuti lišili také kratším ocasem a menšíma ušima, které jim v chladu dovolovaly nemrhat tělesným teplem. 

Kromě mamuta srstnatého ovšem existovala celá řada dalších, poměrně rozmanitých druhů obývajících oblasti od Severní Ameriky přes Evropu a Afriku až po Asii. Zatímco největší zástupci přitom mohli měřit přes čtyři metry a vážit až čtrnáct tun, například na Sardinii a dalších ostrovech žily jejich trpasličí protějšky vysoké půldruhého metru a o hmotnosti dosahující sotva pár metráků.

Klima versus člověk

Mamuti obývali Zemi přes pět milionů let. Poslední populace mamutů srstnatých žila podle vědců na Wrangelově ostrově u sibiřského pobřeží a zanikla asi před čtyřmi milénii, což znamenalo definitivní konec obřích chobotnatců. Přesnou příčinu jejich vyhynutí ovšem nadále halí tajemství, a to navzdory celé řadě více či méně pravděpodobných hypotéz. 

Dle některých badatelů sehrál ve vymizení mamutů i mnoha dalších zástupců pleistocenní megafauny hlavní roli člověk, a to zejména nadměrným lovem, jemuž pomalu se rozmnožující druhy nedokázaly čelit. Jiní se však domnívají, že se lidský vliv přeceňuje a že na vině byla v první řadě změna klimatu – konkrétně rychlé oteplování po konci poslední doby ledové. Ruku v ruce s ním se pak výrazně měnily také ekosystémy obývané mamuty. Další možnost zní, že zmenšování jejich populace vedlo k příbuzenskému křížení, které je vyslalo na sestupnou spirálu k nevyhnutelnému konci. Je přitom docela pravděpodobné, že se smrtící koktejl namíchal ze všech uvedených faktorů.

Ucpaný chobot

Na první pohled trochu výstřední, nicméně odvážnou a rozhodně zajímavou hypotézu o příčinách vyhynutí mamutů nadnesli autoři v článku publikovaném loni na stránkách časopisu Earth History and Biodiversity. Podle nich by oním desítky let hledaným „pachatelem“ mohla být docela obyčejná alergie: Na mamuty totiž možná jako alergeny působily různé rostlinné metabolity, dosud neznámé toxiny či pyl, jehož koncentrace ve vzduchu v důsledku teplejšího klimatu a rychlého šíření kvetoucích rostlin výrazně vzrostla.

Přestože se alergie nejeví jako vážnější hrozba, pro mamuty by podle badatelů mohla být fatální. Pokud by silná alergická reakce výrazně narušila čich chobotnatců, znemožnila by jim adekvátní vzájemnou komunikaci, jež na zmíněném smyslu zčásti závisela. 

Jestliže by mamuti přišli o čich v době páření, ztížilo by jim to na nekonečných pláních nalezení vhodného pohlavního partnera. I kdyby problém postihl pouze část jedinců, narodilo by se méně mláďat, což by znamenalo další zmenšení populace a ještě složitější hledání protějšků. Výsledkem by se mohlo stát rovněž příbuzenské křížení, se všemi negativními důsledky pro životaschopnost jedinců i celého rodu. Absence čichu by mamutům zřejmě zkomplikovala také vyhledávání potravy a stali by se zranitelnějšími vůči predátorům.

Nejen mamuti?

Alergie přitom nemusela stát pouze za vyhynutím některých druhů mamutů, ale také jiných tvorů obývajících podobná prostředí – například zmiňovaných nosorožců srstnatých. Teprve další výzkum rozhodne, zda se uvedená hypotéza zařadí po bok těch, jimiž se vědci budou vážně zabývat, nebo se stane jen úsměvnou slepou uličkou. Podle autorů článku by se mělo bádání soustředit zejména na obsah trávicí soustavy mamutů nalezených v permafrostu a jejich ztuhlých či fosilizovaných výkalů. V nich se totiž mohly zachovat specifické produkty imunitního systému svědčící o probíhající alergické reakci. Nicméně vzhledem k propasti času, jež nás od vyhynutí dávných tvorů dělí, se nejspíš budeme muset smířit s tím, že jednoznačnou odpověď nikdy nezískáme. 

Image

Čtěte také

Překvapivá fakta: Jak vypadal skutečný život lovců mamutů