Velká rudá skvrna alias Great Red Spot v oblačné atmosféře Jupitera nepochybně dominuje. Zmínky o ní existují už déle než čtyři staletí, a přestože se její rozměry v čase mění, podle všeho je nebývale stabilní. U ostatních plynných obrů se skvrny – tedy velké bouře či atmosférické útvary – objevují, nicméně nejsou tak „trvanlivé“. 

Na Saturnu se atmosférické útvary a bouře tu a tam vyskytují, bývají však většinou dočasné. Například Velká bílá skvrna neboli Great White Spot se objevuje každých 20–30 let a přetrvá několik měsíců, načež zmizí. Atmosféra Uranu je obecně na výraznější formace velmi chudá, a ačkoliv se v ní také podařilo některé oblačné struktury pozorovat, jejich životnost nepřekročila několik měsíců. 

Překvapivě stabilní bouře naopak nalezneme na Neptunu. Tzv. Velkou tmavou skvrnu čili Great Dark Spot poprvé odhalil Voyager 2 v roce 1989. Podobala se Velké rudé skvrně na Jupiteru, ale když planetu v roce 1994 fotografoval Hubbleův dalekohled, byla už pryč. V následujících letech se na ledovém obrovi povedlo pozorovat hned několik tmavých vírů, jejich životnost ovšem obvykle nepřesáhla několik měsíců. Jupiterova Velká rudá skvrna tak představuje bezkonkurenčně nejdéle existující oblačný vír ve Sluneční soustavě.

Image

Čtěte také

Saturnův hexagon: Jaký je původ jednoho z nejzajímavějších jevů ve Sluneční soustavě?

Historiky souvislost divadla a Velikonoc nepřekvapí. Řecké a římské amfiteátry dávno zasypal čas a s ním i rozvinutou divadelní kulturu starověku. Až dlouho poté, při nejvýznamnějších křesťanských svátcích se ve středověké Evropě objevila touha vidět biblické události tak říkajíc na vlastní oči. Lidé chtěli zažít zázrak. Zpřítomnit ho v životní realitě, ne jen na obraze či v podobě soch, ale v podání živých aktérů. A tak se v kostelích objevily první hrané výjevy oživující evangelijní zvěst. „Divadlo křesťanské Evropy má počátek ve skutečném Jeruzalémě,“ formuloval svou provokativní myšlenku historik Vojtěch Ron, jeden z našich nejvýznamnějších badatelů v oblasti pašijového divadla. 

Zakázané hry 

Renesanční vzdělanci později oprášili antické autory a zrodilo se divadlo podobné tomu, jaké známe dnes. To ale platilo spíš o šlechtických dvorech či městech, kde se pohybovali i posluchači univerzit. Na venkově často divadlo po celá staletí souviselo s velikonočními svátky. 

Divadelní představení či slavnosti se o Velikonocích odehrávaly na různých místech – v sálech, pod širým nebem, ale třeba i na šibeničním vrchu. Představením a produkcím pojednávajícím o umučení Krista se říká pašije. Většinou si je místní sousedé pospolu psali, hráli a starali se i o výpravu. Nešlo přitom o nijak menšinovou zálibu. Podílely se desítky až stovky účinkujících! Nebylo také nic neobvyklého, že diváci se stávali na chvíli herci – a naopak. Role se během dlouhých a někdy několikadenních produkcí proměňovaly. 

Popularita pašijových her se zdála tak významnou, že dokonce mnohým duchovním ležela v žaludku, protože pohled venkovanů na Písmo svaté se přece jen čas od času vzdálil od přísného teologického hlediska. Kritikům připadaly pašijové produkce jako znevažování svatých dějů, a tak došlo i na zákazy. V některých vesnicích zejména v Podkrkonoší však tradice pašijových her a procesí přetrvávala. Odkaz středověké kultury díky tomu přežíval i v době baroka a výjimečně až takřka do 20. století! 

Ve Vlastiboři, odkud pochází jedna z nejvýznamnějších lidových pašijových her, tzv. Vlastibořská hra velikonoční, máme doložené odehrané představení ještě v roce 1891. Badatel Vojtěch Ron toto datum ne zcela nadneseně označuje za konec středověku. Kolik kulturních fenoménů prokázalo takovou životnost jako lidové pašijové hry? 

Účinkují zvířata 

Pašijové hry vznikaly zejména v Německu. Logicky se tedy i u nás tato tradice projevovala zejména v příhraničních oblastech s německým vlivem. Pašijový kult rozvíjel například osobně císař Karel IV. Za jeho panování se těšilo oblibě vystavování a uctívání relikvií během velikonočních svátků. Takzvaná Chebská pašijová hra pocházející z přelomu 15. a 16. století se v tomto západočeském městě hrála na náměstí během tří dnů a účastnilo se jí asi 350 učinkujících! 

Někde se uplatňovaly i velkolepé scény na koních, jako například v severočeských Mikulášovicích. V 18. století se objevují ostré protesty proti pašijovým hrám. Trnem v oku kritikům se stalo zejména kruté zacházení s postavou Ježíše, což se pokládalo za rouhání. Také patent Josefa II. z roku 1784 zakazoval neliturgické pobožnosti. Tradice postupně mizela a uchovala se jen výjimečně. Za definitivní tečku kontinuální tradice lze považovat nástup nacismu a komunismu. 

Sebemrskači 

Realistickému ukřižování jako na Filipínách se u nás neholdovalo. Pašijová tradice zato souvisí s jiným extrémním jevem – s flagelanstvím. V 16. století se u nás objevují procesí, v nichž se účastníci sami bičovali. Tyto praktiky měli na svědomí jezuité či kapucíni a často po nich následoval i divadelní výstup. Nejprve se flagelanti v Praze setkali s odporem a kritikou. Později procesí přitahovala zvědavé pozorovatele a v lidovém prostředí najdeme vyznavače této formy pokání. Ti, co neholdovali bičování, mohli zvolit jiný způsob, jak se kát. Nosili těžké dřevěné kříže nebo si nasazovali trnové koruny. Po bičování prý někdy následovalo umytí zad octem a solí, což představovalo větší utrpení než samotné údery do zad. 

Za pozornost stojí, že na rozdíl od flagelanství jezuité zamítali realistické výjevy ukřižování. Venkovské obyvatelstvo mělo postoj zcela opačný. Když během 17. století přestávají pašije organizovat církevní bratrstva a uvádění se ujímá lidový živel, začíná se Kristovo utrpení ukazovat více naturalisticky. Ne náhodu byla role Ježíše někdy placená. Její představitel si pašije „užil“ takřka se vším všudy. Ve Vrchlabí dokonce herec během představení zemřel! A to se psalo již moderní 19. století. 

Role za trest 

Díky dochovaným osobním svědectvím si můžeme představit, jak lidové velikonoční hry v polovině 19. století vypadaly: „Diváků bylo požehnaně z celého okolí, z Tanvaldu, Smržovky, Železného Brodu, Semil a také z Němec. Peníze za vstupné se sbíraly do škopků. Přípravy se konaly dlouho a pečlivě. Dojem z představení byl na diváky přímo úchvatný. Při bičování Krista, oblečeného v dlouhé roucho, se z hlediště ozývaly nářky a vzdechy...“, píše kněz jménem Kopal o představení v podkrkonošské obci Zásada a dodává: „Vidím dodnes Máří Magdalenu, jak se procházela po jevišti se spuštěnými vlasy a koketně se zhlížela v zrcátku. Dále vidím farizeje, kteří po Ježíšovi házeli kamením – to byly míče na šňůrkách upevněné. Představitelům historických úloh jména biblických osob zůstala. Od těch dob se říkalo v sousedství: Jdu od Piláta, byl jsem u Jidáše, a jeho dětem se říkalo Jidáščeta.“ 

Jako pikantní můžeme označit praxi, kdy se role neobsazovaly náhodou. Například ve Vrchlabí hrál Piláta skutečný vládce panství. Marii Magdalénu zosobnila žena, která se dopustila nemanželské rozkoše. Hra tak vlastně trochu sloužila jako pomyslný pranýř. Trest? Nebo spíš způsob, jak dosáhnout pokáním odpuštění? Možná šlo ale také o to, vyměnit si jednou do roka role: například místní dráb dostal během hry nařezáno od svých sousedů. Pašijové hry tak měly někdy podobnou funkci jako středověký karneval, v němž se společenské úlohy převracely.

Image

Čtěte také

Skrze bolest blíž k bohu: K čemu slouží krvavé sebepoškozující rituály?

Planeta K2-18b, která je dvaapůlkrát větší než Země, obíhá malou červenou hvězdu ve vzdálenosti 124 světelných let. Zdejší atmosféra podle vědců vykazuje přítomnost dimethylsulfidu (DMS) a dimethyldisulfidu (DMDS) — plynů, které jsou na Zemi výhradně výsledkem činnosti mořského fytoplanktonu a bakterií.

Zvláštní molekuly na zvláštní planetě

Jde už o druhý případ, kdy dalekohled Jamese Webba (JWST) na této planetě detekoval chemikálie spojené s životem, čerstvý nález je ale robustnější. Podle hlavního výzkumníka, profesora Nikku Madhusudhana, je množství těchto molekul v atmosféře planety tisíckrát vyšší než na Zemi — což by, pokud jsou skutečně biologického původu, mohlo znamenat, že planeta doslova překypuje životem.

I přes nadějné signály zůstávají vědci obezřetní. Aktuální měření mají statistickou jistotu 99,7 %. Aby ale mohli hovořit o skutečném vědeckém objevu, potřebují úroveň jistoty 99,99999 %. Cambridgeský tým věří, že této úrovně by mohl dosáhnout během jednoho až dvou let. Výzkumníci také zkoumají, zda by DMS a DMDS mohly vznikat i jinými než biologickými procesy — například geologickými nebo atmosférickými jevy.

Nad složením planety panuje mezi odborníky živá debata. Některé modely naznačují, že se na planetě nachází rozsáhlý oceán kapalné vody, jiní tvrdí, že by mohlo jít i o oceán roztavené horniny — což by možnost života výrazně snižovalo. Podle další hypotézy by K2-18b mohla být „mini“ plynným obrem bez pevného povrchu. To je ale v rozporu s některými daty z JWST.

Navzdory těmto nejasnostem jde o jednu z nejslibnějších stop, které jsme zatím ve vesmíru našli. Přesto, jak varuje například astrofyzik Chris Lintott, je důležité zachovat chladnou hlavu: „Už jsme zažili mnoho 'přelomových momentů'. Tento objev je spíš součástí dlouhého procesu poznávání vesmíru.“

Image

Čtěte také

Labyrint cizích světů: Kde hledat planety, které by mohly hostit život?

Jako první se začali v atmosféře naší planety prohánět vlastní silou zástupci pravěkého hmyzu. O tuto výsadu, na rozdíl od jiných živočišných skupin, hmyz v průběhu evoluce nepřišel. Zůstává tak jedinou letuschopnou kategorií živočichů z říše bezobratlých.

Postrach s průsvitnými křídly

Během stovek milionů let získala hmyzí křídla nejrůznější tvary a konstrukce. Tropičtí motýli (Lepidoptera) udivují nádhernými barvami, brouci (Coleoptera) si přeměnili přední pár na tuhé a často velmi atraktivně zbarvené krovky. Ke konstrukční dokonalosti dovedl křídlo jako prostředek letu dvoukřídlý hmyz (Diptera), reprezentovaný třeba obyčejnou mouchou domácí (Musca domestica).

Způsob vzniku okřídleného hmyzu je však stále zahalen tajemstvím. Vzácné fosilie nenabízejí dostatek indicií k tomu, aby vědci mohli s jistotou říct, jak se křídla hmyzu vyvinula. Snad vznikla z výběžků, kterými si hmyz pomáhal k udržení rovnováhy při dlouhých skocích. Možná stály u jejich vzniku vnější žábry, jaké dnes pozorujeme u nedospělých jepic (Ephemeroptera).

Jisté je, že nástup hmyzích letců byl razantní. Ještě v devonu, před dlouhými 400 miliony let, byl hmyz bez křídel a nelétal. O osmdesát milionů let později v období karbonu se už vzduchem pohybovalo nejméně deset různých evolučních skupin hmyzu. 

Uběhlo dalších dvacet milionů let a v období permu se objevil největší známý létající hmyz – vážky Meganeura s rozpětím křídel až 75 centimetrů. Tito létající predátoři byli postrachem nejen pro hmyz (létavý i nelétavý), ale i pro drobnější obratlovce. Meganeura jasně naznačila, že letci zvířecí říše nejsou žádní evoluční outsideři a významně promlouvají do dění na Zemi.

Dva pohony hmyzích letců

U hmyzu se vyvinuly dva zcela odlišné způsoby „pohonu“ křídel. Některé druhy hmyzu mají létací svaly napojené přímo na křídlo, které je k trupu připevněné pohyblivým kloubem. Smrštěním svalu se křídlo zvedá, při povolených svalech naopak klesá dolů. Tak pracuje třeba křídlo vážek (Odonata) a tak trochu to připomíná způsob, jakým veslujeme na lodičce.

Evolučně novější „převody“ má hmyz, jehož křídla jsou přirostlá napevno k chitinovému obalu hrudi. Létací svaly se upínají na pevnou stěnu hrudi z vnitřní strany a tahem ji deformují. Jak se chitinová vnější kostra „prohýbá“, pohybují se i křídla. Tento pohon křídel využívají například mouchy (Musca) a další dvoukřídlý hmyz (Diptera) nebo vosy (Vespula) a jejich příbuzní z řad blanokřídlého hmyzu (Hymenoptera).

Rekordy nejrychlejších svalů

Létací svaly hmyzu jsou mohutné, např. kuklicím z rodu Rutilia, jež se podobají mouchám, narůstají do délky až jednoho centimetru a v průřezu měří dva milimetry. U zdatných hmyzích letců tvoří létací svaly až třetinu celkové hmotnosti těla. Tyto mohutné „letecké motory“ spotřebovávají obrovská množství kyslíku a „paliva“. Organické sloučeniny s vysokým obsahem energie se ve svalech slučují s kyslíkem a tím se v nich vázaná energie uvolní. Jako palivo slouží hmyzu cukry a tuky. Brouci mohou pohánět svaly dokonce spalováním aminokyselin, jinak používaných především ke stavbě bílkovinných molekul.

V živočišné říši bychom marně hledali svalstvo, které by se enormní spotřebou energie vyrovnalo létacím svalům hmyzu. Jejich energetickým nárokům ovšem odpovídají úctyhodné výkony hmyzích letců. 

Komáři (Culicidae) dokážou mávnout křídly tisíckrát za vteřinu! I zdánlivě pomalý a neohrabaný letec, jako je čmelák (Bombus), mávne křídlem více než stokrát za vteřinu. Tak rychlý pohyb klade vysoké nároky nejen na svaly, ale i na nervový systém. Při nízkofrekvenčním letu do 200 kmitů za sekundu odpovídá sval na každý nervový vzruch jedním stahem. Při letech s vyšší frekvencí mávání křídel by už ale nervy nestíhaly vydávat svalům příslušné povely, a proto jeden nervový vzruch vyvolá u svalu hned několik stahů. V lidském těle nenajdeme žádný sval, který by dokázal pracovat s tak vysokou frekvencí. Mezi obratlovci podávají srovnatelný výkon například chřestýši (Crotalinae), kteří vydrží kmitat koncem ocasu i několik hodin s frekvencí až 100 kmitů za sekundu.

Vzduch ovládli i plazi

Zhruba před 220 miliony roky pronikli do vzduchu podstatně větší letci, než byl pravěký hmyz. Druhohorám vládli plazi, a to platilo nejen o souši a vodě, ale i o vzduchu. Rozkvětu se dočkala pestrá a početná skupina ptakoještěrů – pterosaurů (Pterosauria). Ti se stali prvními létajícími obratlovci.

Křídlo ptakoještěrů tvořila blána natažená na kostech přední končetiny a především na silně prodlouženém čtvrtém prstu. Základ blány tvořily tisíce vláken uložených mezi vnějšími vrstvami kůže. Byla to unikátní konstrukce křídla, která se zásadně lišila od předchozích křídel hmyzu a nepodobala se ani křídlům pozdějších ptáků (Aves) nebo letounů (Chiroptera) – tedy kaloňů a netopýrů. Pterosaurům se dařilo až do konce druhohor, kdy vyhynuli spolu s dinosaury a mnoha dalšími představiteli tehdejší fauny a flóry.

Evoluci zdatných pterosauřích letců vyvrcholila kapitálními kusy s anatomií plně podřízenou nárokům letu – a to jak aerodynamice, tak i námaze spojené s máváním křídly. Například obratle hrudní páteře jim srostly, aby snáze odolávaly tahu létacích svalů. U některých druhů došlo dokonce k vytvoření kloubního spoje mezi lopatkou a páteří, což je mezi obratlovci zcela unikátní anatomický rys. Kosti měli pterosauři duté a díky tomu odlehčené na minimum.

Jedním z typických ptakoještěrů byl Pteranodon s osmimetrovým rozpětím křídel. Králi druhohorní oblohy však byli azhdarchidi, jejichž označení pochází z uzbeckého výrazu pro létajícího draka. V Uzbekistánu byly objeveny první fosilie těchto létajících plazů. 

Největším známým azhdarchidem byl Quetzalcoatlus pojmenovaný pro změnu podle mýtického aztéckého opeřeného hada. Patnáctimetrovým rozpětím trumfnul Quetzalcoatlus současné rekordmany v této disciplíně, albatrosy (Diomedea), hned čtyřikrát. Tělo tohoto azhdarchida však bylo velikostí srovnatelné s postavou dospělého člověka. Křídla měl dlouhá a úzká, což napovídá, že podobně jako albatros využíval vzestupných vzdušných proudů a vydržel kroužit a klouzat bez toho, že by musel mávat křídly.

Image

Čtěte také

Nejrychleji, nejvýše, nejúsporněji: Kdo jsou skuteční mistři letu v ptačí říši?

Lasery jsou skvělé na zahřívání věcí a někdy i na jejich destrukci. Laserový paprsek to dokáže rychle a přesně. Za určitých okolností jsou ale lasery schopné také velmi efktivně chladit. Odborníci výzkumných laboratoří Sandia National Laboratories ve spolupráci se startupem Maxwell Labs vyvinuli technologii, která laserem chladí elektroniku v datacentrech.

Datacentra, která v poslední době rostou jako houby po dešti, mají přímo extrémní spotřebu energie. Zhruba 30 až 40 procent energie se ale spotřebovává na chlazení serverů a dalších zařízení. To je jeden z důvodů, proč je provoz datacenter velmi nákladný.

Laserové chlazení elektroniky

Pomoc by teď mohla nabídnout zmíněná nová metoda laserového fotonického chlazení. Novinka funguje tak, že laserový paprsek na specifické frekvenci ozařuje malou plochu určitého materiálu, jejíž velikost se pohybuje ve stovkách mikronů. V takové situaci může docházet k tomu, že se povrch materiálu ozářeného laserem neohřívá nýbrž ochlazuje.

Vědci v rámci výzkumu vyvinuli speciální fotonické destičky o tloušťce menší než milimetr, na nichž jsou umístěné strukturované prvky o velikosti stovek nanometrů. Na fotonickou destičku míří laserový paprsek a destička navede dílčí paprsky tak, aby přesně chladily nejvíce ohřívaná místa v elektronice.

Fotonická destička pro laserové chlazení je z větší části vyrobená z polovodičového materiálu arsenidu galia. Musí být bez příměsí, jak je to jenom technicky možné. Až bude tato technologie dotažená do komerční podoby, mohla by nahradit nebo přinejmenším doplnit dnešní chladící systémy, které obvykle používají ke chlazení protékající vodu. Použití laserového chlazení by mohlo uspořit podstatné množství energie.

Image

Čtěte také

Pokořený rekord: Vědci zmrazili pevný objekt na teplotu mínus 182 °C

První pozorovací balony zavedla do výzbroje francouzská armáda již na konci 18. století a tento prostředek nabídl generálům dosud nevídané možnosti. Z koše aerostatu se dalo dalekohledem pohodlně obhlížet bojiště, zaznamenávat polohu nepřátelských jednotek a dramaticky tak zlepšit informovanost vlastního velení. 

V průběhu 19. století se tento způsob průzkumu rozšířil i do dalších evropských armád a dále se zdokonaloval. Velké zlepšení představovalo zavedení telegrafního drátu připojovaného k poutacímu lanu, pomocí něhož pozorovatel komunikoval se zemí. Během americké občanské války (1861–1865) se také začaly poprvé používat  letecké snímky pro vojenské účely. 

O pár let později se začaly zavádět pojízdné generátory vodíku a parní navijáky a na přelomu staletí už Francouzi a Britové běžně nasazovali balony i při taženích v koloniích, kde se přepravovaly na velké vzdálenosti. Právě druzí jmenovaní přišli jako první s transportem vodíku ve stlačeném stavu v kovových láhvích. Aerostaty hojně užívaly obě strany rusko-japonské války (1904–1905) při obléhání Port Arturu.

Císařovy jitrnice

Německá armáda se na válku připravovala dlouhodobě a její balonové oddíly již od roku 1896 začaly dostávat naprosto převratné typy Parseval-Sigsfeld. Ty mohly bez problémů operovat i za větru 14 m/s, což umožňoval jejich tvar připomínající jitrnici a vzduchem plněný balonet v jejich plášti. Jednalo se o volnou přepážku všitou dovnitř balonu, přičemž její vnitřek neobsahoval nosný plyn. Ve spodní části se pak nacházel otvor s lapací kapsou. Za bezvětří tlak plynu v přední části aerostatu držel přepážku balonetu splasklou. Jakmile se však vítr zvedl, stabilizační plochy nastavily balon proti němu a ten lapací kapsou s otvorem začal proudit do splasklé části balonetu za přepážkou a plnit ji. Tlak stěn pak působil na část aerostatu naplněnou plynem, který stejným tlakem vyplnil všechny nekulovité tvary balonu. 

To mělo velký význam za špatného počasí. Čím silnější foukal vítr, tím větší tlak vyvíjel uvnitř balonetu a tím byl také povrch balonu tužší a odolnější. Náporem vzduchu se plnila i nafukovací svislá ocasní plocha držící „jitrnici“ stále proti větru. Přebytečný vzduch pak mohl unikat malým ventilem v zádi. Aerostat dosahoval délky patnácti a průměru šesti metrů, objem činil 540 m³. Balon plul šikmo na směr větru a pod úhlem asi 45 stupňů. Měl i vodorovné ocasní a jednu svislou nafukovací plochu na zádi. Na začátku první světové války tak parsevaly mohly operovat i v počasí, za něhož musely podobné prostředky nepřítele zůstávat na zemi. 

Balonová velmoc

Císařská armáda disponovala společně se vzdušnými silami Rakouska-Uherska v srpnu 1914 zhruba 420 pozorovacími balony. Tyto jednotky jak počtem, tak kvalitou vycvičených obsluh značně překonávaly podobné oddíly Dohody. Němcům pak poskytovaly neocenitelné služby jak koncem srpna 1914 během bitvy u Tannenbergu, tak na Marně o 14 dní později. U každé takové jednotky sloužily stovky mužů, které zajišťovaly rozbalování a napouštění aerostatu a následnou obsluhu navijáků. Pozorovatelé pak měli k dispozici ty nejkvalitnější dalekohledy a fotografické aparáty. Pro komunikaci se zemí mnohdy používali radiostanice se sluchátky a mikrofonem. Němci se snažili využívat všechny výdobytky moderní technologie a co nejvíce zkrátit dobu od pořízení snímku nepřátelského území do okamžiku, kdy jej velitelé dostanou na stůl. 

Muži v koších neustále kontrolovali pohyb nepřítele v blízkém okolí fronty a mohli tak včas varovat před případným útokem. Zásadní význam měli také pro obsluhy těžkých dalekonosných děl, které hrály stále důležitější roli. Pozorovatel v reálném čase informoval o dopadu střel a kanonýři tak mohli palbu průběžně korigovat. 

Francouzi stahují náskok

Kolébku balonového létání Francii zastihlo vypuknutí války v létě 1914 naprosto nepřipravenou. Její vzduchoplavecké oddíly měly ve výzbroji jen naprosto zastaralé prostředky typu Siege, vyvinuté v polovině 80. let 19. století. Tento model měl značná omezení, neboť ho šlo užívat jen za takřka úplného bezvětří. Při silnějším větru se koš velmi houpal a balon trhal za poutací lano. Jedinou francouzskou předností se staly moderní samohybné automobilové navijáky. 

Za tuto „krizi“ mohlo zásadní přehodnocení role artilerie, které roku 1911 provedl tamní generální štáb. Došlo k útlumu těžkého dalekonosného dělostřelectva a nejvyšší prioritu dostala přímá střelba z lehčích kanonů. Jejich obsluhy samozřejmě hlášení ze vzduchu k ničemu nepotřebovaly. Postupně se proto rušily polní vzduchoplavecké oddíly i stálé útvary u posádek. Zůstaly jen balony ve velkých pevnostech. 

Po vypuknutí války se Francouzi rychle přesvědčili o důležitosti dalekonosných děl, která pro korekci své střelby hlášení pozorovatelů nutně potřebovaly. Vzduchoplavecké oddíly z pevností proto urychleně putovaly na frontu a výrobci aerostatů se snažili dohnat ztracený čas a pokoušeli se dohnat technický náskok německých parsevalů. Pod vedením kapitána Lenoira začala vznikat kopie slavné „jitrnice“, kterou jeho tým na podzim 1914 dokončil pod označením Typ H. Masová produkce byla zahájena už v následujícím roce,  ale vývoj dál pokračoval. Albert Caquot už od konce roku 1914 pracoval na balonu, který měl překonat jak domácí Typ H, tak německé parsevaly. 

Zkušení pozorovatelé a pozemní obsluhy měli v podstatě jediný požadavek – zamezit velkému napětí lana za větru. Šikmo postavený balon totiž poutací lano velmi napínal, což často vedlo k jeho přetržení nebo k poškození navijáku. Nový Typ L létal téměř vodorovně, měl aerodynamičtější tvar a stabilitu zajišťovaly tři plochy, které se za větru plnily vzduchem. Sériová výroba ale začala až v roce 1915. 

Nad zákopy

Když boje na západní i východní frontě koncem roku 1914 zabředly do poziční, zákopové války, důležitost aerostatů ještě vzrostla. Jednotlivé oddíly už se nemusely tak často stěhovat a dlouhodobě sledovaly jim vyhrazený úsek bojiště. Zaujímaly pozice v ideální vzdálenosti 5–6 km od frontové linie. Tam je už bezprostředně neohrožovalo nepřátelské dělostřelectvo, zato pozorovatelé viděli vše, co potřebovali. Výška se ustálila přibližně na 1 000 m. Jednotlivé oddíly působily ve vzdálenosti 20–25 km od sebe, na aktivnějších úsecích fronty bývala hustota vzduchoplavců větší.

V následujících měsících a letech jejich význam rozhodně neklesal, ale objevila se konkurence v podobě pozorovacích letadel. Kromě toho je stále častěji napadaly stíhačky, které pro hořlavým vodíkem plněné balony představovaly smrtelné nebezpečí. Obsluhy navijáků začaly aerostat stahovat vždy, když se z nepřátelské strany fronty začal přibližovat jakýkoliv letoun. Jako velmi důležitá se přitom ukázala kvalita výcviku obsluhy a její sehranost. Válka ve vzduchu tak dostala zcela nový rozměr. Narůstající ztráty muselo nahradit navýšení výroby, díky čemuž německá armáda obdržela v letech 1914–1918 více než 4 000 pozorovacích balonů.

Image

Čtěte také

Pozorné sokolí oči: Letecký průzkum za první světové války (1)

Demilitarizovaná zóna mezi KLDR na severu a Korejskou republikou na jihu vznikla po skončení války v roce 1953. Zmíněný úzký pás země, obehnaný z obou stran plotem s ostnatým drátem a hlídaný vojáky, však představuje zároveň místo lákající turisty z celého světa: Jen v jihokorejském hlavním městě Soulu nabízí výlety do demilitarizované zóny neboli DMZ hned několik cestovních kanceláří. Od průvodců, kteří se k vaší výpravě připojí již při nástupu do autobusu, se pak v průběhu asi hodinové cesty dozvíte řadu zajímavostí. Jejich klíčový příspěvek ke zdaru akce ovšem spočívá v opatření povolenek ke vstupu, jichž se každý den vydává jen omezené množství.

Na konci cest

Než překročíte řeku Imdžin tvořící pomyslnou bránu do světa nikoho, narazíte na místo, kde končí koleje i většina silnic. Dýchne z něj na vás šeď a pustota, jež ostře kontrastuje s krajinou, kudy jste dosud projížděli. V parku Imdžingak si prohlédnete čtyřmetrový zvon míru, symbolizující snahy o sjednocení poloostrova, a nedaleko i rozstřílenou parní lokomotivu coby memento bojů, které se tam ještě v roce 1953 odehrály. Koleje tehdy spojovaly Soul se severokorejským městečkem Kesong a vedly přes železniční most, z nějž dnes ovšem zbyly jen pilíře uprostřed řeky. Po podepsání příměří vyrostla nová spojnice, na které si pak země vyměnily téměř třináct tisíc válečných zajatců – a začalo se jí proto říkat „most svobody“.

Jediný alespoň částečně pozitivní objekt široko daleko představuje plot s ostnatým drátem, na němž visí hustý chumel barevných stuh s korejskými nápisy. Jedná se o přání a modlitby za znovusjednocení země, případně o osobní vzkazy pro příbuzné či přátele žijící na severu. Stužky s předtištěným textem podle vlastního výběru pořídíte v malém obchůdku se suvenýry přímo u přerušených kolejí, přičemž stánek nabízí i jihokorejské vlaječky nebo dobové fotografie z éry krátce po uzavření příměří. Součástí místa se stala rovněž vyhlídková lanovka a v tamní kavárně si můžete koupit severokorejské bankovky jako suvenýr. Nechybí dokonce ani zábavní park se spoustou atrakcí pro malé návštěvníky, zřízený vládou. A tak zatímco dospělí jdou pověsit stužku s přáním a pomodlit se, jejich ratolesti tráví čas v lunaparku. 

Kontrola za kontrolou

Přesun přes řeku Imdžin po mostě Sjednocení nelze brát na lehkou váhu. Pokud cestujete sami, jednoduše se nedostanete přes kontrolní stanoviště. A jestliže byste se o přechod pokusili navzdory zákazu, říkáte si o zatčení, v horším případě i o zastřelení. Povolenky dostávají pouze schválená vozidla – vesměs vojenská auta či turistické autobusy. Situace pak ještě nabere na vážnosti, když si prohlédnete severní břeh řeky: Táhne se po něm totiž dvojitý plot s ostnatým drátem a každých zhruba sto až dvě stě metrů stojí strážní věž s vojenskou osádkou. 

Přímo na mostě pak bude muset vaše vozidlo kličkovat mezi ocelovými zátarasy, načež dojde k první ze dvou pasových kontrol. Přísně vyhlížející voják prolustruje každému cestujícímu pas, poté ho podrží vedle obličeje nervózního turisty a hodnou chvíli bude porovnávat fotografii s podobou dotyčného. Zbylí vojáci mezitím prohledají zavazadlové prostory vozu a ověří propustky do zóny i visačky kanceláře, která návštěvu zprostředkovává. V uvedeném bodě cesty platí striktní zákaz fotografování a jeho porušení se pokutuje. 

Betonové skořápky

Druhá pasová kontrola následuje o pár minut později při vjezdu do oploceného areálu pozorovatelny Dora, která se stala oblíbeným turistickým cílem. Pomineme-li, že pěší túru v DMZ nemá průměrný návštěvník šanci zažít, jen málokdo by o ni ve skutečnosti stál. Odrazují od ní divoce zarostlé pásy zeleně a remízky, jichž se lidská ruka desítky let nedotkla. Navíc jsou uvedené plochy obehnané řetězy s výmluvnými červenými trojúhelníky, jež varují před nášlapnými minami. 

Observatoř Dora funguje zčásti jako muzeum zóny a na její střeše najdete pozorovací plošinu s dalekohledy namířenými na sever. Pokud správně zaostříte, můžete sledovat velmi zjevnou demarkační linii nebo maličký severokorejský vojenský objekt na protějším kopci. Zajímavý bod v zorném poli tvoří vesnice Kidžong se 160metrovým stožárem, na němž za příznivých povětrnostních podmínek spatříte státní vlajku KLDR. Čtyřpatrové domy s modrými střechami stojící vedle pak působí jako kostičky lega. A skutečně se také jedná o pouhé betonové skořápky propagandistické obce, jež zejí prázdnotou stejně jako škola, kulturní centrum a další budovy. Kidžong totiž nepředstavuje místo k životu, ale má pouze budit zdání honosného blahobytu.

Nezapomeňte na přilbu

Pod demilitarizovanou zónou se rovněž táhnou čtyři tunely, které Severokorejci vyhloubili kvůli možnosti zaútočit na Soul. Třetí z nich se podařilo objevit v roce 1978 na dohled observatoře Dora a stal se z něj turistický cíl, u něhož si můžete pořídit památeční foto s velkým barevným nápisem DMZ či s dalším pomníkem sjednocení. Tunelem se dá projít až k samotné demarkační linii, nicméně výška prostoru klesá ke 165 centimetrům, takže se vám jistě bude hodit zapůjčená přilba. Ani dobrá fyzička přitom není k zahození, protože cesta z hloubky 73 metrů pod povrchem má jedenáctistupňový sklon. Uvnitř pak opět platí přísný zákaz fotografování. 

Image

Čtěte také

Neuvěřitelná země: Jak se žije v severokorejském ráji pracujících

Astronomové, kteří se zaměřili na „inventuru“ veškeré běžné hmoty ve vesmíru, tedy nikoliv temné hmoty, ale hmoty, které bychom měli bez potíží rozumět, se potýkají s problémem – ve výpočtech jim chybí ohromné množství hmoty. Ve srovnání s výpočty a teoretickými modely chybí zhruba polovina množství, jaké bychom ve vesmíru měli pozorovat.

Podle nových měření (pokud jsou správná) to už ale možná neplatí. Boryana Hadzhiysková z Kalifornské univerzity v Berkeley s početným týmem kolegů zjistila, že chybějící hmotu představuje vodík, nejjednodušší prvek vesmíru, který je jako nesmírně řídký a velmi obtížně viditelný plyn rozptýlený v širokém okolí galaxií.

Kosmický oceán řídkého vodíku

Pokud mají autoři doposud nerecenzované studie, uveřejněné na preprintovém serveru arXiv, pravdu, nalezení chybějící hmoty by vyřešilo konflikt mezi astronomickým pozorováním a nejlepším modelem evoluce vesmíru. Také by to znamenalo, že supermasivní černé díry v centrech galaxií jsou aktivnější, než jsme si mysleli.

Pokud je v okolí galaxií rozptýleno ohromné množství většinou ionizovaného vodíku, znamená to že z bezprostřední blízkosti supermasivních černých děr tryská vodík mnohem dál, než jsme předpokládali. Podle týmu Hadzhiyskové je to zhruba pětkrát dál. Galaktické černé díry podle vědců fungují jako ohromné trysky, které zaplavují mezigalaktický prostor vodíkem. Tento jev známý jako „galaktická zpětná vazba“ má zásadní vliv na formování hvězd a celkový vývoj galaxií.

Badatelé odhadovali rozložení ionizovaného vodíku ve vesmíru kolem galaxií pomocí snímků asi 7 milionů galaxií, které se nacházejí do vzdálenosti 8 miliard světelných let od Sluneční soustavy, a také analýzou reliktního mikrovlnného záření, které je ovlivňováno takzvaným kinematickým Sunjajev‑Zeldovičovým jevem v souvislosti s rozptylem záření elektrony ionizovaného plynu.

Image

Čtěte také

Čínský teleskop FAST odhalil největší plynnou strukturu kolem galaxií

Prototyp stroje, který by se dal s trochou nadsázky označit za počítač – lépe řečeno programovatelný přístroj – vznikl už na počátku průmyslové revoluce. Jeho vynález se připisuje anglickému matematikovi a filozofovi Charlesi Babbageovi, jenž jako jeden z prvních přišel s myšlenkou, že složitější matematické úkony je třeba zpracovávat mechanicky. 

Vědecké poznání se totiž stále rozšiřovalo a v běžné praxi už přestávaly stačit tabulky, logaritmická pravítka či další pomůcky určené k jednodušším výpočtům z hlavy. O principech počítacího stroje se Babbage poprvé zmínil v dopise z roku 1822, kdy už na něm dva roky pracoval. Nemohl přitom samozřejmě tušit, že na jiném místě Anglie žije sedmiletá holčička, která se jednoho dne stane jeho asistentkou a svými znalostmi ho dost možná předčí. 

Vypočítá všechno!

Ve zmíněném roce 1822 představil Babbage londýnské Královské společnosti tzv. diferenční stroj, jenž dokázal počítat hodnoty pro libovolnou funkci, a dokonce uměl tabulku s výslednými ciframi vytisknout. Matematik přišel jako první s použitím děrných štítků pro zaznamenávání dat. Mnozí jeho kolegové počítali se sériovou výrobou zařízení, a vynálezce na ni dokonce získal grant od ministerstva financí – nicméně uvedený pokus ztroskotal. Po dalších deseti letech se v Babbageově dílně skvěl návrh tzv. analytického stroje, jenž si měl údajně poradit s jakýmkoliv výpočtem. Zahrnoval čtyři části, které již odpovídaly konstrukci moderních počítačů a označovaly se jako procesor, paměť, vstupní a výstupní zařízení. Vědec však uvedený aparát nikdy nesestrojil.

Zatímco Babbage intenzivně bádal, Ada Lovelace – jediný legitimní potomek proslulého básníka lorda George Gordona Byrona – dospívala v mladou dívku, oplývající nadšením pro matematiku a technické vědy. Už ve dvanácti letech například uvažovala o tom, že bude létat, takže studovala anatomii ptáků, zabývala se ideálními materiály pro sestrojení křídel a přemýšlela o páře coby vhodném pohonu pro let nad krajinou. Těžko přitom soudit, co by na to řekl její otec. Manželku s dcerou totiž opustil, když byl dítěti pouhý měsíc. 

Zaklínačka čísel

Adina matka Annabella Milbankeová, baronka z Wenworthu, měla k dívce velmi rezervovaný vztah. Jediné vřelé příbuzenské pouto ji tak v mládí pojilo s její babičkou Judith, lady Milbankeovou. Je přitom možné, že Annabella později svého odtažitého přístupu litovala – vždyť její dcera byla nade vši pochybnost nadaná a jedinečná. Stala se například jednou z mála žen viktoriánské Anglie, které navštěvovaly univerzitu. Vzájemnému vztahu však jistě nepomohlo, že osmnáctiletá dívka prožila v roce 1833 románek se svým poručníkem. Annabella pak měla dost práce s tím, aby aféru ututlala a zamezila skandálu. Dceřino tíhnutí k matematice a logice prý navíc podporovala z jediného důvodu: Doufala, že tím zabrání propuknutí duševního šílenství, které se podle ní projevilo u Byrona. 

Ada patřila mezi první zástupkyně něžného pohlaví ve vědecké komunitě, nebyla však úplnou průkopnicí. Za svůj vzor považovala britskou vědkyni a spisovatelku Mary Somervilleovou, jež se rovněž věnovala primárně matematice. Právě ona pak teprve osmnáctiletou dívku seznámila s Babbagem, načež si s ním Ada začala intenzivně dopisovat. O čtyřiadvacet let starší vědec byl talentovanou mladou ženou údajně okouzlen a nazval ji „zaklínačkou čísel“. Ada se však rychle spřátelila i s dalšími významnými osobnostmi té doby, kupříkladu s fyzikem Michaelem Faradayem či se spisovatelem Charlesem Dickensem. 

Hudba versus matematika

Na rozdíl od charakteristického prototypu introvertního vědce, který je nejšťastnější ve své laboratoři, se Ada velmi ráda pohybovala v nejvyšších kruzích. Vstupenku mezi šlechtu jí v roce 1835 zajistila svatba s baronem Williamem Kingem, načež se díky finanční nezávislosti mohla naplno věnovat své badatelské vášni. Roku 1838 se pak její manžel stal baronem z Lovelace, odkud pramení Adino pozdější příjmení. Z manželství vzešly tři děti – synové Byron a Ralph Gordon a dcera Anne Isabella. 

Ještě než ratolesti dorostly do školního věku, jejich zvídavá matka – tou dobou se značně podlomeným zdravím – úspěšně zdolala jednu z největších výzev své krátké kariéry: Mezi roky 1842 a 1843 přeložila do angličtiny článek italského inženýra a pozdějšího premiéra Luigiho Menabrey o Babbageově analytickém stroji. Ve svých dodatcích také zdůraznila jeho odlišnost od předchozích mechanických počítadel: Jak si správně povšimla, potenciál stroje dalece přesahoval pouhé početní úkony. Předpokládala proto, že by mohl najít využití nejen v matematice. Sto let před tím, než se taková zařízení skutečně objevila, tak Ada předpověděla například budoucí strojové komponování hudby.

Sázka na nejistotu

Ada Lovelace ve svých teoriích Babbage předběhla: Čísla nahradila libovolnými symboly, jako právě notami či písmeny. Toužila dokonce vytvořit matematický model formování myšlenek a pocitů v mozku. Neurologie a psychologie ji přitahovaly i proto, že ji matka varovala před otcovým údajným šílenstvím, které mohla zdědit. V roce 1844 pak oslovila inženýra Andrewa Crosse s žádostí, aby ji naučil provádět elektrošoky. Později uvažovala o zkonstruování stroje schopného předpovídat výsledky legálních sázek – sama totiž sázkařské vášni propadla a údajně kvůli ní přišla o tisíce liber. 

Realizace zmíněného vynálezu však fatálně ztroskotala a Ada se zadlužila ještě víc. Krátce nato se její zdravotní stav značně zhoršil a poslední ránu jí zasadilo pouštění žilou, které provedl lékař v mylném přesvědčení, že tím pacientce uleví. Navíc Adu opustil manžel, pravděpodobně kvůli tomu, že vyšla najevo její nevěra. Na smrtelné posteli pak zlomenou vědkyni navštívila matka a přiměla ji změnit závěť ve vlastní prospěch. V listopadu 1852 nakonec Ada Lovelace podlehla rakovině dělohy.

Image

Čtěte také

Margaret Hamiltonová: Žena, která dostala Apollo 11 na Měsíc

Budoucí legenda kanadských obrněných sborů se narodila 11. ledna 1920 v Gaspé nedaleko Québecu. Do armády Sydney Radley-Walters vstoupil na podzim 1940, kdy se stal příslušníkem 27. kanadského obrněného pluku známého i jako Sherbrookští fyzilíři. V jeho řadách odcestoval v roce 1942 do Velké Británie, kde se poté zapojil do příprav na vylodění v Normandii. 

Již tehdy prokazoval své vůdčí schopnosti, silné charisma a rozvážnou povahu, která z něj v očích podřízených činila přirozenou autoritu. Když pak v červnu 1944 vyrazili Sherbrookští fyzilíři do boje coby součást 2. kanadské obrněné brigády, nacházel se Radley-Walters (nyní již v hodnosti kapitána) v centru dění. Jeho prvním strojem se stal věžový stíhač M10 Wolverine, o ten ale přišel již krátce po vylodění. Přesedlal proto na M4 Sherman, na němž sloužil až do konce války.

Rad mezi živými ploty

První úspěch na sebe nenechal dlouho čekat – již 7. června 1944 zlikvidovala Radley-Waltersova osádka německý PzKpfw IV. V čele tankové čety pak „Rad“, jak mu přezdívali jeho vojáci, prošel tvrdými boji mezi normandskými živými ploty, během nichž s oblibou velel z první linie. Přitom nepřestal přemýšlet nad způsoby, jak svým mužům poskytnout výhodu v boji. Přišel tak například s nápadem posílit ochranu svých tanků navařováním článků pásů, případně osádkám radil zakrýt podlahu pytli s pískem a snížit tak možnost zranění po najetí na protitankovou minu.

Zároveň nezapomínal na lidskou stránku velitelské funkce a vroucně se staral o duševní i fyzickou pohodu podřízených. Ve snaze zmírnit psychické dopady války například zbavil své muže smutné povinnosti odstraňovat ostatky padlých spolubojovníků z vyřazených tanků mířících k opravě. Rovněž také projevil v té době nepříliš častou starost o vojáky stižené granátovým šokem a dbal na to, aby se jim dostalo odpočinku v zázemí.

Dostal Wittmanna?

Na frontě pak Radley-Walters podával vynikající individuální i velitelské výkony. V čele eskadrony A se účastnil operace Totalize, během které se 1. kanadská armáda snažila spojit s americkými jednotkami u Falaise a uzavřít tak v kotli celou německou Skupinu armád A. Právě během tohoto střetnutí vyhasl život Michaela Wittmanna, jehož PzKpfw VI Tiger dostal 8. srpna 1944 fatální zásah od spojeneckého tanku. Poslední výzkumy přitom naznačují, že smrtící ránu vypálil jeden z tanků Radley-Waltersovy eskadrony, byť s jistotou se to už asi nikdy nedozvíme. Tak jako tak, za své vynikající velení se „Rad“ dočkal ocenění Vojenským křížem a Řádem za vynikající službu.

Po tuhých v bitvách v severní Francii se Sherbrookští fyzilíři účastnili tažení podél francouzského pobřeží a asistovali při dobývání Dieppe, Le Havru, Boulogne a dalších francouzských měst. Radley-Walters pokračoval ve výtečné službě a postupně v čele své eskadrony prošel také boji v Nizozemsku i samotném Německu. V okamžiku nacistické kapitulace pak měl na kontě 18 zničených nepřátelských tanků, což z něj činilo jednoho z nejúspěšnějších spojeneckých tankových velitelů. 

Více než počtem zářezů na pomyslné pažbě se ale Radley-Walters do povědomí zapsal jako rozvážný a charismatický velitel. V červnu 1945 byl „Rad“ povýšen do hodnosti podplukovníka a chopil se velení celého pluku. V jeho čele pak po válce sloužil v Německu a později se zúčastnil mírových misí na Kypru a v Egyptě. Během 50. a 60. let vystřídal několik štábních a velitelských pozic, aby se nakonec v roce 1971 ujal funkce velitele výcvikového centra v Gagetownu. O tři roky později pak odešel do zasloužené penze a čekal jej ještě dlouhý a spokojený život. Zemřel v požehnaném věku 95 let.

Polozapomenutý jezdec na Tigeru

Při spojení „německé tankové eso“ si mnozí vybaví jména jako Knispel, Wittmann, Carius či Barkmann. Daleko méně lidí ale zná i Johannese Böltera – třetího nejúspěšnějšího německého tankového velitele, který podle mnohých zdrojů překonal dokonce i zmíněného Wittmanna. Rodák z města Mülheim an der Ruhr jevil o vojenskou kariéru zájem již od útlého věku. V roce 1932 proto nastoupil k dobrovolné pracovní službě a v březnu 1933 k jezdectvu, aby o rok později vyměnil koně za motory a začal sloužit u automobilního oddílu 4. Následně prošel učilištěm pro poddůstojnické čekatele a poté se již stal příslušníkem právě se rodící Panzerwaffe, když se na podzim roku 1935 stal příslušníkem 1. tankové divize.

V jejích řadách Bölter prošel polským tažením jako velitel čety obrněnců PzKpfw IV. U Piotrkówa otevřel své konto zničením čtyř polských tančíků a zlikvidoval také několik protitankových děl. Za své umění v boji byl následně vyznamenán Železným křížem 2. třídy. Po odpočinku během takzvané podivné války se pak Bölter společně s 1. tankovou divizí zapojil do bitvy o Francii. Tam zničil dva francouzské tanky a několik protitankových děl. Na podzim 1940 se pak dočkal povýšení na vrchního šikovatele.

Po zahájení operace Barbarossa bojoval Bölter na leningradské frontě, kde si brzy připsal dalších 10 zničených nepřátelských obrněnců. Zároveň ale poprvé okusil také hořkost porážky, když musel po zásahu sovětského kanonu svůj tank opustit. Tentokrát ještě vyvázl bez zranění, v říjnu 1941 jej ale v útrobách tanku vážně zranila sovětská střepina. Jeho stav si vyžádal převoz zpět do Německa a na východní frontu se vrátil až v lednu 1943. 

Jelikož ale Bölterovy schopnosti neunikly jeho nadřízeným, začlenil se místo ke své původní jednotce k prestižnímu oddílu těžkých tanků 502 vyzbrojenému novými PzKpfw VI Tiger. Ačkoliv pak jeho služba na novém stroji nezačala zrovna nejlépe (v prvních dnech sovětské operace Jiskra jeho tiger po zásahu vyhořel a sám Bölter jen stěží unikl plamenům), rychle s pancéřovým monstrem sžil a začal sbírat jeden úspěch za druhým.

Tiger pod palbou

V řadách oddílu těžkých tanků 502 kryl na konci roku 1943 ústup německých sil od Leningradu, účastnil se obrany Narvy a později (již v hodnosti poručíka) bojoval na území dnešního Lotyšska. Během bojů o Pskov v dubnu 1944 pak společně s dvěma dalšími tigery pomohl zastavit úder sovětské obrněné brigády a zabránit tak průlomu německých pozic. Sám Bölter se svou osádkou přitom zlikvidoval 15 nepřátelských strojů, a i když jeho tiger inkasoval řadu zásahů, žádný jej nevyřadil a on tak mohl pro doplnění munice vyrazit znovu do boje, během nějž zničil další dva tanky a jedno protitankové dělo. Za tyto výkony pak obdržel Rytířský kříž Železného kříže. V srpnu 1944 se k němu ale štěstěna obrátila zády, když jeho tiger při protiútoku na sovětské předmostí na řece Nemunélis vyhořel po nepřátelském zásahu. Tři členové osádky zahynuli a sám Bölter vyvázl s vážnými popáleninami.

Do služby se vrátil až v říjnu 1944, kdy převzal Dubové ratolesti ke svému Rytířskému kříži Železného kříže, na východní frontu se však už nevrátil. Čekalo jej  totiž zařazení na pozici instruktora u tankové školy v Paderbornu, kde se v lednu 1945 dočkal povýšení na kapitána. V březnu 1945 pak naposledy vyrazil do boje v čele bojové skupiny sestavené z tanků Tiger a Tiger Ausf. B a z příslušníků své školy a tankového náhradního a doplňovacího oddílu 500. Bránil okolí Kasselu proti Američanům a u Braumlage si připsal své poslední zničené tanky, když zlikvidoval tři shermany. Pak ale jeho stroj dostal zásah a Bölter musel s osádkou prchnout do blízkého lesa. 

Jeho skóre se tak zastavilo na 139 zničených nepřátelských obrněncích. S vědomím, že válka je u konce, se Bölter rozhodl své muže propustit ze služby a poslat je domů. Sám pak pěšky zamířil za svou rodinou do Erfurtu, kde jej zastihla německá kapitulace. Sověti se jej posléze pokusili obvinit z válečných zločinů, pro nedostatek důkazů ale zůstal na svobodě. V roce 1950 pak s rodinou odešel do SRN a usadil se v rodném Mülheimu, kde žil až do smrti.

Image

Čtěte také

Elitní tankoví velitelé: Creighton Abrams a Zinovij Kolobanov