V roce 367 našeho letopočtu, v době, kdy Římská říše už nijak nemohla zakrýt všudypřítomný úpadek, stíhalo římskou provincii jedno neštěstí za druhým. Římská posádka Hadriánova valu, mohutného opevnění, které téměř 300 let tvořilo hlavní hranici na severu Římské říše, se vzbouřila. Ve stejném roce Británie čelila třem útokům barbarů současně. Z území dnešního Skotska zaútočili obávaní keltští Piktové, na západní Británii přes moře udeřil další keltský kmen Skotů a z Evropy napadli jižní Británii germánští Sasové. 

Římský historik Ammianus Marcellinus, který v té době žil, se domníval, že tyto tři útoky byly propojené. Další historici tyto události nazývali „spiknutím barbarů“. Výsledkem byla katastrofální porážka římských jednotek. Římané v roce 369 sice obnovili vládu nad Británií, ale ne na dlouho. Už v roce 410 Británii vyklidili navždy.

Osudové sucho

Doktorand Charles Norman z britské Univerzity v Cambridgi a jeho spolupracovníci přidali k zmíněnému výčtu událostí další faktor, který mohl sehrát stěžejní roli. Vědci rekonstruovali historické klima na základě letokruhů dubů a zjistili, že tři po sobě jdoucí roky sucha (364–366 n. l.) vedly k hladomoru a rozvratu společnosti, což oslabilo římskou obranu a umožnilo útoky barbarských kmenů.

Výzkum publikovaný v časopise Climatic Change ukázal, že v jižní Británii během zmíněného období nastala extrémní série suchých let. Zatímco průměrné srážky v hlavní zemědělské sezóně (duben–červenec) činily mezi lety 350–500 n. l. přibližně 51 mm měsíčně, v letech 364–366 spadly hodnoty dramaticky: v roce 364 jen na 29 mm, následující rok dokonce na 28 mm a poté na 37 mm. Taková série sucha byla výjimečná nejen v kontextu tehdejší doby, ale i při srovnání s obdobím od 19. století do současnosti.

Profesor Ulf Büntgen z katedry geografie v Cambridge k tomu říká: „Tři roky po sobě jdoucího sucha by měly devastující dopad na produkci potravin v nejúrodnějších oblastech římské Británie.“

Hlad, rozvrat a barbarské nájezdy

Británie byla v té době závislá na pěstování plodin jako pšenice a ječmen, které byly zvlášť náchylné na nedostatek vláhy v jarních a letních měsících. Když několik po sobě jdoucích sklizní selhalo, výsledkem byl hladomor – jak potvrzují i tehdejší římské záznamy. Například kronikář Ammianus Marcellinus popsal, že tehdejší obyvatelstvo se ocitlo „na pokraji hladovění“.

Zásobování římských posádek, zejména na Hadriánově valu, selhalo. Docházelo ke vzpourám mezi vojáky, někteří přebíhali na stranu útočníků. Do chaosu se zapojily barbarské kmeny Piktů ze severu, Scotti z Irska a Sasové z evropské pevniny, kteří koordinovaně napadli římskou Británii ze všech stran. Seniorní velitelé byli zabiti či zajati, mnoho vojáků dezertovalo, a po venkově se potulovaly loupeživé bandy.

Podle vědců nebylo „barbarské spiknutí“ náhodným chaotickým výbuchem zoufalství, ale spíše organizovaným tažením silných proti oslabenému. Sucho podle vědců nejspíš nebylo jediným hybatelem událostí, je podle nich ale pravděpodobné, že fungovalo jako katalyzátor. Analýza vztahů mezi klimatem a konflikty v celém pozdně římském světě v období 350–476 n. l. ukázala, že k řadě bitev došlo po obdobích sucha. Podle vědců jde o důkaz, jak křehká může být civilizace tváří v tvář přírodním katastrofám.

Image

Čtěte také

Kdo získá Británii: Jak se Římané bránili před germánskými hordami?

Chůze po dvou končetinách sice umožnila člověku zásadní pokrok ve všech oblastech života, zároveň však přinesla jeden zásadní hendikep – lidské matky rodí nejdéle a nejnáročněji ze všech živočišných druhů. Dokonce i primáti, lidem evolučně nejbližší živočichové, zvládají porod relativně snadno. Oproti tomu ženy se během přivádění potomka na svět obvykle neobejdou bez asistence jiných žen.

Nepřipravená mláďata

V šedesátých letech minulého století představil americký antropolog Sherwood Washburn hypotézu tzv. porodnického dilematu. Podle něj je popsané úskalí výsledkem dvou protichůdných evolučních tlaků při vývoji lidské pánve: zužování pánevního otvoru a zároveň zvětšování mozkovny, tedy i lebky. Podle některých názorů oba zmíněné procesy nastaly přibližně u Homo habilis, tedy asi před 2,3–1,4 milionu let. Pánevní cesty jsou v současnosti natolik úzké, že hlavička plodu při průchodu těsně přiléhá k jejich stěně a navíc se celé tělíčko musí během porodu otáčet, aby se do nich vešlo.

Washburnova teorie pak zachází ještě dál a nabízí odpověď na otázku, proč ve srovnání s ostatními zvířaty přicházejí novorozenci na svět extrémně nepřipraveni na život bez matky (například mláďata kopytníků se ihned po porodu staví na nohy). Washburn se domnívá, že jde o důsledek postupného zkrácení fyziologicky optimální doby těhotenství během evoluce. Čím déle dítě v děloze přibývá na váze, tím rozměrnější je samozřejmě i jeho hlavička, až v určitém bodě dosáhne krajního obvodu pro průchod pánví. Devět měsíců ale nestačí k tomu, aby se rozvinuly některé základní schopnosti nebo funkce. Například lidský mozek při narození funguje z pouhých 25 % své kapacity.

Obavy, zda je pánev dostatečně široká pro hladký průběh porodu, ale nejsou namístě. Ve všech fázích těhotenství se totiž z vaječníků a placenty do krve uvolňuje hormon relaxin, jehož úkolem je mimo jiné uvolnit vazy v přední části pánve a rovněž změkčit a rozšířit děložní hrdlo a pochvu. 

Císařský řez znovu a znovu?

Přirozený porod je až několikrát bezpečnější než císařský řez. Proto je-li to aspoň trochu možné, doporučují lékaři ženám rodit vaginální cestou. Porodníci donedávna u žen po císařském řezu volili při následném těhotenství opět operační zákrok, a to z bezpečnostních důvodů. Panovaly totiž obavy, že jizva na děloze by mohla při kontrakcích prasknout. Dnes již se od tohoto názoru opustilo – ženy, které si přejí své druhé miminko přivést na svět přirozeně, obvykle mohou, nebrání-li jim žádný jiný zdravotní problém.

Významnější riziko hrozí, absolvovala-li žena v minulosti více císařských řezů – v takovém případě se jí přirozený porod nedoporučuje. Mimochodem, pokud si žena sama od sebe přeje rodit císařským řezem (například kvůli obavě z bolesti), ale chybí k tomu lékařská indikace (vysoký věk matky, nevhodná poloha plodu, vícečetné těhotenství aj.), lékaři jí to budou pravděpodobně rozmlouvat. Možnost císařského řezu „na přání“ neexistuje.

Budou se v porodnici snažit porod urychlit?

Fyziologický porod může trvat dvanáct i více hodin, a v minulosti proto patřila k běžné praxi snaha jej urychlit pomocí medikace. Nejčastěji se ženám hned po příjmu do porodnice nitrožilně podal hormon oxytocin, který stimuluje děložní kontrakce, aniž by se dbalo na přirozený průběh celého procesu. Intenzivnější stahy pak skutečně vypudí dítě z těla matky efektivněji a rychleji, ale zpravidla za cenu silné bolesti.

K urychlení různými prostředky (mimo jiné umělým protržením vaku blan nebo aplikací spasmolytik pro uvolnění svalstva) se přistupovalo také v případě tzv. pomalu postupujícího porodu – pod tuto definici spadala například situace, kdy dilatace porodní branky postupovala pomaleji než jeden centimetr za hodinu. Tzv. aktivní vedení porodu však v současnosti Světová zdravotnická organizace již nedoporučuje a lékaři by tedy měli respektovat individuální tempo daného porodu a zdravotní anamnézu konkrétní pacientky. 

Co vlastně značí začátek porodu?

Na otázku „Jak poznat začátek porodu?“ by se dalo odpovědět jednoslovně: „Obtížně.“ Zejména pro prvorodičky může být obtížné zjistit, kdy porod skutečně začíná, neboť v závěrečných fázích těhotenství (a v některých případech dokonce i celý třetí trimestr) se často vyskytují různé matoucí příznaky, jako například falešné, tzv. Braxton-Hicksovy kontrakce, lidově známé jako poslíčci. Na rozdíl od skutečných stahů vedoucích k porodu ale časem slábnou a jejich intenzitu pomůže zmírnit poloha vleže na zádech v posteli nebo ve vaně.

Zásadním symptomem počínajícího porodu je prasknutí a odtok plodové vody, u některých žen ale tekutina pouze prosakuje, zatímco jiné již pociťují silné kontrakce, aniž by došlo k protržení amniotického vaku. K dalším „spolehlivým“ ukazatelům se řadí odchod hlenové zátky, tedy žláznatého epitelu tvořícího hlen, jehož úkolem je ochrana nitroděložního prostoru před infekcí. Tato tkáň se ovšem může uvolnit i několik desítek hodin před definitivním porodem a přítomnost hlenu tedy nutně neznamená jeho bezprostřední počátek.

V neposlední řadě jsou pak pro zahájení procesu porodu klíčové již několikrát zmíněné kontrakce, nicméně ty se většinou ve slabé a nepravidelné míře začínají objevovat již několik dní před začátkem první doby porodní. Od „poslíčků“ je lze rozeznat zpravidla tak, že postupně pokračují a zesilují, načež se začnou usazovat do rytmického vzorce ve zkracujícím se intervalu – nejprve v řádu desítek minut, později se frekvence zvýší až na desítky sekund. Průměrně kontrakce nastupují do šesti hodin po odtoku plodové tekutiny, měly by se ale dostavit nejpozději do 24 hodin. 

Musí se při porodu ležet?

Poloha matky během porodu patří k faktorům, které průběh porodu mohou zásadně ovlivnit. Zatímco v minulosti se v nemocnicích rodilo téměř výhradně v mírném pololehu s pokrčenými koleny, dnes si ženy mohou vybrat, jaká pozice je jim instinktivně nejpohodlnější. Studie prokazují, že vzpřímená poloha (například vestoje s oporou) umožňuje vyšší zapojení gravitace, takže přirozená zemská přitažlivost pomůže dítěti dostat se dolů a ven z porodních cest. Děloha se může stahovat rychleji a efektivněji a podle mnoha žen je taková pozice méně bolestivá.

Snímky z magnetické rezonance naznačují, že rozměry pánevního vývodu se snadněji rozšiřují v dřepu nebo vkleče, přičemž plod se zároveň může dostat do lepší polohy pro průchod pánví. Důvod, proč ve většině zdravotnických zařízení přesto upřednostňují polohu vleže se zvednutých čelem postele, spočívá většinou v tom, že lékař tak má k rodičce snadnější přístup. Množství výzkumů potvrzujících výhody jiných poloh však vedou k tomu, že řada porodníků je již ochotna vyhovět požadavkům konkrétních žen. 

Image

Čtěte také

Nelehké způsoby přicházení na svět: Jak se měnil přístup k porodu v průběhu historie?

Lodě Sojuz patří mezi největší ikony mezi kosmickými plavidly. Mimo jiné totiž zůstávají vizuálně víceméně stejné, byť „pod kapotou“ se změnilo mnohé, a přitom vozí lidi do vesmíru již pět dekád. Během své služby posloužily stroje řady 7K několika stovkám členů posádek a do kosmu se zatím vydaly víc než stopadesátkrát.

Jednou lodí tam, druhou zpátky

Kosmonauti se z ISS zpravidla vracejí jinou lodí, než jakou přiletěli. Je tomu tak zejména u krátkodobých pobytů posádek ESA, eventuálně u výprav ze zemí jako Spojené arabské emiráty a podobně. Zmíněná praxe se začala využívat v roce 1978, když ve vesmíru poprvé kroužila stanice se dvěma plnohodnotnými stykovacími uzly Saljut 6. Bylo totiž výhodné nechat návštěvnickou posádku odletět ve staré lodi, v níž se na stanici dostali členové dlouhodobé expedice,
a „staro­usedlíkům“ dát k dispozici nové plavidlo.

Dvakrát volným prostorem

První takový případ se ovšem odehrál už v době před úsvitem orbitálních komplexů, v lednu 1969 při misi Sojuzu 4 a 5. Sověti tehdy ještě neopustili utkvělou představu, že musejí dříve než Spojené státy vysadit vlastního kosmonauta na Měsíci. Jenže architektura jejich lunárního dobrodružství předpokládala oproti Američanům jistou operaci navíc…

Jelikož zatím nebyl rozpracován stykovací uzel s možností přechodu skrz vnitřní prostory, musel by se sovětský kosmonaut dostat do jednomístného lunárního modulu LK vnějškem. A stejně tak by se musel po opětovném zadokování u mateřské orbitální lodi 7K-LOK přesunout i s odebranými vzorky volným prostorem zpátky ke kolegovi čekajícímu na palubě. Popsaná operace nepatřila k nejjednodušším, a proto se musela prověřit v reálných podmínkách. Původně se s tím počítalo při pilotované premiéře Sojuzu, nicméně po tragické smrti Vladimira Komarova v Sojuzu 1 se vše odsunulo na dobu, kdy bude loď uznána za bezpečnou pro posádku.

Nebezpečné přistání

Uvedený čas nastal koncem roku 1968: V lednu měl tedy v Sojuzu 4 vzlétnout Vladimir Šatalov a o den později v Sojuzu 5 trojice Boris Volynov, Alexej Jelisejev a Jevgenij Chrunov. Lodě se měly na orbitě spojit a dva poslední jmenovaní by přešli z „pětky“ do „čtyřky“. Šatalov by tudíž přistával s Jelisejevem a Chrunovem, zatímco Volynov se měl na Zemi vrátit sám. Start Sojuzu 4 se původně plánoval na 13. ledna 1969, ale závada na raketě jej o den zdržela. Sojuz 5 s tříčlennou posádkou se na oběžnou dráhu vydal 15. ledna, den nato se lodě spojily a Jelisejev s Chrunovem bez větších problémů absolvovali přechod. Sojuz 4 se třemi kosmonauty pak 17. ledna přistál v kazašské stepi.

Osamocený Volynov zamířil domů o den později, jeho návrat však rozhodně neproběhl hladce. Šlo mu totiž doslova o život poté, co se kvůli technické závadě neoddělil přístrojový úsek od návratové kabiny. Loď tudíž směřovala do atmosféry vstupním průlezem, a pokud by nakonec zmíněný úsek neoddělily aerodynamické síly a intenzivní žár, stal by se Volynov po Komarovovi druhým sovětským kosmonautem, který položil život při misi. Takto naštěstí celé drama skončilo jen velmi tvrdým dosednutím a několika vyraženými zuby.

Trojnásobný veterán

Již zmíněný Vladimir Šatalov se stal zároveň prvním kosmonautem, který v Sojuzu letěl podruhé a posléze i potřetí. Jeho cesta ke třem misím v uvedené lodi v průběhu pouhých dvou roků byla přitom skutečně zajímavá: Šatalov se zúčastnil druhého náboru sovětských kosmonautů a do oddílu se zařadil 10. ledna 1963. Jeho nepopiratelné kvality mu v roce 1965 zajistily místo ve skupině, jež se připravovala k letům na lodích Voschod. Velel dokonce záložní posádce Voschodu 3, i když se daná mise nakonec nikdy neuskutečnila. Na podzim roku 1968 jej pak jmenovali velitelem Sojuzu 4, který absolvoval výše popsané spojení se Sojuzem 5, a zároveň velel i celému soulodí. 

Velká rošáda

Na konci února byly jmenovány posádky pro další skupinový let Sojuzů, a tentokrát se počítalo dokonce se startem tří strojů: Sojuzy 7 a 8 se měly na orbitě spojit, s tím že Sojuz 6 by celou operaci zpovzdálí natáčel a fotografoval. Posádku „osmičky“, kterou při spojení čekala aktivní role, tvořili Andrijan Nikolajev a Vitalij Sevasťjanov, zatímco zálohu pro všechny tři lodě představovali Anatolij Kuklin, Georgij Grečko a Pjotr Kolodin. V červenci musel ovšem Kuklin z výcviku ze zdravotních důvodů odstoupit a jeho místo zaujal Jevgenij Chrunov. Nicméně pouhé tři týdny po svém jmenování zavinil dopravní nehodu a nadřízení byli nesmlouvaví, takže musel opět z kola ven.

Jenže kde narychlo sehnat nástupce, který musel navíc zvládnout de facto práci velitele všech tří lodí? (Fakt, že měly totožnou záložní posádku, zůstává dodnes poměrně nepochopitelný.) Velitel oddílu kosmonautů Nikolaj Kamanin proto sáhl po Šatalovovi jako po člověku, který měl jednoznačně největší šanci danou roli úspěšně zvládnout: Nicméně Vladimir Alexandrovič své angažmá podmínil tím, že se jeho palubním inženýrem stane Alexej Jelisejev. Už spolu do vesmíru letěli, byli dobře sehraní a příliš mnoho času nezbývalo. Záložní posádka ve složení Šatalov, Jelisejev, Kolodin tak začala od srpna trénovat. 

Zklamaně domů

A bylo skutečně za pět minut dvanáct. Ukázalo se, že Nikolajev a Sevasťjanov coby hlavní posádka Sojuzu 8 svou roli příliš dobře nezvládají. Při zápočtových zkouškách obdrželi známku „uspokojivě“, což znamenalo poměrně velký průšvih. Kamanin tedy určil, že se zmíněná dvojice i Šatalov s Jelisejevem budou od 20. srpna připravovat jako rovnocenné týmy a rozhodne se podle jejich výkonů při závěrečných zkouškách. Ty se uskutečnily 17. září a jako nesrovnatelně lépe připravení z nich vyšli druzí dva muži. Od 18. září tudíž tvořili základní posádku.

Šatalov tak 13. října 1969 startoval do vesmíru podruhé, tentokrát v Sojuzu 8. Navzdory nesporným kvalitám dané posádky však ke spojení se „sedmičkou“ nedošlo. Selhal naváděcí systém Igla a při absenci jakýchkoliv pomůcek pro odhad vzdálenosti a vzájemné rychlosti nedokázali kosmonauti své plavidlo bezpečně dovést ke druhé lodi. Jak se ukázalo o pár let později u dalších letů, při nichž Igla rovněž selhala, přiblížení a spojení pomocí pouhého odhadu a „od oka“ jednoduše není možné. Zklamaná dvojice tedy 18. října zamířila domů.

Potřetí na start

Ani Šatalovova cesta k třetímu letu nebyla od začátku jednoznačná. Nejprve ho v létě roku 1970 jmenovali velitelem podpůrné posádky pro stanici Saljut 1, spolu s Vladislavem Volkovem a Viktorem Pacajevem. Jenže začátkem února 1971 dal velitel hlavní posádky Georgij Šonin před nácvikem jednoho z experimentů přednost alkoholu a koupání v moskevském bazénu, načež musel přípravu s okamžitou platností ukončit. Na jeho místo Kamanin přeřadil Šatalova, který se tak v týmu opět setkal s Jelisejevem, a trojici doplnil nováček Nikolaj Rukavišnikov.

První orbitální stanice v historii zamířila na oběžnou dráhu 19. dubna 1971 a dostala název Saljut. Poté měl 22. dubna následovat Sojuz 10 s Šatalovovou posádkou, ale těsně před startem selhala technika: Od rakety se neoddělil kabelový svazek propojující pozemní infrastrukturu s třetím stupněm. Teprve následujícího dne konečně všechno klaplo a Šatalov se potřetí ocitl za branami atmosféry. Jenže ani tentokrát mu nebylo souzeno vyplnit celý program letu…

Přestup se nezdařil

Den po startu se Sojuz přiblížil ke stanici a ve vzdálenosti 200 metrů převzal Šatalov ruční řízení. Dovedl loď naprosto dokonale ke stykovacímu uzlu Saljutu a následoval záchyt dokovací tyče v „hnízdě“ přijímacího kónusu stanice. Vše se zdálo být perfektní: Zbývalo tyč pouze zatáhnout a prostřednictvím silných háků v obrubách stykovacího uzlu stanici a loď pevně spojit. Jenže po několika minutách se stahování zastavilo. Nikdo nemohl tušit, že se vinou nedomyšlené logiky programu řídicího systému po záchytu nevypnuly orientační motorky Sojuzu. Loď se tak snažila aktivně tlumit oscilace vznikající v důsledku kontaktu obou strojů, místo aby vyčkala na jejich přirozené uklidnění. Při oscilacích lodi se pak stykovací zařízení poničilo, zatímco k úplnému stažení plavidel zbývalo pouhých 90 milimetrů…

Nedalo se tedy nic dělat: Na stanici nebylo možné přestoupit a kosmonauti museli zamířit domů. Když ovšem dali stykovacímu mechanismu povel k odpojení, nestalo se vůbec nic. Stanice nechtěla loď pustit! Nikolaj Rukavišnikov, inženýr CKBEM, následně podle instrukcí kolegů z řídícího střediska improvizovaně upravil elektrický systém stykovacího uzlu Sojuzu a po 5 hodinách a 30 minutách byli opět volní. Ihned proto zahájili přípravy k návratu a brzy ráno 25. dubna jejich kabina bezpečně dosedla zpátky na Zemi. Jednalo se přitom o první noční přistání sovětské lodi v historii.

Pro Šatalova šlo o třetí a poslední let v Sojuzu a také o poslední misi celkově. Pár týdnů po návratu jej z oddílu vyřadili, v souvislosti s přechodem na funkci pomocníka velitele vzdušných sil pro přípravu a zabezpečení kosmických letů. Převzal ji od legendárního Nikolaje Kamanina, a stal se tak klíčovou osobou v oblasti vedení pilotovaných misí. V letech 1987–1991 pak velel Středisku výcviku kosmonautů.

Image

Čtěte také

Největší kosmické úlety (5): Bulharský kosmonaut si před cestou do vesmíru musel změnit jméno

Plátěné hangáry letiště Proven u Poperinge se časně zrána ještě ztrácejí v mlze. Srpnové počasí roku 1917 je nejdeštivější za posledních 30 let, což pro letce ze 7. perutě Královského leteckého sboru (Royal Flying Corps – RFC) znamená méně letů a tím pádem větší šanci na přežití. Někteří se však nemohou dočkat, až budou mít opět příležitost přispět svou troškou k vysněnému průlomu fronty. 

K nim patří i poručík Norman Sharples, pilot pozorovacího letounu Royal Aircraft Factory R.E.8. Pomalu usrkává čaj a pomyslí si: „Dnes to konečně půjde!“ Na brífink, jenž se kvůli nejistému počasí přesunul na 8.30, se ze všech stran loudají piloti a jejich pozorovatelé. Míjejí své stroje připravené na stojánkách a sem tam je slyšet chrchlání motorů, které se mechanici snaží na poslední chvíli řádně vyladit. 

Předletový brífink 

V místnosti to bzučí jako v úle. Na stěně visí velká mapa okolí města Ypry se zakreslenými pozicemi fronty, přátelských i nepřátelských jednotek, proti
leteckých baterií, pozorovacích balonů, vlakových nádraží a dalších význačných orientačních bodů. Vedle ní se nachází velká tabule s datem 21. srpna 1917 a rozpisem denních leteckých úkolů pro letecký personál. Poručík Sharples zamává na svého pozorovatele podporučíka Maurice Alexandera O’Callaghana, jehož vidí v hloučku bouřlivě diskutujících spolubojovníků. Dnes po dlouhé době poletí všichni, a tak jsou osádky plné očekávání. Společně přistoupí k tabuli a se zatajeným dechem zkoumají, co si pro ně velitel perutě připravil. Mají letět dvakrát a vždy do stejné oblasti – severovýchodně od města Ypry, kde se zítra armáda pokusí o další průlom.

Dopoledne mají za úkol řídit dělostřeleckou palbu, což letcům přinese určitou úlevu. Znamená to, že mohou zůstat na své straně fronty a v případě nebezpečí rychle zmizet. Druhý, odpolední, let již bude horší. Budou muset fotografovat výsledky dopoledního bombardování a aktuální pozice německých vojsk v okolí vesnice Frezenberg ležící za  frontovou linií. A to znamená téměř jistě setkání s nepřítelem.

Sharples a O’Callaghan zamíří ke stolu velitele perutě pro dokumenty k letu a pár povzbuzujících slov. Nadřízený poukázal na předchozí dva dny neletového počasí, a tak očekává, že dnes půjdou do vzduchu všechna německá letadla. Klade jim na srdce splnění úkolu, ale hlavně se mají vrátit v pořádku domů. Poté je velitel major Arthur Whitelock propouští.

Do vzduchu

Start prvního letu je stanoven na 9.50, a proto oba pospíchají do jídelny naplnit žaludky něčím pořádným a rozebrat podrobnosti mise nad šálkem čaje. S nelibostí nesou, že oba jejich úkoly jsou samostatné, zatímco zbytek perutě letí pohromadě na bombardovací nálet a navíc dostane i doprovod stíhaček.  Také Sharples se svým pozorovatelem by raději útočili přímo na nepřítele. 

Po snídani se jdou převléknout „do pracovního“: podvlékaček, uniformy, svetru a kombinézy Sidcot. Na hlavu si nasadí koženou leteckou kuklu s ovčí výstelkou a letecké brýle. Ruce schovají do vlněných „palčáků“ a na nohy přijdou vysoké kožené jezdecké boty, protože i v srpnu je ve výškách nad 3 000 m teplota hluboko pod nulou.

V 9.30 se oba potkávají u letadla a Sharples od mechaniků vyzvídá, v jakém stavu se nachází jejich stroj. O’Callaghan využívá čas a kontroluje funkci bezdrátového telegrafu, bez nějž by nemohli hlásit dělostřelcům výsledky bombardování a korigovat palbu. Jakmile se ujistí, že přístroj funguje, upne svou pozornost na obranný kulomet Lewis. Ujistí se, že je zbraň čistá a správně naolejovaná a že se v příslušných schránkách nacházejí bubnové zásobníky. Ty si většina pozorovatelů po večerech plní sama, protože na jejich spolehlivosti mnohdy závisí život celé osádky.

O patnáct minut později už oba sedí v letadle a Sharples dává pokyn k natočení vrtule. „Kontakt“ znamená magneta zapnuta a motor chytá na první otočení. Z výfuků R.E.8 připomínajících komíny se vyvalí hustá oblaka dýmu jako ze staré lokomotivy. Dvanáctiválcový motor se pomalu ustálí v otáčkách a postupně se zahřívá. Po pěti minutách Sharples zamává k uvolnění zarážek kol a po krátkém rozjezdu se letadlo odpoutá od země.

K ruce kanonýrům

Rychle stoupají a zbytky nízko se převalujících oblak nechávají hluboko pod sebou. Po dlouhé době to opravdu vypadá na hezký letní den. K linii fronty je to pouhých 20 km, což znamená sotva desetiminutový let. Ještě je třeba zamířit nad dělostřelce a vyzkoušet spojení. Během krátkého zakroužení O’Callaghan odvine anténu a navazuje kontakt s velitelem baterie, s nímž si vymění pár zpráv o způsobu zaměřování. Poté R.E.8 pokračuje směrem k frontě a svému cíli – nepřátelskému skladišti, jež ze vzduchu snadno poznají podle dvou železničních tratí, které se v místě protínají. Z výšky 2800 m mají celý sektor fronty jako na dlani a určené místo rychle nacházejí. O’Callaghan dává pokyn baterii k zahájení palby a sleduje, kam jejich granáty dopadají. 

Sharples se mezitím věnuje pilotáži a má možnost rozhlížet se kolem sebe. V jednu chvíli dokonce na úrovni letadla spatří granát, který pomalu vystoupal ze země a na vrcholu své paraboly se takřka zastavil, aby se vzápětí snesl dolů někam na německé pozice. Mnozí piloti pozorovacích letadel se stali svědky něčeho podobného. 

Pozorovatel řídí palbu velmi dobře a jen po pár korekcích výbuchy „zarámují“ skladiště, a tak nezbývá než jen dokonat dílo zkázy a stále mít oči na stopkách kvůli nepřátelským stíhačům. Ti se ale jen zřídka pouštějí za vlastní linii fronty a také pohled do slunce zůstává „čistý“. Konec jejich mise označí série oranžověžlutých záblesků znamenající přímý zásah, a tak pomalu otáčejí k domovu. O’Callaghan si ještě vymění pár zdvořilostních zpráv s dělostřelci, zazní pozvání na večírek v zázemí a Sharpes již pomalu nasazuje na přistání. Je 12.10, když rolují k hangárům.

Za nepřátelské linie

Zbytek perutě se tou dobou nacházel někde nad německým územím, a tak dvojice zamířila do jídelny sama. Společnost jim dělalo jen několika mechaniků, kteří ale zasedli ke svému stolu. Jejich druhý let je naplánován na 13.40, takže mají spoustu času podělit se o zážitky a snad trochu ulevit nervozitě z očekávané, podstatně složitější mise. Také si domluvili pár signálů pro případ útoku nepřátelských stíhaček. V R.E.8 sedí pilot a pozorovatel poměrně daleko od sebe, a tak se komunikace omezuje pouze na poklepání na rameno či mávání křídel. O’Callaghan si také potřebuje ujasnit, jak komunikovat v případě, kdy bude potřeba opakovat přelet nad fotografovaným územím, protože kvalita snímků je pro splnění úkolu klíčová.

Když ve 13.20 opět usedají do letadla, mají oba smíšené pocity. Stroj dopoledne fungoval perfektně a dvojice si tak stihla dnešní vzdušný prostor pěkně „osahat“. Současně si však uvědomují, že tentokrát to tak snadné nebude. Ve 13.30 se motor rozbíhá a o deset minut později startují. Ideální výška pro fotografování je asi 1 500 metrů, takže tentokrát nemusí letadlo hnát zbytečně vysoko. V případě nepřátelského útoku ale budou zaskočeni nízko a v malé rychlosti, což je vražedná kombinace. Bez asistence doprovodných stíhaček je pomalý pozorovací letoun velmi snadnou kořistí. 

Tyto úvahy Sharplesovi a O’Callaghanovi běží hlavou při překročení frontové linie severně od Yper. Zatím v dálce zahlédli pouze britské stíhačky Sopwith Pup, které však pokračovaly dále na východ, a tak jim nebudou nijak nápomocné.

Nepříjemné překvapení

Ve 14.10 dosahují svého cílového prostoru a pozorovatel ladí svůj fotografický nástroj. Od Sharplese se očekává přímý let severojižním směrem a zase zpátky tak, aby jeho parťák mohl vše pod sebou pěkně zachytit. Zatím je v jejich činnosti ruší pouze sporadická protiletecká palba. Oba ale mají již dost zkušeností na to, aby věděli, že protiletecká palba vždy přitáhne pozornost nepřátelských stíhačů. 

Pro Sharplese se pomalý let mezi obláčky vybuchujících granátů táhne jako věčnost. Čas od času se podívá za sebe a vždy vidí O’Callaghana skloněného nad fotoaparátem. Pilot se neustále rozhlíží kolem sebe, když najednou ucítí poklepání na rameno. Jde o dohodnutý signál, že O’Callaghan je se svou prací hotov. Sharples udělá ostrý obrat na západ a zamíří k domovu. Najednou však ucítí zuřivé bubnování na pravé rameno. Rychlý obrat vzad ukáže ustaranou tvář jeho pozorovatele divoce gestikulujícího dozadu vpravo. Blíží se k nim čtyři nepřátelské stíhačky letící 300 metrů nad nimi a sotva půl kilometru vzdálené. 

Cenný skalp

Sharples pošle stroj do piké (sestupný pohyb letounu pod velkým úhlem k zemi, většinou ještě zahájený obratem na záda) a snaží se získat co nejvíce rychlosti z té mála výšky, kterou mají, ale proti jednomístným výkonným stíhačkám je to beznadějný manévr. Jak se nepřátelé přibližují, pilot rozeznává jasné kontury německých Albatrosů D.III. Jejich velitel se odpoutal a vede útok. Sharpes se mu snaží znesnadnit míření kopáním do směrovky a půlobratem, když zaslechne štěkot O’Callaghanova kulometu Lewis. Příjemný zvuk náhle ustal a při rychlém ohlédnutí vidí svého pozorovatele, jak zápasí se zaseknutou zbraní. V jeho pozadí však zahlédne německou stíhačku, jak náhle zavrávorala a z jejích útrob se vyvalil hustý černý dým. Krátce nato oranžový plamen obalil celý letoun a během pár vteřin stroj s trámovými kříži na křídlech explodoval. 

Zbývající trojici situace natolik rozhodila, že ihned obrátili zpět na svou stranu fronty. Zbytek letu již proběhl bez rušivých událostí, a tak R.E.8 zanedlouho přistál na domovském letišti. Po přistání O’Callaghan sedl k telefonu a začal ihned obtelefonovávat okolní jednotky pro potvrzení sestřelu. Po krátkém vyšetřování se ukázalo, že se dvojici podařilo sestřelit německé stíhací eso Eduarda von Dostlera. V té chvíli už nic nebránilo tomu, aby se oslavy u 7. perutě RFC rozběhly naplno. 

A co se dělo dál s poručíkem Sharplesem a jeho pozorovatelem O’Callaghanem? První jmenovaný padl o měsíc později při letu nad nepřátelské území. Na pozorovatelském místě spolu s ním zahynul poručík Bliss Wilberforce Ryan. O’Callaghan byl do konce roku 1917 dvakrát sestřelen, ale pokaždé vyvázl a vrátil se do služby. Poslední válečné zranění prodělal při nehodě 8. října 1918, kdy si zlomil nohu a nos. Zároveň si ten den také připsal další sestřel, když poslal k zemi německou stíhačku Pfalz.

Image

Čtěte také

Dnes bar, zítra hořící kabina: Jaké vyhlídky měli stíhací piloti?

Z historických pramenů víme, že se gladiátorských zápasů v Římě účastnili nejen lidští bojovníci, ale také nebezpečná zvířata. Nejprve se v arénách používala k popravám odsouzených zločinců a vojenských zběhů. V době císařství ale postupně význam zvířat při gladiátorských hrách rostl. V těchto zápasech obvykle bojovali speciálně vycvičení gladiátoři venatores, kteří čelili mnoha různým druhům zvířat, přičemž nejoblíbenějšími byly velké kočkovité šelmy.

Až doposud chyběly přímé důkazy, které by potvrzovaly střety lidských gladiátorů se zvířaty. Souboje gladiátorů se zvířaty sice popisují římské texty a také se objevují na římských mozaikách a keramice, kde jsou přímo vyobrazeni gladiátoři při střetech se lvy a dalšími šelmami. Fyzický důkaz ale až doposud chyběl. 

Pokousaný gladiátor

S průlomový objevem v tomto směru nyní přichází mezinárodní tým archeologů a osteologů, který vedl Tim Thompson z irské Univerzity v Maynoothu. Badatelé narazili na první přesvědčivý kosterní nález, který dokládá útok kočkovité šelmy na bojovníka. Vědci jej objevili na římském hřbitově u anglického Yorku, na místě, kde podle všeho byli pochováváni gladiátoři.

Jak uvádí studie, kterou Thompson s kolegy zveřejnili v odborném časopisu PLOS One, u jedné z koster vědci objevili na pánvi léze, které po detailní analýze a srovnání s dnes žijícími druhy zvířat, odpovídaly stopám kousnutí velké kočkovité šelmy. Podle badatelů lze z okolností nálezu soudit, že doopravdy šlo o gladiátora, který s takovou šelmou bojoval.

„Velmi dlouho jsme v našem chápání gladiátorských zápasů vycházeli pouze z nepřímých historických pramenů,“ potvrzuje Thompson. „Náš objev představuje první přímý fyzický důkaz toho, že v dané době doopravdy probíhaly zápasy tohoto typu.“ 

Shodou okolností jde o nález na území římské provincie Británie, která se nacházela na periferii Římské říše. Gladiátorské zápasy se zvířaty se ale nepochybně odehrávaly na celém římském území.

Image

Čtěte také

Nový výzkum přinesl důkaz, že i v římské Británii se konaly zápasy gladiátorů

Popis operace Biting nevypadá snadno ani na papíře: britští commandos se při ní úspěšně pokusili o odvážnou „krádež za bílého dne“, a to na území plně kontrolovaném nepřítelem. Tedy v Brunevalu v okupované Francii. Právě tady se totiž nacházel radar Wurzburg, který Němcům sloužil jako systém včasného varování před nálety Spojenců. Pět týmů výsadkářů dokázalo vybraný prostor obsadit a po dvě hodiny uhájit – a přitom doprovodit britského radarového technika přímo ke stroji, aby si z něj mohl vybrat ty nejzajímavější kousky. Jako milý bonus zajali výsadkáři i dva německé techniky. Celý náklad pak na člunech dopravili do Británie. 

Pro Němce to byla pořádná rána: ztratili technickou převahu a dost tvrdě utrpěla i jejich morálka. Představa, že za každým křovím může číhat britský parašutista, je jistě netěšila. Radary území Třetí říše kontrolovaly i nadále, ale Spojenci si v nich už dokázali „otevřít okno“ nenáročnými rušičkami – hliníkovými proužky Window, které rozhazovali.

Milionové plány

Britská stíhačka Spitfire nebyla vůbec špatná, ale letovými schopnostmi ji německá kvalita stroje Focke-Wulf Fw 190 zdatně překonávala. Proto se chtěli britští inženýři na německý stroj podívat zblízka. Jenže jak? Nápadů bylo několik a některé i velmi obskurní. Představte si třeba anglického, leč německy hovořícího pilota, pilotujícího ukořistěnou německou stíhačku Messerschmitt Bf 109. Ve vzduchu se jakoby náhodou připlete k Fw 190 a doprovodí jej na britskou základnu. Nebo co třeba obsadit nějakou německou radarovou stanici a navést na přistání v Británii celou letku Focke-Wulfů? 

Problém se nakonec vyřešil sám: jeden německý stíhač si během přestřelky poškodil navigační systém a zcela dezorientovaný přistál na britském letišti v Bristolu. Domníval se, že dosedl v bezpečí okupované Francie. K zajištění požadovaného letounu pak stačil jen obyčejný letištní technik vyzbrojený pistolí.

Útěk ve velkém stylu

Američan Bob Hoover byl bezpochyby legendárním pilotem, který má dodnes na kontě několik nepřekonaných leteckých rekordů v šampionátech akrobatického létání. Proslul také jako odvážný testovací pilot prvního amerického nadzvukového letounu a rovněž jako poněkud svérázný instruktor létání. V únoru roku 1944 mu ale štěstí nepřálo: během své 59. mise nad Evropou jeho stroj selže a německý stíhač jej sestřelí. 

Hoover je umístěn v zajateckém táboře Stalag Luft I poblíž Barthu, ale nechce být jen pasivní divák. A tak během zinscenované rvačky využije okamžiku a uprchne. Postupně ukradne civilní oděv, pistoli a jízdní kolo. To je k cestě za svobodou trochu málo. Proto si z nedalekého letiště „vypůjčí“ německý Focke-Wulf Fw 190. Stroj nikdo nehlídal, protože byl určen k rozebrání na součástky. Hoover není vybíravý, a tak zvládne s ukradeným strojem doletět až do osvobozeného Holandska, kde se mu dostane náležitého uvítání. Hrdina se vrátil ze zajetí a ještě přivezl pěkný dáreček.

Letadla, která chceme

V pořadí druhý německý letoun s reaktivním pohonem a vůbec první proudový bombardér – takový byl Arado Ar 234, který němečtí letečtí inženýři vyvíjeli od roku 1942. Do války vstoupil naštěstí pozdě, protože byl klasickými stíhačkami v podstatě nedostižitelný. Němci jej využívali krátce po vylodění Spojenců v Normandii jako průzkumný letoun, protože jako jediný byl schopen rychlého průletu nad těžce bráněným územím. 

Spojenci se ale k tomuhle mimořádnému stroji dostali bez větších obtíží. Němečtí obránci jej totiž ponechali svému osudu v norském hangáru a britští vojáci se opuštěného kousku rádi ujali. Na jejich úspěch pak navázali Američané operací LUSTY. Šlo o cílené vyhledávání technologicky mimořádných letounů Luftwaffe na dobytých území i za frontovou linií. Zvláštní úlohu tu sehráli piloti z letky Watson's Whizzers. Jejich úkolem bylo odletět do bezpečí s letadly, o nichž ani pořádně netušili, jak přesně se pilotují! Takto sbírali německé letecké experimenty napříč celou Evropou.

60 tun oceli

Tank Panzerkampfwagen VI Tiger patřil mezi špičku německé strojní techniky a k nejobávanějším zjevům válečné vřavy. V jeden jediný den dokázaly tyhle těžké tanky na východní frontě zničit stovku sovětských – a ještě bez velkých ztrát. Britové se obávají, že příchod těchto ocelových obrů na africké bojiště by dočista zvrátil průběh války. Proto se na pokyn Winstona Churchilla rozhodnou, že jeden takový stroj získají a prozkoumají jeho slabiny.

Úkolem je pověřena četa polních techniků majora Douglase Lidderdalea. Teoreticky je to jednoduché: být v Africe všude tam, kde Němci nasazují tanky. A doufat, že náhodou kápnou právě na Tigra poškozeného tak, aby se nemohl bránit, ale pořád natolik schopného provozu, aby si jej Britové mohli odvézt. Zmínění inženýři sice neměli dohromady žádné bojové zkušenosti, po roce pátrání ale obávaný tank skutečně zastihnou a jako velmi užitečný suvenýr jej dopraví až do Londýna. Premiér Churchill se v něm ovšem nesveze – nemůže se vejít dovnitř. „Ti skopčáci jsou nějak moc hubení, ne?“ prohlásí…

Image

Čtěte také

Prolomení kódu Enigma pomohlo zkrátit druhou světovou válku o dva roky

První záznamy o pozorování slunečního zatmění se datují do starověku, a to k různým civilizacím. Jeden z nejstarších přitom pochází přibližně z roku 2 134 př. n. l. z Číny. Podle legendy zanedbali dvorní astronomové Si a Che své povinnosti a neupozornili císaře na nadcházející zatmění, načež přišli o hlavu. Uvedený doklad sice není zcela přesný, ale ukazuje na význam zatmění Slunce ve starověké čínské kultuře.

Babyloňané v Mezopotámii dokumentovali astronomické jevy velmi exaktně. V 1. tisíciletí př. n. l. popsali několik slunečních zatmění a jejich záznamy patří k nejstarším písemným důkazům o zmíněných jevech. Staroegyptské zdroje nejsou tak detailní; existují však zmínky o zatměních Slunce, která se považovala za důležité náboženské události, přičemž se datují do podobného období jako ty babylonské. Vcelku seriózním výzkumem slunečních zatmění pak proslulo starověké Řecko, kde se jimi ve staletích kolem přelomu letopočtu zabývala celá řada filozofů.

Méně detailní popisy potom pocházejí i ze vzdálenější minulosti. Petroglyfy na megalitickém monumentu poblíž irského Loughcrew mají rysy záznamu zatmění, jež se odehrálo v roce 3 340 př. n. l. A konečně poetické líčení Slunce „probodeného temnotou“, obsažené v hinduistickém textu Rgvéda, zřejmě odkazuje na úplné zatmění, které indický subkontinent zažil před šesti milénii.

Image

Čtěte také

Jak se fotí zatmění Slunce: Velký rozhovor s předním světovým astrofotografem

Psychické potíže a nemoci samozřejmě nepřinesla moderní doba. S lidstvem jsou spojeny už od nepaměti. Duševně nemocní to však po většinu času neměli lehké, čekal je život na okraji společnosti končící mnohdy předčasnou smrtí. Zlom přineslo 19. století, kdy se s modernizujícím zdravotnictvím rodila i psychiatrie jako lékařský obor, který v monarchii – a zejména v českých zemích – patřil svého času k nejlepším v Evropě. Spojen byl především s pražským Ústavem pro choromyslné. 

Nesmělé počátky 

Vývoj péče o duševně nemocné se v Čechách a na Moravě nijak výrazně nelišil od okolních evropských zemí. Až do pozdního středověku končili neklidní a nebezpeční lidé často ve vězení či vyhoštění za branami měst, protože si s nimi společnost nevěděla rady. Mohli rovněž upadnout do spárů inkvizice a skončit na hranici, neboť byli často považováni za posedlé ďáblem a viněni z kacířství. 

Teprve v 15. a 16. století byly zřizovány městské útulky a církevní špitály, z nichž některé speciálně přijímaly duševně nemocné, jako tomu bylo v roce 1498 ve Znojmě v Hospitale hominum rationem non habentium. Péče o nemocné, chudé, sirotky i blázny se pak stala hájemstvím církevních řádů, které od 17. století zakládaly špitály. 

Systematičtější péče ze strany státu je spojena až s osvícenstvím a racionálním 18. stoletím spjatým s novými myšlenkovými proudy, které přicházely zejména z Francie. S novými poznatky a přístupy se zkvalitňovala lékařská péče. Zásadní změnu přinesla takzvaná direktivní pravidla, která 24. května 1781 vydal císař Josef II. Na jejich základě měla v každém velkém městě monarchie vzniknout nemocnice, porodnice s nalezincem, ústav pro choromyslné a chorobinec. Vzhledem k tomu, že císař zrušil zhruba polovinu církevních řádů, které do té doby zastávaly péči o potřebné, představovalo zřízení uvedených ústavů i nutnost. 

První nemocnice byla otevřena ve Vídni už v roce 1784, a spolu s ní také blázinec, který byl umístěn ve speciální budově kruhového půdorysu zvané Narrenturm (Věž bláznů), kde se dnes nachází patologicko-anatomická sbírka vídeňského Přírodovědného muzea. V českých zemích se podařilo nemocnice, kde bylo několik lůžek vyčleněno i pro duševně nemocné, zřídit nejprve na Moravě. První zařízení tohoto typu vzniklo roku 1786 v budově zrušeného kláštera u sv. Anny v Brně. V Olomouci byla nemocnice umístěna roku 1787 do zrušeného minoritského kláštera na Předhradí. 

Pražský Tollhaus 

V Praze bylo předstupněm specializovaného pracoviště oddělení pro duševně nemocné kněze, zřízené na základě císařského dekretu z roku 1783 v nemocnici Milosrdných bratří (dnešní nemocnice Na Františku). Později provozovala oddělení pro choromyslné muže nemocnice u sv. Bartoloměje a ženám byla péče poskytována u Alžbětinek Na Slupi. 

Na všeobecnou nemocnici si Praha musela počkat až do počátku devadesátých let 18. století. Na vině byly finanční problémy a spory o její umístění. Ty nakonec vyřešil sám císař Josef II., který při návštěvě Prahy roku 1786 poukázal na nevyužitou budovu Ústavu šlechtičen u sv. Andělů na dnešním Karlově náměstí. Přestavbou damenstiftu byl pověřen František Ladislav Herget, profesor a ředitel pražské polytechniky. Nemocnice byla do provozu slavnostně uvedena 2. ledna 1791, její součástí byl i první Ústav pro choromyslné v Čechách, tehdy oficiálně označovaný jako Tollhaus. 

„Pro šílence zuřivé, okolí nebezpečné a nečisté“ byla zřízena zcela nová budova. Herget ji pojal jako jednoduchou, sýpku připomínající podélnou trojpodlažní stavbu. Okna se nacházela vysoko, aby se k nim pacienti nemohli dostat a zároveň tudy mohl proudit dostatek tepla a světla. První ředitel nemocnice Tadeáš Bauer uspořádání Tollhausu popsal: „Každé poschodí mělo centrální chodbu probíhající po celé délce budovy, ze které vedly dveře do 19 pokojů a do místnosti pro ošetřovatele. Kapacita budovy byla 57 nemocných, přičemž měl z počátku každý svůj pokoj a teprve později byli dáváni dva nemocní do jedné místnosti. Přízemí bylo určeno pro muže, I. patro pro ženy, II. patro bylo společné, ale oddělené mřížemi a sloužilo jako oddělení třídní (…). Lůžka pro klidné nemocné byla opatřena slamníkem, prostěradlem, žíněným podhlavníkem, vlněnou prošívanou dekou, povlečenou v pruhovaném kanafasu.“ 

Vstříc pacientům 

Pražský Tollhaus byl na svou dobu velmi dobré zařízení, přestože nadále sloužil spíše k detenci a přetrvávaly zde některé drsné léčebné metody, k nimž patřila závěsná otáčivá židle (odstředivá síla měla vytěsnit zlé myšlenky), kurtování a svazování, vyvolávání zvracení či polévání ledovou vodou. Přístup k pacientům se nicméně postupně lepšil. Svědčí o tom i upuštění od spíše hanlivého německého označení Tollhaus (blázinec), které nově nahradil umírněnější termín Irrenhaus (od slova irre – pomatený, pomýlený). Na choromyslné, kteří „nedostatečně užívali rozumu“, ostatně pamatoval i Všeobecný zákoník občanský z roku 1811. Osoby nezpůsobilé spravovat své vlastní záležitosti stavěl pod ochranu státu skrze zřízení opatrovníka. 

Hospitalizace probíhala s vědomím radnice nebo soudu. Při přijetí pacienta byl stanoven poplatek za ošetření a sepsána smlouva, následně nemocného prohlédl lékař, ranhojič či městský fyzik, což bylo tehdy označení pro (v dnešním slova smyslu) hygienika. Jednotlivá oddělení se mimo jiné dělila dle sociálního statusu do tří platících tříd, podle nichž se lišilo i vybavení pokojů nebo jídelníček. Existovala rovněž skupina gratis pro ty, kdo si poplatek nemohli v žádném případě dovolit. Museli však doložit takzvané vysvědčení o chudobě, které vystavoval příslušný farní obvod. Mimopražští pacienti mohli být přijati pouze v případě, že jejich léčbu uhradila domovská obec nebo vrchnost. 

V čele ústavu stál ředitel všeobecné nemocnice, jenž byl současně protomedikem – vrchním zemským lékařem. Jeho zástupcem a zároveň lékařsky nejvýše postavenou osobou byl vrchní nemocniční lékař, který nad ústavem vykonával dohled. Tito lékaři byli často chirurgové (až roku 1811 byl ústav svěřen primářům interního oddělení), pro něž se psychiatrie nacházela na okraji zájmu. 

Výjimku v tomto ohledu představoval Jan Theobald Held, který pozici zastupujícího vrchního lékaře vykonával v letech 1806–1811. Jednalo se o významného lékaře své doby (mimo jiné je známý jako přítel románového F. L. Věka), proslul odbornou erudicí, ale i lidským přístupem a empatií k nemocným. První zkušenosti s psychiatrickými pacienty získal, když pečoval o duševně choré kněze v nemocnici Milosrdných bratří. Zasadil se mimo jiné o to, aby přestalo být užíváno hanlivé označení Tollhaus, a respektoval důstojnost každého jedince. Na svou dobu byl velmi pokrokový – v ústavu zřídil pro nemocné knihovnu s čítárnou, hudební místnost, zavedl léčbu zaměstnáním, pracovní dílny a tělesná cvičení. Zároveň se snažil pro psychiatrii získat mediky, které sem vodil na praxi. 

Nedostatek lůžek 

Prakticky od svého založení bojoval pražský ústav s nedostatečnou kapacitou. Zdálo se, že problém vyřeší nové prostory, které získal během dvacátých let 19. století v areálu zrušeného kláštera sv. Kateřiny v těsném sousedství nemocnice. Jednalo se o hlavní klášterní budovu o čtyřech křídlech, na niž přiléhal kostel sv. Kateřiny, kde vzniklo mužské oddělení, a menší jednopatrový objekt při nároží Kateřinské ulice a ulice Ke Karlovu, kam byly umístěny ženské pacientky. V původní Hergetově budově končily nevyléčitelné případy.

Další kvalitativní posun v péči o choromyslné přineslo zřízení samostatného primariátu v roce 1829. Primář měl k dispozici asistenta (sekundáře), přičemž se oba mohli věnovat skutečně jen psychiatrickým pacientům. Zástupce primáře musel být navíc neustále k zastižení, proto v ústavu i bydlel. O část svých povinností se dělil s chirurgem, jenž měl na starosti ošetřovatelský personál a vykonával kupříkladu pitvy. Od roku 1830 byl lékařský tým rozšířen o pomocného sekundáře, který pracoval jen za byt a stravu.

Nově vzniklý komplex, pro nějž se vžilo všeobecné označení Kateřinky, však problém s kapacitou zdaleka nevyřešil. Už v roce 1840 se proto začal na bývalých pozemcích kláštera budovat pavilon dodnes zvaný Nový dům, který byl dokončen o čtyři roky později (v současnosti se zde nachází psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty UK). Jednalo se o jedno z nejmodernějších zařízení svého druhu v Evropě s kapacitou 150 lůžek, pacienti měli k dispozici několik zahrad, altánky, kulečník, dílny, kde pracovali v rámci terapie za plat, knihovnu, hudební nástroje či pavilon s vodoléčbou. 

Život za zdí 

Snahou ústavních lékařů bylo zajistit, aby se pacienti cítili bezpečně a pokud možno i příjemně. Základem jejich života byl pevný denní režim, který většině nemocných dával mantinely, v nichž jim bylo dobře. Den začínal v létě v pět a v zimě v šest hodin. V sedm se podávala snídaně, v poledne oběd a v šest či sedm večer (dle ročního období) večeře. Jedlo se pod dohledem z cínového nádobí příbory upravenými tak, aby si nemocní nemohli ublížit. Představu o stravě za zdmi ústavu si můžeme učinit z dochovaného jídelníčku z roku 1847. Rozmanitost pokrmů se odvíjela od platové třídy, v níž se pacient nacházel. Ke snídani se obvykle podával masový vývar s žemlí. Nemocní z 1. třídy k obědu dostávali na výběr většinou dušené hovězí maso nebo různé druhy pečeného masa. Mohli si ale zvolit i další pokrmy jako tvarohové buchty, rýžový nákyp a k tomu salát či kompot. K večeři se zasytili pečenými bramborami, skopovým masem na houbách nebo mléčnou rýží. 

Podobný jídelníček měli rovněž pacienti z 2. třídy s tím rozdílem, že maso dostávali jen čtyřikrát do týdne a saláty třikrát. Nepřekvapí, že pacienti z 3. třídy jídlo na výběr neměli. Obvykle jim bylo podáváno dušené maso se zeleninou a k večeři nejrůznější kaše. 

A jak vypadal pacientův den? Doba se od prvních špitálů a ústavů, kde šlo zejména o detenci, změnila a možnosti byly pestré. Většinu času zabraly léčebné procedury a terapie, které se odvíjely od druhu onemocnění a jeho intenzity. Kvalita se s postupujícím rozvojem péče zlepšovala. Krom běžných léčebných metod se nabízela možnost lázní, pití minerálních vod, masáží či elektroléčby. Nejrozšířenější byla pracovní terapie, která se zároveň stala velmi oblíbenou a jejíž možnosti se zvětšovaly společně s rozrůstáním ústavního komplexu. Nemocní se věnovali zelinářství, včelařství, květinářství, nebo dokonce chovu dobytka. Postupně se rozšiřovalo i spektrum řemesel: krejčovství, obuvnictví, rukavičkářství, šití, tkalcovství nebo pletení. Peníze z terapie se nemocným ukládaly, aby měli po propuštění něco do začátku. 

Ovšem nejen prací byl pacient živ. Ti s lehčími potížemi mohli na kratší vycházky, věřící měli možnost účastnit se mší v ústavním kostele za dozoru opatrovníků, avšak vždy muži a ženy zvlášť. Našel se i prostor pro různé festivity (dožínky, karnevaly, hudební koncerty či divadlo) a každodenní volnočasové aktivity. Zejména po večerech pacienti hráli deskové hry, biliár, ženy často trávily čas u klavíru. Večerka byla obvykle v devět hodin večer. 

Pevné základy 

Oproti Čechám si Morava na svůj první samostatný ústav pro léčbu duševně nemocných musela od časů Josefa II. počkat takřka osmdesát let. Pacienti byli odkázaní zejména na ústavy zřizované při všeobecných nemocnicích v Brně a Olomouci. Jejich kapacita a často i lékařská péče však byly mizerné. V roce 1862 přešly všechny dobročinné moravské ústavy pod zemskou správu, což přineslo efektivnější financování a rozvoj. Nově vystavěný Moravský zemský ústav pro choromyslné v Brně-Černovicích se 336 lůžky zahájil svou činnost 1. listopadu 1863. V jeho čele stál významný lékař Josef Ignáz Čermák, který na Moravu přišel z pražských Kateřinek. 

Ve Slezsku se o choromyslné pečovalo v městské nemocnici v Opavě, založené v prostorách bývalého františkánského kláštera roku 1800 (od roku 1807 Heiderichova nemocnice). Vlastní zemský ústav se podařilo slezskému sněmu postavit až v roce 1889. Areál s kapacitou 200 lůžek dle architekta Waldemara Osterloffa patřil mezi nejmodernější svého druhu. 

Dlouhé 19. století zrodilo psychiatrii jako nový lékařský obor, který se v českých zemích úspěšně etabloval. Z původně detenčních zařízení vznikly přispěním zemských úřadů ústavy pro choromyslné na vysoké evropské úrovni. Československá psychiatrie tak měla po první světové válce na co navazovat, k dispozici měla základní páteřní síť léčebných ústavů, která v podstatě přetrvala dodnes – bohužel včetně nejpalčivějšího problému s kapacitou.

Image

Čtěte také

Sedm století lidského šílenství: Pohnutá historie londýnského ústavu pro choromyslné

Krokodýli jsou často považováni za „živoucí fosilie“ – zdánlivě neměnné tvory, kteří od dob dinosaurů přežívají ve vlhkých a bahnitých koutech světa. Nový výzkum vědců z University of Central Oklahoma a University of Utah ale ukazuje, že pravda je mnohem zajímavější. Tito plazi nejsou jen přežívající relikty minulosti, ale potomci výjimečně přizpůsobivých předků, kteří obstáli i v době dvou největších planetárních krizí.

Dnešní krokodýli, aligátoři a gaviálové patří do širší skupiny zvané krokodylomorfové, která se objevila už před 230 miliony let. Tito tvorové přežili nejen konec triasu, ale i slavné vyhynutí dinosaurů na konci křídy. Zatímco jiné skupiny – dokonce i jejich příbuzní z řad pseudosuchianů – zcela vyhynuly, právě krokodylomorfové dokázali přetrvat.

Jak to dokázali? Klíčovou se ukázala jejich ekologická flexibilita. Nešlo o vybíravé jedlíky – přežili díky schopnosti přizpůsobit se různým prostředím i potravním strategiím. Právě tuto schopnost vědci označují za jeden z hlavních faktorů, který jim zajistil přežití.

Evoluční chameleon

Zatímco dnešní krokodýli jsou převážně predátoři, trávící většinu času ve vodě, jejich dávní předci měli mnohem rozmanitější životní styl. Někteří byli suchozemští všežravci, jiní specializovaní masožravci nebo dokonce býložravci. Po vymírání na konci triasu přežily především všežravé suchozemské formy – pravděpodobně díky své přizpůsobivosti.

Během druhohor pak krokodylomorfové zažili explozi evoluční rozmanitosti. Existovali jak vodní lovci, tak pozemští predátoři a býložravci. Jenže s blížícím se koncem křídy přišel postupný útlum. Když do Země narazil osudný asteroid, přežily hlavně polovodní všežravé druhy – přímí předchůdci dnešních krokodýlů.

Jak vědci vůbec poznají, co jedli dávní plazi? Odpovědi ukrývají tvary lebek a zubů. Ostré zuby značí masožravce, zploštělé zuby zase býložravce. Studie, uveřejněná v odborném časopisu Palaeontology, zahrnovala 99 vyhynulých druhů a 20 žijících krokodýlů. Vědci srovnávali jejich zuby s chrupem dalších 136 druhů savců a plazů, aby mohli odvodit jejich potravní ekologii – tedy jaký typ potravy konzumovali a kde ji získávali. Tým procestoval sedm zemí a čtyři kontinenty, aby získal vzorky. Výsledkem je nejkomplexnější databáze evolučních přizpůsobení krokodylomorfů, která pokrývá čtvrt miliardy let.

Poučení pro budoucnost?

Země aktuálně čelí šestému hromadnému vymírání – způsobenému především činností člověka, ničením přirozených stanovišť, invazními druhy a změnou klimatu. Zjištění, že obecná přizpůsobivost zvyšuje šance na přežití, může být pro dnešní ochránce přírody klíčové. Druhy jako gaviál indický (Gavialis gangeticus) nebo krokodýl kubánský (Crocodylus rhombifer) jsou dnes kriticky ohrožené. Pokud se jejich životní prostředí zachová, jejich přirozená schopnost přizpůsobit se by jim mohla dát šanci přežít i tuto krizi.

„Když se podíváme na dnešní krokodýly, neměli bychom v nich vidět jen nebezpečná zvířata nebo zdroj luxusních kabelek,“ připomíná paleontolog Randy Irmis. „Jsou to výjimeční přeživší, kteří si zaslouží náš respekt – a ochranu.“

Image

Čtěte také

Katastrofální sled událostí vedl k opakovaným vymíráním v oceánech druhohor