Ačkoliv svět kolem sebe vnímáme z velké části vizuálně, náš sluch je ve skutečnosti „rychlejší“ než náš zrak. Možná se ptáte, jak je to možné, když se světlo šíří rychlostí téměř 300 000 000 m/s, zatímco zvuk pouze asi 340 m/s. Odpověď zní jednoduše: Nezáleží totiž na tom, jak rychle se zvuk nebo světlo dostanou ke konkrétnímu orgánu sluchu či zraku, ale na tom, za jak dlouho z něj pak signál doputuje do mozku.

A v tomto směru vítězí právě sluch: Jakmile zvuková vlna dosáhne ucha, mozek ji rozezná za pouhých 0,05 sekundy (tedy asi desetkrát rychleji, než trvá jedno mrknutí). Na druhou stranu z oka do mozku dorazí signál „až“ za 0,2 sekundy. Většinu událostí samozřejmě vnímáme více smysly, což věda označuje pojmem „vícevjemová integrace“: Například při rozhovoru s jiným člověkem zpracovává náš mozek signály z oka a ucha odděleně, ale my je vnímáme jako „spojené“.

Image

Čtěte také

Technologie přírody: Jaké je vlastně rozlišení lidského oka?

S prudkým rozvojem pancéřové techniky za druhé světové války šel ruku v ruce také vývoj pěchotních protitankových (PT) zbraní. Zpočátku se používaly protitankové pušky, granáty s kumulativním či trhavým efektem či zápalné láhve. Sílící pancíř si však postupně vynutil vznik nové kategorie bezzákluzových vrhačů kumulativních hlavic – bazook, panzerfaustů a panzerschrecků. Šlo o revoluční předěl a zbraně na tomto základním principu slouží stále, pouze se pracuje na jejich vylepšování.

Made in Bojkovice

Na rozdíl od většiny členů Varšavské smlouvy, kteří přejímali nebo s drobnými úpravami vyráběli licenčně sovětské typy vojenské techniky, Československo s dlouhou tradicí vlastního zbrojařského průmyslu vyrábělo a zavádělo některé vlastní vzory. Týkalo se to ručních zbraní, pancéřovek a tarasnic přes kanony a houfnice, protiletadlová děla, obrněné transportéry až po cvičné a bitevní letouny. 

V druhé polovině 60. let se naši konstruktéři rozhodli přispět do nové kategorie pancéřovek,  jež se tehdy objevovaly na scéně – lehkých, dobře skladných, jednorázově použitelných střel (ovšem s kratším dosahem), s jejichž pouzdrem se už po odpalu pěšák či výsadkář nemusel „tahat“. Prvním typem toho druhu na scéně se stala americká M72 LAW z roku 1963. V Československu tak v roce 1966 začal vývoj Ručního protitankového granátu (nikoliv tedy „granátometu“). Oficiálního zavedení se dočkal roku 1975, vyráběla ho pak firma Zeveta Bojkovice. U našich jednotek slouží dosud a provázel je i na řadě jejich zahraničních misí.

Pohled do útrob

Kumulativní střela RPG-75 se nachází uvnitř výmetného pouzdra s hladkou hlavní. Na hlavici navazuje teleskopická výsuvná spalovací komora s tryskou. „Pětasedmdesátka“ vykazuje při odpalu v celém rozsahu pracovních teplot nepatrný zpětný ráz, obsluha jej vnímá jen jako nepatrný záchvěv odpalovacího pouzdra. Projektil probíjí pancíř do tloušťky 300 mm, na pohybující se cíle se dá vést efektivní palba do 200 m, na stojící objekty pak na vzdálenost 300 m. „Pětasedmdesátku“ tvoří tyto základní konstrukční celky: výmetné pouzdro s mechanickými mířidly, plášť spalovací komory s prachovou náplní, mechanický zápalkový šroub, tryska s vodicí lištou a kumulativní střela s nárazovým zapalovačem.

Spušťadlo sestává z táhla se záchytem, přičemž do odpalu zůstává táhlo blokováno. Po stisku „spouště“ se táhlo přemístí dopředu a uvolní úderník. Jako pojistka slouží pružná destička blokující pohyb táhla. To lze uvolnit pouze překonáním síly pružné destičky. Spalovací komoru zhotovenou z oceli zakončuje tryska. Mechanický zápalkový šroub se nachází v pouzdře na stěně spalovací komory. Na trysku je navlečen gumový amortizátor, úlohu předního tlumiče nárazu plní navlečená kukla.

Mířidla tvoří muška a hledí, upevněné kloubově na výmetném pouzdře. Dioptrické hledí umožňuje korigovat míření při různých teplotách prostředí, v pochodové poloze přiléhá k pouzdru. Otočná muška ve tvaru destičky má osnovu pro míření a otvory k určení vzdálenosti cíle. Mířidla umožňují nastavení vzdálenosti 100, 200, 250 a 300 m. Hlavice, umístěná do výmetného pouzdra už ve výrobním závodě, má tělo z hliníkové slitiny, balistickou kuklu, kumulativní náplň z flegmatizovaného hexogenu a dnový zapalovač.

Když se zablýskne

Před použitím musí střelec převést „pětasedmdesátku“ do bojové polohy těmito úkony: otevře ústí odpalovacího pouzdra, utrhne plombu, vztyčí mířidla, vysune dozadu spalovací komoru a odjistí spušťadlo. Poté si do uší vloží plastické chrániče sluchu. Pak nastaví na mířidlech  korekce podle teploty vzduchu, která mírně ovlivňuje hoření výmetné náplně a tím pádem i přesnost, a zvolí polohu buď vleže, v kleku či vstoje. 

Střelec nesmí zapomenout, že ze zadní části RPG-75 vyšlehnou spaliny, proto se do vzdálenosti 15 metrů nesmí nacházet snadno zápalné látky a do délky 30 metrů žádné osoby. Obsluha za sebou rovněž nesmí mít stěnu, a pokud už se nelze takové situaci vyhnout, bariéra by měla být vzdálená minimálně dva metry. V žádném případě však nelze střílet z místností.

Po odpálení a dosažení tlaku ve spalovací komoře střela vyrazí vpřed. Veškeré zplodiny hoření expandují dozadu, při opuštění trubice není nijak ohrožen zrak střelce. Na rozdíl od RPG-7 a řady dalších pancéřovek směřuje projektil k cíli jen díky té energii, již získal v „hlavni“. Za letu se už nezažehuje žádný raketový motor, který by ho udržel déle na dráze. V případě, že mine cíl, dochází po krátké chvíli k autodestrukci – tu zajišťuje dnový nárazový zapalovač. 

K výcviku slouží 68mm Reaktivní protitankový granát školní, vzor 75 (RPG Šk-75) nebo Reaktivní protitankový granát náhradní, vzor 75 (RPG Nh-75) té samé ráže. Pokud jde o instruktáž přímo ve střelbě, slouží k ní z úsporných důvodů modifikace nazvaná RPG-75 Cv, do níž se vkládá hlaveň pro pistolový 7,62mm zaměřovací náboj vz. 75.

Termobarická aktualizace

Kromě hlavní bojové a již zmíněných cvičných variant stojí za zmínku ještě poslední RPG-75TB z roku 2009. Vyznačuje se destruktivnějším působením, přesněji řečeno kombinací kumulativního a termobarického i zápalného účinku. Explozivní paprsek tedy propaluje pancíř, vedle toho exploze ničí živou sílu a spaluje hořlavé materiály v okolí. Od roku 2010 se „pětasedmdesátka“ verze TB nachází ve výzbroji polských speciálních jednotek GROM. Roku 2012 vznikla další varianta s kombinovaným kumulativnětermobarickým efektem RPG-75MP, u níž se však průbojnost hlavice snížila z 300mm na polovinu.

V současnosti RPG-75 provozuje česká, slovenská, polská, slovinská, v menších počtech pak ukrajinská, alžírská, gruzínská a mexická armáda, dříve i syrská. Z povstaleckých sil ji dostávala například namibijská SWAPO a pravděpodobně řada dalších skupin.

Image

Čtěte také

Srovnání protitankových zbraní: Americká bazooka a britský PIAT

Průměrná teplota světových oceánů roste. Zatímco průměrná teplota na počátku května v letech 1982 až 2010 činila 20,3 °C, v roce 2022 to bylo již 20,7, o rok později 20,92 °C a v loňském roce dokonce 21,09 °C. Poslední letošní hodnoty jsou sice o něco nižší (20,91 °C), i tak jsou ale nad dlouhodobým průměrem. 

Rostoucí teplota mořské vody se mimo jiné negativně projevuje na stavu korálových útesů v tropických a subtropických mořích. Koráli s rostoucí teplotou vypuzují symbiotické obrněnky zooxanthely a tím přicházejí o většinu svého obvyklého zbarvení (viz Proč koráli blednou?).

Odborníci z Mezinárodní iniciativy korálových útesů (ICRI) nedávno zveřejnili varování, podle kterého svět zasáhlo bělení korálů v doposud nevídaném rozsahu. Postihlo zhruba 84 procent korálových útesů, především v Pacifiku, Indickém oceánu a Atlantickém oceánu.

Největší bělení korálů v historii

Současná vlna bělení korálů v oceánech začala počátkem roku 2023 a vše nasvědčuje tomu, že jde o nejrozsáhlejší a nejvíce intenzivní událost svého druhu v historii. Koráli se mohou z tohoto stavu postupně vzpamatovat. Čím vyšší jsou ale teploty mořské vody a čím déle působí na útesy, tím je návrat do lepší kondice útesů problematičtější.

Jak uvedl americký Národní úřad pro oceán a atmosféru (NOAA), podmínky na některých útesech jsou tentokrát natolik závažné, že to vedlo k rozsáhlému vymizení celé řady druhů. Podle odborníků jsou teď bělením postižené i druhy ty korálů, které jsou považovány za odolné a obvykle vysoké teploty přečkávají.

Jak uvádějí představitelé iniciativy ICRI, plocha živých korálových útesů se od padesátých let 20. století snížila zhruba na polovinu, především kvůli nárůstu teploty a znečištění prostředí v oceánech. Vědci předpovídají, že při trvalém oteplení planety o 1,5 °C může zmizet 70 až 90 procent korálových útesů. Nejde přitom jen o hrozbu pro velmi bohaté mořské ekosystémy. Korálové útesy poskytují stovkám milionů lidí na pobřeží potravu, ochranu před bouřemi, a také živobytí v podobě rybolovu a turismu.

Image

Čtěte také

Austrálie přiznala další rozsáhlé bělení Velkého bariérového útesu

Zhruba v letech 2400 až 1600 před naším letopočtem, což odpovídá vládě egyptských faraonů zhruba 5. až 15 dynastie, žili na horním toku Žluté řeky, v oblasti dnešní čínské provincie Kan-su, lidé kultury Čchi-ťia (Qijia). Byla to jedna z nejranějších kultur doby bronzové na území dnešní Číny. V té době panovalo teplé a vlhké klima, což vedlo k rozvoji zemědělství a rychlému populačnímu růstu.

Součástí kultury Čchi-ťia byl i hřbitov v Mogou, který je starý asi 3 700 let. Pohřbívalo se tam zhruba v letech 1750 až 1100 před naším letopočtem. Je to velký hřbitov, na němž se nachází více než 1 600 hrobů, v nichž je pohřbeno přes pět tisíc lidí. Tito lidé žili zemědělským stylem života a vyměňovali si kovové a keramické předměty s jinými kulturami v této části světa.

Příliš extrémní boje

Bioarcheoložka Elizabeth Bergerová z Kalifornské univerzity v Riverside a její spolupracovníci tvrdí, že desítky pohřbených koster vykazují stopy extrémního násilí. Často jde o vícečetná jednoznačně smrtelná zranění. Desetina analyzovaných lebek nesla stopy čerstvých poranění – bodné rány, údery tupými předměty nebo poškození způsobené střelami. Mnohé z nich navíc vykazovaly vícečetná zranění – více než polovina poraněných jedinců utrpěla tři a více ran na hlavě. Na jedné z lebek badatelé odhalili celkem 18 ran nožem. Podle Bergerové je míra násilí objeveného na Mougou unikátní. Na jiných lokalitách ze stejné doby v Číně nemá obdobu. Extrémní míra násilí podle vědců evokuje snahu o vymazání samotné identity protivníků.

Badatelé odhalili také zjevnou asymetrii mezi muži a ženami – muži byli častěji než ženy terčem opakovaného násilí a mnozí z nich měli i obranná zranění na pažích nebo rukou. Některé lebky měly rány jak zepředu, tak zezadu, což naznačuje útok více útočníků.

Nálezy v Mogou představují další doklad brutality doby bronzové, o níž je teď často slyšet. Vědci přitom stále nemají jasno v tom, proč vlastně tehdy docházelo k dramatickým střetům mezi lidmi. Mohlo jít o obvyklé války o území nebo krvavé nájezdy útočníků. Každopádně šlo o brutální boje, které po sobě zanechávaly spoustu mrtvých.

Image

Čtěte také

Nejkrvavější bitvy starověku: Před Peršany a Germány se třásl antický svět

Život Geralda Durrella, jehož knihy možná nechybějí ani ve vaší knihovně, se neodmyslitelně pojí s Korfu. Slavný amatérský zoolog strávil na řeckém ostrově čtyři roky, od svých deseti do třinácti let, a definitivně se tam stvrdila jeho budoucí životní dráha. Jako malý chlapec ovšem do tří let vyrůstal střídavě v Indii a v Anglii. Četné přesuny z místa na místo jako by pak rovněž symbolicky předurčily jeho cestovatelskou vášeň spojenou s poznáváním, studiem a ochranou lokální fauny. 

Překvapení ve vaně

Durrellovým vzorem a mentorem se stal o třicet let starší britsko-řecký lékař a biolog Theodoros Stefanidis, který se s desetiletým hochem po Korfu každý den procházel a přibližoval mu místní přírodu. Gerald, řečený Gerry, si na ostrově zvykl trávit celé dny průzkumem okolí. Do krabiček od sirek sbíral všelijakou „havěť“ a své nálezy nosil domů, kde pak rodina nejednou zažila nepříjemné překvapení: Bratr Lawrence například ve vaně narazil na hada a na sestru Margot zas z hrnku od kávy vykoukl štír. Zážitky z Korfu shrnul Durrell v jednom ze svých bestselerů nazvaných O mé rodině a jiné zvířeně, kterého se prodalo přes pět milionů výtisků. „Kdybych uměl čarovat, nadělil bych každému dítěti dva dary: kouzelné dětství, které jsem prožil na Korfu, a průvodce i přítele, jakým byl Theodoros Stefanidis,“ vzpomínal později.

Zatímco jeho domácí výuka přírodopisu tedy probíhala hladce, snaha o jakékoliv další vzdělávání ztroskotala na chlapcově nezájmu. Ze všech knížek, jež měl přečíst, ho zaujal pouze Život hmyzu a jeho oblíbenými autory se stali Charles Darwin či Alfred Russel Wallace. Zvláštní stopu v něm zanechal především článek v časopise Wide World, kde se dočetl o výpravě biologa Percyho Sladena do Kamerunu v 19. století. Zatoužil jeho cestu zopakovat – aniž přitom tušil, že se mu sen jednou splní, a že se do zmíněné africké země podívá dokonce několikrát. 

Pod ochranou zoo

Když se rodina kvůli druhé světové válce musela vrátit do Anglie, našel si mladík svou první práci jako asistent v prodejně se zvířaty. Matka se mu sice pokoušela zajistit další domácí výuku, ale na úrodnou půdu padlo pouze studium angličtiny a literatury. Nevlídné ostrovní počasí se Gerald naučil přečkávat v knihovně a tehdy se v něm probudila vášeň pro jazyk i spisovatelský talent.

Záhy požádal o místo ošetřovatele v zoo ve Whipsnade. Stanul tak na počátku vysněné kariéry a do svého pomyslného deníku si mohl zapisovat jednu kuriózní historku za druhou. Mnohdy zažil nebezpečné situace, třeba když si zlomil hned několik prstů při zacházení s agresivními pakoni. Především si ovšem uvědomil, že většina zoologických zahrad chápe svou roli chybně – nikoliv jako ochranářskou, nýbrž pouze zábavní. „Tvrdil, že zoologické zahrady představují spíš konzumenty zvířat než jejich producenty,“ vzpomíná Carl Jones, hlavní vědecký pracovník dnešní Durrellovy nadace pro ochranu přírody. Gerald zastával názor, že v zajetí by se měly chovat pouze druhy, jimž hrozí vyhynutí. A sám toužil takovou ochranářskou instituci založit.

Dvě stě zvířat na palubě

Když se stal v jednadvaceti letech podle britského zákona plnoletým, zdědil po otci tři tisíce liber a okamžitě věděl, na co je použije – na financování expedice do Kamerunu. Plánování cesty, kterou s ním následně absolvoval ornitolog John Yealland, trvalo víc než rok. Loď směřující z anglického Liverpoolu k pobřeží západní Afriky nakonec vyplula v prosinci 1947 a v cíli zakotvila po třech týdnech. Během následujících měsíců shromáždili dobrodruhové bezpočet exemplářů místních živočichů, od bezobratlých až po savce, včetně poloopice pota bezocasého.

Po osmi měsících se vrátili domů se dvěma stovkami zvířat na palubě, načež je rozprodali do různých zoo po celé Anglii. Na první pohled by se mohlo zdát, že cesta slavila úspěch, ale ve skutečnosti nebyla zisková a spolkla polovinu dědictví po otci. Durrell každopádně věděl, že za velké savce jako hrochy, gorily či slony by zoo zaplatily i tisíce liber. Záhy proto naplánoval druhou výpravu, s cílem zaměřit se právě na uvedené tvory. 

Hrocha sežral krokodýl

Tentokrát jej doprovázel Ken Smith, jeho kolega ze zoo ve Whipsnade. Ubytovali se u kamerunského vládce neboli fona, s nímž se spřátelili. Celkem vzato však druhá výprava uspěla jen částečně. Nepodařilo se například získat mládě hrocha, které chránili jeho rodiče. Durrell musel oba dospělé jedince zastřelit, načež ovšem sirotka sežral krokodýl. Stejně tak selhal pokus o odchyt mladé gorily. A k dovršení všeho došly Angličanům peníze, takže museli prodat část vybavení a požádat o půjčku. Návrat do Liverpoolu koncem srpna 1949 se ovšem nesl ve velkolepém duchu: V přístavu se shromáždil dav reportérů a Durrell mohl domácím zoo nabídnout druhy, které v Británii ještě nikdo nespatřil – třeba žábu vlasatici třásnitou. 

O rok později zamířili se Smithem do Britské Guyany a přivezli odtud mimo jiné rosničku podivnou, ocelota dlouhoocasého, pásovce, aru či hlodavce kuandu. V následujících letech se Durrell do Jižní Ameriky ještě několikrát vrátil, po roce 1951 i s manželkou Jacquie. Vzali se navzdory tomu, že příbuzní nevěsty její výběr partnera neschvalovali a po svatbě se s ní přestali stýkat. 

Otcovo varování, že Durrell neudrží peníze, se navíc takřka naplnilo: Gerald neměl finance na další výpravy, ale víceméně ani na běžný život. Po dlouhém přemlouvání tedy začal své zážitky sepisovat a vydávat knižně. První titul s názvem Přetížená archa vyšel v roce 1953 a následovala publikace takřka z každé výpravy. Jeho dílo dosáhlo mimořádného úspěchu nejev v Británii, takže záhy mohl opět pomýšlet na splnění svého dětského snu o založení zoo. 

Ředitel bez peněz

Svou instituci chtěl původně otevřít v anglickém Bournemouthu, tamní úřady však návrh nakonec zamítly, proto zvolil jinou lokalitu – britský ostrov Jersey u pobřeží Francie. Slavnostní otevření se konalo 23. června 1959, nicméně zoo od samého počátku provázely finanční potíže. Ředitel a zakladatel v jedné osobě nejen nepobíral žádný plat, ale dokonce si musel vzít na provoz půjčku. Jediný jeho příjem totiž stále tvořily zisky z knížek a honoráře za vystoupení v rozhlase. 

Starosti se podepsaly i na Geraldově zdravotním a duševním stavu. Víc pil, takže zanedlouho začalo trpět rovněž jeho manželství a v roce 1979 se rozpadlo. Durrell se vzápětí oženil znovu, ale problémů se zdravím se nezbavil. V 90. letech mu lékaři diagnostikovali rakovinu a cirhózu jater. Podstoupil sice transplantaci, nicméně v roce 1995 nemoci podlehl. V jeho práci od té doby neúnavně pokračuje vdova Lee Wilsonová. 

Image

Čtěte také

Z Opavy do Keni: „Máma“ lvice Elsy byla Češka!

Dějiny germánského osídlení našeho území se začaly psát přibližně kolem přelomu letopočtu, kdy vládu nad původně keltskou domovinou převzali Markomani a dále na východ Kvádové. Blízko našemu území byli na západě Hermunduři, snad předkové Durynků, na severu Suébové a na severovýchodě, tedy ve Slezsku, Vandalové, patrně totožní s Lugii. V souvislosti s dramatickými změnami v období stěhování národů ve 4. a 5. století přišli do našich končin také Langobardi, kteří se po několika generacích přesunuli do severní Itálie. 

Zprávy od Římanů

Podobně jako v případě Keltů v Galii, jsou to Římané, komu vděčíme za několik málo informací o náboženství pohanských kmenů ve svobodné Germanii, k níž v dobách římského impéria patřila i česká kotlina. O světě germánských bohů na našem území bohužel nevíme prakticky téměř nic. Tak totiž současné poznání vyznívá vedle obrovského množství dokladů zejména ze severní Evropy, kde se v podobě středověkých islandských, norských a dánských pramenů dochovaly severské pohanské mýty, ságy a hrdinské eposy, které nám o středu Evropy prakticky nic neřeknou. Jsou však skvělým srovnávacím materiálem, kde lze hledat analogie k tomu málu, co víme od antických dějepisců o našem prostoru. Stejně tak můžeme vycházet z kusých informací o zmíněných Langobardech a Vandalech.

Pomineme-li pár zmínek u Caesara, který říká, že Germáni uctívali pouze Slunce, Měsíc a Oheň, že jiné bohy neznali, a také to, že neměli chrámy ani druidy jako Galové, pak je fakticky jediným obšírnějším zdrojem Cornelius Tacitus. Ten ve svém pojednání Germania uvádí zajímavé informace o náboženských představách a duchovním světě „našich“ Germánů. 

Uctívání starých bohů 

Podle Tacita Germáni svými písněmi oslavují boha Tuistona, který se zrodil ze země. Jeho synem byl Mannus, praotec Germánů, který měl tři syny, jejichž jména nesou kmeny Ingaevonů, Hermionů a Istaevonů. Tacitus však rovněž uvádí, že bůh měl synů víc, a tedy rovněž kmenů pojmenovaných podle nich – Marsové, Gambriviové, Suébové a Vandiliové. Největší úctě Germánů se podle Tacita těšil bůh Mercurius, jemuž přinášeli lidské oběti. Další významné bohy, Hercula a Marta, uctívali Germáni oběťmi zvířat. Suébové prý také uctívali bohyni Isis. Ta však byla podle Tacita importovaná, což dokládal tím, že byla reprezentována symbolem lodi. 

Představy Germánů o božstvech jim nedovolovaly, aby bohy zobrazovali jakkoliv, co by jen trochu připomínalo člověka. Odmítali také bohy zavírat do chrámů. „Zasvěcují jim háje a hvozdy a jmény bohů označují onu tajemnou bytost, kterou jim umožňuje vnímat jen jejich nábožná úcta,“ říká Tacitus, čímž jasně vymezuje hranici mezi vnímáním bohů v antickém světě a světě severských národů.

Tuisto: božský prapředek Germánů 

„Starobylými písněmi, které jsou jejich jediným prostředkem, jak si připomenout minulost, oslavují Germáni boha Tuistona, zrozeného ze země. Přisuzují mu syna Manna, praotce a zakladatele jejich národa.“ Toť jediná zmínka o bohu Tuistonovi, pocházející z pera dějepisce Tacita. Tuisto byl uctíván jako mýtický prapředek všech Germánů, což byl jeden z běžných rysů indoevropských mytologií, a to patrně jen ve střední Evropě. Ve Skandinávii se neobjevuje, jeho úlohu zde přebírá obr Ymir.

Frigg: mateřská bohyně 

Manželka boha Wotana byla nejvyšší bohyní germánského pantheonu. Uctívání Frigg je doloženo u většiny kontinentálních Germánů, její jméno se však neobjevuje ve Skandinávii, kde je naopak známa bohyně Freya. Někdy se proto uvažuje o tom, že jde o stejná božstva, ale pravděpodobnější je, že se obě vyvinuly z jedné starší pragermánské mateřské bohyně. Frigg nosila kouzelný plášť ze sokolího peří, uměla předpovídat budoucnost, léčit nemoci a zranění. V týdnu jí byl zasvěcen pátek, německy Freitag a anglicky Friday. 

S českými zeměmi ji spojuje legenda o původu Langobardů, kterou v 8. století zachytil v díle Historia Langobardorum langobardský učenec Pavel Diaconus. Podle něj bohyně Freya (Frigg) dopomohla Langobardům k vítězství nad Vandaly. Je rovněž možné, že Frigg, mateřská bohyně plodnosti spojená se zemí, je tou bohyní, již Tacitus označuje jako Isis. Jinou možnou interpretací Isis je bohyně Nehalennia, patronka lásky a plodnosti, velmi často zobrazovaná s mořskými symboly, což odpovídá jejímu kultu v oblasti ústí Rýna v dnešním Nizozemí.

Frey: bůh plodnosti

Kult boha Freye (též Freyra) byl podobně jako kult Donara jedním z nejrozšířenějších zejména mezi venkovským obyvatelstvem. Byl slunečním bohem plodnosti, úrody a tělesné touhy, což mimo jiné dokládají jeho atributy – kanec a mužský pohlavní úd. Právě v plodnosti tkvěl jeho význam pro lidové vrstvy, které žily zemědělstvím a pro něž byla úroda obilí středobodem světa. V souvislosti s Freyem se také píše o kouzelném meči. V posvátných hájích se k jeho poctě chovali posvátní koně, s jejichž pomocí probíhaly i věštby. Mnohem více informací o něm máme ze skandinávského prostředí, je však pravděpodobné, že patřil k pangermánským božstvům.

Dvojčata Raptos a Raos

Božský bratr a sestra východogermánského vandalského kmene Hasdingů, kteří sídlili v oblasti dnešního jižního Polska, Slovenska a západní Ukrajiny. O tomto párovém božstvu není známo nic bližšího, tušíme jen tolik, že jejich jméno patrně pochází ze starogermánského raus – rákos, případně rassts – trám, kláda. Pouštět se do spekulací o významu nemá valný smysl.

Image

Čtěte také

Mocná božstva země Bójů: Kdo byli nejuctívanější bohové starých Keltů?

Poblíž centra naší Galaxie se nacházejí podivuhodné enormní struktury protáhlých tvarů, které do jisté míry připomínají hady nebo kosti. Tyto struktury je možné pozorovat v oblasti rádiových vln. Pokud víme, jejich tvar udržují paralelní galaktická magnetická pole.

Rádiové vlny, které v tomto případě pozorujeme, vznikají díky energetickým částicím, prolétajícím podél zmíněných magnetických polí. Farhad Yusef-Zadeh ze Severozápadní univerzity a jeho kolegové zkoumali jednu z galaktických kostí, která nese označení G359.13142-0.20005 (zkráceně G359.1-0.2), s využitím vesmírné rentgenové observatoře Chandra a dalších radioteleskopů.

Zlomenina galaktické kosti

Při bližším pohledu na útvar G359.1-0.2, kterému se přezdívá „Galactic Centre Snake“, badatelé odhalili „frakturu“ – přerušení jinak kontinuálního útvaru. Pomocí kombinovaných rentgenových a rádiových dat se jim podařilo odhalil příčinu této „galaktické fraktury“.

Vědci v místě fraktury nalezli rentgenový a rádiový zdroj. Velmi pravděpodobně se jedná o pulzar, který v ohromné rychlosti vlétl do útvaru G359.1-0.2 a narušil místní magnetické pole. To vedlo k narušení signálu rentgenového záření a výsledkem je uvedená „fraktura“.

Struktura G359.1-0.2 měří na délku asi 230 světelných let a je jednou z nejdelších svého druhu v Mléčné dráze. Nachází se ve vzdálenosti asi 26 tisíc světelných let od Sluneční soustavy, v blízkosti centra Mléčné dráhy.

Image

Čtěte také

Rentgenová observatoř Chandra vystopovala „průduch“ vedoucí z galaktického centra

V horské čínské provincii Kuej-čou se blíží dokončení inženýrského zázraku, který přepíše světové rekordy. Huajiang Grand Canyon Bridge se po svém slavnostním otevření v druhé polovině roku 2025 stane nejvyšším mostem světa.

Provincie mostů a výškových rekordů

Guizhou, vnitrozemská provincie známá svým členitým terénem, není v oblasti rekordních staveb žádným nováčkem. Už dvakrát držela titul nejvyššího mostu světa – poprvé v roce 2003 díky Beipanjiang Guanxing Bridge, který jako první překonal magickou hranici 300 metrů, a podruhé v roce 2016, kdy vznikl revoluční – 565 metrů vysoký Beipanjiang Duge Bridge. Letos si provincie připíše třetí triumf.

Dokončovaný Huajiang Grand Canyon Bridge se klene nad nejhlubší částí údolí řeky Beipan, přezdívané „Zemská trhlina“. Most bude mít celkovou délku 2 890 metrů, jeho konstrukce spojuje dvě mohutné betonové věže a vozovka se bude nacházet 625 metrů nad hladinou řekou Beipan.

Podle hlavního inženýra projektu Čang Šeng-lina ze společnosti Guizhou Highway Group je stavba z 95 % hotová a otevření mostu je naplánováno na 30. června 2025. 

Funkce i atrakce

Rekordní most ale nemá být samoúčelnou atrakcí. Zatímco dnes trvá cesta přes údolí zhruba hodinu po klikaté silnici, po otevření mostu se zkrátí na pouhou minutu. To výrazně zrychlí dopravu a ekonomicky propojí dotčené oblasti.

Místní samospráva vidí v novém mostě i turistický potenciál. V jedné z věží proto vznikne skleněný výtah s panoramatickým výhledem, dále kavárna a bar pro pozorování hvězd a přímo pod vozovkou bude skleněná podlaha, která nabídne dechberoucí výhledy. Pro milovníky extrémního adrenalinu má být k dispozici nejvyšší bungee jumping světa.

Image

Čtěte také

Čínská provincie v tichosti uzavřela všechny skleněné mosty

Šest starověkých divů, včetně samotného mauzolea, se nedochovalo – většina z nich padla v uplynulých staletích za oběť zemětřesením. Z celého seznamu, jenž poprvé vznikl asi dvě století před naším letopočtem, tak dodnes stojí pouze egyptské pyramidy. Mauzoleum v Halikarnassu v dnešním tureckém Bodrumu, vybudované kolem roku 350 př. n. l., pravděpodobně zasypaly nánosy zeminy po otřesech půdy ve 12. a 13. století.

Rebelie mocného vládce

Okolnosti výstavby grandiózní hrobky v lecčems připomínají indický Tádž Mahal, který vznikl o dva tisíce let později ze stejných pohnutek. Rozdíl spočíval v tom, že architektonický skvost Indie nechal vystavět truchlící vdovec, zatímco pohřební komoru pro Mausola II. dala vybudovat jeho zármutkem zničená manželka a sestra v jedné osobě.

Artemisia zaujímala výjimečné postavení. Její muž vládl provincii Kárii, která zahrnovala řecká města Malé Asie. Jeho rodině dědičně náležel titul satrapy, tedy místodržícího Perské říše. Mausolos sice formálně podléhal „králi králů“ v Persepoli, vzdálenost od centra moci mu však dávala zcela volnou ruku – dokonce natolik, že se načas připojil k rebelii východních satrapií a z konfliktu vyšel s hlavou na ramenou a s úřadem stále pevně v rukou, což dokládá jeho neobvyklé schopnosti. Historici jej nazývají despotou, ale jedním dechem dodávají, že šlo o velkého válečníka. 

Když svou sestru Artemisii pojal zároveň za manželku, svěřil jí tím oficiální pravomoci. Nicméně zatímco u vládnoucích Egypťanů šlo o běžný zvyk, v řeckém světě – a Mausolos patřil mezi etnické Řeky – byl popsaný druh incestu velmi neobvyklý. Jelikož však ze svazku nevzešly žádné děti, odborníci předpokládají, že se jednalo o čistě symbolické spojení, zajišťující panovníkově sestře podíl na moci. 

Nápoj z popela

Podle dochovaných záznamů ji bratrova smrt zdrtila. Aulus Gellius ve 2. století napsal: „S nesmírným úsilím a velkorysostí postavila k zachování jeho památky onen nejznámější náhrobek, tak velkolepý, že se počítá mezi sedm divů světa. Zasvětila ho jeho duchu a zařídila, aby se o něm pěly ódy největší chvály. K tomuto účelu věnovala bohatou odměnu v penězích a jiných statcích. Pokud žila, žila ve smutku, smutkem strávená také zemřela.“ Zmíněný římský spisovatel zároveň dodává, že „planouc smutkem a touhou po manželovi, rozdrtila jeho zpopelněné kosti na prášek, smíchala je s voňavkami, přidala vody a potom vypila“. 

Po Mausolově smrti se Artemisia chopila vlády a pomyslné žezlo svírala dva roky, o které jej přežila – k čemuž legenda dodává, že jí prach z bratrových kostí propůjčil jeho vůdcovské schopnosti. Během zmíněné doby údajně dohlížela na dokončení impozantní hrobky, nicméně historici se dnes zcela neshodnou, kdo přesně dal příkaz k jejímu vybudování. Je možné, že ji nařídil postavit samotný Mausolos, protože dva roky by pro její vznik a výzdobu nestačily. Dokončení projektu se přitom zřejmě nedožila ani Artemisia. Po jejím skonu byly urny s popelem obou manželů uloženy do stále ještě rozestavěného monumentu a poddaní na jeho schodech obětovali bezpočet zvířat. Následně schodiště zasypali kamením a sutí, čímž se přístup k hrobce uzavřel. 

Stovky řemeslníků

Mauzoleum získalo pověst světového divu už v době svého vzniku. Vynikalo totiž mísením řeckých, egyptských i perských stylů, přičemž propojovalo prvky zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu. Jeho obdélníkovou základnu tvořily nepálené cihly obložené mramorem, o rozměrech se však stále vedou spory. Údaje ve stopách a v loktech, jež uvádí římský historik Plinius starší, by odpovídaly výšce 45 metrů a půdorysu 19 × 42 metrů. Podle některých autorů byl ovšem monument ještě o něco větší. 

Shoda naopak panuje ohledně počtu iónských sloupů umístěných na podstavci: Mělo jich být 36 a nesly střechu v podobě 24stupňové pyramidy, na jejímž vrcholu spočívaly pozlacené sochy Mausola a Artemisie ve voze taženém čtyřspřežím. Bohatá sochařská výzdoba mezi jednotlivými sloupy pak znázorňovala zejména mytologické postavy. Šlo o díla předních umělců té doby, které nechala Artemisia pozvat z Řecka. Podle římského architekta Vitruvia se jednalo o Skopase, Bryaxise, Leochara a Praxitela, k jejich práci však nepochybně přispěly stovky dalších řemeslníků. 

Zkáza z rukou rytířů

Každý ze čtveřice hlavních sochařů se pak ujal jedné ze stěn. Skopas, který mimo jiné dohlížel na přestavbu Artemidina chrámu v Efesu, vyobrazil na východní straně klasický námět boje Řeků s Amazonkami. Mimochodem, někteří badatelé kladou původ těchto bájných válečnic právě do Kárie, neboť místní obyvatelé měli žít ještě v době řecké kolonizace v matriarchátu. Na západní, severní a jižní straně mauzolea – doslova „domu Mausolova“ – pak pravděpodobně nechyběly výjevy zachycující hrdinské činy Thesea, Pelopovy závody či boje kentaurů s mytickým kmenem Lapithů.

O celkovou podobu mauzolea se podle Vitruvia zasloužili řečtí architekti Pytheos a Satyros. Nechali jej umístit na vyvýšeninu nad mořem, na plošinu uprostřed uzavřeného nádvoří, k níž stoupalo schodiště lemované kamennými lvy. Každý ze čtyř rohů pak střežily sochy bojovníků na koních. V popsané podobě hrobka přetrvala zřejmě až do středověku a ještě ve 12. století arcibiskup Eustathius ze Soluně napsal, že mauzoleum v Halikarnassu „bylo a je divem“.

V roce 1402 však rytíři maltézského řádu zaznamenali, že se údajný div nachází v troskách. Historikové se tedy všeobecně domnívají, že se stavba rozpadla v průběhu oněch dvou staletí, nejspíš vlivem zemětřesení. Dílo zkázy pak dokonali právě zmínění rytíři, když materiál z ruin využili na stavbu hradu Svatého Petra. 

Padesátka verzí

O znovuobjevení zbytků někdejšího monumentu se v roce 1865 zasloužil zejména archeolog Charles Thomas Newton z Britského muzea. Patřil k milovníkům řecké kultury a měl za sebou práce na několika řeckých ostrovech. Čekal jej však nelehký úkol: Neznal přesnou polohu mauzolea a na vykoupení pozemků, kde by potenciálně mohlo stát, by musel vynaložit astronomické částky. Nejprve proto důkladně prozkoumal dochované Pliniovy texty, načež dokázal památku přibližně lokalizovat, a následně zakoupil pouze půdu, jež se jevila jako nejpravděpodobnější.

Zvolenou lokalitu poté prozkoumal s využitím tunelů pod okolními pozemky a podařilo se mu stanovit, kde ležely tři rohy základny, schodiště a některé zdi. Při vykopávkách pak nalezl kusy nástěnných reliéfů a části stupňovité střechy, ale třeba i rozbité kamenné kolo vozu o průměru asi dvou metrů, pocházející z pozlaceného vozu na střeše mauzolea. A objevil rovněž samotné sochy Mausola a Artemisie, kteří spřežení řídili. 

Množství artefaktů, vlysů, skulptur a kvádrů z ruin, včetně desky zobrazující proslulou bitvu s Amazonkami, poslal archeolog do své domoviny a dnes jsou k vidění právě v Britském muzeu. O nálezech z tureckého pobřeží napsal později spolu se svým asistentem Richardem Pullanem knihu Historie objevů v Halikarnassu, jejíž vydání vzbudilo mezi historiky a dalšími badateli doslova vlnu vášně pro rekonstruování možných podob starověkého divu světa. Během následujících pětadvaceti let, kdy Newton působil jako ředitel řeckého a římského oddělení Britského muzea, se tudíž na jeho stole sešlo rovných pět desítek takových návrhů. 

Image

Čtěte také

Z původních sedmi divů světa mohou dnes cestovatelé obdivovat už jen pyramidy v Gíze

Nad strategicky významným ostrovem Malta se v letech 1940–1943 odehrálo mnoho soubojů mezi britskými piloty a letci států Osy. Skutečnost, že Němci a Italové nedokázali tento malý kousek země jižně od Sicílie dobýt, se výrazně projevila v průběhu bojů v severní Africe, protože kontrola Malty by Ose umožnila daleko lepší zásobování jejích vojsk. Nejslavnější fázi vzdušných střetů nad ostrovem nepochybně představuje léto 1940, kdy Maltu nejprve bránilo jen několik zastaralých dvouplošníků Gloster Gladiator, k nimž následně přibyly i stroje Hawker Hurricane. Tlak začal znovu sílit na podzim 1941, kdy Italové a Němci poslali do akce nové typy a verze svých letadel, na což musely rychle zareagovat bránící se vzdušné síly Jeho Veličenstva.

Volba nových motorů

„Spit“, jak se běžně přezdívá typu Supermarine Spitfire, se zapsal do historie jako velmi rychlý, obratný a v neposlední řadě elegantní stroj. Jeho patrně největší předností ovšem bylo něco jiného, a sice mimořádný evoluční potenciál, jakým se mohlo chlubit pouze velmi málo typů. Historie vzniku tohoto legendárního stroje již byla mnohokrát podrobně  popsána, takže jen připomeňme, že jeho kořeny leží v závodních hydroplánech, které ve 30. letech bojovaly o takzvaný Schneiderův pohár. 

Nesporně geniální konstruktér Reginald Mitchell potom využil řadu osvědčených prvků při konstrukci stíhačky, jejíž prototyp odstartoval 5. března 1936. Brzy nato získal úvodní kontrakt na sériovou produkci pro RAF a první letadla verze Spitfire Mk.I se dostala do služby v srpnu 1938. 

Moderní letoun sehrál klíčovou roli v bitvě o Británii, v níž sice početně dominoval typ Hurricane, ovšem spitfiry si většinou vedly lépe v bojích proti stíhačkám Luftwaffe. První  verzi poháněl motor Merlin Mk.II nebo Mk.III a výzbroj tvořilo osm kulometů ráže 7,7 mm, ale už v létě 1940 se objevil Spitfire Mk.II, jenž obdržel agregát Merlin Mk.XII a křídlo, do něhož se daly zabudovat 20mm kanony. 

Poněkud paradoxní ovšem je, že velení RAF se na další evoluci spitfiru zpočátku dívalo skepticky, jelikož více sázelo na nové stroje Tornado a Typhoon. Prvně jmenovaný se ale do služby vůbec nedostal a druhý se značně zpozdil, a proto další zlepšování „Spita“ dostalo zelenou. Tak začaly práce na variantách Mk.III a Mk.IV, z nichž ta první obdržela motor Merlin XX opatřený dvoustupňovým kompresorem, kdežto do druhé byl zastavěn zcela nový agregát Griffon Mk.IIB. Vývoj se však dost zpožďoval a Britové museli najít adekvátní odpověď na nové německé stíhačky Bf 109F, které se objevily na nebi na podzim 1940. „Trojka“ nakonec zůstala jen v prototypu a ze „čtyřky“ se později stal Spitfire Mk.XX, kdežto onu rychlou reakci nabídla varianta Spitfire Mk.V.

Možnost změny výzbroje

Prakticky šlo o původní konstrukci „jedničky“, avšak s motorem Merlin 45, jenž představoval zjednodušený derivát verze Merlin XX opatřený jen jednostupňovým kompresorem. Prototyp „pětky“ odstartoval v prosinci 1940 a záhy začala sériová výroba, kterou však nejdříve tvořily draky verzí Mk.I a Mk.II zkombinované s novými motory. Vyšší výkon tohoto agregátu se ale projevoval v enormním namáhání těchto draků, takže se následně přešlo na produkci zcela nových stíhaček, jež se vyznačovaly zpevněnou konstrukcí. Verze Mk.V obdržela též nová křidélka z kovové slitiny, která nabízela vyšší účinnost než ta původní plátěná. 

První sériové exempláře, které vznikly s využitím draků verzí Mk.I a Mk.II, převzaly i jejich výzbroj, tedy osm 7,7mm kulometů Browning, respektive dva 20mm kanony Hispano a dva kulomety Browning. Definitivní provedení „pětky“, označované také jako Mk.VC, ale dostalo takzvané univerzální křídlo, jež dovolovalo měnit sestavu zbraní, a to i v polních podmínkách. Jako základní arzenál se nejprve montovaly čtyři 20mm kanony Hispano se zásobou 120 nábojů na hlaveň, později se však stala častější sestava dvou kanonů a čtyř kulometů. Na Maltě se běžně vyskytovala i kombinace dvou kanonů a dvou kulometů, která křídlo méně zatěžovala. 

Kromě změn výzbroje prošly „pětky“ kvůli nasazení nad Středomořím i dalšími úpravami, mezi které patřila mimo jiné instalace prachového filtru Vokes, jenž tvořil typický „podbradek“ pod přídí. Takto osazené letouny nesly název Mk.V (Trop), byť mezi piloty se tento prvek netěšil zrovna velké oblibě, jelikož znatelně zhoršoval aerodynamiku. Letci naopak oceňovali, že „tropické“ provedení dostalo do trupu nádrž s pitnou vodou a schránku s výbavou pro přežití. Stíhačky Spitfire Mk.V každopádně čekala dlouhá bojová kariéra, jelikož i po nástupu výkonnějších variant se nadále uplatňovaly jako stroje vhodné do menších výšek.

Omyly italského letectva

Také u zrodu italského letounu Macchi C.202 ležely zkušenosti, které Italové nasbírali ve 30. letech při soupeření o Schneiderovu cenu. Tehdy ostatně představovali vůbec nejtvrdší protivníky Britů a ve veřejném mínění se vytvářel silný pocit, že Italové patří v letectví na absolutní světovou špičku. Přispívaly k tomu též působivé úspěchy fašistických letců v oblasti akrobacie a posléze také činnost italských „dobrovolníků“ v občanské válce ve Španělsku. 

Jenže právě tam došlo k osudovému zlomu. Do konce 30. let se Italové opravdu mohli chlubit velmi vyspělými leteckými konstrukcemi a schopnými piloty, ovšem z nějakého důvodu vyhodnotili zkušenosti ze Španělska zcela jinak než další země, a jak se poté ukázalo, toto hodnocení bylo zcela mylné. Dospěli totiž k závěru, že základ leteckého boje tvoří akrobatické manévry a že dvouplošníky nadále nabízejí dostatečný evoluční potenciál. V Itálii se proto vývoj vzdušné taktiky prakticky zastavil a relativně omezené zdroje se dělily mezi rozvoj již překonaných dvouplošníků a perspektivních jednoplošníků. 

Mario Castoldi, konstruktér společnosti Macchi a autor několika úspěšných závodních letounů, však správně pokládal dvouplošníky za zastaralé a věnoval se pouze strojům s jedním křídlem. V roce 1939 se tak do služby dostala stíhačka, která dostala název C.200 Saetta (Šíp), přičemž písmeno C odkazovalo k příjmení konstruktéra (občas se užívá také označení MC.200). 

Stroj nabízel výbornou obratnost a rychlost ve střemhlavém letu, zaostával ale z hlediska výzbroje, kterou tvořily jen dva 12,7mm kulomety, a jeho hvězdicový motor poskytoval pouze malou rezervu výkonu. Základní konstrukce se jevila jako kvalitní, ovšem jako celek C.200 záhy zastaral. Italové uvažovali o novém motoru s kapalinovým chlazením, avšak domácí projekt v podniku Fiat běžel příliš pomalu. Castoldi tudíž soukromě kontaktoval firmu Daimler-Benz a zařídil dovoz motorů DB 601 A-1.

Evoluce Caldiho stroje

Spojením podařené základní konstrukce C.200 a výtečného německého agregátu potom vznikl nový letoun nazvaný C.202 Folgore (Blesk, občas označovaný také MC.202). Prototyp odstartoval 10. srpna 1940 a od první chvíle bylo zjevné, že jde o opravdu vynikající stíhačku, která může směle konkurovat tomu nejlepšímu ve službách Němců i Britů. 

Společnost Alfa Romeo začala německý agregát produkovat v licenci pod označením RA.1000 RC 41-I Monsone a na jaře 1941 se rozběhla sériová výroba stíhaček C.202. Exempláře prvních sérií měly shodnou výzbroj jako typ C.200, tedy dva synchronizované 12,7mm kulomety Breda-SAFAT v přídi trupu. To ale rozhodně nepostačovalo potřebám moderního boje, a tak počínaje sedmou sérií, která vznikla na jaře 1942, přibyla ještě dvojice kulometů Breda-SAFAT kalibru 7,7 mm v křídle. Ani to ale zdaleka neodpovídalo standardu doby, neboť stíhačky již zcela běžně nesly i kanony. Právě slabá výzbroj tudíž představovala největší technický handicap jinak výtečného stroje C.202 Folgore. 

Tento typ navíc dokonale ilustruje rovněž skutečnost, že ve válce jde o daleko více než jen o prosté parametry zbraní. Italský průmysl totiž dramaticky zaostával za britským z hlediska produkčních kapacit, takže výroba motorů a letounů C.202 běžela pomalu a nepostačovala požadavkům fašistických vzdušných sil, které tedy nadále musely provozovat i zastaralé stíhačky. Letoun C.202 navíc nebyl (na rozdíl od konkurenčních strojů) příliš optimální pro masovou produkci ve válečných podmínkách, jak nejlépe dokazuje fakt, že zhotovení jednoho kusu zabralo asi 20 000 člověkohodin, zatímco v případě Bf 109 to bylo jen 4 500. 

Na základě draku C.202 posléze Castoldi vyvinul další stíhačky, zejména typ C.205V Veltro, který dostal motor DB 605 A-1 a konečně i kanony ráže 20 mm, ale vznikl již jen malý počet těchto strojů, neboť po italské kapitulaci v září 1943 se výroba zastavila. Některé stíhací jednotky pak po přechodu na spojeneckou stranu začaly poněkud paradoxně používat letouny Spitfire Mk.V. 

Image

Čtěte také

Poslední souboje nad ruinami Říše (1): Duel Hawker Tempest vs. Heinkel He 162 Spatz