Maďarský sopečný kopec Somló vydal poklady z doby bronzové i železné
Tisíc let staré poklady z bronzu a jantaru ukryté pod vinohrady osamělého maďarského kopce Somló odhalují tajemstvími zahalenou historii dávného osídlení.
V jinak rovinaté krajině západního Maďarska se do výšky výšce 431 metrů vypíná osamocený kopec vulkanického původu Somló. Obklopují ho vinice, kterým zdejší sopečná půda velmi prospívá. Shodou okolností to byli právě vinaři, kteří koncem 19. století začali na Somló nacházet dávné artefakty.
Šlo o řadu zajímavých nálezů, zahrnujících šperky, zbraně nebo třeba bronzové nádoby. Jejich množství a kvalita naznačovaly, že v dotyčné oblasti bylo v době mezi 13. a 6. stoletím před naším letopočtem početné osídlení. Vědci ovšem dodnes netuší, kdo tehdy v západním Maďarsku žil a identita lidí ze Somló tak dodnes zůstává do značné míry záhadou.
Poklady ve vinicích
Bence Soós z Maďarského národního muzea a jeho kolegové se rozhodli prozkoumat Somló pomocí detektorů kovů a dronu vybaveného LIDARem. Během prvního roku intenzivního průzkumu se jim podařilo objevit nejméně šest pokladů s celkem téměř tisícovkou kovových artefaktů. Pocházely z mladší doby bronzové (1450 až 800 před naším letopočtem) a starší doby železné (800 až 450 př. n. l.).
Kromě kovových předmětů vědci na Somló objevili také jantarové korálky, zbytky látek a kůží, a také zuby prasat divokých i domácích. Většina nálezů pochází z plošiny na jihovýchodní straně kopce. Badatelé vzhledem k povaze nálezů soudí, že výroba bronzu tehdy probíhala přímo na místě a že jde o „lokální produkty“.
V okolí Somló se již dříve podařilo odhalit monumentální pohřební mohyly s pohřebními obětinami odpovídajícími starší době železné. Podle některých odborníků mohlo jít o sídlo elitní vrstvy válečných velitelů, kteří ovládali kmenovou nebo klanovou společnost. Výzkum na Somló každopádně stále pokračuje a je tak pravděpodobné, že nešlo o poslední překvapení, které toto místo ukrývá.
Další články v sekci
Padlí američtí generálporučíci: Simon Bolivar Buckner a Frank Andrews
Nejvýše postavení američtí důstojníci, kteří padli v průběhu druhé světové války, měli hodnost generálporučíka. Prvního z následujících velitelů usmrtil nepřátelský dělostřelecký granát, druhý zahynul při letecké nehodě.
Syn konfederačního generála Simon Bolivar Buckner Jr. absolvoval West Point v roce 1908, poté vykonal dva turnusy na Filipínách a v průběhu první světové války coby dočasný major driloval disciplínu u budoucích letců. Také meziválečná léta strávil převážně v rámci vojenského školství, a ačkoliv měl výborné hodnocení, objevovaly se i hlasy, podle kterých byl na kadety až příliš tvrdý.
Od roku 1936 postupně prošel velitelskými funkcemi u různých pěších pluků a v září 1940 se dočkal povýšení na brigádního generála, přičemž měl nově na starost obranu Aljašky. O necelý rok později přišlo další povýšení na generálmajora a Bucknerova služba se nesla především ve znamení neustálého očekávání japonského útoku.
Smrt na pozorovatelně
Ten přišel teprve na začátku června 1942, když došlo k úderu na Dutch Harbor a obsazení ostrovů Kiska a Attu. Buckner se obával, že by Japonci mohli na Aleutských ostrovech zřídit letecké základny a z nich pak bombardovat americké západní pobřeží. V rámci obranných opatření vydal v červnu 1942 kontroverzní rozkaz k evakuaci domorodých obyvatel souostroví a spálení jejich vesnic, přičemž zpět se nemohli vrátit až do konce války. Odmítal také nasazení afroamerických vojáků na Aljašce s tím, že by tam po válce zůstali a „že by se křížili s indiány a Eskymáky a vytvořili nepřijatelnou rasu kříženců, což by byl problém“. V květnu 1943 Američané se značnými ztrátami na obou stranách dobyli ostrov Attu a v srpnu provedli vylodění na Kisku, odkud se ale Japonci již předtím v tichosti stáhli.
Buckner povýšený v roce 1943 na generálporučíka byl v červenci 1944 odvelen na Havaj, kde dohlížel na formování 10. armády, jejímž primárním úkolem se měla stát invaze na Tchaj-wan. Tato operace však byla posléze zrušena, a tak Bucknera a jeho muže nově čekalo nasazení na Okinawě.
Krvavá bitva začala 1. dubna 1945, a přestože v počátcích slavila agresivní taktika velitele 10. armády úspěch, v dalších fázích se dopustil také vážných omylů, které útočníky stály další životy. Mezi více než 12 500 jmény padlých Američanů se navíc ocitlo i to Bucknerovo.
Dne 18. června dorazil na pozorovací stanoviště zhruba 300 metrů za frontovou linií, odkud hodlal sledovat postup svých vojáků. Nedbal přitom příliš na bezpečnost, protože na místo přijel v džípu označeném generálskou vlaječkou a také na jeho přilbě do dálky zářily tři generálské hvězdy. Na tuto skutečnost Bucknera upozornilo i jedno ze vzdálených mariňáckých předsunutých stanovišť. Velitel 10. armády si sice ještě stihl vyměnit přilbu za obyčejnou bez označení, jenže vzápětí dopadl nedaleko něj dělostřelecký granát a střepiny generálporučíka vážně poranily na prsou. Následoval rychlý převoz na nedalekou stanici první pomoci, kde však Simon Bolivar Buckner Jr. zemřel na operačním stole. V roce 1954 byl posmrtně povýšen na generála.
Od kavalerie do vzduchu
Vůbec prvním americkým generálporučíkem, který přišel během druhé světové války o život, se stal Frank Andrews. Rodák z Nashvillu absolvoval v roce 1906 vojenskou akademii ve West Pointu a posléze byl v hodnosti podporučíka zařazen ke kavalerii. Andrewse to ovšem táhlo do vzduchu, a tak si již v roce 1914 podal žádost o zařazení k letecké službě. Nadřízení mu ale přemístění zamítli.
Teprve poté, co se Spojené státy zapojily do Velké války, byl Andrews dočasně povýšen na majora a přes nevoli svého velitele se dostal k letecké sekci při US Signal Corps. Nejprve pracoval ve štábu, ale v dubnu 1918 se konečně dostal k pilotnímu výcviku. Po jeho absolvování ovšem vzhledem ke své hodnosti neputoval na frontu do Francie, nýbrž zůstal v USA a podílel se výcviku dalších pilotů a plnil štábní úkoly. Po válce se přesunul do Evropy, kde sloužil jako letecký důstojník u americké okupační armády v Německu. V roce 1920 obdržel trvalé povýšení na majora a zároveň byl oficiálně převeden k letectvu, které se nově stalo jednou ze zbraní americké pozemní armády.
Zastánce čtyřmotoráků
Po návratu do USA v roce 1923 Andrews postupně prošel různými velitelskými a štábními funkcemi, přičemž v březnu 1935 jej tehdejší náčelník štábu US Army generál Douglas MacArthur prosadil do čela Hlavního velitelství vzdušných sil. Necelý rok poté následovalo rychlé povýšení až na úřadujícího generálmajora.
Andrews platil za zastánce těžkých čtyřmotorových bombardérů a zejména pak konstrukce firmy Boeing, z níž vzešel slavný B-17 Flying Fortress. Prosazoval nákup velkého množství těchto strojů, jenže náčelníkem štábu se mezitím stal generál Malin Craig, který letectvo viděl jen jako podpůrnou složku pro pěchotu, a proto upřednostnil nákup lehkých a středních bombardérů.
Jelikož Andrews své záměry prosazoval až příliš vehementně, udělal si řadu nepřátel, a tak jej čekal kariérní propad: po konci jeho čtyřletého mandátu v dosavadní funkci nebyl opětovně jmenován, takže se vrátil na svou stálou hodnost plukovníka. Už zakrátko jej však na výsluní vytáhl starý přítel generál George Marshall, čerstvě jmenovaný náčelníkem štábu armády Spojených států. Andrews byl povýšen na brigádního generála a zastával funkci zástupce náčelníka štábu pro věci operační. Zodpovídal tak za přípravu celé armády na nevyhnutelný vstup do války.
Nechtěný primát
Roku 1940 se ujal velení vzdušných sil v oblasti Panamy a od září 1941 stál v čele Velitelství obrany Karibiku. V únoru 1942 se Andrews stal svědkem útoku německých ponorek na ostrov Aruba a ve stejném roce strávil tři měsíce v severní Africe v čele Velitelství sil armády Spojených států na Blízkém východě. Poté následoval další významný postup, když nahradil generála Dwighta Eisenhowera na pozici velitele armády Spojených států pro evropské válčiště.
Zářnou kariéru ale uťala náhlá smrt. Dne 3. května 1943 generálporučík Andrews, který hodlal podniknout rychlou návštěvu amerických sil na Islandu, nastoupil v Británii na palubu bombardéru B-24 Liberator „Hot Stuff“ od 93. bombardovací skupiny, pilotovaného kapitánem Shannonem. Šlo o vůbec první stroj 8. letecké armády, s kterým jeho osádka odlétala 25 misí nad okupovanou Evropou, a po absolvování té 31. byla vybrána, aby se vrátila do USA kvůli propagačnímu turné za účelem podpory prodeje válečných dluhopisů.
Na cestě měl liberator naplánovanou zastávku na islandské základně RAF Kaldadarnes kvůli dotankování paliva a zároveň tam měl vysadit Andrewse. Pro špatné počasí však pilot přistávací manévr přerušil a krátce poté stroj narazil do svahu hory Fagradalsfjall. Při nehodě zahynulo 14 osob včetně generálporučíka Andrewse a náčelníka jeho štábu brigádního generála Charlese Bartha. Přežil jediný muž: zadní střelec štábní seržant Eisel. Spojenci toho dne přišli o jednoho ze žhavých kandidátů na velení chystané invaze do Francie.
Další články v sekci
Galaxie s jediným ramenem: Hubble zachytil podivuhodnou vesmírnou krasavici
Hubbleův teleskop zachytil jedinečný snímek spirální galaxie Arp 184, jejíž neobvyklý tvar a četné supernovy z ní dělají fascinující objekt pro vědecké pozorování.
Nestárnoucí Hubbleův vesmírný dalekohled nedávno zacílil na podivuhodnou galaxii, která se vymyká tomu, co lze čekat od běžné spirální galaxie. Jde o relativně blízkou galaxii Arp 184, známou též jako NGC 1961, která se nachází v souhvězdí Žirafy ve vzdálenosti zhruba 190 milionů světelných let od nás.
Výraz „Arp“ v označení této galaxie napovídá, že jde o jednu z celkem 338 galaxií, které astronom Halton Arp v roce 1966 zařadil do svého Atlasu neobvyklých galaxií. Tento katalog zahrnuje galaxie, které jsou z různých důvodů vizuálně neobvyklé a představují tím pádem atraktivní objekty pro pozorování.
Velmi speciální spirální galaxie
V řadě případů jde o galaxie, jejichž vzhled ovlivnila interakce s jinými galaxiemi. Galaxie Arp 184 se do lexikonu zvláštních galaxií dostala díky svému jedinému mohutnému spirálnímu ramenu posetému hvězdami, které se zdá být nataženo směrem k nám.
Snímek Hubbleova dalekohledu kombinuje data ze tří programů série Snapshot. Jde o krátká pozorování, která byla zařazena do volných mezer v časovém rozvrhu Hubbleova dalekohledu. Jeden z těchto programů se věnoval pozorování zvláštních galaxií a galaxie Arp 184 byla jednou z nich.
Zbývající dva programy série Snapshot se zabývaly přechodnými jevy ve vesmíru, jako jsou supernovy nebo události, kdy černá díra pohltí hvězdu. V galaxii Arp 184 jsme za poslední tři desetiletí zaznamenali celkem čtyři supernovy, což z ní udělalo zajímavý cíl pro „lovce supernov“.
Další články v sekci
Když se země chvěje a řeky vylévají: Nejhorší přírodní pohromy moderní éry
Lidská historie je nenadálými neštěstími přímo nabitá. Alespoň částečně spolehlivá data však máme až z dvacátého století, a víme tak, že se většina nejhorších katastrof udála v Asii.
Další články v sekci
Od směny k platbě: Kdy začaly v českých zemích cinkat první mince?
Přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství v českých zemích začal ve druhé polovině 10. století, kdy se objevily první stříbrné denáry, jejichž ražba měla zpočátku spíše prestižní než praktický význam.
Historici si nejsou jistí, kdy přesně se v českých zemích začaly razit stříbrné mince. Podle některých badatelů se tak stalo už v 50. či 60. letech 10. století za Boleslava I., jiní udávají až éru jeho nástupce Boleslava II. Pravdou zůstává, že od druhého zmíněného panovníka se dochovalo značné množství stříbrných denárů, zatímco jeho otci se dosud nepodařilo s jistotou přisoudit žádný. Tehdejší kroniky sice již hovoří o peněžní směně, pravděpodobně však ještě fungovala s cizími mincemi.
Přesné datum ovšem není tak důležité – podstatný je postupný přechod od naturální směny k peněžnímu hospodářství. Denáry zpočátku zřejmě sloužily výlučně k obchodování se zahraničními kupci a ražba mincí měla v 10. století spíš prestižní než hospodářský význam. Nerazili je přitom pouze Přemyslovci, ale také jejich konkurenti Slavníkovci.
V 11. století už se denáry běžně používaly v prostředí knížecího dvora, církve a pražských tržišť. Časem se dostaly do oběhu také v dalších významných hradištích, ale na venkově jich bylo podstatně méně. Přesto pronikly i tam, neboť poplatky vrchnosti se postupně začaly platit v penězích, takže každý hospodář nějakou tu hotovost potřeboval. Ovšem i po rozšíření peněz se dlouho udržela rovněž směna zboží, stejně jako poplatky odváděné v naturáliích.
Další články v sekci
Planetární srážka: Co když dopadne kometa na planetu s vázanou rotací?
Srážky komet s planetami mohou být pro vznik života stejně významné jako i ničivé. Nový výzkum ukazuje, že takové události by mohly být časté i na exoplanetách u červených trpaslíků.
Jak víme z pozorování Sluneční soustavy, komety se občas sráží s planetami. Taková srážka přitom může být z hlediska obyvatelnosti dotyčné planety katastrofou a v některých případech i příznivou událostí. Pokud jde o naši Zemi, předpokládáme, že brzy po vzniknu Sluneční soustavy se komety mohly stát zdrojem alespoň části vody, která se dnes nachází na povrchu planety, a také organických látek, které posloužily při vzniku života.
Současně je ale jasné, že podobný náraz představuje velmi dramatickou katastrofu, která devastuje široké okolí dopadu a má vliv na celou postiženou planetu, v neposlední řadě na její klima.
Zásah exoplanety ledovou kometou
Felix Sainsbury-Martinez z britské Univerzity v Leedsu a jeho kolegové v rámci svého výzkumu, zveřejněného odborným časopisem Astrophysical Journal, modelovali dopad ledové komety na terestrickou planetu podobnou Zemi, která je ale ve vázané rotaci se svou hvězdou. Takové exoplanety předpokládáme u červených trpaslíků a představují významné kandidáty v pátrání po obyvatelných světech.
Vědci zjistili, že v takové situaci může i relativně malý náraz komety zásadně narušit klima terestrické exoplanety ve vázané rotaci. Současně ale platí, že kometa může na takovou planetu dopravit kyslík a současně se stát zdrojem vody pro oceány dotyčné planety. Třešničkou na dortu pak bylo zjištění, že bychom za určitých okolností mohli takovou událost detekovat už dnešními teleskopy.
Sainsbury-Martinez a jeho spolupracovníci také odhadují, že by exoplanety ve vázané rotaci vlastně mohly zažívat podobné události častěji než naše Země. Mnohé z nich totiž obíhají červené trpaslíky ve velké blízkosti, což znamená, že by se měly pohybovat na orbitě rychleji než Země a čelit tím pádem srážkám s kometami častěji.
Další články v sekci
Kvasinka z naší kůže působí jako přirozený zabiják zlatého stafylokoka
Jedna z nejběžnějších kvasinek na lidské kůži dokáže produkovat látku, která účinně potlačuje obávaného „zlatého stafylokoka“. Podle vědců by tato její přirozená obrana mohla pomáhat v boji proti rezistentním bakteriím.
Obávaný „zlatý stafylokok“ Staphylococcus aureus je vlastně běžným obyvatelem lidské kůže. Za normálních okolností je v podstatě neškodný, když se ale přemnoží a pronikne do krevního oběhu, dokáže vyvolat i závažné infekce. Jen v USA si tato bakterie každým rokem připisuje přibližně půl milionu hospitalizací. Přibližně 90 % stafylokoků je přitom rezistentních na běžný penicilin a zlatý stafylokok MRSA je odolný vůči většině dnes používaných antibiotik.
Mocná kvasinka
Caitlin Kowalskiová z Oregonské univerzity a její tým nedávno narazili na mikroorganismus, který si se zlatým stafylokokem poradí a s nímž máme doslova intimní zkušenost. Jde o přímého konkurenta stafylokoka – kvasinku Malassezia sympodialis, která patří k nejčastějším mikrobům na lidské pokožce.
Badatelé zjistili, že na stafylokoky má zhoubný účinek látka, kterou tato kvasinka vylučuje. Jde o kyselinu 10-hydroxypalmitovou, zkracovanou jako 10-HP. Vědci v minulosti přehlédli její antimikrobiální vlastnosti, zřejmě kvůli tomu, že působí na bakterie jedině v prostředí o nízkém pH, jako je třeba právě na lidské pokožce. Podrobnosti shrnuje studie uveřejněná v odborném časopisu Current Biology.
V laboratorních testech došlo po pouhých dvou hodinách působení Malassezia sympodialis k více než stonásobnému snížení životaschopnosti různých kmenů stafylokoka. Jde o pozoruhodný výsledek, i když se časem ukázalo, že se bakterie dokážou vůči 10-HP bránit podobně jako vůči běžným antibiotikům. Zajímavostí je, že jiné, méně nebezpečné druhy stafylokoků si s touto kvasinkou již vytvořily rovnováhu – což naznačuje, že dlouhodobé mikrobiální soužití může vést k přirozené toleranci.
Autoři studie upozorňují, že význam Malassezie v rámci kožního mikrobiomu teprve začínáme odhalovat a její schopnosti formovat mikrobiální společenství a chránit proti infekcím jsou možná mnohem širší, než si dnes myslíme. Další výzkum se má zaměřit na genetické mechanismy rezistence vůči antibiotikům, které bakterie jako Staphylococcus aureus tak efektivně využívají.
Další články v sekci
Kočkodan mona: Ukřičený „hmyzožravec“ s dlouhým ocasem
Kočkodani mona jsou známí hlasitou komunikací, která zní jako výrazné sténání. Ze všech kočkodanovitých také konzumují největší podíl hmyzu a nejméně listí.
Kočkodan mona (Cercopithecus mona) je primát z čeledi kočkodanovitých (Cercopithecidae), jenž žije v jihozápadní Africe. Patří mezi menší druhy a délka těla těchto opic se v dospělosti obvykle pohybuje v rozmezí 30 až 50 centimetrů. Delší než samotné tělo je ocas kočkodanů, jenž dorůstá do 65 až 90 cm. Samci a samice vypadají velmi podobně, hlavní rozdíl je ve velikosti a hmotnosti. Samci typicky váží kolem 5 kg, samice o kilogram méně.
Kočkodani mona žijí v několika státech jihovýchodní Afriky. Introdukováni byli také na ostrovní stát Svatý Tomáš a Princův ostrov a na konci 17. století byli dovezeni i na ostrov Grenada v Karibském moři. (foto: Shutterstock)
Žijí ve větších skupinách (5 až 50 jedinců), kde bývá jeden samec. V případě, že jde o větší tlupu, která je ovšem obvykle složena z několika menších skupin a má jen dočasné trvání, je v ní přítomno více samců.
Kočkodani jsou všežravci a většinu jejich potravy tvoří ovoce. K tomu si však rádi přikousnou výhonky rostlin, mladé listy a drobné bezobratlé živočichy. Ze všech druhů, které patří mezi kočkodanovité, konzumují kočkodani mona největší podíl hmyzu a nejméně listí.
Kočkodani mona jsou známí hlasitou komunikací, která zní jako výrazné sténání. Protože „sténat“se anglicky řekne „moan“, má se obvykle za to, že jejich druhové jméno „mona“ je odvozené právě od těchto charakteristických hlasových projevů. To je ale omyl. Ve skutečnosti kořen slova, jenž za pojmenováním těchto kočkodanů stojí, pochází z arabštiny a odkazuje na dlouhý ocas. Stojí za zmínku, že i další hlasové projevy mon jsou pozoruhodné: Jejich varovné výkřiky znějí jako kýchnutí a teritoriální volání samců je dunivým pokašláváním.
Další články v sekci
Vesmírný Klondike: Nová teorie o původu zlata ve vesmíru
Vědci poprvé doložili, že těžké prvky jako zlato a uran mohly vznikat při explozích extrémně vzácných hvězd zvaných magnetary – a ne jen při srážkách neutronových hvězd, jak se dosud myslelo.
Vědci udělali zásadní krok k objasnění jedné z největších záhad kosmu: kde a jak vznikají těžké prvky jako zlato, platina nebo uran. Nová studie publikovaná v časopise The Astrophysical Journal Letters přichází s překvapivým zjištěním – zdrojem těžkých prvků je extrémně vzácný a nebezpečný typ hvězdy – magnetar.
Život ze supernov
Bez těžkých prvků by na Zemi nebyl život, jak ho známe. Nejenže tvoří jádro planety a naše technologie (např. mobilní telefony), ale hrají také klíčovou roli v lidském metabolismu (podílejí na přenosu kyslíku, tvorbě enzymů a správné funkci buněk). Přesto vědci dlouho tápali v tom, jak tyto prvky vznikly a jak se dostaly do okolí mladé Země.
Magnetary jsou neutronové hvězdy – objekty vznikající po kolapsu masivních hvězd – s extrémně silným magnetickým polem. Jsou to jedny z nejhustších a energeticky nejaktivnějších objektů ve vesmíru. Jsou poměrně vzácné, v časech raného vesmíru ale mohly být běžnější a mohly tak sehrát klíčovou roli při formování těžkých kovů.
Když magnetar exploduje v takzvaném „obřím výtrysku“, uvolní se obrovské množství energie. A právě tento výbuch může „vysypat“ do vesmíru základní suroviny pro výrobu zlata – neutrony a protony – které při ochlazení reagují a tvoří těžší prvky skrze tzv. rychlý záchyt neutronů.
Když se hroutí hvězda
Tým vedený doktorandem Anirudhem Patelem z Kolumbijské univerzity analyzoval data z nejsilnějšího známého magnetarového výtrysku z roku 2004. Tento výbuch, vzdálený 30 000 světelných let, ovlivnil dokonce zemskou ionosféru. Zároveň se při něm do vesmíru vychrlilo velké množství těžkých prvků, jejichž rozpad produkoval gama záření.
Pozorované gama záření přesně odpovídalo teoretickým modelům, včetně množství vzniklého zlata a dalších kovů. Podle vědců mohl tento jediný výtrysk vyprodukovat materiál o hmotnosti přesahující Mars.
Až doposud měli vědci za to, že těžké prvky vznikají hlavně při slučování dvou neutronových hvězd – událost, kterou se poprvé podařilo pozorovat v roce 2017. Tyto srážky sice produkují značné množství kovů (např. několikanásobek hmotnosti Země ve zlatě), jsou ale extrémně vzácné a příliš pozdní, aby vysvětlily existenci kovů ve velmi starých hvězdách.
Magnetarové výtrysky se naopak podle vědců vyskytovaly častěji a dříve v historii vesmíru, což z nich dělá silného kandidáta na hlavní „zlatotvorný“ proces v raném kosmu. Podle odhadů by mohly být zodpovědné za 1–10 % všech prvků těžších než železo v naší galaxii.
Pro definitivní potvrzení této teorie bude potřeba více dat. V roce 2027 by měl NASA vypustit nový gama teleskop COSI (Compton Spectrometer and Imager), který bude schopen přímo identifikovat jednotlivé prvky vzniklé při těchto explozích.
Magnetary vs. neutronové hvězdy
Magnetar je ve své podstatě extrémní verzí neutronové hvězdy – s magnetickým polem tak silným, že dokáže roztrhat atomy. Oba tyto objekty vznikají stejným způsobem – kolapsem velmi hmotných hvězd. Zatímco magnetické pole neutronových hvězd se pohybuje mezi 10⁸ až 10¹² gaussů, magnetické pole magnetaru může být až tisíckrát silnější (10¹⁵ gaussů). Pro srovnání – magnetické pole na povrchu Slunce se pohybuje mezi 1 až 10 gaussy, v aktivních oblastech (například ve slunečních skvrnách) může dosáhnout až tisíců gaussů (10³). Magnetary jsou také na rozdíl od neutronových hvězd relativně vzácné – tvoří jen zhruba 10 % pozůstatků kolabovaných hvězd.
Další články v sekci
Čína chána Kublaje: Jak se Mongolům povedlo uchvátit celou zemi?
Od nejstarších dob Čínu ze severu ohrožovaly kočovné národy z obrovských stepí ve střední a severovýchodní Asii. Některým se občas podařilo ovládnout menší či větší část čínského území, ale jen dvakrát došlo k tomu, že nečínská dynastie měla ve své moci celou Čínu.
V dějinách Číny, dlouhých několik tisíc let, se u moci vystřídalo mnoho dynastií. Éry kulturního rozkvětu přitom střídala údobí, kdy byla země roztříštěná na několik částí. Hlavními nositeli civilizačního odkazu však byli a jsou takzvaní chanští Číňané, odvozující své jméno od proslulé dynastie Chan (vládla 221 př. n. l. až 206 n. l.).
Obyvateli Číny jsou dnes také třeba Ujguři, Tibeťané, Mongolové nebo Korejci, ale chanští Číňané tvoří naprostou většinu – asi 92 % obyvatelstva. A také nejvýznamnější dynastie (kromě samotné Chan především Suej, Tchang, Sung a Ming) byly dynastie chanských Číňanů. První nečínskou dynastií, která ovládla celou zemi, byla dynastie Jüan Velkého chána Kublaje (1271–1368), podruhé šlo o mandžuskou dynastii Čching (1644–1911).
Největší euroasijská říše v dějinách
Mongolskou říši v dobách jejího rozkvětu na Západě charakterizují hlavně dvě jména: Čingischán a chán Kublaj (někdy přepisován Chubilaj). Éry, které reprezentují, jsou zcela odlišné. Čingischán je symbolem obrovské (a krvavé) expanze, která vyvrcholila někdy v letech 1250 až 1260 vytvořením nejrozsáhlejší euroasijské říše v dějinách lidstva zahrnující území ve střední Asii, v Persii, v Rusku a nakonec i celou Čínu. V roce 1241 Mongolové (nazývaní u nás Tataři) vybojovali bitvu dokonce až u polské Lehnice.
Signálem k zahájení této expanze byl Velký mongolský sněm v roce 1206, kde byly sjednoceny dosud rozdrobené středoasijské kočovné kmeny a bylo dohodnuto, že všechny budou nadále užívat jména Mongolové. Vojevůdce Temüdžin byl tehdy zvolen Čingischánem – Velkým chánem všech Mongolů. Čingis tedy (na rozdíl od Kublaje) není osobní jméno. Původní význam tohoto slova je oceán, ale přeneseně znamená neomezený, tedy Čingischán = neomezený, nejvyšší chán. Před smrtí v roce 1227 Čingischán rozdělil ovládané území mezi čtyři syny, kteří pak (a později i jeho vnuci) pokračovali ve výbojích. Svá území ale spravovali samostatně, což oslabilo jednotu říše.
Pax Mongolica a chán Kublaj
Kolem roku 1245 se intenzita bojů zmírnila a začalo asi stoleté období, o němž se dnes v analogii ke starověkému Pax Romana často mluví jako o Pax Mongolica – éře relativního míru, prosazeného politickou mocí, která neměla přiměřeného soupeře. Nejen podél známé Hedvábné cesty, ale v celé mongolské říši tehdy vznikla „zóna volného obchodu“ pod ústřední správou mongolských chánů. Byl vybudován systém rychlých a poměrně bezpečných cest a zároveň padly dosavadní bariéry, například blokace tras muslimskými panovníky, kteří neumožňovali průchod nemuslimům. Nastal rozkvět obchodních a kulturních styků mezi Východem a Západem a díky cestovatelům jako Marco Polo se lidé v Evropě poprvé dověděli o životě v zemích, o nichž dosud neměli tušení.
Otevření hranic ale mělo i stinné stránky. Po roce 1346 byla především z Číny do Evropy zavlečena nákaza morem. Mimořádně důležitou postavou této éry byl Čingischánův vnuk Kublaj, který prošel vítězně obdobím bojů o následnictví a roku 1260 se prohlásil Velkým chánem všech Mongolů. Jeho hlavním cílem se stalo ovládnutí Číny, a proto v roce 1264 přestěhoval hlavní město mongolské říše z Karakorumu na jih do Chánbalyku (dnešního Pekingu) a v roce 1271 zde vyhlásil založení nové dynastie Jüan.
Na jihu Číny ale v té době Mongolům ještě urputně vzdorovala silná armáda chanské dynastie Jižní Sung. Teprve v roce 1276 bylo dobyto její hlavní město Chang-čou, které s milionem obyvatel bylo zřejmě vůbec největším městem tehdejšího světa. Zbytky čínské armády se po jeho obsazení stáhly ještě dál na jih a definitivně ovládl Kublaj celou Čínu až po jejich porážce v březnu 1279. Chanští Číňané se tak poprvé ve své historii dostali plně do područí národa, který pro ně nepředstavoval nic víc než barbary.
Mongolské století
Při založení nové dynastie si Kublaj v souladu s čínskými zvyklostmi vybral své čínské jméno Š’-cu (Velký předek) a pro dynastii zvolil název Jüan (Počátek). Předpokládal, že s ním přichází na čínský trůn trvalá změna. Ve skutečnosti se ale Mongolové (celkem deset císařů) udrželi u moci jen 97 let a v roce 1368 je vystřídala opět chanská dynastie Ming.
„Mongolské století“ tak bylo v dlouhých čínských dějinách jen krátkou epizodou, ale přesto je to období mimořádně zajímavé. Mimo jiné i proto, že právě za dynastie Jüan navštívili čínský císařský dvůr první Evropané, mezi nimiž je dnes nejznámější Marco Polo. Přesný počet Mongolů, kteří se podíleli na dobytí Číny, neznáme, ale zřejmě to nebyl ani milion lidí. Oproti tomu počet Číňanů obývajících říši Jüan v době jejího založení přesahoval sto milionů. Je proto zřejmé, že mongolští vládci stáli před obtížným úkolem: nalézt systém vládní legislativy vhodný pro státní útvar s vládou slabé menšiny.
A zdá se, že se Kublaj a jeho pobočníci dokázali tohoto úkolu zhostit velmi dobře. Základem pro upevnění mongolské nadvlády se stalo rozdělení obyvatelstva do čtyř skupin, které tvořili Mongolové, příslušníci středoasijských národů, které Mongolům pomáhaly v bojích (Ujguři a různé turkické kmeny, převážně muslimové), severní Číňané a jižní Číňané.
Jak ovládnout stát
Klíčové pozice v celé zemi ovládli Mongolové, kteří měli vojenské posádky ve všech větších čínských městech a obsadili nejen všechny vyšší vládní funkce, ale i většinu důležitých úřednických míst po celé zemi. Příslušníci spřízněných středoasijských národů obsadili méně důležitá správní místa, ale mnozí z nich dali přednost obchodu. Ve třetí skupině byli chanští Číňané ze severu, ale také Džürčeni, Kitani a Korejci. I oni mohli být využiti v některých státních funkcích a vytvářet vojenské jednotky pod mongolským vedením.
V poslední, čtvrté skupině skončili obyvatelé jižní části země, kteří zažili pád císařství dynastie Sung, jehož území dobyli Mongolové jako poslední. Tito lidé neměli přístup k žádným úřadům, nesměli vlastnit zbraň a byly jim přísně zakázány sňatky s Mongoly. Nesměli se dokonce ani učit mongolsky. Mimo tyto skupiny byli v zemi ještě zcela bezprávní otroci, jejichž počet byl za dynastie Jüan poměrně vysoký.
Na samém počátku své vlády zrušil Kublaj i tradiční systém úřednických zkoušek, které byly do té doby podmínkou k zařazení do státní správy. V roce 1315 sice byly zkoušky obnoveny, ale ve značně deformované podobě. Počet chanských uchazečů (výhradně ze severní Číny) byl silně omezen a nároky na ně kladené byly mnohem vyšší než u nečínských kandidátů. Do státní správy tak přicházely tisíce nevzdělaných lidí, kteří o tradicích konfuciánské byrokracie nevěděli téměř nic. Jedním ze závažných důsledků byl obrovský růst korupce mezi úředníky na všech stupních.
Podmanění Korjo
Od začátku Čingischánovy expanze se Mongolové snažili ovládnout co největší území a podřídit si co nejvíc národů. Byly však i národy, jež Mongolové využívali pro své cíle, aniž by usilovali o jejich úplné začlenění do říše. To se ve východní Asii týká především Koreje a Tibetu.
Korea byla pro Mongoly zajímavá hlavně jako země obklopená mořem, která měla zkušenosti se stavbou námořních lodí a s vedením námořních válek. Mongolové bojovali naopak výhradně na souši a vody se v podstatě báli. Pro realizaci svých dalších plánů však tento handicap museli překonat, a vhodným řešením proto pro ně bylo přimět ke spolupráci panovníky království Korjo (936–1392) na Korejském poloostrově. V letech 1231–1258 tam Mongolové vpadli celkem šestkrát a celou zemi totálně vyplenili.
Nakonec svého cíle dosáhli. Roku 1258 s Korejci uzavřeli mírovou smlouvu, podle níž si sice jejich panovníci ponechali jistou formální nezávislost, ale jinak se museli podrobit mongolským vládcům. Králové i dvořané museli nosit mongolský oděv, většinu času trávit v Chánbalyku a panovníci se nadále mohli ženit jen s mongolskými princeznami. Poprvé se takto s Kublajovou dcerou oženil v roce 1259 korejský král Wondžong a tato tradice pokračovala i poté, co se Kublaj stal čínským císařem. Pomoc Korejců pro něj byla opravdu klíčová nejen v závěrečných fázích námořních bojů především v pokusech o invazi do Japonska v letech 1274 a 1281.
Chánové a lamové
První vztahy s Tibeťany navázal Čingischán hned v roce 1207. V obavách před napadením k němu vládcové centrálního Tibetu vyslali delegaci, která mu nabídla formální podrobení. Čingischán nabídku přijal a ustanovil placení pravidelného tributu. Po jeho smrti Tibeťané platit přestali, a proto v roce 1240 Mongolové velkou část země obsadili vojensky, i když faktická správa země zůstala v rukou domácích. Odvedli však s sebou několik lamaistických mnichů, kteří pak byli mezi Mongoly velmi úspěšní v šíření tibetské verze buddhismu. Nejznámějším se stal lama Phagpa, který Kublajovi poskytl duchovní zasvěcení do buddhismu již v jeho mládí a později vedl jeho intronizační obřad na chána.
Postupně mezi mongolskými chány a tibetskými lamy vznikl zvláštní vztah, spočívající v podpoře jako odměně za duchovní pomoc. Na stejném principu byly později založeny i vztahy mezi mandžuskými císaři z dynastie Čching (1644–1911) a tibetskými dalajlamy. Velkou úctu k tibetským dalajlamům si ale Mongolové udrželi i za komunistického režimu a zachovávají ji dodnes.
Invaze do Japonska
V roce 1266–1270 vyslal Kublaj několik poselstev k japonskému císaři do Kjóta s výzvou, aby se mu dobrovolně podrobil. Císařský dvůr začal opravdu uvažovat o kapitulaci, ale naštěstí pro Japonce faktickým vládcem země nebyl císař, ale 19letý šikken (regent šóguna) Tokimune Hódžó a ten se rozhodl bojovat. Kublaj proto s pomocí Korejců začal chystat invazi. Korejci mu během několika měsíců postavili více než sedm set válečných lodí a z celkového počtu asi 23 000 vojáků, kteří se účastnili první výpravy v roce 1274, byly asi dvě třetiny Korejců. Útočníkům se ale vylodění na ostrov Kjúšú nezdařilo a při zpáteční cestě celou výpravu zničil tajfun. Když pak v roce 1279 Kublaj definitivně porazil zbytek vojska dynastie Sung na jihu Číny, ovládl i loďstvo Sungů a tím se jeho výchozí pozice výrazně zlepšila.
Druhá výprava v roce 1281 proto byla mnohem větší než první a zejména počtem lodí (4 400) snese srovnání i se spojeneckou invazí v Normandii. Také počet nasazených vojáků byl na středověké poměry impozantní: 140 000 osob. Ani tentokrát ale čínsko-korejsko-mongolské vojsko neuspělo. Tradičně se mluví o pomoci „kamikaze“ (božského větru), který na pomoc obráncům seslala japonská božstva. Nové výzkumy však ukázaly, že hlavní roli sehrály mohutné obranné valy, které po dobu několika let nechal na ohrožených místech pobřeží budovat šikken Hódžó. Útočníci je ani po několikatýdenním úsilí nedokázali překročit a při pokusu o návrat domů dílo zkázy dokonal tajfun.
Kublaj se ale nevzdal. Štáb, který připravoval třetí invazi, se pod jeho vedením sešel naposledy v roce 1293, ale o rok později vládce zemřel. Teprve tehdy si mohli Japonci oddechnout. Kromě Japonska se chán zajímal o celou oblast jihovýchodní Asie, ale ani tam nezaznamenal žádný velký úspěch. Hned v roce 1282 sice obsadil dnešní Barmu a v roce 1284 i dnešní Vietnam a Kambodžu, ale trvalou součástí Číny se tato území nestala. V roce 1292 organizoval Kublaj poslední velké, ale zcela neúspěšné tažení až na vzdálenou Jávu.
