Václav Vranický se narodil v Praze roku 1782 jako syn sládka Jana Vranického a pozdějšího majitele pivovarského domu v dnešní Vodičkově ulici. Studoval piaristické gymnázium na Novém Městě, ale už v roce 1797 se rozhodl pro vojenskou kariéru v císařské armádě. V letech 1803–1804 absolvoval školu pro dělostřelecké důstojníky, ale hned roku 1806 opustil řady rakouského vojska a vstoupil v hodnosti praporčíka do ruské armády. 

Skvělá ruská kariéra 

Vranický spojil s carským vojskem natrvalo svůj život a byl v ruských dokumentech nadále veden jako Vasilij Ivanovič Vranickij. Bojoval v napoleonských válkách a během let postupoval po žebříčku vojenských hodností. Mimo jiné se v lednu 1807 zúčastnil velké bitvy u Jílového ve východním Prusku, kde byl raněn šavlí na hlavě a na ruce. V následujícím roce válčil ve Finsku proti Švédům a byl povýšen na poručíka.

V roce 1812 ho v hodnosti štábního kapitána převeleli od bojových jednotek do ubytovatelského oddělení, stal se z něj „kvartirmajstěr“. V době, kdy v carské armádě ještě neexistoval generální štáb, plnilo ubytovatelské oddělení vedle dislokačních a ubytovacích povinností do jisté míry také funkci štábu. 

Vranický se se svými odbornými znalostmi těšil uznání nadřízených a v ubytovatelské službě působil během dalších tažení proti Napoleonovi. Zůstal zde i v poválečných letech, dosáhl hodnosti plukovníka a zastával funkci hlavního ubytovatele u 3. pěšího armádního sboru se sídlem v Žitomiru na severozápadě Ukrajiny. Právě tady byl vtažen do spiknutí, označovaného později jako hnutí děkabristů. Porážka děkabristů v prosinci 1825 (rusky se prosinec řekne „děkabr“) tak zpečetila i osud plukovníka Vranického. 

Pryč se samoděržavím 

Nezdařené povstání děkabristů z prosince 1825 je v Rusku považováno za první organizovanou politickou opozici v této zemi ovládané po tři staletí despotismem dynastie Romanovců. V carském Rusku sice po generace propukaly živelné vzpoury venkovských nevolníků, ale málokdo očekával revoluční aktivity vzešlé z vyšších vrstev ruské společnosti. Jenže krátce po napoleonských válkách se zrodilo opoziční hnutí, jehož centrem se stal důstojnický sbor armády, který prošel válkami proti Napoleonovi. Během tažení poznávali důstojníci život na západě, tolik odlišný od toho ve vlasti. Podvakrát pochodovali vítězně Evropou až do Paříže a řadu měsíců strávili v posádkách a v leženích na půdě Německa i Francie. 

Tato zkušenost a fakt, že z Ruska vyhnali Napoleona, posilovaly jejich sebevědomí, ale doma naráželi na zaostalost a krutovládu. Důstojníci se začali sdružovat v tajných spolcích, kde probírali otázky občanských práv a příčiny zaostalosti Ruska viděli v tuhém absolutismu a nevolnictví. Plánovali vojenský převrat, který by liberalizoval ruskou společnost a postavil by ji na konstituční základy. Většina spiklenců počítala s tím, že nejvhodnější bude moment, kdy s úmrtím cara dojde k výměně na trůnu. 

Velitel povstání nepřišel 

Car Alexandr I. zemřel nečekaně 19. listopadu 1825 během inspekční cesty na jihu Ruska. Protože po sobě nezanechal dědice trůnu, o nástupci se mělo rozhodnout mezi jeho dvěma mladšími bratry Konstantinem a Mikulášem. Zmatků se rozhodli využít spiklenci, vše ale probíhalo ve velkém chvatu a bez vzájemné koordinace. 

Novým carem se stal Mikuláš I. (vládl 1825–1855) a vojenské jednotky soustředěné v Petrohradě měly 14. prosince (25. prosince podle našeho gregoriánského kalendáře) nastoupit k slavnostní přísaze novému panovníkovi. Výzva k povstání vyšla v noci před přísahou z tajné schůzky vůdců Severního spolku. Velitelé petrohradských jednotek zapojených do vzpoury dali své mužstvo vypochodovat na Senátní náměstí. Nastoupené pluky měly odmítnout přísahu Mikulášovi a vůdci povstání se chystali předat senátu manifest, kterým vyzývali k svržení cara, k likvidaci nevolnictví a zavedení základních občanských svobod. Jednotky měly obsadit Zimní palác a Petropavlovskou pevnost. 

Jenže manifest nebylo komu předat a navíc se vzbouřené útvary scházely liknavě. K dovršení všeho se nedostavil velitel povstání kníže Trubeckoj. Vojáci stáli na místě, podupávali v mrazu a vyčkávali. Za této situace se podařilo využít bezradnosti povstalců a zmobilizovat část carovi loajálních útvarů. Povstalce obklíčili a dělostřelectvo je v odpoledních hodinách rozprášilo kartáčovou palbou. Na místě zůstaly asi tři stovky mrtvých a raněných, vojáků i civilistů. Vzpoura tak skončila během krátkého zimního dne a vůdcové spiknutí byli pozatýkání. K Jižnímu spolku dorazila zpráva o dění v Petrohradě až za 11 dní a také zde pokus o povstání skončil neslavně, když 3. ledna 1826 loajální jednotky porazily rebely nedaleko Žitomiru. 

Stín carovy tyranie 

Zúčtování bylo velmi tvrdé. Mikuláš I. jmenoval ihned vyšetřovací komisi, v Petropavlovské pevnosti zasedal vojenský Nejvyšší tribunál a do kobek pevnosti bylo uvrženo celkem 579 mužů, mnozí byli biti knutou a mučeni. Pět rozsudků smrti padlo na hlavy těch, kdo se nejvíce provinili proti carskému majestátu. Dne 13. července 1826 skončili v Petropavlovské pevnosti na šibenici Pavel Pestěl, Sergej Muravjov-Apostol, Michail Bestužev-Rjumin, Kondratij Rylejev a Petr Kachovskij. Stovky dalších byly odsouzeny k těžkému žaláři a k dlouholetému vyhnanství na Sibiři. Mnozí z nich na doživotí. 

Mezi zatčenými figuroval také plukovník Václav Vranický. Jeho jméno uvedl poprvé ve své výpovědi před vyšetřovací komisí 4. ledna 1826 sám vůdce Jižního spolku Pavel Pestěl. Vranický byl zatčen 10. ledna v Žitomiru u štábu 3. armádního sboru, načež ho převezli do Petrohradu. Účast na spiknutí popíral až do 2. dubna, kdy byl konfrontován se svým přítelem plukovníkem Povalo-Švejkovským, který ho v listopadu 1824 získal za člena Jižního spolku. 

Vyšetřování a vyhnanství 

Vězněný Vranický se ovšem snažil umenšit své provinění tvrzením, že spolku šlo podle něj jen o odstranění zlořádů ve státní správě. V organizaci prý bylo zapojeno mnoho významných a důvěryhodných mužů, kterých si vážil a nevěřil, že by byli schopni zločinu. Patřil ostatně jen k druhořadým členům a nebýval ani přizváván k tajným poradám vedení. O skutečných cílech hnutí nic nevěděl. Povalo-Švejkovský ho informoval o spolku jen povšechně a on byl prý vždy věrný panovníkovi. 

Dále tvrdil, že se někdy děsil radikálních názorů některých členů organizace. Protokoly vyšetřovací komise uzavřely Vranického vyšetřování koncem dubna. Konfrontace v něm vyvolala duševní otřes, ze kterého se už nevzpamatoval. Výslechy už nepřinesly mnoho nového. Za zmínku snad jen stojí, že na několika místech jeho výpovědí v ruštině se objevují výrazy, které prozrazují jeho český jazykový původ. 

Rozsudek nad Václavem Vranickým byl vynesen 10. června 1826. Byl odsouzen ke ztrátě šlechtictví a hodnosti a k doživotnímu vyhnanství. Z rozhodnutí Mikuláše I. mu byl trest zkrácen na dvacet let vyhnanství, které začalo v městečku Pelym na západní Sibiři, známé trestanecké kolonii. Ocitl se zde bez prostředků a poznamenán duševní chorobou spojenou s těžkou apatií. Ubývalo mu fyzických sil, a tak na jaře 1830 došlo z popudu tobolského gubernátora k jeho přemístění do města Jalutorovsk na jihozápadě Sibiře, kde panovaly lepší klimatické podmínky. Přesto zde Vranický zemřel již 2. prosince 1832. Ve vzpomínkách svých několika současníků platil za vzdělaného odborníka i „dobrého a čestného muže“.

Image

Čtěte také

Bití, vypalování cejchů, usekávání končetin: Jak se žilo v předrevolučním Rusku?

Hvězdná porodnice Cepheus A je jedním z nejbližších míst, kde se v tuto chvíli rodí nové hvězdy. Vědce vždy zajímalo, jak ve hvězdných porodnicích vznikají ty největší hvězdy, jejichž hmotnost mnohonásobně převyšuje hmotnost Slunce. Nedávno dostali možnost takový proces právě ve zmíněné hvězdné porodnici detailně prozkoumat.

Ve vzdálenosti asi 2 300 světelných let od Sluneční soustavy se rodí velmi masivní hvězda HW2. Dlouho nebylo jasné, zda ji obklopuje akreční disk hmoty či nikoliv a jak vlastně probíhá její vznik. Tuto záhadu, jak se zdá, vyřešil mezinárodní tým odborníků, které vedl Alberto Sanna z italského Národního institutu astrofyziky (INAF).

Amoniak v hlavní roli

Vědci využili pozorování soustavy radioteleskopů VLA (Very Large Array), která se nachází v Novém Mexiku. Zaměřili se na amoniak, jednoduchou molekulu dusíku a vodíku, která se běžně nachází v mezihvězdných mračnech a s jeho pomocí sledovali pohyby kosmického plynu kolem vznikající hvězdy HW2. Podrobnosti výzkumu uveřejnil preprintový server arXiv.

Sanna s kolegy zjistili, že hvězdu HW2 obklopuje prstenec horkého amoniaku a dalších plynů, jehož poloměr je asi 200 až 700 AU, tedy zhruba desetinásobek vzdálenost Neptunu od Slunce. Tento prstenec je přitom součástí akrečního disku, jehož existenci badatelé svým pozorováním potvrdili. V tuto chvíli má HW2 hmotnosti asi 16 sluncí a měla by narůst do hmotnosti desítek sluncí.

Ukázalo se, že plyn v akrečním disku hvězdy HW2 současně kolabuje směrem ke hvězdě a rotuje kolem ní. Vědci odhadli, že do rodící se hvězdy proudí plyn tak intenzivně, že to odpovídá asi dvěma tisícinám hmoty Slunce ročně. Jde o nejvyšší rychlost akrece hmoty, jakou jsme kdy zaznamenali u mladé masivní hvězdy.

Image

Čtěte také

Veliký výtrysk hmoty v blízké galaxii odhaluje detaily vzniku masivních hvězd

Uši sovy pálené (Tyto alba) nejsou běžně vidět, představují však její nejsilnější zbraň: Díky svému supersluchu zvládne vystopovat i drobné hlodavce zcela ukryté v trávě. Ušní otvory se nacházejí na hlavě hned za očima a jeden z nich spočívá výš než druhý. Zakrývají je jemná pírka, přičemž kožní záhyby fungují jako víčka, jež se při hlasitých zvucích zatahují a umožňují plné soustředění na vysokofrekvenční pískot myší či rejsků.

Sovy pálené vlastně „vidí“ krajinu ušima a k odposlouchávání lesa mají vyladěný celý obličej, jehož zakřivení pomáhá zvuk směrovat do asymetrických sluchových orgánů. Časový rozdíl mezi levým a pravým uchem činí čtyři milisekundy, tudíž pták dokáže odlišit dva zdroje zvuku vzdálené od sebe jen 1,6°. Díky popsaným dovednostem nemusejí sovy přerušit lov ani za tmy – právě naopak, po setmění bývají nejefektivnější.

Image

Čtěte také

Sovy dokážou otočit hlavu až o 270 stupňů: Proč si při tom neukroutí krk?

Lidé trpící tzv. dysfagií neboli poruchou polykání mají velké problémy s průchodem pevné stravy či tekutin z úst do žaludku. Nejde přitom o marginální záležitost: Například po cévní mozkové příhodě se popsaná porucha přinejmenším přechodně vyskytne u 50 % pacientů. V Británii postihuje dysfagie podle odhadů až 16 % obyvatel, a jelikož je častá především u starších jedinců, dá se s přihlédnutím ke stárnutí populace očekávat výrazný nárůst počtu pacientů s podobnými obtížemi.

Také proto se akademici z UWE Bristol zaměřili na možná řešení. Právě bezpečnost podávání jídla hraje totiž pro jedince s dysfagií klíčovou roli, neboť v opačném případě jim hrozí dušení či třeba plicní infekce. K výrobě jídel, jež se snadno žvýkají, polykají a tráví, využili odborníci 3D tiskárnu potravin. Jednotlivé přísady byly umístěny do kazet uvnitř zařízení, načež je trysky vytlačovaly na talíř v mnoha vrstvách, podobně jako u klasického 3D tisku, až vznikl předem naprogramovaný tvar pokrmu. 

Hrášek, máta, olivy

Výzkumníci pracovali s kombinacemi zahušťovadel a želírovacích látek, dokud nenašli texturu a viskozitu, u nichž nehrozí ulpívání částeček jídla v krku či v jícnu a které umožňují snadné rozžvýkání. Důležité bylo také zajistit nutriční vyváženost pokrmů a v neposlední řadě i atraktivní chuť. Dosavadní menu pacientů s dysfagií totiž zahrnovalo mdlá, většinou jednodruhová pyré, což se kuchařsko-vědecký tým pokusil změnit s cílem vytvořit první vícesložkové a na živiny bohaté 3D tištěné jídlo, jež navíc skvěle chutná. Výsledná receptura tak zahrnovala pyré ze zahradního hrášku, řecký jogurt, olivový olej, práškové organické lístky máty a zeleninový vývar. 

Nyní se odborníci soustředí na vytvoření kompletního chodu v jednom objektu. Chtějí využít fakt, že je 3D tisk velmi snadný a dá se jednoduše přizpůsobit individuálním dietním potřebám pacientů. Po úspěšném laboratorním výzkumu tak autoři zkušebního menu věří, že se podaří zajistit finance na klinickou studii. 

V ideálním případě by totiž chtěli nabídnout zavedení 3D tiskáren potravin do pečovatelských domů a nemocnic, aby se daly pokrmy vyrábět přímo na místě. Chutná jídla v nejrůznějších atraktivních tvarech lze zhotovit zhruba za dvacet minut. A pacientům, kteří si kvůli zdravotním komplikacím nemohou bezpečně pochutnat na vyváženém obědě, by tak mohl 3D tisk významně zvýšit kvalitu života. 

Potraviny z 3D tiskárny přitom ve skutečnosti nepředstavují žádnou novinku: Čokoládu, těsto na sušenky a sýr takto výzkumníci z Cornell University vyrobili už v roce 2006. Od té doby vědci i kuchaři po celém světě experimentují s přísadami v nejrůznějších formách a navštívit lze rovněž restaurace zaměřené výhradně na 3D tištěná jídla.

Image

Čtěte také

Jídlo vám prodlouží život: Jak má vypadat ideální jídelníček podle vědců?

Falešné měsíce lze jednoduše poznat podle toho, že „poslušně“ nekrouží kolem Země, ale dočasně nebo i trvale sdílejí její dráhu. Patří mezi ně tzv. kvaziměsíce či kvazisatelity, zvláštní skupina planetek nazývaná trojáni, dále také dočasné měsíce, a dokonce oblaka prachu zachycená v gravitační pasti naší planety. Všechny uvedené skupiny malých i docela drobných těles tvoří slibné cíle pro budoucí vesmírné mise a otevírají okno do dávné historie okolí Země, a možná i Měsíce či dalších těles. Jejich studium přitom může přinést rovněž nové poznatky o dynamice a evoluci naší soustavy.

Skotská průvodkyně

Desátého října 1986 objevil Duncan Waldron během své služby na australské observatoři Siding Springs planetku, která následně dostala provizorní označení 1986 TO. Protože měl zmíněný astronom a fotograf skotské kořeny, navrhnul pro ni jméno Cruithne pocházející z keltské historie. Trvalo však dalších 11 let, než Paul Wiegert a Kimmo Innanen z University of Toronto určili její podivnou dráhu. Na první pohled by se mohlo zdát, že 3753 Cruithne obíhá Zemi, i když po zvláštní podkovovité trajektorii. Maximálně se přibližuje asi na 12 milionů kilometrů, tedy na třicetinásobek vzdálenosti Měsíce, zatímco vzdálit se může až na 224 milionů kilometrů. Takový objekt lze proto po právu označovat jen jako kvaziměsíc.

Podrobnější pohled odhalí, že je dráha zmíněné planetky mnohem složitější a souvisí s tzv. libračními body, v nichž se kompenzují přitažlivé a setrvačné síly Slunce a Země. Kolem dráhy naší planety se jich nachází celkem pět a dva z nich – konkrétně L4 a L5 – představují „gravitační pasti“, kde se občas chytí menší tělesa. Cruithne postupně projde oběma uvedenými body, ale také bodem L3, ležícím vně spojnice Země–Slunce. Nějakou dobu tak obíhá okolo centrální hvězdy 60° před Zemí (v bodě L4) a poté 60° za ní (v L5). Popsaný cyklus přitom trvá 770 let. V současnosti se planetka pohybuje na straně bodu L4 a pomalu se od nás vzdaluje; za několik století se ocitne na straně bodu L5 a začne Zemi zase dohánět. 

Houpající se planetka

I když o Cruithne hovoříme jako o kvaziměsíci, v současnosti se tak v pravém slova smyslu nechová. Její složitá podkovovitá dráha totiž způsobuje, že se projevuje jako blízkozemní planetka, z níž se však kvaziměsíc časem stane. Podobně jsou na tom i tělesa s označením 2002 AA29, 2003 YN107 a 2015 SO2.

Mezi skutečné kvaziměsíce, jež se zdržují v blízkosti zemské dráhy, nyní řadíme celkem sedm planetek. Obíhají kolem Slunce se stejnou periodou jako Země, ale obvykle po protáhlejší trajektorii. Z našeho pohledu to nakonec vypadá, jako by kvaziměsíc kroužil kolem nás, a nikoliv okolo naší hvězdy. Ve skutečnosti však mají zmíněné objekty svou vlastní dráhu kolem Slunce. Popsané konfiguraci říkáme kvazisatelitní pohyb a jde o jeden z několika způsobů, jak mohou vesmírná tělesa sdílet se Zemí svou oběžnou dráhu.

Zdaleka nejproslulejším kvaziměsícem se stala planetka 2016 HO3, později pojmenovaná 469219 Kamo’oalewa, což v havajštině znamená „houpající se nebeský objekt“. Uvedený název přitom reflektuje způsob, jakým se těleso pohybuje po své dráze. Kamo’oalewa má ze všech známých kvaziměsíců nejstabilnější trajektorii, která ji udržuje relativně blízko Země, ačkoliv kolem ní přímo neobíhá jako tradiční satelit. Její rozměry zatím pouze odhadujeme, a to v rozmezí od 40 do 100 metrů.

V roce 2021 se však pomocí arizonského Large Binocular Telescope se zrcadly o průměru 8,4 metru podařilo určit její spektrum a odvodit z něj, z jakého materiálu sestává. Porovnání se známými spektry blízkozemních planetek a lunárních hornin pak ukázalo, že by mohlo jít o fragment z Měsíce! Reflektanční spektrum Kamo’oalewy se totiž téměř přesně shoduje se vzorky, které přivezla posádka Apolla 14 z vysočiny Fra Mauro. 

Fragment z kráteru?

Čínští výzkumníci I-fej Ťiao a Pin Čcheng společně s mezinárodním týmem vědců z Kanady, Francie a USA šli ve svém článku publikovaném letos v časopise Nature Astronomy ještě dál: Pomocí numerických simulací prokázali, že by mohly fyzikální a orbitální vlastnosti Kamo’oalewy odpovídat úlomku z kráteru většího než 10–20 km, který vznikl na Měsíci v posledních několika milionech let. Mohlo by se jednat například o kráter Giordano Bruno na odvrácené straně.

Zda Kamo’oalewa skutečně představuje zatoulaný lunární fragment, se možná již brzy dozvíme. Letos v květnu by se k ní totiž měla vydat čínská sonda Tchien-wen 2 (Tianwen), a pokud vše půjde podle plánu, bude ji nejprve v roce 2026 sledovat z orbity a poté odebere zhruba 100 g regolitu. Mise přitom počítá i s malou explozí na povrchu, která by mohla uvolnit z podloží těkavé látky, načež by je sonda detekovala.

Trojáni Země

Zcela odlišný typ těles, která se Zemí sdílejí dráhu kolem Slunce, reprezentují tzv. trojáni. Zmíněné planetky se podařilo poprvé objevit u Jupitera: Krouží okolo centrální hvězdy přibližně ve vzdálenosti plynného obra, přičemž první skupina se pohybuje 60° před ním a druhá 60° za ním. Nacházejí se tedy zhruba ve vrcholech rovnostranných trojúhelníků, jejichž další vrcholy tvoří Jupiter a Slunce.

První takovou planetku, s pořadovým číslem 588, identifikoval v roce 1906 Maximilian Wolf a nazval ji Achilles. Následovaly další objevy a astronomové moudře přidělovali jména ve skupině před Jupiterem pouze Řekům a ve skupině za ním jen Trójanům. V současné době známe uvedených planetek víc než 12 tisíc, ale podle odhadů jich celkově existuje přes milion.

Nejde ovšem o výsadu „krále planet“. U Marsu se již povedlo identifikovat 17 trojánů, u Uranu dva, a u Neptunu dokonce 31. Své dočasné trojány mají i Ceres a Vesta v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, a v roce 2010 byl pomocí infračerveného kosmického dalekohledu WISE konečně objeven také jeden u Země. Dostal označení 2010 TK7, v průměru měří asi 300 metrů a pohybuje se kolem libračního bodu L4 čili před naší planetou. 

Druhý troján Země, 2020 XL5, se nachází u téhož bodu, a odhalila ho teprve v roce 2020 soustava havajských dalekohledů Pan-STARRS. Obě tělesa mají nestabilní trajektorie a přibližují se k libračnímu bodu L3.

Dočasní souputníci

Dočasný satelit představuje objekt, který skutečně obíhá okolo naší planety, ale setrvá na své dráze méně než rok. Jde o velmi malá a těžko zjistitelná tělesa, přičemž dosud se u Země podařilo objevit pouze dvě a ani jedno už kolem ní nekrouží. Vesměs se totiž popsané objekty pohybují po nestabilních trajektoriích, a pokud po čase neshoří v atmosféře, vymrští je gravitační prak zpátky do vesmíru. 

Mezi dočasné měsíce patřila i planetka 2006 RH120, o průměru asi 5 metrů. Naposledy se na zemské orbitě nacházela mezi červencem 2006 a 2007, kdy ji od naší planety nedělilo víc než 1,74 milionu kilometrů. V důsledku dočasného oběhu kolem Země jde v současnosti o druhou nejmenší planetku ve Sluneční soustavě s dobře známou dráhou, hned po 2021 GM1, která by mohla být ještě o 4 metry menší. Zajímavé je, že byla původně pokládána za třetí stupeň rakety Saturn S-IVB z Apolla 12, což ovšem radarová pozorování z roku 2009 jednoznačně vyloučila. Za dočasný měsíc se ostatně kdysi mylně považovala i sonda Gaia či raketové stupně z misí Čchang-e 2 (Chang’e) a Lunar Prospector. 

Měsíční duchové 

Pokud „duchové“ skutečně existují, pak jde o vířící oblaka kosmického prachu a drobných částic na zemské orbitě. Mají se  nacházet v bodech L4 a L5, které leží na dráze Měsíce kolem Země, a to 60° před ním a za ním. Poprvé je předpověděl a údajně i pozoroval Kazimierz Kordylewski, proto se jim říká Kordylewského oblaka: Mezi 6. březnem a 6. dubnem 1961 vyfotografoval polský astronom dvě jasné skvrny poblíž bodu L5. 

Existence zmíněných oblak se dlouho zpochybňovala, kvůli jejich velmi nízké hustotě a obtížné detekci. V roce 1992 navíc japonská sonda Hiten prolétla Lagrangeovými body, ale žádné zjevné zvýšení hladiny prachu nezjistila. Automat však obletěl každý z uvedených bodů jen jednou a mohl hledané cíle minout. Naopak některá pozorování britských astronomů z roku 2018, včetně fotografických a polarizačních studií, poskytla důkazy hovořící pro existenci Kordylewského oblak. Nicméně široká shoda dosud nepanuje a je možné, že se objevují a mizí v závislosti na vlivu Slunce a planet. Mimochodem, detekce prachu patřila mezi vědecké cíle připravované české sondy LVICE2, která se však nakonec nerealizovala.

Představují hrozbu?

Kvaziměsíce i dočasné měsíce představují velmi zajímavý vědecký materiál, protože nesou informace o svém původu. Mohou pocházet z hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, z lunárního povrchu nebo představovat pozůstatky po rozpadu větších objektů na podobných dráhách. Kvaziměsíce se mohou dostat blízko k Zemi a často jde o poměrně malé objekty, což by usnadnilo jejich návštěvu ve srovnání s většinou ostatních asteroidů. Pokud se však k naší planetě přibližují, nemohou pro nás znamenat hrozbu?

Dřív se vědci domnívali, že by se některé kvaziměsíce se Zemí střetnout mohly, nicméně uvedený závěr už naštěstí neplatí. Známé kvaziměsíce dosahují rozměrů okolo 10–300 metrů, tudíž je část z nich dost velká, aby v případě kolize způsobily značné škody. V dohledné době však nehrozí, že by se některý z nich s naší planetou srazil. Jejich trajektorie jsou navíc natolik předvídatelné, že by astronomové nejspíš zvládli zaznamenat blížící se hrozbu s odpovídajícím předstihem. Pokud jde o dočasné měsíce, zhruba 1 % z nich se nakonec se Zemí střetne, ale většinou jsou naštěstí malé a shoří v atmosféře. Nebezpečně velký dočasný měsíc, řekněme o průměru 1 km, zasáhne naši planetu podle předpokladů maximálně jednou za miliardu let.

Image

Čtěte také

Trojáni: Záhadné planetky, které doprovází Jupitera

Původní domovinou mravenců Brachyponera chinensis je Japonsko a východní části Asie. Ve třicátých letech minulého století ale pronikli do Spojených států díky lodní dopravě a od té doby se zde šíří jako jeden z nechtěných invazních druhů. Původně tito mravenci obývali především východní pobřeží od Floridy po Massachusetts, dnes jsou ale rozšířeni až po Kentucky, Tennessee a Arkansas. Ve státech Washington a Wisconsin vznikly nové populace mimo jejich souvislý výskyt.

V poslední době vzbuzují stále větší obavy, nejen kvůli ohrožování místních druhů, ale také s ohledem na zdraví lidí. Jejich žihadlo totiž může u vnímavých jedinců vyvolat anafylaktický šok, který může skončit smrtí.

Nebezpečné žihadlo

Jak nedávno uvedl entomolog Dan Suiter z Georgijské univerzity pro Fox Weather, odborníci teď považují mravence Brachyponera chinensis za druh nebezpečný pro lidské zdraví. Počet případů anafylaktického šoku bodnutí tohoto mravence roste s jejich stále častějším výskytem. 

Jak je v podobných případech obvyklé, předem bohužel není možné přesně odhadnout, zda je někdo alergický na bodnutí těchto mravenců a zda mu hrozí nebezpečný anafylaktický šok. Ve větší míře jsou ohroženi lidé, kteří již trpí nějakou alergií. Suiter rovněž upozorňuje, že bez ohledu na anafylaktický šok bývá žihadlo od tohoto druhu velmi bolestivé.

Nejde o mravence, kteří by byli vyloženě agresivní a cíleně útočili na lidi, jako některé jiné druhy. Žihadlem zaútočí, pokud se ocitnou v oblečení nebo třeba pokud je někdo omylem přimáčkne rukou či jinou částí těla. Úřady se sice snaží omezovat jejich šíření, jde ale o velmi náročný a nákladný proces s toliko dočasným efektem.

Image

Čtěte také

Bylo to jen otázkou času: Invazní ohniví mravenci jsou již i v Evropě

Čtenářům bych se chtěl omluvit za drobnou mystifikaci. Onou „modrou“ v nadpisu je myšlen dezén sukna v barvě štičí šeď, známé typicky namodralým odstínem. Roku 1908 rakousko-uherské vrchní velení rozhodlo, že je třeba sjednotit polní uniformy pro všechny druhy zbraní. Mimo to se veškerá kožená výstroj zavedla v přírodní barvě. Štičí šeď však nepředstavovala žádnou novinku, v císařské armádě ji více jak sto let nosili polní myslivci, pionýři a další útvary. Typické schéma kombinace egalizační barvy a barvy knoflíků k určení příslušnosti k pluku či praporu zůstalo ponecháno.

Válka si žádá nový přístup

Po sarajevském atentátu na následníka trůnu se Evropa propadla do zničujícího konfliktu, který navzdory předpokladům nebyl krátký a už vůbec ne lokální. Bojové operace představovaly zatěžkávací zkoušku, poukázaly na nepraktičnost výstroje z předválečného období a vedly k prvním změnám. Došlo ke zrušení polních pásů a šavlí u důstojníků, které poutaly pozornost nepřítele, zatímco mužstvo demaskovaly lesklé knoflíky a kokardy. Již na podzim 1914 taky vyšel rozkaz, podle nějž se tyto součástky měly odstranit nebo zabarvit. Stejnému osudu neunikly například ani dragounské přilby.

V prvních měsících konfliktu zatím měla habsburská armáda všeho relativní dostatek a dodavatelé zvládali uspokojovat vojenské zakázky. Během roku 1915 se však situace zásadně změnila, zvláště poté co do války vstoupila Itálie. Otevření nové fronty, která dostala charakteristický horský pro l, si vyžádalo zásadnější změny. Jednu z nich představovalo zavedení ovinovaček, které nahradily spinky, respektive kamaše pro zimní období. Nejednalo se ale tak úplně o novinku, protože je už před válkou využívali turisté či cyklisté. 

Polní velitelé stále častěji upozorňovali na vhodnější barvy uniforem spojenecké německé armády. V půli září 1915 tak rakouské vrchní velení rozhodlo o přelomové změně – štičí šeď měla být zaměněna za polní šeď. Výstroj pěchoty se začala více podobat výstroji horské zeměbrany, která jako specifická stráž hraničních území měla vybavení uzpůsobené náročnému terénu. Zimní vysokohorské podmínky daly vzniknout větrovkám (v dnešní terminologii nepromokavým bundám a kalhotám). Tyto svršky se šily ze stejného materiálu jako ruksaky a chlebníky, často i v polních dílnách. Nezbytný doplněk představovaly sněžné brýle chránící zrak ve vánici a odrážející sluneční paprsky. Vojáci také fasovali horskou obuv, mačky, horské hole či sněžnice.

Vyčerpání zdrojů

Jak postupně nastupovaly do zbraně odvodní ročníky a očekávaný brzký konec války se rozplynul, bylo zapotřebí zvyšovat produkci vojenského materiálu, avšak již s omezenými zdroji. Neželezné kovy potřeboval zbrojní průmysl. Například pro výrobu milionu „jablíček“ na polní čepice producent potřeboval 9 t mosazi, ale stejné množství postačilo na 750 000 kusů nábojnic pro pušky Mannlicher. Typické tombakové (slitina mědi a zinku) opaskové spony s dvouhlavým orlem se nově dělaly z oceli, nebo vojáci dostávali zjednodušené opasky s jednotrnnou přezkou. Tornu a patronentornistru vystřídal na produkci mnohem jednodušší a objemnější ruksak. A myslelo se i na drobnosti, kdy egalizace byla pro nedostatek barveného sukna zredukována z obdélníku 8,5 × 4 cm na pouhý svislý proužek o šíři 1,5 cm.

Úsporná válečná produkce diktovala nové trendy – takzvané náhradní (ersatz) verze, kdy se výstroj vyráběla z náhražkových materiálů. Nedostatkovou hovězí kůži na opascích, závěsnících a řemení nahradilo plátno či tkané popruhy. Patrontašky se lisovaly z ocelového plechu nebo byly nýtované z voskovaného kartonu. Výstrojní sklady často dodávaly bodáky bez dřevěných střenek a výrobně složitého systému záchytu, takže vojáci dostali pouze zbroušenou naohýbanou plochou ocel s přinýtovanou pružinou. Zjednodušení výrobních postupů pak nabízelo využití nekvalifikované pracovní síly, jako například válečných zajatců.

Nová taktika

Válka napříč Evropou uvízla na mrtvém bodě a znepřátelené strany hledaly nové způsoby k potírání nepřítele. Jedním z nich se stalo nasazení bojových plynů. Hrůzostrašné účinky chemických koktejlů si  vyžadovaly vývoj adekvátních ochranných prostředků. Rakousko-uherská armáda zpočátku nakupovala kožené protiplynové masky od Němců, později však vyvinula vlastní z pogumovaného plátna pod označením M17. 

Obdobný příběh má také notoricky známá ocelová přilba – rohatka. Podunajská monarchie nejprve v Německu zakoupila téměř půl milionu helem M16, aby následně zahájila vlastní produkci mírně upraveného typu M17. Odlišnost spočívala pouze v systému uchycení podbradníku a barvě. U zmíněných ochranných pomůcek se nejedná o jediné používané modely, jsou zde záměrně popsány jen ty nejrozšířenější. Zásadní roli dále hrály ruční granáty, s nimiž je neodlučitelně spjata nová taktika úderných jednotek – Sturmtruppen. Jednalo se o malé oddíly fyzicky velmi zdatných mužů, kteří byli speciálně cvičeni k průlomu nepřátelských pozic. Úderníci pak více než střelbu využívali právě ničivého účinku granátů. Dílo zkázy dokonávali pomocí dlouhých útočných nožů nebo vlastnoručně zhotovených zákopových bijáků.

Poslední z velkých změn

Po nástupu císaře Karla I. armáda testovala nové stejnokroje, které v moderním pojetí odkazovaly na krásu tradičních parádních uniforem. Vídeň nakonec od záměru upustila, přesto byl zaveden alespoň staronový střih stejnokrojů. Výnos z 27. listopadu 1916 nařizoval užívání blůz s límcem s převěsem, nesprávně nazývaným „ležatý límec“. Pantalony (kalhoty rovného střihu) byly nahrazeny takzvanými kniehose s nabíranou stehenní částí a pod koleny zúženými, se spínáním na oděvní háčky. Pláště s rozměrným límcem určené původně pro jízdní dělostřelectvo měla nově dostávat také pěchota. Záměrně jsem uvedl staronový střih – tato novela „pouze“ vycházela z letitých zkušeností a ty nejpraktičtější výstrojní součástky vzájemně zkombinovala. Stejné nařízení zároveň rušilo tradiční barevné rozlišovací schéma, namísto nějž se objevily čepicové nášivky se zkratkou a číslem útvaru.

V reakci na pokusné vzory uniforem se začaly objevovat především u důstojníků a vyšších poddůstojníků blůzy střihu „Karlbluse“. Ty měly na rozdíl od standardních polních blůz zapínání a kapsy s viditelnými knoflíky – ramenní a zádová část pak odpovídala modernímu sportovnímu střihu. Tyto módní výstřelky si zmínění pořizovali na vlastní náklady a často z kvalitních materiálů, jako je gabarden nebo cord (textilie podobná manšestru). I přesto, že se nejednalo o schválený oficiální vzor, bývaly tyto „frajeřiny“ obecně tolerovány, což je nepopiratelným důkazem velmi demokratického přístupu velitelů k podřízeným. Jakkoliv se zdá problematika „uniformologie“ prostá, tak na dobových fotografiích se tu a tam objevují podivné kombinace výzbroje a výstroje, nad nimiž zůstává rozum stát. Je ale nutné si uvědomit, že válka trvala čtyři roky a monarchie měla ve zbrani více než šest milionů mužů, což si někdy žádalo notnou dávku improvizace. 

Výstroj vojína 5. praporu polních myslivců, léto 1914

Základ tvořil stejnokroj M08 v barvě štičí šedi. V levé spodní kapse blůzy nesl každý voják v době války obvazový balíček. Pod pravým nárameníkem je připnutý váleček, který brání sklouzávání pušky. Pantalony, tedy kalhoty rovného střihu, se na boty spínaly v letních měsících spinkami, v zimních (od října do dubna) kamašemi. Tyto propriety chránily konce nohavic před znečištěním a především před předčasným opotřebením. V pravé kapse kalhot se nacházela speciální kapsička na identifikační kapsli, v níž měl voják papírek, kde byly zaznamenány všechny důležité informace. Dále k výstroji náležel plášť, který se nosíval sbalen do bandalíru na torně, nebo jej muži nosili křížem přes tělo. Pod uniformu se oblékala bavlněná košile a spodky. Krk proti odřeninám od límce chránil šátek, který se přehrnul přes okraj límce. Pokrývku hlavy tvořila polní čepice opatřená kokardou s vyraženými iniciálami panovníka FJI. 

Přes pravé rameno k levému boku se nosil zavěšený chlebník, do nějž se ukládala polní láhev, konzervovaná káva, chleba nebo suchary, tabák a kuřácké potřeby, příbor a sada k čištění pušky. Na opasku se k levému boku připínal závěsník s bodákem, vpředu se navlékaly patrontašky obsahující 40 kusů nábojů M93. Patrontašky spolu s nosným řemením, opaskem a patronentornistrou (lidově podtele) tvoří samonosný systém, díky kterému je váha výstroje rovnoměrně rozložena. Do patronentornistry si voják ukládal dalších 80 nábojů do opakovačky. Na nosné řemení se pak dala pomocí závlačky a řemínků připnout torna, jejíž obsah tvořila sada kartáčů na boty a uniformu bederní pás, hygienické potřeby, náhradní spodní prádlo, lehká blůza z plátna, masová konzerva, porce soli, tabák a káva. Pod víkem bývala sbalena celta se stanovými kolíky a lehké rezervní boty z plátna. Navrch torny se připínala jídelní miska M12. Muži v každé rotě nosili rozdělenou další výstroj, která se při přesunech připevňovala na tornu. Vojáci si tak museli rozdělit 96 lopatek, 16 krumpáčků, 32 bandasek na vodu a pět luceren. Poslední klíčovou součást výbavy představovala opakovací puška M95 systém Mannlicher s přímotažným závěrem.

Výstroj vojína 5. praporu polních myslivců, rok 1917

V roce 1915 došlo ke změně barvy uniforem na polní šeď. Plášť M15 z úsporných důvodů přišel o egalizační parole (výložky v barvě pluku), jinak byl střihově zcela shodný s předchozím modelem. Polní blůza M16 nově dostala vakovité kapsy, tento konkrétní kus má dodělané zapínání kapes na čtyřdírkové zinkové knoflíky. Kalhoty se stažením pod koleny jsou taktéž M16. Spodní konce nohavic si vojáci omotávali pletenými ovinovačkami. Polní čepice M16 se vyráběla z lisované králičí plsti – tento typ byl výrobně jednodušší než u pokrývek hlavy šitých ze sukna. Vpředu se nosila kokarda s iniciálami císaře Karla I. Tornu nahradil ruksak z celtoviny, obsah však zůstal stejný. Na spodní stranu se připínala deka sbalená v celtě. 

Před zavedením deky vojáci spávali pouze přikryti pláštěm. Z náhradních válečných materiálů se vyráběly patrontašky (lisované z tenkého ocelového plechu) a opasek M15 (konopná popruhovina). Stejně tak tomu bylo u bodáku a závěsníku, ten se šil z plátna. Vedle chlebníku je polní láhev s kelímkem na pití M16 nošená na popruhu přes rameno, což se pro použití ukázalo jako mnohem pohodlnější. Poslední změny oproti roku 1914 tvořil plechový obal na masku, protiplynová maska M17 ocelová přilba M17 v barvě  Isonzobraun.

Image

Čtěte také

Češi míří na frontu: Co vše měl rakousko-uherský voják na sobě a při sobě?

Stavbu hradu započal na přelomu 13. a 14. století Bohumil z Budětic a po něm v ní pokračovali jeho dědicové, nositelé jména proslaveného básní Romance o Karlu IV. od Jana Nerudy. Šlo o Buška staršího a Buška mladšího z Velhartic, blízké druhy a rádce našeho nejslavnějšího lucemburského panovníka. Oba v jeho službách zastávali vysoké úřady. V držení pánů z Velhartic však hrad zůstal pouze do roku 1390, protože hlavní větev rodu vymřela. 

V rukách stoupenců kalicha 

Prostřednictvím sňatku přešla pevnost na Jana z Hradce, jehož syn Menhart patřil k nejmocnějším odpůrcům Jiřího z Poděbrad v řadách umírněných kališníků. Jako nejvyšší purkrabí Království českého se před Jiřím dokonce pokusil ukrýt české korunovační klenoty, které na čas odvezl právě na Velhartice. Potom, co Jiří Menharta z Hradce zajal a zbavil úřadů, dostali hrad noví vlastníci, mimo jiné Jiřího oddaný služebník a synovec jeho ženy Zdeněk Lev z Rožmitálu. 

V 15. století byl pevnostní systém Velhartic kvůli rozvoji dělostřelectva modernizován. Zdokonalila jej nová hradba, příkop a bašty, vyrostly zde také nové hospodářské budovy včetně pivovaru. Hlavní dominanty Velhartic však pocházejí z období gotiky. Především je to jižní palác a Rajský dům, palác rozkládající se na nejvyšším místě hradní skály, z kterého dodnes zůstaly pouze obvodové zdi. Oba paláce původně spojovala jen hradební zeď. Třetí dominantu představuje donjon, mohutná obytná věž, nazývaná podle podobnosti s tvarem nádoby na vodu Putna. Původně se do ní nedalo vstoupit jinak než po padacím mostě v prvním patře, ale v 19. století byl do ní proražen nový vchod.

Jádro hradu a Putnu spojuje unikátní architektonický prvek – zhruba deset metrů vysoký kamenný most, zakončený na obou stranách padacími mostky. Díky tomu se mohli obránci hradu v případě nouze uzavřít v Rajském domě nebo v Putně, a odtud vést nadále účinný odpor. 

Po porážce českého stavovského povstání se stal držitelem Velhartic generál Martin de Hoeff Huerta. Tento Nizozemec se v císařských službách domohl značného majetku a Velhartice byly jedním z panství, která zakoupil roku 1628. Do dnešních dnů po Huertovi zůstaly zkazky o jeho krutosti během pobělohorské rekatolizace, nicméně i přesto se zasloužil o rozvoj Velhartic. V době, kdy panství získal, už byl hrad ve špatném stavu, a tak k jižnímu paláci přistavěl palác nový, jenž nese jeho jméno. Starý gotický hrad tím získal svůj pozdně renesanční doplněk.

Image

Čtěte také

Zajícův drak: Jak se dostal krokodýl nilský na hrad Budyně?

Obvyklé doporučení říká, že dospělý člověk by měl spát 7–9 hodin denně, aby si zachoval dobré fyzické i psychické zdraví. Nedostatek spánku totiž ovlivňuje nejen naši pozornost a náladu, ale také zvyšuje riziko srdečních onemocnění, cukrovky, mrtvice, obezity či deprese. Přesto existují jedinci, kterým stačí jen 4 až 6 hodin spánku denně. Jsou přitom svěží, zdraví a bez známek únavy.

Podle nové studie zveřejněné v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences za tímto zvláštním spánkovým fenoménem může stát specifická mutace v genu salt-inducible kinase 3 (SIK3). Konkrétně se jedná o bodovou mutaci označovanou jako N783Y, která mění strukturu proteinu SIK3 natolik, že ovlivňuje jeho funkci v regulaci spánku.

Protein SIK3 je typ enzymu známý jako kináza, který přenáší fosfátové skupiny na jiné proteiny a tím reguluje různé buněčné procesy. Výzkum ukazuje, že právě takové procesy hrají důležitou roli v řízení cyklů spánku a bdělosti.

Genetická mutace

Vědci v rámci svého výzkumu identifikovali zdravou a velmi aktivní 70letou ženu, která tvrdila, že spí pouze 3 hodiny denně. Pomocí náramkového zařízení, které měří pohyb během spánku, ale zjistili, že její reálný průměrný spánek činil 6,3 hodiny denně – stále pod obvyklým doporučením, ale bez negativních následků. Následně provedli analýzu její DNA metodou celogenomového sekvenování exomu a identifikovali právě mutaci SIK3-N783Y. 

Aby výzkumný tým ověřil, že právě tato mutace způsobuje kratší potřebu spánku, geneticky upravili laboratorní myši tak, aby měly stejnou mutaci. Výsledek? Myši se zmutovaným genem spaly v průměru o 30 minut méně než kontrolní skupina – což je u myší významný rozdíl.

Počítačové modelování ukázalo, že tato mutace narušuje schopnost proteinu SIK3 přenášet fosfáty, což pravděpodobně vede k redukci potřebné doby spánku. To je v souladu s předchozími poznatky o tom, že narušení některých enzymatických drah může měnit spánkové potřeby.

Dosud bylo identifikováno pět různých mutací ve čtyřech genech (DEC2, ADRB1, NPSR1 a GRM1), které mohou způsobovat přirozenou potřebu kratšího spánku. Mutace v SIK3 tak rozšiřuje tento seznam a zároveň potvrzuje, že gen SIK3 je evolučně konzervovaný a pravděpodobně hraje klíčovou roli ve spánkové regulaci napříč druhy.

Co z toho plyne? Ačkoli být přirozeným krátkým spáčem zní lákavě, tento stav je velmi vzácný a většina lidí jej nikdy nedosáhne bez následků. Ale pochopení genetických základů spánku může vést k vývoji nových léčebných strategií — ať už půjde o zmírnění následků nespavosti, nebo optimalizaci spánku v náročných profesích, kde je spánek luxusem.

Image

Čtěte také

Osvědčené tipy pro zdravý spánek: Jak přes noc opravdu dobít baterky

Sépie, konkrétně druhy sépie obecná (Sepia officinalis) a sépie trpasličí (Sepia bandensis), umí nejen měnit barvu těla či napodobovat okolí, podle nové studie zřejmě také dokážou komunikovat prostřednictvím složitých pohybů svých chapadel.

Znaková řeč pod hladinou

Vědci identifikovali čtyři specifické a opakující se signály, které sépie vysílají pomocí ladných a někdy až tanečně působících pohybů chapadel, které jim patrně slouží ke dorozumívání.

Výzkumný tým vedený neurovědkyní Sophií Cohen-Bodénèsovou a Peterem Nerim zaznamenal dosud nepopsané chování, kdy sépie opakovaně předváděly výrazné pohyby chapadel. Badatelé v nich identifikovali čtyři základní „signály“: nahoru, do strany, přemet a koruna.

Když popsanou čtveřici gest badatelé přehráli jiným sépiím, ukázalo se, že hlavonožci na ně reagovali vlastními gesty – často jinými, než jaká právě viděly. Podle autorů to naznačuje, že nejde o pouhé napodobování, ale o možnou formu komunikace s konkrétním významem.

Vibrační signály

Vědci navíc použili podvodní mikrofon, aby zachytili jemné vibrace vody vznikající při těchto gestech. Když pak vibrace bez obrazu přehráli jiným sépiím, ty na ně opět reagovaly vlastními signály. Podle vědců jde o vůbec první důkaz, že tito hlavonožci mohou používat hmatovou komunikaci založenou na tlakovém vlnění vody. Vibrace pravděpodobně vnímají pomocí tzv. statocyst (orgánů rovnováhy) nebo citlivých buněk v kůži, podobných rybí postranní čáře.

Zajímavé je, že oba sledované druhy sépií se v přírodě geograficky nepřekrývají a žijí spíše samotářsky. To vyvolává otázky, k čemu slouží tato forma komunikace. Podle vědců mohou sloužit při lovu (například ke zmatení kořisti), k obraně před predátory, nebo dokonce ke spolupráci při mezidruhovém lovu – což je u hlavonožců známo například u chobotnic.

Ačkoli ještě nelze mluvit o „znakové řeči“ v pravém slova smyslu, protože chybí jasně definované významy jednotlivých signálů v konkrétním kontextu, výsledky studie přispívají k rostoucímu poznání inteligence těchto fascinujících tvorů.

Image

Čtěte také

Barevný paradox: Hlavonožci umí měnit barvy, přestože jsou barvoslepí