Kočičí oči fascinuji nejen milovníky zvířat, ale i vědce. Zatímco většina divoce žijících druhů savců má omezenou škálu barev očí – nejčastěji tmavě hnědé, žluté nebo černé – divoké kočky vykazují v tomto směru překvapivou pestrost: od jantarových a zelených po šedomodré oči. Co stojí za touto evoluční zvláštností?

Šedá jako mezistupeň evoluce

Zkoumat evoluci barev očí je extrémně složité – fosilie barvu očí nezachovávají, preparované exempláře mají nejčastěji skleněné oči a většina atlasů zobrazuje jen jednu barevnou variantu.

Biolog Julius Tabin z Harvardovy univerzity a jeho kolegyně Katherine Chiassonová se proto rozhodli využít netradiční zdroj – tisíce fotografií divokých koček z databáze iNaturalist.org. Vědci snímky zpracovali pomocí metody zvané rekonstrukce předků. Ta umožňuje odhadnout vlastnosti dávno vyhynulých druhů na základě těch současných. V tomto případě algoritmus mapoval barvy očí na „rodokmenu“ kočkovitých šelem a dopočítával pravděpodobnou barvu očí u společných předků.

Výsledky ukazují, že první odchylka od běžné hnědé byla šedá barva očí – vzniklá kombinací středního množství dvou melaninových pigmentů: eumelaninu (hnědo-černý) a pheomelaninu (červeno-žlutý). Jakmile se objevily šedé oči, otevřela se cesta k odstínům zelené a modré.

„Je to jako nahlédnout do očí dávného předka všech koček,“ popisuje Tabin. Jakmile se objevila určitá rovnováha pigmentů, variabilita začala rychle růst.

Záhada diverzity

Vědci se následně pokusili zjistit, zda má barva očí nějaký funkční význam – tedy zda souvisí s prostředím, zbarvením srsti nebo loveckým stylem daného druhu. Výsledek? Žádná významná korelace.

Na rozdíl od domestikovaných psů, u nichž například modré oči u huskyů vznikly díky lidskému šlechtění, není u divokých koček jasné, proč došlo k tak výrazné barevné diverzitě. Jako možné vysvětlení se nabízí sexuální výběr – tedy preference určitých barev očí u potenciálních partnerů. Jde ale jen o těžko ověřitelnou hypotézu – testovat něco takového u plachých, volně žijících koček je téměř nemožné.

Přestože někteří odborníci, jako evoluční bioložka Arianna Passarotto z Glasgowské univerzity, upozorňují na rizika práce s nekontrolovanými fotografiemi z internetu, výzkum označuje za ambiciózní a inovativní. Výzkum biologů Harvardovy univerzity v každém případě otevírá nové otázky a zároveň ukazuje, že i zdánlivě okrajové znaky jako barva očí mohou mít hlubší evoluční význam – stačí jen najít způsob, jak je správně číst.

Image

Čtěte také

Modré, zelené, oříškové? Ve skutečnosti máme všichni oči hnědé

Ještě v roce 2017 mělo lidstvo zmapováno pouhých šest procent mořského dna. Dnes je to zhruba čtvrtina, což je sice podstatný nárůst, ale stejně nám ještě v tomto směru zbývá moře práce. Pokud ale jde o mořské hlubiny, lidé dodneška přímo pozorovali zatím jen naprosto mizivé procento rozlohy hlubokomořského dna.

Mořské hlubiny představují místa, kde je oceán hlubší než 200 metrů. Ve skutečnosti jde o nejrozšířenější typ prostřední na Zemi. Hlubokomořské dno pokrývá asi 66 procent povrchu Země a je kriticky významné pro celou řadu procesů, které na naší planetě probíhají. Je tak jistou ironií, že hlubokomořské dno pro nás zůstává nejméně známým prostředím.

Neznámé hlubiny

Katherine Bellová z neziskové organizace Ocean Discovery League a její spolupracovníci nedávno odhadli, jak velkou část hlubokomořského dna lidé přímo pozorovali. Za tím účelem zpracovali rozsáhlý soubor dat, který zahrnoval celkem 43 681 podmořských expedic uskutečněných odborníky ze 14 zemí.

Z analýz týmu Bellové, jejichž závěry zveřejnil vědecký časopis Science Advances, vyplynulo, že lidé vizuálně prozkoumali zhruba 2 130 až 2 823 kilometrů čtverečních dna mořských hlubin. To představuje pouhou jednu tisícinu procenta rozlohy hlubokomořského dna.

I toto nepatrné množství mořského dna navíc nepředstavuje reprezentativní vzorek. Naprostá většina ponorů, při nichž lidé viděli dno, se odehrála do vzdálenosti 370 kilometrů od Spojených států, Japonska a Nového Zélandu. Tyto tři státy společně s Francií a Německem jsou rovněž zodpovědné za 97 procent pozorování hlubokomořského dna. Lidstvo má evidentně v průzkumu vlastní planety co dohánět.

Image

Čtěte také

U Špicberků byla objevena doposud neznámá oblast hydrotermálních průduchů

Zemská orbita se mění v nebezpečné smetiště. Podle NASA kolem planety krouží více než 100 milionů kusů vesmírného odpadu – od miniaturních úlomků až po zbytky nefunkčních satelitů a raket. Tyto objekty už způsobily téměř 400 nehod, které vyprodukovaly další smetí.

V lednu 2025 byla zveřejněna alarmující zpráva upozorňující na rostoucí riziko, které vesmírný odpad představuje pro letectví. V březnu muselo být v USA kvůli dopadu trosek z nepovedeného startu zrušeno 240 letů. A na konci letošního dubna musela Mezinárodní vesmírná stanice uskutečnit už 41. úhybný manévr kvůli fragmentu čínské rakety z roku 2005.

Hrozba pro každodenní život

Co by se stalo, kdyby vesmírné smetí vyřadilo z provozu americké satelity? Přestaly by fungovat služby jako GPS, Google Maps nebo online bankovnictví. Uzemněná letadla, chaos na burze, selhávající komunikace záchranných složek a armády – to vše by mohlo nastat během několika hodin. Jelikož GPS infrastruktura generovala za posledních 33 let ekonomický přínos ve výši 1,4 bilionu dolarů, její narušení by mohlo USA stát až miliardu dolarů každý den.

Navzdory těmto varováním americká vláda stále neuznává vesmírnou infrastrukturu – tedy satelity a související systémy – jako oficiálně kritickou infrastrukturu. To znamená, že pro její ochranu chybí dedikovaný rozpočet, odpovědnostní struktura i koordinace mezi úřady.

Pro většinu sektorů, které jsou za kritické považovány (energetika, komunikace, finance), jsou přitom satelity a vesmírná infrastruktura zcela nezbytné. Každý další úlomek na oběžné dráze zvyšuje pravděpodobnost, že dojde k velkému výpadku. A pokud nezačneme vesmírnou infrastrukturu vnímat jako klíčovou součást národní bezpečnosti, můžeme se jednoho dne probudit ve světě, kde přestaly fungovat služby, bez kterých si dnes už život neumíme představit.

Image

Čtěte také

Odpadky na oběžné dráze Země: Jak vznikají a co s nimi můžeme dělat?

Zkáza Hirošimy a Nagasaki v létě 1945 dala tušit, jaká bude podoba budoucí války. V době zhoršujících se vztahů se Sovětským svazem a počínajících závodů ve zbrojení ve druhé polovině 40. let slibovaly nukleární zbraně možnost případný konflikt ukončit jediným drtivým úderem; o to více v situaci, kdy by síly NATO nevyhnutelně čelily výrazné početní převaze konvenčních zbraní. 

První plány na nasazení jaderných zbraní proto začaly vznikat přibližně dva roky po konci druhé světové války. Prezident Harry Truman přitom až do konce 40. let považoval atomové bomby za apokalyptickou zbraň, kterou byl ochoten použít pouze jako poslední záchranu v zoufalé situaci. 

Málo informací i nosičů

Úvodní plány jaderného úderu tak přicházely na svět jen velmi obtížně a musely překonat řadu výzev. Výběr vhodných cílů omezovala absence dostatečně přesných map SSSR. Zpočátku tak museli vzít stratégové zavděk mapami z dob před druhou světovou válkou, v nejlepším případě pak z průzkumných fotografií pořízených německou Luftwaffe. Na základě těchto skromných informací proto nakonec padlo rozhodnutí vést nukleární útok na velká města s cílem podlomit vůli sovětského lidu k boji. 

Druhou výzvu představoval nedostatek zbraní i jejich nosičů. I kvůli výše zmíněným civilním restrikcím mělo americké letectvo v roce 1948 k dispozici méně než 50 pum a sotva 30 bombardérů schopných je nést. Rozsah prvních plánů se proto odvíjel od počtu dostupných zbraní; zatímco plán Broiler z roku 1947 zahrnoval 34 bomb shozených na 24 měst, o dva roky novější plán Offtackle již počítal s 220 zbraněmi, 104 cíli a rezervou 72 pum pro případný opakovaný útok. 

Příliš mnoho cílů

Tyto první plány se nicméně už od začátku setkávaly s hlasitou kritikou vojenských i civilních představitelů. Jednou z hlavních výtek byly chybějící odhady účinnosti náletů atomových bombardérů na sovětskou ekonomiku a bojeschopnost. Stejně tak plány nezahrnovaly důležité infrastrukturní cíle mimo města či možnosti úderů přímo proti ozbrojeným silám. Vojenští představitelé pak kromě chybějících průzkumných informací kritizovali i vysoký počet cílů a jejich vzájemnou izolaci zvyšující počet potřebných zbraní.

Na základě těchto připomínek se plány postupně prohlubovaly. Kromě snahy o podlomení sovětské morálky přibyl i druhý strategický cíl v podobě průmyslových a infrastrukturních objektů (rafinerie, chemičky, zbrojovky, elektrárny apod.). V roce 1950, rok po prvním sovětském nukleárním testu, přibyla i třetí kategorie cílů zahrnující jaderný program a arzenál komunistické země. Od roku 1951 pak tvorba plánů nukleárních útoků přešla pod Velení strategického letectva (SAC), které slučovalo veškeré bombardovací (a později i raketové) síly.

Důstojníci SAC následně vypracovali vlastní plán EWP 1-49, podle nějž měly bombardéry během 30 dní shodit 133 nukleárních pum na vybraná města a souměstí. Mezi cíli kromě Moskvy figurovaly například Leningrad, Vladivostok, Irkutsk, průmyslové oblasti Donbasu či významné objekty napříč Povolžím. Místo konkrétních cílů pak SAC vytyčilo dopadové body tak, aby se maximalizoval počet objektů zničených jednou bombou. Dopadový bod umístěný na Kremlu se tak například posunul  o necelé dva kilometry na jih, kde by atomová puma mohla zároveň zničit i blízkou elektrárnu. 

Nové vedení, nové priority

Přelom v uvažování o jaderných zbraních nastal v lednu 1953, kdy Trumana na prezidentském postu vystřídal Dwight Eisenhower. Bývalý nejvyšší velitel spojeneckých sil na západní frontě zastával v poválečném období funkci náčelníka generálního štábu a v letech 1951–1952 působil i jako první nejvyšší velitel sil 
NATO. Na těchto pozicích se mimo jiné zúčastnil výběru cílů pro jaderné údery a v jeho gesci se po jistou dobu nacházel i celý americký nukleární program.

Na základě zkušeností získaných na těchto postech pak Eisenhower v roce 1953 schválil novou bezpečnostní politiku stojící na třech pilířích – schopnosti provést drtivý odvetný úder při ohrožení národních zájmů USA, připravenost států NATO na obranu Evropy před vojsky východního bloku a obranu domácí fronty. 

Prvního cíle chtěl Eisenhower dosáhnout rozsáhlou expanzí arzenálu SAC, vnímaného jako hlavní úderná síla Spojených států. Cestou k druhému cíli se stal rozvoj taktických jaderných zbraní, které mohly být shazovány i ze stíhacích a námořních letounů. Motivací k obraně USA se pak stala rostoucí nukleární hrozba ze strany SSSR: v roce 1955 americká rozvědka odhadovala, že komunistické impérium disponuje nejméně 1 300 jadernými bombardéry schopnými zaútočit na cíle v USA. Již v roce 1953 se proto seznam cílů SAC rozšířil o 409 sovětských letišť, z nichž mohly tyto letouny startovat.

Arzenál roste

Realizace Eisenhowerovy politiky podnítila nevídaný rozmach amerických jaderných sil. Inventář SAC se do roku 1953 rozrostl na 1 500 bombardérů, z toho 1 000 schopných nést nukleární zbraně. Jaderné pumy se stávaly účinnějšími a brzy jimi bylo možné vyzbrojovat i taktické a stíhací bombardéry. V druhé polovině 50. let přišly do arzenálu první balistické střely středního a dlouhého doletu, zatímco od roku 1959 zařazovalo US Navy raketové ponorky třídy George Washington schopné nést 16 balistických střel Polaris. Do konce Eisenhowerova funkčního období již arzenál čítal 1 849 jaderných bombardérů a 90 balistických střel.

Tento rozvoj však měl i jeden výrazný nežádoucí efekt – decentralizaci procesu plánování jaderných úderů. Kromě letectva totiž nyní atomové zbraně vlastnily i námořnictvo a armáda, které k tvorbě plánů přistupovaly na základě zcela odlišných parametrů. Vzniklé tři sady plánů se v řadě cílů shodovaly, v jiných se naopak vylučovaly. 

Od roku 1955 v Pentagonu každoročně probíhala konference zástupců složek ozbrojených sil, kteří tam porovnávali své seznamy cílů a snažili se zabránit duplicitám. Jak ale ukázaly válečné hry, více než 300 cílů zůstávalo společných; v praxi by to znamenalo nejen plýtvání zbraněmi na již zničené cíle, ale také ohrožení vlastních jednotek.

Image

Čtěte také

Jaderné doktríny velmocí: Jak se měnily strategie pro použití jaderných zbraní

Bakterie pseudomonáda Pseudomonas aeruginosa patří k obávaným patogenům způsobujícím nebezpečné nemocniční infekce. V mnoha případech jsou rezistentní vůči celé řadě antibiotik a produkuje biofilmy – velmi odolné povlaky, v nichž bují bakteriální infekce. Léčba onemocnění vyvolaných touto bakterií bývá obtížná.

Aby toho nebylo málo, mikrobiologové britské Brunelovy univerzity v Londýně nedávno přišli s dalším velmi znepokojivým zjištěním, podle něhož tyto pseudomonády dovedou konzumovat plasty. Konkrétně šlo o polykaprolakton, biologicky rozložitelný plast, který se využívá při výrobě zdravotnického materiálu, včetně nití do stehů, obvazů, stentů, náplastí nebo chirurgických sítěk. Zneklidňující zjištění nedávno přinesl odborný časopis Cell Reports.

Patogen se zálibou v plastu

Vedoucí výzkumu Ronan McCarthy je přesvědčený, že budeme muset přehodnotit naše představy o tom, jak tyto patogeny žijí v nemocničním prostředí. Odborníci se totiž až doposud domnívali, že patogeny obecně nemohou degradovat plasty používané ve zdravotnictví. Za jiných okolností by šlo (vzhledem k zahlcení světa plasty) o pozitivní zjištění, ale u patogenu je to ale problém.

„Jak se zdá, plasty mohou být pro patogeny potravou,“ přiznává McCarthy. „To znamená, že patogeny s touto schopností mohou v prostředí nemocnice přežívat déle. Co je ještě horší, medicinská zařízení a materiály, která obsahují plasty, mohou být náchylná k degradaci bakteriemi, a to i v těle pacienta.“

Badatelé izolovali z kmene pseudomonád pocházejícího ze zranění na těle pacienta enzym Pap1. Laboratorní testy odhalily, že tento enzym rozloží 78 procent plastů ve vzorku za týden. Také se ukázalo, že bakterie mohou zmíněný plast používat jako jediný zdroj uhlíku. Velkou nepříjemností rovněž je, že fragmenty rozloženého plastu posilují odolnost biofilmu pseudomonád, což dále ztěžuje léčbu infekce.

Image

Čtěte také

Plastový odpad nám přerůstá přes hlavu. Existuje cesta, jak odvrátit plastokalypsu?

Astronomové z Kalifornské univerzity v Berkeley se pochlubili podařeným úlovkem. Podařilo se jim zachytit událost TDE (Tidal disruption event), tedy „vycucnutí“ hvězdy černou dírou. Dodnes vědci zaznamenali takových událostí asi stovku, tentokrát šlo ale o zcela mimořádný případ.

Yuhan Yaová a její spolupracovníci zachytili událost označenou jako AT2024tvd v galaxii vzdálené 600 milionů let. Díky pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu, vesmírné rentgenové observatoře Chandra a soustavy radioteleskopů Very Large Array zjistili, že supermasivní černá díra, která má událost TDE „na svědomí“, se nenachází v centru dotyčné galaxie. Jde o první známý případ tohoto druhu.

Apetit potulných černých děr

Viníkem je podle vědců supermasivní černá díra o hmotnosti asi milionu sluncí, která se podle přesných měření s využitím Hubbleova dalekohledu nachází asi 2 600 světelných let od centra dotyčné galaxie. Nejde o jedinou černou díru v tomto koutě vesmíru – samotná galaxie má ve svém středu mnohem hmotnější objekt – černou díru s hmotností 100 milionů sluncí. Obě černé díry podle vědců existují zcela nezávisle a nejsou nijak gravitačně propojené.

Na otázku kde se vzala menší černá díra, vědci zatím odpověď nemají. Možná jde o pozůstatek menší galaxie, která se před miliardami let srazila s touto. Nebo mohla být vystřelena z galaktického jádra po gravitační interakci tří černých děr – fenomén, který předpovídá teorie, ale jen zřídka se podaří jej pozorovat.

V každém případě jde ale o první případ, kdy optické průzkumy oblohy zaznamenaly TDE mimo galaktické centrum. Dosud se všechny takové jevy spojovaly s centrálními černými děrami. Tato událost proto otevírá zcela nové možnosti v hledání „toulavých“ černých děr, které dosud zůstávaly skryté.

Image

Čtěte také

Blízká supermasivní černá díra roztrhala hvězdu třikrát hmotnější než Slunce

Zemská zřízení království českého, jak se tento zemský zákoník oficiálně nazýval, se začala formovat dlouho před tím, než je roku 1500 schválil Vladislav II. Jagellonský. Když o deset let dříve získal vedle české ještě i uherskou korunu, přesunul královskou rezidenci z Prahy do Budína. Praha přišla o postavení výsadního města a spolu s tím ztratili představitelé českých stavů přímý vliv na panovníka. Stejně tak se král odřízl od dění v českých zemích a stavové postupně ovládli zákonodárnou, výkonnou i soudní moc v zemi. 

Šlechta proti městům 

Situace v oněch časech nebyla idylická, a to hlavně kvůli narůstajícím rozporům mezi městy a šlechtou. Urození páni a níže postavení rytíři byli přesvědčeni, že mají na výkon veřejné moci větší právo. K tomu se přidalo zasahování do středověkých městských privilegií a novinka v podobě podnikání šlechticů v oblasti pivovarnictví, jež výrazně poškozovalo várečné právo měst. 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 15. století se ustálila převaha šlechty nejen vůči vladaři, ale i ostatním stavům, a tak se šlechtici rozhodli využít situace a sepsat nová zemská práva. O zákoníku se jednalo už na českém zemském sněmu roku 1487, ale až po dvou letech vznikla komise, která se měla jeho sepsání věnovat. Z jejího pera vzešly jednotlivé body, ve kterých se zaobírala například vztahem krále vůči šlechtě a jejím politickým právům, omezením hospodářských práv poddaných, otázkou cel nebo ustanoveními o minci. 

V roce 1497 vyzval Vladislav II. na českém sněmu stavy, aby o zemských záležitostech jednaly jen mezi sebou a usnesení mu předkládaly pouze k potvrzení, zda mohou být včleněna do zemských desek a tím definitivně stvrzena. Na sněmu se král navíc vzdal práva odúmrti (přechodu majetku bez dědice na panovníka) a rozdělil zemské úřady mezi příslušníky obojí šlechty a měst. 

Královská města vyšla v tomto „dělení“ nejhůř ze všech. Více získalo rytířstvo, jasným vítězem se však stala vyšší šlechta. Střetnutí mezi aristokraty a zástupci měst následně probíhalo na několika frontách s jediným výsledkem: páni a rytíři se rozhodli města na zemské sněmy nezvat. 

Překvapení pro měšťany 

V červnu 1498 vznikla již zmíněná komise pověřená přípravou článků budoucího zemského zřízení. Jejími členy se stalo šest pánů a jedenáct rytířů. Při přípravě byli užiteční hlavně členové komise z řad rytířstva, převážně úředníci zemských desek a přísedící zemských soudů. Návrh osmdesáti článků schválený sněmem předložila komise králi na listopadovém sněmu v Prešpurku.

Jednání se zúčastnily všechny tři stavy a vše proběhlo bez námitek, práva měšťanů nebyla zatím nikde zpochybněna. Tak vzniklo v listopadu 1499 takzvané Prešpurské zůstání, které se později stalo součástí nového zemského zřízení. Vladislavské zřízení fakticky schválil na český sněm v březnu roku 1500. Představitelé šlechty následně obešli nejen stanovisko měst, ale i samotného Vladislava II., když zákoník poslali do tisku bez králova schválení. Slabý vladař se touto otázkou příliš nezaobíral, přestože královská moc byla omezena pouze na arbitrážní a ceremoniální funkce, udělování amnestií a erbů a reprezentování království. 

O to větší problémy nastaly se zněním zřízení vůči městům, která se fakticky stala poddanými krále, jenž je zastupoval v celozemských záležitostech. Změny vycházely hlavně ze dvou článků, které vyšly ve zcela odlišném znění, než v jakém byly uvedeny v Prešpurském zůstání. Tvůrcem těchto úprav z přelomu let 1499 a 1500 byl Albrecht Rendl z Oušavy, a zřízení tak měšťané nazývali „práva Rendlova“. Oprávněně se cítili podvedeni, nepustili se však do otevřeného boje. Snažili se alespoň udržet svá hospodářská práva, obnovit třetí hlas na sněmu a právo povinování pouze městskému soudu. 

Uspěchaný tisk 

Komise použila k vytvoření textu zápisky v zemských deskách a poté řadu norem upravujících vztahy ústavní, správní, trestní, rodinné i majetkové. V preambuli se poukazuje hlavně na boj o sepsání zvykového práva a panovníkův souhlas s vydáním zřízení. Následuje zkratkovitý nástin obsahu a jednotlivé kapitoly. Velký význam mělo vymezení královské moci vůči českým zemím i stavům a také organizace a řízení šlechtických soudů, hlavně zemského, a úřadu zemských a dvorských desek. Nejstarší dochovaný výtisk zákoníku pochází z 18. července 1500 a vydali jej Petr a Zdeněk ze Šternberka.

Práce pravděpodobně probíhala ve spěchu, což naznačují drobné nepřesnosti jako opakující se články i špatná grafická úprava. Tiskaři úmyslně ponechali mezi jednotlivými články mezery, jež měly sloužit pro pozdější doplnění. Text byl nepřehledný i proto, že jednotlivé články postrádaly číslování. To doplnil v roce 1527 Racek Doubravský, když pořizoval latinský překlad zřízení (Constitutiones Terrae) pro Ferdinanda I. 

Zemské zřízení vyšlo ještě třikrát, a to bez výraznějších změn. Nahradilo jej až Obnovené zřízení zemské z roku 1627. Na Moravě, jež měla vlastní zemský sněm, Vladislavské zřízení zemské nikdy neplatilo. Místo toho se Moravané řídili Knihou tovačovskou a Knihou drnovskou.

Image

Čtěte také

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu

Mladíci, kterým se zdá, že si nikdy nenajdou přítelkyni a zůstanou celý život sami, tu nejspíš byli vždycky – stejně jako podobně smýšlející dívky. Ale zatímco v minulých staletích pomáhaly problém řešit vesnické dohazovačky, současní solitéři si svou frustraci vybíjejí na sociálních sítích. Internet jim umožňuje situaci nejen sdílet, což by samo o sobě nemuselo být vůbec škodlivé, ale také si svůj zoufalý pocit a z něj pramenící radikální názory s přispěním ostatních upevňovat. 

Zmínění jedinci se pak často stavějí do role nepřátel žen, potažmo celé společnosti, která podle nich za veškeré jejich neštěstí může. V extrémních případech tak cesta osamělých mužů vede až k násilnému chování. Život běžného incela neboli mladíka v nedobrovolném celibátu, z anglického „involuntary celibate“, tudíž není nijak záviděníhodný. 

O povaze zmíněného fenoménu vzniklo nemálo studií, a máme tedy dostatek dat, abychom pochopili jeho podstatu: Typický incel je zpravidla mladý bílý heterosexuál žijící v rozvinuté zemi, často student s vyšším IQ. Mnohdy jde o jedince, který má problém s vytvářením sociálních kontaktů. V dětství byl terčem šikany a nezřídka jím stále je. Při pokusech navázat milostný vztah a získat sexuální zkušenosti jej dívky opakovaně odmítají. 

Dotyčný pak dochází k závěru, že je beznadějně neatraktivní a že na uvedeném stavu nelze nic změnit. Jeho frustrace se dokonce může překlopit do naprostého odporu k ženám a pohrdání jimi. Tito muži potom tráví na internetu čas diskusemi se stejně postiženými protějšky, nekonečným hraním her či sledováním pornografie, kvůli níž jsou jejich nerealizované touhy ještě bolestnější.

Ženy patří do kuchyně!

Radikální skupiny incelů už delší dobu spočívají v hledáčku organizací zabývajících se extremismem, protože jejich chování může být nebezpečné pro ně samotné i pro společnost. Nelehká životní situace totiž řadu z nich přivede ke světonázorům, které jsou velmi propracované a opírají se o vlastní názvosloví: V podstatě jde o svéráznou ideologii vycházející z myšlenky, že jsou incelové jak geneticky, tak společensky předurčeni, aby o ně ženy nejevily zájem. Něžné pohlaví údajně přitahují jen vysocí a pohlední „alfa samci“, zatímco jejich „beta“ protějšky mají smůlu.

Zároveň se ovšem podle incelů jedná především o problém současnosti. V dobách, kdy společnost víc svazovala tradiční pravidla a ženy si nemohly volit partnery tak svobodně, měli beta samci mnohem větší šanci na partnerský i manželský vztah. Dokud dámy běžně nepracovaly, potřebovaly muže k zajištění domácnosti a dětí. A protože těch přitažlivých je přece jen menšina, dostalo se i na jedince „druhé kategorie“. 

Dnes, kdy si dámy mohou vybírat, si dle popsané teorie zvolí vždy onoho krásného alfa samce. Incelové tedy nenávidí feminismus, jenž zbořil starý společenský řád, a považují za katastrofu, že ženy opustily svou tradiční roli. Atraktivní muže pak označují jménem Chad a přitažlivým dámám říkají Stacy.

Radikální řešení

Do hledáčku médií se incelové dostali především kvůli násilným skutkům páchaným členy jejich komunity. Prvním takovým se stal 22letý student Elliot Rodger, který v roce 2014 v kalifornské Isla Vistě zastřelil a ubodal šest lidí a dalších čtrnáct zranil. Nejdřív zavraždil své spolubydlící na koleji a poté zabíjel i náhodné kolemjdoucí na ulici. Na videích a v dopise na rozloučenou se prezentoval jako incel, který se svým činem mstí ženám, jež ho odmítají. Na závěr šíleného běsnění obrátil zbraň proti sobě.

V roce 2018 pro změnu 25letý student Alek Minassian najel v Torontu autem do davu a zabil deset lidí. Na internetu volal o pozornost slovy: „Rebelie incelů začala! Svrhneme všechny Chady a Stacy! Sláva Elliotu Rodgerovi!“ Na rozdíl od svého předchůdce však nyní dotyčný Kanaďan pobývá ve věznici, odkud už by se neměl nikdy dostat. 

Třetí hojně uváděný případ se pak odehrál rovněž v roce 2018, kdy 40letý Scott Beierle zastřelil v jógovém centru ve floridském Tallahassee dvě ženy, načež spáchal sebevraždu. Jeho řádění přitom mohlo být výrazně krvavější, kdyby se mu nezasekla zbraň. Také Beierle proslul nenávistí k něžnému pohlaví a svými neúspěchy v milostném životě.

Začalo to v dětství

Musíme si ovšem uvědomit, že popsané tři tragédie připadají na komunitu čítající možná i desetitisíce lidí a představují zoufalé řešení. Ve srovnání s dalšími internetovými komunitami do sebe uzavřených jedinců tak incelové netvoří výjimku, neboť i v jiných skupinách se najdou lidé páchající extrémní násilí. Samotáři v nedobrovolném celibátu navíc zpravidla pomýšlejí spíš na sebevraždu – a jejich souputníci je na sociálních sítích v daném záměru podporují. Průzkumy si všimly, že pokud se někdo pokouší tyto nešťastníky od úmyslu skoncovat se životem odradit, ostatní jej obvykle překřičí. 

Elliot Rodger v dopise na rozloučenou, který je ve skutečnosti manifestem o 141 stranách, velmi dobře nastínil, jak se mladý muž do pozice incela nenávidějícího společnost dostane. Jeho slova mají o to větší váhu, že podle fotografií šlo o poměrně hezkého mladíka. Dokazuje to, že incelství reprezentuje spíš mentální stav, který nemusí odrážet fyzický vzhled. 

Podle jedné z teorií trpí řada těchto mužů nějakou formou duševní choroby, navíc často nerozpoznané: Například dle studie časopisu Evolutionary Psychology Science z roku 2022 vykazovalo 75 % zkoumaných incelů klinickou depresi a 45 % úzkostnou poruchu. Nezřídka jde také o lidi s poruchou autistického spektra.

Blondýnky nemají zájem

V Rodgerově případě všechno začalo, když mu bylo sedm let a rodiče se rozvedli. Změna ho údajně velmi zasáhla, a otec si navíc brzy našel partnerku, která se sice k chlapci chovala poměrně dobře, ale později se stala zdrojem jeho frustrací. Trápilo ho, že otec tak snadno získal novou přítelkyni, zatímco on sám nikdy žádnou neměl. 

Další zlom přišel, když mu kamarád z chat roomu v pouhých jedenácti letech poslal fotografie nahých žen, což Elliotem otřáslo. Dva roky nato v internetové kavárně na vedlejším monitoru zahlédl pornofilm a údajně utrpěl další šok. Později špatně nesl, když mu přátelé vyprávěli o svých sexuálních zážitcích, a jeden z nich je měl dokonce nahrané v mobilu. Mladík se cítil méněcenný, býval i terčem šikany spolužáků a denně brečel. Připadal si neviditelný.

Situace se nijak nezlepšila ani na vysoké škole. Líbily se mu hlavně blondýnky, ale žádná o něj nejevila zájem. Rodger podlehl naivní představě, že začne dívky přitahovat, jakmile zbohatne. Snažil se tedy uvedenému cíli podřídit vše, ale dostavila se jen další frustrace, když spolužačky neoslovilo jeho značkové oblečení ani černé BMW. Elliot zveřejňoval videa s názvy „Proč tolik nenávidím holky?“ nebo „Život je tak nespravedlivý, protože mě holky nechtějí“.

Před svým hrůzným činem sdílel video, v němž prohlásil: „Posledních osm let, od chvíle, kdy jsem se dostal do puberty, jsem musel snášet život plný osamělosti, odmítání a nenaplněné touhy, protože o mě dívky nikdy nestály.“ 

Jak jim pomoct?

Nabízí se tedy otázka, jakým způsobem incelům ze spárů nesnesitelné frustrace pomoct. Často se doporučuje přivést je k uvědomění, že nemít v nějaké fázi života partnerský vztah a sex není nijak neobvyklé ani ponižující. Podporovat je v tom, že se hodnota člověka neodvíjí jen od milostných a erotických vztahů. A nabádat je, aby nehledali chybu v ženách či ve společnosti – ale zároveň aby ani sami sebe nepovažovali za neschopné a nepřitažlivé. 

Nejlepší variantou samozřejmě je, pokud si dokážou připustit problém a vyhledají psychologa. Zde je však nezřídka potřeba zásah rodičů, učitelů, případně přátel, protože nedůvěřiví incelové psychologickou pomoc obvykle odmítají. V obecnějším měřítku pak mohou uspět třeba alternativní internetová fóra, která jim umožní se otevřít, aniž by je utvrzovala v jejich názorech. 

Image

Čtěte také

Miliony samotářů: 10 zemí, kde mají muži problém s hledáním partnerky

Na severozápadě Saúdské Arábie vyrůstá v poušti u Rudého moře podivuhodné futuristické město The Line, které by měla tvořit jediná budova. Jde o gigantický horizontální mrakodrap, jehož délka by měla být 170 kilometrů a výška 500 metrů. The Line je součástí nesmírně ambiciózního urbanistického projektu Neom.

Mrakodrap v poušti

Pokud bude tento projekt alespoň z části dotažený do konce, radikálně promění Saúdskou Arábii – v The Line mělo žít asi 9 milionů obyvatel, což je zhruba čtvrtina dnešního obyvatelstva Saúdské Arábie. Současně jde o ohromný zásah do krajiny této pouštní země, který pochopitelně bude mít své následky.

Expert na fyziku a chemii atmosféry Donald Wuebbles, který spolupracuje na projektu Neom, se nedávno podělil o své obavy ohledně vlivu gigantických staveb Neomu na místní klima. Masivní konstrukce jako je The Line podle něj velmi pravděpodobně závažně naruší lokální klimatický systém. Wuebbles upozorňuje na možné nepředvídatelné změny v dešťových vzorcích, zesílení větrů nebo častějších písečných bouřích. To, co známe jako „městský tepelný ostrov“, může být v případě Neomu posunuto do extrému – a to kvůli jeho obřím rozměrům a konstrukčním zvláštnostem.

Emise, beton a 20 % světové oceli

Obří stavba s pláštěm tvořeným zrcadlovým povrchem může představovat problém pro místní ekosystémy, zejména pro ptactvo, které by mohlo být oslňováno či dezorientováno. The Line přitom není jediným prvkem projektu – patří sem také oblasti jako Oxagon, Epicon nebo Treyam, které společně tvoří ucelenou vizi budoucího high-tech regionu.

Dalším varováním je samotná výstavba. Neom podle dostupných informací spotřebuje až 20 % světové produkce oceli jen na projekt The Line. V oblasti zároveň vyrůstá obrovská cementárna, která má uspokojit potřeby výstavby. Emise spojené s touto výrobou mohou výrazně zatížit životní prostředí a jsou v ostrém kontrastu s deklarovanými ekologickými ambicemi projektu.

Navzdory ekologickým a klimatickým obavám výstavba pokračuje v plném tempu. První fáze The Line už roste a Saúdská Arábie nehodlá projekt zpomalit – i když čelí otázkám ohledně financování a proveditelnosti. Vedle Neomu probíhá i stavba dalších gigantických projektů jako Mukaab nebo JEC Tower.

Image

Čtěte také

Saúdové chystají věž, která překoná Burdž Chalífu i Jeddah Tower