Příprava kosmických sond na let do vesmíru probíhá v extrémně sterilních čistých prostorech – tzv. cleanroomech. V nich je za pomoci důmyslných technologií udržován co nejnižší obsah prachu, ale i mikroorganismů, jejichž přítomnost by mohla ovlivnit nesmírně citlivé přístroje sond. Prostředí v těchto prostorách je záměrně velmi nepříznivé pro živé organismy. Přesto, jak se ukazuje, i tam může vzkvétat život.

Ani kosmická sterilita nezabrání životu

Odborníci americké Laboratoře tryskového pohonu NASA a dalších institucí prozkoumali mikrobiální život v cleanroomech. Nalezli tam spoustu různých vysoce odolných bakterií, včetně 26 druhů pro vědu zcela nových. Detailní výzkum těchto bakterií by mohl přinést řadu cenných poznatků pro astrobiologii, a také pro vývoj nových biotechnologií.

Jak uvedl vedoucí projektu Alexandre Soares Rosado z Technické a přírodovědecké univerzity krále Abdalláha (KAUST) v Saúdské Arábii, cílem jejich výzkumu bylo prozkoumat možný přenos odolných mikrobů vesmírnými misemi a identifikovat druhy, které by mohly přežít nevlídné podmínky kosmického prostoru. Výsledky výzkumu zveřejnil odborný časopis Microbiome.

Vědci analyzovali genetickou výbavu objevených mikrobů a zjistili, že řada druhů, na které v cleanroomech narazili, disponuje velmi zajímavými geny, které jim poskytují značnou odolnost vůči záření i postupům dekontaminace, jaké se v čistých prostorech rutinně provádějí. Tyto geny souvisejí s opravami poškozené DNA, detoxifikací nebezpečných molekul nebo třeba s podporou metabolismu.

„Naše zjištění jsou nepochybně zajímavá pro ochranu Země i dalších planet před nežádoucí kontaminací,“ uvádí první autorka studie a Rosadova kolegyně z KAUST Junia Schultzová. „Námi objevené geny by rovněž mohly přispět k zajímavým inovacím v biotechnologiích, kde je po podobných genech značná poptávka.“

Image

Čtěte také

Život si cestu najde: Vzorky z planetky Ryugu kontaminovaly pozemské mikroorganismy

Politiku římského krále a pozdějšího císaře Karla IV. netřeba představovat. Desítky historiků vylíčily jeho skutky na stovkách stránek knih. Ovšem jen hrstka z nich se vyvarovala obecně známého idealizovaného obrazu a dovolila si představit nám Karla i v nepříliš lichotivém světle. Navzdory jejich snahám však největší Čech zůstává na neotřesitelné první příčce a k jeho jménu se vždy pojí přívlastky typu diplomat, stratég či schopný politik. 

Intrikující Otec vlasti 

Možná by se však hodilo jedním dechem doplnit ke Karlovi dodatečné informace. Diplomat? Rozhodně. A to za všech okolností, i kdyby ho zákulisní diplomacie měla dovést do temných uliček zapáchajících intrikami. Na poli strategie se zase čas od času projevoval jako tvrdý až bezskrupulózní hráč. Vždyť účel světí prostředky a někdy je třeba obětovat pro vyšší dobro mnohé. Třeba i dobrou pověst. 

Kauza takzvaného Lživaldemara mu jistě mezi současníky mnoho příznivců nezískala, čas byl však milostivý a jednu z nejrozporuplnějších akcí schopného, či lépe řečeno všehoschopného panovníka postupně uhladil. Nebo snad Karlovi křivdíme a starý muž, který se jednoho dne neočekávaně zjevil na prahu rezidence magdeburského arcibiskupa a prohlásil se za dávno zemřelého braniborského markraběte, byl skutečně tím, za koho se vydával? 

Vraťme se však na začátek našeho případu. Dne 14. srpna roku 1319 zemřel v Braniborsku tamější markrabě Valdemar z rodu Askánců. Nezanechal přímého dědice, a tak se země dostala do rukou jeho příbuzného Jindřicha Landsberského, ovšem jen na pouhý rok. Mladičký Jindřich totiž nečekaně brzy zemřel a strategicky výhodné Branibory opět osiřely. 

Nouze o další zájemce rozhodně nebyla, protože markrabě braniborský disponoval jedním ze sedmi kurfiřtských hlasů. O uprázdněný stolec stály doslova zástupy mocichtivých žadatelů a mezi nimi i tehdejší český král Jan Lucemburský. Snahy Lucemburků však vyšly naprázdno a do čela Braniborska se po zádech svého otce, římského krále a císaře Ludvíka z Wittelsbachu, vyšplhal jeho stejnojmenný syn. To se stalo jedním z důvodů, proč mezi oběma dříve spolupracujícími rody vzrostla propast nedůvěry a rivality natolik, že spolu soupeřily o moc a vliv v Evropě bezmála čtvrt století. 

Král a vzdorokrál 

Uplynulo dalších více než dvacet let, než se Braniborsko opět dostalo na přetřes. Jan Lucemburský v této době již dávno přenechal vládu svému synu Karlovi, který byl 11. července 1346 slavnostně zvolen římským králem – přestože byl tento trůn již obsazen. Římský panovník Ludvík z Wittelsbachu však dlouhodobě ztrácel podporu jak v říši samé, tak zejména u papežského stolce, který na něj dokonce nechal uvalit klatbu. A klatba byla účinný nástroj. Pokud nevyděsila samotného Ludvíka, alespoň zapůsobila na jeho dosavadní stoupence, kteří více či méně otevřeně přebíhali do lucemburského tábora. Zdálo se, že závěrečné měření sil bude nevyhnutelné, ale osud byl Karlovi IV. příznivě nakloněn a nechal Ludvíka nečekaně zemřít při lovu na medvěda. 

Rivalita mezi rody zažehnána nebyla. V Braniborsku totiž stále panoval syn zemřelého císaře Ludvík, který nyní začal proti Karlovi IV. spřádat síť tkanou všemi jeho odpůrci, jež se mu takřka po celé Evropě podařilo sehnat. Výsledkem jeho zarputilé snahy bylo zvolení takzvaného vzdorokrále, jímž nebyl nikdo menší než sám anglický král Eduard III. 

Karel IV. neměl vzdor v oblibě, ostatně jako každý vládce. Ze sedmi kurfiřtů hlasovalo pět pro něj, dva se však od jeho majestátu odklonili. První z nich, rýnský falckrabě Ruprecht, se nechal zlákat možností provdat svou dceru Annu Falckou za samotného římského krále a s Karlem se usmířil. Druhý odbojník, Ludvík Braniborský, byl však podstatně tvrdším protivníkem. A právě v okamžiku, kdy se již schylovalo k vojenskému tažení, se stal zázrak. Kdysi dávno zemřelý Valdemar Braniborský totiž vstal z mrtvých. 

Důkazy jsou jasné 

Jednoho srpnového dne roku 1348 z ničeho nic stanul údajný Valdemar před magdeburským arcibiskupem a přihlásil se ke svému dědictví. Jeho vysvětlení znělo jen stěží uvěřitelně. Horkokrevný Valdemar se totiž oženil s blízkou příbuznou Anežkou Braniborskou, a protože si záhy uvědomil nepatřičnost takového spojení, rozhodl se očistit svou duši kajícnou cestou do Jeruzaléma. Nejprve ovšem nechal svou osobu fiktivně zemřít a zástupné tělo cizího člověka položit se všemi poctami do markraběcí hrobky. Poté se inkognito vydal k Božímu hrobu, aby se zde modlil za spásu a odpuštění. Teprve po dvaceti devíti letech, když uviděl, že se Branibořanům daří zle pod špatnou Ludvíkovou vládou, se rozhodl vrátit a opět přihlásit ke svému dědictví. A světe, div se, nikdo neprotestoval. Iluze, byl-li to skutečně klam, se zdála dokonalá. Odpovídal prý totiž vzhled, chování, řeč i všechny nuance tvořící Valdemarovu charakteristiku. 

Tehdejší kronikář Beneš Krabice z Weitmile popsal celý případ následovně. „Povstala v zemi saské a sousedních zemí pověst, že markrabí braniborský Valdemar, o němž se věřilo, že před třiceti lety zemřel, nezemřel doopravdy, nýbrž že jeho smrt byla smyšlena a nyní že se vrátil k svému panství a že žádá, aby mu země jeho byla navrácena jakožto jeho majetek.“ 

Komise, která se následně sešla, aby posoudila pravost Valdemarova tvrzení, dala nakonec poutníkovi za pravdu. A my se můžeme jen domýšlet, jak musel Ludvík Braniborský skřípat zuby, že se Karlovy plány zase jednou beze zbytku naplnily. 

Velkolepý „špektákl“, neboli umně zinscenovaná show s happy endem pro českého a římského krále, bezpochyby nepřesvědčila všechny zúčastněné, jakkoliv se ke kauze nevyjádřili. Valdemar se každopádně pustil do znovudobývání svého kraje a předtím ještě stihl uznat volbu římského krále Karla IV. a slavnostně mu holdovat. 

Císař obrací 

Cesty zahraniční politiky byly, jsou a budou nevyzpytatelné. Ani tak zkušenému manipulátorovi, jako byl Karel, nevycházela taktika vždy beze zbytku a někdy se musel otáčet jako korouhvička na střeše, aby stihl reagovat na vývoj a všechny změny v říši. Plán s novým starým Valdemarem rozhodně vyšel. Samozvaný braniborský markrabě si podmaňoval čím dál větší území, jeho rival Ludvík však pochopitelně nechtěl složit zbraně bez boje. Nepřehledná situace v zemi zprvu českému králi vyhovovala. Syn někdejšího císaře Ludvík byl zaměstnán a neměl čas, finance a nejspíš ani chuť spřádat další úklady, které by vedly k omezení moci lucemburského panovníka, potažmo k jeho naprostému sesazení. 

Koncem čtyřicátých let se však karta začala obracet a mistrný taktik Karel se rozhodl zcela změnit směr dosavadního jednání. Nechal svolat novou komisi, která měla přezkoumat původní rozhodnutí a potvrdit nebo vyvrátit někdejší ortel. Pod Valdemarem se tak začal markraběcí stolec povážlivě naklánět, až se nakonec převrhl. Dne 14. února roku 1350 byl Valdemar Braniborský shledán podlým lhářem, dvojníkem a nehodným imitátorem zemřelého braniborského markraběte. Jako takový byl zbaven všech hodností a ponechán svému osudu, respektive libovůli znovu potvrzeného braniborského panovníka Ludvíka. Ten se oplatou za jemu příznivé rozhodnutí poddal římskému králi Karlovi, jehož podpořil svým kurfiřtským hlasem a jednou provždy mu slíbil věrnost. 

Viník, nebo oběť? 

Celá kauza byla uzavřena a náš Valdemar, nyní překřtěný na Lživaldemara, musel ustoupit novému kurzu v Karlově politice. Zlomený muž se zcela zničenou pověstí dožil kdesi v ústraní a zemřel o šest let později v Desavě (Dessau). Na pozadí faktů zůstává v našem vyprávění skryté zákulisí celého případu, které by rozkrylo, o co v něm skutečně šlo. Záleží jen na vás, zda si případ znovunalezeného markraběte vysvětlíte jako do detailu naplánovanou manipulaci ze strany ambiciózního Karla IV., nebo jako jeden zvláštní příběh člověka s neobyčejným osudem.

Image

Čtěte také

Jak usmířit královnu: Urážka Alžběty od Karla IV. dostala Čechy na pokraj války

Odpoledne 12. dubna 1945 americký viceprezident Harry Truman právě odpočíval po náročném dni, kdy předsedal senátu, když byl urgentně povolán do Bílého domu. Poté, co dorazil na místo, čekala jej zdrcující novina: třiašedesátiletý prezident Franklin Roosevelt utrpěl náhle mozkovou mrtvici, které podlehl, a Truman tak právě stanul v čele Spojených států amerických. Vůbec poprvé v historii USA se nový prezident ujímal úřadu v průběhu války. „Cítil jsem se, jako by na mne právě spadl měsíc, hvězdy i všechny planety,“ poznamenala později nová hlava světové velmoci. Bylo teď na něm, aby dovedl svou zemi k vítězství, a hlavně zajistil poválečné uspořádání světa.

Jako den a noc

Truman se přitom ocitl v nezáviděníhodné situaci. Nejenže zdědil složitě rozehranou zahraničněpolitickou partii, v níž jeho předchůdce vyjednával zejména s britským premiérem Winstonem Churchillem a sovětským diktátorem Josifem Stalinem, ale v mnoha věcech se ještě dostatečně neorientoval. Funkci viceprezidenta totiž vykonával teprve od ledna 1945, kdy v ní nahradil Henryho Wallace. Na seznámení se s administrativou prezidentské kanceláře tak měl necelé tři měsíce a o spoustě důležitých informací  – například o běžícím projektu Manhattan – se dozvěděl až po nástupu do Oválné pracovny. Byl také nováčkem ve světě diplomacie a v prvních týdnech a měsících úřadování tak do značné míry závisel na radách spolupracovníků.

Od svého předchůdce se přitom nový prezident zásadně lišil jak svou osobností, tak přístupem k politice. Roosevelt byl charismatický lídr, který se těšil oblibě jak u veřejnosti, tak u představitelů ostatních mocností. Vynikal velkorysostí v politickém i ekonomickém ohledu a neváhal štědře podporovat každého, kdo se mu jevil jako vhodný spojenec proti nacistickému Německu. Výborně vycházel se Stalinem, kterého familiárně oslovoval „Joe“, a několikrát se postavil na jeho stranu ve sporech s Brity. 

Truman naproti tomu ztělesňoval jakýsi stereotyp „obyčejného Američana“ té doby – syn farmářské rodiny v Missouri vynikal především pracovitostí a šetřivostí, pro jeho politickou kariéru byla typická ostrá kritika válečného plýtvání. Na rozdíl od jeho předchůdce mu byl vlastní pragmatismus a tam, kde Roosevelt snil o velkých nadnárodních organizacích a věčných přátelstvích, dělal Truman reálnou politiku. Typickou se pro něj stala též podezíravost, se kterou hleděl na komunistický Sovětský svaz. Také tyto jeho vlastnosti poznamenaly proměnu politických postojů Spojených států i světového uspořádání.

Držet kurs?

V politické linii Truman zprvu pochopitelně v mnoha ohledech navázal na Roosevelta. Ještě v den smrti bývalého prezidenta svolal jednání kabinetu, na němž si ujasnil současné priority. Hlavním cílem bylo co nejrychleji vítězně ukončit válku a uklidnit spojence i veřejnost. Večer vyšlo oficiální prohlášení Bílého domu, v němž stálo: „Svět si může být jistý, že budeme v této válce pokračovat, jak v Evropě, tak v Pacifiku, se vší vervou, jakou máme, a to až do vítězného konce.“ Po této stránce nebylo co řešit a Truman také navázal na Rooseveltovy dřívější snahy o zapojení Sovětského svazu do války s Japonskem. 

Právě vztahy s Moskvou se měly stát jednou z hlavních částí agendy nové hlavy USA. Když 23. dubna 1945 navštívil Washington lidový komisař zahraničních věcí Vjačeslav Molotov, v žádném případě neočekával, že jej nový americký prezident během jejich prvního setkání tvrdě konfrontuje kvůli postupu Sovětů ve střední a východní Evropě a porušování dřívějších dohod. Překvapený Molotov se ohradil, že není zvyklý, aby s ním někdo takto jednal. „Tak začněte dodržovat dohody a nikdo s vámi takto jednat nebude,“ odvětil tvrdě Truman. 

Příležitost poprvé se setkat s vrcholnými zástupci Spojenců se americkému prezidentovi naskytla na červencové konferenci v Postupimi. Své dojmy si zaznamenal do deníku: „Několik minut před dvanáctou jsem vzhlédl od stolu a ve  dveřích stál Stalin. Vstal jsem a vyšel mu vstříc. Natáhl ruku a usmál se. Udělal jsem to samé... Po obvyklých zdvořilostních frázích jsme se pustili do práce. Řekl jsem Stalinovi, že nejsem diplomat a jsem zvyklý odpovídat ano nebo ne na otázky poté, co si vyslechnu všechny argumenty. Potěšilo ho to. Zeptal jsem se ho, jestli má program schůzky. Řekl, že ano a že má ještě nějaké další otázky, které chce předložit. Vyzval jsem ho, ať to udělá, a on přišel s věcmi, které jsou výbušné jako dynamit. Ale já mám taky svůj dynamit, který ale odpálím ve správný čas… Se Stalinem si nějak poradím. Je čestný – ale mazaný jako čert.“

Konec mazlení se Sověty

V té době však americký prezident netušil, že Stalin již o jeho „dynamitu“ díky svým špionům dávno ví. Když potom na téže konferenci oznámil svému sovětskému protějšku, že USA disponují ničivou zbraní schopnou v dohledné době ukončit válku v Tichomoří, diktátor se jen pousmál a poděkoval za informaci. Pokud tedy Truman chtěl – jak se někteří historici domnívají – nahnat Stalinovi strach a přimět jej k ústupkům, v tomto případě neuspěl. 

Není ale pochyb o tom, že vlastnictví atomové bomby zlepšilo vyjednávací pozici Spojených států a jejich role ve hře vítězných mocností se začala proměňovat. Dříve představoval hlavního oponenta Stalinových požadavků hlavně Winston Churchill, zatímco Roosevelt a jeho administrativa vystupovali spíše smířlivě. Po 27. červenci 1945 však „britský buldok“ putoval do opozice a jeho místo v čele londýnské vlády zaujal nevýrazný labourista Clement Attlee. Ostrovní království se navíc potýkalo s vážnými ekonomickými problémy a stále jasněji se ukazovalo, že na vyrovnanou hru se Sověty mu již nezbývají síly. Za tohoto stavu musely převzít roli ochránce demokratického světa Spojené státy. 

Situace eskalovala v průběhu roku 1945 a prosincová konference v Moskvě jen ukázala na neslučitelnost postojů Sovětského svazu a USA. Když potom americký ministr zahraničních věcí James Byrnes předložit prezidentovi balík návrhů na kompromis s Moskvou, Truman jej smetl ze stolu a okomentoval to následujícími slovy: „V Postupimi jsme byli postaveni před hotovou skutečnost a pod tíhou okolností donuceni souhlasit jak s ruskou okupací Východního Pruska, tak s polskou okupací části Německa na východ od řeky Odry. (...) Vůbec nepochybuji o tom, že Sověti zamýšlejí vpadnout do Turecka a zmocnit se průlivu z Černého do Středozemního moře. Dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. Nebudeme už uzavírat žádné kompromisy. (...) Přestal jsem se mazlit se Sověty.“ Obrat v americké politice byl dokonán, začala studená válka.

Image

Čtěte také

Svět ve studené válce: Nukleární konflikt mohl zabít 70 milionů lidí za 10 minut

Tropické pralesy představují nejen ohromující biodiverzitu, ale i obří kapacitu pro uskladnění oxidu uhličitého z atmosféry. Už dlouho je bohužel ohrožuje intenzivní kácení, které neustále zmenšuje jejich rozlohu. Nejde přitom o jediné ohrožení, kterému tropické pralesy dnes čelí. Paradoxně je mohou ohrožovat i druhy, které jsou v nich vlastně doma.

Liány, mezi které patří například mučenky či desítky dalších druhů, jsou popínavé rostliny, které nepotřebují vlastní oporu – místo toho se ovíjejí kolem stromů a „půjčují si“ jejich stabilitu. Ekolog Marco Visser z Leidenské univerzity popisuje liány jako biologické parazity, kteří stromy doslova dusí. Už v roce 2016 přirovnával šíření lián k infekční nemoci. Nejnovější zjištění navíc ukazují, že nejde o lokální problém – jejich výskyt narůstá v tropech po celém světě. Ve spolupráci s doktorandkou Manuelou Rueda-Trujillo analyzovali stovky studií a zjistili, že početnost lián roste každou dekádu o 10 až 24 % – a to již více než 30 let.

Dusiví parazité pralesa

Proč jsou právě teď liány na vzestupu? Odpověď je podle vědců jednoduchá: zvyšující se koncentrace CO₂. Ačkoliv všechny rostliny rostou díky více CO₂ rychleji, liány z něj těží dvojnásobně. Na rozdíl od stromů totiž neinvestují energii do dřeva ani pevné struktury, protože se opírají o jiné rostliny. Jejich listy navíc potřebují méně živin i energie k růstu a velmi efektivně zastíní koruny stromů. V extrémních případech to vede k úplnému zastavení obnovy lesa a snížení jeho schopnosti ukládat uhlík až o 95 %, což se téměř rovná účinku vykácení.

Nedávná studie vedená Visserem navíc ukázala, že šíření lián je viditelné i z vesmíru. Vědci zkoumali interakci světla s listy rostlin pomocí matematických modelů a měření přímo v korunách stromů v Panamě. Ukázalo se, že listy lián odrážejí více viditelného i infračerveného záření než listy stromů – a navíc jsou ploché a leží vodorovně, takže blokují světlo pro vše pod sebou. Díky těmto vlastnostem jsou liány v satelitních snímcích zřetelně rozlišitelné. To umožní lépe sledovat jejich šíření a dopad v globálním měřítku.

Přestože by se mohlo zdát, že nejlepší řešení je liány vysekávat, vědci varují před unáhlenými zásahy. „Liány hrají důležitou ekologickou roli – po celý rok plodí a jsou klíčové pro přežití některých druhů opic a ptáků,“ vysvětluje Visser. Skutečným řešením je zastavit klimatické změny, které expanzi lián výrazně podporují.

Image

Čtěte také

Odborníci varují: Amazonský prales se může zhroutit do poloviny století

Užívání psychedelik rozhodně není výstřelkem moderní doby – lidé si měnili vědomí už tisíce let před naším letopočtem. Nový objev z peruánských And přináší dosud nejstarší přímý důkaz o užívání psychoaktivních látek v tomto regionu. A navíc – šlo zřejmě o výsadu společenské elity.

Dlouho před říší Inků, zhruba v letech 1200 až 400 před naším letopočtem, vzkvétala na území dnešní Peru u pobřeží Tichého oceánu kultura Chavín. Jejich centrem bylo horské město Chavín de Huántar, které se nalézá ve výšce 3 117 metrů nad mořem. Lidé z této kultury domestikovali lamy, pěstovali brambory a kukuřici a zřejmě jako první v Jižní Americe zpracovávali zlato.

Dávní vládci mysli

Archeologové nedávno objevili v místě dávného horského sídla 23 artefaktů, většinou dutých kostěných trubic. Ty byly podle analýzy chemických zbytků používány ke šňupání halucinogenních látek. Na některých byly zjištěny stopy divokého tabáku (Nicotiana) a především vilcy (Anadenanthera colubrina var. cebil) – rostliny obsahující látky příbuzné DMT, známému psychedeliku.

Výzkum ukázal, že rostlinné materiály byly nejprve sušeny, praženy a drceny na prášek, což odpovídá přípravě pro inhalaci. Archeologové zároveň objevili typické známky poškození škrobu teplem, které tento postup potvrzují. Jde o první spolehlivý přímý důkaz, že se v této kultuře rituálně užívaly psychedelické látky.

Změněné vědomí jako nástroj moci

Artefakty byly nalezeny v malé, uzavřené místnosti, postavené přibližně před 3 000 lety a zapečetěné kolem roku 500 př. n. l. Tato komora nebyla přístupná široké veřejnosti – v jednu chvíli se do ní vešlo jen pár lidí. Společně s trubicemi zde byly i keramické nádoby, patrně používané při rituálech.

Podle archeologů je důležité, že šlo o exkluzivní prostor. Používání psychoaktivních látek tak nebylo běžnou záležitostí, ale součástí pečlivě řízených náboženských ceremonií, které sloužily k upevnění moci vybraných jedinců. „Nešlo jen o halucinace,“ říká antropolog Daniel Contreras z Floridské univerzity. „Byly to přísně kontrolované rituály, které podporovaly společenskou hierarchii.“

Kultura Chavín, která vzkvétala téměř dvě tisíciletí před vznikem Incké říše, patří k nejstarším známým civilizacím v Andách. Nový výzkum pomáhá objasnit, jak se mohly postupně přeměnit rovnostářské společnosti v rigidně hierarchické systémy. Rituály posílené psychedeliky totiž nebyly jen osobními zážitky – šlo o nástroje ideologie a moci. Zážitek s „nadpřirozenem“ měl být natolik silný, že utvrzoval účastníky v přesvědčení, že sociální uspořádání, včetně nerovnosti, je přirozené a oprávněné.

Dnes je užívání psychoaktivních látek často stigmatizováno. Ale v dávné minulosti byly tyto látky integrální součástí rituálů, víry a politiky. Objev z Chavín de Huántar tak vrhá nové světlo na to, jak naši předkové využívali změněné stavy vědomí nejen pro kontakt s „božstvím“, ale i jako nástroj společenské manipulace.

Image

Čtěte také

Chavín de Huántar: Svatyně tajemné civilizace podle Ericha von Dänikena

Zatímco pahorkaté tasmánské vnitrozemí představuje pozůstatek dávné vulkanické činnosti, relativně úrodné nížiny podél pobřeží se staly ideálním místem pro život. V mírném pásu teploty nikdy neklesají pod nulu a celoročně tam vládne příjemné klima. Věděli to již domorodí Austrálci, kteří lokalitu osídlili – k jejich smůle však britské impérium vyvezlo v roce 1853 do oblasti 75 tisíc vězňů. Příliv nedobrovolných přistěhovalců nakonec vyústil k vyvraždění většiny původních obyvatel Tasmánie a ti, kteří přežili, se přesunuli na nedaleké ostrovy.

Podobně neblahý osud čekal domorodce i ve zbytku Austrálie. Rasové čistky tam ovšem naštěstí nebyly natolik „účinné“, a na kontinentu tak přetrvala nejstarší kontinuální kultura na světě. Vědecký tým z University of Cambridge pod vedením Eskeho Willersleva zkoumal DNA celkem 83 původních obyvatel kontinentu: Analýza ukázala, že se jedná o přímé potomky lidí, kteří před 72 tisíci let opustili během velké migrace Afriku a postupně osídlili planetu. 

Sami proti sobě

Austrálie se tak stala kontinentem, kde domorodce takřka vyvraždili imigranti, a k přistěhovalectví se dnes staví značně odmítavě. Průzkumy veřejného mínění se sice každým rokem mírně posouvají k akceptování nově příchozích, nicméně 60 % dotázaných stále preferuje ohledně ilegální migrace „tvrdou ruku“. Až do roku 2021 Austrálie azylanty na své území nepouštěla a jejich žádosti vyřizovala na ostrovech Papua a Nauru. Dnes už většina byrokracie probíhá přímo na kontinentu.

Tasmánie coby výrazně venkovská oblast však mezi vyhledávané cíle imigrantů nepatří. Tamní životní styl je pomalý. Hobart a Launceston působí maloměstským dojmem, nabízejí však řadu výhod v podobě trhů, kaváren a festivalů. Bydlení je cenově dostupnější než ve městech na pevnině, jako je Sydney či Melbourne: Medián cen domů v Hobartu se na začátku tohoto roku pohyboval kolem 700 tisíc australských dolarů čili asi 10,5 milionu korun, i když stále roste. Při dojíždění do práce se místním málokdy stane, že by uvázli v několikahodinové zácpě. A venkovní aktivity včetně turistiky v pohoří Cradle Mountain či plachtění na řece Derwent přitahují lidi preferující přírodu před shonem. Mzdy jsou však oproti pevnině o 10–20 % nižší.

Na ostrově zároveň panuje nerovnost, co se týká dostupnosti lékařské péče a vzdělání: Zhruba 253 tisíc obyvatel Hobartu má slušný přístup k obojímu, zatímco odlehlé vesnické oblasti hluboko k džungli jsou na tom mnohem hůř a sanitce může trvat i několik hodin, než se tam v případě nouze dostane. 

Image

Čtěte také

Panenská Tasmánie: Nádherná země odříznutá od světa

V letech 1939–1945 se rozsáhle uplatňovaly stíhače tanků, tedy obrněná vozidla, která byla postavena na tankovém podvozku, ale nesla kanon větší ráže než původní stroj. Kanon se zpravidla nacházel v pevné, často dokonce i shora otevřené nástavbě, a tudíž výsledné vozidlo představovalo oproti tanku jednodušší a levnější konstrukci. Nabízela se proto možnost využít též podvozky zastaralých či nevyhovujících strojů, přičemž přesně tímto způsobem se zrodil i rumunský typ s označením TACAM R-2.

Podle německého návodu

Rumunsko se jako člen někdejší Malé dohody řadilo mezi významné zákazníky vyspělého československého průmyslu a ve druhé polovině 30. let koupilo 126 lehkých tanků R-2, jak se označovala exportní verze známého LT vz. 35 společnosti Škoda Plzeň. V době zrodu šlo o vcelku moderní konstrukci, která ale v prvních letech války rychle zastarala, a proto rumunská armáda v roce 1943 zažádala o zvýšení bojové hodnoty R-2. 

Provedená studie ukázala, že přezbrojení novým kanonem by již nepřineslo velký prospěch, avšak šasi lze použít pro stíhač tanků se silnější výzbrojí v pevné nástavbě, jež by obdržela odolnější pancéřování. Následovala proto zakázka na stavbu prototypu, který fakticky kopíroval postup, jenž se osvědčil u německých vozidel řady Marder, a to včetně montáže kořistního sovětského děla. 

Prototyp dostal 76,2mm kanon F-22, jenž se nalézal v nástavbě z pancéřových plechů, které rovněž pocházely ze sovětských obrněnců. Testy ukázaly, že jde o vcelku zdařilou kombinaci, ovšem pro sériové kusy byl zvolen jiný typ kanonu shodné ráže, a to ZIS-3. Vozidlo si ponechalo jeden z původních dvou kulometů ZB-53.

Změna plánů

Armáda poté schválila přestavbu dvaceti R-2 na stíhače tanků, které dostaly oficiální označení Tun Anticar pe Afet Mobil R-2 (protitankové dělo na samohybné lafetě R-2), tedy zkráceně TACAM R-2. Tanky určené k přestavbě posléze opustily službu a v první polovině roku 1944 absolvovaly přestavbu, přičemž výsledné stroje vstoupily do výzbroje v červenci 1944. Zpočátku se zamýšlel dvojnásobný počet, jenže zkoušky ukázaly, že 76,2mm kanon představuje proti sovětským T-34 efektivní zbraň jen na vzdálenost asi 500–600 m. To se jevilo jako příliš málo, takže zůstalo pouze u 20 kusů a rozběhly se studie směřující k montáži silnějšího kanonu, patrně německého ráže 75 nebo 88 mm. 

Na to však již nedošlo, jelikož Bukurešť v létě 1944 změnila strany a přidala se do spojeneckého tábora. Vozidla TACAM R-2 se tudíž do operací proti Rudé armádě nikdy nezapojila a místo toho se zúčastnila bojů proti německým a maďarským silám, které probíhaly na území Rumunska, Maďarska, Rakouska a nakonec i Československa. Do současnosti se zachoval jen jediný TACAM R-2, který stojí ve vojenském muzeu v Bukurešti.

Image

Čtěte také

Jak zastavit ocelovou lavinu: Německé stíhače tanků Panzerjäger, Marder a Nashorn

Astronomové využili špičkový přístroj NIRSpec (Near-Infrared Spectrograph) na palubě Vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) a potvrdili přítomnost krystalického vodního ledu v prachovém disku kolem hvězdy HD 181327. Ta se nachází 155 světelných let od Země a svou velikostí i typem se podobá našemu Slunci – i když je o něco hmotnější, mladší a žhavější.

Špinavé sněhové koule

Už v roce 2008 naznačovala data z dnes již vyřazeného dalekohledu Spitzer, že by se v tomto systému mohl nacházet led. Ale až Webbův dalekohled byl schopen poskytnout spektrální data dostatečně citlivá na to, aby led definitivně identifikoval. A nejen to – nejedná se o obyčejný amorfní led, ale o krystalický led, podobný tomu, který známe například z prstenců Saturnu nebo těles v Kuiperově pásu.

Jde o zcela zásadní objev, na který astronomové čekali celá desetiletí. „Když jsem byla doktorandkou před 25 lety, můj školitel mi říkal, že by v těchto discích mohl být led,“ říká spoluautorka studie Christine Chenová z Space Telescope Science Institute. „Ale až nyní máme přístroje dostatečně citlivé, abychom ho skutečně detekovali.“

Zmrzlá voda se v disku kolem HD 181327 nevyskytuje samostatně. Je spojená s jemnými prachovými částicemi – dohromady tvoří mikroskopické „špinavé sněhové koule“, jak je popisují vědci.

Mladý systém s velkou dynamikou

Hvězda HD 181327 je mladá – podle vědců zhruba 23 milionů let, což je v porovnání se Sluncem (4,6 miliardy let) učiněné hvězdné mládě. Okolo ní obíhá rozsáhlý prachový disk, podobný pásu těles za Neptunem v naší Sluneční soustavě. Vědci pozorovali i výraznou mezeru mezi hvězdou a diskem, tedy oblast bez prachu, která může ukazovat na přítomnost vznikající planety.

Pozorování ukazují, že tento disk je extrémně aktivní – dochází v něm ke kolizím ledových těles, které při srážkách uvolňují prach a ledové částice. A právě tyto miniaturní částečky jsou ideální pro detekci Webbem.

Voda není v disku rozprostřena rovnoměrně. Vědci zjistili, že na okraji disku (nejdále od hvězdy) tvoří voda více než 20 % materiálu. V prostřední části disku klesá podíl na asi 8 % – zde ubývá vody a vzniká led. Nejblíže hvězdě už prakticky žádný led není. Ultrafialové záření ho pravděpodobně odpařuje, nebo je uzavřen uvnitř větších těles (tzv. planetesimál), které Webb nevidí.

Proč je led tak důležitý? Led je klíčový pro vznik obřích planet. Navíc může fungovat jako „dopravce“ vody ke skalnatým planetám – podobně jako tomu mohlo být na Zemi díky kometám. Tento objev otevírá nové možnosti, jak sledovat vznik planetárních systémů v celé naší galaxii.

„Přítomnost vodního ledu výrazně napomáhá formování planet,“ říká hlavní autor studie Chen Xie z Univerzity Johnse Hopkinse. „A ledové materiály mohou být přeneseny až k planetám typu Země, které se teprve formují.“

Image

Čtěte také

Mohly komety dopravit základní stavební kameny života na Jupiterův měsíc?

Vystopovat počátky majálesu není zrovna jednoduché. Někdy se udává, že tkvějí již v antice, v bujarých jarních oslavách, při nichž staří Římané uctívali bohyni jara a plodnosti Maiu. Slovo majáles pak mělo být odvozeno z výrazu maialis označujícího vykleštěného vepře, který se při této příležitosti bohyni obětoval. Tyto starověké ceremonie ovšem měly s pozdějším majálesem coby studentskou slavností pramálo společného. Dost možná s nimi nesouvisí ani původ slova. 

Budeme si hráti! 

Čeští studenti měli v raném novověku množství výrazů s koncovkou -es, která je typická pro latinu. Byly to například zvoničkales (poplatek, který se odváděl za zvonění), hromničkales a dušičkales (plat, který pobírali učitelé 2. února a 2. listopadu), případně neméně půvabně znějící sekyrales (příplatek za topení). Termín majáles by tedy mohl pocházet právě odsud, přičemž by s latinou samotnou neměl nic společného. Dříve se též užívalo výrazu majáles v množném čísle, s čímž se lze občasně setkat dodnes, nicméně už jen zřídka. Co se týče školní mládeže, ta se v českých zemích na jaře organizovaně veselila přinejmenším od 18. století. 

Na prvního máje měli studenti volno, a tak se spolu s kantory vydávali ven, aby kvetoucí přírodu oslavili veselými písněmi. To dobře ilustrují tyto staré verše: „Dnes je den veselý, nejdeme do školy, budeme si hráti, vesele skákati.“ Vedle studentských oslav musíme zmínit i staré lidové veselice doložené rovněž již několik staletí nazpět, při nichž se stavěly takzvané máje. Podle jedné verze měly májky zahánět zlé duchy, jejichž řádění bylo spojované s filipojakubskou nocí z 30. dubna na 1. května. Jiné výklady vidí jejich původ v pohanském uctívání přírody, bohyně jara Vesny a její obnovující se plodivé síly. Také tradice stavění (a posléze kácení) májí se zvláště na venkově zachovala dodnes. 

Studentský majáles zřejmě nejvíce zpopularizoval Alois Jirásek ve své knize Filozofská historie, jejíž příběh se odehrává v Litomyšli. Autor vycházel ze skutečných reálií, na zdejším gymnáziu sám vyučoval a průběh tamních oslav poloviny 19. století vykreslil následovně: poté, co studenti navzdory zákazu majálesu ze strany biskupa projdou za zvuku kapely městem, dospějí do nedalekého háje, kde se koná samotné majálesové odpoledne a večer za účasti většiny města. 

Byly to zkrátka radovánky plné zpěvu, tance, recitování veselých básní a mnohdy i pitek a drobných provokací, jež provozovalo rozpustilé litomyšlské studentstvo. Původně spíše gymnaziální slavnost se v 19. století rozšířila i mezi univerzitní studenty a nabyla oficiálního charakteru. Jiráskovi „filozofové“ byli vlastně studenti dvouletého cyklu následujícího po absolvování gymnázia, jakési univerzitní přípravky. 

Svátek všech dobrých vlastenců 

Majáles nalezl v 19. století své pevné místo v české společnosti, protože se stal další vhodnou příležitostí k posilování národního sebeuvědomění. Studenti byli jako představitelé rodící se inteligence oporou českých národních snah. V Praze se majálesy konaly od devadesátých let 19. století na holešovickém výstavišti a byly velkou společenskou událostí, při níž uvědomělí Češi demonstrovali svůj bohatý kulturní život a své vlastenectví. Také každé menší město, v němž fungovalo gymnázium, mělo svůj majáles, jenž zde představoval jeden z vrcholů společenské sezony. 

Tak majáles vstoupil i do 20. století. Za nové Československé republiky se stal převážně příjemnou společenskou událostí a projevy vlastenectví ustoupily do pozadí. Jak probíhal a co všechno bylo jeho součástí, může napovědět program majálesu v městečku Chotěboři na Vysočině v roce 1920. Jeho dějištěm bylo náměstí, zámecký park a pronajatý taneční sál. Slavnosti trvaly celkem tři dny, během kterých studenti uspořádali průvod městem za doprovodu vojenské kapely, sportovní hry, taneční zábavu a různá divadelní představení. Obvyklé bylo také vydávat u příležitosti majálesu pamětní sborníky, takzvané almanachy. Pořadateli majálesů v této době již nebývali vždy jen studenti, popřípadě škola, ale často přímo město a místní občanské spolky. 

Majálesy se staly v první řadě slavnostmi jara a květin. Tak je prezentuje například publikace z roku 1931 vydaná v Brně tělovýchovným spolkem Orel. Doporučuje uspořádat průvod, v němž mládež ponese množství různých druhů jarních květin a ve kterém budou defilovat figury královny růží, bohyně Vesny a zahradníků. Přikládá navíc verše, které je vhodné při slavnosti deklamovat: „Celá obec dnes slaví majáles. Všechny květy milé, rudé, modré, bílé, z jara v krásném máji velkou slavnost mají. Všecko slaví dnes s námi majáles.“ A nechybí ani vlastenecká nota: „Každý Čech má nejraději míti český zpěv a české barvy v kvítí. Proto hrdě volám dnes: Ať žije náš majáles!“

Ve službách politiky a ideologie 

Ani po druhé světové válce majálesy nezanikly, ale jejich ráz se změnil. Ještě před samotným únorovým převratem se na mnoha místech staly vhodnou příležitostí k politické agitaci. Protože právě květen byl měsícem, v němž skončila válka a Prahu osvobodila Rudá armáda, byly od nynějška s porážkou fašismu propojeny také studentské májové slavnosti. Tento nově nastolený kurs samozřejmě ještě posílil po roce 1948. První léta komunistického režimu ovšem znamenala nejprve úplné potlačení podobných radovánek, majálesy byly zastíněny prvomájovými oslavami svátku práce. 

V roce 1956 se však měl v Praze uskutečnit IV. kongres světové mládeže, a tak strana rozhodla, že studentský majáles obnoví. Měl se konat souběžně v Praze a Bratislavě a jeho výhradním pořadatelem se stala jednotná komunistická mládežnická organizace Československý svaz mládeže (ČSM). Vše mělo probíhat podle jasně daného scénáře. Za tímto účelem vznikla slovensky psaná metodická příručka Ako pripraviť majáles. Vyzývala, aby se do přípravy zapojili nejen studenti, ale i pracující. Jen tak se podle ní totiž slavnost stane „výrazom nerozborného spojenia budúcej inteligencie s robotnickou triedou, len potom to budú tie pravé majálesy“.

Z toho je dostatečně patrné, jak nebezpečně rychle se někdejší nevázané a bezstarostné studentské slavnosti proměnily v nástroj politické propagandy. Jenomže tentokrát se soudruzi přepočítali. Rok 1956 byl totiž zlomovým rokem, kdy první tajemník ústředního výboru komunistické strany SSSR Nikita Chruščov v tajném projevu na XX. sjezdu strany odsoudil Stalina a jeho zločiny. Utajované informace o průběhu sjezdu však prosákly ven a v zemích východního bloku to začalo vřít. 

Manifestace svobodného ducha 

Ostře sledovaný a pečlivě připravovaný pražský a bratislavský majáles se nakonec vymkly z rukou svazáckých pořadatelů a staly se místem projevu svobodného názoru, jaký československá společnost už léta nezažila. Shromáždění studenti veřejně vyjevili odvážné politické požadavky, mezi něž patřila revize politických procesů padesátých let, amnestie vězňům či povolení dovozu západní literatury. Studenti například nesli v průvodu provokativní politická hesla jako „Základ je sice pevný, ale dům se boří“ nebo černou rakev s nápisem „Akademická svoboda“. Tu pak před zraky veřejnosti shodili do řeky. Na paškál si vzali rovněž tehdejšího ministra školství Františka Kahudu nápisem „Co Komenský vybudoval, to Kahuda zreformoval“ či skandováním: „Dejte nám Kahudu, dáme mu na hubu!“ 

Majáles se tehdy stal opravdovou manifestací – zprvu sice opatrným, ale jasným projevem svobodného myšlení volajícího po nápravě totalitních zlořádů, který nakonec dosáhl nečekaných rozměrů. V Praze se majálesového průvodu zúčastnilo kolem sta tisíce lidí skandujících necenzurovaná hesla. Jedno z nich: „Nebojte se Pražáci, ještě jsou tu študáci“ se skutečně proslavilo a uplatnilo i v dobách pozdějších. Majáles roku 1956 tak byl v podstatě prvním masovějším protirežimním vzepětím v Československu. 

A co dál? 

Do dějin ovšem v první řadě vstoupil majáles, který se konal o devět let později. V celkově uvolněnějším klimatu šedesátých let se stal opravdovým výkřikem svobodomyslného studentstva, který byl tentokrát slyšet opravdu daleko. Historie se do značné míry opakovala: přestože se stranické organizace s vypětím sil zasadily o to, aby svátek studentů proběhl důstojně a v poklidu, vymkl se jim z rukou. Ve zbytku šedesátých let se sice uskutečnilo ještě několik pokusů oživit svobodomyslnost studentského svátku protirežimními provokacemi, avšak euforie z roku 1965 už zdaleka nedosáhly. 

Normalizace podobným výbojům už pochopitelně vůbec nepřála, a tak ke znovuoživení majálesových slavností došlo teprve v polistopadové době. Politický náboj se z nich definitivně vytratil, majáles se dnes zdá být především komerčním hudebním festivalem. V posledních letech existuje také tendence udělat z něj opět akademický svátek a do jeho pořádání se v některých městech zapojují i školy, úspěšná je v tomto ohledu například Univerzita Palackého v Olomouci. Jak je tedy vidět, podoba majálesu se v dějinách často proměňovala a vyvíjí se dosud. Budoucnost nás proto možná ještě překvapí.

Image

Čtěte také

Poprvé do průvodu: Premiéru Prvního máje si nenechalo ujít 130 000 dělníků a dělnic