Moře stoupá rychleji, než jsme čekali. A zastavit to bude skoro nemožné
Ani ambiciózní klimatické cíle nás nezachrání před prudkým vzestupem moří – i při dodržení hranice 1,5 °C se pobřežní oblasti světa ocitnou pod tlakem nezvratných změn.
I kdyby lidstvu nějakým zázračným způsobem podařilo splnit ambiciózní cíl udržet globální oteplování pod hranicí 1,5 °C, stoupající hladiny oceánů zůstanou jednou z největších výzev druhé poloviny 21. století. Nová studie varuje, že mořská hladina bude i nadále stoupat tak rychle, že přizpůsobení se těmto změnám bude extrémně náročné – a možná spíše nemožné.
Za posledních 30 let se tempo zvyšování hladiny moří zdvojnásobilo. Pokud bude vývoj pokračovat současným tempem, do roku 2100 bude oceán stoupat o jeden centimetr ročně – což je dvojnásobek dnešní rychlosti. Na první pohled zanedbatelné číslo, ale důsledky jsou zásadní.
Například pokud do roku 2050 moře stoupne o 20 cm způsobí to každoročně škody za bilion dolarů ve 136 největších pobřežních městech světa (pokud se nepřijmou ochranná opatření jako hráze nebo pobřežní bariéry).
Ledovce tají rychleji, než jsme čekali
Hladina moří stoupá kvůli dvěma hlavním faktorům: tání ledovců a ledových příkrovů (zejména v Grónsku a Západní Antarktidě) a teplotní expanzi samotné mořské vody – oceány totiž pohlcují více než 90 % přebytečného tepla způsobeného změnou klimatu. Dnes je globální teplota přibližně o 1,2 °C vyšší než před průmyslovou revolucí. I tato hodnota, zdánlivě mírná, postačuje k tomu, aby během několika následujících století zvýšila hladinu oceánů o několik metrů.
Aktuálně žije okolo 230 milionů lidí v oblastech, které jsou méně než jeden metr nad mořem. Více než miliarda lidí žije do deseti metrů nad úrovní moře. Stoupající hladina tak není jen teoretickým problémem budoucnosti – ale hrozbou, která zasáhne masy během několika desítek let.
Zvláštní pozornost si zaslouží ledové příkrovy. V minulosti nebylo jasné, jak přesně na oteplování reagují. OSN je proto ve svém klimatickém hodnocení z roku 2021 do projekcí stoupání moří téměř nezahrnula. Dnes už ale víme, že jsou mnohem citlivější, než se předpokládalo.
Z Grónska a Západní Antarktidy každoročně odtéká do oceánu průměrně 400 miliard tun ledu – to je čtyřnásobek množství z doby před 30 lety. A co je horší: podle nové vědecké shody mohou bod zlomu, kdy se tání stává nezvratným, dosáhnout už při oteplení o 1,5 °C. Dříve se přitom předpokládalo, že to nastane až při 3 °C.
Důkazy z minulosti
Studie se opírá i o paleoklimatické důkazy – tedy o to, jaká byla hladina oceánů v minulosti za podobných teplotních a emisních podmínek. Před 125 000 lety, při teplotě o něco nižší než dnes a s koncentrací CO₂ 287 ppm (dnes 424 ppm), byly moře o 2 až 9 metrů výše. Před 400 000 lety, s podobnými hodnotami CO₂, byla hladina o 6 až 13 metrů výše. A před 3 miliony lety, kdy byla koncentrace CO₂ srovnatelná s dneškem, byly moře o 10 až 20 metrů výše.
Jinými slovy: historie Země nám napovídá, že současná koncentrace skleníkových plynů dříve vedla k mnohem vyšším hladinám moří. Pokud se tedy tento vývoj bude opakovat, čeká nás výrazné zatopení pobřežních oblastí – otázkou je jen kdy, nikoli jestli.
Závěr vědců je jednoznačný. Pokud chceme skutečně zpomalit stoupání mořské hladiny z tání ledových příkrovů na zvládnutelnou úroveň, musíme nejen zastavit oteplování, ale aktivně ochladit planetu – tedy snížit průměrnou teplotu zpět k +1 °C nebo ještě níže. A to už dnes představuje téměř nemožný cíl, protože svět směřuje spíše k oteplení o 2,7 °C do konce století.
Stoupající mořská hladina je neúprosný a dlouhodobý důsledek oteplování planety, který nezmizí ani v případě úspěchu klimatické politiky. Pokud nenastanou mimořádná opatření, čekají pobřežní regiony miliardové škody, migraci obyvatelstva a zásadní změny v infrastruktuře. Zároveň je to jeden z nejpádnějších důkazů, proč jsou klimatické závazky nejen otázkou životního prostředí, ale i ekonomické a sociální stability budoucích generací.
Další články v sekci
Sladký vynález, který změnil svět: Příběh prvního kostkového cukru
Město Dačice, ležící na pomezí Jihočeského kraje a Vysočiny, se může pochlubit jedním světovým unikátem. Právě zde totiž roku 1841 vznikla vůbec první kostka cukru. Vyrobil ji původem švýcarský podnikatel Jacob Christoph Rad, který tou dobou vedl místní rafinerii.
V první polovině 19. století se cukr vyráběný v rafineriích dodával obchodníkům ve tvaru homolí. Ty ale nebyly příliš praktické, protože se z nich potřebné množství cukru muselo odsekávat sekáčkem nebo štípat kleštěmi. Jejich výroba byla kvůli sušení zdlouhavá a už během balení a dopravy se často lámaly. Při prodeji se pak obchodníkům nepodařilo vždy odseknout přesné množství cukru, čímž vznikalo mnoho odpadu.
Ředitel dačické rafinerie Jacob Christoph Rad si všechny uvedené nevýhody uvědomoval. Roku 1841 proto přišel s nápadem vyrábět cukr ve formě malých kostek. Veřejnost přijala tuto novinku rozpačitě, kostkový cukr ale postupně získával na oblibě, až z obchodů zcela vytlačil zastaralé homole.
Pokusy s řepou
Počátky tohoto úspěchu je ovšem potřeba hledat ještě o několik let dříve. Po skončení napoleonských válek ve dvacátých letech 19. století se habsburská monarchie snažila rozšířit výrobu cukru z cukrové řepy. Šance se chopil německý podnikatel Franz Grebner, který roku 1829 založil první moderní cukrovar na západě monarchie v Kostelním Vydří u Dačic. Pozorně sledoval řepné cukrovarnictví ve Francii a Německu a chtěl dokázat, že je možné podobných úspěchů dosáhnout i na pomezí Čech a Moravy. Pro svůj záměr přitom získal nejen majitele dačického panství Karla Antona Dalberga, ale také svého mladšího bratra Thomase, který vystudoval chemii na univerzitě ve Štrasburku.
Cukrovar využívající jednoduché stroje poháněné lidskou či zvířecí silou zpracoval denně zhruba tunu řepy, z níž vyrobil 30 kilogramů cukru. Technické vybavení se skládalo z řezačky poháněné žentourem, hnětacího stroje, šroubového a klínového lisu, kádě, tří čeřicích kotlů a čtyř odpařovacích pánví. Řepa se nejdřív nakrouhala na malé kousky, z nichž se vylisovala šťáva. Ta se pak zahřívala, čeřila a odváděla do kotlů, kde vznikal sirob. Následovala zhruba třítýdenní krystalizace a sušení. Tím vznikal surový cukr připravený k rafinaci, tedy zbavení nečistot, a další úpravě.
Podnik se ale od počátku potýkal s nedostatkem cukrové řepy, který se naplno projevil už po dvou letech. Franz Grebner proto musel s lítostí konstatovat, že půda a podnebí v regionu nejsou pro pěstování řepy vhodné. Roku 1832 byla výroba cukru zastavena a zdejší provoz se omezil pouze na zpracování brambor.
Sázka na třtinu
Grebner se ale nevzdal. Hned v následujícím roce se přesunul do Dačic, kde přímo na hlavním náměstí založil novou rafinerii na zpracování surového třtinového cukru z dovozu. I přes vysoká cla dávalo toto podnikání naději na úspěch, jelikož spotřeba cukru v habsburské monarchii neustále stoupala. S rozjezdem podniku, nesoucím název C. k. privilegovaná dačická rafinerie cukru, pomohl Grebnerovi rakouský finančník francouzského původu Jean-Baptiste Puthon, který se stal společníkem firmy.
Výroba se zdárně rozvíjela, provoz se proto brzy rozšířil i do dvou sousedních domů. V letech 1833 až 1839 bylo v rafinerii zpracováno zhruba 3 000 tun surového cukru. Z necelých dvou třetin se vyráběly cukrové homole, zbytek tvořil odpad a sirob. Roku 1838 došlo ke zrušení celních tarifů na dovoz třtinového cukru, což umožnilo zvyšovat výrobu.
K tomu byl ovšem potřeba další kapitál, Grebner s Puthonem tedy museli přijmout třetího společníka. Stal se jím terstský obchodník J. W. Sartorio, který měl zároveň zajišťovat dodávky surového cukru z Itálie. Nově uzavřená smlouva ale neměla dlouhého trvání. Na podzim roku 1839 totiž baron Puthon zemřel a jeho dcera Julie svěřila svůj podíl bankovnímu domu J. G. Schuller a spol. ve Vídni. Ten se zároveň zavázal poskytnout cukrovaru úvěr sto tisíc zlatých. A protože se Franz Grebner ze zdravotních důvodů vzdal vedení podniku, dostalo se rozhodování o osudu dačické rafinerie do rukou vídeňské banky. Jejím prvním úkolem bylo najít pro firmu nového ředitele. Tím se v následujícím roce stal Jacob Christoph Rad.
Rad přichází
Jacob Christoph Rad se narodil 25. března 1799 ve švýcarském Rheinfeldenu, který byl v té době součástí takzvaného Předního Rakouska. Roku 1808 se s rodiči přestěhoval do Vídně, kde se učil v obchodě s drogistickým zbožím. Zároveň se zřejmě začal zajímat o cukrovarnictví, o čemž ale nejsou žádné zprávy. Zajímavostí je, že roku 1836 vynalezl optický telegrafní systém. K jeho realizaci sice nedošlo, Rad za něj ale dostal odměnu 3 000 zlatých. V únoru 1840 se oženil s Julianou Schillovou, se kterou měl později 16 dětí, z nichž se devět dožilo dospělosti.
Radovy další kroky směřovaly do Dačic, kde ještě roku 1840 převzal vedení místní rafinerie. Rozhodl se zpřehlednit účetnictví, které následně ukázalo, že náklady na dopravu surového cukru z Terstu jsou velmi vysoké a tvoří až 80 procent z celkové ceny. Rafinerie byla sice v mírném zisku, z něj ale musela splácet dřívější dluhy. Rad se proto už téhož roku rozhodl výrobu rozšířit a dosáhnout lepších čísel. K tomu ovšem bylo potřeba vybudovat novou tovární budovu na zahradě původních domů.
Hned v následujícím roce začala stavba, která se nakonec protáhla až do podzimu 1842. V Dačicích tak vznikla první opravdu moderní továrna s vysokým komínem a parním strojem. Podnik dokázal zpracovat až tisíc tun surového cukru ročně a hned za první pololetí roku 1842 dosáhl zisku přes 11 tisíc zlatých. Cukr z Dačic se vozil především do měst na jihozápadě Moravy, velký zájem byl ale také na jihu a východě Čech či v rakouském pohraničí. Zboží se navíc prodávalo i v Praze, Brně, ve Vídni, v maďarské Pešti, polském Tarnově nebo ukrajinském Lvově.
Sladkosti ze zbytků
K lepšímu využití některých výrobků rafinerie založil Rad hned druhý rok po svém příchodu v Dačicích také výrobnu kandovaného ovoce, cukrovinek a čokolády. Podnik s názvem Dačická továrna cukrářského zboží zahájil činnost 1. ledna 1841 a v dubnu téhož roku dostal i povolení k užívání císařského orla pro své produkty. Většinou šlo o cukrářské pečivo, bonbony, perník, čokoládu, suchary a oplatky. K jejich výrobě se používaly zejména nepodařené produkty rafinerie, například poškozené homole.
Za první rok provozu dosáhl podnik obratu šest a půl tisíce zlatých, za další pololetí pak sedm tisíc. Přes označení „továrna“ se jednalo spíše o dílnu, v níž pracovali zpočátku jen tři dělníci. Později se jejich počet zvýšil na 12 a další lidé spolupracovali z domova.
Odběrateli byli kromě prodejců z jihozápadní Moravy a jižních Čech také obchodníci z Jindřichova Hradce, Chebu, ale i vzdálenějších měst na Slovensku, v Rakousku nebo v Haliči. Kvůli stoupajícímu odbytu se Rad brzy rozhodl vyrábět už jen zboží přinášející největší zisky, tedy hlavně čokoládu. Roční obrat podniku činil v následujících letech 30 až 40 tisíc zlatých a roku 1845 byla jeho produkce na živnostenské výstavě ve Vídni oceněna čestným uznáním.
Vídeňský kostkový
K vynálezu kostkového cukru přiměla Rada podle legendy jeho manželka Juliana, která si měla v létě roku 1841 poranit prst při sekání cukrové homole. Pravděpodobnější ovšem je, že za novinkou stály ekonomické důvody. Při zhotovování kostek se dalo zpracovat až 75 procent surového cukru, ušetřilo se za sušení i za mzdy dělníkům. Těch bylo sice potřeba víc, měli ale lehčí práci, a tak dostávali méně peněz. Rad začal s kostkovým cukrem experimentovat už v roce 1841. O rok později požádal dvorskou komoru ve Vídni o udělení privilegia k jeho výrobě, jež obdržel 23. ledna 1843. To pak za 12 tisíc zlatých přenechal rafinerii.
Výroba byla poměrně jednoduchá. Byl k ní potřeba pouze stroj, který si Rad nechal zhotovit ve Vídni. Skládal se ze dvou mosazných desek, z nichž ta horní v sobě měla 400 otvorů a dolní sloužila jako podložka. Nahoru se nasypal vlhký cukrový prášek a rovnoměrně se rozprostřel po horní desce. Po jejím naplnění se obě desky přesunuly do lisu, jehož razidla zapadla přesně do otvorů s cukrem. Otáčením páky se pak prášek slisoval na poloviční objem. Následně se vysunula spodní deska, všech 400 kostek se vytlačilo z formy a odneslo k dosušení.
Vylisované kostky se mohly už druhý den balit do balíčků, z nichž každý vážil zhruba půl kilogramu a obsahoval buď 250 menších kostek s hranou 1,2 centimetru, nebo 64 větších kostek s hranou dva centimetry. Zákazníci si mohli výrobek poprvé zakoupit na podzim roku 1843. Firma ho prodávala pod názvem čajový nebo vídeňský kostkový cukr v bedýnkách, které připomínaly čínský čaj. Na každé byla etiketa s vyobrazením dačické rafinerie.
Šest let a dost
Podnik si od novinky sliboval vyšší zisky. Podle smlouvy z roku 1839 musel ale nadále kupovat surový třtinový cukr pouze v Terstu prostřednictvím společníka Sartoria, což bylo velmi drahé. Rad proto usiloval o to, aby byl tento bod smlouvy zrušen. Rafinerie se podle něj měla přeorientovat na zpracování řepného cukru. Jednání nebyla snadná, roku 1844 se ale Sartorio svého práva na další nákupy vzdal a z firmy vystoupil. Rad následně oslovil vídeňského podnikatele Christiana Daniela Satzgera, který provozoval cukrovary v Liblicích, Zásmukách a Veveří u Brna. Spolupráce začala v září 1845 a do dubna následujícího roku dodaly tyto podniky do Dačic zhruba 340 tun surového řepného cukru.
Ani tato změna ovšem situaci v rafinerii příliš nezlepšila. Výsledky z posledních let nebyly příznivé a ztráty byly vyšší, než se čekalo. Ceny surového cukru na světových trzích sice klesaly, ale s nimi i ceny hotových výrobků. Produkce kostkového cukru, do níž se vkládalo tolik nadějí, tedy očekávaných výsledků nedosáhla. Franz Grebner a Puthonovi dědicové z toho vinili Rada. Ten se proto v srpnu 1846 vzdal svého místa ředitele a Dačice i s rodinou opustil. Výrobnu cukrovinek přitom prodal už dříve. Vrátil se do Vídně, kde se stal nejprve prokuristou firmy A. Absolon a následně tajemníkem vídeňské obchodní komory. Nějaký čas byl inspektorem státního telegrafu v Terstu, později se ale znovu zaměřil na cukrovarnictví. Působil v několika českých podnicích a byl také generálním tajemníkem Spolku výrobců řepného cukru. Zemřel 3. října 1871 ve Vídni.
Pomník vynálezu
Vedení rafinerie v Dačicích převzal Radův zástupce Andreas Stöger, ke zlepšení to však nevedlo. Podnik doplácel na to, že v jeho okolí nebyla žádná řepná pole, navíc ležel mimo hlavní dopravní trasy, což dovoz surovin značně prodražovalo. Roku 1848 si skomírající rafinerii pronajal zmíněný Christian Daniel Satzger, který tu až do roku 1852 rafinoval cukr ze svých cukrovarů. Poté byl provoz definitivně zastaven, v následujících letech byl snesen vysoký komín a budovy zůstaly prázdné. Roku 1862 koupil areál židovský obchodník Max Stuckart a nechal hlavní budovu rafinerie zbořit. Na jejím místě koncem 19. století vznikl divadelní a taneční sál.
Na prvenství ve výrobě kostkového cukru se postupně zapomnělo a vynález byl připisován jiným osobám. Teprve ve třicátých letech minulého století německý historik Rudolf E. Grotkass prokázal Radovo autorství. Roku 1983 byl pak v parčíku poblíž dačického kostela sv. Vavřince postaven žulový pomník, který slavný objev připomíná. V místech bývalé rafinerie byla o dvacet let později odhalena pamětní deska a v Městském muzeu a galerii je celoročně přístupná expozice věnovaná výrobě dačické kostky cukru.
Další články v sekci
Jeskyně lebek v centrálním Španělsku zřejmě byla rituálním místem neandertálců
Unikátní jeskynní nález ve středním Španělsku odhaluje pozoruhodnou sbírku zvířecích lebek, která podle vědců svědčí o rituálním chování neandertálců.
V centrálním Španělsku byla v roce 2009 v krasovém dolomitovém kopci Calvero de la Higuera objevena jeskyně Des-Cubierta. Nachází se v archeologickém parku označovaném jako Údolí neandertálců. Jak jeho název napovídá, přibližně před 40 tisíci let zde žili naši nejbližší známí příbuzní – neandertálci.
Vědci se již nějakou dobu domnívají, že jeskyně Des-Cubierta byla rituálním střediskem neandertálců, kteří v ní shromáždili pozoruhodnou sbírku lebek velkých rohatých zvířat. Podařilo se zde nalézt lebky pratura (Bos primigenius), bizona pravěkého (Bison priscus), dnešního jelena evropského (Cervus elaphus) nebo nosorožce (Stephanorhinus hemitoechus).
Sbírka lebek
Jeskyně Des-Cubierta je v tomto ohledu zcela výjimečná. Žádné podobné jeskyně, v nichž by si neandertálci udělali podobnou sbírku, neznáme. Velmi zvláštní rovněž je, že v Des-Cubiertě nejsou žádné jiné zvířecí kosti. To naznačuje, že neandertálci v této jeskyni nezpracovávali ulovená zvířata, ale že dovnitř nosili již oddělené lebky. Spolu s lebkami se v jeskyni našly jen nástroje a zuby neandertálců.
David Manuel Martín-Perea z Madridské univerzity a jeho kolegové prozkoumali sedimenty v jeskyni a dospěli k závěru, že neandertálci na toto místo přinášeli lebky během chladného období nejmladší doby ledové, zhruba před 71 až 57 tisíci lety. Výzkumu pozoruhodné sbírky lebek v jeskyni Des-Cubierta v těchto dnech uveřejnil odborný časopis Journal of Quaternary Science.
Martín-Perea a jeho kolegové potvrzují představy, podle nichž tato sbírka vznikala postupně, zřejmě v průběhu celých generací. Nejspíš šlo o nějaké rituální chování, které se mezi neandertálci udržovalo po dlouhou dobu. Podle vědců jsou nálezy v jeskyni Des-Cubierta nesmírně zajímavé a přibližují nám stále jen nejasné symbolické a kulturní chování neandertálců.
Další články v sekci
O čem se zdá zvířatům: Mají zvířata během hibernace sny?
Zatímco zimní spánek zvířat může působit jako snová záležitost, realita jejich mozkové aktivity během hibernace je mnohem složitější…
Zvířata jsou během hibernace o možnost barvitých snů bohužel ochuzena, neboť vlastně nejde o spánek – nýbrž o reakci na chladné počasí a omezené potravní zdroje, kdy někteří tvorové zkrátka nemohou přijmout dostatek potravy k udržení tělesné teploty. Aby tedy ušetřili energii, upadají do mnohem „hlubšího“ stavu, než je spánek, při němž jejich tělesná teplota, frekvence dýchání a intenzita metabolismu klesají na pouhý zlomek obvyklé úrovně. Při hibernaci pak není mozková aktivita dostatečná, aby umožnila snění.
Jednu zvláštní výjimku bychom však ve zvířecí říši přece jen našli: U makiho tlustoocasého (Cheirogaleus medius), jediného primáta přezimujícího v hibernaci, zaznamenali vědci spánek s rychlým pohybem očí neboli REM. Uvedený druh opice tak možná dokáže kouzlo snění objevovat…
Další články v sekci
Nacházejí se mezi dráhou Merkuru a Marsu nějaké větší objekty?
Existuje mezi oběžnými dráhami Merkuru a Marsu prostor pro větší vesmírná tělesa, nebo mu gravitační podmínky brání v jejich dlouhodobé přítomnosti?
Pomineme-li Venuši a Zemi s jejím poměrně velkým souputníkem, pak se mezi orbitami Merkuru a Marsu žádné větší objekty na stabilních dráhách nenacházejí. Oblastí však prolétá celá řada planetek či komet, které se pohybují po eliptických trajektoriích a pronikají sem pravidelně ze vzdálenějších částí soustavy. Některé jsou potenciálně nebezpečné, neboť kříží cestu Zemi a mohly by zapříčinit katastrofu biblických rozměrů. Jejich orbity ovšem typicky zasahují do hlavního pásu za dráhou Marsu, kam také uvedené objekty „geneticky“ přísluší.
Nebeská mechanika nicméně prakticky vylučuje existenci stabilně obíhajících těles ve vnitřní části našeho systému. Gravitační rušení je v dané oblasti příliš silné a žádná z planetek by se zde dlouho neudržela. Uvedené kupodivu platí i pro trojány, tedy objekty potenciálně uzamčené v libračních bodech soustavy planeta–Slunce. Merkur zřejmě žádné nemá, Venuši provází možná jeden. Země má nejspíš dva, Mars více než deset, ale o stabilitě mnohých z nich stále panují pochybnosti. Každopádně jde ve všech případech o malá tělesa, s rozměry do několika stovek metrů.
Další články v sekci
Poslední mise 47 róninů: Krvavá pomsta, která přežila staletí
Příběh 47 róninů – bývalých samurajů – kteří za cenu vlastních životů spáchali atentát na vysoce postaveného japonského úředníka, se v průběhu staletí stal legendou známou po celém světě. Jošio Óiši a jeho muži si tak svým hrůzným činem i svou hromadnou rituální sebevraždou paradoxně vydobyli nesmrtelnost.
Na přelomu 17. a 18. století se zdálo, že Japonsko vstupuje do nové éry. Šógunské dynastii Tokugawa se podařilo sjednotit celou zemi a ukončit tak vleklé války, které ostrovy dlouhá staletí sužovaly. S mírem přišly stabilita a ekonomický rozvoj, které vedly i k zásadním změnám společnosti.
Samurajové – profesionální válečníci a do té doby jeden z pilířů společnosti – byli zatlačováni do pozadí novými měšťanskými vrstvami. Roku 1703 však relativní klid narušil incident, který novými pořádky zásadně otřásl: vysoce postavený úředník a odborník na protokol Kira Jošinaka byl zavražděn skupinou róninů, bývalých samurajů mstících se za smrt svého pána Asana Naganoriho.
Tragický konflikt
Kořeny událostí sahaly několik let do minulosti. Mladý Asano získal v 80. letech 17. století funkci u dvora, kde se také setkal s o generaci starším Kirou. Vztahy mezi oběma muži se velmi rychle začaly zhoršovat – podle všeho starého ceremoniáře pohoršoval mladíkův nedostatečný zájem o protokol a práci. Asano byl podle dobových pramenů „inteligentní a přísný, ale preferující požitkářství před zabýváním se záležitostmi vlády“. Navíc na rozdíl od Kiry pocházel z venkova, a je tak možné, že se na něj starý aristokrat díval poněkud spatra. Jiné interpretace tvrdí, že se Kira k mladšímu muži choval hrubě a povýšeně, protože mu tento nedal hodnotné dary (rozuměj úplatky) odpovídající jeho postavení.
Buď jak buď, napětí mezi oběma muži vygradovalo 21. dubna 1701. Tehdy za ne zcela vyjasněných okolností Asano na svého soka vytáhl krátký meč wakizaši a sekl ho s ním do obličeje. Celá situace byla o to vážnější, že k incidentu došlo na císařském hradě Edo (v dnešním Tokiu), kde se už samotné tasení zbraně považovalo za závažný zločin. Události pak už postupovaly velmi rychle.
Šógun Cunajoši Tokugawa nařídil Asanovi, aby spáchal rituální sebevraždu seppuku, jeho majetek byl zkonfiskován a z jeho rodinných příslušníků se stali vyděděnci. Asanův komorník – správce majetku a samuraj – Óiši Jošio odevzdal pánův hrad šógunovým správcům a propustil služebnictvo. Zdánlivě celá kauza skončila.
Plánování pomsty
A byl to právě Óiši Jošio, kdo se měl stát hlavním aktérem příštích událostí. V dřívějších dobách měli samurajové, kteří přišli o pána – takzvaní róninové – spáchat sebevraždu. Již v roce 1663 však dynastie Tokugawa podobnou praxi zakázala. Existovala však ještě jedna cesta jak si zachovat čest – katakiuči neboli krevní msta. A právě tou se bývalý Asanův komorník spolu s dalšími 46 samuraji vydal. Cílem se stal muž, který podle nich za smrt jejich pána mohl – Kira Jošinaka. Ten však byl dobře hlídán a uvědomoval si, jaké nebezpečí mu ze strany někdejších samurajů jeho soka hrozí. Proto ty nejnebezpečnější z nich v čele s Óišim nechal bedlivě sledovat svými lidmi.
Róninové se na svůj čin dlouho a pečlivě připravovali. Aby rozptýlili jakékoliv podezření, chovali se přitom tak, jak bylo pro zneuctěné muže typické. Óiši se rozvedl se ženou a vydědil své děti. Okázale navštěvoval bary a nevěstince, nechal se dokonce urážet a inzultovat od jiných bojovníků, kteří mu vyčítali nedostatek cti. Ve skutečnosti však důkladně plánoval provedení pomsty. Ostatní přitom získávali informace, postupně se stahovali do Eda a s sebou přiváželi zbraně a důležité vybavení. Jeden z nich se dokonce oženil s dcerou stavitele Kirova hradu, díky čemuž spiklenci získali přehled o podobě objektu, v němž plánovali svůj čin provést.
Krev za krev
Teprve po dvou letech, v lednu 1703, kdy Kirova obezřetnost polevila, se róninové odhodlali k akci. Dlouho připravovaná pomsta začala mrazivé noci za hustého sněžení. Óiši pronesl ke svým mužům krátkou řeč: „Naše nenávist k nepříteli našeho pána se kupí jako tento bílý sníh. Dnes večer útočíme, abychom pomstili našeho pána. Budeme potřebovat dost síly na to pohnout horou. Čistý sníh setře naši hanbu.“ Poté róninové zaútočili na Kirův hrad.
Po žebřících přelezli brány a zevnitř je pevně zajistili, aby jejich čin nikdo zvenčí nenarušil. Několik z nich potom obešlo okolní domy, jejichž obyvatele ujistili, že se jedná o věc cti a nebude prolita žádná nevinná krev. Óiši poté zabubnoval na válečný buben a vyrazil se svými muži do sídla, kde již čekali Kirovi samurajové.
Rozpoutal se boj, při němž bojovníci na obou stranách utrpěli zranění, žádný ze 47 útočníků však nezemřel. Samotný Kira uprchl z vřavy skrytým východem, ale Óiši jej pronásledoval a dostihl. Nabídl mu, že může čestně odčinit své „zločiny“ a spáchat seppuku. To starý muž odmítl, takže jej samuraj chytil za vlasy a usekl mu hlavu – údajně stejným mečem, kterým se zabil jeho pán. Poté róninové opustili hrad a i s Kirovou hlavou se vydali na pozemek zenového chrámu Sengakudži, kde byl pohřben Asano. Jeden z nich se potom vydal na venkov, informovat vdovu po jejich pánovi.
Zemřít se ctí
Zprávy o jejich činu se rychle rozšířily městem a v době, kdy 47 róninů dorazilo na místo, už na ně čekal shromážděný dav měšťanů, který je přivítal jako hrdiny. U chámu položili Kirovu hlavu spolu s mečem, která ji usekla, na Asanův hrob, opatovi chrámu odevzdali všechny zbývající peníze a požádali jej, aby se za ně modlil. Poté se nechali v klidu zatknout.
Zuřící šógun původně zamýšlel nechat pachatele dlouho plánovaného atentátu na vysoce postaveného úředníka popravit, v následujících dnech mu však přišlo obrovské množství žádostí o milost od lidí, kteří čin róninů obdivovali. Jejich zastánci navíc zdůrazňovali, že se bývalí samurajové pouze zachovali v souladu se svým kodexem a nedopustili se tak ničeho špatného.
Cunajoši Tokugawa nakonec situaci vyřešil tak, že mužům nařídil spáchat seppuku. Sice se stále jednalo o trest smrti, ale v tomto případě v čestné formě. Tento rozsudek přijali Óišiho lidé s uspokojením, rituální sebevraždu spáchali hromadně. Pouze jediný z nich tomuto trestu unikl – Nobujuki Terasaka, který vyrazil informovat vdovu po svém pánovi. Také ten se po splnění úkolu přihlásil šógunovi, který jej však omilostnil.
Příběh 47 róninů od té doby žil vlastním životem. Hroby Óišiho a jeho mužů se staly doslova poutním místem, k němuž směřovaly tisíce návštěvníků poklonit se padlým samurajům. Příběh se také brzy dočkal sepsání a převedení do divadelní podoby. Je příznačné, že zatímco pro řadu lidí se stali hrdiny, dynastie Tokugawa usilující o stabilitu a mír se snažila události co nejvíce ututlat a knihy a hry věnované těmto samurajům úřady opakovaně zakazovaly a zabavovaly. Přesto příběh necelého půl sta mužů, kteří za cenu vlastních životů pomstili smrt svého pána, přežil a popularitu si uchoval do dnešních dní.
Další články v sekci
Kdo si počká: Rostliny, které čekají roky na svůj jediný květ
Zatímco velká část zeleně kvete každý rok, některá flóra roste v místech, kde potřebuje shromažďovat energii ke květenství i několik dekád – načež předvede pestrobarevnou podívanou, jež může trvat jen pár desítek hodin.
Další články v sekci
Žlutá zimnice: Téměř zapomenutý virus, který může rozpoutat novou pandemii
Odborníci varují, že riziko pandemie žluté zimnice je nejvyšší za posledních sedmdesát let, zejména kvůli šíření komárů a nedostatečnému očkování v ohrožených regionech.
Žlutá zimnice je nebezpečná krvácivá horečka, kterou přenášejí komáři. Původcem je RNA virus z příbuzenstva celé řady nebezpečných infekcí. Průběh je rychlý, pacienti zežloutnou, mají černé zvratky a nemalé procento nakažených umírá. U lidí, kteří nepocházejí z oblasti výskytu žluté zimnice je úmrtnost až 50 procent, u místních se pohybuje kolem 5 procent.
Žlutá zimnice občas spustí epidemie s mnoha mrtvými, které se odehrávají především v tropické Americe a Africe. Specialisté sdružení ve skupině Yellow Fever Advisory Group ale nedávno publikovali v odborném časopisu NPJ Viruses varování, podle něhož se stále zvyšuje riziko, že žlutá zimnice rozpoutá globální pandemii, tedy především v teplých oblastech planety.
Podle odborníka na infekční choroby Duanea Gublera z Národní univerzity Singapuru a jeho kolegů je riziko pandemie žluté zimnice nejvyšší za posledních 70 let. Vzhledem k mnohem vyšší smrtnosti než u COVID-19 by dopady mohly být ještě ničivější.
Starý virus, nová hrozba
Žlutá zimnice má za sebou dlouhou a tragickou historii. Do 17. století byla rozšířená pouze v Africe, ale transatlantický obchod s otroky ji přenesl do Ameriky, kde v některých oblastech zabila až 10 % populace. Později se rozšířila i do Evropy, kde si vysloužila přezdívku „americký mor“.
V roce 1930 však svět poprvé získal nad virem navrch. Díky účinné vakcíně (vyvinuté jihoafrickým lékařem Maxem Theilerem, který za ni v roce 1951 získal Nobelovu cenu) a téměř úplné eradikaci komárů přenašečů v Americe se šíření nemoci v městských oblastech zastavilo. Avšak tento triumf netrval věčně. V posledních desetiletích se komáři vrátili a s nimi i ojedinělé výskyty nemoci – zejména v Africe, ale i v některých oblastech Latinské Ameriky.
To, co odborníky děsí nejvíc, je možnost, že se žlutá zimnice rozšíří do Asie – regionu, kde dosud nebyla zaznamenána. A to přesto, že tam žije přes dvě miliardy lidí v oblastech, kde jsou přítomni komáři schopní virus přenášet.
Scénář šíření je přitom podle vědců jednoduchý: nakažený cestovatel se vrátí z Afriky nebo Jižní Ameriky, místní komár ho bodne, získá virus a začne ho šířit mezi dalšími lidmi. Moderní megaměsta s hustou populací a mezinárodními letišti pak mohou posloužit jako ideální rozbuška pro rychlé globální šíření. První případy by navíc mohly být snadno zaměněny za běžnější horečku dengue, což by vedlo ke zpožděné reakci a rychlejšímu rozšíření nákazy.
Poslední varování?
Odborníci se shodují, že klíčem je prevence. Důležité je proto zvýšení globální zásoby vakcín a zajištění jejich dostupnosti v ohrožených oblastech. Zlepšení proočkovanosti obyvatelstva, zejména v chudších regionech a intenzivní sledování výskytu viru, jak v endemických, tak v potenciálně ohrožených oblastech.
Žlutá zimnice může být podle vědců další globální hrozbou – pokud ji podceníme. Pandemie COVID-19 ukázala, jak rychle se může nákaza šířit v propojeném světě. Tentokrát však může jít o virus s podstatně vyšší smrtností.
Další články v sekci
Vesmírné klání: Kvazar zraňuje sousední galaxii smrtícím zářením
Astronomové poprvé zachytili vesmírný střet, při němž záření z aktivního kvazaru zasahuje sousední galaxii a potlačuje v ní vznik nových hvězd.
Astronomům se poprvé podařilo pozorovat kosmickou srážku, při níž jedna galaxie proniká intenzivním zářením do druhé. Jejich výsledky, publikované v časopise Nature, ukazují, že toto záření tlumí schopnost zraněné galaxie tvořit nové hvězdy.
Ve vzdálených hlubinách vesmíru se dvě galaxie ocitají v napínavé válce. Znovu a znovu se k sobě přibližují rychlostí 500 km/s na kolizním kurzu, aby si zasadily jen letmý úder a pak se stáhly a připravily na další kolo. „Proto tento systém nazýváme 'kosmickým kláním'," říká spoluvedoucí studie Pasquier Noterdaeme, výzkumník z IAP (Institut d'Astrophysique de Paris) a FCLA (French-Chilean Laboratory for Astronomy) v Chile, a přirovnává ho ke středověkému sportu.
Tito galaktičtí rytíři však nejsou zrovna vzory ctnosti – jeden z nich má totiž velmi neférovou výhodu: používá kvazar, který svého protivníka „probodává“ zářením.
Galaxie pod útokem
Kvazary jsou jasná jádra některých vzdálených galaxií, která jsou poháněna supermasivními černými dírami a uvolňují obrovské množství záření. Kvazary i splynutí galaxií bývaly mnohem častější, objevovaly se častěji v prvních miliardách let vesmíru, takže pro jejich pozorování astronomové nahlížejí do vzdálené minulosti pomocí výkonných teleskopů. Světlo z tohoto „vesmírného klání“ k nám dorazilo až po více než 11 miliardách let, takže ho vidíme takové, jaké bylo v době, kdy byl vesmír starý jen 18 % svého současného stáří.
„Poprvé zde vidíme přímý vliv záření kvazaru na vnitřní strukturu plynu v jinak pravidelné galaxii,“ vysvětluje spoluvedoucí studie Sergej Balašev, který je vědeckým pracovníkem Ioffeho institutu v ruském Petrohradě.
Nová pozorování naznačují, že záření uvolněné kvazarem narušuje oblaka plynu a prachu v pravidelné galaxii a zanechává za sebou pouze nejmenší a nejhustší oblasti. Tyto oblasti jsou pravděpodobně příliš malé na to, aby v nich mohly vznikat hvězdy, takže v poraněné galaxii zůstává méně hvězdných jeslí a ona samotná prochází dramatickou proměnou.
Tato galaktická oběť však není jediná, která prochází změnami. „Předpokládá se, že tato sloučení přivádějí obrovské množství plynu k supermasivním černým dírám sídlícím v centrech galaxií,“ vysvětluje Balašev. V kosmickém souboji se nové zásoby paliva dostávají na dosah černé díry pohánějící kvazar. Když se černá díra nasytí, může kvazar pokračovat ve svém ničivém útoku.
Další články v sekci
Od Polska do Sovětského svazu: Válečné úspěchy Waltera von Reichenau
Politikařením se snažil získat cestu výš v armádní hierarchii a pro svůj úspěch dokonce navázal kontakt se Spojenci. Ač se tak ocitl na pokraji zrady, nakonec se mu podařilo vybojovat pro Německo několik oslnivých vítězství. Jak to však bylo s vavříny Waltera von Reichenau doopravdy?
Walter von Reichenau stoupal od konce první světové války v hierarchii německých ozbrojených sil a neváhal kvůli tomu spolupracovat i s nacisty. Od roku 1934 pak jako předseda Říšského výboru pro obranu prosazoval zbrojení. Protože však snahy o racionalizaci výroby byly stále považovány za politický manévr – a nikoliv bezdůvodně – nedokázal koordinovat přezbrojení všech tří složek Wehrmachtu.
Navzdory tomu se Reichenauovi podařilo dosáhnout velkých úspěchů v modernizaci ozbrojených sil. Držel ochrannou ruku nad letectvem, s nímž se již v červnu 1933 dohodl na restrukturalizaci. Panzerwaffe, tehdy ještě v plenkách, také těžila z Reichenauovy přízně. On sám byl v roce 1917 u Cambrai svědkem britského tankového útoku a dobře si uvědomoval možnosti mobilní války. Nechal proto přeložit z angličtiny převratná díla vojenského teoretika Liddella Harta a přispěl tak k šíření nových myšlenek.
Jeho výše zmíněné nadšení pro sport bylo také důvodem, že se angažoval i v branné výchově a problematice masové mobilizace. Chtěl vojensky připravovat veškeré obyvatelstvo, zejména mládež, na moderní válku. Tímto způsobem se snažil postavit obranu země na co nejširší základnu. Dostal se přitom ovšem do střetu s velitelem SA Ernstem Röhmem, s nímž zprvu asi rok spolupracoval při svém působení ve Východním Prusku, ale trval na tom, aby armáda měla přednost v branné výchově mládeže.
Nepřál si také, aby úderné oddíly prolomily monopol Reichswehru na zbraně. Poté, co bylo schváleno navýšení počtu armády na 300 000 mužů s 12měsíční povinnou vojenskou službou, už přestalo platit i vojenské zdůvodnění spolupráce s SA, které se dokonce chystaly na ovládnutí Reichswehru.
Spiklenci proti SA
Reichenau jednal rychle. Podařilo se mu dostat své lidi do vzdělávacího úřadu SA a také uzavřít taktické spojenectví s protivníkem Göringem i s Himmlerovými SS. Jak je známo, úderné oddíly byly při takzvané noci dlouhých nožů na přelomu června a července 1934 jako mocenský faktor zlikvidovány a Röhm zavražděn.
Podle Himmlerova pobočníka Karla Wolffa se Reichenau s říšským vůdcem SS před krvavou lázní často scházel a společně řídili dezinformační kampaň proti Röhmovi. Poslední schůzky se zúčastnil i Göring, a zatímco říšský vůdce SS četl ze seznamu jména, ostatní dva spiklenci vždy přikývli či zavrtěli hlavou. Nevíme jistě, zda byl při této příležitosti pohybem hlavy odsouzen k smrti i generál Schleicher, každopádně se ale ocitl mezi zavražděnými a byly tím vyřízeny osobní účty mezi Blombergem a Schleicherem ještě z období výmarské republiky.
Toto vítězství však neznamenalo pro Reichenaua žádný velký přínos do budoucnosti. Po dvou letech na ministerstvu se mu nepodařilo vytvořit integrované velení Wehrmachtu ani získat funkci vrchního velitele pozemního vojska. Jeho přeložení do Mnichova na pozici velitele Vojenského okruhu VII (a současně VII. armádního sboru) se proto zpočátku mohlo jevit jako politická porážka. Z čistě geografického hlediska byl nyní vytlačen z „předpokoje moci“ u Hitlera. Změnu však lze chápat i jako druhý pokus získat funkci vrchního velitele armády. Velení divize mu nyní mělo otevřít konvenční cestu na vrchol.
Odchod z Berlína však Reichenauovi nebránil, aby se dál projevoval na ideologickém poli. V Mnichově prohlásil: „Nemám potřebu dělat z vojáka nacionálního socialistu… Jsme nacionálními socialisty i bez stranické průkazky.“ To ale nebylo vše, Reichenau se objevil na oslavách takzvaného pivního puče z roku 1923, které pořádala NSDAP. Zasazoval se také o účast Wehrmachtu na stranických sjezdech v Norimberku. Inicioval spolupráci mezi armádou a Hitlerjugend, a to ještě předtím, než k tomu v Berlíně vydali pokyn. V roce 1937 dokonce nechal v Mnichově umístit pamětní desku, která zvěčňovala Hitlerův dobrovolný nástup do služby na frontě v roce 1914.
Největší příležitost
Pro Reichenaua však bylo sbližování Wehrmachtu s nacisty jen prostředkem k dosažení vlastního cíle, v nejlepším případě vedlejší zálibou. Jeho skutečné ambice stále mířily k vrchnímu velení armádě. V únoru 1938 se zdálo, že se naskytla dlouho očekávaná příležitost díky rezignaci Blomberga a Fritsche. Reichenau se okamžitě objevil v Berlíně. Jeho kalkulace však vyšly jen potud, že ho Hitler navrhl jako prvního kandidáta na Fritschova nástupce. Proti jeho jmenování se však ozvalo více osobností.
Joseph Goebbels si do deníku zapsal: „... všichni jsou proti Reichenauovi.“ Generál Gerd von Rundstedt ho dokonce přímo odmítl „jménem armády“. Wilhelm Keitel se také ukázal být zarytým odpůrcem svého předchůdce v čele Werhmachtu. Reichenauovy naděje nakonec zmařilo jmenování Waltera von Brauchitsche. Jako útěchu musel přijmout přeložení do Lipska do čela Skupinového velitelství IV.
Teprve s vypuknutím druhé světové války se Reichenauovi otevřely nové možnosti postupu. Těsně před invazí do Polska mu bylo svěřeno velení nově vytvořené 10. armády. S 13 divizemi, včetně dvou tankových a pěti motorizovaných, byla tato formace nejsilnější v celém tažení. Bezprostředně po zahájení kampaně postupoval Reichenau z oblasti Opolí směrem na Varšavu. Společně se svazky skupiny armád Sever se mu podařilo obklíčit a zničit početně silné, ale technicky hůře vybavené polské jednotky. Brzy poté díky obratnému manévrování zachytil rozsáhlý polský protiútok do boku 8. armády v bitvě na Bzuře. Významně k tomu přispělo jeho inovativní využití operačního rádiového průzkumu a pružné vedení obrněných jednotek. Za úspěšné velení obdržel 30. září od Hitlera Rytířský kříž Železného kříže.
Na pokraji zrady
Vojenské úspěchy v polské kampani ale Reichenauovi z politického hlediska nic nepřinesly. Naopak v zimě 1939/1940 začal mít vůči režimu vážné výhrady. Rozhodně se vyslovoval proti Hitlerem chystanému útoku na západě. Nápad přejít do ofenzivy už před Vánoci, tedy před dokončením potřebných příprav, označil za „vyloženě zločinný“.
V průběhu zimy nejméně pětkrát přijel do Berlína, aby vůdce informoval o svých plánech. Přitom ztratil politickou výhodu, jíž se předtím u Hitlera oproti ostatním generálům těšil – získal si pověst defétisty. Když Heinz Guderian na schůzce v listopadu 1939 navrhl Reichenaua jako možného nástupce von Brauchitsche, odpověděl Hitler stroze: „Ten nepřipadá v úvahu.“
Aby zabránil katastrofě na západě, navázal Reichenau prostřednictvím odbojové skupiny Carla Goerdelera kontakt se Spojenci. Tato skutečnost se může zdát překvapivá, ale současně dokazuje, že generál ve skutečnosti nepatřil k bezvýhradným stoupencům Hitlerovy ideologie. Byl zkrátka mužem, který vždy dával pozor, „odkud fouká vítr“. Doufal, že tím, že Spojencům prozradil datum zahájení útoku, si vynutí odklad ofenzivy. Možná si chtěl dokonce připravit půdu pro odchod z nacistického Německa v případě porážky na západě. Každopádně způsob, jakým Reichenau, údajně tak loajální k režimu, podnikl uprostřed války zrádné sondování u nepřítele, ukazuje, že nezapomněl na politikaření. Jeho spolupráce s odbojem byla ovšem čistě taktická: šlo mu pouze o načasování západní ofenzivy, nikoliv o následný vývoj války.
Soukromá bitva u Oudenaarde
V průběhu ofenzivy na západě už Reichenau nehrál tak oslnivou roli jako v Polsku. Zpočátku z vojenských důvodů, protože jeho rychlé formace mu vrchní velení postupně v průběhu příprav na útok odebralo. Vzhledem k Mansteinovu plánu, který počítal s těžištěm bojů na jihu, se Reichenauova 6. armáda (vznikla přejmenováním 10. armády), rozmístěná na belgických hranicích, ocitla na vedlejší scéně. Jejím úkolem bylo překročit Mázu severně od Cách, dobýt pohraniční opevnění a pak rychle postupovat na západ. Z velké části se jí to podařilo. Nicméně Reichenauovo velení ve francouzském tažení lze označit jak problematické. Mimořádně úspěšné nasazení výsadkových a leteckých jednotek muselo být generálovi, který zůstal v tomto ohledu překvapivě konzervativní, doslova vnuceno.
K velké nelibosti svých kolegů Reichenau bezostyšně využíval tažení ke zvýšení svého osobního prospěchu. Například náčelník generálního štábu Franz Halder kritizoval Reichenauovu „soukromou bitvu v oblasti Oudenaarde, která pravděpodobně stála zbytečné ztráty a nepřinesla žádné operační výsledky“. Velitel skupiny armád B generálplukovník Fedor von Bock zase prohlásil, že „Reichenau vede tak trochu zvláštní válku“. Obzvlášť ho však rozčílila skutečnost, že velitel 6. armády strávil celé odpoledne pochlebováním belgickému králi, místo aby vedl své vojáky.
Zaseknutá kariéra
Po triumfu v západním tažení se Reichenau dočkal jmenování polním maršálem – zároveň se však této pocty dostalo téměř tuctu jeho kolegů. Nic se tedy vlastně nezměnilo. Zůstal velitelem armády, ovšem bez vyhlídky na velení skupině armád. V průběhu následujícího roku dokonce poněkud ztratil na významu – na začátku operace Barbarossa byla jeho 6. armáda degradována na čistě pěchotní svazek. Podle nové doktríny se obrněné jednotky soustředily v tankových skupinách přímo podřízených skupinám armád. Šestá armáda přitom spadala pod skupinu armád Jih polního maršála Gerda von Rundstedta.
V počáteční fázi tažení se Reichenau významně podílel na rozsáhlých obkličovacích bitvách u Kyjeva a Umaně. Podařilo se mu zlomit mimořádně silný odpor nepřítele v jižním sektoru a do konce září ho zatlačil až k Dněpru. Mezitím dál pracoval na budování svého image. V Polsku přeplaval Vislu, jen aby to mohl ve vlasti propagandisticky využít.
Na frontě v Rusku se snažil být vždy v čele, aby se ukázal jako neohrožený vojevůdce. Tohle všechno ale k oživení zaseknuté kariéry nestačilo. Rozhodl se proto vrátit k osvědčené koncepci – totiž přiblížit Wehrmacht nacismu a zároveň se osobně zavděčit Hitlerovi. V kontextu východní kampaně to neznamenalo nic menšího než převzetí vůdčí role v rasové a ideologické válce.
Pokud ještě v polském tažení Reichenau ostře kritizoval excesy SS vůči civilnímu obyvatelstvu, na začátku operace Barbarossa už nabádal Wehrmacht, aby spolupracoval s Einsatzgruppen, které na okupovaném území vraždily Židy. Masakr v Babím Jaru u Kyjeva, kde jich na konci září 1941 postřílely přes 33 000, lze tedy přičíst i jemu. Velitel města, který byl pod přímým Reichenauovým velením, úzce spolupracoval s vražednými komandy. Polní maršál také už v předchozím měsíci rozhodl, že Wehrmacht nemá bránit vraždění Židů včetně dětí v Bílé Cerekvi.
Říjnový rozkaz
Úhelným kamenem Reichenauovy snahy zavděčit se Hitlerovi se však stal jeho nechvalně proslulý rozkaz z 10. října 1941. Za cíl tažení v něm mimo jiné označil „vymýcení asijského vlivu v evropské kultuře“. Voják ve východních oblastech podle něj „není jen bojovníkem řídícím se pravidly válečného umění, ale také nositelem nesmlouvavé národní myšlenky“. Proto Reichenau požadoval „nemilosrdné vyhlazení cizorodé zákeřnosti a krutosti a tím zajištění životů příslušníků německých ozbrojených sil v Rusku“.
Nejednalo se však o nějaké jeho vnitřní přesvědčení, že je nutné vést vyhlazovací rasovou válku. Chtěl se zkrátka opět vlísat do přízně führera. Nechal svůj text okamžitě poslat do vůdcova hlavního stanu, kde jej Hitler označil za „vynikající“. Rozkaz byl záhy použit jako vzor pro podobné vyhlášky generálů Hermanna Hotha a Ericha von Mansteina. V krátké době si tak Reichenau opět získal přízeň vůdce.
V prosinci 1941 se zdálo, že jeho kalkul vychází. Po rezignaci Rundstedta na funkci velitele skupiny armád Jih se 1. prosince ujal dlouho očekávaného postu. Zároveň bylo zastaveno vyšetřování vedené proti němu kvůli údajně příliš pomalému vedení vojsk na Ukrajině. Zdálo se, že se o poslední a rozhodující krok přiblížil k velení celé armádě – alespoň tak to viděl on sám. Když však Walther von Brauchitsch o sotva dva týdny později odešel z funkce vrchního velitele pozemního vojska, odmítl Reichenaua i Hitler: „Ne, je pro mě příliš politický.“ Naděje na vrchní velení byla potřetí a naposledy zmařena. Místo toho se řízení armády ujal sám diktátor.
Konec přišel nečekaně rychle. Dne 15. ledna 1942 postihla 57letého polního maršála mozková mrtvice, když si šel v hlubokém mrazu zaběhat do lesa. Zemřel o dva dny později při leteckém převozu do Německa. Předčasná smrt ho zachránila před téměř jistým odsouzením v poválečném norimberském procesu.
Nacista, nebo oportunista?
Reichenauův přínos pro přípravy Německa na válku je nezpochybnitelný, ve srovnání s Mansteinem či Guderianem se však nestal vynikajícím praktikem blitzkriegu. Jednalo se o kariéristu, který ve skutečnosti nebyl oddaný myšlence nacionálního socialismu, ale když to považoval za vhodné pro svůj vzestup, neváhal se takovým stavět.
Reichenau měl jistě větší náklonnost k nacismu než mnozí jeho konzervativní kolegové a je nepopiratelné, že sdílel (nebo alespoň předstíral, že sdílí) podstatné aspekty nacistického světonázoru. V jiných obdobích si ale dokázal vytvářet vlastní názory a odporovat Hitlerovi. Otevřené hlášení se k nacistické ideologii vždy sloužilo jeho politickým ambicím.
Byl to především „hitlerista“, nikoliv nacionální socialista. Snažil se zkrátka získat vůdcovu přízeň, aby si kariérně pomohl. V prvních letech třetí říše se oddával naději, že obejde tradiční, zdlouhavou cestu na vrchol díky politické flexibilitě. Během války se pak snažil kompenzovat svůj spíše průměrný operační talent prokazováním oddanosti ideologii.
V armádě blokoval jeho postup Rundstedt, ve Vrchním velení Wehrmachtu proti němu vystupovali Keitel a Schmundt. Reichenauova naděje, že se ocitne přímo u zdroje moci, jako se to v politickém ohledu povedlo Martinu Bormanovi, však ztroskotala na tom, že se na rozdíl od Keitela nebo Schmundta snažil führerovi předkládat své vlastní koncepce. To vůdce nemohl dlouhodobě tolerovat. Adolf Hitler nebyl ovladatelným diktátorem. Naopak „machiavelistického“ Reichenaua pragmaticky využil a pak nechal stát na vedlejší koleji.
