Kočky jsou z genetického hlediska fascinující. Jejich srst a její barevné varianty poskytují vědcům cenné informace o genetice obecně. Jedna konkrétní barva srsti jim však dlouho nedávala spát – rezavá. Již dlouho vědci vědí, že se tato barva srsti objevuje především u kocourů, což naznačuje, že je vázaná na pohlavní chromozom X. Konkrétní gen, který by tuto barvu způsoboval, se ale dlouho nedařilo najít.

Genetická záhada kočičí srsti

Dvě vědecké skupiny – jedna ze Stanfordu a druhá z japonské univerzity Kyushu – nezávisle na sobě analyzovaly genom koček s různou barvou srsti. Oba týmy objevily drobnou deleci (tedy chybějící úsek DNA) poblíž genu Arhgap36 na chromozomu X. Tento gen dosud nikdy nebyl spojován s barvou srsti. Zmíněná mutace podle vědců sice nezměnila samotný gen, ale ovlivnila jeho aktivitu, konkrétně v buňkách, které produkují melanin – pigment určující barvu srsti.

Výsledkem této mutace je posun pigmentace směrem k oranžové. Jinými slovy, nejde o „zrzavý gen“, ale o neobvyklou regulaci jiného genu způsobenou malou mutací. „Je to výjimečný typ mutace,“ říká genetik Greg Barsh ze Stanfordu.

Zrzaví rošťáci

Proč jsou zrzaví hlavně samci? Důvodem je mechanismus zvaný X-inaktivace. Samice savců mají dva X chromozomy a v každé buňce je náhodně jeden z nich vypnut. Pokud je jeden X chromozom „zrzavý“ a druhý nikoliv, je výsledkem kočka s kombinací zrzavých a černých (nebo hnědých) skvrn – tedy známé želvovinové nebo trikolorní kočky. U samců, kteří mají pouze jeden X chromozom (a jeden Y), se tato mutace projevuje naplno – celá srst je pak zrzavá.

Může tato mutace ovlivnit i chování? Možná. Gen Arhgap36 není aktivní jen v pigmentových buňkách, ale také v mozku a hormonálních žlázách. To podnítilo otázku, zda by mutace mohla ovlivnit i chování. Ačkoliv mezi majiteli koček kolují historky o „zrzavých rošťácích“, zatím neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že by barva srsti měla vliv na povahu.

Z evolučního hlediska se nezdá, že by popsaná mutace měla nějaký hlubší význam. „Nezdá se, že by tato mutace byla nějak zvlášť výhodná nebo naopak nevýhodná,“ říká Greg Barsh. „Zkrátka se objevila – a lidé si zrzavé kočky oblíbili, takže se uchovala.“

Image

Čtěte také

Evoluční záhada: Proč mají divoké kočky tolik různých barev očí?

Na první pohled by se mohlo zdát, že Jupiterův ledový měsíc Europa, na jehož povrchu panují teploty kolem mínus 170 °C, bude věčně zamrzlým světem, kde se celé věky nic nepohne. Jak ale ukazují nová pozorování tohoto fascinujícího tělesa, opak je pravdou.

Richard Cartwright z Laboratoře aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse a jeho kolegové sledovali povrch Europy Vesmírným dalekohledem Jamese Webba a zjistili, že je to ve skutečnosti velice proměnlivý svět. Pozorovali tam amorfní led a na některých místech i krystalický led.

Stopy podpovrchového oceánu

Taková pozorování svědčí o tom, že se tam nachází aktivní zdroj vody – například podpovrchový oceán. Také to ukazuje na působení geologických procesů, které ovlivňují povrch Europy. Změny, jejichž důsledky vědci na Europě sledovali, se odehrávají velmi rychle, na některých místech i během dvou týdnů. Výsledky pozorování Europy Webbovým dalekohledem uveřejnil odborný časopis Planetary Science Journal.

„Naše data přesvědčivě ukazují, že to, co se děje na povrchu Europy, musí mít původ pod povrchem tohoto Jupiterova měsíce,“ vysvětluje Ujjwal Raut z Jihozápadního výzkumného institutu (SWRI). „Zřejmě jde o podpovrchový oceán, který se nachází v hloubce téměř 30 kilometrů pod ledovým krunýřem Europy.“

„Když na povrchu Europy pozorujeme stopy přítomnosti oxidu uhličitého, domníváme se, že pochází ze zmíněného podpovrchového oceánu,“ pokračuje Raut. „Jak se zdá, důkazy pro existenci kapalného oceánu po ledovým povrchem Europy přibývají. Je vzrušující se o tom dozvídat víc a víc.“ 

Ledový měsíc v pohybu

Z geologického pohledu je Europa velmi mladý a aktivní měsíc, jehož ledový kabát neustále odhaluje stopy vnitřního života. Pozorování z JWST nabízejí nové důkazy o aktivních geologických procesech, které pravidelně „vynášejí“ vnitřní materiál na povrch měsíce – včetně vody, solí a plynů. Tento proces je rychlý a neustálý, a činí tak z Europy jedno z nejzajímavějších těles Sluneční soustavy.

Příští kapitolu výzkumu Europy napíše mise Europa Clipper, která do vesmíru zamířila loni v říjnu a k ledovému Jupiterově měsíci má dorazit na jaře roku 2030. Profil mise počítá s několika těsnými průlety a podrobným průzkumem. Vědci doufají, že Europa Clipper přinese odpovědi na otázky týkající se nejen geologie, ale i potenciální obyvatelnosti Europy.

Image

Čtěte také

Nadějná pozorování: Z podpovrchového oceánu na Europě vystupuje oxid uhličitý

Postupují globální oteplování s sebou přináší celou řadu změn, které mohou mít velmi nepříznivé důsledky. Kromě jiného se to týká i počasí na mnoha místech světa, kde se projevuje nejen narůstající teplota, ale také změny srážkových vzorců.

Podle nové studie, kterou uveřejnil odborný časopis Earth’s Future, se v případě dlouhodobějšího oteplení o 1,5 °C nad úrovní před průmyslovou revolucí pro téměř dvě miliardy lidí může zásadním způsobem změnit množství a rozložení srážek. To by mělo zásadní vliv na zemědělství i dostupnost vody. Tyto změny budou navíc nejspíš trvalé, tedy alespoň v měřítku lidského života.

Proměna srážek v tropech

Jak vysvětluje vedoucí výzkumného týmu Norman Steinert z norského Centra pro klimatický výzkum, jde o dlouhodobé změny v intertropické zóně konvergence (ITCZ), známé též jako rovníkové pásmo tišin – oblasti kolem rovníku, kde se setkávají severovýchodní a jihovýchodní pasáty. Tato oblast má stěžejní význam pro vývoj počasí v celých tropech.

Intertropická zóna konvergence utváří rozložení srážek. Pokračující vzestup teplot podle vědců může způsobit její posun na jih, což by mohlo vést ke změnám délky a intenzity období dešťů a období sucha, především v Africe, Amazonii a jihovýchodní Asii. Příliš intenzivní srážky nebo naopak nedostatečné srážky v porovnání s dneškem mohou mít zničující vliv na ekosystémy, potravinovou bezpečnost i zásobování vodou.

Podle odhadů Steinerta a jeho kolegů by tyto změny mohly závažným způsobem zasáhnout životy asi 23 procent obyvatel Země, kteří žijí na více než 12 procentech povrchu souše. Vědci použili osm klimatických modelů, aby prozkoumali dvě varianty budoucnosti.

Dvě cesty do budoucnosti

V „ideálním“ scénáři rostly emise CO₂ o 1 % ročně po dobu 140 let a pak stejně pomalu klesaly. V realističtějším scénáři rostly emise CO₂ do roku 2040 s prudkým poklesem v souvislosti s globálními klimatickými opatřeními. Výsledky ukazují, že i když změna ITCZ není nejpravděpodobnějším výsledkem, její dopad by byl tak rozsáhlý, že ho nelze ignorovat.

Zejména atlantická meridionální cirkulace (AMOC) – známá jako „dopravní pás“ oceánských proudů – hraje v této změně klíčovou roli. Výzkumy naznačují, že AMOC slábne, a to kvůli klimatické změně. Tento jev zvyšuje pravděpodobnost posunu ITCZ a přidává další vrstvu nejistoty do už tak komplikovaného systému.

Přestože přesné lokální dopady bude třeba ještě důkladněji prozkoumat, základní doporučení vědců je jasné: omezit emise skleníkových plynů co nejrychleji. Jen tak lze předejít destabilizaci klimatických systémů, na kterých závisí životy miliard lidí.

Image

Čtěte také

Globální oteplování zřejmě zesiluje hurikány: Vědci pro ně navrhují novou kategorii

Budoucí česká a uherská panovnice se narodila 13. září 1505 v Bruselu, jako dcera Filipa Sličného a královny Jany Kastilské. Marii ještě nebyl ani rok a už ji dědeček, císař Maxmilián I., zatáhl do sňatkové politiky. V naději, že mladá a půvabná Anna z Foix porodí českému a uherskému králi Vladislavu Jagellonskému (1471–1516) toužebně očekávaného dědice, zaslíbil císař v březnu 1506 svou vnučku ještě nenarozenému dítěti. Když pak v červenci téhož roku přišel na svět Vladislavův syn Ludvík, byla Mariina budoucnost předurčena. 

Šťastné manželství 

Habsburská šlechtična vyrůstala spolu se svými sestrami Eleonorou a Isabelou v Nizozemí, kde si v dětství osvojila tamní vyspělou kulturu. Podle dobových zmínek už od útlého mládí hleděla spíše do knih než do zrcadla. Navíc kladla důraz na tělesná cvičení, jízdu na koni, tanec a střelbu. Díky tomu vynikala neobyčejnou pohyblivostí, která společně s její energií a pronikavým rozumem dodávala drobné arcivévodkyni značnou přitažlivost. Dokázala okouzlit a k sobě připoutat i svého chotě Ludvíka Jagellonského (1516–1526). Jejich svatba nakonec proběhla 13. ledna 1522 v Budě a je s podivem, že ze sňatku uzavřeného z čistě politických příčin vzniklo nakonec šťastné a spokojené manželství. Marie už několik dní po svatbě psala kněžně de Chimay: „Mohu a odvážím se chlubiti, že mám vzor manželů.“ 

Z Budy zamířili novomanželé rovnou do Prahy, kde byla Marie 1. června korunována českou královnou. Novopečená panovnice ovšem nechtěla jen nečinně přihlížet, ale naopak se hodlala aktivně podílet na vládě. Hned po svém příchodu do Čech rozbouřila už tak neklidné vody tamního politického života, když se dostala do ostrých sporů s mocnou skupinou katolického panstva vedenou nejvyšším purkrabím Zdeňkem Lvem z Rožmitálu a hofrychtéřem Janem Paškem z Vratu. Nutno říct, že podnět ke konfliktu zadal sám Lev, když se na zemském sněmu ostře ohradil proti vlivu králových cizích rádců i královny samotné a otevřeně kritizoval vír všelijakých zábav a radovánek, jimiž panovnický dvůr během své návštěvy oživil Prahu. Marie si to ale nenechala líbit a značně se přičinila o to, že Pašek se Lvem přišli o vysoké zemské úřady. 

Stalo se tak ovšem pouze na krátko a hned v následujícím roce získali oba muži svoje funkce zpět. Boj s českým panstvem značně ztěžoval fakt, že královský dvůr se v březnu 1523 natrvalo usadil v Budíně. Když Ludvík s Marií na jaře opouštěli hlavní město Českého království, asi nikdo tehdy ještě netušil, že se Praha s panovnickým párem již nikdy neshledá. 

Moháčská katastrofa 

Od podzimu 1525 přicházely do Uher zprávy o vzrůstajícím nebezpečí ze strany Turků. Ludvík i jeho okolí si dobře uvědomovali, že početnější a lépe vyzbrojené osmanské armádě nemohou vzdorovat. Přesto mladý král nakonec v létě roku 1526 vytáhl v čele svých vojsk k Dunaji, aby se pokusil muslimskou expanzi zastavit. V bitvě u Moháče ale jeho oddíly utrpěly 29. srpna 1526 drtivou porážku a samotný Ludvík na útěku zahynul. Zpráva o jeho smrti Marii hluboce zasáhla. O tom, jak moc byla oddána svému choti, nejlépe svědčí skutečnost, že se po jeho smrti už nikdy nevdala, ačkoliv se o její ruku ucházel nejeden nápadník, včetně sedmihradského vévody Jana Zápolského. Její vdovská bílá rouška byla až do konce života upomínkou na krátké, ale šťastné manželství. 

Mariino české a uherské panování mělo ale ještě jednu významnou dohru. V obou zemích se panovnice v rámci svých možností přičinila o posílení habsburského vlivu, aby tak připravila bratru Ferdinandovi cestu k trůnu. Hned po svém odchodu z Uher pak krátce pobývala ve Znojmě a roku 1530 se přesunula do Lince, kde řídila sněm rakouských zemí. V témže roce se zúčastnila rovněž říšského sněmu v Augsburgu, kde se setkala se svými bratry – uherským a českým králem Ferdinandem I. (1526–1564) a římským císařem Karlem V. Vladař Svaté říše římské během sněmovních jednání dobře odhadl nadání své sestry a požádal ji, aby se ujala místodržitelství v Nizozemí. 

Organizátorka obrany 

Vdova ochotně souhlasila a roku 1531 vystoupila před nizozemskými stavy. Jak se později ukázalo, Karel učinil v tomto případě opravdu skvělý tah. Marie vynaložila všechny své schopnosti a znalosti v oblasti politiky, financí a vedení války, aby podpořila císařovy zájmy a nároky. Zároveň ale nezapomínala pracovat pro blaho zemí, jimž vládla. Hned po svém nástupu do úřadu vyjednala volnou plavbu holandských lodí průlivem Öresund, jenž spojuje Baltské a Severní moře. 

Roku 1536 pak vypukla v pořadí již třetí válka mezi Karlem V. a francouzským králem Františkem I. Jablkem sváru se v tomto případě stalo mimo jiné i Geldernské vévodství ležící na pomezí dnešního Německa a Nizozemí. Marie dokázala zorganizovat v tamním kraji odpor a donutit tak Francouze k ústupu. Nebezpečný spolek mezi Františkem a novým geldernským vévodou Vilémem z roku 1540 pak paralyzovala rozšířením pevnostního systému na hranicích. Následně úspěšně čelila francouzským nájezdům na své území a roku 1543 se jejím vojskům podařilo dobýt Geldern a Jülich. Krátce poté uzavřel Vilém s Karlem V. příměří a přepustil mu Geldernské vévodství, které císař obratem připojil k Nizozemí.

Marie se tak stala guvernérkou 17 provincií. Její snaha o posílení obranyschopnosti země zřejmě pramenila ze zkušeností z Uher, kde se po celou dobu Ludvíkovy vlády snažila vybudovat koordinovanou a intenzivní obranu proti Turkům. V Nizozemí byla iniciátorkou zajištění jižní hranice pevnostmi Mariembourg, Charlemont a Philippeville. Pod její záštitou se Antverpy proměnily v moderní citadelu. Avšak potíže uvnitř státu sama zvládnout nemohla. Na potlačování novokřtěnců i na politicky a sociálně motivovanou gentskou revoltu (1539–1540) potřebovala Karlův osobní zásah. 

Když on, tak já taky! 

Mariina politika se orientovala především na císařovy dynastické plány a roku 1555 musela vystupovat jako prostředník mezi svými bratry, když se Karel navzdory Ferdinandovým námitkám rozhodl abdikovat a přenechat vládu nad Španělskem a Nizozemskem svému synovi Filipu II. Když se o jeho záměru dozvěděla Marie, oznámila mu, že rezignuje i ona. Bratr na ni naléhal, aby zůstala, ale ona odmítla. Hlavním důvodem Mariina konce byly především četné neshody s jejím synovcem Filipem. 

Karel nakonec souhlasil. Své rozhodnutí regentka formálně oznámila 24. září 1555 a o měsíc později předala vládu Filipovi. V Nizozemsku poté zůstala ještě jeden rok, pak se ale odebrala za bývalým císařem do Španělska, neboť Filip na ni opakovaně naléhal, aby se znovu ujala funkce, a snažil se ji zatáhnout zpět do politiky. Důchodu si však královna vdova příliš neužila. Bratr Karel ji krátce před svou smrtí požádal, aby se vrátila zpět do Nizozemí a znovu se ujala úřadu. Splnění tohoto přání se ale ukázalo být nad Mariiny síly, v říjnu prodělala dva infarkty a 18. téhož měsíce vydechla naposled.

Image

Čtěte také

Mocní Habsburkové a draví Jagellonci: Proč soupeřící rody nakonec uzavřely spojenectví?

Čínským vědcům se podařilo něco, co vypadá jako vystřižené ze sci-fi filmu: vytvořili kontaktní čočky, které umožňují lidem vidět infračervené záření – a to dokonce i se zavřenýma očima. Nový výzkum zveřejněný v časopise Cell může znamenat revoluci například v medicínských technologiích, bankovnictví nebo u armádních a bezpečnostních složek. 

Tým z University of Science and Technology of China (USTC) napustil měkké čočky nanokrystaly vzácných kovů – konkrétně ytterbia a erbia. Tyto částice mají výjimečnou schopnost: převádějí infračervené záření (800–1600 nm) na viditelné světlo (400–700 nm), které lidské oko dokáže vnímat.

Na rozdíl od tradičních nočních brýlí, které jsou těžké, vyžadují baterie a zobrazují vše v monochromatickém zeleném odstínu, jsou takto upravené čočky lehké, nepotřebují napájení a umožňují barevné vnímání infračerveného spektra – alespoň teoreticky.

Kontaktní čočky jako z sci-fi

Čočky vědci otestovali na myších i na lidech. U myší se prokázalo, že zvířata vybavená těmito čočkami se vyhýbala prostoru osvětlenému infračerveným světlem, což potvrdilo, že jej vnímají. U lidí pak čočky umožnily číst signály v Morseově abecedě a určit směr přicházejícího infračerveného světla. Výkon čoček byl paradoxně lepší při zavřených očích, protože se tím snížilo rušení od okolního světla.

Jakkoli jde o zajímavou technologii s velkým potenciálem, bezpochyby ji ještě čeká náročný vývoj. Kvůli obsaženým nanočásticím, které rozptylují dopadající záření, mají nové infračervené čočky poněkud rozmazaný obraz. Vědci dokázali tuto nevýhodu do určité míry kompenzovat díky kombinaci čoček a speciálních brýlí. 

Omezená je také jejich citlivost – zatím umožňují vidět pouze intenzivnější infračervené signály, jako například záření LED diod. V následujících měsících se vědci budou snažit zvýšit koncentraci nanokrystalů, a také účinnost konverze světla. Tvůrci kontaktních čoček odhadují, že by jedna sada mohla být k mání za částku kolem 200 amerických dolarů (v přepočtu přibližně 4 400 Kč).

Image

Čtěte také

Převratná nanotechnologie udělá z obyčejných brýlí přístroj na noční vidění

Pojem Einsatzgruppe (operační skupina) se poprvé objevil po obsazení československého pohraničí Wehrmachtem, kde tyto útvary zatkly několik tisíc lidí, pomáhaly s vyháněním českého obyvatelstva a také převzaly část agendy stažených čs. bezpečnostních sil. Po obsazení druhé republiky pak hned několik těchto jednotek pomáhalo zadržet asi 10 000 osob. Tato předehra však byla jen slabým odvarem toho, co Einsatzgruppen neboli útvary určené k vyhledávání a likvidaci nepřátel na obsazených územích čekalo po vypuknutí války. 

V boji je vše dovoleno

Již na jaře 1939, tedy půl roku před zahájením agrese proti Polsku, naplánovali nacisté velkou očistnou akci, kterou nazvali operace Tannenberg. V jejím rámci identifikovali na 61 000 pro ně nebezpečných polských občanů, kteří měli být po vypuknutí války zatčeni nebo rovnou zlikvidováni. Za bojovými útvary Wehrmachtu a SS měly postupovat speciálně vytvořené Einsatzgruppen a tyto lidi cíleně vyhledávat. Iniciativě se meze nekladly a rozkaz zněl jednoznačně: „V boji s polským hnutím odporu je dovoleno vše.“ 

Jednotky se skládaly především z vybraných členů Waffen-SS, gestapa, Sicherheitsdienstu, kriminální policie a dalších ozbrojených a policejních složek třetí říše. Při své činnosti měly operační skupiny spolupracovat s postupujícími vojsky a oficiálně podléhaly Vrchnímu velení pozemních sil (OKH). Důležitou roli při identifikaci podezřelých osob měli sehrát spolupracovníci z řad německé menšiny v Polsku.

Hrůzný plán vyšel. Jen v září a říjnu 1939 zmasakrovali příslušníci Einsatzgruppen více než 20 000 civilistů a válečných zajatců, do počátku roku 1940 se pak toto číslo vyšplhalo až k 80 000. Další desetitisíce lidí skončily v nacistických vězeních nebo byly odvlečeny do koncentračních táborů. V hledáčku operačních skupin se ocitli nejen Židé a zástupci polské inteligence, ale také katoličtí kněží, důstojníci, komunisté a sociální demokraté.

Masakry na východě

Zcela klíčový význam měly Einsatzgruppen sehrát během tažení do Sovětského svazu. Protože ideologická válka vyžadovala zvláštní přístup, obdržel ještě před začátkem kampaně říšský vůdce SS Heinrich Himmler zvláštní pravomoci. Pro účely tažení vznikly čtyři „Einsatzgruppen der Sicherheitspolizei und des SD“ označené písmeny A až D, jež se členily dále na menší útvary (Einsatzkommandos, Sonderkommandos) o celkové síle 3 000 mužů. Ty měly – podobně jako v předchozích taženích – postupovat za bojovými útvary a vypořádávat se s všemožnými „nepřáteli říše“. 

Kromě osob, jež měly putovat do lágrů, označil šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu RSHA Reinhard Heydrich přímo skupiny lidí, které čekala poprava bez jakýchkoliv dalších okolků. Šlo zejména o funkcionáře kominterny, členy komunistické strany na vyšších pozicích, politické komisaře Rudé armády, židovské členy komunistické strany a Židy ve veřejných funkcích a pak takzvané radikální elementy (partyzáni, sabotéři a tak podobně). 

Milion či dva?

Od samého počátku bojů na východě se Einsatzgruppen podílely na těch nejodpornějších zločinech. SS-Brigadeführer Franz Walter Stahlecker, velitel Einsatzgruppe A, například do Berlína hlásil, že to byli právě jeho muži, kteří iniciovali protižidovské pogromy na Litvě. Dle jeho zpráv pak samotná skupina od července do listopadu 1941 zmasakrovala necelých 140 000 lidí, hlavně Židů a komunistů, ale také 653 mentálně postižených a pět Cikánů. 

Jeho kolegové ze skupiny C pod vedením SS-Gruppenführera Otto Rasche měly zase podíl na masových popravách v Babím Jaru u Kyjeva, kde ve dnech 29.–30. září 1941 přišlo o život 33 771 lidí. Ve většině případů se Němci mohli opřít o kolaboranty z řad ukrajinských, běloruských nebo pobaltských nacionalistů. To všechno byl ale pouze začátek, počty mrtvých dosahovaly astronomických výšek i v následujícím roce. 

Již na konci roku 1941 se u řady příslušníků Einsatzgruppen začal projevovat pokles morálky a psychické problémy jako důsledek masového vraždění. Mnozí se uchylovali k alkoholu a mimo jiné i v důsledku této skutečnosti získaly operační skupiny speciální pomoc v podobě „Gaswagens“ – plynových automobilů, které měly masově vraždit bez toho, aby vojáci utrpěli psychickou újmu při přímém kontaktu s oběťmi. Po roce 1943 činnost těchto útvarů významně poklesla. V následujícím roce však o sobě daly ještě jednou vědět na Slovensku, kde po potlačení tamního povstání pomáhala Einsatzgruppe H v honu na partyzány a vraždách podezřelých civilistů.

Kolik obětí si činnost Einsatzgruppen celkem vyžádala, není dodnes známo, minimální odhad uvádí zhruba milion, podle některých historiků však může jít i o více než dvojnásobek. I navzdory tomu však v prvních poválečných měsících nepatřily zrůdnosti páchané těmito útvary k hlavním tématům a nebýt dvou důležitých momentů, zločiny Einsatzgruppen by se možná nedostaly ani před soud.

Image

Čtěte také

Masakr Židů v polském Jósefówě: Proč před 78 lety vraždili i „obyčejní lidé“

Po celá 30. a 40. léta 16. století prožívala anglikánská církev stálé proměny věrouky, kdy se doslova ode zdi ke zdi pohybovala mezi konzervativním katolicismem a radikální reformací. Metamorfóza církevního učení působila tím podivněji, že nepředstavovala produkt teologických rozprav, ale hlasování v parlamentu. Radikální obrat k rigidnímu katolictví provedl roku 1539 Jindřich VIII. vydáním Šesti článků víry – zákona přijatého jako právní nástroj k zastavení protestantismu. Jejich hlavní autor, konzervativní winchesterský biskup Stephen Gardiner, je přiléhavě nazval „karabáč s šesti řemínky“.

Konec různosti názorů

V prvním článku zákon stanovil reálnou přítomnost Krista v hostii, přičemž popírání uvedené skutečnosti se trestalo upálením, a to i pokud viník svůj názor odvolal. Další články zakazovaly kněžím sňatky, ačkoliv v předchozích letech byly povoleny. Obnovily se soukromé i zádušní mše a zpovědi, zatímco odmítání jejich svátostného charakteru se trestalo oběšením a konfiskací majetku. S daným trestem museli počítat i kněží, kteří nezapudili své manželky, a ti, kdo se pokusili emigrovat z náboženských důvodů.

Při projednávání zákona horní komorou se paradoxně stal jeho hlavním odpůrcem primas anglikánské církve, canterburský arcibiskup Thomas Cranmer, který po tři dny lobboval u duchovních a světských lordů proti jednotlivým ustanovením. Svůj boj však prohrál, protože články podporoval král Jindřich. Vstoupily tak v platnost v podobě „zákona rušícího různost názorů“, jehož následkem byli svých úřadů zbaveni biskupové protestantského smýšlení. Hugh Latimer, bývalý biskup z Worcesteru a autor protestantského anglikánského dogmatismu, byl uvržen do vězení v Toweru. Arcibiskup Cranmer však na nic nečekal, poslal manželku zpět do Hesenska a krále ujistil o své poslušnosti.

S medvědem na lodi

O týden později se ovšem udála příhoda, jež Cranmera málem dovedla do vězeňské cely. Ještě před projednáváním zákona si shrnul argumenty, které pak používal při diskusích s nerozhodnutými lordy. Celkem 77 hustě popsaných listů nicméně představovalo velmi nepohodlné svědectví o skutečných názorech vysoce postaveného kněze. Z nějakého důvodu je přitom ihned nespálil, ale nechal je k archivaci svému sekretáři Ralphu Moriceovi.

Ten později, i s poznámkami v brašně, cestoval po Temži na pramici s biskupovou družinou. Osazenstvo lodi se chtělo blíž podívat na medvědí štvanici, jež se zrovna konala v Southwarku. Jenže zvíře se utrhlo z lana a prchalo před psy do řeky. Cestující tedy z člunu rychle vyskákali, až na nebohého Morice, který zodpovídal za arcibiskupovy písemnosti. Teprve když se šelma začala drápat na palubu, vyskočil také a svazek zahodil. Po vytažení na břeh poprosil medvědáře o vylovení listin z řeky – což se sice povedlo, ale než je dotyčný tajemníkovi vrátil, ukázal je místnímu knězi. Farář si všiml ostré polemiky s Šesti články a prohlásil, že za zmíněný spisek bude jeho autor viset. 

Zděšený Morice, kterému medvědář odmítl listy vrátit, se obrátil na prvního ministra Thomase Cromwella. Ten druhého dne zastavil dotyčného u dvora, když tam dorazil, aby písemnosti odevzdal žalobci. Cromwell nelenil, vytrhl medvědáři svazek z ruky a pohrozil mu mučením za to, že se odvážil starat se o dokumenty člena tajné rady. Arcibiskup své poznámky následně spálil, ale od té doby se až do konce vlády Jindřicha VIII. obával na jednání rady chodit a raději se z Londýna uchýlil do své diecéze v Canterbury.

Image

Čtěte také

Rebelie hedvábných třásní: Jindřich VIII. s irskými povstalci krutě zúčtoval

Večerní oblohu na počátku června, ale i v jeho závěru ozdobí blízké setkání tří různorodých nebeských těles: dorůstajícího Měsíce, oranžového Marsu a jasné hvězdy Regulus. Poslední zmíněná napovídá, že k sérii pohledných konjunkcí dojde v souhvězdí Lva (viz přehled zajímavých úkazů). K Marsu s Regulem se však zkuste vracet průběžně – jen tak totiž postřehnete, s jakou vervou bude rudá planeta na nebi směřovat vstříc zářivému „srdci Lva“. Nejblíž se tělesa ocitnou 17. června večer, kdy je bude dělit asi 0,7° a Mars se bude nacházet takřka přímo nad Regulem. Poté se jejich cesty opět rozejdou.

Počínaje druhou polovinou června začneme na soumrakové obloze vídat i Merkur, pozorování však značně omezí jeho malá výška nad severozápadním obzorem. Další dvě červnové planety pak musíme hledat na ranním nebi nad východem. Již pár hodin po půlnoci se tam objeví souhvězdí Ryb a v něm Saturn následovaný jitřenkou Venuší. Ta ovšem Ryby už 9. června opustí, následujícího dne přejde přes cíp sousední Velryby do Berana a 28. června se přesune do Býka.

Na Pannu s větším dalekohledem

Co se týče objektů vzdáleného vesmíru, vydáme se tentokrát mezi ty nejodlehlejší. Musíme se však vrátit na večerní oblohu, a to do míst, kde se střetává hlava nebeského Hada s Pannou. A protože náš cíl tvoří extrémně vzdálené, a tedy velmi slabé galaxie, vyžádá si pozorování větší dalekohled. Záleží přitom, kolik členů galaktického kvarteta chcete zahlédnout… Pokud všechny, měl by mít objektiv přístroje průměr nejméně 300 mm.

Začněte tím, že dalekohled s menším zvětšením a velkým zorným polem zacílíte mezi hvězdu třetí velikosti Alfa Serpentis, tedy nejnápadnější stálici souhvězdí Hada, a zhruba o magnitudu slabší 109 Virginis z Panny. Asi na půli cesty mezi nimi spatříte mimořádně nápadnou kulovou hvězdokupu M5, kterou by byl hřích minout: V menších přístrojích má podobu okrouhlého mlhavého obláčku s jasností asi 5,7 mag a s úhlovým průměrem 10′, v němž lze rozpoznat i jasné bodové jádro. Nejkrásnější je však pohled velkým dalekohledem, v němž se M5 zejména při okrajích rozpadne na samostatné hvězdy. A zhruba při 200násobném zvětšení bude patrné, že mnohé z nich vytvářejí drobné řetízky. 

Od M5 pokračujte necelé 4° směrem na západ, kde natrefíte na stálici 110 Virginis s jasností 4,4 mag, takže ji zahlédnete i pouhýma očima. S dalekohledem se pak zaměřte na oblast přibližně 1° jihovýchodně od ní. A pokud má váš přístroj velké zorné pole, můžete tak učinit, aniž by vám hvězda zmizela za jeho okrajem.

Čtyři ostrovy

Kolik toho uvidíte, záleží na pozorovacích podmínkách i průměru objektivu vašeho dalekohledu. V dané části nebe, tedy 1° jihovýchodně od 110 Virginis, se totiž rozkládá čtveřice různě jasných galaxií. Na obloze se rozprostírají přibližně od východu na západ a dělí je rozestupy okolo 8′–10′. Dohromady tak okupují úsek nebe o průměru zhruba 0,5°. Nejvýchodněji leží NGC 5850 s 10,8 mag, za níž následuje NGC 5846 s 10 mag, NGC 5845 s 12,5 mag a NGC 5839 s 12,7 mag. Nejnápadnější NGC 5846 byste měli zahlédnout již v dalekohledu s objektivem o průměru okolo 100 mm, ovšem jen jako 1,5′ velkou nezřetelnou difuzní plošku s náznakem bodového jádra. Větší přístroj víc podrobností nepřidá, galaxii v něm však spatříte mnohem snáz a mírně narostou i její úhlové rozměry.

NGC 5850 má podobný úhlový průměr a jen o něco nižší jasnost. V praxi nicméně zjistíte, že je mnohem méně výrazná. Zatímco totiž NGC 5846 patří k eliptickým hvězdným ostrovům s dobře profilovaným jádrem a nápadným okolním halem, NGC 5850 představuje spirálu s příčkou. I když má tedy srovnatelnou velikost jako její sousedka, většina jejího disku je nezřetelná a vykazuje pouze nízkou plošnou jasnost. Proto si jí všimnete až v dalekohledu s objektivem o průměru alespoň 150 mm. Vhodnější jsou ovšem ještě větší přístroje s objektivy okolo 250 mm a víc, v nichž galaxie získá na objemu a ukáže se coby protáhlá mlhavá skvrnka o průměru 2′ × 0,5′, s probleskujícím jasnějším stelárním jádrem.

Na zbylou eliptickou NGC 5845 a spirální NGC 5839 se musíte vyzbrojit ještě větším teleskopem, s objektivem o průměru přinejmenším 300 mm, a rovněž vyhledat dokonale tmavou oblohu. I tehdy ovšem zůstane jen u drobných difuzních skvrnek bez dalších detailů. Dodejme, že galaktické kvarteto z Panny představuje ve skutečnosti kvinteto: K NGC 5846 totiž z jihu přiléhá titěrná NGC 5846A, která se i v obřích přístrojích jeví pouze jako drobná hvězdička usazená v jejím halu.

Východy a západy Slunce

V první polovině měsíce se Slunce nachází ve znamení Blíženců, 21. června ve 4:43 SELČ vstupuje Slunce do znamení Raka; nastává letní slunovrat, začíná astronomické léto

Fáze, východy a západy Měsíce

Planety na noční obloze

• Merkur – viditelný ve druhé polovině června za soumraku těsně nad severozápadem
• Venuše – viditelná ráno nízko nad východem
• Mars –  viditelný večer vysoko nad západem
• Jupiter – nepozorovatelný
• Saturn –  viditelný ráno nad jihovýchodem
• Uran – nepozorovatelný
• Neptun – viditelný ráno nad jihovýchodem

Zajímavé úkazy v červnu 2025

• 1. června – Venuše v největší západní elongaci, 46° od Slunce
• 6. června – Měsíc poblíž Spicy z Panny na noční obloze
• 9. a 10. června – Měsíc krátce před úplňkem poblíž Antara ze Štíra na nočním nebi
• 17. června – setkání Marsu a Regula ze Lva (0,7°) na večerní obloze
• 19. června – setkání Měsíce v poslední čtvrti a Saturnu na brzkém ranním nebi; nejblíž (2°) si budou okolo 2:45 SELČ; zhruba 1,1° severovýchodně od Saturnu v dalekohledu pozorovatelný i Neptun
• 22. června – setkání velmi úzkého měsíčního srpku a Venuše (6°) na ranní obloze nízko nad východem
• 26. a 27. června – seskupení extrémně úzkého měsíčního srpku, Merkuru a Polluxe z Blíženců na podvečerním nebi nízko nad severozápadem; Měsíc lépe pozorovatelný až 27. 6., kdy jej bude od Merkuru dělit asi 6,5°
• 28. až 30. června – seskupení dorůstajícího Měsíce, Marsu a Regula ze Lva na večerní obloze, 29. 6. Měsíc mezi Regulem a Marsem; nejblíž (2,1°) bude Měsíc k Marsu v okamžiku západu těles za obzor okolo 23:45 SELČ

Všechny časové údaje jsou vztaženy k 50. rovnoběžce a středoevropskému poledníku a jsou uvedeny ve středoevropském letním čase (SELČ). Okamžiky východu či západu nebeských těles však nezávisí pouze na zeměpisných souřadnicích pozorovatele, ale také na úhlové výšce a členitosti obzoru.

Podle všeho je zřejmé, že proces samotného podávání léku při uzdravování pacienta hraje neméně důležitou roli jako účinná látka samotná. Pozitivní výsledek se ještě znásobí, je-li pacientovi řečeno, že se jedná o zvláště drahý přípravek s velmi dobrou pověstí. Je navíc prokázáno, že efekt je účinnější tehdy, obdrží-li jej pacient pomocí injekce nebo z rukou údajného odborníka.

To vše ovlivní psychiku nemocného do té míry, že jeho organismus začne produkovat některé hormony a další látky přispívající k rychlejší regeneraci. Jinými slovy, platí zde okřídlená věta z Nového zákona, že „víra tvá tě uzdraví“. Podle statistik k tomu dochází přibližně ve třiceti procentech případů aplikace placeba (podává se například při studiích nových léků, kdy jedna skupina dobrovolníků konzumuje skutečný přípravek a druhá neúčinné prášky, neví však, do které ze skupin patří).

Zhojené obratle

Víme-li, že lidské tělo se za určitých okolností dokáže uzdravit i bez polykání farmaceutických přípravků či jiných vnějších zásahů, nabízí se otázka, zda by tímto způsobem dokázalo vyřešit i závažnější komplikace – třeba takové, při nichž by za normálních okolností lékař přistoupil k operaci. V roce 2004 přesně tato myšlenka přivedla amerického radiologa Davida Kallmese k nápadu provést bizarní experiment. Ve své praxi se zabýval tzv. vertebroplastikou, při níž se zlomený obratel napravuje injekčním vpravením speciálního cementu. Zákrok dokázal pomoct pacientům se zraněnou páteří, aby se opět mohli hýbat a cvičit zcela bez bolesti.

Během let si však Kallmes povšiml zajímavého fenoménu: Zlepšení stavu vykazovali i pacienti, u nichž při operaci došlo k chybě, například pokud byl cement vpraven do jiného obratle. Přesto po probuzení z narkózy jakoby „zázrakem“ pocítili shodnou úlevu od bolesti. Kallmes sestavil skupinu 131 pacientů se stejnou diagnózou, polovinu z nich operoval standardním způsobem a u zbylých vyzkoušel tzv. placebo chirurgii: Přivezl je na operační sál a podal jim anestetikum, skalpelem se jich však ani nedotknul, pouze jim poškozenou oblast páteře silně stlačoval. Výsledky byly překvapivé: Členové obou skupin vykazovali shodné zlepšení a mohli vykonávat stejnou fyzickou aktivitu, ať předtím podstoupili zákrok, či nikoliv.

Z pohledu nic netušícího pacienta je důležité právě „představení“, které celou léčbu doprovází: Musí totiž plně nabýt dojmu, že vše probíhá podle původního plánu, jejž mu lékař sdělil. Proto dostane anestetikum a personál s ním zachází jako s kýmkoliv jiným, koho právě čeká transport na operační sál. Při fingovaném zákroku se tým lékařů po stanovenou dobu chová tak, jako by prováděli reálnou operaci: Podávají si nástroje, předstírají manipulaci s otevřenou ranou a během fází, kdy je pacient při vědomí, napodobují příslušné zvuky. Iluze musí být dokonalá, takže chirurg nejprve skutečně provede řez do tkáně, aby vznikla jizva coby hmatatelný důkaz. Později ovšem místo bez dalších zásahů opět zašije. 

Klouby jako nové

Samozřejmě, že lékaři tuto metodu nezvolí v případě akutních a život ohrožujících stavů; dobře se však uplatňuje například při potížích s pohybovým aparátem. Vysokou účinnost – dokonce vyšší než v případě běžné operace – vykazují „fiktivní zákroky“ například u artroskopie, kdy se z kolenního kloubu odstraňují drobné kousky menisku, a také u operace zad. Kromě zmíněné vertebroplastiky jde například o tzv. intradiskální elektrotermální terapii, která se provádí při vyhřeznutí plotének v oblasti bederní páteře.

Velmi slibné výsledky se ukázaly také při léčbě přetížených vazů a svalů v rameni (tzv. impingement syndrom) projevujících se nepříjemnou bolestí při pohybu v ramenním kloubu. Problém lze řešit chirurgickým odstraněním části lopatky, což umožní svalům v bezprostředním okolí volnější rotaci a přinese okamžitou úlevu. Naopak bez operace jde o velmi dlouhodobou záležitost často vyžadující fyzioterapii a rehabilitaci – ačkoliv nemusí tomu tak být vždy.

V roce 2014 provedli lékaři z Oxfordské univerzity srovnávací studii pacientů s impingement syndromem: Polovinu z nich standardně operovali, zbylí podstoupili placebo operaci. Při ní sice chirurg použil skalpel, vynechal však klíčovou část zákroku, tedy vyjmutí části kosti. Nemocní předem nevěděli, do které ze skupin budou patřit, přesto lékaři nakonec nezaznamenali téměř žádné rozdíly při procesu zotavování. 

Že placebo chirurgie evidentně není pohádkou z říše medicínského sci-fi, dokazují i další výzkumy. Finští lékaři ve srovnávací studii z roku 2014 zkoumající výsledky 53 placebo operací zjistili, že výsledky 27 z nich byly zcela srovnatelné s reálným zákrokem, dalších 12 přineslo alespoň mírné zlepšení stavu. Přistoupit k placebo zákrokům tak bylo alespoň nějakým způsobem prospěšné ve třech čtvrtinách případů. Pacienti z „placebo“ skupiny navíc (pouze se dvěma výjimkami) vůbec netrpěli klasickými pooperačními komplikacemi, jež se často pojí s invazivními zákroky.

Zbytečné skalpely

Podle některých názorů to jen potvrzuje to, že současné zdravotnictví provádí zbytečně moc chirurgických zákroků. Například průměrný Američan se se skalpelem setká během života více než devětkrát. Neznamená to pochopitelně, že by operace samy o sobě nebyly účinné – jde spíš o to, že často je k dispozici i jiné, méně invazivní řešení. U některých druhů operací se navíc již dlouho diskutuje o tom, zda jejich benefity ve výsledku vůbec převáží nad riziky: Už v roce 2002 například tým vědců pod vedením amerického ortopeda Bruce Moseleyho prokázal, že artroskopie kolenního kloubu není ve srovnání s placebem o nic účinnější. Ke stejnému výsledku pak opakovaně dospěly i další výzkumy – přesto zůstává zmíněný zákrok jedním z celosvětově nejběžnějších vůbec a jen ve zmíněných Spojených státech se jej provede na 1,7 milionu ročně. 

S obdobnou rutinou se na operačních sálech ocitají také pacienti se zánětem slepého střeva. Při tzv. apendektomii se odstraní zanícený výběžek střeva, který se dlouhá desetiletí považoval za zbytečný. Nové poznatky však naznačují, že jeho přítomnost má svůj význam pro funkci střevní mikroflóry. Zánět je přitom v řadě případů možné utlumit pouze pomocí antibiotik, takže přistupovat k operaci není nezbytné.

Do třetice pak odborné studie zmiňují coby „přeceňovaný“ zákrok implantaci kaválního filtru do dolní duté žíly. Jeho primárním účelem je prevence, slouží totiž k zachytávání případných krevních sraženin. Statistiky však dokazují, že úmrtnost pacientů s aplikovaným filtrem se nijak neliší od těch, kteří jej nedostali – výskyt plicní embolie se sice snížil, nahradilo jej však pro změnu zvýšené riziko hluboké žilní trombózy.

Image

Čtěte také

Vědci potvrzují: Placebo funguje, i když lidé vědí, že dostávají placebo

Cenu kávových zrn coby vstupní suroviny pro velkovýrobce i malé pražírny sledují světové burzy velmi pozorně. Zatímco na začátku roku 2024 se částka za libru (0,45 kilogramu) pohybovala kolem 1,88 dolaru, začátkem letošního roku se již jednalo o více než 4 dolary (aktuální cena se pohybuje okolo 3,5 dolaru). 

Extrémy počasí

Úroveň cen zvedá především neutěšená klimatická situace v Brazílii a Vietnamu, tedy ve dvou nejvýznamnějších pěstitelských oblastech. Zatímco první zmíněná země dominuje v produkci druhu arabika, Vietnam se z 95 % orientuje na robustu. Obě kávové velmoci však loni čelily hned několika přírodním katastrofám: Brazílie zažila v srpnu a v září nejhorší sucho za posledních sedm dekád, které následně vystřídaly silné deště a záplavy. Nestabilní počasí přitom začátkem letošního roku pokračovalo. Se suchem i dešti, ale také s nečekanými mrazy či prudkými bouřemi se potýkali rovněž pěstitelé ve Vietnamu. Odhady objemu produkce na sezonu 2025/2026 v postižených regionech nejsou příliš příznivé. 

Problém však nepředstavují pouze extrémní projevy počasí, ale změny klimatu obecně. Zejména arabika vyžaduje stabilní a chladnější prostředí a daří se jí ve větších nadmořských výškách. Jenže vlivem globálního oteplování se oblasti vhodné pro její pěstování stále zmenšují – a ceny dál rostou. Častější sucha a následné nepředvídatelné srážky ohrožují také kvetení a zrání plodů a zvyšují riziko výskytu nejrůznějších chorob i škůdců.

Noví hráči, nové spekulace

Základním pravidlem trhu je poměr nabídky a poptávky. A zatímco nad možnostmi nabídky se aktuálně vznášejí hrozivé otazníky, poptávka prudce roste, na čemž má podíl značný nárůst spotřeby kávy v Číně a v Indii. Důvody experti hledají v postupném příjímání západních trendů a v rozvoji obřích kancelářských center, kde se pití tmavého nápoje mění ve standard. Strach o budoucí zásoby a o pokrytí zvyšujícího se zájmu tak může u obchodníků vyvolávat potřebu se zbožím zásobit – což ve výsledku vede jen k dalšímu zdražování. 

Roli samozřejmě hrají i současné geopolitické konflikty. Náklady na námořní dopravu tak loni stouply o desítky procent, přičemž cenu kávy nejspíš ovlivní i americká cla. Hlavní brazilská sklizeň každopádně odstartovala právě nyní a právě ta ukáže, jak hluboko do kapsy budou muset letos milovníci kofeinu sáhnout.

Image

Čtěte také

Kofeinový detox: Co vás čeká, pokud skoncujete s pitím kávy