V íránském pohřebišti z doby bronzové objevili archeologové pozoruhodnou lebku mladé ženy, která vědce zaujala hned ze dvou důvodů: nalezená lebka byla během života evidentně záměrně deformována a nese stopy po násilném a s velkou pravděpodobností i smrtelném poranění. 

Zkáza dlouhé lebky

Lebka ženy, označované jako BG1.12, byla nalezena v pohřebišti Chega Sofla v západním Íránu. Její tvar – protáhlý, kuželovitý – jasně svědčí o tzv. kraniální modifikaci. Ta se prováděla od útlého dětství pomocí obvazů nebo dřevěných destiček, které tvarovaly rostoucí lebku do podlouhlé formy. Tento zvyk byl zpravidla kulturně motivovaný – mohl značit příslušnost ke skupině, označovat příslušnost ke konkrétnímu společenskému stavu, mohlo ale jít i o estetický zákrok.

Na deformované lebce ženy vědci objevili trojúhelníkovou frakturu na levé straně. CT skeny ukázaly, že úder musel být veden širokým a tupým předmětem s obrovskou silou. Poranění bylo natolik vážné, že by pravděpodobně zabilo i jedince bez modifikované lebky. V případě BG1.12 však byla lebka v důsledku modifikace tenčí a zranitelnější.

Nešťastná náhoda, nebo vražda?

Otázka, zda byla žena obětí útoku, nebo šlo o nehodu, zatím zůstává bez odpovědi. „Víme, že k fraktuře došlo těsně před smrtí, ale nemáme důkazy, že šlo o úmyslný čin,“ vysvětluje vedoucí výzkumu Mahdi Alirezazadeh z teheránské Tarbiat Modares University. Ačkoliv se v té době už rozvíjela městská civilizace, vznikalo písmo a chrámy, nelze vyloučit ani násilný konflikt nebo rituální praktiky.

Lokalita Chega Sofla je stará přibližně 6 200 let a nachází se na severním okraji Perského zálivu. Pohřebiště obsahuje vedle jednotlivých hrobů také společné hrobky, které mohly patřit rodinám nebo komunitám. Právě v jedné takové komunitní hrobce byla nalezena i lebka BG1.12 – bohužel bez zbytku kostry, což omezuje další výzkum ohledně jejího života, zdraví a příčin smrti.

Image

Čtěte také

Vědci detailně prozkoumali záhadné zdobené lebky z Blízkého východu

Ve velice příjemné a přátelské atmosféře hlavního města Slovinska se odráží fakt, že se nejedná o žádnou megapoli: Se svými 288 tisíci obyvatel je Lublaň srovnatelná s Ostravou. A pro Čechy má své kouzlo i díky tomu, že řadu místních staveb navrhoval Josip Plečnik. Tamní rodák se neodmyslitelně pojí s naší historií, neboť svou prací pro československou prezidentskou kancelář ve 20. a 30. letech významně přispěl k proměnám Pražského hradu. 

Vedle jeho děl uvidíte v lublaňských ulicích také masivní betonové socialistické budovy, ale ani ty nepostrádají svůj půvab. Většinu z nich si přitom stihnete prohlédnout během jediného dne, a ještě k nim přidáte nějaké to muzeum. Převážná část hlavních cílů se totiž nachází poblíž řeky Lublaňky, jež „útulnou“ zástavbou protéká. 

Bažina plná saní

Hlavním symbolem města se stal drak a najdete ho prakticky všude – od městského znaku přes průvodce, magnetky a jiné suvenýry až po logo zdejšího pivovaru Union. V podobě bronzových soch pak bájní tvorové hlídají i nejslavnější most Lublaně v samotném centru. Jak se ovšem drak do znaku dostal? Podle pověsti jde o netvora, kterého přemohli argonauti, když se v čele s Iasonem vraceli z Kolchidy se zlatým rounem. Tou dobou se však v oblasti rozkládaly bažiny, takže legenda o zabití hrozivé obludy může znamenat pouhou metaforu pro překonání nehostinných podmínek. 

Drak se ovšem spojuje také se slovanským bohem Velesem, který se údajně dovedl proměnit ve lva, býka, hada, nebo i v ono mytické stvoření. Právě Velese pak měli někdejší slovanští obyvatelé na hradním vrchu vzývat. Jiné teorie zase zmiňují, že jde o draka, s nímž bojoval svatý Jiří. Ať už je však pravda jakákoliv, saň chrlící oheň k dnešnímu hlavnímu městu Slovinska jednoznačně patří.

Strážce ulic

Městu dominuje hrad, shlížející dolů z přilehlého vrcholku. Vede k němu několik cest, pokud však nepatříte právě mezi fanoušky kopců, můžete se svézt lanovkou a po prohlídce se jednou z krásných tras vrátit pěšky zpět. Nahoře se dozvíte, že nějaká forma opevnění existovala v místě zhruba již od roku 1200 př. n. l. Prvním předchůdcem dnešního hradu se každopádně stalo až v roce 1144 sídlo korutanského vévody, jež ovšem v 15. století zcela zničilo zemětřesení. 

Současný hrad po většinu své existence nesloužil coby stálé útočiště šlechticů, ale plnil spíš roli pevnosti. Dnes si tak můžete připomenout nešťastníky, kteří trpěli v tamních vězeňských kobkách – ať už se jednalo o turecké nájezdníky, nebo účastníky domácích selských rebelií. Navštívit lze i kapli sv. Jiří a další expozice, přičemž do některých je vstup zdarma, stejně jako na nádvoří. Na hradbách pak uvidíte jednu z Plečnikových stop: V 18. století totiž opevnění poničili Francouzi a zmíněný vizionář jej přestavěl v nádhernou promenádu. Belvedérská věž přitom nabízí jedinečný výhled na město s Julskými Alpami v pozadí.

Kouzelné trojmostí

Po návratu z hradu můžete chvíli bloudit uličkami, kde láká k odpočinku bezpočet kaváren a cukráren. V ohybu Lublaňky pak narazíte na jedno z nejoblíbenějších míst ve městě, tzv. trojmostí. Praktický důvod pro existenci hned tří mostů v těsné blízkosti vlastně neexistuje, ale lokalita díky nim získala nezaměnitelné kouzlo. Na přilehlém tržišti si můžete koupit draka ve všech možných podobách, ale také řadu klasických suvenýrů. Promenáda vás dovede dál k již zmíněnému Dračímu mostu nebo k další dominantě dolního města v podobě katedrály sv. Mikuláše: Klenot barokní architektury z raného 18. století ohromuje bohatě zdobenou bránou i majestátním interiérem.

Kousek od Kongresového náměstí s univerzitou narazíte na budovu parlamentu, jejíž výzdoba z roku 1959 se nese v duchu socialistického realismu: Zachycuje horníky, dělníky, rybáře, vynálezce i rodiny s dětmi, žádná z postav však na sobě nemá oděv, tudíž výjev působí poněkud komicky. Opodál spatříte některé monstrózní stavby z éry minulého režimu a v přímém kontrastu k nim i budovy v secesním či neorenesančním stylu – včetně opery, Národní galerie a Národního muzea. 

Expozice v poslední zmíněné instituci se věnuje historii města i celé země, a to již od dob neandertálců, které reprezentuje tamní klenot – možná až šedesát tisíc let stará píšťala vyrobená z kosti. Ve velmi zajímavé a poměrně moderně pojaté přírodovědné sekci se pro změnu u kostry mamuta promítá video se zmíněným chobotnatcem, jenž může skrz rozšířenou realitu stanout přímo vedle vás. Muzeum schraňuje i kostru mladé samice plejtváka myšoka, kterou v roce 2003 objevili rybáři ve slovinském přístavu Piran. Obří savec vážil zhruba jedenáct tun a měřil přes třináct metrů. Rybáři, kteří samici kytovce vytáhli, ji pojmenovali Leonora, protože jim připomínala romantické příběhy o nešťastných kráskách.

Doma u génia

Pokud patříte mezi obdivovatele Plečnikovy architektury, můžete se vydat i k přítoku Lublaňky pojmenovanému Gradaščica, přes který vede tzv. Trnovský most. O jeho autorovi přitom nebudete mít pochyb již zdálky, protože se na každé straně tyčí dvě pyramidy coby Plečnikův oblíbený motiv. Nedaleko najdete i jeho dům – trojici staveb, jež architekt koupil a následně spojil, načež tam žil až do své smrti v roce 1957. Dnes se uvnitř nachází muzeum, kde uvidíte jeho kuchyň, pracovnu a také místnost pro přijímání návštěv. Za zmínku stojí rovněž vlastnoručně vyrobený nábytek i kuřácké potřeby a náčiní k přípravě kávy.

Den v Lublani můžete zakončit návštěvou rozlehlého parku Tivoli na kopci naproti hradu, s historií sahající až do 12. století. Oblíbená destinace domácích i turistů ukrývá řadu fontánek a jezírek, originální švýcarskou chatu, zajímavé dřeviny i široké travnaté plochy. Nejznámější část parku nese opět Plečnikovo jméno: Legendární architekt tam vytvořil honosnou promenádu se zdobnými lampami, jež vás dovede až k tivolskému zámečku. 

Image

Čtěte také

Revoluce na dvou kolech: Slovinský ráj cykloturistiky

Americké námořnictvo muselo v Pacifiku chránit konvoje svých výsadkových a zásobovacích lodí před japonskými leteckými útoky a samotné vyloďovací operace také vyžadovaly efektivní vzdušnou podporu. Zrodil se tedy koncept těžkého stíhacího letounu, který měl konvojům poskytovat vzdušné krytí a posléze palbou svých zbraní vypomáhat výsadkovým silám na ostrovech. Náročné požadavky splnila značka Grumman s typem F7F Tigercat, ale jeho zařazení do aktivní služby se navzdory vynikajícím výkonům výrazně protáhlo.

Rychlý a silně vyzbrojený

Počátky designu F7F se dají vysledovat až k letounu XF5F Skyrocket, jenž byl navržen v roce 1938 jako palubní přepadová stíhačka. Koncept měl nabízet excelentní rychlost a stoupavost, jenže zůstal jenom v prototypu. Inženýři firmy Grumman ale konstrukci rozvíjeli a zpočátku poměrně lehký stroj postupně nabíral hmotnost, takže se výsledný F7F svému předkovi příliš nepodobal. Do sady požadavků přibyla silná výzbroj, schopnost fungovat i jako noční stíhačka s radiolokátorem a možnost napadat  pozemní cíle. Špičkové letové parametry ovšem zůstaly, jelikož F7F, jehož první prototyp se vznesl 2. listopadu 1943, představoval nejrychlejší stíhačku US Navy. 

Vedle samotného námořnictva se s ním počítalo i pro letecké jednotky US Marine Corps. Tigercat se mohl chlubit čtyřmi kanony v kořenech křídla a čtveřicí kulometů v přídi a mohl nosit bomby, neřízené rakety, a dokonce i torpédo. Noční stíhací varianty, které odlišovalo písmeno N za označením, disponovaly příďovým radarem, jenž nahrazoval zmíněnou čtveřici kulometů. Zkoušky ale kromě vynikajících výkonů odhalily také některé potíže, které se týkaly zejména hmotnosti, vysoké přistávací rychlosti a fungování přistávacího háku.

Místo palub ze země

Tigercaty totiž měly operovat z palub letadlových lodí třídy Midway, jenže testy naznačily, že by se zřejmě jednalo o značně riskantní záležitost. Sériová výroba první varianty F7F-1 začala na jaře 1944, ovšem tyto stroje získaly certifikaci pouze pro působení z pozemních základen a směřovaly k útvarům námořní pěchoty. Následně vznikly další obměny včetně dvoumístných, ve kterých pracoval operátor radaru, avšak testy na letadlových lodích nadále přinášely potíže, takže ani nejpočetnější provedení F7F-3 nebylo způsobilé pro palubní operace. 

V tomto směru uspěla až varianta F7F-4N, u které konstruktéři provedli některé strukturální změny, avšak ta vznikla až po skončení války a z linek sjel jen tucet kusů. Pouze tento malý počet z celkem 364 letadel typu F7F Tigercat tedy odpovídal původním požadavkům na těžkou palubní stíhačku. Právě kvůli tomu nemohl tento jinak opravdu výborný stroj zasáhnout do války v Pacifiku, kde by si proti slábnoucím Japoncům nejspíše vedl více než dobře. Tigercaty se poté rozsáhle používaly v korejské válce, jenže již roku 1954 opustily službu, protože bylo zjevné, že budoucnost patří letadlům poháněným proudovými motory.

Image

Čtěte také

Grumman S-2 Tracker: Americký lovec ponorek, který bojoval o Falklandy

Proč byl Goya obviněn? Protože se roku 1808 do rukou inkvizice dostal jeden z jeho obrazů, který se do té doby nacházel v soukromých sbírkách tehdejšího španělského premiéra Manuela Godoy y Álvarez de Faria. Nazýval se Nahá Maja, vznikl nejméně o osm let dříve nejpravděpodobněji na objednávku téhož politika a zobrazoval zcela nahou mladou ženu v životní velikosti, kterak spočívá na krajkových polštářích na tmavě zeleném sametovém divanu a vyzývavě hledí přímo na diváka. 

Ministr si počínal obezřetně a obraz umístil do speciální místnosti vyhrazené pro akty, bezpečně skryté před zraky veřejnosti, kde se Nahá Maja nacházela ve vybrané společnosti Velázquezovy Venuše či Tizianovy Danae. Evidentně však nepočítal s tím, že by jeho slibně rozvíjející se kariéra mohla ze dne na den skončit vyhnanstvím a konfiskací veškerého majetku a tajná záliba tak dojít prozrazení. 

Kontroverzní politik 

Bohužel, stalo se. Godoy, který své druhé premiérské období započal v roce 1801, nebyl mezi Španěly zrovna oblíben. Proslul úplatkářstvím, vyhledáváním válečných sporů, do nichž by zemi zavlekl, a ke všemu se dlouhodobě paktoval s Francií. Úzká spolupráce se sousední velmocí začala ihned po Godoyově opětovném nástupu do úřadu, kdy obě země společně vyhlásily válku Portugalsku. Akt namířený proti Portugalskému království byl shodou okolností i jedním z posledních Godoyových počinů na postu prvního španělského politika. 

V říjnu roku 1807 zaranžoval mír ve Fontainebleau, podle nějž si měly Francie a Španělsko rozdělit portugalské území včetně všech jeho kolonií, za což se premiérovi dostalo odměny v podobě příslibu území ležících ve dvou jihoportugalských provinciích včetně suverénního titulu vévody z Algarve. Ten měl Godoyovi doživotně zajistit bezpečnou a bezstarostnou existenci, a proto o několik měsíců později již celý nedočkavý splnil svou část dohody a nechal francouzské jednotky překročit hranice své země. 

Je až s podivem, že se politik Godoyových zkušeností nechal docela zaslepit vidinou osobního profitu a na mysl mu nepřišel ani stín pochybnosti o platnosti Napoleonova dobrého slova. Nedošlo mu, že si Napoleon neplánuje přijít pouze pro Portugalsko, nýbrž i pro Španělsko, jehož trůn si již před časem vyhlédl pro svého bratra Josefa Bonaparta. Nenapadlo jej ani, že jeho vlastní lid nepřivítá Francouze s otevřenou náručí a bude se invazi bránit. 

V březnu 1808 se pro starou politickou garnituru stala situace na všech frontách natolik neudržitelnou, že se vydala na útěk. Godoy spolu s králem Karlem IV. a jeho manželkou Marií Luisou odešli z Escorialu s úmyslem najít azyl v Novém Španělsku, byl to však nakonec jen nepříliš vzdálený Řím, kde se dočasně usadili. V mezičase Španělé pod vedením Karlova syna Ferdinanda, jenž byl vnímán jako hrdina a rival svého otce, bojovali proti francouzské armádě a utvrzovali se v přesvědčení, že vším je vinen Godoy, neboť právě a jedině on prodal Španělsko Napoleonovi. 

Majitel obscénních děl 

Dne 18. března vtrhl rozzuřený dav do premiérovy madridské rezidence a to, co zde našel, jej rozvášnilo ještě více. Za dveřmi paláce se ukrýval takový přepych, o kterém se nikomu ze samozvaných návštěvníků ani nesnilo. Zlato, koberce, vyřezávaný nábytek, sbírky porcelánu a obrazů. Mezi nimi se nacházeli staří mistři, rodinné portréty, krajiny, ale také několik děl tak obscénních, že bylo nutno je při zabavování předat k posouzení vyšší instanci. Samotný Godoy byl ve svém úkrytu odhalen o několik dní později a převezen na hrad Villaviciosa de Odón, patřící rodině jeho manželky Marie Terezy, kde byl dočasně uvězněn. 

V několika následujících měsících jej čekala celá řada mimořádně nepříjemných výslechů, včetně předvolání před nejvyšší inkviziční tribunál. Ten hodlal Godoyovi položit několik otázek týkající se oněch „uměleckých děl“ zabavených v jeho domě. 

K výslechu byl předveden spolu s kurátorem svých uměleckých sbírek Franciskem de Garivayem. Ani jeden z nich sice nedokázal přesně vysvětlit, proč se sporná díla nacházela v jejich majetku respektive péči, na naléhání nicméně uvedli alespoň jména jednotlivých autorů. K nemalé radosti inkvizičního tribunálu bylo zjištěno, že autor onoho nejpříšernějšího díla, které bylo v protokolu počastováno přívlastky jako „obscénní“, „nemorální“, a dokonce i „škodlivé“ a „nebezpečné“, není nikdo jiný než Francisco Goya. 

Trnem v oku 

Goya inkvizici už nějaký čas ležel v žaludku. Minimálně od doby, kdy v roce 1799 spatřily světlo světa jeho Rozmary (Los Caprichos), série osmdesáti rytin vytvořená v předchozích dvou letech. Jednotlivé grafické listy si braly na paškál nešvary soudobé španělské společnosti, trefovaly se do pověrčivosti, konzervativnosti, neschopnosti a zabedněnosti, do politické nekorektnosti a mimo jiné také do zkostnatělého a zpátečnického kléru a inkvizice. Posledně jmenovaná témata Goya rozvedl zejména na dnes již emblematickém Rozmaru číslo 24 nazvaném Onen prach a dále na následujícím čísle 25 s názvem Nebylo pomoci a čísle 58 Spolkni ji, pse! 

Goya Rozmary vytvořil bez objednávky, pouze ze svého tvůrčího přetlaku a potřeby vykřičet zuřivou nespokojenost se stávajícími poměry. Podle autorových vlastních slov Rozmary zachycovaly „nebetyčnou hloupost a pošetilost bující v jakémkoliv lidském společenství, a dále předsudky a podvody, které se kvůli otupělosti, ignorantství a egocentrismu stávají normou“. 

Samotná vyobrazení plná jinotajů a satirických narážek by možná nebyla srozumitelná každému, ale díky tomuto vysvětlení a krátkému popisku připojenému k jednotlivým rytinám nezůstal nikdo na pochybách, s jakým dílem má tu čest. Vzhledem ke skandální povaze se o souboru mluvilo na každém rohu, prodalo se však pouze sedmadvacet exemplářů a sám Goya z prozíravé opatrnosti Rozmary brzy stáhl z nabídky. Učinil tak dřív, než inkvizice vůbec stačila zareagovat, a nedotknutelnost si pojistil tím, že měděné desky spolu s neprodaným prvotiskem věnoval do sbírek uměnímilovného krále Karla IV. 

Dvorní malíř 

Dostat se Goyovi na kobylku byl pro inkvizici dlouho nerozlousknutelný oříšek. Byl příliš vysoce postaven, ale zároveň o své postavení vlastně ani nestál, nedbal příliš na svou reputaci a pramálo se zajímal o mínění druhých. V inkriminované době byl již léta prvním dvorním malířem španělského království a čtvrtým rokem působil rovněž coby ředitel královské akademie. Do ranku královských malířů se tehdy již čtyřicetiletý Goya po nesnadných začátcích dostal v roce 1786 za vlády krále Karla III. Jeho jmenování bylo obnoveno i po nástupu Karla IV., který v tomto svérázném umělci našel obzvláštní zalíbení a v několika málo letech mu dopřál kariérní růst doprovázený odpovídajícím platovým navýšením. 

Goya se od počátku osmdesátých let těšil značné oblibě také ve šlechtických kruzích, což mu vyneslo četné objednávky na portréty. Jako jeden z prvních se u něj v roce 1783 nechal vymalovat hrabě Floridablanca, tehdejší premiér. Následovali vévodové z Osuny, z Alby a z Medina Sidonia a během několika málo let se Goya propracoval k portrétování španělských králů a členů královské rodiny. 

Je vskutku s podivem, že o Goyovo portrétistické umění byl takový zájem, neboť nelze říci, že by portrétovaným zrovna lichotil. Jako všechno, i portréty urozených pojímal po svém a řada z nich je dnes vnímána spíše jako zdařilá satira – v této souvislosti je třeba vyzdvihnout především oficiální portrét Karla IV. s rodinou, z nějž nedostatek úcty a vizuální diplomacie přímo čiší. 

Ztráta pozice 

Madridský inkviziční tribunál proto rád využil politické objednávky na likvidaci Godoye, aby do svých sítí chytil i Franciska Goyu. Soudci však museli být trpěliví a několik dalších dlouhých let s předvoláním počkat, neboť bouřlivé události následující po Godoyově útěku a zatčení nedovolily, aby byl proces proti Goyovi zahájen dřív než v prvních měsících roku 1815. V této době se totiž Goya již nenacházel v tak bezpečném postavení jako dřív. 

Dne 11. prosince 1813 na trůn znovu usedl Ferdinand VII., syn Goyova ochránce Karla IV., který v roce 1808 pod nátlakem abdikoval ve prospěch Napoleonova bratra Josefa Bonaparta jen pár dní poté, co mu otec donucený Godoyovými skandály k abdikaci předal královskou korunu. Ferdinand VII. prvního malíře španělské monarchie neměl zdaleka v takové lásce jako Karel IV. Neobdivoval se jeho talentu a navíc mu nemohl odpustit, že bez skrupulí sloužil francouzskému vetřelci, králi Josefu I., který španělský trůn okupoval v letech 1808 až 1813. Vlivem perzekucí po restauraci bourbonské dynastie také značně prořídly řady Goyových osvícených a liberálních přátel, kteří už jej nadále nemohli zaštiťovat svými vlivnými jmény. Godoy i někdejší král Karel IV., největší Goyovi protektoři, museli zůstat v zahraničí. 

Nicméně sám Goya již také nebyl tím, kým kdysi býval. V devadesátých letech 18. století prodělal těžkou chorobu, která jej zcela připravila o sluch, což malíř velmi těžce nesl. Hluboce jej poznamenaly také válečné hrůzy prožité během francouzské okupace a následné občanské války, jež mu působily opakované stavy těžké deprese. K dovršení všeho zlého zemřela roku 1812 Goyova manželka Josefa Bayeu. Umělec se postupně začal stranit společnosti a žil v čím dál větší izolaci. Jeho výtvarný projev se stával temnější, expresivnější a fantasknější, a pokud mu dříve příliš nezáleželo na soudech okolí, nyní je pouštěl ze zřetele docela a nechával se unášet pouze svými uměleckými vizemi. 

Nezlomný umělec 

Pravděpodobně právě kombinace neradostného duševního rozpoložení spolu s Goyovým vrozeným nonkonformismem způsobila, že předvolání inkvizičního tribunálu ignoroval a k výslechu se patrně vůbec nedostavil vzhledem k tomu, že v jinak detailně vedeném protokolu chybí jakékoliv jeho prohlášení. Otázky proč, na čí žádost či z jakého popudu stvořil Nahou Maju, nechal bez odpovědi. Inkvizitoři ke svému velkému zklamání museli případ uzavřít jen necelého půl roku po jeho zahájení a spokojit se se závěrem ředitele konfiskací, že Goya pouze následoval díla velkých mistrů Tiziana a Velázqueze, tedy umělců, jejichž plátna jsou královským dvorem i církví ceněna už od dob Filipa V., a to včetně těch zobrazujících nahotu, a že tudíž ani proti Goyově vyjádření ženské nahoty nelze mít velkých námitek. Mimochodem, zmiňovaný panovník stejně jako později Manuel Godoy ukrýval Velázquezovu Venuši v uzavřené místnosti, do níž „se k odpočinku uchyloval vždy po obědě“. 

Ačkoliv Goya vůči snahám inkvizitorů zahájit proces proti jeho osobě zůstal netečný, nelze říct, že by jej zájem inkvizice nikterak neovlivnil. Naopak, opětovně a tentokrát mnohem otevřeněji než dříve se začal trefovat do této podle svého mínění ďábelské instituce a jejích praktik. Z let následujících bezprostředně po procesu pochází plátna Autodafé inkvizice a Procesí flagelantů a k tématu fanatismu, pověrčivosti a náboženské nenávisti se Goya vyjádřil i v sérii takzvaných černých maleb, které vytvořil přímo na zdech svého domu. Obzvláště explicitní je v tomto ohledu obraz Čarodějnický sabat, kdy shromáždění rozdivočelých žen předsedá rohatá postava v oděvu nápadně připomínajícím kněžskou sutanu. 

Ani přes tyto výkřiky se však už Goya do křížku s inkvizicí znovu nedostal. Závěr svého života strávil takřka v úplném osamění. V roce 1819 odešel z Madridu, kde mu vzhledem k okolnostem valem ubývalo zakázek. Na své venkovské usedlosti na břehu řeky Manzanares poblíž města Segovia, jež si časem vysloužila přezdívku Dům hluchého, se věnoval prakticky výlučně své autorské tvorbě. Jedinou společnost mu dělala jeho nová múza, o bezmála čtyři desetiletí mladší Leocadia Weiss.

Odchod do exilu 

Začátkem dvacátých let se vlivem snah znovunastolit a prohloubit absolutistickou vládu ve Španělsku zhoršily životní podmínky liberálů natolik, že Goya ani vzhledem ke svému pokročilému věku a chatrnému zdraví neváhal opustit zemi. Učinil tak dost možná i kvůli Leocadii, která žila v odloučení od svého zákonitého manžela, takže její svazek s Goyou nebyl v očích církve legální. V říjnu 1824 pár odešel do Bordeux, kde Goya v domě svého přítele Joséja Duasa z posledních sil pokračoval v tvorbě. 

Zemřel 16. dubna 1828 ve věku osmdesáti dvou let, částečně ochrnutý po úrazu způsobeném pádem ze schodů a slepý v důsledku nádorového bujení diagnostikovaném o několik měsíců dříve po záchvatu mrtvice, nicméně zcela svobodný a nezlomený, což by mu v jeho vlasti nejspíše dopřáno nebylo.

Image

Čtěte také

Krutá smrt v plamenech: Které osobnosti poslala církev na hranici?

Japonský modul Resilience s miniroverem Tenacious měl na konci minulého týdne přistát v oblasti Mare Frigoris, planině vzdálené asi devět set kilometrů od severního pólu Měsíce. Modul zahájil hodinový sestup z oběžné dráhy Měsíce, zhruba 192 metry nad lunárním povrchem ale ztratil kontakt s řídícím střediskem. 

Předběžná analýza týmu ispace naznačuje, že se modul zřítil kvůli poruše měření výšky a nepodařilo se mu při sestupu dostatečně zpomalit. „Ve hře jsou různé možnosti, včetně potíží s pohonným systémem, softwarem či hardwarem, zvláště se senzory,“ uvedl jeden z představitelů firmy.

Resilience neslo čtyřkolový miniaturní rover postavený lucemburskou dceřinou společností ispace společně s nákladem, jehož hodnota se odhaduje na 16 milionů dolarů (bezmála 347 milionů korun). Japonská společnost plánovala, že 2,3 metru vysoký přistávací modul a malý rover provede 14denní průzkum a pořídí snímky regolitu, jemnozrnného materiálu na povrchu Měsíce.

Nevydařený reparát

Pro tokijskou firmu je to už druhý nezdařený pokus o přistání na Měsíci. První přistávací modul ispace před dvěma lety narazil do povrchu Měsíce také kvůli problémům s měřením výšky. Společnost tentokrát změnila softwarové nastavení, zatímco vybavení zůstalo povětšinou stejné. Navzdory neúspěšnému přistání se ispace nevzdává. „Byli jsme opravdu blízko, a to je povzbudivé,“ uvedli zástupci firmy.

Přistát na Měsíci se doposud podařilo jen pěti zemím světa, a to bývalému Sovětskému svazu, Spojeným státům, Číně, Indii a Japonsku. Podle astronoma Richarda de Grijse z australské Macquarie University bude podobných misí přibývat – vládní agentury jako NASA totiž stále častěji spolupracují se soukromými firmami, které dovedou vyvíjet a vypouštět sondy levněji a rychleji než státní instituce.

Image

Čtěte také

Japonský lander SLIM překvapivě přežil lunární noc a komunikuje se Zemí

Proces osídlování pohraničí začal souběžně s odsunem Němců. Do podzimu 1945 přicházeli Češi z vnitrozemí živelně a zdaleka ne všichni sem směřovali s poctivými úmysly. Pohraničí se tak v prvních poválečných měsících hemžilo takzvanými zlatokopy, kteří přicházeli s vidinou snadného a rychlého obohacení – drancování opuštěných německých usedlostí a živností bylo na denním pořádku. 

Různé podoby osídlování 

Později prováděly státní úřady již organizované osídlování s úmyslem přivést do pohraničí „národně spolehlivé“ osadníky. Od konce války do května 1947 přišlo do pohraničí celkem 1 365 557 nových osídlenců z českého vnitrozemí, ze Slovenska a ze zahraničí.

Osídlování, po roce 1947 zvané též dosídlování, probíhalo na dobrovolné, ale i nucené bázi (například přesídlení slovenských Maďarů v letech 1945–1949) až do padesátých let. Podle dobových statistik žilo v roce 1952 v bývalých Sudetech kolem dvou a půl milionů lidí, z čehož přibližně dvě třetiny představovali pováleční osídlenci. V září 1953 byla zahájena poslední řízená dosídlovací akce do nejméně zalidněných částí pohraničí (145 000 osob). 

Nezakotvená společnost

Nemálo osídlenců však v pro ně neznámém a mnohdy drsném pohraničí dlouho nevydrželo. Úředníci ministerstva vnitra zjistili, že jenom v letech 1948 a 1949 odešlo z pohraničí téměř 26 000 rodin. Situaci pak názorně vystihuje zápis z porady zástupců ministerstva zemědělství z 28. října 1949: „Dochází k tomu, že odcházejí najednou celé obce a nedá se tomu nijak bránit […] Přídělci mizí i proti zákazu a prostě utečou a nechají úplně prázdné usedlosti.“ Také proto byl na konci padesátých let počet obyvatel v bývalých Sudetech stále ještě o třetinu, tedy asi o jeden milion lidí, nižší než před druhou světovou válkou.

Většina osídlenců pocházela ze sociálně nižších a nemajetných vrstev, pro které měl příchod do pohraničí představovat přilepšení a společenský vzestup. Velká část těchto lidí asi skutečně chtěla začít nový a lepší život, ale ne všichni zvládli přechod do nových podmínek – chybělo jim vzdělání, schopnosti i zkušenosti vést přidělené hospodářství nebo živnost. Poválečná výměna obyvatel tak vedla k destabilizaci a zchudnutí Sudet – zatímco průmyslová města na severu musela řešit hlavně bytovou otázku a kriminalitu, horské oblasti na jihu a jihozápadě zůstaly téměř liduprázdné. Všude pak chyběly kvalifikované a solidní pracovní síly, zato nadměrně stoupla konzumace alkoholu.

Laboratoř republiky

A přitom v prvních poválečných letech mělo být pohraničí slovy historika Matěje Spurného „místem provádění různých státních experimentů, avantgardou a laboratoří celostátní vývoje“. Po vysídlení Němců zde měl vzniknout takřka ideální panenský prostor pro vytvoření nové socialistické společnosti. S touto vizí lepších Sudet od počátku nejvíce pracovali komunisté, pro něž se pohraničí brzy stalo politickou baštou a noví osídlenci oporou v boji o moc před únorem 1948. 

KSČ od roku 1945 ovládla všechny důležité ministerské posty spojené s osídlováním a například v týdnech před prvními poválečnými volbami v květnu 1946 rozdávalo ministerstvo zemědělství řízené komunistou Júliem Ďurišem novoosídlencům dekrety na půdu po Němcích. Pohraničí proto výrazně přispělo k vítězství KSČ v těchto klíčových volbách. Jestliže na celostátní úrovni dosáhla KSČ 40 % hlasů, v pohraničních oblastech státu se její volební zisky pohybovaly mezi 50 až 70 % hlasy. Například ve volebním kraji Ústí nad Labem to bylo 56,5 % a na Karlovarsku 52,3%.

Image

Čtěte také

Neklidné Sudety: Co se dělo roku 1938 v Československu?

Těžba na Měsíci sice stále zní jako téma z vědecko-fantastických románů, technologický pokrok, zájem soukromých firem jako SpaceX a plány NASA na trvalou přítomnost na Měsíci (program Artemis) ale ukazují, že první „měsíční důl“ nemusí být až tak vzdálenou hudbou budoucnosti. Navíc, ve srovnání dolováním na planetkách, má těžba na Měsíci výhodu v relativně dobré dostupnosti a možnosti vybudovat v místě stálé zařízení. 

Nyní vědci přicházejí se zajímavou hypotézou: dopady asteroidů na povrch Měsíce podle nich mohly v jeho kráterech zanechat obrovské zásoby drahých kovů, včetně těch nejcennějších, jako je platina. 

Nová studie, publikovaná v odborném časopisu Planetary and Space Science, odhaduje, že potenciálně těžitelných kovů by na Měsíci mohlo být v hodnotě přes bilion amerických dolarů (v přepočtu okolo 22 bilionů korun).

Lunární pokladnice

Většina lunárních kráterů (možná dokonce všechny) jsou výsledkem kolizí, při kterých planetka, kometa nebo jiný vesmírný objekt uvolnili při nárazu obrovské množství energie. Podle nezávislého badatele Jayantha Chennamangalama z kanadského Vancouveru by právě lunární krátery mohly představovat ideální místo pro těžbu drahých kovů. Chennamangalam je přesvědčený, že dopady těles na měsíční povrch dopravily zásoby drahých kovů, které se nacházejí buď přímo na povrchu, nebo v dosažitelné hloubce pod ním.

V roce 2014 odhadl výzkumný tým, který vedl Martin Elvis, množství blízkozemních planetek, které obsahují významné množství drahých kovů. Chennamangalam a spol. použili podobný postup a odhadli, kolik planetek s drahými kovy mohlo dopadnout na lunární povrch na místa, kde je možné takové suroviny komerčně využít. 

Vědci brali v úvahu velikost těles, které dopadají na Měsíc, a také jejich rychlost a další faktory. Ukázalo se, že téměř 6 500 lunárních kráterů by mělo nebo mohlo obsahovat drahé kovy v takovém množství, že by se jejich těžba mohla ekonomicky vyplatit. Šlo přitom o krátery o průměru minimálně jednoho kilometru. Zásoby kovů na Měsíci mohou být podle odhadů vědců až 10–100× větší než u dnes známých asteroidů v blízkosti Země.

Dnešní astronomický výzkum je často závislý na veřejných grantech a politických prioritách. Pokud by se však potvrdilo, že Měsíc nabízí komerčně využitelné suroviny, mohl by se stát zajímavým i pro soukromý kapitál. 

„Astronomie dnes uspokojuje především naši zvědavost. Ale pokud se podaří vesmírné zdroje zpeněžit, soukromý sektor se do výzkumu aktivně zapojí,“ je přesvědčený Chennamangalam. Pokud by se opravdu potvrdily odhady o bilionových lunárních zásobách, mohl by se Měsíc v dohledné době stát nejen vědeckou laboratoří, ale i prvním vesmírným průmyslovým uzlem.

Image

Čtěte také

Vesmírný Klondike: Nová teorie o původu zlata ve vesmíru

Vědci a lékaři opakovaně docházejí k závěru, že pravidelný pohyb těsně souvisí s příznivějšími výsledky léčby onkologických onemocnění. Početný mezinárodní výzkumný tým teď poprvé přímo prokázal příčinnou souvislost. Nová studie, zveřejněná v odborném časopisu New England Journal of Medicine, ukazuje, že fyzické cvičení přímo zvyšuje šanci na přežití pacientů, v tomto případě při léčbě kolorektálního karcinomu.

Cvičení jako lék

Badatelé sledovali 889 pacientů v šesti zemích po dobu několika let, kteří absolvovali chemoterapii v rámci léčby kolorektálního karcinomu. Tito pacienti byli náhodně rozděleni do dvou skupin. První skupina podstoupila standardní péči po chemoterapii, na druhou čekal tříletý program s individuálně připraveným cvičením a pravidelným dohledem profesionálních trenérů. Výsledky výzkumu byly velmi přesvědčivé. Pacienti ze skupiny, která se věnovala cvičení, měli o 28 procent méně návratů nádorů a o 37 procent méně úmrtí.

V rámci skupiny s tříletým programem cvičení pacienti postupně zvyšovali fyzickou zátěž. Většina z nich se rozhodla pro rychlé 45minutové procházky čtyřikrát týdně. Po pěti letech zůstalo 90 procent z nich bez rakoviny, zatímco u druhé skupiny to bylo jen 74 procent pacientů po chemoterapii.

Zatím není jasné, zda podobný vztah platí i u jiných nádorů, jako například u rakoviny prsu, prostaty nebo plic, přesto jde o velký krok vpřed. Úspěch programu v nemalé míře závisel na intenzivní podpoře cvičení pacientů. Účastníci výzkumu se setkávali s trenéry nejprve každé dva týdny, a pak každý měsíc, což jim pomohlo pokračovat se cvičením i po ukončení léčby. Občas u nich došlo k drobným úrazům, ale přínos cvičení v tomto případě jednoznačně převažuje.

Image

Čtěte také

Necelá půlhodinka cvičení denně snižuje riziko rozvoje 19 různých nemocí

Britský soukromý detektiv Paul Jones, který má za sebou přes deset let praxe, popsal případ ženy, jež chtěla pomocí mobilní aplikace zlepšit zubní hygienu svých dvou dětí. Aplikace totiž zaznamenává, kdy a jak dlouho se elektrický kartáček používá. Po čase si žena všimla, že kartáček je aktivní v podivné časy – například v pátek dopoledne, kdy měly být děti ve škole a její manžel v práci.

Chytrý kartáček, hloupá lež

Zpočátku ji údaje o čištění zubů v podivnou dobu nijak zvlášť nevzrušovaly. Když se ale vzorec začal opakovat, začala si žena klást otázky. Zvláště když zjistila, že manžel každý pátek údajně odchází do práce, ale jeho kartáček zaznamenal použití v 10:48, tedy v době, kdy měl být dávno na pracovišti.

Po čase žena svého manžela konfrontovala – ten sice trval na tom, že byl celé dny v práci, jenže časová razítka v aplikaci mluvila jasně. Ukázalo se, že muž místo páteční práce zůstával doma a scházel se tam s kolegyní, když byl dům prázdný.

Podle detektiva Jonese je na chytrých zařízeních fascinující jejich „nezaujatost“. „Data z těchto zařízení jsou emočně neutrální, ale velmi výmluvná. Pokud kartáček říká, že někdo čistil zuby v 10:48 a měl být od 9 hodin v práci, je to těžké popřít,“ říká a přidává i osobní varování: moderní technologie jako chytré kartáčky, hlasoví asistenti nebo fitness náramky si pamatují víc, než si myslíte – a někdy o vás mohou prozradit víc, než by vám bylo milé.

Image

Čtěte také

Nevinná fotografie na sociální síti odhalila manželskou nevěru

Za smrt se u člověka považuje okamžik zástavy srdce nebo vyhasnutí aktivity mozku. Tato tzv. klinická smrt je většinou definitivní a nevratná. Dárcovství orgánů pro transplantace však jasně dokazuje, že buňky, tkáně či orgány žijí i poté, co jejich „nositel“ skoná. Ostatně ve vzácných případech mohou lidé klinickou smrt překonat a takříkajíc se vrátit ze záhrobí. Výzkum vedený Nenadem Šestanem dokládá, že po smrti okamžitě neumírají ani mozkové neurony, které jsou na nedostatek kyslíku v důsledku srdeční zástavy nejcitlivější.

Tým zmíněného neurologa vyvinul v laboratořích Yale School of Medicine aparaturu nazvanou BrainEx, jež udrží mozek prasete při životě mimo tělo nejméně po dobu jednoho týdne. Šestan a jeho kolegové získali na jatkách hlavu poraženého vepře a v laboratoři z ní vyjmuli mozek. Jeho krevní oběh pak napojili na systém pump, čímž zajistili zásobování tkáně speciálním roztokem. Přestože klíčový orgán připojili k BrainExu až čtyři hodiny po usmrcení prasete, podařilo se v něm obnovit i buněčné procesy, jež měly podle tradičních představ nenávratně vymizet. Mozek nezískal vědomí a nedaly se u něj rozeznat žádné projevy organizované aktivity, ale mrtvý rozhodně nebyl…

Stejně jako v děloze

Po klinické smrti se podmínky pro buňky v těle dramaticky změní. Za života dostávaly díky krevnímu oběhu kyslík i živiny a zároveň se zbavovaly zplodin látkové výměny. S tím je sice konec, ale pro buňky se nejedná o zcela novou situaci: Ve velmi podobném prostředí se totiž vyvíjí rané embryo v těle matky. Nemá krevní oběh, který by dodával buňkám živiny a kyslík, a v okolním prostředí je koncentrace tohoto životadárného plynu nízká – asi jen čtvrtinová v porovnání se vzduchem, který dýcháme. Krajně náročná situace pak trvá až do vytvoření placenty, jež přísun klíčových látek a odvod zplodin obstará.

Buňky přežívající v lidském těle po klinické smrti se tak snaží přizpůsobit drastické změně, která připomíná návrat k počátkům existence. Nejde sice o typický život po životě, přesto jsou posmrtné procesy v organismu velmi zajímavé a vybízejí k praktickému využití. Vědci se proto v posledních letech intenzivně věnují jejich zkoumání.

Zapínání a vypínání genů

Všech čtyřicet bilionů buněk lidského těla dostalo do vínku stejnou dědičnou informaci, jež vznikla při oplození vajíčka spermií. Přesto naše tělesná schránka sestává z široké palety buněk lišících se vzhledem i funkcí. Mozkové neurony se pomocí četných výběžků napojují na jiné neurony, takže si mohou předávat elektrické vzruchy. Kulovité bílé krvinky se zaměřují na produkci protilátek přesně zacílených na vše, co organismus vyhodnotí jako nežádoucí. Popsaných specializací dosahují buňky tak, že se v jejich dědičné informaci aktivuje vybraná sada genů: Některé se „uspí“ a jiné „probudí“. Ačkoliv tedy lidský genom zahrnuje zhruba 23 tisíc genů, v jednotlivých buňkách jich pracují nanejvýš nižší tisíce.

Uspávání a probouzení genů reguluje složitý systém tzv. epigenetických modifikací. Ty sice nemění samotnou DNA, ale zasahují do spektra molekul, jež jsou na ni navázané. Dvojitá šroubovice DNA v každé lidské buňce měří kolem dvou metrů, a aby se do titěrného jádra vešla, je navinutá na drobné molekuly bílkovin známé jako histony.

Molekuly navázané na histony pak určují, jak těsně se závity šroubovice semknou a nakolik povolí. Pevně utažené kličky buňce neumožňují využít geny, které se v daném úseku DNA nacházejí, zatímco povolením kliček se geny zpřístupní a aktivují. Některé jsou uspané navázáním látek přímo na dvojitou šroubovici, a když se DNA těchto „přívěsků“ zbaví, dotyčný gen se probudí a začne pracovat. Naopak připojením přívěsků na doposud volný úsek šroubovice se gen uloží ke spánku.

Buňka nemá hodnotu

Po smrti organismu dochází v dědičné informaci přežívajících buněk k masivnímu přeprogramování. Mění se utažení kliček DNA kolem histonů a také rozmístění přívěsků. Genům, které se po klinické smrti probudí, se pak s nadsázkou říká „zombie“. K orgánům, jež skonu vzdorují nejdéle, patří játra a prostata. Po smrti se v nich rychle aktivuje hned několik „zombie genů“ a jako jedny z prvních se probouzejí ty, jimiž se buňky chrání před spácháním „sebevraždy“. 

Pro organismus nejsou dílčí buňky nijak zvlášť důležité, tudíž je v případě potřeby bez problémů obětuje ve prospěch celku. Proto v nich existuje jakýsi autodestrukční program, odborně nazývaný apoptóza nebo také programovaná buněčná smrt. Ten se standardně spouští, je-li buňka vážně poškozená a její narušená dědičná informace by hrozila propuknutím zhoubného bujení. Stejně tak páchají „sebevraždu“ apoptózou buňky zasažené virem: Čím déle by mu totiž vzdorovaly, tím víc času by mu poskytly k množení, zatímco sebedestrukcí jeho šíření zastaví. Řada infekcí a nádorových bujení tedy velmi rychle skončí právě díky obrannému mechanismu apoptózy.

Od bláznů k průkopníkům

V organismu, kde se zastavily základní životní funkce, čelí buňky krajně nepříznivým podmínkám – což v nich může aktivovat geny pro programovanou buněčnou smrt. V játrech, prostatě a dalších tkáních však některé buňky autodestrukční program zablokují. Klíčovou roli v buněčné adaptaci na „posmrtný život“ hraje gen HIF pro bílkovinu známou jako transkripční faktor indukovaný hypoxií. Ten mobilizuje stovky uspaných genů, a umožní tak buňkám přežívat i bez přísunu kyslíku.

Tzv. thanatotranskriptom představuje soubor šroubovic kyseliny ribonukleové neboli RNA, produkovaných buňkami po klinické smrti (viz také Posmrtný přepis). Jeho studium odhalilo asi tisíc genů, které zůstávají po klinické smrti aktivní i dva dny – včetně těch, jež pohánějí množení a přežití buněk, povzbuzují růst či urychlují látkovou výměnu. 

Nic z uvedeného bychom si asi nespojovali se smrtí organismu. Naopak, jde o projevy velmi intenzivního života. Není to zas tak překvapivé: Zmíněné geny překypují aktivitou v buňkách raných embryí, ale v buňkách dospělého organismu je jejich aktivita velmi důkladně potlačena. Po smrti nastává v organismu celkový rozvrat a ten se v přežívajících buňkách projeví odbrzděním do té doby inaktivních genů. Jedná se o spontánní, samovolný proces.

Výsledky výzkumu thanatotranskriptomu bral zpočátku vážně jen málokdo, dnes je však vědecký svět považuje za neoddiskutovatelný fakt. „Když jsme začínali, lidé si mysleli, že jsme úplní blázni,“ vzpomíná americký biolog Peter Noble z University of Alabama. „Nechápali, proč chceme zkoumat smrt. Pak se ale ukázalo, že pro to existují dobré důvody.“ 

O výsledky popsaného studia se velmi vážně zajímají kriminalisté a patologové. První zmínění už dlouho využívají analýzu DNA, proti níž má ovšem RNA řadu výhod. Není sice tak stabilní, ale vyskytuje se v buňkách v mnohonásobně vyšším množství, což rozbory usnadňuje. Pro vyšetřování násilných trestných činů je také zcela zásadní určit čas úmrtí oběti, s čímž může thanatotranskriptom pomoct. Navíc se ukazuje, že se k danému účelu velmi dobře hodí RNA izolovaná z kůže či podkožního tuku, jež je pro odběr snadno dostupná. 

Zárodky rakoviny

Patologům by zas posmrtné vyšetření transkriptomu mohlo pomoct při odhalování příčin smrti. Komplikované jsou třeba případy náhlých úmrtí lidí, kteří netrpěli zjevnými zdravotními problémy: Zhruba u třetiny z nich se nepodaří příčinu objasnit. Nové výzkumy však ukázaly, že také skrytě probíhající onemocnění poznamená aktivitu genů příslušné tkáně a projeví se typickými změnami v transkriptomu, které lze odhalit i po smrti. Povedlo se tak například prokázat, že za náhlý skon mohla skrytá choroba srdce.

Další uplatnění najdou analýzy thanatotranskriptomu v transplantační medicíně. V případě orgánů odebraných po smrti dárce může totiž určení spektra RNA napomoct k posouzení jejich kvality. Noble rovněž upozorňuje, že lze mezi posmrtně „probuzenými“ geny najít takové, jejichž vysoká aktivita je typická pro zhoubné nádory. „Jedná se o důležitý faktor, protože u pacientů po transplantaci je výskyt rakoviny častější. Obvykle se to vysvětluje dlouhodobým užíváním léků na potlačení imunity, aby se zabránilo odmítnutí orgánu. Když ho ovšem chirurgové transplantují, geny typické pro zhoubné nádory již v buňkách vykazují zvýšenou aktivitu,“ dodává Noble.

Výzkum posmrtných procesů má přitom nejen biologickou, ale také etickou stránku. Definice smrti je z mnoha důvodů velmi důležitá a názorný příklad nabízí právě odběr orgánů pro transplantace: Pokud bychom pod vlivem nových objevů oddálili moment, kdy lze dárce prohlásit za mrtvého, zcela jistě by to snížilo vyhlídky na jejich úspěch. A jestliže bychom vyřazovali orgány, v nichž by silně vrostla aktivita genů charakteristických pro zhoubné nádory, klesla by jejich dostupnost. Výzkum na daném poli zkrátka přináší vedle odpovědí také řadu otázek a morálních dilemat… 

Image

Čtěte také

Biologie post mortem: Bakterie produkují enzymy, které rozkládají buňky i po smrti