Město Caesarea Maritima, které se dnes nachází na pobřeží severozápadního Izraele, bývalo významným antickým a středověkým centrem. Po pádu Jeruzaléma bylo hlavním městem římské provincie Judea. Počátkem středověku se stalo významným přístavem a v době křižáckých výprav šlo o jednu z významných pevností ve Svaté zemi. Historie Caesarei skončila v roce 1265, kdy ji srovnali se zemí mamlúci sultána Bajbarse.

V dnešní době je Caesarea jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit v celém Izraeli s množstvím zajímavých a cenných nálezů. Před pár dny izraelské úřady oznámily, že v Ceasarei byl objeven 1 700 let starý římský mramorový sarkofág, který původně zobrazoval legendární souboj. Jeho aktéry nebyl nikdo menší než antičtí bohové Herkules a Dionýsos.

Sarkofág s veselým procesím

Podobné scény se sice objevují na mnoha mozaikách z tohoto období, ale v tomto případě jde o první známé ztvárnění tohoto příběhu na sarkofágu v této části světa. Podle Marka Avrahamiho z Izraelského památkového úřadu jde o výjimečné umělecké dílo, jakých ve světě moc není.

Sarkofág se nacházel pod písečnou dunou za hradbami Caesarei a byl rozbitý na kousky. Archeologové ho vykopali a rámci možností ho poskládali dohromady. Na nejméně rozbité části sarkofágu je vyobrazený Herkules, odpočívající na lví kůži. Podle vědců jde o závěr celého pijáckého souboje, v němž samozřejmě zvítězil Dionýsos – bůh vína a nespoutaného veselí.

Podle archeoložky Nohar Shaharové nabízí objevený sarkofág neobvyklou perspektivu smrti. Prezentuje ji nikoliv jako konec všeho, ale začátek nové cesty. Bůh Dionýsos je na sarkofágu obklopený veselým procesím satyrů, nymf a polozvířecího boha Pana. Tyto postavy podle Shaharové oslavují a zároveň doprovázejí mrtvého na jeho cestě.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili poklad u pobřeží Izraele: Ukrýval mince i unikátní křesťanský prsten

Jeskyně navštěvovali lidé také v obdobích nám mnohem bližších, například v průběhu středověku. Pastevci se v nich schovávali za bouřek, poustevníci v nich vyhledávali klid pro své modlitby a občas posloužily jako sklad potravin, zbraní nebo jiného materiálu. Je však jisté, že kromě toho sloužily také nekalým živlům pro jejich skrytou trestnou činnost. Jedním z nejzajímavějších případů tohoto druhu jsou penězokazi, kteří ve svém působení nebyli zdaleka omezeni jen na české jeskyně.

Archeologicky významná jeskyně La Baume-Bonne u Quinsonu ve francouzských Alpách dokonce nese druhé jméno, přímo odkazující na tuto část svých dějin: Grotte des Faux-Monnaieurs (Jeskyně penězokazů). Stejný název má také další jeskyně v jižní Francii; na rozdíl od té první, kde se vyráběly pouze žetony do dělnické kantýny, se v ní během 17. století skutečně falšovaly peníze. 

„Kazitelé mince“ 

A jak se do této historie zapsaly české země? Předpokládá se například, že peníze byly v 17. století krátkodobě falšovány v moravském Výpustku. Ještě dříve se „kazitelé mince“ vyskytovali v dnes již zaniklé Čertově díře na vrchu Kotouč u severomoravského Štramberka. Středověkou mincovnu z 15. století objevil badatel Karel Jaroslav Maška, který zde kolem roku 1880 odkrýval také archeologické nálezy z nedaleké jeskyně Šipky, proslulé objevem čelisti neandertálského dítěte. Všeho všudy se zde podařilo objevit asi 4 000 kusů měděných padělků. Typ ražby ukazuje na období kolem roku 1460. 

Zhruba ze stejné doby pochází také objevy padělků uherských denárů Matyáše Korvína z Chvalovské jeskyně na jižním Slovensku. V roce 1954 tam archeologové pod velkým kamenem objevili osmnáct primitivních padělků z postříbřeného měděného plechu a četné odpadky i zbytky po jejich výrobě. Je otázkou, zda s tímto „pokladem“ souvisí lidové zvěsti, které se už po staletí vypráví o zbojnících, ukrývajících si v jeskyni své cenné poklady. 

Podzemní labyrint 

Nejslavnější českou „jeskynní mincovnou“ je však bezpochyby ta, která se nacházela v horním patře Koněpruských jeskyní v Českém krasu. Jedná se o rozsáhlý labyrint velmi starých jeskyní, jehož přístupnější části byly místním obyvatelům dobře známy již ve středověku. Také k této jeskyni se vážou pověsti o loupežnících sedících na hrncích zlata, tradované nejpozději od počátku 19. století. 

Samotná mincovna je v poměru k ostatním obrovská – její délka činí 45 metrů, výška 10 metrů a vedou od ní dva desetimetrové komíny. Podlaha byla ve středověku upravena dlážděním a vytesanými schůdky. 

Archeologové našli v polovině minulého století také pozůstatky dřevěného mostku a záseky ve stěnách pro hořící louče. Ty, spolu s hliněnými kahany na olej, představovaly jediný zdroj světla v této temné prostoře. Do podzemní mincovny se padělatelé museli spouštět po provaze úzkým komínem. Práce zde byla velmi nepohodlná a nepochybně také nebezpečná – zejména v případě odhalení. 

Modernější než královská 

Jak penězokazi při výrobě padělků postupovali? Jako zdroj měděného plechu posloužily kuchyňské kotlíky nebo střešní krytina. Byly stříhány pásy, z nichž se pak vyrážela kolečka o průměru asi 12 až 13 milimetrů. V tomto bodě byli penězokazi dokonce vyspělejší než královská mincovna – zatímco v ní se ještě kolečka stříhala, v jeskyni už se používal kruhový průbojník. Když byl tento polotovar budoucí mince hotov, lehce se povrchově postříbřil pomocí rtuti žíháním v ohni. Na dřevěném špalku se pak razidlem vyrážel kýžený vzor, dvouocasý český lev. Archeologové odhadli, že se na místě podařilo vyrobit zhruba pět tisíc mincí. Nakolik úspěšní pak byli výrobci s jejich uvedením do oběhu, už ale můžeme jen spekulovat. 

Není samozřejmě známo, kteří lidé tuto trestnou činnost páchali, jisté však je, že v případě odhalení jim hrozil velmi přísný trest. Mince, které zde byly raženy, představují takzvaný pražský haléř, jenž byl sedminou pražského groše z doby krále Jiřího z Poděbrad. Právě v této době, která byla charakteristická úpadkem hospodářství po dlouholetých válečných konfliktech, se penězokazectví velmi rozmohlo. 

Existuje zajímavá domněnka, že za padělání byl zodpovědný sám místní šlechtic Petr z Terešova (od roku 1437 Korenský z Terešova) a jeho potomci. Rytíř Petr byl poměrně chudým šlechticem, který zde sotva mohl výrazně zbohatnout. Proto je zajímavé, že roku 1478 jeho syn Petr dle záznamů půjčil obrovskou sumu 2 100 zlatých samotným Rožmberkům. Kromě toho nakoupil další statky, a disponoval tedy nepochybně velkým majetkem. Nabízí se možnost, že tajná mincovna v Koněpruských jeskyních pracovala nejen s jeho vědomím, ale snad i s jeho vysloveným pokynem. Její konec mohla kolem roku 1470 přinést mincovní reforma nebo snad náhodné odhalení tajného vstupu do jeskynních chodeb.

Již od roku 1959 je možné do mincovny sestupovat vcelku pohodlným schodištěm, skrz rozšířený komín. Vychází se pak uměle proraženým otvorem, o kterém si dávní penězokazi mohli nechat jen zdát. Dnes již proslulá Mincovna dokazuje, že jeskyně nebyly doménou pouze pleistocénního člověka, ale také vychytralého středověkého či raně novověkého člověka, který odlehlosti, temnoty a takřka posvátného klidu v hlubokých prostorách jeskyní využíval k výrobě falešných mincí.

Image

Čtěte také

Od směnného obchodu k penězům: Čím se v minulosti platilo v českých zemích?

Supernova se objevuje v závěrečném stadiu života velmi hmotné hvězdy, kdy tato spálí veškeré vhodné palivo ve svém nitru až do skupiny železa. Jádro pak již nemůže vzdorovat gravitaci a stálice se zhroutí. Odraz vnějších obálek od neutronové hvězdy vzniklé uvnitř je původcem výbuchu supernovy. 

Pokud by taková exploze nastala jen několik málo světelných let (ly) od Země, sterilizovalo by tvrdé záření celou planetu a odvržená látka by zničila i atmosféru. Ještě při výbuchu do vzdálenosti asi 50 ly bychom zaregistrovali silný vliv rentgenového a gama záření, jež by například značně ovlivnilo ozonovou vrstvu, a následkem by zřejmě mohlo být i vymírání druhů. Exploze ve vzdálenosti do 100 ly by potom měla spíš dlouhodobý efekt, třeba zvýšenou tvorbu oblačnosti v důsledku kondenzace vodní páry ionizovanými částicemi, což by nejspíš vyvolalo změny klimatu.

Aktuálně však v kritické vzdálenosti nevíme o žádné hvězdě, jež by se měla v brzké době proměnit v supernovu. Zřejmě nejblíže k proměně v supernovu má rudý veleobr Betelgeuze, druhá nejjasnější hvězda Orionu, která se ale nachází ve vzdálenosti 640 světelných let od nás.

Image

Čtěte také

Kdyby se z Betelgeuse stala černá díra, mohla by nás ohrozit?

České dějiny poznaly mnoho pozoruhodných osobností, jejichž osudy postupně zmizely z paměti. Tak trochu se k nim řadí i Jan Zhořelecký, druhý syn Karla IV. a jeho čtvrté ženy Alžběty Pomořanské, mladší bratr králů Václava IV. a Zikmunda Lucemburského. O Janovi máme málo zpráv, ale i to, co se dochovalo, poskytuje působivý obraz výrazné osobnosti. 

Otec Janovi odkázal ve své poslední vůli vlastní podíl rodových držav Lucemburků, konkrétně Zhořelec s okolím v Horní Lužici jako samostatné vévodství (odtud také jeho pozdější přízvisko Zhořelecký), k tomu titul markraběte braniborského (byl pánem Nové Marky) a poté i značnou část Dolní Lužice. Karel IV. se snažil myslet na všechno, a proto synovi v závěti vymezil také titulaturu: „My, Jan Český, z boží milosti markrabě braniborský a vévoda zhořelecký.“ Navíc měl Jan dostávat pravidelnou rentu z kutnohorských dolů. Mladý Lucemburk tedy získal velmi slušný vstupní kapitál. 

Dědicem českého krále

O dětství prince Jana nemáme mnoho zpráv. Víme jen, že se narodil 22. června 1370 a nepochybně dostal prvotřídní výchovu i vzdělání, jak se na syna prvního muže říše slušelo. Jeho vychovatelem byl po jistou dobu lubušský biskup Jan II. Kytlice. Nějaký čas pak pravděpodobně vyrůstal po boku o dva roky staršího Zikmunda a jejich společným učitelem se stal Niccolo Beccari, italský humanista, básník a spisovatel. Nejstarší z Karlových synů, Janův nevlastní bratr Václav, byl o devět let starší a nelze vyloučit, že pro malého Jana představoval jakýsi vzor, zejména poté, co mu v osmi letech zemřel otec. Je možné, že vztah z dětství se odrazil v dospělosti. Jan totiž vždycky patřil k věrným stoupencům bratra Václava, jenž se naopak musel potýkat s ambicemi bratra Zikmunda i bratrance Jošta. 

Titul vévody zhořeleckého získal Jan ve věku šesti let. O dvanáct roků později na něj Zikmund převedl svůj nástupnický nárok, což v praxi znamenalo, že se Jan stal dědicem krále Václava IV. Samozřejmě k tomu nedošlo z pouhé bratrské lásky, ale za významnou pomoc při získávání uherského trůnu. Janovo nástupnictví mnohým současníkům jistě zamotalo hlavy a způsobilo pár bezesných nocí, avšak pro osmnáctiletého Jana to na daném stavu nic nezměnilo. Vůči svému králi a bratrovi v jedné osobě zůstával loajální v nejlepším slova smyslu. 

Rok 1388 však v Janově životě nabyl ještě jednoho významu. Tehdy se totiž oženil s Kateřinou, dcerou Albrechta I., krále švédského a vévody meklenburského. Vzhledem k tomu, že jeho panství se nacházelo rovněž na severu, byl tento sňatek významným politickým svazkem v daném regionu. Z manželství měl Jan dceru Alžbětu, jež se stala poslední ženou v lucemburské dynastii († 1451). 

Země plná intrik

K získání královské koruny se Jan přiblížil v prosinci 1393. Tehdy hodoval Václav IV. společně s bavorským vévodou a hodně toho vypili, včetně jedu, který někdo (možná z popudu Zikmunda nebo Jošta) přimíchal do vína. Vévoda krátce poté zemřel v bolestech a na poslední cestu se chystal i král. Živě se diskutovalo o nástupnictví na český trůn, přičemž Jan měl krátce před Vánocemi korunu na dosah. V této souvislosti dokonce jednal o podpoře s míšeňským markrabětem na hradě Žebráku. Janův vliv na královo okolí a šířeji i na české země byl nesporně větší než v případě Zikmunda, který se dosud jen obtížně prosazoval v Uhrách. Václav však nakonec otravu přežil a Jan mu zůstal nadále věrný. 

Události kolem Jana nabraly na obrátkách roku 1394, nikoliv však za jeho přispění. Počátkem onoho roku se v království zformovala takzvaná panská jednota, uskupení mocných zemských pánů z řad vysoké šlechty, kteří projevili nespokojenost se způsobem Václavovy vlády, či spíše apatické opilecké nevlády. V pozadí celého podniku nestál nikdo jiný než nadmíru ambiciózní a schopný bratranec Jošt Lucemburský, markrabě moravský. Zatímco král dlel na venkovském sídle v Králově Dvoře u Berouna, dostavila se k němu skupina předních šlechticů, aby mu přednesli stížnost na správu země i říše a obsazování zemských úřadů. Vzhledem k tomu, že panovník nereagoval zrovna přívětivě, dne 8. května ho zajali a odvezli na Pražský hrad. 

Odvaha mladého vévody

Václav o plánech českých pánů nic netušil, tím méně pak jeho nejmladší bratr, ačkoliv věděli, že vznikl panský spolek proti králi, v němž se angažoval i Zikmund. Nabídku na účast v panské jednotě dostal také Jan, ale ten pochopitelně odmítl. Těžko říct, zda ho únos krále překvapil, ale v každém případě zareagoval rychle a srdnatě. Už dosáhl věku čtyřiadvaceti let a nebyl již žádným holobrádkem, ale respektovaným mužem v plné síle a se značným vlivem. Mnozí šlechtici ho považovali za osobnost hodnou následování, což dokládá rychlý vývoj událostí poté, co Václava IV. zajala panská jednota. 

Vévoda Jan vystoupil na obranu krále rázně a účinně. Nehodlal nejstaršího bratra zradit a naopak se za něj postavil celou svou autoritou. Sepsal a 7. června vydal manifest k Čechům i říšským knížatům, ve kterém důrazně odsoudil Václavovo zajetí a označil jej za násilný čin. Zároveň vyzval všechny královské hejtmany, aby se k němu připojili a svého vládce osvobodili. Za to jim přislíbil bohatou odměnu. 

Na svou stranu získal také bratrance Prokopa Lucemburského, markraběte moravského, mladšího bratra odbojného Jošta. V poměrně krátké době se tak Janovi podařilo sestavit silné vojsko, v jehož čele nejprve ovládl Kutnou Horu, a 20. června dorazil k branám Prahy. Nové Město ho přivítalo, staroměstští otevřeli brány pod pohrůžkou útoku. Za dané situace nemohl Jošt a další vzbouřenci zůstávat v Praze, a tak i s králem uprchli pod rouškou noci z Pražského hradu a stáhli se na jih Čech. Václava nakonec internovali na hradě Wildberg v Horních Rakousích. 

Na pokraji války

Mezitím Jan stavěl v Praze vojsko na podporu krále a zároveň činil preventivní kroky. Jmenoval nového královského podkomořího a vyměnil sbor konšelů Starého Města pražského. Mezi lidmi panovala nejistota, neboť nikdo nevěděl, kde se král nachází. Janovi se tak dostalo všeobecné podpory Pražanů, kteří ho uznali jako nástupníka trůnu. 

S vojskem poté vévoda opustil Prahu, aby pronásledoval spiklence na rožmberská panství v jižních Čechách. Zde jeho šiky rozmnožily oddíly některých německých knížat. K bitvě nedošlo, neboť pučisté uznali, že vojenské přesile nemůžou čelit a raději přistoupili na vyjednávání. 

Bohužel se v problémech ocitl rovněž Jan, neboť se mu nedostávalo prostředků na vydržování vojska. Je možné, že k tomu použil část královského pokladu, který měl pod kontrolou při svém pobytu v Praze. Janův hlavní zájem spočíval v osvobození bratra. Zřejmě z nezkušenosti a patrně v dobrém úmyslu přistoupil na velmi nevýhodné podmínky králova propuštění, nicméně dosáhl svého. Po necelých třech měsících, 1. srpna 1394, se Václav IV. dostal opět na svobodu. 

Těžce zaplacený úspěch

Jenže pak přišlo zúčtování. Jan dostal bratra ze zajetí za mimořádně vysokou cenu. Královým jménem se zavázal členům panské jednoty vydat královské hrady Karlštejn, Křivoklát, Zvíkov a Žebrák a k tomu předat kontrolu nad Kutnou Horou. Do té doby, než je převezmou šlechtici, měl Jan vydat padesát rukojmích s ním samotným v čele. Získal jediný ústupek: do dobrovolného zajetí šel o čtrnáct dní později než ostatní rukojmí. Naštěstí se z něj dostal relativně brzy, přestože králi se slíbené hrady vydávat nechtělo. 

Dne 10. srpna jmenoval Václav IV. z vděčnosti nejmladšího bratra nejvyšším hejtmanem království. Tento post ale Jan zastával jen krátce, do ledna 1396. Velmi brzy se totiž proti němu všechno obrátilo. Spiknutí panstva a následné zajetí se na Václavovi silně podepsalo. Stával se stále víc nedůvěřivý, v záchvatech vzteku nerozeznával přátele od nepřátel a hledal viníka celé rozepře. Bohužel to paradoxně odnesl právě Jan. Václav mu měl být za co vděčný, ale místo toho jej obvinil, že stávající situaci zavinil, že zpronevěřil královský poklad a že usiluje o český trůn. V žádném případě neměl v úmyslu hradit závazky, vzniklé při akci za jeho osvobození. 

Z hrdiny vyhnancem

Václavův postoj Jana sblížil s Joštem a panskou jednotou. Nakonec jej bratr zbavil všech úřadů a pravomocí, vypudil ho od dvora a vyhlásil, že Janovi již není třeba zachovávat poslušnost. Co asi nejmladší Lucemburk v takové situaci cítil? Hněv, zklamání a bezradnost ze vzniklých dluhů. Tento vývoj mohl pochopit jen stěží a neviděl z něj východisko. Dluhy a nemilostí zatížený Jan se proto odebral na sever, kde se na hranicích Lužice a Braniborska uchýlil do kláštera Neuzelle.

Poslední únorový den roku 1396 šel zdravý Jan spát a ráno 1. března ho nalezli mrtvého. Tak skončil v pouhých pětadvaceti letech život třetího lucemburského prince, který měl předpoklady stát se českým králem.

Image

Čtěte také

Jan Zhořelecký: Záhadná smrt nejmladšího Lucemburka

Tapíři v nížinách jsou skvělí plavci a umí se i potopit pod hladinu. Ve vodě hledají také úkryt před nebezpečím. Zároveň se dokážou rychle pohybovat po pevné zemi, dokonce i v hornatém terénu. Mají špatný zrak, ale v přítmí pralesa se dobře orientují díky skvělému čichu a sluchu. 

Bratranci koní 

Systematická zoologie řadí tapíry, včetně tapíra jihoamerického (Tapirus terrestris), mezi lichokopytníky, což znamená, že jsou bratranci nosorožců a koní. Asijské pralesní nosorožce připomínají způsobem života a v mnoha ohledech se podobají rovněž divokým prasatům. Tapíři jsou býložravci, kteří svůj pohyblivý čumák používají ke krmení. Jejich potravou jsou listy, poupata, výhonky a malé větve stromů. Živí se rovněž trávou, vodními rostlinami a v neposlední řadě ovocem palem.

Samice tapírů jsou březí po dobu 13 až 14 měsíců a po dalších 14–15 měsících od porodu mohou znovu mít mládě. Novorozená mláďata váží kolem 7–8 kilogramů a prvních šest měsíců je matka kojí. Pohlavní dospělosti dosahují ve třetím roce života. Díky své mohutnosti (váží až 300 kg a dorůstají výšky okolo 1,2 m v kohoutku) nemají tapíři příliš mnoho nepřátel. Jejich hlavními predátory jsou velké kočkovité šelmy jako jaguáři a pumy. Mláďata se mohou stát kořistí anakond.

Člen „velké pětky“

Odborníci odhadují, že během posledních tří generací ubylo 30 % tapírů jihoamerických, a to kvůli ztrátě prostředí, ilegálnímu lovu a konkurenci lidmi chovaného dobytka. V případě, že by se sestavovala „velká pětka“ jihoamerických tropů, tapír jihoamerický by do ní určitě patřil. Mimo jiné proto, že je největším jihoamerickým suchozemským zvířetem. Žije nejen v oblasti amazonských deštných pralesů, ale také v bolivijském Chaco či v největším mokřadu na Zemi – v brazilském Pantanalu.

Do dnešních dní přežily celkem čtyři druhy tapírů. Tři v Jižní Americe – tapír jihoamerický (Tapirus terrestris), tapír středoamerický (Tapirus bairdii), tapír horský (Tapirus pinchaque) – a tapír čabrakový (Tapirus indicus), který obývá pralesy indomalajské oblasti.

Image

Čtěte také

Největší „morčata“ na světě: Jihoamerické kapybary mají smysl pro rodinný život

Záněty středního ucha patří mezi běžné a často velmi nepříjemné zdravotní problémy u malých dětí a kojenců. Dosud se léčily hlavně antibiotiky, což s sebou neslo řadu nevýhod – od nevolnosti až po riziko vzniku antibiotické rezistence. Nový vědecký objev z Cornellovy univerzity by to však mohl změnit.

Proč je léčba zánětu středního ucha tak obtížná?

Léčba infekcí ve středním uchu má svá úskalí. Jedním z nich je skutečnost, že se taková infekce nachází za bubínkem. Tím pádem obvykle není možné aplikovat léčivo přímo na místo infekce. Děti se zánětem středního ucha musejí užívat antibiotika orálně, což znamená, že se jim do těla dostává relativně velké množství léčiva. Vysoké dávky antibiotik přitom znamenají nepříjemné zdravotní problémy a současně také přispívají k evoluci rezistentních bakterií.

Tým vědců pod vedením docentky Rong Yangové zkoumal, zda by se k postiženému místu nedalo dostat jinak – pomocí liposomů, tedy mikroskopických váčků složených z lipidů, které se běžně používají k dopravě léčiv v těle. Z předchozího výzkumu věděli, že pozitivně nabité liposomy dokážou pronikat přes pokožku. Zkusili tedy tuto techniku aplikovat i na zanícený ušní bubínek. Výsledek je ale zklamal: elektricky pozitivně nabité liposomy se přes zanícenou tkáň nedostaly. Zato negativně nabité liposomy si poradily – imunitní buňky v postižené oblasti je totiž „pozřely“ a tím umožnily průnik antibiotika na správné místo. Podrobnosti vědci popisují v odborném časopisu ACS Nano.

Zvířecí model potvrdil účinnost

Na základě této znalosti vytvořili vědci nový léčivý gel. Do negativně nabitých liposomů zabalili běžné antibiotikum ciprofloxacin a celou směs vložili do speciálního hydrogelu, který při kontaktu s tělem mění konzistenci. Gel pak aplikovali na bubínek činčil, které mají ušní anatomii velmi podobnou člověku.

Výsledek byl ohromující: jediná dávka tohoto gelu zcela vyléčila infekci během 24 hodin u všech zvířat. Činčily z kontrolních skupin, které dostaly gel bez liposomů, nebo s liposomy pozitivně nabitými, se ani po sedmi dnech zcela neuzdravily – vyléčeno bylo jen 25 %, respektive 50 % z nich.

Dalším krokem bude testování na lidech, a pokud půjde vše podle plánu, uvedení gelu do praxe. Podle docentky Yangové má technologie potenciál zvýšit ochotu pacientů k léčbě, snížit výskyt rezistence na antibiotika a změnit způsob, jakým dětem antibiotika podáváme.

Image

Čtěte také

Gel s nanočásticemi zlata by se mohl stát účinným lékem na kocovinu

V září 1939 disponovala polská armáda asi 880 tanky, ale většinu z nich tvořily tančíky se zcela nedostatečným pancéřováním i výzbrojí. V zájmu objektivity musíme zdůraznit, že také německý PzKpfw I byl pouze kulometným vozidlem. Na straně třetí říše ale již sloužily i výkonnější lehké PzKpfw II a dva typy středních obrněnců, kdežto „klenot“ Polska tvořil vyspělý lehký tank 7TP. Jeho název (7-tonowy polski) zní ale zavádějícím dojmem, neboť toto vozidlo ve skutečnosti vážilo skoro 10 tun.

Ačkoli na pohled nepůsobilo nijak impozantně, mohlo se chlubit například výkonným 37mm kanonem a tehdy moderním dieselovým motorem. Ani tyto moderní prvky však na bojišti nakonec mnoho nezměnily, protože obrněnce „Rzeczpospolité“ armádní velení vesměs nasazovalo takticky zastaralým způsobem.

K čemu ta plechová kavalerie?

Generalita meziválečného Polska sbírala své vojenské zkušenosti zejména na východní frontě, tedy v prostředí výrazně odlišném od „zákopového patu“ na západě. Právě ten nakonec poslal na scénu i tanky, kdežto v bojích na širokých pláních dnešního Polska, Ukrajiny a Ruska si pořád uchovávala významnou roli též jízda. Kavalerie se tedy stala nejvýznamnějším druhem vojska v armádě samostatného polského státu a vlastně i jejím symbolem.

Existovali sice i důstojníci, kteří prosazovali větší úroveň mechanizace, například Władysław Sikorski, rozhodující slovo však měl maršál Józef Piłsudski, jenž věřil jízdě s podporou pěchoty a dělostřelectva. V Polsku hrál proto tank roli spíše pomocné zbraně, na kterou se navíc hledělo s jistým podezřením, protože první obrněnce (jako Renault FT) vykazovaly velkou poruchovost a nespolehlivost.

Podle britského vzoru

Válka se sovětským Ruskem se tak na jedné straně odrážela v požadavku získat úplně nové tanky, avšak na straně druhé vedla k posílení mylného dojmu o omezeném potenciálu obrněnců. Poláci se každopádně obrátili na Brity, od nichž zakoupili vozidla Carden-Loyd (základ pozdějších polských tančíků řady TK), aby poté projevili zájem rovněž o exportní lehký obrněnec Vickers Mark E, známý i pod názvem Vickers Six-Ton Tank.

Britská armáda jej nezavedla, na světovém trhu se však stal skutečným bestsellerem a významně ovlivnil vývoj v kategorii lehkých tanků. V roce 1931 si tedy Polsko objednalo 50 kusů, z čehož 22 odpovídalo provedení Type A se dvěma věžemi, 16 vozů mělo jednu věž a zbylý tucet přišel ve formě náhradních dílů. Dodávky byly dokončeny do roku 1934. Obrněnce Type A disponovaly v každé věži 7,92mm kulometem Browning wz. 30, zatímco vozidla Type B nesla jeden 47mm kanon QF a jeden kulomet wz. 30. 

Dohnat a předehnat vickersy 

Tanky Vickers se vyznačovaly ve své době progresivním řešením závěsů a návrháři je pojali velmi kompaktně a jednoduše, v čemž zajisté spočíval jeden z důvodů jejich komerčního úspěchu. Poláci stroje také vesměs chválili, ale záhy dospěli k závěru, že jejich výzbroj nedostačuje. Do věží některých obrněnců Type A tedy zamontovali 13,2mm kulomety Hotchkiss a začali uvažovat o novém typu kanonu.

Dělo QF ráže 47 mm se totiž hodilo pro podporu pěšáků, zatímco polská armáda žádala zbraň s vyšší úsťovou rychlostí střely, která dokáže efektivně svou průbojností ničit i tanky. Do některých vickersů se tedy zamontovaly 37mm kanony Puteaux (tytéž, které nesly staré obrněnce Renault FT) a začalo se pracovat na zcela novém domácím vozidle, jež by zachovávalo hlavní konstrukční rysy britského vzoru, avšak nabídlo by větší palebnou sílu, ochranu i pohyblivost. 

Práce na polském tanku začaly v roce 1933 u společnosti PZInż (Państwowe Zakłady Inżynieryjne) a již v následujícím roce vyrobil závod Ursus první prototyp jménem VAU-33 (Vickers Armstrong Ursus 1933). Při stavbě využil i některé součásti britské výroby a nový obrněnec se svému vzoru hodně podobal, ale disponoval lepším pancéřováním (a tudíž byl i těžší). Vickers Mark E totiž chránila ocel o maximální síle 13 mm a jeho hmotnost činila necelých 6 tun, kdežto polský tank měl pancíř s tloušťkou až 17 mm a vážil skoro 10 tun.

Obdobně jako v případě britského vozidla vznikla nejprve podoba se dvěma kulometnými věžemi, aby pak následoval prototyp s jednou věží, ve které se nacházel kanon a kulomet. Právě hledání vhodné hlavně neprobíhalo jednoduše a testovaly se různé zbraně – například 40mm Bofors či domácí kanony ráže 47 a 55 mm, ale nakonec volba padla na licenční kopii 37mm zbraně Bofors.

Periskop a diesel 

Další důležitou inovaci oproti britskému vzoru představovalo přístrojové vybavení, protože do většiny tanků se měly instalovat vysílačky, a všechny dostaly i tehdy špičkové periskopy od polského konstruktéra Rudolfa Gundlacha. Ten navrhl pozoruhodně vyspělé zařízení, které díky otáčení umožňovalo veliteli rozhled v úhlu 360 stupňů, zatímco vnitřní okuláry zůstávaly na místě. Ve spolupráci s varšavským institutem WIBI se provedly některé změny konstrukce, díky nimž vznikla sériová podoba designu VAU-33 s armádním názvem 7TP. Hlavní rozdíl se nalézal v oblasti pohonu, protože Poláci se rozhodli pro tehdy hodně nezvyklý krok a vybavili nový obrněnec dieselovým motorem. 

Agregát PZInż 235 vznikl jako kopie švýcarského typu Saurer VBLDb, ačkoli paradoxem zůstává, že Poláci zvolili toto řešení jako nouzové. Do naprosté většiny tanků se tehdy standardně montovaly benzinové pohonné jednotky, zatímco motory na naftu se považovaly za nevhodné. Naši severní sousedé však neměli k dispozici adekvátně silný benzinový motor, a proto sáhli k dieselu. V roce 1935 se tudíž rozběhla sériová výroba tanku PZInż 120, jak znělo firemní jméno provedení 7TP se dvěma věžemi.

Brzy se ale ukázala zastaralost této koncepce, takže vzniklo jen 24 kusů a od roku 1937 se dodávaly jenom tanky PZInż 220, tedy 7TP s jednou věží, kterých vzniklo zřejmě 108 kusů. Polští inženýři však i nadále pracovali na rozvoji konstrukce a vyvinuli verzi, jež měla pancíř o síle až 40 mm a vážila 10,5 tuny, a tudíž obdržela i výkonnější diesel CT1D. Poválečné zdroje označují tento tank jako 9TP, avšak zdá se, že v době vzniku toto označení nenesl a těch několik málo vyrobených vozidel se oficiálně jmenovalo „7TP wzmocniony“ neboli „7TP zesílený“.

Do cesty Wehrmachtu 

V době německého útoku v září 1939 tedy Poláci provozovali přibližně 130 kusů 7TP všech provedení a k tomu i necelé čtyři desítky upravených vozidel Vickers. Většina tanků 7TP byla zařazena do dvojice praporů, a sice do 1. a 2. praporu lehkých tanků, přidělených jako podpůrné síly k polské Armádě Prusy. Zbytek obrněnců pak spadal do dvou rot, jež podléhaly přímo velení obrany Varšavy. Vozidla 1. praporu se zúčastnila akce okamžitě v prvních dnech bojů a zpočátku si nevedla špatně, neboť jejich kanony si dokázaly poradit s pancířem většiny německých tanků.

První prapor se pak podílel i na částečně úspěšném polském protiútoku u Glowaczówa. Další tanky sváděly intenzivní obranné boje a kryly ústup pěchoty, ale většina jich byla ztracena a praporu zbylo pouze 24 obrněnců. Ty bojovaly ještě 18. a 19. září, kdy neuspěl polský pokus o průlom. Druhý prapor dokázal způsobit vážné škody německé 4. divizi, ale sám také zaznamenal ztráty. Dostal povel ke stažení, aby obnovil kontakt s dalšími polskými silami, ale potom na Polsko zaútočila i Rudá armáda a zbytek praporu obdržel příkaz přejít hranice s Maďarskem.

Zbylé tanky již byly ve špatném stavu, a tudíž je vojáci zničili. Několik 7TP zaznamenalo krátkodobé úspěchy při obraně Varšavy, avšak převahu Němců samozřejmě zastavit nemohly. Kolem 24 obrněnců 7TP padlo do rukou vítězných armád třetí říše a SSSR, které je poté podrobily testům, jejichž závěry konstatovaly především nedostatečnou odolnost. Zbylé 7TP proto záhy putovaly do šrotu a do současnosti se žádný kompletní tank nezachoval. Díky snaze a financím nadšenců i úřadu polského prezidenta však v roce 2011 vznikla replika, která slouží pro filmová natáčení a rekonstrukce bitev.

Image

Čtěte také

Polští rytíři proti německým tankům: Jak se zrodil mýtus statečných kavaleristů?

Mezioborový výzkumný tým astronomů a chemiků nedávno dosáhl pozoruhodného úspěchu. V temném a chladném molekulárním mračnu TMC-1, vzdáleném od nás asi 430 světelných let, objevili doposud největší organickou molekulu, s jakou jsme se setkali ve vesmíru. Jde o kyanokoronen ze skupiny polycyklických aromatických uhlovodíků.

Mračno TMC-1, které pozorujeme v souhvězdích Býka a Vozky, je jednou z nejbližších hvězdných porodnic. Mezi odborníky má pověst oblasti s velmi zajímavou kosmickou chemií, což tento objev plně potvrzuje. 

Největší vesmírný polycyklický aromatický uhlovodík

Molekulu kyanokoronenu tvoří sedm propojených benzenových jader a nitril neboli kyanidová skupina. Vědci se domnívají, že v polycyklických aromatických uhlovodících, jako je kyanokoronen, je uložená podstatná část uhlíku ve vesmíru. Tyto látky zřejmě hrají významnou roli při vzniku hvězd a planet. Podrobnosti objevu rekordně velké molekuly uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters.

Gabi Wenzelová z Massachusettského technologického institutu a její kolegové použili při pátrání po kyanokoronenu zajímavou reverzní metodu – nejprve syntetizovali kyanokoronen v laboratoři a experimentálně změřili jeho spektrum v oblasti mikrovln. Teprve poté hledali odpovídající spektrum v datech projektu GOTHAM (GBT Observations of TMC-1: Hunting Aromatic Molecules), který prohledává mračno TMC-1 pomocí radioteleskopu Green Bank.

Doposud jsme ve vesmíru detekovali jen menší molekuly polycyklických aromatických uhlovodíků. Objev kyanokoronenu významně posunul laťku směrem k větším molekulám. Pozoruhodné je, že kyanokoronen se v mračnu TMC-1 zřejmě vyskytuje ve velkém množství, což nekoresponduje s dosavadními vědeckými představami, podle kterých by velké polycyklické aromatické uhlovodíky měly být ve vesmíru vzácnější.

Image

Čtěte také

Organický vesmír: Astronomové objevili molekuly pyrenu v mezihvězdném mračnu

Mezinárodní tým vědců poprvé realisticky zrekonstruoval pravděpodobnou podobu obličeje svatého Václava – českého knížete, patrona země a křesťanského světce. Díky moderním forenzním metodám a chirurgickému softwaru používanému v nemocnicích po celém světě tak poprvé nahlížíme do tváře jedné z nejvýznamnějších postav české historie. Výsledky výzkumu byly publikovány v prestižním časopise Heritage.

Od lebky ke tváři

Základem celé rekonstrukce byla lebka, která je tradičně připisována svatému Václavovi a uchovávána jako součást Svatovítského pokladu v Praze. Vědci nejprve vytvořili její digitální kopii, na níž následně aplikovali kombinaci tradičních forenzních metod a moderních počítačových modelací. Klíčovou roli sehrál software OrtogOnBlender, který lékaři běžně používají k plánování složitých chirurgických zákroků na základě dat z tomografických snímků.

Pod vedením brazilského odborníka Cicera Moraese se na projektu podíleli specialisté z Brazílie, Česka, Polska a Malajsie. Kromě technického přístupu věnovali pozornost i historickému a antropologickému kontextu, včetně porovnání s předchozími pokusy o rekonstrukci Václavovy tváře.

Mezi vědou a uměním

Zatímco tvar lebky a struktura obličeje byly vědecky určeny s vysokou přesností, detaily jako barva očí, vlasů nebo pleti zůstávají neznámé – žádné písemné nebo archeologické důkazy se nedochovaly. Vědci proto museli v těchto prvcích přistoupit k uměleckému odhadu. Na základě několika zachovaných vlasů nalezených na lebce zvolili světlejší odstín vlasů. Celkový vzhled je tak směsicí vědecké aproximace a estetické rekonstrukce.

Rekonstrukce Václavovy tváře navazuje na předchozí projekty vedené týmem Cicera Moraese. Už v roce 2021 byla představena podoba svaté Ludmily, jeho babičky. Následoval svatý Vojtěch, patron pražského arcibiskupství, a dokonce i slavný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova.

Image

Čtěte také

Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

V květnu 2017 byla poblíž Wintonu v australském Queenslandu objevena fosilie sauropodního dinosaura Diamantinasaurus matildae, která dostala milou přezdívku Judy. Když Judy někdy před 101 až 94 miliony let, tedy v období křídy, zahynula, pustili se do ní mrchožrouti. Velké části jejího těla ale zůstaly neporušené, včetně oblastí mineralizované kůže. 

Asi nejzajímavějším nálezem je fosilizovaný obsah žaludku a střev Judy, který znamená průlom ve výzkumu těchto druhohorních monster. Až doposud vědci na základě nalezených lebek a čelistí spíše předpokládali, že sauropodi byli vegetariáni. Přímý důkaz, co vlastně tito velcí tvorově jedli, ale neexistoval. 

Poslední večeře sauropoda

Australskému paleontologovi Stephenu Poropatovi z Curtinovy univerzity a jeho kolegům se podařilo v obsahu žaludku identifikovat listy a reprodukční orgány jehličnanů včetně rodu blahočet (Araucaria) a druhu Austrosequoia wintonensis, společně s listy blíže neurčených kvetoucích rostlin. Pozřená vegetace byla natrhaná, ale nepožvýkaná.

Tento způsob krmení ukazuje, že šlo o tzv. nespecializovaného objemového konzumenta – dinosaura, který nevybíravě pojídal, co se mu zrovna dostalo do cesty. To, že potrava nebyla rozžvýkána, ale přímo spolknuta, navíc napovídá, že trávení probíhalo zřejmě dlouho a za pomoci fermentace, podobně jako u dnešních slonů či nosorožců. 

Judy podle vědců nebyla žádný drobeček – se čtyřmetrovým krkem a více než tři metry dlouhým ocasem měřila na délku zhruba 11 metrů. S velkou pravděpodobností se přitom nejednalo o dospělého jedince. Díky Judy nyní víme, že sauropodi nejen že jedli rostliny, ale že jejich jídelníček byl překvapivě pestrý – od nízko rostoucí vegetace až po větve stromů.

Image

Čtěte také

Jurský mamenchisaurus z Číny měl krk šestkrát delší než žirafa