Mezinárodní tým vědců poprvé realisticky zrekonstruoval pravděpodobnou podobu obličeje svatého Václava – českého knížete, patrona země a křesťanského světce. Díky moderním forenzním metodám a chirurgickému softwaru používanému v nemocnicích po celém světě tak poprvé nahlížíme do tváře jedné z nejvýznamnějších postav české historie. Výsledky výzkumu byly publikovány v prestižním časopise Heritage.

Od lebky ke tváři

Základem celé rekonstrukce byla lebka, která je tradičně připisována svatému Václavovi a uchovávána jako součást Svatovítského pokladu v Praze. Vědci nejprve vytvořili její digitální kopii, na níž následně aplikovali kombinaci tradičních forenzních metod a moderních počítačových modelací. Klíčovou roli sehrál software OrtogOnBlender, který lékaři běžně používají k plánování složitých chirurgických zákroků na základě dat z tomografických snímků.

Pod vedením brazilského odborníka Cicera Moraese se na projektu podíleli specialisté z Brazílie, Česka, Polska a Malajsie. Kromě technického přístupu věnovali pozornost i historickému a antropologickému kontextu, včetně porovnání s předchozími pokusy o rekonstrukci Václavovy tváře.

Mezi vědou a uměním

Zatímco tvar lebky a struktura obličeje byly vědecky určeny s vysokou přesností, detaily jako barva očí, vlasů nebo pleti zůstávají neznámé – žádné písemné nebo archeologické důkazy se nedochovaly. Vědci proto museli v těchto prvcích přistoupit k uměleckému odhadu. Na základě několika zachovaných vlasů nalezených na lebce zvolili světlejší odstín vlasů. Celkový vzhled je tak směsicí vědecké aproximace a estetické rekonstrukce.

Rekonstrukce Václavovy tváře navazuje na předchozí projekty vedené týmem Cicera Moraese. Už v roce 2021 byla představena podoba svaté Ludmily, jeho babičky. Následoval svatý Vojtěch, patron pražského arcibiskupství, a dokonce i slavný husitský vojevůdce Jan Žižka z Trocnova.

Image

Čtěte také

Pohlédnout do minulosti: Jak vznikají a jak přesné jsou rekonstrukce obličejů?

V květnu 2017 byla poblíž Wintonu v australském Queenslandu objevena fosilie sauropodního dinosaura Diamantinasaurus matildae, která dostala milou přezdívku Judy. Když Judy někdy před 101 až 94 miliony let, tedy v období křídy, zahynula, pustili se do ní mrchožrouti. Velké části jejího těla ale zůstaly neporušené, včetně oblastí mineralizované kůže. 

Asi nejzajímavějším nálezem je fosilizovaný obsah žaludku a střev Judy, který znamená průlom ve výzkumu těchto druhohorních monster. Až doposud vědci na základě nalezených lebek a čelistí spíše předpokládali, že sauropodi byli vegetariáni. Přímý důkaz, co vlastně tito velcí tvorově jedli, ale neexistoval. 

Poslední večeře sauropoda

Australskému paleontologovi Stephenu Poropatovi z Curtinovy univerzity a jeho kolegům se podařilo v obsahu žaludku identifikovat listy a reprodukční orgány jehličnanů včetně rodu blahočet (Araucaria) a druhu Austrosequoia wintonensis, společně s listy blíže neurčených kvetoucích rostlin. Pozřená vegetace byla natrhaná, ale nepožvýkaná.

Tento způsob krmení ukazuje, že šlo o tzv. nespecializovaného objemového konzumenta – dinosaura, který nevybíravě pojídal, co se mu zrovna dostalo do cesty. To, že potrava nebyla rozžvýkána, ale přímo spolknuta, navíc napovídá, že trávení probíhalo zřejmě dlouho a za pomoci fermentace, podobně jako u dnešních slonů či nosorožců. 

Judy podle vědců nebyla žádný drobeček – se čtyřmetrovým krkem a více než tři metry dlouhým ocasem měřila na délku zhruba 11 metrů. S velkou pravděpodobností se přitom nejednalo o dospělého jedince. Díky Judy nyní víme, že sauropodi nejen že jedli rostliny, ale že jejich jídelníček byl překvapivě pestrý – od nízko rostoucí vegetace až po větve stromů.

Image

Čtěte také

Jurský mamenchisaurus z Číny měl krk šestkrát delší než žirafa

Po skončení druhé světové války a odsunu se kolem dvou milionů sudetských Němců usadilo v západních okupačních zónách (budoucí Spolkové republice Německo), skoro jeden milion se ocitl v sovětském pásmu (budoucí Německé demokratické republice) a asi 130 000 jich našlo nový domov v Rakousku. 

Těžké začátky 

Pro většinu vysídlenců byly první roky za hranicemi velmi těžké. Lidé vyhoštění hned v létě 1945 v takzvaném divokém odsunu vzpomínali na první dny strávené v lesích a v nuzných podmínkách provizorních táborů. Mnoho z nich tam také hladem a kvůli nedostatečné zdravotní péči zemřelo. Jen o málo lépe na tom byli ti, kteří opouštěli Československo v organizovaných transportech. Také oni začali svoji životní pouť v Německu a Rakousku v utečeneckých táborech a byli odkázáni na pomoc v nouzi. 

Sudetští Němci byli také dost zklamaní nevlídným přijetím v „nové vlasti“ – takřka vůbec se jim nedostávalo pochopení ani soucitu místních obyvatel, kteří měli dost svých vlastních problémů s potravinami či bydlením. Podle německého historika Klause Jürgena Badeho se poválečná německá společnost „rozdělila na domácí a vyhnance“, mezi nimiž se vytvořila sociální a kulturní bariéra. Zástupci první generace vysídlenců vzpomínají, jak jim původní obyvatelé nadávali do „přivandrovaleckého ksindlu“. Sociální izolace a hledání nové identity společně s traumatem prožitým během odsunu tak sudetským Němcům znesnadňovaly integraci do německé a rakouské společnosti. 

Krajané a přesídlenci 

Ve Spolkové republice Německo, kde žily asi dvě třetiny všech vysídlených sudetských Němců, byl v roce 1952 vydán zákon „o vyrovnání břemen“ (Lastenausgleichgesetz), jímž západoněmecký stát zaplatil odškodnění poválečným vysídlencům z „východních území“, kteří ve své původní vlasti přišli o majetek. Tím se otevřela cesta k postupnému začlenění vyhnanců do nové vlasti. Komplikovanější to bylo v Rakousku. Teprve po roce 1962 se „noví Rakušané“, jak se zde vysídlencům říkalo, dočkali finanční pomoci státu odškodňovací smlouvou z Bad Kreuznachu, kterou ovšem financovala SRN, a podpora byla nižší než v západním Německu. 

Zcela jinak na tom byli sudetští Němci vysídlení do sovětské okupační zóny. V roce 1946 sice dostali jednorázově 300 říšských marek, za ně se ale tehdy nedalo prakticky nic pořídit. Přes 90 000 sudetoněmeckých rolníků obdrželo osm hektarů půdy ze zestátněných velkostatků. Po vzniku NDR je však museli odevzdat do zemědělských družstev. 

Komunistický režim v NDR sudetským Němcům (oficiálně nazývaným přesídlenci) navíc nedovolil sdružování v organizacích, které by připomínaly bývalou domovinu, a neměli se scházet ani neformálně. Přesto se ještě v padesátých letech dařilo sudetským Němcům v NDR organizovat utajovaná „setkání krajanů“. Například v Halle se oblíbeným místem setkávání stal areál tamní zoologické zahrady. 

Svatodušní vzpomínání 

Zatímco v NDR měli být sudetští Němci vymazáni z paměti, v Rakousku a Spolkové republice Německo si udržovali svou kolektivní identitu. Vedle krajanských spolků k tomu přispívaly také každoroční srazy pořádané o svatodušních svátcích. Poprvé se uskutečnily v bavorském městě Kempten za účasti 50 000 osob, v následujících letech se konaly v řadě západoněmeckých měst. Třikrát se sudetoněmecké setkání konalo také ve Vídni, kam v roce 1959 přijelo kolem 350 000 krajanů z Německa a Rakouska, což tehdy vyvolalo velkou negativní reakci československého tisku. Mnoho z těchto „revanšistů okupujících Vídeň“, jak tehdy účastníky srazu nazvala Mladá fronta, využilo možnosti a přijížděli v hromadných zájezdech k nedaleké československé hranici, aby nahlédli do své ztracené domoviny. 

Čtvrtý bavorský kmen 

Ačkoliv si vysídlení Němci s sebou vzali „kus Sudet“ a v Německu či Rakousku bychom objevili názvy ulic, náměstí a parků připomínající jejich původní vlast, většina z nich se dříve nebo později integrovala. Dodnes jich nejvíc žije v Bavorsku (asi jeden milion lidí), kde od roku 1962 podle rozhodnutí zemské vlády tvoří „čtvrtý kmen“ bavorského obyvatelstva (vedle Bavorů, Franků a Švábů). Nachází se zde dokonce pět vyhnaneckých měst, která postavili a obývají pováleční vysídlenci z „východních zemí“ a jejich potomci. Patří mezi ně Waldkreiburg, dvacetitisícové město postavené na místě vybombardované chemické továrny, kde žijí převážně lidé pocházející z Chebska, nebo Neugablonz (Nový Jablonec), kde tvoří většinu obyvatel vysídlenci z Jablonce nad Nisou, kteří zde mimo jiné obnovili výrobu tradiční bižuterie.

Příchod Němců z průmyslových Sudet do převážně agrárního a navíc válkou zničeného Bavorska se sice neobešel bez potíží, ale nakonec zde přece jen i oni mohli uplatnit své znalosti a schopnosti. Přispěli tak k zavedení nových průmyslových a rukodělných odvětví, která si přenesli ze své země, čímž výrazně napomohli poválečné modernizaci země. Dostalo se jim tedy podobného osudu jako jejich dávným předkům, kteří ve středověku přišli „ze západu“ kolonizovat a modernizovat české země. Pomyslný kruh se tak do jisté míry uzavřel.

Image

Čtěte také

Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

Obrněné automobily měly v německé armádě dlouhou tradici, jejíž kořeny sahají až do období Velké války. Vůbec prvním vozidlem tohoto druhu v inventáři meziválečného Reichswehru se pak stal čtyřkolový typ Kfz 13, jehož výroba začala v roce 1932. Šlo o velmi jednoduchý design vycházející z civilního automobilu Adler Standard 6, na jehož šasi továrna Daimler-Benz umístila lehce pancéřovanou, shora otevřenou nástavbu. 

Pouze pro výcvik

Na tento stroj se nicméně již od začátku pohlíželo jen jako na prozatímní řešení, jehož účelem měl být primárně výcvik osádek. Mimo jiné to také znamenalo, že u Kfz 13 se nepočítalo s bojovým nasazením, a pro účely možné války mělo vzniknout pokročilejší vozidlo. Zde do příběhu vstupuje požadavek Zbrojního úřadu (Heereswaffenamt) na sérii tří univerzálních kolových podvozků Einheitsfahrgestell), které měly posloužit jako základ pro celou sérii vojenských automobilů. 

My se zaměříme na platformu pro těžké automobily (Einheitsfahrgestell für schwere PKW), jejíž výroba od roku 1934 běžela v továrně Horch. Ta se stala základem pro návrh firmy Eisenwerk Weserhütte na kompaktní obrněný automobil pro potřeby motorizovaných průzkumných jednotek. Plné označení stroje znělo leichte Panzerspähwagen (doslova „lehké obrněné průzkumné vozidlo“), známější je ale pod inventárním označením SdKfz 221. 

Dvě nebo všechna kola

Základem automobilu byl výše popsaný univerzální podvozek, který měl vzadu umístěný motor a náhon na všechna čtyři kola. Za zmínku stojí poměrně složitý systém odpružení – každé kolo bylo k rámu připevněno dvojicí nestejně dlouhých nosníků umístěných na dvou listových pružinách. Pružiny pak byly připevněny na dva tlumiče pérování. Na podvozku spočíval obrněný svařovaný trup sestávající z nápadně zkosených pancířů. Čelní plátování mělo maximální tloušťku 14,5 mm.

O pohon se staral benzinový osmiválec o výkonu 55 kW, s nímž vozidlo dosahovalo maximální rychlosti 80 km/h na silnici. Před motorem umístěná nádrž o kapacitě 110 l poskytovala dojezd okolo 350 km na zpevněných cestách a zhruba 200 km v terénu. Co se řízení týče, měl řidič k dispozici dvě možnosti – klasické natáčení předních kol nebo natáčení všech naráz. Druhý jmenovaný způsob umožňoval vozidlu otočit se na malém prostoru, z bezpečnostních důvodů se ale používal jen při nízkých rychlostech. U pozdějších sérií se tento na údržbu složitý systém již neobjevil.

Shora nekryti

Osádka měla k dispozici několik průzorů opatřených sklopnými kryty, pro výstup a nástup sloužily poklopy po bocích vozidla. Na stropě pak byla umístěna otočná, shora otevřená věžička ve tvaru sedmiúhelníku. Po jejím obvodu se nacházely průzory  a seshora ji krylo sklopné dvojdílné pletivo chránící osádku před vhozením ručního granátu. Ve věžičce byla instalována i primární výzbroj vozidla v podobě jednoho kulometu MG 13 ráže 7,92 mm. 

Osádku tvořili jen dva muži – řidič a velitel, který zároveň obsluhoval věžový kulomet. Kvůli nízkým stěnám věžičky měl velitel vršek hlavy odkrytý, a tak osádky běžně nosily pěchotní přilby. Velitel rovněž mohl lafetu kulometu vysunout směrem vzhůru a dodat tím zbrani dostatečnou elevaci pro palbu na nízko operující letadla. Za zmínku také stojí, že navzdory svému poslání neneslo vozidlo žádnou radiostanici a s ostatními stroji musel velitel komunikovat pomocí gest či praporků. 

Nástupce s kanonem

Sériová výroba SdKfz 221 se rozjela v roce 1935 a do služby jej Wehrmacht zařadil ještě téhož roku. Na produkci typu se podílelo hned několik továren; kromě mateřského podniku Eisenwerk Weserhütte se obrněná vozidla stavěla i v hannoverském závodě MNH a továrně Auto Union HG. Ačkoliv bylo vozidlo navrženo pro rychlou a levnou výrobu, v praxi se jeho konstrukce ukázala jako poměrně složitá. Kromě tvaru nástavby na tom neslo vinu zejména komplikované odpružení a systém řízení. Osádky posléze poukazovaly také na slabou výzbroj.

Takřka současně s náběhem sériové produkce SdKfz 221 proto začala továrna Eisenwerk Weserhütte pracovat na vylepšené variantě. Ta rovněž vycházela z podvozku Einheitsfahrgestell für schwere PKW, oproti svému předchůdci ale měla širší nástavbu s pozměněným tvarem čelních pancéřových desek. Viditelným rozdílem bylo i odstranění mřížované masky motoru na zádi a její nahrazení celistvým plátem. 

Největší změnu ale představovala nová výrazně rozšířená věž osazená rychlopalným kanonem KwK 30 L/55 ráže 20 mm. Tato zbraň dosahovala kadence 260–280 ran za minutu a její protipancéřová munice dokázala na vzdálenost 100 m probít až 23 mm silný pancíř skloněný pod úhlem 30°. Kulomet MG 13 zůstal zachován jako spřažený. Osádka se rozrostla o nabíječe, role střelce i nadále zůstávala veliteli. Vozidlo se ale ani tentokrát nedočkalo standardní radiostanice. Nová verze dostala označení SdKfz 222 a její výroba začala v roce 1938. 

Rádio místo kulometů

Zhruba ve stejné době jako SdKfz 222 (zdroje se různí) začal z výrobních linek sjíždět i odvozený radiovůz SdKfz 223 (plným označením leichte Panzerspähwagen (Fu)) určený pro komunikaci průzkumných jednotek s divizním velením. Typ konstrukčně vycházel z automobilu SdKfz 222, avšak postrádal kanonovou věž a jeho jedinou výzbroj představovala kulometná věžička posunutá do zadní části střechy. Naopak se ve vozidle objevila radiostanice krátkého i dlouhého dosahu, která pro přenos i příjem využívala charakteristickou rámovou anténu nad střechou. První série nesly aparaturu Fu 10 s dosahem až 90 km při komunikaci Morseovým kódem, od roku 1940 se pak do SdKfz 223 montovala výkonnější aparatura Fu 12 umožňující i hlasovou komunikaci.

Nešlo o jedinou spojovací verzi založenou na podvozku „dvěstědvacetdvojky“. Na jaře 1941 spustil podnik Eisenwerk Weserhütte výrobu neozbrojené varianty SdKfz 260 (plným názvem kleine Panzerfunkwagen) určené speciálně pro letecké návodčí. Ti měli k dispozici radiostanici Fu 7, s jejíž pomocí koordinovali pozemní průzkumnou činnost s výzvědnými letouny. Na stejném základě vznikla i subvarianta SdKfz 261, která se od předchozí verze lišila pouze skládací rámovou anténou a jinou radiostanicí s delším dosahem.

Během prvních let výroby prošly stroje SdKfz 221 a 222 jen menšími změnami; za zmínku stojí nahrazení kulometu MG 13 modernějším MG 34. V roce 1940 se pak výroba obou typů pod vlivem zkušeností z fronty zastavila. Pro starší variantu, která do té doby vznikla v asi 330 kusech, šlo o definitivní konec. Oproti tomu produkce SdKfz 222 se v létě 1940 opět rozběhla, byť již v modernizované verzi Ausf. B. Největší změnu představovalo použití vylepšeného a zpevněného šasi, které bylo nově osazeno silnějším motorem o výkonu 63 kW. Nárůst výkonu a pevnější podvozek rovněž umožnily zesílit čelní pancíř na 30 mm, kanon KwK 30 nahradil novější KwK 38 s vyšší kadencí. V této podobě se SdKfz 222 vyráběl až do roku 1943. 

Organizace na bojišti

V praxi obrněné automobily sloužily v průzkumných oddílech (Aufklärung Abteilung) přidělovaných k motorizovaným a tankovým divizím. Základní strukturální složku takového oddílu představovala rota obrněných automobilů (Panzerspähwagen Kompanie). Jejich prvotní organizační řády vznikly již okolo roku 1935 a stanovovaly, že jedna rota sestává ze tří čet (dvou lehkých a jedné těžké) doplněných o velitelské vozidlo, signální družstvo a zásobovací odřad. Počet těchto rot na průzkumný oddíl se lišil napříč divizemi. 

Nejstarší spolehlivé informace o inventáři roty obrněných aut pocházejí z roku 1940. Podle nich disponovaly obě lehké čety právě vozidly SdKfz 221 a 222. Zatímco jedna používala šest kulometných „dvěstědvacetjedniček“, druhá sestávala ze čtyř SdKfz 221 a čtyř kanonových SdKfz 222. V signálním družstvu pak standardně sloužily čtyři radiovozy SdKfz 223 doplněné svými osmikolovými protějšky SdKfz 263. Pro pořádek dodejme, že těžkou četu tvořily osmikolové obrněné automobily SdKfz 231. 

Pochvala i kritika

Co se samotného frontového využití týče, vyrážela obrněná auta do akce v hlídkách čítajících jedno či více vozidel. Přesné složení patrol spočívalo na rozhodnutí velitele roty, který jej činil na základě aktuální informace na bojišti a potřebách mateřské divize. Obecně vzato ale tvořila hlavní úkol osádek SdKfz 221/222 průzkumná činnost v předvoji či na křídlech divize. Tam vozidla vyhledávala nepřítele, zjišťovala jeho dispozice a následně vše hlásila na velitelství.

O tom, jak vypadalo běžné nasazení SdKfz 221/222, nám více řekne hlášení jednoho tankového průzkumného instrukčního oddílu (Panzer-Aufklärungs-Lehr-Abteilung) z období mezi 9. květnem a 30. červnem 1940: „Jako ideální se ukázalo být následující složení hlídek: jedno vedoucí vozidlo SdKfz 231 či 222, jedno vozidlo velitele průzkumného družstva v SdKfz 232 nebo 223 a jedno vozidlo SdKfz 221. Typ SdKfz 222 má oproti typu 231 výhodu lepšího výhledu do všech stran. (…) Lehká četa zaznamenala jasný úspěch a byla užívána bez kontaktu s nepřítelem pro přehrazování silnic, předávání depeší a další úkoly. Při postupu vpřed četa obvykle rychle obsadila a držela body důležité pro divizi, odrážela nepřátelské průzkumníky, rozbíjela menší hnízda odporu, podporovala pásové motocykly a prováděla strážní činnost.“ 

Ohledně hodnocení samotných vozidel se hlášení pochvalně zmiňuje o účinku 20mm kanonů a doporučuje jimi vybavit všechna obrněná auta. Nechybí však ani kritika: vadila například křehká spojka, nedostatečné mazání převodovky či praskání svarů pancéřové nástavby. 

V písku i sněhu

Během tažení v Polsku a ve Francii se mohla obrněná auta opřít o rozvinutou silniční síť, díky níž si udržovala potřebnou mobilitu. To samé ovšem neplatilo pro pouště severní Afriky a tvrdé podmínky východní fronty, kde řada SdKfz 221/222 rovněž sloužila. Během používání vozidel na černém kontinentě si osádky stěžovaly na krátký dojezd, který se snažily řešit montáží kanystrů po celém obvodu trupu. Kolový podvozek se jen těžko vypořádával s hlubokým pískem, vadila i výše zmíněná absence radiostanic. Při střetech s britskými obrněnými automobily Humber Mk.II se navíc ukázalo, že 15mm kulomet britského vozidla dokáže pancíř SdKfz 222 prorazit až na vzdálenost 1 500 m.

Na východní frontě německá obrněná auta čelila nejen nedostatečné infrastruktuře, ale také bahnu a hlubokému sněhu. Závislost na zpevněných cestách pak zákonitě snižovala jejich efektivitu při průzkumu. Od roku 1942 proto začala být řada SdKfz 221/222 na frontě nahrazována průzkumnými verzemi polopásů řady SdKfz 250, které měly lepší průchodnost terénem a delší dojezd při stejné výzbroji. V roce 1943 se výroba „dvěstědvacetdvojky“ zastavila definitivně ve prospěch vyspělejšího osmikolového nástupce SdKfz 234 známého pod jménem Puma. Do té doby vzniklo 989 kusů obou hlavních verzí. 

Na závěr dodejme, že kromě Německa našly SdKfz 221 a jeho deriváty využití i v jiných státech. Patnáct kusů zakoupila před válkou nacionalistická Čína, která je nasadila proti Japoncům. Po stažení z prvoliniové služby pak Němci několik desítek vozidel předali Rumunsku, v jehož barvách sloužily až do konce konfliktu. Ve stejné době obdrželo 20 kusů i Bulharsko. 

Image

Čtěte také

Průzkumná kavalérie: Německý obrněnec SdKfz 234/2 Puma

Titan, největší měsíc planety Saturn a jediný měsíc ve Sluneční soustavě s hustou atmosférou, se opět dostal do centra pozornosti vědců. Tentokrát kvůli nově objevené zvláštnosti: jeho atmosféra se chová jako rotující káča.

Nezávislá atmosféra

Na rozdíl od Země, kde se atmosféra otáčí synchronně s planetou, Titanova atmosféra „ujíždí“ – rotuje jinak než jeho povrch a její osa je trvale nakloněná. Ačkoliv se předpokládalo, že by tento náklon měl být ovlivňován gravitací Saturnu nebo pozicí Slunce, nové výzkumy ukazují, že směr této „atmosférické osy“ se nemění. Jinými slovy – Titanův atmosférický náklon zůstává stabilně nasměrován jedním směrem v prostoru, jako by byl vůči vnějším vlivům zcela imunní.

„Je to mimořádně zvláštní chování,“ uvádí vedoucí výzkumu Lucy Wrightová z univerzity v Bristolu. Podle ní mohlo v minulosti dojít k události, která atmosféru nějakým způsobe „vykolejila“ – třeba k silnému dopadu nebo jinému dramatickému jevu, který ji vychýlil z její rotace.

Otázky bez odpovědí

Zásadní data vědcům poskytla sonda Cassini, která Saturn a jeho měsíce studovala mezi lety 2004 a 2017. Právě z jejího rozsáhlého archivu vyčetli badatelé postupné a konzistentní náklony středních vrstev Titanovy atmosféry a sezónní výskyt polárních vírů. 

Ani data sondy Cassini ale nenabízejí odpověď na otázku: Proč náklon atmosféry zůstává fixní v prostoru, i když by měl reagovat na vnější gravitační a tepelná působení? „Kdybychom zjistili, že směr náklonu ovlivňuje například Slunce, mohli bychom vysledovat příčinu. Jenže místo toho máme v ruce další záhadu,“ říká spoluautor výzkumu Nick Teanby.

Klíč k budoucnosti

Nová zjištění o atmosféře Titanu nepředstavují jen akademickou kuriozitu. Budou mít zásadní význam pro chystanou misi Dragonfly, která má přistát na Titanu v 30. letech tohoto století. Vzhledem k tomu, že na Titanu vanou větry mnohem rychlejší než rotace povrchu, pochopení atmosférické dynamiky bude nezbytné pro bezpečné přistání i plánování letu robotického dronu.

Image

Čtěte také

Vážka pro metanový svět potvrzena: Kvadrokoptéra Dragonfly bude zkoumat Saturnův Titan

I v dnešní době bohužel stále existuje značná poptávka po rozích nosorožců, kterou pohání především černý trh s touto komoditou. Vybájené účinky této hmoty, jejíž složení velmi podobné nehtům a vlasům, vyhánějí cenu nosorožčích rohů do astronomických výšin. Vidina ohromujících zisků motivuje pytláky zabíjet další a další tlustokožce.

Vědci a ochránci přírody se snaží tuto neblahou situaci řešit pomocí celé řady metod – od 3D tisku rohů nosorožců až po tresty smrti pro pytláky, jejichž odstrašující efekt je ale přinejmenším sporný. 

Tim Kuiper z jihoafrické Univerzity Nelsona Mandely a jeho kolegové svým nedávným výzkumem potvrzují, že pro ochranu nosorožců existuje překvapivě jednoduchá, levná a hlavně účinná metoda: amputace nosorožčích rohů. Zvířata bez rohů v očích pytláků okamžitě ztrácejí na hodnotě a už se jim tolik nevyplácí je zabíjet. Výzkum provedený v 11 přírodních rezervacích Krugerova národního parku ukázal, že pytláctví v místech, kde byla tato metoda uplatněna, kleslo v průměru o 78 %.

Levné, efektivní a bezbolestné

Vědci analyzovali data z let 2017 a 2023. V tomto období bylo zaznamenáno 1 985 zabitých nosorožců – zhruba 6,5 % nosorožčí populace z této oblasti. Většina financí v boji proti pytlákům v této době směřovala do reaktivních opatření – více strážců, bezpečnostních kamer a hlídacích psů.

Výsledkem bylo zhruba 700 zatčení, výrazně zpomalit úbytek nosorožců, částečně kvůli korupci v orgánech činných v trestním řízení, se ale nepodařilo. Odstraňování rohů naopak přineslo znatelný pokles počtu útoků pytláků, při minimálních finančních nákladech (okolo 1,2 % z celkového rozpočtu na ochranu).

Odstranění rohu je pro nosorožce bezbolestné – podobné jako stříhání vlasů. Roh není ukotven v kostech, ale vyrůstá z kožní tkáně. Pokud je zachována růstová zóna, roh zvířatům po čase opět dorůstá, což představuje i určitý limit celé metody: roh se postupně obnovuje a pytláci se k nosorožcům mohou vracet.

Jak porazit pytláky?

Přestože čísla hovoří jasně, odstraňování rohů není samospásným všelékem. Během sledovaného období bylo zabito i 111 nosorožců s odstraněnými rohy – pytláci se bohužel občas spokojí i s malým pahýlem. Badatelé také zaznamenali přesun lovců do oblastí, kde tato metoda uplatňována nebyla.

Podle Tima Kuipera není odstraňování nosorožčích rohů trvalým řešením. Jde spíše o dočasnou, byť účinnou strategii, která dává čas pro řešení hlubších příčin pytláctví: globální poptávky po rozích, chudoby, korupce a činnosti organizovaného zločinu.

Image

Čtěte také

Stane se radioaktivní značení trumfem v boji s pytláky nosorožců?

Naše mateřská hvězda momentálně prochází maximem svého 25. slunečního cyklu. Jeho zvýšená aktivita se projevuje mnoha různými způsoby, včetně většího počtu slunečních skvrn, slunečních erupcí nebo výronů koronální hmoty. Jedním z méně nápadných projevů zvýšené sluneční aktivity, jejichž důsledky jsou ale pro nás citelné, je zahřívání horních vrstev atmosféry.

Zatímco na pozemšťany má toto zahřívání takřka zanedbatelný vliv, pro satelity na oběžné dráze jde o významnou změnu. Když se ale zahřeje horní část atmosféry, dojde k jejímu nafouknutí. V praxi to znamená, že naroste odpor, který klade atmosféra satelitům na nízké oběžné dráze. Satelity čelící zvýšenému odporu neudrží svou orbitu, pokud aktivně neprovedou úpravy své dráhy. To ale pochopitelně vyžaduje pohon a spotřebu paliva, kterého satelity obvykle mají jen velmi omezené množství.

Co se děje na oběžné dráze?

Výzkumný tým, který vedl Denny Oliviera z Goddardova kosmického střediska NASA, zjišťoval, jaký dopad má aktivita Slunce na satelity konstelace Starlink. Do této doby bylo na orbitu Země vysláno asi 8 900 satelitů této konstelace, z nichž je zhruba 7 700 stále provozuschopných. Velký počet satelitů představuje pozoruhodný vzorek pro studium vlivu slunečního maxima na satelity obíhající na nízké oběžné dráze.

Mezi lety 2020 a 2025, kdy v rámci slunečního cyklu postupně narůstala aktivita Slunce, shořelo v atmosféře celkem 523 starlinků. Překvapivě se ukázalo, že se 72 procent těchto zániků se odehrálo za mírného geomagnetického počasí a nikoliv během drsných geomagnetických bouří. Oliviera a jeho kolegové to vysvětlují tím, že vliv sluneční aktivity na atmosférický odpor, s nímž se na nízké oběžné dráze setkávají satelity konstelace Starlink, má kumulativní povahu. Odpor narůstá postupně a oběžné dráhy satelitů se nejprve mění jen mírně.

Také se ale ukázalo, že během geomagnetických bouří padají starlinky z nebe celkově rychleji než za mírných podmínek. Výzkum jako je tento by mohl vést k lepšímu pochopení vlivu sluneční aktivity na satelity i přispět k vylepšení technologií konstelací satelitů. 

Podle vědců by výzkum mohl přispět například k vytvoření přesnějších modelů pro předpověď tzv. orbitálního brzdění a případně i pro včasnou úpravu dráhy satelitů, aby nespadly z oblohy nebo neohrozily jiné objekty na orbitě. Vědci také doufají, že jejich analýza pomůže zabránit scénářům známým jako Kesslerův syndrom – situaci, kdy jeden pád či srážka satelitů vyvolá řetězovou reakci dalších kolizí. Studii satelitů Starlink v souvislosti s průběhem 25. slunečního cyklu uveřejnil odborný časopis Frontiers in Astronomy and Space Science.

Image

Čtěte také

Geomagnetická bouře se stala osudnou pro 80 % nově vypuštěných satelitů Starlink

Podle vedoucího výzkumu Sriramany Sankara z Johns Hopkins University tkví problém „náhradních“ rukou často v tom, že jsou buď příliš tuhé, než aby si bezpečně poradily s křehkými předměty, nebo naopak moc měkké, takže neunesou těžší břemeno. Američtí inženýři tedy zvolili kombinaci pevného jádra protézy a vzduchem plněných kloubů prstů, se třemi úrovněmi hmatových senzorů modelovaných podle vrstev kůže.

Co to držím?

Další zásadní bod výzkumu spočívá v obnovení pocitu dotyku. Znovuzískaná schopnost předměty cítit je totiž pro pacienty po ztrátě končetiny stejně důležitá jako možnost je držet. Zařízení využívá algoritmy strojového učení, aby zpracovalo signály z receptorů zabudovaných v konečcích prstů. Ty se spojují se svalovou aktivitou z předloktí a řídí sílu úchopu, polohu prstů i celkovou obratnost. Smyslové informace z prstů se následně převádějí do nervových signálů tak, aby „mozek“ náhradní ruky pochopil, zda je něco studené, horké nebo to třeba ze sevření klouže.

Velké plány

Revoluční hybridní robotická ruka má za sebou úspěšné laboratorní testy, kdy si obratně poradila s běžnými objekty od plyšových hraček přes ananas až po těžké krabice. Nejnáročnější zkouška spočívala ve zvedání křehkého plastového kelímku s vodou pouze třemi prsty, aniž by se promáčkl nebo vylil. A přestože se vývoj systému nachází teprve v počátcích, podle názoru inženýrů najde popsaná hybridní kombinace síly a křehkosti využití nejen v protetice, ale i v robotice jako takové.

Image

Čtěte také

Jako mladá přišla o oko, dnes její bionické náhrady vracejí lidem sebedůvěru

Mistr české satiry, jehož styl byl plný ironie, jazykové hravosti a neobyčejného porozumění pro lidské slabosti, dokázal s lehkostí psát o radostech i tragédiích života. Jeho životní osud a literární odkaz tak připomínají nejen sílu humoru, ale i krutost doby, v níž žil. 

Karel Poláček se narodil 22. března 1892 v Rychnově nad Kněžnou do rodiny židovského obchodníka. Měšťanské prostředí malého východočeského města, kde každý znal každého a drby se šířily rychlostí blesku, se mu nesmazatelně vrylo do paměti a později se stalo základním kamenem jeho literární tvorby. „Maloměšťáctví“ bylo jedním z hlavních témat jeho románů i fejetonů. Vyrůstal mezi krámky, úředníky, hokynáři a učiteli – lidmi, jejichž ambice, slabosti i směšnost dokázal vystihnout s neobyčejným citem a ironií. Jeho portréty maloměstského života jsou často nelítostné, ale nikdy cynické – za humorem je vždy patrná i hluboká lidskost a pochopení pro své postavy. 

Po studiu gymnázia odešel do Prahy, kde se zapsal na práva. Studium ho však nebavilo – mnohem více ho přitahovala literatura a žurnalistika. Nakonec školu opustil a ponořil se do světa novinářské práce. Jeho první články a fejetony vyšly v Národních listech, později zakotvil v Lidových novinách, kde se stal součástí okruhu kolem Karla Čapka. 

Cit pro detail 

Poláček měl mimořádný talent na vystižení lidské povahy. Ať už psal romány, povídky nebo fejetony, jeho texty vynikaly břitkým humorem a satirickým tónem. Přitom se nebál kritizovat ani společenské poměry – jeho ironický pohled na maloměšťáckou morálku, lidskou vypočítavost a hloupost mu přinesl nejen obdiv čtenářů, ale i nepřátele mezi těmi, kdo se v jeho textech poznali. Jeho nejslavnějšími knihami jsou společenské romány jako Dům na předměstí (1928), Michelup a motocykl (1935) nebo Hostinec U kamenného stolu (1941). 

Zvláštní místo v jeho tvorbě zaujímá pentalogie Okresní město (1936–1939), kde s precizní přesností a nadhledem vykreslil život malého města před první světovou válkou. V těchto románech mistrně ukázal, jak se každodenní život, rodinné tradice a osobní ambice jednotlivců proplétají s velkými historickými událostmi. 

Ty bohužel udeřily na Poláčka s nezměrnou silou hned po okupaci Československa. V ten rok skončilo jeho nepříliš harmonické manželství, to však bylo jen předznamenání budoucích trýzní. Protektorátní zákony perzekuovaly Židy na mnoha úrovních. Poláček už dále nesměl pracovat v novinách, zaměstnali ho až jako knihovníka na Židovské náboženské obci. 

Únik do dětství 

Poláčkův nejznámější román Bylo nás pět tedy vznikal v době, kdy jeho autor čelil nejtemnější kapitole svého života. Psal ho v letech 1942 až 1943, kdy už si plně uvědomoval, že mu jako Židovi hrozí deportace. V nejistotě a strachu z budoucnosti se proto uchýlil do vzpomínek na dětství. Vypravěčem románu je malý Péťa Bajza, který se svou partou kamarádů prožívá drobná dobrodružství v kulisách rodného městečka. Kniha vyniká nejen hravostí a jazykovým mistrovstvím, ale i jemnou nostalgií a poetikou dětství. Přestože se zdá být humorná a bezstarostná, ve skutečnosti byla pro Poláčka únikem z reality – posledním pokusem zachytit svět, který mu byl násilně odepřen. 

Poláček sám paradoxně o jediné dítě přišel, a to jen proto, aby ho zachránil. Osmnáctiletou dceru Jiřinu poslal na poslední chvíli do bezpečí do Anglie. Na něho a jeho družku, právničku Doru Vaňákovou, která dokázala Jiřině vyběhat všechna povolení k odjezdu, však dolehly dějiny s plnou krutostí. 

Tragický konec 

V červenci 1943 byli oba transportováni do Terezína a o rok později do Osvětimi. Kde přesně spisovatel zahynul, není zcela jisté. Původně se předpokládalo, že jeho život vyhasl v plynových komorách v Osvětimi. Účastnice pochodu smrti Klára Baumöhlová však tvrdila, že se s Poláčkem potkala v táboře Hindenburg a dokonce zde prý hrála v krátké divadelní skeči, kterou pro vězně napsal. Z Hindenburgu údajně putoval do tábora Gleiwitz. Vězni zde procházeli 19. ledna 1945 vstupní selekcí a toto datum je také uváděno v Poláčkových nekrolozích. Ať už podlehl pochodu smrti, byl zavražděn při selekci nebo podlehl krutým podmínkám o něco později, na začátku roku 1945 už nebyl mezi živými. 

Poláček se jako jeden z mnoha českých intelektuálů a umělců stal obětí nacistického režimu. I ve chvílích největšího ohrožení si však udržel svůj nadhled. Svědectví spoluvězňů hovoří o tom, že i v terezínském ghettu pokračoval ve svých satirických glosách a snažil se vtipnými glosami povzbudit své okolí. Humor byl jeho obranou proti kruté realitě. Jeho smrt je bolestnou připomínkou osudu mnoha talentovaných osobností, které byly vymazány z kulturního života jen kvůli svému původu. Přesto jeho knihy žijí dál. Jeho humor, pozorovací talent a jedinečný styl zůstávají nadčasové a jeho příběhy oslovují stále nové generace čtenářů.

Image

Čtěte také

Sestra slavných bratrů: Helena Čapková zažila běsnění nacistů i komunistické peklo