V hlubokém vesmíru, přibližně 15 000 světelných let od Země, astronomové objevili skutečný kosmický rébus – objekt jménem ASKAP J1832–0911, který se chová naprosto unikátně. Během každého 44minutového cyklu po dobu dvou minut vysílá pravidelné záblesky rádiových vln a rentgenového záření, což z něj činí první známý objekt svého druhu, jenž září zároveň na nízkoenergetických i vysokoenergetických frekvencích.

Vesmírný maják

ASKAP J1832–0911 patří mezi takzvané dlouhoperiodické tranzienty (LPT – Long-Period Transients). Tyto objekty byly poprvé objeveny až v roce 2022 a vědci o nich zatím vědí velmi málo. Doposud bylo nalezeno asi deset takových zdrojů, ale žádný z nich se nechová tak zvláštně jako právě tento. Vědci se domnívají, že by studium těchto těles mohlo vést k pochopení nových fyzikálních jevů, nebo dokonce k úpravám dosavadních modelů vývoje hvězd.

Objev začal v Austrálii, kde teleskop ASKAP (Australian Square Kilometre Array Pathfinder) zachytil podivné opakující se rádiové signály. Vědci poté využili rentgenový dalekohled Chandra, aby zjistili, zda objekt vyzařuje i na jiných vlnových délkách. A trefili do černého – v přesně stejném rytmu jako u rádiových vln se objevily i záblesky v rentgenovém spektru.

„Bylo to jako najít jehlu v kupce sena,“ komentoval objev vedoucí výzkumu Zieng Wang z Curtinovy univerzity. Rentgenový teleskop Chandra má totiž velmi úzké zorné pole, takže šlo o šťastnou souhru okolností, že právě tehdy zkoumal stejnou oblast jako ASKAP.

Nová fyzika na obzoru?

Vědci se domnívají, že ASKAP J1832–0911 je pravděpodobně pozůstatek mrtvé hvězdy – může jít o magnetar, nebo o extrémní podobu bílého trpaslíka. Existuje ale i možnost, že jde o dvojhvězdný systém, kde jedna z hvězd je právě velmi magnetizovaný bílý trpaslík. Ani jedna z těchto hypotéz však zatím nedokáže plně vysvětlit podivné chování objektu.

Díky tomu, že ASKAP J1832–0911 produkuje slabé rádiové i extrémně energetické rentgenové záblesky, musí mít velmi výkonný a dosud neznámý mechanismus záření. Tato kombinace poskytuje vědcům klíč k rozluštění záhady: rentgenové záření totiž vyžaduje extrémní podmínky, což by mohlo pomoci omezit okruh možných vysvětlení. 

Podle Nandy Reyové, další členky výzkumného týmu, tento objev naznačuje, že existuje mnohem více podobných objektů, které zatím čekají na své objevení. Pokud se potvrdí, že LPT objekty skutečně vyzařují i rentgenové záření, může to znamenat zcela novou třídu vesmírných jevů – nebo alespoň přinést zásadní korekci našich teorií o chování a vývoji hvězd. ASKAP J1832–0911 tak zůstává nejen záhadou, ale i příslibem nových objevů, které mohou změnit náš pohled na vesmír.

Image

Čtěte také

Signály z kosmu: Odkud se berou záhadné rychlé rádiové záblesky?

Co je smysl života a jak svůj čas vyměřený na této zemi smysluplně prožít? Na tyto otázky hledaly odpovědi různé filozofické směry a školy a každá z nich se s nimi vypořádávala po svém. Vlastní systém vytvořili také stoikové, kteří kladli důraz na ctnostný život a oproštění se od lpění na světských záležitostech. 

Řecké kořeny 

Legenda vypráví, že někdy kolem roku 300 př. n. l. ztroskotala loď fénického obchodníka jménem Zenón z Kitia (asi 333–262 př. n. l.) nedaleko Athén. Nešťastný muž sice přežil, ale přišel o všechny prostředky a na živobytí si musel vydělávat žebrotou. Jednoho dne smutně bloumal městem, když v jistém knihkupectví narazil na Xenofontovu knihu Vzpomínky na Sókrata. Začetl se do ní a filozofovy myšlenky mu zcela učarovaly. Zeptal se knihkupce, kde by se dalo takové moudrosti naučit, a obchodník ukázal na nedaleko se procházejícího Kratéta z Théb, jednoho z mudrců hlásících se ke kynické škole. 

Zenón neváhal a stal se jeho žákem, postupem času mu však přísně asketický a zároveň ryze praktický život kyniků přestal dostačovat. Toužil po hlubším vědění a vydal se studovat do megarské filozofické školy a později také do Akademie, kde se setkal s Platónovým žákem Polemónem. Zenón se snažil skloubit jednotlivé přístupy a myšlenky těchto řeckých filozofických směrů a jeho úsilí nakonec vyústilo v založení vlastního systému. V tom se mísily prvky asketického kynismu s teoretickým učením megarských a akademiků. 

Rychle získal řadu následovníků, kteří si zprvu říkali zenóniáni, později se však pro ně ujal název podle zdobeného sloupořadí stoa poikile, kde se scházeli, – stoikové. Jejich učení se skládalo ze tří hlavních složek: logiky, fyziky a etiky, které byly vzájemně úzce provázané. Zatímco první z nich zkoumala schopnost lidského rozumu poznávat svět pomocí utváření soudů, druhá odpovídala na otázky o povaze světa a bytí. 

Zenónovi následovníci se stali odborníky na vytváření sylogismů a argumentaci, stejně jako se snažili rozlousknout tajemství vztahu mezi lidmi a bohy. Jejich učení však (podobně jako u většiny filozofických systémů) nepředstavovalo rigidní systém, ale spíše vyvíjející se filozofii, kterou formovaly jednotlivé osobnosti zevnitř i zvenčí. 

Cesta do Říma 

Zcela zásadní význam pak měla etická část stoické nauky, která se silně inspirovala kynismem – stejně jako on tvrdila, že nejvyšší hodnotu představuje ctnost. Ta je v souladu s lidským rozumem a pouze ona může zajistit skutečný klid a „dobrý život“. V tomto kontextu je pak potřeba posuzovat každý čin jako dobrý či špatný, neřestný nebo čestný. 

Na rozdíl od kyniků však stoikové neodsuzovali radosti, které svět nabízel – věci jako zdraví, bohatství či vnější krása podle nich nebyly lhostejné. Zdůrazňovali však, že jde o záležitosti, na nichž není možné lpět. Šlo tedy o to, nepotlačovat své potřeby a tužby, ale zároveň se jimi nenechat ovládat. „Ačkoliv se stoik bude oddávat pití vína, nebude se opíjet,“ shrnul to Diogenes Laertios. 

Mimo to Zenón a jeho následovníci vyzdvihovali poznání jakožto základ dobra a svůj kosmopolitismus či „světoobčanství“. A právě etická část učení se stala nesmírně přitažlivou pro méně teoreticky založené, ale o to pragmatičtější Římany. 

Cestu do Věčného města si stoické učení našlo někdy v polovině 2. století př. n. l., kdy sem zavítal filozof Panaitios z Rhodu (185–109 př. n. l.). Tomu se rychle podařilo v Římě shromáždit množství často velmi vlivných posluchačů v čele se slavným vojevůdcem Scipionem Africkým mladším. Ten posléze převzal Panaitiovu roli a myšlenky stoiků předával dál skupině intelektuálů shromážděných v takzvaném Scipionovu kroužku. Bohužel prameny k dalšímu vývoji této filozofie v římské republice jsou více než kusé. 

O generaci později se v 1. století ze tmy dějin vynořil „příkladný stoik“ Cato mladší (95–46 př. n. l.), který nám však o svých myšlenkách zanechal jen pramálo zpráv. O mnoho sdílnější byl jeho vrstevník Marcus Tulius Cicero (106–43 př. n. l.), který sice o stoicích psal, ale sám se mezi ně nepočítal a měl blíže spíše k aristotelské filozofii.

Poradce i nepřítel vládců 

Největší rozkvět zažil římský stoicismus až v časech císařství. Kolem roku 30 n. l. zahájil svou politickou kariéru Lucius Annaeus Seneca mladší (4 př. n. l. – 65 n. l.). Ten se již v mládí seznámil s myšlenkami Attala, Sotiona a dalších významných filozofů a do veřejného života tak již v mladém věku vstupoval z pozice mudrce a moralisty. Kritizoval nectnosti a honbu za majetkem mocných a rychle si získal vlivné obdivovatele, ale i nepřátele. Císař Caligula, kterého filozof popuzoval, mu nařídil spáchat sebevraždu. Senecovi v kritické chvíli zachránil život jen dlouhodobě špatný zdravotní stav, který přesvědčil panovníka, že stoik stejně dlouho žít nebude. 

Caligulův nástupce Claudius potom filozofa odsoudil k vyhnanství na Korsice, kde tento strávil dlouhých osm let. V roce 49 n. l. se však situace zásadním způsobem změnila. Nová císařova manželka Agrippina přemluvila svého muže, aby Senecu povolal zpět do Říma, a dokonce z něj udělal vychovatele jejich syna Nerona. Stoik se tak prakticky ze dne na den stal z vyhnance vysoce postavenou osobou u dvora a jedním z důvěrníků budoucího panovníka.

Žádný z těchto obratů však stoického Senecu nevyváděl z příslovečného klidu. Ve svých dopisech a esejích psaných přátelům a příbuzným vysvětluje, že je třeba „odehnat vše, co nás dráždí nebo děsí“. Jestliže přestaneme lpět na věcech tohoto světa a budeme místo toho usilovat o moudrost a ctnost, budeme zažívat „obrovskou radost, která bude neochvějná a neměnná“. Seneca také kladl velký důraz na smrtelnost a s ní související cenu času. „Lidé se celý život věnují opatřování prostředků k životu a dělají plány do daleké budoucnosti zapomínajíce, že největší ztrátou života je odklad. Ten nás připraví o nejbližší den a pod slibem budoucnosti nás oloupí o přítomnost,“ napsal. 

Senecovi se u císařského dvora dlouho dařilo a nějaký čas úspěšně usměrňoval vládu mladého Nerona. S tím, jak panovník ztrácel soudnost, se však hroutila i filozofova pozice. Nakonec byl falešně obviněn z účasti na spiknutí a odsouzen spáchat sebevraždu. Ani nový rozsudek však nenarušil jeho klid, stoik nadiktoval písaři poslední dopisy a přeťal si tepny na rukou. Když dlouho nemohl vykrvácet, vstoupil do horké lázně, která jeho smrt urychlila. 

Boháči i otroci 

Přibližně v době, kdy zestárlý Seneca čelil Neronovu hněvu, vyrostl v Římě další velký filozof. Musonius Rufus (*asi 25 n. l.) pocházel z bohaté aristokratické rodiny, život v luxusu však vyměnil za hledání pravdy, čímž se i on pochopitelně dostal do konfliktu s labilním císařem. Byl vykázán do vyhnanství na nehostinný ostrov Gyaros, což však rozhodně neumenšilo jeho odhodlání. Musonius i na tomto místě nalezl nadšené posluchače a vytvořil kroužek příznivců stoicismu. 

Po Neronově smrti roku 68 n. l. se potom vrátil do Říma a vedl vlastní školu. Jeho hlavní myšlenku představovalo zdůrazňování praktických aspektů filozofie – ta měla pomoci člověku obstát v náročných úkolech, jimž se rozhodně neměl vyhýbat. Musonius také tvrdil, že filozofie byla bohy dána všem bez ohledu na pohlaví či sociální postavení. Proto se mezi jeho posluchači nacházeli jak ženy, tak otroci. 

A právě z druhé zmíněné skupiny vzešel jeden z nejvýznamnějších stoiků vůbec. Otrok Epiktétos (asi 50–135 n. l.) patřil k Musoniovým nadšeným žákům. Již po několika letech však on sám kolem sebe shromáždil skupinu následovníků a stal se učitelem. Podobně jako většina římských stoiků zdůrazňoval, že hlavním cílem filozofie má být odpověď na otázku „jak žít dobrý život“. Na svých lekcích přitom nejen přednášel, ale podobně jako kdysi řečtí filozofové vedl se svými žáky dlouhé dialogy a společně hledali odpovědi na komplikované otázky. Základem Epiktétových myšlenek byl opět důraz na ctnost, život v souladu s přírodou a rozumem a nelpění na vnější slávě či majetku. Jeho studenti také zkoušeli techniky, které jim měly pomoci odolávat nepříjemným životním situacím a vypořádávat se s každodenními nástrahami. 

Filozof na trůně 

Za posledního věhlasného stoika antického světa bývá považován císař Marcus Aurelius (121–180 n. l.). Tento vládce Římské říše musel čelit vážným problémům v rovině osobní i státnické. On sám trpěl vážnými zdravotními problémy včetně žaludečních vředů a více než polovina jeho dětí zemřela. Krom toho musel „filozof na trůně“, jak Marca překřtili pozdější historici, čelit válkám s Parthy a Markomany, morové epidemii, finančním obtížím říše i spiknutí vedenému Avidiem Cassiem. Přesto se císař se všemi těmito problémy pral s grácií a až do své smrti si zachoval pověstný stoický klid. 

Marcus Aurelius nám také zanechal unikátní pohled do svých myšlenek v podobě deníku, známého dnes jako Hovory k sobě. V něm předal příštím generacím své rady, jak se poprat s nepřízní osudu: „Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno.“ Císař také po sobě zanechal návody na meditační cvičení a praktiky. Nejen Marcovo, ale také Senecova a Epiktétova díla se potom těšila oblibě i v následujících staletích a své příznivce nachází i dnes.

Image

Čtěte také

Usmýkaná filozofka: Proč se Hypatia stala trnem v oku alexandrijskému biskupovi?

Vzhled mloka barmského (Tylototriton verrucosus) předurčuje tohoto zástupce čeledi mlokovitých (Salamandridae), aby v lidské mysli vyvolával nejrůznější asociace. Není tedy divu, že mu bylo přisouzeno mnoho dalších názvů – říká se mu také mlok krokodýlovitý nebo mlok červenotrnný, v českém názvosloví se s ním pojí ještě názvy trnočolek bradavčitý a trnočolek červený.

Tito obojživelníci se živí pavouky, červy, mnohonožkami, štíry, měkkýši a různými druhy hmyzu. V období páření, tedy v květnu a červnu, se mezi samičkami a jejich nápadníky odehrávají namlouvací rituály. V jejich průběhu samečci provádějí kolem svých protějšků jakýsi tanec, při němž vydatně mrskají ocasem, aby na svou vyvolenou udělali dojem.

Image

Čtěte také

Časovaná asijská bomba: Svět čelí nové chorobě ohrožující obojživelníky

Tajemná Šumava proslulá svými hvozdy odděluje Česko a sousední Německo. Otevřené hranice, které v současnosti považujeme za samozřejmost, za sebou mají desetiletí zcela jiná. Po vzniku komunistického Československa právě tady stát vybudoval „železnou oponu“, která měla totalitní stát neprodyšně oddělit od svobodného demokratického světa. Příběhy, které se na ní odehrály, končily v příliš mnoha případech tragicky. 

Film 

Téměř kultovní film Král Šumavy natočil v roce 1959 režisér Karel Kachyňa. Předvedl v něm své režisérské umění v celém rozsahu. Brilantní řemeslo a herecké obsazení zaručovaly zájem diváků a popularitu nejen tehdy, ale dodnes se tento film vrací na obrazovky. Paradoxně tak komunistická propaganda slaví úspěch i v současnosti. Jednoznačně se snímek svým uměleckým zpracováním vymyká dalším filmovým či literárním počinům s podobnou tematikou. Tehdejší zadání bylo zcela jasné: oslavit heroické pohraničníky, kteří s nasazením života chrání obyvatele socialistického státu. A jako padouchy pak zobrazit ty, kteří nechtěli ve státě „světlých zítřků“ pod taktovkou komunistů žít.

Bývalý příslušník Pohraniční stráže Rudolf Kalčík znal prostředí okolo hranic velmi dobře. Toto téma začal zpracovávat nejprve v povídkách, poté ve scénáři pro film a posléze i v románu Král Šumavy. Oficiální ideologický výklad spolu s propagandou vždy dodržel a stal se tak jedním z autorů tzv. bezpečnostní problematiky. Coby spisovatel měl nesporný talent, propaganda se v jeho dílech neobjevovala prvoplánově. O to ovšem byla nebezpečnější, protože dané události předváděl čtenářům či divákům v sympatickém hávu – jenže oproti skutečnostem zcela naruby, než jak se udály ve skutečnosti. 

Králové Šumavy

Konec 2. světové války pro šumavské pohraničí znamenal zásadní změny ve složení obyvatel. Do té doby tam většinou žili Němci a po jejich vysídlení se pohraničí vyprázdnilo. Z vnitrozemí sem pak přišli noví obyvatelé, a ještě než stačili „zapustit kořeny“ a sžít se s daným územím i sami mezi sebou, přišel únorový převrat v roce 1948 a na Západ se snažily utéci tisíce emigrantů. Aby byly tyto útěky znemožněny, budoval se postupně systém zátarasů nazývaný „železná opona“ a posléze došlo i ke zřízení speciálních vojenských jednotek Pohraniční stráže. Právě oblast Šumavy patřila k těm nejstřeženějším hranicím. 

Dostat se do Bavorska bylo tehdy nejen dobrodružné, ale častokráte i životně nebezpečné. Člověk neznalý tamního terénu neměl šanci. Neznal úskalí lesních pěšin ani riziková místa. Navíc neměl ponění ani o systému fungování ostrahy a o metodách práce strážců hranic. Klíčovými prostředníky se tak pro ně stali převaděči – lidé, kteří aktivně pomáhali jiným dostat se přes hranici.

Převaděč musel dobře znát terén i organizaci strážní služby, musel tedy být tzv. domácím. Nejčastěji šlo o místní usedlíky, a to z obou částí hranic. K tomu ještě bylo nutné, aby jejich povolání nevzbuzovalo nežádoucí pozornost a otázky, proč se tam či onde pohybují. Rekrutovali se tedy z hajných, porybných, lesních dělníků, místních hoteliérů, a dokonce i ze zaměstnanců bezpečnostních struktur: bývalých pracovníků předúnorové finanční stráže nebo příslušníků Sboru národní bezpečnosti. 

Někdy pracovali jako solitéři na vlastní pěst, jindy vznikaly celé dobře organizované převaděčské skupiny. Ti, kterým se nejvíce dařilo, se stali legendami – lidé je obdivovali a přezdívali jim „králové Šumavy“. Nevíme sice přesně, kdy se tento termín objevil, jeho výskyt je spolehlivě doložen až v 50. letech minulého století. 

Josef Hasil 

Za nejslavnějšího „krále Šumavy“ bývá považován Josef Hasil, rodák z malé vesničky Zábrdlí nedaleko Husince na Prachaticku. Narodil se roku 1924 a pocházel z chudé a početné rodiny. Vyučil se bednářem a už za protektorátu se zapojil do protinacistického odboje. Zřejmě i tato zkušenost ho přivedla k rozhodnutí, aby po skončení války vstoupil do Sboru národní bezpečnosti. Přidělili ho k pohraničnímu útvaru Zvonková v okrese Český Krumlov. Hodnotili ho jako ukázněného a nemluvného samotáře, který se příliš politicky neangažuje. 

Když ho v říjnu 1948 jeho kamarád požádal, aby pomohl převést přes hranice trojici lidí, nezaváhal. Podařilo se to ale jenom zčásti: dotyčné do Bavorska převedli, ale při zpáteční cestě je chtěl zatknout příslušník německé stráže. Hasil se s ním popral a poté, co se dostal zpět na československé území, byl zadržen a v únoru 1949 dokonce odsouzen do vězení. 

Kurýr převaděč

Po pár měsících se Josefu Hasilovi podařilo z vězení v Horním Jiřetíně u Mostu utéct. Po strastiplné a riskantní cestě přes Čechy se dostal až na Strakonicko a poté do západního Německa. Začala tak jeho dráha kurýra-převaděče, která trvala až do roku 1952. Během této doby se mu podařilo dvanáctkrát až patnáctkrát přejít přes hranice a převést na Západ zhruba dvacítku lidí. Jen jedno – pro něj tak zásadní převedení se mu nepodařilo: přesvědčit k odchodu na Západ svou snoubenku, se kterou měl malého syna. 

Velmi rychle se Hasil stal legendou. Jeho odvaha přiváděla k úžasu. Třikrát se dostal do přestřelky, dvakrát to dokonce vypadalo, že zemře. Poprvé v prosinci 1949, kdy převáděl do Německa dva uprchlíky z tábora nucených prací a cestou narazili na pohraničníky. Podařilo se mu uprchnout, ale na místě zůstala jeho aktovka s tajnými dokumenty. Následovalo rozsáhlé zatýkání všech, kteří s ním měli co do činění. Patřila mezi ně jeho matka, sourozenci i snoubenka. Část z nich komunistický režim uvěznil, někteří se po propuštění stali objekty sledování a perzekuce ze strany Státní bezpečnosti. Při druhé přestřelce v září 1950 Josefovi opět přálo štěstí. Uniknl, ale postřelili jeho bratra, který vzápětí zemřel.

Pomyslnou trojici završil v květnu 1951. Tehdy se Josef Hasil spolu se dvěma kolegy vracel ze své mise v Československu. Unikl, ale jednoho z kolegů estébáci zatkli. Zřejmě tehdy se Hasil rozhodl skončit svou kariéru profesionálního kurýra. Z Evropy odjel do USA. David Žák v životopisném románu Návrat Krále Šumavy píše: „Hasil byl jedním z nejlepších agentů, protože přinášel cenné informace o uranu, a dokonce i informaci o tom, že StB zatkla Rudolfa Slánského. O tom v Československu nikdo nevěděl, takže to západní rádia hned odvysílala.“

Šumavští pašeráci

Hranice mezi státy vždy patřily k místům, kde kvetlo pašeráctví – tedy nepovolené dodávky zboží. Na Šumavě se od nepaměti čile praktikovalo a živilo velkou část místních obyvatel. Pašovalo se sladidlo cukerín, tabák i dobytek. Pašeráci skvěle znali zdejší náročný terén, stejně jako schůdné stezky. A nechyběla jim odvaha. Častokráte se museli postavit strážcům hranic tváří v tvář a navíc se – pokud bylo třeba, i ubránit. Mezi místními byli za tyto schopnosti obdivováni a pašeráctví přežilo až do let poválečných.

Z pašerácké rodiny pocházel také Franz Nowotny, který při křtu dostal jméno Kilian. Pocházel z Nových Hutí a se vyučil ve Vimperku řezníkem. Jenže jeho otec byl jedním z nejslavnějších šumavských pašeráků a synka s sebou začal brát na cesty už v jeho devíti letech. Nowotný jeho řemeslo takříkajíc „zdědil“. V období prvorepublikového Československa si několikrát vysloužil trest, nejčastěji právě za pašeráctví.

Válku coby sudetský Němec prožil v armádě, jistý čas strávil také v zajetí a pak v internaci ve spojeneckém zajateckém táboře ve Francii. Zda se po válce vrátil domů, kde žila jeho manželka a děti, nevíme. Od roku 1946 už ale žil v Bavorsku, necelých třicet kilometrů od hranic s Československem. 

Smrtelné zranění 

Tehdy začal Nowotny spolupracovat s americkou zpravodajskou službou. Převáděl kurýry do Československa a uprchlíky před komunisty do Bavorska. Přesný počet lidí, které Franz Kilian Nowotny převedl přes hranice, neznáme. Historikové odhadují, že celkem se po únoru 1948 uskutečnilo 150 až 200 přechodů. Na poslední cestu vyšel Nowotny v květnu 1950, kdy měl převést dvojici kurýrů. Narazili však na pohraniční hlídku a Nowotného postřelili. Silně krvácel a jen s vypětím sil se doplazil na německé území. Tady ho našla americká hlídka a jen zázrakem se mu podařilo na poslední chvíli v nemocnici zachránit život. Tehdy se rozhodl svou dráhu kurýra-převaděče ukončit a dál se věnoval již jen dřevařské firmě, kterou v Bavorsku provozoval. 

Film Král Šumavy v dané době bezpochyby plnil své ideologické a propagandistické zadání. Poslední dekády ale přinesly možnost otevřít řadu témat, včetně příběhů železné opony. Z údajných padouchů se tak stali nejen lidé se všemi klady a zápory, ale připomínaly se také jejich odvážné činy. I díky tomu se veřejnost mohla dozvědět, zda opravdu existovali „králové Šumavy“ a jak skutečně žili. Vedle Josefa Hasila a Franze Nowotnyho se tak objevily další osudy těch, kteří do dané skupiny zcela po právu náleží.

Image

Čtěte také

Nenahraditelná ztráta: Kdo z vědeckých kapacit unikl před režimem za hranice?

V srdci drsné a pusté krajiny mongolské části Gobi se táhne pozoruhodná, málo známá stavba – Gobijská zeď. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o obdobu Velké čínské zdi – obrannou linii proti nájezdníkům. Nová mezinárodní studie, publikovaná v časopisu Land, ale tento pohled mění. Ukazuje, že Gobijská zeď byla mnohem více než jen obrannou bariérou – podle vědců šlo o komplexní infrastrukturu, důmyslně navržennou k ovládnutí prostoru, obchodu i lidí.

Výzkum vedli profesor Gideon Shelach-Lavi a Dan Golan z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě ve spolupráci s profesory Chunag Amartuvshinem z Mongolské národní univerzity a Williamem Honeychurchem z Yale. Cílem bylo rozluštit účel a význam Gobijské zdi – více než 300 km dlouhé stavby, jež protíná hornatou pouštní krajinu Mongolska.

Zeď, která vládla krajině

Pomocí moderních metod, jako je satelitní snímkování, pěší průzkumy a cílené archeologické výkopy, tým zjistil, že hlavní fáze výstavby zdi i přilehlých opevnění spadá do období říše Si Sia (Xi Xia) (1038–1227 n. l.). Tuto říši založil tunguský kmen Tangutů, kteří vládli v oblasti dnešní západní Číny a jižního Mongolska.

Gobijská zeď podle výzkumu nesloužila primárně k obraně, jak se dříve předpokládalo. Měla víceúčelový charakter. Vymezovala hranice říše, regulovala pohyb lidí a karavan, sloužila k dohledu nad obchodními cestami a zajišťovala kontrolu nad vzácnými přírodními zdroji v extrémně nehostinné krajině.

Opevnění tvořené z udusané hlíny, dřeva a kamenů využívalo místní podmínky a materiály. Trasa zdi byla důkladně promyšlená – vyhýbala se neprostupným oblastem, kopírovala terénní zlomy, průsmyky a duny, a především vedla tam, kde byl přístup k vodě a dřevu, nezbytným pro přežití.

Starší, než se čekalo

Zatímco vrcholné období výstavby patří Si Sia, archeologické vrstvy ukazují, že oblast byla periodicky osídlena už od 2. století př. n. l. až do 19. století. Gobijská zeď tedy byla opakovaně využívána po více než 2000 let – jako strategický bod kontroly a infrastruktury.

Studie se zároveň zabývá vztahem mezi státní mocí a životním prostředím. Vyprahlá krajina Gobi s extrémními výkyvy počasí a řídkou populací představovala výzvu. Právě proto je Gobijská zeď podle autorů ukázkovým příkladem, jak se starověké říše dokázaly přizpůsobit nehostinnému prostředí a zároveň si jej podřídit.

„Gobijská zeď nebyla jen pasivní bariérou,“ říká profesor Shelach-Lavi. „Byla to aktivní složka řízení – nástroj moci, organizace a kontroly v divoké krajině.“ Studie tím přepisuje dosavadní chápání imperiálních pohraničních systémů vnitřní Asie a klade nový důraz na role infrastruktury v řízení prostoru.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v čínském horském průsmyku zbytky 2 800 let starého opevnění

Dříve než došlo k samotnému procesu s veliteli Einsatzgruppen, stanul před norimberským tribunálem samostatně jeden z nich, SS-Brigadeführer Otto Ohlendorf. Ten do července 1942 velel Einsatzgruppe D působící na jižní Ukrajině a později zastával administrativní funkce v Berlíně. Ve  svém svědectví z 6. ledna 1946 popsal Ohlendorf organizaci, úkoly i praktiky operačních skupin na okupovaných územích. Jeho výpověď způsobila v první chvíli šok, neboť nikdo ze západních Spojenců neměl velké povědomí o rozsahu a brutalitě německých zločinů na východní frontě. Svědectví bylo v prvních momentech napadáno jako přehnané a nadhodnocené. V průběhu roku 1946 se však objevily další důkazy, které Ohlendorfova slova potvrzovaly. 

Hrůzný nález

Jeden z klíčových momentů přitom nastal, když mladý vyšetřovatel americké armády Benjamin Ferencz narazil ve sklepě rozbombardovaného ústředí gestapa v Berlíně na rozsáhlou dokumentaci mapující činnost Einsatzgruppen na východní frontě. Při procházení hlášení a dokumentů spojených s těmito jednotkami došli zděšení vyšetřovatelé k odhadovanému číslu milionu obětí. Ferencz se urychleně odebral do Norimberku, kde o svém nálezu informoval vrchního prokurátora procesů s válečnými zločinci generála Telforda Taylora. Ten zprvu zprávě nechtěl věřit, když si ale prostudoval předložené důkazy, rozhodl se zorganizovat s veliteli Einsatzgruppen samostatný proces. Protože zoufale chyběli kvalifikovaní právníci, nabídl generál místo žalobce právě Benjaminu Ferenczovi, který se tak v sedmadvaceti stal nejmladším žalobcem v norimberských procesech. 

Příprava obžaloby způsobila, že obžalovaní stanuli před tribunálem pro válečné zločince až na podzim 1947. Celkem se jednalo o 24 osob, mnohdy z německých vyšších tříd. Řada z nich se již vrátila ke svým předválečným povoláním, přičemž se jednalo o velmi vzdělané muže, mnohdy s doktoráty – jeden z obžalovaných byl univerzitní profesor, další operní pěvec. Když si všichni vyslechli obvinění ze zločinů proti lidskosti, válečných zločinů a členství ve zločinecké organizaci, svorně odpověděli, že se cítí nevinni. Krátce nato bývalý SS-Sturmbannführer Emil Haussmann spáchal v cele sebevraždu a v průběhu procesu pak další z obžalovaných, bývalý SS-Gruppenführer a velitel Einsatzgruppe C Otto Rasch, zemřel na Parkinsonovu chorobu, čímž se celkový počet souzených o dva zmenšil. 

Obhajoba v akci

Proces se řídil pravidly Londýnské charty, podle které měl každý obžalovaný nárok na spravedlivý soud. Důstojníci Einsatzgruppen dostali každý dva obhájce dle svého výběru placené americkými úřady. Líčení probíhalo dvojjazyčně, protokol se však vedl pouze anglicky. Hlavním soudcem se stal Američan s italskými kořeny Michael Musmanno. 

O jednotné strategii obhájců nelze v souvislosti s procesem Einsatzgruppen mluvit, tváří v tvář hrozbě trestu smrti hrál každý obžalovaný sám za sebe. Německé advokáty na jedné straně znevýhodňoval nedostatek času na přípravu, na druhé straně měla řada z nich mnoho zkušeností s americkými soudy z předešlých procesů. Věděli, že Američané důrazně prosazují presumpci neviny a lpějí na prokázání osobní odpovědnosti jednotlivce. Nebylo tedy třeba očišťovat celé Einsatzgruppen ani daného obžalovaného, stačilo dostatečně zpochybnit jeho osobní odpovědnost za připisované zločiny a měli zpola vyhráno. 

Obhajoba proto zlehčovala velitelské kompetence svých mandantů, zpochybňovala se jejich přítomnost na místě činu, zdůrazňovala se nutnost poslouchat rozkazy a hovořilo se o osobním ohrožení v případě neuposlechnutí. Dokonce se objevila tvrzení, podle nichž daní příslušníci Einsatzgruppen zabíjeli v sebeobraně. 

Důležitou roli hrály polehčující okolnosti. Svědci obhajoby přinášeli čestná prohlášení o dobré pověsti obžalovaných, o jejich charitativní činnosti, obhájci se dovolávali bezúhonnosti svých mandantů a zaklínali se jejich dětmi. Pokud měl některý z nich, jako například SS-Oberscharführer Matthias Graf, v soukromí negativní názory na nacistický režim, nezapomněla toho obhajoba využít. Ve hře se objevil také známý argument „nulla poena sine lege“ (žádný trest bez zákona), který poukazoval na nemožnost soudit obžalované za něco, co bylo v době provádění zákonné. Jinými slovy: pokud bylo vraždění údajných zločinců za války povoleno, těžko lze za ně někoho soudit dle zákonů vzniklých po válce v Londýně. 

Poslední, co hrálo obžalovaným v době procesu do karet, byla nastupující studená válka. Strach ze sovětské hrozby nutil Američany, aby se snažili získat německou populaci na svou stranu. To vedlo k setrvalému tlaku na soudce, aby v procesech s nacistickými zločinci vynesli pokud možno mírné rozsudky.

Čtyři provazy

Celý soudní proces se táhl až do 13. února 1948 a mezitím obžaloba dodala 25 důkazů proti obviněným – většinou materiálů získaných z berlínského ústředí gestapa. O vině všech 22 důstojníků Einsatzgruppen nemohlo být pochyb. Vrchního soudce Michaela Musmanna obžalobou uvedená fakta zcela deprimovala, navíc se musel smířit s tím, že bude muset vydat hned několik rozsudků smrti. Aby se s procesem vůbec vyrovnal, musel na několik týdnů odjet do nedalekého kláštera v Seligenportenu, kde se oddával modlitbám. V dubnu 1948 pak  soud vynesl verdikt. 

Všichni obžalovaní byli shledáni vinnými, 14 dostalo trest smrti oběšením, dva doživotní vězení, ostatní pak tresty od desíti do dvaceti let. Ve zdůvodnění rozsudku mimo jiné stála citace: „Zločiny tak nevídané brutality a takové krutosti, že se mysl bouří vytvořit jejich obraz a představivost se rozpadá do rozjímání o degradaci lidství, která zcela přesahuje naše jazykové schopnosti.“

Vykonání trestů protáhly žádosti o milost odsouzených a také politická zákulisní činnost. Slitování pro zločince se dovolával mimo jiné budoucí německý kancléř Konrad Adenauer i spolkový prezident Theodor Heuss. Odmítnutí ze strany Američanů bylo vnímáno jako křivda. K provedení rozsudků smrti tak nakonec došlo až v roce 1951, a aby se ukázala dobrá vůle vůči novým spojencům proti bolševismu, dostali nakonec provaz pouze čtyři nejtěžší zločinci (Paul Blobel, Otto Ohlendorf, Erich Naumann a Werner Braune), ostatním byl trest prominut. 

Paul Blobel, který se osobně podílel na masakru tisíců lidí v ukrajinském Babím Jaru, zakončil svůj život slovy: „Na šibenici mne přivedla věrnost a disciplína.“ Většina jeho spoluviníků měla více štěstí a v průběhu 50. let se dostala na svobodu. Do roku 1958 pak už ve vězení nezůstal ani jeden. Většina se také vrátila k předválečným profesím – například Eugen Steimle, velitel skupiny, která měla na svědomí minimálně 500 lidí, učil na gymnáziu, Ernst Biberstein, který osobně organizoval vraždění Židů v plynových vozech a měl na svědomí až 3 000 životů, se stal evangelickým farářem.

Image

Čtěte také

Německé zlo na východě: Válečné zločiny a činnost Einsatzgruppen

Energetická hodnota potravin se dřív experimentálně zjišťovala pomocí kalorimetru. Vysušený vzorek se vložil do uzavřené tlakové nádobky a díky připojeným drátkům se zapálil. Vzniklé teplo pak ohřálo vodu kolem celého kalorimetru, přičemž její teplotní nárůst odpovídal velikosti spalného tepla daného vzorku. A jak to souvisí s energetickou hodnotou? Docela jednoduše: Jednotku spalného tepla, potažmo energetické hodnoty potravin tvoří kalorie. Ta udává množství energie nezbytné pro zvýšení teploty 1 g vody o 1 °C.

Nicméně člověk nedokáže zmíněnou energii využít ze 100 %, neboť v průběhu trávení a vstřebávání dochází ke ztrátám, které představují například nemožnost absorbovat vlákninu nebo vyloučení dusíku z bílkovin močí. Také proto se dnes v praxi určuje energetická hodnota potravin jednodušeji, a to nepřímo – chemickou analýzou. Díky ní zjistíme obsah živin a na základě jejich zastoupení vypočteme celkový výsledek. 

Hodnoty jednotlivých živin byly již dříve stanoveny experimentálně a po vynásobení tzv. koeficientem stravitelnosti dostaneme množství energie, jež se v organismu skutečně uvolní a využije. Například pro sacharidy a bílkoviny jde zhruba o 4 kcal/g a pro tuky o 9 kcal/g: Jedná se o průměrné energetické hodnoty.

Za Zeptej se vědce odpovídá Mgr. et Ing. Jana Benešová, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy 

Image

Čtěte také

Má dáti, dal: Kolik energie tělo získá z jedné mrkve?

Už více než sto let víme, že se galaxie v souhvězdí Andromedy blíží k Mléčné dráze. Analýza pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu z roku 2012 potvrdila, že pohyb galaxie v Andromedě je v téměř přímém směru k naší Galaxii. Vědci proto předpokládali, že v příštích několika miliardách let je srážka takřka nevyhnutná. Nejnovější výzkum ale ukazuje, že situace není zdaleka tak jednoznačná.

Díky kombinaci dat z Hubbleova teleskopu a evropské observatoře Gaia nyní vědci přicházejí s překvapivým zjištěním: pravděpodobnost, že se Mléčná dráha skutečně srazí s Andromedou, je jen asi 50 %. Jinými slovy – je stejně pravděpodobné, že se obě galaxie bezpečně minou a budou pokračovat ve svém kosmickém tanci.

„Jde o nejkomplexnější studii, jaká kdy na toto téma vznikla, zahrnující všechna pozorovací data i nejistoty,“ říká vedoucí autor výzkumu Till Sawala z Univerzity v Helsinkách. Na studii se podíleli i vědci z Velké Británie, Francie a Austrálie. Výsledky byly publikovány v prestižním časopise Nature Astronomy.

100 000 simulací

Aby vědci mohli udělat co nejpřesnější odhad, provedli 100 000 počítačových simulací budoucnosti obou galaxií na dalších 10 miliard let. Tyto simulace zohlednily 22 různých proměnných – od rychlosti pohybu po hmotnosti jednotlivých objektů. Z výsledků vyplynulo, že přímá kolize do 10 miliard let je možná, ale zdaleka ne nevyhnutelná.

Jednou z komplikací je vliv dalších galaxií – zejména Galaxie v Trojúhelníku (M33) a Velkého Magellanova oblaku. Jejich gravitace ovlivňuje trajektorie obou hlavních galaxií. M33 může přitahovat Mléčnou dráhu blíže k Andromedě, zatímco Velký Magellanův oblak ji naopak může odtlačovat.

Výsledky simulací v polovině případů ukazují, že se obě galaxie velmi těsně minou (zhruba na vzdálenost půl milionu světelných let), nedojde ale k přímé srážce. Místo toho je čeká postupné sbližování a množné splynutí v extrémně vzdálené budoucnosti. Podle dalších scénářů se obě galaxie bezpečně minou, aniž by v budoucnu došlo k jejich střetu nebo splynutí. 

Proč je výsledek nejistý?

Paradoxně – čím přesnější data vědci mají, tím více se ukazuje, že výsledek není vůbec jistý. Zatímco starší analýzy Hubbleových dat naznačovaly téměř jistou kolizi, nová studie ukazuje, že vesmír je mnohem méně předvídatelný.

Budoucí pozemšťany ale riziko kolize Mléčné dráhy a galaxie v Andromedě trápit nemusí. Země v té době už stejně dávno nebude obyvatelná kvůli postupnému zahřívání Sluncem. V horizontu jedné miliardy let se planeta stane příliš horkou pro život, a za dalších 4–5 miliard let Slunce vyčerpá své palivo. Případná galaktická apokalypsa se tak bude muset obejít bez pozemských pozorovatelů.

Image

Čtěte také

Když se srazí galaxie: Podmanivá krása galaktického kanibalismu

Knihy z Timbuktu představují jeden z největších historických pokladů afrického Mali. Badatelé zatím napočítali přes 400 tisíc dochovaných spisů, z nichž některé se datují bezmála tisíc let do minulosti. Najdou se mezi nimi i opravdové skvosty, třeba arabské překlady Aristotela, Platona či Pythagora. V době, kdy západní Evropa zažívala zhroucení vzdělanosti a kdy vědění udržovaly při životě pouze kláštery, byly police v Timbuktu plné znalostí pokrývajících širokou škálu témat – od astronomie přes medicínu, matematiku a filozofii až po islámské právo. Svazky psané převážně arabsky či v místních jazycích podávají svědectví o sofistikované západoafrické civilizaci, jež vzkvétala během zlatého věku říší Mali a Songhai.

Navzdory hrozící smrti

Spisy, které se rozcházejí s radikálním výkladem islámu – což představuje výrazně moderní fenomén – se však staly trnem v oku ultrakonzervativcům z organizace Ansar Dine napojené na al-Káidu. Ti město v roce 2012 obsadili během regionálního povstání, přičemž jejich záliba v ničení všeho, co se neobracelo k „původní čistotě“ Koránu, byla v Timbuktu dobře známá: Objevily se zprávy o boření svatyní a mauzoleí a rostly obavy, že knihovny budou další na řadě. Institut Ahmeda Baby, moderní zařízení s více než dvaceti tisíci rukopisů, se stal obzvlášť zranitelným poté, co jej džihádisté obsadili.

Abdel Kader Haidara, jehož rodina manuskripty po generace chránila, ovšem včas rozpoznal hrozící nebezpečí a zorganizoval odvážnou záchrannou operaci (viz Neohrožený knihovník). S podporou místních lidí a mezinárodních dárců zmobilizoval síť kurýrů – teenagerů, oslích karavan i lodníků – aby svazky dopravili do bezpečí. Během šesti měsíců se podařilo asi 350 tisíc textů ukrýt v kovových bednách, schovat pod zeleninou či v lodních kontejnerech, jež putovaly po řece Niger do malijské metropole Bamaka, vzdálené téměř tisíc kilometrů. Akce zahrnovala bezpočet rizik: Džihádisté prohledávali vozidla a odhalení mohlo znamenat nejen zničení kontrabandu, ale také smrt. Přesto Haidarova skupina vytrvala, poháněna vírou v globální význam artefaktů.

Knihy jsou v bezpečí

Když francouzské a malijské síly získaly v lednu 2013 Timbuktu zpět, džihádisté uprchli. Předtím však části Institutu Ahmeda Baby zapálili. První zprávy naznačovaly katastrofální ztrátu, ale díky Haidarově snaze už bylo přes 95 % rukopisů v bezpečí. Zkáze podlehlo asi „jen“ 4 200 textů – sice významných, ale přesto tvořících pouhý zlomek celku. Dnes zůstávají zachráněné poklady v Bamaku a v klimatizovaných místnostech čekají na digitalizaci, aby se zachovaly pro další staletí. Haidara sice sní o návratu svazků do Timbuktu, nicméně přetrvávající nestabilita v zemi nadále připomíná křehkost dávného dědictví.

Image

Čtěte také

Mýty opředené Timbuktu: Zakázané město mezi písečnými dunami

Kočky jsou z genetického hlediska fascinující. Jejich srst a její barevné varianty poskytují vědcům cenné informace o genetice obecně. Jedna konkrétní barva srsti jim však dlouho nedávala spát – rezavá. Již dlouho vědci vědí, že se tato barva srsti objevuje především u kocourů, což naznačuje, že je vázaná na pohlavní chromozom X. Konkrétní gen, který by tuto barvu způsoboval, se ale dlouho nedařilo najít.

Genetická záhada kočičí srsti

Dvě vědecké skupiny – jedna ze Stanfordu a druhá z japonské univerzity Kyushu – nezávisle na sobě analyzovaly genom koček s různou barvou srsti. Oba týmy objevily drobnou deleci (tedy chybějící úsek DNA) poblíž genu Arhgap36 na chromozomu X. Tento gen dosud nikdy nebyl spojován s barvou srsti. Zmíněná mutace podle vědců sice nezměnila samotný gen, ale ovlivnila jeho aktivitu, konkrétně v buňkách, které produkují melanin – pigment určující barvu srsti.

Výsledkem této mutace je posun pigmentace směrem k oranžové. Jinými slovy, nejde o „zrzavý gen“, ale o neobvyklou regulaci jiného genu způsobenou malou mutací. „Je to výjimečný typ mutace,“ říká genetik Greg Barsh ze Stanfordu.

Zrzaví rošťáci

Proč jsou zrzaví hlavně samci? Důvodem je mechanismus zvaný X-inaktivace. Samice savců mají dva X chromozomy a v každé buňce je náhodně jeden z nich vypnut. Pokud je jeden X chromozom „zrzavý“ a druhý nikoliv, je výsledkem kočka s kombinací zrzavých a černých (nebo hnědých) skvrn – tedy známé želvovinové nebo trikolorní kočky. U samců, kteří mají pouze jeden X chromozom (a jeden Y), se tato mutace projevuje naplno – celá srst je pak zrzavá.

Může tato mutace ovlivnit i chování? Možná. Gen Arhgap36 není aktivní jen v pigmentových buňkách, ale také v mozku a hormonálních žlázách. To podnítilo otázku, zda by mutace mohla ovlivnit i chování. Ačkoliv mezi majiteli koček kolují historky o „zrzavých rošťácích“, zatím neexistují žádné vědecké důkazy o tom, že by barva srsti měla vliv na povahu.

Z evolučního hlediska se nezdá, že by popsaná mutace měla nějaký hlubší význam. „Nezdá se, že by tato mutace byla nějak zvlášť výhodná nebo naopak nevýhodná,“ říká Greg Barsh. „Zkrátka se objevila – a lidé si zrzavé kočky oblíbili, takže se uchovala.“

Image

Čtěte také

Evoluční záhada: Proč mají divoké kočky tolik různých barev očí?