Mluví se o tzv. vlhké minulosti Marsu, kdy na jeho povrchu před mnoha miliardami let zřejmě existovala tekoucí voda, jež vytvářela řeky, jezera, a dost možná i globální oceán pokrývající podstatnou část severní polokoule. Oceány však zmizely a za příčinu vědci považují ztrátu atmosféry. Bez vzdušného obalu planeta nedokázala udržet tekutou vodu, která se tak buď přeměnila v páru, nebo skončila pod povrchem. Podle odborné hypotézy atmosféru postupně „odfoukl“ sluneční vítr, neboť Mars neobklopuje magnetické pole, jež by mohlo popsanému procesu bránit. 

Nové výzkumy založené na laboratorních simulacích však ukazují, že by se značná část atmosféry planety mohla ukrývat v povrchových horninách. Studie naznačuje, že před více než třemi miliardami let mohla voda na Marsu reagovat s určitými horninami; vedlo by to k odstraňování oxidu uhličitého z ovzduší a k jeho přeměně na metan, který se mohl hromadit v jílových minerálech. Vznikaly by při tom tzv. smektity, jež se tam nedávno skutečně podařilo objevit. Odhaduje se, že k uložení dostatečného množství metanu by musela povrch Marsu pokrývat vrstva jílových minerálů silná až 1 100 metrů.

Image

Čtěte také

Můžeme skutečně někdy terraformovat Mars?

V listopadu 1988 objevili Michael Trask a jeho dcera Heather na břehu řeky Puntledge na ostrově Vancouver v Britské Kolumbii pozoruhodnou fosilii. Časem vyšlo najevo, že je to téměř kompletní kostra dospělého, plně vzrostlého plesiosaura ze skupiny elasmosauridů, který původně dosahoval délky kolem 12 metrů. Fosilie je ale poměrně špatně zachovalá a pro paleontology bylo velmi obtížné ji zařadit k nějakému konkrétnímu druhu. Dlouhou dobu proto zůstávala bezejmenná.

Navzdory tomu si elasmosaurid z Vancouveru získal značnou popularitu. Lidé ho v roce 2018 pod přezdívkou Courtenay elasmosaur přesvědčivě zvolili za oblíbenou provinční fosilii, přičemž získal 48 procent hlasů. V roce 2023 se tento stále oficiálně nepojmenovaný elasmosaurid stal oficiální Fosilií provincie Britská Kolumbie.

Lovec amonitů

V roce 2020 byl rovněž na ostrově Vancouver objevený druhý exemplář tohoto elasmosaurida. Tentokrát šlo o podstatně menší, ale poměrně dobře zachovalou fosilii, nejspíš mládě. Paleontologové dokonce nedaleko této druhé fosilie nalezli i pravou pažní kost tohoto druhu, která ale podle velikosti patřila dalšímu, tedy třetímu jedinci.

Paleontolog Robin O'Keefe z americké Marshallovy univerzity a jeho spolupracovníci nedávno courtenayského elasmosaurida, který žil v pozdní křídě, asi před 85 miliony let, konečně formálně popsali jako nový druh Traskasaura sandrae. Podrobnosti paleontologové popisují v odborném časopisu Journal of Systematic Palaeontology.

Ukázalo se, že jde o výjimečného elasmosaurida, který v sobě spojuje primitivní a odvozené znaky. Traskasaura měla velmi dlouhý krk, zakončený hlavou plnou mohutných a ostrých zubů, které očividně sloužily k drtivému stisku. Paleontologové se domnívají, že traskasaura byla dobře přizpůsobená k útokům pod mořskou hladinou směrem dolů, přičemž její kořistí mohli být například amoniti, jejichž tvrdé schránky by traskasaura snadno rozdrtila.

Image

Čtěte také

Paleontologové objevili 100 milionů let starou fosilii dlouhokrkého plesiosaura

Stejně jako dnes i v antice platilo, že pokud se člověk hodlal vyhnout davům rozmařilých turistů, musel ze svého cestovního plánu škrtnout vyhlášené pláže. Nejvyhlášenějším resortem pro římskou smetánku bylo Baiae. Dnes jde o významnou archeologickou lokalitu, která je vzdálená necelých 15 kilometrů od Neapole. Kolem roku 178 př. n. l. ji znali jako polozapomenutou rybářskou osadu Aquae Cumanae.

Kromě překrásné pláže tu nebylo mnoho k vidění, a právě to bohaté měšťany lákalo. Klid pohostinného venkova a uklidňující šumění moře… Sláva tohoto příjemně ztraceného místa se ale brzy rozkřikla, a tak i zdejší zástavba doznala změn. 

Hlučné a špinavé

Když se patricijové doslunili, chtěli se bavit a pít. Baiae se proto brzy stalo shlukem soukromých paláců, lázní, tržnic a amfiteátrů. Svou velikostí záhy překonalo Capri, Pompeje i Hercualenum. A trumflo je i rozvolněnou morálkou – z tichého zapadákova se stalo město hříchu. Užívat si sem jezdil, se svou  početnou suitou, císař Augustus i politik Cicero.

Filozof Seneca v 1. století našeho letopočtu zanechal o Baiae velmi nelichotivou zprávu: „Je to místo, kterému je třeba se navzdory mnoha přírodním krásám vyhnout. Je tak přeplněné, hlučné a divoké.“ Prostě obří plážový resort plný ukřičených podnapilých městských turistů na prázdninách.

Okna do zahrady 

Od řeckého geografa Pausaniase, který sepsal vůbec prvního psaného průvodce pro cestovatele zvaného Hellados Periegesis čili Cesty po Řecku, získáváme další cennou zkušenost. Ať už pronajímatelé k ubytování nabízejí pokoje krásné a čisté – tedy sdílené hospitium či soukromé deversorium – nemají se výletníci nechat ošálit.

A měli by bedlivě zkontrolovat, zda okna jejich pokojů nesměřují nad dvůr lázní, anebo ještě hůře, do dvora tělocvičny. Výkřiky, funění, počítání a oplzlé žerty svalnatců prý dokáží dočista pokazit den. „Jejich halekání a povzbuzování je horší a neodbytnější, než koňský zápach nad stájemi.“ Římské a řecké paničky to ale možná viděly jinak.

Místní zvyklosti

Pausanias také varuje před „honem za senzačními zážitky“. Konkrétně zmiňuje případ návštěvy věštírny v Livadeia, která si od výletníků žádala určitou duchovní úroveň. Předně museli podstoupit několikadenní půsty a očistné koupele v řece Herknya. Také předkládali bohům obětiny a pili vodu z Pramene odpuštění. Teprve pak je zřízenci z chrámového okrsku obuli do těžkých bot a popruhů a spustili do přírodní průrvy v zemi, pod níž tekla podzemní řeka.

To bylo ono mýtické orákulum zvané Ústa pravdy, zasvěcené hrdinovi a poslovi bohů Trofoniovi. Vše, co tu návštěvníci uviděli či uslyšeli, bylo onou věštbou, jejich vytouženou odpovědí. Jak ale autor cestopisu zmiňuje, kdo zmíněnou očistu a rituály nepodstoupil, se zlou se potázal. Podzemní řeka jej strhla do hlubin.

Útrapy na moři 

Ve 4. století patřily lodě k relativně nejrychlejším variantám přepravy na větší vzdálenosti. Měly však svá rizika. Co mohl pasažér dělat, když se blížila velká bouře? Synesius, biskup z libyjského Ptolemaia, nabízel takovéto řešení: „Ověsit se zlatem a cennostmi.“ Proč to? Důvodů bylo několik. Jiný majetek, než ten, který máte zrovna na sobě, z potápějící lodi nejspíš nezachráníte. A když přišlo na zachraňování, přednost měli boháči před chudáky. Zachránci byli motivováni pomáhat těm, z nichž koukala nějaká odměna. A kdyby to nevyšlo, tělo ozdobené zlatem se spíše dočkalo vylovení a důstojného pohřbu. 

Římské silnice

Říká se, že všechny cesty vedou do Říma. Římských cest se ale bylo radno držet, i když se cestovatel ubíral opačným směrem. Alespoň to vděčně doporučoval řecký filozof Plútarchos, který se po říši na koni i ve voze něco nacestoval. A rozdíl mezi utrpením a požitkem z cestování se podle něj dal vyjádřit jediným slovem: Romanae.

Římské silnice dovolovaly plynulý provoz bez otravných zácp. Měly vyrovnaný spád, pevné mosty, dostávaly pravidelnou údržbu a vynikaly bezpečností. Navíc poskytovaly jako bonus přenádherný výhled do kraje. A ty ostatní? Raději ani nevzpomínat.

Nevěřte všemu

Od autora bedekru bychom to asi nečekali, ale Pausanias překvapuje. Nemá se prý věřit všemu, co se v bedekrech píše – a hlavně tomu, co tvrdí průvodci. „Dobře vědí, že ne vše, co povídají, je pravdou. Ale říkají to stejně dál.“

V tomto konkrétním případě se pozastavoval nad troufalým výkladem historie, jak ji prezentovali nejrůznější průvodci a nosiči ve městě Argos. Jedno z nejstarších měst světa má dle něj úchvatnou minulosti i bez historek o bájném králi Argusovi či zakopané hlavě medúzy Gorgony. Ještě trefněji to říkal asyrský satirik Lúkianos: „Kdyby si řečtí průvodci odpustili své staré historky, brzy by pomřeli hlady.“

Exotická strava

V cizině je na místě obezřetnost. Claudius Galenus, známější jako Galén, průkopník medicíny, varoval před masem nejroztodivnějšího původu a stavu. Ve své zprávě hovoří o tom, že: „Jsem dobře obeznámen s případy, kdy mnoho hostinských a řezníků bylo přistiženo, jak prodávají lidské maso jako vepřové, aniž by si strávníci povšimli jediného rozdílu.“

Římané měli ve zvyku ředit víno vodou, ale poměry, jaké panovaly ve vinných barech zvaných popinae, prý byly za hranicemi Říma hodně nestandardní. Takže pokud jste vyrazili na cesty, bylo lépe jíst a pít jen to, co jste dobře znali a moc neexperimentovat. 

Je to nutné?

Ať už antický člověk vyrážel za obchodem, poznáním anebo třeba jen na některé ze slavných her – na ty Pýthianské, Korintské, Nemeánské či nejproslavenější, Olympijské, musel plánovat cestu v dostatečném předstihu. Cestování po souši bylo pomalé a drahé, na lodi zase riskantní – a drahé. Nebylo od věci vyptat se někoho, kdo už na dané místo cestoval, anebo se poučit v literatuře. I tady ovšem platilo, že ne každý z pisálků skutečně viděl to, co tak barvitě vylíčil. Například jistý Palaifatos si vše vymýšlel, aniž by vystrčil paty z Atén.

A ty, kdo cestování z duše nesnášeli, mohl potěšit citát od Seneky: „Všechno to pospíchání z místa na místo nepřináší úlevu. Vždy cestujete ve společnosti sebe sama a svých emocí, a tak vás cestou provází ty samé potíže.“

Image

Čtěte také

Mapy plné přeludů: Proč dávní kartografové zaznamenávali neexistující ostrovy?

Státní bezpečnost (StB) byla řízena vedením KSČ, jejím úkolem bylo chránit komunistickou diktaturu. Správa sledování StB měla za úkol provádět fyzickou kontrolu osob a vozidel. Vedle řízení „sledovačů“ v ulicích či restauracích, kteří se pohybovali v blízkosti pozorovaného „objekta“, realizovala takzvané trasové sledování, tedy skrytou kontrolu pohybu člověka či vozu z určitého stanoviště. 

Nejvíce pozorovacích bodů se nacházelo celkem logicky v Praze, sídle klíčových domácích institucí i zahraničních zastoupení. Správa sledování dané body zřizovala přes krycí instituce typu dopravního podniku nebo inspekce požární ochrany v místnostech státních úřadů či na nevyužívaných půdách. Přes nemalé náklady nebylo utajení dokonalé a lidé tušili, že v jejich sousedství fungují konspirační objekty. V listopadu a prosinci 1989 pak do řady z nich pronikli a odnášeli nebo ničili jejich zařízení. Tím vzácnější je dochovaná pozorovatelna, která dostala z nám dnes neznámých důvodů krycí jméno Kajka. Dalším unikátem bylo její umístění, žádné jiné stanoviště v Praze se nenacházelo ve věži kostela. 

Výhled na diplomaty

Malá Strana měla pro StB velký význam. Sídlilo zde jedenáct západních zastupitelských úřadů, a proto zde fungovala celá řada pozorovacích bodů a sítí kamerového systému. Podle historika Prokopa Tomka začala Kajka fungovat asi už v roce 1964 s tím, že StB její zřízení zastírala údajnou potřebou ochrany proti požárům. Ostatně věž k tomuto účelu v minulosti sloužila. 

Farnímu úřadu platila nájem městská inspekce požární ochrany, přičemž inspektoři pomáhali estébákům s utajením. Nemalou část nákladů tvořilo vytápění elektrickými a naftovými kamny. Již v květnu 1965 koupila StB v zastoupení požární ochrany od věžníka z jeho bývalého bytu domácí telefon, elektrický sporák s troubou a litinovou vanu. Služba ve stísněné a proti povětří špatně izolované pozorovatelně tedy nebyla žádný luxus. 

Vedle nouzového vytápění příslušník seděl třeba 24 hodin v jednoduché kóji z hobry a dřevotřísky, kterou byly přepaženy půdní prostory. Vzhledem k umístění přímo nad Malostranským náměstím byla Kajka klíčovou součástí trasového sledování především vozidel západních diplomatů, kteří byli permanentně podezřelí ze špionáže. Například v sedmdesátých letech trasovala StB v Praze kolem 200 zaměstnanců západních ambasád ročně. Kromě prostého zraku a dalekohledů při tom služba v Kajce v letech 1978–1980 využívala také kameru namířenou ke Karlovu mostu. 

Ke zrušení kostelní pozorovatelny došlo brzy po listopadu 1989, když náčelník pražských požárníků nemohl nadále zajišťovat jeho krytí, protože mu Občanské fórum vzniklé v rámci požárního útvaru vyslovilo nedůvěru. Interiér však zůstal v relativně nepoškozené podobě včetně zbytků elektroinstalace, neboť prostor ve věži kostela nebyl po sametové revoluci pro svou odlehlost využíván. Třebaže dispozici narušilo vybudování nového schodiště, jde dnes o jediné veřejně přístupné místo tohoto typu, které je uchováno v relativně dobové podobě. V interiéru se dochovalo původní obložení stěn a zbytky elektroinstalace. Expozici doplňuje krátký film přibližující život ve věži za časů jejího obsazení StB.

Image

Čtěte také

Návrat do totalitní vlasti: Co čekalo na exulanty, kteří se vrátili domů?

Na první pohled to vypadalo jako běžné keramické střepy z vykopávek ve starověkém syrském městě Hamá. Ležely v muzeální sbírce přes 90 let, aniž by si někdo všiml jejich skutečného významu. Až nedávno je prozkoumal doktor Georges Mouamar z Národního dánského muzea a s překvapením zjistil, že jde o největší dosud identifikovanou kolekci starověkých dětských hraček.

Zapomenuté poklady z Hamá

Všechny analyzované úlomky pocházely z období rané fáze doby bronzové (cca 2500–2000 př. n. l.) a byly původně vykopány dánským týmem pod vedením profesora archeologie Haralda Ingholta již ve 30. letech 20. století. Tehdy ale nikdo nepoznal, že jde o chrastítka. Až dnes – díky kombinaci šťastné náhody a zaměření na dětský život ve starověku – došlo k jejich přehodnocení.

Celkem bylo identifikováno 19 fragmentů s rukojetí. Většina z nich byla dutá, což naznačuje, že sloužily ke chrastění – uvnitř byly pravděpodobně drobné kamínky či kousky vypálené hlíny. Tato výplň vydávala měkký, tlumený zvuk – podobně jako dnešní plastová chrastítka.

Rukojeti nalezených chrastítek byly malé (4,5–6 cm dlouhé, asi 2 cm v průměru) – ideální pro dětské ručičky nebo pro starší sourozence, kteří zabavovali miminko. Některé byly zdobené – tmavými pásy, spirálami či diagonálními čarami – jiné jednoduché, bez výzdoby. Kromě klasických chrastítek s rukojetí známe z Levanty i zvířecí tvary či chrastítka bez držadla, ale ta z Hamá tvoří specifickou severolevantskou variantu.

Nejen hračka, ale i nástroj péče

Chrastítka byla běžným předmětem v domácnostech, a proto se předpokládá, že měla dvojí funkci – zábavnou i praktickou. Nesloužila pouze jako hračky, ale pomáhala také utišit nebo stimulovat děti – podobně jako dnes chrastítka uklidňují nebo baví kojence.

Zajímavý je i sociální kontext jejich objevu: první chrastítka se v Hamá objevují ve vrstvách spadajících do doby, kdy došlo ke změně městské struktury – z otevřených prostor se sídliště proměnilo na hustě zastavěné oblasti s úzkými uličkami. To naznačuje populační růst, a tedy i více dětí. V tomto kontextu dávalo smysl mít v domácnosti chrastítka jako běžný nástroj pro zabavení dětí, když byli rodiče zaneprázdněni.

Většina archeologického výzkumu se tradičně zaměřuje na stavby, válečné konflikty nebo obchod. Ale dětský svět, zejména ve starověku, zůstává často přehlížený. Výzkum z Hamá však ukazuje, že i před čtyřmi tisíci lety se lidé snažili své děti rozveselit – a že chrastítka byla stejně běžná a milovaná jako dnes.

„Budeme dál pátrat po dalších předmětech, které by mohly souviset s dětstvím v Hamá. Je to oblast, která byla dlouho opomíjená, a přitom tolik vypovídá o lidské stránce minulosti,“ uzavírá Dr. Hald.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili v rakouském solném dole 2 000 let starou dětskou botu

Německé jednotky tahaly v prvních týdnech války na východní frontě za kratší provaz. Úmysl velitele německé 8. armády generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze vyklidit celé Východní Prusko navíc stratégy v Berlínu šokoval. Generální štáb se proto rozhodl jej odvolat a nahradit jej schopnějšími důstojníky. Volba padla na penzionovaného 67letého Paula von Hindenburga, známého neústupností i loajalitou. 

Zatímco jej Vilém II. reaktivoval, jmenoval Helmuth von Moltke náčelníkem štábu 8. armády hrdinu z bojů v Belgii generálporučíka Ericha Ludendorffa. Z víceméně náhodného spojení se měl zrodit jeden z nejplodnějších tandemů války, neboť oba muži se ideálně doplňovali. Starší Hindenburg coby oficiální velitel vzbuzoval autoritu, charisma z něj jen prýštilo a pro Němce byl garantem „dobrého vedení“. Energičtější a chladnější Ludendorff zase oplýval inteligencí a působil v pozadí, kde vypracovával plány. 

Výhoda železnice

Po příjezdu na východní bojiště 23. srpna 1914 nalezli oba důstojníci Prittwitzovu armádu pod tlakem a s morálkou na bodu mrazu, ale rychle nastolili pořádek. Využili jak nevraživosti mezi ruskými generály a jejich váznoucí komunikace s Petrohradem, tak vynikající práce ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení. Ten již zahájil přípravy protiofenzivy a měl blahodárný vliv též na Prittwitze, který se konečně vzpamatoval ze šoku od Gumbinnenu. Odvolaný velitel 8. armády si uvědomil, že ačkoliv Françoisův I. sbor přišel o 8 000 vojáků, nepřítele zastavil, čímž se Němcům uvolnily síly, které mohli použít jinde. 

Císařským generálům přišla vhod železniční síť, jež umožňovala rychle přesouvat svazky podél fronty. Generálu Paulu von Rennenkampfovi měla nyní čelit jediná divize kavalerie a pár oddílů Landwehru, zatímco hlavní síly tvořené I. a XVII. sborem by se postavily proti křídlům generála Alexandra Samsonova, kolem nichž Němci chystali obkličovací past. Ludendorff  po analýze situace dospěl k témuž názoru a plán dua Prittwitz–Hoffmann schválil. Navzdory rozšířenému omylu tak nebyl autorem vítězné strategie, ale pouze jejím realizátorem.      

Éter plný zpráv

Rennenkampf správně vytušil, že síly stojící proti jeho divizím se ztenčují. Dopustil se však omylu co do jejich nové lokalizace, neboť předpokládal,  že směřují ke Královci. Usoudil, že nastal čas pro zdlouhavé obléhání této pevnosti, pro které bude třeba shromáždit další pěchotu a děla. Na dobu, než 1. armáda kýžené posily obdrží, přenechal její velitel s Žilinského posvěcením iniciativu Samsonovovi. Druhá armáda se v té době dostala do kontaktu s nepřítelem jižně od jezer a očekávalo se, že Němcům odřízne únikovou cestu přes dolní tok Visly. Žilinskij Samsonovovi nařídil, aby se na obchvatný manévr připravil odkloněním svého levého křídla ještě dále od 1. armády.

Rozkazy ohledně chystaného obležení Královce sděloval Rennenkampf podřízeným rádiem bez jakéhokoliv šifrování. Podle rozšířené legendy Němci zprávy zachycovali a přizpůsobovali jim vlastní postup, což mělo mít klíčový dopad na výsledek bitvy. Ve skutečnosti vilémovští spojaři něco málo odposlechli, nicméně sami se dopouštěli podobných chyb. Zatímco u Rusů se vysílalo bez utajení kvůli nedostatku kódových knih, u Němců šlo o snahu ušetřit čas. Pod tlakem nadřízených spojaři prostě doufali, že jejich ruské protějšky většinu zpráv nestihnou zachytit. 

Vzduchem tak proudila jedna cenná zpráva za druhou, aniž toho některá ze stran dokázala využít. Zrána 25. srpna se však na Hindenburga přece jen usmálo štěstí, neboť mu podřízení naservírovali přepis rozkazu 1. armádě ohledně postupu při obkličování Královce. Z textu vyplývalo, že se Rennenkampfovy divize nazítří zastaví v určité vzdálenosti od města. A to tak daleko od 2. armády, že jí při chystané německé ofenzivě nestihnou přijít na pomoc. 

Chaos a krev

Povzbuzený Hindenburg vyzval Françoise k urychlení příprav na úder do Samsonovových boků. Podle schváleného plánu měl I. sbor zaútočit jako první, načež by se přidal XVII. sbor a XX. sbor vedený generálem Friedrichem von Scholtzem. Jindy agresivní François však 26. srpna postupoval jen zvolna a vymlouval se, že část artilerie je teprve na cestě k frontě. Ačkoliv tím Ludendorffa rozlítil, německým zájmům jeho liknavost paradoxně prospěla. V mezičase totiž na Samsonovovy svazky nikdo nevyvíjel nátlak, a tak 2. armáda sebevědomě vyslala dva a půl sboru k Visle v naději, že k ní protivníka přišpendlí. 

Nejtěžší boje čekaly XV. sbor generála Nikolaje Martose ve středu sestavy, na jehož levé straně Němci odrazili úder XXIII. sboru generála Kypriana Kandratoviče a odkryli tak bok Martosových sil. Vpravo mezitím XIII. sbor generála Nikolaje Klujeva dobyl Allenstein, ale když na jeho štáb přišly zprávy o sousedových potížích, přenechal obsazování města VI. sboru  a vyrazil Martosovi na pomoc. Klujev ovšem netušil, že VI. sbor se stal terčem Mackensenova útoku, upadl do chaosu a po ztrátě několika tisíc mužů ustoupil. U Allensteinu tak zůstala v ruských liniích obří mezera.    

Ukázalo se, že postup k Visle představuje pro Rusy hru vabank, protože odhalil boky 2. armády jak Françoisovi na jihu, tak Mackensenovi a Scholtzovi blížícím se od severu. Nová situace dodala Françoisovi opět odvahu a nazítří vyrazil do energického útoku. Samsonov nadále ignoroval riziko hrozící jeho týlu a pokračoval v postupu. Bitva se proměnila ve vyčerpávající přetahovanou, kdy se Rusové i Němci ve vlnách vrhali do ztečí a pokoušeli o obchvaty. Na 80km frontě docházelo k chaotickým střetům, při nichž vznikaly četné mezery otevírající prostor nepříteli. 

Kleště scvakly

V tomto okamžiku Ludendorff – jinak proslulý pevnými nervy – podlehl panice. Nařídil I. sboru vyčlenit divizi na pomoc oddílům u Visly a dočasně přerušit kroky vedoucí k obklíčení Samsonovových vojsk. Hindenburgem naopak vývoj bojů neotřásl a chtěl v bitvě pokračovat, čehož François využil a vrhl každý dostupný batalion maximálním tempem na východ. Během 28. srpna o výsledku bitvy rozhodlo zhroucení ruského I. sboru, po němž se nad 2. armádou začalo vznášet riziko obklíčení. Následujícího dne ráno dopochodoval 151. pěší pluk z německého I. sboru k Willenbergu, kde se setkal s husary ze XVII. sboru. 

Čelisti kleští se tím sevřely a Samsonov se ocitl v pasti. Boje ve vzniklém kotli se podobaly tomu, co se na východní frontě mělo odehrávat v roce 1941 – Němci rozdělovali ruské jednotky do menších izolovaných skupin, které jednu po druhé likvidovali. V letech 1914–1918 šlo o ojedinělý jev, neboť za celý konflikt došlo k porážce nepřítele následkem obklíčení velmi zřídka. Do 31. srpna přestala 2. armáda prakticky existovat. Asi 78 000 Rusů padlo nebo utrpělo zranění a 92 000 putovalo do zajetí, probít z pasti se podařilo jen asi 15 000 mužů. Němci uchvátili 500 děl a tisíce koní. Oslnivého úspěchu navíc 8. armáda dosáhla jen za cenu 10 000–15 000 padlých či raněných. 

Konec ruských armád

Samsonov z obklíčení vyvázl, jenže zkáza přidělených vojsk ho zlomila. Šokovaný generál s popelavou tváři neustále opakoval svým důstojníkům: „Car mi věřil, jak teď mohu před něj předstoupit?“ Jakmile se mu podařilo zůstat chvíli o samotě, přiložil si ke spánku revolver a spáchal sebevraždu. 

Naopak Ludendorff  prokázal pragmatismus. Při sestavování depeše pro císaře neoznačil jako místo vítězství geograficky správnější Frögenau, ale Tannenberg – tedy dějiště bitvy, v níž před půl tisíciletím řád německých rytířů podlehl polskolitevské koalici. V Ludendorffově pojetí tak Němci symbolicky oplatili Slovanům prastarou pohromu a nyní mohli pozornost obrátit proti Rennenkampfovi, jehož vojska stále držela část Východního Pruska.  

Velitel 1. armády v duchu nejlepších carských tradic odmítl uznat porážku. Když proti němu Hindenburg 7. září 1914 vrhl kompletní 8. armádu nově posílenou o XI. a gardový záložní sbor, vedl své muže s pozoruhodnou obratností. Tentokrát byli Rusové v početní nevýhodě, přesto se Rennenkampf obratně vyhýbal nepřátelským pokusům o obklíčení. Rusové se nevzdali ani poté, co past nastražená I. a XVII. sborem sklapla – protiofenzivou ze severu získali čas pro přeskupení a zastavili postup XX. sboru. 

Také Němci však dokázali pružně reagovat na vývoj bojů. Na severu zatlačili Rennenkampfa na výchozí linii a na jihu přistoupili k finálnímu obkličovacímu manévru. Jen rychlý ústup k hranicím zachránil 1. armádu od zničení a její zbytky se uchýlily do pevností. Vilémovská vojska u Mazurských jezer odepsala 10 000–40 000 padlých, raněných a nezvěstných, Rusové přišli o 100 000 mužů včetně tisíců zajatých.  

Dopady velkolepé bitvy

Vítězství mělo pro Němce obrovský význam – zachránilo Východní Prusko před okupací a odvrátilo nebezpečí ruského průniku do průmyslového Slezska a k Berlínu. V Rusku nepronikla porážka do všeobecného povědomí hned, protože Petrohrad právě oslavoval vítězství nad Rakušany v Haliči. Nakonec se rozsah pohromy od Tannenbergu přece jen projevil, neboť ani oslabení habsburských vojsk nemohlo vynahradit děsivé ztráty z Východního Pruska. Bitva odhalila nedostatečný výcvik carských pěšáků i neschopnost generálů a vzedmula vlnu protiválečných nálad. 

Ruský parní válec, do nějž Francouzi a Britové vkládali tolik nadějí, se zastavil po jediném německém úderu. Přesto carská vojska v srpnové bitvě alespoň něčeho dosáhla: dva německé sbory, které Moltke stáhl ze západní fronty k Tannenbergu, dorazily na východ až po bitvě. A vilémovským generálům kriticky chyběly na začátku září 1914 na Marně, kde se definitivně zhroutily německé naděje na rychlé vítězství v konfliktu.

Image

Čtěte také

Proti ruskému parnímu válci: První dny války o Východní Prusko

V roce 1969 se poprvé v dějinách dotkla lidská noha povrchu Měsíce. Stalo se tak v rámci mise Apollo 11.  Dnes, o více než půl století později, se vědci, historici a politici obávají, že jedinečné památky této éry mohou brzy čelit nevratnému poškození. Se stoupajícím počtem lunárních misí – a to jak vládních, tak komerčních – roste i riziko, že historická místa, jako je například Moře klidu, budou zničena nebo narušena. A tak se rozbíhá nový závod – tentokrát o zachování lunárního dědictví.

Měsíc na seznamu ohrožených památek

Světový fond památek (World Monuments Fund, WMF) zařadil pro rok 2025 Měsíc na svůj prestižní „Watch List“ – seznam ohrožených památek. Hlavním důvodem tohoto kroku byla ochrana unikátních lunárních lokalit před poškozením, rabováním nebo necitlivou turistikou. Šlo o zcela mimořádný krok: nikdy předtím nebyl za historickou památku uznán objekt mimo Zemi.

Podle viceprezidenta WMF Jonathana Bella jde o výzvu k přijetí proaktivních mezinárodních opatření. „Jako jsme přijali Antarktickou smlouvu chránící místa v extrémních podmínkách Země, můžeme podobně ochránit i kulturní a vědecké dědictví Měsíce,“ říká Bell. K vytvoření odpovídajícího rámce bude podle něj zapotřebí širší spolupráce odborníků na historii kosmonautiky, archeologii, správu památek a dalších oborů.

Lunární antropocén

Geolog Justin Holcomb z Kansaské univerzity vyslovil myšlenku tzv. „lunárního antropocénu“. Stejně jako na Zemi začala nová geologická epocha definovaná lidským vlivem, i Měsíc podle něj nese stopy lidské činnosti – od přistání Apolla až po nedávné sondy jako Blue Ghost nebo dva krkolomné pokusy o přistání modulu Nova-C společnosti Intuitive Machines. Lunární povrch je podle něj dnes nejen vědeckým polem, ale i kulturní krajinou.

V podobném duchu se vyjadřuje i Holcombův kolega Rolfe Mandel, podle nějž jsou vesmírné cesty dalším stupněm lidské migrace – od Afriky přes kontinenty až po vesmír. Každý artefakt mimo Zemi – včetně stop bot astronautů – tak představuje dědictví lidstva.

Kulturní dědictví a mezinárodní smlouvy

Michelle Hanlonová, zakladatelka organizace For All Moonkind, dlouhodobě lobbuje za legislativní ochranu lunárních lokalit. Díky její iniciativě byl v roce 2020 v USA přijat první zákon uznávající přítomnost lidského dědictví ve vesmíru. Její práce se odrazila i v tzv. Artemis Accords – dohodě, kterou už podepsalo 55 zemí, a která klade důraz i na ochranu kulturního dědictví mimo Zemi.

Hanlonová připomíná, že snahy o ochranu se musí vejít do rámce Smlouvy o vesmíru z roku 1967. Ta sice garantuje svobodný přístup všech států ke všem částem Měsíce, což ztěžuje formální ochranu konkrétní lokality, podle Hanlonové ale lze v rámci smlouvy vytvořit přístupové protokoly, které zachovají historická místa, aniž by omezovaly mezinárodní právo.

Rostoucí potřeba ochrany lunárního dědictví se odráží i v aktivitách OSN. Výbor COPUOS (Komise OSN pro mírové využití kosmického prostoru) založil Akční tým pro konzultace ohledně lunárních aktivit (ATLAC), jehož cílem je zajistit udržitelnost lunárních činností. Další pracovní skupiny OSN zabývající se těžbou vesmírných zdrojů a dlouhodobou udržitelností činností ve vesmíru rovněž zvažují začlenění ochrany dědictví do svých dokumentů – byť opatrně a zatím jen v podobě vyjednávaných návrhů.

Ochrana Měsíce jako kulturní památky se z utopické myšlenky mění v reálnou agendu. S blížícími se dalšími misemi – včetně programu Artemis a plánovaných soukromých letů – bude tlak na lunární povrch růst. Odborníci a aktivisté tak volají po společném plánu: než bude příliš pozdě a prach z lunárního povrchu pohltí i poslední stopy lidské historie mimo Zemi. 

Image

Čtěte také

Komu „patří“ Měsíc? Pozemky nakoupili američtí prezidenti i čeští politici

Olympijské hry se konaly jednou za čtyři roky v Diově svatyni v Olympii. Sjížděly se sem nejvýznamnější osobnosti řecky mluvícího světa, ti nejlepší sportovci na počest boha Dia bojovali o vítězství v nejrůznějších soutěžních disciplínách. S ženami se mohli muži utkat pouze v dostizích spřežení. 

Dvojnásobná výherkyně 

První a na dlouhou dobu jedinou ženou, která vyhrála antické olympijské hry, byla Kyniska. Narodila se po roce 440 př. n. l. Jejími rodiči byli spartský král Archidamos II. a jeho manželka Eupolia. Jméno Kyniska dostala po dědovi, také spartskému králi Zeuxidamovi, zvaném Kyniskos (označení má souvislost s řeckým slovem pes, z čehož usuzujeme, že byl patrně vyhlášeným lovcem). Kynisčinými bratry byli pozdější spartští králové Agis II. a Agesilaos II. 

Dívce se dostalo sportovního vzdělání, na které měli ve většině řeckého světa nárok pouze chlapci. Chovala koně, byla skvělou vozatajkou a připravovala spřežení i vozataje do vrcholných soutěží, jak dokazují starověké prameny. O Kynisce píšou řečtí autoři Xenofon, Plutarchos a Pausanias. Někteří z nich zastávali názor, že jeden z bratrů ji podporoval, aby se věnovala chovu a tréninku koní. Jiní se domnívali, že její výkony a úspěchy naopak shazoval. V každém případě se Kyniska mohla zúčastnit her coby majitelka spřežení. V roce 396 př. n. l. vyhrálo její čtyřspřeží na hipodromu (závodišti určenému k soutěžení s koňmi) v Olympii poprvé. V roce 392 př. n. l. svůj úspěch zopakovala a v jezdecké disciplíně dostihu čtyřspřeží zvaném tethrippon opět zvítězila.

V dostizích spřežení byl výhercem majitel, případně jeho majitelka, nikoliv vozataj, proto v tomto závodu mohly vítězit také ženy. K jiným disciplínám neměly přístup, ale směly soutěžit ve hrách heraia na počest bohyně Hery, které probíhaly paralelně s olympijskými hrami pro muže a odehrávaly se v odděleném prostoru. Ani zdaleka však nedosahovaly takové prestiže jako mužské disciplíny. 

Symbol ženské rovnoprávnosti 

Dvě výhry Kynisky představovaly pozoruhodný výkon i pro muže a zanechaly dojem. Etruský král Arimnestes nechal zhotovit bronzové sousoší dvojnásobné vítězky, jejího spřežení a vozataje v životní velikosti. Oslavné dílo bylo umístěno na prominentním místě u vchodu do Diova chrámu v Olympii. Na jeho bázi nechal vytesat nápis: „Králové Sparty jsou mými otcem a bratrem./ Já, Kyniska, zvítězivší se spřežením rychlonohých koní,/ jsem nechala vztyčit tuto sochu./ Prohlašuji, že jsem jedinou ženou v celé Helladě,/ která získala věnec vítězů./ Apelleas, syn Kallikův mě zhotovil.“ 

Sousoší měl možnost obdivovat ještě Pausanias ve 2. století, avšak do dnešních dob se nedochovalo a ani nevíme, co a kdy se s ním stalo. Kyniska byla oslavována jako hrdinka, a dokonce jí byla věnována vlastní svatyně heroon v lokalitě Platanistas, kde trénovali spartští mladíci. Kyniska pronikla i do moderní literatury coby symbol rovnoprávnosti žen. Jmenují se podle ní i některé sportovní kluby v USA. 

Úspěšné následovnice 

Kynisčin výkon vzbudil obdiv a jistě inspiroval další ženy starověkého světa k účasti na sportovních utkáních. K nim se řadila Sparťanka Euryleonis, která byla o generaci mladší než první olympijská vítězka. Její spřežení zvítězilo v roce 368 př. n. l. v Olympii a byla jí postavena bronzová socha v centru Sparty, jak sděluje Pausanias. Kromě těchto informací o ní mnoho nevíme. 

Následovalo několik dalších žen, ale Kyniska spolu s Euryleonis byly jedinečné v tom, že koně samy chovaly, trénovaly a jezdily na nich. Další výherkyní se o sto let později stala Bereniké II. (267/6–221 př. n. l.), královna regentka z ptolemaiovského Egypta. Tato ambiciózní žena proslula tím, že obětovala své vlasy, po nichž je pojmenováno jedno ze souhvězdí severní oblohy. Bereničina spřežení vyhrála na panhelénských hrách v Nemey a v Olympii kolem roku 244 př. n. l. 

Do mužského světa 

Pro vstup do koňského prostředí, které bylo ve starověku výlučně mužským působištěm, bylo zapotřebí splňovat více předpokladů. Prvním byla tělesná a duševní zdatnost. Péče o koně, výcvik nebo „pouhé“ vozatajství či ježdění je tvrdá a nebezpečná práce vyžadující šikovnost, empatii, intelekt, talent, ale i znalosti ze širokého spektra oborů. Již Xenofon shrnuje základy antické hipologie, která byla už v té době velmi rozvinutým oborem. 

Dalším předpokladem pro úspěch v tomto sportovním odvětví byla příslušnost k vyšším vrstvám. Mít koně představovalo drahou záležitost. Jeden kůň vyžadoval roční výdaje jako středně velká rodina. Ani splnění uvedených náležitostí ale ženám k prosazení v mužském světě nestačilo. Kupříkladu Athéňané koňařky prezentovali jako odstrašující případ, který demonstrovali na mytologickém cyklu o bojovných Amazonkách. Athénské ženy byly totiž plně podřízené svým mužům, otcům a bratrům, neměly prakticky žádnou svobodu či možnost rozhodovat samy o sobě na rozdíl od spartských žen, které se těšily větší volnosti. 

Aby muži akceptovali manažerská a trenérská rozhodnutí chovatelek, stájnic, trenérek i jezdkyní a věřili v jejich kvality coby leaderů a znalkyní svého oboru, museli je respektovat. Také bylo nezbytné, aby přistoupili na vzájemnou spolupráci s ženami a hledali společná řešení. Nemohli na ně nahlížet jako na jedince bez vlastních práv, na majetek manžela nebo rodiny. Závodnice měly jedinou možnost, jak si získat toto uznání a prostor pro své schopnosti a talent: být nejlepší. 

Prosadit se v prostředí, kde ženy byly vyloučeny z ekonomického i politického života a neměly ani právo rozhodovat samy o sobě, bylo výjimečné, přesto si uměly najít cestu. Oficiální politika a muži psaná historiografie o starověkých sportovních jezdkyních či chovatelkách ale spíše mlčí, nebo je zmiňuje okrajově, případně je komentuje spatra, kromě pár případů. K těm se řadil zmiňovaný Xenofon, sklánějící se před schopností talentovaných hipologů i hipoložek své doby.

Image

Čtěte také

Brutální počátky olympiád: Staří Řekové milovali sport, při kterém praskaly kosti

Fatální diagnózu amyotrofické laterální sklerózy neboli ALS si vyslechl už v 21 letech a lékaři mu dávali pouhé dva roky života. Tehdejší student Univerzity v Cambridgi ovšem překvapil odborníky i své blízké, když navzdory veškerým prognózám přežil dalších 55 let, během nichž dokázal nejen přijít s průlomovými objevy, ale také proniknout mimo akademickou sféru a proměnit se v kulturní ikonu. Když v březnu 2018 zemřel, ztratil svět významného badatele i popularizátora, jenž uměl vysoce abstraktní vědní obor převést do srozumitelné řeči. 

Stručná historie času

Dost možná máte v knihovně jeden z 10 milionů prodaných výtisků knihy Stručná historie času, která poprvé vyšla v roce 1988, dočkala se překladu do 40 jazyků a rekordních 237 týdnů figurovala na žebříčku bestsellerů The Sunday Times. Nebo jste alespoň viděli oscarový snímek Teorie všeho, jenž vznikl na motivy Hawkingova života v roce 2014.

„Příběh začíná v roce 1963, kdy má 21letý student kosmologie v Cambridgi našlápnuto ke skvělé budoucnosti. Spolužáci i profesoři ho zbožňují, stejně jako krásná Jane, která na stejné škole studuje jazyky. On na oplátku zbožňuje ji. Jakmile však v osobním i profesním životě stane na pomyslném vrcholu, zažije nemilosrdný pád. Doslova. Lékařské vyšetření po jednom z mnoha jeho ‚nešikovných‘ škobrtnutí vyřkne drsnou diagnózu – neléčitelné postupné ochrnutí nervového systému, které do dvou let ukončí smrt,“ píše se v anotaci, jež takřka přesně odráží realitu. 

Poprvé se jeho choroba skutečně ohlásila obyčejným klopýtnutím. „Během třetího roku na Oxfordu jsem si všiml, že jsem stále nemotornější. Jednou nebo dvakrát jsem bez zjevného důvodu zakopl a spadl,“ vylíčil Hawking v jednom z pozdějších rozhovorů.

Komicky snadné

Jeho „pozemská“ cesta započala 8. ledna 1942 právě v Oxfordu. Milovníkům konspiračních teorií neušlo, že se tak stalo přesně 300 let od úmrtí slovutného italského astronoma Galilea Galileiho. Otec chtěl mít ze Stephena lékaře, 17letý mladík však kariéru na poli medicíny odmítl, neboť biologie se mu zdála příliš popisná a málo exaktní. Jeho vysněnou matematiku toho roku na Oxfordu neotevírali, a tak nakonec zvolil kompromis v podobě fyziky a chemie. A zatímco mezi spolužáky si okamžitě vysloužil pověst „podivína a outsidera“, kantoři z něj byli zřejmě nadšení, neboť výuku dle vlastních slov shledával „komicky snadnou“. Robert Berman se později nechal slyšet, že byl Hawking nejchytřejším studentem, jakého kdy vedl, a dokonce prý předčil většinu vyučujících. 

Třebaže studiu fyziky věnoval podle svých odhadů v průměru asi jen hodinu denně, závěrečné zkoušky zvládl Stephen na výbornou a mohl pokračovat doktorátem na Cambridgi, kde se právě otevíral obor kosmologie. Události z roku 1963, jež doslova obrátily jeho soukromý vesmír naruby, pak popsal slovy: „Naplno se nemoc projevila až v době, kdy jsem studoval na Cambridgi. Můj otec zaregistroval určité příznaky a poslal mě za rodinným lékařem. Ten mě okamžitě předal specialistům a krátce po jednadvacátých narozeninách už jsem mířil na testy do nemocnice. Když jsem zjistil, že mám motorickou nervovou poruchu, zažil jsem obrovský šok.“ 

V té době byl již zamilovaný do studentky jazyků Jane Wildeové. O dva roky mladší dívka prokázala mimořádnou odvahu, když se i přes nepřízeň osudu a nejistou budoucnost rozhodla přijmout jeho nabídku k sňatku. Svatba, kterou Hawking později označil za nejdůležitější životní událost, se konala v roce 1965. Ten měl být dle lékařských prognóz jeho posledním, nicméně pacient překonal všechny odhady. Kvalita života mu však razantně klesala: Jak se Stephenův zdravotní stav zhoršoval, začal chodit o holi. O tři roky později pak usedl na invalidní vozík a už z něj nevstal.

Svatý grál fyziky

Hawking postupně ztratil vládu nad pažemi, posléze nad nohama, a nakonec i nad hlasem. Jako člověk zvyklý řešit problémy se ovšem rozhodl s hendikepem bojovat. Nemoc mu paradoxně poskytla určitou výhodu: Přišel totiž na způsob, jak si řešení rovnic namísto psaní rukou vizualizovat, a získal tak na zkoumaný problém zcela nový náhled. Podle některých Hawkingových současníků stál dokonce uvedený přístup za jeho největšími objevy.

Ve stavu této takřka úplné paralýzy se zabýval například černými dírami, jež vznikají zhroucením obřích hvězd do tzv. singularity neboli do bodu, kde běžně známé fyzikální parametry nabývají nekonečných hodnot. Postupem času si přitom uvědomil, že by černé díry mohly nabízet cestu ke svatému grálu fyziky – k univerzální „teorii všeho“, jež by spojila obecnou teorii relativity s kvantovou mechanikou. Jeho pokusy o sjednocení daných konceptů pak přinesly překvapivý závěr: Černé díry coby objekty, z nichž nedokážou uniknout ani částice světla, by ve skutečnosti měly zářit.

Jev popsaný v roce 1974 dnes známe jako Hawkingovo záření (viz Tajemství černých děr) a pomohl svého objevitele vynést na piedestal. V pouhých 32 letech se stal Hawking členem britské Královské společnosti, coby jeden z nejmladších lidí, kteří se uvedené pocty dočkali. Jen o pět let později slavil další kariérní úspěch, když jej na Univerzitě v Cambridgi jmenovali lukasiánským profesorem matematiky. Zmíněný post přitom v minulosti zastával také proslulý Isaac Newton.

Hořká stránka slávy

Zatímco profesně stoupal Hawking doslova ke hvězdám, zdravotně mu život naopak uštědřoval jednu ránu za druhou. V roce 1985 dostal při návštěvě výzkumného centra CERN v Ženevě zápal plic a musel podstoupit operaci. Lékaři mu sice zachránili život, ale v důsledku chirurgického zákroku přišel o zbytky hlasu. Znovu tak musel experimentovat, aby srovnal krok s kolegy a mohl se věnovat své práci. S pomocí přátel si obstaral nejmodernější elektronický syntetizátor hlasu a díky němu začal opět mluvit. Přístroj z 80. let pak používal až do roku 2004, přestože již existovaly moderní náhrady: Údajně se totiž přímo zamiloval do tónu, který vydával.

Mezi první činnosti, do nichž se Hawking po „znovunalezení“ hlasu pustil, patřilo vyhledání asistenta pro sepsání nové knihy. Výsledkem se stal již zmíněný bestseller Stručná historie času, který fyzikovi mimo jiné pomohl finančně zajistit rodinu. Především z něj však učinil celebritu, jež v roce 1999 dosáhla i jednoho z pomyslných milníků popkulturní kariéry: Hawking se totiž objevil v legendárním kresleném seriálu Simpsonovi.

Manželské rošády

Úspěch však opět vystřídal neúspěch: Jeho manželství se rozpadlo. Jane neunesla proměnu dobře vypadajícího aktivního muže ve fyzickou trosku. Později toto bolestivé období popsal ve svých memoárech Hawkingův dobrý přítel, fyzik Leonard Mlodinow, který fungování rodiny detailně znal. Ačkoliv Jane zpočátku udržovala s manželem intimní vztah a narodily se jim celkem tři děti, jeho kostnatá postava ji začala odpuzovat do té míry, že sex nadobro skončil. Během dvou dekád se stala z manželky ošetřovatelkou, bez níž se Stephen nedokázal obejít. Ztrácela vlastní identitu, byla jen „Hawkingovou ženou“. Po operaci v roce 1985 se navíc ukázalo, že bude pacient potřebovat dohled 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. 

Jane takovou zátěž nezvládla a nechala ji na profesionálech. V kostele pak navázala vztah s vedoucím pěveckého sboru, manželovi o něm řekla a ten vše posvětil. Naprosto však netušila, že se i on zahleděl do někoho jiného – a sice do své energické a optimistické ošetřovatelky Elaine Masonové, která hluboce obdivovala jeho intelekt. Fyzik přitom očekával, že budou všichni žít pod jednou střechou jako velká rodina, což ovšem Jane neunesla a požádala o rozvod. Nakonec se Hawking s Elaine oženil, ale v roce 2006, po 11 letech, se i jeho druhé manželství rozpadlo. 

V panteonu vědy

V 67 letech odstoupil Hawking podle předpisů Cambridgeské univerzity z funkce lukasiánského profesora matematiky, nadále se však věnoval vědecké a publikační činnosti. Tou dobou již ovšem ztratil hybnost i v ruce, kterou dosud řídil invalidní vozík, a komunikovat mohl pouze pohybem lícních svalů, jimiž ovládal svůj syntetizátor řeči.

Stephen Hawking zemřel 14. března 2018 ve věku 76 let v Cambridgi na komplikace spojené s ALS. Zanechal po sobě odkaz v podobě brilantních teorií rozvíjejících Einsteinovy myšlenky, které jej uvedly do panteonu nejvýznamnějších fyziků všech dob. V listopadu 2018 se v britské aukční síni Christie’s dražilo 22 předmětů z jeho pozůstalosti, mezi nimi i kolečkové křeslo z 80. let, které zájemce koupil v přepočtu za 8,8 milionu korun, nebo strojopis Hawkingovy disertační práce, jehož přepočtená cena se vyšplhala na 17,4 milionu korun. 

Image

Čtěte také

Záhada Einsteinovy mysli: Čím byl géniův mozek unikátní?