Mnohaletý archeologický průzkum odborníků Univerzity Ateneo de Manila společně s mezinárodními experty odkryl napínavý příběh dávné migrace, technologických inovací a mořeplavectví, který se odehrál před více než 35 000 lety. Dějištěm tohoto příběhu byly Filipíny.

Ostrov Mindoro – stejně jako většina filipínských ostrovů kromě Palawanu – nebyl nikdy spojen s pevninskou jihovýchodní Asií ani ledovými mosty, ani pevninou. To znamená, že jeho první obyvatelé se sem museli dostat po moři. A právě tato geografická izolace mohla být podle vědců katalyzátorem technologického pokroku a adaptace na námořní prostředí.

Starověcí mořeplavci na izolovaném ostrově

Výzkumný tým v čele s Dr. Alfredem Pawlikem analyzoval bohatý soubor archeologických nálezů: lidské pozůstatky, zvířecí kosti, lastury a nástroje vyrobené z kamene, kosti i mořských mušlí. Tyto artefakty svědčí o tom, že už před více než 30 000 lety obyvatelé Mindora zvládli nejen přežití na ostrově, ale i aktivní lov v oceánu – včetně rybolovu dravých druhů jako jsou tuňákovití a žraloci.

Zvláštní pozornost si získal objev nástrojů vyrobených z mušlí. Takové nástroje – například dláta a sekery – pocházejí z období před 7 000 až 9 000 lety a vykazují silnou podobnost s nálezy z jiných částí ostrovní jihovýchodní Asie až po ostrov Manus v Papui Nové Guineji, více než 3 000 km daleko. Tyto paralely naznačují existenci rozsáhlé sítě námořních cest a kulturní výměny v dávných dobách.

Dalším významným objevem je hrob z ostrova Ilin, datovaný do období před 5 000 lety. Zesnulý byl pohřben ve fetální pozici a překryt vápencovými deskami. Tento způsob pohřbívání vědci identifikovali i v jiných částech jihovýchodní Asie. To podporuje myšlenku o sdílených sociálních a duchovních zvycích napříč rozsáhlým geografickým územím.

Mindoro jako křižovatka pradávných cest

Podle výzkumníků se na základě nálezů jeví Mindoro jako kulturně i technologicky vyspělá oblast, kde lidé už před tisíciletími cíleně využívali jak suchozemské, tak mořské zdroje. Výzkum tak naznačuje existenci pravěké mořské sítě, která spojovala filipínské ostrovy s jinými oblastmi tzv. Wallacey – rozsáhlého souostroví mezi pevninskou Asií a Austrálií.

Projekt, jehož závěry vědci zveřejnili v odborném časopisu Archaeological Research in Asia, tak významně přispívá k přepsání tradičního obrazu pravěkých migrací – Filipíny už nejsou jen „okrajovým územím“, ale naopak klíčovým uzlem dávných lidských cest a kulturního vývoje.

Image

Čtěte také

Nálezy z 3000 let starého vraku lodi Uluburun odhalují složitou obchodní síť

Už jeden z největších anglických romanopisců Charles Dickens ve svých knihách zmiňuje příběh ďábelského holiče. Ten prý utekl z galejí, aby se vrátil do Londýna a pomstil hrozné skutky, kterých se na něm dopustil vysoce postavený bohatý muž. Spisovatel ale dodával, že jde o pouhou i když slavnou pohádku. Jenže za každou povídačkou bývá i něco málo pravdy…

Jen vymyšlené?

Koláčky plněné masovou směsí patřily a patří ve Velké Británii k oblíbeným pochutinám. V době první tovární výroby se často vtipkovalo o jejich pochybné kvalitě. Děti se škádlily, že by nechutná náplň slaného pečiva mohla být klidně i z lidského masa. Jak na to přišly? 

Všechno to začalo uprostřed viktoriánské éry, když v roce 1846 začala v novinách vycházet na pokračovaní novela Šňůra perel. Brzy se stala senzací. Její romantický děj vyprávěl o záhadném zmizení poručíka Thornhilla. Ten byl spatřen, jak vchází do holičství pana Sweeneyho Todda na ulici Fleet – a pak už ho nikdo nikdy neviděl. V té době měl u sebe perlový náhrdelník pro svou vyvolenou Johannu. Všichni žili v přesvědčení, že se mladý snoubenec ztratil v bouři na moři. Johanna měla ale podezření, že je všechno trochu jinak. Proto se převlékla do mužských šatů a vyrazila pátrat.  

Nelehká živnost 

Vyzvídala i v holičském krámku, kde zrovna hledali výpomoc. Kluka, co tam zametal, totiž odvezli do ústavu pro choromyslné. Podivné... Johanna neváhala a nechala se najmout. A brzy odhalila děsivé praktiky. Holič totiž zásoboval obchůdek paní Lovettové… masem! Přivolaní strážníci našli v kostele Svatého Dunstana sklad mrtvol. A v kryptě objevili i zmizelého Marka, který musel za krvežíznivou dvojici dělat špinavou práci: mlel maso a pekl koláčky. Sweeney v hysterii zabil paní Lovettovou, sám byl ale zatčen, souzen a následně oběšen. A Johanna se svým milým slavila svatbu. Romantické…

Vraždící kapsářka 

Zda románový Sweeney Todd skutečně existoval, není potvrzeno ani vyvráceno. Historie však zná příběh, který se legendě velmi podobá. V roce 1879 si výstřední vdova jménem Julie Martha Thomasová najala novou hospodyni. Žádná ze zaměstnankyň u ní dlouho nevydržela a Julie odmítala dělat domácí práce, to považovala pod svou úroveň. Kate Websterovou proto přijala bez pohovoru. Jenže tak do svého domu pustila ženu nevalné pověsti, chudou zlodějku, která za okrádání lidí šla do vězení už ve svých patnácti letech. 

Kate se narodila v Irsku, později ale odjela za vidinou lepšího výdělku do Londýna. Mezi tamními zlodějíčky potkala pana Stronga. Vypadalo to na šťastný konec, kdyby ji její drahý neopustil pár týdnů před porodem. Z Kate se tak stala chudá lůza, nicka. Jako špatně placená uklízečka kradla u svých zaměstnavatelů, žádné místo si dlouho neudržela a své zoufalství utápěla v laciné kořalce.

Mrtvola bez hlavy

Websterová se svou zaměstnavatelkou nevycházela. Hádaly se. Netrvalo dlouho a paní Thomasová zjistila, že jí doma mizejí věci. S hospodyní chtěla okamžitě skoncovat, pak se ale nechala přemluvit, aby Kate ještě zaplatila víkend. „Jen kvůli tomu malému dítěti!“ tvrdila.

V neděli se vdova v kostele svěřila svým známým, že ten večer u ní její služebná pracuje naposledy. A pak už protivnou dámu nikdo nikdy neviděl. Websterová ji v hádce shodila ze schodů, a pak uškrtila. To byla ta jednodušší část – složitější se ukázalo, kam s mrtvým tělem. Kate ho nařezala, a aby nezačalo smrdět, vařila svou paní po kouskách několik dní. Kromě hlavy a jedné nohy se veškeré maso následně vešlo do dřevěné krabice, kterou za pomoci nic netušícího souseda hodila do Temže. Policie sice obsah truhly našla, ale nebylo jak identifikovat mrtvolu. Chyběla jí přece hlava!

Zabila jsem ji

Mezitím se Kate oblékala do ukradených krásných šatů a postupně prodávala vdovin majetek. Zpeněžit se snažila i vyvařený tuk z mrtvoly. Jenže blízká restaurace o něj neměla zájem. Tak ho vražedkyně rozdala mezi místní, věčně hladové hochy a chudé mladé muže.

V tu dobu si už ale sousedé dali věci dohromady, a i když Websterová utekla do Irska, byla dopadena. Ještě před popravou vše přiznala – až na to, kam schovala hlavu své zaměstnavatelky. Až v roce 2010 našel přírodovědec David Attenborough během výkopových prací na zahradě proraženou lebku bez zubů, která byla posléze identifikována jako chybějící hlava vdovy Thomasové…

Image

Čtěte také

Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

Chemicky pekuliární hvězdy se od těch normálních liší především jiným chemickým složením na povrchu a v nitru, které má naprosto běžnou skladbu. Jak lze něco podobného vysvětlit?

Na chemicky pekuliárních hvězdách je nejpodivnější, že se na jejich povrchu neděje nic, respektive skoro nic. Jde o absolutně nejklidnější hvězdy, které známe – vypadá to u nich jako v království Šípkové Růženky. Jejich povrchová teplota se pohybuje od sedmi do dvaceti tisíc kelvinů, rotují dost pomalu a na jejich povrchu nacházíme velmi silné globální magnetické pole, vmražené do dobře vodivého plazmatu, takže s ním tvoří neoddělitelný celek.

Tajemství pod povrchem

Použil jste pro zmíněné vesmírné objekty spoustu příměrů, od „zmalovaných děvčat“ po „hvězdy s maskou klauna“. A navíc v nich figurovala i vaše babička. Můžete to čtenářům vysvětlit?

Začnu od té babičky… V zadním pokoji svého bytu měla dvě rozměrné skříně se strašidelnou kaštanovou dýhou, které před námi – svými vnuky – vždy pečlivě zamykala. Vlastně je otevírala, jen když k ní přišel zákazník, nebo spíš zákaznice. Babička totiž vedla půjčovnu kostýmů a masek na maškarní plesy, které byly v době mého útlého mládí velice populární. Mně se nejvíc líbily obličejové masky, jež z člověka vmžiku udělaly něco či někoho jiného. No a chemicky pekuliární hvězdy, které dnes tvoří hlavní předmět mého astrofyzikálního zájmu, představují v podstatě normální hvězdy, jež si nasazují takovou neprůhlednou masku a po mnoho desítek let ji neodloží.

Takže jde vlastně o jakési maskované klauny oblohy?

Ano. Trošku si s námi hrají na schovávanou. V jejich podpovrchových vrstvách se dostávají ke slovu velmi pomalé procesy zářivé difuze a gravitačního usazování, při nichž jsou některé chemické prvky vynášeny na povrch, zatímco jiné naopak klesají dolů. Na povrchu pak nacházíme rozsáhlé oblasti, kde se vyskytuje až stokrát víc železa nebo chromu než třeba na Slunci. A někde například úplně chybí helium, které jinak představuje druhý nejčastější prvek ve hvězdách. Nejsympatičtější jsou mi chemicky pekuliární hvězdy se skvrnami europia, praseodymu či rtuti.

Vtipně je přirovnáváte i ke „zmalovaným děvčatům“. Podařilo se už dostatečně prokázat, co se skrývá pod jejich svérázným make-upem?

Nahlédnutí pod zmíněnou masku odhalí, že se uvnitř nacházejí zcela běžné hvězdy, které zvolna spalují vodík na helium a vyvíjejí se podle standardních pravidel, bez ohledu na to, co se děje na jejich povrchu. Jinak nejsou až tak vzácné – na obloze jsou mezi hvězdami zastoupeny asi pěti procenty.

Lze pod jejich slupku nějakým způsobem alespoň trošičku nahlédnout?

Přímo to nejde, neboť jsou velice žhavé, a navíc neprůhledné. Nicméně i jednoduché výpočty ukážou, jak by vypadaly hvězdy, které by měly totéž chemické složení na povrchu i uvnitř. Jejich velikost a teplota by se viditelně lišily od toho, co pozorujeme. A podle pozorování jde vlastně pouze o tuctové hvězdy, kterých se ve vesmíru vyskytuje bezpočet.

Jak bychom si mohli představit povrch chemicky pekuliární hvězdy?

Doslova září barvami, přestože lomenými. Jak se zmíněné hvězdy pozvolna otáčejí, nastavují nám stále jinou část své masky klauna. Pozorujeme tudíž opakující se změny spektra, ale i barvy světla a podélné složky magnetické indukce globálního magnetického pole. Sledováním všech popsaných změn po desítky let lze měřit dobu rotace vnějších vrstev hvězdy s přesností na zlomky sekundy. A zde nám chemicky pekuliární hvězdy připravily další překvapení: Periody jejich rotace se mění, některé z nich se roztáčejí, jiné naopak brzdí, další to střídají. Zjevně však nepozorujeme změny rotace hvězdy samotné, ale jen tenoučké slupky tuhého make-upu, který ji obepíná a klouže po jejím vnitřku.

Jsou všechny pekuliární hvězdy stejné, nebo mezi nimi panují určité rozdíly? 

Především bych poznamenal, že jejich škatulkování znamená velice nevděčnou úlohu – jednoduše proto, že každá je úplně jiná, každá je v detailech něčím originální, nezaměnitelná. Jinak ovšem v zásadě platí, že jejich vlastnosti do značné míry určuje povrchová teplota. Tak například hvězdy s nadbytkem helia nalezneme pouze v úzkém intervalu teplot od 22 do 24 tisíc kelvinů, zatímco ty s přebytkem europia patří mezi nejchladnější. Pekuliaritu navíc zesiluje globální magnetické pole, které však pozorujeme u zmíněných hvězd všech váhových kategorií.

První roky na hvězdárně

Už víme, že vám hvězdy vířily v hlavě od dětství – dokonce i při prohledávání babiččiných skříní. Ovlivnila vás rovněž brněnská hvězdárna, kam jste to měl dvanáct minut ostré chůze?

Počátek mého zájmu o hvězdy, hvězdné soustavy, galaxie a kosmologii spadá až do roku 1959, a zásluhu na tom nesl také můj kamarád a jmenovec Zdeněk Pokorný. Vesmír jsme si mezi sebou spravedlivě rozdělili: On si „uzmul“ Zemi, Měsíc, všechny planety naší soustavy i Slunce a mně „zůstal“ celý zbytek kosmu a také meziplanetární smetí, meteoroidy, komety, planetky a meteory.

Prapůvodně jsem ovšem chtěl být stěhovákem. Ta profese se mi moc líbila, především jak tahali velké a těžké kusy nábytku do horních pater. Snad v tom bylo i trošku známého z domova, protože tatínek montoval výtahy, takže se vlastně také hodně naběhal po schodech, když tam ten výtah ještě nebyl. Dodnes proto nemám problém s přemísťováním velkých kusů nábytku, jen už na sebe přece jen musím být opatrnější.

Naštěstí jste se stěhovákem nestal a volné pole vašeho zájmu mohl opanovat vesmír. Pak tedy přišel astronom?

Ano, šlo o jedno z povolání, o kterém jsem do budoucna uvažoval – mimo jiné proto, že se mým druhým domovem brzy stala již zmiňovaná hvězdárna na Kraví hoře, takže jsem dobře věděl, co to obnáší. Ale nejvíc jsem se chtěl stát učitelem, ideálně fyziky a matematiky. V záloze jsem přitom měl i kariéru klarinetisty: Od roku 1966 jsem byl totiž prvním klarinetistou Symfonického orchestru ZK železničářů, s nímž jsem absolvoval pětadvacet sezon jako hráč Luhačovického lázeňského orchestru, a hře na klarinet se intenzivně věnuju dodnes.

A věděl jste již tehdy o existenci chemicky pekuliárních hvězd, které se vám v budoucnu staly profesním osudem?

Onehdy jsem si prohlížel své zápisky z četby astronomické literatury z roku 1962 a tam jsem našel první zmínku o hvězdách spektrálního typu A se silným magnetickým polem – tedy o těch chemicky pekuliárních, umně se skrývajících před očima všetečných astronomů. Je tedy zřejmé, že jsem o nich věděl už od svých patnácti let, a již tenkrát jsem o nich přečetl všechno, co mi přišlo pod ruku.

Říká se, že astronomové představují skupinu nadšenců, která dokáže vytvořit doslova štít proti problémům okolního světa. Stala se pro vás hvězdárna v Brně takovou „bublinou“, kam špatné zprávy tolik nemohou a kde panuje především radost z poznání?

Skutečně jsem už od svých dvanácti let žil v okruhu nesmírně vzdělaných a cílevědomých mladých spolupracovníků brněnské hvězdárny, mezi nimiž jsem trávil většinu volného času. Tam se také zformoval můj názor na svět i má politická orientace. Na Kraví hoře jsme poslouchali Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky a kolovaly mezi námi opisy děl zakázaných autorů. Do roku 1975 tam nebyl jediný člen komunistické strany. Navíc jsem díky svému zaujetí pro astronomii nijak zvlášť složitě neprožíval pubertu – měl jsem totiž úplně jiné, doslova vesmírné starosti. Pouto mezi mladými spolupracovníky brněnské hvězdárny přitom nezaniklo ani po letech. Pravidelně se setkáváme a podnikáme výlety po okolí Brna, jež zpravidla končí v některé z bezpočtu útulných hospůdek.

Dalekohled vlastní výroby

Na Kraví hoře jste v dalekohledu poprvé pozoroval Arendovu–Rolandovu kometu. Kolik vám tehdy bylo let a jak na vás zmíněný zážitek zapůsobil?

Bylo to v roce 1956, kdy jsem měl devět let, a zmiňovaná nádherná kometa měla dva úžasné chvosty. Na hvězdárně jsem si ji prohlížel čočkovým dalekohledem firmy Zeiss o průměru patnácti centimetrů, který je stále v provozu, i když se nyní nachází jinde – pod odsuvnou střechou planetária. Velmi mě tehdy zaujal rovněž demonstrátor Jiří Vagera, jenž zajímavě povídal o kometě i o Jupiteru. Bylo mi jasné, že až vyrostu, budu taky demonstrovat. Až později jsem se dozvěděl, že to byl o deset let starší student všeobecné genetiky, kterou pak coby docent učil na Přírodovědecké fakultě Palackého univerzity v Olomouci. Pohled na kometu byl zajímavý a vzácný, protože na něj tehdy čekalo mnoho desítek zájemců.

A protože jste se nechtěl tlačit ve frontě, vyrobil jste si vlastní dalekohled, že?

Přesně tak. V roce 1959 jsem si s tatínkovou pomocí vyrobil dalekohled i s azimutální montáží s tubusem z lešenářské trubky. Objektiv tvořila brýlová čočka o mohutnosti jedné dioptrie a okulár jsem použil z vlastního mikroskopu. Svůj osobní dalekohled jsem nejprve namířil na Saturn a ke svému překvapení jsem spatřil nejen kotouček planety, ale i její opěvované prstence. Nadšením jsem byl úplně bez sebe a nemohl jsem se toho pohledu nabažit.

Snůška zlatých vajec

Jak jste se tedy nakonec profesně dostal k chemicky pekuliárním hvězdám? 

Natrvalo jsem se k nim vrátil v roce 1973, kdy jsem nastoupil vědeckou aspiranturu na Astronomickém ústavu ČSAV. S mým školitelem doktorem Jiřím Grygarem jsme přemýšleli, která z proměnných hvězd by se měla stát hlavním předmětem mé kandidátské disertační práce. Z trojice, kterou mi tehdy navrhl, mě nejvíc oslovila chemicky pekuliární hvězda šesté velikosti ve Velké medvědici s označením HR 5153 neboli HD 119213. V roce 1975, kdy jsem určil periodu jejích světelných změn, a tudíž i periodu její rotace, byla oficiálně překřtěna.

Od té doby se o ní tedy hovořilo jako o CQ Ursae Majoris alias CQ UMa a stala se pro vás hvězdou na celý život…

Skutečně ano. Svou kandidátskou práci o rozsahu sto padesáti stran s názvem „Studium chemicky pekuliární hvězdy CQ UMa“ jsem úspěšně obhájil v roce 1980 a stal jsem se kandidátem věd neboli CSc., což představovalo jakousi obdobu dnešního titulu Ph.D. Očekávané magnetické pole hvězdy jsme pak objevili na základě spektropolarimetrických pozorování uskutečněných pomocí tehdejšího největšího dalekohledu světa o průměru šesti metrů na severním Kavkazu.

Poté přišla další magnetická chemicky pekuliární „kráska“, HD 37776. Vy ji přirovnáváte ke slepici snášející zlatá vejce – kolik jich nakonec bylo?

Řekl bych, že nejméně tři, přičemž snůška začala v roce 2007: Tehdy jsme s kolegou Jiřím Krtičkou a dalšími spoluautory publikovali článek, jenž vysvětloval sledované světelné změny heliové hvězdy HD 37776 alias V901 Ori coby důsledek nestejnoměrného rozložení chemických prvků po jejím povrchu. Zmíněná práce se opírala o spektroskopické a fotometrické pozorování hvězdy v celém rozsahu elektromagnetického spektra a ukázali jsme v ní, že v oblastech nadbytku některých prvků – zejména křemíku – sledujeme v krátkovlnném oboru úbytek záření, zatímco ve viditelné oblasti naopak jeho přebytek oproti normálu.

Zjistili jsme, že příčina popsaného chování V901 Ori tkví v tom, že má křemík v ultrafialovém světle velmi silné spektrální čáry a pásy, které pohlcují záření. Jeho energie pak nahřívá atmosféru, což se následně projeví zesílením světla v dlouhovlnné oblasti. Zmíněný mechanismus dokáže vysvětlit světelné změny u naprosté většiny chemicky pekuliárních hvězd. A článek byl po zásluze „odměněn“ 71 citačními body, stejně jako další práce, publikovaná o rok později rovněž v Astronomy and Astrophysics.

V uvedeném článku jste také poprvé představil univerzální metodu fenomenologického modelování periodicky proměnných hvězd. Jak vašemu výzkumu pomohla?

S úspěchem jsme ji aplikovali nejen na chemicky pekuliární hvězdy. Nicméně v článku samotném se díky ní podařilo prokázat, že se rotace HD 37776 velmi silně brzdí, přičemž zmíněný jev v té době vůbec nikdo nečekal.

Stínový ředitel

Vraťme se ještě k brněnské hvězdárně, jejímž ředitelem jste se stal v roce 1977. Jaké to bylo, řídit pověstnou a vámi tolik milovanou instituci?

Velmi brzy po nástupu na hvězdárnu jsem se stal vedoucím odborného oddělení a poté i zástupcem ředitele profesora Otty Obůrky. Jenže poté, co ho vyškrtli z KSČ, nesměl již zmíněný post zastávat a z hvězdárny odešel. Já jsem se pak stal jejím vedoucím – tedy nikoliv statutárním ředitelem, protože k tomu bych musel být členem strany. Také mi to nabídli, s poukazem na můj dělnický původ, což tehdy znamenalo výhodu v ceně zlata. Striktně jsem však odmítl, takže mě ve vedení promptně nahradil straník Josef Kohout, ponechal mě ovšem ve funkci svého zástupce a v podstatě faktického ředitele.

Hvězdárnu jste vedl i po sametové revoluci a postupně jste z ní vytvořil významné osvětové a odborné astronomické zařízení. Jakou zkušenost to pro vás znamenalo? 

Po převratu jsem vyhrál konkurz na ředitele a řadu let jsem pak hvězdárnu vedl. Ekonomické poměry byly zpočátku mého ředitelování dost svízelné, plat ředitele odvisel od počtu zaměstnanců, a já jsem tak bral méně než moji podřízení. Popsané problémy se však postupně „setřepaly“, dvakrát po sobě jsem úspěšně prošel vypsaným konkurzem a zajistil jsem si tím ředitelskou funkci až do důchodu – načež jsem shledal, že je načase se věnovat tomu, po čem jsem celý život toužil, a sice vědě a vý­uce studentů astrofyziky na Masarykově univerzitě. Podařilo se mi tam založit nový studijní obor a nyní na škole jako profesor s potěšením učím.

Intenzivně se věnujete také popularizaci astronomie. Vás omámila už v dětství: Myslíte si, že i dnes mají lidé o astronomii a o vědu obecně zájem?

Popularizace hraje pro astronomii, potažmo pro vědu životně důležitou roli, protože pokud o ni běžní lidé nebudou mít dobré mínění, přestanou ji podporovat a vývoj se zastaví. Popularizaci astronomie se věnuju nepřetržitě od svých třinácti let, vedu přednášky pro nejrůznější okruhy posluchačů, od dětských táborů po studenty univerzit třetího věku nebo členy Astronomické společnosti. Pracuju pro televizi: Populární jsou mé „kraťásky“ pro pořad Meteor na Českém rozhlase 2, pro Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem či Rozhovory o vesmíru. Píšu populárně-naučné knihy i články. Proto vím, že také běžní lidé mají o astronomii zájem a že pro ně představuje důležitou vědu, která si podporu zaslouží.

Prof. RNDr. Zdeněk Mikulášek, CSc. (*1947)

Od roku 1998 působí na Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně, kde přednáší o fyzice hvězd a hvězdných soustav, výzkumu proměnných hvězd a didaktice astronomie. Zaměřuje se na chemicky pekuliární hvězdy a zákrytové i nezákrytové dvojhvězdy, přičemž vyvinul univerzální metodu zpracování časových řad pozorování, založenou na fenomenologickém modelování periodicky proměnných objektů. Je autorem i spoluautorem dvou stovek prací, s více než 1 500 citací.

V letech 1972–2001 působil na brněnské hvězdárně, z toho jedenáct let jako její ředitel. Zabývá se též popularizací a jeho přednášky i knihy se vyznačují neobvyklým pohledem na astrofyziku a přírodní vědy vůbec. Je laureátem Ceny Františka Nušla, nejvyššího ocenění ČAS. Od osmnácti let veřejně vystupuje jako klarinetista a vede Komorní dechovou harmonii Brno – desetičlenný soubor provozující klasickou hudbu od renesance po současnost, který před třiceti lety založil.

Image

Čtěte také

Cesta do hlubin hvězdokup: Rozhovor s astrofyzikem z Astronomického ústavu Akademie věd

V poslední době se těší velké oblibě takzvaná rodinná genealogie, kdy badatelé procházejí matriky, aby vystopovali své předky a mohli si sestavit rodokmen. Dokonce existují i specializovaní genealogové, kteří takové dokumenty za patřičný obnos připraví. Ti největší šťastlivci se pak mohou pyšnit tím, že znají své příbuzné třeba až do 16. století. 

I po úspěšném sestavení rodokmenu však zůstává často tajemstvím, co konkrétně naši předkové prožili. Navíc se stává, že badatel narazí na předčasné úmrtí, jehož příčinu je třeba osvětlit. K tomu často docházelo i v období první světové války.

Podklady pro náročnou práci

Historický C. k. Řadový pěší pluk č. 18, z.s., se již po několik let snaží pomoci badatelům při získávání takových informací. Během práce na operačních dějinách IR 18 za první světové války členové spolku oskenovali kompletní jmenné seznamy ztrát (namentliche Verlustlisten) tohoto pluku z let 1914–1917 (uloženy ve vídeňském Kriegsarchivu). Celkem jde o 14 669 záznamů jmen konkrétních vojáků. Díky pilné práci Natálie Hanákové se podařilo převést základní data do elektronické podoby, v níž tak práci badatelům usnadní fulltextové vyhledávání.

Soupis ztrát sestavovala každá jednotka vždy krátce po boji. Známé jsou též tištěné jmenné seznamy ztrát, které vycházely právě na základě těchto dokumentů pocházejících přímo od polních jednotek. Ty bývaly uspořádané po jednotlivých setninách a obsahují údaje o všech vojácích, kteří představovali bojové ztráty: padlí, ranění, zajatí a nezvěstní. 

Tyto prameny tak bohužel nezahrnují příslušníky jednotky, kteří zemřeli na nemoci. Jejich jména je nicméně možné dohledávat společně s padlými v matrikách zemřelých každého pluku. Ty pro období první světové  války nedávno digitalizoval Vojenský ústřední archiv ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem (dostupné na kramerius.army.cz).

Jmenné seznamy ztrát bývají kompletní a velmi podrobné. U každého jednotlivého vojáka je zpravidla uvedeno jméno a příjmení, hodnost, ročník narození a místo pobytu (dle domovského práva). Důležitý je také údaj, zda se jedná o padlého, zajatého, raněného nebo nezvěstného, a den a místo, kde k jeho ztrátě došlo. Matriky zemřelých navíc obsahují i příčinu smrti, místo pohřbu, a dokonce jméno pohřbívajícího polního kuráta a svědků.

Jednotlivci a instituce

Členové spolku od roku 2015 nabízejí tazatelům z řad široké veřejnosti pomoc, ať už při dohledávání osudů vojáků jako takových, nebo případně při dohledávání bližších údajů o předcích již nalezených. Lidem pak sdělují, zda jejich příbuzný vůbec u IR 18 sloužil, že utrpěl zranění nebo se stal nezvěstným v té či oné bitvě. Často ale kladou dotazy i tací, kteří již v pramenech hledali a zjistili, že jejich předek například padl v konkrétní den. Dobrovolníci se pak snaží pomoci i takovým tazatelům a pokoušejí se zjistit, kde k tomu došlo a o jakou vojenskou operaci šlo. 

Občas přicházejí s žádostí o pomoc i obce či instituce. Například v roce 2018 poskytli badatelé odpověď na dotaz týkající se hned šesti padlých z obce Trnov na Rychnovsku. Členové spolku se tam poté účastnili i slavnostního odhalení rekonstruovaného památníku občanům této vesnice, kteří se nevrátili z války. Součástí programu byla i přednáška seznamující místní s dohledanými informacemi. Československá obec legionářská po zodpovězení jednoho svého dotazu vyslovila spolku uznání, že kvalita dohledávaných informací je nevídaná a předčí i leckterou odbornou organizaci. 

Tazatelé, kteří již sami získali určité informace o dohledávaných předcích, se navíc se spolkem často ochotně dělí  o výsledky vlastního bádání – zejména v podobě dochovaných fotografií či jiných dokumentů. Pomalu, ale jistě tak vzniká velmi zajímavý a poměrně bohatý materiál, jenž může být jednoho dne přetvořen do knihy pojednávající o osudech konkrétních vojáků IR 18 včetně dobových snímků a jiných zajímavých pramenů osobní povahy.

Čižinský a Doubrava

Typickým příkladem zodpovězeného dotazu je svobodník Josef Čižinský. Pravnuk tohoto vojáka poskytl badatelům současně s dotazem také několik fotografií i s popisem. Věděl, že jeho předek válku přežil, zajímaly ho však bližší informace o jeho působení v letech 1914–1918. Tazatel se domníval, že šlo o příslušníka pěšího pluku č. 18, protože našel dopisy, které dotyčnému psaly jeho sestry a jsou adresované právě tomuto regimentu. Na jedné z fotografií bylo uvedeno, že Josef Čižinský utrpěl průstřel ruky. Badatelé jej ztotožnili podle roku a místa narození, aby následně potvrdili, že se skutečně jednalo o vojáka IR 18. Dále zjistili, že Čižinského coby příslušníka 12. polní setniny ranili v bitvě u Komarówa 29. srpna 1914.

Dalším typickým příkladem dohledaného vojáka, tentokrát padlého, je pak vojín František Doubrava. Informace o této osobě si chtěl doplnit jeho pravnuk, který si sám již dříve zjistil datum úmrtí z matriky zemřelých IR 18. Přál si však vypátrat více o okolnostech, za nichž přišel Doubrava o život. Badatelé jej našli na jmenném seznamu ztrát, ale zaskočilo je, že je v něm evidován pouze jako raněný. Došlo k tomu 2. listopadu 1917 v době, kdy sloužil jako příslušník detašovaného II. praporu na italské frontě. V příslušném dokumentu se  dokonce nacházel natolik podrobný záznam, že prozradil i charakter zranění: střela do břicha. Dotyčný voják je nakonec nepřežil a na jeho následky zemřel o den později, což už jmenný seznam ztrát nezohledňoval, přestože byl vyhotoven až 15. listopadu. 

Další podrobnosti

Pátrání po detailech tragického osudu Františka Doubravy nakonec odhalilo, že v pramenu je uvedeno „Einquartierung in St. Pietro“ (ubytování v San Pietro). Jedná se o vesnici na březích řeky Tagliamento, na kterou narazila vojska Centrálních mocností při svém postupu do italského vnitrozemí po úspěšném průlomu u Caporetta. Druhý prapor IR 18 překročil Tagliamento 3. listopadu 1917. Na základě těchto okolností lze detaily Doubravova zranění interpretovat následujícím způsobem: 

Je pravděpodobné, že když se II. prapor blížil o den dříve k řece, byl František Doubrava odeslán jako předvoj do obce San Pietro, kde měl spolu s dalšími „kvartýrmachry“ obhlédnout možnosti ubytování praporu. Tam však zřejmě narazili na odpor ustupujících Italů, kteří vesnici ještě zcela nevyklidili, během čehož Doubrava utrpěl smrtelné zranění. K vlastnímu přechodu Tagliamenta zbytkem jednotky došlo až poté v době, kdy postřelený voják umíral v lazaretu. 

Na příslušném jmenném seznamu ztrát navíc figuruje jako jediný voják své setniny, který byl onoho dne raněn. Další záznamy se vztahují až k 10. listopadu. František Doubrava nalezl poslední odpočinek na vojenském hřbitově u města Palmanova jižně od Udine. V době úmrtí mu bylo 34 let.

Do hrobu? Raději do legií!

Dohledávání předků občas vede i ke zjištění kuriozit. Takto například badatelé dohledali příslušníka pěšího pluku č. 18, jehož rakousko-uherská armáda mylně považovala za padlého. Muž jménem Antonín Matejsek nejenže válku přežil, ale vstoupil dokonce do čs. legií v Rusku! Tazatel poskytl historikům dokonce oznámení náhradního praporu IR 18 o jeho úmrtí, které ještě v době konfliktu úřady zaslaly Matejskově otci. Píše se v něm, že 10. září 1914 „nalezl hrdinnou smrt“ v „bitvě u Veresznice“ v Haliči (správně Wereszyce na Ukrajině). Ve skutečnosti ale Matejsek skončil v ruském zajetí – jak vyplývá z databáze legionářů. 

U vojáků, jejichž záznam se podaří dohledat, posílá spolek jako odpověď dopis, v němž vylíčí zjištěné informace, a dále kopii příslušné strany jmenného seznamu ztrát nebo záznamu v matrice zemřelých. Tímto způsobem se již podařilo dohledat řádově desítky osudů konkrétních příslušníků pěšího pluku č. 18. V současné době je ale dohledávání informací utlumeno, neboť je časově velice náročné a badatelé se mu věnují výhradně ve volném čase. Tato činnost vyžaduje navíc kromě času i znalost němčiny a písma kurent, jímž bývají zmiňované prameny psány. 

Image

Čtěte také

Další smrt v mrtvé zemi: Příběh prvoválečné fotografie z bitvy u Verdunu

Jeho jméno nese vídeňská ulice, rakouská filmová cena, na jeho počest se jezdí závody a stal se také inspirací pro knihu Adolfa Branalda Dědeček automobil. Co vše Alexander Joseph Kolowrat-Krakowský prožil? Do rodiny hraběte Leopolda Filipa Kolowrata-Krakowského a jeho manželky baronky Nadine Huppmann-Valbela se narodil jako nejstarší syn 29. ledna 1886. Tehdy se nosila úctyhodná a patřičně dlouhá křestní jména, chlapci však nejčastěji říkali Saša. Rodiče pobývali za oceánem, neboť z monarchie doslova utekli. Otec měl totiž za sebou neblahou příhodu, kdy při pistolovém duelu zastřelil svého soupeře. 

Do země se vrátili, až když byl malému Sašovi rok a otec dostal od císaře milost. Zároveň rodina uspěla v dlouhém soudním sporu a získala zpět panství v Týnci u Klatov. Panství se zámkem, včetně velkostatků, bylo ale dlouhodobě pronajato a nájemce se odmítal vystěhovat. Mladý hrabě s rodiči tak žil na místní faře až do svých pěti let a vyrůstal mezi českými dětmi. Vychodil tady i obecnou školu. Poté odešel na studia. Nejprve strávil rok na gymnáziu ve Stříbře, pak už následovalo prestižní vídeňské gymnázium Theresianum, kde ve svých osmnácti letech také odmaturoval. 

Láska k rychlým kolům 

První motocykl značky Laurin Klement dostal Saša k maturitě od svého otce a na něm také absolvoval svůj první závod Praha–Písek. V závodění pokračoval, ale pod pseudonymy, protože otce příliš jeho závodnická záliba nenadchla. Měl pro něj jiné plány: studium na vysoké škole, na katolické univerzitě v belgické Lovani. Po třech letech tamního studia strávil Saša rok jako dobrovolník u dragounského pluku prince Evžena Savojského. V té době také propukla jeho velká láska ke čtyřem kolům. Jedno auto dostal od svého otce ke dvacátým narozeninám. Také jeho otec byl nadšenec do automobilového světa: držel členství v Rakouském automobilovém klubu, posléze fungoval i jako jeho činovník a také jeden z organizátorů mezinárodní automobilové výstavy ve Vídni. 

Saša nezůstal jen u pouhého okouzlení. Chtěl závodit! Začal tvrdě trénovat, někdy i tajně – aby otec nevěděl. A startoval pod pseudonymem. Šel si umanutě za svým! Když ho poslali do Švýcarska studovat chov dobytka, otcem vybraný společník místo něj posílal domů předem připravené pohlednice. Zjevně mladého pána v jeho zápalu podporoval. Až když Sašův otec uviděl v novinách fotografii svého syna coby vítěze závodu do vrchu Gailon – a to s rekordním časem – s jeho nebezpečnou zálibou se konečně smířil. Další závody na sebe nenechaly dlouho čekat. Saša se stal také propagačním jezdcem slavné automobilky Laurin Klement. Zúčastnil se desítek automobilových soutěží a sbíral jednu cenu za druhou. Platil za hvězdného závodníka. To ale nebyla jeho jediná láska. 

Stěhování do Vídně

Už za Sašových vídeňských studií se film dral pomalu, ale jistě vpřed. Dokonce i velmi konzervativní císař František Josef se údajně velmi bavil při návštěvě kinematografu a neodmítal pořizovat filmové záběry císařské rodiny. Saša znal také dobře výrobu fotografií díky svému kolegovi z armády: fotografovi Oskaru Berkovi. 

Ale až při jedné ze svých cest se mladý hrabě seznámil v Paříži s výrobou filmů. Byl nadšen, a když po smrti svého otce v roce 1910 získal dědictví, založil na svých statcích v Přimdě na Tachovsku profesionální filmovou dílnu a posléze firmu Sascha-Filmfabrik. Ještě téhož roku pořídila první profesionálně natočený rakouský dokument o těžbě rudy ve štýrském Erzbergu. Podařil se mu i hotový trhák. Natočil svatbu arcivévody Karla se Zitou Bourbonskou, která se konala 21. října 1911 ve Schwarzau. Záznam této velké události je zároveň jeden z prvních filmů věnovaných císařské rodině. Ale neprodukoval jen dokumenty. Zajímal ho také hraný film. A vyzkoušel si i pozici režiséra. 

Byla to velká rána, když se na zámku ve Velkých Dvorcích – kde se filmy vyráběly, vznítily extrémně hořlavé nitroceluloidy. Uspíšilo to Kolowratovo rozhodnutí, aby přestěhoval své filmové podnikání do Vídně. Zároveň si uvědomoval, že tím získá výhodu i pro distribuci filmů. V té době totiž vstoupil v platnost zákon, který upravoval provozování biografů na území monarchie. Společně s podnikáním přestěhoval Saša do Vídně i svou domácnost. Nadále ale jezdil mezi Vídní a českými zeměmi – jak do Prahy, tak na svá dvě panství v Košátkách a Velkých Dvorcích. Jeho firmě se rozhodně dařilo. Spolu s kolegou Grossem uvedli do kin film Kaiser Joseph II., poté hraný film Milionový strýček. 

Hned na počátku Velké války zřídilo Vrchní velení armády ve Vídni svůj válečný tiskový stan, pod který spadala i filmová propaganda. Oslovovali soukromé producenty, aby pro ně vyráběli filmy na zakázku. V srpnu 1914 získala smlouvu také společnost Sascha-Filmfabrik. Věnovala se válečným týdeníkům a sám Kolowrat se roku 1915 stal dokonce vedoucím filmového oddělení válečného štábu. 

První ateliér 

Jakkoli ironicky to zní, válka Sašovi přála. Získal nové možnosti. Roku 1916 koupil v Německu starý letištní hangár. Přivezl ho na vídeňské předměstí Simmering, nechal stavebně upravit a prosklít. Vznikl tak první plně profesionální filmový ateliér na území Rakousko-Uherska! Seznámil se také se zakladatelem německého filmu Oskarem Messterem. Založili dohromady společnost Sascha-Messter Film a o dva roky později pak fúzovali s dalšími filmovými společnostmi. Získali tak sítě biografů ve Vídni, Bělehradě, Bukurešti, Budapešti, Varšavě i Praze. 

První hraný válečný film, který nové ateliéry vytvořily, nesl název Vídeň ve válce a navazoval dějem na předválečné komediální romance. Poté už následoval jeden snímek za druhým. Úspěchu přála i válečná produkce, neexistující zahraniční konkurence a široká škála témat a formátů od válečných týdeníků, milostných romancí, propagandistických reportáží, grotesky v holywoodském stylu až po psychologická a válečná dramata. V posledních dvou letech války natočila Kolowratova filmová společnost (vyjma válečných týdeníků) na šedesát zábavných němých snímků a deset dlouhometrážních filmů. 

S koncem války se také uzavřela éra rakousko-uherské monarchie. Kolowratovi zůstali v nově vzniklé Československé republice. Saša Kolowrat přijal československé občanství a novému státu nabídl své služby. Vídeň, kde založil filmový průmysl, však neopustil. Poohlížel se po mladých talentech a vybral si dva maďarské filmaře: Sándora László Kellnera a Mihály Kertésze. Že je neznáte? Proslavili se pod jmény – Alexander Korda a Michael Curtiz. 

Roku 1921 produkoval Kolowrat film Sodoma a Gomora. Šlo o naprosto výjimečný projekt. Pracovalo na něm tisíce řemeslníků, architektů, malířů, sochařů, štukatérů, maskérů, krejčích, jevištních techniků a zástupců dalších řemesel. V davových scénách se objevovalo až kolem tří tisíc komparsistů! Většinou byli najímáni mladí nezaměstnaní lidé. Rozpočet se i tak vyšplhal na pětinásobek původní částky. Repliky budov vyrostly ve Vídni i na jiných místech Rakouska. Závěrečná scéna s pyrotechnickými efekty stála několik lidí život a hlavní pyrotechnik putoval na deset dnů do vězení. Pokutu půl milionu korun za něj nakonec uhradil hrabě Kolowrat. Režie a práce na scénáři se ujal Kertész. Kritiky sice vycházely rozporuplně, ale to, že se zrodil kasovní trhák, nešlo popřít. 

Chef se žení 

Saša Kolowrat platil za populární osobnost vídeňské společnosti. Obdivovaný umělec a podnikatel, požitkář milující ženy, džentlmen a bohém každým coulem se znal s řadou hvězd. Patřil také k častým návštěvníkům proslulého vídeňského hotelu Sacher, miloval dobré jídlo a pil údajně jen plzeňské pivo. Až do svatby ho považovali za typického donchuána. To se změnilo 30. dubna 1923, kdy se ve vídeňském svatoštěpánském chrámu oženil s ruskou kněžnou Sofií Nikolajevnou Trubeckou. Její otec zastával post ruského atašé v Římě, ale těžko říci, kde se ti dva seznámili. Všeobecné překvapení však Kolowratova svatba vyvolala. I svatební pozvánky byly nonkonformní: u jmen všech členů nevěstiny rodiny se skvěly šlechtické tituly, jen ženich byl označen jako „chef“. 

Vysoké pracovní tempo udržovala Kolowratova společnost i v dalších letech, přestože její šéf vážně onemocněl. Trpěl rakovinou slinivky a diagnózu mu lékaři zjistili vlastně náhodou, když ho ve stejný rok, kdy se ženil, po automobilové nehodě přivezli do nemocnice k ošetření. Po operaci se hned vracel k práci. 

V té době natočil režisér Kertész pro Sascha-Film nákladné snímky jako Der junge Medardus nebo velkolepý historický spektákl ze světa faraonů Královna otroků. Titulní roli dostala Maria Korda, manželka Alexandera Kordy. Šlo o sukces! A Saša Kolowrat si jistě zhluboka oddechl, protože nákladný projekt financoval úvěry, za které se zaručil svým vlastním majetkem. Posledním filmem Café Electric potvrdil Kolowrat, že má talent nacházet a objevovat budoucí hvězdy: pro hlavní roli vybral ne zcela známou herečku Marlene Dietrichovou. 

Rychlý konec 

Natáčení, zahraniční cesty, stres, neustálé vypětí a k tomu vážná nemoc – takto bychom mohli charakterizovat Kolowratovy poslední roky. K tomu všemu ještě onemocněl žloutenkou. Absolvoval další operaci, ale ta už nemohla zvrátit neblahý osud. 

K jeho posledním dnům se traduje zajímavá historka. Herec Karl Hartl navštívil Kolowrata ve vídeňském sanatoriu a hrabě mu prý řekl: „Mám nesplněné přání. Chtěl bych, než umřu, ještě jednou vidět Marleniny nohy.“ Marlene Dietrich v té době ve Vídni hostovala v divadelní hře Broadway. Hartl zašel do zákulisí a vzkaz jí předal. Marlene se usmála a pokývala hlavou. Druhý den si zavolala řidiče, aby ji odvezl za pacientem. Vešla do Kolowratova pokoje, zvedla lem sukně, chvíli postála, popřála mu hodně zdraví a odešla. 

Hrabě si pak prý Hartla zavolal a s úsměvem mu oznámil: „Teď můžu umřít šťastný.“ A jak prý řekl, tak se stalo. Druhého dne, 4. prosince 1927, zemřel. Nebylo mu ani čtyřicet dva let. Poslední rozloučení se konalo ve Vídni, ale jeho ostatky následně spočinuly v rodinné hrobce v Týnci.

Image

Čtěte také

Bohém posedlý filmem: Charismatický Miloš Havel doplatil na své styky s Němci

Čtyři britští horolezci nedávno vystoupali na Mount Everest v rekordním čase – celý výstup i návrat z Londýna zvládli za méně než týden. Pro srovnání: běžně trvá aklimatizace a samotné zdolání nejvyšší hory světa i několik týdnů. Úspěch výpravy přitom jejich průvodce přičítá poněkud netradičnímu triku – před cestou skupina inhalovala vzácný plyn: xenon. Ale byl to skutečně klíč k jejich výkonu?

Xenon je inertní (netečný) plyn – bezbarvý, bez zápachu, nijak nereagující. Přesto má biologické účinky. Od 50. let se občas využívá jako anestetikum a výzkumy ukazují i neuroprotektivní účinky – například po mrtvici nebo poranění mozku může chránit mozkové buňky. Tato schopnost plyne z jeho interakce s tzv. NMDA receptory v mozku, jejichž hyperaktivita po úrazech může vést k dalšímu poškození. Xenon jejich aktivitu tlumí.

Elixír výkonu, nebo placebo?

V posledních letech však upoutal pozornost i ve sportovní medicíně – kvůli schopnosti zvyšovat produkci erytropoetinu (EPO). Tento hormon stimuluje kostní dřeň ke tvorbě červených krvinek, které přenášejí kyslík – zásadní výhoda ve vysokohorském prostředí, kde kyslíku ubývá. Na Everestu je kyslíku zoufale málo – ve výšce základního tábora je ho polovina oproti hladině moře a na samotném vrcholu jen třetina. Výšková nemoc hrozí každému, kdo se nepřizpůsobí – a může být smrtelná.

Zní logicky, že víc červených krvinek díky xenonu by mohlo pomoci. Jenže – jak upozorňují odborníci – důkazy zatím chybí. Výzkumy ukazují, že xenon sice krátkodobě zvýší hladinu EPO, důkazy, že vede ke zlepšení výkonu nebo k lepší snášenlivosti výšky ale zatím chybí.

„Možná to fungovalo. V tuto chvíli prostě nevím,“ přiznává Andrew Subudhi, specialista na lidskou fyziologii a výživu Coloradské univerzity v Colorado Springs, který studuje lidské výkony v prostředí s nízkým obsahem kyslíku. „Z pohledu vědy každopádně nevím o ničem, co by prokazovalo, že by xenon mohl mít takové účinky.“

Studie z roku 2019 testovala běžce, kteří po několik týdnů inhalovali 70% xenon. Jejich hladina EPO vzrostla, ale výkonnost – rychlost běhu, srdeční tep, dýchání – se nezměnila. Jiná studie, která podávala sportovcům přímo EPO injekčně, ukázala totéž: žádný zjevný efekt na výkon ve výšce.

Vzácný plyn pomocníkem horolezců?

Vysvětlení jejich rekordního výkonu bude pravděpodobně složitější. Jedním z klíčových faktorů byla předaklimatizace v hypoxických stanech, ve kterých horolezci spali několik týdnů před odjezdem. Tyto stany simulují nízký obsah kyslíku, a jejich účinnost je vědecky doložená – zvyšují hladinu EPO i počet červených krvinek. K tomu lze přičíst i jejich náročný tréninkový režim. A možná i psychologické nebo mírné fyziologické efekty xenonu – například jeho analgetické účinky mohly snížit únavu či bolest svalů.

Podle odborníků každopádně není jasné, zda xenon přinesl něco navíc k již účinné hypoxické přípravě. A zůstává otázkou, zda šlo skutečně o „tajnou zbraň“, nebo spíše o drahý, ale málo účinný doplněk.

Image

Čtěte také

Co se děje s lidským tělem v „zóně smrti“ pod vrcholem Mount Everestu?

Mnozí považují kočky za nezávislé, odtažité a málo vázané na lidi. Vědecké výzkumy ale postupně boří tento zažitý stereotyp. Už víme, že si pamatují jména, která jim dáváme, mají s lidmi individuální styl komunikace a dokážou napodobovat chování svého páníčka.

Studie japonských vědců, publikovaná v časopise PLOS One, přináší další překvapení: kočky zřejmě dokážou své majitele rozpoznat podle pachu. Vědci z Tokijské zemědělské univerzity, vedení Yutarem Miyairim, zkoumali 30 koček a jejich schopnost rozlišit pach svého páníčka od cizího člověka.

Známé vs neznámé pachy

Každé kočce byly předloženy tři plastové tuby – jedna s vatovým tamponem nasáklým potem jejího majitele, druhá s pachem cizí osoby a třetí prázdná coby kontrola. Výzkumníci pak sledovali, jak dlouho se kočka věnovala jednotlivým pachům.

Výsledek byl jednoznačný: kočky trávily nejméně času očicháváním tuby se známým pachem, o něco déle strávili u prázdné tuby, a nejvíce času věnovali tubě s cizím pachem. Podle vědců to značí, že kočky rychle poznaly známý pach a neměly potřebu ho dále zkoumat, zatímco u cizího pachu si daly více práce a zřejmě sbíraly nové informace.

Tento model chování není u koček ničím neznámým – obdobně se chovají i koťata, která déle očichávají cizí kočky než své matky.

Pachy jako komunikační nástroj

Kočkám neslouží čich jen k hledání potravy – je to i hlavní nástroj sociální komunikace. Pachy sdílejí třením hlav, vzájemným mytím, a dokonce výměnou kožních sekretů. Díky tomu poznají, kdo patří „do party“ a kdo je cizí.

Pokud tedy vaše kočka věnuje více pozornosti cizím lidem, neznamená to, že je má raději. Vaši vůni už zná – a právě proto ji nemusí zkoumat. Je to tiché přiznání: „Patříš ke mně. Tebe znám. Tebe se nebojím.“ A v kočičím světě to není málo.

Image

Čtěte také

Odvěká kočičí nezávislost: Historie a kořeny soužití člověka a koček

Zdánlivý paradox souvisí s dynamikou těles solárního systému, kterou dobře popisují Keplerovy zákony. Z nich mimo jiné vyplývá, že vnitřní planety krouží okolo Slunce rychleji než ty vnější: Kupříkladu u Země se jedná o 30 km/s, ale u Merkuru o 47 km/s. Aby tedy mohla sonda dostihnout vnitřní planetu, musí být urychlena víc, než kdyby letěla k vnější oběžnici – zde se často zmiňuje tzv. Hohmannova přechodová dráha.

Jakmile se však průzkumník k cílové vnitřní planetě „přiřítí“, musí u ní naopak prudce zabrzdit, aby dokázal přejít na její orbitu. Oba manévry – jak přechod na transferovou dráhu, tak brzdění u cíle – přitom vyžadují spoustu pohonných prostředků. Při cestě do nitra Sluneční soustavy navíc roste tepelné i radiační namáhání a potřebná opatření zvyšují hmotnost aparátu, čímž spotřeba paliva dál narůstá. Také proto se při misích k vnitřním planetám využívají opakované gravitační manévry: Let pak sice obvykle trvá déle, ale sonda je úspornější, a tudíž levnější i výkonnější, protože místo paliva může nést užitečné vědecké přístroje.

Image

Čtěte také

Nejrychlejší cesta na Mars? Vezměte to přes Venuši, radí planetární vědci

Vědci z německé Univerzity v Göttingenu a skotské Univerzity v Edinburghu nedávno publikovali poměrně překvapivou studii v odborném časopise Nature Food. Zkoumali, jak by si jednotlivé země vedly, kdyby se globální obchod s potravinami ze dne na den zastavil. Výsledky nejsou právě povzbudivé: jen jedna jediná země na světě by byla schopná uživit své obyvatelstvo naprosto samostatně.

Šampion potravinové soběstačnosti

Tou zemí je Guyana – malý jihoamerický stát se zhruba 800 tisíci obyvateli. Guyana jako jediná splňuje podmínky pro plnou soběstačnost ve všech sedmi sledovaných skupinách potravin, mezi které patří luštěniny, obiloviny a brambory, mléko a mléčné výrobky, ryby a rybí produkty, maso a masné výrobky, zelenina a ovoce.

Za Guyanou následují Čína a Vietnam, které zvládají uživit své obyvatele v šesti ze sedmi kategorií. Jenže i tyto dvě země by si bez mezinárodního obchodu musely odepřít některou ze základních složek pestré a zdravé stravy.

Pokud jde o potravinovou soběstačnost, většina světa na tom není dobře. Podle německých vědců zvládne jen každá sedmá země pokrýt domácí produkcí aspoň pět potravinových skupin. Více než třetina zemí zvládá jen jednu až dvě. Šest zemí (například Afghánistán, Irák, Jemen nebo Spojené arabské emiráty) není soběstačných ani v jedné skupině. Česko je podle studie plně soběstačné ve třech kategoriích potravin – obilovinách a bramborách, mase a mléce a částečně soběstačné v ovoci.

Pokulhávající ekonomické unie

Ani regionální ekonomické bloky na tom nejsou výrazně lépe. Rada pro spolupráci arabských států v Perském zálivu (GCC) je soběstačná pouze v mase. Západoafrické a karibské unie dosahují soběstačnosti jen ve dvou potravinových skupinách. Ani jedna ekonomická unie na světě nedokáže zcela pokrýt potřebu zeleniny vlastní produkcí. Evropská unie je například soběstačná jen ve čtyřech kategoriích: obilovinách a bramborách, mléce a mléčných výrobcích, mase a ovoci, a téměř soběstačná i v zelenině.

Naprostá většina zemí se spoléhá na dovoz, což by samo o sobě nebylo kritické – kdyby ovšem mnohé z nich nebyly závislé na jediném obchodním partnerovi. Více než polovina dovozu potravin v některých zemích pochází z jednoho státu, což zvyšuje zranitelnost vůči výkyvům cen, politickému napětí či přírodním katastrofám.

Podle autorů studie je mezinárodní spolupráce a pestré obchodní vztahy zásadní podmínkou pro udržení zdravé a udržitelné výživy. Výzkumník Jonas Stehl z Göttingenu to shrnuje jasně: „Mezinárodní obchod s potravinami je klíčový. Ale přílišná závislost na jednom dodavateli nás činí zranitelnými. Potřebujeme odolné potravinové řetězce.“

Zatímco svět balancuje mezi nacionalismem a globalizací, jedno je jisté: v otázce potravin jsme na sobě závislí víc, než si připouštíme. A pokud má lidstvo přežít budoucí krize, bude muset stavět na diverzitě, spolupráci a odolnosti – nikoliv na izolaci.

Image

Čtěte také

Pravda o biopotravinách: Co se skrývá pod módní značkou BIO?

Zmíněný podrobný atlas představuje pro vědeckou komunitu skutečně cenný zdroj nových poznatků o morfologii kůže: Zdůrazňuje, jak se pokožka utváří, jak se vyvíjejí vlasové folikuly a také co se děje při některých kožních onemocněních. K sestavení unikátního díla využili vědci genomické techniky jako sekvenování buněk či prostorovou transkriptomiku a jejich pomocí identifikovali genetické i buněčné procesy umožňující tvorbu kůže a vlasových folikulů.

Další významný úspěch znamenalo vytvoření plně funkční miniaturní verze lidské kůže v laboratoři. Tzv. organoidy umožnily vědcům zjistit, že imunitní buňky makrofágy hrají zásadní roli i při hojení pokožky bez jizev. A právě uvedený objev může otevřít dveře k novým postupům při léčbě ran či regeneraci kůže po operacích.

Naděje na nové vlasy

Zaměření výzkumného týmu na prenatální pokožku vyvíjející se ve sterilním prostředí dělohy bylo revoluční a vedlo ke zcela novým zjištěním. Ukázalo se například, že určité genetické markery spojené s kožními poruchami jsou patrné již v prenatální kůži. Fakt, že mají některé stavy původ už v době před narozením, může vyústit v cílenější léčbu například šupinaté kůže. A pokud vědci pochopí, jak se u plodu tvoří vlasové folikuly, mohou zas do budoucna nabídnout naději těm, kdo přišli o vlasy – ať už kvůli zranění, nebo nemoci.

Potenciální uplatnění netradičního atlasu v regenerativní medicíně naplňuje vědce optimismem. Dle jejich soudu lze výsledky studie použít jako jistý molekulární recept na vytvoření kůže, jenž by mohl posloužit k vývoji štěpů pro pacienty s popáleninami, k ošetření pro obnovu vlasového porostu nebo k účinnému hojení jizev.

Image

Čtěte také

Z pachatele spojenec: Geneticky upravené kožní bakterie léčí akné