Od mamuta ke glóbusu: Dějiny kartografie od pravěku po digitální věk
Zorientovat se v krajině není dnes díky chytrým zařízením složité. Naši předkové však mobilní telefony neměli a hledání cesty pro ně bylo životně důležité. Aby tedy věděli, kudy tečou řeky nebo kde se nacházejí zrádné srázy, začali si vytvářet mapy.
V dávné minulosti sloužily coby orientační body například hory, jezera, skály a další přírodní útvary. Dnes už také víme, že pokud se například ztratíme v lese, můžeme určit světové strany podle pařezů, protože letokruhy narůstají směrem k severu hustěji. A také mraveniště mají obvykle severní stranu strmější. V obou případech jde však pouze o relativně přibližné ukazatele, na které se v otázce života a smrti jednoduše nelze spolehnout.
Aby se tedy naši předkové dokázali vyhnout nebezpečí a zefektivnili lov, začali si vytvářet jednoduché mapy. Nešlo ovšem o pomůcky, jaké známe dnes, nýbrž o primitivní kresby či rytiny na jakémkoliv dostupném povrchu.
Vyryto do klu
Pro příklad nemusíme chodit daleko, neboť i na našem území leží významná naleziště kultur ze starší doby kamenné. Nejproslulejší jsou pak archeologické lokality v Předmostí u Přerova, Dolních Věstonicích a Pavlově. V poslední zmíněné oblasti objevil přední český archeolog a geolog Bohuslav Klíma starší v roce 1962 nejstarší známou kresbu mapového charakteru na světě: Dle některých vědců zachycuje rytina na špici mamutího klu ráz tehdejší krajiny kolem dnešního Pavlova a mimo jiné jsou na ní patrné meandry Dyje, sídliště lovců mamutů i kopce nad ním.
Stáří artefaktu se pohybuje kolem pětadvaceti tisíc let, přičemž kromě jiného dokládá, že již v době kamenné vnímali lidé své okolí prostřednictvím orientačních bodů. Vedle klu z Pavlova se dochovaly také podobné předměty z Ukrajiny, konkrétně mapky vyryté rovněž do mamutoviny či mamutích kostí: Mezi nejstarší z nich patří rytina datovaná zhruba do 10. tisíciletí př. n. l., zachycující lidská obydlí podél řeky.
Polem nepolem
V Itálii je zas k vidění poněkud mladší, zato větší mapa z Bedoliny, vytesaná do skály v údolí Val Camonica na úctyhodné ploše o rozměrech 9 × 4 metrů. Vznikla v 1. tisíciletí př. n. l. a znázorňuje rozložení horských vesnic i cest a pěšin podél obdělávaných pozemků. Jelikož se již jednalo o výrazně vyspělejší společnost, je z mapy patrný posun od éry lovců a sběračů do období zemědělství, kdy se půda dělila na konkrétní „políčka“.
Vedle nich rytina zachycuje také bojovníky, příbytky či zvířata. Objevit se ji podařilo v roce 1970, načež ji pečlivě ohledal španělský archeolog a historik Miguel Beltrán Llorís a později také jeho kolegyně Cristina Turconiová. Ze závěrů italské archeoložky pak vyplývá, že plán zřejmě zachycuje lokalitu v době železné, což by mohlo upřesnit dobu jejího vzniku na 6.–4. století př. n. l.
Země jako na dlani
Ve starověku se zdokonalovaly kartografické dovednosti ve všech koutech světa. V Řecku se objevily první zmínky o tom, že je Země kulatá, a do tamních map začala promlouvat rovněž astronomie. Eratosthenes z Kyreny se narodil roku 276 př. n. l. a stal se významným matematikem, astronomem a hlavně geografem. Aby odhadl obvod planety, porovnával úhel dopadu slunečních paprsků na různých místech během důležitých dnů v roce. Pomocí výpočtů nakonec dospěl k hodnotě 252 tisíc stadií, což zhruba odpovídá čtyřiceti tisícům kilometrů. Trefil se tedy takřka přesně, neboť poledníkový obvod zeměkoule činí asi jen o osm kilometrů víc.
Zásadní kartografické dílo nazvané Geografike hyfegesis neboli „návod ke geografii“ sepsal ve 2. století Ptolemaios, aniž by tušil, že budou zeměpisci z jeho svazku vycházet ještě o třináct století později. V Asii pak platila za kartografickou velmoc Čína a tamní autoři mimo jiné jako první zakreslovali své mapy v konkrétním měřítku.
Kristus a jednorožci
Jakkoliv však kartografie kráčela mílovými kroky kupředu, ve středověku se její rozvoj obzvlášť na starém kontinentu značně zbrzdil: Začalo se do ní totiž míchat náboženství. Křesťanské vnímání světa se promítalo do zanesených informací, a výjimku na mapách tak nepředstavovaly ani výjevy z nebe či pekla. Příklad nabízí tzv. Herefordská mapa zhruba z roku 1280, jejímž autorem se stal Richard z Haldinghamu a Laffordu.
Zmíněné kruhové umělecké dílo o průměru 132 centimetrů vzniklo coby oltářní obraz, a přestože zachycuje některé skutečné zeměpisné lokace jako Perský záliv, Kaspické moře, Anglii či Řecko, jde spíš o jakýsi komplikovaný výběr dobových znalostí o světě ovlivněných křesťanstvím. Uprostřed spočívá Ježíš na kříži a v jeho blízkosti se nachází také babylonská věž či Noemova archa. Nechybějí ani mořské panny, draci a jednorožci, přičemž část mapy zachycující africké pobřeží je dokonce posetá muži bez hlav s očima na hrudi a dalšími nestvůrami…
Světové jablko
Zlatý věk kartografie započal v 15. století, jež přineslo objevitelské cesty i vynález knihtisku. Geografové tenkrát navázali na Ptolemaiovo učení a tištěné mapy se proměnily v relativně dostupnou orientační pomůcku. Evropští kartografové nejen kopírovali dávná díla a stavěli na starých znalostech, ale vytvářeli rovněž vlastní verze s využitím nových nástrojů, včetně kompasu, dalekohledu či sextantu. Německý obchodník a kartograf Martin Behaim přitom neměl k dispozici žádný z uvedených instrumentů, když roku 1492 pro císařské město Norimberk vyrobil tzv. Erdapfel neboli „světové jablko“ – nejstarší dochovaný glóbus. Také on vycházel z Ptolemaiovy práce a na svém modelu zeměkoule o průměru 54 centimetrů znázornil trojici tehdy známých kontinentů čili Evropu, Afriku a Asii.
Obzvlášť pro potřeby mořeplavců vznikaly v popsané éře rovněž hvězdné mapy, do nichž holandští cestovatelé Pieter Dirkszoon Keyser a Frederick de Houtman zanesli nová souhvězdí. Vlámský kartograf Jodocus Hondius vyobrazil na svém glóbu z roku 1601 dvanáct nových jižních nebeských konstelací, načež se s podobnými výtvory doslova roztrhl pytel. O dva roky později vydal Němec Johann Bayer svůj hvězdný atlas Uranometria: Stálicím v něm přiřadil písmena řecké abecedy a zmíněný systém se v astronomii používá dodnes.
Do nejmenších detailů
Následující staletí se nesla v duchu všeobecného rozvoje a s ním vzkvétala také kartografie. Díky pokročilejším metodám tisku se mapy snáz vyráběly a rychleji šířily, ale zároveň mohly být přesnější a detailnější. Poté se zrodila i fotografie a stala se klíčovou formou vizuálního záznamu 19. století. Rozvoj letectví následně umožnil pořizovat z výšky snímky rozsáhlejších oblastí a ve 20. století pak popsané metody nahradily satelity, s jejichž využitím získáváme precizní informace o naší planetě dodnes.
Další články v sekci
Do spárů smrti: Slavná fotografie z vylodění na pláži Omaha
Ikonická fotografie, zachycující okamžik amerického vylodění na pláži Omaha, se stala jedním ze symbolů Dne D i celé druhé světové války.
Jednu z nejslavnějších fotografií druhé světové války pořídil 6. června 1944 kolem 7.40 ráno Robert F. Sargent, fotograf Pobřežní stráže Spojených států amerických. Zachycuje příslušníky 1. divize americké armády, kteří přistávají v sektoru „Easy Red“ pláže Omaha v Normandii.
Název fotografie Taxis to Hell – and Back – Into the Jaws of Death odkazuje k refrénu básně Alfreda Tennysona The Charge of the Light Brigade (Útok lehké kavalerie), která oslavovala legendární sebevražedný útok britské brigády lehké kavalerie v bitvě u Balaklavy v krymské válce.
Originální popisek snímku zněl: „Američtí vojáci seskakují z rampy vyloďovacího člunu pobřežní stráže, aby přebrodili několik posledních nebezpečných yardů k normanské pláži. Některé z nich skosí nepřátelská palba. Jejich ‚taxi‘ se vzdálí od pláže a rychle dopluje k transportní lodi, aby nabralo další pasažéry.“
Další články v sekci
Měkké přistání na moři: Čína úspěšně otestovala první stupeň znovupoužitelné rakety
Čína podnikla další krok směrem ke znovupoužitelným raketám – pekingský startup Space Epoch úspěšně otestoval opakovaně použitelný raketový stupeň Jen-sing-če-1.
Čína zaznamenala významný úspěch na poli opakovaně použitelných raketových technologií. Privátní společnost Space Epoch z Pekingu zvládla na konci května klíčový test s raketovým stupněm Jen-sing-če-1 (Yanxinghe-1, v překladu „Kosmický cestovatel 1“). Svůj test zakončila měkkým, kontrolovaným přistáním na vodách u pobřeží provincie Šan-tung ve východní Číně.
Let 26,8 metrů vysokého raketového stupně trval 125 sekund a dosáhl během něj výšky 2,5 kilometru. Poté zahájil sestup, znovu zažehl motory a provedl téměř kompletní měkké přistání do moře. Ačkoliv byl přistávací manévr na první pohled bezchybný, raketový stupeň podle plánu dosedl na vodní hladinu a pomalu se potopil.
Úspěšný test raketového stupně
Pro tento test bylo klíčové, že raketový stupeň úspěšně zvládl plný tah, změny tahu a vypnutí motoru následované jeho opětovným zapnutím. Úspěšné byly i manévry raketového stupně během letu. Jen-sing-če-1 má inovativní design, který zahrnuje celkově lehkou konstrukci z hliníku a nerezové oceli a pohon na kapalný metan s kapalným kyslíkem.
S technologií opětovně použitelného raketového stupně původně přišla před 15 lety americká společnost SpaceX. Jejich nosná raketa Falcon 9 s opětovně použitelným raketovým stupněm už má za sebou stovky startů, při nichž první stupeň přistával na kosmodromech a na autonomních plovoucích přistávacích plošinách. Pro Čínu šlo o klíčový milník na cestě k vývoji znovupoužitelných raket, které mohou výrazně snížit náklady na kosmické mise a zefektivnit celý kosmický průmysl. Podle plánů Space Epoch by se Jen-sing-če-1 mohla ještě v letošním roce pokust dosáhnou na oběžnou dráhu.
Čína v posledních letech zintenzivnila výzkum v této oblasti. V roce 2024 se již odehrály podobné testy: Ču-čchüe-3 (Zhuque-3) a raketa vyvíjená Šanghajskou akademií kosmických technologií absolvovaly 10kilometrové vertikální starty a přistání v severozápadní Číně. Kchuaj-čou (Kuaizhou), další znovupoužitelná raketa vyvíjená firmou Expace Technology, provedla na počátku loňského roku krátký VTOL test (vertikální start a přistání).
Tyto testy signalizují, že se Čína postupně přibližuje k technologii, která by mohla změnit způsob, jakým lidstvo přistupuje k letům do vesmíru. Úspěšné znovupoužitelné rakety znamenají levnější, rychlejší a ekologičtější mise – a právě to by mohlo otevřít dveře k častějším letům na nízkou oběžnou dráhu, lunárním misím a možná i k meziplanetárnímu cestování.
Další články v sekci
Pád Bílého domu: Tanky proti parlamentu a konec iluzí o ruské demokracii
V srpnu 1991 představoval moskevský Bílý dům symbol vítězství demokracie nad skomírající diktaturou v SSSR. O dva roky později se však jeho zdi staly dějištěm dvoudenních bojů mezi ruským prezidentem a parlamentem.
Moskva 4. října 1993. Z Novoarbatského mostu pálí tanky Kantěmirovské divize do horních pater Domu sovětů. Bílá fasáda, která dala budově její přezdívku, se otřásá a mění ve zčernalé ruiny. Jednou z mnoha osob, které se v objektu právě nacházejí, je i zahraniční zpravodajka Lidových novin Petra Procházková. „Myslela jsem si, že ten dům spadne. Nespadl, ale vypadalo to, že spadne,“ vzpomínala po letech na události, které rázně ukončily spor mezi ruským prezidentem a vůdci tehdejšího parlamentu.
SSSR je mrtev! Ať žije Rusko!
Po pádu železné opony na sklonku roku 1989 nastala změna politických poměrů nejen v zemích střední a východní Evropy, ale i v samotném Sovětském svazu. Ani pokus o státní převrat v srpnu 1991 tomuto procesu nezabránil a na konci téhož roku se sovětský kolos rozpadl. Uvolněné místo na mezinárodní scéně zaujala Ruská federace v čele s prezidentem Borisem Jelcinem.
Do nového vrcholného představitele státu vkládali naděje mnozí obyvatelé. Jeho popularitě proto dlouho neškodila komunistická minulost ani přílišná náklonnost k vodce. Už v listopadu 1991 udělil Sjezd lidových poslanců, který tehdy plnil roli ústavodárného shromáždění a spolu s Nejvyšším sovětem dočasně tvořil ruský parlament, Jelcinovi mimořádné pravomoci. Prezident mohl vydávat dekrety se silou zákonů v oblasti hospodářské politiky a rozhodovat o reorganizaci výkonné moci. Díky tomu směl ministr financí Jegor Gajdar zahájit radikální ekonomické reformy.
Boj o reformy
Snahy o reformu ale hospodářskou situaci zpočátku jen zhoršily. Rok 1992 přinesl hyperinflaci a pokles HDP asi o 14,5 %. Není divu, že se vůči šokové reformní politice zvedl odpor. Jelcinův viceprezident, bývalý generál Alexandr Ruckoj, ji rovnou označil za „ekonomickou genocidu“ a ke kritikům se brzy připojil i předseda Nejvyššího sovětu profesor ekonomie Ruslan Chasbulatov. Schylovalo se k souboji mezi prezidentem a parlamentem. Zatímco Jelcin usiloval o rychlé přijetí nové ústavy, posílení svých pravomocí a prohloubení reforem, Sjezd lidových poslanců a Nejvyšší sovět si chtěly uchovat moc a dalším reformám zamezit.
Na 1. máje 1993 se v Moskvě konala demonstrace odpůrců prezidenta, která přerostla ve střety s milicí. V reakci na to žádal Nejvyšší sovět odvolání ministra vnitra, což prezident odmítl. V červnu pak představil vlastní návrh nové ústavy, všem ale bylo jasné, že jej Sjezd lidových poslanců neschválí. Spor brzy přerostl v konfrontaci. Dne 12. srpna na schůzce s médii Jelcin obvinil parlament z ničení ruského hospodářství a dodal: „Je jasné, že skutečná politická bitva přijde v září.“ Východiskem se podle něj měly stát nové parlamentní volby. K tomu poznamenal, že pokud je poslanci nevyhlásí, učiní tak on.
Konflikt sílí
Jelcin zbavil 1. září 1993 Alexandra Ruckého funkce viceprezidenta a 21. září podepsal dekret č. 1400, který nařídil Sjezdu lidových poslanců a Nejvyššímu sovětu ukončit činnost. Zároveň na prosinec vypsal první volby do Státní dumy. Poslanci v reakci na to vyhlásili, že Jelcina sesazují a prezidentem jmenují právě Ruckého. Napětí houstlo a u sídla parlamentu v Domě sovětů, zvaném Bílý dům, se tak jako v roce 1991 začali srocovat demonstranti. Tentokrát šlo ale o prezidentovy odpůrce a navíc mnohdy ozbrojené.
Jelcin zareagoval vypnutím elektrického proudu a telefonů v budově, ani to však poslance neodradilo a parlament neopustili. V příštích dnech se v Moskvě konaly mítinky na podporu poslanců i prezidenta, kolem Bílého domu vyrostly barikády. Obě strany vyčkávaly, armáda však stála za Jelcinem.
V noci na 2. října se hlava pravoslavné církve patriarcha Alexij II. pokusil v Danilovském klášteře o zprostředkování, zástupci poslanců však dohodu odmítli a na 3. října 1993 vyhlásili generální stávku. Už od 12.00 se na Kalužském náměstí scházeli příznivci protijelcinovského tábora, moskevská radnice jim ale na poslední chvíli odebrala souhlas ke konání protestu. Speciální síly ministerstva vnitra OMON se sice pokusily náměstí uzavřít, ale dav demonstrantů zhoustl tak, až se převalil na Krymský most, kde ho už nešlo zastavit. Na obou stranách přibývalo zraněných, pořádkové síly situaci nezvládaly a musely ustoupit. Kolem 15. hodiny přiletěl do Kremlu vrtulníkem znepokojený Jelcin, to už ale Ruckoj vyzval demonstranty k obsazení moskevské radnice a televizního vysílače Ostankino.
O pár desítek minut později skutečně došlo ke střetu před budovou radnice na Novém Arbatu. Milice při něm použila slzný plyn, a jelikož tím agresivita davu jen vzrostla, zahájil OMON palbu ostrou municí nad hlavy demonstrantů. Zároveň došlo k první skutečné přestřelce se členy krajně pravicového Ruského Národního svazu. Odpůrci Jelcina začali formovat vlastní ozbrojené skupiny a všude se šířily zvěsti o střelbě do civilistů, které někde skončily lynčem milicionářů. Demonstrantům se dokonce podařilo ukořistit nákladní auta se zbraněmi. Velitel vojsk ministerstva vnitra generál Anatolij Kulikov proto nařídil stáhnout muže vybavené pouze obušky a štíty a vydat všem střelné zbraně.
Masakr v Ostankinu
Prezident mezitím podnikal kroky k potlačení nepokojů. Podepsal výnos o výjimečném stavu a ministr obrany Pavel Gračov na jeho rozkaz uvedl do bojové pohotovosti 2. gardovou motostřeleckou (Tamaňskou) a 4. gardovou tankovou divizi (Kantěmirovskou). Generál Kulikov zase vyslal k obraně Ostankina protiteroristickou jednotku Viťaz s tím, že smí opětovat palbu.
Dne 3. října přibližně v 19 hodin zamířili příznivci Ruckého směrem k budově ASK-3 v Ostankinu, odkud probíhalo vysílání. V té době již areál televize chránilo 480 mužů s kulomety i RPG, odstřelovači a čtyři obrněné transportéry. Vůdci demonstrantů se označili za zástupce nové vlády a žádali přístup do vysílání, což zaměstnanci televize odmítli. Vzápětí došlo za nejasných okolností k výbuchu u vstupu do budovy a ostraha spustila palbu. Demonstranti ji opětovali a házeli Molotovovy koktejly, ale dovnitř nepronikli. Výsledkem se stala řada raněných a 46 mrtvých včetně korespondenta německé televize ARD. Jelcinovi příznivci tvrdili, že příčinou byl výstřel z ukořistěného granátometu AGS-17, ale pozdější vy šetřování ukázalo, že ve skutečnosti vyšel z podhlavňového granátometu někoho z členů Viťazu.
Ve 20 hodin vydala vláda prohlášení, ve kterém kladla masakr v Ostankinu za vinu „zločineckým živlům z Bílého domu“. Do objektu dorazily posily a vicepremiér Gajdar z obrazovek vyzval Jelcinovy příznivce s vojenským výcvikem, aby se shromáždili u radnice. Rovněž nařídil šéfovi civilní obrany Sergeji Šojguovi, aby vydal zbraně těm stoupencům prezidenta, kteří zajistí ostrahu důležitých míst do příjezdu armády. Kolem půl desáté večer vznikl krizový štáb k obnovení pořádku ve městě. Prezident definitivně převzal iniciativu.
Do Moskvy dorazila vedle Tamaňské a Kantěmirovské ještě Tulská výsadková divize a také brigády ze Sevastopolu a Rjazaně, celkem na 50 000 vojáků, kteří u strategických objektů nahradili dobrovolníky a OMON. Klid ale ještě nenastal. Nervózní vojáci stříleli na vše podezřelé: projíždějící auta, blízké budovy, a dokonce zvědavé kolemjdoucí.
Ve 22.30 opustili Bílý dům v předtuše blížícího se útoku někteří zahraniční novináři. To už také vznikl plán na jeho obsazení pomocí speciálních jednotek Alfa a Vympel. Aby byli obránci, vyzbrojení jen ručními zbraněmi, co nejvíc demoralizováni, měly do horních pater budovy pálit tanky. Jelcin plán schválil a začátek operace stanovil na 4. října ráno. Kolem 6.00 vojáci Dům sovětů obklíčili a generál Kulikov ještě vzkázal obráncům, že těm, kteří dobrovolně složí zbraně, se nic nestane, jinak budou čelit vážným následkům.
Tanky a rabování
Útoku zahájeného v 7.30 se zúčastnilo 1 700 vojáků s desítkami obrněných transportérů, bojových vozidel pěchoty a 10 tanky. Vozidla prorazila barikády a začala pálit na budovu i okolí. Brutalita útoku obránce šokovala. Neměli jasný plán kromě obecného pokynu klást odpor příslušníkům jednotek specnaz pronikajícím dovnitř a ustupovat do vyšších pater, pokud nebude možné se udržet. Většina členů ochranky budovy se navíc ukryla, a tak se u zabarikádovaného vchodu postavila na odpor jen hrstka dobrovolníků.
Kolem Domu sovětů začala hořet auta a v budově i jejím okolí přibývali ranění i mrtví včetně náhodných přihlížejících. Tanky T-80 mezitím zaujaly pozice na Kutuzovském prospektu a zahájily palbu na 12. a 13. patro, kde způsobily požár. Podle Jegora Gajdara došlo k vypálení „jen” několika nábojů bez nálože a dvou zápalných, ale později ministerstvo obrany přiznalo, že šlo o palbu tříštivými a podkaliberními granáty. Alexandr Ruckoj proto tvrdil, že jejím cílem bylo zabít ho.
„Seděl jsem v kanceláři, když oknem pronikla střela a explodovala v pravém rohu. Můj stůl byl naštěstí vlevo. Vyběhl jsem jako šílený. Nevím, co mě zachránilo,“ vzpomínal později. Ruckoj se během bojů spojil se soudci Ústavního soudu a žádal je o intervenci u zahraničních ambasád. Dovolal se také do vysílání rádia Echo Moskvy a vyzval ruské letce, aby bombardovali Kreml.
V 9.40, kdy se nad budovou objevily vrtulníky, začali první obránci opouštět pozice. V 10.00 byla zastavena palba do tří spodních pater, kde už operovaly speciální síly, a z Domu sovětů se valil černý dým. To vše z nábřeží sledovaly davy Moskvanů. Ve 12.15 nastalo asi na hodinu přerušení palby, aby další obránci, ranění a civilisté mohli budovu opustit. Toho ale využila spousta lidí k rabování v objektu i jeho okolí.
Odpoledne, když boje znovu zesílily, se velitel jednotky Alfa pokusil vyjednat s vůdci Nejvyššího sovětu kapitulaci obránců s tím, že jim jeho muži zajistí volný odchod. Rezignovaný Ruckoj souhlasil a obránci opravdu začali Dům sovětů hromadně opouštět. Přibližně v 18 hodin byla většina budovy pod kontrolou prokremelských jednotek.
Vítěz bere vše
Asi v 19 hodin opustili budovu i Ruckoj a Chasbulatov spolu se členy vedení parlamentu a nastoupili do autobusu, který je odvezl do věznice Lefortovo. Byl vyhlášen zákaz vycházení a příslušníci specnaz zlikvidovali poslední samozvané střelce, kteří ve zmatku uplynulých dní zabíjeli civilisty i vojáky. Pokus o převrat skončil a zdálo se, že nová občanská válka Rusku nehrozí. Výsledky byly i tak tragické: podle oficiálních údajů zemřelo nejméně 187 lidí a 384 utrpělo zranění. Neoficiálně se však mluví o stovkách mrtvých.
Už 12. prosince se konalo referendum, v němž 58 % Rusů schválilo ústavu soustřeďující moc v rukou prezidenta. Zároveň proběhly volby do Rady federace a Státní dumy a obě komory se prvně sešly 11. ledna 1994. Rusko se vydalo cestou takzvané řízené demokracie, formy vlády, která sice vypadá demokraticky, ale volby a hlasování politiku doopravdy nemění. Rozhodující roli v systému má prezident a úzký okruh jeho věrných. Parlament zde tvoří vlastně jen určitou stafáž. Odtud je už jen krůček ke skutečné diktatuře.
Státní duma 23. února 1994 účastníky říjnových událostí amnestovala a veškeré vyšetřování bylo zastaveno. Ruslan Chasbulatov se vrátil na akademickou půdu, léta přednášel o ekonomii a zemřel v roce 2023. Alexandr Ruckoj svou vinu nikdy nepřiznal a už v roce 1996 se stal guvernérem Kurské oblasti. Dnes je již v penzi, ale stále veřejně činný. V únoru 2022 podpořil invazi na Ukrajinu, později však kritizoval chování ruských vojáků vůči civilistům, a dokonce „speciální vojenskou operaci“ označil za tragédii. A Bílý dům? Ten je po nákladné rekonstrukci nyní sídlem ruské vlády.
Další články v sekci
Ptáci v době dinosaurů: Opeřenci hnízdili v Arktidě už před 73 miliony lety
Prastaří ptáci, kteří žili bok po boku s dinosaury, hnízdili v Arktidě již před 73 miliony lety a předznamenali tím chování milionů dnešních opeřenců.
Když v Arktidě nastává jaro, přináší ohromné množství štěbetajících ptáků, kteří vychovávají prachovým peřím obalená mláďata. Podle nového výzkumu to bylo velmi podobné už před 73 miliony let. Právě tak jsou staré nedávno objevené nejstarší doklady hnízdění pravých ptáků v tehdejších „polárních“ oblastech, i když dnes bychom je za polární určitě nepovažovali.
„Pokud víme, praví ptáci jsou na Zemi asi 150 milionů let,“ uvádí doktorandka Lauren Wilsonová z Princetonské univerzity. „Celou polovinu této doby ptáci hnízdili v Arktidě.“ Wilsonová a její kolegové svá tvrzení zakládají na fosilních nálezech řady různých ptáků, kteří žili během období křídy v Arktidě společně s dalšími druhy dinosaurů. Jejich výzkum nejstarších ptáků Arktidy uveřejnil vědecký časopis Science.
Nejstarší ptáci za polárním kruhem
Až doposud jsme měli k dispozici fosilie ptáků z Arktidy a také Antarktidy, jejichž stáří bylo maximálně asi 47 milionů let. Šlo tedy o třetihorní nálezy. Tým Wilsonové svými objevy prodloužil dobu známého výskytu ptáků o zhruba 25 až 30 milionů let hlouběji do minulosti.
Nové nálezy pocházejí z formace Prince Creek, která zahrnuje vrstvy období mladší křídy, z oblasti u řeky Coleville. Badatelé objevili více než 50 kostí a úlomků kostí. Jak upozorňuje Wilsonová, už jenom najít nějaké kosti ptáků z období křídy je velkým úspěchem, tím spíš pokud jde o kosti ptačích mláďat jako v tomto případě.
Unikátnost fosilní sbírky spočívá i v metodice výzkumu. Většina paleontologických expedic se zaměřuje na velké kosti — lebky, stehenní kosti apod. Vědci v oblasti Prince Creek však sbírali i ty nejmenší zlomky, včetně mikroskopických zubů a kostí. Sedimenty se poté převážely do laboratoře a pečlivě prosévaly pod mikroskopem. Tento přístup se ukázal jako klíčový pro objev nových druhů a hlubší pochopení ekologie a fyziologie dávných obyvatel Arktidy.
Ještě není jisté, zda nalezené kosti patří přímo do skupiny Neornithes – tedy moderních ptáků. Některé kosterní znaky tomu však nasvědčují. Pokud by se to potvrdilo, šlo by o vůbec nejstarší známé fosilie této skupiny – starší než dosud nejstarší známé z období před 69 miliony lety. Aby však bylo možné udělat definitivní závěr, bylo by třeba nalézt kompletní nebo alespoň částečně zachovalou kostru.
Další články v sekci
Umírání ve vesmíru: Jak NASA připravuje astronauty na nejtemnější scénář?
Co se stane, když astronaut zemře mimo Zemi? NASA už dnes řeší, co dělat, když astronaut zemře na palubě vesmírné stanice, na Měsíci nebo na Marsu.
V roce 2012 poslala NASA na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) spolu s balíčky sušeného jídla a výzkumným vybavením i jeden nenápadný, ale symbolicky zásadní objekt – měkký vak na tělesné pozůstatky, známý jako Human Remains Containment Unit (HRCU). Šlo o první „vesmírnou márnici“ – nikoliv z rozmaru, ale jako reakci na otázku, která přestává být hypotetická: Co se stane, když někdo ve vesmíru zemře?
Smrt ve vesmíru už není jen hypotéza
Až doposud nikdo nezemřel ve vesmíru přirozenou smrtí. Nejsmutnější vesmírný incident – smrt posádky Sojuzu 11 v roce 1971 – byl odhalen až po přistání. Všechny ostatní tragédie se odehrály v atmosféře Země, v rámci známého právního prostředí a zdravotnického zázemí. Jenže situace se mění. Mise trvají déle, astronauti stárnou (průměrný věk amerických astronautů je přes 50 let) a destinace se přesouvají dál od Země. V důsledku toho je smrt v kosmu dnes spíš otázkou statistiky.
NASA na novou situaci reaguje: prodlužuje výběrová řízení na astronauty, aby přilákala mladší uchazeče, a zavádí výcvik týkající se smrti a smutku ve vesmíru. Smrt se tak stává součástí plánování.
Jak vypadá vesmírný pohřební servis?
Kdyby dnes někdo zemřel na palubě ISS, jeho tělo by bylo uloženo do HRCU – vak určený k minimalizaci rozkladu, úniku zápachu a vlhkosti, a k zajištění důstojného zacházení s pozůstatky. Vak je kompatibilní s chladicími systémy stanice a testy ukázaly, že některé verze udrží tělo v neporušeném stavu až 40 dní.
NASA má také připravený plán pro případ smrti během výstupu do volného prostoru, nebo na Měsíci. V takovém případě by tělo bylo zabaleno do speciálního „vesmírného rubáše“. Důstojnost zde není jen otázkou etiky – je to i psychologická obrana pro zbytek posádky.
Existují i scénáře pro případ, pokud by nebylo možné tělo dopravit zpět. Pohřební varianty zahrnují uložení do lunární půdy nebo vyslání těla na cestu vesmírem – přičemž veškeré takové ostatky by byly katalogizovány a považovány za historické artefakty.
Neznámá právní a etická území
Z vědeckého hlediska je smrt ve vesmíru cenným zdrojem informací. Mohlo jít o selhání techniky, biologický kolaps, nebo náhodný jev? Odpovědi na tyto otázky mohou být klíčem k záchraně dalších životů. NASA proto vyškolila astronauty ve forenzním protokolu – In-Mission Forensic Sample Collection. Astronauti vědí, jak odebrat krev, oční mok, tkáň i vlasy, jak dokumentovat tělo a jak postupovat při sběru důkazů – často pod dohledem lékařů ze Země.
Až doposud bylo jasné, že právní odpovědnost za astronauta má jeho domovský stát. Ale co když někdo zemře na Marsu? Co když k úmrtí dojde během komerční mise nebo na palubě soukromé stanici? Co když bude existovat podezření na násilnou smrt? Současné mezinárodní smlouvy, jako je Úmluva o vesmíru z roku 1967, na tyto otázky neodpovídají.
Ani Artemis Accords, dohoda o pravidlech chování na Měsíci, která byla ratifikována více než 50 státy světa, tyto detaily neřeší. Jak se bude řešit vražda v meziplanetárním prostoru? Kdo bude vyšetřovat? A kdo soudit?
Zatímco se lidstvo vydává dál než kdy dřív – za oběžnou dráhu, k Měsíci, k Marsu – smrt přestává být ve vesmíru nemyslitelným scénářem a stává se nevyhnutelnou součástí vesmírného průzkumu. To, jak se na ni připravíme a jak na ni budeme reagovat, nebude jen otázkou techniky a procedur, ale i hluboce lidské reflexe. Smrt ve vesmíru bude první zkouškou toho, jak umíme přenést své hodnoty, úctu a důstojnost až za hranice Země. A právě to může být rozhodující moment – ne v tom, jak dobýváme kosmos, ale v tom, jak v něm zůstáváme lidmi.
Další články v sekci
Divadla hrůzy, krve a hnusu: Královrahové umírali ve strašlivých mukách
Troufli si vztáhnout ruku na svého panovníka. A jejich trest byl stokrát rafinovanější a trýznivější než cokoli jiného. Dlouhé hodiny mučení, pak veřejná poprava. Hrůzné divadlo mělo být výstrahou všem ostatním…
Krutými popravami se ve středověku rozhodně nešetřilo. A trest za královraždu byl příležitostí, jak oprášit ty nejsadističtější způsoby mučení. Jak prožívali své poslední hodiny a minuty královrahové? Není to pěkné čtení. Tak například trest za atentát na francouzského krále Ludvíka XV., o který se pokusil jistý Robert-François Damiens, šel daleko za hranice lidskosti. Damiensovi se jeho čin nepovedl. On sám se přesto navěky proslavil. Bohužel hlavně způsobem, jakým bídně a bolestně sešel ze světa.
Robert Ďábel královrah
Je začátek nového roku 1757 a Robert-François Damiens čeká na svou příležitost. Je tak trochu blázen. Z armády ho vyhodili a z jezuitské koleje, kde pracoval jako sluha, nakonec také. Byl příliš divoký a náladový. Dokonce dostal přezdívku Robert Ďábel. Pak se chytil víry. A začal tvrdit, že právě francouzský král Ludvík XV. je největší bezbožník. A měl by být potrestán. Možná ho ze začátku stačí jen postrašit, vykřikuje v hospodě. Jak? To všem ukáže právě 5. ledna 1757.
Stalo se to ve Versailles. Ludvík XV. právě vystupoval z kočáru, když k němu Damiens skočil a bodl. Kapesní dýkou. Králi, který byl kvůli zimě zachumlaný v několika vrstvách šatstva a kabátů, samozřejmě způsobil jen bezvýznamné poranění. Mělo to prý být varování, hájil se Damiens později. „Kdybych ho chtěl zabít, vezmu si kord nebo lovecký tesák,“ opakoval. „Kdybych to chtěl udělat, povedlo by se mi to!“ Jenže takové řeči už mu nebyly nic platné. Stal se aktérem jedné z nejkrutějších veřejných poprav v dějinách Evropy.
Ale peklu se podobaly i dva měsíce věznění. Krutými výslechy a mučením z něj chtěli dostat jména kompliců. Lili do něj hektolitry vody, řezali mu paže, španělskými botami drtili kotníky. Hrudník pálili žhavými železy. Vydržel, protože on prostě žádné komplice neměl… Nakonec se pokusil o sebevraždu. Šel na to dost kuriózně – chtěl si totiž utrhnout genitálie a poté vykrvácet. Nepodařilo se mu to a zbytek vazby strávil nonstop přikurtovaný k posteli.
V den, kdy mu přečetli rozsudek, už nemohl ani stát. Před tribunál ho dovlekli v pytli, z něhož mu koukala jen hlava. To aby přítomní neviděli jeho zohavené tělo. Verdikt si vyslechl detailní, jak scénář hollywoodského krváku!
„Na sírovém ohni mu bude upálena pravá ruka, která držela nůž, jímž chtěl královraždu spáchat. Budou mu kleštěmi utrženy prsní bradavky, rvány paže, stehna a lýtka. Do míst, kde mu bylo vyrváno maso, nalijí tekuté olovo, vroucí olej, smůlu a pryskyřici, vosk a síru svařené dohromady. Poté bude jeho tělo roztrháno čtyřmi koňmi a po smrti ostatky spáleny a popel rozmetán po větru.“ Ano, tato exekuce byla do posledního okamžiku zdokumentována v dobových pramenech.
A přitom se vlastně nic nestalo, král atentát přežil. Proč nestačila obyčejná poprava? Panovník odsouzenému milosrdnou smrt nedopřál. A stačilo jediné slovo. Místo toho se 28. března 1757 na pařížském náměstí de Gréve připravovala podívaná pro lid. Začala přesně ve čtyři hodiny odpoledne. Davy se tísnily všude kolem popraviště. Šlechta si pronajala „lóže“ v oknech okolních domů a dychtiví diváci se vyšplhali i na střechy. Program je nezklamal.
Na prvním pódiu má probíhat upálení pravé ruky a trhání masa kleštěmi. Na druhém pak bude tělo roztrháno. Monstrózní slavnost měli dirigovat dva mistři popravčí. Remešský a čestný pařížský kat Nicolas-Charles-Gabriel Sanson a jeho osmnáctiletý synovec Charles Henri Sanson, oficiální pařížský kat. Na několikahodinovou akci si vymínili patnáct pomocníků.
Živá mrtvola
Rozhodně se to vyplatilo: vše běželo jako na drátku. Damiens byl znehybněn železnými obručemi a k dlani mu přivázali nůž. Ano, tu osudnou dýku, kterou zaútočil na svého vládce. O pár vteřin později mu ruku vrazili do koše s hořící sírou. Strašlivě řval a zmítal sebou, ale pouta ho nemilosrdně držela. Stačilo několik minut a z ramene čouhal jen rudý pahýl. Při hoření se totiž síra chová jako žíravina. Následovalo mučení rozžhavenými kleštěmi. Pronikavý pach spáleného masa se šířil celým náměstím.
Bylo to neskutečně ohavné, ale lidé nemohli od hrůzné podívané odtrhnout oči. A Damiens překonal veškerá jejich očekávání. Nelidská bolest ho udržovala ve zvláštní agónii. „Ještě, ještě!“ křičel na své katany. Jeho obličej připomínal vzteklé zvíře s vypoulenýma krvavýma očima a pěnou u úst. Na chvíli omdlel. Ale ještě jej čekala půl druhá hodina utrpení.
Pacholci mezitím na jeho končetiny přivázali provazy. Roztáhli je do tvaru písmene X. Čtyři koně mu je měly odtrhnout od těla. Mladý Sanson zavelel, koně táhly každý na jinou stranu. Jenže uběhla půlhodina a nic. Paže a nohy se natahovaly k prasknutí, ale držely. Damiens už jen bez ustání kvílel a řval. Kat zkoušel jinou taktiku, nově koně zabíraly pouze jedním směrem. Uběhla hodina a první kůň padl únavou k zemi. Nepomáhaly ani biče a ostruhy. Trup Roberta Damiense nebylo možné rozervat.
Někteří diváci omdlévali, jiných se zmocňoval chtíč. Násilí na ně působilo jako afrodisiakum. Prameny líčí, jak se mnohé páry věnovaly orálnímu sexu. Neřešitelnou situaci bylo třeba rozseknout. A to doslova. Katův pomocník přeťal sekerou šlachy. Krev stříkala a brzy jí přibylo ještě víc. Koně konečně vyrvaly obě ruce a jednu nohu. Jenže týraný muž stále žil. Přerývavě dýchal, vlasy mu zbělely. Šeptal slova, která ale nikdo nezaslechl. Umírající tělo spolkla hořící hranice. Odehrálo se poslední dějství, definitivní konec. Zbývalo jen srovnat zločincův dům se zemí. Damiensova manželka s dcerou a tchánem raději prchla ze země.
Roztrhán koňmi i lidmi
Ve Francii měla disciplína drastických poprav královrahů dlouhou historii. Náš druhý, též velmi dobře zdokumentovaný případ se udál na začátku 17. století a váže se k Jindřichu IV. Navarrskému. Ten přežil mnoho pokusů o atentát, štěstí ho opustilo až 14. května 1610. Proč se tolikrát ocitl v hledáčku atentátníků? Byl totiž hugenot, tedy pro katolickou církev nepřijatelný a nebezpečný protestant. I když několikrát svou víru změnil, fanatické přívržence papeže to nezastavilo. Zatím však nedosáhli výraznějších úspěchů.
Jistý Jean Chastel, bigotní katolík, využil roku 1591 zmatků u královské audience. Ruka s dýkou už mířila na hrdlo, když se Jindřich nečekaně sehnul ke klečícímu prosebníkovi. Zbraň mu proto jen rozsekla ret a vyrazila přední zub. Stejně jako strůjci předchozích atentátů i Chastel naposledy vydechl v hrozných bolestech. Koně jej rozervali na čtyři kusy. Jak už víme, tento způsob popravy byl královrahům přímo vyhrazen.
Přesvědčit se o tom mohl právě další náboženský blouznivec – François Ravaillac. Horlivý katolík se zhlédl v brožurce španělského jezuity. Líčilo se v ní, že i lid smí vztáhnout ruku na panovníka, pokud je ohrožena pravá víra. Syn násilníka a jeptišky se rozhodl krále zabít. A podařilo se mu to. Vyčíhal si okamžik, kdy musel královský kočár zastavit kvůli vzpříčeným vozíkům s vínem a senem. Později jeho vyšetřovatelé odmítnou uvěřit, že si to předem nenaplánoval.
Onoho 14. května 1610 zasadil panovníkovi dvě rány dýkou mezi druhé a třetí žebro. Dál už se Ravaillacův osud zcela shoduje s popravou Roberta Damiense. I Ravaillac měl být roztrhán koňmi a i jeho tělo vzdorovalo příliš dlouho: celou hodinu. Protokol z popraviště uvádí, že na mrtvý trup se okamžitě sesypali diváci. Odřezávali z něj kusy masa a vyvrhli vnitřnosti. Svou kořist pak opékali a pojídali. Jedna z žen se chlubila, jak ochutnala vrahovo srdce.
Zákony na vše
Královražda a vlastizrada se krutě trestala i v Anglii. Zákon z roku 1571 líčí názorně, jak v těchto případech postupovat. Nejprve bylo nutno lid navnadit. Odsouzence proto z vězení vyvezli spoutaného a na voze či dřevěné desce jej táhli městem. Kodrcající se povoz se pomalu proplétal k popravišti. Cestu lemovalo obrovské množství natěšených přihlížejících. Pokřikovali na vězně, posmívali se mu, uráželi ho. Potupná jízda představovala jen předkrm této bizarní lidové hostiny. A také varování všem, kdo by snad pomýšleli na podobné zločiny.
Nejvíc ale měla odstrašit samotná exekuce. Někdy jí přihlíželo až deset tisíc lidí! Kat se na rozdychtěné publikum dobře připravil. Popravčí lešení stálo na vysokém pódiu tak, aby každý viděl, co se bude dít. Nahoře už čekala šibenice. Pokud neměl zlosyn královskou krev, každý věděl, co se v příštích minutách uskuteční.
S oprátkou na hlavě směl ještě odsouzenec promluvit k davu. Kat za jeho zády ale pečlivě sledoval, zda jeho poslední slova příliš nezavání buřičstvím. Podle ideálního scénáře měl odsouzenec naopak vyznat svou vinu a žádat spravedlivý trest. A v naprosté většině to po krutém mučení zcela vyčerpaný také udělal.
Podle staré tradice před něj předstoupil kat a poprosil ho za odpuštění. Inu, dělal jen svou práci... A přišla první část show. Kat skopl stoličku, na níž nebožák stál. Tělo se zhouplo, jeho váha utahovala smyčku, začal se dusit. Ale jen na krátký okamžik. Nesměl umřít jen tak, rychle a relativně bezbolestně. Katovi pacholci proto svíjející se tělo odřízli a znovu přikurtovali k desce. Teď přišlo na řadu čtvrcení. Dlouhým nabroušeným nožem mu rozřízli břicho. Vytrhli z něj žaludek a vnitřnosti a klestili si cestu dál, až k srdci. Mnohdy ještě splašeně bilo, když je zvedli nad hlavu a vhodili do hořícího koše. Prostranství naplnil pach škvařícího se masa. I poslední divák kdesi vzadu měl cítit, jak končí vlastizrádci.
Mrtvé tělo bylo sťato a hlava naražena na železné tyče zdobící blízký kamenný most Tower Bridge. Zbytek trupu rozsekali na čtyři části a rozvěsili na branách města nebo podél hřbitova. Jen ať se co nejvíc lidí třese hrůzou, aby se do něčeho podobného nezapletli i oni…
Monarchie Evropy však čekal strašák mnohem větší – postupující proměny celé společnosti. Už roku 1649 odsoudil zvláštní soud ve Westminsteru k trestu smrti anglického krále Karla I. a 30. ledna téhož roku byl panovník skutečně popraven. Do té doby umírali panovníci v boji, rukou atentátníků nebo přičiněním svých příbuzných. Teď se museli bát i toho, že jejich vládě mohou vystavit účet vlastní poddaní…
Další články v sekci
Kanadský sráz smrti: Místo, kde si bizoni rozbíjeli hlavy
Head-Smashed-In Buffalo Jump představuje jednu z nejstarších, nejrozsáhlejších a nejlépe zachovaných lokalit, jež ilustrují techniky dávných lovců. Masy bizonů se z tamního srázu po tisíce let řítily vstříc smrti, a umožňovaly tak indiánům přežít kruté zimy.
Památka, jejíž název se do češtiny překládá jako „skok, kde si bizoni rozbíjeli hlavy“, je doslova nasáklá krví. Pod jedenáctimetrovým srázem přišlo o život nespočet bizonů, které lovci zahnali až ke smrtelnému pádu. Indiánské kmeny Černonožců využívaly útes na jihovýchodě dnešní Alberty už v dobách, kdy se jinde teprve rodily první velké civilizace. Svědčí o tom kosterní pozůstatky bizonů nalezené pod srázem, jejichž stáří badatelé odhadují téměř na šest tisíc let. Technika lovu se přitom prakticky v nezměněné formě udržela až do konce 19. století.
Ráj a zásoby
Západně od útesu se nacházejí rozsáhlé přírodní pastviny s dostatečným zdrojem vody a s velkým množstvím trávy, která zůstává svěží i na podzim. Pro bizony šlo doslova o ráj a pro indiánské lovce to zase znamenalo jistotu zásob masa na celou zimu.
Samotná lovecká technika nepostrádala důmyslnost a vyžadovala i značné dovednosti. Mladí muži dokázali dokonale napodobit bečení ztraceného telete a přilákat tak stádo. Následně jej za vytrvalého křiku a mávání látkami hnali po cestě vedoucí ke srázu. Zvířata nucená běžet k útesu se v poslední chvíli pokoušela zastavit, ale pronásledující dav je nakonec přinutil ke skoku.
Pod srázem již čekali další lovci, kteří zvířata dobíjeli. Maso se pak krájelo na tenké pruhy a sušilo se na speciálních stojanech na slunci. Velké kosti indiáni drtili a získávali z nich výživnou dřeň.
Lokalita Head-Smashed-In Buffalo Jump zaujala archeology poprvé roku 1938 a systematické vykopávky zahájili badatelé o 22 let později. Pod srázem se v hloubce až jedenácti metrů pod povrchem našla kromě kostí i řada loveckých artefaktů – především opracovaných kamenů, šipek, ale také nožů a sekyr z doby okolo roku 3600 př. n. l.
Další články v sekci
Miliardové dopady: Zákaz fluoridace pitné vody v USA by poškodil nejzranitelnější
Zrušení fluoridace pitné vody by podle nové americké studie způsobilo dramatický nárůst dětských zubních kazů a přineslo miliardové náklady, přičemž nejtvrději by zasáhlo děti z chudších rodin.
Fluoridace vody je považována za efektivní a bezpečné opatření pro prevenci zubního kazu, zejména u dětí a v komunitách s omezeným přístupem k zubní péči. Fluor zvyšuje odolnost zubní skloviny a podílí se na boji proti bakteriálním infekcím v ústní dutině.
V dnešní době již řada zemí od fluorování vody ustoupila, protože tam lidé využívají jiné prostředky k udržení dobrého stavu zubů. Mezi významnou výjimku v tomto směru patří Spojené státy, kde se voda fluoruje už od roku 1945. Přesto se dnes fluoridace vody ocitá pod palbou kritiky – především ze strany některých konzervativních skupin, které fluorid označují za neurotoxický. Florida a Utah už přidávání fluoridu do vody zakázaly, a další státy zvažují následování – například Kentucky, Massachusetts nebo Nebraska. V pozadí těchto kroků stojí i nový šéf amerického ministerstva zdravotnictví Robert F. Kennedy Jr.
Kritici fluoridu často odkazují na studii z roku 2019, která naznačovala možnou souvislost mezi vyšší hladinou fluoridu v těle těhotných žen a nižším IQ u dětí. Závěry této studie ale nejsou jednoznačné, a navíc pocházela z oblastí s mnohem vyšší koncentrací fluoridu, než je běžná v USA. Další častý argument odpůrců fluoridace je výskyt tzv. fluorózy – bělavých či hnědých skvrn na zubech způsobených nadměrným příjmem fluoridu.
Čísla, která mluví jasně
Vědecký tým pod vedením Dr. Lisy Simonové z bostonského zdravotnického centra Mass General Brigham se rozhodl, že do debaty vnese konkrétní data. Vědci analyzovali informace z rozsáhlého národního šetření NHANES, které sleduje zdraví více než 8 400 dětí ve věku od 0 do 19 let a pomocí matematického modelu simulovali dva scénáře: zachování optimální fluoridace pitné vody a úplný zákaz fluoridace ve všech státech USA.
Výsledky jsou alarmující:
- 25,4 milionu nových kazů během 5 let (v průměru jeden zkažený zub u každého třetího dítěte).
- Za 10 let by se počet kazů více než zdvojnásobil na 53,8 milionu.
- Náklady na ošetření by dosáhly 9,8 miliardy dolarů během 5 let a 19,4 miliardy během dekády, přičemž model nezahrnuje dodatečné výdaje
Podle Simonové by dopady fluoridového zákazu zasáhly všechny děti, ale nejtvrději ty nejzranitelnější – děti z nízkopříjmových domácností, které se spoléhají na státní pojištění Medicaid. „Zrušení fluoridace škodí všem, ale nejvíc těm, kteří si zubaře těžko mohou dovolit,“ upozorňuje lékařka.
Studie doktorky Simonové není jen teoretické cvičení. Kanadské město Calgary v roce 2011 fluoridaci vody zrušilo – a během následujících let prudce vzrostl výskyt dětských kazů. Po deseti letech fluoridaci opět obnovilo.
Pokud jde o argumenty kritiků fluoridace, autoři nové studie na toto téma reagují jasně: současné hladiny fluoridu v americké vodě nejsou spojeny se zhoršenými neurovývojovými následky a zákaz fluoridu by snížil výskyt fluorózy jen minimálně – asi o 200 000 případů za 5 let.
Bezpečná koncentrace fluoru
V USA je doporučená koncentrace fluoru v pitné vodě stanovena na 0,7 miligramu na litr (mg/l), což odpovídá 0,7 ppm. Toto doporučení vydalo v roce 2015 americké Ministerstvo zdravotnictví a sociálních služeb (U.S. Public Health Service) a podporuje ho také Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC). Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) stanovila maximální přípustnou koncentraci fluoru v pitné vodě na 4,0 mg/l. Tato hodnota je určena k ochraně před zdravotními riziky spojenými s dlouhodobým vystavením vysokým koncentracím fluoru, jako jsou kostní problémy a těžké formy fluorózy. EPA rovněž doporučuje, aby koncentrace fluoru nepřekročila 2,0 mg/l, aby se předešlo mírným formám zubní fluorózy u dětí.
V praxi se koncentrace fluoru v amerických veřejných vodovodních systémech liší. Podle údajů CDC z roku 2020 dostává přibližně 72,7 % obyvatel napojených na veřejné vodovody vodu s fluoridem. Tato voda může být buď přirozeně fluoridovaná, nebo upravovaná na doporučenou úroveň. Celkově je fluoridace vody považována za efektivní a bezpečné opatření pro prevenci zubního kazu, zejména u dětí a v komunitách s omezeným přístupem k zubní péči. Doporučená koncentrace 0,7 mg/l je výsledkem pečlivého vyvážení přínosů a potenciálních rizik spojených s příjmem fluoru.
Další články v sekci
Podává se indická slepice: Kdy se na evropském stole objevily první krůty?
Dnes běžná součást statků a dvorů, kdysi nanejvýš exotický pták, jehož výstřední zjev i tajemný původ budil pozdvižení mezi evropskou smetánkou. Krůta domácí přišla na starý kontinent později než brambory, na rozdíl od nich se však rozšířila a zdomácněla rychlostí blesku.
Prvními Evropany, kteří spatřili krůty na vlastní oči, byli španělští mořeplavci kolumbovské éry, kteří se vylodili v oblasti dnešního Mexika a Peru. Neobvykle velkého hrabavého ptáka, nepřehlédnutelného hlavně díky holé hlavě s výrazně rudým voletem, vějíři ocasních per a teatrálnímu hlasovému projevu a chování samců, pojmenovali „indická slepice“, což souviselo se skutečností, že se Španělé původně domnívali, že se doplavili do Indie.
Není bez zajímavosti, že i v záplavě do té doby nevídaných a exotických věcí, s nimiž se obyvatelé starého kontinentu v novém světě dennodenně setkávali, patřila krůta mezi ty nejpozoruhodnější, a coby kuriozita byla již kolem přelomu 15. a 16. století přivezena do Evropy.
Symbol plodnosti na talíři
V 15. století měl chov krůt ve Střední Americe již několikatisíciletou tradici. Odhaduje se, že domestikace tohoto živočišného druhu začala nejméně před třemi tisíci lety a její různá míra je doložena u mnoha tamějších kultur, mimo jiné u Olméků, Mayů, Aztéků i Inků. Nejnovější výzkumy ukazují, že s cíleným chovem krůt měly bohaté zkušenosti také indiánské kmeny na území dnešních Spojených států amerických.
Jejich využití bylo všestranné, kromě masa a vajec používali původní obyvatelé amerického kontinentu krůty pro směnný obchod, jejich kosti k výrobě nástrojů a zbraní, peří k dekoraci šperků i oděvů a orgány v tradiční medicíně. V některých kmenech krůty figurovaly dokonce coby totemová či obětní zvířata. Obecně byly považované za symbol plodnosti a požehnané, úrodné země.
Raně novověcí Evropané přistupovali ke krůtám zprvu mnohem zdrženlivěji. Podle některých zpráv se první krůta na evropském kontinentě objevila v roce 1519 či 1520 zásluhou Španělů, jiné zdroje uvádějí, že první pár ze zámoří dovezl již roku 1497 janovský obchodník a mořeplavec Giovanni Caboto. Ať tak či tak, byl to nejprve Pyrenejský poloostrov, kde se začala postupně šířit, a to nejprve ve Španělském a posléze v Portugalském království. Stejně jako později ve Francii se tam libové krůtí maso konzumovalo v aristokratických kruzích coby exotická pochoutka.
Mezi nižší sociální vrstvy se krůta dostala až v Anglii, kde se také na rozdíl od ostatních zemí začala chovat spolu s ostatní drůbeží v kurnících místo na volných pastvinách. Stojí za zmínku, že právě v ostrovní monarchii se krůta začala označovat výrazem turkey naznačujícím, že má původ v Turecku. Paradoxně se však tento pták do Osmanské říše dostal ještě o něco málo později než do Anglie.
Obecně většina evropských jazyků v označení krůty reflektuje její zámořský či domněle indický původ. Mezi ně patří ku příkladu slovenština, která zvíře označuje slovem morka. Český výraz krůta se podle lingvistů naopak nejspíše váže ke zvukovému projevu tohoto ptáka.
