Koróna, vnější vrstva sluneční atmosféry, viditelná pouhým okem pouze při úplném zatmění Slunce, dlouho fascinovala vědce. Extrémní teploty, mohutné výtrysky a záhadné chování plazmatu z ní činí klíč k pochopení vesmírného počasí. Ale pozemské atmosférické turbulence už desítky let znemožňují ostré snímky. Nyní ale přichází zásadní průlom – technologie koronální adaptivní optiky (zkráceně Cona) umožnila pořídit dosud nejdetailnější záběry koróny vůbec.

Nový systém byl nainstalován na 1,6metrový Goodeho sluneční teleskop v kalifornské observatoři Big Bear. Adaptivní optika Cona pracuje tak, že neustále (2 200× za sekundu) mění tvar zrcadla, čímž kompenzuje optické zkreslení způsobené turbulentní atmosférou – podobně jako když letadlo za letu naráží na „vzduchové kapsy“.

Záhadou zůstává, proč je koróna mnohonásobně teplejší než samotný povrch Slunce. Právě jemné struktury chladnějšího plazmatu, které nyní dokážeme rozlišit, by mohly vést k objasnění tohoto paradoxu. Navíc lepší porozumění těmto procesům může pomoci předpovědět výbuchy plazmatu a jejich dopad na Zemi – tzv. vesmírné počasí, které ovlivňuje například satelity nebo rozvodné sítě.

Koróna pod lupou

Zatímco dřívější pozemské pozorování koróny dosahovalo rozlišení kolem 1 000 km, nový systém Cona je schopný rozlišení 63 km, což je teoretický limit daný velikostí teleskopu. Technologie je nyní nasazena na Goodeho teleskopu a vědci ji plánují přenést i na čtyřmetrový Daniel K. Inouye Solar Telescope na Havaji – největší sluneční teleskop na světě. Ten by mohl odhalit ještě jemnější detaily. „Tohle je naprostý zlom. Zvýšili jsme rozlišení desetinásobně – a to je jen začátek,“ vysvětluje Dirk Schmidt, hlavní vývojář systému.

Podle vědců představuje nový optický systém Cona technologický milník, který otevírá zcela novou éru sluneční astronomie. Umožňuje nám nahlédnout do jemných procesů v koróně s dosud nepředstavitelnou přesností – a možná jednou odhalí i tajemství, která ukrývá samotné srdce naší hvězdy.

Image

Čtěte také

Nový největší solární teleskop se uvedl fantastickým snímkem Slunce

Prvok měňavka úplavičná (Entamoeba histolytica) je jedním z nejrozšířenějších lidských parazitů. Je původcem amébózy – akutní střevní infekce doprovázené těžkými průjmy a křečovitými bolestmi břicha. Vyskytuje se po celém světě, především v zemích s teplým a vlhkým klimatem, a s horšími hygienickými podmínkami. Přenáší se především fekáliemi znečištěnou vodou a potravinami.

Většina infekcí měňavkou je bezpříznakových. Asi u jednoho z deseti nakažených se objevují průjmy a další symptomy. V některých případech mohou měňavky proniknout do tkání mimo střeva a vytvářet abscesy v játrech, plicích a mozku. Neléčená amébóza může být v takovém případě i smrtelná. Odborníci odhadují, tato měňavka každoročně infikuje asi 50 milionů lidí, z nichž téměř 70 tisíc zemře. Navzdory rozšířenosti tohoto parazita o něm víme stále jen velmi málo. Nedávno se na něj se svým týmem zaměřila Katherine Ralstonová z Kalifornské univerzity v Davisu. 

Chytrý parazit v přestrojení

Vědci dlouho věřili, že měňavky aktivně bojují s lidským imunitním systémem a mohou ničit bílé krvinky. Nový výzkum však tuto představu zcela přepisuje. Profesorka Ralstonová zjistila, že Entamoeba histolytica buňky místo toho „okousává“ – doslova si z nich ukousne kousek, zanechá je zraněné a z jejich membrán si vezme to, co potřebuje. Především dva klíčové proteiny: CD46 a CD55, které normálně chrání lidské buňky před útokem vlastního imunitního systému. Tyto proteiny si parazit nasadí na svůj povrch, a díky tomu jej obranný systém těla nerozpozná jako nepřítele. Tento proces se odborně nazývá trogocytóza – přenos buněčných částí z jedné buňky na druhou. Objev byl původně zveřejněn koncem roku 2024 jako preprint, nyní byl potvrzen novou studií, publikovanou v recenzovaném časopise Trends in Parasitology. 

Objev mechanismu, kterým se Entamoeba histolytica maskuje jako lidská buňka, představuje průlom v pochopení této málo prozkoumané hrozby. Namísto útoku používá biologickou přetvářku. Díky tomu uniká pozornosti imunitního systému a zůstává v těle prakticky neviditelný. Vědci nyní plánují využít již dostupnou genetickou knihovnu RNAi tohoto parazita a pomocí technologie CRISPR cílit na geny, které zajišťují „okusování“ buněk a „krádež“ proteinů. Otevírá se tak možnost cíleného zásahu, který by mohl trik měňavek zmařit – a zachránit tak tisíce životů.

Image

Čtěte také

Metrový červ rostoucí pod kůží: Další strašlivá nemoc je na pokraji vymýcení

Začátkem 20. století se v Německu zrodila strategie známá jako Schlieffenův plán, která přiřkla zásadní význam západní frontě, zatímco východní bojiště mělo sehrát druhořadou roli. Roku 1914 tak Východní Prusko hájila jediná armáda, jež dostala rozkaz zadržovat ruský nápor, dokud ji neposílí divize uvolněné po očekávaném vítězství nad Francií. Nevděčný úkol připadl 8. armádě generálplukovníka Maximiliana von Prittwitze, jež se skládala z I., XVII. a XX. sboru, I. záložního sboru a 1. jízdní divize. Svazek posílily též rezervní a zeměbranecké formace.  

Energický postup

Záhy po prvních výstřelech konfliktu se Prittwitzovy svazky dostaly do kritické situace, neboť Rusko mobilizovalo vojska rychleji, než v Berlíně předpokládali. Pro vpád do Pruska určil Petrohrad 1. armádu generála Paula von Rennenkampfa a 2. armádu generála Alexandra Samsonova ze Severozápadního frontu generála Jakova Žilinského. Ten vydal 13. srpna rozkaz: „Zahájit energický postup na území Východního Pruska, porazit nepřítele, odříznout ho od Královce a obsadit ústupové cesty k dolní Visle.“

Carská vojska 8. armádu početně výrazně převyšovala – na vilémovské oddíly se valilo devět sborů a sedm divizí. Mezi oběma ruskými generály – Samsonovem a Rennenkampfem – sice panovaly napjaté vztahy kvůli neshodám z minulosti, ale oba patřili mezi zkušené veterány války s Japonskem (1904–1905). Prittwitz oproti tomu měl pověst poživačného tlouštíka, který si kariéru zajistil tím, že „uměl získat u stolu císařovu přízeň žertovnými a oplzlými historkami“. 

Generálplukovníkových limitů si byl vědom i šéf Velkého generálního štábu Helmuth von Moltke, ale nemohl se protivit panovníkově vůli, a tak alespoň jmenoval náčelníkem štábu 8. armády svého zástupce generálmajora Georga von Waldersee. Kvůli jeho zdravotním problémům však značná část práce končila na bedrech ambiciózního plukovníka Maxe Hoffmanna z Prittwitzova operačního oddělení.

Plán ruského obchvatu

Carovy formace se mohly pochlubit i další výhodou – oproti německé pěší divizi o 12 praporech sestávaly ty ruské z 16 batalionů. Složení carské armády nicméně kladlo enormní nároky na zásobovače – v carských svazcích byla početně zastoupena kavalerie, jež vyžadovala dodávky obrovského množství píce. Málo výkonná transportní služba se s tímto břemenem nedokázala vypořádat a někteří analytici tvrdí, že klesající  hodnota jízdy nedokázala náročnou logistiku ospravedlnit – k zásobování pěší divize o 16 000 mužích i jízdní se čtvrtinovým stavem mužstva bylo třeba 40 vlaků. Vedle logistických potíží protivníka zůstávaly v Prittwitzových rukou už jen dva trumfy – lepší výcvik mužstva a vyšší počet těžkých děl.  

Ruský úspěch závisel kromě početní převahy i na tom, zda 1. a 2. armáda dokáží postupovat společně. Jejich křídla byla postavena tak, aby během pochodu mířila na západ směrem ke Königsbergu (Královci) a na sever ke Graudenzu. Žilinskij očekával, že proklouznou mezi oběma opevněnými body a dokončí obchvat kolem 8. armády. Zatímco Rennenkampf měl vázat v boji hlavní německé síly, Samsonov by se přiblížil z jihu, spojil s 1. armádou v oblasti Allensteinu a zasadil finální úder do nepřítelova boku. Poté by Rusové 8. armádu buď zničili, nebo donutili k ústupu, jenž by jim otevřel cestu do Západního Pruska a Slezska.  

Přírodní překážky

Hladkému postupu nicméně bránily geografické podmínky. Východní Prusko sice nabízelo rovinatou krajinu vhodnou pro pohyb velkých formací, jenže do cesty se Rusům stavěly vodní toky a plochy v čele s řetězcem jezer napájejících řeku Węgorapa. Jako nejvhodnější místo k jejich překonání se jevilo okolí Lötzenu, které ale protivník stihl opevnit. Vnitřní křídla obou armád se tak musela potýkat s 80km vodní bariérou, jež hrozila pochodující svazky rozdělit. 

Žilinskij pochopil, že bude vhodnější překážku obejít severně a jižně od Węgorapy namísto riskantních pokusů ji překonávat čelně, a tak podle toho formuloval rozkazy Samsonovovi i Rennenkampfovi. Zároveň si uvědomoval, jakou příležitost dočasné rozdělení invazních sil poskytne nepříteli, a uchýlil se k opatřením chránícím boky 1. a 2. armády. Ve skutečnosti nevhodnými pokyny riziko ještě navýšil. Rennenkampfovi dovolil posílit vojska u baltského pobřeží, která nemohl nikdo ohrozit, a Samsonovovi zbytečně vyslat oddíly k ochraně přístupů k Varšavě. 

Přeskupení vyústilo v nebezpečnou situaci, kdy II. sbor 2. armády nečinně stál v „prázdném“ prostoru, který ji odděloval od Rennenkampfa. Výsledkem ruských snah se místo koncentrace sil stalo jejich rozmělnění a oslabení útočných hrotů. Ačkoliv carští generálové začali rozvinovat své síly s převahou 19 divizí proti devíti německým, nyní nastupovali k ofenzivě jen s 16 vhodně rozmístěnými formacemi.

Nedostatek koordinace

Ještě víc narušil ruské snahy nedostatek koordinace. Zatímco 1. armáda překročila pruské hranice už 17. srpna, Samsonovův svazek, postupující lesnatou a bažinatou krajinou dorazil do výchozích pozic o dva dny později. Oba velitelé se navíc chovali arogantně, poskytovali si minimum informací a ignorovali problémy. Jejich svazky od sebe dělily tři dny pochodu – pokud by se některá z armád dostala pod tlak, nemohla očekávat rychlou pomoc. 

Dopady těchto chyb na nadcházející bitvu znásobily úspěchy německých průzkumníků. Carští vojáci naopak při zjišťování informací o nepřátelských pozicích selhávali. Kavaleristé se nesnažili proniknout do postavení protivníka – jakmile narazili na odpor, raději sesedli a vytvořili střeleckou linii. Podobně zklamali průzkumní piloti, byť se Petrohrad na začátku války mohl pyšnit po Francii druhým největším letectvem světa. 

Zato vilémovský 2. letecký sbor doplněný párem vzducholodí operujících z Poznaně a Královce sledoval pohyby protivníka už od 9. srpna 1914. Prittwitz se tak záhy dozvěděl, že 1. armáda má před Samsonovem výrazný náskok, který se postupně zvětšoval. To německého velitele uklidnilo a přivedlo k rozhodnutí rozmístit jádro svých sil severně od Mazurských jezer. 

Úvodní výstřely

K prvnímu střetu došlo spíše na základě náhody než plánování některé ze stran. Rennenkampfův III. sbor se 17. srpna kvůli chybné koordinaci vydal na další pochod o několik hodin dříve než ostatní carské svazky a u Stallupönenu narazil na I. sbor generála pěchoty Hermanna von François. Východně od města se okamžitě rozhořel boj. 

Jakmile příslušná zpráva dorazila na Prittwitzův štáb, rozzuřený velitel vyslal k Françoisovi posla s jednoznačným vzkazem:  „Vrchní velitel vám nařizuje, abyste okamžitě zastavil boj a ustoupil ke Gumbinnenu!“ Françoise tón urazil natolik, že jen odsekl: „Informujte ho, že generál François přeruší boj teprve tehdy, až Rusy porazí.“ 

Nakonec střet u Stallupönenu rozhodla převaha vilémovské artilerie, jež obrátila na útěk ruskou 27. divizi. Pěšáci si během této epizody poprvé prošli peklem moderního boje – v palbě se cítili jako nazí, propadali panice a vrhali se na zem. Němci přišli o 1 500 mužů, Rusové jich odepsali pětkrát tolik.

O tři dny později dorazily hlavní síly 1. armády ke zmíněnému Gumbinnenu, kde na ně za úsvitu opět udeřila pěchota německého I. sboru. Útočící oddíly patřily k nejslavnějším pruským regimentům a vrhaly se na protivníka se zuřivým elánem. Rusové se nicméně stihli v noci zakopat a opevnit okolní statky. Přestože disponovali jen lehčími děly, dokonale je zamaskovali a rychlou palbou z bezprostřední blízkosti proměnili ofenzivu I. sboru v jatka. Náhle však kanonáda utichla, neboť špatně zásobovaným bateriím došla munice. Dvě Françoisovy divize ihned vyrazily do další zteče a takřka zničily 28. divizi nepřítele.  

Tápající Prittwitz

Zatímco na Rennenkampfově pravém křídle se Němcům dařilo, ve středu a na levé straně se situace vyvíjela jinak. Hřmění děl carské vojáky varovalo, a když se XVII. sbor generálplukovníka Augusta von Mackensenova pokusil udeřit do jejich boku, byli připraveni. Slavný husar navíc vyslal své muže na zteč bez průzkumu a teprve koncentrovaná palba Němce ubezpečila, že se Rusové i v tomto úseku opevnili. Šrapnely přišpendlily Mackensenovy vojáky k zemi, vozy s municí po zásazích explodovaly a všude pobíhali vyděšení koně. 

Němci se dostali do nezáviděníhodné situace, neboť hrozilo, že se lokální střet u Gumbinnenu promění ve strategickou pohromu. Nejhoršímu zabránil až odlehčovací útok I. záložního sboru generálporučíka Otty von Belowa, jenž ochránil bok Mackensenovy formace od dalšího carského úderu. 

Celkově však nebylo pochyb, že boj skončil ruským vítězstvím, a na štábu 8. armády zavládla pochmurná nálada. Prittwitz dospěl k názoru, že nemá jinou možnost než Východní Prusko vyklidit a stáhnout se za Vislu. Podřízení nesouhlasili, a když se jim nepodařilo velitele přimět ke změně stanoviska, informovali za jeho zády Berlín. Moltkeho zpráva rozzuřila i vyděsila. Stažení 8. armády by jednak narušilo harmonogram Schlieffenova plánu a navíc by ohrozilo nejbližší příbuzné mnoha vysokých důstojníků žijící ve Východním Prusku. Německé válečné plány tak dostaly zásadní trhliny už v prvních dnech války.

Image

Čtěte také

Labutí píseň manévrové války: Závod k moři skončil v roce 1914 remízou

Vitamin D už delší dobu figuruje na seznamu „zázračných“ látek s možnými blahodárnými účinky na zdraví. Nová analýza z rozsáhlé americké studie VITAL nyní naznačuje, že pravidelné užívání vitamínu D by mohlo zpomalit zkracování telomer – koncových částí chromozomů, které hrají klíčovou roli v procesu stárnutí buněk.

Co jsou telomery a proč na nich záleží?

Telomery chrání naše chromozomy při každém dělení buněk. Při každé buněčné reprodukci se ale zkracují – a když jsou příliš krátké, buňka se přestane dělit a postupně odumírá. Tento proces je spojen s přirozeným stárnutím organismu. Kratší telomery se také spojují s vyšším rizikem některých nemocí, jako jsou kardiovaskulární onemocnění nebo rakovina.

Výzkumníci sledovali více než tisíc účastníků z větší skupiny téměř 26 000 lidí. Po dobu čtyř let jim pravidelně měřili délku telomer a porovnávali účinky různých doplňků: vitamínu D, rybího oleje nebo placeba. Ti, kteří užívali 2000 jednotek vitamínu D denně, měli po čtyřech letech méně zkrácené telomery než lidé, kteří dostávali placebo. U dobrovolníků, kteří užívali rybí olej, se podobný efekt neprojevil.

Co to znamená pro zdraví?

Zpomalení zkracování telomer o zhruba 140 „písmen“ DNA během čtyř let je sice měřitelné, ale otázka je, zda má skutečně vliv na zdraví nebo délku života. Někteří experti upozorňují, že rozdíl je stále v rámci běžné biologické variability – tedy něco, co se může běžně vyskytnout i bez cíleného doplňování stravy. Použitá metoda měření telomer navíc není zcela přesná.

Nejednoznačnost zjištění podtrhuje ji další velká studie z Velké Británie, podle které mohou být extrémně vysoké hladiny vitamínu D naopak spojeny s kratšími telomerami – tedy potenciálně opačným efektem. Vitamín D tedy může představovat potenciálně důležitý dílek v mozaice stárnutí a zdraví, zázračný elixír mládí to ale velmi pravděpodobně není. 

Image

Čtěte také

Vitamín D: Zázračný elixír života, nebo jen nafouknutá bublina?

Myšlenka poslat na vysokého představitele Říše české atentátníky se zrodila v hlavě prezidenta exilové vlády Edvarda Beneše. Potřeboval dokázat Britům, že český odboj operuje stejně úspěšně, jako v okupovaném Polsku, Jugoslávii nebo Francii. A také potřeboval posílit svou autoritu. Duše československé zpravodajské služby v zahraničí, plukovník František Moravec Benešův názor nesdílel. Obával se masivních represí, které by útok vyvolal. Zvrátit Benešovo rozhodnutí však nedokázal. 

Připravovaná operace spadala pod nejvyšší utajení. O poslání nově zřízené výsadkové skupiny Anthropoid věděly zprvu jen čtyři osoby. Deset vytipovaných adeptů, skvělých vojáků, svobodných a bezdětných mužů, kteří bez výjimky nepocházeli z Prahy, absolvovalo speciální šestitýdenní výcvik ve Skotsku zprostředkovaný instruktory z britského Oddělení speciálních operací.

„Vyvolenými“ se nakonec stali osmadvacetiletí poddůstojníci Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Urostlý sportovec, který před válkou hrával fotbal a o něco méně fyzicky zdatný, ale o to více bystrý a houževnatý Kubiš, tvořili dobrou dvojku. Když se krátce před výsadkem zástupci domácí odbojové centrály dozvěděli Benešův plán, okamžitě jej odmítli. Poukazovali na zničující odvetu nacistů. Ani oni však neuspěli. Bohužel ale měli pravdu. Odvetná akce zlikvidovala poslední zbytky Moravcovy zpravodajské a odbojové sítě v protektorátu. 

Kat českého národa 

Proč padla volba na Reinharda Heydricha? Na podzim 1941 byl dočasně jmenován říšským protektorem, aby zlikvidoval vzmáhající se odpor v protektorátu. A snažil se. Okamžitě vyhlásil stanné právo, po jeho raziích skončily v rukou katů stovky odbojářů, další tisíce lidí byly odeslány do koncentračních táborů. Odstartoval transporty Židů, výrazně zredukoval protektorátní autonomii. „Když se nedají poněmčit, musíme je postavit ke zdi“, vyjádřil se o Češích. 

Protože však věděl, že je není možné jen tak zlomit, uplatňoval metodu cukru a biče. Obyvatelé protektorátu měli pochopit, že přežít mohou pouze jako loajální služebníci Říše. Rozsáhlé poněmčování zahrnovalo zakládání oddílů Hitlerjugend a vznik Kuratoria pro výchovu mládeže, povinné sportovní organizace vybudované na troskách Sokola, Orla a Junáka. V lednu 1942 Heydrich ukázal „milostivou tvář“: zrušil stanné právo, propustil desítky studentů z koncentračních táborů, zvýšil dělníkům příděly potravin a nabídl jim rekreace a další výhody. To vše neslo své plody. Lidé měli strach, který přerůstal ve zbabělost. Opatrnost se měnila na udavačství, slušnost v podlézání. Přesně tak, jak to chtěl. Bylo nutné ho zastavit. 

Osudné ráno 

Heydrich 27. května 1942 posnídal se svou rodinou na zámečku v Panenských Břežanech, který obýval. Okolo 10. hodiny ranní se vydal autem do Prahy, odtud se měl letecky z Ruzyně přepravit do Berlína za Hitlerem. Jeho automobil, otevřený kabriolet značky Mercedes neměl, v rozporu s nařízením, bezpečnostní pancéřování a Heydrich navíc jel bez ochranného vojenského doprovodu. Ostatně – pokud by jej měl, parašutisté by útok odložili. 

V nepřehledné zatáčce z Kirchmayerovy třídy do ulice V Holešovičkách dal nejprve spolupracovník výsadkářů Josef Valčík svým kolegům signál pomocí odrazu kapesního zrcátka. Podle informací získaných z archívů v Británii měl být útok veden nejprve granátem – tak byli výsadkáři i cvičeni, šlo totiž o nejspolehlivější variantu. 

Kubiš ovšem nacvičeným spodním hodem netrefil pohybující se cíl tak, aby způsobil maximální škody. Gabčík chtěl Heydricha, zraněného v obličeji a na prsou střepinami, dobít, zasekl se mu však samopal. Paul Fildes z vojenského výzkumného střediska v Porton Down později tvrdil, že granát byl infikován botulotoxinem. To se nepotvrdilo. Kubiš i Gabčík poté vystřelili po Heydrichovi a jeho řidiči Kleinovi pistolemi. Heydrich se pokusil pronásledovat Kubiše, ale když zjistil, že nemá ve zbrani zásobník, vrátil se k autu, kde si sedl na sedadlo. Měl zlomené žebro a část kosti se mu dostala do sleziny. Nakonec jej do nemocnici na Bulovce odvezla dodávka převážející leštidlo. Do nemocnice se dostal až okolo 11. hodiny, tedy téměř hodinu a půl poté, co byl útok proveden. 

Rentgenové snímky odhalily rozsah vnitřních zranění – měl kromě zlomeného žebra též protrženou bránici a poškozenou slezinu. Byl okamžitě operován. O šest dní později, 3. června upadl do kómatu a 4. června ve 4.30 ráno zemřel – snad na celkovou otravu organismu, anemický šok či arterielní formu embolie. Další osudy Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše známe příliš dobře. Spolu s pěti dalšími výsadkáři spáchali 18. června 1942 sebevraždu v pražském chrámu svatého Cyrila a Metoděje.

Image

Čtěte také

Atentát z pohledu nacistů: Jak probíhalo vyšetřování smrti Reinharda Heydricha

V poslední době se dozvídáme překvapující podrobnosti o tom, jak společenstva bakterií, která žijí v našich tělech, mohou ovlivňovat naše fyzické i duševní zdraví. Týká se to i orálního mikrobiomu, tedy bakterií, které obývají ústní dutinu. Ukazuje se, že narušený orální mikrobiom může souviset s poruchami autistického spektra, demencí, Parkinsonovou chorobou, schizofrenií, případně úzkostí či depresí.

Mezinárodní výzkumný tým se nedávno zabýval pozoruhodnou otázkou, zda se orální mikrobiom a jeho stav může přenášet mezi partnery v intimním svazku líbáním, a zda takový přenos může ovlivnit duševní kondici partnerů. Výstupy tohoto zajímavého výzkumu uveřejnil odborný časopis Exploratory Research and Hypothesis in Medicine.

Sdílený mikrobiom

Badatelé nejprve prostudovali 1 740 párů. Z nich si vybrali 268, z nichž během posledního půlroku stali manželé a žili spolu. Jeden z partnerů přitom vždy byl v dobré duševní kondici, zatímco druhý trpěl nespavostí spojnou s úzkostí a depresí. Po půl roce vědci u těchto párů zjišťovali složení mikrobiomu v ústech, společně s hladinou stresového hormonu kortizolu ve slinách.

Ukázalo se, že po šesti měsících manželství s partnerem, který trpí nespavostí s rysy úzkosti a deprese vede k tomu, že se podobné projevy vyvíjejí i u partnera, který byl na počátku vztahu v lepší kondici. Tyto změny byly přitom výraznější u žen. Došlo k tomu, že se u zdravých partnerů zvyšovala hladina kortizolu a blížila se k úrovni partnera s nespavostí a současně se měnilo i složení jejich mikrobiomu, opět směrem k partnerovi, který trpěl nespavostí.

Z úst do mysli

Vědci dospěli k závěru, že mezi partnery v novomanželském svazku, kteří spolu žijí v těsném kontaktu, může docházet k přenosu mikrobů z orálního mikrobiomu. Tyto změny v orálním mikrobiomu u partnerů podle všeho souvisejí se změnami hladiny kortizolu ve slinách, stejně jako úrovně nespavosti a s ní spojené úzkosti a deprese. Z předchozích výzkumů přitom vyplývá, že podobně bývají páry sladěné ve více fyziologických parametrech, například srdečním rytmem nebo spánkem.

Studie má i svá omezení. Výzkumníci například spoléhali na subjektivní hodnocení úzkosti a deprese, měřili jen ranní hladiny kortizolu a nebrali plně v potaz společné životní návyky párů, například stravu. Také mikrobiální vzorky byly odebírány pouze z mandlí a hltanu, a ne z celé ústní dutiny. 

Závěry jsou proto zatím pouze asociační – popisují souvislosti, nikoli příčinu a následek. Pokud by se ale ukázalo, že jde skutečně o příčinný vztah, může to mít zásadní dopady na výzkum i praxi v oblasti duševního zdraví. Přenos psychických potíží mezi partnery prostřednictvím ústních bakterií by se mohl stát novým výzkumným směrem v oblasti duševního zdraví.

Image

Čtěte také

Při desetisekundovém polibku si partneři vymění až 80 000 000 bakterií

Před dvaceti lety zadal americký Kongres vesmírné agentuře NASA úkol nalézt nejméně 90 procent blízkozemních planetek. Tato tělesa mohou ohrozit naši planetu a je proto v našem zájmu o nich vědět co nejvíce. Vědci od té doby udělali pokrok, přesto jsou ale v blízkosti Země stále místa, kde se mohou ukrývat jen obtížně odhalitelné planetky.

Valerio Carruba z brazilské Univerzity v São Paolu a jeho spolupracovníci nedávno zhodnotili riziko, jaké pro Zemi představují planetky, které se pohybují kolem Slunce v blízkosti oběžné dráhy Venuše. 

Venušina hrozba

V současnosti známe asi 20 takových planetek, ale může jich být více. Parametry jejich oběžných drah jim zaručují, že se nesrazí s Venuší, ale srážku se Zemí nelze úplně vyloučit. Odborníci považují za nebezpečná tělesa, která mají průměr minimálně 140 metrů a mohou se dostat k Zemi na vzdálenost 0,05 AU a menší. Planetky z blízkosti Venuše mohou být mezi nimi, přičemž z našeho pohledu jsou často zakryté Sluncem a bývá je těžké čas odhalit. Výsledky výzkumu zveřejnil preprintový server arXiv.

Určení rizik spojených s těmito planetkami je komplikované i proto, že jejich oběžné dráhy jsou chaotičtější než u řady jiných podobných objektů. Carruba s kolegy modelovali chování simulovaných planetek v blízkosti Venuše v rámci Sluneční soustavy a zjistili, že existuje více různých možností, kdy se takové planetky mohou srazit se Zemí. Riziko srážky sice není velké, rozhodně ale není nulové.

Vědci také zjišťovali, jak budou planetky tohoto typu pozorovatelné Observatoří Very Rubinové, která by měla být v dohledné době zprovozněna. Ukazuje se, že to bude komplikované. Planetky pohybující se v blízkosti Venuše budou kvůli pozorovatelné jen občas, obvykle při jejich nejbližším přiblížení k Zemi. Na jejich objevování tedy bude nutné vynaložit poměrně velké úsilí.

Image

Čtěte také

Kolik má Země měsíců? Naši planetu doprovází řada souputníků

Představte si cestu podél železniční trati, kterou postupně pohlcuje africká divočina. Koleje jsou zarostlé křovinami, staré stanice zejí prázdnotou a v oparu zapadajícího slunce máte občas pocit, že jste koutkem oka zahlédli osamělé strážce minulosti. Takto dnes vypadá železnice Dakar–Niamey, kdysi klíčová spojnice mezi Senegalem a Mali. Někdejší významná obchodní tepna propojující zmíněné západoafrické státy téměř upadla v zapomnění a vlaky už jezdí jen na některých jejích úsecích. Coby odvážní dobrodruhové se však můžete vydat podél kolejí na jedinečnou pouť nedotčenou krajinou.

Na východ i na západ

Celá trasa původně měřila 1 287 kilometrů a pravidelné spoje na ni vyrážely do 80. let minulého století. Historie železnice přitom sahá až do závěru 19. století, kdy započala její stavba, zpočátku realizovaná francouzskými kolonialisty. Ti sice při dobývání nových území a rozvoji obchodu primárně vsázeli na splavné toky, nicméně řeka Senegal se pro jejich záměry příliš neosvědčila, a proto se rozhodli investovat do železnice.

Od roku 1881 tak vyrůstala trať z malijského Kayes na východ směrem k řece Niger, ale od počátku ji provázely obrovské problémy. Mimo jiné vázlo zásobování materiálem a mezi čínskými a marockými dělníky se začala šířit žlutá zimnice. Za dlouhých pět let vzniklo jen 54 kilometrů trasy a na dalších pět roků se práce v podstatě zastavily. Obrat nastal ve chvíli, kdy stavbu převzala francouzská armáda – a nakonec koleje dovedla až do senegalského přístavu Dakar. Dopravní tepna pak fungovala od roku 1924 a surové zdroje z vnitrozemí mohly díky ní putovat do celého světa. 

Africký papiňák

Pokud si jako výchozí bod trasy zvolíte právě město Kayes, ležící asi osmdesát kilometrů od hranic Senegalu s Mali, pak postačí sjet z hlavní silnice a vyrazit prašnou cestou směrem k malijské metropoli Bamako. Po celou dobu vás přitom budou provázet zrezivělé koleje. Kayes bývalo důležitým a opravdu rušným dopravním uzlem, dnes mu však vládnou spíš nostalgické vzpomínky na dunění parních lokomotiv. Historie obce zhruba se 130 tisíci obyvatel sahá do 80. let 19. století a jejímu okolí se tenkrát říkalo „papiňák Afriky“: Ne snad, že by oblastí zmítaly občanské nepokoje, ale panovala tam extrémní vedra.

Po cestě na východ minete rovněž obří elektrárnu na přehradě Lac Manantali. Jeden z největších energetických projektů v regionu vznikl koncem 80. let minulého století a zásobuje elektřinou Mali, Senegal i Mauritánii. Jeho úkolem však bylo také regulovat tok řeky Senegal a tím zlepšit podmínky pro zemědělství. Plocha nádrže dosahuje úctyhodných 477 kilometrů čtverečních, a české Lipno by tedy pojala téměř desetkrát.

Peníze, nebo život!

Další zastávku představuje půlmilionová Kita, jež se proslavila tradiční hudbou a v minulosti tvořila centrum zpracování arašídů a bavlny vypěstovaných v okolí. Místní život plyne vlastním tempem a obyvatelé vítají všechny příchozí přátelským úsměvem, často je zastavují a ptají se, odkud dorazili a proč se vydávají právě touto cestou. V posledních letech tam totiž turisté zavítají jen zřídka. Tvrdí to i majitel zdejšího kempu Holanďan Casper, který vzpomíná na zlaté časy turismu a doufá, že se v zemi dřív či později podaří vyřešit problém s teroristy a skupinami ozbrojenců. Do té doby se prý bude věnovat farmaření…

S blížícím se Bamakem atmosféra na trase houstne a v uších se vám nejspíš ozvou Casperova slova o bezpečnosti. Ve vesničce Soribougou asi čtyřicet kilometrů před metropolí se auta shromažďují do konvoje, aby skrz oblast nechvalně proslulou častými přepadeními projela společně. Jde o riskantní úsek, kde si ozbrojenci často určují daň za bezpečný průjezd. Místní však jejich chování berou s ledovým klidem: Pro ně se jedná o normální součást cesty, a právě proto organizují konvoje.  

Jako z encyklopedie

Podél trati leží také mnoho tradičních vesnic, s chýšemi z hliněných cihel banco nebo z udusané hlíny pisé a s doškovými střechami. Mezi nimi se pohybují ženy nosící vodu na hlavách, zatímco děti běhají bosé po prašných cestách. Vesničky jsou zkrátka malebné a budete si tam připadat, jako by vám před očima oživly obrázky z encyklopedií či dokumentárních filmů. Každé zastavení přitom skýtá příležitost k pořízení fotografií a k rozhovoru s místními, kteří jsou zájmem o jejich zapomenutou železnici často fascinováni.

Cestovat po Mali není možné, pokud se nedokážete vyrovnat s extrémními teplotami: Přes den panuje spalující horko, ale noci jsou příjemně chladné. V zemi sužované řáděním teroristů navíc v každém kontrolním bodě čekají vojáci. Armádní kontroly v Mali tvoří běžnou součást dne, neboť často slouží k udržení pořádku. Zároveň se však stávají příležitostí pro neoficiální výběr poplatků a může při nich dojít ke zbytečným konfliktům. Turistům se proto doporučuje obezřetnost.

Vzpomínky na zlaté časy

Výprava do uvedené části světa nezahrnuje pouze dobrodružství, ale také zdravotní rizika. Malárie, horečka dengue a bilharzióza tam patří mezi běžné nemoci a je nutné se proti nim chránit. Místní nemocnice bývají špatně vybavené, takže každý cestovatel musí mít zásobu léků a preventivních prostředků. Nejčastější příčinu zdravotních komplikací představuje kontaminovaná voda, proto ve vlastím zájmu pijte výhradně tu balenou či převařenou.

Ideální tečku za putováním podél trati každopádně nabízí návštěva malijského hlavního města Bamako. Tamní železniční stanice je honosná a upomíná na zlatou éru drážní dopravy. Vlaky sem už sice nejezdí, ale metropole pulzuje dál a hlavní přísady jejího koloritu tvoří trhy, ulice plné skútrů, vůně grilovaného kozího masa a nekonečný ruch. Bamako je navíc městem kontrastů: Vedle luxusních vil tam najdete rovněž chudinské čtvrti, které se navíc každým rokem rozrůstají, s tím jak se v nich usazují příchozí z venkova.

Image

Čtěte také

Město se špatnou pověstí: Africké Mombase se dříve turisté vyhýbali obloukem

Ve světě vesmírného výzkumu se rozjíždí nová fáze geopolitického soupeření – tentokrát o Měsíc. Čína a Rusko podepsaly memorandum o spolupráci na výstavbě jaderné elektrárny na Měsíci, která bude pohánět budoucí Mezinárodní lunární výzkumnou stanici (ILRS). Cíl je jasný: mít funkční základnu do roku 2036.

Z memoranda vyplývá, že jaderná elektrárna má být vytvořena z ruských technologií a má sloužit jako hlavní zdroj energie pro ILRS. Výstavba by měla probíhat zcela autonomně, tedy bez přítomnosti lidí, což potvrdil i šéf Roskosmosu Jurij Borisov. Podle něj jsou potřebné technologie „téměř připravené“, i když konkrétní podrobnosti zatím chybí.

Ambiciózní plán s globální účastí

Cílem Číny a Ruska je vybudovat stálou lunární základnu na jižním pólu Měsíce. Ta by měla nejen umožnit dlouhodobý autonomní provoz, ale i připravit podmínky pro lidskou přítomnost. Do projektu se zatím zapojilo 17 zemí, Kromě Číny a Ruska mají na projektu participovat také Egypt, Venezuela, Thajsko, Pákistán nebo Jihoafrická republika. Prvním stavebním kamenem bude čínská mise Čchang-e 8 (Chang’e-8), která má v roce 2028 přistát na Měsíci s posádkou – poprvé v historii čínského vesmírného programu.

Plán výstavby ILRS je dlouhodobý. Mezi lety 2030 až 2035 mají být pomocí pěti supertěžkých raket dopraveny základní části robotické základny. Následovat mají rozšiřující mise, které propojí základnu s plánovanou lunární orbitální stanicí, a také se dvěma uzly – jeden bude na rovníku Měsíce, druhý na jeho odvrácené straně. Do roku 2050 má být ILRS rozšířena o solární, radioizotopové a jaderné zdroje energie, rychlé komunikační sítě mezi Měsícem a Zemí, lunární dopravní prostředky a rovery pro lidskou posádku.

Čína zrychluje, NASA přešlapuje

Zatímco Čína a Rusko posilují spolupráci, NASA čelí problémům. Nový návrh rozpočtu z roku 2026, navržený administrativou Donalda Trumpa, počítá se zrušením projektu Gateway – lunární stanice na oběžné dráze Měsíce, která měla startovat už v roce 2027. 

Ani program Artemis – vlajkový projekt návratu Američanů na Měsíc – se neobejde bez zpoždění. Mise Artemis III, která má v roce 2027 dopravit astronauty zpět na Měsíc poprvé od éry Apolla, čelí technickým i organizačním komplikacím.

Co se zdálo jako dávno zapomenutá soutěž studené války, se vrací tak v novém kabátě. Tentokrát v něm hrají hlavní roli Čína a Rusko, kteří vsadili na strategickou spolupráci, robotiku a jadernou energetiku. USA zatím přehodnocují své priority. Zda bude Měsíc místem další lidské éry – a kdo ji povede – ukážou následující dvě dekády. Jedno je ale jisté: vesmír už dávno není jen věcí vědy, ale i politiky a geopolitiky.

Image

Čtěte také

Vzestup země draka: Čína je nastupující vesmírnou supervelmocí

První světová válka ukázala ohromnou důležitost kulometů, jež se projevily jako velmi účinné obranné zbraně, armády však zavedly do služby i lehké typy, jež se osvědčily také v útoku. Po skončení Velké války vývoj v této kategorii pokračoval a vynikajících výsledků dosáhl mimo jiné i obranný průmysl Československé republiky, jehož lehké kulomety se bez jakékoliv nadsázky zařadily mezi světové bestsellery. Nový lehký kulomet chtěla i německá armáda, ale její ambice byly větší, jelikož  požadovala zároveň zbraň schopnou fungovat jako těžký kulomet na trojnožce. Výsledný typ MG 34 se osvědčil a dočkal se značné obliby, byť postupně vycházely najevo také některé nedostatky.

Pro domácí vojsko i export

V arzenálu armády nově vzniklého Československa se nacházela skutečně pestrá směs zbraní, kterou bylo třeba značně zúžit a sjednotit. Ministerstvo národní obrany proto  hodlalo zavést do služby mimo jiné jeden standardní typ lehkého kulometu a v roce 1923 vyhlásilo soutěž, do které se vedle renomovaných zahraničních značek zapojila také zbrojovka Praga. Z testů vyšel nejlépe belgický kulomet FN Browning a proběhly první kroky k jeho licenční výrobě, ovšem pražská společnost se nechtěla vzdát a nabízela další upravené vzory. Na kulometech pracoval nadaný konstruktér Václav Holek, pod jehož vedením vznikl v roce 1924 nový kulomet, který úspěšně absolvoval testy. Po několika dalších úpravách se zrodila zdokonalená varianta, jež vstoupila do služby jako vz. 24. Vznikl však jen malý počet této zbraně, jelikož záhy došlo na další konstrukční úpravy a konečným sériovým standardem se stal až lehký kulomet vz. 26. 

Ačkoliv byl tento typ původně vyvinut v podniku Praga, sériová produkce měla běžet v nové továrně, jež se budovala v Brně pod názvem Československá zbrojovka, později se však proslavila spíše jako Zbrojovka Brno. Nový kulomet s firemním označením ZB 26 rychle vzbudil pozornost za hranicemi, a proto se první série vyrobily na export, a sice pro Litvu a Jugoslávii, kdežto první exempláře pro domácí armádu byly dodány až na jaře 1928. 

Ministerstvo následně zadávalo další kontrakty a výroba pokračovala, takže v září 1938 vlastnila armáda přes 35 000 lehkých kulometů vz. 26 a v období druhé republiky získala ještě asi 10 000 kusů. „Šestadvacítka“ se stala též ohromně úspěšným vývozním artiklem, jelikož desítky tisíc kusů zamířily do mnoha států světa. Kromě již zmíněné Litvy a Jugoslávie se mezi hlavní zákazníky řadily armády Rumunska, Bulharska, Lotyšska a zejména Číny, která odebrala kolem 30 000 exemplářů. Opravdu výborný kulomet poté vzbudil dokonce zájem armády Velké Británie.

Jednoduchost a spolehlivost

Lehký kulomet vz. 26 využíval systém poháněný prachovými plyny odebíranými z hlavně. Ty tlačily na píst, který  vykonával dlouhý pohyb a byl spojen s nosičem závorníku. Sám závorník se vyklápěl vertikálním pohybem a zbraň střílela z otevřeného závěru. Shora se do ní vkládaly schránkové zásobníky pro 20 nábojů ráže 7,92×57 mm. Na hlavni se nalézala charakteristická žebra, která přispívala k jejímu chlazení, a pokud přece jen došlo k přehřátí, dala se hlaveň díky manipulační rukojeti snadno vyměnit. Kulomet disponoval dvojnožkou a nastavitelnými mířidly asymetrické konstrukce, kterou si vynutilo zasouvání zásobníků shora. 

Václav Holek kladl při vývoji největší důraz na jednoduchá řešení, vysokou spolehlivost a snadnou údržbu, což určitě přispívalo ke komerčním úspěchům, protože brněnské kulomety si vedly skvěle i v náročných podmínkách Asie, Afriky či Latinské Ameriky. Na základní verzi ZB 26 posléze navázal vylepšený ZB 30, který také zaznamenal velké exportní úspěchy. 

Zbrojovka Brno se odvážně zapojila též do výběrového řízení britské armády, kam poslala upravený typ ZB 27,  jenž přesvědčivě zvítězil. Po několika dalších změnách vznikl model ZGB 33, který byl konstruován pro britské střelivo 7,7×56 mm neboli .303 British. Šlo v podstatě o prototyp legendární zbraně BREN, jež se stala standardním lehkým kulometem Velké Británie a Commonwealthu během druhé světové války. 

Kvalit „šestadvacítky“ si cenili také Němci, kteří po obsazení českých zemí provedli náročné zkoušky této zbraně a nešetřili pochvalami. Výroba v Brně proto běžela dál pro jejich potřeby, jelikož ZB 26 s novým jménem MG 26(t) získal roli standardního kulometu německé policie. Rozsáhle jej používaly také jednotky Waffen-SS, které měly zpočátku  pouze omezený přístup k běžné německé výzbroji. Brněnský kulomet značně ovlivnil některé další typy, dodnes patří mezi nejlépe hodnocené zbraně své kategorie a nelze vyloučit, že některé armády v zemích třetího světa „šestadvacítky“ vlastní dodnes.

První univerzální kulomet

Práce na nových kulometech začaly krátce po první světové válce také v Německu, avšak tamní snahy brzdila Versailleská mírová smlouva. Ta totiž Berlínu zakazovala vývoj a výrobu některých kategorií techniky včetně kulometů. Německé společnosti nicméně dokázaly toto ustanovení snadno obejít, protože své vývojové a výrobní programy odstěhovaly do zahraničí. Nové kulomety zbrojovky Rheinmetall se proto rodily ve švýcarském městě Solothurn, kde konstruktér Louis Stange v roce 1929 vytvořil zbraň, jež poté dostala označení MG 30. Zavedlo ji několik armád a její modifikace MG 15 a MG 17 se zařadily mezi základní vzory palubních kulometů Luftwaffe. 

Německé pozemní síly měly ovšem náročnější požadavky, neboť chtěly takzvaný Einheitsmaschinengewehr: univerzální zbraň, která zastane funkci lehkého kulometu na dvojnožce i těžkého kulometu na trojnožce. Vedle toho poptávaly možnost rychlé změny hlavně či schopnost střílet i jednotlivými ranami. Konstrukci „třicítky“ tudíž jako základ dalšího vývoje použil Heinrich Vollmer ze společnosti Mauser, z jehož snah vzešel slavný Maschinengewehr 34 alias MG 34, jenž se obvykle pokládá za první univerzální  kulomet zavedený do služby. 

Obdobně jako jeho předchůdci stojí na principu mechanismu poháněného krátkým zákluzem hlavně a závěru s otočným závorníkem. Zajímavý prvek představovala spoušť, jejíž dva segmenty umožňovaly kromě nepřetržité palby i jednotlivé výstřely. Tak jako u většiny zbraní této kategorie existovala možnost snadné výměny zahřáté hlavně. Poměrně málo známý fakt je, že prvních 2 300 vyrobených „čtyřiatřicítek“ disponovalo i zařízením pro nastavení kadence na rukojeti, ovšem kvůli zjednodušení produkce v podmínkách blížící se války byl tento prvek odstraněn. Konstruktéři tak zareagovali na požadavky armády na zvýšení tempa dodávek, protože MG 34 reprezentoval poměrně složitou zbraň, jejíž výroba vyžadovala množství přesných obráběcích operací.

Příliš komplikovaný design

Na relativně pomalé sériové produkci se podepisovala rovněž široká škála příslušenství, jež pro kulomet vzniklo: MG 34 byl standardně vybavený dvojnožkou, existovalo však i několik konstrukcí lafet, zejména trojnožka Lafette 34. K ní se dodával i periskop pro palbu ze zákopu či jiného úkrytu. Jelikož MG 34 sloužil též jako protiletadlová zbraň, mohl se namontovat i na trojnožku Dreibein 34, která nabízela větší rozsah náměru. Vyráběly se rovněž lafety pro instalaci kulometů do tanků a jiných obrněnců a v neposlední řadě dosti složité pevnostní montáže. 

Co se týče zásobování zbraně municí, nejdříve se počítalo primárně s bubnem Patronentrommel 34  na 75 nábojů, jenže ten se kvůli citlivé pružině ukázal jako příliš choulostivý pro frontové podmínky. Brzy se tudíž přešlo na kovový pás na 50 nábojů. Ten se dal umístit do bubnu Gurttrommel 34 a vojáci mohli jednotlivé pásy též propojovat: standardní bednička jich pojala pět. 

Mezi německými vojáky obecně panovala s MG 34 spokojenost, ačkoliv občas zaznívaly stížnosti na složitou konstrukci, která komplikovala rozebírání a údržbu v polních podmínkách. S tím koneckonců souviselo také již zmíněné tempo výroby, které Wehrmacht považoval za nedostatečné. Požadovalo se i zvýšení kadence na hodnotu zhruba 1 200 ran za minutu, což logicky vyplývalo zejména ze zkušeností z východní fronty, kde němečtí vojáci často museli vzdorovat velké přesile. Začaly tedy práce na rekonstrukci MG 34, ze kterých vyšlo několik variant, jenže některé vykazovaly tolik rozdílů, že už šlo prakticky o nové zbraně. Týkalo se to například kulometu MG 34/41, jenž se pak stal základem pro legendární zbraň MG 42. Sériová výroba osvědčených MG 34 nicméně běžela až do konce války – mimo jiné i ve Zbrojovce Brno. 

Image

Čtěte také

Spolehlivé půlpalcovky chrlící olovo: Duel kulometů M2HB vs. NSV