Císař Caligula nechal na jezeře Nemi postavit přepychové lodě pro opulentní večírky
Vyzvednutí takzvaných Caligulových lodí ze dna vulkanického jezera v Itálii se řadí mezi nejzajímavější příběhy archeologie. Plavidla měla zřejmě sloužit pro opulentní večírky a náboženské obřady.
Římský císař Gaius Caesar Augustus Germanicus známý jako Caligula (37–41) se rozhodl na posvátném jezeře Nemi, nacházejícím se asi 30 km jižně od Říma, postavit několik lodí, jak informuje například římský historik Suetonius (asi 69–122). Pozůstatky dvou z nich se v hlubinách dožily 20. století.
Na dně vypumpovaného jezera
O existenci lodí na dně jezera po staletí věděli hledači pokladů i rybáři, kteří čas od času při lovu v sítích objevili nějaký starověký artefakt. První pokusy o vyzvednutí lodí začaly již v době renesance, kdy italský kardinál Prospero Colonna (1452–1523) nechal z jezera vytáhnout různé předměty, mezi nimi bronzové ozdoby. Dostat celé konstrukce nad hladinu se mu však nepodařilo.
K úspěšnému vyzvednutí obou lodí došlo až ve dvacátých letech 20. století za vlády Benita Mussoliniho (1883–1945). Ten v roce 1927 zahájil velmi odvážný projekt vypuštění jezera za pomoci plovoucí plošiny s čerpadly. Pro tyto účely byl obnoven starý kanál z doby antického Říma. Po několika letech prací byla plavidla v letech 1930–1932 skutečně nalezena a vytažena na břeh. Vyzdvižení lodí se neobešlo bez komplikací, kdy se Italové potýkali s opětovným zaplavením dna jezera, čímž došlo k těžkému poškození některých částí.
Akce nicméně vyvolala mezinárodní senzaci. Velkým překvapením byl dobrý stav, ve kterém se plavidla dochovala. Při jejich převozu by ale hrozilo další poškození, a tak byla obě umístěna do speciálně vybudovaného muzea poblíž jezera Nemi.
První nalezená loď měla ve své době sloužit jako plovoucí chrám zasvěcený římské bohyni Dianě, jejíž svatyně se nacházela i na břehu jezera, kde se konaly slavnosti Nemoralia na její počest. Druhá loď byla údajně luxusní rezidencí na vodě, vybavenou všemi dostupnými výdobytky své doby.
Na stavbě plavidel se rozhodně nešetřilo, jak naznačují zachovalé bronzové sochy či zdokumentovaná výzdoba v podobě mozaik a obložení z mramoru. Obě technologicky propracované lodě dosahovaly délky přes 70 metrů a šířky okolo 20 metrů. Byly vybaveny pokročilými systémy, mezi něž patřila bronzová čerpadla na vodu, kotvy z železa a bronzu či složité mechanismy ke zdvihání stožárů. Ještě více fascinující však bylo zabudované podlahové vytápění a vodovodní rozvody, pojímající díky olověným trubkám jak studenou, tak teplou vodu.
Tragický zánik
Pokud bychom k jezeru Nemi zavítali dnes, Caligulovy lodě už bychom v místním muzeu nenašli. Během druhé světové války, když se v Itálii odehrávaly boje mezi Američany a německou armádou, totiž v květnu 1944 muzeum s oběma starověkými unikáty shořelo. Ačkoliv se tehdejší vyšetřovatelé snažili zamést pod koberec pravý důvod, jak katastrofa vznikla, a obvinili z požáru ustupující Němce, dnes víme, že se oheň s největší pravděpodobností rozšířil náhodou v důsledku zásahů amerického dělostřelectva.
Zničení lodí vyvolalo širokou kritiku. Italská vláda a archeologové označili tento čin za nenahraditelnou ztrátu pro světové kulturní dědictví. I když se během požáru podařilo zachránit některé artefakty, většina dřeva a původních dekorací byla nenávratně zničena.
Dnes se na místě dřívějšího muzea nachází zrekonstruovaná expozice, která zahrnuje zachráněné fragmenty plavidel, jejich repliky a moderní rekonstrukce. Celý příběh má ale otevřený konec, jelikož badatelé dle historických pramenů soudí, že se na dně jezera nacházejí pozůstatky ještě jedné lodi. Její objev je však zatím v nedohlednu.
Další články v sekci
Vesmírný čas tiká rychleji: Nové výpočty přepisují scénář konce vesmíru
Nový výzkum nizozemských astrofyziků ukazuje, že konec vesmíru může nastat nesrovnatelně dříve, než jsme si dosud mysleli – a to kvůli nečekanému chování bílých trpaslíků a neutronových hvězd.
V současnosti převládá mezi vědci názor, že se vesmír bude rozpínat dál a dál, po nesmírně dlouhou dobu. Pokud jsou jejich představy správné, vesmír ve velice vzdálené budoucnosti prodělá tepelnou smrt – hvězdy vyhoří, černé díry se vypaří a veškerá dostupná energie se v té době promění na odpadní teplo. Otázkou je, za jak dlouho k tomu dojde.
Tým nizozemské Radboudovy univerzity, který vedl teoretický astrofyzik Heino Falcke, přepočítal odhad doby, kdy by mělo dojít k tepelné smrti vesmíru. Výpočty Falckeho týmu ukazují, že by konec vesmíru mohl nastat mnohem dříve, než si vědci mysleli. Není samozřejmě žádný důvod k panice – mělo by k tomu dojít zhruba za 10⁷⁸ let, což je číslo, které by vyjádřila jednička se 78 nulami.
I tato jen stěží představitelná doba je ale opravdu mnohonásobně kratší než předešlý údaj. Odborníci počítali s tím, že vesmír „zahyne“ tepelnou smrtí za 1¹¹⁰⁰ let, což odpovídá jedničce s 1 100 nulami. Falcke a jeho spolupracovníci tento ohromující časový údaj snížili především s ohledem na nový pohled na osudy bílých trpaslíků ve vesmíru.
Hawkingovo záření v novém světle
Slavný fyzik Stephen Hawking v 70. letech navrhoval, že se černé díry ve vesmíru v souvislosti s kvantovými fluktuacemi virtuálních částic v průběhu času vypařují tepelným zářením, které dnes nese Hawkingovo jméno. Falcke a spol. tento mechanismus rozšířili i na bílé trpaslíky a neutronové hvězdy. Pokud mají pravdu, a i tyto objekty se vypařují Hawkingovým zářením, zmizí z vesmíru mnohem dřív, než se původně zdálo. Výsledky zkoumání osudu vesmíru uveřejnil odborný časopis Journal of Cosmology and Astroparticle Physics.
Vědci zjistili, že doba, za jakou se objekty, jako jsou bílí trpaslíci nebo neutronové hvězdy, vypaří v důsledku Hawkingova záření, odpovídá jejich hustotě. Falcke s kolegy z toho odvozují, že na rozdíl od dřívějšího pohledu, podle něhož vypařování černých děr Hawkingovým zářením souviselo s přítomností horizontu událostí černých děr, u bílých trpaslíků a neutronových hvězd toto vypařování probíhá v souvislosti se zakřivením samotného časoprostoru.
Další články v sekci
Aztécký obchod v novém světle: Co prozradil obsidián z Templo Mayor?
Nová archeologická studie odhaluje, že aztécká říše nebyla pouze vojenskou velmocí, ale i centrem složitých obchodních sítí, které spojovaly celou Mezoameriku.
Nejnovější archeologická studie, publikovaná v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences, nabízí fascinující vhled do obchodních sítí a náboženských praktik Aztéků. Vědci z Tulane University a mexického archeologického projektu Proyecto Templo Mayor analyzovali 788 artefaktů z obsidiánu – vulkanického skla, které bylo v předkolumbovské mezoamerice nesmírně cenné. Výsledky studie zásadně mění naše chápání toho, jak fungovala aztécká ekonomika a jak daleko sahal její vliv.
Poklad z Templo Mayor
Artefakty pocházejí z Templo Mayor, hlavního chrámu v srdci aztécké metropole Tenochtitlán – dnešního Mexico City. Jedná se o nejrozsáhlejší chemickou analýzu obsidiánu, jaká kdy byla na tomto místě provedena. Pomocí technologie přenosné rentgenové fluorescence (pXRF) odborníci zjistili, odkud jednotlivé kusy pocházejí. Tato metoda umožňuje určit „geochemický otisk“ každého artefaktu, aniž by jej poškodila.
Aztékové dávali jednoznačně přednost zelenému obsidiánu z pohoří Sierra de Pachuca. Téměř 90 % analyzovaných artefaktů, především ceremoniální předměty – miniatury zbraní, šperky či ozdoby soch – pochází právě odtud. Tento konkrétní druh obsidiánu byl nejen esteticky ceněný, ale měl i mytologický význam – spojoval se s legendárním městem Tollan.
Zajímavé ale je, že zbytek artefaktů pochází z nejméně sedmi dalších lokalit, včetně oblastí mimo politickou kontrolu Aztéků, jako například Ucareo v západním Mexiku. Tyto suroviny byly většinou využívány k výrobě nástrojů a nacházely se hlavně ve stavební výplni chrámu, což naznačuje, že byly dostupné i obyčejným obyvatelům skrze místní trhy.
Obsidiánová dálnice
Výsledky výzkumu ukazují na existenci pokročilé ekonomiky Aztéků, která nezávisela jen a pouze na dobyvačných akcí, ale očividně také na aktivním obchodováním na velkou vzdálenost. Tento obchod přitom probíhal i s rivaly Aztéků. Analýzy rovněž ukázaly, že se obsidián dostával do Aztécké říše spíše prostřednictvím trhu než třeba loupením v pohraničí.
Podle hlavního autora studie Diega Matadamas-Gomory z Tulane University podobné analýzy umožňují sledovat, jak se v čase vyvíjí expanze impéria, politické aliance a obchodní sítě. „Ačkoliv Aztékové preferovali zelený obsidián, rozmanitost nalezených druhů ukazuje na existenci trhu, který zajišťoval přísun obsidiánu z různých oblastí,“ přibližuje Matadamas-Gomora.
Studie zároveň sleduje, jak se využití obsidiánu vyvíjelo v čase – od počátků Tenochtitlánu kolem roku 1375 n. l. až po jeho pád v roce 1520. V raných fázích se ve výbavě města objevovalo více různorodých zdrojů obsidiánu, a to jak v běžných nástrojích, tak v rituálních předmětech. Po roce 1430, kdy Aztékové upevnili svou moc, začal v náboženských obřadech dominovat výhradně obsidián ze Sierra de Pachuca. To podle vědců naznačuje sílící centralizaci a standardizaci rituálů.
Další články v sekci
Mezi úly z pískovce: Divukrásnou krajinou Národního park Purnululu
O nádherné krajině na severozápadě Austrálie, plné jedinečných pískovcových útvarů, věděli až do konce 20. století jen tamní obyvatelé. Dnes patří mezi nejobdivovanější poklady v zemi protinožců.
Krajina národního parku Purnululu doslova vyráží dech svou ohromnou proměnlivostí: Na relativně malém území, zhruba o pětinásobku rozlohy Prahy, se vyskytují hned čtyři rozdílné ekosystémy. Na jihu a východě se rozkládá travnaté údolí řeky Ord, na západě ční horský hřeben Osmand a severem se stáčí lesní údolí Osmond Range. Nejvzácnější biosféru však představuje hornatina Bungle Bungle, ležící v samotném srdci parku na ploše 450 kilometrů čtverečních.
Právě tam lze totiž spatřit až 250 metrů vysoké šedo-oranžově pruhované pískovcové struktury ve tvaru včelích úlů. Za šedý odstín mohou vlhké nasákavé horniny, v nichž se množí řasy a sinice, zatímco oranžovou mají na svědomí oxidy železa a manganu. Podoba skal se přitom mění i podle toho, zda se utápějí v paprscích slunce, nebo je naopak spláchly vydatné deště. Za téměř fantaskní scenérií stojí geologické, klimatické a erozní jevy, jež během 20 milionů let formovaly úzké soutěsky a skalní věže.
Na konci světa
Od listopadu do března během horkého období dešťů spadne v lokalitě až 600 milimetrů srážek, zatímco od dubna do října v období sucha se objevují i noční mrazíky. V důsledku popsaného klimatu zahrnuje národní park bohatou biodiverzitu: Stal se domovem 653 rostlinných druhů, včetně vzácné palmy Livistona mariae rostoucí pouze v Austrálii, a také 40 druhů savců, 150 a 80 druhů plazů, respektive ptáků a 10 druhů obojživelníků a ryb.
Přestože původně žili na území Purnululu výhradně domorodci, dnes tam sídlí pouze strážci a dohlížejí na ochranu přírody i na bezpečnost turistů. Zájemci mohou přijet od dubna do prosince, po převážnou část období dešťů však zůstávají brány parku uzavřeny. Návštěvníci musejí počítat s tím, že se budou pohybovat „na konci světa“, kde nenajdou zdroje pitné vody, elektřinu ani internetový či mobilní signál. Mohou si tak ovšem naplno užít tajemnou krásu pískovcových skal.
Další články v sekci
Nacistou ve jménu kariéry: Předválečná kariéra Waltera von Reichenau
Z gardového důstojníka hrajícího s nadšením fotbal se změnil na sportovního funkcionáře, ale také v osobu primárně zodpovědnou za politizaci Wehrmachtu po nástupu nacistů k moci a v průkopníka vyhlazovací války. Jaké byly předválečné osudy „hnědého maršála“ Waltera von Reichenau?
Málokterá postava dějin třetí říše je kontroverznější a rozporuplnější než Walter von Reichenau. Tentýž muž, který na podzim roku 1941 vydal nechvalně známou výzvu ke „spravedlivému potrestání židovských podlidí“, si našel na jaře téhož roku čas k překladu dvou Shakespearových sonetů. Je to tentýž Reichenau, který se svým monoklem a šlechtickým titulem jako by představoval ztělesnění pruského důstojníka, o němž později generál Blumentritt prohlásil, že mohl být stejně snadno americkým generálem.
Současné názory na Reichenaua, který se narodil v Karlsruhe v roce 1884, se proto značně liší. Jeho kolega Hermann Foertsch v něm viděl „velmi moderního vojáka,... chytrého, vzdělaného muže“, ale „ambiciózního, a ne bez ješitnosti“. Mladší důstojníci oceňovali Reichenaua jako „moderního, chytrého a velkorysého“, což z něj v té době dělalo v Reichswehru výjimečný typ.
Na druhou stranu hodnocení starších důstojníků se srovnatelnou hodností bylo spíše negativní. Generál Erfurth kritizoval Reichenauův „jasně zřejmý slabý charakter“ a jeho „bezuzdné ambice“ a podle jeho rivala Wilhelma Keitela byl „nedůkladný, nepracovitý, příliš povrchní“. Dokonce použil výraz „Hans Dampf“, což je německá obdoba našeho Brouka Pytlíka.
Trnem v oku konzervativcům
Až do počátku 30. let na první pohled nic nenasvědčovalo tomu, že by tehdejšího podplukovníka čekala závratná kariéra. Jako mnoho dalších z jeho generace sloužil ve světové válce coby důstojník u gardového dělostřelectva a později v generálním štábu. Obdržel Železný kříž druhé i první třídy a po válce vstoupil do freikorpsu ve Slezsku, kde se vyznamenal v boji proti Polákům. Ani to nebylo v té době u vojáka neobvyklé.
Navzdory svému téměř karikaturnímu pruskému vzezření Reichenau vůbec nezapadal do populární škatulky pruského důstojníka – ačkoli jeho otec byl šlechtic a generál pruské armády, matka pocházela z vestfálské středostavovské rodiny. Brzy se proto jejich syn naučil ignorovat tradiční třídní bariéry. Došlo to tak daleko, že jako vášnivý sportovec hrál se svými vojáky fotbal, čímž si vysloužil ostrou kritiku od konzervativních důstojníků. Jeho svatba se slezskou hraběnkou Alexandrinou von Maltzan na tom nic nezměnila.
Jako dělostřelec a důstojník generálního štábu během Velké války pozorně pozoroval industrializaci konfliktu a poučil se z ní. Vždy zůstal otevřený novým zkušenostem. Ještě před první válkou hodně cestoval mimo Evropu – do Jižní Ameriky či do Spojených států. Jeho známá anglofilie ho vedla k tomu, že nosil anglické šaty a s rodinou často komunikoval pouze anglicky.
Reichenauův přesun do funkce náčelníka štábu Vojenského okruhu I ve Východním Prusku v roce 1931 znamenal skok do politické arény. Vzhledem k tomu, že jeho nadřízený Werner von Blomberg byl jako člen delegace na odzbrojovací konferenci v Ženevě často nepřítomen, získal Reichenau ve vojenských a politických otázkách značnou svobodu, kterou dovedl využívat.
Spolupráce s nacionálními socialisty, jež byla tak důležitá pro jeho pozdější vzestup, zpočátku vyrůstala z aktuálních bezpečnostních potřeb Pruska ohrožovaného „polskými bandami“. Výsledná vojenská spolupráce s údernými oddíly (Sturmabteilung – SA) zároveň představovala jasné odmítnutí politiky vstřícné k sociální demokracii, kterou praktikoval jeho předchůdce.
Sbližování s nacisty
V průběhu roku 1932 se Reichenau k nacistům opatrně přibližoval. Prostřednictvím svého strýce, prezidenta Spolku pro Němce v zahraničí Friedricha von Reichenau, se mu podařilo navázat přímý kontakt s Hitlerem. Již 7. dubna toho roku mohl ministrovi obrany generálu Kurtovi von Schleicherovi podat zprávu o soukromé schůzce, na které se pokoušel „přiblížit Schleicherovu linii Hitlerovi a přispět tak k dosažení potřebné dohody“.
Když se nacisté dostali v lednu 1933 k moci, snažil se Reichenau plně využít příležitost k realizaci nových vojenskopolitických koncepcí, ale také k prosazení vlastní kariéry. Od té chvíle se u jeho jednání dají jen stěží oddělit osobní motivace od ideologických pohnutek. Rychle pochopil, že v novém státě vše závisí na vůdci, a snažil se ještě posílit přízeň, kterou už u Hitlera získal. A také ji uhájit tváří v tvář nepřátelství možných soupeřů. Svému kolegovi Erichu Rohrichovi vysvětlil: „Vnímám jako svůj úkol udržovat co nejužší osobní kontakt, který je v diktatuře důležitější než veškerá práce ministerstev.“
Pak konečně mohl vkročit do „předsíně moci“. Novým říšskými ministrem obrany byl jmenován Werner von Blomberg a Reichenau svého bývalého nadřízeného následoval jako vedoucí ministerského úřadu. Pravomoc jeho funkce sahala daleko za čistě vojenskou oblast: všechny otázky, které ovlivňovaly politickou roli Reichswehru, patřily do jeho resortu.
Touha po moci
Smyslem Reichenauovy politiky po roce 1933 byla moc. Moc armády, moc Německa a v neposlední řadě jeho vlastní. Ve snaze posílit své postavení u vůdce a zaručit Reichswehru „přední místo“ v novém státě usilovně pracoval na přiblížení armády k nacionálnímu socialismu. „Nikdy nebyla branná moc těsněji spojena se státem, než je tomu dnes,“ napsal v nacistickém plátku Völkischer Beobachter v únoru 1933. Ve svých Směrnicích pro novou propagandu z listopadu téhož roku dokonce vyzýval k „prolnutí branné moci s nacionálně socialistickými ideami“.
Následovala další opatření, jako zavedení hákového kříže do znaku Reichswehru nebo „árijského paragrafu“, podle kterého byli z armády propuštěni neárijští důstojníci. Po smrti prezidenta Hindenburga (zemřel 2. srpna 1934) pak Reichenau spolu s Blombergem nařídili všem příslušníkům Reichswehru složit osobní přísahu věrnosti Hitlerovi, aniž by pro to existoval jakýkoliv právní základ. Text přísahy přitom osobně formuloval Reichenau, který v Reichswehru se svou kanceláří představoval trojského koně NSDAP. Na druhou stranu nechtěl, aby nacisté ovládli armádu zcela. Podařilo se mu například odrazit pokus ministerstva propagandy o infiltraci a také nepopulární Úřad pro vojenskou politiku NSDAP byl v roce 1935 zrušen.
Další osobní politický úspěch se však nedostavil. Když v lednu 1934 z funkce vrchního velitele Reichswehru rezignoval Kurt von Hammerstein-Equord, neskrývaný odpůrce nacistů, Reichenau doufal, že se stane jeho nástupcem. Hitler a Blomberg se ho skutečně snažili prosadit, narazili ale na odpor kliky kolem prezidenta Paula von Hindenburga a vicekancléře Franze von Papena. „Ne, o tom vůbec nemůže být řeč,“ prohlásil stařičký říšský prezident. „Ještě se ani nenaučil vést důstojnický sbor a měl bych mu svěřit celý Reichswehr. Nepřipadá v úvahu!“ Zklamání Reichenaua těžce zasáhlo: když mu Blomberg po telefonu odmítnutí sdělil, z rozrušení mu spadl monokl z oka na stůl.
Další nepřátelé
Poprvé, ale nikoliv naposledy, našel Reichenau cestu na vrchol zablokovanou, protože jeho neskrývané politické ambice nevyhnutelně vyvolaly mnohá nepřátelství, jež pocházela z různých zdrojů. Šlo jednak o starší konzervativní důstojníky, kteří souhlasili s Hindenburgem, nebo o některé nacistické předáky, kteří v Reichenauovi viděli soupeře v boji o vůdcovu přízeň. A nakonec se stejně jako Reichenau snažili v „předpokoji moci“ prosadit další důstojníci: Friedrich Hoßbach, Hitlerův armádní pobočník či jeho nástupce v této funkci Rudolf Schmundt; později také Wilhelm Keitel, který v roce 1935 nahradil Reichenaua v čele Úřadu Wehrmachtu.
Počátkem roku 1934 se novým vrchním velitelem armády stal generál Werner von Fritsch. Stejně jako jeho náčelník štábu Ludwig Beck se také on vyvinul v Reichenauova politického nepřítele. Tuto averzi nelze vysvětlit ideologickými důvody, protože všichni tři podporovali nový režim, byť s většími či menšími výhradami. Mnohem důležitější roli hrála obvyklá resortní soupeřivost mezi velením armády a ministerstvem obrany. Ale v zásadě šlo o konflikt osobní.
Reichenau nyní pokračoval ve svém boji jinými prostředky. Dne 9. května 1934 navrhl rozšíření jednu stranu je nepopiratelné, že se jeho návrh snažil zohlednit složitost moderní války tím, že překonával soupeření mezi jednotlivými druhy ozbrojených sil. Na druhou stranu bylo zjevné, že se snaží eliminovat nežádoucí konkurenci ve velení armády, zejména Becka a Fritsche. Reakce armády, ale i letectva a námořnictva, byla proto velmi chladná. Panovaly totiž oprávněné obavy ze ztráty nezávislosti v důsledku vytvoření integrovaného velení ozbrojených sil. Stručně řečeno: tváří v tvář tak silnému odporu vyzněl Reichenauův návrh do prázdna. Jeho cesta na vrchol však měla ještě přijít.
Další články v sekci
Pochoutky pouze pro otrlé: Co si dát, když máte opravdu silný žaludek
Vaření patří mezi nejvíc opěvované dovednosti a vytvoření chutného pokrmu lze označit za umění. Existují však také jídla, která vám žaludek spíš rozbouří…
Další články v sekci
Věrnost se vyplácí: Proč drtivá většina ptáků zůstává raději ve dvou?
Je evolučně výhodnější mít potomky s jediným partnerem, spoléhat na jednorázové známosti, nebo se snažit na více frontách současně? Alespoň u ptáků se zdá, že poslední jmenovaná strategie skýtá z dlouhodobého hlediska nejmenší výhodu.
Naprostá většina živočichů se rozmnožuje pohlavně, což znamená, že ke vzniku nového jedince je zapotřebí spojení dvou typů buněk. Obvykle je zajišťují rodiče, kteří se musejí spářit a v některých případech také postarat o úspěšný vstup potomků do života. U druhů, jež o přežití a výchovu svých ratolestí skutečně usilují, padá mnohdy zmíněný úkol na bedra samice.
Najde se však řada výjimek a tu nejnápadnější nepochybně tvoří ptáci: Nerodí se jim totiž živá mláďata a nakladená vejce se musejí udržovat v teple. Vylíhnuté potomky je pak samozřejmě potřeba krmit a chránit před predátory.
Obránci harému
Přestože u některých opeřenců stačí na všechno jeden rodič, často bývá výhodnější, když se na péči podílejí oba. A patrně proto se mezi ptáky také rozšířila monogamie. Podle některých autorů je sociálně monogamních až 90 % přibližně z 11 tisíc známých ptačích druhů. Svému partnerovi zůstává věrná většina pěvců, krkavcovitých, dravců a mnoho jiných druhů včetně labutí, alkounů, albatrosů nebo čápů.
Pořád však zbývá přinejmenším 10 % těch, kteří vsadili na odlišné strategie. Nejčastěji se jeden samec páří s několika družkami, jež si stavějí samostatná hnízda – jedná se o tzv. polygynii. I v takovém případě může otec s výchovou mláďat pomáhat, někdy ovšem přiloží „křídlo“ k dílu jen v jediném, hlavním hnízdě. Jindy se samci na péči o potomstvo nepodílejí vůbec, což platí například pro ty, kteří vynakládají veškeré úsilí na obranu svého harému či zdrojů.
Specifický příklad představuje tokání, při němž se samci předvádějí na konkrétním tokaništi a snaží se své protějšky zaujmout a přesvědčit, že právě oni znamenají nejlepší volbu pro oplodnění jejich vajíček. Nic jiného než sperma ovšem partnerce neposkytnou, takže na vše ostatní zůstane sama. Takto se chovají mimo jiné tetřevi.
Otec to zvládne
Existuje však i opačná situace, kdy se jedna samice páří s několika partnery, a v takovém případě hovoříme o polyandrii. Někdy samci s družkou zůstávají a s péčí o mláďata jí pomáhají; jindy se role prohodí a samice naklade vejce do hnízd několika ptáků, čímž její práce končí a veškerá starost o potomky zůstane na otcích. Na popsaný vzácně se vyskytující systém vsázejí různí běžci, například kiviové, emuové či nanduové.
Ačkoliv by se vzhledem k dominanci monogamie mohlo zdát, že z evolučního hlediska představuje pro ptáky nejpřirozenější variantu, opak je zřejmě pravdou: Přestože se u nich vyvinula poměrně brzy a díky svým výhodám získala současné výsadní postavení, první opeřenci nejspíš párové svazky nevytvářeli a o mláďata se starali překvapivě samci – přesně tak, jak to dnes pozorujeme u zmíněných běžců, kteří patří k nejstarším žijícím skupinám ptáků.
Konec zrádcovských genů
Zajímavý vhled vnesla do vývoje ptačího rozmnožování studie publikovaná koncem loňského roku v časopise Evolution, jež se pokusila odhalit stabilitu jednotlivých párovacích systémů. Vědci analyzovali informace o více než 6 500 druhů ptáků, přičemž je rozdělili do tří skupin: na monogamní se silnými a dlouhodobými svazky; dále na polygamní, kteří se soustředí na obranu zdrojů a dlouhodobé ani pevné svazky nevytvářejí; a na tokající, u nichž sociální vazby zcela chybějí.
Jako evolučně nejodolnější se nepřekvapivě ukázala monogamie, což jen podtrhuje, jak důležitou roli hraje péče obou rodičů. Pokud se jeden pokusí přenést víc práce na partnera, potomci na to pravděpodobně doplatí a „zrádcovské“ geny se do dalších generací nepředají. Naopak polygamie zaměřená na ochranu zdrojů se jeví jako značně nestabilní a zvyšuje pravděpodobnost vymření druhu, případně přechodu ke klasické monogamii.
Pozoruhodnou stabilitu přitom vykazovalo tokání. Nutno dodat, že hranice mezi monogamií a polygamií nebývá vždy zcela zřejmá: U řady ptáků závisí zvolená strategie spíš na dostupnosti zdrojů či jedinců druhého pohlaví. Zatímco tedy v jednom prostředí může být konkrétní druh monogamní, o pár stovek kilometrů bude panovat odlišná situace…
Jeden na jednoho
Zatímco u ptáků monogamie jasně převažuje, u jiných skupin tak běžná není. Mezi savci ji dobře známe například u hrabošů prériových či u primáta mirikiny Azarovy. Najdeme ji rovněž u plaza scinka uťatého, u některých mořských koníků či u cichlid nebo bezobratlých – třeba u křižáka pruhovaného, žijícího i na českém území. V jeho případě však k monogamii dochází proto, že sameček po spáření zabrání partnerce v další kopulaci ucpáním jejího pohlavního otvoru.
Další články v sekci
Revoluční antibiotikum z čínského dolu: Funguje jinak než dosud známé léky
Z čínského dolu na vzácné zeminy vzešel nečekaný objev – základ pro nový typ antibiotika, který by mohl porazit i ty nejodolnější bakterie.
Nedaleko severočínského města Pao-tchou ve Vnitřním Mongolsku se nacházejí obrovská naleziště vzácných zemin, která zajišťují podstatnou část světové těžby těchto strategických surovin. Jak se ale ukazuje, zmíněné čínské doly ukrývají i jiná bohatství.
Jaime Felipe Guerrero Garzón z Vídeňské univerzity a jeho kolegové pátrali po slibných látkách, z nichž by se mohla stát nová antibiotika. Soustředili se přitom na aktinomycety (aktinobakterie) – vláknité mikroorganismy, které se nevyhýbají neobvyklým typům prostředí a již nám poskytly antibiotika jako je vankomycin, rifamycin nebo chelokardin.
Antibiotikum z čínského dolu
Nedávno se jim dostal do rukou neobvyklý kmen aktinomycet rodu Amycolatopsis, který pocházel ze zmíněných dolů na vzácné zeminy. Badatelé si všimli, že vykazuje velmi silnou antibakteriální aktivitu. Pomocí hmotnostní spektrometrie a spektroskopie nukleární magnetické rezonance odhalili molekulu, která se na tom do značné míry podílí – doposud neznámý glykopeptid, pojmenovaný saarvienin A.
Ukázalo se, že saarvienin A funguje proti bakteriím ne zcela jasným mechanismem, který se liší od déle známých glykopeptidů antibakteriální povahy, jako je třeba vankomycin. Látka s takovým mechanismem účinku by mohla být účinná proti celé řadě různých bakterií.
První testy saarvieninu A s celou řadou rezistentních bakteriálních patogenů dopadly úspěšně. Nově objevená látka si podle vědců vede lépe než vankomycin. Saarvienin A nyní čekají nezbytné úpravy a vylepšení, které by měly snížit jeho cytotoxicitu při současném zachování antibakteriální aktivity. Ve světle stále rostoucí hrozby antibiotické rezistence přináší objev naději na nový typ antibiotika.
Další články v sekci
Stará sonda, nový objev: Sonda Magellan odhalila živé nitro planety Venuše
Vědci objevili nové důkazy o tektonické aktivitě pod povrchem Venuše – díky analýze dat ze sondy Magellan se ukazuje, že planeta může být geologicky aktivnější, než se dosud myslelo.
Povrch planety Země se neustále obnovuje a mění díky pohybům a přeměnám velkých kusů planetární kůry, kterým se říká tektonické desky. Venuše, alespoň pokud víme, tektonické desky nemá. Jak se ale zdá, její je stále deformován roztaveným materiálem z jejích hlubin.
Tým planetárních vědců, které vedl Gael Cascioli z Marylandské univerzity a Goddardova kosmického střediska NASA, prozkoumal korony – kruhové útvary na povrchu o velikosti desítek až stovek kilometrů, které zřejmě vznikly díky výronům roztavených hornin z pláště Venuše (tzv. plášťovým chocholům).
Venuše stále žije
Využili k tomu data pořízená sondou Magellan v letech 1990 až 1994. Sonda Magellan pořídila nejdetailnější gravitační a topografické údaje z Venuše, které dnes máme k dispozici. Vědci v nich nalezli doposud neznámé stopy tektonické aktivity pod povrchem Venuše. Pomocí kombinace gravitačních a topografických dat z Magellanu výzkumníci zjistili, že pod většinou zkoumaných korón (konkrétně 52 ze 75) se nachází méně hustý a teplý materiál, který zřejmě aktivně deformuje povrch planety. Podrobnosti nedávno zveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Na Venuši existují stovky takových útvarů, z nichž mnohé se nacházejí v oblastech, kde je litosféra tenká a teplo z nitra planety se intenzivně dere vzhůru. Korony nejsou známy ze Země, ale vědci se domnívají, že by mohly připomínat geologické procesy, které probíhaly na mladé Zemi – ještě před vznikem moderní deskové tektoniky.
Výzkum je dalším důkazem, že stará data z mise Magellan stále přinášejí nové poznatky. Nedávno byla například identifikována aktivní sopka Maat Mons nebo mohutné lávové proudy v oblasti Eistla Regio.
Cascioli se v současné době podílí na vedení příprav americké mise VERITAS (Venus Emissivity, Radio science, InSAR, Topography, and Spectroscopy), která by měla k Venuši zamířit někdy po roce 2031. Plánovaná sonda má disponovat radarem, spektrometrem a zařízením pro měření gravitace. To umožní vytvořit detailní 3D mapy povrchu, určit jeho složení a prozkoumat nitro planety s dosud nevídanou přesností. Vědci věří, že nová data z VERITAS mohou zásadním způsobem změnit naše chápání Venuše – a možná i mladé Země.
Další články v sekci
Nejdelší migrace v historii: Lidé putovali tisíce let napříč kontinenty
Genetici zmapovali nejdelší lidskou migraci v dějinách – cestu našich předků, která začala v Africe a po tisících kilometrech skončila až na samém jihu Jižní Ameriky.
Naši předkové se nějaký čas rozkoukávali v Africe, aby pak před zhruba 60 000 až 70 000 lety vyrazili do světa. Na sklonku nejmladší doby ledové využili toho, že hladina oceánu byla podstatně níže než dnes a bylo možné se přes Beringii dostat se pěšky z Asie do Ameriky. Lidé našeho druhu nakonec dorazili až do Patagonie, nejjižnější části Jižní Ameriky.
Na tuto nejdelší pouť v historii lidstva, dlouhou přes 20 tisíc kilometrů, si nedávno posvítili genetici, které vedla Hie Lim Kimová z Technologické univerzity Nanyang v Singapuru. Vědci putování tehdejších lidí mapovali prostřednictvím genomů získaných v rámci projektu GenomeAsia 100K.
20 000 kilometrů pěšky přes celou planetu
Kimová s početným výzkumným týmem analyzovala celkem 1 537 genomů, které pocházejí ze 139 různých etnických skupin. Díky tomu mohli sledovat dávnou migrační trasu, která započala v Africe, vedla přes Asii a skončila až na nejjižnějším cípu Jižní Ameriky, považovaném ze nejzazší hranici lidské migrace před úsvitem civilizace.
Jednalo se o postupnou migraci trvající tisíce let, kterou podnikaly celé generace. Do Patagonie dorazili první lidé před zhruba 14 000 lety. Podrobnosti pozoruhodného výzkumu lidské cesty po zeměkouli uveřejnil vědecký časopis Science.
Závěry studie naznačují, že první osadníci Jižní Ameriky čelili extrémním klimatickým výzvám – od mrazivých plání po vysokohorské průsmyky. Přesto se jim během mnoha generací podařilo překonat celý americký kontinent. Jejich odhodlání a přizpůsobivost se tak zapsaly do dějin jako nejdelší zaznamenaná migrace v lidské historii. Potomci těchto odvážných cestovatelů sice v Patagonii stále žijí, ale jejich počet klesá.
