Španělsko kralovalo světu bezmála půl století. Jeho bohatství a dlouhé prsty církevních hodnostářů ovládaly řadu zemí i knížectví. Král Filip II. z rodu Habsburků se stal panovníkem Španělska a Portugalska už ve velmi mladém věku – nejbohatší a nejmocnější vladař evropského kontinentu. A co víc, měl nadvládu také nad všemi koloniemi Nového světa. 

Poslušná garda jeho dobyvatelů neúnavně plundrovala poklady světadílu, který byl objeven jen před několika desetiletími. Odváželi jeho bohatství a ve jménu Božím zanechávali jen krev a hrůzu. Nad neohrožeností španělské světovlády se ale brzo stáhla mračna. Na anglický trůn totiž usedla královna Alžběta I. Také ona by ráda posílila postavení Anglie a obohatila se na dobývání nových koutů světa. Poměřování sil na souši není zrovna jednoduché, když vládnete z ostrova.

Moře se zdálo být výhodnější. Ovšem anglické loďstvo se nemohlo s tím španělským ani zdaleka porovnávat. Musela se vymyslet účinná strategie. Naštěstí měla mladá panovnice ve svém okolí oddané rádce, kteří námořnictvu rozuměli – například lorda Charlese Howarda. Právě on přišel s novou formou vedení námořní války: s pirátstvím. Skromné lodě s nevelkou posádkou, zato vybavené zbraněmi a střelným prachem, se pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty vydávaly loupit na otevřené moře. 

Mezi anglickými bukanýry dominovala hlavně dvojice Francis Drake a Walter Raleigh. Oba měli bohaté zkušenosti na mořích a vidina zisku jejich nadání ještě umocňovala. Těžce naložené, a tedy hůře ovladatelné španělské galeony byly snadným soupeřem v boji. A anglická pokladna se úspěšně plnila. 

Peníze proudily hlavně do budování silného námořnictva. Roční částka vydávaná na posílení flotily během pár let vzrostla téměř desetinásobně. Oficiálně neměla královna s loupeživými pirátskými výpravami nic společného, španělský král Filip ale moc dobře věděl, kdo celou mašinerii řídí a kde končí poklady, které považoval za své. 

Nový svět 

Habsburkovi bylo jasné, že situace je vážná a záleží jen na něm, aby sled událostí zvrátil a zachránil jak strádající španělskou pokladnu, tak i svou pověst suverénního státníka. A ještě něco. Nezastával jen post obyčejného krále, považoval se také za papežova generála, ochránce katolické církve a bojovníka za „opravdovou víru“. Alžbětin otec Jindřich VIII. přerušil s Římem veškeré styky a sám se prohlásil za hlavu anglikánské církve. Jeho dcera v herezi pokračovala, a dokonce zašla tak daleko, že nechala popravit skotskou katolickou královnu Marii Stuartovnu. Vedle sebe stála lačnost po bohatství i aktuální svár mezi katolíky a protestanty. Válka mezi Anglií a Španělskem se očekávala každou chvílí. Zbývalo jen propracovat taktiku a získat si podporu vojenských velitelů. 

Na ostrovní Anglii musí Španělsko vytáhnout se svým loďstvem. Tomu velel vévoda z Mediny-Sidonie. Pozemnímu vojsku zase vévoda z Parmy. Zrod legendární Armady se přiblížil. Jakmile si Filip usmyslel, že srazí Anglii na kolena, chtěl to udělat hned. Za pouhé tři měsíce plánoval vyzbrojit a vybavit na 130 lodí. Šibeniční termín navrhl on sám. Ale rozkaz se musí dodržet. Za tři měsíce opravdu kotvilo přes sto velkých a těžkých lodí ve španělském přístavu Cádiz. 

Ani Angličané nelenili. Tajný oblíbenec královny a mistr v pirátství sir Francis Drake zosnoval dokonalý plán. Stačila jedna loď s několika kanony, kterou se nepozorovaně přiblíží ke španělské flotile. Vystřelené dělové koule nevratně poškodily nehybné kolosy a malé zápalné plachetnice dílo zkázy dokonaly. Těžce naložené lodě měly jen málo možností k úniku, a i s nákladem šly rychle ke dnu. A zatímco sira Drakea v Anglii oslavovali jako hrdinu, který zabránil válce, španělskému králi zůstala jen hořká potupa. Bojové tažení bylo odloženo. 

Vyplouváme 

Trvalo rok, než mohla Armada skutečně vyplout. Plán zněl jasně. Flotila se má spojit s vojsky vévody z Parmy a společně dobít Anglii. Nacházel se v tom ale jeden háček. Komunikace. Poslové jen stěží dokázali předávat informace včas. A na přesnosti celý plán stál. Pokud by Armada nenaložila 30 tisíc pěšáků, které slíbil poskytnout vévoda z Parmy, jen těžko by mohla Anglii porazit. Vévoda ale nakonec z dohody na poslední chvíli vycouval a Armada tak musela plout dál a spoléhat, že zvítězí i navzdory rychlé změně plánů, na kterou španělské velení nereagovalo zrovna nejpružněji. 

Bojové rozestavení loďstva možná fungovalo na papíře, ale divoké vlny průlivu La Manche rychle proměnily plány v naprostý chaos. Byl poslední červencový den roku 1588 a jen těžko ovladatelné lodě připomínající obří dřevěné pevnosti si razily cestu k Británii. Tam na ně už čekali velitel anglického loďstva sir Francis Drake a jeho pirátský spolupracovník lord Charles Howard. I oni veleli bohatě vybavené flotile, jejich plavidla se ale lišila konstrukcí i bojovou taktikou. Byla menší, obratnější a vybavená primárně na boj z dálky. Tedy naprostý opak Armady. 

Začátek konce 

K prvnímu střetu došlo v Lamanšském průlivu a zdálo se, že obranná formace španělského loďstva funguje. Dokud Armada plula, dařilo se jí. Karta se ale obrátila poté, co lodě zakotvily v přístavu v Calais. Na tuto chvíli Angličané čekali. Jejich nepřítel ztratil manévrovací prostor a anglické paličské lodě se vydaly rozsévat zkázu. Obranná formace Armady byla narušena, mnohé lodě byly zcela zničeny a jiné poškozeny. Španělé neměli dostatek munice a obrana se komplikovala. K tomu se přidal prudký vítr, který bránil znovuvytvoření obranné sestavy a hrozilo, že lodě uvíznou na mělčině. Složitá situace i pro zkušené lodní velení! 

Vrátit se do přístavu by znamenalo jistou smrt, a tak vévoda Medina-Sidonia zavelel k návratu. Nejkratší cestu do Španělska jim ale Angličané odřízli. Nezbývalo, než protáhnout plavbu kolem Skotska a Irska. Jednalo se o náročnou trasu, na kterou neměla posádka dostatečné zásoby ani zkušenosti. Cestu komplikovaly silné bouře i vážná poškození zachráněných lodí. Mnoho plavidel ztroskotalo u irského pobřeží, jiná zmizela beze stopy. Do vlasti dorazila necelá polovina flotily a ani ne třetina posádky. Porážka stála Španělsko nadvládu na světových mořích i v koloniích. Na špičku mezi námořními mocnostmi se dostala Anglie, která tak stanula v čele obchodní a koloniální politiky. 

Válka ve jménu Boha 

Anglická královna Alžběta I. a španělský král Filip II. spolu soupeřili nejen na moři, ale i v otázkách víry. Hrdá protestantka Alžběta odmítala autoritu papeže a stavěla na své pověsti „panenské královny“, která je oddána Bohu a své zemi. Filip, zapálený katolík, ji naopak vnímal jako vzpurnou kacířku, jejíž hereze podkopává božský řád. Zatímco Filip snil o sjednocení křesťanského světa pod katolickým praporem a Alžbětu považoval za ďábelskou překážku, ona si nebrala servítky a nazývala ho fanatikem s až nebezpečně intimním vztahem k inkvizici. V jejich střetu ale zdaleka nešlo jen o teologii, ale i o to, kdo si podmaní Evropu – jestli Bůh fandí spíše skromným anglickým modlitbám, nebo španělské velkoleposti s kadidlem a zlatými kříži. 

Rodinné vazby mezi Alžbětou I. a Filipem II. byly zamotanější než dvorní intriky. Filip byl původně Alžbětiným švagrem, protože si vzal její nevlastní sestru Marii Tudorovnu, známou jako „Krvavá Mary“. Když Marie zemřela bezdětná, Filip zřejmě usoudil, že nejjednodušší cestou k udržení vlivu nad Anglií bude sňatek s mladou Alžbětou. Nabídka manželství však u královny narazila na ledový odpor. Filip pro ni ztělesňoval vše, čím pohrdala: katolické dogma, politickou manipulaci a vzpomínku na krutovládu její sestry. S úsměvem, ale pevně nakonec Filipovi odpověděla, že katolický král si nemůže vzít za ženu kacířku. 

Armáda? 

Za vlády královny Alžběty I. byla anglická armáda spíš banda rozčepýřených venkovanů než skutečná válečná síla. Zatímco námořnictvo se mohlo pyšnit zkušenými kapitány, jako byl Francis Drake, hlavní síla pozemního vojska zaostávala ve všem, co se dalo měřit – od vybavení po disciplínu. Královna sice snila o ochraně Anglie před kontinentálními hrozbami, ale realita byla taková, že její armáda spoléhala víc na odhodlání než na schopnosti. Když se mluvilo o boji na souši, hlavní strategií bylo doufat, že se nepřítel nikdy nevylodí – protože kdyby ano, Anglie by zrovna neexcelovala. 

Na moři se v době střetů mezi Anglií a Španělskem objevovala celá škála plavidel, z nichž každé mělo své specifické výhody a nevýhody. Galeony, královny oceánů, byly mohutné a univerzální lodě vybavené množstvím děl. Ideálně se hodily pro dlouhé plavby a bitvy na širém moři. Oproti nim galeassy, hybridní obrněnci kombinující vesla a plachty, působily jako plovoucí pevnosti a využívaly se spíše ve Středomoří. Galéry, poháněné pouze vesly, pluly rychle a obratně, ale naprosto selhávaly v neklidných vodách, kde bouře a velké vlny představovaly jejich zhoubu. Skromné obchodní lodě s prostornými trupy zvané urky sice nepatřily do bitvy, ale jejich zásobovací schopnosti z nich dělaly nezbytnou součást flotily. 

Každý typ lodi měl své místo, ale v ostrém střetu, jakým byla válka mezi Anglií a španělskou Armadou, se ukázalo, že kombinace pohyblivosti a palebné síly galeon převyšuje robustní a neohrabaná španělská plavidla.

Image

Čtěte také

Španělská Johanka z Arku: María Pita se postavila i obávanému korzárovi

Jantar je pozoruhodný materiál, který vzniká během dlouhé doby fosilizací pryskyřice některých stromů. Vzhledem ke svým vlastnostem často ukrývá rozmanité objekty z doby před svou mineralizací, ať už živé nebo neživé. Je proto oblíbeným zdrojem fosilií z různých geologických období.

Aya Kubotaová z Japonské geologické služby a její spolupracovníci objevili v jantaru doopravdy pozoruhodnou věc, kterou by čekal asi jen málokdo. Jsou přesvědčeni, že jantar, který byl ve velkém množství součástí pravěkých hlubokomořských sedimentů, objevených na japonském ostrově Hokkaidó, nese stopy dávných vln tsunami.

Katastrofa ukrytá v jantaru

Studovaný jantar pochází z lomu Shimonakagawa na severu ostrova Hokkaidó. Badatelé se domnívají, že tento jantar vznikl z materiálu, který vyrvaly z pobřežních lesů do okolního oceánu masivní vlny tsunami, někdy před 116 až 114 miliony let, tedy v období křídy, dlouho před pádem osudového meteoritu. Překvapivé výsledky výzkumu japonského jantaru publikoval vědecký časopis Scientific Reports.

Detailní analýzy struktury uvedeného jantaru, které zahrnovaly zobrazování s využitím fluorescence, prozradily, že jde o jantar, který se rychle dostal ze souše na volný oceán, kde se potopil na dno. Tam ho záhy převrstvilo bahno a stal se součástí sedimentů, které se dnes nacházejí na souši.

Odhalit stopy dávných vln tsunami není tak snadné, jak by se mohlo zdát. Ničivé vlny sice mohou napáchat značné škody a pozměnit krajinu u pobřeží, ale následky tsunami se mohou podobat působení dalších katastrofálních událostí, jako jsou například bouře. Výzkum jantaru, pokud je na daném místě k dispozici, může, jak se ukazuje, působení vln tsunami potvrdit. 

Image

Čtěte také

Myanmarský jantar ukrýval světlušku z období křídy

Laik by si mohl myslet, že astronomové stavějí své „chrámy“ daleko od lidí jen proto, aby měli klid na práci. Není to však pravda: Pro svá pozorování totiž potřebují především tmu, dobrý rozhled a čisté nebe. Jejich současné požadavky výstižně popsal známý americký fyzik a kosmolog Lawrence M. Krauss, který prohlásil: „Když astronom zaslechne slova ‚tma‘ a ‚sucho‘, začne se doslova tetelit blahem.“ 

A skutečně – kromě tmy vyžadují astronomická pozorování i maximum jasných nocí a atmosféru pokud možno zbavenou vody v kapalné i pevné podobě. Na její přítomnost jsou totiž obzvlášť citlivá infračervená pozorování. Za hvězdami je proto potřeba vyrazit směrem vzhůru, a čím výš, tím líp.

Ve vyprahlé pustině

Nejvýkonnější přístroje dnes tudíž najdeme například na vrcholcích hor v chilské poušti Atacama, která platí za nejsušší místo na Zemi. Vzdušná vlhkost z východu Jižní Ameriky nedokáže překonat bariéru And a vláha tam neproniká ani z východního Pacifiku, protože horký vzduch nad plošinou Atacama nepustí studenější vzdušné hmoty dál na východ. K formování suché pouště přispívá také zemská rotace, která mraky z východního Pacifiku odklání zpět nad oceán. Míra tamního sucha je tedy až zarážející. Široko daleko neroste žádná tráva, keř ani strom, nebzučí hmyz, nezpívají ptáci. Uslyšíte jen poryvy větru. Než vyrazíte ven, musíte se natřít opalovacím krémem s vysokým UV faktorem, zakrýt si hlavu, nasadit sluneční brýle, přibalit vodu a někomu na observatoři nahlásit, kam a na jak dlouho jdete. 

Jinak řečeno, žít byste na takovém místě nechtěli, protože se tam ani žít nedá. Slunce vás sežehne na škvarek, jelikož kromě větších balvanů široko daleko nic nevrhá sebemenší stín. Veškeré zásoby vody a jídla se na observatoř Paranal na vrcholu stejnojmenné hory dovážejí ze 120 kilometrů vzdáleného pobřežního města Antofagasta. Pro astronomická pozorování však podobné sucho znamená požehnání a po setmění nastává pořádná tma, i když ne úplná. V okolí přece jen svítí pár kontrolek a v dálce bohužel i několik povrchových dolů.

Budiž tma

Mnoho předních světových astrofotografů vám potvrdí, že mezi nejúžasnější místa pro zvěčňování hvězdného nebe v poušti Atacama patří plošina se soustavou dalekohledů VLT. Nejenže se z ní nabízí dokonalý výhled do všech stran, ale také máte na dosah veškeré výdobytky civilizace, jež v podobné pustině skutečně oceníte. Přesto tam opravdu dokonalou tmu nezažijete. Proč? I když na Paranalu platí přísná pravidla pro noční osvětlení, přece jen občas něco svítí. Od rezidence, kde většina astronomů a techniků bydlí, se například až nahoru k plošině klikatí stužka oranžových světýlek: Ohraničují asfaltovou silnici, po níž pendluje obsluha observatoře v autech se zhasnutými reflektory. U samotných dalekohledů pak občas blikne nějaká kontrolka a u rezidence tlumeně svítí servisní budovy.

I v srdci pouště navíc nad horizontem rozeznáte světelné znečištění, přičemž to nejvýraznější se klene nad již zmiňovanou Antofagastou s 350 tisíci obyvatel. Zdaleka však nejde o tak nápadnou „čepici“, jakou spatříte třeba z Beskyd nad Ostravou. Na obzoru pak z Paranalu uvidíte ještě další světlé oblouky, vycházející z povrchových měděných dolů. Nicméně nejúžasnější důvod, proč v poušti Atacama nepanuje v noci úplná tma, spočívá v samotném nebi. Uprostřed vyprahlé pustiny vás totiž ozařuje všechno, co svítí na bezměsíčné obloze – včetně hvězd, a především Mléčné dráhy. Její jas je díky okolní tmě tak nápadný, že pokud se vám klene přímo nad hlavou, vykreslí dvojice jejích ramen na zemi hned dva vaše stíny. A když se k tomu zvečera či zrána přidá zodiakální svit, mohou vás po kamenité poušti provázet dokonce i tři stíny!

Páteř noci

Z měst máme běžně šanci spatřit nanejvýš pár stovek hvězd a spíš jen náznak pásu naší Galaxie. Nicméně v Atacamské poušti se „páteř noci“, jak Mléčné dráze přezdívali naši předkové, jeví natolik nápadná, že si jí prostě nelze nevšimnout. V jejím pásu pak rozeznáte fascinující množství detailů, včetně různých zjasnění, obláčků a ostře vyrýsovaných temných mlhovin. Dokonalému prožitku nahrává i fakt, že lokalita leží na jižní polokouli, odkud se na Mléčnou dráhu naskýtá lepší výhled než od nás. Souhvězdí Střelce, v němž se centrum Galaxie nachází – a tudíž i její nejjasnější partie – můžeme totiž ze střední Evropy vidět v létě jen nízko nad jižním obzorem. V Chile se však tento klenot oblohy dostává až přímo nad hlavu. 

Navíc jižní nebe zdobí ještě dva galaktické objekty, jež se nad evropským horizontem nikdy neobjeví: Velké a Malé Magellanovo mračno se podobají světlým oblakům, desetkrát, respektive pětkrát větším než úplněk. Jedná se o největší satelitní galaxie Mléčné dráhy, jež kolem ní obíhají ve vzdálenosti 170 tisíc a 200 tisíc světelných roků. Když pak do nejjasnějších partií našeho galaktického domova namíříte dalekohled, čeká vás skutečně nevšední zážitek.

V neuvěřitelných detailech totiž spatříte jak důvěrně známé objekty včetně Velké mlhoviny v Orionu či Laguny a Trifidu ve Střelci, tak ty, které z Česka bohužel vidět nejsou – třeba Carinu čili NGC 3372 v souhvězdí Lodního kýlu coby nejjasnější mlhovinu na nebi nebo pro změnu nejjasnější kulovou hvězdokupu oblohy Omega Centauri alias NGC 5139, případně fascinující mlhovinu Tarantuli neboli NGC 2070, jež na nebi zaujímá plochu odpovídající šedesáti úplňkům.

Obři mezi dalekohledy 

Atacamská poušť se stala domovem těch nejvýkonnějších přístrojů k pozorování vesmíru ve viditelném světle. Evropská jižní observatoř provozuje na hoře Paranal především skupinu teleskopů VLT alias Very Large Telescope, dále přehlídkové dalekohledy VST a VISTA a také základnu s mnoha výkonnými přístroji na La Silla. Navíc se tam staví budoucí největší dalekohled světa ELT neboli Extremely Large Telescope. Na náhorní plošině Chajnantor pak ESO provozuje rekordní soustavu radioteleskopů ALMA. Blízko pouště Atacama, v chilských Andách, se nacházejí i observatoře Cerro Tololo, Vera Rubin, Gemini South a řada dalších.

Zažít chod zmíněných technologických obrů na vlastní oči znamená velký zážitek, a pro soustavu VLT to platí dvojnásob. Budete-li mít totiž v noci štěstí, spatříte, jak z jedné z jejích kopulí míří k nebi laserové paprsky. Abychom pochopili důvod, proč zde astronomové využívají silné lasery, stačí vzít větší dalekohled a podívat se třeba na Měsíc. Pokud použijete výraznější zvětšení, brzy poznáte velkého „zrádce“ v podobě neklidné zemské atmosféry, která obraz vesmírných objektů rozmazává. Čím výkonnější přístroj pak použijete a čím větší detaily budete chtít vidět, tím víc vás bude neklid vzduchu omezovat.

Způsobů, jak s ním bojovat, existuje celá řada. U nejmodernějších dalekohledů se využívá systém adaptivní optiky, jejíž pomocí se chvění atmosféry monitoruje a podle toho se optika koriguje. Není to ovšem tak jednoduché: Nejprve se musejí deformace obrazu způsobené chvěním vzduchu změřit, přičemž je výkonné počítače v reálném čase zpracují a pošlou tzv. aktuátorům. Ty pak mají za úkol deformovat zrcadla, jež obraz přijímají. V poslední době slouží k eliminaci vlivu neklidu vzduchu především systém LGS: Výkonné lasery namířené na nebe excitují ve výšce kolem 90 kilometrů atomy sodíku a jejich záření pak vytvoří umělou „hvězdu“, na níž se neklid monitoruje. Systém LGS využívá i čtveřice dalekohledů VLT se zrcadly o průměru 8,2 metru.

Měsíc a Slunce v záběru

Výhled do dalekého okolí a průzračná obloha nabízejí v poušti Atacama mnoho jedinečných příležitostí i pro astrofotografy, kteří se specializují na snímky východů či západů Slunce a Měsíce. Do karet jim mimochodem hraje i náhoda týkající se umístění dvou velkých observatoří. Už letmý pohled do mapy totiž prozradí, že se VLT na Cerro Paranal a ELT na Cerro Armazones nacházejí vůči sobě téměř ve východo-západním směru, zhruba ve vzdálenosti dvaceti kilometrů. Občas lze tedy z Paranalu sledovat východ Slunce nad Cerro Armazones a odtud naopak jeho západ za horu Paranal. Je přitom samozřejmě vždy pouhou otázkou času, kdy se do popsané pozice trefí i Měsíc. 

Astrofotografové si pochopitelně počkali také na dramatické záběry obřího slunečního a měsíčního kotouče, jak prosvítají konstrukcí budoucího největšího dalekohledu světa. Pořídit takové záběry není díky místním klimatickým podmínkám nijak složité: Stačí se s kvalitním teleobjektivem obrnit trpělivostí. Odměna, jež na milovníky astronomie v poušti Atacama čeká, má zkrátka opravdu pestrou podobu – od temné oblohy přes obří dalekohledy až po úžasné výhledy na Měsíc nízko u obzoru.

Image

Čtěte také

Nový industriální projekt v poušti Atacama vážně ohrožuje astronomické observatoře

Když v létě roku 1914 vypukla válka, velení většiny zemí od letadel příliš neočekávalo a piloti se počítali na nižší stovky. To se však rychle začalo měnit a koncem roku 1918 nad frontou operovaly obrovské formace letounů mnoha kategorií. Mlýnek na maso však za čtyři roky světového konfliktu spolykal prakticky všechny pamětníky skromných začátků. Josef Jacobs patřil mezi nemnohé, kteří se naučili létat již před válkou, a bojoval jako pilot od léta 1915 až do konce války.

Josef Carl Peter Jacobs se narodil 15. května 1894 v Kreuzkapelle v Porýní. Ještě během svých studií začal v roce 1912 navštěvovat leteckou školu v Hangelaru. O rok později mu však zemřel otec a dostal se do finančních potíží. Pilotní výcvik proto musel přerušit a soustředil se na dokončení strojní průmyslovky. Tu také dostudoval, pak ale v létě 1914 vypukla válka. Jacobs musel narukovat, podařilo se mu však dostat se k letectvu. U Fliegerersatz-Abteilung 9 prodělal výcvik vojenského pilota a 3. července 1915 se dočkal přeložení na frontu. Konkrétně k průzkumné letce Feldflieger Abteilung 11 působící na západní frontě. 

Pilotem eindeckeru

Prováděl hlavně akce zaměřené na korekci palby těžkých děl a na průzkum jak přímo na frontě, tak v týlu nepřítele. Přitom se občas dostával do kontaktů s nepřátelskými letouny a 1. února 1916 svedl souboj s francouzským strojem, který identifikoval jako Voisin. Jacobsův pozorovatel ho několikrát zasáhl ze svého pohyblivého kulometu a po návratu tvrdili, že nouzově přistál na vlastní straně fronty. Vítězství jim ale nebylo oficiálně přiznáno, neboť ho neměl kdo potvrdit.

Na jaře pak absolvoval stíhací výcvik a přeškolení na jednomístný Fokker E.III, vyzbrojený synchronizovaným kulometem. Několik jich bylo soustředěno u improvizované letky Fokkerstaffel-West, u které Jacobs 22. března napadl pozorovací balon visící nad frontovou linií. Ani toto vítězství mu však velení neuznalo. První potvrzený sestřel tak získal až 12. května, kdy poslal k zemi francouzský caudron. 

Většinu léta jeho letka strávila ochranou generálního štábu u Charleville, kde se do kontaktu s nepřítelem prakticky nedostávala. Teprve na podzim ji poslali znovu na frontu a 6. října se přejmenovala na Jasta 12. To už létala na dvouplošnících Fokker D.II. Jacobs ale tehdy onemocněl úplavicí, což ho na několik týdnů vyřadilo z bojové činnosti.

Koncem roku 1916 byl přeložen k letce Jasta 22 a první vítězství u nové jednotky ohlásil 23. ledna 1917, kdy rozstřílel francouzský Caudron R.4. Své třetí potvrzené vítězství pak nárokoval 9. února a šlo opět o průzkumný stroj. Tou dobou stále výš stoupala hvězda francouzského stíhacího esa Georgese Guynemera, který sestřelil již více než 30 německých letounů. Jacobs se s ním někdy v té době údajně utkal a ještě po letech o tom bez nejmenší dávky respektu uvedl: „Ano, zaútočil jsem i na Guynemera. Bylo to těžké, protože jeho letoun mohl létat mnohem výš než můj. Byl stále nad námi. Nakonec jsme ale věděli, co můžeme očekávat. Znali jsme jeho taktiku boje."

Velitelem letky

Na jaře 1917 se pak boje ve vzduchu ještě zintenzivnily, neboť vojska Dohody zahájila 9. dubna 1917 velkou ofenzivu v oblasti Arrasu. Němci ale do oblasti přesunuli takřka všechny své stíhačky a získali tak v daném místě potřebnou převahu. Nad bojištěm se rozpoutaly mimořádně tvrdé letecké boje, ve kterých Britové a Francouzi jednoznačně tahali za kratší konec. Většinou totiž operovali za německými liniemi a velká část jejich jednotek užívala již dost zastaralé stroje. Jacobsova letka se ocitla uprostřed tohoto tvrdého střetu a on sám zapálil dva pozorovací balony a jeden letoun. 

Němci těžili z výhody boje nad vlastním územím a z výkonnostní převahy svých Albatrosů D.III, na kterých už tehdy létala i Jasta 22. Jacobs během jara a léta nárokoval celkem sedm vítězství, ze kterých ale ani jedno nebylo oficiálně potvrzeno. Patrně je všechny dosáhl nad nepřátelským územím, nebo sám, takže mu je neměl kdo dosvědčit. 

V srpnu už ale platil za zkušeného veterána, a tak se dočkal velení stíhací letky Jasta 7. Uvedl se u ní více než dobře, neboť 20. srpna poslal k zemi obávaný britský trojplošník Sopwith Triplane. Příští den se však během přistávání srazil s dalším letounem a havaroval. Naštěstí vyvázl nezraněn. Mnohem úspěšnější byl 10. září, kdy sestřelil SPAD, pilotovaný francouzským stíhacím esem Jeanem Mattonem. Ten ve vraku svého stroje zahynul a Jacobs si mohl připsat sedmé potvrzené vítězství. 

Do začátku prosince jejich počet zvýšil na deset. Za pár dní měl ale sám namále. Dne 18. prosince během souboje nejdřív sestřelil stíhačku Sopwith Camel: „Při mé druhé salvě, kterou jsem vystřelil během střemhlavého letu, začal padat a pak narazil do nějaké vodní plochy. Zatímco jsem se rozhlížel po svých kamarádech, pokusil jsem se dostat nad frontu, přes kterou jsem vlivem větru přelétl. Vtom se přiblížil další Angličan, který se zřejmě chtěl co nejrychleji dostat domů. V prudké zatáčce jsem na něj zaútočil, najednou slyším palbu a v mém stroji se ozve cinkání. Sevřel jsem řídicí páku, ucítil jsem hrozný náraz, pak ránu do hlavy a omdlel jsem. Když jsem otevřel oči, uvědomil jsem si, že do mne někdo narazil.“ 

Z oblohy do bahna zákopů

Jacobs musel vynaložit veškeré své pilotní umění, aby stroj udržel pod kontrolou, a pomalu klesal k zemi. Tu ale, kam až oko dohlédlo, pokrývaly dělostřelecké krátery. Opatrně se pokusil přistát, stroj ale narazil do nějaké nerovnosti, začal se točit a nakonec se převrátil. Jacobs zůstal uvězněn v troskách. Po chvíli však uslyšel mezi burácením dělostřelecké palby němčinu a vojáci v šedých uniformách ho vytáhli z trosek: „Trup se pomalu trochu zvedl, abych se zase dostal na vzduch a světlo. Pak mě vyprostili, odtáhli mě kousek od mého letadla a brzy jsem se vzpamatoval. Byl jsem schopen utíkat od kráteru po granátu ke druhému kráteru, protože nepřítel nás viděl a střílel na nás. Navzdory mému zranění to šlo docela dobře a já jsem brzy doběhl na předsunuté stanoviště 188. pěšího pluku. Přistál jsem na samém okraji německé pozice, asi sto metrů od Belgičanů.“ Zranění ho vyřadilo na několik týdnů z akcí a k létání se vrátil až začátkem jara 1918.

Tehdy také začal létat na novém trojplošníku Fokker Dr.I a okamžitě si tento letoun zamiloval pro jeho až neuvěřitelnou obratnost. Jedinou jeho slabinu představovala nízká maximální rychlost. Jacobs si nechal svůj stroj přetřít celý na černo a brzy ho vyzkoušel přímo v boji. Němci se tou dobou pokusili vsadit vše na jednu kartu a zahájili mohutnou ofenzivu. 

Dne 21. března úderné oddíly prorazily britské pozice a donutily je k ústupu. Pak ale zasáhlo dohodové letectvo. Stovky stíhaček se snažily postup nepřítele zbrzdit bitevními nálety. V tom se jim zase snažili zabránit muži z Jasta 7. Sám Jacobs poprvé od zranění skóroval večer 11. dubna, kdy nad Ostende rozstřílel průzkumná RE.8. Němci se snažili oslepit nepřátelskou obranu, a proto se cílem jejich útoků staly i pozorovací balony visící nad tímto úsekem fronty. Na jejich lov se Jacobs vypravil 14. května odpoledne a podařilo se mu zapálit dva během pouhých pěti minut. Na účtu tak měl již 16 vítězství.

S Modrým Maxem na krku

Pátý červnový den sestřelil camel pilotovaný A. N. Websterem z 203. perutě. Sám Jacobs o tom napsal: „Uviděl jsem výbuchy protiletadlových granátů poblíž linie našich balonů. Začal jsem stoupat a spatřil čtyři camely. Zamířil jsem na příď jednoho z nich a vypálil dlouhou dávku, dokud nezačal kouřit. Poté jsem otočil proti druhému, se kterým jsem se dostal do dogfightu. Během něj zasáhl mé ocasní plochy, až z nich odlétaly kousky. Vyhnul jsem se jeho další střelbě a šel znovu po prvním camelu, který šel brzy dolů a havaroval.“

Další camel, pilotovaný tentokrát C. D. Boothmanem od 210. perutě, sestřelil 26. června a do deníku si zapsal, že: „Britský pilot bojoval velmi odvážně.“ Poručík Boothman bohužel zahynul. V následujících dnech začal Jacobs rychle přidávat další vítězství a 19. července získal vytoužený řád Pour le Mérite, známější spíše jako Modrý Max. 

Během léta ale začínal mít stále větší problémy se svým dreideckerem. Němci do jejich motorů používali náhražkový syntetický olej, který velmi špatně fungoval během letních veder a rotační motory Dr.I se začaly přehřívat. Jacobs měl proto dva osobní letouny, aby alespoň jeden byl vždy bojeschopný. Jeho mechanikům se nakonec podařilo do trojplošníků namontovat kořistní motor Clerget 9B. Ten fungoval velmi dobře, a tak se po nich začal shánět, jak jen to šlo. Nakonec se mezi pěšáky roznesla zpráva, že Jacobs za každý nepoškozený motor ze Sopwith Camelu dává celou bednu šampaňského. Tím své trojplošníky udržel v provozu nejdéle ze všech německých stíhačů.

Až do samého konce

Dne 21. září sestřelil svého 30. soupeře a 7. října 40. Začátkem podzimu již německé letectvo doslova mlelo z posledního. Vázly dodávky nových letounů, náhradních dílů i posil. Chyběl benzin a střelivo. To postihlo i Jacobsovu Jasta 7, přesto bojovala dál i v době, kdy vojska Dohody zahájila další ofenzivu na Hindenburgovu linii. Tu ale ještě císařští vojáci dokázali zbrzdit a 14. října se prakticky zastavila. Politici však již jednali o ukončení konfliktu. K Jacobsově letce začaly přicházet nové rychlé dvouplošníky Fokker D.VII, velitel ale stále zůstával věrný trojplošníku. 

Jen za první dva říjnové týdny na něm sestřelil 12 nepřátel. Svého posledního soupeře, dvoumístnou stíhačku Bristol F.2b, poslal k zemi 27. října. Jednalo se vítězství číslo 48 a zařadil se tak na čtvrté místo mezi všemi stíhači císaře Viléma. Plných 30 jich získal za řízením dreideckeru a nikdo jich neměl víc. Koncem měsíce Jacobs konečně přesedlal na Fokker D.VII, který si nechal opět přetřít na černo a ozdobit malbou okřídleného démona. Létání na něm si už ale moc  neužil. Dne 11. listopadu se on a příslušníci jeho letky dozvěděli, že právě začalo platit příměří a že se s okamžitou platností zastavují bojové akce.

Pro Jacobse ale válka ještě úplně neskončila. Příští rok se stal příslušníkem improvizované letky Kommando Sachsenberg, se kterou se během roku 1919 zapojil do bojů s bolševiky v Pobaltí. Když utichly, odjel do Turecka, kde pomáhal budovat tamní vojenské letectvo. 

Po návratu do Německa se věnoval mnoha sportům, kde hrála hlavní roli rychlost, například bobování. Soutěžil i na motorových člunech a vyhrál také první berlínský závod automobilů, předchůdců dnešní Formule 1. Po nástupu nacistů k moci opustil zemi a odstěhoval se do Nizozemska, kde provozoval opravnu letadel. Do vlasti se vrátil až po druhé světové válce a zemřel v Mnichově 29. července 1978. Tehdy byl posledním německým letcem držitelem Řádu Pour le Mérite.

Image

Čtěte také

Příliš nebezpečná obloha (1): Krvavý duben nad západní frontou

Odpověď na otázku: Která zelenina má nejvíc vitamínů? zní jednoduše, i když ji zejména děti neuslyší rády: Favoritkou je brokolice, která obsahuje vitamíny A, B, C a navíc draslík, vápník, fosfor, kyselinu listovou a další. Nedá se však říct, že by byl jeden druh zeleniny či ovoce nejzdravější. Každý totiž zahrnuje jiné složení cenných látek, takže nejdůležitější roli hraje různorodý a bohatý jídelníček. 

Pozor je třeba dát také na úpravu, jelikož delší vaření může znehodnotit značné množství přínosných látek. Ideálně se proto hodí střídat upravenou zeleninu se syrovou. A „obejít“ lze koneckonců i chuť: Stačí například méně oblíbené druhy nastrouhat do pomazánky či rozmixovat v nápoji smoothie s jinými, chutnějšími plody.

Image

Čtěte také

Pravda o biopotravinách: Co se skrývá pod módní značkou BIO?

Poslední významný král Asýrie novoasyrského období Aššurbanipal vládl v letech 669–631 před naším letopočtem. Je považován za velmi vzdělaného. Jako jediný z asyrských králů se například naučil číst a psát. Mimo jiné po sobě zanechal první systematicky organizovanou knihovnu Blízkého východu, a také početné reliéfy v Aššurbanipalově Severním paláci v hlavním městě Ninive, které se nachází v dnešním iráckém Mosulu.

Archeologové z německé Univerzity v Heidelbergu objevili během vykopávek v trůním sále Severního paláce velké kusy doposud neznámého monumentálního reliéfu. Tento reliéf zobrazuje vládce Asýrie ze 7. století před naším letopočtem se dvěma význačnými božstvy a dalšími postavami.

Reliéf z trůnního sálu

Objevený reliéf byl vyrytý do mohutné vápencové desky, vážící zhruba 12 tun. Pro odborníky je tento reliéf pozoruhodný nejen díky úctyhodným rozměrům (deska měří 5×3 metry), ale také kvůli scéně, kterou zobrazuje. Ze Severního paláce jsme už znali celou řadu reliéfů, ale žádný z nich doposud nezobrazoval významná božstva.

Samotný reliéf zachycuje krále Aššurbanipala – posledního velkého panovníka Asyrské říše, známého mimo jiné svými válečnými úspěchy i slavnou knihovnou. Po jeho bocích stojí dvě hlavní božstva asyrského panteonu: bůh Aššur a bohyně Ištar, patronka samotné Ninive. Výjev doplňuje mýtická postava tzv. „rybího génia“, který podle víry zajišťoval božskou ochranu a život, a postava s pozdviženýma rukama – pravděpodobně mytický „muž-škorpión“. Je možné, že nad původním reliéfem se původně vznášel i okřídlený sluneční disk – symbol božské moci.

Původní umístění reliéfu bylo přímo naproti hlavnímu vchodu do trůnního sálu – tedy na zcela výjimečném místě v paláci. Avšak fragmenty, které dnes badatelé objevili, byly nalezeny v jámě vyplněné hlínou, skryté právě za touto výklenkovou stěnou. Pravděpodobně šlo o zásah z helénistického období, tedy z 3.–2. století př. n. l., kdy už byl palác dávno opuštěn. Tento fakt by mohl vysvětlit, proč reliéf zůstal nepovšimnut i slavnými britskými archeology 19. století, kteří jinak objevili řadu podobných výjevů – dnes vystavených v Britském muzeu.

V nadcházejících měsících budou archeologové reliéf důkladně zkoumat a připraví jeho odborný popis pro vědecké publikace. Společně s iráckým úřadem pro památky (SBAH) plánují také jeho budoucí znovuinstalaci na původním místě v paláci – a otevření památky veřejnosti.

Image

Čtěte také

Archeologové objevili 4 500 let starý sumerský chrám zasvěcený bohu hromu

Prvorepublikové zdravotnictví u řady lidí vyvolává představu skvělého Vlasty Buriana v roli ošetřovatele Rozrucha v klasické komedii U pokladny stál a s tím i charakteristickou architekturu některých nemocnic, případně jiných zdravotnických institucí. Oba tyto prvky však ilustrují jen některé z mnoha aspektů, které jsou typické pro zdravotnictví meziválečného období.

Dědictví monarchie

Základy moderního zdravotního systému na území bývalého Československa byly položeny ještě na konci 19. století za habsburské monarchie. Díky několika zákonům vznikla v tehdejším Rakousku-Uhersku v návaznosti na takzvané zdravotní policii hierarchicky uspořádaná síť institucí (na úrovni autonomních územních celků, často až v jednotlivých správních obvodech) v čele s úředními lékaři, která zabezpečovala, sledovala a kontrolovala stanovená hygienická, protiepidemická a preventivní opatření.

V roce 1888 byl uzákoněn systém povinného nemocenského pojištění dělníků a zaměstnanců v továrnách a podnicích spadajících pod živnostenský řád. Oba tyto systémy pak byly – s určitými postupnými změnami – adaptovány do právního řádu samostatného Československa. Nová republika tedy v roce 1918 převzala systém péče o zdraví občanů na solidní evropské úrovni, stejně jako poměrně kvalitní, byť zastaralé zdravotnické zákonodárství týkající se veřejné zdravotní služby, nemocenského pojištění a postavení zdravotnického personálu.

Pomoc pro každého

Jedním z prvních prvorepublikových zdravotnických reformních kroků (v letech 1920 až 1922) bylo zestátnění zdravotní policie zděděné po rakousko-uherské monarchii, tedy zhruba 1 600 původně obvodních lékařů. Z dosavadních pracovníků obcí se tak stali zaměstnanci státní. Zároveň jim přibyla celá řada povinností týkajících se prevence, hygieny a dalších oblastí, ale uděleny jim byly jen malé pravomoci – a to vše za dosti ubohý (byť fixní) plat, který byl v reálu čtyřikrát menší než před Velkou válkou. K těmto obvodním lékařům se v případě potřeby dostal každý nemocný.

Lékaři si z důvodu nízkého ohodnocení často otevírali i soukromé praxe a svoji klientelu si pak samozřejmě mohli vybírat. Jejich výdělek záležel na množství pacientů, kterým se věnovali. I přes nedokonalosti tehdejšího systému organizace se ale za první republiky tvrdilo, že patřil mezi nejpropracovanější na světě, a významně zvýšil dostupnost alespoň základní lékařské péče.

Zdravotní péče v legislativě

Zákon č. 221/1924 Sb. upravil nemocenské pojištění dělníků a námezdních pracujících pro případ nemoci, invalidity a stáří. Zdravotní pojišťovny tehdy spadaly pod Ministerstvo sociální péče a bylo jich mnohonásobně více než dnes (v polovině třicátých let něco přes 300). Přímo tak bylo ze zákona pojištěno asi 3,5 milionu zaměstnanců. Pojištění se však díky legislativní úpravě již z roku 1919 vztahovalo i na jejich rodinné příslušníky – čímž se dostáváme na asi 7 milionů pojištěných osob, tedy přibližně polovinu obyvatelstva tehdejšího Československa.

Co se týče nemocenských dávek, patřila první republika v jejich rozsahu mezi přední státy Evropy. Například v roce 1924 pobírali nemocní zaměstnanci po 52 týdnů 60 % platu; o rok později bylo přiznáno privilegovaným státním zaměstnancům, jako byli četníci či učitelé, celých 100 % platu za rok. Sociálně-zdravotní oblast tedy patřila mezi velmi úspěšné v rámci tehdejšího československého i celoevropského zdravotnictví – v západní Evropě byla tak velká část obyvatelstva pojištěna o několik let až desetiletí později.

Ani tyto dílčí, byť samozřejmě dobře míněné předpisy však nemohly nahradit absenci základního zdravotního zákona, o němž se mezi politiky i odborníky jednalo již od prvních let existence samostatné republiky, ale který se za celých dvacet let jejího trvání nepodařilo uzákonit.

Slavné ústavy

Již 11. listopadu 1918 vzniklo samostatné Ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy, dále pak zdravotní odbory při zemských politických správách a Státní zdravotní rada, vytvořená k podávání návrhů reforem, statistik a podobně. Bohužel, po celou dobu existence samostatného Československa se projevovala absence vládní koncepce zdravotnictví, případně pro uskutečnění celé řady podnětných návrhů chyběly buď peníze, nebo politická vůle. V roce 1919 byly založeny lékařské fakulty na nově vzniklých univerzitách v Brně a Bratislavě, čímž jejich počet vzrostl na čtyři (v Praze dále pokračovala česká fakulta všeobecného lékařství a až do roku 1945 i německá lékařská fakulta).

Důležitým momentem se stalo v roce 1925 otevření Státního zdravotního ústavu republiky Československé, vybudovaného díky významnému daru americké Rockefellerovy nadace. Ústav se měl věnovat především výrobě a zdokonalování sér a očkovacích látek, ale stal se i významným vědeckopedagogickým pracovištěm.

Kromě těchto úředních, vědeckých i pedagogických institucí vznikaly také různé sociálně-zdravotní ústavy, což byly často výkonné orgány sociálně-zdravotních spolků, jako byl například Československý červený kříž nebo Masarykova liga proti tuberkulóze. Jejich provoz subvencoval stát, samozřejmě za podpory uvedených spolků.

Nemocnice a jejich fungování

Hlavními centry zdravotní péče včetně prevence se však za první republiky měly stát nemocnice. O jejich ekonomickou konsolidaci se po Velké válce velmi zasloužila zdravotní přirážka k daním (zavedená roku 1922 ve výši 7–10 %) ve prospěch Fondu pro podporu veřejných nemocnic a ústavů léčebných v ČSR.

Zejména v počátečních letech existence první republiky byla ale v některých regionech dostupnost zdravotní péče (co se týče rozmístění lékařů i nemocnic) velmi špatná, především na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Proto se objevovaly různé návrhy, jak tuto situaci zlepšit. Nejlepší a nejoriginálnější koncepcí reformy nemocničního ústavnictví byl Albert-Traplův plán z počátku 30. let.

Šlo o promyšlený hierarchický systém nemocnic, přičemž ty krajské měly zajišťovat kompletní péči včetně sociálně-zdravotních služeb ambulantní formou, ale také prevenci a poradenství. K nim se měly přidružovat specializované ústavy národního zdraví ve všech okresech. Tak měl vzniknout fungující systém dělby práce mezi ústavy, poradnami a nemocnicemi, uspořádanými tak, aby se vzájemně doplňovaly. Ne každá nemocnice se tedy měla věnovat všem specializacím.

Nemocniční ústavnictví, které se u nás v té době rozvinulo na světovou úroveň, se tak snažilo ve prospěch pacienta překlenout zásadní rozpor zdravotnického systému první republiky – mezi terapeutickou a preventivní péčí. Bohužel, potřebné zákony k uskutečnění všech těchto plánů a reforem už před okupací a propuknutím druhé světové války nestačily být schváleny. Každopádně však tyto návrhy alespoň inspirovaly poválečnou přestavbu československého zdravotnictví. 

Image

Čtěte také

Lesk a bída Československa: Jak vypadal život nižších vrstev za První republiky?

Konspirační teorie o škodlivosti mobilních sítí nejsou ničím novým. Už od dob prvních mobilních telefonů se objevovaly obavy z „neviditelného záření“ a jeho údajného vlivu na lidské zdraví. S příchodem 5G a pandemií covidu-19 ale tyto spekulace nabyly zcela nových a leckdy až absurdních rozměrů – od „čipování“ vakcínami až po tvrzení, že 5G způsobuje onemocnění covidu-19. Vědecká obec přitom dlouhodobě opakuje: 5G sítě nejsou zdraví škodlivé.

Nejnovější a zároveň nejkomplexnější důkaz v tomto směru přináší tým z německé Constructor University. Výsledky výzkumu vyšly v květnovém čísle odborného časopisu PNAS Nexus a jasně potvrzují: ani silné elektromagnetické pole v rozsahu 5G nemá na lidské buňky žádný škodlivý dopad.

Co výzkumníci zkoumali?

Vědci se zaměřili na dvě typické lidské kožní buňky – fibroblasty (buňky pojivové tkáně) a keratinocyty (základní buňky svrchní vrstvy kůže). Právě tyto buňky jsou nejvíce vystaveny elektromagnetickému záření, jelikož frekvence využívané 5G sítěmi nepronikají hlouběji než pár milimetrů pod kůži.

Ve svých experimentech vystavili buňky dvěma typickým 5G frekvencím – 27 GHz a 40,5 GHz, a to v různých intenzitách i časových intervalech (2 a 48 hodin). Aby vědci ověřili i extrémní scénáře, přesahovaly některé testy doporučené limity až desetinásobně.

Genetický a epigenetický dopad? Žádný

Výzkum byl dvojitě zaslepený (tedy maximálně objektivní) a jako první svého druhu použil pokročilé metody, jako je sekvenování celého RNA genomu a epigenetické analýzy metylace DNA. Výsledek? Ani jedna změna v genetickém materiálu buněk nebyla statisticky významná.

Autoři ve své zprávě zdůrazňují, že z hlediska fyziky je výsledek logický. Frekvence používané v 5G sítích mají příliš nízkou energii na to, aby mohly poškodit DNA, způsobit ionizaci nebo chemické reakce, jak to dokážou například rentgenové paprsky. Navíc nepůsobí dostatečně hluboko, aby ohrozily vnitřní orgány. Vědci doufají, že jejich práce konečně „uzavře debatu“ o škodlivosti 5G a vyloučí i spekulace o tzv. netepelných biologických účincích. Realita informačního chaosu ale naznačuje, že mýty a dezinformace pravděpodobně nezmizí – podobně jako se stále najdou lidé, kteří věří na čipy ve vakcínách.

Image

Čtěte také

Čtveřice plochozemců mohla na vlastní oči spatřit nezapadající slunce na Antarktidě

Odpověď na otázku životnosti různých typů stálic přináší teorie hvězdných niter a hvězdného vývoje, která se téměř ve své současné podobě objevila už v období kolem druhé světové války. Daný matematický model jednoznačně ukazuje, že život hvězdy představuje v podstatě nekončící souboj dvou sil: gravitace, která má tendenci ji smrštit, a síly související s tlakem plynu a záření, jež ji chce naopak roztrhnout. 

Pokud zmíněné síly spočívají v rovnováze, je hvězda dlouhodobě stabilní. V životním cyklu každé z nich nastává taková situace nejčastěji na tzv. hlavní posloupnosti Hertzsprungova–Russellova diagramu. V popsané fázi se v nitru stálice odehrává termojaderná reakce, přeměňující vodík na helium. Její tempo nicméně silně závisí na vnitřní struktuře hvězdy, která je dána především její hmotností.

Tempo je tedy téměř překotné pro horké obry spektrálních typů O a B, nebo naopak velmi úsporné pro trpaslíky typu M. Horkým hmotným hvězdám tudíž jaderné palivo dojde dřív než jejich chladným málo hmotným protějškům, přestože ho měly k dispozici mnohem víc. 

A tak zatímco červení trpaslíci žijí desítky miliard let, u hvězd typu Slunce se jedná zhruba o deset miliard roků a životnost velmi masivních horkých stálic se počítá v milionech let. Poslední zmíněné pak po vyčerpání paliva často končí svůj život dramaticky jako supernovy, po nichž může zůstat buď neutronová hvězda, nebo černá díra.

Image

Čtěte také

V jaké fázi existence se momentálně nachází naše Slunce?

Nová vědecká studie odhalila znepokojivý trend: všech 28 nejlidnatějších měst Spojených států se pomalu, ale jistě propadá do země. Ačkoliv to může znít jako námět katastrofického filmu, jde o reálný fyzický proces známý jako subsidence – tedy pokles zemského povrchu. Tato změna, i když často nepostřehnutelná lidským okem, může mít vážné dopady.

Propadající se metropole

Příkladem extrémní urbanistické zranitelnosti je hlavně New Orleans. Nová studie publikovaná v prestižním časopise Nature Cities ale ukazuje, že s propadem se nepotýkají jen pobřežní města. Týká se to i vnitrozemských měst jako Denver či Dallas.

K odhalení těchto změn využili vědci technologii zvanou InSAR (interferometrický radar se syntetickou aperturou). Ta pracuje tak, že satelit vysílá rádiové vlny směrem k Zemi a měří dobu, za kterou se odrazí zpět. Díky tomu lze zjistit, zda se povrch zvedá, nebo klesá – a to s přesností na milimetry.

Vědci analyzovali území všech 28 amerických měst s populací nad 600 000 obyvatel. Výsledek? Ve všech městech dochází k poklesu minimálně 20 % plochy, a v 25 z nich dokonce přes 65 %. Nejpostiženější jsou Houston, Fort Worth a Dallas, kde některé oblasti klesají o více než 10 milimetrů ročně.

I milimetry mohou znamenat problémy

Možná si říkáte: „Pár milimetrů ročně? To přece není nic hrozného.“ Jenže když se tento trend kumuluje deset let nebo více, může se jednat o pokles i několika centimetrů. Navíc rozdílné tempo poklesu v různých částech města může vést k naklánění budov, popraskání základů nebo poškození inženýrských sítí. Typickým příkladem je letiště LaGuardia v New Yorku, které klesá mnohem rychleji než okolní oblasti.

Geofyzik Matt Pritchard z Cornellovy univerzity (který se na studii nepodílel) upozorňuje: „Často se budovy hroutí kvůli právě těmto nerovnoměrným deformacím.“ Pritchard připomíná zřícení obytné budovy v Surfside na Floridě v roce 2021, kde mohla hrát roli právě podobná nestabilita terénu.

Tisíce budov v ohrožení? Možná…

Z 5,6 milionu budov v analyzovaných městech se asi 29 000 nachází v oblastech považovaných za rizikové. Neznamená to automaticky, že spadnou – záleží na typu půdy, konstrukci nebo stáří budovy. Ale právě tyto budovy by měly být pod drobnohledem – než bude pozdě.

S klesajícím terénem přichází ještě jeden problém: voda nemá kam odtékat. Města se propadají nerovnoměrně, čímž vznikají jakési „nádrže“, ve kterých se dešťová voda či přívalové srážky hromadí. Výsledkem jsou zvýšená rizika záplav i v oblastech, kde to dříve nehrozilo.

Kdo za to může?

Hlavní příčinou poklesu je podle vědců čerpání podzemních vod, které slouží nejen obyvatelstvu, ale i průmyslu a zemědělství. Studie odhaduje, že až 80 % poklesu je přímo spojeno s odčerpáváním vody z podzemních zásob. V místech jako Texas je situace ještě vážnější, protože tamní sucha způsobují rychlejší vyčerpání podzemních vod – a tím i rychlejší propad.

Vědci se shodují, že je třeba vzít problém na vědomí a situaci sledovat v reálném čase a mapovat zranitelná místa dříve, než dojde k nenávratnému poškození. „Tento výzkum ukazuje, že subsidence není jen problém několika známých měst,“ upozorňuje Pritchard. „Je to celonárodní výzva, která si žádá systémové řešení – a to co nejdřív.“

Image

Čtěte také

New York se propadá pod vahou svých mrakodrapů