Marsovský rover Perseverance aktuálně zkoumá novou oblast nazvanou Krokodillen, která může ukrývat jedny z nejstarších hornin rudé planety. Tento zhruba 30hektarový kamenitý masiv leží na svahu kráteru Jezero a podle vědců se zde možná zachovaly horniny z nejranějšího období Marsu – tzv. noachiánu (před 4100 až 3700 miliony let), kdy mohla planeta být mnohem vlhčí a potenciálně obyvatelná.

Podle geologa Kena Farleyho z Caltechu je Krokodillen pro vědecký tým jedním z nejdůležitějších cílů celé mise, protože představuje hranici mezi nejstaršími horninami okraje kráteru Jezero a mladšími útvary na okolních pláních. Oblast dostala jméno podle zhruba tři kilometry dlouhého norského horského hřebenu nacházejícího se na arktickém souostroví Svalbard.

Stopy po vodě i životě?

První rychlé zkoumání oblasti odhalilo přítomnost jílovitých minerálů, které na Zemi vznikají pouze v kontaktu s tekutou vodou. To znamená, že kdysi dávno zde na Marsu pravděpodobně voda skutečně tekla – a to ještě před vznikem samotného kráteru Jezero. Jíly navíc dokáží uchovat organické sloučeniny, což z nich činí ideální médium pro hledání stop života.

Kromě jílů se v oblasti podle dat z oběžných sond nacházejí i olivín a karbonáty. Olivín vzniká z magmatu, zatímco karbonáty jsou na Zemi známé tím, že zaznamenávají klima a dokážou uchovávat mikrofosilie starobylého života. Pokud tedy Perseverance objeví v této oblasti biosignatury, mohly by pocházet z mnohem starší éry než dosavadní nálezy v kráteru.

Chytřejší odběr vzorků

Perseverance 9. května oslavil 1 500. den na Marsu a při příležitosti vstupu do oblasti Krokodillen přišli vědci s novou strategií odběru vzorků: některé vzorky už nebudou okamžitě zapečetěny, ale zůstanou otevřené, dokud se vědecký tým nerozhodne, zda jde o skutečně zajímavý úlovek.

Tento přístup dává roveru větší manévrovací prostor: například poslední nezapečetěný vzorek z lokality Bell Island, odebraný 28. dubna, obsahuje kulovité útvary zvané sférolity. Pokud vědci naleznou něco ještě pozoruhodnějšího, může Perseverance vzorek vyklopit a uložit nový.

Odborníci již ověřili, že u nezapečetěných vzorků nedochází ke kontaminaci a není tak ohrožena jejich další analýza – vnitřek roveru splňuje přísné hygienické standardy a kontejnery jsou chráněné před vnějšími vlivy.

Popsaný přístup má své praktické důvody – Perseverance má k dispozici už jen sedm prázdných vzorkovacích trubic, přičemž každá z těch předchozích obsahuje podle vědců jedinečný geologický příběh. S další cestou přes neprobádaný terén Jezera se očekává, že rover ještě významně přispěje k naší snaze pochopit dávnou historii Marsu – a možná i jeho dávný život.

Image

Čtěte také

NASA hledá nové způsoby, jak dopravit shromážděné vzorky z Marsu

Koncem 50. let Spojené státy disponovaly rozsáhlým jaderným arzenálem, ale zatím chyběla jednotná koncepce jeho případného nasazení. S řešením přišel v srpnu 1959 předseda Sboru náčelníků štábů generál Nathan Twining. Podle něj měl vzniknout centrální plán jaderného úderu, který by byl závazný pro všechny ozbrojené složky a vycházel by z jednoho seznamu cílů. Výsledkem těchto úvah se staly dva zásadní dokumenty – takzvaný jednotný integrovaný operační plán (Single Integrated Operation Plan – SIOP) a Národní seznam strategických cílů (National Strategic Target List – NSTL). 

Co do důležitosti cílů měly mít nejvyšší prioritu sovětské strategické jaderné zbraně následované klíčovými vojenskými a vládními objekty. V té době již Sovětský svaz disponoval mezikontinentálními balistickými střelami, kvůli jejichž rychlosti by Američané dostali varování sotva 30 minut před dopadem hlavic. Zničení jaderných zbraní nepřítele by tak bylo klíčové pro ochranu vlastního území. 

Jeden plán pro všechny

Základ SIOP-62 představoval seznam zahrnující celkem 4 100 cílů na území Sovětského svazu, Číny a států Varšavské smlouvy. Štáb společného strategického plánování cílů (Joint Strategic Target Planning Staff  – JSTPS) následně vytipoval 3 729 objektů a podle tohoto výběru určil zhruba 1 060 takzvaných dopadových zón (Designated Ground Zero – DGZ), kam měly jaderné zbraně dopadnout. Například Moskva by si tak dle dostupných zdrojů „vysloužila“ 23 hlavic zacílených na šest dopadových zón. 

Pro zničení všech určených cílů tvůrci SIOP-62 vyčlenili celkem 3 423 nukleárních zbraní, od leteckých pum až po hlavice balistických střel. Prostým porovnáním počtu dopadových zón a zbraní lze snadno vyvodit, že SIOP-62 předem počítal i s použitím více zbraní na jeden cíl. V praxi by to například znamenalo, že na jeden objekt by zaútočily dvě balistické střely (jedna mezikontinentální a jedna středního doletu) a tři bombardéry. O dopravu zbraní se mělo postarat dohromady 2 258 nosičů. 

Síly rychlé reakce

Plán počítal se dvěma scénáři – odvetným úderem v reakci na překvapivý útok a preventivním úderem po zjištění hrozby sovětského jaderného útoku. Úder všemi výše uvedenými prostředky by ale byl možný nejdříve 28 hodin po vydání rozkazu. Pro okamžitou reakci proto v rámci plánu existovala i takzvané Alert Force – pohotovostní síly sestávající z 880 bombardérů a střel nesoucích dohromady 1 459 hlavic a pum. Tato formace by byla připravena ihned po vydání rozkazu udeřit na 654 dopadových zón. 

Pro vyšší flexibilitu plán zahrnoval i dalších 14 možností lišících se počtem nasazených nosičů a hlavic. Úměra zde byla jednoduchá – čím méně nosičů, tím rychleji lze útok provést. Velitelé tak mohli reakční dobu a destruktivní sílu „vyladit“ na základě aktuální situace a včasnosti varování před sovětským útokem. Po prvním úderu by pak zbytek prostředků vyčleněných pro SIOP-62 provedl následné útoky, dokud by nebyly alespoň jednou zasaženy všechny dopadové zóny. 

Odtajněné dokumenty k SIOP-62 hovoří o odhadu pravděpodobnosti doručení zbraně každé složky. Průměrná šance pro každý systém činila 56,8 %. Pokud by pak každou dopadovou zónu zasáhla alespoň jedna zbraň, v případě plného úderu počítal SIOP-62 se zničením 82 % městské zástavby na území Sovětského svazu a usmrcením či vážným zraněním nejméně 54 % veškeré tamní populace. Pro představu – během druhé světové války v SSSR zahynulo asi 14 % obyvatelstva.

Flexibilnější nástupce

V platnost vstoupil SIOP-62 1. dubna 1961, již před tímto termínem se ale ocitl pod kritikou z více stran v čele s Eisenhowerovým vědeckým poradcem Georgem Kistiakowským. Obecně vzato byl SIOP-62 kritiky považován za příliš rigidní plán nabízející pouze jedno východisko – totální jadernou válku proti celému východnímu bloku. Neposkytoval žádný manévrovací prostor pro méně destruktivní možnosti, které by ale mohly v důsledku odvrátit další eskalaci konfliktu. Zejména americké námořnictvo pak poukazovalo na otázku radioaktivního spadu, jenž by ohrozil vlastní jednotky i spřátelené státy.

Velkou slabinu představoval i fakt, že přípravy na úder by prakticky nešlo utajit, což by Sovětům dalo dostatek času na odvetu. Zde se sluší zmínit, že SIOP-62 se ve výchozí podobě prakticky nezabýval možnými oběťmi na americké straně. Tehdejší informace zpravodajských služeb přitom nasvědčovaly, že Sověti mají nejméně 550 nosičů termonukleárních zbraní schopných svrhnout na USA celkovou ničivou sílu přesahující 1 600 megatun TNT. I polovina takového arzenálu by pak dle odhadů stačila na usmrcení téměř 40 % obyvatelstva USA. 

Tyto i další námitky nakonec vedly k zahájení prací na nástupci SIOP-62, který by výše uvedené slabiny řešil. Zodpovědnost za tento úkol již padla na Eisenhowerova nástupce Johna F. Kennedyho, jenž se prezidentského úřadu ujal v lednu 1961. Nový ministr obrany Robert McNamara se pak po prostudování plánu jednoznačně postavil na stranu kritiků. Podle jeho slov SIOP-62 nabízel vesměs pouze jednu možnost – usmrtit 100 milionů Sovětů a 100 milionů Číňanů. Něco takového bylo pro Kennedyho administrativu zcela nepřijatelné.

Krůček od realizace

Nový plán s označením SIOP-63 začal získávat reálné kontury během jara 1962 a prezidentovi Kennedymu byl představen v září stejného roku. V jádru zůstávala nová doktrína stejná jako SIOP-62 – rovněž počítající s masivním jaderným úderem na tisíce vybraných cílů napříč východním blokem. V řadě aspektů ale plán doznal výrazných změn, a to včetně strategických cílů. Ty nově zahrnovaly zničení či neutralizaci vojenské síly nepřítele při zachování maxima amerických sil, minimalizaci škod napáchaných na USA či spojeneckých zemích a snahu o ukončení války za co nejvýhodnějších podmínek. 

Potřebnou flexibilitu pak plánu dodávalo zahrnutí nových možností samotného úderu. Na základní úrovni SIOP-63 obsahoval tři eskalační stupně – útok pouze na jaderné nosiče nepřítele, úder na vojenské cíle mimo městské oblasti a nakonec plný útok proti městům a vybraným průmyslovým objektům. Všechny stupně umožňovaly prezidentovi vyloučit ze seznamu cílů buď Čínu, nebo libovolný počet sovětských satelitních států. Na nejnižší úrovni pak mohli Američané zvolit z pěti možností kombinujících jeden či více stupňů. 

Sotva měsíc po představení SIOP-63 prezidentu Kennedymu vypukla kubánská krize, během níž svět balancoval na samé hraně jaderné apokalypsy. Incident odhalil řadu vážných slabin plánu; například ministr McNamara se domníval, že první dva eskalační stupně jsou nerealizovatelné kvůli nepředvídatelnosti potřebných podmínek. I přes své nevýhody se ale SIOP-63 udržel v platnosti více než 10 let. Diskuse o nových plánech započaly až v polovině 70. let a kladly důraz na postupnou eskalaci a limitovaný úder. Z těchto základů později vzešly direktivy, jež americké strategické síly využívají dodnes. 

Image

Čtěte také

Jaderné krize v historii (1): Kdy byl svět blízko nukleární válce?

V pátek 26. října 1605 obdržel lord Monteagle podivný varovný dopis. Ten jej nabádal, aby si vymyslel nějakou omluvu, proč nemůže být přítomen na zahajovacím zasedání parlamentu, neboť by prý ve Sněmovně mohlo „strašlivě foukat“. Dále mu bylo doporučeno, aby list po přečtení spálil a nikomu o něm neříkal. Lord Monteagle však udělal pravý opak a dopis předal Robertu Cecilovi, hraběti ze Salisbury, který jej následujícího dne předložil králi Jakubovi I. 

Rozběhlo se rozsáhlé vyšetřování, stráže začaly důkladně prohledávat budovu parlamentu a také sklepení pod ním. Kolem půlnoci ze 4. na 5. listopadu potom gardisté zadrželi podezřelého muže s doutnákem a hodinkami. Krátce nato objevili také rozsáhlou chodbu doslova napěchovanou sudy se střelným prachem. Nebylo pochyb o tom, že se dostali na stopu jednoho z největších spiknutí anglických dějin. 

Pomsta katolíků 

Kořeny celé kauzy pochopitelně sahaly hlouběji do historie a byly úzce spojeny s náboženskými spory mezi katolíky a anglikány. Královna Alžběta I. (vládla 1558–1603) systematicky podporovala druhé zmíněné a své poddané, kteří zůstali věrni papežskému stolci, otevřeně diskriminovala. Po její smrti však nastoupil na trůn Jakub I., syn skotské panovnice Marie Stuartovny, oddané katoličky, kterou protestantští stavové přinutili k abdikaci. Změna v čele země povzbudila naděje do pozadí zatlačených katolíků, král je však velmi rychle rozptýlil, když se jednoznačně postavil na anglikánskou stranu. A právě nespokojenost vlivných anglických rodů navázaných na římskou církev stála za zrodem spiknutí. 

Hlavou celé akce se stal jistý Robert Catesby, jenž měl silné vazby na Španělsko a již dříve se zapojil do povstání hraběte z Essexu. Ten kolem sebe v květnu 1604 shromáždil několik příznivců z vlivných katolických rodin a vytyčil hlavní společný cíl – odstranění krále a jeho věrných v parlamentu. Poté mělo dojít k rozsáhlé rebelii v Middlands a dosazení na trůn jeho dcery, mladé královny Alžběty, která by však byla jen loutkou spolčených rodin. 

V červnu se celý plán dal do pohybu. Jeden ze spiklenců, Thomas Percy, si pronajal dům v těsném sousedství Sněmovny lordů. Z jeho sklepa potom chtěli atentátníci vykopat tunel pod parlament a vyhodit jej do vzduchu i s Jakubem I. Někdy v této době také na scénu vstoupila nejznámější postava celé kauzy – Guy Fawkes. 

Sudy s prachem 

Tomuto muži bylo svěřeno samotné provedení útoku. Šlo o zkušeného vojáka, který v minulosti válčil ve španělských řadách v Nizozemí a ve Francii. Později na Pyrenejském poloostrově sháněl podporu pro katolický převrat v rodné Anglii. A právě zde se seznámil se spiklenci plánujícími útok proti parlamentu a králi. 

Fawkes odcestoval domů a zapojil se do příprav pod falešným jménem John Johnson. Od původního plánu na vyhloubení umělého tunelu se upustilo poté, co se Percymu podařilo pronajmout si jedno staré nepoužívané sklepení přímo pod Sněmovnou lordů. Sem Guy Fawkes začal přemisťovat sudy se střelným prachem – původně dvacet, později přes pětatřicet. Aby efekt ještě zesílil, přidal k nim také železné tyče. Plánovaný výbuch měl doslova rozmetat budovu parlamentu a usmrtit všechny přítomné v čele s králem Jakubem. Datum útoku bylo stanoveno na úvodní zasedání parlamentu, kdy byla jistota, že na místě bude panovník i naprostá většina jeho věrných. 

Štěstí se však ke spiklencům obrátilo zády a úvodní zasedání bylo hned několikrát odloženo. V říjnu pak jeden ze zasvěcených – Francis Tresham – varoval svého švagra lorda Monteagla již zmíněným dopisem. V první chvíli se však zdálo, že tato událost nebude mít na další průběh událostí vliv. První vyšetřování nic neodhalilo a Guy Fawkes hlásil ostatním ještě 30. října, že sudy s prachem jsou netknuté a žádné nebezpečí nehrozí. Kosa na kámen však padla za necelý týden. 

Prozrazení atentátu 

Zatčení Guye Fawkese představovalo nejdůležitější, ale pouze první krok za rozpletením celého spiknutí. Muž zpočátku odmítal spolupracovat. Vyšetřovatelům tvrdil, že se jmenuje John Johnson a že jedná na vlastní pěst. Na otázku, proč chtěl vůbec parlament s králem vyhodit do povětří, odpověděl: „Abych vás, skotské žebráky, odpálil zpátky do těch vašich hor.“ 

Když to nešlo po dobrém, byl zatčený převezen do Toweru, kde jej vyšetřovatelé podrobili kruté tortuře – jeho roztřesený podpis na vyšetřovacím protokolu je dodnes svědkem hrůzného fyzického stavu, v němž se musel muž po mučení nacházet. Fawkes i přesto dlouho odolával a jeho urputnosti a odvaze vysekl poklonu sám král Jakub. Ani to však nakonec nepomohlo a 7. listopadu konečně obžalovaný začal diktovat jména svých společníků. 

K těm se pochopitelně zpráva o prozrazení celé akce brzy donesla a různými způsoby se pokusili uniknout spravedlnosti. Robert Catesby, hlava celého atentátu, se pokusil uprchnout do Huddingtonu a rozpoutat povstání proti koruně. Jeho pokus byl však brzy potlačen a on i další spiklenci byli postříleni. Ostatní potom padli do rukou worcesterského šerifa a čekal je převoz do Londýna. 

Soudní řízení probíhající od ledna 1606 velké překvapení nepřineslo – atentátníci byli shledáni vinnými z vlastizrady a odsouzeni k smrti a rozčtvrcení. Před popravou na nádvoří starého Westminsterského paláce byli ještě mučeni. Poslední přišel na řadu Guy Fawkes, který se krutému osudu vyhnul, když se s oprátkou na krku vrhnul z lešení a zlomil si vaz. Jeho tělo bylo poté rozřezáno a vystaveno na různých místech království. 

Pamatuj, pamatuj! 

Příběh atentátu na parlament a krále brzy začal žít vlastním životem. Již krátce po popravě zrádců začali lidé na oslavu toho, že panovník přežil, zapalovat velké ohně. Parlament poté uznal 5. listopad veřejným dnem díkuvzdání za to, že se spiknutí podařilo překazit. Tato každoroční oslava se často pojila s ostrými protikatolickými výpady, pálením podobizen papeže, duchovních nebo nepřátelských (francouzských a španělských) králů. Britové také svátek vyvezli do svých kolonií včetně Ameriky, kde se až do vyhlášení samostatnosti slavil jako Pope day – papežův den. 

Od 18. století se potom charakter každoroční připomínky spiknutí začal měnit. Její součástí se nejprve staly koledující děti v maskách Guye Fawkese, postupně přibyly ohňostroje, které se s 5. listopadem pojí v Británii dodnes. Původně protikatolický den se tak spíše stal klasickým festivalem spojeným s veselím a zábavou. 

Zcela nový charakter pak celému příběhu dal komiks V jako Vendeta, který v Británii vycházel od 80. let 20. století a v roce 2006 se dočkal i filmového zpracování. V něm je postava spiklence Guye Fawkese představena jako kladný hrdina bojující proti tyranské vládě. V dystopické blízké budoucnosti na něj pak navazuje hlavní hrdina příběhu, označený jako „V“, chodící ve Fawkesově masce, který se snaží svrhnout fašistickou vládu Velké Británie. Do populární kultury 21. století tak postava hlavního atentátníka pronikla jako symbol boje proti skutečné či domnělé autokracii a jeho masku si za symbol vzala řada antisystémových skupin včetně známého hackerské uskupení Anonymous.

Image

Čtěte také

Rebelie hedvábných třásní: Jindřich VIII. s irskými povstalci krutě zúčtoval

První tajemník leningradského oblastního výboru Komunistické strany Sergej Kirov dorazil v odpoledních hodinách do institutu Smolnyj, kde měl kancelář. Auto zastavilo před budovou a funkcionář vstoupil dovnitř, po schodech vyšel do třetího patra a prošel chodbou. Po cestě míjel muže, který právě opustil toaletu. Jakmile se k němu ocitnul zády, neznámý vytáhl revolver a střelil Kirova do zátylku. Komunistický prominent okamžitě zemřel. Na místo se začali sbíhat zaměstnanci, včetně tajemníkova osobního strážce Borisova, kteří vraha zadrželi a zabránili mu, aby zbraň obrátil proti sobě. Bylo 1. prosince 1934 a začínala se psát jedna z nejtemnějších kapitol dějin. 

Nespokojenec, nebo spiknutí? 

Vyšetřovatelé v atentátníkovi záhy identifikovali Leonida Nikolajeva, bývalého zaměstnance leningradské pobočky Komunistické strany. V tom už měla nějaký čas růst všeobecná nespokojenost i odpor k nadřízeným, jež vinil z neutěšené životní situace a materiální bídy své i svého okolí. Navíc byl podle všeho přesvědčen, že Kirov měl milostný poměr s jeho manželkou. Smrtící koktejl frustrace a nenávisti jej nakonec přiměl obrátit zbraň proti nic netušícímu tajemníkovi. 

Podobné vysvětlení událostí však tajnou policii NKVD v žádném případě neuspokojilo. Celé kauzy se osobně ujal jeden ze Stalinových sekerníků, Nikolaj Ježov. Tento pouze 151 cm vysoký muž nevýrazné tváře a nízkého vzdělání si prorazil cestu na vrchol svým fanatismem, brutalitou a naprostou bezohledností. Navíc šlo o kovaného konspiračního teoretika, který vůbec nepochyboval o tom, že se Sovětský stát hemží vnitřními nepřáteli napojenými na zahraniční centra. A Kirovova vražda mu do tohoto obrazu světa dokonale zapadala. 

Podle něj i Stalina totiž rozhodně nebyla dílem osamělého nešťastného útočníka, ale stálo za ní rozsáhlé spiknutí dřívějších předáků komunistické strany napojených na diktátorova rivala Lva Trockého. Ostatně není se co divit, vždyť bývalí opozičníci jako Grigorij Zinovjev nebo Lev Kameněv přebývali právě v Leningradě. A nyní se naskytla šance zbavit se jich jednou provždy. 

Čistky se rozjíždějí 

Okamžitě po atentátu se rozběhla sovětská zatýkací a popravovací mašinérie. První na řadu šel samotný Kirovův vrah Leonid Nikolajev, který se podle oficiálního komuniké přiznal k tomu, že jednal z popudu „fašistické moci“. Vrah s dalšími 13 členy údajné kontrarevoluční skupiny potom byli již 29. prosince odsouzeni k smrti a hned na to zastřeleni. 

NKVD také okamžitě pozatýkala nejbližší Kirovovy strážce včetně Borisova, který pomáhal atentátníka zpacifikovat – tento muž potom zemřel údajně na následky pádu z náklaďáku při transportu do vězení. Během následujících několika týdnů se v celách tajné policie ocitly další desítky lidí, vesměs zcela nevinných. „Ústřední výbor musí být nelítostný – strana musí být vyčištěna… záznamy každého člena musí být prozkoumány…“ zaznělo jasně na schůzi komunistické strany v Moskvě. 

Ježov začal systematicky pracovat na rozšíření záběru celé konspirace a již v únoru 1935 dal v Leningradě pozatýkat na tisíc členů údajné politické opozice. V tomtéž roce také Stalinovi napsal dopis, v němž tvrdil, že se mu podařilo nalézt spojnici mezi atentátem na Kirova a zmíněnými revolucionáři Zinovjevem a Kameněvem. Oba muži a jejich nejbližší okolí byli vyloučeni ze strany, zatčeni a postaveni před soud. Museli se přiznat k „morální spoluúčasti“ na tajemníkově smrti a čekal je trest deseti let vězení. 

Už o rok později ale bylo všechno jinak – oba muži a dalších čtrnáct „starobolševiků“ opět stanulo před soudem, který je již přímo vinil ze založení teroristické skupiny, jež zabila Kirova a plánovala i atentát na Stalina. V absurdním monstrprocesu se všichni obvinění přiznali a létě 1936 stanuli před popravčí četou. 

Velký teror 

Zúčtování s někdejšími politickými oponenty však představovalo pouze začátek rozsáhlé série čistek, která následovala. Teď, když existovaly „důkazy“ o teroristické skupině navázané na Trockého, začalo se zatýkat ve velkém. Životem si nemohl být jist nikdo. V roce 1937 stanula před soudem další skupina komunistických prominentů v čele s Georgijem Pjatakovem, zástupcem komisaře pro těžký průmysl. Také na ně čekala smrt. Zatčen a popraven byl i šéf tajné policie Genrich Jagoda, na jehož místo nastoupil právě Ježov. Na postu však vydržel jen dva roky, než i na něj dopadlo zatčení a kulka. 

Zdálo se, že nepřátelé a sabotéři jsou všude, v politice, průmyslu i na školách. V červnu 1937 se podařilo odhalit „trockistické centrum“ v armádě a následná čistka postihla na 40 000 důstojníků včetně tří sovětských maršálů. Zdecimována byla také vojenská tajná služba. Šílená série zatýkání a poprav nakonec začala polevovat až po zapojení Sovětského svazu do světové války. 

Takzvaný Velký teror, jak se dnes celému šílenému honu na čarodějnice říká, si vyžádal statisíce obětí (o přesných číslech se dodnes vedou diskuze), další miliony lidí skončily v lágrech, nebo „pouze“ přišly o zaměstnání. Jeho hlavním důsledkem bylo výrazné posílení Stalinovy moci. Těžko uvěřit, že na začátku všeho stál jeden atentát na tajemníka oblastního výboru.

Image

Čtěte také

Hazard s lidskými životy: Vědecké experimenty v sovětských gulazích

Slunce je vlastně obrovský magnet, tvořený pohybem masy horkého a elektricky nabitého plynu. Jeho komplikované magnetické pole značně ovlivňuje chování naší hvězdy, přičemž prochází cyklem, jehož jedno období trvá zhruba 11 let. Během něj magnetické pole Slunce nejprve zesílí, zeslábne, a nakonec se přepóluje. Dosavadní severní magnetický pól Slunce se vymění s jižním.

V současnosti probíhá 25. sluneční cyklus od roku 1755, z něhož máme k dispozici nejstarší spolehlivé záznamy slunečních skvrn. Zhruba před rokem tento cyklus dosáhl svého maxima. Loni v květnu a pak také v říjnu jsme byli svědky fantastických polárních září, které často bývají projevem intenzivní sluneční aktivity.

Příští sluneční cykly

Od té doby na Slunci stále trvá relativně silná aktivita a je dost možné, že ještě předvede zajímavou nebeskou show, i když s blížícím se minimem určitě zeslábne. Jak se ale zdá, nemusí to být na dlouho. Vědci se domnívají, že v následujících slunečních cyklech můžeme očekávat možná ještě výraznější projevy sluneční aktivity.

Jak ale zdůrazňuje heliofyzička Lisa Uptonová z nezávislé a neziskové americké organizace pro aplikovaný výzkum a vývoj Southwest Research Institute, předpovídání aktivity Slunce je svízelné a naše mateřská hvězda se nemusí chovat tak, jak jsme předpokládali. Sluneční cykly ovlivňuje celá řada faktorů, kterým ne vždy do detailů rozumíme.

Blíží se nová éra?

Podle některých hypotéz Slunce současně prochází i delšími cykly sluneční aktivity. Jde například o Gleissbergův cyklus, jehož délka by měla být 80 let, Suess–de Vriesův cyklus s periodou zhruba 192 až 235 let nebo Halštatský cyklus o předpokládané délce přes 2 400 let. Spolehlivě prokázat existenci těchto cyklů ale není snadné, protože sluneční cykly detailně pozorujeme jen tři století.

Přesto se zdá pravděpodobné, že nadcházející sluneční cykly budou aktivnější než ty nedávné. Sluneční cyklus 24 (2008-2019) byl jedním z nejslabších zaznamenaných. Současný 25. cyklus je sice o něco výraznější, i on je ale zatím pod průměrem. Podle vědců Slunce míří do nové éry silnějších cyklů. To s sebou nese nejen úchvatné polární záře, ale bohužel i technologická rizika.

Image

Čtěte také

Neočekávaně vysoká aktivita Slunce devastuje satelity na nízké orbitě

Pro obyvatele Spojených arabských emirátů, Kataru či Saúdské Arábie znamená sklenice velbloudího mléka běžnou součást dne. V posledních letech se však o něj začíná zajímat i západní trh. Mléko se vyrábí komerčně a ve specializovaných obchodech či na e-shopech je k dispozici v mražené i práškové verzi. 

Lepší než kravské?

Co se týká nutričních hodnot, lze velbloudí mléko srovnat s plnotučným kravským. Má však nižší obsah nenasycených tuků a víc vitaminu B, C, vápníku, železa i draslíku. Není proto divu, že si ho všiml také farmaceutický a kosmetický průmysl: V obchodech najdeme nejrůznější doplňky stravy, mýdla či krémy s tímto přírodním zázrakem, a dle výzkumů má výborný účinek dokonce i na lupénku.

Velbloudí mléko tedy nesporně skýtá mnoho benefitů, nicméně se zdá, že pro diabetiky by mohlo představovat skutečný poklad. Obsahuje totiž proteiny podobné inzulinu, přičemž řada studií v poslední dekádě prokázala, že snižuje hladinu cukru v krvi a díky vysokému obsahu zinku také zlepšuje citlivost na inzulin u pacientů s diabetem prvního i druhého typu. K lepší kontrole hladiny cukru v krvi by podle závěrů z více než dvaceti studií mělo stačit půl litru velbloudího mléka denně.

Obvaz, který hojí rány

Vědci z Polska a Kanady se nově zaměřili na další palčivý problém diabetiků, a sice pomalé hojení ran. Hladina cukru v krvi totiž přímo souvisí se schopností těla bojovat s infekcí, takže se i zdánlivě nevinné zranění může lidem s cukrovkou hojit hůř než zdravým jedincům. Výzkumníci z krakovské univerzity AGH pod vedením Piotra Szatkowského aktuálně vyvíjejí inovativní hydrogelový obvaz, jenž by měl s léčbou těžko se hojících ran pomoct. A zázračnou ingredienci samozřejmě tvoří velbloudí mléko. 

Tříletý projekt zahrnuje několik fází, přičemž v první z nich odborníci připraví vícevrstvý model obvazu. Velbloudí mléko pocházející z polské farmy projde lyofilizací při −80 °C, čímž se ochrání obsažené účinné látky, načež se společně s ovčím protějškem stane nosičem bioaktivního materiálu v obvazech. Pokud se nakonec podaří výsledek patentovat, dočkají se diabetici již brzy pomůcky, která jim významně zlepší kvalitu života.

Image

Čtěte také

Liší se nutriční složení dnešního mléka a jeho protějšku z období před sto lety?

Špičkově trénovaný sportovec vydrží na jeden nádech pod vodou přes 11 minut a při rekordních ponorech dosáhne hloubky kolem 250 metrů. Hvězdy „volného potápění“ bez dýchacích přístrojů se při podobných výkonech dostávají na samou hranici možností lidského organismu, ale ani zdaleka se přitom neblíží rekordním výkonům zvířat. Mořští plazi, ptáci a savci jsou zkrátka k pobytům v mořských hlubinách evolučně přizpůsobeni neskonale líp než suchozemec Homo sapiens. 

Jeden z evolučních triků

Všechny evoluční triky zvířecích potápěčů vědci zatím neodhalili. V poslední době se však dostali na stopu jednomu z velmi důmyslných mechanismů, který při hlubokých ponorech zřejmě chrání zdraví delfínů a jejich příbuzných. Podle americké bioložky Joy Reindebergové plní tuto úlohu zvláštní síť velmi jemných cév, které protkávají hrudník delfínů a dalších „zubatých“ kytovců, jako jsou vorvani (Physeter megacephalus) nebo rekordní potápěči z řad vorvaňovců.

Anatomové označují tento cévní labyrint jako retia thoracica čili hrudní cévní pleteň. Dlouho nad jejím významem pouze krčili rameny. Joy Reindebergová provedla řadu pitev uhynulých delfínů a sviňuch a došla k závěru, že retia thoracica slouží jako filtr, který zachytává bublinky dusíku uvolňující se z krve při rychlém vynoření z velkých hloubek. Hrudní cévní pleteň se tak může podílet na ochraně těchto zvířat před tzv. kesonovou chorobou dobře známou všem adeptům potápění do větších hloubek.

Hrozba kesonové nemoci

Kromě 21 % kyslíku obsahuje vdechnutý vzduch také 78 % dusíku. Když potápěč klesá do větší hloubky, vystavuje své tělo narůstajícímu tlaku a dusík se v jeho krvi stále víc rozpouští. Už to s sebou nese nemalé riziko, protože dusík má na člověka narkotické účinky, které se při ponoru mohou projevit jako „opojení hloubkou“. Potápěč ztrácí schopnost racionálního uvažování a hrozí mu, že se dopustí fatální chyby.

Tou může být i rychlé vynoření, při němž tlak působící na organismus prudce klesne a dusík rozpuštěný v krvi se uvolní ve formě bublinek. Obrazně řečeno, krev „zašumí“ dusíkem podobně, jako když se v právě otevřené láhvi šampaňského objeví bublinky oxidu uhličitého. Bublinky dusíku neopatrnému potápěči ucpou či dokonce potrhají cévy a způsobí těžké poškození tkání a orgánů včetně mozku. Následky bývají tragické – ochrnutí i smrt.

Jde to mnohem rychleji

Pokud potápěč dýchá vzduch s dusíkem a sestoupí do velkých hloubek, může se zpět ke hladině navracet jen pomalu, aby se mu uvolňovaný dusík stačil v plicích vylučovat z krve do okolí. Když například v roce 2014 při úspěšném pokusu o světový rekord v potápění s dýchacím přístrojem sestoupil egyptský potápěč Ahmed Gabr za 12 minut do hloubky 332 metrů, musel vynoření rozložit do mnoha etap trvajících celkem 14 hodin.

Delfíni, sviňuchy, vorvani i vorvaňovci se vynořují neskonale rychleji a kesonová choroba je neohrožuje. Joy Reindebergová je přesvědčená, že se i těmto kytovcům při rychlém vyplouvání na hladinu tvoří v krvi bublinky dusíku, ale hrudní cévní pleteň je odfiltruje a tělo je tak před jejich devastujícími účinky uchráněno.

Jsou velryby imunní?

Řada pozorování svědčí o tom, že delfíni i velryby kesonovou chorobou přeci jenom trpí. Při pečlivém vyšetření jejich koster vědci narazili na jasné stopy po poškození kostí bublinkami dusíku. Také pitvy těl mrtvých velryb vyplavených na pobřeží svědčí o tom, že některá zvířata byla zabita kesonovou nemocí. V těchto případech byly zřejmě velryby vyděšeny hlukem způsobeným člověkem a vyplavaly na hladinu tak rychle, že jejich organismus náhlý pokles tlaku nezvládl. Velryby a delfíni propadají panice třeba tehdy, když je jejich citlivý sluch vystaven „rachotu“ sonarů používaných vojenskými ponorkami.

Kytovci tedy nejsou před vznikem dusíkových bublinek v krevním řečišti chránění tak dokonale, jak jsme se ještě nedávno domnívali. Nabízí se proto otázka, jestli se u nich nevyvinul nějaký ochranný mechanismus, kterým si bublinky dusíku z krve odstraňují. Joy Reindebergové připisuje tuto úlohu právě husté spleti cév v retia thoracica.

Testy z budoucích časů

Teorii Joy Reindebergové nyní podpořil tým vědců vedených Andreasem Fahlmanem. Ti zjistili, že delfíni umí při náhlém vynoření usměrnit tvorbu bublinek dusíku tak, aby se nedostávaly do krevního oběhu a nekolovaly po těle. Mohly by bublinky skončit ve „filtru“ hrudní cévní pleteně?

Odpověď na tuto otázku by přinesly pokusy, v nichž by byla těla uhynulých delfínů umístěna do komory, jež dovoluje kontrolované zvyšování a snižování tlaku. Vědci by naplnili cévy v mrtvém těle tekutinou nahrazující krev a pak by postupným zvyšováním tlaku nasimulovali ponor delfína do velké hloubky. Následně by prudkým snížením tlaku navodili v cévách vznik bublinek dusíku. Zároveň by pomocí počítačového tomografu kontrolovali, kde se bublinky dusíku v těle delfína tvoří, kam se dostávají a které části těla jsou před nimi chráněny. Na tyto experimenty však Joy Reindebergová zatím marně shání finance.

Nepřekonatelné rozdíly?

Joy Reindebergová je přesvědčena, že v budoucnu budou potápěči při náročných ponorech vybaveni umělou náhražkou retia thoracica. Zařízení by mělo podobu sáčku napojeného kanylou na krevní oběh potápěče a na první pohled by připomínalo výbavu pro nitrožilní infuzi, jakou dostávají pacienti v nemocnici. Krev by se v téhle „čističce“ zbavovala smrtících bublinek a dovolovala by potápěčům mnohem rychlejší návrat na hladinu.

Řada fyziologů je ale k plánům Joy Reindebergové skeptická. Připomínají, že člověk a delfín mají velmi odlišnou stavbu dýchacího ústrojí. Delfínům během ponoru do velké hloubky narůstajícím tlakem kolabují plíce a tím se silně potlačí přestup dusíku ze vzduchu v plicích do krve. Lidské plíce kolabovat nemohou, protože by se v nich plicní sklípky beznadějně „slepily“. Po vynoření by se už „zhroucené“ plíce potápěče nevrátily do původního stavu a nedovolily by mu normální dýchání.

Delfín má boj s kesonovou nemocí ulehčen i tím, že se potápí na jeden nádech. Člověk vybavený dýchacím přístrojem dýchá pod vodou neustále a prohání plícemi stále nový a nový vzduch. Může tak v krvi rozpustit mnohem víc dusíku než kytovci. Jestli se potápěči skutečně jednou přiblíží schopnostem delfínů či dokonce napodobí umění vorvaňovců zobatých, to ukáže čas.

Image

Čtěte také

Když ve vás vře krev: Kesonová nemoc hrozí nejen potápěčům

Rostoucí množství vědeckých studií ukazuje, že pravidelný pohyb snižuje riziko vzniku rakoviny. Nejnovější výzkum z Oxfordské univerzity tuto souvislost dále potvrzuje. Výzkumníci sledovali více než 85 000 lidí ve Velké Británii a došli k jasnému závěru: čím více kroků denně člověk ujde, tím menší má šanci, že onemocní některou ze 13 sledovaných typů rakoviny.

Kolik kroků je dost?

Dobré zprávy začínají u 5 000 kroků denně – pod touto hranicí nebyl zaznamenán významný efekt. Při 7 000 krocích se riziko vzniku rakoviny snížilo o 11 %, při 9 000 krocích už o 16 %. Nad tuto hodnotu se už přínosy příliš nezvyšovaly – efekt se začal vyrovnávat. To potvrzuje obecně doporučovaných 10 000 kroků denně jako rozumný cíl, který může mít reálný vliv nejen na celkové zdraví, ale i na prevenci rakoviny.

Vědci analyzovali údaje více než 85 tisíc lidí, které získali z britského dlouhodobého projektu UK Biobank. Tito lidé nosili zařízení, která dlouhodobě sledovala četnost i intenzitu jejich fyzické aktivity. Tým nakonec dospěl závěru, že čím více toho lidé nachodili, tím méně je ohrožovalo 13 typů rakovin, včetně nádorů jícnu, jater, plic, ledvin, žaludku, endometria, kolorektálního karcinomu, hlavy a krku, rekta, močového měchýře, prsu, myeloidní leukémie nebo myelomu.

Chůze jako ochranný štít

Vědci zkoumali nejen počet kroků, ale i jejich intenzitu – tedy rychlost chůze. Ukázalo se, že rychlejší chůze sice vykazovala mírně lepší výsledky, ale jakmile se zohlednil celkový objem pohybu, rychlost ztratila na významu. Klíčové tedy je množství pohybu, nikoli jeho tempo. Podobně výměna sezení za lehkou nebo střední aktivitu vedla ke snížení rizika – ale samotné nahrazení lehké aktivity střední nepřineslo žádný výrazný další přínos. Zkrátka: každý krok se počítá, i ten pomalý.

Během šesti let, po které byli účastníci sledováni, onemocněla rakovinou zhruba 3 % z nich. Nejčastěji se jednalo o rakovinu tlustého střeva, konečníku a plic u mužů, a prsu, tlustého střeva, děložní sliznice a plic u žen. Největší ochranný účinek měl pohyb u rakoviny žaludku, močového měchýře, jater, děložní sliznice, plic, oblasti hlavy a krku.

Na rozdíl od dřívějších studií, které se spoléhaly na subjektivní zápisy o pohybu, výzkumníci tentokrát využili nositelná zařízení (např. fitness náramky). Tato data byla objektivnější a přesnější. Navíc výzkum nezdůrazňoval jen intenzivní cvičení – ukázal, že i běžná chůze má významný dopad.

Image

Čtěte také

Cvičení má smysl: Doporučená tělesná aktivita snižuje riziko řady nádorů

Španělsko kralovalo světu bezmála půl století. Jeho bohatství a dlouhé prsty církevních hodnostářů ovládaly řadu zemí i knížectví. Král Filip II. z rodu Habsburků se stal panovníkem Španělska a Portugalska už ve velmi mladém věku – nejbohatší a nejmocnější vladař evropského kontinentu. A co víc, měl nadvládu také nad všemi koloniemi Nového světa. 

Poslušná garda jeho dobyvatelů neúnavně plundrovala poklady světadílu, který byl objeven jen před několika desetiletími. Odváželi jeho bohatství a ve jménu Božím zanechávali jen krev a hrůzu. Nad neohrožeností španělské světovlády se ale brzo stáhla mračna. Na anglický trůn totiž usedla královna Alžběta I. Také ona by ráda posílila postavení Anglie a obohatila se na dobývání nových koutů světa. Poměřování sil na souši není zrovna jednoduché, když vládnete z ostrova.

Moře se zdálo být výhodnější. Ovšem anglické loďstvo se nemohlo s tím španělským ani zdaleka porovnávat. Musela se vymyslet účinná strategie. Naštěstí měla mladá panovnice ve svém okolí oddané rádce, kteří námořnictvu rozuměli – například lorda Charlese Howarda. Právě on přišel s novou formou vedení námořní války: s pirátstvím. Skromné lodě s nevelkou posádkou, zato vybavené zbraněmi a střelným prachem, se pod vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty vydávaly loupit na otevřené moře. 

Mezi anglickými bukanýry dominovala hlavně dvojice Francis Drake a Walter Raleigh. Oba měli bohaté zkušenosti na mořích a vidina zisku jejich nadání ještě umocňovala. Těžce naložené, a tedy hůře ovladatelné španělské galeony byly snadným soupeřem v boji. A anglická pokladna se úspěšně plnila. 

Peníze proudily hlavně do budování silného námořnictva. Roční částka vydávaná na posílení flotily během pár let vzrostla téměř desetinásobně. Oficiálně neměla královna s loupeživými pirátskými výpravami nic společného, španělský král Filip ale moc dobře věděl, kdo celou mašinerii řídí a kde končí poklady, které považoval za své. 

Nový svět 

Habsburkovi bylo jasné, že situace je vážná a záleží jen na něm, aby sled událostí zvrátil a zachránil jak strádající španělskou pokladnu, tak i svou pověst suverénního státníka. A ještě něco. Nezastával jen post obyčejného krále, považoval se také za papežova generála, ochránce katolické církve a bojovníka za „opravdovou víru“. Alžbětin otec Jindřich VIII. přerušil s Římem veškeré styky a sám se prohlásil za hlavu anglikánské církve. Jeho dcera v herezi pokračovala, a dokonce zašla tak daleko, že nechala popravit skotskou katolickou královnu Marii Stuartovnu. Vedle sebe stála lačnost po bohatství i aktuální svár mezi katolíky a protestanty. Válka mezi Anglií a Španělskem se očekávala každou chvílí. Zbývalo jen propracovat taktiku a získat si podporu vojenských velitelů. 

Na ostrovní Anglii musí Španělsko vytáhnout se svým loďstvem. Tomu velel vévoda z Mediny-Sidonie. Pozemnímu vojsku zase vévoda z Parmy. Zrod legendární Armady se přiblížil. Jakmile si Filip usmyslel, že srazí Anglii na kolena, chtěl to udělat hned. Za pouhé tři měsíce plánoval vyzbrojit a vybavit na 130 lodí. Šibeniční termín navrhl on sám. Ale rozkaz se musí dodržet. Za tři měsíce opravdu kotvilo přes sto velkých a těžkých lodí ve španělském přístavu Cádiz. 

Ani Angličané nelenili. Tajný oblíbenec královny a mistr v pirátství sir Francis Drake zosnoval dokonalý plán. Stačila jedna loď s několika kanony, kterou se nepozorovaně přiblíží ke španělské flotile. Vystřelené dělové koule nevratně poškodily nehybné kolosy a malé zápalné plachetnice dílo zkázy dokonaly. Těžce naložené lodě měly jen málo možností k úniku, a i s nákladem šly rychle ke dnu. A zatímco sira Drakea v Anglii oslavovali jako hrdinu, který zabránil válce, španělskému králi zůstala jen hořká potupa. Bojové tažení bylo odloženo. 

Vyplouváme 

Trvalo rok, než mohla Armada skutečně vyplout. Plán zněl jasně. Flotila se má spojit s vojsky vévody z Parmy a společně dobít Anglii. Nacházel se v tom ale jeden háček. Komunikace. Poslové jen stěží dokázali předávat informace včas. A na přesnosti celý plán stál. Pokud by Armada nenaložila 30 tisíc pěšáků, které slíbil poskytnout vévoda z Parmy, jen těžko by mohla Anglii porazit. Vévoda ale nakonec z dohody na poslední chvíli vycouval a Armada tak musela plout dál a spoléhat, že zvítězí i navzdory rychlé změně plánů, na kterou španělské velení nereagovalo zrovna nejpružněji. 

Bojové rozestavení loďstva možná fungovalo na papíře, ale divoké vlny průlivu La Manche rychle proměnily plány v naprostý chaos. Byl poslední červencový den roku 1588 a jen těžko ovladatelné lodě připomínající obří dřevěné pevnosti si razily cestu k Británii. Tam na ně už čekali velitel anglického loďstva sir Francis Drake a jeho pirátský spolupracovník lord Charles Howard. I oni veleli bohatě vybavené flotile, jejich plavidla se ale lišila konstrukcí i bojovou taktikou. Byla menší, obratnější a vybavená primárně na boj z dálky. Tedy naprostý opak Armady. 

Začátek konce 

K prvnímu střetu došlo v Lamanšském průlivu a zdálo se, že obranná formace španělského loďstva funguje. Dokud Armada plula, dařilo se jí. Karta se ale obrátila poté, co lodě zakotvily v přístavu v Calais. Na tuto chvíli Angličané čekali. Jejich nepřítel ztratil manévrovací prostor a anglické paličské lodě se vydaly rozsévat zkázu. Obranná formace Armady byla narušena, mnohé lodě byly zcela zničeny a jiné poškozeny. Španělé neměli dostatek munice a obrana se komplikovala. K tomu se přidal prudký vítr, který bránil znovuvytvoření obranné sestavy a hrozilo, že lodě uvíznou na mělčině. Složitá situace i pro zkušené lodní velení! 

Vrátit se do přístavu by znamenalo jistou smrt, a tak vévoda Medina-Sidonia zavelel k návratu. Nejkratší cestu do Španělska jim ale Angličané odřízli. Nezbývalo, než protáhnout plavbu kolem Skotska a Irska. Jednalo se o náročnou trasu, na kterou neměla posádka dostatečné zásoby ani zkušenosti. Cestu komplikovaly silné bouře i vážná poškození zachráněných lodí. Mnoho plavidel ztroskotalo u irského pobřeží, jiná zmizela beze stopy. Do vlasti dorazila necelá polovina flotily a ani ne třetina posádky. Porážka stála Španělsko nadvládu na světových mořích i v koloniích. Na špičku mezi námořními mocnostmi se dostala Anglie, která tak stanula v čele obchodní a koloniální politiky. 

Válka ve jménu Boha 

Anglická královna Alžběta I. a španělský král Filip II. spolu soupeřili nejen na moři, ale i v otázkách víry. Hrdá protestantka Alžběta odmítala autoritu papeže a stavěla na své pověsti „panenské královny“, která je oddána Bohu a své zemi. Filip, zapálený katolík, ji naopak vnímal jako vzpurnou kacířku, jejíž hereze podkopává božský řád. Zatímco Filip snil o sjednocení křesťanského světa pod katolickým praporem a Alžbětu považoval za ďábelskou překážku, ona si nebrala servítky a nazývala ho fanatikem s až nebezpečně intimním vztahem k inkvizici. V jejich střetu ale zdaleka nešlo jen o teologii, ale i o to, kdo si podmaní Evropu – jestli Bůh fandí spíše skromným anglickým modlitbám, nebo španělské velkoleposti s kadidlem a zlatými kříži. 

Rodinné vazby mezi Alžbětou I. a Filipem II. byly zamotanější než dvorní intriky. Filip byl původně Alžbětiným švagrem, protože si vzal její nevlastní sestru Marii Tudorovnu, známou jako „Krvavá Mary“. Když Marie zemřela bezdětná, Filip zřejmě usoudil, že nejjednodušší cestou k udržení vlivu nad Anglií bude sňatek s mladou Alžbětou. Nabídka manželství však u královny narazila na ledový odpor. Filip pro ni ztělesňoval vše, čím pohrdala: katolické dogma, politickou manipulaci a vzpomínku na krutovládu její sestry. S úsměvem, ale pevně nakonec Filipovi odpověděla, že katolický král si nemůže vzít za ženu kacířku. 

Armáda? 

Za vlády královny Alžběty I. byla anglická armáda spíš banda rozčepýřených venkovanů než skutečná válečná síla. Zatímco námořnictvo se mohlo pyšnit zkušenými kapitány, jako byl Francis Drake, hlavní síla pozemního vojska zaostávala ve všem, co se dalo měřit – od vybavení po disciplínu. Královna sice snila o ochraně Anglie před kontinentálními hrozbami, ale realita byla taková, že její armáda spoléhala víc na odhodlání než na schopnosti. Když se mluvilo o boji na souši, hlavní strategií bylo doufat, že se nepřítel nikdy nevylodí – protože kdyby ano, Anglie by zrovna neexcelovala. 

Na moři se v době střetů mezi Anglií a Španělskem objevovala celá škála plavidel, z nichž každé mělo své specifické výhody a nevýhody. Galeony, královny oceánů, byly mohutné a univerzální lodě vybavené množstvím děl. Ideálně se hodily pro dlouhé plavby a bitvy na širém moři. Oproti nim galeassy, hybridní obrněnci kombinující vesla a plachty, působily jako plovoucí pevnosti a využívaly se spíše ve Středomoří. Galéry, poháněné pouze vesly, pluly rychle a obratně, ale naprosto selhávaly v neklidných vodách, kde bouře a velké vlny představovaly jejich zhoubu. Skromné obchodní lodě s prostornými trupy zvané urky sice nepatřily do bitvy, ale jejich zásobovací schopnosti z nich dělaly nezbytnou součást flotily. 

Každý typ lodi měl své místo, ale v ostrém střetu, jakým byla válka mezi Anglií a španělskou Armadou, se ukázalo, že kombinace pohyblivosti a palebné síly galeon převyšuje robustní a neohrabaná španělská plavidla.

Image

Čtěte také

Španělská Johanka z Arku: María Pita se postavila i obávanému korzárovi