Když se řekne král, představí si mnozí lidé v duchu televizních pohádek důstojného muže v sametovém plášti s hermelínovým límcem a přezdobenou korunou, kterak sedí na honosném trůnu a udílí audience svým poddaným, řeší jejich spory, radí se se svými rádci a v případě potřeby vyjede do války v čele vojska na obranu země. 

Symbolické pozlátko 

Tuto představu lze rozdělit do dvou rovin. První je vizuální symbolika potřebná pro prestižní prezentaci vládce směrem k jeho okolí – ať už jde o vlastní poddané, nebo zahraniční návštěvy. Sem bychom zahrnuli trůn, korunu, plášť, ideálně ještě žezlo, zlaté jablko a pozlacený trůnní sál. Je zřejmé, že tady nám pohádky prezentují rozvinutou formu království většinou v barokním či rokokovém hávu. 

Na většinu pozlacené nádhery můžeme v raném středověku zapomenout. Vratislav II. ani Vladislav II. si téměř jistě po korunovaci nepořídili žádný velkolepý trůn. Také další panovnické insignie (vyjma koruny) jsou u nás spojeny především až s Karlem IV., byť se postupně začaly používat už dříve za Přemyslovců – třeba Václav II. roku 1297 při korunovaci žezlo měl a na vyobrazeních je často vidět. V pravici ho nejspíš svíral už i Vratislav na nástěnné malbě ve znojemské rotundě sv. Kateřiny. 

Stejně tak zdobné křeslo v trůnním sále je záležitost spíše rétorická (říká se, že král usedl na trůn). Vratislav II. sice přesunul v 11. století své sídlo z Pražského hradu na Vyšehrad, ale to udělal ještě v době, kdy byl knížetem a jeho vládnoucím „sedadlem“ měl zřejmě zůstat starý kamenný stolec knížat na pahorku zvaném Žiži. 

Titul navzdory všem 

V případě prvních dvou králů, Vratislava a Vladislava, bylo jejich povýšení ryze formální záležitostí, která se odehrála mezi nimi a císařem. Ke konceptu království přistupovali odmítavě čeští velmoži, protože je krátilo na tradičních právech výběru knížete. Volba vládce sněmem předáků tvořila v raném středověku právní základ státu. Není tedy divu, že si ho Čechové (v zastoupení asi 20 nejvýznamnějších rodů) nechtěli nechat vzít a nahradit ho pomazáním i korunovací z vůle císaře. Z tohoto důvodu by nebylo žádoucí, aby se před urozenou elitou země panovníci předváděli v povýšené královské nádheře. Vratislav II. měl ostatně během své krátké vlády s titulem krále jiné starosti než shánět trůn a další insignie.

Naproti tomu Vladislav II. byl nejspíš více ješitným vladařem, na odznacích královské hodnosti trval a zjevně měl i zájem vybudovat v Praze královskou rezidenci. Realizovat tyto záležitosti však vyžaduje nejen čas, ale také politickou sílu a součinnost okolí, ať už vynucenou, či dobrovolnou. Jenže právě té se Vladislavovi nedostávalo a jakékoliv pokusy o prestižní královskou prezentaci většina velmožů okázale přehlížela, tudíž užíval svůj titul po dobu čtrnácti let tak trochu navzdory všem. 

Kralování v praxi 

S odporem souvisí i druhá rovina zmíněné představy o králi na trůně – praktické vykonávání moci. Ani v ní se v případě prvních dvou králů příliš nezměnilo oproti dobám knížecím. Český panovník měl za úkol kromě souzení sporů hlavně přidělovat zodpovědné úřady, vybírat daně a přerozdělovat je, dále se věnoval zahraniční diplomacii (včetně účasti na říšských sněmech) a v případě nutnosti řídil obranu země. V Čechách a na Moravě fungovala takzvaná hradská soustava, v níž kníže přiznával jednotlivá hradiska s příslušným územím správě velmožských rodů, na čemž se až do 13. století nic zásadního neměnilo. 

Jiná věc jsou pak Statuta Konrádova (1189), ve kterých si předáci vynutili dědičná práva ke spravovaným územím, ale to souvisí s postupnou emancipací elity země a její přeměnou ve šlechtu, nikoliv s královským titulem. Ostatně Konrád II. Ota (1182, 1189–1191) byl „jenom“ kníže. I na tomto příkladu je vidět, že praktický způsob vlády zůstal po korunovaci v podstatě stejný a vyvíjel se zároveň s dalšími aspekty společnosti. Lidé se neprobudili po povýšení na království do jiného světa a nijak skokově se neproměnil ani status přemyslovského panství ve vnímání zahraničních partnerů. S nadsázkou se dá říct, že největší změnou se stalo užívání titulů na listinách z pražské kanceláře a jiné oslovování při oficiálních jednáních. 

Výhody třetího krále 

Můžeme předpokládat, že ani v prvních letech kralování Přemysla Otakara I. se prezentace či způsob vlády příliš nelišily od jeho předchůdců. Na rozdíl od nich měl však štěstí, že se mu podařilo získat královský titul hned na začátku vlády, tedy následující rok poté, co se stal (podruhé) knížetem. Díky prvním dvěma králům měl už navíc na co navazovat a uměl se poučit z jejich chyb. Dostal více než tři desetiletí na to, aby z Prahy udělal královskou rezidenci, v čemž uspěl. Potřeboval si k tomu ovšem vybudovat silnou pozici vůči vlastním lidem i zahraničí. Toho předešlí králové nedosáhli.

Když bylo po vydání Zlaté buly sicilské roku 1212 jasné, že královský titul už v Čechách zůstane, mohl si Přemysl Otakar I. dovolit učinit z Moravy definitivně markrabství, kam poslal svého bratra Vladislava Jindřicha. Tím se zde pokusil založit takzvanou sekundogenituru (druhorozenství) podřízenou českým panovníkům. 

Morava se stala v podstatě lénem Čech, což byla změna oproti předchozím staletím, kdy byla rozdělená na tři úděly. Vladislav Jindřich sice zůstal bezdětný, takže nastolený dědičný řád nepokračoval podle představ, ale v budoucnu se Morava stala vhodným místem pro vládu mladších bratrů pražských vládců. V každém případě se potvrdilo, že zřízení jakékoliv nové instituce či pořádků chce především čas a politickou vůli i sílu. Zkrátka království se nebuduje tím, že získáte korunu, pak si k ní pořídíte žezlo a sednete si do velkého křesla, kterému začnete říkat trůn.

Image

Čtěte také

Odkud vzešli Přemyslovci: Měli moravský, německý nebo franský původ?

Nanoplasty, částice plastů menší než jeden mikron, jsou dnes úplně všude. Nejen v prostředí, ale také v nejrůznějších organismech. Jsou to tak nepatrné částice, že je rostliny přijímají prostřednictvím kořenů, nacházejí se ve vodě, v půdě, v potravinách i v lidském těle. Nedávný výzkum týmu Univerzity Illinois v Urbana Champaign, jehož závěry zveřejnil odborný časopis Journal of Nanobiotechnology, navíc ukazuje, že se nanoplasty hromadí také na povrchu bakterií.

Konkrétní dopady nanoplastů na lidské zdraví teprve začínáme poznávat. Specialista na vědy o potravinách Pratik Banerjee a jeho kolegové ale zjistili, že nanoplasty mohou působit na lidské tělo nepřímo. Jejich přítomnost totiž může způsobit, že se klasické patogeny mohou stát ještě nebezpečnějšími. 

Stresované bakterie

Badatelé zjistili, že pokud mají částice nanoplastů kladně nabitý povrch, mohou po nalepení se k bakteriím E. coli O157:H7 u těchto patogenů vyvolat fyziologický stres. Stejně jako stresovaní psi více koušou, stresované bakterie vyrábějí více svého toxinu, a tím pádem také více škodí svému hostiteli.

„Vědci již dříve zkoumali interakci mezi částicemi nanoplastů a bakteriemi,“ uvádí Banerjee. „Pokud ale víme, jsme první, kdo studoval vliv nanoplastů na lidské patogenní bakterie. Zaměřili jsme se přitom na notorického potížistu, toxickou bakterii E. coli O157:H7, která se často podílí na nebezpečných otravách jídlem doprovázených krvavými průjmy.“

Autoři studie varují, že nanoplasty mohou mít ještě další nebezpečné dopady. Již dřívější výzkumy totiž ukázaly, že biofilmy na plastových částečkách mohou usnadňovat přenos genů rezistence vůči antibiotikům mezi bakteriemi. To znamená, že běžně neškodné bakterie se mohou stát obtížně léčitelnými „superbakteriemi“.

Nanoplasty nejsou jen pasivními fragmenty moderního znečištění. Podle nové studie mohou aktivně měnit chování a nebezpečnost patogenů, které se běžně vyskytují v našem okolí a potravinách. Tento výzkum je prvním krokem k pochopení, jak může neviditelné plastové znečištění ovlivňovat zdraví nejen jednotlivců, ale i celých populací. A zdá se, že situace je vážnější, než jsme si dosud připouštěli.

Image

Čtěte také

Nečekaná komplikace: Nanoplasty mohou narušovat působení antibiotik

Izraelští archeologové objevili ve starověkém Jeruzalémě mimořádný artefakt – 2 300 let starý zlatý prstýnek s červeným drahokamem, zřejmě granátem. Pochází z helénistického období a odborníci se domnívají, že mohl být součástí rituálu dospívání, během něhož mladá zasnoubená dívka symbolicky pohřbila své dětské šperky, aby tak oslavila přechod do dospělosti.

Prsten z města Davidova

Malý zlatý prsten byl nalezen při rutinním archeologickém výzkumu v jeruzalémském Národním parku. Jedná se už o druhý zlatý prsten z raného helénistického období, který byl v této oblasti objeven za poslední rok.

Prstýnek byl nalezen v základech velké budovy datované do pozdního 3. až raného 2. století př. n. l., tedy do období Druhého chrámu, kdy v Jeruzalémě stál židovský chrám zničený římskými vojsky v roce 70 n. l. Právě tato vrstva už dříve vydala další cenné šperky – například bronzové náušnice, zlatou náušnici s vyobrazením rohatého zvířete nebo zdobený zlatý korálek.

To vše podle archeologů naznačuje, že obyvatelé domu byli velmi zámožní, a že šperky mohly být záměrně uloženy pod podlahou v rámci tradičního rituálu.

Symbol přechodu do dospělosti

Podle archeoložky Marion Zindelové z Izraelského památkového úřadu (IAA) se pravděpodobně jednalo o součást známého helénistického zvyku. „Zasnoubené dívky tehdy pohřbívaly šperky a jiné předměty z dětství pod základy domu jako symbolický akt přechodu do dospělosti,“ vysvětluje Zindelová.

Zlatý prsten s granátem zapadá do módních trendů dané doby – šperky kombinující zlato a barevné drahokamy byly populární díky kulturním vlivům z východních zemí, jako byly Indie a Persie. Tyto vlivy se do oblasti dostaly díky výbojům Alexandra Velikého, které otevřely nové obchodní cesty a kulturní kontakty mezi Východem a Středomořím.

Image

Čtěte také

Prevence proti kocovině: V Izraeli objevili prsten, který měl ochraňovat pijany

„Zkřížit evropského saňového psa s hyenou, to by byly výkony!“ svěřil se mi nedávno jeden z musherů se svým snem. Podíval jsem se na něho s podezřením – dělá si legraci? Hyena přece není psovitá šelma a stejně pošetilý by byl nápad křížit leonbergra se lvem nebo chrta s gepardem. Hyeny nejsou s psovitými šelmami ani vzdáleně příbuzné a podle zoologů mají blíže k cibetkám a kočkovitým šelmám.

Terč lidských předsudků

Knihy Ernesta Hemingwaye mám rád. Mezi moje oblíbená díla však rozhodně nepatří Zelené pahorky africké. Ani v patnácti letech, kdy jsem knihu četl poprvé, mě nenadchly lovecké příběhy, končící smrtí antilop kudu, buvolů, nosorožců a lvů. A pasáž o hyenách mě přímo znechutila: „… nic nemohla být větší komedie než tenkrát ta smrdutá hyena s klínovitou hlavou, která se vynořila z vysoké trávy u jedné rokliny, pak ji dostala z deseti metrů, začala se točit dokolečka za svým ohonem a padla, teprve když opsala tři hopkavé soustředné kruhy. Dívat se na hyenu, která dostala zásah zblízka, byla pro Mkolu velká švanda. … „Fisi,“ říkal Mkola a vrtěl pobaveně i zarmouceně hlavou, že takové hnusné zvíře může vůbec na světě existovat. … hyena, hermafrodit, požírač mrtvol, který žere svoje vlastní maso, slídí po stopách právě otelených krav, překousává šlachy na nohou, zvíře, které je schopno ohryzat člověku ve spánku v noci obličej, které obchází tábořiště a žalostně skučí, zvíře, které smrdí, které je odporné, které má čelisti, jež dokážou rozdrtit kosti, na něž lev nestačí, které si to mete po hnědavé pláni a tahá břicho při zemi, zvíře, které se ohlíží, ve tváři výraz vychytralého zparchantělého psa.“

Hyeny vždy obklopovala atmosféra předsudků, znechucení, polopravd a omylů a předcházející řádky koncentrují většinu z nich. Hyeny ovšem nejsou nechutní, odporní a zbyteční tvorové. V přírodním uspořádání mají nezastupitelné místo a pro mnohé vlastnosti si daleko spíš než pohrdání zaslouží obdiv.

Chytří lovci se silným žaludkem

Hyeny jsou prastarou skupinou, která se někdy koncem starších třetihor oddělila od cibetek. Tvoří samostatnou čeleď hyenovitých (Hyaenidae), do níž patří pouze čtyři druhy: hyena žíhaná (Hyaena hyaena), hyena čabraková (Hyaena brunnea), hyena skvrnitá (Crocuta crocuta) a drobnější hyenka hřivnatá (Proteles cristatus). Všechny čtyři druhy mají charakteristickou stavbu těla se „sraženým“ zadkem.

S výjimkou hyenky hřivnaté mají neuvěřitelně silné čelisti a zuby, jimiž dokáží drtit mohutné kosti velkých afrických kopytníků. Mají nejsilnější stisk ze všech šelem a dokáží mezi svými zuby vyvinout silnější tlak než lev – udává se, že jde o cca tři tuny na centimetr čtvereční! Kromě mocných čelistí příroda hyeny vybavila také silnými žaludečními šťávami, takže tito predátoři dokáží nejen pozřít ale i strávit vedle masa rovněž kosti, ale dokonce rohy a kopyta!

Hyeny byly vždy tradičně považovány za mrchožrouty, ale vědecký výzkum jejich způsobu života jasně prokázal, že uloví až 80 % své potravy (lvi jen asi 50 %), pouze zbytek tvoří mršiny. Úspěšnost hyeního lovu se navíc pohybuje něco mezi 30–40 % a v tomto parametru jsou úspěšnějšími africkými lovci pouze psi hyenoví. Navíc tato zvířata v poslední době udivují vědce mimořádně vysokou inteligencí. Někteří zoologové dokonce tvrdí, že jejich inteligence je téměř na úrovni primátů!

Ochránkyně rodu

Jakýmsi reprezentantem čeledi se stali její největší zástupci, hyeny skvrnité. Ačkoli ovšem byla tomuto druhu věnována největší pozornost, prvním vědcem, který hyeny skvrnité seriózně studoval, byl až v šedesátých letech dvacátého století holandský zoolog Hans Kruuk. Jeho výzkum odhalil, že hyeny žijí ve společenských formacích, které Kruuk nazval klany, přičemž jeden klan může být tvořen až stovkou jedinců. Kruuk mimo jiné zjistil, že kráter Ngorongoro je rozdělen na osm různých teritorií, a že každý klan pravidelně střeží své teritoriální hranice, které čas od času znovu vyznačuje výměškem z pachových žláz, umístěných pod ocasem.

Už dříve byl ovšem odhalen omyl považující hyeny za hermafrodity. Ten byl dán tím, že samčí a samičí pohlavní orgány jsou si velmi podobné, protože samice jsou obdařeny falešným „pseudopenisem“. Důvodem této fyziognomické zvláštnosti je samčí hormon androgen, který se u hyeních samic stále zvyšoval. To způsobilo nárůst hmotnosti (samice jsou o 10–20 % větší než samci) a také zvýšenou agresivitu. Tyto vlastnosti jsou pro hyení národ velmi praktické. Statná, bojovná a agresivní matka díky tomu dokáže ochránit a nasytit své potomky a zajistit jim přežití.

Každý má své místo

Hyeny skvrnité po několik let studovali i někdejší manželé Jane Goodallová (světově proslulá primatoložka) a Hugo van Lawick. Z jejich společné práce vznikla mimořádná kniha Innocent Killers (v českém překladu Nevinné bestie, Mladá fronta 1974). Jane Goodallová v ní mimo jiné píše: „Když jsem s pozorováním hyen začínala, neměla jsem je, musím přiznat, nijak zvlášť v lásce, třebaže mě od počátku fascinovala jejich společenská organizace. Tehdy jsem však plně chápala ty lidi, což znamená většinu lidí, kteří k hyenám nechovají zvláštní sympatie. To však bylo předtím, než jsem poznala Bloody Mary a Lady Astorovou, starou Paní Brownovou a Nelsona (jména studovaných hyen – pozn. aut.) i ostatní členy Skalního klanu. Každá hyena má svou zvláštní, výlučnou osobitost, a když jsem je nějaký čas pozorovala, upřímně jsem si je oblíbila.“

Manželský pár odhalil mnoho zajímavého ze života hyen skrvnitých. Překvapilo je, že u hyen neexistuje přesné období říje, samice si totiž příhodné období k páření vybírají instinktivně samy. Klany žijí v přísném matriarchátu, kde kralují samice, jež mají mezi sebou striktní hierarchii a moc samců začíná až tam, kde končí vláda nejslabší z dam. Je velmi zajímavé, že hierarchie je dokonce dědičná, což se jasně projevuje u mláďat nadřazených samic. Proto již mláďata zaujímají v hyením klanu určitá sociální postavení a dcery vůdčích samic přebírají automaticky postavení svých matek. Pozoruhodná je pak pozice některých samců, kteří se mohou pohybovat ve dvou klanech a jsou tam tolerováni.

Společenský život v početném klanu umožňuje složitý „hyení jazyk“, složený z bohatého hlasového rejstříku, z čichových vjemů, řeči těla a ze společenských rituálů, které upevňují vazby mezi jednotlivými zvířaty a jejich složitou hierarchií.

Dravec a jeho kořist

Ačkoli nebezpečnost hyen pro člověka se často velmi přeceňuje, jde přece jen o mocnou a zdatnou šelmu, která je puzena loveckými instinkty a za určitých okolností se může stát skutečnou hrozbou. Josef Vágner v knize Afrika – Ráj a peklo zvířat uvádí: „V Africe neustále kolují pověsti, že hyeny zabíjejí lidi. Znám dva případy z Karamodže, kdy hyena v noci napadla člověka. V prvním případě ležel starý hlídač stáda u ohníčku, hlavu měl podepřenou o malou dřevěnou stoličku a podřimoval. Hyena mu jediným škubnutím vytrhla kus tváře i s uchem. V druhém případě napadla jednoho ze tří Karamodžanů, sedících u ohně. Nespali, nemluvili, tiše odpočívali. Hladová hyena se přiřítila neslyšně jako blesk a jediným kousnutím vytrhla jednomu z nich kus svalu nad loktem, o který se opíral.“

Tragickou zkušenost učinila s hyenou v zajetí Joanna Greenfieldová, která pracovala v izraelské zoo. „Otevřela jsem dvířka klece, shýbla se k misce a mluvila na hyenu,“ vzpomínala později Joanna. „Lidský duch je podivně ustrojený. Vzpomínám si, že když šelma zaútočila, zmlkla jsem, ale zůstala úplně klidná. Nepamatuji se, jak se mi zakousla do ruky, ačkoli jsem zřetelně slyšela praskat své drcené kosti. Táhla mě za paži a po celou tu dobu na mne hleděla tmavýma, jakoby prázdnýma žraločíma očima, hodnotíc mě chladným, takřka přátelským pohledem.“

Greenfieldové se nakonec podařilo z klece uniknout, její ruka však zůstala natrvalo znetvořena. Již o pět let později putovala žena africkou divočinou a ze svého stanu pohlížela přes malý táborový ohníček do očí hyen, které kroužily kolem jejího tábořiště. „Nepociťovala hrůzu ani strach, ale naopak spříznění se zemí i zvířaty – zvláště pak s hyenami,“ píše o statečné ženě Rick Ridgeway, jenž zaznamenal její příběh v knize Stín Kilimandžára. „Uvědomil jsem si, že to, co popisuje, je zvláštní alchymie přírody, podivuhodná směsice strachu a fascinace, přitažlivých i odpudivých sil, které panují mezi dravcem a jeho kořistí.“

Hyení zasvěcenci

O přitažlivých silách mezi lidmi a hyenami by mohli vyprávět „hyenáři“, kteří zejména v Tanzanii, Keni, Zairu a Etiopii dodnes putují africkým venkovem. Tito muži vedou na silném řetěze ochočenou hyenu (většinou s náhubkem) a předvádí ji publiku. Občas na hřbetě statného zvířete povozí i děti. Šelmy prý není obtížné ochočit, pokud je chovatel získá jako malá mláďata a uměle je odkojí.

Do krajnosti je tato profese dovedena ve městě Harer, které leží ve východní části Etiopie na hřebenech pohoří Chercher v nadmořské výšce 1 870 metrů. Přímo z oken hotelu Tewodros, jenž se nachází za hradbami starého města, mohou návštěvníci sledovat neuvěřitelné divadlo – každý večer zde Yusuf Ahmed krmí u městské brány Sanga divoké hyeny. Z plastové nádoby rozděluje maso mezi své oblíbenkyně, které si pojmenoval. Hyeny dokáží dokonce opatrně sebrat nabízenou pochoutku z klacíku, který muž drží v ústech. A to přesto, že samy mezi sebou se o potravu bez milosti servou. 

Kam až Yusufova paměť sahá, vždy existoval v Hareru „hyení muž“, který podvečerní návštěvnice krmil. On sám se této neobvyklé činnosti věnuje již přes deset let a nyní do „řemesla“ zaučuje i svého syna. Yusuf je jeden z mála lidí, kteří plně pochopili, že přes svoji sílu a neobvyklý vzhled hyeny nejsou krvelačná monstra, ale nesmírně inteligentní a majestátní tvorové, kteří si plně zaslouží naši pozornost.

Image

Čtěte také

V úkolech vyžadujících spolupráci jsou hyeny chytřejší než opice

Vydáváme se do Lombardie a Benátska, tedy do severní Itálie. Od roku 1849, kdy rakouská armáda zásluhou maršálka Radeckého potlačila osvobozenecké povstání, zde Rakousko udržovalo svoje panství jen na bodácích. Italové Vídeň obecně nenáviděli. A když se císař ke konci roku 1856 objevil s císařovnou Alžbětou v Benátkách, přivítal ho chlad. Setkal se s kamennými fasádami a stejně chladnými, mlčícími zástupy. Uvnitř císařského paláce ho čekala provokativní úprava v barvách italské trikolory: v bílo-červené jídelně byl položen zelený koberec. Benátská společnost státní audienci bojkotovala, když se ze 130 pozvaných dostavilo jen 30 osob, a ty ještě musely cestou od přístaviště gondol k bráně paláce snášet nevybíravé spílání davu. 

Neklidné italské provincie 

Vánoce v Benátkách prožil panovnický pár se stísněnými pocity a o nic lepší to nebylo ani ve Veroně, hlavním stanu rakouské armády v italských provinciích. Právě se tam konala lidová slavnost gnocchi, při níž se měl i císařský pár živit bramborovými noky (což ovšem monarchovi nepřipadalo dost důstojné). V Brescii byly dosud v živé paměti hroby Italů popravených po porážce povstání. A to nikdo netušil, co na císařský pár čeká v Miláně, v hlavním městě odporu proti rakouské nadvládě. Ani zpráva, že „Francesco Giuseppe“ hodlá snížit daně, nikoho do vítajících špalírů nepřilákala. Nakonec bylo nutno kompars domorodců zaplatit. Muselo to být hotové fiasko, ale ještě horší mělo přijít. 

Tedy ne že by se císař nesnažil, aby italský led roztál... Udělil několik milostí, zmírnil pár politických trestů, splnil slib o úlevách na daních, přispěl na divadlo a věnoval jistou částku na restaurování Poslední večeře od Leonarda da Vinciho v kostele Santa Maria delle Grazie. Jenom díky Rakušanům bylo možné dokončit stavbu milánského dómu, hospodářství rostlo a blahobyt stoupal. Italští nevděčníci však Habsburka na milost nevzali. Zdejší vlastenci chtěli mnohem víc. Usilovali o odchod z mnohonárodní říše, chtěli risorgimento, italské národní obrození, vzkříšení, boj za svobodu. 

Savojské nebezpečí 

Itálie byla tehdy rozdrobena na deset států. Její sever, Lombardsko a Benátsko, ovládali od vídeňského kongresu Habsburkové, jejichž vedlejší větev vládla v Toskánsku. Jih patřil španělským Bourbonům a za jedinou domácí dynastii tak byla považována savojská, z níž vzešel Viktor Emanuel II., vládnoucí z Turína v Sardinsko-piemontském království. Roku 1857 převzal správu rakouské Itálie z rukou stařičkého maršálka Radeckého císařův mladší bratr Maxmilián a obratem přišel s dalekosáhlými návrhy na posílení autonomie a uplatnění lidštějšího kursu. 

Jenže Vídeň o žádných změnách nechtěla ani slyšet. František Josef byl prostě úplně jiná nátura. Italové v Lombardii a Benátsku si navíc nepřáli hodnější Rakousko, nechtěli Rakousko vůbec. Svoje naděje přitom upínali k západnímu sousedovi, k Sardinii-Piemontu. Viktor Emanuel II. byl jediný, kdo měl v rozdrobené Itálii po odeznění revoluční vlny odvahu zachovat liberální ústavu. Měl po boku schopného společníka, původně statkáře Camilla di Cavoura. Ten vstoupil do vlády jako ministr zemědělství, avšak během krátkého času prokázal takovou politickou zralost, že ovládl pole v roli ministerského předsedy, ministra financí a obchodu zároveň. Genialita státníka Cavoura spočívala v tom, že uměl rozpoznat cíl a zvolit vhodnou cestu k jeho dosažení. Cíl byl jasný – sjednotit Itálii. Ale jak na to? 

Kupříkladu bojem v krymské válce. Co měl Krym společného s Itálií? Nic. Zdejší válka se týkala sporu mezi Ruskem a Tureckem. Ovšem piemontsko-sardinští vojáci tam odešli bojovat za cizí věc. Když válka skončila, Cavour se najednou objevil mezi vítězi na straně britsko-francouzsko-turecké koalice. Na základě spojenectví zpečetěného krví uzavřel s francouzským císařem Napoleonem III. tajnou dohodu, ve které se Francie zavazovala diplomaticky i vojensky pomoci Sardinskému království, pokud by bylo někým napadeno. V případě vítězství by Sardinie odevzdala Francii jako kompenzaci Savojsko a Nizzu. Text smlouvy nikdy zveřejněn nebyl (byl přece tajný), ale celá Evropa obecně věděla, proti komu míří. 

Vlákáni do války 

Sardinie i Rakousko zbrojily, vzájemně se napadaly a harašily zbraněmi. Od ledna roku 1859 odjížděl z habsburské monarchie do severní Itálie jeden pluk za druhým. Jenže ouha. Lombardská část železnice byla před časem pronajata francouzské společnosti, a tak při přesunu vojska i materiálu vznikaly nepřekonatelné, skoro až sabotážní potíže. Jen malou komplikací v rafinovaném plánu premiéra Cavoura byla doložka spojenecké smlouvy, že Francie pošle na pomoc 200 000 vojáků pouze v případě, že nepřítel zaútočí jako první. Stačilo prostě Vídeň vyprovokovat. 

Brnkání na nervy bylo o to pikantnější, že Rakousko mělo obdobné dohody s Pruskem a státy Německého spolku: jejich případný vojenský zásah ve prospěch Habsburků byl také vázán na případ obrany země, nikoliv útoku. A tak Cavourova Sardinie teatrálně předváděla hrozby silou tak dlouho, až přišlo z Vídně nešťastné telegrafické ultimátum: buď neprodleně zastaví horečné zbrojení a vojenské demonstrace, nebo... 

Nový vrchní velitel rakouských armád v Itálii podmaršálek Ferenc Guylai stanovil jako cíl bleskové války vpád do Piemontu a dobytí hlavního města Turína. „Pět rakouských armádních sborů o síle takřka dvou set tisíc mužů překročilo počátkem května 1859 piemontské hranice!“ To jásavě oznamovaly rakouské noviny a hýřily přitom nejoptimističtějšími komentáři. Jenomže to, co mělo být rychlou trestnou výpravou, se odehrávalo pomalu a rozpačitě. Železnice ovládaná Francouzi zkolabovala, takže vojáci mířili na frontu vesměs pěšky, špatně zásobovaní a neodpočatí. Místo aby vrchní velení sevřelo voje v údernou pěst a rozdrtilo Piemonťany dřív, než dorazí francouzská pomoc, rozředilo armádu do linie dlouhé 150 kilometrů. Což byl tah školácky hloupý, jak musí naznat i nevoják. 

Na neslavném ústupu 

Vzápětí začali padesátitisícové sardinské vojsko posilovat Francouzi. Dva jejich sbory dorazily přes Turín od západu, tři další připluly po moři a začaly se vyloďovat v Janově. Rakouská armáda se nezmohla prakticky na nic. Místo hledání rozhodující řeže jen složitě manévrovala. Údery protivníka od západu přitom sílily, a když francouzsko-sardinské jednotky začaly Rakušany ze severu obchvacovat, nevymyslel podmaršálek Guylai nic lepšího než ústup. Bál se kleští a útoku zezadu, bál se ztráty Milána. Ale ústup mu nepomohl… 

Vesnice Magenta, hlavní město Lombardie Milán a vesnice Solferino leží přibližně na jedné západovýchodní ose. U Magenty, totiž u železničního a silničního mostu přes řeku Ticino, se ustupující Rakušané zastavili a spěšně opevnili. Nemínili tento strategicky důležitý komunikační bod vydat. Dne 4. června 1859 zde vydrželi vzdorovat asi pět hodin, pak je francouzští dělostřelci rozstříleli. Takhle stručně lze tedy shrnout bitvu u Magenty. Byla to první ze dvou rozhodujících řeží italské války a stála asi 15 000 životů, z toho dvě třetiny na rakouské straně. 

Místo aby rakouský velitel Guylai couvl nanejvýš k Milánu a zabetonoval se tam, začal neuváženě vyklízet celou Lombardii v představě, že zdecimované voje postaví znovu na nohy na východě, v takzvaném pevnostním čtyřúhelníku Verona–Peschiera–Mantova–Legnano. Kvůli neschopnosti rakouského velení se tak Milána protivník zmocnil bez boje, nadšeně vítán jako osvoboditel. Skvělé. 

Ani nečestný ústup do Benátska se rakouské armádě nezdařil. Blízko lombardsko-benátských hranic, u jezera Garda, protivník Rakušany dostihl. Dne 24. června 1859 se na dohled od vsi Solferino odehrálo dvanáctihodinové apokalyptické střetnutí, v němž na obou stranách urputně bojovalo skoro 300 000 vojáků. Tu bitvu řídili dva císaři. Vzhledem k tomu, že v Piemontu-Sardinii žádného císaře neměli, nejspíš jste sami uhodli, že vedle Františka Josefa I. byl druhým z nich francouzský Napoleon III.

Zpatlaná bitva 

Mladý Habsburk měl armádu, uniformy a přehlídky v oblibě po celý život, na jeho strategickém a taktickém umu se to však bohužel neprojevilo. Špatní vojáci byli oba zúčastnění císaři a bitvu proměnili ve skutečná jatka. František Josef měl sice k dispozici jako velitele podmaršálka Gyulaie, o jeho kvalitách však již bylo řečeno dost. Už se na jeho přehmaty nevydržel dívat a vrchního velení se na poslední chvíli ujal sám. S vedením boje přitom neměl žádné praktické zkušenosti. 

Rozhádání štábní poradci mu taky moc nepomohli, a tak se habsburské jednotky bránily zcela nekoordinovaně, podle strategické doktríny v nouzi. Ta zněla: každý na svou pěst. Zálohy stály mimo dosah dvacetikilometrové bitevní linie. Třetina pluků nestačila zasáhnout a zmatek v rakouských řadách posléze dovršila francouzská artilerie... A pak byl konec. Na rakouské straně činily ztráty 17 % bojujících, tedy 21 000 mužů. Na protivníkově čítaly podobně děsivou cifru 17 000. Jediným pozitivem toho strašného krveprolití bylo, že švýcarského lékaře Henryho Dunanta vedlo k napsání knihy Vzpomínka na Solferino. Ta vyvolala obrovský ohlas a inspirovala založení Mezinárodního červeného kříže v roce 1863. 

Jen co se František Josef vrátil domů, vydal zvláštní manifest. Bylo v něm poděkování „udatné armádě, které nepřálo štěstí“. Sebereflexe žádná, císař se choval suverénně. Fakt je, že v duchu zuřil. V privátní korespondenci sardinskému králi Viktoru Emanuelovi nadával do zlodějů, Napoleona III. zase označil za „gaunera a arcidarebáka z Paříže“. 

Manželce Alžbětě ale referoval s citem, s velkým smutkem a zklamáním. Popisoval zmatek a spoustu raněných, uprchlíků, kočárů a koní. „Je to smutný příběh toho hrozného dne, v němž došlo k velkým věcem. Štěstí se na mne neusmálo. Jsem bohatší o mnoho zkušeností a zjistil jsem, jaké to je být poražený velitel.“ Aspoň, že o zkušenosti byl bohatší. Ony desítky tisíc mužů byly zase chudší o své životy. „Jediným paprskem útěchy pro mne je skutečnost, že se vracím domů ke svému andělu. Vyprávím Ti to ne proto, abych v Tobě probudil zoufalství, ale abych posílil víru v Boha. Krutě nás trestá a jsme teprve na začátku daleko horších zkoušek, ale člověk je musí unést se smířením a neustále plnit své povinnosti.“ 

Až po Vás, Veličenstvo 

Po bitvě byli František Josef i jeho protivník Napoleon III. válečnou podívanou hluboce otřeseni. Když boj skončil, setkali se a se špatně skrývanou úlevou se objali. V červenci pak bylo ve Villafrance uzavřeno příměří. Před stanem, kde se měli setkat, stál Napoleon III. trpělivě s kloboukem v ruce a umožnil Františku Josefovi vstoupit před ním, i když byl o dvaadvacet let starší než on. „Nikdy by mě ani nenapadlo pomyslet na to, že bych mohl jít před Habsburkem.“ Bojovat s Habsburkem, to ano, ale jít před ním do stanu? Ne, ne, až po vás, Veličenstvo.

Image

Čtěte také

Panovník v první linii: Bitva u českého Kolína přinesla Prusku nečekanou porážku

Astronomové učinili zásadní objev, který přepisuje naše představy o vývoji galaxií. Pomocí radioteleskopu ALMA pozorovali jednu z nejstarších a zároveň nejhmotnějších spirálních galaxií s příčkou, jaké kdy byly ve vesmíru objeveny. Galaxie J0107a, která existovala už před 11 miliardami let, nese překvapivé rysy galaxií, jaké známe z dnešního vesmíru – včetně výrazné centrální příčky, která pomáhá nasměrovávat plyn do centra galaxie a podporovat tím vznik nových hvězd.

Galaktické „monstrum“

J0107a, přezdívaná „monstrózní galaxie“, byla objevena v souhvězdí Velryby. Tento přídomek jí náleží právem – jedná se o extrémně hmotnou galaxii, která v raném vesmíru prodělávala rychlý růst díky intenzivní tvorbě hvězd. Díky nejmodernějším teleskopům, zejména Vesmírnému dalekohledu Jamese Webba (JWST), se vědcům podařilo poprvé u tak vzdálené galaxie detailně rozeznat nejen spirální strukturu, ale i příčku. J0107a je tak nejranější známou spirální galaxií s příčkou – ideální objekt pro zkoumání, jak se tento typ galaxií v průběhu miliard let vyvíjel.

Co ukázala pozorování?

Tým vědců vedený Shuo Huangem z Národní astronomické observatoře Japonska zjistil, že pohyb a rozložení plynu v příčce J0107a je velmi podobný dnešním galaxiím. Zároveň však objevili několik zásadních rozdílů.

Hustota plynu v příčce je mnohonásobně vyšší než v moderních galaxiích. Rychlost proudění plynu dosahuje stovek kilometrů za sekundu – tedy mnohem víc, než je dnes běžné. Tento intenzivní přísun plynu do galaktického středu pravděpodobně vedl k masivní tvorbě nových hvězd, což výrazně formovalo další vývoj galaxie. Tyto vlastnosti nebyly dosud nikdy pozorovány a neodpovídají žádným současným teoretickým modelům.

Galaxie J0107a je podle vědců přibližně desetkrát hmotnější než Mléčná dráha, která sama o sobě patří spíše k velkým galaxiím. Udivující je také rychlost vzniku nových hvězd – nové hvězdy se v galaxii J0107a rodí zhruba 300× rychleji než v naší domovské galaxii. 

Podle Huanga mohou tato zjištění výrazně přispět k pochopení toho, jak vznikala rozmanitost galaxií, a především jak se formovaly „běžné“ spirální galaxie s příčkou, jako je naše Mléčná dráha.

J0107a je tak klíčem k porozumění galaktické evoluci – a ukazuje, že složité struktury jako příčky mohly vznikat mnohem dříve, než jsme si dosud mysleli. Tento objev otevírá nové možnosti ve výzkumu raného vesmíru a přináší nový pohled na to, jak se z chaotických počátků rodil řád, jaký vidíme dnes.

Image

Čtěte také

Vědci objevili dosud nejvzdálenější galaxii podobnou Mléčné dráze

Osmnáctimetrové tváře George Washingtona, Thomase Jeffersona, Abrahama Lincolna a Theodora Roosevelta vytesané do žulové hory patří k ikonám Jižní Dakoty a místní jsou na ně právem hrdí – ostatně na své vlajce přímo uvádějí, že jsou státem Mount Rushmore. Mají se však opravdu čím pyšnit? Záleží na tom, koho se zeptáte. Vybudování památníku, o němž jeho autoři mluví jako o „svatyni demokracie“, totiž předcházely události, kterými by se žádná demokratická společnost patrně nechlubila.

Poté, co se v 70. letech 19. století v oblasti dnešní Jižní Dakoty a Wyomingu podařilo objevit zlato, ocitla se do té doby bezvýznamná lokalita obývaná indiány v hledáčku federální vlády. V roce 1876 pak Spojené státy nezákonně zabavily pohoří Black Hills, které patřilo domorodým Siouxům. Navíc se tak stalo jen několik let poté, co jim vláda přislíbila na území nárok, „dokud se na něm budou bizoni prohánět v takovém množství, které ospravedlní jejich pronásledování“. Siouxové se teritoria odmítli vzdát, protože má pro ně zásadní význam: Okolí hory coby posvátná půda sloužilo po staletí k modlitbám i k získávání potravy, stavebních materiálů a léčivých látek. Odpor byl však nakonec marný.

Triumf nad přírodou

Záhy po objevení drahých kovů se na lokalitu zaměřily těžební společnosti a proměnila se v cíl prospektorů. Patřil k nim i právník a bohatý investor Charles E. Rushmore, který oblast pravidelně navštěvoval kvůli potvrzení územních nároků pro důlní firmy svého přítele. Při jedné z cest mezi roky 1884 a 1885 se dostal do blízkosti hory a zeptal se svého průvodce Williama Challise, jak se vrchol jmenuje. Dotyčný mu odpověděl, že žádné jméno nemá – a že odteď se mu bude říkat Mount Rushmore. Název se vžil a začátkem 20. století jej oficiálně schválila Rada Spojených států pro zeměpisná jména.

Uvádí se však, že s nápadem vytvořit unikátní památník pro povzbuzení turistického ruchu přišel historik Doane Robinson, tajemník Státní historické společnosti Jižní Dakoty. Doslechl se totiž o projektu nazvaném Svatyně Konfederace, v jehož rámci se do úbočí Stone Mountain v Georgii tesaly podobizny konfederačních generálů – a nechal se jím inspirovat. Ve svém státě se ovšem rozhodl zhotovit pomník podtrhující „nejen divokou velkolepost místní krajiny, ale také triumf západní civilizace nad ní“. 

Změna plánů

Pro svůj plán zahájil Robinson veřejnou kampaň, podpořenou i senátorem Peterem Norbeckem. V roce 1924 oslovil autora zmíněné Svatyně Konfederace, syna dánských přistěhovalců Gutzona Borgluma, a pozval ho do Jižní Dakoty. Původně uvažoval, že by se tváře hrdinů americké historie mohly vytesat do 150metrových žulových sloupů zvaných Jehly. Útvary se však ukázaly jako nevhodné, protože nebyly příliš odolné vůči erozi. Volba tak padla na horu Mount Rushmore, která se Borglumovi zdála velkolepější – navíc směřuje k jihovýchodu, takže na ni sluneční paprsky dopadají v „esteticky ideálním“ úhlu.

Dle původního Robinsonova plánu se měly do skály vytesat podobizny stěžejních postav americké historie: Jednalo se například o dobrodruhy Meriwethera Lewise a Williama Clarka, průvodkyni a tlumočnici jejich objevitelské výpravy napříč severoamerickým kontinentem indiánku Sacagaweu nebo o některé významné domorodé náčelníky. Borglum dal nicméně přednost jinému výjevu – čtyři prezidentské tváře měly údajně symbolizovat „úspěch, který se zrodil, byl naplánován a vytvořen v myslích a rukama Američanů pro Američany“. 

Koho zvolit?

Počátkem roku 1925 předložili senátor Norbeck a kongresman William Williamson návrh zákona o využití federální půdy v Black Hills. Podařilo se jim získat podporu tehdejšího prezidenta Calvina Coolidge, který přislíbil financování ve výši čtvrt milionu dolarů, což představovalo asi čtvrtinu celkových nákladů. Stavba tak mohla začít. 

Borglum najal čtyři stovky horníků, horolezců, řezbářů i sochařů a uměleckým šéfem jmenoval italského imigranta Luigiho Del Bianca. Čtveřici prezidentů zvolili pro jejich roli při budování USA: Thomas Jefferson roku 1803 koupí Louisiany téměř zdvojnásobil rozlohu federace, zatímco Roosevelta navrhl sám Coolidge mimo jiné proto, že se zasloužil o založení Správy národních parků. 

Monumentální projekt odstartoval 4. října 1927. Pracovníci nejprve vybudovali schodiště na vrchol hory a připevnili k němu lana, načež je čekal mimořádně obtížný úkol – vytesat čtyři hlavy vysoké průměrně 18 metrů. Každé oko je tudíž široké zhruba 3,4 metru a ústa měří 5,5 metru. Původně se počítalo s podobiznami až do pasu, ale Velká hospodářská krize z roku 1929 popsaný záměr zhatila. Výsledek přesto zůstává impozantní: Dělníci museli odstřelit 410 tisíc tun materiálu, k hrubé práci používali dynamit a detaily tvořili pomocí sbíječek a dlát. Ke slovu se dostala také metoda vyvrtání několika otvorů blízko u sebe, aby se daly menší kousky skály vyjmout ručně. Oční duhovky pak tvůrci pojali jako prohlubně, v nichž ponechali kvádry žuly znázorňující odraz světla, takže oči působí realističtěji. 

První byl Washington

Nejprve se začalo pracovat na tváři George Washingtona, ale kvůli hospodářské nestabilitě ve 30. letech vznikal jeho kamenný portrét dlouhých sedm roků. Slavnostní odhalení se konalo v Den nezávislosti, 4. července 1934. Napravo od Washingtonovy hlavy měla následovat tvář Thomase Jeffersona, záhy však vyšlo najevo, že je hornina v daném místě příliš nestabilní. Borglum ji proto nařídil odstřelit a práce zahájil znovu na levé straně. Jefferson byl nakonec hotový za pouhé dva roky, načež následovala největší výzva ze všech – obličej Abrahama Lincolna měly totiž zdobit vousy s komplikovanou strukturou. Přesto se dílo podařilo dokončit v rekordním čase a jeho odhalení naplánoval Borglum na 17. září 1937, tedy přesně 150 let od podpisu první americké ústavy. 

Jako poslední přišel na řadu Roosevelt a jeho podobizna byla hotová 2. července 1939. Paralelně se také stavělo zázemí pro turisty, nicméně Borglum už se proměny národního památníku v jednu z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí ve Spojených státech nedožil. Zemřel v roce 1941 na embolii, a nestihl tak dokončit ani další ze svých záměrů – masivní panel s více než dvoumetrovými nápisy, jež měly připomínat klíčové události a místa v americké historii.

Z realizace se upustilo i kvůli nestabilnímu žulovému podkladu a místo toho se do stěny malého kaňonu přímo za Lincolnovou hlavou začala tesat tzv. Síň záznamů. 

Schod za schodem

Podle Borglumova návrhu mělo do zmíněného muzea vést 800 schodů, zatímco interiér by měl podobu klenutého prostoru, kde by byly k vidění originály Deklarace nezávislosti a Ústavy Spojených států amerických. V roce 1938 se započalo s výkopy, ale i tentokrát se proti tvůrcům postavily nepříznivé okolnosti. V Evropě se schylovalo ke druhé světové válce a finance na projekt se tenčily. Dělníci se sice stihli prokopat do hloubky 21 metrů, ale kvůli náhlému úmrtí duchovního otce projektu se práce zastavily, a to na více než 50 let. I díky neutuchající snaze Borglumových potomků se však nakonec přece jen podařilo záměr završit: V roce 1998 nechala Správa národních parků do žulové podlahy v Síni záznamů instalovat titanovou konstrukci se schránkou pro 16 desek, které zachycují americkou ústavu a další důležité historické dokumenty.

Prakticky ihned po dokončení se památník Mount Rushmore zařadil mezi nejnavštěvovanější v USA. Stal se také suverénně nejpopulárnější dominantou Jižní Dakoty a zásadně přispěl k tomu, že dnes cestovní ruch představuje druhé nejsilnější odvětví tamní ekonomiky. Prohlídka žulového sousoší totiž zahrnuje víc než jen „pohled vzhůru“. V roce 1957 vzniklo při jeho úpatí rozlehlé turistické centrum, tvořící neodmyslitelnou součást komplexu. Po rekonstrukci z roku 1998 pak zahrnuje mimo jiné muzeum Borglumova syna Lincolna nebo naučnou Prezidentskou stezku. 

Svatyně pokrytectví

Atrakcí se stala rovněž bronzová deska s vytesanou esejí o 500 slovech, kterou v roce 1934 sepsal nebraský student William A. Burkett a zvítězil s ní v univerzitní soutěži. Patrně největší zážitek si ovšem z návštěvy Mount Rushmore odváželi turisté v 50. a 60. letech. Tehdy všechny překvapil siouxský stařešina Benjamin Černý los, který coby příslušník poškozeného národa na zmíněné místo nezanevřel, ba právě naopak: Po několik let téměř každý den pózoval na pozadí ikonické památky návštěvníkům, a vysloužil si tak přezdívku „Pátá tvář Mount Rushmore“.

Situaci nezměnil ani fakt, že spor se Siouxy dospěl v roce 1980 k soudnímu přelíčení, při němž soudce rozhodl ve prospěch indiánů a přiřkl jim kompenzaci ve výši 102 milionů dolarů. Oni ovšem peníze dodnes odmítají, i když se aktuální suma v důsledku postupného hromadění úroků blíží dvěma miliardám. Trvají totiž na tom, že dávnou křivdu odčiní jedině navrácení jejich posvátné půdy. Konflikt se tudíž táhne dál a z Mount Rushmore se pro mnohé stal symbol arogance federální vlády, jemuž říkají „svatyně pokrytectví“.

Nefotit, prosím!

Jako jistá forma „odboje“ pak začal roku 1948 rovněž v pohoří Black Hills vznikat monument zasvěcený slavnému lakotskému válečníkovi Šílenému koni. Jeden z nejvýznamnějších indiánských náčelníků se mimo jiné přičinil o porážku amerických vojsk v bitvách u Rosebudu a Little Bighornu. Dílo však zůstává nekompletní a k dokončení má velmi daleko. 

Zakázku na skulpturu zadal stařešina Henry Stojící medvěd a její realizaci svěřil Korczakovi Ziolkowskému. Po smrti americko-polského umělce převzala projekt jeho žena Ruth a na ni navázala jejich dcera Monique. Kritiku si přitom dílo nevysloužilo jen od běžných Američanů, ale také od samotných Siouxů. Šílený kůň se totiž odmítal nechat fotografovat a je pohřbený v záměrně zapomenutém hrobě. Podle mnohých jde tudíž masivní podobizna proti jeho životní filozofii, a navíc narušuje krajinný ráz. Ani popsaný monument se tak neobešel bez kontroverzí… 

Image

Čtěte také

Lady Liberty: Před 138 lety byla slavnostně odhalena socha Svobody

V pátek 23. listopadu 1951 byli Slánští pozvaní k Zápotockým, kde se konala slavnostní večeře na rozloučenou se skupinou sovětských poradců. Po půlnoci se vrátili domů a přepadli je ozbrojenci se samopaly. Ze Slánského se měla udělat hlava protistátního spikleneckého centra, co však s jeho rodinou? Estébáci, o nichž si Josefa s šestnáctiletým Rudou zprvu mysleli, že to jsou západní agenti, je internovali v trampské chatě ve Hvozdech blízko Štěchovic. Brzy je přestěhovali do větší chaty, kde se shledali s dcerou Marta a chůvou Růženou Sochůrkovou. 

Josefa odmítala dosvědčit, že její muž je zrádce a že oba nenávidí Sovětský svaz, a tak ji na konci ledna 1952 převezli do ruzyňské věznice k výslechu. Nechali si ji tam až do začátku května. „Vyhrožovali mi, že zabijí obě naše děti, zapomněla jsem tedy, jak moje děti vypadají. Pouštěli mi do cely Rudovy výslechy [...],“ vzpomínala Slánská roku 1965. 

Cela měla dvakrát dva metry, ze špíny dostala svrab, mladí dozorci na ni pokřikovali kurvo či čubko, musela si brát jídlo ze země. Na jedné straně nepochybovala o nevině svého manžela, na druhé ani o neomylnosti strany, což podle ní znamenalo „strašlivé morální peklo“.

Po třech měsících ji odvezli zpátky k dětem, kde už internovali také její sestru Milka s tříletou dcerou Annou a manželkou dalšího zadrženého, Josefina bratra Antonína, Švýcarka Lisa se čtyřletou Ninou. Ve středu 18. června 1952 je převezli do Veselíkova, místa dřívějšího rodinného klidu. Strážní s nimi spali v pokoji, někdy i na jednom lůžku. Josefa občas jezdila „na výlet“, tedy na další výslechy do Ruzyně. Nakonec u monstrprocesu se Slánským a spol., v němž padlo jedenáct trestů smrti, nevystoupila. Instruktoři se zřejmě obávali potenciálně emočně vypjaté a nerežírovatelné konfrontace manželů před soudem.

Vdova ve vyhnanství

Den před popravou ji pozdě odpoledne převezli na Pankrác do místnosti rozdělené dvojitou drátěnou sítí. Bylo úterý 2. prosince 1952. Slánští se viděli poprvé od zatčení a zároveň naposledy, což Josefa netušila. Mohli si chvíli povídat, ale ne se dotknout. Byla jako v transu, ale když ji Rudolf varoval před tím, jak zle se teď rodině povede, odvětila: „Proč, strana se přece o nás postará!“ Po návratu na Veselíkov dostala srdeční záchvat a zvracela. Později přišla s teorií, že ji před posledním rozloučením s mužem StB přiotrávila.

Vdovu Slánskou už nebylo potřeba držet kvůli výslechům poblíž Prahy, a tak ji i s dětmi 30. dubna 1953 v noci odvezli pryč. Ještě předtím ji prý naposledy navštívil obávaný vyšetřovatel z Ruzyně Bohumil Doubek, vyřídil jí doporučení od ÚV KSČ na změnu příjmení a sdělil jí, že Rudolf byl popraven. Nevěřila mu. Ráno v šest přijeli do obce Razová v podhůří Jeseníků nedaleko Bruntálu – po vysídlení Němců vykořeněné místo vzdálené od Prahy, ideální pro odsun manželky bývalého generálního tajemníka. Dostali vybydlenou chalupu u potoka za obcí a nesměli se s nikým stýkat, ani s příbuznými. 

V půli května nastoupila Josefa jako dělnice do dvousměnného provozu v lisovně nových hmot v sousedním Leskovci nad Moravicí. Rudovi krajská školská komise zakázala návrat do školy a pracoval tedy rovněž v Leskovci. „Chovala se normálně jako každá jiná, snažila se [...], říkala, že musí kouřit, aby zahnala hlad,“ vzpomínala nedávno její někdejší kolegyně z lisovny. V zimě Slánští vstávali ve čtyři ráno a někdy museli se čtyřletou Martou do asi deset kilometrů vzdálené vesnice šlapat pěšky, protože autobus kvůli závějím nejel. Chalupa byla vlhká a když se v ní zatopilo, stékaly po stěnách pramínky vody. Dcera trpěla zápaly plic a astmatem, Josefa zase následky omrzlin z Ruzyně a rolí podezřelé ženy tajemníka-zrádce, která si nechce změnit jméno.

Mýtus neomylné strany

V Razové žili do prosince 1955. Pak se i díky tlaku rodiny (maminka byla předválečná komunistka) mohli vrátit. Chruščovovi a Novotného komunisté se snažili tvářit lidštěji a začátkem roku 1956 Josefu přijal starý známý Václav Kopecký, přičemž jí na ministerstvu informací žoviálně vykládal: „Špačku, Špačíčku, to byla škola, školička, to bylo výborný, že jo, viď, holčičko.“ Svým způsobem měl pravdu. 

Přestože ji do stálého zaměstnání coby korektorku Státního technického nakladatelství vzali až v únoru 1960, zabavené rodinné věci se údajně ztratily a v roce 1963 jí ministerstvo vnitra sdělilo, že urna s popelem manžela „byla zničena“, dál věřila v ideály komunismu. Vždyť v roce 1963 Josefě na její žádost vrátili členství v KSČ a soudně rehabilitovali Rudolfa (roku 1968 i stranicky). Rudolf mladší vstoupil do KSČ roku 1964, kdy už pracoval jako inženýr v ČKD. Ale stíny minulosti se neztrácely. Na dveře bytu v paneláku jim kdosi s antisemitskou narážkou vyryl na dveře Slánského „původní“ židovské příjmení Salzmann a Josefa nemohla být veřejně rehabilitována, protože oficiálně ji nikde nevěznili. Byl to „stav izolace na svobodě“, svěřila se deníku v roce 1965.

Mýtus neomylné strany ji opouštěl pomalu. Po srpnové okupaci roku 1968 z ní byla vyloučena, později stejně jako Marie Švermová podepsala Chartu 77 a poté spolu napsaly otevřený dopis prezidentovi Husákovi s žádostí o propuštění vězněných signatářů Charty. Znovu se ocitla v hledáčku StB, tentokrát jako disidentka bránící svobodu slova i své životní krédo: jsem sice holka z kolonky, ale já jim ukážu, nesmím se poddat. V březnu 1993, dva roky před smrtí, se Josefa dokonce kvůli natáčení dokumentu o své rodině vrátila na týden do Moskvy. Zemřela 1. listopadu 1995 ve věku 82 let.

Image

Čtěte také

Co nikdo neměl slyšet: Co odhalila rekonstrukce záznamů z procesu s Rudolfem Slánským

Koncem dubna 1918 noviny ve Velké Británii i ostatních zemích Dohody informovaly o triumfálním útoku námořních sil na belgické pobřeží nedaleko Brugg. Vítězství, které někteří jeho významem přirovnávali k legendárnímu úspěchu admirála Horatia Nelsona u Trafalgaru (1805), mělo „zatnout tipec“ německým ponorkovým rejdům v Atlantiku. Veřejnost na základě ujištění admirality předpokládala, že část vilémovské flotily zůstala uvězněna v Bruggách, a oslavovala statečnost příslušníků Royal Navy. V době, kdy si poddaní Jeho Veličenstva četli denní tisk a dmuli se pýchou, už ale z belgického přístavu opět vyplouvaly na volné moře k dalším akcím ponorné čluny. K čemu tedy onoho dubnového rána u Zeebrugg skutečně došlo a jaký to mělo význam pro vývoj bojů na moři či na pevnině?

Zbytečný útok

Když se v první polovině roku 1917 rozhořelo další kolo neomezené ponorkové války, britští admirálové oprášili několik let staré plány operace proti německé základně v Belgii, odkud část podmořských útočníků vyplouvala. Ti měli zázemí ve vnitřním přístavu v Bruggách, odkud pronikali několikakilometrovými kanály k Ostende a Zebbrugge a následně do Severního moře. Plán byl v zásadě jednoduchý – spočíval v nájezdu na pobřeží a potopení blokádních lodí napěchovaných cementem v ústí těchto kanálů. Současně s tím mělo dojít k výsadku, který by usnadnil průnik plavidel a poničil nepřátelské instalace na břehu.

Někteří ale poukazovali na skutečnost, že ani úspěšné provedení tohoto plánu německé ponorky a torpédoborce v Bruggách nezablokuje. V ústí  kanálů byl rozdíl hladiny při přílivu a odlivu zhruba čtyři metry a admirál Reginald Bacon správně konstatoval: „Jakákoliv blokovací operace musí být neúčinná, pokud rozdíl mezi přílivem a odlivem není podstatně menší než ponor plavidel, která chceme zablokovat.“ 

Tuto skutečnost si uvědomovala i část jeho kolegů, kteří odhadovali, že i v případě úspěšné operace se ponorky podaří zablokovat jen na pár dní, maximálně týdnů. V útoku ale viděli jiný zásadní přínos – povzbuzení morálky mužů ve zbrani a obnovení důvěry veřejnosti v Royal Navy. Na přelomu let 1917 a 1918 se jednalo o cenné aktivum, protože armáda za sebou měla neúspěšnou ofenzivu u Passchendaele, zatímco v zázemí převládal názor, že námořníci sedí se založenýma rukama v přístavech.

Čekání na vhodné podmínky

Vjezd do kanálu se nacházel za mohutným, téměř tři kilometry dlouhým a místy až 75 metrů širokým molem. To vybíhalo necelý kilometr západně od ústí a jeho začátek tvořil asi 300metrový ocelový viadukt se železnicí. Na této umělé hrázi se nacházela skladiště, jeřáby, a dokonce  nádraží, ve špici pak stál maják. Němci okolo něj rozmístili několik baterií 105mm a 88mm děl, na molu zřídili kulometná hnízda, přičemž dělostřelecká postavení chránila z obou stran i samotný vjezd do kanálu. U mola pravidelně kotvily torpédoborce či menší plavidla a mezi majákem a pobřežím se táhla protiponorková síť.

Britové potřebovali ke spuštění operace bezměsíčnou noc, mírný vítr vanoucí z moře na pobřeží (kvůli položení kouřové clony) a především příliv, který bude trvat po půlnoci alespoň několik hodin. Vše bylo připraveno už 12. dubna 1918 a monitory Royal Navy vyrazily ostřelovat německé pozice na pobřeží, pak se ale změnil vítr, a tak velení celou akci odvolalo. K tomu došlo ještě několikrát, až se 23. dubna konečně vypravily k belgickému pobřeží všechny lodě – přestože vše osvětloval měsíc v úplňku. Celkem se jednalo o zhruba 150 dohodových plavidel, přičemž v uskupení převažovaly menší jednotky – motorové čluny, torpédoborce a lehké křižníky. Vše se dalo do pohybu v předvečer dne svatého Jiří a velitel britského svazu viceadmirál Roger Keyes odeslal svým mužům povzbuzující depeši: „Kéž se nám podaří zakroutit drakovi pořádně ocasem!“

Předehra na molu

Okolo 22. hodiny se uskupení shromáždilo před Zeebrugge a o 60 minut později motorové čluny položily kouřovou clonu. V tu chvíli se však zhoršilo počasí a padla hustá mlha, která omezovala viditelnost na pár stovek metrů. Německé hlídky záhy uslyšely hukot motorů a brzy se ze tmy vylouply mohutné siluety válečných lodí. Zatímco monitory Royal Navy Erebus a Terror spustily palbu na nepřátelské baterie na pobřeží, k molu mířil křižník Vindictive s první částí výsadku. Ten tvořili příslušníci 4. praporu námořní pěchoty a dobrovolníci z původní posádky lodi. Krátce před půlnocí však vítr rozehnal kouřovou clonu i mlhu a císařským dělostřelcům se naskytl děsivý pohled na blížící se kolos. 

Jejich špičkový výcvik ale udělal své a krátce před půlnocí se rozburácela německá děla na molu a chrlila na loď olovo. Poškozený křižník, jehož nástavba se proměnila v trosky, přirazil v 00.01 dne 23. dubna 1918. Tou dobou utrpěla posádka těžké ztráty a mariňáci měli problém vůbec vstoupit na molo, protože většina připravených můstků byla v předchozích minutách zničena. V kritické situaci ale dorazily upravené trajekty Daffodil a Iris II se zbytkem výsadku. Rozpoutal se tvrdý boj a většinu Britů přibily k zemi německé kulomety. Útočníkům se tak nepodařilo dosáhnout významnějšího úspěchu a nedokázali ani vyřadit nepřátelské baterie na konci mola.

Trojice statečných

Součást plánu představovalo také zničení ocelového viaduktu a odříznutí obránců. To dostaly za úkol posádky ponorek C 1 a C 3, které měly – naloženy výbušninami – zamířit k pilířům a vyhodit je do vzduchu. „Jednička“ se nicméně zdržela, a tak k cíli dorazila jen „trojka“, jejíž kapitán se rozhodl mostní konstrukci taranovat. Jeho muži pak na veslici od veslovali do bezpečí, kam je vyprovázela kulometná palba. Šest námořníků padlo, ale ve 00.20 se ozval mohutný výbuch a část viaduktu se zřítila do vln. 

Mezitím mířila k ústí kanálu první blokádní loď. Na křižník Thetis se okamžitě zaměřili dělostřelci z baterií na břehu i z německého torpédoborce V 69 uvázaného na jižní straně mola. Zkoušenému britskému plavidlu se navíc do šroubů a kormidla zamotala protiponorková síť, a tak s ním posádka pouze najela na břeh nedaleko ústí, aniž by jej zablokovala. V patách Thetis se ale hnaly staré křižníky Iphigenia a Intrepid, které měly více štěstí. Obě lodě pronikly několik desítek metrů do kanálu, kde je námořníci vyhodili do vzduchu. Do bezpečí je pak společně s muži z Thetis odvezly motorové čluny.

Zkáza Severky

Krátce před jednou hodinou ráno se ozvala siréna z Vindictive a k nebi vylétly světlice označující konec akce. Členové výsadku v husté nepřátelské palbě během půl hodiny ustoupili na lodě, kam pomohli i zraněným kamarádům. Trojice britských lodí pak pod ochranou kouřové clony odrazila od mola a odplula do bezpečí, přičemž ústup krylo trio torpédoborců Royal Navy. Jejich dělostřelecké souboje s obsluhami pozemních baterií a německými válečnými loděmi pokračovaly ještě asi  hodinu. Britům se podařilo poškodit několik německých plavidel, ale zaplatili za to ztrátou torpédoborce North Star i celé jeho posádky. Pouze šesti mužům se podařilo zachránit a následujícího rána padli do zajetí.

Admirál Walter Cowan později prohlásil, že „… akce u Zeebrugge udělala pro čest a reputaci námořnictva víc než cokoliv v této válce“. Morální přínos výsadkové operace byl skutečně fenomenální a Britové se prohlašovali za jasné vítěze. Nájezd se ale zcela minul účinkem, jak dokumentuje i přiložená fotografie. Jestliže dnes můžeme na základě dobových pramenů bez obav zpochybnit slova královských admirálů, o statečnosti zúčastněných námořníků nelze pochybovat. Svědčí o tom odhodlání už před akcí. Například část posádek zapojených plavidel se dobrovolně připojila k výsadku mariňáků a během boje na souši se osvědčila. 

Krvavá cena

Od pokynu k ústupu do vyplutí od mola uplynuly dlouhé desítky minut, protože námořníci se snažili dostat do bezpečí zraněné kamarády. Těch byly mezi mariňáky a posádkami lodí na tři stovky. Dalších 227 mužů buď padlo, nebo později zemřelo na následky utržených zranění. V německém zajetí skončilo 19 příslušníků Royal Navy. Němci později deklarovali, že ztratili „jen“ 24 vojáků, z nichž třetina zahynula. 

Souběžně s nájezdem na Zeebrugge probíhala podobná operace i u Ostende. Tam však útok skončil ještě větším fiaskem. Vítr zahnal kouřovou clonu zpět na moře a posádky blokádních křižníků Brilliant a Sirius ztratily orientaci. V nastalém zmatku minuly ústí kanálu a najely na břeh, kde raději vyhodily lodě do povětří. Britové tak museli za obnovení důvěry v námořnictvo a povzbuzení morálky mužů na frontě zaplatit krvavou cenu.

Image

Čtěte také

Z Dieppe až na Okinawu: Jak probíhaly invazní operace za 2. světové války