Hadí muž zachraňuje životy: Krev plná protilátek jako klíč k protijedu budoucnosti
Z krve muže, který se dobrovolně nechal 200× uštknout jedovatými hady, vznikl nadějný univerzální protijed budoucnosti.
Vědci vytvořili výjimečně účinný protijed proti hadímu uštknutí – jeho základem je krev muže, který se nechal úmyslně opakovaně kousnout smrtelně jedovatými hady. Nová léčba dokáže ochránit před jedem 19 druhů hadů, včetně obávané kobry královské (Ophiophagus hannah). Přestože výsledek vyvolává velké naděje, otevírá také otázky etiky a bezpečnosti.
Muž s jedem v žilách
Tim Friede, americký chovatel hadů, se v posledních 20 letech nechal zhruba 200× kousnout jedovatými hady. Kromě toho si sám aplikoval přes 600 dávek nejrůznějších hadích jedů. Jeho cílem bylo vybudovat si imunitu. Tento odvážný (či podle některých šílený) pokus nyní pomohl vědcům získat z jeho krve unikátní protilátky, které tvoří základ nové experimentální léčby.
Nová terapie je kombinací tří složek: experimentálního léku, který blokuje enzymy v hadím jedu, jež poškozují svaly a nervy a dvou monoklonálních protilátek – laboratorní kopie lidských protilátek, izolovaných z Friedeho krve. Jedna z těchto protilátek cílí na long-chain neurotoxiny (LNX), zatímco druhá na short-chain neurotoxiny (SNX).
Tyto dva typy neurotoxinů v jedech hadů z čeledi korálovcovitých (Elapidae) napadají nervovou soustavu a mohou vést k ochrnutí a zástavě dechu. Testy na myších ukázaly, že tato trojkombinace dokáže zachránit život i po vystavení jinak smrtelné dávce jedu od některého z 19 druhů hadů z čeledi korálovcovitých. Patří mezi ně například mamby, kobry či taipani.
Konec zastaralým protijedům?
Vyrobit hadí protijed je složité. I v době chemické syntézy se k výrobě protijedů stále využívají živí hadi. Odborníci je nechávají prokousnout fóliové víčko nádoby, do které jed sbírají. Jed potom naočkují větším zvířatům, např. koním nebo ovcím. Zvířata dávka hadího jedu neusmrtí, v jejich krvi se ale vytvoří protilátky a z odebraného krevní séra těchto zvířat se pak vyrábí protijed pro lidi.
Zmíněný postup má svá omezení – protijed obvykle funguje jen proti několika málo druhům hadů a relativně časté jsou i nežádoucí reakce.
Mezi hrdinstvím a hazardem
Vědci, kteří se na vývoji nového protijedu podíleli, zdůrazňují, že žádným způsobem nenabádali Friedeho k sebezraňujícím experimentům. Jeho účast byla dobrovolná, formálně schválená a před odběrem krve se mu dostalo všech relevantních varování. „Nikdo další už nemusí dělat to, co Friede. Máme všechny potřebné molekuly,“ zdůrazňuje imunolog Jacob Glanville z biotechnologické firmy Centivax.
Dalším krokem výzkumu budou terénní testy v Austrálii. Jako první vyzkoušejí účinnost nového širokospektrálního protijedu uštknutí psi. Pokud by snad novinka neúčinkovala dostatečně rychle, budou mít vědci k dispozici stávající protijedy. Cílem experimentů je ověřit, zda léčba funguje i mimo laboratoř.
Vědci také hledají způsoby, jak nový protijed vyrábět levně a v přenosné formě, aby byl dostupný i v rozvojových oblastech, kde hadí uštknutí způsobují tisíce úmrtí ročně.
Nová léčba ukazuje, že spojení moderní medicíny a lidské odvahy (či možná pošetilosti) může občas přinášet nečekané výsledky. Upozorňuje ale také na potřebu jasných etických hranic a odpovědnosti. Ačkoliv výjimečný počin Tima Friedeho zřejmě zachrání mnoho životů, není to cesta, kterou by bylo možné doporučit komukoli dalšímu.
Další články v sekci
Kutná Hora: Příběh města, které vyrostlo na stříbře a víře
Historie Kutné Hory je nerozlučně spojena s dolováním stříbrných rud, což je také důvod, proč se jí někdy říkalo „Stříbrná“. Třpytivý kov je v pravém slova smyslu krví města, provázel jeho počátky, rozmach i úpadek, a dokud tekl, bylo dobře…
Podle Václava Hájka z Libočan předvídala slávu Kutné Hory již legendární kněžna Libuše: „Vidím Horu třihřbetou, ona stříbro z sebe vydává: tu hojnost jeho bude bez míry. Ale že má tři hřbety, třikrát stříbro sejde, a zase třikrát vzejde. Mědi krásné přitom vidím oblohu. Vám to všecko, i budoucím vaším zaslíbiti mohu.“
Stříbro bylo s danou lokalitou pevně spjato již od 10. století. Slavníkovci, rivalové vládnoucích Přemyslovců, tehdy zahájili v Malíně ražbu denárů. Existence slavníkovské mincovny zatím nebyla archeologicky doložena a záhadou je i původ malínského mincovního stříbra.
Stříbrné město
Vzestup Malína, který je dnes již součástí Kutné Hory, byl spojen s expanzí českého státu a byl také s největší pravděpodobností vázán na zapojení malínského hradiště do systému kontroly dálkového a domácího obchodu. Na konci 10. století ale dochází k přenesení důležitých obchodních tras a po vyvraždění Slavníkovců v roce 995 pak hradiště postupně ztrácí svůj význam.
Povědomí o výskytu drahého kovu ale přetrvává. Bývá s ním spojováno i založení cisterciáckého kláštera v Sedlci roku 1142. Klášter založil významný dvořan budoucího krále Vladislava II. Miroslav z Cimburka a osadil ho mnichy z Waldsassen v Horní Falci. Podle pověsti si tamní mnich Antoš unavený po dlouhé práci na chvíli zdříml, a když se probudil, zjistil, že mu u hlavy vyrostly tři stříbrné pruty. Nejdříve se hned chtěl rozběhnout a co nejrychleji všem ukázat vzácný nález, ale pak ho napadlo, že by už stejné místo nemusel najít, a tak ho označil svou kutnou. A odtud prý pochází název města. Ať již stříbro při založení Sedlce figurovalo nebo ne, pověst o něm se lavinovitě šířila.
To, co řeč pramenů střízlivě nazývá „sběhem ke Kutně“, můžeme bez obav nazývat stříbrnou horečkou ne zcela nepodobnou té zlaté. Představa rychlého zisku lákala a hornické osady vznikaly rychle a překotně, takže v prvních letech neměly žádná práva a veškeré právní záležitosti řešila města Čáslav a Kolín. Osadám se původně říkalo pouze Mons (latinsky hora), s názvem Mons Cuthna se setkáváme až v roce 1289. Skutečný přelom přišel až o pár let později, kdy vzniká tzv. Ius regale montanorum.
Tento unikátní zákoník je snad dílem italského právníka Gozzia z Orvieta a představuje nejstarší sbírku báňsko-právních zásad, předpisů a nařízení o těžbě na území státu. Brzy byl přeložen do češtiny a němčiny a zanedlouho si získal respekt v celé střední Evropě, aby se nakonec stal základem horního zákonodárství v celé řadě evropských zemí.
V téže době provedl Václav II. i mincovní reformu a nahradil různorodé denárové mince tzv. pražským grošem. Ten se stal chloubou města a ukázkou bohatství a významu Kutné Hory. Zrod města uspíšilo i vybudování provizorních městských hradeb postavených na ochranu dolů před vpády římského krále Albrechta I., který se chtěl Kutné Hory zmocnit při svých taženích v letech 1304 a 1307.
Bohatství a zbožnost
Rostoucí město nabízelo možnost rychlého, nikoli však snadného zisku, protože drahý kov bylo nejprve zapotřebí vyrvat hlubinám země. Tehdejší znalci z náznaků vypozorovali místo pravděpodobného výskytu rudy a pak povolali měřiče, neboli maršejdníka. Ten určil, kde byla žíla nejmocnější, a vytyčil místa pro kopání šachet a štol. Pak už se pustili do díla horníci. Za pomoci nejprimitivnějších nástrojů vytrvale bušili do skály a plní naděje čekali, že snad zaslechnou vytoužený kovový zvuk. Prokopání některých štol ale trvalo i několik generací a dnes je již těžké určit, kolik z horníků zde nalezlo smrt.
K urychlení práce se později začala užívat technika, které se říkalo sázení ohně. Na konec štoly se nanosilo dříví, to se zapálilo a žár pak způsobil, že se kámen snáze rozbíjel. Každý havíř měl k dispozici pacholka, který naložil náklad běhači. Běhač náklad odnesl štrejchýři, štrejchýř poslal materiál hašplovníkům a ti ho za pomoci rumpálu vytáhli nahoru. Pak se pustili do práce prejtýři, kteří rudu rozbíjeli palicemi, a puchýři, kteří ji drtili na prach. Dalšími důležitými profesemi byli důlní kováři a cimrmani, kteří měli na starost práci se dřevem.
Horníka ale vedle zbohatnutí mohla snadno potkat i rychlá smrt a jejich ženy se stávaly třeba i sedminásobnými vdovami. Vedle rostoucího bohatství se proto projevila ve městě i mimořádná zbožnost podporovaná vědomím neustálého nebezpečí. Postupně začala stavba dnešního kostela sv. Jakuba a posléze i Panny Marie. Neustávaly ale spory se sedleckým klášterem, které nakonec dravé město vyřešilo rozhodnutím vystavět vlastní katedrálu, a to mimo dosah klášterní jurisdikce.
Rozhodnutí padlo kolem roku 1380 a bylo projevem emancipace založené na zdánlivě nevysychajícím prameni životodárného stříbra. Čtyři roky nato vzniklo bratrstvo pro stavbu tzv. „horního“ chrámu sv. Barbory a zanedlouho se začalo se stavbou podporovanou nebývalým bohatstvím kutnohorských patricijů.
Těžké časy
V té době už se ale na město valily katastrofy. První z nich bylo vyčerpání povrchových zdrojů stříbra. Sestup do větších hloubek vyžadoval náročnější postupy a složitější zařízení. Produkce stříbra tak na nějakou dobu klesla, což okamžitě vedlo ke snížení kvality mince. Horečná stavební aktivita ale pokračovala a král Václav IV. dal rozšířit Vlašský dvůr, kde také roku 1409 podepsal Dekret kutnohorský o novém rozdělení pravomocí na pražské univerzitě.
Roku 1413 horníci přepadli Malín a pobili obyvatele, protože jim bránili v dolování. Tři roky nato dokonce zavraždili královského vyslance a ve městě se rozhořely národnostní a náboženské spory, jaké Kutná Hora nepamatovala. Smutné události té doby byly však jen krátkým prologem k tragickým husitským válkám.
V běhu husitských válek přivedla převaha německého patriciátu město na stranu císaře Zikmunda a zanedlouho již bylo jasné, že Kutná Hora rozhodně nebude ušetřena válečných útrap. 8. prosince roku 1421 táhl ke Kutné Hoře Jan Žižka a navzdory jeho úplné slepotě a několikanásobné převaze nepřítele se husitům podařilo Zikmundovu armádu odrazit. Katoličtí obyvatelé Kutné Hory však vpustili část císařského vojska do města a tím také husitům do zad, čímž se situace radikálně změnila. Husité se ale dostali z obležení a zaujali výhodnější pozici na úpatí hory Kaňk, kde byli znovu obklíčeni.
Ze složité situace je dostal až nečekaný noční úder, který byl v dané době nevídanou taktikou. Táborité se utábořili v Kolíně a Žižka začal chystat úder, který následně zasadil s nečekanou silou. Zdaleka ale nešlo o největší překvapení oněch dnů. Prchající žoldácké vojsko totiž Kutnou Horu zapálilo a husitští bojovníci se proti svému zvyku ujali role dobrodějů a hasičů.
Vrchol za vlády Jagellonců
Přes všechny tragédie neztratilo stříbrné město svůj význam. Roku 1471 se k městu opět obracely zraky celé země, protože zde probíhala jednání o novém králi. Jako vítěz nakonec vyšel Vladislav z rodu Jagellonců a Kutné Hoře se znovu otevřela doba rozkvětu. V plném rozsahu se obnovilo dolování a mincovní produkce stačila i na velké investice do stavby Pražského hradu a Karlštejna.
Důlní konjunktura uvedla v život nový, tentokrát český, podnikatelský patriciát a ten zanedlouho ovládly veškerý život města. Mimořádné postavení Kutné Hory zdobily časté pobyty panovníka a konání sněmů, z nichž nejdůležitější se udál roku 1485. Kutnohorský náboženský mír byl z historického hlediska událostí prvořadého významu. Nejdůležitější pasáž tohoto dokumentu, týkající se svobody vyznání, praví jednoznačně, že věřícího nikdo nesmí nutit ke změně konfese „tajně ani zjevně“. Poddaní v Čechách a na Moravě konečně nemuseli vyznávat víru své vrchnosti.
V letech 1494–1496 vyvolalo špatné hospodaření královských úředníků napětí, které vyvrcholilo ozbrojeným konfliktem. Nespokojení havíři se se svými rodinami opevnili na vrchu Špimberk, kde byli obklíčeni. Tváří v tvář přesile se vzdali a vyslali deset hlavních představitelů, aby se s radou dohodli. V té době si již král udělal obrázek o situaci, deset poslů vůbec nevyslechl a dal je rovnou popravit.
Podle legendy prosili nešťastníci nebesa, aby smyla jejich nevinnou krev, a po dlouhém suchu se v té chvíli náhle setmělo a spustil se prudký liják. Celou událost připomíná pozdější nápis na votivní tabuli: „Stůj poutníče, zde! Ach, léta krutého 1496 odsouzeno ku stětí hrdla 10 věrných havéřů….. Pozůstalé kosti jsou zde uložené, Kutná (Hora) ví, kteříž byli a kteříž trpěli! Divy, jež se staly, vypravují. Stříbro Hoře jest žehnáno…“
Do prvních desetiletí 16. století vstupovala Kutná Hora opět jako kvetoucí město se zdánlivě nevyčerpatelným bohatstvím. Důlní pásma přinášela značný výnos, ale horníci již postupovali do hloubek na hranici pěti set metrů s velkým nebezpečím spodních vod a ubývající mocností ložisek. Tyto krizové příznaky zesílily od třicátých let a vedly k omezení těžby na hlavních pásmech.
Místní obyvatele doslova šokovalo uzavření nejslavnějšího důlního pásma, ke kterému došlo roku 1543. Kutná Hora viděla možnost nápravy v masivnějším přísunu finančních prostředků, kterých se však trvale nedostávalo. Situace se neustále horšila. Roku 1547 byla ukončena ražba pražského groše, který Kutná Hora po staletí považovala za svou chloubu. Úpadek pak rychle pokračoval, protože přísun stříbra z Jižní Ameriky srazil jeho cenu a dolování se přestalo vyplácet. Životodárná míza v žilách města vyschla…
Další články v sekci
Bakterie v ústech mohou souviset s depresí, naznačuje nový výzkum
Nový výzkum ukazuje, že rozmanitost bakterií v ústech může úzce souviset s výskytem deprese, což otevírá nové možnosti diagnostiky i léčby duševních poruch.
V poslední době se dramaticky rozšiřují naše poznatky o tom, že mikrobiální obyvatelé našich těl nejsou jenom pasivními nájemníky, ale že svou přítomností ovlivňují snad úplně všechny aspekty naší biologie, od působení na paměť a další mozkové pochody, přes mnoho metabolických procesů v těle, až po expresi genů a dění na molekulární úrovni.
Netýká se to přitom ale jen mikrobiomu ve střevech, který je nejznámější. Nový výzkum týmu odborníků, který vedla Bei Wuová z Newyorské univerzity, dospěl k závěru, že existuje těsný vztah mezi depresí a mikrobiomem ústní dutiny dotyčného člověka. Tento mikrobiom je přitom u lidí druhý největší, hned po střevech.
Ústa a deprese
„Lepší pochopení vztahu mezi ústním mikrobiomem a depresí nám pomůže odhalit mechanismy, které vedou ke vzniku deprese,“ je přesvědčená Wuová. „Současně ale také mohou přispět k vývoji nových biomarkerů nebo léčebných postupů, které bude možné využít v diagnostice a léčbě depresí a podobných psychických poruch.“
Wuová a její kolegové zjistili, že, podobně jako v případě mikrobiomu střev, je méně pestrý mikrobiom úst známkou větší náchylnosti k depresím. Dospěli rovněž k tomu, že biologickou diverzitu mikrobiomu úst snižuje přílišné pití alkoholu a kouření, stejně jako nedostatečná ústní a zubní hygiena. Výzkum ústního mikrobiomu a jeho vztahu k depresím, založený na datech více než 15 tisíc dospělých Američanů, uveřejnil odborný časopis BMC Oral Health.
Jak je v podobných případech obvyklé, autoři studie upozorňují, že odhalili pouze korelaci, nikoliv kauzální vztah. Není tedy jasné, zda se nižší diverzita mikrobiomu úst podílí na rozvoji depresí nebo zda spíše depresivní chování vede ke snížení diverzity mikrobiomu úst. Ale i samotná tato souvislost je velmi zajímavá a stojí za další výzkum.
Další články v sekci
Evropský Solar Orbiter pořídil unikátní záběry jižního pólu Slunce
Evropská sonda Solar Orbiter pořídila vůbec první detailní záběry jižního pólu Slunce a otevírá tak novou éru jeho výzkumu.
Prakticky všechny snímky Slunce, které jsme kdy viděli, pocházejí z oblasti rovníku Slunce. Důvodem je, že všechny planety a téměř všechny solární sondy obíhají v rovině ekliptiky. Pozoruhodnou výjimkou je v tomto směru evropská sonda Solar Orbiter, jejíž oběžná dráha se postupně odklání od roviny ekliptiky.
Letos 23. března pořídil Solar Orbiter záběry z úhlu 17 stupňů pod slunečním rovníkem, což je dost na to, aby byl přímo vidět jižní pól naší hvězdy. Během následujících let se bude oběžná dráha Solar Orbiter ještě více odklánět od roviny ekliptiky, takže by to nejlepší mělo teprve přijít.
Průzkum pólů Slunce
„Zveřejňujeme první detailní záběry na pól Slunce v historii,“ raduje se Carole Mundellová, vědecká ředitelka ESA. „Slunce je naše hvězda, dárce života, ale potenciálně také ohromné riziko pro naše moderní technologie. Je proto nezbytné porozumět tomu, jak Slunce funguje a pokud možno se naučit předpovídat jeho chování.“
Nové unikátní záběry sondy Solar Orbiter jsou podle Mundellové úsvitem nové éry výzkumu Slunce. Podle odborníků jsou mimo jiné klíčem k většímu pochopení magnetického pole Sluce a toho, proč se každých 11 let v souvislosti s cyklem sluneční aktivity zcela převrátí. Současné modely nedovedou chování Slunce plně vysvětlit.
Jedním z prvních vědeckých výsledků pozorování pólů Slunce sondou Solar Orbiter je, že přinejmenším na jižním pólu je magnetické pole Slunce velmi chaotické. Podle měření přístrojů sondy se tam současně vyskytují magnetická pole s jižní a severní polaritou. Pokud víme, tak k tomu dochází jen po krátkou dobu, ve vrcholné fázi cyklu, kdy je aktivita Slunce nejvyšší a magnetické pole Slunce jako celek se převrací.
Další články v sekci
Svatá říše římská: Jak fungovala středověká „Evropská unie“?
Někdy se říká, že onen podivný státní útvar nebyl ani svatý, ani římský a jen stěží říše. Rozhodně to nebyl typický feudální stát středověké Evropy. Svatá říše římská proto bývá v dnešní době přirovnávána k Evropské unii, tedy relativně volnému svazku zemí spojených pouze vyšší ideou či společným zájmem.
Říšské sjezdy už od dob Karla Velikého svolával čas od času král nebo císař, když potřeboval projednat nějakou důležitou politickou záležitost. Byl to sněm všech říšských knížat, která měla povinnost na sjezd přijet. Neúčast bez řádné omluvy mohla znamenat i porušení feudálního slibu věrnosti. Ať byla totiž moc císaře jakkoliv formální, stále zůstával lenním pánem všech knížat a to ve středověkém vnímání společnosti znamenalo hodně. Knížata měla povinnost na požádání císaře (či římského krále) vypravit ozbrojenou družinu (vojsko) dle svých možností, aby hájily jeho zájmy v případném válečném konfliktu.
Pod pojmem říšský kníže můžeme rozumět všechny vládce jednotlivých státečků v říši, tedy včetně českého krále a moravského markraběte. Proto bylo pro Přemyslovce na počátku 13. století výhodné ustanovit Moravu jako markrabství. To sice zůstalo formálně stále podřízené českému králi, ale Přemyslovci tím vlastně získali na říšském sjezdu dva hlasy.
To ovšem neznamenalo, že by se na sjezdu hlasovalo a zjišťoval se prostý poměr hlasů, jako třeba v dnešním parlamentu. Bylo třeba dojít ke všeobecné shodě. To obvykle znamenalo být buď s králem, nebo proti němu. Kdo nebyl s dohodou spokojen, mohl odjet, vypovědět poslušnost a nést za to patřičné následky. Byla-li strana nespokojenců dost silná, měl císař problém. Přestože od poloviny 13. století volilo římského krále sedm kurfiřtů, říšské sjezdy se v důležitých situacích konaly i nadále.
Symbolická hlava říše
Titul římského krále nebyl na rozdíl od většiny šlechtických titulů dědičný, ale volitelný. Zpočátku volil krále říšský sjezd všech knížat z německé části říše, tedy severně od Alp. Římský král měl pak být korunován mohučským arcibiskupem v cášském paláci, tedy na místě spojeném s prvním císařem Karlem Velikým. Od 13. století se pak volba zúžila na sedm kurfiřtů.
Ani v případě všeobecného sjezdu, ani v případě kurfiřtů však volba nemusela být jednotná a docházelo i k volbě dvou králů, kteří pak mezi sebou bojovali za podpory svých příznivců z řad říšských knížat. Pak se často stávalo, že král byl třeba korunován na jiném místě, nemohl-li se dostat do Cách. Kupříkladu Karel IV. musel svou první korunovaci absolvovat v Bonnu. Navíc ho zvolilo pouze pět kurfiřtů.
Panovníci se často snažili zajistit nástupnictví svého syna tím, že ho nechali zvolit ještě za svého života. Designovat svého syna jako nástupce však obvykle mohl až římský císař, nikoliv pouze král – pak byl v říši jeden král a jeden císař, nikoliv dva králové, což mohlo působit zmatky. Zvolený a korunovaný římský král se navíc ve skutečnosti stal pouze králem Němců (respektive zemí severně od Alp, jenž pak z tohoto titulu měl nárok na italskou korunu Langobardů) a od roku 1033 do 1378 i na korunu burgundskou (či arelatskou). Hlavně však mohl být korunován císařem.
Tuto pravomoc měl od počátku pouze papež a z toho důvodu se musel král snažit vycházet s hlavou církve v dobrém. Případně se nechal korunovat „svým“ protipapežem, nebo od 14. století jiným hodnostářem. Za účelem císařské korunovace musel římský král podniknout dalekou cestu z centra říše v Německu až do Říma, což nebývalo snadné. Teprve císař se stal skutečnou hlavou celé Svaté říše římské.
Železná koruna Langobardů
Severní Itálie se sice formálně počítala za součást Svaté říše římské, ale její pouto k panovníkovi bylo ještě volnější než u německých knížectví. Především neuznávala volbu říšského sjezdu, ale teprve korunovaného císaře, případně italského krále. Severní Itálie byla rovněž soustavou malých státečků, které ovšem nebyly z větší části typickým feudálním státem pod vládou nějakého šlechtice jako v Německu, ale spíše městskými republikami s volenou městskou radou. Typickým příkladem takové obchodní republiky jsou Benátky nebo Janov. Ve Florencii se dostal k moci bohatý rod Medicejských, kteří pak založili dynastii a vládli de facto z postavení knížat.
Naprosto zvláštní postavení měl takzvaný církevní (či papežský) stát pod vládou římské kurie. Při častých sporech mezi papeži a císaři se pak italské státy rozdělily podle svých sympatií a zájmů na příznivce obou stran. Od dob Fridricha Barbarossy si příznivci císařů říkali ghibellini, zatímco příznivci papeže se nazývali guelfové. Italští měšťané měli ovšem v povaze více intrik než bojovné krve, takže sice hodně mluvili, nechali se uplácet, bouřili se při případné nespokojenosti, ale za cizí zájmy bojovali neradi a často měnili strany. Ne nadarmo se ještě dnes v 21. století říká, že italská armáda bojovala naposledy za dob antiky.
Nejen králem Němců
Středověký stát v žádném případě nefungoval na národním principu. Vedle Itálie patřila k říši i další území obývaná jiným etnikem než německým. Už dříve bylo zmíněno Burgundské království (v říši 1033–1378), typickými Němci nebyli ani Frísové či Holanďané, ale pro nás je samozřejmě nejzajímavější postavení českého knížete (později krále), případně dalších Slovanů v říši.
Proč se vlastně tito vládci k „německému“ státu přidávali? Rozhodně to nemůžeme chápat jako nějaké podmanění Čechů Němci. Členství v říši bylo pro českého knížete poměrně výhodné. Neztrácel tím svou faktickou samostatnost a naopak z pozice říšského knížete mohl výhodně zasahovat do říšské politiky. Navíc český král z pozice říšského arcičíšníka získal i výhodný post jednoho z kurfiřtů, volitelů římského krále.
Už Přemysl Otakar II. (vládl 1253–1278) se dokonce snažil, aby byl sám římským králem zvolen, ale to se podařilo až Karlovi IV. Podobná motivace pro připojení k říši byla i u dalších vládců. Pouze polský a uherský král se snažil zachovat svoji plnou nezávislost, ale i Poláci chvíli o připojení k říši uvažovali. Na druhé straně se francouzští králové cítili jako dědicové západofranské říše, tedy postavení německým králům na roveň.
Komu podléhají arcibiskupové
Vzhledem k často problémovému vztahu církve a císaře bylo postavení duchovních knížat zásadní. Nejen zmínění tři duchovní kurfiřti (arcibiskupové mohučský, trevírský a kolínský), ale i další měli skutečně postavení říšského knížete. To znamená, že nepodléhali žádnému jinému světskému pánovi než císaři. Ostatně i kvůli tomu se v 11. století rozhořel spor o investituru. Nebylo totiž jasné, zda má právo uvádět je do úřadu papež, nebo císař. Nakonec konkordát wormský skončil kompromisem, který přiznal právo oběma (papež předával duchovní znaky hodnosti, císař světské).
V tomto ohledu se „nezávislí“ církevní hodnostáři zásadně lišili například od pražského arcibiskupa (či předtím biskupa), který z hlediska lenní příslušnosti podléhal českému králi. Pouze na konci 12. století se biskup Jindřich Břetislav pokusil vymanit z moci českých knížat a ve spolupráci s císařem učinit z pražské diecéze nezávislé říšské knížectví. To se ovšem nezdařilo. Podobně fungovali i duchovní v jiných státech podřízení jednotlivým knížatům.
Obchodní zájmy měst
Svobodná říšská města v německé části říše (například Norimberk nebo Hamburk) nepodléhala žádnému říšskému knížeti, ale pouze římskému králi či císaři. To mělo pro jejich rozvoj zásadní význam, protože volená městská rada mohla bez problémů prosazovat obchodní zájmy svých měšťanů. Obchod je ovšem záležitost směny, proto města brzy přišla na to, že je nejlepší své obchodní zájmy spojit, a sdružila se do obchodních spolků. Nejznámějším z nich se stala severoněmecká hanza v čele s Lübeckem, která kontrolovala obchodní trasy v Baltském moři. Jiným takovým sdružením bylo třeba hornolužické Šestiměstí.
Další články v sekci
Dalekohled Jamese Webba rozplétá záhadu atmosféry Pluta
Nová pozorování dalekohledu Jamese Webba odhalila, že Pluto není jen mrtvá ledová koule, ale svět s komplexním klimatem řízeným tajemným oparem. Jeho výzkum by navíc mohl prozradit mnohé i o tajemstvích dávné Země.
Trpasličí planeta Pluto je považována za chladný a v podstatě mrtvý svět na okraji Sluneční soustavy. Nový výzkum, ve kterém sehrál klíčovou roli Vesmírný dalekohled Jamese Webba ale ukazuje, že Pluto je mnohem složitější, než jsme si dosud mysleli.
Již v roce 2015 přinesla sonda New Horizons revoluční pohled na Pluto. Ukázalo se, že nejde o mrtvé těleso, ale o svět s propracovanou geografií – svět plný hor, ledovců a obřích dun. Povrch této trpasličí planety je pestrý i z chemického hlediska – někde dominuje metanový led, jinde led dusíkatý a pod tím vším se ukrývá pevné základ tvořený vodním ledem.
Mizející atmosféra
Jedním z nejzajímavějších zjištění sondy New Horizons bylo, že Pluto poměrně rychle ztrácí svou řídkou atmosféru, která mizí do vesmíru. Část těchto unikajících molekul plynu navíc míří přímo k jeho obrovskému souputníkovi – měsíci Charonovi. Podobný jev vědci nezaznamenali nikde jinde ve vesmíru.
V roce 2017 se odborníci v čele s planetárním vědcem Si Čangem pokusili tento zvláštní jev vysvětlit. Přišli s hypotézou, že Pluto halí chladný opar tvořený dusíkem a metanem, který funguje jako energetický filtr – přes den absorbuje sluneční záření a v noci ho vyzařuje zpět do vesmíru v podobě infračerveného záření. Problémem však byla přítomnost Charonu – jeho blízkost znemožňovala oddělit teplotní signál samotného Pluta od signálu jeho měsíce.
James Webb přináší důkaz
Rozuzlení záhady přineslo až nedávné pozorování Vesmírného dalekohledu Jamese Webba. Jeho pokročilý snímač a spektrograf MIRI (Mid-Infrared Instrument) který je schopný zachycovat střední a dlouhé infračervené záření v rozsahu od 5 do 28 mikronů, konečně rozlišil teplotní signál Pluta od signálu Charonu. A výsledky potvrzují předchozí teorii: Pluto skutečně emituje záření ve středně infračervené oblasti tak, jak bylo předpovězeno.
„V planetární vědě není běžné, aby se hypotéza potvrdila tak rychle – během několika let,“ říká Čang. „Máme štěstí, a jsme nadšení.“
Důsledky pro další světy
Vědci nyní uvažují, že podobný oparem řízený klimatický systém může fungovat i na jiných tělesech ve Sluneční soustavě – například na Neptunově měsíci Tritonu u Neptunu nebo na Saturnově Titanu. Podle Čanga bychom měli přehodnotit roli těchto světů v rámci vývoje klimatu.
Studium Plutova oparu ale může přinést i odpovědi na otázky týkající se samotné Země. „Předtím než se v zemské atmosféře před zhruba 2,4 miliardami let začal hromadit kyslík, už zde existoval život,“ říká Čang. „Atmosféra mladé Země ale vypadala úplně jinak – nebyl v ní žádný kyslík, zato hodně dusíku a pestrá organická chemie.“
Zkoumáním chemie Plutova oparu tak můžeme získat nové poznatky i o tom, jaké podmínky mohly panovat na rané Zemi – a co z nich nakonec učinilo prostředí vhodné pro život. Výsledky svého výzkumu vědci zveřejnili v prestižním časopise Nature Astronomy.
Další články v sekci
S nebezpečným úkolem: Rozvědky České družiny na východní frontě
Za první čs. legionáře v Rusku jsou považováni příslušníci České družiny. O organizaci této jednotky již bylo napsáno mnohé, ale jednotlivé akce našich dobrovolců zůstávají neprávem pozapomenuty.
Před první světovou válkou žily v Rusku desítky tisíc českých kolonistů roztroušených po celé říši. Právě z jejich řad vzešli čeští vlastenci, často ovlivněni nekritickým rusofilstvím z doby národního obrození, kteří pochopili vypuknutí války jako příležitost k boji za samostatnou vlast. Zástupce radikálních Čechů a Slováků dokonce přijal i samotný car, což předznamenalo cestu k úspěšnému zřízení české jednotky v rámci ruské armády. Ta vznikla 28. srpna 1914 v Kyjevě a sjížděli se do ní krajané z celého Ruska. Dne 11. října 1914 (28. září dle ruského kalendáře) pak Česká družina složila přísahu a její příslušníci zamířili na frontu. O šestnáct dní později na 700 družiníků vstoupilo na území své bývalé vlasti – Rakousko-Uherska.
Po příchodu na frontu byla Česká družina přidělena ke štábu 3. armády generála Radka Dimitrijeva, který dobře pochopil schopnosti legionářů a přidělil jim funkci rozvědčíků. Jednotka se rozdělila na čety a půlčety přidělené jednotlivým štábům v celém úseku 3. armády. Družiníci tak mohli následně zúročit své znalosti jazyků národů podunajské monarchie i zkušenosti z doby své základní služby v rakousko-uherské armádě. A výsledky se začaly brzy dostavovat…
První střet
Záhy po přidělení sektorů dostali rozvědčíci první úkoly. První rota již od 14. listopadu tvořila předvoj sil ruské armády pronásledující ustupující rakousko-uherské oddíly. Denní namáhavé přesuny v noci střídaly hlídky na předsunutých pozicích či hledání přechodů přes vodní toky. Dne 18. listopadu se oddíl podporučíka Stanislava Čečka střetl s nepřátelskými husary, které zahnal palbou. Téhož dne se skupina podporučíka Karla Petříka utkala s protivníkem u vesnice Ščurovoje, kterého za cenu tří padlých, čtyř raněných a tří nezvěstných obrátila na útěk. Právě dobrovolci Vosický, Řehák a Nikolič (Černohorec) se toho dne stali prvními padlými České družiny.
O dva dny později se části 1. roty dostaly do obranných bojů o kótu 194 napadenou ze vsi Russie, brzy nato Petříkova rozvědka úspěšně naváděla dělostřelbu na nepřátelskou baterii. Během toho se dostala do boční palby rakouské roty, z níž ji musel vysvobodit až příchod ruských posil. Po týdenním odpočinku v Tarnově přišlo další nasazení na frontě obnášející rozvědky a pronásledování nepřítele.
Na Štědrý večer 1914 podnikl podporučík Čeček s dvacítkou mužů úspěšný výpad, za nějž o rok později obdržel Řád sv. Jiří 4. stupně. V rozkaze č. 472 z 12. prosince 1915 se píše: „Obdržev úkol obzvláště obtížný a při tom spojený s krajním nebezpečím zmocniti se přední hlídky nepřítele, proniknouti do jeho zázemí, přehlédnouti jeho rozložení, odhadnouti podle možnosti jeho síly, určiti vzdálenosti a směr, jakož i přesuny jeho oddílů, podporučík Čeček v noci z 11. na 12. prosince (podle gregoriánského kalendáře z 24. na 25. – pozn. aut.), s oddílem rozvědčíků dorazil k řece Bialé u městečka Tuchova, pronikl do zázemí nepřítele a svojí skvělou akcí přiměl rotu jsoucí v zákopech k vydání zbraní. Tím způsobem vzal do zajetí mnohem větší počet vojínů, než měl sám – bylo jich 115 osob – a očistil válečný nepřátelský úsek v délce více nežli jedné versty (1,04 km – pozn. aut.). Potom, přepraviv se na pravý břeh řeky Bialé, vyplnil daný mu úkol a dal vesměs velmi cenné zprávy štábu 44. pěší divize. Na základě těchto jeho zpráv byl vypracován plán, jehož výsledkem byl úplný úspěch při přepravě našich sil na levý břeh řeky Bialé. Zde u městečka Tuchova, vzhledem k průrvě, která nastala zajetím roty, přepravily se, téměř beze ztrát, 125. Kurdský a 174. Romenský pěší pluky přes řeku Bialou.“
Za nepřátelskou linií
Úkoly příslušníků České družiny neměly vždy bojový charakter. Významnou součást tvořily také takzvané tajné rozvědky, během nichž legionáři zjišťovali důležité informace o protivníkovi. Ve dnech 22. až 25. prosince 1914 prováděli v přestrojení za rakouské vojáky tajné rozvědky vojíni Černý a Fierlinger (pozdější předseda československé vlády). V týlu nepřítele zakreslovali pozice jednotek a rozhovory s vojáky zjišťovali informace o rozložení sil, množství a typech umístěných zbraní či morálce. Na zpáteční cestě ještě přerušili telefonní spojení.
Následující noci se pokusili akci zopakovat, došlo však ke střetu s rakouskou hlídkou, během níž dvojice zastřelila tři vojáky, a urychleně se stáhla. O 24 hodin později už se přechod zdařil a Čechoslováci upřesnili pozice rakouského dělostřelectva a zásobovacích tras. Podobných drobných akcí prováděli družiníci velké množství prakticky všude, kde působili.
V polovině listopadu 1914 proběhla tajná rozvědka naprosto bezprecedentního rozsahu – jak do počtu účastníků, tak i předpokládané hloubky průniku. Jedenáct dobrovolníků mělo proniknout přes nepřátelskou linii a donést do Čech poselství o vzniku zahraničního vojska společně s dalšími zpravodajskými a propagačními informacemi. To korespondovalo s původním úkolem České družiny – po vstupu ruské armády na české území se rozptýlit a podnítit protirakouské povstání.
Na rodné půdě
Pro doplnění prořídlých řad České družiny (do konce roku 1914 měli rozvědčíci 11 mrtvých) ruské úřady povolily nábor zajatců, kteří se k legiím přihlásili ihned po svém zajetí. Tak v prosinci 1914 postupně nastoupilo 259 nových dobrovolců. Začalo se jim říkat novodružiníci, zatímco veteráni, již se přihlásili dříve, se nazývali starodružiníci.
Po pádu pevnosti Přemyšl v březnu 1915 a vstupu ruských vojsk do Karpat čekali Čechoslováci brzký konec války. V průběhu jara 1915 začaly první oddíly Družiny pronikat na území budoucího Československa, konkrétně v prostoru Medzilaborců. Během těchto akcí se vyznamenala zejména takzvaná Železná parta, která tvořila součást 2. roty. Dne 19. března proniklo 16 dobrovolníků kordonem stráží do vesnice Zdyně, kde prohledali dům starosty a získali cenné informace. Legionáře však obklíčila asi padesátka nepřátelských vojáků a Čechoslovákům se podařilo dostat na svobodu až bodákovým útokem.
Koncem měsíce skupina opět prošla nepřátelskými pozicemi, zajala rakouskou hlídku a pronikla do lazaretu, odkud do zajetí odvedla 30 mužů, kteří se dobrovolně přihlásili, že se chtějí vzdát. Všechny tyto akce pak předznamenaly známé zajetí rakouského pěšího pluku č. 28, k němuž došlo 3. dubna 1915. V této operaci, které se následně chytili propagandisté na obou stranách, se rozvědčíkům povedlo najít vhodné přístupové cesty pro ruský 195. pluk, jenž tak mohl izolovat jednotlivé prapory vyčerpaného regimentu a zajmout je prakticky bez boje. Tím se zrodila legenda o údajném zběhnutí pražského pluku i s hudbou k nepříteli.
Zkouška odhodlání
Po téměř dvou měsících krvavých bojů v obtížném terénu Karpat se stále nedostavoval kýžený průlom do uherské nížiny. Naopak vyztužování rakouské fronty německými jednotkami předcházely přechodu centrálních mocností do protiútoku. Ten přišel 2. května 1915 v prostoru Gorlice a postupně donutil carskou armádu k ústupu na většině východní fronty. Příslušníci České družiny tvořili zadní voj ruských oddílů a často se museli probíjet z obklíčení. Jakmile se Rusové opět chopili místní iniciativy, byli to znovu rozvědčíci, kdo stál na čele útoku. Z úspěšných rozvědek je možné jmenovat například akci Jaroslava Syrového z 2. roty v noci z 20. na 21. června, kdy se svými muži zajal na 100 příslušníků pěšího pluku č. 33.
I přes dílčí úspěchy se však fronta nezvratně posouvala dále na východ a neustálé boje i pokles morálky způsobené neúspěchy se tvrdě podepisovaly na náladě některých příslušníků České družiny. V září 1915 se 3. armáda zastavila v oblasti Pinských bažin, kde došlo ke zklidnění situace. Vzhledem k terénu i tomu, že v této oblasti stáli na druhé straně fronty zejména říšští Němci, byla vznesena žádost na přemístění legionářů na jihozápadní frontu do oblasti Volyně, kde by mohla Družina dále působit proti rakousko-uherským vojskům. Tam také přicházely další posily z řad zajatců, díky čemuž se jednotka počátkem roku 1916 rozšířila a přetvořila na Československý střelecký pluk.
Příslušník České družiny v Karpatech
- Soukenná čepice (Pochodnaja furažka, vzor 1907) s koženým štítkem v barvě stejnokroje nese kovovou kokardu vymalovanou v romanovských barvách.
- Kolem bandalíru je omotaná kapuce s cípy (Bašlyk, vzor 1914), která sloužila k ochraně hlavy a krku v zimním období.
- Kožený opasek upínaný přezkou s carským orlem (Remeň, vzor 1907). Řada příslušníků Družiny však dostala dělostřelecké přezky, patrně z důvodu nedostatku jiných.
- Pár kožených sumek (Patronnyje sumky, vzor 1891) na střelivo do pušky, každá pojme 30 nábojů. Do boje si ruští vojáci i legionáři brali ještě další typy náhrudních sumek či sumek na granáty nejrůznějších typů.
- Měděný kotlík (Kotělok) na jídlo díky svému objemu posloužil i k holení nebo praní onuček.
- Základ uniformy tvořily soukenná blůza (Pochodnaja rubaška, vzor 1911) v typicky ruském národním střihu a kalhoty (Šarovari, vzor 1913) se dvěma postranními a jednou vnitřní kapsou určenou pro nošení obvazového balíčku. Podle ruského vzoru nosili starodružiníci nárameníky (Pogony) – v zápolí v malinové barvě, v poli záštitné barvy.
- Pětiranná opakovací puška Mosin-Nagant ráže 7,62 × 54R (Vintovka, vzor 1891) je opatřena čtyřhranným tulejovým (způsob nasazení na zbraň) bodákem.
- Plášť z hrubého sukna šedé barvy (Šiněl, vzor 1911) sloužil v noci jako přikrývka. V létě se nosil stočený do bandalíru přes prsa.
- Stanový dílec s částí tyčky, kolíky a provazem (Polotnišče pochodnyj palatky, vzor 1909). z těchto součástí si mohli čtyři nebo šest vojáků dohromady postavit stan. Další variantu nošení celty přestavovalo její obtočení kolem bandalíru, tyčky a kolíky se pak na zadní část přivazovaly provazem.
- Torba na náhradní oblečení, obuv, hygienické potřeby a další drobnosti (Věščevoj měšok, vzor 1910). Tento typ tlumoku se dal nosit na zádech nebo v úpravě přes jedno rameno.
- Příděly chleba, cukru a další potraviny se nosily v chlebníku (Sucharnyj naružnoj měšok, vzor 1894). Vše se ukládalo do zvlášť k tomu určených plátěných pytlíků.
- Vysoké boty z černěné kůže s měkkými holenicemi (Sapogi, vzor 1908).
Další články v sekci
Tichá krize pod hladinou: Vymírání chaluh mění celý oceánský svět
Oteplování oceánu a další nepříznivé vlivy vedou k úpadku chaluhových lesů u východního pobřeží Severní Ameriky.
Kelpové neboli chaluhové lesy jsou fascinující podmořská společenstva, která jsou utvářená porosty masivních chaluh, především rodu Laminaria. Patří k nejproduktivnějším a nejdynamičtějším ekosystémům na Zemi. Nacházejí se především v pobřežních oblastech mírných a polárních podnebných pásů.
Kelpové lesy jsou v současné době vystaveny velkým výzvám, především kvůli postupujícímu globálnímu oteplování. Týká se to i kelpových lesů, které porůstají velký Mainský záliv na východním pobřeží Severní Ameriky a jeho široké okolí. Podle nového výzkumu, který uveřejnil vědecký časopis Science Advances, zde dochází k závažným změnám ekosystému.
Rozvrácené chaluhové lesy
Dara Yiuová z Bigelowovy laboratoře oceánských věd a její spolupracovníci provedli důkladný průzkum ekosystémů v Mainském zálivu. Na jižním pobřeží Maine tam v posledních desetiletích zmizelo až 80 procent porostů kelpového lesa. Namísto chaluh se tam šíří mnohem méně biologicky pestré porosty řas.
Badatelé v Mainském zálivu prováděli podvodní výzkum a analyzovali obsahy izotopů v organismech. Zjistili, že proměna kelpových lesů na porosty řas dalekosáhle změní ekologické poměry ve společenstvu, především pokud jde o vztahy mezi predátory a kořistí. Problémem je hlavně to, že nově příchozí porosty řas nejsou pro obyvatele společenstva vhodným zdrojem potravy.
Výsledky analýz ukazují, že dominantní druhy dravých ryb v ekosystému kelpového lesa získávají energii skrz potravní řetězec přímo z chaluh kelpového lesa. Pokud kelpové lesy zmizí, tytéž druhy ryb živoří a musejí získávat energii z fytoplanktonu. Podle badatelů je to zatím jen špička ledovce. V budoucnu je možné očekávat další změny ekosystémů.
Další články v sekci
Kdopak to mluví? Proč zní člověku vlastní hlas z nahrávky zvláštně?
Patrně každý, kdo si někdy poslechl svůj hlas ze záznamu, ví, že zní překvapivě cize. Důvodem je překvapivě složitý biologický mechanismus.
Odlišné vnímání vlastního hlasu z nahrávky opravdu nepředstavuje pouhý pocit, ale podložený fakt, jenž souvisí se způsobem, jakým se zvuk dostává do sluchového ústrojí. Zvukové vlny šířící se vzduchem putují od vnějšího ucha skrz zvukovod a bubínek ke střednímu uchu a následně do vnitřního ucha až k hlemýždi. Tento spirálovitý orgán naplněný tekutinou je pak převádí do mozku.
Při mluvení ovšem proniká náš hlas do vnitřního ucha i jako zvuková vlna šířená kostmi a tkáněmi v hlavě, jež lépe propouštějí vibrace nižších frekvencí. Když se potom posloucháme z nahrávky, část zvuku vedená přes kosti a tkáně v hlavě zmizí, takže výsledek vnímáme stejně jako jiné vnější zvuky. Proto nám vlastní nahraný hlas zní jaksi slabší a vyšší, ačkoliv ostatním připadá „normální“.
Další články v sekci
Goliášovy střevíce: Archeologové objevili u Hadriánova valu obří římskou botu
Na severu Anglie objevili archeologové téměř dva tisíce let starou římskou botu obří velikosti, která otevírá jedinečné okno do života dávného vojáka i dovednosti římských řemeslníků.
Na dně římského obranného příkopu v severní Anglii učinili archeologové překvapivý nález: téměř dva tisíce let starou koženou botu neobvyklé velikosti. Objev pochází z pevnosti Magna (známé také jako Carvoran), která byla součástí obranného systému podél Hadriánova valu, nacházejícího se jen několik kilometrů západně od slavného tábora Vindolanda. Právě díky prostředí bahnitého příkopu bez přístupu vzduchu se kožené artefakty zachovaly ve výjimečně dobrém stavu.
Poklady z vodního příkopu
V březnu 2024 začali archeologové z projektu Magna Project s výzkumem valů a příkopů na severní straně pevnosti. Na jaře se jim podařilo objevit tři kožené boty a několik kožených útržků. Dvě boty byly velmi zachovalé – jedna z nich měla dokonce stále připevněný podpatek a zespodu typické římské hřeby, které chránily podrážku a zlepšovaly pohyb v kluzkém terénu.
Podrobná analýza nalezených bot ukázala, že Římané používali více vrstev kůže, spojovaných pomocí řemínků, šití a zmíněných hřebů. Tento konstrukční styl podle archeologů potvrzuje vyspělost římských řemeslníků a jejich důraz na odolnost výstroje.
Ztracená obuv římského Goliáše
Největší pozornost ale vzbudila třetí nalezená bota. Archeologové jen v němém úžasu zírali na velmi dobře zachovalou 32 centimetrů dlouhou botu, což dnes odpovídá velikosti US 14 / UK 13 (EU 48,5). Podle obutí se muselo jednat o jedince opravdu impozantních proporcí.
Jak uvádí vedoucí archeoložka Rachel Frame, bota – stejně jako další kožené nálezy – přináší nejen technické informace o výrobě, ale i cenné lidské příběhy. Bota je osobní předmět, který propojuje současného pozorovatele s konkrétní osobou žijící před dvěma tisíci lety. Kdo byl ten voják s obří nohou? Kde sloužil a jak žil? Odpovědi možná přinesou další výkopy a analýzy, mimo jiné od specializovaného odborníka na kůži, který nyní nalezené artefakty studuje.
