Svícník Sandersonův (Ceropegia sandersonii) patří do příbuzenstva amerických klejich (Asclepias), ale doma je ve východní Africe. Plazivé stonky rostliny s tlustými listy napovídají, že sucho nepředstavuje pro svícník nepřekonatelnou výzvu. Na jinak celkem nenápadné rostlině upoutají pozornost květy. Nehýří pestrými barvami, neomamují vůněmi.

Zaujmou tvarem, který vysloužil svícníku Saundersonovu přezdívku „padáková“ nebo také „lucernová květina“. Pětiboký květ kryje svrchu „stříška“. Pohled do jeho nitra nabízí pětice „okének“ na bocích. Právě jimi vlétají do květu svícníku Sandersonova opylovači. 

Jako okna do lucerny

Svícníky z rodu Ceropegia jsou opylovány zástupci dvoukřídlého hmyzu (Diptera). To není v přírodě nic neobvyklého a už vůbec to není africká specialita. V našich zeměpisných šířkách patří ke zdatným opylovačům například pestřenky (Syrphidae), které sice na první pohled připomínají malé vosičky, ale ve skutečnosti jsou příbuznými much a komárů. Další opylovače z řad dvoukřídlých najdeme mezi kuklicemi (Tachinidae), květilkami (Anthomyiidae) či muchnicemi (Bibionidae).

K hlavním opylovačům svícníku Sandersonova patří mouchy zavalitky z rodu Desmometopa. Ty vlétají „okénky“ do lucernovitého květu a zanoří tam své ústní ústrojí mezi prašníky. Po chvíli odlétají s pylem nalepeným na hlavě. Při návštěvě květů jiných svícníků nalepí jinde posbíraný pyl na bliznu a tím svou opylovací misi úspěšně zakončí.

Zavalitky jsou samy o sobě velmi zajímavý hmyz. Ještě zajímavější je ale evoluční léčka, kterou na ně svícník Sandersonův nastražil, aby je nalákal na své květy.

Pach včelí smrti 

Zavalitky Desmometopa jsou profesionální zloději a odborníci je označují jako kleptoparazity. To znamená, že kradou kořist úspěšným lovcům. V přírodě jsou nejčastěji vidět při hodech na včelách ulovených některými pavouky, například běžníky (Thomisidae). Těmto často jen milimetr dlouhým muškám to v jejich domovině vysloužilo lidový název „šakalí mouchy“ nebo také „muší vyžírkové“. K hostině se dostaví záhy poté, co pavouk svou kořist zdolá. Přilétne jich obvykle hned několik a sají z těla včely tělní tekutiny vytékající z poraněných míst.

Někdy prorážejí kutikulu kryjící tělo včely a pak sají tekutinu vzniklou z včelích tkání působením pavoučího jedu. V drtivé většině se na úlovku pavouků přiživují samičky zavalitek, které tak získávají potřebnou porci bílkovin pro tvorbu vajíček. 

Výkřik posledního varování

Tým vedený německým botanikem Stefanem Dötterlem z univerzity v rakouském Salzburgu se zajímal o to, jak se zavalitky o pavoukově úlovku dozvědí. Ukázalo se, že marně vzdorující včela vystrčí žihadlo, po kterém stéká kapénka včelího jedu. Jed obsahuje kromě mnoha jiných látek i vysoce těkavé feromonové molekuly, které na včely působí jako poplachový signál. Skon jediné včely násilnou smrtí tak provází chemické varování všech včel v blízkém okolí. Včelstvo se pak postaví útočníkovi v jednotném šiku a často ho dokáže zahnat na útěk. Komu se někdy podařilo „rozzuřit“ včely, ten má o účinnosti této kolektivní obrany nastartované poplachovými feromony celkem jasnou představu. 

Zavalitky dokážou poplachovou zprávu včely polapené pavoukem zachytit a identifikovat. Snadno také určí, odkud feromony vzduchem přicházejí. To, co včelám slouží jako výstraha, představuje pro zavalitky Desmometopa pozvánku k prostřenému stolu. Zavalitky vděčí za svůj úspěch „odposlechu“ nouzové komunikace mezi včelami. 

Neodolatelná pachová imitace

Velkou záhadu představovalo opylení svícníku Sanderonova zavalitkami Desmometopa. Co na lucernovitých květech vůbec hledají? Co je k nim přitahuje? Fakt, že se jak na svícníky, tak i k polapeným včelám slétají přednostně samičky zavalitek, napovídal, že rostlina může vylučovat látky, které včely využívají k vyvolání poplachové reakce. 

Dötterl a jeho spolupracovníci analyzovali pestrou směsku molekul, které květy svícníků vylučují do okolí. Řada z nich se vyskytuje zcela běžně i v květech jiných rostlin. Mnohé látky však byly specialitou svícníku a v rostlinné říši nemají obdobu. V hmyzí říši však nejsou žádnou vzácností.

Asi 60 % všech látek vylučovaných květem svícníku se shoduje s molekulami, jimiž šíří alarm polapená či poraněná včela. Platí to i o klíčových poplachových molekulách, jako je geraniol, 2-heptanon, 2-nonanol a (E)-2-okten-1-yl acetát. Směs, kterou z těchto látek „míchají“ včely, je pro tento hmyz zcela specifická. Neznáme žádný jiný druh hmyzu, který by disponoval podobnou feromonovou poplachovou zprávou. Svícník je zase jediná známá rostlina, která dokázala tuto směs úspěšně napodobit. 

O účinku čtyř základních komponent včelího „pachu smrti“ se vědci z Dötterlova týmu přesvědčili, když z nich připravili v laboratoři směs a tu nabídli zavalitkám rodu Desmometopa. Mouchy pach neodolatelně přitahoval a přilétaly, i když polapená včela ani rozkvetlý svícník nebyli v dohledu. 

Image

Čtěte také

Nesnesitelní smraďoši: Pětice živočichů využívajících zápach jako obranu

Už zhruba půl století létáme na oběžnou dráhu Země a občas i do vzdálenějšího kosmu. Během té doby vyšlo najevo, že je poměrně snadné dělat ve vesmíru nepořádek a zároveň nesmírně obtížné vyhozené „odpadky“ uklízet. Ve výsledku se kosmický odpad velmi rychle hromadí a stává se závažnou hrozbou.

Prostor kolem naší planety se plní pozůstatky nosných raket a satelitů, ať už vyřazených z provozu, nebo nefunkčních, které již nemají pod kontrolou pozemní operátoři. Z mnoha různých důvodů se jedná o závažný problém, přičemž zmíněný odpad mimo jiné ohrožuje vesmírnou ekonomiku, jež se stále ještě nachází v plenkách. Nastal tedy nejvyšší čas, aby se kosmické agentury i soukromé společnosti pustily do úklidu – a to především na nízké oběžné dráze. 

Nebezpečně rychlý

Americké letectvo sleduje přes 25 tisíc kusů kosmického odpadu o rozměrech větších než 10 cm a o celkové hmotnosti asi 9 000 tun. Jde o velmi nebezpečné objekty, svištící kolem Země rychlostí okolo 10 km/s, takže katastrofu může vyvolat i srážka s relativně malým předmětem. V dnešní době do satelitů běžně narážejí milimetrové kousky odpadu, někdy se závažnými důsledky. Takové kolize stojí provozovatele družic asi 86–106 milionů dolarů ročně, a navíc obvykle dál zvyšují množství odpadu na orbitě.

Související rizika se však neomezují na kosmický prostor. V posledních letech se totiž množí případy, kdy kusy vesmírného smetí dopadnou na zemský povrch. Studie zveřejněná předloni ve vědeckém časopise Nature Astronomy odhadla, že při současném množství odpadu na oběžné dráze dojde během jednoho desetiletí k usmrcení člověka kosmickým smetím s pravděpodobností asi 10 %.

Po dobrém to nejde

Smlouva Outer Space Treaty z roku 1967 předpokládá, že za škody způsobené vesmírným odpadem zodpovídají národní vlády, i když jde o objekty původně vypuštěné soukromými společnostmi. Náklady by tedy měli automaticky nést daňoví poplatníci, což u kosmických velmocí nevzbuzuje přílišné nadšení. Není proto divu, že popsaný mechanismus nefunguje. V důsledku tak stále schází prakticky použitelná mezinárodní smlouva, jež by zaváděla pravidla a standardy pro nakládání s kosmickým odpadem a také stanovila zodpovědnost i případné pokuty pro viníky.

Jak je v podobných případech obvyklé, dokud je správný postup víceméně dobrovolný, a přitom nákladný, mnozí aktéři ho obcházejí. Jen málo zemí a firem dnes navrhuje nosné rakety a satelity tak, aby zvládly kompletní „životní cyklus“ – tedy aby měly dost paliva a potřebné technologie pro bezpečný zánik v dolních vrstvách atmosféry. Státy a společnosti, které by taková pravidla nedodržovaly, by měly pocítit bolestivé finanční i jiné sankce.

Obávaný Kesslerův syndrom

Proč taková přísnost? Fyzika kosmického odpadu je neúprosná. Na orbitách ve výšce mezi 775 a 975 km se opuštěné satelity míjejí ve vzdálenosti menší než 1 000 metrů asi tisíckrát ročně. V případě srážky dramaticky naroste množství odpadu o velikosti nad 10 cm, stejně jako malých, ale stále nebezpečných kousků. A ty pak „prší“ na satelity obíhající pod dráhou, na níž ke kolizi došlo.

Závažnou hrozbu věrohodně ukazuje film Gravitace režiséra Alfonsa Cuaróna z roku 2013, v němž roj trosek z vyřazeného ruského satelitu zničí americký raketoplán. Jde o fiktivní příběh, ale chování kosmického smetí v něm do značné míry odpovídá reálným poznatkům. Donald Kessler v roce 1978 předpověděl, že odpad může zemskou orbitu zaplnit do té míry, že už nebude možné létat do vesmíru bez rizika poškození kosmické lodi.

Americký vědec mluvil o situaci, kterou dnes označujeme jako Kesslerův syndrom: Při určité hustotě objektů na nízkých oběžných dráhách by mohlo docházet ke kolizím a vzniklé trosky by okamžitě vyvolávaly další srážky a uvolnění bezpočtu trosek. Taková situace by nebyla nepodobná štěpné reakci v jaderném reaktoru, kdy neutrony rozbíjejí atomy, z nichž se následně opět uvolňují neutrony a rozbíjejí velké množství dalších atomů. Pokud by Kesslerův syndrom do­opravdy nastal, mohlo by to znamenat konec letů do vesmíru na dlouhou dobu.

Na orbitě není k hnutí

Podle studie z roku 2023, zveřejněné odborným časopisem Ecological Economy, se může na nízkých oběžných dráhách Země pohybovat maximálně asi 72 tisíc satelitů. A při překročení uvedené meze budeme čelit bezprostřednímu riziku Kesslerova syndromu. K osudovému limitu jsme přitom blíž, než lidé obvykle tuší. Soukromé společnosti se snaží zabrat maximum prostoru na oběžné dráze. Za poslední tři roky vzrostl počet satelitů na orbitě asi z 6 500 zhruba na deset tisíc. Víc než polovinu z nich, téměř 6 500 zařízení konstelace Starlink, vypustila firma SpaceX. Do budoucna jich ovšem plánuje provozovat několikanásobně víc a podobných megakonstelací by mělo v dohledné době vzniknout nejméně šest.

Sloty pro satelity na orbitě přiděluje Mezinárodní telekomunikační unie ITU se sídlem v Ženevě a roli hrají i pravidla jednotlivých zemí. Regulátor se stará především o to, aby se jednotlivé družice a konstelace navzájem nerušily na frekvencích rádiového vysílání. Nekontroluje však, zda se nacházejí na přidělených dráhách. Výbor Inter-Agency Space Debris Coordination Committee, tvořený zástupci 13 kosmických agentur, vydal v roce 2020 pokyny pro omezování kosmického odpadu, a to především formou jeho navádění zpět do atmosféry. Podle odborníků jde o krok správným směrem, zbývá však ještě udělat spoustu dalších.

Image

Čtěte také

Odpadky na oběžné dráze Země: Jak vznikají a co s nimi můžeme dělat?

Na pobřeží severoanglického hrabství Cumbria čekalo na britské geology překvapivé zjištění. V oblasti zvané Derwent Howe vědci prozkoumali tzv. struskové útesy, které vznikají z průmyslového odpadu dnes již zaniklých železáren a oceláren.

Analýza vzorků z Derwent Howe ukázala, že se průmyslový odpad mění na horninu rychlostí, kterou geologové považují za raketovou. Pokud jde o vznik tradičních hornin přírodními procesy, obvykle jde o proces trvající tisíce nebo i miliony let. Průmyslový odpad podobnou proměnu zvládá během několika desítek let.

Hornina z průmyslové strusky

Amanda Owenová z Glasgowské univerzity a její tým prozkoumali materiál ze struskových útesů pokročilými analytickými metodami, včetně například elektronové mikroskopie a rentgenové difrakce. Výsledky ukazují, že se z průmyslového odpadu stává hornina za pouhopouhých 35 let. Tento objev, který zveřejnil vědecký časopis Geology, mění pohled odborníků na vznik nových hornin. Badatelé na základě svého výzkumu popisují doposud neznámý „antropoklastický horninový cyklus.“

Podle Owenové a jejích kolegů je zásadní, že jde o průmyslový odpad v oblasti mořského pobřeží. Působením mořské vody a vzduchu dochází k aktivaci chemických látek ve strusce, jako například sloučenin vápníku a hořčíku. Díky těmto chemickým reakcím dochází ke tvrdnutí materiálu a ke vzniku horniny mnohem rychleji než v přírodních sedimentech.

Vědci se domnívají, že podobné procesy mohly probíhat i v jiných přímořských lokalitách, které jsou vystaveny podobným podmínkám, tedy na pobřežích s odpadem z průmyslové výroby a silným vlnobitím. 

Pro geology jde o fascinující zkušenost, která ukazuje, jak mohou samovolné přírodní procesy navázat na ryze lidskou činnost, jakou je třeba průmyslová výroba a vytvářet nové typy hornin. Zároveň je to ale špatná zpráva pro průmyslové podniky, které musejí řešit ukládání strusky a podobných průmyslových odpadů. Ukazuje se, že tento odpad se může relativně rychle přeměnit na horninu, se kterou se pak manipuluje mnohem obtížněji.

V roce 1572 zemřel Zikmund II. August, poslední polský král z rodu Jagellonců. Pro polsko-litevský stát nastal čas volby nového panovníka a do Varšavy se sjel velký volební sněm, který měl rozhodnout, kdo bude novým králem. V úvahu připadali hlavně dva kandidáti: arcivévoda Arnošt Habsburský a Jindřich z Anjou, mladší bratr francouzského krále Karla IX. z rodu Valois. 

Protože mezi polskou šlechtou panovala obava z náboženské netolerance a rozpínavosti Habsburků, dala při volbě přednost francouzskému kandidátovi. 1. května 1573 bylo rozhodnuto a vzápětí se rozjeli kurýři do všech světových stran se zprávou, že novým polským králem byl zvolen Jindřich z Valois.

Dvaadvacetiletý princ byl muž štíhlé urostlé postavy, příjemných způsobů, inteligentní a vzdělaný. Oblékal se výstředně jako většina módních hejsků u francouzského dvora a byl samá krajka, perly, drahokamy a parfémy. Prošel školou dvorských intrik a dobře si osvojil umění přetvářky. Vědělo se o něm, že je bisexuál a v jeho vystupování bylo cosi ženského. Svým budoucím polským poddaným se však při setkání snažil ukázat jen tu nejlaskavější tvář.

Dopisy psané krví

Mladý král do Polska nespěchal. Teprve 2. prosince vyrazil na dlouhou pouť přes Německo do Krakova obklopen obrovskou družinou 1 200 Francouzů, kteří věřili, že je v nové zemi čeká bohatství a velká kariéra. Cestovalo se pomalu. Každá zastávka byla spojena s  uvítacími ceremoniemi, oficiálními návštěvami a audiencemi, takže do sídelního města polských králů dojel tento houf nafintěných dvořanů až 15. února následujícího roku.

Mladý král byl při vjezdu do královského zámku na Wawelu přivítán třicetitisícovým davem. Tři dny po vjezdu se konala korunovace, za níž král znovu odpřisáhl požadované stavovské svobody. Od té chvíle se z Jindřicha z Valois stal pro Poláky král Henryk Walezy.  

Královská hodnost neudělala na Jindřicha žádný velký dojem. Cítil, že není tak mocný, jak si představoval, že v očích polské šlechty je jen primus inter pares, tedy „první mezi rovnými“. Začal toužit po Paříži, po přátelích a francouzských dámách, s nimiž ho pojilo něžné pouto. Izoloval se od Poláků, kterým nerozuměl a s nimiž se mohl domlouvat jen latinsky, a obklopil se svými francouzskými dvořany. Dokonce předstíral nemoc a dva týdny strávil v posteli. V té době psal desítky dopisů do Francie, některé dokonce vlastní krví. Netrpělivě čekal na každý dopis královny-matky Kateřiny Medicejské, která svého oblíbeného syna zásobovala novinkami od pařížského dvora. Navenek však demonstroval svou vstřícnost vůči novým poddaným, a dokonce se přemohl a naučil se pít s Poláky jejich pivo a medovinu. 

Jindřichovo selhání

Na druhé straně Poláky dráždili Francouzi z králova okruhu svými módními výstřelky, necudnými tanečními figurami a nakonec vším, co je odlišovalo od tradičního polského prostředí. Prvotní nadšení pro mladého krále a jeho krajany rychle vyprchalo. 

Uprostřed korunovačních slavností se konal na nádvoří královského zámku velký turnaj, během kterého došlo k tragické epizodě, jež mladého krále hluboce zasáhla. Příslušník vlivného magnátského rodu Samuel Zborowski v závěru turnaje bez zjevné příčiny napadl a smrtelně zranil jiného šlechtice. Stalo se tak před královýma očima. Protože však rodina Zborowských patřila k těm, které krále přivedly do Polska, a byla mu oporou, zločin zůstal nepotrestán. Polská šlechtická společnost v tom viděla královo velké selhání.

Jindřich měl špatné rádce a navíc byl z Francie zvyklý intrikovat mezi katolíky a hugenoty a obě strany tak rozeštvávat proti sobě. Stejnou taktiku teď uplatňoval v Polsku v naději, že tak posílí svou mocenskou pozici. Vedlo to jen k tomu, že den za dnem ztrácel důvěru Poláků. Naštěstí pro něj vzaly věci prudký obrat.

Král plánuje útěk

Od konce května přinášeli kurýři královny-matky do Krakova znepokojivé zprávy o horšícím se zdravotním stavu francouzského krále Karla IX. Ty ovšem u Jindřicha vyvolávaly naděje na bratrovu brzkou smrt a s tím i na francouzskou korunu. Když Karel 30. května skutečně zemřel, byl bratr definitivně rozhodnut opustit „zemi barbarů“.  Přípravy k útěku však musely probíhat potají. Aby byl polský dvůr ukolébán v bdělosti, neměnil král nic z dosavadních zvyklostí, objevoval se co nejčastěji na veřejnosti a dal ještě 14. června uspořádat velký ples a po něm rytířský turnaj. 

Mezitím jeho družina nelenila. Mnozí z králových nejbližších už dříve opustili pod různými záminkami Krakov, aby při cestě zajistili přípřeže a vozy a pak se k urozené suitě připojili v Osvětimi a v Pszczyně. Útěk byl naplánován na pátek 18. června. Vládce se večer stáhl do svých pokojů a za přítomnosti mnoha svědků se uložil ke spánku. Když všechno utichlo, opustil s několika nejbližšími dvořany zadním vchodem zámek a spěchal na místo, kde na ně čekali koně.

Sbohem barbarský národe

Jindřichův únik z Wawelu se povedl jen o vlas. Kastelán Jan Tęczyński totiž brzy objevil, že panovník zmizel. Sebral skupinu jezdců a vydal se po uprchlíkově stopě. Po dlouhém bloudění nocí dorazil král se svou suitou do Osvětimi, Zatímco město opouštěl jednou branou, vjel do něj pan Tęczyński druhou. Při přechodu řeky panovníka málem dohonil. Po kolena ve vodě volal na svého vládce: „Cur fugis, serenissima Maiestas?“ (Proč prcháš, nejjasnější Veličenstvo?). Jindřich, aniž odpověděl, pobídl svého koně a byl pryč.

Toho dne překročil se svým doprovodem hranice těšínského Slezska a ocitl se na císařském území. 19. června večer dorazil na nocleh do Fryštátu, který byl tehdy majetkem pana Cikána ze Slupska. Když následujícího dne přijela královská družina do Ostravy, čekaly zde na krále četné povozy, které pro něj připravil pan Pompone de Belliévre, jeden z členů jeho suity.

Ulehčení, které pocítil uprchlík i jeho doprovod poté, co opustili Polsko, vyjádřil ve verších králův sekretář a básník Filip Desportes: „Sbohem Polsko, sbohem pusté pláně stále pokryté sněhem a ledem, barbarský národe, nadutý a nestálý, žvanivý a neznající nic než svůj jazyk, jenž ve dne v noci ve své zatuchlé špeluňce se sklenkou v ruce nacházíš své potěšení (…).“

Sladká Francie

Králova cesta pak pokračovala do Vésky u Příbora, kde všichni přespali. Dalšího dne dospěli do Velké Bystřice u Olomouce. Tady napsal král památný dopis do Paříže Kateřině Medicejské. V něm jí děkuje za rady a pomoc ohledně jeho cesty a sděluje jí svůj úmysl cestovat za pomoci císařského pasu přes Vídeň do Benátek, kam matka poukázala k jeho potřebě směnku na sto tisíc livrů. Jindřich současně žádá, aby byl při návratu do Francie očekáván a uvítán zástupci francouzské šlechty v Lyonu. List je výrazem hluboké úcty a oddanosti ženě, která pro nejoblíbenějšího ze svých čtyř synů učinila vše potřebné pro hladký návrat do Francie. „Francie a Vy máte pro mne větší cenu než Polsko,“ píše v závěru svého dopisu. 

Po zastávce ve Wolkersdorfu, vzdáleném tři míle od Vídně, vjel uprchlík do císařské rezidence, kde byl přijat u dvora císařem Maxmiliánem II. už jako budoucí francouzský král Jindřich III. Následovaly veselé Benátky a Turín. V městečku Bourgoing na hranicích mezi vévodstvím savojským a francouzským Dauphiné, kde ho očekávala královna-matka, vstoupil Jindřich 5. září znovu na půdu Francie. Tehdy definitivně skončilo jeho polské dobrodružství.

Čekalo ho trudné panování provázené náboženskou válkou. Vládl patnáct let, aby nakonec ve věku 38 let skončil zavražděn dýkou fanatického mnicha. Zemřel bezdětný a jím tak odešla z francouzského trůnu dynastie rodu Valois. Svou smrtí umožnil nástup „dobrého krále“ Jindřicha IV., prvního krále z rodu Bourbonů.

Image

Čtěte také

Všude samý zápach a ohyzdnost: Vyslanci neměli o vlasti Karla IV. vysoké mínění

Americký bombardér Boeing B-29 Superfortress nepochybně patří mezi nejslavnější letadla druhé světové války, na čemž má nemalý podíl i fakt, že dva tyto stroje shodily atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki. Stovky „devětadvacítek“ ovšem už předtím rozpoutaly ohnivé bouře nad mnoha jinými japonskými městy, čemuž císařské letectvo prakticky nemohlo zabránit. 

Oproti Německu, kde vznikla relativně účinná síť protivzdušné obrany, Japonci disponovali daleko menšími kapacitami. Mezi hlavní příčiny patřila konstrukční filozofie japonských stíhaček, ve které se tradičně preferovala maximální obratnost ve vzdušných soubojích, jenže pro efektivní boj s výškovými bombardéry byly třeba jiné parametry. Správnou cestu ukazoval například stíhací letoun Ki-44 Šóki, který však přišel příliš pozdě.

Složitý vznik slavného stroje

Plánovači amerického letectva se již od poloviny 30. let zabývali myšlenkami na bombardér, který by nad cíl pronikal ve velkých výškách, což nevyhnutelně vyžadovalo také jeden tehdy revoluční prvek, a sice přetlakový trup. Konkrétní specifikace čtyřmotorového stroje se začaly rodit v létě 1938, přičemž výsledný stroj měl mít maximální rychlost 400 mil za hodinu (640 km/h) a dolet 5 333 mil  (asi 8 540 km). Nejdříve se mluvilo o dopravě 2 000 liber (900 kg) pum, později však letectvo dramaticky upravilo své představy a začalo poptávat možnost nést dokonce desetkrát tolik, tedy devět tun bomb. Vedle toho se ve specifikacích objevila operační výška až 40 000 stop, tedy 12 000 metrů. 

Do soutěže se přihlásily firmy Boeing, Consolidated, Lockheed a Douglas, ale dvě poslední pak účast vzdaly a v létě 1940 byly přiděleny prostředky na stavbu a zkoušky prototypů letounů Boeing XB-29 a Consolidated XB-32. 

Málokdo pochyboval o tom, že se blíží válka, a letectvo tolik spěchalo, že se rozhodlo objednat 250 kusů B-29 již v květnu 1941, tedy dlouho před startem prototypu. Záhy po útoku na Pearl Harbor se objednávka zvýšila na 500 a na jaře 1942 na 1 644 kusů. Vzdušné síly dokonce pro jistotu objednaly i sériovou výrobu letadel B-32 Dominator pro případ, že by se programu B-29 nedařilo. 

V některých momentech se to jevilo jako celkem prozíravé, protože vývoj stroje značky Boeing se dlouho potýkal s vážnými problémy. Mnohé se týkaly motorů Wright R-3350, jež kvůli snaze o úsporu hmotnosti obsahovaly také součásti z extrémně hořlavé hořčíkové slitiny. 

První prototyp XB-29 se vznesl 21. září 1942, jenže 18. února 1943 byl ztracen druhý prototyp, a to právě kvůli požáru motoru. Krátce řečeno, typ B-29 Superfortress představoval potenciálně skvělou základní konstrukci, která  ale před svým zařazením do služby vyžadovala ohromné množství změn, než vznikl opravdu vyladěný stroj. Ostatně i proto se B-29 stal vůbec nejdražším zbrojním projektem v celé válce: daňové poplatníky přišel na asi tři miliardy dolarů (při dnešní cenové hladině okolo 51 miliard), a tudíž byl mnohem dražší než atomový projekt Manhattan.

Pokrokové řešení výzbroje

První sériové letouny B-29 se dostaly do služby v květnu 1944. Vedle svých obřích rozměrů a přetlakového trupu zaujaly také dalším velice progresivním řešením, a sice systémem obranné výzbroje. Stroj obdržel čtyři kulometné věžičky, jež se v zájmu aerodynamické čistoty musely zkonstruovat jako výsuvné, takže klasické ruční ovládání nepřipadalo v úvahu. Výsledkem tak byl ve své době supermoderní systém dálkového ovládání s elektromechanickými počítači, jež pomáhaly trojici střelců sledovat a zaměřovat rychlé cíle a „předávat“ si je. 

V každé z věžiček se nalézal pár 12,7mm kulometů, ale v horním předním střeleckém stanoviště se později objevil ještě druhý pár. Kromě toho nesl B-29 i ocasní palpost, které obsluhoval čtvrtý střelec a kde se kromě dvojice kulometů nacházel kanon ráže 20 mm. Oba typy zbraní však měly úplně odlišnou balistiku, a tudíž cíl se nedal účinně postřelovat kulomety i kanonem současně. 

Pozdější verze B-29A proto kanon nenesla a tyto zbraně se odstraňovaly také z již vyrobených strojů, takže pak ochranu zajišťoval tucet „půlpalcových“ kulometů. Kromě toho vznikla mimo jiné i verze B-29B, která nenesla věžičky a sloužila k operacím v malých výškách v noci nebo za špatného počasí. Zmínit můžeme též průzkumnou verzi F-13 (později RB-29) a pochopitelně 46 strojů Silverplate B-29, jak zněl krycí název modifikace pro dopravu atomových pum. 

Jak již bylo zmíněno, superfortress se stal vůbec prvním nukleárním bombardérem v dějinách. V této roli pokračoval i v prvních letech studené války, jako konvenční bombardér se zapojil též do konfliktu v Koreji a některé speciální verze zůstaly ve službě až do 60. let. 

Kromě USAAF provozovalo B-29 také britské letectvo, kde se tento typ nazýval Washington B.1. O dodání superfortressu velmi usiloval i Josif Stalin, na což Američané nikdy nekývli, avšak SSSR i přesto získal tři stroje, které na jeho území nouzově přistály a jejichž zkopírováním vznikl bombardér Tu-4. O kvalitě konstrukce B-29 hodně vypovídá fakt, že v čínském letectvu Tu-4 dosloužily až v roce 1988.

Změna konstrukční filozofie

Podobně jako v Německu se pro císařské armádní letectvo předpokládala téměř výhradně taktická role. Jeho bojové letouny měly získat vzdušnou převahu nad bojištěm a zajišťovat podporu pozemních sil. Strategické nálety se příliš nezamýšlely a stejně tak se moc nepočítalo s nutností střežit vzdušný prostor japonských ostrovů. Generálové totiž zkrátka kalkulovali s tím, že díky úspěšným válečným tažením se nikde v okolí Japonska nebude nalézat místo, ze kterého by nepřátelské bombardéry mohly císařství napadnout. 

Útok strojů B-25 Mitchell, které v dubnu 1942 odstartovaly z letadlové lodě a jež vedl plukovník Doolittle, znamenal v tomto smyslu šok. Nálet sice způsobil jen malé škody, ale císařovy generály konečně donutil začít se seriózně zabývat otázkou přepadových stíhaček, jež by měly chránit nebe nad domovskými ostrovy. To však vyžadovalo fundamentální změnu konstrukční filozofie, protože za klíčovou schopnost stíhačky se v Japonsku tradičně považovala obratnost ve vzdušném souboji, jíž se podřizovalo vše. Výsledkem byly lehké, avšak málo odolné stroje, jako námořní Micubiši A6M „Zero“ či armádní Nakadžima Ki-27 „Nate“. 

Právě firma Nakadžima ovšem už od poloviny 30. let pracovala nejen na náhradě posledně zmíněného stroje, jíž se stal typ Ki-43 Hajabusa alias „Oscar“, ale navíc na těžší variantě, která by mohla zastat roli přepadové stíhačky. Prototyp stroje, který dostal název Ki-44 a bojové jméno Šoki (jež odkazuje na démona z taoistické mytologie), poprvé vzlétl v srpnu 1940, zpočátku si však nevedl příliš dobře. Zaostával totiž v rychlosti i stoupavosti, tedy přesně v těch vlastnostech, jež byly pro přepadovou stíhačku hlavní. Teprve po řadě změn dosáhl prototyp bez výzbroje rychlosti přes 620 km/h a přišel pokyn zahájit sériovou výrobu. 

Stroje verze Ki-44-I poháněné motory Nakadžima Ha-41 ovšem opět způsobily spíše zklamání, protože už na rozdíl od prototypu nesly zbraně, což se odrazilo ve výrazně horších výkonech.

Ve znamení úprav

Ostatně také výzbroj zahrnující dva kulomety ráže 7,7 mm a dva ráže  12,7 mm se v době stále častějšího užívání kanonů jevila jako nevyhovující. Inženýři firmy Nakadžima se tedy pustili do rekonstrukce Ki-44 a výsledkem se stalo provedení Ki-44-II, které dostalo motor Ha-109 o podstatně vyšším výkonu. Rozměrnější agregát si vynutil i změny v přední část draku, ale tato námaha se vyplatila, protože výsledný stroj se z hlediska rychlosti a stoupavosti řadil mezi tehdy nejvýkonnější stíhačky na světě.

První sériová varianta Ki-44-II Ko (v západní literatuře známá i jako Ki-44-IIa) sice nesla stejnou výzbroj jako Ki-44-I, ale následně se objevily verze Ki-44-II Otsu a Ki-44-II Hei (čili Ki-44-IIb a Ki-44-IIc), jejichž arzenál tvořily čtyři kulomety kalibru 12,7 mm. Poslední uvedená varianta obdržela také moderní reflexní zaměřovač. 

Vedle toho se testovaly i jiné typy výzbroje, z nichž technicky nepochybně nejzajímavější byl kanon Ha-301 ráže 40 mm. Část letounů nesla v křídle dvojici těchto zvláštních zbraní na munici, jež neměla nábojnice a disponovala obrovskou ničivou silou, kvůli nízké úsťové  rychlosti se však s těmito kanony velmi obtížně mířilo. 

Sériová výroba stíhaček Ki-44-II se rozběhla na přelomu let 1942 a 1943 a začaly též práce na podobě Ki-44-III, která měla dostat ještě výkonnější agregát Nakadžima Ha-145 a pro niž se zamýšlela výzbroj zahrnující mimo jiné 37mm kanony. Tato verze ale nakonec nepřekročila fázi prototypu. 

Navzdory povědomí o amerických bombardérech byl navíc Ki-44 nadále pokládán spíše za vedlejší záležitost a priorita patřila lehčímu typu Ki-43, byť je velmi příznačné, že američtí odborníci hodnotili daleko výše právě Ki-44, kterému dali jméno „Tojo“. Příchod této výkonné přepadové stíhačky pokládali za vážnou hrozbu vůči B-29, ovšem naštěstí pro USAAF vznikl jen malý počet Ki-44, jejichž bojovou hodnotu ještě srážela nevyhovující výzbroj. Některé z těchto letounů pak bojovaly i v čínské občanské válce, neboť je provozovaly nacionalistické i komunistické síly.

Image

Čtěte také

Ve stopách legendy: Japonská stíhačka Micubiši A7M Reppú

Na jihu Nového Mexika se nachází pozoruhodný národní park White Sands. Není úplně snadno dostupný, protože jeho unikátní bílé duny, které tvoří krystaly sádrovce, ze všech stran obklopuje raketová střelnice White Sands Missile Range, největší vojenské zařízení Spojených států.

Přesto zde v roce 2009 došlo k významnému objevu, který od té doby budí bouřlivé kontroverze. Na břehu Lake Otero – bývalého jezera z doby ledové, bylo nalezeno celkem 61 jednoznačně lidských stop. Spory se vedou o to, jak jsou tyto stopy staré. Ve hře je možnost, že představují daleko nejstarší doklad lidské přítomnosti na amerických kontinentech, mnohem starší, než se dnes vědci domnívají. Přesné určení stáří stop je ale poměrně složité.

Bitva vědců

Podle většinového názoru se lidé dostali do Ameriky zhruba před 16 až 13 tisíci lety. V roce 2021 ale byly stopy ve White Sands datovány 23 až 21 tisíc let do minulosti, což by podstatně posunulo dobu příchodu lidí do Ameriky. K uvedenému stáří vědci dospěli na základě radiokarbonového datování semen z rostlin, které se nacházejí v sedimentu u stop. O rok později jiní vědci ale tyto závěry zpochybnili. 

V roce 2023 byly stopy datovány pomocí pylu a luminiscence minerálů a výsledky opět naznačily, že stopy vznikly před 23 až 21 tisíci lety. I tento výzkum se ale setkal s kritikou části vědecké obce.

Výzkumný tým, který vedl Vance Holliday z Arizonské univerzity, nedávno provedl další datování stop z White Sands. Vědci tentokrát použili radiokarbonové datování bláta, které provedla nezávislá laboratoř. I tento třetí výzkum, zveřejněný v odborném časopisu Science Advances, ukázal, že stáří stop ve White Sands je zhruba 23 až 21 tisíc let.

Význam stop ve White Sands přesahuje hranice vědy. Pokud opravdu vznikly před 23 až 21 tisíci lety, znamenalo by to, že historie lidstva v Americe je podstatně starší, než jsme mysleli. Podle Hollidaye teď bude obtížnější závěry odmítnout. „Je to mimořádně konzistentní soubor důkazů,“ je přesvědčený Holliday. „Byla by to extrémní náhoda, kdyby všechna ta data dávala stejný výsledek – a přesto byla chybná.“

Image

Čtěte také

Děti doby ledové dováděly ve šlápotách velkých lenochodů

Pytláctví a pašeráctví znamená v afrických státech dlouhodobý problém. Kvůli cenným klům a rohům zbytečně umírají ohrožení sloni a nosorožci, přičemž jsou na černém trhu žádané i šupiny luskounů či nelegálně těžené dřevo. Přesně na uvedené komodity se proto zaměřili vědci z Duke University v Severní Karolíně, kteří se rozhodli vycvičit k odhalování pašovaného zboží krysy.

Důkladný trénink

Zvířata zvolená ke speciálnímu výcviku však nepředstavují běžné krysy, na jaké můžete při troše smůly narazit u přeplněných popelnic. Africké krysy obrovské dorůstají i velikosti kočky a váží až 2,5 kilogramu. S „našimi“ krysami jsou přitom příbuzné jen vzdáleně a patří mezi všežravce.

Jejich důmyslný trénink zahrnoval nejprve cílené rozpoznávání žádoucích pachů, kdy je odborníci pomocí pamlsků motivovali k hledání konkrétních objektů. Následně se krysí detektivové museli v rámci tzv. diskriminační metody naopak naučit nereagovat na věci, které se nenacházejí na seznamu. Pytláci totiž k zamaskování pachu klů a rohů běžně využívají výrazné vůně, například mleté kávy či prášku na praní. 

Letištní kontrola?

Vedoucí výzkumu Kate Webbová z Duke University uvedla, že její tým zvládl vycvičit osm z jedenácti krys. Hlodavci obstáli v laboratorních podmínkách, když dokázali identifikovat cílové předměty mezi více než 150 dalšími. Brzy je tak čeká velký test na letišti v tanzanském Dar es Salaamu. A jakmile ukážou, že umějí správně identifikovat exotický kontraband v rozsáhlém prostředí se spoustou konkurenčních pachů, měli by být připraveni k nasazení v terénu.

Image

Čtěte také

Krysí archeologie: Kterak hlodavci přispěli k výzkumu historie

Sluneční bouře se pojí s mohutnými výrony energie v atmosféře hvězdy, které mají vliv na blízké okolí Země. Z historie víme, že popsané události mohou ovlivňovat například rádiové spojení či elektrické rozvody. Silné sluneční bouře se odehrály již v instrumentální minulosti a často zmiňovaným „prototypem“ se stala Carringtonova událost z roku 1859. Telegrafní spojení tehdy zasáhly velmi výrazné výpadky a poruchy na vedení způsobily řadu požárů. Novodobější událost z března 1989 pak vedla k rozsáhlému velkoplošnému výpadku elektřiny v kanadské provincii Quebec.

Doklady o silných bouřích z dávnější minulosti se uchovaly například v letokruzích stromů, v podobě výkyvů koncentrace radioaktivního uhlíku-14. Víme tudíž, že kdysi došlo i k mnohem extrémnějším bouřím, a to opakovaně v preindustriální době. 

Odborníci hovoří o tzv. událostech Miyakeové, pojmenovaných podle japonské vědkyně Fusy Miyake, která si jich v radiouhlíkových řadách jako první všimla. Dnes by přitom vedly k významným ztrátám na klíčových technologiích na Zemi i v její těsné blízkosti. 

Z pouhých stop v letokruzích je sice těžké odvodit sílu sluneční erupce, jako vodítko však může posloužit fakt, že Carringtonova událost v nich jednoznačně patrná není. Některé studie ji detekovaly v úrovni pouze dvakrát převyšující náhodné změny, zatímco u událostí Miyakeové šlo asi o dvacetinásobek.

Image

Čtěte také

Příští sluneční bouře by mohla přinést internetovou apokalypsu, varuje vědkyně

Stovky evangelíků prchají ze svých domovů v naději na svobodný život. Muži, ženy i děti. S sebou nesou jen to nejnutnější, veškerý majetek nechávají na místě. Jinak jim hrozí vězení, mučení nebo i smrt. Pokud se nepřidají k víře svých pronásledovatelů. Co je jejich cílem? Bezpečí obce Ochranov. Kdo je jejich zachránce? Božský tesař nebo také moravský Mojžíš. Tak dodnes nazývají Kristiána Davida (1692-1751). 

Modlení pro smích 

Narodil se 17. února 1692 v Ženklavě nedaleko Nového Jičína na Moravě v katolické rodině. Kdo by tušil, jak důležitou osobou se jednou stane pro členy jednoty bratrské?! Už od bitvy na Bílé hoře je tato reformační církev zakázána a jakékoliv projevy její víry se tvrdě trestají. Přesto existuje. Tajně. A stále má dost příznivců, především v oblasti moravského Fulneku, který leží jen kousek od Kristiánova rodiště. 

Jeho otec se hlásí k české národnosti, matka k německé. Kristián v dětství jako mnoho dětí své doby pase krávy a ovce. Později se vyučí tesařem. Rodiče jej pošlou z rodné Ženklavy do Holešova, kde působí jejich příbuzný, tesařský mistr Ranofrej. 

Tady se chlapec ocitne v úplně jiném světě, který nejdřív vůbec nechápe. Rodiče jej vychovali v přísně katolické víře. Co to v každodenním životě znamená? Pilně se modlí vkleče na kolenou ke všem svatým, třikrát denně kleká před mariánský obraz, účastní se poutí a procesí. Sám sebe považuje za vzorného katolíka. U svého nového mistra se však setkává s posměchem. Ranofrej je evangelík a ti modlení ke světcům neuznávají, modlí se jen k Bohu. 

Evangelíci se však v této době musejí skrývat, což vzbudí v mladíkovi velkou zvědavost. Do paměti se mu obzvlášť vryje následující příhoda, kterou později popsal ve svém životopise: „Ve městě žili také počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha, ctili jej a shromažďovali se tajně ke svým pobožnostem. Pro tato tajná shromáždění a pro zakázané knihy, které ukrývali, byli vyzrazeni a dvanáct mužů uvězněno ve sklepě radnice. Ve svém vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dny i noci tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, někteří je proklínali, ale většina byla dojata k slzám.“ 

A protože Kristián David patřil k této početné skupině dojatých, začne se o evangelickou víru zajímat víc. A také se poprvé v životě dostane ke čtení Bible. Jako katolík se do ní do té doby nemohl podívat, byla určena výhradně kněžím. To oni určovali, jaké pasáže prostému lidu přečtou a vyloží. Kristiána Davida podrobné čtení Bible natolik nadchne, že se rozhodne stát evangelíkem. 

Strastiplná cesta za vírou 

Hned po vyučení zamíří Kristián David do Uher, které jsou podle jeho mínění k různým odnožím křesťanské víry podstatně liberálnější. Projde řadu míst, ale nikde se nesetká s pochopením. V katolickém klášteře, kde si nakrátko najde práci, jej dokonce chtějí místní mniši nechat upálit, když se dozvědí o jeho záměru konvertovat k jiné církvi. Vydá se proto jinam, do Lipska a také do Berlína, kde všude působí luteráni. Jejich víra se mu však tolik nezamlouvá, je příliš striktní. A navíc o něj stejně nikde nestojí, pochází přece z nepřátelských habsburských zemí. 

Cestou se Kristián živí různě. Mimo jiné se uchytí jako čeledín u proviantního vojenského vozu a absolvuje tak jednu z bitev Severní války u Stralsundu koncem roku 1715. Teprve po těchto četných útrapách konečně nachází místo, kde praktikují víru podle jeho představ. 

Tím místem je Zhořelec v Lužici. Tady se usadí. Jenže těžkostem stále není konec. Krátce nato vážně onemocní. Ruce i nohy mu ochrnou na dlouhých dvacet týdnů! Ujme se jej místní evangelický kněz a ošetřuje jej, dokud se neuzdraví. Tato zkušenost jej ještě více utvrdí v přesvědčení, že našel místo, kde není duchovní bratrství a pomoc jen planá fráze. 

Po uzdravení se vydá zpět na rodnou Moravu a mezi svými krajany vypráví o kraji, kde je možné svobodně praktikovat protestantskou víru. Když mu hrozí prozrazení, prchá zpátky do Saska. Na Moravu se však v následujících letech ještě několikrát vrátí a získává stále více nadšených posluchačů. Slíbí jim také, že se pokusí najít místo, kam by mohli přesídlit a žít svobodně ve své víře. To se mu skutečně podaří v roce 1722. 

Pod ochranou Ochranova 

Tehdy se Kristián David setká s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem, majitelem panství Berthelsdorf v saské Horní Lužici. Hrabě je horlivý evangelík, a když mu Kristián David vypráví o pronásledování nekatolíků ve své zemi, velmi jej to dojme. Slíbí, že těmto lidem poskytne azyl na svých pozemcích. Nadšený Kristián David se s touto radostnou novinou hned vydá ke svým krajanům. Jako první pro svou věc získá bratry Augustina a Jakuba Neisserovy. Oba jsou nožíři a žijí v Žilině u Nového Jičína. 

Už 8. června 1722 se vypraví s manželkami, dětmi a dalším příbuzenstvem pod vedením Kristiána Davida do „země zaslíbené“, do Saska. Místo, kde mohou založit svou svobodnou obec, leží v lese u cesty mezi Löbau a Zittau, pod kopcem, který se nazýval Hutberg. Kristián David tu společně s nimi 15. června svou tesařskou sekerou označí stromy, které se mohou pokácet na stavbu domů. Za dva dny je začínají porážet. Datum 17. června 1722 se na počest této události stává památným dnem obnovené jednoty bratrské. Už o dva roky později získává nově vybudovaná osada jméno Hernhut neboli Ochranov. 

V následujících letech se Kristián David na Moravu ještě desetkrát vrátí a káže ve městech i vesnicích o místě, kde mohou evangelíci svobodně praktikovat svou víru. Nabízí jim také možnost přestěhování. 

Činnost Kristiána Davida je v jeho domovině trnem v oku katolickým úřadům. Stává se jedním z nejhledanějších zločinců! Do vězení se jej však dostat nepodaří, svůj rodný kraj dobře zná a má v něm dostatek příznivců. Neprozradí ho ani na mučidlech. Přitom jeho popis mají drábové široko daleko. Zajímavý je i pro nás. Dozvídáme se z něj, že Kristián David měl střední postavu, prořídlé vlasy a nebylo na něm nic nápadného. Oblečený chodil skromně, dokonce bylo možné jej považovat za potulného žebráka. 

Do Saska převede desítky osob i celých rodin. A že cesta není vůbec jednoduchá. Měří tři sta padesát kilometrů! Musel ji tedy ujít tam i zpátky, ještě navíc se skupinou uprchlíků. Pro ty je toto cestování ještě obtížnější. Celou trasu musejí zvládnout za deset dnů. Leckdy se starými rodiči a malými dětmi, za každého počasí. 

Z domova prchali v noci, aby snížili nebezpečí prozrazení. Doma nechali veškeré majetky, které leckdy nebyly zanedbatelné. Opouštěli i třicetihektarové statky! Koho chytili, ten bez milosti skončil v žaláři. Dopadení trpěli v hladomornách, v okovech, po kotníky ve studené vodě. Umírali hlady a na podchlazení. Sám Kristián David nikdy dopaden nebyl. Další jeho pomocníci však takové štěstí neměli. Někteří z nich zemřeli na popravišti. Mezitím se obec Ochranov úspěšně rozrůstala. V roce 1730 zde žilo už sto dvacet dva mužů a z nichž devadesát pocházelo z Moravy či z Čech...

Image

Čtěte také

Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas