Hubble prostudoval blízkou malou galaxii s divokou tvorbou hvězd
Na první pohled nenápadná trpasličí galaxie NGC 4449 překvapuje svou aktivitou – rodí hvězdy v tempu, jaké by jí mohla závidět i Mléčná dráha.
Trpasličí galaxie NGC 4449 se nachází ve vzdálenosti asi 12,5 milionu světelných let, v souhvězdí Honicích psů. Trpasličí galaxie bývají podstatně menší než Mléčná dráha a také obsahují mnohem méně hvězd. V případě galaxie NGC 4449 bychom se ale neměli nechat ošálit malou velikostí, která činí asi 29 400 světelných let.
Minimálně v jedné věci Mléčnou dráhu rozhodně předčí – v intenzitě tvorby nových hvězd. Jak potvrzují i nová pozorování Hubbleova vesmírného dalekohledu, v galaxii NGC 4449 se teď rodí hvězdy mnohem intenzivněji, než bychom čekali u galaxie této velikosti.
Výjimečný trpaslík
Zatímco většina podobných galaxií se soustředí na tvorbu hvězd v centrální oblasti, NGC 4449 září mladými hvězdami po celé své délce. Astronomové se domnívají, že za tímto galaktickým „hvězdným ohňostrojem“ stojí gravitační interakce s okolními galaxiemi – pravděpodobně s dalšími členy galaktické skupiny M94, do které NGC 4449 patří.
NGC 4449 není pro Hubbleův teleskop žádnou neznámou. První snímek této galaxie byl zveřejněn už v roce 2007. Nyní se však vědci k objektu vrátili s novými pozorovacími kampaněmi a využili širší škálu vlnových délek. Díky tomu získali detailnější obraz, který odhaluje mnohem víc o vnitřní struktuře galaxie i jejím hvězdném životě. Tato pozorování zahrnují vše od mapování nejjasnějších a nejhmotnějších hvězd v desítkách blízkých galaxií až po rekonstrukci hvězdné historie NGC 4449.
NGC 4449 je pro astronomy ideální laboratoří. Je dostatečně blízko, aby bylo možné zkoumat detaily, a zároveň vykazuje dynamické procesy typické pro vzdálenější a méně přístupné hvězdotvorné galaxie. Studium tohoto galaktického „trpaslíka“ tak pomáhá odhalit klíčové mechanismy formování hvězd – a tím i porozumět vývoji galaxií jako celku.
Další články v sekci
Království otroků: Vzpoura na Sicílii předčila i Spartakovo povstání
Povstání otroků nebyla v Římské říši ničím neobvyklým. K revoltám docházelo s železnou pravidelností téměř každý rok, ovšem většina jich byla udušena hned v zárodku. V otevřenou válku přerostla vzpoura na Sicílii, do jejíhož čela se postavil otrok jménem Eunus.
Všechny velké rebelie otroků, s jejichž potlačením měli Římané obrovské problémy, zastiňuje Spartakovo povstání (73–71 př. n. l.). To se nesmazatelně zapsalo do historie a stalo se legendou, která dala vzniknout řadě literárních, filmových i seriálových adaptací.
Pro Řím ale byla možná ještě nebezpečnější vzpoura, která začala v roce 135 př. n. l. na Sicílii. Tamějším povstalcům se podařilo ovládnout celý ostrov, a dokonce tu vyhlásili vlastní království. Jejich vůdce Eunus měl prý božská vidění, díky nimž dokázal porážet i slavné římské legie. O závažnosti celé situace podávají svědectví antičtí historici Diodoros Sicilský (90–27 př. n. l.) a Lucius Annaeus Florus (asi 74–130 n. l.).
Krutá obilnice Říma
Sicílie byla k Římské říši připojena na konci první punské války v roce 241 př. n. l. Na základě rozhodnutí senátu se z ostrova stala první římská provincie. Obyvatelstvo zůstalo veskrze řecké, přičemž Římané se na ostrov zprvu stěhovali jen jako majitelé velkých latifundií, úředníci či obchodníci. Až mnohem později sem přicházeli italští rolníci a řemeslníci.
Sicílie proslula velkou produkcí ovoce a obilí, na jehož dodávkách bylo impérium závislé. Výpadek mohl mít nedozírné následky pro zajištění zásob mnoha obyvatel zejména nižších vrstev. Během 2. století př. n. l. díky obchodu s touto komoditou římští majitelé sicilských velkostatků značně zbohatli. Zvyšující se poptávka po obilí nutila velkostatkáře pořizovat další a další otroky na obhospodařování rozšiřujících se lánů. Vlivem velkého množství válek, které republika ve 2. století př. n. l. vedla, i značné aktivitě pirátů z Kilíkie, byl počet otroků na trhu enormní a jejich cena nízká.
Majitelé si proto zvykli s nimi zacházet velmi krutě. Tvrdá práce na polích, mizivé příděly jídla a nedostatek základního ošacení stál mnoho z nich život. Za sebemenší prohřešek se trestalo buď smrtí, nebo vyhnanstvím. Po ostrově se tak toulaly skupiny vyhnaných otroků, kteří kradli, rabovali a vraždili. Pohybovat se po sicilských cestách v noci se prý rovnalo hazardu se životem.
Římští správci neměli možnosti a ani vůli problém řešit. Jakýkoli zásah proti množství otroků vzbuzoval nevoli jejich pánů, kteří díky římskému občanství a často i značnému politickému vlivu měli možnost podat žalobu na nařízení správců. Úbytek počtu nesvobodných obyvatel na ostrově by totiž vedl ke snížení produkce obilí. Napjatá situace nakonec vygradovala v bezprecedentní vzpouru.
Popravy v amfiteátru
Rozbuškou se stalo chování římského patricije Damofila a jeho ženy Megallis z města Enna v centrální části Sicílie. Antičtí historikové se shodují v tom, že jejich krutost vůči otrokům se vymykala i tehdejším měřítkům.
V Enně žil také jistý otrok jménem Eunus, který prý pocházel ze syrského města Apameia a do otroctví se dostal jako válečný zajatec. V širokém okolí byl známý svými okultními schopnostmi. Sám o sobě prohlašoval, že k němu promlouvají bohové, kteří mu umožňují vidět budoucnost. Otroci si ho předcházeli a mnoho z nich k němu chodilo pro radu. Patricijové z Enny ho však považovali za obyčejného kejklíře a nechávali ho vystupovat na hostinách jako baviče.
Při jedné z nich měl Eunus prohlásit, že se velmi brzy role ve společnosti obrátí. Otroci se stanou pány a patricijové budou zotročeni. On pak bude korunován králem Sicílie. Možná se jedná o výmysl pozdějších literátů, jisté ovšem je, že skupina vzbouřených Damofilových otroků požádala Euna, aby je vedl, a naplnil tak jejich touhu po pomstě.
Během několika dní shromáždil pod hradbami Enny armádu asi 400 mužů, kteří byli sice chabě vyzbrojeni, nedostatek zbraní však vyvážili svým odhodláním. V nečekaném nočním útoku se jim podařilo obsadit hradby a pobít jejich obránce. Poté se valili ulicemi Enny, rabovali domy patricijů a osvobozovali jejich otroky. Do rána se počet vzbouřenců zvýšil na několik tisíc. Zámožné obyvatele města odvedli do místního divadla, kde mnoho z nich popravili. Ti, co brutální řádění přežili, mohli odejít z města. Nejkrutější osud si otroci připravili pro Damofila a jeho ženu, kteří museli před smrtí vytrpět dlouhé mučení.
Vzbouřená Sicílie
Současně s Eunovým povstáním došlo ještě k jedné rebelii. V jižní části Sicílie asi 5 000 vzbouřenců obsadilo pod vedením Kleona z Kilíkie velké město Agrigentum. Římané zprvu doufali, že by se obě vojska otroků mohla eliminovat sama. Jenže Kleón učinil zcela nečekaný tah, když se podřídil Eunovi a se všemi svými muži přešel do jeho služeb. Eunus se poté nechal korunovat králem Sicílie, přijal jméno Antiochos a Kleona učinil vrchním velitelem armády.
Římský správce provincie praetor Lucius Plautius Hypsaeus rychle shromáždil vojsko několika tisíc domobranců a vytáhl na Ennu. Otroci nečekali, až Hypsaeus přitáhne k nim. Překvapivým útokem zaskočili praetorovy jednotky během přesunu a rozdrtili je. Po porážce římského správce padalo do rukou vzbouřenců jedno sicilské město za druhým. Kromě několika přístavů se do konce roku 135 př. n. l. podařilo povstalcům ovládnout celý ostrov. Eunus prohlásil Ennu za své sídelní město a nechal tu dokonce razit i vlastní mince.
Odhady velikosti otrocké armády se u starověkých autorů značně liší. Spojením Kleonových a Eunových povstalců vzniklo uskupení o přibližně 10 000 lidech, postupně se toto číslo zvýšilo na 70 000, a podle Diodora dokonce až na 200 000 lidí – do toho počtu jsou však pravděpodobně zahrnuti nejen bojeschopní muži, ale i ženy a děti. Zpráva o povstání na Sicílii se brzy rozšířila do všech koutů říše a podnítila řadu dalších revolt. Nepokoje se objevily v Římě, kde se asi dvě stovky otroků pokusily zabít několik místních patricijů, v Attice, kde přes tisíc otroků chtělo svrhnout zdejšího správce, na ostrově Délos i na jiných místech. Všechny však byly utopeny v krvi.
Římu hrozí hlad
Pád tak velkého a strategického území do rukou otroků vzbudil v Římě zděšení. Impériu hrozil akutní nedostatek obilí. Většina polí na ostrově ležela ladem a zbytky jejich výnosů si přerozdělovali povstalci. Senát proto musel tomuto problému věnovat náležitou pozornost. Již následujícího roku byl řešením situace pověřen konzul Gaius Fulvius Flaccus. O jeho kampani není známo mnoho podrobností. Jisté je, že nedosáhl žádných velkých úspěchů. Podařilo se mu nejspíše obsadit přístav Messana (dnes Messina), odkud byl však nedlouho poté vypuzen a musel se s vojskem stáhnout zpět do Říma. Vzbouřencům se také podařilo porazit vojsko pod vedením nového správce provincie praetora Manlia.
V roce 133 př. n. l. se tažení na Sicílii ujal konzul Lucius Calpurnius Piso Frugi, který zaznamenal větší úspěchy než jeho předchůdce. Znovu se mu podařilo ovládnout Messanu, kde zajal přes 8 000 vzbouřenců, načež je všechny nechal popravit. Poté vytáhl k jihu na pevnost Tauromenium, která se díky své pozici i masivním hradbám stala opěrným bodem povstalecké expanze. Konzul město oblehl, avšak kvůli nedostatečnému zásobování a neustálým výpadům nepřátel byl nucen se stáhnout.
Pád Enny
Roku 132 př. n. l. navázal na Pisonovy úspěchy konzul Publius Rupilius, který obnovil obležení Tauromenia. Místo přímého útoku zahájil blokádu města z pevniny i z moře a pokusil se obránce vyhladovět. To se mu skutečně podařilo. Po několika týdnech obležení došlo otrokům jídlo. Diodoros tvrdí, že povstalci v pevnosti byli tak zoufalí hlady, že se údajně začali pojídat navzájem. Římané proto neměli mnoho práce najít mezi nimi zrádce, který by jim za příslib ušetření života otevřel brány.
Syřan Sarapion, snad dokonce jeden z velitelů, zradil své druhy a vydal celou pevnost do rukou legií. Římané vtrhli do města, kde většinu vzbouřenců pobili a zbytek popravili shozením z útesu. Povzbuzen tímto vítězstvím se Rupilius krátce poté vydal na pochod přímo na Ennu bráněnou Kleonem.
Stejně jako v případě Tauromenia se rozhodl město obléhat a počkat, až otrokům dojdou zásoby. Tentokrát se však jednalo o zdlouhavou záležitost. Obránci Enny při výpadech způsobovali Římanům nemalé škody. Rupiliovi se nakonec podařilo s vypětím všech sil veškerým pokusům o proražení blokády odolat. Po několika měsících se zásoby v Enně začaly povážlivě tenčit a Kleon se rozhodl pro poslední velký výpad. Římané byli tentokrát připraveni a útočníky zmasakrovali. Padl také Kleon a město tak zůstalo bez velitele i bez jídla.
I zde se v řadách obležených otroků objevil zrádce, který vpustil legionáře do vyhladovělého města. Ti ho krutě vyplenili a zajali snad až 20 000 vzbouřenců. Rupilius poté nechal mnoho z nich ukřižovat. Pádem Enny však povstání neskončilo. Skupinky povstalců i nadále terorizovaly Sicílii a Římané měli s jejich pronásledováním ještě mnoho starostí. Poslední ohniska odporu zlikvidovali až v roce 131 př. n. l.
Eunova smrt
Jaký byl osud krále otroků Euna i jeho skutečná role v povstání, není jasné. Antičtí historikové se v těchto ohledech rozcházejí. Nevíme, zda stál vždy v čele své armády, nebo v bitvách velel jeho generál Kleon. Dokonce nelze ani říct, jestli skutečně sídlil v Enně, nebo vládl z jiného dobytého města. Otroci ho považovali za mága, ale podle starověkých autorů používal důmyslný trik, který dodával jeho proroctvím na přesvědčivosti. Do úst si prý vkládal skořápku vlašského ořechu s dvěma otvory, vyplněnou jakousi hořlavou směsí. Při výdechu ze skořápky vyletovaly jiskry, nebo snad i plamínky. Ostatní si ho proto velmi vážili a pravděpodobně se ho i obávali, což je nejspíše jeden z důvodů, proč si dokázal udržet moc po celou dobu povstání.
Římanům se ho nakonec roku 132 př. n. l. podařilo zajmout a uvěznit v pevnosti Morgantina. Podle všeho byl přítomen v Tauromeniu při jeho obléhání konzulem Rupiliem. Z pevnosti se mu však muselo podařit uprchnout, protože mezi zajatými otroky nebyl. Kam se uchýlil, není jasné. Do Enny určitě ne, protože při obléhání města velel povstalcům jen Kleon a Eunus v jeho zdech téměř jistě nebyl. Ať tak či onak, zajetí neunikl, ale než mohl být Římany exemplárně potrestán, zemřel ve vězení.
Další články v sekci
Zázrak faraonovy kletby: Vědci proměnili toxickou plíseň ve zbraň proti rakovině
Toxická plíseň, která kdysi děsila archeology v egyptských hrobkách a bývala spojována s „faraonovou kletbou“, se může stát novou nadějí v boji proti leukémii.
Když archeologové ve dvacátých letech minulého století s velkým očekáváním otevřeli hrobku faraona Tutanchamona, mezi lidmi podílejícími se na vykopávkách došlo k několika předčasným úmrtím. Vznikla tak legenda o „faraonově kletbě“, která zabíjí ty, kdo ruší jeho klid.
Zhruba o 50 let později se podobná katastrofa zopakovala v Polsku. Do hrobky Kazimíra IV. Jagellonského v Katedrále na Wawelu vstoupil tým 12 vědců a brzy poté 10 z nich zemřelo. V obou případech byly zřejmě viníkem spory plísně kropidláka žlutého (Aspergillus flavus), které obsahují toxické látky a mohou vyvolat alergické reakce i smrtící infekce, hlavně u lidí s narušenou imunitou.
Plíseň proti leukemii
Vědcům z Pensylvánské univerzity se v souvislosti s touto toxickou plísňovou houbu nedávno podařil mimořádný objev: přetvořili ji nečekaný zdroj slibného protinádorového léčiva. Aspergillus flavus se nyní díky genetickému a chemickému inženýrství ukazuje jako potenciální pomocník v léčbě leukémie.
Objev vědců se točí kolem unikátní třídy molekul zvaných RiPP – což jsou ribozomálně syntetizované a posttranslačně modifikované peptidy. Tato složitá označení znamenají, že látky vznikají v buňce na základě genetické informace, a poté jsou chemicky upravovány pro zvýšení své biologické účinnosti.
Ačkoliv bakterie produkují tisíce těchto látek, u hub byly dosud téměř neznámé. Vědci analyzovali několik kmenů rodu Aspergillus a právě Aspergillus flavus se ukázala jako nositel nového typu RiPP – zcela dosud nepopsané látky, které vědci pojmenovali asperigymiciny. Podrobnosti vědci popisují v nové studii, publikované ve vědeckém časopisu Nature Chemical Biology.
Po chemickém očištění čtyř různých variant asperigymicinů vědci zjistili, že dvě z nich mají silné účinky proti leukemickým buňkám. Ještě zajímavější výsledky přinesla molekula upravená přidáním lipidové složky – tukové molekuly podobné těm, které se nacházejí v mateří kašičce včel. Tato varianta byla stejně účinná jako běžně používané léky proti leukémii: cytarabin a daunorubicin.
Naděje onkologie
Klíčem k účinnosti těchto látek je transport do nitra nádorových buněk. Vědci zjistili, že u leukemických buněk je pro vstup asperigymicinů zásadní gen SLC46A3, který řídí přenos látek z tzv. lysozomů – buněčných „odpadkových košů“ – do zbytku buňky. Lipidová modifikace zřejmě pomáhá látkám tento „genetický portál“ efektivně využít.
Tento poznatek by mohl být užitečný i pro další látky podobného typu (tzv. cyklické peptidy), které se využívají v léčbě například rakoviny či autoimunitních nemocí.
Další výzkumy naznačují, že asperigymiciny zabraňují rakovinným buňkám ve správném dělení. Děje se tak pravděpodobně blokací tvorby mikrotubulů, které tvoří „kostru“ buňky během dělení. Zajímavé je, že tyto látky neovlivňují buňky jiných typů rakoviny (např. prsu, plic nebo jater), ani bakterie či houby. To je pro vývoj cílené terapie klíčové – čím méně vedlejších účinků, tím lépe.
Vědci kromě samotných asperigymicinů objevili i další genové klastry v jiných druzích hub, které mohou produkovat podobně silné RiPP. Znamená to, že v říši hub se stále skrývá množství neprobádaných látek s léčebným potenciálem. Příštím krokem je testování asperigymicinů na zvířecích modelech a v případě úspěchu i vstup do klinických studií.
Další články v sekci
Kawasaki Corleo: Robotický hřebec jako vize nové mobility
Japonská firma Kawasaki představila koncept robotického koně, který umí nejen rychle běhat, ale také zdolávat příkré srázy a skaliska. Jestli se však skutečně dočká reálné produkce, to teprve zjistíme.
Počátkem dubna na výstavě Expo v japonské Ósace prezentoval výrobce motorek Kawasaki nové video: Okamžitě se přitom stalo virálním a mnohé nadšence techniky doslova přibilo k obrazovkám. Ukazuje jezdce řídícího mechanického „koně“, ačkoliv pohyby stroje možná víc připomínají hbitého medvěda než elegantního sudokopytníka. Každopádně na videu zdolává spolu s jezdcem prudké kopce a skáče přes široké trhliny.
Zjevný fakt, že jde o počítačem generovaný klip, a nikoliv o reálné záběry, nijak nesnižuje „wow“ efekt. Na rozdíl od prostých filmových fantazií, jaké může vytvářet kterýkoliv nadaný počítačový grafik, má totiž firma Kawasaki reálný potenciál uvést podobného robota do života.
Skutečně funkční?
Může mechanický robokůň opravdu fungovat? Vzhledem k ohromným pokrokům, jakých robotika za uplynulých pět let dosáhla, by odpověď mohla znít „ano“. Poslední videa zveřejněná americkou firmou Boston Dynamics ukazují humanoidní roboty, kteří umějí nejen běhat, ale také skákat salta a plně se stabilizovat i po dopadu na nerovný terén. Dnes již ikonický robopes Spot dávno přešel z fáze vývoje do praxe a využívají ho mimo jiné záchranáři. Několik exemplářů přitom slouží také v ukrajinské armádě, kde se testuje jejich schopnost doručovat munici pro malé zbraně pod nepřátelskou palbou.
Zvládne však čtyřnohý robot unést například stokilového člověka? Víme jistě, že ano. Zmíněná společnost Boston Dynamics už v roce 2005 odhalila prototyp LS3 přezdívaný BigDog o velikosti muly, jenž se v roce 2011 dočkal významného zdokonalení: Dokázal tak unést až 150 kilogramů v obtížném terénu na vzdálenost 32 kilometrů, a přitom se vyškrábat i do kopce – ačkoliv nutno přiznat, že dost nemotorně. Do výbavy americké armády se přesto nakonec nedostal, neboť dieselový motor o 11 kW byl slyšet na stovky metrů, což není v bojových podmínkách právě ideální.
Nejistá budoucnost
Kawasaki Corleo, jak se nový koncept jmenuje, by mohl být výrazně tišší. Pohánět ho má zbrusu nový vodíkový motor, který firma vyvíjí pro příští generaci svých motorek. Co se týká jeho technických detailů, výrobce na svých stránkách prezentuje pouze hrubou vizualizaci. Pokud by však model dospěl až do výroby, mohl by sloužit právě pro Corleo.
Vodíkové motory přitom teoreticky mohou vyřešit zásadní problém, jímž trpí všichni „chodící“ roboti – a sice mimořádnou energetickou náročnost pohybu, kterou stále relativně nízká kapacita lithiových baterií nedokáže pokrýt na delších trasách. Vzniká tím ovšem komplikace jiného rázu, konkrétně logistika doplňování palivových článků, která v podstatě neexistuje a nejspíš nikdy existovat nebude. V globálním měřítku totiž vodík svůj boj s lithiem prohrál: Zhruba ze 75 milionů loni vyrobených vozů bylo asi 17 milionů elektrických, zatímco v případě vodíkových aut se odhady pohybují mezi šesti a deseti tisíci kusy.
Existuje tedy šance, že se na Corleu někdy svezeme? Výrobce možná povzbudí všeobecné nadšení v dalším vývoji. Navíc kdo jiný by mohl podobný projekt dotáhnout do konce než firma, jež současně produkuje motorky i průmyslové roboty? Kawasaki nicméně drží veškeré detaily pod pokličkou, přičemž neznáme ani případný rozpočet projektu. Zůstává tak nejasné, nakolik šlo o reálný záměr a nakolik o pouhý zdařilý marketingový tah. Snít o dramatické jízdě každopádně můžeme už nyní…
Další články v sekci
Dalekohled Jamese Webba je schopný objevovat i exoplanety, jako jsou Jupiter a Saturn
Nejnovější analýza dat z Vesmírného teleskopu Jamese Webba ukazuje, že jeho infračervené oči dokáží přímo zachytit i chladné obří exoplanety typu Jupiteru a Saturnu.
Lov exoplanet je dnes už běžnou součástí astronomického výzkumu – vědci jich znají již tisíce. Vůbec první exoplanetu se podařilo objevit v roce 1992 v souhvězdí Panny u pulzaru PSR B1257+12, který se nachází tisíc světelných roků daleko. Dvě planety, každá o hmotnosti zhruba čtyřnásobku Země, zde obíhají ve vzdálenostech 54 a 69 milionů kilometrů.
Jak se loví exoplanety?
Při hledání exoplanet astronomové využívají několik metod. Mezi nejběžnější je nepřímá detekce pomocí tranzitní metody, při níž vědci měří pokles jasnosti hvězdy, přes jejíž kotouč exoplaneta prochází. Další nepřímou metodou je změna radiální rychlosti, při níž astronomové sledují posuv spektrálních čar. K odhalení exoplanety může pomoci také gravitační čočka. Ve srovnání s tranzitní metodou a měřením poklesu jasnosti jde sice o okrajovou metodu, podařilo se ale díky ní již „ulovit“ přes 200 exoplanet.
Velkou výzvou je přímé pozorování exoplanet – doposud se jich podařilo objevit jen zhruba stovku. Změnit by to nyní mohl Vesmírný teleskop Jamese Webba (JWST), který je podle nové studie schopen přímo zobrazit i chladné obří planety podobné Jupiteru a Saturnu.
Lepší, než se čekalo
JWST byl od počátku navržen tak, aby se zaměřil mimo jiné na zrod hvězd a planetárních systémů. K tomu využívá špičkové nástroje – například kameru NIRCam a přístroj MIRI, které jsou schopny pozorovat infračervené záření. Dosud však nedokázaly přímo zobrazit exoplanety tak chladné a vzdálené jako Jupiter nebo Saturn.
Nová studie publikovaná v The Astrophysical Journal Letters, vedená Rachel Bowens-Rubinovou z Michiganské univerzity, ale ukazuje, že přímá detekce těchto „exo-Jupiterů“ a „exo-Saturnů“ je možná – při použití běžného širokopásmového zobrazovacího módu MIRI bez koronografu. Tato metoda těží z výhod vlnové délky 21 μm, při které chladné planety (80–200 K) vyzařují nejsilněji a jejich záření není tolik tlumené atmosférou.
Na základě dat z programu Cool Kids on the Block, který se zaměřuje na obří planety u blízkých červených trpaslíků, výzkumníci ukázali, že JWST může zachytit planety s teplotou, hmotností, stářím a vzdáleností od hvězdy odpovídající Saturnu a Jupiteru. V praxi svou hypotézu oestovali na trojici hvězdných systémů: Wolf 359, EV Lac a AD Leo. Zjištění o schopnostech JWST je důležité i z hlediska kosmologické statistiky – planety jako jsou Jupiter a Saturn mohou být mnohem běžnější, než si dnes myslíme.
Důležitým aspektem nové metody je i lepší kontrast mezi hvězdou a planetou v delších infračervených vlnových délkách. To je klíčové zejména u hvězd vzdálených do 20 parseků (zhruba 65 světelných let). Na základě modelování s oblačnými i bezoblačnými atmosférami výzkumníci zjistili, že kombinace obou lépe odpovídá spektrům Jupitera a Saturnu. Zároveň ukázali, že běžná MIRI zobrazovací metoda je účinnější než sofistikovaná koronografie.
Výsledky tak nejenže ukazují cestu k přímému zobrazování chladných obřích exoplanet, ale také pomáhají zasadit naši Sluneční soustavu do širšího kontextu. Pokud jsou Jupiter a Saturn běžnější, než jsme mysleli, možná není naše planetární sestava zas tak výjimečná – jen jsme zatím neměli správné nástroje k jejímu srovnání.
Další články v sekci
Operace Tet: Ofenziva, která změnila válku ve Vietnamu
Zpočátku špatně koordinované útoky severovietnamské armády a Vietkongu se podařilo odrazit, šlo však jen o předehru k rozsáhlé ofenzivě. V následujících dnech, týdnech i měsících nápor sílil a v ohrožení se ocitl také Saigon.
Krátce po půlnoci 30. ledna 1968 začala série útoků severovietnamských partyzánů na americké základny. Zůstává nejasné, zda akce cíleně propukly během původně deklarovaného příměří, nebo šlo o důsledek špatné koordinace. Většinu akcí provedl Vietkong, místy s podporou regulérních jednotek severovietnamské lidové armády (PAVN). Přepady sice Američany zaskočily, nepříliš koordinované útoky se však podařilo během pár hodin odrazit. Nový šéf zpravodajství amerických sil ve Vietnamu (Military Assistance Command, Vietnam – MACV) Phillip Davidson varoval, že lze v nejbližších dnech očekávat další střety.
Postupný návrat vojáků z novoročních dovolených přesto probíhal vcelku liknavě a řada důstojníků nadále nepovažovala situaci za nikterak vážnou. Následující noci však přišly rozsáhlé útoky na řadu měst včetně Saigonu. Hlavní tíha obrany na většině míst ležela na jihovietnamské armádě (ARVN).
Podle válečných korespondentů štáb MACV zachvátila panika. Westmoreland však navenek nadále vystupoval optimisticky a probíhající přepady označoval za pouhou diverzi. Stále věřil, že skutečným cílem PAVN je Khe Sanh. Válečný reportér Peter Braestrup jeho názor veřejně odsoudil jako absurdní a konstatoval, že útok na samotný Saigon rozhodně nelze zlehčovat jako krycí manévr.
Boje o Saigon
Ačkoliv z pohledu PAVN byl Saigon primárním cílem, útočníci nepočítali s úplným ovládnutím města. Soustředili se na dobytí hlavních úřadů a štábních budov. Severovietnamským jednotkám se podařilo obsadit budovu rozhlasu, odkud měly odvysílat Ho Či Minovu výzvu k celonárodnímu povstání. Po šesti hodinách boje s ARVN vojáci, jimž docházela munice, zničili vysílací zařízení a poslední obránci spáchali sebevraždu. Ho Či Minovo poselství se do éteru nedostalo.
Souběžně probíhající útok na velvyslanectví USA se podařilo odrazit. Uhájit se podařilo také americkou zásobovací základnu na předměstí. V místní části Cholon, obývané především Číňany, probíhaly boje od domu k domu.
Obrana samotného Saigonu spadala do kompetence ARVN, Američané pod Weyandovým vedením se tak přednostně soustředili na zajištění širšího perimetru kolem metropole. Druhého února jedna z hlídek 9. pěšího pluku upadla do léčky Vietkongu a ztratila 48 padlých. Ačkoliv z metropole se podařilo útočníky vytlačit během několika dní, boje v jejím okolí pokračovaly. Ještě začátkem března v prostoru operovalo 20 praporů Vietkongu. Až dvě vlny protiofenziv v dubnu a květnu vedly k postupnému „vyčištění“ regionu.
Obrana Hue
Paralelně s napadením Saigonu začal také útok na Hue, někdejší hlavní město země, jehož obranu posilovala historická citadela, nyní sídlo štábu 1. divize ARVN. Útočníci díky momentu překvapení rychle obsadili většinu města včetně části citadely. Americkou základnu proti značné přesile uhájily dvě stovky vojáků. Následovalo 25 dní bojů, během nichž obě strany přisouvaly posily a zásoby. Hue se v příštích týdnech změnilo v „mlýnek na maso“, který si do 2. března vyžádal přes 3 000 mrtvých bojovníků (z toho 2 400 na straně PAVN).
Po prvních zprávách o útoku na místo vyrazila 1. divize USMC, která ale od zpravodajců dostala značně podhodnocené zprávy o síle protivníka. Zaskočení mariňáci se tak záhy ocitli v pouličních bojích, komplikovaných navíc deštivým počasím. Střety v Hue se staly nejtěžšími a nejrozsáhlejšími operacemi v městském prostředí, do nichž se ozbrojené síly USA zapojily od bitvy o Soul v roce 1950. Další americké oddíly včetně součástí 101. výsadkové divize se mezitím snažily odříznout nepřátelské zásobovací trasy.
Kontrolu nad městem a jeho okolím se nakonec Američanům a ARVN podařilo obnovit až počátkem března. V následujících měsících se v okolí postupně objevilo několik masových hrobů, v nichž se nacházely ostatky asi 2 800 osob, převážně civilistů. Později nalezené hlášení PAVN potvrdilo, že útočníci na obsazeném území prováděli popravy „úředníků, policistů a tyranů“. Velkou část obětí se nepodařilo identifikovat. Pozdější odhady hovořily až o šesti tisících mrtvých, z nichž mnohá těla se nikdy nenašla. K obětem patřili také cizinci včetně několika kněží a německých lékařů.
Obklíčení Khe Sanh
Dalším z bojišť nadále zůstávalo okolí Khe Sanh. Westmoreland z dosavadních zkušeností věděl, že generál Thanh se obvykle vyhýbá rozsáhlým plošným ofenzivám. Netušil však, že Thanh již nežije a že došlo k mocenskému přeskupení uvnitř politbyra. Proto Khe Sanh stále považoval za hlavní bojiště.
V předmětném prostoru se 6 000 vojáků USMC a ARVN bránilo přesile zhruba 20 000 nepřátel. Útočníci se neodhodlali k pozemnímu výpadu proti dobře opevněné základně, takže obléhání se omezovalo převážně na oboustranné dělostřelecké přepady. Obklíčené oddíly se držely díky zásobování ze vzduchu, jelikož pozemní komunikace severovietnamské jednotky zcela odřízly. Nákladní letouny musely doprovázet stíhací bombardéry, snažící se eliminovat intenzivní protiletadlovou palbu PAVN.
K vyproštění obklíčených sil Američané vyslali část 1. jízdní divize. Operace s kódovým označením Pegasus slavila úspěch 8. dubna, kdy se podařilo základnu v Khe Sanh vyprostit. Celkově boje stály životy 730 Američanů. Ztráty PAVN se odhadovaly na 5 500 bojovníků. Další střety v blízkosti základny však trvaly až do léta.
Mezidobí
Obráncům se na většině míst podařilo PAVN a Vietkong odrazit během prvního týdne ofenzivy. Útočníci ztratili zhruba 45 000 mrtvých a téměř 6 000 zajatců. Ztráty ARNV činily necelé 3 000 padlých. Z řad Američanů a dalších spojeneckých sil padlo 1 536 mužů. Zemřelo rovněž přes 14 000 jihovietnamských civilistů. Hanojské velení přecenilo své logistické a koordinační možnosti při souběžných útocích na více místech, naopak podcenilo mobilitu protivníka. Záměr politbyra na rozpoutání masového povstání na jihu zcela selhal. Svou roli snad sehrála výměna velitele v průběhu příprav ofenzivy.
Z vojenského hlediska se tedy celá akce jevila jako vítězství ARVN a jejich zahraničních spojenců. V dlouhodobějším horizontu však významně přispěla k aktivizaci a zefektivnění partyzánských operací Vietkongu. Ironií osudu k tomu napomohl fakt, že kvůli vysokým ztrátám a klesajícímu zájmu dobrovolníků muselo dojít k nahrazení většiny důstojnického a poddůstojnického sboru gerilových formací vojáky PAVN, kteří na rozdíl od svých předchůdců disponovali solidním vojenským výcvikem a organizačními zkušenostmi.
Již během bitvy velitel severovietnamských sil u Hue generál Tran Do upozorňoval nadřízené orgány, že rychlé a drtivé vítězství není reálné. Zároveň ale konstatoval, že se daří nepřátelům způsobovat značné ztráty. Na základě jeho podnětů pak vedení v Hanoji ve druhé polovině roku 1968 postupně přijalo novou koncepci, založenou primárně na postupném vyčerpání protivníka, nikoliv na jednoznačné výhře v polních bitvách.
Saigonskou vládu a vedení (jihovietnamské armády) ARVN zaskočilo, jak Američané severovietnamskou Tet ofenzivu z počátku podcenili. Westmorelandovo úvodní tápání značně ochromilo důvěru v USA a vedlo dokonce ke spekulacím, že Američané chtějí z války vycouvat. Rovněž ve Spojených státech a v Evropě záhy posílily již tak rozšířené protiválečné protesty.
Požadavky generality na vyslání posil do Vietnamu se v dané atmosféře stávaly terčem ostré kritiky. Nový ministr obrany Clark Clifford, který do úřadu nastoupil 1. března 1968, pod vlivem rostoucích nákladů a klesající společenské podpory opustil svůj dosavadní bojovný postoj a takřka okamžitě začal prosazovat deeskalaci a postupné stažení amerických jednotek z Vietnamu. To následně vedlo k rozhodnutí ukončit nálety na sever země a pokusit se o vyjednávání. Dané rozhodnutí přirozeně rozčílilo předáky saigonského režimu. Na krizi paradoxně vydělal prezident Thieu, který využil společenské nejistoty po ofenzivě k posílení svých pozic a odstranění oponentů z politického a správního aparátu.
Od 10. května 1968 v Paříži začala jednání mezi zástupci USA a Severního Vietnamu. K posílení svých vyjednávacích pozic hanojská vláda již v závěru dubna spustila druhou fázi ofenzivy. V bitvě u Dai Do se přes 8 000 bojovníků PAVN pokusilo ovládnout strategickou americkou základnu. Současně se od 4. května rozběhly lokální útoky na více než stovce míst. V ohrožení se ocitla pohraniční základna Kham Duc, kterou Westmoreland nakonec nechal raději evakuovat.
Od 25. května se opět rozhořely diverzní akce v Saigonu. Oddíly Vietkongu během pouličních střetů hledaly úkryt v buddhistických chrámech ve víře, že je tam jednotky ARVN nebudou ostřelovat. Jejich předpoklad se ale nenaplnil. Přes 87 000 obyvatel jihovietnamské metropole muselo opustit své domovy.
Oslavované vítězství
Během června se však útočníci postupně dostávali do defenzivy. V závěru května útoky polevily a do konce června pak na většině míst boje opět utichly. K památné události došlo 18. června, kdy 152 příslušníků Vietkongu složilo zbraně. Šlo o největší hromadnou kapitulaci prohanojských oddílů v průběhu celé války. Mezitím v červnu také došlo k převelení Westmorelanda zpět do USA, kde se následně ujal funkce náčelníka generálního štábu. V čele MACV jej pak nahradil Creighton Abrams, jenž se oproti konvenční strategii svého předchůdce hodlal přednostně zaměřit na eliminaci partyzánů.
Třetí a poslední vlna střetů následovala od 17. srpna. Do útoků se tentokrát zapojily pouze regulérní jednotky PAVN bez podpory partyzánů a soustředily se téměř výhradně na vojenské cíle. Těžiště bojů tentokrát leželo hlavně podél hranice mezi severem a jihem, komunistům se nepodařilo přenést operace do jihovietnamského vnitrozemí. Po pěti týdnech se útočníci nakonec stáhli, přičemž jejich ztráty činily přes 20 000 mužů. Štáb MACV to prezentoval jako fatální prohru protivníka. Nicméně pozdější vývoj ukázal, že komunisté poměrně rychle zvládli své síly konsolidovat a doplnit. Odražení ofenzivy zároveň neznamenalo paralyzaci stále aktivního partyzánského hnutí na jihu.
Epilog
Ofenziva Tet přiměla obě strany přehodnotit střednědobé cíle. Zatímco politbyro v Hanoji přijalo koncept „opotřebovací války“, Američané spolu s ARVN se začali více zaměřovat na protipartyzánské operace. Ve Washingtonu však současně sílily úvahy o rychlém ukončení konfliktu formou kompromisu, což pochopitelně bylo pro jihovietnamské autority nepřijatelné.
Záhy po nástupu Richarda Nixona do prezidentského úřadu v následujícím roce USA zahájily politiku „vietnamizace“. Ta stála na myšlence, že hlavní tíhu bojů mají co nejdříve převzít samotné jednotky ARVN. Úlohou Američanů a dalších spojenců potom zůstávalo především zajišťování kvalitního výcviku a výstroje a poskytování zpravodajských informací. Zahraniční vojenské útvary se ale měly z Vietnamu postupně stáhnout. Pro danou strategii ostatně hovořil také sílící tlak veřejného mínění a médií ve Spojených státech.
Nicméně také mezi bojovníky PAVN a Vietkongu, kteří většinově nevnímali širší strategické a politické souvislosti, si těžké ztráty a minimální územní zisky vybraly citelnou psychologickou daň. Během roku 1969 přes 20 000 vojáků dezertovalo. Navzdory signifikantnímu poklesu morálky však štáb v Hanoji dokázal udržet bojeschopnost svých jednotek. Oproti tomu ochota západních spojenců saigonské vlády pokračovat v boji citelně klesala.
Další články v sekci
Krása, zdraví a přátelství pod hladinou: I kosatky si dopřávají peeling
Kosatky z pacifického severozápadu ohromily vědce svým nečekaným rituálem: pomocí mořské řasy se navzájem masírují. Smyslem této zvláštní procedury je patrně péče o kůži a možná i posilování sociálních vztahů.
Kosatky dravé (Orcinus orca) opět překvapují – tentokrát svým promyšleným „kosmetickým rituálem“. Vědci pozorovali, že tito inteligentní mořští savci využívají mořskou řasu jako nástroj k péči o svou kůži – a možná i k posilování sociálních vazeb.
Vědci z Center for Whale Research pozorovali skupinu tzv. jižních rezidentních kosatek žijících u pobřeží severozápadního Pacifiku v oblasti Sališské úžiny. Tito savci podle nové studie publikované v časopisu Current Biology vědomě trhají pevné, pružné stonky mořské řasy známé jako chaluha obrovská (Nereocystis luetkeana), známá také jako bull kelp, a používají je při interakci s dalšími členy své skupiny.
Mořská kosmetika
Jak rituál probíhá? Jedna kosatka si přiloží stonek řasy na čenich a začne se ním třít o druhou kosatku. Obě zvířata drží řasu mezi sebou a jemně se navzájem otírají až 12 minut v kuse. Podle biologa Michaela Weisse to připomíná roztomilé kočičí tření hlavami.
Masáže se stonky řas provozují kosatky všech věkových kategorií – od mláďat až po kosatčí babičky. Navíc se zdá, že kosatky s viditelně šupinatou kůží je provádějí častěji. To napovídá, že cílem této procedury je péče o pokožku – možná exfoliace, tedy odstranění odumřelých vrstev kůže.
Kosatky, stejně jako ostatní kytovci, mají tlustou, ale citlivou kůži, která je náchylná k infekcím a parazitům. Některé druhy se při línání (obměně kůže) třou o korály nebo kameny. Vědci se domnívají, že masáže řasou mají podobný účel – a možná se v nich skrývá i něco navíc.
Mořské řasy se běžně využívají i v lidské kosmetice – mají antibakteriální, zklidňující a hydratační účinky. Není proto vyloučeno, že chaluha obrovská ulevuje kosatkám od svědění nebo jim pomáhá proti parazitům.
Masáže, které sbližují
Kosatčí masáže jsou podle biologů navíc důkazem sofistikované spolupráce a důvěry. Celý proces vyžaduje koordinaci a schopnost spolupracovat s druhým jedincem. Podle Weisse ale může být hlavním smyslem tohoto chování upevňování sociálních vazeb – podobně jako u primátů, kteří si navzájem pročesávají srst.
V loňském roce se například podařilo natočit pětačtyřicetiletou kosatku Shachi, jak provádí masáž se svým devítiletým vnukem Nova. O pár dní později zase devětadvacetiletá samice Tsuchi pečovala stejným způsobem o svou dceru Tofino.
Drony mění mořský výzkum
Nová zjištění o chování kosatek v jejich přirozeném prostředí získali biologové díky práci dronů s vysokým rozlišením – a právě tato technologie otevřela výzkumníkům zcela nové možnosti. Chování, které je téměř neviditelné z paluby lodi, odhalil dron už při svém prvním nasazení. A podle vědců může jít jen o pověstnou špičku ledovce.
„Máme tu pravděpodobně mnohem víc případů používání nástrojů u mořských zvířat, které jsme ale dosud nezaznamenali,“ říká Weiss. Ať už jde o exfoliaci, samoléčbu, nebo jednoduše přátelské spojení – kosatky nám opět ukazují, jak inteligentními a komplexními tvorovy ve skutečnosti jsou.
Další články v sekci
Pravidelné užívání kombuchy příznivě mění mikrobiom lidí s obezitou
Experiment brazilských vědců potvrzuje, že každodenně užívaná kombucha mění mikrobiom ve střevech žádoucím směrem, aniž by bylo nutné měnit jídelníček a další návyky.
Kombucha (nebo též kombuča) je oblíbený fermentovaný nápoj vyráběný z oslazeného čaje. K fermentaci se používá symbiotická kultura kvasinek a bakterií, která se někdy označuje jako SCOBY. Jde o společenstvo bakterií, hlavně Gluconacetobacter xylinus z octa a bakterií rodu Lactobacillus, společně s několika druhy kvasinek, nejčastěji rodu Zygosaccharomyces.
Účinky kombuchy na lidské zdraví sice nejsou systematicky prostudované, víme ale, že je bohatá na antioxidanty a její užívání je nebo alespoň může být obzvlášť přínosné pro osoby ohrožené diabetem či obezitou. Nový výzkum týmu brazilské Federální univerzity Viçosy ukazuje, že každodenně užívané malé dávky kombuchy z černého čaje žádoucím způsobem mění mikrobiom.
Pokus s kombuchou
Frederico Augusto Ribeiro de Barros a jeho spolupracovníci provedli experiment, během něhož sledovali 38 dospělých (21 s normální váhou a 17 obézních s průměrným BMI 35,5). Účastníci experimentu dostávali každý den po dobu osmi týdnů 200 mililitrů kombuchy. Jinak si zachovali jídlo a návyky ve stejné podobě jako před experimentem. Výsledky výzkumu uveřejnil odborný časopis Journal of Nutrition.
Vědci analyzovali mikrobiom účastníků experimentu a zjistili, že užívání kombuchy vede ke změnám, především u obézních. Tyto změny je možné hodnotit jako příznivé. Vedou ke zlepšení situace s krevním cukrem a ke snížení zánětů. Jak se zdá, tímto způsobem je možné přelstít mikrobiom a změnit jej příznivým směrem, aniž by bylo nutné radikálně měnit stravu nebo zvyky.
Badatelé zjistili, že užívání kombuchy vede například ke zvýšení množství bakterií Akkermansia muciniphila, které jsou spojovány s omezováním zánětů, zlepšením citlivosti na inzulín, a také s posílením neprostupnosti střev. Podobně reagují i další žádoucí bakterie rodu Subdoligranulum. Počet problematických bakterií rodu Ruminococcus a Dorea naopak poklesl.
Další články v sekci
Orbitální výtah by mohl usnadnit těžbu surovin na trpasličí planetě Ceres
Stavba vesmírného výtahu na Zemi zatím zůstává science fiction. Na trpasličí planetě Ceres by ale podle vědců mohla být díky nižší gravitaci, surovinám a moderním materiálům reálnější.
Na oběžnou dráhu nutně nemusíme létat raketami. Další možnost představují orbitální či vesmírné výtahy, které by vozily náklad mezi povrchem a oběžnou dráhou. V dnešní době zřejmě ještě nemáme k dispozici potřebné technologie, které by umožnily postavit vesmírný výtah na orbitu Země. Existují ale i další tělesa Sluneční soustavy, kde by mělo smysl takový výtah postavit a mohlo by to být i zvládnutelné.
Mezi nejslibnější kandidáty v tomto směru patří trpasličí planeta Ceres, která obíhá Slunce relativně blízko Země v Hlavním pásu planetek a současně představuje bohaté ložisko zajímavých surovin, které by mohly podpořit výpravy do vzdálených končin Sluneční soustavy. Velmi užitečná by mohla být z řady důvodů voda, která zřejmě tvoří asi 25 procent Ceres.
Výtah trpasličí planety
Lynnane Georgeová z Coloradské univerzity v Colorado Springs a její spolupracovníci navrhli orbitální výtah o délce 30 tisíc kilometrů, který by vedl z povrchu Ceres do vzdálenosti více než 30krát větší než je průměr této trpasličí planety. Pokud by byl výtah vyrobený ze současných uhlíkových nanotrubiček, mohl by vozit náklad o hmotnosti zhruba 6,5 tun. Svůj projekt vědci představili na konferenci Amerického institutu pro letectví a astronautiku AIAA SciTech 2025 v Orlandu na Floridě.
Vybudovat výtah na Ceres by pochopitelně nebylo bez problémů. Pro provoz by bylo nutné mít zdroj energie, přinejmenším pro elektrolýzu vody, z níž by se vyrábělo palivo pro výtah. Solární energie by byla problematická, kvůli vzdálenosti od Slunce. Řešením by snad mohly být radioizotopové termoelektrické generátory, ale muselo by jich být hodně.
Velký problém by představovala i komunikace. Při spojení s Hlavním pásem planetek je nutné počítat s prodlevou cca 25 minut tam a 25 minut zpátky. Tím pádem je do značné míry ze hry řízení stavby a provozu výtahu na Ceres v reálném čase. Před případným vybudováním orbitálního výtahu nebo podobného projektu na Ceres bude nutné výrazně pokročit s technologiemi automatizace.
Další články v sekci
Kurilské ostrovy: Brána do Tichomoří, o kterou se přetahují velmoci
Kurilské ostrovy jsou chudé, jen řídce obydlené a čelí drsnému klimatu. Ve vztazích mezi Ruskem a Japonskem však vytvářejí výraznou třecí plochu, kterou se nepodařilo odstranit desítkami let vyjednávání ani válečnou silou.
Pohledem z družice se Kurily jeví jako tenká šňůra korálků, která propojuje nejjižnější výběžek ruské Kamčatky s nejsevernějším cípem japonského ostrova Hokkaidó a odděluje Ochotské moře od dálav Tichého oceánu. Na rozdíl od sousedního, na ropu a plyn bohatého Sachalinu tento 1 200 kilometrů dlouhý řetěz 56 vulkanických ostrovů nerostnými zdroji nijak neoplývá. Jediný tamní skutečný průmysl představuje lov krabů a rybolov, jenž na asijské trhy dodává kvalitní a levné jikry.
Proč tedy holé ostrovy zvedají tep státníkům v Rusku i v Japonsku? Odpověď spočívá v poloze. Voda mezi čtyřmi nejjižnějšími ostrovy na hranicích s Japonskem nikdy nezamrzá a tvoří přirozenou bránu z Ochotského moře do vod Pacifiku. Jde tak o nejkratší možnou cestu pro Tichooceánskou flotilu z její základny ve Vladivostoku, a kdo tedy ovládá Kurily, má nad pohyby ruského námořnictva ve zmíněné části světa prakticky právo „veta“.
Japonsko si dělá na jižní ostrovy nárok z historických důvodů a ruští stratégové se obávají, že by tam mohla vyrůst americká vojenská základna. Kdysi se proto na Kurilách nacházely početné sovětské jednotky a po roce 2020 se Rusko pustilo do výstavby nových vojenských zařízení. Po invazi na Ukrajinu však byla většina personálu z Dálného východu stažena na evropské bojiště.
Tvrdé podnebí
Život na ostrovech je extrémně náročný. Dlouhé a studené zimy znamenají záplavu sněhu, zatímco krátká vlhká léta přinášejí mlhy a relativně nízké teploty. Jasné dny panují pouze výjimečně. K nehostinnému podnebí se přidává také tektonická nestabilita, v jejímž důsledku se často objevují zemětřesení a vlny tsunami: Největší z nich, zaznamenaná v 18. století, měřila 64 metrů. V novodobější historii, konkrétně v roce 1995, pak rozsáhlé otřesy půdy zasáhly sousední Sachalin a vyžádaly si na dva tisíce životů. Pětatřicet zhruba ze stovky místních sopek přitom zůstává aktivních a dávají o sobě pravidelně vědět.
Sověty kdysi protežovaná enkláva zažila po pádu komunismu dramatický úbytek obyvatelstva spolu s tím, jak se rozpadala místní infrastruktura. Na ostrov Iturup, největší z celých Kuril, se v zimě prakticky nedá dostat. Ze Sachalinu přijíždí přívoz jednou za dva týdny a cesta trvá dvacet hodin. Lety bývají nepravidelné a stroje jsou při nich vydány napospas počasí.
Příliš práce se na ostrovech nenabízí, zato potraviny jsou tam (především zelenina) až třikrát dražší než v pevninském Rusku. Dva tisíce zdejších obyvatel si tak musí vystačit s málem a přilepšovat si pytlačením ryb či ilegálním sběrem jiker. Rozvojové programy, zahájené v roce 2016 investicí milionů rublů, kromě vybudování několika asfaltových silnic ke kvalitě života nijak nepřispěly a většina peněz nejspíš skončila v kapsách úředníků.
Zamrzlý spor
Kurilské ostrovy byly vždy jen velmi řídce osídlené. Prvními osadníky se stali lidé Ainu, domorodí obyvatelé žijící původně na Hokkaidó a na Sachalinu. Rozpínavost imperiálního Ruska a Japonska však vedla k jejich postupnému vytlačování.
První zmíněná mocnost zabrala ostrovy během objevitelských plaveb koncem 17. a počátkem 18. století. Japonci ovšem trvali na vlastní správě čtyř nejjižnějších kusů souše, přičemž nakonec dosáhli svého a popsané územní dělení stvrdila tzv. Šimodská dohoda z roku 1855.
Na ostrovech se v roce 1941 také ukrýval úderný svaz letadlových lodí japonského císařského námořnictva, který později zaútočil na havajský přístav Pearl Harbor. Admirál Isoroku Jamamoto si Kurily zvolil kvůli téměř úplné absenci osídlení a prakticky setrvalé mlze. V letech 1943 a 1944 potom japonské ostrovní základny naopak zasáhlo několik amerických bombardovacích náletů.
Počátkem srpna 1945 vyhlásil Sovětský svaz Japonsku válku a do konce měsíce dokázal okupovat celé souostroví. Následně se Kurily rozdělily do tří správních regionů Sachalinské oblasti, a sice na Severokurilský, Kurilský a Jihokurilský městský okruh. V Sachalinské oblasti dnes žije asi 460 tisíc lidí.
