Dnešní fyzika používá pro popis veškerého silového působení čtyři fundamentální interakce: Gravitační síla se uplatňuje například v řízení pohybů kosmických těles, elektromagnetická síla odpovídá kupříkladu za chemické vazby, zatímco silná a slabá jaderná síla nacházejí uplatnění v mikrosvětě. S gravitační sílou pracuje obecná teorie relativity, která vlastně představuje teorii gravitace. Naopak ostatní tři interakce lze popsat pomocí kvantové mechaniky. 

Tzv. teorie velkého sjednocení ukazuje, že v extrémních podmínkách a při extrémních teplotách – jaké panovaly krátce po Velkém třesku – se elektromagnetická a obě jaderné interakce chovají stejně jako jedna sjednocená síla. Teprve změny fyzikálních podmínek vedly k jejich rozštěpení a oddělení „polí působnosti“. Teorie všeho si přitom klade za cíl připojit do univerzálního popisu sílu gravitační. Přírodu by tak charakterizoval jeden soubor zákonů, jež by vysvětlovaly veškeré jevy ve vesmíru, od chování subatomárních částic až po dynamiku galaxií.

Image

Čtěte také

Nekonečné pátrání po teorii VŠEHO: Najdeme někdy skutečnou podstatu vesmíru?

Milujete ranní kávu? Dobrá zpráva: může vám prodloužit život. Ale jen za předpokladu, že ji pijete černou nebo téměř bez cukru a tuku. Nová rozsáhlá studie ukazuje, že pozitivní vliv kávy na délku života se vytrácí, pokud do ní přidáváme cukr, smetanu nebo plnotučné mléko.

Káva ano, ale bez smetany

Tým vědců z americké Tuftsovy univerzity se rozhodl prozkoumat detail, kterému se dosud většina studií o kávě vyhýbala: jak přesně ovlivňuje zdraví to, co si do kávy přidáváme.

Pod vedením epidemioložky Bingjie Zhouové badatelé analyzovali data více než 46 000 dospělých Američanů ve věku 20 let a starších, jejichž návyky byly sledovány po dobu 9 až 11 let. Za tu dobu zemřelo přes 7 000 účastníků – a právě tato úmrtí byla porovnána s jejich konzumací kávy a přidaných ingrediencí.

Méně cukru, více života

Zásadní zjištění je jasné: Pijáci kávy obecně žili déle než ti, kdo kávu vůbec nepili. Redukce rizika předčasného úmrtí činila 14 % u těch, kteří pili černou kávu nebo kávu s velmi malým množstvím cukru a tuku. Při větších dávkách cukru a nasycených tuků (např. smetany či plnotučného mléka) ale výhoda mizí. A jaké je podle vědců ideální množství kávy? Dva až tři šálky denně.

Autoři studie se snažili zohlednit i další faktory, které mohou ovlivnit délku života – např. věk, fyzickou aktivitu, konzumaci alkoholu, vzdělání nebo pohlaví. Přesto přiznávají, že nejde o důkaz příčinné souvislosti – stále může existovat třetí proměnná, která ovlivňuje jak konzumaci kávy, tak riziko úmrtí.

Image

Čtěte také

Zeptej se vědce: Je přidávání mléka do kávy zdravé, nebo ne?

Zajímavým vedlejším zjištěním je, že káva bez kofeinu žádný podobný efekt nevykazovala. Z toho plyne, že hlavní přínosy patrně souvisejí s kofeinem – nebo bioaktivním látkám, které se s kofeinem často vyskytují. Může jít například o chlorogenové kyseliny, diterpeny obsažené v olejovitých složkách kávy (kafestol a kahweol), alkaloid trigonellin nebo třeba melanoidiny, vznikající při pražení. 

Zatímco kofein stimuluje centrální nervový systém a zvyšuje bdělost, ostatní sloučeniny působí především na úrovni metabolismu a imunity. Právě kombinace těchto látek dělá z kávy nápoj s tak překvapivými zdravotními účinky. „Zdravotní přínosy kávy mohou souviset s jejími bioaktivními sloučeninami,“ vysvětluje spoluautorka studie Fang Fang Zhangová. „Naše výsledky ale naznačují, že přidaný cukr a nasycené tuky tyto přínosy oslabují.“

Káva je podle výzkumníků natolik rozšířeným nápojem – polovina Američanů ji pije denně –, že je velmi důležité chápat její zdravotní dopady nejen jako celek, ale i v souvislosti s tím, co si do ní přidáváme. Pokud tedy právě začínáte svůj den nad šálkem kávy, vězte, že černá káva není jen stylová – je možná i zdravější.

Image

Čtěte také

Káva může prospívat srdci. Záleží ale kdy ji pijete

Tisíce svitků posvátných textů Tóry po staletí provázely židovské komunity v Československu. Teď si představte, že by tyto cenné artefakty zmizely v propadlišti dějin. Že by je něčí lhostejnost nechala napospas chátrání a zkáze, byly by zapomenuty a možná i úmyslně zničeny. Přesně takový osud jim hrozil v temných letech nacistické okupace a následně i za éry komunistického režimu. Jen díky statečnosti několika odvážných jedinců se tento příběh nezměnil v tragédii, ale naopak v inspirativní svědectví o odvaze a vytrvalosti. 

Státní majetek

Za druhé světové války shromáždili nacisté tisíce svitků Tóry z československých synagog, často krátce předtím, než jejich věřící skončili v koncentračních táborech. Svitky byly uskladněny v Židovském muzeu v Praze, kde čekaly na svůj nejasný osud. Po válce však nenastala situace o moc lepší. Rozvrácené židovské komunity neměly možnost si svitky nárokovat a komunistická vláda je považovala za pouhý státní majetek. Hrozilo, že se na ně definitivně zapomene – nebo hůř, že budou zničeny. 

Pak ale přišel zlom. V roce 1964 se v Londýně objevila neuvěřitelná příležitost: britský filantrop Ralph Yablon se dozvěděl o osudu těchto svitků a rozhodl se jednat. S nebývalou odvahou a štědrostí financoval jejich odkup a převoz do Británie. Představte si ten okamžik: více než 1 500 svitků, každý s vlastním příběhem, se nakládá na kamiony a vydává se na cestu do nového domova. Bylo to doslova zachránění pokladu před neodvratnou zkázou. 

Po příjezdu do Londýna se svitky dostaly do péče Westminsterské synagogy a posléze do rukou organizace Memorial Scrolls Trust (MST), která se stala jejich ochránkyní. Ale co s nimi dál? Zůstanou zamčené v depozitářích jako muzeální exponáty, nebo znovu ožijí? 

Nový život

Naštěstí MST měla jasno – tyto svitky patří do komunit, do synagog, kde se mohou opět používat k bohoslužbám. A tak začala jejich neuvěřitelná cesta zpět do života. Dnes jsou rozesety po více než 1 400 synagogách a institucích po celém světě – od USA přes Izrael až po Austrálii. Ne všechny svitky však zůstaly v zahraničí. Některé se po desetiletích vrátili či vrací z exilu do míst, odkud pocházely. Přináší to neskutečně dojemné momenty. 

Jeden z těchto svitků například pochází z Uhříněvsi a dnes je vystaven v Poslanecké sněmovně České republiky jako připomínka židovského dědictví. Další svitek se dostal zpět do Liberce, kde kdysi patřil místní židovské obci. Představte si, jaké emoce to vyvolává – po desítkách let se vrací symbol víry a kultury do míst, kde kdysi pulsoval život, ale odkud byli lidé vyhnáni a zavražděni. 

Příběh československých svitků Tóry není jen o záchraně starých rukopisů. Je to příběh naděje, odolnosti a neuvěřitelné síly komunity, která se odmítla nechat vymazat z historie. Svitky, které měly zmizet v propadlišti dějin, dnes znovu žijí. Každý z nich vypráví svůj vlastní příběh – příběh víry, která přežila i ty nejtemnější časy. A tak, když dnes někde na světě rabín rozbaluje svitek z Československa a předčítá z něj tóru, není to jen náboženský akt. Je to důkaz toho, že zlo nikdy nezvítězí, dokud jsou lidé ochotni bojovat za svou minulost i budoucnost.

Image

Čtěte také

Kořeny odvěkého antisemitismu: Kdo spustil hon na Židy?

Kosmický ohňostroj, který přepisuje učebnice astronomie – i tak by se dal popsat nový objev mezinárodního týmu astronomů. Poprvé v historii máme vizuální důkaz toho, že některé hvězdy neexplodují jen jednou, ale rovnou dvakrát.

Supernova, která si to rozmyslela

Vědci zkoumali zbytky po výbuchu supernovy s označením SNR 0509-67.5, která se nachází ve Velkém Magellanově oblaku – sousední galaxii Mléčné dráhy. Pomocí mimořádně citlivého přístroje MUSE na dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře v Chile odhalili cosi neobvyklého: pozůstatky po dvou oddělených explozích.

Supernovy typu Ia vznikají jinak než ty „klasické“, které značí smrt obří hvězdy. V tomto případě hlavní roli hraje bílý trpaslík – drobný, ale extrémně hustý zbytek po hvězdě velikosti Slunce. Obvykle si ze svého blízkého hvězdného partnera postupně bere hmotu, až dosáhne kritické hmotnosti (tzv. Chandrasekharovy meze) – a exploduje. Nová pozorování ale ukazují, že některé tyto supernovy explodují jinak – a dřív.

Jak to celé funguje? Bílý trpaslík si nejprve vytvoří vrstvu ukradeného helia, která se může sama vznítit. Tato první, vnější exploze vyšle rázovou vlnu, jež pronikne směrem k jádru hvězdy a spustí druhou, ničivou detonaci. Výsledkem je plnohodnotná supernova – ale s jinou „startovní sekvencí“.

Až dosud šlo jen o teoretický model. Nyní mají vědci konečně vizuální důkaz – dvě odlišné vrstvy vápníku ve zbytcích po supernově, které slouží jako jakýsi kosmický otisk prstu tohoto procesu.

Přelomový objev

Proč na tom tolik záleží? Supernovy typu Ia jsou vesmírná měřítka – podle jejich velmi stabilní jasnosti určujeme, jak daleko jsou galaxie, a jak se rozpíná vesmír. Právě díky nim vědci odhalili, že se rozpínání vesmíru zrychluje – objev, který v roce 2011 přinesl Nobelovu cenu. Pochopit, jak přesně tyto supernovy vznikají, je tedy klíčem k přesnosti všech těchto měření.

Podle vedoucího studie, Priyama Dase z australské univerzity Nového Jižního Walesu, objev přináší nejen řešení dlouholeté vědecké záhady, ale i nečekanou estetiku. „Ta nádherně vrstvená struktura pozůstatku supernovy je jako vesmírné umělecké dílo.“ Vesmír nám tak znovu ukazuje, že i smrt hvězdy může být krásná.

Image

Čtěte také

Astronomové pořídili první detailní snímek umírající hvězdy mimo naši Galaxii

Během druhé světové války získaly tanky „made in Italy“ mizernou pověst nejen kvůli špatným parametrům a vysoké poruchovosti, ale také slabým výkonům. S tím ostře kontrastuje situace z počátku 20. století. Itálie tehdy náležela mezi pionýry v nové oblasti obrněných vozidel, přičemž zvládla vyprodukovat řadu zajímavých typů. Patří mezi ně mj. obrněné automobily Lancia IZM, jež používala i armáda Československa. 

Italové se angažovali také v oblasti tanků. Například obrněnec FIAT 2000 vznikl jen v šesti kusech, nesporně však zaujal progresivním technickým řešením. Naopak lehký FIAT 3000 přinesl podstatné zdokonalení kopírované francouzské konstrukce.

Těžký, dobře pancéřovaný a pohodlný

Program těžkého tanku rozjela slavná italská továrna FIAT v podstatě jako soukromou iniciativu. Armáda na něj poskytla finance až později, takže se jeho počátky dost vlekly. Konstruktéři přitom cílili vysoko; tank se měl stát základem domácích obrněných jednotek a zde plnit především roli ochránce a podporovatele útočící pěchoty. Kapitán italské armády Luigi Cassali s inženýrem Pavesim navrhli a do stadia funkčního prototypu dovedli pásové vozidlo se dvěma kulometnými věžemi, označované jako FIAT 1000. Celý projekt trval jen pár měsíců první poloviny roku 1916. Armáda jej totiž po nepříliš úspěšných testech zastavila.

Firma se proto zaměřila v srpnu 1916 na jiný koncept s označením FIAT 2000. Již v říjnu 1916 začala stavba prototypu, ale teprve na jaře následujícího roku projekt oficiálně podpořila armáda. Vozidlo též přijala do výzbroje a přidělila mu označení FIAT Tipo 2000 Model 1917. První exemplář sjel z výrobní linky v červnu 1917 a již na první pohled zaujal elegantními tvary, výrazně odlišnými od nevzhledných britských „krabic“. Korbu tvořily nýtované pláty pancéřové oceli o síle od 15 do 20 mm. Charakteristické kryty na bocích pak chránily téměř celou boční plochu podvozku (podobně jako u britských obrněnců).

Vozidlo tím získalo vysokou odolnost, za což ovšem zaplatilo nabytou hmotností – přibližně 40 tun. K pohonu použili projektanti původně letecký motor FIAT A12 o výkonu 179 kW, s nímž obrněnec dosahoval na silnici rychlost zhruba 6 km/h. Z našeho pohledu úsměvná hodnota však platila za dobový standard. 

V čem však FIAT 2000 jednoznačně předstihoval své tehdejší konkurenty, byl komfort věnovaný osádce. Zatímco jiné tanky disponovaly jen stísněnými prostory a služba v nich přinášela mužům značné utrpení, nabízel rozměrný FIAT 2000 svému desetičlennému týmu nezvyklé pohodlí. Působil zde velitel, střelec, nabíječi (tři, seděli ve věži), řidič a konečně šest mužů obsluhy kulometů v korbě. Také motor vězel usazen v zádi pod podlahou a odděleně od osádky, což eliminovalo ohromný hluk i vypouštěné zplodiny.

Obrněnec, který zaujal Mussoliniho

Rozložení osádky nám současně prozrazuje silnou výzbroj stroje. Prototyp sice nesl jen kónickou věž s kulometem ráže 14 mm, záhy však došlo k dramatickému posílení jeho arzenálu. Nová polokulovitá věž se ukázala jako velmi progresivní konstrukční prvek, neboť hladká zakřivená plocha představovala pro nepřátelské granáty značně problematický cíl.

Věž ukrývala primárně kanón ráže 65 mm, ačkoli jeho efektivitu snižovala příliš krátká hlaveň o délce pouhých 17 násobků užité ráže. Měl však neobvykle velký rozsah náměru; od –10 do 75°. Kromě toho si těžký FIAT vezl do bojové akce celkem sedm 6,5mm kulometů FIAT Revelli. Po jednom v každém rohu korby i všech bocích, sedmý navíc v zádi. Uvedené rozvržení se ve spojení s kruhovým odměrem věže ukázalo jako účinné řešení palby do prakticky kompletního okolí bojujícího obrněnce. 

Závěrem lze říci, že tento italský těžký tank představoval ve své době moderní útočný prostředek, v řadě ohledů překonávající své současníky. Z jeho nedostatků musíme zmínit zejména velkou hmotnost, která by jej v těžkém terénu mohla dostat do fatálních problémů. Do konce války dostala armáda Itálie pouhé dva exempláře, resp. popsaný prototyp a jeden shodný kus. Do bojových akcí již nezasáhl žádný. Závod posléze vyrobil ještě čtyři poněkud odlišná vozidla FIAT Tipo 2000 Model 1919. Všech šest tanků se s oblibou projíždělo zejména na přehlídkách – v roli demonstrátorů síly italské armády či tu a tam během cvičení. 

Část zdrojů uvádí, že přední dvojici kulometů nahradily později 37mm kanóny. Existují i nepotvrzené informace, že jeden či dva tanky posloužily vojsku při potlačování arabského povstání v tehdejší italské kolonii Libye (jeden zde měl být také zničen). V ocelových obrech nalezl zalíbení rovněž fašistický diktátor Mussolini. Rád je předváděl na různých militaristických akcích režimu. Ani to však nemohlo zakrýt fakt, že na začátku 30. let šlo již o beznadějně zastaralé obludy. Armáda je tak roku 1934 vyřadila a následně poslala na sešrotování. Jeden exemplář pak od roku 1936 fungoval po jistou dobu jako památník v kasárnách města Bologna.

Vylepšování francouzského vzoru

Nejvýznamnějším důvodem, kvůli němuž skončila produkce vozidel FIAT 2000 po dodání pouhých šesti kusů, byl příchod nového tanku FIAT 3000. Přestože na italskou armádu obři o váze 40 tun skutečně zapůsobili, hledala inspiraci i v zahraničí. V arzenálu Velké Británie a Francie mohla vnímat postupný odklon od těžkých gigantů směrem ke středním či přímo lehkým tankům. Jasnou „jedničkou“ se v té době stal francouzský Renault FT o váze okolo sedmi tun, jehož vzhled s nízkou korbou a otáčivou věží fakticky předznamenal koncepci drtivé většiny pozdějších tanků.

Úspěšný stroj putoval do arzenálů mnoha dalších států včetně Itálie, jež si objednala hned sto lehkých obrněnců (a vedle nich i jeden střední Schneider CA1). Francouzi však dokázali dodat pouze tři kusy (a onen jediný schneider). Armáda italského království proto iniciovala spuštění licenční výroby modifikovaného Renaultu pod názvem FIAT 3000. Z linek pak mělo sjet ohromujících 1 300 kusů, toto množství však srazil konec války na konečný objednaný počet jednoho sta vozidel. 

Italští konstruktéři však nemínili vsadit na pouhé kopírování francouzského vzoru. Intenzivní snaha po vylepšení Renaultova konceptu však způsobovala neúměrné protahování jeho výroby. Finální, skutečně dokonalejší verze pak opustila brány závodu až v roce 1920, sériová výroba se rozjela rok nato. Armáda tank přijala pod označením FIAT 3000 Model 1921. Od původní podoby se lišil mimo jiné silnějším motorem FIAT, který mu propůjčoval více než třikrát větší rychlost oproti renaultu. Zlepšila se i výzbroj – věž teď nesla lafetovanou dvojici 6,5mm kulometů oproti jedné zbrani u francouzského vzoru.

Italská armáda tlačila i na stavbu verze s 37mm kanónem. Tu však továrna dokončila až v roce 1930(!) pod jménem FIAT 3000 Model 1930. Vzniklo okolo 50 kusů, z nichž část skončila jakožto exportní zboží do Dánska, Albánie, Lotyšska a paradoxně také Habeše, proti níž Italové své lehké tanky později s vervou nasadili. Vlastní armáda je omezeně používala dokonce i během druhé světové války, ačkoliv se jejich bojová hodnota samozřejmě už dávno razantně propadla.

Image

Čtěte také

Samohybné dělo FT AC: Na podvozku legendárního tanku Renault FT-17

Až čtyři kilogramy těžký papoušek soví (Strigops habroptilus), zvaný také kakapo, se vyvíjel na území Nového Zélandu v době, kdy tu nežili savci, kteří by si na tučnou ptačí kořist dělali zálusk. Jediným predátorem, který papouška ohrožoval, byl dnes již vyhynulý veleorel novozélandský, a tak si kakapo začal stavět hnízda na zemi, kde v poklidu odchovával svá mláďata. Stal se výborným chodcem, který navíc zdatně šplhá po stromech a pro svoje toulky za potravou tvořenou převážně semínky, listy, plody a kořínky využívá noční tmu. Celý den pak prospí.

Na námluvy pěšky

Kakapo žije samotářsky a ostatní papoušky vyhledává jen za účelem páření, kterému předchází poněkud neobvyklé námluvy. Samečci se shluknou na místě s nízkým porostem, nafouknou hrudní vak a začnou vydávat hluboký rezonující zvuk, který je slyšet až několik kilometrů daleko. Všem samičkám z okolí tak dávají najevo, že jsou připraveni k páření.

Samice pak musí ujít i několik kilometrů, aby se dostaly na tento zvláštní trh a vybraly si nejzajímavějšího jedince, který se stane otcem jejich potomků. Často se však stává, že si samičky zvolí jednoho šťastlivce, který předá své geny většině mláďat příští generace. Tento typ námluv není znám u žádného jiného druhu papouška a neprovozuje jej ani žádný jiný ptačí druh na Novém Zélandu. Jakmile je páření u konce, samička se vzdálí, zatímco sameček pokračuje ve vábení. O snůšku samci nejeví zájem a samičky se o vejce i vylíhlá mláďata starají jako svobodné matky. Znamená to, že je často musí i na několik hodin opustit, aby obstaraly potravu, čímž je vystavují nebezpečí ze strany přirozených nepřátel.

Proti potkanům a kočkám

Přestože papoušky soví lovili v minulosti kvůli peří a masu i lidé, jejich hlavním nepřítelem se stali zavlečené druhy savců. Potkani, kočky, lasičky i psi, kteří se na území Nového Zélandu dostali s novými osadníky, si rádi smlsli na opuštěných vejcích či bezbranných mláďatech, takže v sedmdesátých letech minulého století žilo v národním parku Fiordland na Jižním ostrově už jen pár izolovaných jedinců.

O něco později byla objevena populace čítající 100 až 200 kakapů, ale predátoři, zejména divoce žijící kočky, pokračovali v jejich neúprosném pronásledování. Až konečně zasáhl na konci 80. let člověk. V rámci Plánu obnovy populace kakapů byli všichni papoušci odchyceni a převezeni na ostrovy Codfish a Chalky, kde byla zahájena systematická péče spočívající v dokrmování dospělých papoušků, monitoringu a zahřívání hnízd se snůškou.

S připnutou vysílačkou

Kakapům se dařilo výborně, problémem se však stal neočekávaný boom mužského potomstva. Vědci by spíše přivítali samičky, které by na svět přivedly další potomky. Ty se však ze záhadného důvodu nechtěly líhnout. Odpověď přinesl až podrobný výzkum, který odhalil, že plození dcer je podmíněno chudší potravou. Když mají kakapové hojnost všeho, rodí se samečci, kteří potřebují být silní a vitální, aby měli v dospělosti šanci uhájit si harém samiček a zplodit další potomky. V létech menší hojnosti přicházejí na svět dcery, jež jsou na výživu skromnější. Stačilo tedy snížit dávky potravy a rovnováha byla znovu nastolena.

Cílem rozsáhlého záchranného projektu je jedna stabilní, soběstačná populace kakapů a dvě či více dalších populací, které budou růst za asistence ochránců přírody na ostrovech, kam se nedostali nebezpeční predátoři.

Image

Čtěte také

Záhada rozmnožování papoušků Kakapo: Holky se rodí jen v nouzi

Během období druhohor žili s tehdejšími dinosaury i další skupiny suchozemských obratlovců, například ještěři. Paleontologové nedávno popsali nový druh ještěra z období křídy, jehož fosilie byla před časem objevena v ikonické přírodní rezervaci Grand Staircase-Escalante National Monument na jihu Utahu.

Na počátku výzkumu byl Hank Woolley z Přírodovědného muzea Los Angeles, který v depozitáři muzea otevřel nádobu s nadepsaným štítkem „ještěr.“ Našel v ní hromádku úlomku kostí ještěra, jehož velikost odpovídala mývalovi.

Dávného příbuzného dnešních korovců jedovatých (Heloderma suspectum), vědci pojmenovali Bolg amondol – s odkazem na Tolkienova Hobita (Bolg byl synem náčelníka morijských skřetů Azoga).

Obrněný přízrak z dávnověku

Bolg byl přibližně velký jako mýval nebo varan Salvadoriův – na délku měřil až jeden metr a rozhodně nepůsobil jako domácí mazlíček. Měl ostré zuby, těžký krunýř a robustní stavbu těla, jak se na „monstersaura“ sluší a patří. Tito ještěři se vyznačovali nápadným kraniálním pancířem a drsným vzhledem, který si opravdu nezadal s Tolkienovými příšerami.

Kromě působivého vzhledu je Bolg významný i z hlediska evoluce. Jeho nejbližší příbuzný pochází až z asijské pouště Gobi, což naznačuje, že v době, kdy byly kontinenty ještě částečně spojeny, docházelo k migraci nejen dinosaurů, ale i menších plazů. Tento objev tak pomáhá lépe pochopit biogeografii a vývoj suchozemských obratlovců v pozdní křídě.

Objev Bolga amondola přináší nový pohled na rozmanitost velkých ještěrů v době dinosaurů, potvrzuje propojenost dávných kontinentů a ukazuje, že i zdánlivě obyčejné „zásuvky s kostmi“ mohou skrývat vědecké poklady.

Image

Čtěte také

Dávný předek: Nejstarší známý ještěr pochází z italských Alp

Maso tvořilo nedílnou součást lidského jídelníčku po desetitisíce let. Dnes však vzrůstá odpor k této potravině a vegetariánství či veganství zažívají rozmach. Mnozí lidé zanevřeli na maso, protože vnímají rostlinnou stravu jako zdravější. Málo není ani těch, kteří odmítají potraviny živočišného původu z etických důvodů a protestují tak proti podmínkám, v jakých hospodářská zvířata žijí. Významnou roli hraje v motivech k veganství a vegetariánství také zátěž, jakou představuje chov hospodářských zvířat pro životní prostředí. Nejvíce vadí produkce silného skleníkového plynu metanu přežvýkavci.

Diskuse o tom, jak moc škodí maso lidskému zdraví, eskalovala zcela nedávno ve sdělovacích prostředcích v reakci na velmi důkladnou vědeckou studii, která hodnotila vliv konzumace červeného masa, drůbeže a uzenin na riziko onemocnění cukrovkou druhého typu. Početný mezinárodní tým vedený epidemiologem Nicholasem Warehamem z University of Cambridge dal dohromady výzkumy z 31 studií provedených ve 20 zemích světa. Získal tak data od bezmála dvou milionů lidí, mezi nimi i údaje od více než 100 000 lidí, kterým byla v průběhu těchto studií diagnostikována cukrovka druhého typu.

Hrátky s masem

Podle Warehama a spol. zvyšuje denní konzumace 50 gramů uzenin riziko onemocnění cukrovkou druhého typu v následujících 10 letech o 15 %. S denní spotřebou 100 gramů červeného masa stoupá toto riziko o 10 %. Zpočátku vědcům vycházelo, že stejně vysoká denní spotřeba drůbežího masa zvýší riziko onemocnění cukrovkou druhého typu o 8 %. Při zohlednění různých faktorů se ale ukázal vztah mezi konzumací drůbeže a cukrovkou jako slabý a autoři studie konstatují, že jasno může v této otázce udělat jen další ještě důkladnější výzkum.

Když vědci modelovali náhradu spotřeby 50 gramů uzenin denně konzumací 100 gramů červeného masa, kleslo riziko onemocnění cukrovkou druhého typu o 7 %. Podobného snížení rizika lze podle výsledků počítačového modelování dosáhnout náhradou denní spotřeby 50 gramů uzenin 100 gramy drůbeže. 

Při studiích podobného typu, tzv. metaanalýzách, dávají vědci obvykle dohromady konečné závěry z většího počtu studií. Warehamův tým ale získal pro každou z 31 studií data o jednotlivých dobrovolnících a vycházel z jejich celkového hodnocení. Takový postup je považován za mnohem přesnější a spolehlivější, než je tomu u tradičně provedených metaanalýz.

Doporučení dietologů

Warehamův tým nevolá po zákazu masa. V tom se shoduje s dalšími experty. Přední skandinávští odborníci na zdravou výživu doporučují v dokumentu Nordic Nutrition Recommendations 2023 týdenní spotřebu červeného masa, tedy hovězího, skopového, vepřového a zvěřiny, na úrovni 350 gramů a spotřebu drůbežího masa ve stejném množství. Drůbeží maso hodnotí příznivěji než červené a přimlouvají se za vysazení uzenin z jídelníčku.

Ze studie Warehama a spol. vyplývá, že nejvyšší spotřebu červeného masa (až 190 gramů denně) vykazovali obyvatelé Spojených států. Nejnižší spotřeba se ukázala v Bangladéši. Nejvyšší spotřebu uzenin měli Němci, naopak nejméně jich snědí v Íránu a na Portoriku. Drůbeží maso konzumují s oblibou Brazilci (až 72 gramů denně). Vysoká spotřeba drůbeže je typická i pro Evropu a Severní Ameriku.

Nordic Nutrition Recommendations 2023 nezastírají, že konzumace červeného masa má i pozitivní účinky na zdraví. Konzumenti z něj získávají kvalitní bílkoviny, železo, zinek, tiamin, riboflavin a vitaminy B6 a B12. Zároveň je však i zdrojem nasycených mastných kyselin. Dosavadní epidemiologické studie však spojují vysokou konzumaci červeného masa s rakovinou tlustého střeva a kardiovaskulárními chorobami.

Také drůbeží maso má v lidské výživě své místo jako zdroj důležitých živin – vysoce kvalitních bílkovin, selenu a vitaminů, jako je tiamin, riboflavin, niacin, B6 a B12. Stávající studie nespojují konzumaci drůbežího masa s některou z významných civilizačních chorob.

Uzeniny se řadí k tzv. vysoce zpracovaným potravinám. Nordic Nutrition Recommendations 2023 se odvolávají na důkazy o souvislosti mezi konzumací vysoce zpracovaného masa a obezitou, zvýšeným rizikem hypertenze, rakoviny, cukrovky 2. typu, depresí a předčasných úmrtí. Uzeniny bývají nutričně nevyvážené, obsahují hodně soli a tuků. Je poměrně snadné se jimi přejídat.

Reakce expertů

Zajímavé jsou reakce na studii Warehamova týmu od předních odborníků na zdravou výživu. Ti bez výjimky oceňují rozsah výzkumu. Studie, která by zahrnula tolik lidí na tak rozsáhlém území, doposud neexistovala. Neznamená to však, že považují studii za zcela bezchybnou.

Například dietolog Duane Mellor z British Diabetic Association poukazuje na tradiční problém epidemiologických studií. Ty odhalují korelace mezi nejrůznějšími vlivy a zdravotním stavem sledované populace. Málokdy však mají možnost prokázat jejich příčinnou souvislost, tedy podat jasný důkaz, že daný faktor životního vlivu skutečně vyvolává daný zdravotní problém. Přesto považuje Mellor závěry Warehamovy studie za důležité. Upozorňuje, že červené maso obsahuje molekuly hemu s ionty železa a ty mohou narušit reakci organismu na inzulin. Snížení citlivosti k inzulinu je jedním ze základních principů vzniku cukrovky druhého typu.

Wareham a jeho spolupracovníci vyvinuli velké úsilí, aby podchytili skutečný vztah mezi spotřebou masa a cukrovkou druhého typu a aby tyto údaje nebyly zkresleny například vyšší tělesnou hmotností dobrovolníků, kouřením, spotřebou alkoholu, ale třeba i nižší konzumací zeleniny. To je jeden z velkých problémů epidemiologických studií sledujících vliv jídelníčku na zdravotní stav. Člověk může sníst jen určité množství potravy. Pokud jí něčeho více, třeba právě masa, pak se „do něj vejde“ méně jiných potravin, např. ovoce a zeleniny. Pozorované dopady na zdravotní stav pak nemusejí být dány jen zvýšenou spotřebou masa, ale také nižší spotřebou ovoce a zeleniny, které jsou zdrojem důležitých živin, např. vitaminů, ale také vlákniny. Nedostatek ovoce a zeleniny lidskému organismu nesvědčí.

Dědičný obvod pasu

Duane Mellor upozorňuje, že Wareham a jeho spolupracovníci nedokázali ve své studii zohlednit vliv řady významných faktorů pro vznik cukrovky druhého typu, například výskyt tohoto onemocnění v rodině dokládající dědičné sklony nebo obvod pasu, jenž poměrně přesně odráží ukládání tělesného tuku. To jsou vlivy, které zvyšují riziko vzniku cukrovky druhého typu mnohem větší měrou než některé z faktorů sledované ve Warehamově studii.

„Je tedy možné, že zvýšené riziko spojené s příjmem masa by mohlo být výsledkem faktorů, jež analýza nebyla schopna vzít do úvahy,“ upozorňuje Duane Mellor. „Celkové poselství o střídmém příjmu masa je v souladu s národními směrnicemi o zdravé výživě a radami, jejichž dodržování snižuje rizika rozvoje diabetu 2. typu. Doporučuje se strava s vydatným zastoupením zeleniny, ovoce, ořechů, semen, fazolí, hrachu a čočky. K tomu je vhodné přidat porce celozrnného pečiva. Proti zásadám zdravé výživy není ani umírněná konzumace masa a mléčných výrobků s minimálním množstvím přidaného tuku, soli a cukru. Takové stravování by měla provázet pravidelná fyzická aktivita. Za těchto podmínek se dá riziko vzniku diabetu 2. typu minimalizovat.“ 

Duane Mellor připomíná, že pokud lidé uvažují o snížení příjmu masa, je důležité, aby živiny přítomné v mase získávali z jiných potravin. Při vysazení masa se může stát nedostatkovým hlavně železo, vitamin B12 a bílkoviny. „Když lidé zvažují omezení nebo vyřazení určitého typu potravin z jídelníčku, je důležité, aby náhradní potraviny zajistily skladbu živin nezbytnou pro zdravé stravování,“ říká Mellor, který považuje za nezbytné dodat, že on sám se stravuje jako vegetarián.

Omezit spotřebu

Podobně jako Duane Mellor hodnotí studii také Hilda Mulrooneyová z londýnské Metropolitan University. I ona poukazuje na skutečnost, že epidemiologické studie nedokládají příčinnou souvislost, a říká: „Jedná se o velmi rozsáhlou studii, která zahrnuje data z regionů celého světa. Mezi těmito regiony byly odhaleny velké rozdíly ve vztahu mezi spotřebou masa a rizikem vzniku cukrovky druhého typu. Je zapotřebí dalšího výzkumu, který by vysvětlil důvody těchto rozdílů. Můžeme se například domnívat, že tu svou roli sehrávají různé metody přípravy masa, protože ty mění některé z jeho vlastností. Pokud by se některá úprava masa ukázala jako významně zdravější, bude to mít velký význam pro prevenci diabetu druhého typu.“

Mulrooneyová se pozastavuje nad skutečností, že se ve studii neprokázal žádný vliv nadváhy a obezity. To je podle ní zarážející, protože nadváha a obezita jsou významnými rizikovými faktory pro vznik diabetu druhého typu. Vysvětluje to použitím mezní hodnoty tzv. body mass indexu (BMI) pro nadváhu a obezitu. Ta byla určena na 25 kg/m2. Takto definovaná hranice mezi zdravou tělesnou hmotností a nadváhou se hodí pro evropskou a americkou populaci. Ale třeba pro obyvatele Asie může být tento „práh nadváhy“ nastaven příliš vysoko. Část Asiatů s nadváhou pak spadne do kategorie lidí s normální tělesnou hmotností, a to výsledky zkreslí. Také potenciální souvislosti mezi konzumací drůbežího masa a rizikem diabetu druhého typu nelze podle Mulrooneyové pouštět ze zřetele.

„Konzumace masa je obecně vyšší, než jak ji doporučují dietologové,“ upozorňuje britská odbornice na výživu. „Dnes se doporučuje snížit konzumaci červeného a zpracovaného masa a závěry této studie jsou s těmito doporučeními v souladu. Modelové nahrazení červeného a zpracovaného masa drůbeží vedlo ke snížení rizika rozvoje diabetu druhého typu. Také to je v souladu se současnými dietními doporučeními nahradit červené a zpracované maso například drůbeží nebo rybami. Vedle toho se ale doporučuje snížit celkovou spotřebu masa náhradou za potraviny rostlinného původu, jako je hrách, fazole, čočka a tofu.“

Hodné a zlé maso

Zdravá výživa se tedy nemusí nutně obejít bez masa a potravin živočišného původu. Důležité je, jaké maso a v jakém množství konzumujeme. Obecně platí, že potravin živočišného původu jíme více, než náš organismus potřebuje. Také skladba těchto potravin mívá do ideálu daleko. Podobně jako pro jiné potraviny platí i pro maso, že vysoce zpracované potraviny jsou ze zdravotního hlediska nejproblematičtější a je dobré se jim vyhýbat.

Červené maso se jeví jako problematické nejen z hlediska rizik cukrovky druhého typu, ale i z hlediska ohrožení kardiovaskulárními chorobami a hlavně rakovinou tlustého střeva. Bílé maso drůbeže se zdá z hlediska zdravotních rizik a přínosů jako „neutrální“ – neškodí ani neprospívá.

Je dobré si uvědomit, že jídelníček funguje tak trochu jako spojité nádoby. Čím více konzumujeme potravin jednoho typu, tím méně se nám na talíře vejde jiných potravin. A každá jednostrannost ve výživě hrozí narušením bilance živin. Pokud vyslyšíme volání odborníků po vyšší konzumaci ovoce, zeleniny a luštěnin, pro zdraví většiny populace to bude krok správným směrem. A rozhodně nelze zapomínat na fakt, že výživa je jen jednou součástí zdravého životního stylu. Kromě jídelníčku je nesmírně důležitý třeba i pohyb, dostatek spánku nebo zvládání stresové zátěže.

Image

Čtěte také

Udržitelné stravování: Kolik masa můžeme sníst? Dánští vědci mají přesné číslo

Nad vrcholky velehor

• 1942–1945

Když na jaře 1942 vojska císařského Japonska obsadila Barmu, znamenalo to mimo jiné i přerušení takzvané barmské cesty – strategické dopravní tepny, skrze kterou proudil do Číny materiál udržující bojeschopnost sil generalissima Čankajška i spojeneckých jednotek. V této situaci nařídil prezident spojených států Franklin D. Roosevelt zahájení zásobování vzduchem. Tehdy nemělo americké letectvo v oblasti žádné transportní jednotky, jen hrstku strojů a prakticky nulové zázemí. Vzdušný most tak musel vzniknout téměř z ničeho.

Nakonec se Američanům a Číňanům podařilo zorganizovat leteckou trasu vedoucí z několika polních letišť v indickém Ásámu na přistávací dráhy
u Kchun-mingu. Trasa získala přezdívku „The Hump“ (Hrb), neboť protínala východní cíp Himálaje a piloti museli překonávat horské hřebeny o výšce až 4 900 m n. m. To představovalo výzvu zejména pro starší letouny C-47, které musely kvůli absenci kompresorů na motorech létat v menších výškách, a nezbylo jim tak než doslova kličkovat horskými údolími. 

Velice zrádné počasí letcům stavělo do cesty bouře, silnou mlhu, smrtící turbulence a námrazu. Nad Barmou zase spojeneckým strojům hrozilo napadení japonskými stíhačkami. Ztráty byly krvavé – havarovalo 594 letounů, z toho 81 zmizelo beze stopy i s osádkami. Zemřelo 1 314 letců a pasažérů, dalších 345 se pohřešovalo. Zhruba 1 200 lidí se dočkalo záchrany, případně zvládli strastiplnou cestu domů horským terénem či hustou džunglí.

Čankajškovy síly vyžadovaly nejméně 7 500 tun materiálu měsíčně – tohoto množství se podařilo dosáhnout v srpnu 1943. Vzdušný most se poté začal rychle rozrůstat a do roku 1944 již letouny operovaly z šesti asámských letišť. Do konce války se letecký koridor rozrostl na 13 výchozích základen v Indii, šest v okolí Kchun-mingu a 640 letadel (od dvoumotorových C-47 až po čtyřmotorové C-87 Liberator Express). Celkem na palubách letadel do Číny dorazilo přes 650 000 tun zásob, materiálu a munice během 42 měsíců, čímž se „The Hump“ stal největším vzdušným mostem celé války. Do roku 1949 (kdy jej překonal berlínský vzdušný most) šlo i o největší letecký most vůbec.

Pokus o záchranu Afrikakorpsu

• 1943

Na počátku roku 1943 se situace vojsk Osy v severní Africe stala kritickou. Spojenecký postup je zatlačil do Tuniska a přeprava zásob přes Středozemní moře vázla kvůli krvavým ztrátám na nákladním loďstvu. Němcům proto nezbylo než se spolehnout na dopravní letectvo a v lednu 1943 vznikly dva transportní útvary dislokované v Trapani a Neapoli. 

Do jejich čela se postavil generálmajor Ulrich Buchholz, který měl zpočátku k dispozici jen 172 dopravních letadel, během jara 1943 ale jeho inventář narostl na 423. Z Neapole a Trapani tak od ledna 1943 denně vzlétaly tři formace, každá čítající 80 až 120 strojů. Ty se následně ve výšce sotva 45 m nad hladinou moře „plížily“ k africkým břehům. Ochranu jim zajišťovaly stíhačky Luftwaffe v poměru jednoho stíhacího letounu na pět transportních.

Spojenci o vzdušném mostu věděli díky prolomeným německým šifrám, během jara 1943 ale došlo jen k několika napadením. Důvodem byla v té době plánovaná operace Flax, jež měla jediným vzdušným a námořním úderem zcela odříznout Afrikakorps od zásobování. 

Pátého dubna přišel první útok, když formace stíhaček P-38 z 1. stíhací skupiny sestřelila 13 junkersů a dvě stíhačky. Ve zbytku dubna americké a britské stíhačky pravidelné hlídkovaly a šestkrát se jim podařilo transportní formace zachytit. 

Černým dnem se pro Luftwaffe stal 18. duben, kdy Spojenci sestřelili 24 nepřátelských letounů a 35 vážně poškodili. Do 27. dubna šlo k zemi celkem 141 strojů, dalších několik desítek zničilo spojenecké bombardování tuniských letišť. Vyčerpané transportní útvary ve zbytku dubna přešly na noční lety; ty se Spojencům podařilo zachytit jen vzácně, kvůli ztrátám při nich ale nelétalo více než 70 strojů denně. Poslední transportní mise proběhla 4. května 1943, do té doby se podařilo do Tuniska dopravit celkem 22 184 tun materiálu a 57 565 mužů. O devět dní později síly osy v Africe kapitulovaly.

Bitva u Dien Bien Phu

• 1954

Finální střetnutí války v Indočíně začalo 20. listopadu 1953, kdy francouzské letouny vysadily tři prapory parašutistů u města Dien Bien Phu na severozápadě Vietnamu. Do března následujícího roku tam již působilo přes 10 000 vojáků, jejichž cílem bylo odříznout zásobovací trasy Viet Minhu, vyprovokovat komunistické revolucionáře k přímé bitvě a následně je zničit. Základna se nacházela hluboko v týlu nepřítele, což si vyžádalo zásobování ze vzduchu. Jelikož se počítalo s tím, že operace potrvá nanejvýš pár týdnů, velení pro ni vyčlenilo pouze 72 nákladních letounů C-47 a C-119, které měly denně dodávat minimálně 100 tun potravin a munice.

Tyto plány však vzaly rychle zasvé, neboť intenzita bojů v oblasti zvýšila zásobovací minimum na 150 tun denně – příliš vysoké číslo pro tak malý počet letadel. Viet Minh navíc Francouze dokonale překvapil, když dokázal těžkým terénem dopravit dělostřelectvo na kopce okolo Dien Bien Phu a zahájit ničivé ostřelování. Granáty začaly záhy dopadat i v blízkosti obou přistávacích drah a vážně tak narušovaly logistické operace. Dne 14. března 1954 pak Viet Minh dobyl strategickou kótu, odkud mohl na letiště vést přímou palbu. V obavách před ztrátou letounů i osádek tak muselo francouzské velení další zásobovací lety zrušit.

Po ztrátě letiště nyní musela letadla zásoby a posily shazovat na padácích. Během 56 dní trvajícího obléhání Dien Bien Phu uskutečnili piloti přes 6 700 vzletů. Při nich shodili až 6 900 tun zásob a posily v podobě 4 300 výsadkářů. Jak se ale francouzský perimetr pod tlakem Viet Minhu zmenšoval, bylo shazování stále obtížnější. V posledních dnech bojů se cílová zóna smrskla na tak malý prostor, že posádky měly na shoz sotva dvě vteřiny. Až 40 % zásob tak skončilo v rukou nepřítele. Protiletecká palba navíc poškodila nejméně 110 letadel, z toho čtyři byla sestřelena. Další tři zničily dělostřelecké granáty na zemi. sedmého května 1954 kapitulovali i poslední obránci a obléhání Dien Bien Phu skončilo ponižující francouzskou porážkou.

Image

Čtěte také

Letadla jako záchrana v obklíčení: Sto let letecké logistiky ve válkách i v míru

Většina meteoritů, které najdeme na Zemi, pochází z Hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Současně vědci objevili zhruba tisícovku meteoritů, které pocházejí z Měsíce a z Marsu. Zřejmě jde o důsledek zásahů planetek, které dopadají na jejich povrch a dochází při tom k vyvržení materiálu z povrchu do vesmíru.

Podle odborníků je také fyzikálně možné, že by se mohl na Zemi dostat materiál z Merkuru, další terestrické planety Sluneční soustavy. Problém je v tom, že jsme doposud na Zemi žádný meteorit z Merkuru neidentifikovali. Je to dlouhodobá záhada, která trápí planetární vědce. Nyní se ale rýsuje možnost, která by to mohla změnit. 

Meteority z Merkuru

Ben Rider-Stokes z britské Open University a jeho kolegové nedávno vytipovali dva nalezené meteority, které by mohly pocházet z Merkuru. Mají-li pravdu vědci, mohly by tyto meteority poskytnout něco, co zatím planetární vědci postrádali – přímý vhled do vzniku a vývoje Slunci nejbližší planety. Výzkum zmíněných meteoritů nedávno uveřejnil odborný časopis Icarus.

Meteority s označením Northwest Africa 15915 (NWA 15915) a Ksar Ghilane 022 (KG 022) podle všeho pocházejí ze stejného mateřského tělesa. Jejich mineralogie a struktura připomíná to, co bychom čekali od materiálu z Merkuru. Problém je v tom, že jsou staré přes 4,5 miliardy let, zatímco stáří nejstarších rozeznatelných útvarů na Merkuru je jen 4 miliardy let. Teoreticky by oba meteority mohly pocházet z rané fáze vzniku planety.

Vzhledem k tomu, že je Merkur tak blízko Slunci, byla by mise, s cílem získat vzorky z této planety, nesmírně složitá a obtížná. Nález a spolehlivé potvrzení meteoritů původem z Merkuru tak v současné době představuje jedinou schůdnou možnost jak prozkoumat materiál z této planety.

Image

Čtěte také

Meteorit z Antarktidy ukrýval nečekaný poklad: Úlomek komety