Vědci už v devadesátých letech přišli s tezí, podle které by mohly existovat exoplanety, které přivodí vlastní zkázu. Obíhají v těsné blízkosti své hvězdy a svou přítomností vyvolávají mohutné hvězdné bouře, které je zasahují. Energetické erupce velmi blízké hvězdy rvou na kusy atmosféry dotyčné planety, která postupně mizí.

Až donedávna šlo jen o teorii. Ekaterina Ilinová z nizozemského institutu Astron (Netherlands Institute for Radio Astronomy) vedla tým odborníků, kteří s využitím pozorování evropského lovce planet CHEOPS zřejmě právě takovou planetu odhalili. Jejich objev uveřejnil vědecký časopis Nature.

Erupce planetárního původu

K překvapení vědců se ukázalo, že exoplaneta HIP 67522 b způsobuje na své hvězdě dokonce asi 100krát silnější erupce, než kolik udávaly původní představy. Hvězda HIP 67522 je o něco větší a chladnější než naše Slunce. Podstatně se ale liší svým věkem. Vznikla před pouhými 17 miliony let. V tuto chvíli víme o dvou exoplanetách, které ji obíhají.

Exoplaneta HIP 67522 b je velká zhruba jako Jupiter, ale konzistencí připomíná cukrovou vatu. Svou mateřskou hvězdu oběhne jednou za sedm dní. Když tak řídkou planetu z těsné blízkosti zasahují prudké hvězdné erupce, přichází o spoustu hmoty. Badatelé odhadují, že během příštích 100 milionů let se z planety velikosti Jupiteru stane planeta sotva velikosti Neptunu.

Vzhledem k tomu, že je hvězda HIP 67522 velmi mladá, zřejmě rychle rotuje a generuje při tom silné magnetické pole. Exoplaneta na těsné orbitě s tímto magnetickým polem interaguje a dochází k uvolňování energie, která ovlivňuje povrch hvězdy. Podle vědců nejspíš právě tento mechanismus spouští hvězdné erupce, které s velkou pravděpodobností v budoucnu exoplanetu HIP 67522 b do značné míry zlikvidují.

Image

Čtěte také

Jako obrovská kometa: Za exoplanetou WASP-69b se táhne gigantický ohon

Plejtvákovec šedý (Eschrichtius robustus) se živí malými mořskými živočichy, které filtruje z vody skrze kostice umístěné v dutině ústní. Kostice jsou dlouhé asi 46 cm a v dřívějších dobách se používaly pro výrobu dámských korzetů a koster deštníků. 

Pronásledování velkých cestovatelů

Plejtvákovci patří v živočišné říši k velkým cestovatelům. Kvůli páření uplavou až 20 000 kilometrů dlouhou pouť. Jako ostatní velryby i plejtvákovec se vynořuje, aby se nadechl, takže skupinky migrujících jedinců je možné na otevřeném moři spatřit pouhým okem. 

Obě populace plejtvákovce šedého, východní i západní, musely již v prehistorických dobách čelit rybolovu. Počet jedinců chycených domorodým obyvatelstvem však představoval jen zlomek množství plejtvákovců vylovených později obchodníky. Ti se v polovině 19. století začali zaměřovat na nově objevené laguny, kam velryby připlouvaly kvůli páření. Výsledkem bylo více než 480 ulovených kusů za rok. 

Jako na houpačce

Vybíjení plejtvákovců pokračovalo i po vyplenění lagun v roce 1875. Jak u pobřeží, tak na otevřeném moři hledaly svoje oběti americké, norské i ruské rybářské lodě. Jakmile však komerční výlov v roce 1946 ustal, východní populaci se podařilo vzpamatovat do té míry, že každým rokem narůstala o 2,5 procenta. V letech 1997–1998 dosáhla svého vrcholu – 24 až 36 tisíc jedinců. 

V roce 2002 se velikost východní populace plejtvákovců opět zmenšila. Podle odborníků jich žilo okolo 15 až 22 tisíc kusů. Mnoho jedinců navíc bylo podvyživených. Tento pokles nebyl uspokojivě vysvětlen. Mohlo za ním stát vyčerpání kapacity prostředí, v němž se plejtvákovci pohybují, nebo změna přirozených podmínek v oceánu.

V roce 2016 dosáhla populace plejtvákovců šedých ve východním Tichém oceánu přibližně 27 000 jedinců, což byl jeden z nejvyšších zaznamenaných stavů. Od roku 2018 však v důsledku nepříznivých ekologických změn v jejich arktických krmných oblastech začala hromadná úmrtí, jež vedla ke značnému poklesu populace. 

V zimě 2022/2023 se jejich počet odhadoval na 13 230 až 15 960 jedinců, což odpovídá stavu ze 60. let 20. století. Odhad pro sezónu 2024/2025 dále klesl na 11 700 až 14 450 jedinců, což je třetí nejnižší hodnota v celé časové řadě sledování. Nízká porodnost od roku 2019 vyvolává obavy o schopnost populace se zotavit.

Velrybí migranti pod tlakem

Situace asijské subpopulace na západě Pacifiku je bohužel podstatně horší. Tady v současnosti žije pouze asi 200 jedinců, z nichž 20 až 30 kusů jsou dospělé samice. Z toho plyne také rozdílné zařazení obou populací v červené knize. Zatímco východní populace spadá do skupiny málo dotčených, plejtvákovci západní populace jsou vedeni jako kriticky ohrožení.

Snahy o ochranu druhu se datují od založení Mezinárodní velrybářské komise v roce 1946. Komise prosadila hned na začátku globální zákaz komerčního výlovu plejtvákovců a domorodému obyvatelstvu na východě povoluje lov jen v omezeném množství. Na základě porady se svým Vědeckým výborem a po zvážení potřeb předložených americkou a ruskou vládou v 70. letech stanovila komise konkrétní limity. Ty představují 620 vylovených kusů na pět let, přičemž roční maximum je 140 jedinců. Ve třech lagunách v Mexiku navíc platí v rámci ochrany plejtvákovců omezení pobřežního rozvoje, výlovu a počtu lodí vypuštěných na moře.

Image

Čtěte také

Velryba jižní: Pravý cíl velrybářských výprav

Že se v Izraeli na pomezí Šaronské pláně u vstupu do průsmyku Wadi Ara nacházely pozůstatky nějakého sídla z minulosti, to žádným tajemstvím nebylo. En Esur – příhodné místo, usazené na vyvýšenině poblíž jezera a disponující dvojicí vydatných pramenů, si o zasídlení vyloženě říkalo už od dávnověku. Do „nových“ map jej poprvé v roce 1799 zanesl francouzský geograf Pierre Jacotin. S poznámkou, že na kopci ležel tzv. tell – tedy stará mohyla. 

O 124 let později se jejím průzkumem zabýval William F. Albright. Tento americký amatérský archeolog neměl mezi kolegy z oboru zrovna dobré jméno. Byl totiž „biblistou“, který se ve Svaté zemi spíš než o solidní výzkum pokoušel o dohledávání lokalit ze Starého zákona. A ty biblické příběhy k nim přiřazoval dost nahodile. Tímto svérázným a poněkud konfliktním přístupem k lokalitě nicméně přitáhl pozornost odborníků, kteří cítili potřebu vyvracet mu, že En Esur není bájným městem Yaham. 

Yaham vystupuje v historii Izraelitů i starého Egypta a souvisí s bojem koalice kanaánských městských států proti faraonu Thutmosovi III. Jenže leží o celých patnáct kilometrů jižněji. En Esur nicméně nevypadal jen jako opuštěná mohyla nebo malá osada u pramenů. Ve snaze „umravnit“ biblického Albrighta se odtud žádný archeolog se odtud nevracel s prázdnou a průzkumy lokality dávaly tušit existenci celé vesnice. Byla založena přibližně 5 000 let před naším letopočtem a její sláva kulminovala někdy o dvě tisíciletí později, za mladší doby bronzové. Ne že by to někoho nějak zajímalo, v regionu existovalo takových sídel nemálo, a primát proto-pra-města si tehdy stejně pevně drželo Jericho. 

To svět neviděl 

Hodí se též zmínit, že ještě v 90. letech minulého století bylo „trendem“ spíše pátrání po pamětihodnostech z doby osmanské a byzantské. Proto En Esur stál stranou zájmu odborníků, kteří se drželi při povrchu. Částečně i kvůli tomu, že ty historicky hodnotné vrstvy vesnice z mladší doby bronzové ležely až čtyři metry pod současným terénem. V roce 2017, kdy bylo systematicky prozkoumáno vlastně jen 60 metrů čtverečních z celé lokality, sem při pátráních po byzantských a osmanských památkách dorazil tým Itaje Elada a Yitzchaka Paze. A hned natrefili na velký objev. 

Odhalili pozůstatky chrámu, jehož obvodové zdi měřily 170 centimetrů a stavebně přiléhaly k hradbě dvoumetrové tloušťky. Svatostánek navíc minimálně o dvě tisíciletí předcházel byzantsko-osmanský akcent. Tím En Esur nesmírně narostlo v očích badatelů. Tak ohromné zdivo totiž nebylo typickým zjevem pro jen tak ledajakou vesnici. 

Odkrývání povrchu tím dostalo nový impuls a prakticky každý následující rok byl statut En Esur znovu přehodnocován. Už se o něm nehovořilo jako o vesnici, ale jako o starověkém městě. Městě, které svou architekturou a počtem obyvatel odpovídalo například slavnému Megiddo. Později už jako o městě, které rozměry přibližně odpovídalo Jerichu. A nyní? Po další dvouapůlleté etapě výzkumu, která podrobila analýze padesát hektarů okolí, se o En Esur hovoří v docela trefné nadsázce jako o New Yorku mladší doby kamenné. Protože bylo rozlohou i počtem obyvatel desetkrát větší než Jericho. 

Megalopolis 

Za časů největší slávy uvnitř jeho zdí žilo něco mezi pěti až šesti tisícovkami stálých obyvatel. Tím více než dvojnásobně překonává podobná proto-města, která se tehdy dala vidět od Egypta až po Mezopotámii. „Všichni asi věděli, že na En Esur „něco“ nejspíš je,“ vypráví Dina Shalemová, archeoložka Izraelského památkového úřadu (IAA). „Ale ani v těch nejdivočejších představách bychom nevěřili, že najdeme město z této historické doby.“ 

Podle ní navazující výzkum doložil, že En Esur bylo opravdu obrovské město. Vzhledem k historické době šlo o skutečnou megalopolis, kde žily tisíce lidí. Ti se živili zemědělstvím a obchodem, přičemž město usazené na křižovatce dvou významných obchodních tras vytvářelo most mezi různými regiony a dokonce mezi různými kulturami a královstvími v oblasti.

Z nenápadného kopce s mohylou a lehkým potenciálem k archeologickým objevům se tak stalo jedno z nejstarších známých měst v jižní Levantě. „A zdaleka největší,“ jak dodávají archeologové z IAA. „Tato lokalita zásadně mění naše znalosti o charakteru tohoto období a raných počátcích urbanizace Izraele.“ 

En Esur bylo skutečně pečlivě a promyšleně vystavěné. O prozíravosti jeho plánovačů svědčí působivá síť ulic, které byly pokryty omítkou a kamenem, aby se zabránilo záplavám. A důmysl osvědčuje i použití velkých sil pro dlouhodobé skladování potravin. Vodní nádrže tesané do kamene – některé z nich váží i patnáct tun – vyžadovaly vytěžení a převoz do města z místa vzdáleného několik kilometrů. To dále posiluje, jak pečlivě bylo město ve skutečnosti plánováno a rozvíjeno. V tom, která komunita toto město obývala, co stálo za jejím vzestupem a následným pádem, ale mnoho jasno zatím není. Usuzuje se, že k lepšímu porozumění souvislostí přispěje další studium zdrojů ze starého Egypta.

Image

Čtěte také

Nejstarší civilizace světa (2): Tajemství měsíčního města Jericha

Nová studie publikovaná v prestižním časopise PLOS Biology přináší pozoruhodné zjištění: mírná elektrická stimulace mozku může výrazně zlepšit aritmetické schopnosti. Kromě toho výzkum nastiňuje, jak přesně v mozku vzniká matematické myšlení – a naznačuje i cestu, jak by šlo vzdělávání v budoucnu „vylepšit“.

Elektrická pomoc pro pomalejší hlavy

Vědci pod vedením neurovědce Roie Cohena Kadoshe z britské Univerzity v Surrey zkoumali 72 studentů Oxfordské univerzity. Pomocí mozkových skenů zjišťovali, jak jsou propojeny tři důležité oblasti mozku. Ukázalo se, že silnější spojení mezi dorzolaterální prefrontální kůrou (odpovědnou za exekutivní funkce) a zadní parietální kůrou (klíčovou pro paměť) má vliv na lepší výkony při řešení matematických úkolů.

V další fázi vědci nasadili účastníkům na hlavu elektrody a aplikovali nebolestivou stimulaci pomocí tzv. transkraniální náhodné šumové stimulace (tRNS). A výsledek? Ti, kdo v matematice zaostávali, se zlepšili o 25–29 procent.

Zlepšení podle týmu nastává díky stimulací zvýšené vzrušivosti neuronů a změnou hladiny neurotransmiteru GABA, který obvykle tlumí přehnanou mozkovou aktivitu. Stimulace tak částečně „napraví“ slabší propojení mezi klíčovými oblastmi mozku.

Povolený doping

Zatímco „slabším“ studentům umožnila stimulace dohnat nebo i překonat jejich přirozeně nadané vrstevníky, pro ty, kteří již před elektrickou stimulací podávali výborné výkony, žádné zlepšení nepřinesla.

Cohen Kadosh zdůrazňuje, že ačkoliv jsou výsledky slibné, technologie rozhodně není připravená pro domácí experimentování. „Jestli se naše výzkumy potvrdí i mimo laboratoř, můžeme pomoci lidem splnit jejich sny a otevřít jim dveře, které by pro ně jinak nejspíš zůstaly zavřené,“ prorokuje neurovědec.

Image

Čtěte také

Mozek jako hřiště vědy: Dokážeme vylepšit lidský mozek?

Po odeznění moru, který zabil možná až padesát milionů lidí, se evropská společnost musela náhle vyrovnat s nedostatkem dělníků a daňových poplatníků. Venkované i řemeslníci často odmítali pracovat za staré mzdy a alternativa za ně neexistovala. Vazba mezi úbytkem pracovní síly, mzdovými požadavky a náklady neunikla ani dobovým pozorovatelům. Jean de Venette ve své kronice zhruba z roku 1360 uvádí, že „byl sice všeho dostatek, ale všechno stálo dvakrát tolik – domácí potřeby i potraviny, nemluvě o ostatním zboží, zemědělských dělnících a služebnictvu“.

Mzdy stoupají

Rychlý úbytek pracovní síly, jenž se vedle zpomalení populačního růstu stal trvalým rysem pozdního středověku, přirozeně tlačil mzdy nahoru. Pozemkové vrchnosti se cítily touto troufalostí sedláků ohroženy a zahájily v jednotlivých zemích energické kroky, aby zabránily „nepřiměřeným požadavkům na vyšší výdělky“, jak o nich hovoří anglické zákony.

Eduard III. vyhlásil roku 1349 v Anglii zákon o dělnících, v němž zavedl pro všechny fyzicky zdravé jedince bez šlechtického titulu a ve věku do šedesáti let povinnost pracovat na půdě, v řemesle či v obchodě. Pokud si nevydělávali obchodováním, měli povinnost spokojit se s maximálním předepsaným výdělkem, který odpovídal zhruba průměrné odměně z roku 1325: „Řemeslníci a nádeníci by neměli dostávat za svou práci a um víc peněz, než kolik by mohli očekávat v řečeném dvanáctém roce [Edwardovy vlády], a pokud si někdo vezme víc, nechť je vsazen do žaláře.“ Tlaku na rostoucí mzdy se mělo čelit prostřednictvím zákonných omezení v zájmu zaměstnavatelů.

Výpověď? Do žaláře!

O dva roky později statut potvrdil a doplnil anglický parlament, neboť „zmínění zaměstnanci nehledí na řečené nařízení, ale jen na své pohodlí a nevídanou hrabivost, když odmítají vstupovat do služeb panstva a dalších, pokud nedostanou deputáty a mzdy dvakrát nebo i třikrát vyšší, než jaké byli zvyklí dostávat v řečeném dvanáctém roce a dříve, k velké škodě panstva a ochuzování veškerého lidu“. Vyhýbání se práci se stalo trestným, stejně jako snaha zběhnout za lepšími podmínkami – nikdo nesměl opustit své místo před vypršením kontraktu a odejít do jiné farnosti. Pozemkové vrchnosti měly zakázáno najímat zběhlé nádeníky a rovněž platila povinnost upřednostnit při najímání pracovní síly poddané z vlastní vesnice, aby se omezila pracovní migrace. Výjimku však měli všichni, kdo se zabývali obchodem nebo se na něm podíleli.

Až do roku 1359 dohlížely na dodržování daných ustanovení zvláštní komise právníků, kteří kromě toho přezkoumávali vlastnická práva k pozemkům a v zásadě konsolidovali majetkovou držbu místní aristokracie: Půda v Anglii zůstávala až do 19. století čistě v rukou vrchnosti, která ji pronajímala. Později uvedené povinnosti přešly na lokální šerify a smírčí soudce, čímž získala drobná šlechta podíl na zajišťování svých práv prostřednictvím státní moci. Mnohá ze zmíněných omezení pak přetrvala v anglickém právu až do 18. století.

Středověké stravenky

Jinou cestou se vydala země galského kohouta, která se místo pracovní povinnosti snažila zmrazit mzdy. Král Jan II., jemuž historie tak trochu omylem přiřkla přídomek Dobrý, v roce 1351 nařídil, že všichni poddaní musejí pracovat po celém království za stejnou mzdu, jakou dostávali jejich předci, a maximálně o třetinu vyšší, pokud změnili zaměstnání. Kdo se práci vyhýbal, stával se tulákem, měl být ocejchován rozpáleným železem a vyhnán. V listopadu 1354 panovník dané nařízení ještě upřesnil stanovením pevných denních mezd za jednotlivé činnosti.

Řada nádeníků a dílenských tovaryšů příkaz obcházela tak, že místo pevné sazby pracovali v režimu odměny za splněné úkoly, či rovnou prchali na území, kde královské výnosy neplatily. Pracující, kteří se podřídili, získali za vlády Janova syna Karla V. možnost dostávat ke stanovené královské mzdě navíc od zaměstnavatele obdobu dnešních benefitů či stravenek – víno, maso, otop či slovy statutu jednoho z pařížských cechů „jiné věci, jež jim vzhledem k jejich nízkému postavení vůbec nepříslušejí“.

Úleva za invalidy

Nové situaci se pokoušely přizpůsobit rovněž monarchie na Pyrenejském poloostrově. Aragonské kortesy coby tamní stavovský sněm určily z popudu krále Petra III. maximální mzdy pro krejčí, kováře, koželuhy, tesaře, kameníky, pastýře či sloužící. Zejména města totiž čelila ze strany cechů požadavkům na pětinásobné zvýšení platů, a po celé Aragonii byl tudíž stanoven strop ve výši dvojnásobku mezd z období před morem.

Ještě striktnější postup zvolily stavy v Portugalsku. Od roku 1349 se postupně hromadily nové pracovní výnosy krále Alfonse IV., které nařizovaly pracovat za podmínek platných před epidemií, každému ukládaly povinnost působit na stejném místě jako předtím jeho rodiče a za smluvně fixovaný plat. Aby se zamezilo migraci pracovní síly, existovala zvláštní povolení pro změnu bydliště i cestování. Královské ustanovení Lei das Sesmarias z roku 1375 zavedlo nucenou práci pro tuláky a žebráky. Ve stejné době a při zjevné inspiraci Portugalskem dovolily kastilské kortesy každému, kdo se ujme tuláka, invalidy či bezdomovce, aby pro něj dotyčný následně měsíc pracoval bez nároku na mzdu, pouze za bydlení a stravu.

Ačkoliv všechny tyto mnohdy vynalézavé nástroje nedokázaly vrátit čas do doby před morovými ranami a jejich účinnost byla celkem nízká, působily alespoň dočasně jako psychologický faktor, který brzdil nárůst mezd a oslaboval mechanismy nabídky a poptávky na trhu práce.

Image

Čtěte také

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu

Než došlo k rozšíření bombardovacích letadel, představovalo těžké dělostřelectvo v podstatě jediný nástroj pro napadání cílů v hloubce území protivníka. Svůj význam si však uchovalo i poté: na rozdíl od letounů totiž nepodléhalo rozmarům počasí a poskytovalo mnohem kratší reakční čas. Armády tedy stále věnovaly velkou pozornost těžkým kanonům a houfnicím (a případně i moždířům, jak se v některých evropských zemích označovaly houfnice největších kalibrů), od nichž očekávaly zvláště ničení nepřátelských opevnění, umlčování soupeřova dělostřelectva či poskytování palebné podpory na dlouhé vzdálenosti.

Doporučení odborné komise

Americká armáda vstoupila do první světové války bez těžkého dělostřelectva, ale již záhy zavedla do služby několik kvalitních vzorů zahraničního původu. Od Francouzů získala kanony ráže 155 mm typu GPF (takzvaná koncepce Filloux) a houfnice kalibru 155 mm firmy Schneider. Stejná společnost vyvinula dle amerických požadavků houfnici ráže 240 mm, zatímco Britové dodali své vynikající 8palcové (203 mm) houfnice. Některé z těchto zbraní posléze začal vyrábět i americký průmysl, jenž tím získával cenné zkušenosti. 

Ještě v roce 1918 byl vytvořen poradní orgán, jehož nejstarším členem se stal generál William Westervelt podle kterého se orgánu často říkalo Westervelt Board, neboli Westerveltova komise. Dostal úkol zhodnotit stav dělostřelectva US Army a navrhnout další vývojové kroky. Skupina odborníků následně dospěla k závěru, že bude třeba vyvinout náhrady, respektive nové podoby výše uvedené čtveřice  zbraní, tedy kanonu ráže 155 mm a houfnic ráží 155, 203 a 240 mm. V jejich případě se mělo vycházet z francouzských a britských vzorů, komise ovšem doporučila i vývoj jednoho zcela nového typu, a sice kanonu ráže 203 mm. 

V návrzích se akcentovala pohyblivost a unifikace, protože všech pět zbraní se mělo přesouvat po silnicích za pomoci motorových tahačů a 155mm kanon a 203mm houfnice měly užívat shodnou lafetu. Obdobné doporučení platilo také pro 203mm kanon a 240mm houfnici. Armáda návrhy Westerveltovy komise přijala a objednala programy pěti těžkých zbraní, ačkoli jim přisuzovala různý význam, a tempo prací ovlivňovaly také škrty v rozpočtu. 

Pro roli 203mm kanonu s žádaným dostřelem přes 32 km se nejdříve zvažovala úprava již existujícího pobřežního děla, avšak jeho parametry nevyhovovaly a celý projekt dostal poměrně nízkou prioritu. Další vývoj se tak opětovně rozběhl až v roce 1940 pod vlivem informací o německých zbraních. V roce 1942 začaly zkoušky kanonu s pracovním jménem 8-inch Gun T2, ovšem od začátku se objevovaly problémy s životností a přesností.

Obliba navzdory nepřesnosti

Kanon sice nabízel impozantní dostřel, požadovaný závěry Westerveltovy komise, jenže toho se zákonitě podařilo dosáhnout zejména díky enormně vysoké úsťové rychlosti granátů. Právě to mělo za následek rychlé opotřebení vývrtu hlavně a kromě toho platilo, že u takových granátů se i nepatrné výrobní odchylky mohly projevit velkým rozptylem dopadů v okolí cíle. Následovaly tedy zkoušky několika variant s odlišným provedením vývrtu, avšak  žádná nenabídla výrazné zlepšení, a proto se konstruktéři vrátili k původní variantě T2, která v lednu 1944 vstoupila do služby v US Army pod označením 8-inch Gun M1. Je však nutné dodat, že také ostatní čtyři zbraně, které vznikly dle doporučení Westerveltovy komise, dostaly jméno M1, a je tedy vhodné vždy uvádět kompletní označení, aby nedošlo k nedorozumění. 

Jednalo se o konvenčně pojatý kanon s hlavní o délce asi 50násobků ráže a hydropneumatickým tlumením zpětného rázu. Zbraň pálila z lafety shodné s tou u 240mm houfnice M1. Konstruktéři kanon řešili jako mobilní, nedal se ovšem přesouvat v palebné konfiguraci, jelikož lafeta  postrádala kola. Dopravu proto zajišťovaly dva šestikolové přívěsy, jeden s hlavní a druhý s lafetou. Tyto dva díly se na místě sestavily za pomoci jeřábu, což trvalo asi dvě hodiny, jenže se často musely provádět i terénní úpravy, které zabraly další čas. 

Navzdory tomu a navzdory zmíněným potížím s přesností se 203mm kanon M1 u amerických dělostřelců těšil oblibě, protože nabízel nejdelší dostřel ze všech děl US Army a dokázal „přestřílet“ i většinu německých zbraní. Z kanonů M1 vznikaly samostatné prapory po šesti dělech, které byly nasazeny nejprve v Itálii a posléze ve Francii. Velmi se osvědčily mimo jiné při bojích o Saint-Malo a během prolamování Siegfriedovy linie. Kanony M1 užívala i Velká  Británie, jež dostala 17 kusů, ovšem stejně jako ty ve službách US Army byly nedlouho po válce vyřazeny.

Kanon na lafetě od moždíře

Také německá armáda pečlivě studovala zkušenosti z Velké války, jenže vývoj nových dělostřeleckých zbraní jí zakazovala versailleská mírová úmluva. To ale nedokázalo generály, průmyslníky a inženýry zastavit, neboť projekty nových kanonů, houfnic a moždířů probíhaly v utajení, popřípadě za hranicemi v neutrálních zemích.

Po zahájení otevřeného zbrojení pod taktovkou nacistického režimu se tempo prací zrychlilo, ačkoliv priorita nejdříve náležela spíše lehkým zbraním pro přímou podporu tanků a pěchoty. Následně se však objevil oprávněný předpoklad, že Wehrmacht bude muset ničit i nepřátelské pevnosti, což pro světoznámou společnost Krupp znamenalo kontrakty na zbraně, jež byly zpočátku považovány spíše za okrajové. Patřil mezi ně také velmi zajímavý komplex, který zahrnoval dvě těžké zbraně na identické lafetě, a to moždíř kalibru 210,9 mm a kanon ráže 172,5 mm. 

Pro zmíněné dobývání pevností tedy vojáci nejprve objednali moždíř s dostřelem téměř 18 km, pro který vznikly i speciální granáty, zejména k destrukci železobetonových objektů. Do služby se dostal v roce 1939 pod formálním označením 21-cm Mörser 18. Stejně jako řada jiných zbraní nesl název,  který měl u zahraničních inspektorů vyvolat dojem, že jde o vzor vytvořený ještě v roce 1918, přestože v roce 1939 již na tom jen pramálo záleželo. 

Při testech moždíře ale Krupp demonstroval také nový kanon, jenž na vojáky zapůsobil nejen dlouhým, bezmála 30km dostřelem, ale také destrukčními účinky granátů, které kupodivu nebyly o mnoho slabší než ty vystřelené z moždíře. Následovala tedy objednávka kanonů a jejich zařazení do služby, které proběhlo v roce 1941, nicméně opět pod „tradičním“ názvem 17-cm Kanone 18 in Mörserlafette, což odkazovalo k umístění na lafetě od moždíře. Běžně se však používá i zkrácená podoba názvu 17-cm K 18.

Koncepce dvojitého zákluzu

Kruppovy kanony se brzy uplatnily na východní frontě a v severní Africe, kde rychle prokázaly své kvality, neboť takřka žádné spojenecké dělo tehdy nenabízelo srovnatelný dostřel. Vzhledem k vývoji situace na bojišti tak zřejmě příliš nepřekvapuje, že se v roce 1942 zastavila produkce moždířů a vyráběly se už jen 172,5mm kanony. Armáda požadovala počty tak vysoké, že společnost Krupp nestačila plnit objednávky, takže část zátěže převzal podnik Hanomag.

Přesto vojáci nikdy nezískávali kanony tempem, které by je uspokojilo, dílem kvůli složité konstrukci celé zbraně. Komplikovaný design představoval pomyslnou daň za dlouhý dostřel a vynikající přesnost. Ačkoliv moždíř i kanon působily na první pohled zcela konvenčně, ve skutečnosti se v nich uplatňoval jeden revoluční prvek, a to takzvaný dvojitý zákluz. Zpětný ráz totiž tlumily dva hydropneumatické systémy, jeden propojený se zákluzem samotné hlavně a druhý pracující během zákluzu horní části lafety. 

Složité, ale velmi efektivní řešení zajišťovalo, že se zbraň při výstřelu pohybovala jen minimálně, což se pozitivně projevovalo v přesnosti. Jednalo se o vůbec první velkosériově produkované zbraně s aplikací tohoto konstrukčního prvku. Lafeta navíc dostala zvedací točnu pro snadnou změnu odměru. 

Na kratší vzdálenosti se moždíř i kanon daly přesouvat v bojovém režimu, avšak při transportu na větší dálku se demontovaly na dva celky, hlaveň a lafetu. Kromě dvou standardních typů tříštivo-trhavých granátů byly pro kanon dodávány též protipancéřové střely, které na vzdálenost 1 000 m dokázaly prorazit až 255 mm oceli. Jednalo se proto o výborný nástroj zejména proti sovětským těžkým tankům, ale v praxi se používaly relativně vzácně. Celkově představoval 17-cm Kanone 18 vysoce podařenou zbraň, což dokládá fakt, že ukořistěné kusy užívaly i armády spojeneckých zemí, jelikož měly pouze málo vlastních typů s tak dlouhým dostřelem.

Image

Čtěte také

Těžké houfnice na východní frontě: Sovětská ML-20 vs. německá sFH 18 (1)

Podobně jako ptáci vylétnou z rodného hnízda a vydají se do okolí, i Slunce vzniklo spolu s mnoha dalšími hvězdami, které se následně rozptýlily do kosmického prostoru. Většina stálic ve vesmíru se totiž zrodila jako součást hvězdokupy, nikoliv osamoceně. Existuje spousta důkazů, že ani Slunce netvořilo výjimku a vzešlo z rozsáhlého prachoplynného oblaku společně s dalšími sourozenci.

Slunce představuje jednu z mnoha stovek miliard stálic utvářejících naši Galaxii. Ačkoliv se může zdát, že astronomové již jeho nejbližší okolí dobře prozkoumali, není to tak docela pravda. Stále ještě totiž objevují jeho neznámé hvězdné sousedy.

Proxima neboli nejbližší

Naší nejbližší známou hvězdou hned po Slunci je červený trpaslík Proxima Centauri ze souhvězdí Kentaura, ležící ve vzdálenosti 4,242 světelného roku, tj. 271 000 au čili 39,9 bilionu kilometrů. Tuto trpasličí hvězdu, s osmkrát menší hmotností než Slunce a se sedmkrát menším průměrem, objevil v roce 1915 skotský astronom Robert Innes. Podobné stálice spalují nukleární palivo ve svém nitru pomalu, takže mívají dlouhý život. Proxima se tudíž může dožít až čtyř bilionů let, což téměř 300krát převyšuje současné stáří vesmíru. 

Souhvězdí Kentaura je viditelné z jižní polokoule, samotnou hvězdu však nelze spatřit pouhýma očima. Sonda NASA s názvem New Horizons směřující k Plutu se pohybovala rychlostí zhruba 60 000 km/h. K cíli dorazila v polovině roku 2015, víc než devět let po startu, přičemž k Proximě by stejnou rychlostí letěla 78 tisíc let.

Pozorování pomocí Hubbleova vesmírného dalekohledu odhalila, že Proxima Centauri směřuje k ojedinělé konjunkci se dvěma vzdálenými hvězdami. Vzácné seřazení stálic pak astronomům poskytlo unikátní příležitost hledat případné planety obíhající kolem naší druhé nejbližší hvězdy, a kromě toho dokázali přesněji určit její hmotnost: Podle současných odhadů se jedná o 0,123 ekvivalentu Slunce, přičemž v roce 2016 se u tohoto osamělého červeného trpaslíka podařilo objevit exoplanetu Proximu Centauri b.

Hvězdná trojice

Alfa Centauri A a B tvoří dvojhvězdu, jejíž složky dělí pouze 23krát větší vzdálenost než Zemi a Slunce. První zmíněná je v porovnání s naší centrální stálicí o něco hmotnější a jasnější, zatímco Alfa Centauri B dosahuje o něco nižší hmotnosti. Uvedený dvojčlenný systém leží od Slunce jen o něco dál než Proxima, konkrétně 4,365 světelného roku. Společně potom vytvářejí trojhvězdu, přičemž Proxima krouží kolem zbývající dvojice s periodou přesahující 500 tisíc let, a to zhruba 15 000 au daleko. Stálice A a B pak absolvují jeden oběh kolem společného těžiště každých 80 let.

Evropští astronomové objevili rovněž planetu ve hvězdném systému Alfa Centauri. „Naše pozorování trvala déle než čtyři roky. Odhalili jsme sice slabý, ale reálný signál pocházející od planety, která obíhá Alfu Centauri B s periodou 3,2 dne,“ uvedl portugalský astrofyzik Xavier Dumusque. Zmíněné těleso je jen o málo hmotnější než Země a krouží okolo mateřské stálice ve vzdálenosti šesti milionů kilometrů, tedy mnohem blíž než Merkur kolem Slunce. „Jedná se o první planetu s hmotností podobnou Zemi, která byla nalezena u hvězdy slunečního typu. Obíhá však u ní velmi blízko, takže musí být příliš horká pro život,“ dodává Stéphane Udry z Université de Genève. „Každopádně může jít pouze o jednu z mnoha planet v celé soustavě.“

Barnardova šipka

Velmi rychlý pohyb po obloze vůči okolním stálicím vykazuje Barnardova hvězda. Při pohledu ze Země se posune o 10,34 úhlové vteřiny za rok, takže zhruba za 170 let změní pozici o průměr Měsíce v úplňku – proto se jí také říká Barnardova šipka. Jedná se o červeného trpaslíka v souhvězdí Hadonoše a dělí jej od nás asi šest světelných roků. V 60. a 70. letech minulého století ho studoval astronom Peter van de Kamp, který tvrdil, že kolem něj obíhá jedna či více velkých planet. Daný předpoklad se podařilo potvrdit až letos – astronomové u ní objevili čtyři malé kamenné exoplanety. 

Barnardova šipka je podle odhadů stará 10 miliard roků, přičemž dosahuje asi 20 % průměru Slunce a zhruba 15 % jeho hmotnosti. V porovnání s ním však vyzařuje pouze 0,0004 množství energie a je tak slabá, že by na místě naší stálice svítila jen stokrát intenzivněji než Měsíc v úplňku. Nepatrné změny její jasnosti pak naznačují, že rotuje velmi pomalu: Jednu otočku zvládne za 130 dnů, zatímco v případě Slunce se jedná o 25 dnů.

Dva místo jednoho

Náš třetí nejbližší hvězdný systém představuje dvojhvězda objevená Kevinem Luhmanem z Penn State University a jeho spolupracovníky z Center for Exoplanets and Habitable Worlds. Ve skutečnosti jde o dva hnědé trpaslíky neboli stálice s příliš malou hmotností, než aby se v jejich nitru zapálily termojaderné reakce. V důsledku toho jsou velice studené a rovněž jen velmi slabě září: Podobají se spíš obřím plynným planetám než jasným hvězdám.

Hvězdná soustava dostala označení WISE J104915.57-531906, zkráceně WISE 1049-5319, protože se ji podařilo objevit na kompletní mapě oblohy zhotovené podle pozorování družice WISE neboli Wide-field Infrared Survey Explorer. Systém leží pouze nepatrně dál od Slunce než Barnardova hvězda. „Na základě studia snímků z WISE jsme mohli konstatovat, že se daný hvězdný systém pohybuje napříč oblohou poměrně rychle – což představovalo klíčové vodítko ke zjištění, že se musí nacházet blízko Sluneční soustavy,“ uvedl Luhman.

Díky porovnání poloh soustavy zjištěných z rozdílných zdrojů dokázali badatelé určit její vzdálenost na základě změřené paralaxy, což je zdánlivý posun hvězdy na obloze v důsledku pohybu Země kolem Slunce. Následně pomocí dalekohledu na Gemini South Observatory v Chile pořídili spektrum, z něhož se podařilo odvodit, že má objekt velmi nízkou teplotu, a tudíž se jedná o hnědého trpaslíka. „Jako neočekávaný bonus pak ostré snímky z dalekohledu Gemini odhalily, že ve skutečnosti nejde o jedno těleso, nýbrž o dvojici hnědých trpaslíků obíhajících kolem společného těžiště,“ dodal Luhman.

Mladá a bouřlivá

Dalšího červeného trpaslíka v blízkosti Slunce představuje Wolf 359 v souhvězdí Lva, viditelný pouze větším dalekohledem. Jeho povrchová teplota činí jen 2 800 K, a že se jedná o skutečně trpasličí hvězdu, napovídá fakt, že při poloměru 110 000 km dosahuje pouhých 9 % hmotnosti Slunce. Hmotnost stálice těsně překonává hranici, při níž se mohou v jejím nitru zažehnout termojaderné reakce.

V důsledku magnetické aktivity jde o eruptivní proměnnou hvězdu, která může náhle změnit svítivost během několika minut. Erupce emitují silné záblesky rentgenového a gama záření, jež zaregistrovaly kosmické dalekohledy. Wolf 359 představuje relativně mladou stálici, s odhadovaným stářím necelé miliardy let. Má velmi nízkou svítivost – vyzařuje pouze 0,1 % výkonu Slunce – a nejblíž se k naší centrální hvězdě nacházela před 13 850 lety, kdy je dělilo 7,35 světelného roku. Ani při pozorování pomocí Hubbleova dalekohledu se však nepodařilo objevit žádné její planetární průvodce.

Nepotvrzené planety

Lalande 21185 patří rovněž mezi červené trpaslíky, tedy nejrozšířenější hvězdy v naší Galaxii. Na nebi se promítá do souhvězdí Velké medvědice, ale je příliš slabá, než aby se dala spatřit pouhýma očima. Její stáří se odhaduje na 5–10 miliard roků. Ke Slunci se přitom přibližuje rychlostí 86 km/s a zhruba za 19 900 let je bude dělit 4,65 světelného roku, načež se Lalande 21185 začne opět vzdalovat. 

Vůbec poprvé byla zaznamenána v katalogu hvězd, který na počátku 19. století publikoval ředitel pařížské univerzity Joseph Jérôme Lefrançois de Lalande. Soupis obsahoval 47 390 stálic a na tehdejší dobu se jednalo o nejkomplexnější astronomický seznam. V roce 1996 byla uveřejněna informace, že se na základě astrometrických měření poloh hvězdy podařilo odhalit existenci jejích průvodců planetárních rozměrů. První exoplaneta, s odhadovanou hmotností 0,9násobku Jupitera, měla kolem mateřské stálice oběhnout jednou za 5,8 roku ve vzdálenosti 300 milionů kilometrů. Druhá, o hmotnosti 1,6násobku Jupitera, pak měla kroužit s periodou 30 let ve vzdálenosti 1,5 miliardy kilometrů, tedy asi jako Saturn ve Sluneční soustavě. Existence těles se však nepotvrdila.

Image

Čtěte také

Mohly v minulosti ovlivnit pozemské klima průlety cizích hvězd?

„Abychom zjistili zeměpisnou délku pro účely zdokonalení navigace a astronomie, rozhodli jsme se vybudovat malou observatoř na nejvyšším místě našeho parku v Greenwichi (…) s ubytovacími místnostmi pro našeho astronomického pozorovatele a jeho asistenta.“ Tímto výnosem anglického krále Karla II. (1660–1685) bylo před 350 lety rozhodnuto o založení Královské observatoře v anglickém Greenwichi. 

Dnes slouží jako historická památka, ale bezmála tři staletí patřila k nejvýznamnějším hvězdárnám světa. Jak vyplývá z královského nařízení, zpočátku se zde astronomové zabývali ryze pozemskými, ba až přízemními problémy. 

Potřeba navigace na moři 

Karel II. se netajil ambicemi udělat z Anglie světovou námořní velmoc. Královskou flotilu začal budovat už Jindřich VIII. (1509–1547) a jeho dcera Alžběta I. (1558–1603) v tom pokračovala. Dlouho byla hlavním motivem ochrana protestantské Anglie před invazí katolických velmocí v čele se Španělskem. Sedmnácté století pak přineslo anglickou expanzi. Královské koráby se rozjely do světa, aby tam objevovaly nové kraje a podmanily je nadvládě anglické koruny. Prudce se rozvíjel také námořní obchod, v němž Anglie čelila zdatné konkurenci ze strany Nizozemí. 

Pro zámořské plavby byla nutností přesná navigace. Posádce, která na širém moři zbloudila, hrozilo vyčerpání zásob a smrt hladem či žízní. Námořníci dokázali celkem přesně určit zeměpisnou šířku, jež udává úhlovou vzdálenost od rovníku. Astrolábem měřili výšku Slunce nebo hvězdy nad obzorem a využívali toho, že poloha nebeského tělesa na obloze závisí na vzdálenosti pozorovatele od rovníku. Z výsledku měření odvodili zeměpisnou šířku s pomocí hvězdných map a pro tento účel sestavených tabulek. 

Stanovení zeměpisné délky, tedy polohy ve směru východ – západ, bylo mnohem komplikovanější. Posádka mohla například zaznamenávat kurs a měřit rychlost lodi. Z toho pak určila, jak velkou vzdálenost koráb urazil od místa posledního podobného měření. Takové vymezení zeměpisné délky však bylo velmi nepřesné a odchylka od reality narůstala s délkou plavby. Názorný příklad obří chyby při určování zeměpisné délky nabízí plavba Kryštofa Kolumba do Nového světa. Kolumbus byl přesvědčen, že dosáhl břehů Asie, i když ty ležely o 150° zeměpisné délky (tedy asi o 7 000 km) dál na západ. 

Nápad královy milenky 

O tom, jak velký byl problém určení zeměpisné délky na širém moři, svědčí fakt, že francouzský král Ludvík XIV. (1643–1715) nechal v roce 1667 založit Pařížskou observatoř a její vedení svěřil věhlasnému astronomovi Giovannimu Domenicovi Cassinimu (1625–1712). Tento objevitel mezery mezi Saturnovými prstenci, která je dnes označována jako Cassiniho mezera, dostal od Krále Slunce jako hlavní úkol vyvinout astronomické měření, s jehož pomocí bude možné přesně stanovit zeměpisnou délku. 

Nápad na zbudování anglické Královské observatoře nebyl reakcí na počin Ludvíka XIV. a nezrodil se ani v hlavě Karla II. Pocházel od jeho milenky Louise Renée de Keroual, vévodkyně z Portsmouthu (1649–1734), která zaslechla od jakéhosi St. Pierra, že zeměpisnou délku lze zjistit z polohy Měsíce na obloze. 

Krále informace zaujala natolik, že v prosinci 1674 jmenoval z předních odborníků zvláštní komisi a uložil jí, aby tuto možnost posoudila. Komise došla k závěru, že St. Pierrův nápad je nerealizovatelný. Astronomické určení zeměpisné délky ale učenci považovali za tak důležité, že králi doporučili zřízení observatoře, kde by se tomuto úkolu naplno věnovali profesionální astronomové. Stavba nové instituce v Greenwichi pak začala v srpnu 1675. 

Neznámý astronom

Personální obsazení Královské observatoře mělo poněkud překvapivý průběh. Volba padla na muže, který dorazil do Londýna začátkem února 1675. Absolvent univerzity v Cambridgi John Flamsteed nebyl v londýnských odborných kruzích znám. Měl však vlivného ochránce v Jonasovi Mooreovi. Tento vynikající matematik se proslavil především jako zeměměřič a kartograf velkolepých královských projektů, proto disponoval styky u dvora a zařídil Flamsteedovi setkání s králem. Na panovníka udělal mladý muž dobrý dojem, a tak ho určil externím členem královské komise posuzující možnosti stanovení zeměpisné délky.

Mladík si vedl natolik dobře, že ho už v březnu 1675 král jmenoval astronomem v Královské observatoři, která zatím existovala jen v hrubých náčrtech architektů. Za hlavní úkol uložil Karel II. Flamsteedovi, aby se „s největší péčí a pílí věnoval napravování tabulek pohybu nebes a míst stálic a aby zjistil tolik žádanou zeměpisnou délku pro zdokonalení umění plavby“. 

Volba místa pro zbudování Královské observatoře nebyla vedena potřebami astronomů. Král vybral greenwichský park jednoduše proto, že mu tamější půda patřila (hony zde s oblibou pořádal už Jindřich VIII.). Stavbě však Karel II. přikládal velkou důležitost a svěřil ji jednomu z nejvýznamnějších architektů té doby – Christopheru Wrenovi (1632 až 1723), který se proslavil vztyčením londýnské katedrály sv. Pavla či přestavbou londýnského centra City po rozsáhlém požáru v roce 1666. Asistenta nedělal Wrenovi nikdo jiný než Robert Hooke (1635–1703) přezdívaný pro renesančně široké znalosti a zájmy „anglický Leonardo“. První budovu observatoře dokončili v roce 1676, kdy se do ní stěhoval i první královský astronom John Flamsteed.

Měsíc proti chronometru 

Flamsteed sestavil na základě pozorování z greenwichské observatoře hvězdný katalog a hvězdnou mapu oblohy, které svým rozsahem a přesností znamenaly převrat v astronomii. Královská observatoř se tak poprvé zapsala do historie. K vyřešení problémů s určením zeměpisné délky se však Flamsteed ani nepřiblížil. Nebylo divu. Na tomhle tvrdém oříšku si vylámali zuby i velikáni vědy, jako byl Isaac Newton nebo nizozemský učenec Christiaan Huygens. O naléhavosti potřeby nové, spolehlivé metody pro stanovení zeměpisné délky svědčí fakt, že v roce 1714 nabídl britský parlament 20 000 liber (v přepočtu na dnešní ceny asi 6 milionů liber) za metodu, která určí zeměpisnou délku s chybou menší než 30 mil. 

Úkol zadaný Karlem II. prvnímu královskému astronomovi splnil až v pořadí pátý Nevil Maskelyne (1732–1811), jenž v roce 1766 vydal první Námořní almanach s tabulkami platnými pro rok 1767. Představil v něm metodu pro měření poloh Měsíce, Slunce nebo velmi jasné hvězdy a postup, jak z těchto údajů vypočítat zeměpisnou délku složitými kalkulacemi s využitím logaritmů. 

Už v roce 1764 však vyřešil měření zeměpisné délky podstatně elegantnějším způsobem Angličan John Harrison. Vynalezl přesné a spolehlivé hodiny schopné měřit dlouhodobě čas na lodích, jejichž kolébání na vlnách nedovolovalo přesnější měření času běžnými hodinami. Problém s výkyvy plavidla vyřešil Harrison konstrukcí pláště, který udržoval mechanismus hodinek neustále v horizontální poloze. Zeměpisnou délku pak mohli námořníci určit z rozdílu mezi časem výchozího bodu plavby, který ukazovaly hodiny, a místním časem stanoveným měřením pohybu nebeských těles. 

Zkouška v Karibiku 

Harrison se přihlásil o prémii 20 000 liber, ale parlamentní komise byla opatrná a rozhodla se jeho námořní chronometr otestovat. I tady sehrála svou roli greenwichská observatoř. Harrison odjel lodí na karibský Barbados, kam zároveň odcestoval také královský astronom Nevil Maskelyne. Oba měli na místě změřit zeměpisnou délku vybraného místa. Harrison chronometrem, Maskelyne svou metodou měřením polohy Měsíce. 

Harrisonův model H4 ve zkoušce obstál, a jeho tvůrce se proto dožadoval odměny. Parlament však souhlasil jen s výplatou 10 000 liber. Druhou půlku měl vynálezce dostat, až se potvrdí, že chronometr dokážou vyrobit i jiní hodináři. Harrison se cítil podvedený. Trval na tom, že podmínky splnil, a parlament obvinil z měnění pravidel hry ex post. 

Otazník se však vznášel i nad výplatou poloviční odměny. Parlament se s výsledky mise na Barbados nespokojil, rozhodl se v ověřování pokračovat. V květnu 1766 začal Nevil Maskelyne testovat Harrisonův chronometr H4 v Greenwichi a po deseti měsících hlásil parlamentu, že přístroj nefunguje tak, jak by měl. Parlament chtěl verdikt královského astronoma neprodleně zveřejnit, ale Harrison to odmítal a svůj vynález bránil. Zuřivý spor skončil smírem, když parlament sice nepřiznal Harrisonovi odměnu za vyřešení problémů s měřením zeměpisné délky, ale vyplatil mu velmi štědré „odškodné“ za věrné služby vlasti. Bylo veřejným tajemstvím, že se k tomu rozhoupal až na velmi důraznou domluvu krále Jiřího III. (1760–1820). 

Lunární metoda pro stanovení zeměpisné délky založená na pozorování Měsíce se užívala ještě hodně dlouho. V rukou zkušených navigátorů fungovala s překvapivou přesností. Když v roce 1768 vyrazil kapitán James Cook s lodí Endeavour na první průzkumnou plavbu do jižního Pacifiku, určoval zeměpisnou délku právě Maskelynovým postupem. Podobně si počínal na své sólové plavbě kolem světa v roce 1895 Joshua Slocum, který neměl peníze na opravu porouchaného chronometru. 

Dohled nad časem 

Spory ve stanovování zeměpisné délky poznamenaly i rozhodnutí o tom, od kterého poledníku se bude tato souřadnice měřit. Rozhodlo se to až v roce 1884 na mezinárodní konferenci konané ve Washingtonu, kde byl za nultý schválen poledník procházející Královskou observatoří v Greenwichi. Francouzská delegace s tímto rozhodnutím nesouhlasila a prosazovala poledník protínající Paříž. Když neuspěla, odmítla greenwichský poledník respektovat. Francie počítala čas od pařížského poledníku až do roku 1911 a navigaci od něj odvozovala až do roku 1914. 

Greenwichská observatoř si udržela dohled nad britským časem na dlouhou dobu. V roce 1821 se stala oficiální zkušebnou chronometrů používaných britským válečným námořnictvem. V roce 1852 tam byl instalován elektrický systém, který umožňoval posílat časový signál telegrafem na nejrůznější místa. Greenwichský čas začal platit pro celou Británii. Skončil chaos, v němž se velká města řídila svým vlastním časem. Například čas užívaný v Liverpoolu se od greenwichského lišil o 12 minut. To začalo dělat problémy s rozvojem železniční dopravy. Cestující z Liverpoolu do Londýna totiž byli nuceni posouvat ručičky hodinek o 12 minut dopředu. 

Proměna na muzeum 

V 19. století se aktivity Královské observatoře rozšířily o výzkum zemského magnetického pole a probíhala tu také první astrofyzikální pozorování. Instituce dostala nové, výkonnější teleskopy pro sledování vzdálenějších oblastí vesmíru. Ty umožnily například výzkum dvojhvězd. S nástupem 20. století se začala práce astronomů v Greenwichi komplikovat. Londýnský prach a kouř zastínily nebe a ztížily pozorování. Rozrůstající se britská metropole bránila studiu vesmíru sílícím světelným smogem. Měření magnetického pole znemožnila elektrifikace blízké železniční trati. Během druhé světové války dostaly některé budovy zásah při německých bombardováních. Od roku 1948 se proto začala pracoviště greenwichské Královské observatoře stěhovat do sto kilometrů vzdáleného hradu v Herstmoceaux. 

Hvězdárna vstoupila do nové kapitoly svých 350letých dějin v roce 1953, kdy se stala součástí Národního námořního muzea a byly v ní zřízeny muzejní expozice. Jako první se veřejnosti v roce 1960 otevřela nejstarší budova Flamsteed House pojmenovaná po prvním královském astronomovi. Záhy následovaly i další budovy bývalé observatoře. Proměnu v místo, kam chodí veřejnost za zábavou a poznáním, stvrdilo v roce 2007 otevření moderního planetária.

Image

Čtěte také

Pásma jednoty: Co vedlo ke koordinaci světového času?

Když se loďka pomalu pohybuje mezi dřevěnými domky na kůlech, má člověk pocit, jako by se vrátil zpátky v čase. Jen pár kilometrů od pulzujícího a moderního centra africké megapole Lagos existuje úplně jiný svět: V Makoku, často přezdívaném Benátky Afriky, se život neřídí městskými pravidly, nýbrž rytmem laguny. V oblasti, jež se dle některých odhadů stala útočištěm až pro tři sta tisíc lidí, neexistují silnice – pouze vodní cesty mezi domy, jimiž se proplétají dlouhé kánoe.

Na pokraji zkázy

Makoko vzniklo už před více než sto lety, ale pro nigerijskou vládu znamená bez ohledu na svou tradici trn v oku. Oficiálně se označuje jako „nelegální osada“, a několikrát se dokonce objevily snahy o jeho demolici. V roce 2012 už buldozery na popud starosty Babatundeho Fasholy drtily pevninskou část slumu a připravily o domov víc než tři tisíce lidí. Demolice však trvala pouhých dvaasedmdesát hodin, načež ji vedení města zastavilo. Vodní část Makoka tudíž stojí, ale osud slumu je nadále nejistý. Tvoří totiž pomyslnou vadu na kráse velkoměsta, jež se snaží prezentovat coby budoucnost Afriky. Těžko ovšem předstírat vznešenost a vizionářství, když takřka každý, kdo do metropole přilétá nebo jede po rušném mostě Third Mainland Bridge, pod sebou vidí obří slum…

Turisty v Makoku s největší pravděpodobností nepotkáte a vstup do velmi chudé a odříznuté kolonie se rozhodně nedoporučuje. Pokud vás však nebezpečí neodradí, najdou se místní průvodci, kteří si nechají dobře zaplatit a kanály vám ukážou. Tamní obyvatelé se živí převážně rybolovem: Zatímco muži každý den vyrážejí na lagunu s jednoduchými sítěmi, ženy jejich úlovky prodávají. Obchod se nicméně neodehrává v klasických stáncích – místo spletitého tržiště se hluk smlouvání a handrkování ozývá nad vodou, protože se nakupuje přímo z kývajících se člunů.

Nuzný, ale domov

Všichni se ovšem rybolovem neuživí, a tak si vydělávají například „těžbou“ písku: Ve svých loďkách vyrážejí na lagunu, načež se ponoří do vody s kbelíkem a u dna do něj naberou písek z podloží. Poté materiál vysypou do kánoe a celý postup opakují, dokud není takřka plná – na hranici potopení. S nákladem pak plují ke břehu, aby ho prodali. Surovina se nakládá na korby náklaďáků a odváží se do města, kde se využívá na stavební práce. 

Každopádně ať už jste na svých cestách zažili cokoliv, Makoko vás bude fascinovat i šokovat. Kolébající se loďky tam klidně plují po zapáchající vodě plné odpadu. Rozesmáté bosé děti skáčou mezi chatrčemi a učí se pádlovat dřív, než umějí číst. Místní se často usmívají, přestože žijí bez přístupu k pitné vodě, elektřině či zdravotní péči. A když se jich zeptáte, proč neodejdou, odpovědí, že nechtějí. 

Z pohledu Evropana se takový postoj může zdát přinejmenším nerozumný, ale oni jsou s osadou srostlí, mají tam rodinu i domov. Pro mnohé se slum proměnil v symbol africké vynalézavosti a přežití navzdory nepřízni osudu. Pro jiné jde naopak o důkaz zoufalé chudoby, jež nemá ve velkoměstě 21. století místo. Ať už ovšem budoucnost přinese cokoliv, zatím život v Makoku tepe dál.

Image

Čtěte také

Příběhy obyčejného slumu: Reportáž Davida Těšínského ze současné Ghany

Luštění klínopisných textů z Mezopotámie je velmi náročné, nemluvě o jejich sestavování z dochovaných úlomků klínopisných tabulek. Enrique Jiménez z Institutu asyriologie Mnichovské univerzity a Anmar Fadhil z Bagdádské univerzity využili při své práci pomoci umělé inteligence na platformě Electronic Babylonian Literature.

Díky tomu se jim povedlo v dříve nemyslitelném čase objevit a kompletně sestavit dávno ztracený Chvalozpěv na Babylon, báseň o 250 řádcích, která oslavuje legendární starověké město v jeho velikosti. Jak uvádí Jiménez, s umělou inteligencí vystopovali zhruba 20 klínopisných textů, které obsahovaly části této básně, což by dříve trvalo celá desetiletí mravenčí práce. Podrobnosti objevu ztraceného Chvalozpěvu na Babylon uveřejnil odborný časopis Iraq.

Populární chalozpěv dávné Mezopotámie

Ruiny Babylonu se nacházejí v dnešním Iráku, asi 85 kilometrů jižně od Bagdádu. Samotný text pochází z počátku prvního tisíciletí před naším letopočtem a ve své době byl zřejmě velmi populární, což dokládá velký počet kopií, jejichž části se zachovaly.

„Hymnus opisovaly děti ve školách, patrně jako součást výuky psaní. Je pozoruhodné, že tak rozšířený text zůstal až do dnešní doby neznámý,“ prozradil Jiménez. Objev textu představuje významný úspěch v rámci úsilí o digitalizaci a záchranu klínopisných textů, které jsou cenným zdrojem informací o dávné Mezopotámii.

Chvalozpěv na Babylon oslavuje monumentální architekturu města, soudržnost jeho obyvatel, zdvořilost k cizincům i životodárnou sílu řeky Eufrat. Nesmírnou hodnotu mají pasáže o přírodních jevech, jakých se jinak v mezopotámské literatuře zachovalo jen velice málo. Ještě více unikátní jsou zmínky o ženách Babylónu a jejich roli v náboženských obřadech.

Image

Čtěte také

Vesuvian Challenge: Zuhelnatělé papyry z Herculanea luští umělá inteligence