Když na jaře roku 1945 vojáci konečně vypálili své poslední válečné výstřely a mocní generálové zasedli k vyjednávacím stolům, všichni obyčejní lidé si oddechli a začali se těšit na život, který znali z dřívějších klidných dob. Situace nebyla jiná ani v Československu. To se konečně zbavilo nenáviděné nálepky Protektorát Čechy a Morava (v případě východní části Slovenský štát). 

Samozřejmá každodennost se sice nezastavila ani za války, lidé měli své všední radosti i strasti, přiváděli na svět potomky a pochovávali předky, slavili výročí, ale přesto přese všechno pořád mysleli na to, že stačí jen málo a všechno ze dne na den skončí. Ale v květnu a následujících měsících roku 1945, vtrhla do jejich životů jasná změna, od níž si všichni slibovali posun k lepšímu a radostnějšímu životu.

Dědictví zlé doby

Do tehdejšího Československa se začali vracet lidé s různými osudy ze všech možných koutů světa. Nejtragičtější zkušenosti si s sebou přiváželi bývalí vězni koncentračních táborů, o příjemných vzpomínkách nemůžeme mluvit ani u vojáků, kteří se vraceli například z Anglie či SSSR. Ve staré vlasti se ale náhle objevovali i dřívější emigranti, kteří kvůli Hitlerovi během 30. let opustili Evropu a útočiště našli třeba v USA. Mnoho Čechů ale v zahraničí zůstalo, někteří i z obavy ze stále rostoucí Stalinovy moci a jeho představám o novém uspořádání světa. Vždyť převážnou část Československa osvobodila právě Rudá armáda Sovětského svazu.

Z exilu se vrátil i československý prezident Edvard Beneš a to už 16. května roku 1945. Před tím už několik let vydával v exilu spolu s příslušnými orgány pověstné dekrety, které upravovaly právní rámec exilové vlády. Po návratu vydal ještě 98 dekretů během několika měsíců. Řešil jimi legislativní nouzi na československém území v době, kdy nezasedal žádný zákonodárný sbor a vlastně nešlo ústavní cestou přijímat nové zákony. Právě tyto dekrety v poválečných měsících určily celkový ráz všedního života všech obyvatel Československa. 

Marky i koruny

Problémy se třeba nevyhýbaly výplatám. V používání peněz totiž panoval pořádný chaos. V jednu chvíli jste mohli platit jak těmi, co vám zůstaly ještě z dob první republiky, tak těmi, co byly vydány za Protektorátu či samostatného Slovenského státu. K tomu v československých pokladnách stále obíhaly i německé marky a maďarské pengö. Úhrada se dokonce mohla provádět i různými poukázkami. Šílenému rozmělnění bylo nutné učinit přítrž, a tak vstoupil první listopadový den roku 1945 do dějin i jako počátek druhé československé měnové reformy.

Někteří si ještě živě vybavovali tu z roku 1919 v režii ministra Aloise Rašína, který se pokusil zcela odstřihnout od rakousko-uherských peněz. Tehdejší reforma byla úspěšná, ale tentokrát se historie neopakovala, po listopadové reformě roku 1945 zůstalo lidem v kapsách maximálně 500 nových československých korun. Pokud disponovali vyššími částkami, museli je chtě nechtě nechat ve vázaných vkladech.

Přídělový systém osm let po válce

I ten, kdo měl dostatek peněz, si ale většinou nemohl dopřát přesně to, na co měl chuť nebo co by se mu líbilo. Po téměř šesti letech sice skončila druhá světová válka, ale to automaticky neznamenalo, že by s ní vzal za své i přídělový systém, založený na rovnoměrném přidělování lístků na jednotlivé základní druhy potravin a zboží.

Nedostatek, který už dost dlouho drtil celou společnost, tak jen nahrával praktikám různých podvodníků, do oběhu se dostávaly i falešné poukázky. Ti, co měli štěstí, si mohli alespoň trochu spravit chuť díky OSN a Správě spojených národů pro první obnovu a provoz (někdy se také používá označení Správa spojených národů pro hospodářskou pomoc a obnovu, daleko známější je však pod svou anglickou zkratkou UNRRA), která poslala do Československa do roku 1947 skoro neuvěřitelných 800 tisíc tun potravin. V jejich krabičkách jen málokdy chyběly i proslavené žvýkačky či pravá káva, kterou si strávníci navyklí na meltu nemohli vynachválit. UNRRA nezapomínala ale ani na léky či textil, jehož se rovněž příliš nedostávalo.

Přídělový systém vydržel sice až do konce května roku 1953 (kdy už stál v čele státu po březnové smrti Klementa Gottwalda nový prezident Antonín Zápotocký), ale od začátku roku 1949 bylo možné nakupovat i mimo něj. Jen málo kdo si to ale mohl dovolit. Potraviny i zboží byly i kvůli problémům se zásobováním a nespravedlivé komunistické sociální politice velmi drahé. 

Kdo půjde do pohraničí?

Také v pohraničí se lidé vyrovnávali s novým životem a trochu jiným zhmotněním jejich nadějí, než v které doufali. I jejich osudy ovlivnily prezidentovy dekrety. V červnu roku 1945 byla totiž provedena pozemková reforma, díky níž si řada dosud zcela nemajetných obyvatel přišla na svůj kus půdy. 

V českém prostředí si v souvislosti s pojmem kolonizace nejčastěji vybavíme dějiny středověku a postupné osidlování nehostinných oblastí, ale s jistou formou kolonizace se setkáváme i po druhé světové válce. Tehdy totiž došlo k odsunu většiny Němců z českého území. Většinu svého majetku zde však museli zanechat a stejně tak se museli rozloučit i s nemovitostmi, které zůstaly většinou opuštěné jen po velmi krátkou dobu. Usídlili se v nich totiž se souhlasem státních orgánů Češi i Slováci.

Nejedna rodina zabalila svůj skromný majetek a se zatíženým vozem taženým párem koní se vydala hledat své štěstí v pohraničí. Lidé se však museli připravit i na nebezpečí, které je v těchto končinách obklopovalo doslova na každém kroku. Občas se v lesích objevil nějaký ten zbloudilý voják, nebo dokonce mstitel německé porážky, který se při svých útocích na nic neohlížel. Především v létě roku 1947 se snažili banderovci, poražení bojovníci za nezávislou Ukrajinu, protlouct přes Československo do míst osvobozených americkou armádou.

Image

Čtěte také

Noví lidé do pohraničí: Jak vypadalo poválečné osídlování Sudet?

V Ghaně se schyluje k nezvyklému protestu. Ghana Drunkards Association (Ghanští opilci) – jedna z nejpočetnějších neformálních organizací v zemi – varovala vládu, že pokud do tří týdnů nesníží ceny alkoholu, čekají ji masové protesty po celé zemi.

Ačkoliv název asociace může působit jako recese, jde o seriózní organizaci s více než 6,6 milionu členů napříč africkou zemí. V čele stojí Moses Onyah, známý pod přezdívkou Dry Bone, který nedávno na síti X (dříve Twitter) sdílel frustraci nad neustále rostoucími cenami alkoholických nápojů.

„Ceny alkoholu se stále zvyšují. U některých nápojů už je zdražení až o 15 %, což citelně zasahuje nejen konzumenty, ale i prodejce,“ uvedl Dry Bone během pochodu v hlavním městě Akkře, kde členové asociace požadovali zásah vlády.

Výzva politikům

Asociace oslovila bývalého prezidenta Johna Dramaniho Mahamu i současného ministra obchodu a průmyslu, aby situaci řešili. Pokud vláda nepodnikne kroky během tří týdnů, začnou členové asociace připravovat masové protesty po celé Ghaně. „Nejsme jen opilci. Jsme zodpovědní občané, kteří si žádají spravedlivé zacházení a dostupné nápoje,“ prohlásil Onyah.

Zdražení alkoholu podle něj ztěžuje běžným Ghaňanům možnost relaxace v ekonomicky náročných časech. Alkohol, v jejich pojetí, neslouží jen k zábavě, ale i jako sociální ventil a prostředek odreagování od každodenních stresů. 

V roce 2023 došlo v Ghaně k poměrně zásadním změnám ve způsobu danění alkoholu. Vláda zavedla 20% zvýšení spotřební daně na alkoholické nápoje, tabákové výrobky a slazené nápoje a zvýšila již existující sazby. Ceny většiny alkoholických nápojů v důsledku těchto změn výrazně stouply.  

Odpovědní opilci

Navzdory názvu, který evokuje nadměrnou konzumaci, se Ghana Drunkards Association hlásí k principům odpovědného pití. V minulosti se organizace aktivně zapojila do kampaní proti řízení pod vlivem alkoholu a propaguje uvážlivý přístup ke konzumaci.

Ač se tedy může celá situace zdát na první pohled absurdní, odráží reálný ekonomický tlak na jednu z mnoha vrstev společnosti – a ukazuje, že i neformální skupiny s nečekaným názvem mohou artikulovat sociální problémy s překvapivou vážností.

Image

Čtěte také

Hoste, prchni! Nizozemský Delft terorizuje notorický restaurační pirát

Ačkoli se Uran nachází na samotném okraji Sluneční soustavy, nová studie publikovaná v odborném časopisu Geophysical Research Letters ukazuje, že je překvapivě teplý – patrně díky vnitřní energii.

Tým vědců z univerzity v Houstonu vedený Sin-jüe Jangem zjistil, že planeta vyzařuje o 12,5 % více tepla, než kolik přijímá od Slunce. Tento objev zpochybňuje dosavadní představy, které se opíraly o měření sondy Voyager 2 z roku 1986.

Budeme přepisovat učebnice?

Voyager 2 byl jedinou sondou, která si Uranu prohlédla zblízka. Tehdejší data naznačovala, že planeta nevyzařuje téměř žádné vnitřní teplo – na rozdíl od jiných plynných obrů, jako jsou Jupiter nebo Saturn, které vyzařují až dvojnásobek energie přijímané ze Slunce. Nová analýza ale ukazuje, že Voyager mohl měřit v neobvyklé době – během zvýšené sluneční aktivity – což mohlo zkreslit tehdejší výsledky.

Podle vědců Uran stále vyzařuje zbytkové teplo z doby svého vzniku před přibližně 4,5 miliardami let. Tento fakt má zásadní význam pro porozumění, jak se planeta formovala a vyvíjela. Dosavadní modely totiž předpokládaly, že Uran je geologicky „mrtvá planeta“ – nový výzkum tento narativ ale zásadně mění.

Historie ledového obra

Podle současných hypotéz vznikl Uran blíže Slunci a do své dnešní vzdálené oběžné dráhy se dostal asi o půl miliardy let později. Pokud ale planeta vyzařuje vnitřní teplo, mohlo by to naznačovat zcela odlišnou vnitřní strukturu nebo evoluční dráhu, než se dosud předpokládalo.

Spoluautor studie Liming Li upozorňuje, že výzkum Uranu může pomoci lépe pochopit atmosférické a klimatické procesy nejen jinde ve vesmíru, ale i na Zemi. Způsob, jaký planety uchovávají a ztrácejí teplo, může vědcům poskytnout cenné informace například pro studium globálních klimatických změn.

Vědci nová zjištění považují za další pádný argument pro samostatnou planetární misi k Uranu. Již v roce 2022 označila americká Národní akademie věd projekt Uranus Orbiter and Probe (UOP) za jednu z nejvyšších priorit pro příští dekádu. Realizace takové mise je ale extrémně náročná – nejen technicky, ale i finančně a politicky.

Podle planetárního vědce Leigha Fletchera mají vědci zhruba deset let na to, aby se z návrhu na papíře stal skutečný projekt: „Nemáme čas ztrácet čas,“ varoval Fletcher už v době publikace zprávy.

Image

Čtěte také

Nový výzkum: Naše poznatky o Uranu jsou zřejmě dost zkreslené

Konstruktéři tanků již desítky let řeší opakující se rébus, totiž správný poměr mezi palebnou silou, pancéřovou ochranou a pohyblivostí. Bitvy ve druhé světové válce znamenaly nesmírně rozsáhlý a cenný zdroj informací, na jejichž základě se pak inženýři i generalita rozhodovali. Kromě profesionálních odborníků ale tato otázka zaujala i novináře, jak ukázal mimo jiné britský časopis The Illustrated London News.  V září 1950 přinesl hypotetický koncept vozidla pod označením „Composite Tank“.

Řešení ze SSSR a USA

Autor designu hodnotil nejen zkušenosti z druhé světové války, ale rovněž poznatky z Koreje, což jej dovedlo k závěru, že optimální tank by měl spojovat rysy sovětského T-34 a amerických strojů. Legendární sovětský obrněnec disponoval kvalitním 85mm kanonem a nízkou siluetou, ale trpěl i některými nedostatky, jako stísněným vnitřním prostorem a tehdy už nedostatečným pancířem. Americké tanky sérií Pershing a Patton (tedy M26, M46, M47 a M48) nesly 90mm kanon a silnější pancéřování, ovšem za cenu větších rozměrů a horší pohyblivosti. 

Autor projektu proto navrhl cosi, co spojovalo úspěšná řešení z obou konstrukčních škol. Jeho hybridní tank disponoval dělem kalibru 90 mm a ocelovým pancéřováním o maximální síle 127 mm, kdežto pohon zajišťoval vzduchem chlazený motor s výkonem 670 kW. Vozidlo mělo nabídnout především vysokou ničivou sílu a výtečnou pohyblivost, a tudíž se obětí kompromisu v jeho případě stala ochrana. Autor totiž vyznával tehdy hodně častý názor, že spolehlivá odolnost proti nejlepším průbojným střelám by nevyhnutelně vážila tolik, že by se negativně podepsala na pohyblivosti. Této filozofie se držel například Leopard 1, jelikož jeho tvůrci se spokojili s ochranou vůči střelám menších ráží a navrhli celkem lehké vozidlo, jež mělo přežít zejména díky rychlosti a nízké siluetě.

Zrod koncepce MBT

Mohlo by se zdát, že z úsilí spojit řešení různých konstrukčních škol vzejde spíše kočkopes, reálné příklady takového přístupu však existují. Když se rodil evropský „Standard-Panzer“, ze kterého vznikl zmíněný Leopard 1 a také francouzský AMX-30, existoval požadavek, aby se uplatnila řešení z nejlepších německých a sovětských typů. Je však zajímavé, že vizi „Composite Tank“ navrhla právě Velká Británie, jejíž armáda vlastnila vysoce povedený tank nastupující generace, totiž slavný typ Centurion. 

Jeho design se zrodil koncem války na základě komplexního poučení z provozu starších britských tanků a obvykle se považuje za jeden z prvních typů kategorie MBT (Main Battle Tank). Zmíněný pojem vznikl v USA pro vozidla spojující univerzální povahu středních, odolnost těžkých a rychlost lehkých tanků. Popsaná kombinace se neobešla bez velkého pokroku v technologiích zbraní, pancířů a motorů, a tudíž rovněž u centurionu trvalo, než dozrál, aby naplno využil svůj potenciál. 

Londýn každopádně nepodlehl dobové módě, která obětovala pancíř, a navrhl tank se solidní ochranou. Když potom centurion získal nový kanon a dieselový motor, stal se z něj skutečně excelentní stroj. „Hybridní tank“ zůstal pouze na stránkách časopisů, kdežto kvality FV4007 Centurionu výmluvně prokazuje fakt, že některé jeho varianty slouží ještě dnes. 

Image

Čtěte také

Tank T-34: Sovětská legenda, která vyhrála 2. světovou válku

První doložená zmínka o Bentfeldu pochází z roku 1082, a popisuje zhruba o dvě století starší venkovské sídlo z období rozvoje saských zemědělských komunit. Což asi není to, co by kohokoliv nějak zaujalo. Ovšem předloni tu zahájili archeologické vykopávky v těch částech katastru vesnice, které nedaleká řeka Lippe při povodních nikdy nevyplavila. A tyto výzkumy už zájem vzbuzují. Jak to? Objeveny při nich byly pozůstatky hospodářských stavení z římské éry, které lze datovat do období mezi 1. a 3. stoletím našeho letopočtu. Zaslouží si to krátké vysvětlení… 

Na staveních z římské éry by toho tolik zajímavého nebylo, kdyby nešlo přímo o stavení římského typu. Které navíc podle všeho obývali samotní Římané a to právě mezi oním 1. a 3. století. Proč by ne, řeknete si. Představitelé římské říše tu dřív skutečně pobývali, a to v provincii, jež nazvali Germánií a kterou s chutí kolonizovali. Tedy až do 9. roku našeho letopočtu, kdy velmi chvatně a ve spěchu celý region vyklidili. Hned po neslavné bitvě v Teutoburském lese (dnes ležící mezi Bramsche a Kalkriese), v níž ztratili tři své legie. Řím tehdy utrpěl asi nejdrtivější vojenskou porážku vůbec. 

Kmeny Cherusků pod vedením náčelníka Arminia potom z oblasti Germánie „vše římské“ velmi rychle vyprovodili za řeku Rýn. Římané se ještě několikrát v odvetě pokusili prorazit zpět. A stejně tak se germánské kmeny několikrát vydaly plenit na druhý břeh. 

Velmi rychle se ovšem řeka Rýn ustálila jako ta nejzazší přírodní hranice, oddělující „kulturní“ římský svět od „barbarského“ severu. Římané ji nazvali Limes Germanicus. Ta hranice kopírovala tok Rýna od ústí do Severního moře až po Řezno, kde navazovala na Dunaj. A po zkušenostech s četnými výboji Germánů ji střežilo pásmo pevností, palisád, strážních věží, zemních valů a příkopů. Žádný soudný Říman, pokud netoužil po tom, aby jeho vlastní hlavu napíchli na kůl nebo se stal otrokem barbarů, by se do lesnatých a bažinatých končin za Limes Germanicus dobrovolně nevydal. Na pomoc by mu do těch proklatých končin nikdo nepřišel. 

Zapomenutá osada? 

Kam se nám ale poděl ten Bentfeld? To je právě to. Leží u řeky Lippe, pravostranného přítoku Rýna. Vzdušnou čarou tedy asi 145 kilometrů od něj. Chcete-li, vzdáleno pětatřicet hodin nepřetržitého pochodu oddílu legionářů. Nebo ještě jinak: dva až tři dny od nejbližší římské posádky – a na území nepřítele. Přesto, jak nyní prokázal výzkum archeologů, v Delbrück-Bentfeld fungovalo římské zasídlení i v době, kdy Římani neměli mít sebemenší chuť expandovat kamkoliv na sever od Limes Germanicus. Právě proto dělá terénní výzkum, vedený odborníky z organizace LWL (Regionální sdružení Vestfálsko-Lipsko) archeologům a historikům těžkou hlavu. Nálezy z Bentfeld jsou nepochybně autentické, ale vůbec neodpovídají dosavadnímu dějepisnému výkladu. 

Když to rozebereme postupně: nedaleko Bentfeldu, u Anreppen, fungoval po jistou dobu tábor římských legionářů. Ti se odtud, v ozvěnách masakru z Teutoburského lesa, rychle stáhli za Rýn. Jen kousek od pozůstatků tohoto vojenského ležení byla v roce 2017 nalezena zemědělská usedlost. Mělo se za to, že patřila římským osadníkům, kteří se odtud spolu s vojáky stáhli též.

Jenže nový výzkum LWL potvrdil přítomnost dalších třech takových zemědělských usedlostí. Z nich se už nikdo neevakuoval, a fungovaly až do druhé poloviny 3. století. Navíc jejich vnitřní organizace napovídá cosi o mnohem výraznějším sídelním celku, než jen o hrstce izolovaných usedlostí. Archeologové identifikovali celý hospodářský dvůr a také pozůstatky pece, obsahující stopy barevných kovů. Nejspíš se tu zhotovovaly šperky. Jinde se tkaly a barvily látky, vyráběla keramika.

Obchod a kultura 

Z nálezové situace momentálně nevyplývá, že by na tuto osadu při chvatném římském stahování se za Limes Germanicus administrativně zapomněli. Sven Spiong, který tu v gesci LWL provádí výzkum, se zatím pokouší datovat jednotlivé nálezy a zjistit, co se stalo. Místo očekávatelného chátrání a rozvratu, nebo „zabrání“ římských statků Germány, zatím však vidí jen stopy pokračující kulturní výměny Římanů s místním (oním barbarským) obyvatelstvem a směnu zboží z obou stran hranice.

Limes Germanicus tedy nebyla striktní a neproniknutelná. Zatímco mnozí jiní Římané měli po bitvě v Teutoburském lese dobré důvody sever Germánie opustit, v Bentfeld věděli, proč chtějí zůstat. Byť to znamenalo setrvat bez pomoci a v domněle nepřátelském prostředí. Výzkum LWL totiž naznačuje, že zas tak nepřátelské vztahy mezi obyvateli té oblasti dost možná nepanovaly.

Image

Čtěte také

Dočasná základna v barbarské Germánii: Nizozemští archeologové objevili tábor římských legií

Jsou menší než mikrobi, neviditelné pouhým okem a přesto jich v oceánu plavou miliony tun. Nová studie odhaluje, že nanoplasty – extrémně malé částečky plastu menší než jeden mikrometr – mohou ve vodách severního Atlantiku převyšovat množství větších mikroplastů i makroplastů.

Dušan Materić z nizozemské Utrechtské univerzity nedávno vedl tým, který prozkoumal koncentraci nanoplastů ve vodách severního Atlantiku. Na celkem 12 lokalitách odebírali v různých hloubkách vzorky mořské vody, v níž pak hledali nanoplasty pomocí chemického filtrování a zobrazování při velkém rozlišení.

Oceán plný plastového prachu

Výsledky, které uveřejnil vědecký časopisy Nature, jsou zdrcující – badatelé odhadují, že jen v severním Atlantiku je v mořské vodě obsaženo asi 27 milionů tun nanoplastů. Jde o ohromující množství, které odpovídá téměř desetině veškerého odpadu, který vyprodukují Spojené státy každý rok. Nanoplasty byly objeveny ve všech zkoumaných hloubkách, přičemž nejvíce jich bylo v pobřežních oblastech a v místech severoatlantického oceánského víru.

Mezi detekovanými materiály dominovaly běžné typy plastů jako PET (polyethylentereftalát), polystyren a PVC, tedy látky známé z plastových lahví, kelímků nebo potravinových obalů. Překvapivě téměř chyběl polyetylen a polypropylen, které jinak tvoří podstatnou část plastového odpadu v přírodě. Vědci se domnívají, že tyto plasty mohou být maskovány organickými částicemi, nebo jednoduše unikají detekci kvůli omezené citlivosti současných metod.

Zrádná velikost a neznámé dopady

Ačkoli dopady nanoplastů na mořské ekosystémy nejsou dosud plně známé, jejich velikost znamená, že se chovají odlišně než větší mikroplasty. Mohou snadněji pronikat do tkání organismů, interagovat s chemickými látkami ve vodě i ovlivňovat buněčné procesy. „U tak malých částic přestávají platit fyzikální zákony, které známe pro běžné látky,“ upozorňuje Dušan Materić.

Studie podle vědců přináší další důkaz, že plasty se v přírodě nerozkládají beze stopy, ale mění se v jemný, obtížně zjistitelný prach, který má potenciál hluboce narušit oceánské prostředí – a možná i potravní řetězce, na jejichž konci jsme my lidé.

Image

Čtěte také

Nečekaná komplikace: Nanoplasty mohou narušovat působení antibiotik

Představte si vesmír bez světla, bez hvězd, bez galaxií – jen jako temnou a chladnou prázdnotu vyplněnou vodíkem. Právě takový byl vesmír v období známém jako „temný věk“ – záhadné a fascinující éře, která následovala krátce po Velkém třesku. Ačkoliv se dnes vesmír zdá být plný světla a života, jeho raná fáze byla doslova i obrazně ponořena do tmy. Toto období odstartovalo zhruba 380 000 let po Velkém třesku a trvalo 250 až 500 milionů let, než se rozzářily první hvězdy a galaxie v období označovaném jako reionizace.

Vědce temný věk nesmírně zajímá, ale stále toho o něm víme jen velmi málo. Máme k dispozici v podstatě jen dva typy záření, které pocházejí z té doby a mohou nám poskytnout nějaké informace. Jedním z nich je mikrovlnné reliktní záření vesmíru a druhým rádiové vlny s vlnovou délkou 21 cm, které vyzařuje neutrální vodík. Potíž je v tom, že tyto rádiové vlny jsou velmi slabé a snadno je zcela přehluší rádiové vysílání, které vzniká na Zemi, ať už přirozeně z atmosférických procesů nebo umělého původu. 

Tichý šepot z dávných časů

Projekt CosmoCube, který plánují britští odborníci, nabízí v tomto směru elegantní a relativně levné řešení. Jde o miniaturní sondu, která zamíří k Měsíci a na jeho odvrácené straně bude poslouchat rádiové vlny v pásmu 10–100 MHz, které nesou stopy po nejstarším vodíku ve vesmíru. Náš souputník tak sondě poslouží jako gigantický štít proti rádiovým vlnám.

„Pokud to CosmoCube zvládne, pomůže nám pochopit významné období ve vývoji vesmíru,“ uvádí docent Eloy de Lera Acedo z Univerzity v Cambridgi. „Mladý vesmír se během temného věku přeměnil z jednoduchého temného prostoru na složitý vesmír vyplněný množstvím záření, jak ho známe dnes, se všemi hvězdami a galaxiemi.“

Sonda CosmoCube bude pro tento účel vybavená velmi přesným radiometrem s nízkou spotřebou energie. Na lunární oběžné dráze, zřejmě ve výšce asi 100 km nad povrchem Měsíce, bude z odvrácené strany naslouchat rádiovým vlnám a ve spoustě šumu hledat signál z mladého vesmíru. Ten by podle vědců mohl přinést přelomové odpovědi na zásadní otázky: Jak se z temného vesmíru zrodily první struktury? Jakou roli v tom hrála temná hmota? Pokud vše půjde podle plánu, CosmoCube by měla dorazit na lunární orbitu do konce dekády.

Image

Čtěte také

Tajemství Velkého třesku: Co se stalo během první sekundy?

Proto je s podivem, jak málo znají její jméno v Rakousku či v dějinách habsburského rodu, kde je zmiňována jen okrajově. V nové vlasti si příliš radosti neužila. Zálety svého manžela raději přehlížela. Sama vedla tak ctnostný život, že ji přezdívali „Doña Virtudes“. 

Maria Christina Habsbursko-Lotrinská (1858–1929) přišla na svět na zámku v Židlochovicích, který se dostal do soukromého vlastnictví Habsburků v roce 1822. Mohla tak vyrůstat v láskyplném prostředí bez palácových intrik a prožít tu spolu se svými sourozenci krásné dětství. I když občas rodina zajížděla i na císařský dvůr do blízké Vídně, na židlochovický zámek Maria Christina v dospělosti vzpomínala a svým dětem o něm často vyprávěla.

Marii Christině se dostalo stejně dobrého vzdělání jako jejím bratrům, což nebylo v té době obvyklé. Získala hluboké znalosti z filozofie a ekonomie, skvěle hrála na klavír a dobře malovala. K tomu měla i slušnou jazykovou výbavu. Kromě rodné němčiny se v osmnácti letech domluvila francouzsky, italsky, anglicky, maďarsky a také česky.

Ženich?

Sotva začala odrůstat dětským střevíčkům, došlo na svatební plány. Marii Christině i její matce Alžbětě by se asi nejvíc zamlouval stejně starý korunní princ Rudolf. Jenže ženit následníka trůnu s příbuznou ze stejného rodu? Ačkoli se tyto tradiční zvyklosti v habsburské praxi tolik nedodržovaly, v jejím případě zvítězil zdravý rozum.

Když pak ve svých dvanácti letech poznala Maria Christina španělského prince Alfonse, hned se do něj zamilovala. Seznámil je nejspíš její starší bratr Friedrich, neboť spolu studovali na Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a přátelili se. Maria Christina snila o tom, že by se právě Alfons mohl jednou stát jejím manželem. Jenže ten měl od dětství oči jen pro svou krásnou sestřenici Marii de las Mercedes, vnučku posledního francouzského krále Ludvíka Filipa. A s tou se v lednu 1878 oženil – proti vůli španělské vlády i své matky Isabelly II. 

Lid naopak sňatek mladého krále Alfonse XII. přijal s nadšením. Nejen pro nevěstinu krásu, ale především je těšil fakt, že se narodila v Madridu a vyrostla v Seville – její matka totiž pocházela ze Španělska. Štěstí však nemělo dlouhého trvání. Osmnáctiletá těhotná královna zemřela po pěti měsících manželství na břišní tyfus. Alfons se z toho zhroutil a do konce života pro svou lásku truchlil. Úplně se změnil. Choval se náladově a nešetřil cynismem. Žal utápěl v alkoholu, střídal milenky. Když na něj v srpnu 1878 spáchali atentát, kterému unikl jen o vlásek, začalo na něj jeho okolí tlačit, aby se znovu oženil a zplodil legitimního následníka trůnu.

Náhradní nevěsta

Ačkoli neměl Alfons nejmenší chuť do ženění, nakonec se podvolil. Mezi nabízenými nevěstami se objevila i mladinká Stefanie Belgická, pozdější manželka korunního prince Rudolfa. Arcivévodkyně Alžběta, matka Marie Christiny, se ale postarala o to, aby se nedostala do užšího výběru. Osobně odjela do Bruselu a belgické královně Marii Henriettě, své sestře, vysvětlila, že měla pro Alfonse už dříve vyhlédnutou Marii Christinu. Jeho láska a svatba s Mercedes sice její někdejší plány zhatily, ale jen načas…

Alfons se po krátkém váhání rozhodl. Na Marii Christinu, kterou viděl naposledy před pěti lety, si matně vzpomínal jako na příjemné děvče. Ona už v takový obrat ani nedoufala. Na Alfonse, jenž byl známým milovníkem krásných žen, při prvním setkání ve francouzských lázních Arcachon moc dobrý dojem neudělala. Zas taková krasavice z ní nevyrostla – do jeho zbožňované Mercedes měla zkrátka daleko! Jak později napsal Alfons své sestře, mnohem přitažlivější než nevěsta se mu zdála její matka.

Drsná realita

Svatba se nakonec uskutečnila v listopadu 1879. Empatická Maria Christina si předsevzala, že udělá vše pro to, aby udělala Alfonse znovu šťastného. Netušila, jak moc bude muset čelit nejen vzpomínkám na milovanou první ženu, ale i svým aktuálním rivalkám. Všichni si uvědomovali, že se z ženichovy strany jedná o sňatek z rozumu a plní ho jen z povinnosti. O avantýrách mladého krále se všeobecně vědělo. Nyní se o nich dozvěděla i Maria Christina. Bolelo ji to.

Vedle krátkodobých známostí si král vydržoval i jednu stálou milenku, operní pěvkyni Elenu Sanzovou. Přesto Maria Christina doufala, že co nejdříve porodí manželovi mužského potomka a tím si snad upevní své postavení na španělském dvoře. 

Manželství nepatřilo mezi šťastné. Král si ale dobře uvědomoval své dynastické povinnosti, a tak svou choť pravidelně navštěvoval v její ložnici. Choval se k ní zdvořile a s úctou, ale naprosto chladně. Maria Christina tím nesmírně trpěla, protože toužila prožít stejně harmonické manželství, jaké měli její rodiče. Situace se zhoršila, když přivedla na svět dvě dcery, nikoli tolik očekávaného syna. Krále tím totálně zklamala! Naopak Elena Sanzová ve stejné době porodila králi dva chlapce.

To už ale pohár její trpělivosti přetekl! Nakonec se Marii Christině podařilo dosáhnout toho, že její rivalka i s dětmi musela opustit Madrid a přestěhovala se do Paříže. Moc si tím ale nepomohla! Rozzlobený Alfons si našel náhradu – zpěvačku Adelu Borghi. A přestal brát na manželku ohledy. Ta mu zpočátku hrozila skandálem. Sebere se a opustí Španělsko! Jenže pak se dozvěděla, že manželovy dny jsou sečteny, a tak nechala událostem volný průběh.

Vymodlený syn

Král Alfons XII. trpěl tuberkulózou. Nemoc však zpočátku úspěšně tajil. Poslední týdny strávil ve společnosti své milenky. Manželce zakázal přístup, nemohla se s ním ani rozloučit. Zhoubné nemoci podlehl 25. listopadu 1885, tři dny před svými osmadvacátými narozeninami. Zanechal po sobě řadu milenek, několik nemanželských dětí (vyloučených z následnictví), dvě legitimní dcery a vdovu Marii Christinu, která byla ve třetím měsíci těhotenství.

Královna byla prohlášena regentkou, aby se předešlo destabilizaci země. Následujících šest měsíců ji mimořádně stresovalo, ale v čele země si počínala skvěle. Všichni si oddechli, když 17. května 1886 porodila tolik vytouženého syna. Už v den narození se stal králem Alfonsem XIII. Jako regentka vládla Maria Christina do synových šestnáctých narozenin.

Nebylo to snadné období, protože v té době zažilo Španělsko 24 vládních krizí. Jako regentka musela jednat s velkým množstvím politiků, kteří se střídali na postech premiérů a ministrů. Vysloužila si nejen úctu španělského lidu, ale získala i pověst respektované evropské panovnice. Uznávala demokracii a striktně dbala na dodržování ústavního pořádku. Za Marie Christiny se na španělském dvoře neodehrávaly žádné skandály – naopak měl svou pověst nejnudnějšího panovnického sídla.

Alfonse XIII. prohlásili plnoletým 17. května 1902. Jeho matka si mohla oddechnout. Její regentství skončilo. I když vše podřídila synově výchově, nakonec z něj vyrostl stejný bonviván a záletník, jako byl kdysi jeho zesnulý otec Alfons XII. Geny se prostě nezapřely… 

Image

Čtěte také

Poslušná královna Eleonora: Rodinu upřednostňovala nad osobními zájmy

V současné době má kozorožec alpský (Capra ibex) v rámci IUCN (Mezinárodní svaz ochrany přírody) status „málo dotčený“. Podle posledních odhadů čítá současná populace asi 53 000 jedinců. Na jejich stavy má kromě predátorů vliv i turistický ruch, pytláci, ale také izolovanost jednotlivých skupin a potencionální možnost příbuzenského křížení. Nicméně se zdá, že počet kozorožců v rámci Alpského pohoří zdárně roste a oblast jejich výskytu se rozšiřuje. Kvůli údajným léčivým účinkům jednotlivých částí těl kozorožců byl druh téměř vyhuben. Reintrodukci už v 19. století zahájil italský král Vittorio Emanuell II.

Na skále jako doma

Kozorožec alpský se živí trávou a mechem, občas i větvičkami stromů. V případě potřeby se dokáže postavit na zadní, opřít přední nohy o kmen stromu a dosáhnout tak i na vyšší větve. Nejaktivnější je ráno a pak pozdě odpoledne, během dne odpočívá. V zimě se jeho denní aktivita mění na nepřetržité hledání potravy. Vždy se ovšem zdržuje poblíž zdroje vody. 

Kozorožci se v teplých měsících zdržují v nadmořských výškách kolem 2 600 až 3 000 metrů. V zimě bývají k vidění i v úrovni kolem 500 m n. m. Tito sudokopytníci jsou excelentními horolezci, kteří se s jistotou pohybují na drobných skalních výstupcích a úzkých římsách. Útesy a strmé skály používají jako svůj hlavní úkryt před predátory a zdržují se zde po většinu dne. Pouze při hledání potravy se vydávají na přístupnější místa, kde musí být ostražití především před vlky, medvědy a liškami.

Legenda o zlatých rozích

Italové jim říkají stambecco, Němci steinbock a Slovinci kozorog. Zvíře se mimo jiné objevuje ve znaku Triglavského národního parku a ve známé slovinské legendě, která líčí příběh bílého kozorožce se zlatými rohy, jenž v srdci nedotčených hor hlídal poklad ukrytý v rajské zahradě. Místo se snažilo objevit mnoho dobrodruhů, až nakonec jeden z nich uspěl. Vnikl na hlídané území a zastřelil zlatorohého strážce. Kozorožce ovšem vzkřísila zpět k životu zázračná květina. Rozzuřený zlatoroh nejprve shodil vetřelce do propasti, poté rozdupal zahradu a od té doby jej v horách nikdo nespatřil.

Samci a samice žijí během léta v oddělených skupinách a až na podzim (na začátku říje) se skupiny samců rozpadají a každý si hledá svůj harém. V tomto období se pak horskými údolími ozývají zvuky dlouhotrvajících soubojů. Při nich se samci nejdříve postaví na zadní a pak se rozběhnou proti sobě. Jejich střet doprovází třeskutý náraz mohutných rohů. I když tyto souboje vypadají opravdu nebezpečně a mohou trvat dlouho, jen zřídkakdy při nich dojde ke zranění. Ostatně ti opravdu největší samci se sobě navzájem vyhýbají a zamezují tak případným těžkým zraněním.

Image

Čtěte také

Akrobat strmých skal: Etiopský kozorožec walia

Zdravotní péče na amerických válečných lodích byla během druhé světové války často lepší než v civilních nemocnicích, na ponorkách to však neplatilo. Jejich stísněné rozměry neumožňovaly zřídit ani pořádnou ordinaci, a tak zdravotní problémy obvykle neřešil vystudovaný lékař, ale jen vyškolení námořníci. Jejich kvalifikace spočívala především v krátkém kursu o rutinní léčbě běžných nemocí a zranění spojeným s promítáním filmů, v nichž protekly hektolitry falešné krve.

V případě, že se zdravotníci setkali s něčím vážnějším, měli si správný postup léčby nalistovat v příručkách, eventuálně jim mohli poskytnout podporu důstojníci, kteří základy zdravovědy absolvovali v rámci námořní akademie. Tento předmět nicméně stál na nejnižším stupínku priorit studia a i to málo, co se důstojníci naučili, v příštích letech úspěšně zapomínali. Na ponorkách zkrátka platilo, že na jakoukoli nemoc se dá velmi těžce doplatit.

Případ ponorky Seadragon 

V říjnu 1941 dostal velitel 4. ponorkové eskadry kapitán Freeland Daubin nápad, aby ponorkoví námořníci prošli preventivním odstraněním slepého střeva. Jeho myšlenku tehdy všichni považovali za absurdní, a tak až čas ukázal, že Daubin v podstatě předpovídal budoucnost. V září 1942 u břehů Indočíny operovala ponorka Seadragon kapitána Williama Ferralla. Posádku netvořili žádní zelenáči, člun bojoval od prvních hodin války a jen během předchozí mise potopil tři lodě. Ani tentokrát se sice muži ze Seadragonu nenudili a útočili na řadu cílů, avšak do dějin se zapsali něčím úplně jiným.

Jeden z námořníků, Darrell Rector, si několik dní stěžoval na bolesti břicha, pak upadl do bezvědomí a zdravotník Wheeler Lipes diagnostikoval těžký zánět slepého střeva. Podle lékařských knih měl pacienta uložit do postele, obložit mu břicho ledem a do návratu z mise omezit přísun tekutin. Jenže Rectorovi bylo čím dál hůř a Lipes se bál, že jeho spolubojovník během několika dní zemře. Kapitánovi tvrdil, že pacienta může zachránit jen okamžitá operace.

Nástroje vlastní výroby

Ferrall vzápětí usoudil, že Lipes coby bývalý nemocniční laborant obsluhující elektrokardiogram (EKG) na operačním sále asi ví, co mluví, a se zákrokem souhlasil. Jako asistent se přihlásil poručík Franz Hoskins. Naštěstí v palubní lékárničce nechyběl éter či skalpely, avšak několik nástrojů si „chirurgové“ museli vyrobit svépomocí. Retraktory zhotovili prostým ohnutím polévkových lžic a z cedníku, vaty a éteru zhotovili primitivní uspávací masku. Za lékařské oděvy jim posloužila pyžama vymáchaná v lihu pro pohon torpéd a nakonec své nástroje v lodní kuchyni převařili.

Dne 11. září 1942 se Seadragon ponořila do hloubky 36 metrů, kde byly proudy nejklidnější, a Lipes s Hoskinsem zahájili v důstojnické jídelně operaci. Po dvou a půl hodinách napětí, kdy Lipes střídavě nahlížel do lékařských knih, šátral v Rectorových vnitřnostech a kapal éter do masky, přece jenom dokázal slepé střevo najít a odstranit. Ránu dezinfikoval torpédovým lihem, dále ji mocně zasypal sulfonamidovým práškem a nakonec zašil. Rector se pak z narkózy nejen probral, ale měl se čile k světu a už za čtyři dny se hlásil do služby.

Kapitán Ferrall mu pro jistotu svěřil jen snadnou starost o vysílačku a ten správný cirkus vypukl teprve po návratu do Austrálie. Ferrallovo lakonické hlášení: „Potopili jsme jeden tanker, jednu nákladní loď a provedli jednu úspěšnou operaci slepého střeva,“ způsobilo pozdvižení v celé ponorkové flotile a zděšený lékař eskadry nevěřil svým očím, když zkoumal Rectorovu jizvu a slepé střevo ve sklenici s lihem. 

Další případ

Zvěst o kuriózní operaci na Seadragonu se roznesla celým Pacifikem, a když 7. prosince 1942 vyplouvala z australského Brisbane k Šalamounovým ostrovům ponorka Grayback, určitě si její námořníci nemysleli, že by mohli být svědky něčeho podobného. Jenže se zmýlili. Za týden hlásil bolesti podbřišku torpédista James Jones. Zdravotník Harry Roby prohlásil, že se nepochybně jedná o prasklé slepé střevo a pacient musí být okamžitě operován.

Protože Roby už díky případu ze Seadragonu přibližně věděl, jak na to, za asistence nadporučíka Edwarda Jonese operoval ještě téhož dne v noci. Zákrok trval skoro tři hodiny, ale i tentokrát se postižený zcela a velmi rychle uzdravil. Také třetí případ na sebe nenechal dlouho čekat a jeho aktéry se přesně o týden později stali zdravotník ponorky Silversides Thomas Moore a námořník George Platter.

Případy bez důkazů

Silversides se zrovna plavila v dosahu vlastních hydroplánů a zdálo se, že nebude problém dopravit nemocného do řádné nemocnice. Jenže okolí se hemžilo také japonskými letouny z nedaleké základny Rabaul a kapitán Creed Burlingname nemohl kvůli jednomu námořníkovi riskovat ztrátu letadla a možná i ponorky. Pro operaci dále hovořil fakt, že Moore měl ze všech tří samozvaných chirurgů nejlepší kvalifikaci: před válkou pracoval jako zdravotní bratr ve vojenské nemocnici v San Diegu a na bitevní lodi Maryland. Podobných zákroků viděl několik set, avšak přesto se mu dlouho nedařilo slepé střevo najít a operace trvala celé čtyři hodiny. Naštěstí dopadla stejně jako předešlé zákroky a pacient se brzy cítil zcela zdráv. 

Když se ponorky Grayback a Silversides na konci ledna 1943 vrátily na základny a kapitáni podali hlášení o pokusech svých zdravotníků, v lékařských kruzích amerického námořnictva vypukla panika. O nutnosti Lipesova zákroku na Seadragonu sice díky existenci sklenice s lihem a slepým střevem nebylo pochyb, jenže Roby ani Moore svou práci nezdokumentovali, slepá střeva hodili přes palubu a tím pádem se připravili o „důkazní materiál“. A protože se o zvláštní epidemii pochopitelně se všemi podrobnostmi psalo v tisku, hrozilo nebezpečí, že kdekdo bude operovat kdekoho nejen na ponorkách, ale třeba i na odlehlejších farmách. Ponorkoví kapitáni a zdravotníci tak dostali důrazné instrukce, aby s operacemi nepospíchali a drželi se pokynů z příruček. Kampaň zabrala a od té doby už nikdo s pomocí lžic a cedníku neoperoval.

Image

Čtěte také

Sám sobě chirurgem: Extrémní sebeoperace sovětského lékaře