Významný úspěch: Archeologové odkryli hrobku prvního vládce mayského Caracolu
Te' K'ab Chaak založil v roce 331 našeho letopočtu mayské město Caracol a současně také dynastii, která městu vládla přes 460 let. Vědci teď zkoumají jeho hrobku.
Caracol je významná archeologická lokalita v dnešním Belize. Bývalo to velké mayské město, které se původně jmenovalo Uxwitza (Tři kopce). Oficiálně ho založil v roce 331 našeho letopočtu mayský vládce Te' K'ab Chaak a v klasickém období říše Mayů byl Caracol významným regionálním centrem. Kolem roku 900 Mayové Caracol opustili, podobně jako ostatní města v nížině, během záhadného zhroucení klasické mayské civilizace.
Caracol se rozkládal na území o rozloze asi 200 kilometrů čtverečních. Byl větší než dnešní největší město Belize City a žil v něm asi dvojnásobek lidí. Archeologové odkrývají historii Caracolu již déle než 40 let a vzhledem k jeho velikosti ještě nejsou ani zdaleka hotovi. Teď se jim povedl skvělý objev, který se zapíše do učebnic.
Hrobka zakladatele dynastie
Tým americké Univerzity v Houstonu vykopal hrobku zakladatele a prvního vládce Caracolu Te' K'ab Chaaka. Byl pohřben u svatyně královské dynastie s keramickými nádobami, nefritovými šperky a maskou, mušlemi a dalšími artefakty. Vědci zjistili, že Te' K'ab Chaak by vysoký asi 170 cm a zemřel v pokročilém věku bez jediného zubu. Dynastie, kterou založil, vládla Caracolu přes 460 let.
Hrobka a její výbava podle archeologů ukazují na těsný vztah mezi Caracolem a mocným Teotihuacánem, posvátným městem s výbojnými vládci, které mělo vliv v celé Střední Americe. Podle všeho se elity obou měst stýkaly a zakladatel Caracolu Te' K'ab Chaak zřejmě udržoval s Teotihuacánem formální diplomatické styky.
TIP: Obětovaná opice představovala diplomatický dar Mayů vládcům Teotihuacánu
Taková diplomacie musela být fyzicky náročná, protože tato města dělí vzdálenost cca 1200 kilometrů, které lidé museli urazit pěšky. Výzkum hrobky Te' K'ab Chaaka a objevených artefaktů pokračuje dál. Vědci rekonstruují nefritovou posmrtnou masku a současně také studují DNA a izotopy z kosterního materiálu.
Další články v sekci
Otcovská péče u paviánů: Dobré vztahy zvyšují dcerám šanci na delší život
Podle nového výzkumu může silný vztah mezi otcem a dcerou prodloužit délku dožití samiček paviánů až o čtyři roky.
Svět zvířecích savců rozhodně neoplývá ideálními otci – alespoň tedy podle lidských měřítek. U většiny zvířecích savčích druhů samci opouštějí matky i s jejich potomky a pokračují v hledání nových partnerů.
Takto fungují i paviáni, kde se samci obvykle nestarají o svá mláďata, nezapojují se do jejich výchovy a ani se neobtěžují sháněním potravy pro své potomstvo. Nedávná studie ale naznačuje, že přítomnost otců přece jen může mít na životy potomků pozitivní dopady.
Otcové jako bezpečnostní zóna
Výzkumníci z University of Notre Dame v čele s behaviorální ekoložkou Beth Archie publikovali v odborném časopisu Proceedings of the Royal Society B výsledky svého dlouhodobého výzkumu, které ukazují, že dcery paviánů, které mají silný vztah se svými otci – měřený například časem stráveným vzájemným čistěním srsti a společným životem – se dožívají o 2 až 4 roky déle než jejich vrstevnice, které otce postrádají. Výzkum zahrnoval 216 samiček paviánů z ekosystému Amboseli v Keni, kde probíhá výzkum už od roku 1971.
Tento výsledek podle vědců automaticky neznamená, že kvalitní vztah mezi otcem a dcerou přímo zajišťuje delší život, i když to není zcela vyloučeno. Může to totiž znamenat, že zdravé mladé samičky, které jsou přirozeně náchylnější k dlouhému životu, mají větší šanci vytvořit silný vztah s otcem.
Beth Archie však spekuluje, že otci paviánů mohou mít na své dcery větší vliv, než by se na první pohled zdálo. Jedním z možných vysvětlení je, že otec vytváří kolem své dcery jakousi „bezpečnostní zónu“, kdy se aktivně zapojuje do ochrany před konflikty. Podle další hypotézy může otec své dceři pomáhat navazovat důležité sociální kontakty v paviání komunitě, ze kterých pak dcera těží.
Tatínkovský syndrom
Proč někteří paviání otcové více investují do svých dcer než jiní? Odpovědí je podle vědců promiskuita: v populaci paviánů v Amboseli mají samci i samice více sexuálních partnerů, což znamená, že není vždy jasné, kdo je skutečným otcem. Výzkumníci ale zjistili, že samci věnovali více času čistění a zajišťování bezpečnosti mladých samiček, pokud nabyli přesvědčení, že jsou jejich otci.
Pocit otcovství u paviáních samců mohl pramenit z viditelných fyziologických znaků, které samice paviánů vykazují během ovulace. V tomto období mají samice paviánů zvětšené a zčervenalé genitálie, což signalizuje jejich plodnost. Pokud se samci pářili se samicí, která vykazovala tento znak, a následně byli schopni odhánět konkurenci až do zmizení tohoto vizuálního signálu (což znamená, že samice ovulaci ukončila), měli poměrně vysokou „jistotu“, že potomci, kteří se narodí, jsou skutečně jejich.
Dalším zajímavým zjištěním je, že samci častěji přijímali roli pečujícího otce, když už nemohli konkurovat mladším a silnějším samcům v boji o samice.
Podle behaviorální ekoložky Beth Archie se jako nejdůležitější jeví poznání, že silný vztah s rodiči je důležitý pro dlouhý a zdravý život. Toto poznání se navíc zdá být univerzálním u všech (nebo alespoň u většiny) primátů, včetně lidí.
Další články v sekci
Zeman, který vystoupal až na vrchol: Příběh Jana Hertvíka z Rušinova
Jako každá revoluce, i husitství na sebe nabalovalo lidi z různého těsta. Obzvláštní turbulence zažívala nižší šlechta. Přivlastnit si církevní statky bylo náhle tak snadné. Pány z Ostružna doba vynesla vzhůru – rod měl později hrát významnou roli nejen na východ od Prahy.
Dlouho se historie rodu pánů z Ostružna pojila s klášterem ve Vilémově. Není divu. Od jejich sídla to měli kousek. Když se slavily křtiny, jelo se do Vilémova. Když se hosté sjížděli na svatbu, pak opět mezi zdi vilémovského kostela. Když nastaly dny smutku a někdo z členů rodiny ukončil svou pozemskou pouť, rakev se spouštěla do země na dohled klášteru – jak jinak. Jenže časy se měnily.
Potomci těch, kteří ve Vilémově pokorně navštěvovali mše, se stali postrachem pro poslední mnichy, kteří snad v klášteře zůstali, když se blížili vyznavači kalicha vypalující jeden svatostánek za druhým. Většina řeholníků zřejmě utekla. A pokud někteří zůstali, patrně spílali i svým někdejším zemanským přátelům, kteří se přidali na stranu revoluce a stali se udatnými božími bojovníky.
Odměna na sebe nedala dlouho čekat. Nemovitosti patřící ke klášteru spadly rodině do klína. Konečně! Nová doba znamenala pro rod velkou naději. Někdejší podřadné postavení nižších šlechticů bylo to tam! Na politickém nebi se objevila hvězda muže řečeného Jan Hertvík z Rušinova (asi 1395–1455).
Kariéra
Pohled na nižší šlechtický stav nám odhalí možná překvapivé zjištění. Pokud byste čekali, že většina příslušníků tohoto stavu se vrhne do víru husitských válek jako vlci na kořist, budete na omylu. Mnozí se zřejmě snažili spíš přečkat neklidné dny a do politiky a do válčení se radši moc neplést. Kdo se k husitům přidal a osvědčil kuráž a odvahu, mohl se ale stát opravdovým pánem a zajistit i svému potomstvu velkolepou budoucnost. Toto kritérium nepochybně hrálo významnou roli. Zemany nelákalo k husitům jen přesvědčení, ale také vidina materiálního prospěchu.
Jan Hertvík i jeho příbuzní si nepochybně dělali naděje. Ambice jim nechyběly. Na druhou stranu pravděpodobně nešlo o prachsprosté vyžírky, protože se jednak osvědčili se zbraní v ruce, což vyžadovalo odvahu, ale také ukázali i oddanost, protože dlouho věrně bojovali proti křižákům a dalším nepřátelům kalicha. A i poté zřejmě neopustili své ideály zcela a najdeme je na straně Jiřího z Poděbrad. A ve prospěch toho, že nepatřili jen k nějakým patolízalům, svědčí i to, že u nich na Vilémově zřejmě pobýval sám Jan Žižka. Pokládal je tedy zřejmě za partnery hodné svého formátu. Jan Hertvík z Rušinova to dotáhl až na hejtmana a velmi rozšířil rodové majetky.
Trpělivost
Nevíme zdaleka o všech výpravách a bitvách, kterých se Jan osobně účastnil. Prameny mlčí nebo jsou nejisté a na časové ose jeho života máme plno prázdných míst. Přesto je možné, že se účastnil i spanilých jízd za hranice naší země. Válečné štěstí se k němu obracelo tu čelem, tu zády, jak už to bývá. Zdá se však jisté, že u vojáků měl respekt a platil za muže činu, který se mohl chlubit tím, na co byli husité nejvíc hrdí – svou mazanou taktikou.
Někdy ale rozhodovala spíš trpělivost. Tak tomu bylo i během dobývání hradu Lichnice, který se nacházel nedaleko od Janova domova. Tím pádem měl také na dobytí pevnosti i osobní zájem. Nešlo jen o to, vyrvat hrad z rukou katolíků, ale taky zabránit jim, aby škodili na rodovém majetku.
Jan se dal do obléhání hradu s plnou vervou. Laičtí návštěvnící zříceniny Lichnice už patrně nic nepoznají, odborníci však dodnes dokážou v krajině najít stopy, které tu po obléhatelích zbyly. Netábořili totiž jen tak ve stanech – to snad jen řadoví vojáci. Obléhání vyžadovalo také budování opevněných pozic, stanovišť pro praky a stavbu poměrně sofistikovaného a relativně pohodlného opevněného místa, které obývali ti, co celé akci veleli – v tomto případě tedy především Jan Hertvík. Právě toto stanoviště lze dodnes rozpoznat – nacházelo se v místech, které později pohltil les, a dosahovalo značné rozlohy srovnatelné s regulérní tvrzí své doby!
Že to vypadá jako zbytečné plýtvání silami vojáků, kteří se museli na chvíli proměnit spíš ve stavbaře? Ne tak úplně. Musíme si uvědomit, že obléhání Lichnice trvalo dlouhé měsíce a že zde bojovníci strávili dokonce dvě zimy! Navíc potřebovali dobrou pozorovatelnu, která jim umožňovala zjistit, co se na hradě děje. A místo, kde nocoval Jan Hertvík, díky své vyvýšené poloze právě takovýto přehled skýtalo. Obě strany se ostřelovaly a podnikaly výpady, hlavně šlo ovšem o to, posádku hradu Lichnice vyhladovět. Problém spočíval v tom, že obránci příchod nepřátel čekali a zazásobili se, co jen to šlo.
Krveprolití
Došlo k překvapivému vývoji. V obleženém hradě měli jídla dost, zato obléhatelé, kterých bychom napočítali několik tisíc, brzy trpěli nouzí. V blízkém okolí už suroviny docházely a Jan Hertvík nechtěl pustošit své vlastní majetky. Pozornost se tedy obrátila až za hranice země. Část bojovníků se vydala do do Horní a Dolní Lužice a později do Kladska, kde si násilím vzali vše, co jim chybělo. Nakonec se vrátili obtěžkáni proviantem, ale mezitím došlo k masakru. Že se občas obléhaní vrhali na výpad proti pozicím obléhatelů, to patřilo k dennímu chlebu. S něčím takovým se muselo počítat. Ale obránci Lichnice přešli do překvapivého útoku.
Zaskočili nepřítele, který po odjezdu svých druhů do ciziny zeslábl, a zaútočili přímo na místo, kde se opevnilo velení. Byla to krutá řež a archeologické nálezy potvrdily, že se tu skutečně divoce bojovalo. Obránci hradu způsobili obléhatelům značné ztráty a ještě jim ukradli tolik cenné potraviny a další zásoby. Tento dílčí triumf si vojáci patřičně užili – středověk měl poměrně cynický a krutý smysl pro humor. Mohli bychom ale také konstatovat, že šlo vlastně o psychologickou válku, ne jen o bezděčné posmívání. Z hradeb se ozývaly drsné urážky. Bojovníci se k sobě zkrátka chovali ne nepodobně tomu, jak na sebe dnes pokřikují fandové z fotbalových kotlů.
Pragmatici
Na druhou stranu nešlo ani o krvežíznivé fanatiky, kteří by se mydlili hlava nehlava až do posledního muže. Vůdcové obou táborů na Lichnici nakonec ukázali značnou dávku pragmatismu. Když začaly docházet zásoby, zhodnotili na hradě svou situaci a raději než zemřít hladem zvolili gentlemanskou dohodu. Oni hrad vyklidí a za to jim bude umožněn odchod. Zbraně umlkly a přednost dostala diplomacie.
Jan Hertvík se každopádně mohl radovat. Jeho državy se opět rozrostly, a to o slavný a pevný hrad, který se stal jeho chloubou. Je pravděpodobné, že se také zasloužil o zlepšení jeho obrany – slabiny ostatně osobně poznal z druhé strany jakožto obléhatel. Přesná datace foritikačních prací na Lichnici je však stále předmětem výzkumu.
Jan Hertvík dosáhl toho, co chtěl. Užíval si, když jej oslovovali „rytíři“. O něčem takovém se jeho předkům ani nesnilo. Na jeho příkladě je vidět, jak komunisté znásilňovali husitství svým výkladem o tom, že šlo o revoluční tradice prostého lidu. Šlechtici jako Jan Hertvík by se takovému názoru zřejmě dost podivili, protože pro ně husitství představovalo povýšení na společenském žebříčku. Pro mnohé byl tento vzestup také jediným smyslem celého toho bojování, byť o Janu Hertvíkovi to asi tak zcela neplatilo. Patřil opravdu ke spolehlivým služebníkům kalicha. Nakonec však i on začal střízlivět.
Proč? Cítil se unaven bojováním? Vyhodnotil racionálně situaci tak, že Čechy zmítané válkami nemohou už nadále spoléhat jen na meč, ale je třeba se dohodnout a dosáhnout míru? Nebo se prostě najednou ocitl v situaci, kdy měl jakožto boháč co ztratit, a tak začal myslet především na svůj majetek? Ztratil motivaci? Vždyť se vydrápal téměř na vrchol, tak proč dále riskovat?
Jisté je, že ho nakonec nalézáme na straně takzvané panské jednoty. Zda sám Jan Hertvík u Lipan bojoval, to se dosud nepodařilo zcela objasnit. A dál? Stejně tak jako se na něj kdysi mohl spolehnout Žižka, později dal svůj um do služeb Jiřího z Poděbrad. Vzestup a vystřízlivění Jana Hertvíka lze do značné míry pokládat za typický osud nižšího šlechtice té doby. Byl patrně přesvědčen, že bojuje za dobrou věc, a přitom jednal i ve svůj soukromý prospěch.
Jistě však doufal, že jeho potomci naloží s jeho odkazem lépe. Ti to ovšem nedokázali. Čekal je hospodářský úpadek a ústup ze slávy. Rod Hertvíků se dnes netěší obecné známosti, přestože v dramatických dnech první poloviny 15. století patřili k nové elitě země. Jejich hvězda však zhasla stejně rychle, jako vystoupala.
Další články v sekci
Houba s dvojí tváří: Pochoutka, která ohrožuje původní ekosystémy
Oblíbená hlíva žlutá se v USA mění v invazivního vetřelce, který ohrožuje lesní ekosystémy a snižuje rozmanitost původních druhů hub.
Hlíva žlutá (Pleurotus citrinopileatus), krásná a chutná houba původem z východní Asie, může představovat nečekanou hrozbu pro přírodní ekosystémy. Nová studie vědců z University of Wisconsin publikovaná v časopise Current Biology totiž odhaluje, že tato invazivní houba se rychle šíří napříč Spojenými státy a během svého úspěšného tažení potlačuje původní druhy hub a snižuje jejich biodiverzitu.
Hlíva žlutá je oblíbená pro svou výraznou žlutou barvu a příjemnou chuť. Původně se pěstovala v kontrolovaných podmínkách, ale v posledních letech unikla do volné přírody. První známé úniky na území Spojených států byly zaznamenány v New Yorku, Iowě, Wisconsinu a Ohiu – a od té doby se houba šíří všemi směry. Dnes se její populace vyskytují v nejméně 25 státech USA a v jedné kanadské provincii.
„Stejně jako mohou být invazivní rostliny nebo zvířata, mohou být invazivní i houby,“ připomíná hlavní autorka studie Aishwarya Veerabahu z katedry botaniky.
Nenápadný vetřelec
Vědecký tým analyzoval dřevo z mrtvých stromů v městských parcích a Arboretu v Madisonu, aby zjistil, jaké houby v něm žijí – ať už ty viditelné, nebo ty skryté.
Ukázalo se, že stromy, na kterých rostla hlíva žlutá, vykazovaly o polovinu nižší rozmanitost hub než stromy bez této houby. Podle vědců jde o známku úbytku původních druhů. Ty mají přitom za normálních podmínek celou řadu důležitých ekologických funkcí – například při rozkladu dřeva a ukládání uhlíku v lesích.
Další špatnou zprávou je, že úbytek původních druhů může znamenat i ztrátu potenciálních kandidátů pro vývoj nových léčiv – houby jsou totiž významným zdrojem bioaktivních látek.
Klimatické modely bohužel naznačují, že s oteplováním planety se hlívě žluté budou otevírat nová pole působnosti. Invaze této houby tedy s velkou pravděpodobností nebude zpomalovat, ale spíše nabere na síle. Ztráta biologické diverzity je jedním z hlavních důsledků šíření invazních druhů a mohou ji doprovázet dramatické změny celých ekosystémů.
Další články v sekci
Mozek proti realitě: Proč se zdá úplněk nad obzorem větší?
Pokud jste někdy pozorovali úplněk těsně nad obzorem, možná i vás napadlo: Páni, ten je ale velký! Zvláštní jev dokáže zmást i ty, kdo mají hvězdářský dalekohled vždy po ruce.
Možná jste si toho také všimli: Když Měsíc v úplňku vychází nad vzdálený horizont, vypadá výrazně větší než stejný úplněk o šest hodin později vysoko nad jižním obzorem. Jedná se však o pouhou optickou iluzi, v níž hraje hlavní roli náš mozek a jeho neustálá snaha objekty podvědomě porovnávat.
Nízko nad horizontem vidíme Měsíc vedle stromů, budov či kopců, což vyvolává falešný dojem, že je jeho disk větší. Vysoko na obloze se naopak okolo nenachází nic, co bychom mohli srovnat, proto se nám zdá měsíční kotouč menší.
Zároveň vnímáme vzdálenost Měsíce jinak na obzoru než na nočním nebi, a také popsaný efekt si může mozek vykládat jako zvětšení. Určité studie přesvědčivě ukazují, že náš klíčový orgán interpretuje oblohu jako zploštělou – tedy tak, že nadhlavník leží blíž než horizont, a proto objekty u obzoru podvědomě zvětšujeme. Nicméně stačí si vzít fotoaparát a rázem se ukáže, že velikost měsíčního disku zůstává stejná bez ohledu na jeho polohu na nebi během jedné noci.
Další články v sekci
Po 80 letech se do Pompejí vrátila vzácná mozaika ukradená nacisty
Po osmdesáti letech se díky citlivému přístupu neznámého dědice do Pompejí vrátila ukradená antická mozaika, která zmizela za druhé světové války.
Příběh jako z historického románu se letos v červenci dočkal šťastného konce: po osmdesáti letech se do Pompejí vrátila vzácná antická mozaika, která byla za druhé světové války ukradena nacistickým důstojníkem. Tento drobný, ale kulturně nesmírně cenný artefakt z travertinu, zobrazuje erotickou scénu dvou milenců a nyní bude dočasně vystaven v pompejském muzeu Antiquarium.
Ukradená za války, skrytá po generace
Během válečných let, kdy byla Itálie okupována nacistickým Německem, se mnoho uměleckých děl a historických předmětů ztratilo – některá navždy. Mezi nimi byla i tato mozaika, kterou si podle italských úřadů přivlastnil neidentifikovaný důstojník německého Wehrmachtu, tehdy pověřený logistickou správou v Itálii. Podle italské policie ji důstojník věnoval jako dar jiné osobě v Německu, kde pak mozaika v soukromí kolovala bez povšimnutí celá desetiletí.
Teprve nedávno došlo ke změně. Dědic vlastníka mozaiky, jehož jméno nebylo zveřejněno, kontaktoval italské úřady a s nečekanou dávkou historické odpovědnosti upozornil na původ artefaktu. Díky jeho ochotě a spolupráci byla mozaika diplomatickou cestou navrácena Itálii – konkrétně přes italský konzulát ve Stuttgartu.
„Musím vyzdvihnout ohromnou citlivost tohoto pána,“ uvádí generálmajor Francesco Gargaro z italské policejní jednotky pro ochranu kulturního dědictví. Právě tato jednotka, známá jako Art Squad, se v Itálii specializuje na pátrání po ztracených nebo nelegálně vyvezených kulturních artefaktech.
Lechtivá výzdoba římské vily
Podle předběžné analýzy mohlo mozaikové dílo pocházet z podlahy ložnice v římské vile z období před výbuchem Vesuvu v roce 79 n. l. Typické je pro něj bohaté kolorování a zobrazení mileneckého aktu – motivy, které byly v římské době běžné nejen v soukromých domech, ale i v lázních. Archeologové potvrzují, že erotické umění bylo součástí běžného života ve starověkých Pompejích.
Ředitel Archeologického parku v Pompejích Gabriel Zuchtriegel přirovnal návrat mozaiky k zacelení rány: „Je to jako uzdravit ztracený kus historie. Původ mozaiky možná nikdy nezjistíme, ale podrobné analýzy nám mohou pomoci určit její stáří a kontext.“
Nacisté a antika
Zájem nacistických a fašistických režimů o antické Římany není ničím neznámým. Podle historiků považovali nacisté i Mussoliniho režim starověký Řím za předobraz svých vlastních impérií. Nechávali si darovat římské artefakty, ať už oficiálně, nebo tajně – někdy šlo o diplomatické dary, jindy o kořist. Mnoho takových objektů se ztratilo v chaotickém víru války, často bez dokumentace.
Cesta této konkrétní mozaiky do Německa tak zůstává zčásti záhadou. Jisté je však jedno: po desítkách let se konečně vrací tam, kam patří – do srdce Pompejí, aby znovu promluvila k návštěvníkům z celého světa o římské kultuře, erotice, i temné kapitole moderních dějin.
Další články v sekci
Bojovali za impérium: Jak probíhal nábor do britské armády za Velké války
Britské ozbrojené síly si za první světové války prošly několika fázemi – od profesionální armády přes dobrovolníky až po povinnou službu. Ačkoliv se mnoho mužů nejprve odvodům bránilo, miliony jich nakonec za svou vlast bojovaly.
Velká Británie po staletí sázela na profesionální ozbrojené síly relativně malého rozsahu a v okamžiku vypuknutí Velké války pravidelná armáda čítala jen 247 000 mužů. Londýn dále počítal s 300 000 záložníky a s dobrovolníky sloužícími na částečný úvazek v takzvané teritoriální armádě (svazky organizované jednotlivými hrabstvími, jež měly posílit královskou armádu, aniž by vláda musela přistoupit k odvodům). Celkem regulérní formace zahrnovaly šest pěších divizí dislokovaných na ostrovech, čtyři v zámoří a jednu jízdní.
Zástupy dobrovolníků
Teritoriální formace nabízely dalších čtrnáct divizí, ale ministr války Horatio Kitchener je považoval za nedostatečně vycvičené. Profesionální armády si naopak cenil a domníval se, že by neměla vykrvácet na bitevním poli, ale zapojit se do výcviku rozsáhlejší síly budované na dobrovolnickém principu. Nesdílel všeobecný optimismus ohledně krátkého trvání války a hodlal postavit až 70 divizí, čímž by se britské vojsko dostalo na úroveň francouzských a německých ozbrojených sil.
Když úředníci vyzvali Brity k dobrovolnému vstupu do armády, stanovili si za prvotní úspěch získání 100 000 vojáků. Zájem překročil všechna očekávání a během dvou měsíců se přihlásil pětinásobek. Mezi dobrovolníky se skrývaly i tisíce chlapců, kterým ještě nebylo osmnáct let a lhali o svém věku nebo se zapisovali pod falešnými jmény.
Prapory kamarádů
Náboráři jejich finty prohlédli, ale ve většině případů raději přivírali oči. Při budování dobrovolnické armády uposlechl Kitchener rady generála Henryho Rawlinsona, že muži budou mít větší motivaci narukovat, pokud budou sloužit s kamarády a kolegy. S toutéž myšlenkou přišel i Edward Stanley, hrabě z Derby, jenž v srpnu 1914 promluvil k obyvatelům Liverpoolu: „Pojďme vytvořit prapor, v němž budou přátelé z jedné kanceláře bojovat bok po boku za slávu Anglie a za dobrou pověst našeho města.“
Během tří dnů se do liverpoolského batalionu přihlásilo 1 500 nadšených mužů a Kitchenerovo ministerstvo výzvu rozšířilo na celou zemi. Do služby se hlásilo kompletní mužské obyvatelstvo řady vesnic, zaměstnanci továren nebo fotbalové týmy. Kampaň položila základy proslulých praporů kamarádů (pals battalions) a Stanley se stal generálním ředitelem pro nábor.
Úvahy o odvodech
Přesto se takzvaná Nová armáda rodila pomaleji, než bylo potřeba, a ministrem požadovaných 92 000 rekrutů měsíčně se nedařilo dosáhnout. Navíc takřka 40 % zájemců musely úřady ze zdravotních důvodů – většinou kvůli podvýživě – odmítnout. Také výcvik a vystrojení zabraly dlouhé měsíce, a proto časovou mezeru mezi nasazením původní regulérní armády (takřka zničené v úvodních krvavých bitvách) a dobrovolnických divizí musely vyplnit teritoriální síly. Jejich vojáci byli oficiálně zodpovědní výhradně za obranu ostrovů a generalita je bez jejich souhlasu nesměla vyslat na kontinent či do zámoří.
Mnoho příslušníků Territorial Force se ale hned začátkem války k zahraniční službě dobrovolně přihlásilo, čímž monarchii vytrhli trn z paty. Za této situace se v politických kruzích stále bouřlivěji debatovalo o zavedení povinných odvodů. Šlo o velmi horké téma a proti se stavěli především liberálové v čele s ministerským předsedou Herbertem Asquithem. Teprve v létě 1915 úřady neochotně přistoupily k opatření, jež na ostrovech dosud nemělo obdoby – podle nového Národního zákona o registraci stát evidoval osobní údaje o každém muži ve věku 18–41 let.
Ani nyní se však vláda k povinným odvodům neodhodlala. Odradilo ji varování ministra školství Arthura Hendersona, že mnoho mužů odmítne sloužit vlasti, na jejíž vládě se nemohou podílet (zkostnatělá legislativa upírala volební právo 40 % mužů nad 21 let). Labouristický ministr argumentoval i tím, že nespokojení dělníci budou povinnou vojenskou službu vnímat jen jako další omezení svých práv ze strany bohatých kapitalistů.
Po zvážení těchto skutečností došla vláda k názoru, že jediný účinný protiargument spočívá ve zdůraznění vážnosti situace. Armádní představitelé dostali za úkol přesvědčit odbory o kritickém nedostatku dobrovolníků – jestliže dělníci nebudou bojovat, Británie prohraje válku a dost možná i zanikne.
Nátlak na svědomí
V přechodném období se lord Derby pokusil prověřit, zda bude branná povinnost opravdu nezbytná. Takzvaný Derbyho plán z podzimu 1915 bývá někdy označován jako odvod na základě vlastního svědomí. Náboráři si v jednotlivých hrabstvích najali agitátory z řad bývalých politiků, válečných veteránů nebo otců vojáků ve službě. Tito lobbisté pak navštěvovali muže, kteří se do armády dosud nepřihlásili, a vyzývali je k veřejnému prohlášení, zda se hodlají do služby vlasti zapojit. Když úřady zveřejnily zásady Derbyho plánu, mnozí muži raději sami přišli do náborových kanceláří, aby se vyhnuli nátlaku. Ti, co agitátorům ochotu nechat se naverbovat přislíbili, se měli dostavit do 48 hodin.
Průzkum skončil v prosinci 1915 a identifikoval 318 000 potenciálních vojáků, nicméně 38 % svobodných a 54 % ženatých mužů veřejně odmítlo narukovat. Jako jediná cesta, jak zajistit dostatek personálu, se tedy definitivně ukázaly povinné odvody. Vláda i přes odpor části poslanců vydala v lednu 1916 zákon o všeobecné branné povinnosti s platností od března téhož roku.
Stanovil, že muži mezi 18 a 41 lety věku mohou být povoláni do služby, nejsou-li ženatí, ovdovělí a zároveň pečující o děti, duchovní, zaměstnanci Royal Navy či pracující v některém z výslovně uvedených zaměstnání. V květnu 1916 další zákon do branné povinnosti zahrnul i ženaté muže a třetí norma z dubna 1918 posunula horní věkovou hranici na 50 let (v případě nedostatku mužstva až na 56). Třebaže Irsko tehdy tvořilo součást Spojeného království, na jeho obyvatelstvo se branná povinnost nevztahovala.
Revolta proti službě
Lékaři rozdělovali brance do tříd označených písmeny A, B a C. Nejlepší kondici se těšila první skupina, jejíž příslušníci byli schopni služby v první linii. Do zákopů se dostávala také část členů záložní skupiny B, u „céčka“ se pro odvedence hledaly jiné způsoby uplatnění. Hendersonovy obavy se záhy ukázaly jako opodstatněné a do července 1916 se 30 % povolanců – tedy asi 93 000 mužů – odmítlo na úřady dostavit. Ačkoliv většinou nepředpokládali, že by se vojenské službě dokázali vyhnout, snažili se alespoň vyjádřit svůj nesouhlas.
Pokud některý muž nebo jeho zaměstnavatel chtěl požádat o výjimku (ze zdravotních či rodinných důvodů, kvůli práci v národním zájmu nebo protiválečnému přesvědčení), mohl se obrátit na speciální tribunál. Jen do konce června se k tomu kroku odhodlalo přes 748 000 Britů, avšak úředníci se s nimi zpravidla nepárali – kupříkladu v Yorku jeden případ posuzovali v průměru 11 minut a v londýnském Paddingtonu dokonce jen 120 vteřin. Drtivá většina Britů se branné povinnosti přece jen nakonec podvolila.
Mnoha váhajícím úředníci udělili alespoň dočasný odklad v délce několika týdnů či měsíců a kupříkladu do května 1917 se trvalého či dočasného osvobození od vojenské služby dočkalo 1,8 milionu mužů. Pouze 2 % osob, které se proti odvodu odvolávaly, na svém právu nenarukovat bezpodmínečně trvala. Asi 7 000 z nich stát přidělil nebojové povinnosti a tři tisícovky putovaly do pracovních táborů. Kolem 6 000 Britů skončilo ve vězení a několik desítek nejzatvrzelejších tribunály dokonce formálně odsoudily k smrti, aby je obratem omilostnily a nejvyšší trest nahradily nucenými pracemi.
Pět milionů mužů
Významným krokem k legitimizaci povinné vojenské služby v očích veřejnosti se v únoru 1918 stalo rozšíření volebního práva na všechny muže starší 21 let. Zároveň však politici zrušili odklady z pracovních důvodů pro mladíky ve věku 18–23 let a vzhledem k akutnímu nedostatku mužstva armáda v březnu 1918 porušila i další pravidlo. Zatímco dosud Britové udržovali brance mladší 19 let v bezpečí týlu, nyní na frontu putovali už chlapci od věku 18 let a šesti měsíců.
Přes všechny potíže umožnily odvody britské generalitě konečně navýšit počty vojáků na potřebnou úroveň, díky čemuž mohla už v první polovině roku 1916 do francouzských přístavů připlouvat jedna loď s mužstvem za druhou a do konce června stoupl počet vojáků Jeho Veličenstva na kontinentu na 660 000. Tito muži oplývali statečností, ale před vyplutím absolvovali nedostatečný výcvik a ve srovnání s francouzskými veterány působili někdy až dětsky naivně.
Teprve krvavé bitvy jim dodaly potřebné zkušenosti a učinily z nich obávané a houževnaté protivníky. Ačkoliv se přesné údaje v pramenech liší, do listopadu 1918 oblékl uniformu zhruba každý čtvrtý Brit mužského pohlaví. Celkem šlo o více než pět milionů osob, z nichž asi 2,67 milionu vstoupilo do armády dobrovolně a 2,77 milionu na základě odvodů.
Další články v sekci
Životní studentský objev odhaluje doposud neznámého savce, který žil ve stínu dinosaurů
Fosilie z Dorsetského pobřeží odhalila doposud neznámého savce s ostrými zuby. Objev rozšiřuje naše poznání o rozmanitosti života v druhohorách.
Na jihu Anglie byl objeven nový druh drobného pravěkého savce, který žil po boku dinosaurů. Na rozdíl od mnoha podobných objevů tentokrát nešlo o o práci zkušených vědců – objev, zveřejěný v odborném časopisu Proceedings of the Geologists' Association, má na svědomí student bakalářského studia paleontologie na University of Portsmouth. Jeho nález rozšiřuje naše poznání o raných savcích a ukazuje, že i studenti mohou psát dějiny vědy.
Benjamin Weston prováděl terénní výzkum v oblasti Durlston Bay poblíž města Swanage na Dorsetském pobřeží. Během hledání zkamenělin objevil 16,5 milimetru dlouhou dolní čelist, která patřila zcela novému druhu dávného savce z období spodní křídy – konkrétně z doby před 145 miliony let, tzv. berriasu.
Následný výzkum ukázal, že nalezená čelist patří doposud neznámému druh savce ze skupiny multituberkulátů. Šlo o jednu z nejúspěšnějších a nejpestřejších skupin savců, která existovala přes 130 milionů let, než na počátku oligocénu v období třetihor definitivě vyhynuli – patrně kvůli konkurenci úspěšnějších hlodavců.
Nový druh dostal jméno Novaculadon mirabilis. Název je složeninou latinských slov – „novacula“ znamená břitva a odkazuje na ostré zuby, zatímco „mirabilis“ poukazuje na zázračné zachování fosilie. Podle vědců šlo pravděpodobně o malého a chlupatého tvora. Předpokládá se, že byl všežravý – živil se nejspíš drobnými bezobratlými, jako jsou červi nebo hmyz.
Další články v sekci
Tajemství dávného Marsu: Nové důkazy naznačují stabilní povrchovou vodu na rudé planetě
Nový výzkum naznačuje, že Mars mohl být mnohem vlhčí a aktivnější, než jsme dosud předpokládali. Vědci na jeho povrchu identifikovali více než 15 000 kilometrů starobylých říčních koryt, což by mohlo znamenat, že se na rudé planetě mohla kdysi vyskytovat tekoucí voda.
Jak vlastně vypadal dávný Mars? S historií rudé planety se často pojí optimistické představy, podle kterých mohlo jít o pro život přívětivý svět s povrchovou tekoucí vodou. Studium historie jiné planety je ale velmi komplikované, zvlášť, pokud jsme stále odkázáni převážně na satelitní snímky.
Nejnovějším příspěvkem do této debaty je výzkum týmu, který vedl Adam Losekoot z britské Open University. Vědci se zaměřili na hřebeny a vyvýšeniny v oblasti Noachis Terra, která se nachází na jižní polokouli Marsu, západně od velké impaktní pánve Hellas Planitia, jednoho z největších známých impaktních kráterů celé Sluneční soustavy.
Tyto vyvýšeniny podle vědců utvořily sedimenty nanášené vodními toky a erozí okolního materiálu. Podobné útvary se vyskytují i na jiných místech Marsu. Losekoot a jeho kolegové vystopovali na povrchu rudé planety více než 15 tisíc kilometrů těchto útvarů a podle jejich přesvědčení jde o starobylá říční koryta.
Dávné řeky na Marsu
Výsledky výzkumu Losekootova týmu naznačují, že povrchová voda mohla být v oblasti Noachis Terra stabilní během přechodu z noachiánského do hesperiánského období – geologického změny, která na rudé planetě probíhala před přibližně 3,7 miliardami let. Mají-li vědci pravdu, znamená to, že Mars byl kdysi zřejmě ještě podstatně vlhčí, než jsme si doposud mysleli. Zdá se, že na Marsu byla běžná tekoucí voda.
Vědecký tým využil data z tří orbitálních přístrojů: snímače CTX a kamery s vysokým rozlišením HiRISE, pracujícím na palubě sondy Mars Reconnaissance Orbiter a starších dat laserového výškoměru Mars Orbiter Laser Altimeter (MOLA) z dnes již neaktivní sondy Mars Global Surveyor. Díky těmto přístrojům mohli vědci mapovat polohu, délku a morfologii hřebenů na širokém území Marsu. Některé z těchto struktur jsou podle jejich zjištění spíše izolované, jiné naopak tvoří rozsáhlé systémy, které sahají až stovky kilometrů a vystupují desítky metrů nad okolní krajinu.
Rozložení těchto hřebenů a vyvýšenin naznačuje, že vznikaly po geologicky významnou dobu a za stabilních povrchových podmínek. Vědci se domnívají, že voda na Marsu pocházela především ze srážek, což znamená, že tehdejší klima mohlo být teplé a vlhké. Výsledky do značné míry zpochybňují stávající teorie, podle kterých byl Mars většinu své historie chladný a suchý a že údolí, která vznikla táním ledovců, byla jen sporadickým jevem během krátkých obdobích oteplení.
Nové indicie o rozšířené přítomnosti tekoucí vody mohou být klíčem k dalšímu pochopení historie Marsu a jeho schopnosti podporovat život. Zatímco současné podmínky na Marsu jsou pro život extrémní, dávná minulost této planety ukazuje, že mohla být teplá, vlhká a mnohem aktivnější, než jsme si dosud představovali.
„Naše práce je novým důkazem, že Mars byl kdysi mnohem složitější a aktivnější planetou, než jak ji známe dnes,“ je přesvědčen Adam Losekoot, který svá zjištění prezentoval účastníkům výročního setkání Královské astronomické společnosti v Durhamu.
Další články v sekci
Magie přírody českým objektivem: Vítězné snímky soutěže Czech Nature Photo
Devátý ročník soutěže Czech Nature Photo přilákal přes dvě stovky českých a slovenských fotografů, kteří ukázali zázraky světa okolo nás: nejen majestátní predátory z exotických zemí, ale také každodenní setkání s důvěrně známou českou přírodou.
Tři tisíce snímků
Odborná porota s účastí španělského fotografa Javiera Aznara Gonzáleze de Ruedy vybírala vítěze téměř ze dvou tisíc fotografií. Do soutěže je poslalo 231 autorů z Česka i Slovenska. Do Czech Photo Junior se pak přihlásilo 98 studentů a školáků zhruba s tisícovkou snímků.
