Řezník z oceli: Josif Stalin za první světové války a ruské revoluce
Jen málo světových osobností prožilo tak barvitý život a prodělalo tak závratný sociální vzestup jako Josif Stalin. Syn gruzínského ševce se vlastní bezohledností prodral peripetiemi dějin a stal se vládcem největšího státu na planetě a jedním z nejkrutějších diktátorů historie. Zlomový okamžik na jeho cestě představovala první světová válka a ruská revoluce.
Apokryfní příběh ze Stalinova života vypráví o rozhovoru mocného sovětského diktátora se svou starou matkou. Ta se jej ptá: „A co ty, Soso, vlastně děláš?“ „Pamatujete na cara, maminko? Tak já jsem něco jako car,“ vysvětluje poněkud rozpačitě její syn. „Měl ses raději stát farářem,…“ odtuší suše stařena.
Farář, lapka nebo revolucionář?
Úsměvná a pravděpodobně smyšlená historka ilustruje pestrost Stalinova života. Narodil se v prosinci 1878 jako Josif Džugašvili do rodiny ševce v gruzínském Gori – přesné datum však dodnes zůstává předmětem diskusí. Všichni jeho starší sourozenci zemřeli v útlém věku, a tak se malý Soso, jak chlapci říkali, stal miláčkem matky i širší rodiny. Jinak všestranné rozmazlování budoucího diktátora narušoval pouze otec alkoholik, který syna i svou ženu často bil. Matka chtěla mít z Josifa kněze a ten proto po základní škole zamířil do bohosloveckého semináře v Tiflísu (dnešní Tbilisi).
Paradoxně právě tam se mladík seznámil s buřičskou a socialistickou literaturou a začal si říkat „Koba“ – podle lupiče a zbojníka z románu Patricida z pera Alexandera Kazbegiho. Přečetl také Marxův Kapitál a účastnil se tajných schůzek podobně smýšlejících členů semináře. Nakonec kněžskou dráhu nadobro opustil a zvolil raději úděl psance a revolucionáře.
„Z protestu proti ponižujícímu režimu a jezuitským metodám, které panovaly v semináři, byl jsem odhodlán stát se a skutečně jsem se stal revolucionářem,“ uváděl na to konto on sám. V dalších letech pořádal demonstrace a protesty a podle všeho také ozbrojené loupeže zaměřené proti bankám či boháčům. Vstoupil do sociální demokracie, aby po jejím rozštěpení odešel k radikálním bolševikům.
Přichází revoluce
Stalina (pseudonym začal používat roku 1913) několikrát zatkla policie za protistátní činnost a on několikrát zamířil do vyhnanství na různá místa carského Ruska. Protože opakovaně utíkal a vracel se do hlavního města, úřady jej v březnu 1914 poslaly do zapadlé sibiřské vesnice Kurejka, ležící za polárním kruhem. Tam pobýval i v době vypuknutí první světové války. V důsledku tenčících se lidských zdrojů jej v říjnu 1916 odvedli do armády, ale lékař mladíka prohlásil za nezpůsobilého služby kvůli zmrzačené levé ruce. Stalin potom pobýval na Sibiři až do únorové revoluce (březen 1917), kdy se po pádu carského režimu s nadšením vydal do Petrohradu.
Tam se okamžitě zapojil do politického ruchu. Spolu se Lvem Kameněvem získal hlavní vliv v redakci bolševických novin Pravda a strana jej vyslala jako zástupce do městského sovětu. Rychle se stal jednou z nejvýraznějších osobností revolučních událostí a v červenci 1917 se zapojil do pokusu o převrat. Když jej prozatímní vláda potlačila a zároveň provedla několik razií v redakci Pravdy, Stalin pomohl Leninovi uniknout a zároveň zachránil části cenného vybavení novin. Poté nakrátko vedl bolševickou stranu, protože ostatní předáci museli uprchnout do exilu. V době říjnového převratu pak sehrál roli především jako politický zástupce partaje v sovětu.
Ve víru občanské války
Po bolševickém převzetí moci se budoucí diktátor stal podporovatelem radikálního kursu. Spolu s Leninem podepsal dekret o uzavření redakcí nepřátelských novin, vyslovil se pro vznik tajné policie (Čeky) a zavedení takzvaného rudého teroru. Z pozice lidového komisaře pro národnostní menšiny potom podepsal Deklaraci práv národů Ruska. Spolu s Leninem také podporoval okamžité uzavření míru s centrálními mocnostmi, protože si uvědomoval, že revolucí rozvrácené ruské ozbrojené síly již Němcům a Rakušanům nedokážou vzdorovat.
Po vypuknutí občanské války však měl předvést také své organizační a velitelské dovednosti. V červnu 1918 jej nová vláda vyslala na jih Ruska do Caricynu, kde měl zajistit zásobování armády potravinami. Stalinovy ambice však výrazně přesahovaly zadané úkoly, takže okamžitě po svém příjezdu převzal velení místní Čeky. Začaly masové popravy skutečných i domnělých zrádců, často zcela bez soudu a jen na základě mlhavých podezření.
Aby zajistil plynulé zásobování potravinami, neváhal terorizovat venkovany a několik vesnic nechal srovnat se zemí. Aktivně se také podílel na vedení vojenských operacích. Spolu s pozdějším maršálem Klimentem Vorošilovem centralizovali velení nad všemi rudými silami v oblasti pod hlavičkou nově založeného Severokavkazského vojenského okruhu. Oba muži také ukázali tvrdou ruku, když „vyčistili“ vojsko od takzvaných specialistů – důstojníků a odborníků někdejší carské armády, kteří se po převratu přidali k bolševikům.
Bitva o Caricyn
Všechna tato opatření však ve Stalinově podání představovala pouze prostředky k dosažení vítězství. Rudá armáda sice ovládala město a jeho okolí, nacházela se však pod tlakem donských kozáků, jimž se na konci června 1918 podařilo Caricyn obklíčit. Krátce nato začal také pozemní útok, který se však bolševikům díky masivní podpoře dělostřelectva podařilo odrazit. Pokusy o prolomení prstence obléhatelů nicméně selhaly a situace se začínala komplikovat.
Ve městě samotném mezitím houstla atmosféra a mezi rudými předáky docházelo ke kompetenčním sporům. Zatímco vrchní velitel Lev Trockij usiloval o co nejsilnější centralizaci vojska, Stalin opakovaně požadoval zvyšování pravomocí lokálním velitelům – tedy sobě. Gruzínský velitel navíc často projevoval neposlušnost, překračoval své pravomoci, choval se krutě k podřízeným i místnímu obyvatelstvu a neváhal krást zásoby směřující k jiným jednotkám. Vzájemně si na sebe s Trockým stěžovali u Lenina a tato antipatie předznamenala jejich budoucí konflikt.
Za této situace kozácké vojsko zahájilo na konci září 1918 novou ofenzivu, kterou se i tentokrát podařilo zastavit jen s velkým vypětím sil. Ke změně situace došlo až v polovině října, kdy 1. „ocelová“ střelecká divize Dmitrije Žloby prolomila obklíčení. Z úspěchu se však Stalin neradoval příliš dlouho, protože jej záhy pro neposlušnost povolali zpět do Moskvy.
Hrdina, nebo hochštapler?
Navzdory své problémové povaze prokázal budoucí diktátor během bitvy o Caricyn vlastnosti, které z něj dělaly pro bolševiky nedocenitelnou postavu. Především jeho rozhodnost a krutost dokázaly v krizových okamžicích obnovit pořádek a získat cenné zásoby i tam, kde se zdánlivě žádné nenacházely. Již proto na něj v prosinci 1918 čekaly nové úkoly. Nejprve šlo o vyšetřování porážky Rudé armády u sibiřského Permu, kde bolševické síly až příliš snadno podlehly bělogvardějcům.
Se stejným posláním jej později vyslali na západní frontu k Petrohradu, kde docházelo k častým dezercím i případům přebíhání k nepříteli. Ani tentokrát Stalin nezklamal a jeho cestu občanskou válkou lemovaly veřejné popravy, mučení a kouř z vypálených usedlostí. Spolu s tím se objevovaly i další spory s nadřízenými, když temperamentní Gruzínec svévolně porušoval rozkazy, případně uraženě hrozil rezignací, nebylo-li po jeho. Celkově však bolševické vedení strany vyhodnotilo jeho roli v občanské válce jako pozitivní a v listopadu 1919 obdržel Řád rudého praporu.
Varšavská otázka
Rudí však dosud neměli vyhráno. Když na začátku následujícího roku vypukla válka s Polskem, zamířil Stalin k Jihozápadnímu frontu. Tam z pozice člena revoluční rady nařídil silám Michaila Buďonného zaútočit na Lvov, zatímco jádro sovětských sil postupovalo k Varšavě. Právě v této fázi konfliktu došlo k jednomu z rozhodujících okamžiků první poloviny 20. století. Velitel Západního frontu Michail Tuchačevskij se obrátil na Buďonného nejprve s žádostí a poté s rozkazem pomoci jeho vojskům obsadit polské hlavní město. Stalin však podobný postup zamítl a trval na pokračování proti Lvovu, po jehož obsazení pravděpodobně hodlal postupovat směrem na jihozápad do Maďarska a případně i do dalších evropských zemí. Toto rozhodnutí se ukázalo jako osudové.
Rudá armáda utrpěla u Varšavy porážku a sovětský výpad na západ skončil fiaskem. Tuchačevskij poté Stalina obvinil ze strategické neschopnosti a právě jemu připsal hlavní zásluhu na válečném neúspěchu. Ke kritice se záhy připojil i Trockij s dalšími představiteli, a tak zhrzený Gruzínec na svou pozici v armádě rezignoval.
O významu Stalinova rozhodnutí se dodnes vedou spory. Řada historiků má ale za to, že pokud by se síly Jihozápadního frontu připojily k Tuchačevskému, vyvíjela by se bitva u Varšavy jinak. Pád polské metropole do rukou Sovětů potom mohl zásadním způsobit ovlivnit průběh moderních dějin. A ještě v jednom ohledu měla celá varšavská kauza vliv na chod historie. Stalin si dobře pamatoval, kdo jej v minulosti ponížil – Trockému i Tuchačevskému se později krutě pomstil.
Další články v sekci
Hvězdy proti papežům: Historie zakázaných proroctví v srdci Vatikánu
Hvězdopravectví vypadá jako bezpečné a nenáročné rozptýlení. Jenže výklady z planet vás mohly ještě v 17. století snadno dostat až do vězení anebo do rukou kata. To když jste papežům předpověděli předčasný skon.
Nejprve nezbytná studená sprcha: astrologie na rozdíl od astronomie není exaktní obor. Vztahy vesmírných těles na váš osobní život reálný dopad nemají, pokud tedy náhodou nejste dinosaurus vyhlížející před pětašedesáti miliony lety padající kometu. Vzájemné postavení Slunce, Měsíce a dalších planet se do vašeho osudu nikterak nepromítá, a zakládat na jejich superpozici v době vašeho narození předpověď budoucnosti je pavěda. To ale neznamená, že by po tisíciletí neslavila úspěch.
Jasnozřivé předpovědi osudu a příslib nahlédnutí do nejisté budoucnosti zněly až příliš lákavě. Ani Vatikán nenechával vše v rukách božích. Hledal v horoskopech inspiraci pro zásadní politická rozhodnutí. Například papež Julius II., zastávající úřad mezi lety 1503 až 1513, vybral datum zahájení stavby baziliky svatého Petra na základě astrologických rad. A nebyl v tom sám.
Církev a hvězdy
Papež Lev X. si natolik považoval čerstvých zpráv z hvězdné oblohy, že na první slavné římské univerzitě La Sapienza nechal založit samostatný obor astrologie. Odejít jste odtud mohli i s diplomem profesora. Hodí se zmínit, že tohle opatření mu umožnilo nepřímo šířit mezi evropskými panovníky svou vlastní astrologicko-papežskou propagandu – předpovědi budoucnosti, které mu šly takříkajíc na ruku. A papež Pavel III. dal spíš než na zdravý rozum a zavedené mravy na úsudek astrologa, když jmenoval svého vnuka kardinálem. Čtrnáctiletého chlapce!
Po informacích a předpovědích z budoucnosti ale dychtila i světská veřejnost. Mocichtiví šlechtici se nestyděli ptát ani na to, jak dlouho ještě bude moc uzurpovat jimi neoblíbený papež. Zrovna takové zadání uložil svému astrologovi Ludovico Sforza. Hvězdopravec tehdy svého pána potěšil. Předpověděl, že papež Inocenc VIII. natáhne bačkory 10. srpna 1492. Pro úplnost – svou věštbou se netrefil, papež zemřel o šestnáct dní dříve. Sforza to drobné pochybení v odhadu ale velkoryse přehlédl, zpráva mu udělala radost a v porovnání s běžnými dohady a odhady astrologů vlastně situaci vystihla velmi přesně. Vlastně až tak děsivě přesně, že nebývale zvýšila reputaci astrologie.
Takže když byl Pavel IV. v roce 1555 slavně jmenován do papežského úřadu, jedním z jeho prvních počinů bylo vydání Index Librorum Prohibitorum – seznamu zakázaných, zapovězených a římskokatolické církvi nemilých knih. Do něj nezařadili ani tak díla kacířská, rebelská a náboženské morálce nepřístojná, ale spíše astrologická, která obsahují věštby a popisují události z budoucnosti. A ten průběžně aktualizovaný seznam se rychle rozrostl poté, co se na nočním nebi objevila kometa a zdraví papeže Pavla IV. se pohoršilo. Spekulace o jeho blížícím se skonu se rozběhly naplno a poslední, co pontifik potřeboval, byly boje při řešení nástupnictví.
Nešťastný opat
Hvězdopravectví tedy bylo ještě v časech renesance velmi poptávanou a pro astrology výnosnou branží. Jenže Bernardino Morandi měl smůlu. Snad to měl vepsáno v planetách a špatně si to přečetl. Jemu totiž hvězdy astrologického bádání štěstí nepřinesly. O jeho dětství a mládí se ví jen málo. Nepochybně byl napojen na rod Morandiů z Bergama, s nimiž udržoval dobré styky. V roce 1590 promoval z práv na římské univerzitě La Sapienza. Světskou kariéru ale pominul. Místo toho přijal noviciát v opatství Vallombrosa poblíž Florencie, v sídle benediktinské kongregace, kde přijal řádové jméno Orazio. V klášteře netrávil čas jen modlitbami. Věnoval se studiu klasiků. Vynikal v platonské filozofii, byl v kontaktu s florentskou učenou společností Accademia degli Spensierati a zajímal se o poezii. A pod vlivem přátelství s Giovannim z rodu Medicejů pak objevoval i taje okultismu a astronomie.
Tyto široce rozprostřené zájmy přitom nekolidovaly s jeho vírou. Astrologii nepovažoval za hřích. Jeho zájem o ni pak ještě posílil pravděpodobný výskyt supernovy, jež zazářila na noční obloze v roce 1604. O této události se hojně mluvilo mezi mnichy, vědci i astrology.
Přátelství s Medicejskými se mu vyplatilo. V roce 1613 ho díky jejich přispění povolali do Říma, aby se ujal postu opata v Santa Praxedes, tedy v opatství Boží pravdy. Kariéra mu umožnila dál doplňovat svou knihovnu, plnou literatury matematické, medicínské, chemické i filozofické. A pochopitelně i astrologické. Horoskopy sestavoval i kardinálům. A jak jeho hvězda stoupala, předepisoval budoucnost i úředníkům a aristokratům z širokého okolí Říma. Kvůli výkladu z planet se za ním vydávali i zahraniční velvyslanci. Hvězdopraveckou prací plně pohlcený Orazio Morandi se ale dopustil fatálního přešlapu.
Řekly to planety
V roce 1629 totiž sepsal astrologický komentář k předchozím papežstvím. Dílo to prý nebylo valné, ani přehnaně kritické. Orazio sice zmiňoval četné nedostatky předchozích pontifiků, ale v podstatě je omlouval tím, že: „nemohli jinak, protože tak to stálo ve hvězdách“. Naběhl si až v poslední kapitole, v níž tehdy úřadujícímu papeži Urbanovi VIII. předpověděl nejen to, že jeho profrancouzští spojenci zničí Itálii, ale i to, že sám papež velmi brzy utrpí velké násilí a poté smrt.
Zní to výbušně, ale Orazio přitom nezabíhal do podrobností a detailů. Víceméně napsal jen to, že současný papež je, jaký je – a že už to s ním nebude trvat dlouho. Metodicky, z astrologického hlediska, nepochybil. Existuje totiž několik astrologických technik, jak předpovědět něčí smrt. A opat Orazio si vybral tu nejosvědčenější. V níž se poloha Slunce při narození významné osobnosti stává oním „dárcem života a let“.
Jen samo Slunce by do života papeže Urbana VIII. vneslo dlouhověkost, ale vliv ostatních planet se také počítá. A právě ty stály v krajně negativní konstelaci. Ať počítal, jak počítal, nevycházel opat z údivu, že (tehdy jednašedesátiletý) papež přečkal prvních sedm roků svého života a vůbec se ve zdraví dožil dospělosti. Slunce v jeho horoskopu ho skutečně muselo, podle astrologického učení, držet nad vodou. Jenže na příští rok 1630 se počítalo se zatměním Slunce. Délka života i vlády Urbana VIII. tím pro Orazia Morandiho jasně končila. Bohužel. I když jeho kniha astrologických komentářů nevyšla tiskem, ona finální zpráva se rychle rozšířila světem. A to tak mocně, že ze Španělska, Německa a Francie vyrazili kardinálové do Říma, aby přispěchali na přibližující se datum konkláve jako první.
Předpovídání smrti se zakazuje!
Urban VIII. se o existenci proroctví nedozvěděl od svých informátorů, ale od mocného francouzského preláta kardinála Richelieua. A byl z něj rozezlen na nejvyšší možnou míru. Nejspíš i proto, že sám byl oddaným učedníkem astrologie. Jenže jeho vlastní předpovědi se v délce dožití vyjadřovaly o dost smířlivěji. Dne 13. července 1630 proto nařídil buřiče Morandiho a všechny jeho komplice zatknout a zahájil soudní vyšetřování aktivit v opatství Santa Praxedes. Pěkně zostra.
Orazia Morandiho a jeho řádové bratry vydal inkvizici. Mučení netrvalo dlouho, protože prokurátor opatství (a potenciální Oraziův nástupce) Teodor svého představeného pohotově zradil. Vydal také vyšetřovatelům všechny spisky, včetně oné kritické kapitoly. S takovým usvědčujícím materiálem se připravovaný proces zprvu jevil jako soud nad kacířem a okultistou. Ale papež Urban VIII. ho zužitkoval i k tomu, aby zatočil s politickou konkurencí.
Morandi byl mimo jiné obviněn z držení a četby zakázaných knih, z vměšování se do politiky i kuriózního přečinu: obchodování s vlivem. Soudní spis měl více než 2 800 stran. Rozsudek ale na konci fasciklů chybí. Opat prý ještě před hlavním líčením ve vězení ochořel a náhle zemřel. Spekulovalo se o zardoušení nebo otravě, ale k tomu důkazy chybějí.
Papež tím neuzavřeným procesem dokázal všem potenciálním konkurentům, že má síly ještě dost. A úřad pak držel dalších čtrnáct let. Pro jistotu svou moc posílil hned po procesu mimořádným dekretem. V něm zapovídal pod trestem smrti předpovídání „života nebo smrti úřadujícího římského papeže, včetně všech jeho pokrevních příbuzných do třetího kolena včetně“…
Další články v sekci
Mars jako cíl budoucnosti: Kdo už zanechal stopy na rudé planetě?
Od prvních snímků atmosféry až po sběr vzorků – aktuální mise ukazují, jak rychle se mění průzkum Marsu.
Další články v sekci
Bronzová revoluce: Tisíce tun cínu cestovaly po mořích a řekách do Středomoří
Objev bronzu, tedy slitiny mědi a cínu, znamenal v pravěku razantní změnu ve výrobě nástrojů. Jenže druhé jmenované horniny se vyskytovalo mnohem méně. Vědci si konečně potvrdili, že do Středozemí se cín plavil z Anglie.
Měď v receptuře bronzu hraje naoko prim, tvoří sedm až devět dílů složení slitiny. Cínu nebývá víc než jeden až tři díly. Jenže rudné horniny, z nichž by bylo možné různými cestami extrahovat měď, jsou po světě rozesety o něco více než úzce situovaná a vzácná naleziště cínu. Archeologické nálezy z oblasti Středozemního moře přitom dokládají relativní hojnost bronzových zbraní, ozdob či nádob. Horniny obsahující měď tu mají. Co Středomoří ale vůčihledně schází, je cín.
Nejbližší ložiska se nacházejí v západní a střední Evropě (a ve Střední Asii). Ovšem ta zdaleka nejbohatší, nejvydatnější a především nejdostupnější leží na jihozápadě Británie – v dnešních hrabstvích Cornwall a Devon. Podle dochovaných archeologických nálezů z terénu ale na jihozápadě Anglie žily převážně jen malé zemědělské komunity – kovotepectví a kovolitectví vzdálené.
Mohli tedy v těch dávných časech doby bronzové obyvatelé z anglických „cínových“ regionů obchodovat se Středomořím? Nad tím archeologové bádají už dobře dvě staletí. A hloubali nad tím i výzkumníci z univerzit v Cambridge a Durnhamu, kteří své nové závěry publikovali v odborném žurnálu Antiquity.
Od Albionu k Judeji
K odpovědi vyrazili z opačného konce, respektive od pobřeží Izraele. Tady se totiž před lety podařilo nalézt vraky dvou lodí s nákladem cínových ingotů. Plavidla ztroskotala někdy kolem roku 1300 př. n. l. K nim pak přidali další nálezy téže komodity z pobřeží Francie (datované cca k roku 600 př. n. l.). A doplnili je o nově nalezené vraky s cínovým nákladem, spočívající na dně u jihoanglického Erme a Salcombe a francouzského Rochelongue.
Na všech nalezených ingotech provedli sérii tří různých analýz: průzkum stopových prvků, analýzu příměsí izotopů olova a cínu. A pro jistotu je doprovodili i podobným rozborem datovaných bronzových artefaktů ze Středozemního moře. Zjistili, že bronzové předměty ze Středozemí by nevznikly bez cínu z Cornwallu a Devonu. Tím se vynořily další otázky.
Analýzy dokládaly dávný obchodní řetězec. Ale kolik cínu jím prošlo? „Známe na stovku měděných dolů, od Irska přes Španělsko, Izrael až po Ural,“ vysvětluje Benjamin Roberts, docent archeologie z univerzity v Durnhamu. „A byť jich přímo v době bronzové fungovala jen malá část, úhrn celkové těžby v nich běžel v horizontech tisíců tun.“
Vezmeme-li v potaz, že bronz se obvykle vyráběl z 90 % mědi a 10 % z cínu, v praxi to znamenalo, že z jihozápadní Anglie muselo ročně odcházet „zboží“ po desítkách, možná až stovkách tun. To vše ve velmi sofistikovaném režimu přepravy na tisícikilometrové vzdálenosti. A kontinuálně, protože Středomoří cín poptávalo neustále a ve velkém.
Rychlé tempo
Podle výzkumníků se ruda nejspíš dostávala z Cornwallu a Devonu loďmo do Francie, kterou prošla „pěší cestou“ až na pobřeží Středozemního moře. Odtud na lodích zamířila na Sardinii a Kypr, než ji prodali na cílovém trhu kdesi na východním pobřeží Izraele. Předpokládanou cestu poněkud nedostatečně mapují již zmíněné nálezy lodních vraků. A také jeden zdroj písemný. Ovšem z druhé ruky. Jde totiž o citované poznatky zeměpisce Pýtheáse z řecké kolonie Massalie (dnešní francouzské Marseille), který ve 4. století podnikl výpravu k britským ostrovům. Jeho zápisky se sice nedochovaly, ale útržky přečkaly v dílech dalších cestovatelů.
Pýtheás hovořil o tom, že cínová ruda zamířila nejprve na jakýsi přílivový ostrůvek u britského pobřeží. Nazýval jej Ictis. Odtud se dostala přes moře a po francouzských řekách až do ústí Rhony. Ta cesta měla lesklému měkkému kovu zabrat pouhých třicet dní. Toto bylo považováno za dosud nejsilnější argument, hovořící proti hodnověrnosti jeho díla. Archeologové se zdráhali zprávě o takové rychlosti přepravy z dávné minulosti uvěřit. Současný výzkum univerzit z Durnhamu a Cambridge ji ale přesně v takovém velkolepém rozsahu dokládá. A objevil se tím i nový směr bádání. Cílí na ostrov St. Michael's Mount, který by se podle mnohých měl překrývat právě s tím bájným přílivovým Ictis.
Drtiče a tavírny?
Univerzitní geologové nejspíš zodpověděli i poměrně zásadní otázku, jak mohly nepříliš vyspělé komunity hospodařících zemědělců bez potřebné těžební infrastruktury uspokojovat středomořskou poptávku po cínu v úhrnech desítek až stovek tun ročně. Podle nich se cínová ruda totiž přirozenou cestou geologických procesů a eroze „vypreparovala“ z žil tvrdých hornin, a usazovala se podél toků devonských a cornwalských řek. Ruda, o velikosti od zrnek až ke štěrku, se tu nacházela v hojných vrstvách, pohřbená pod sedimenty bahna a jiných naplavenin.
Obyvatelé tedy nepotřebovali žádné složité technologie, hluboké doly ani komplikované systémy na rozmělňování a drcení. Stačilo jim prostě odkrýt naplavenou zeminu a nakopat si cínu dosyta. Dopravili ho pak k pobřeží, kde ho výhodně zpeněžili. To, co bylo považováno za komplikované a v době bronzové nereálné, tu šlo velmi snadno. Teoreticky.
Autoři studie dále uvádějí, že zatímco pohyb cínu po moři se díky nálezům lodních vraků dá alespoň v hrubých obrysech vykreslit, přesné trasy pohybu po pevnině se dosud identifikovat nepodařilo. Nález pradávné lodice, zakonzervované bahnem řekněme někde na řece Touques, na níž by vědci nalezli náklad cínových ingotů, by se teď docela hodil…
Lukrativní export
V Británii stačilo tamním dodavatelům surovinu pouze nasbírat, největší finanční zátěž, ale patrně i zisk mířily k těm, kteří ji přepravovali do Středomoří. „Hodnota cínové rudy, přepravované na vzdálenost bezmála 4 000 kilometrů, se přitom musela vyšplhat do astronomických výšin,“ podotýká Roberts.
Další články v sekci
Forenzní vědci získali svatý grál kriminalistiky: Otisky prstů z vystřelených nábojnic
Dvojice forenzních odborníků z Irska vyvinula postup, kterým je možné rychle získat kvalitní otisky prstů z nábojnic, vystřelených na místě činu.
Po celá desetiletí se forenzní vědci snaží získávat otisky prstů nebo biologický materiál z nábojnic použitých při zločinu. Ukázalo se ale, že je to nesmírně obtížné. Stopy po pachateli jsou totiž obvykle zničeny do té míry, že je nebylo možné detekovat. Na vině je vysoká teplota, které je nábojnice při výstřelu vystavena, stejně jako tření a výstřelové spaliny.
Výsledkem mimo jiné bylo, že zločinci často zanechávali nábojnice na místě činu, protože je sice bylo možné spojit se zbraní, ale nikoliv s osobou pachatele. Jak říká forenzní specialistka Eithne Dempseyová z irské Univerzity Maynoothu, vždycky to pro ně v oboru byla svatým grálem představa, že se jim podaří získat otisky prstů z vypálených nábojnic.
Forenzní alchymie
Se svým doktorandem Colmem McKeeverem vyvinula novou elektrochemickou metodu, která dovoluje zviditelnit otisky prstů na nábojnicích, přestože prošly střelbou a byly vystavené vysokým teplotám. Podrobnosti nové metody vědci popisují v odborném časopisu Forensic Chemistry.
Badatelé pokryli vystřelené nábojnice vrstvou speciálních materiálů a získali tím otisky prstů. Jejich postup na rozdíl od dřívějších metod využívá dostupné netoxické polymery a malé množství energie. Testy potvrdily, že tento postup „zviditelní“ otisky prstů až 16 měsíců staré.
Jde o elektrochemický proces. Zkoumané nábojnic se umístí do elektrochemického článku. Po aplikaci elektrického proudu s nevelkým napětím vzniká kontrastní obraz původního otisku. Objev irského týmu by mohl mít značný vliv na budoucí a do jisté míry i minulé kriminalistické vyšetřování.
Další články v sekci
Wilhelm Röntgen: Objevitel paprsků X a průkopník rentgenové medicíny
Který německý fyzik světového významu měl nápadné vlasy a vousy? Nebyl to jen Albert Einstein – ten, o kom budeme hovořit na následujících řádcích, se jmenoval Wilhelm Conrad Röntgen. A už podle jména je zřejmé, čím právě on přispěl k pokroku světové medicíny.
Až do objevu tzv. paprsku X, později pojmenovaného na počest svého objevitele jako rentgenový, neměli lékaři prakticky žádnou možnost, jak do lidského těla nahlédnout neinvazivním způsobem. Přibližně od poloviny devatenáctého století začali používat různé endoskopy, tedy přístroje s konkrétním nástavcem uzpůsobeným pro zkoumání dané tělesné dutiny, jako například ezofagoskop pro „průzkum“ hltanu a jícnu nebo gastroskop, s nímž bylo možné vidět do žaludku. Neexistoval však způsob, jak proniknout skrz vrstvu tkáně. Tím, kdo se zasloužil o opak, se však nakonec nestal lékař toužící po změně nepříliš vyhovujícího stavu, nýbrž fyzik. A jak už to u velkých objevů historie bývá, šlo spíše o náhodu.
Hrůzný zvěstovatel smrti
Profesor Wilhelm Conrad Röntgen, působící na univerzitě v bavorském Würzburgu, se koncem roku 1895 zabýval zářením vycházejícím z katodové trubice (skleněné baňky s elektrodami pod napětím, mezi nimiž prochází elektrický proud). Osmého listopadu zjistil, že kromě dosud známého záření z katody proudí ještě jiný typ paprsků, které dokážou projít i kartonem, neboť dopadly až na fluorescenční stínítko náhodou umístěné za ním ve vzdálenosti asi jednoho metru.
Vědec okamžitě začal zjišťovat, co dalšího toto záření dokáže – a záhy věděl, že je ještě mocnější, než se domníval. Když totiž požádal svou manželku, aby mu před stínítkem přidržela jednu z kartonových desek, a namířil na ni katodou, na stínítku spatřil v ženině ruce zcela jasné kontury kostí obklopené rozostřenými měkkými tkáněmi. Podle vědeckého popularizátora Kendalla Havena Röntgen v tu chvíli „vykřikl hrůzou a pomyslel si, že tyto paprsky jsou hrůzným zvěstovatelem smrti“.
V první linii
Svůj objev publikoval v roce 1896 a paprsky zatím pojmenoval X, podobně jako neznámou v matematické rovnici, neboť jejich původ i princip zůstávaly tajemstvím. Tehdy ještě nevěděl, že o pět let později za svůj přelomový přínos k vědeckému poznání obdrží první Nobelovu cenu za fyziku v historii. A bylo samozřejmě jen otázkou času, kdy se nový objev začne využívat i na poli medicíny. Zpočátku se vyšetřovaly pouze kosti, ale brzy se ukázalo, že takzvané rentgenové záření dokáže poměrně snadno odhalit třeba i žlučové nebo ledvinové kameny a cizí tělesa.
To přišlo vhod záhy: Když v roce 1898 vypukla španělsko-americká válka, měli vojenští lékaři poprvé v dějinách možnost diagnostikovat střelná zranění pomocí rentgenu a spatřit kulku v ráně, aniž by po ní museli pátrat manuálně nebo se rovnou uchýlit k amputaci. Ve válečných konfliktech se pak stalo přenosné diagnostické zařízení nepostradatelným pomocníkem.
Zasloužila se o to například polská fyzička Marie Curieová, která byla během první světové války jedním z mála lidí na světě schopných pracovat s rentgenovými přístroji. S pomocí své tehdy sedmnáctileté dcery sehnala bezmála dvě desítky dodávek, vybavila je elektrickými generátory a instalovala do nich mobilní radiografické jednotky, takže vznikly pojízdné diagnostické sestavy, jež mohly fungovat v těsné blízkosti prvních linií.
Podceněné riziko
Celá metoda však zatím byla z technického hlediska v plenkách, už jen proto, že expozice jednoho snímku zpočátku trvala dlouhých 25 až 30 minut. Nemluvě o skrytých rizikách, která práce s rentgenem (takto familiárně se přístroji začalo říkat až později, když se jeho použití stávalo běžným) skýtala a o nichž zpočátku nikdo neměl ani tušení – lékaři i pacienti byli vystaveni obrovským dávkám radioaktivního záření bez ochrany, třebaže už Röntgen zjistil, že mu dokáže odolat olovo.
Také si povšiml, že nadměrně zvolená síla záření může způsobit popálení kůže, ztrátu vlasů nebo vředy na kůži – nicméně všechny symptomy lékaři považovali pouze za relativně neškodné a vratné, jako snesitelnou daň za pořízení tolik cenného snímku. Třebaže podezření na souvislost mezi paprsky X a rakovinou kůže se v odborné literatuře objevila už v roce 1902, až roku 1926 americký biolog Hermann Muller poprvé jasně a prokazatelně demonstroval, že rentgenové záření může v buňkách vytvářet mutace, čímž „oficiálně“ potvrdil, že je doslova smrtící.
Poprvé v Praze
Na skrytou hrozbu doplatil také český chirurg a pozdější zakladatel ústavu pro tělesně postižené Rudolf Jedlička. Ten byl Röntgenovým objevem natolik fascinován, že se rozhodl obstarat jeden takový přístroj i do Prahy; jen několik měsíců poté, co vyšel zmíněný popularizační článek, otevřel v pražském hotelu u Černého koně (dnešní Slovanský dům v ulici Na Příkopech) soukromý rentgenový kabinet. Jedličkovi se podařilo získat jako mecenáše majitele hotelu, neboť pořízení nákladného zařízení – prvního v celé habsburské monarchii – slibovalo mimořádnou atrakci pro hotelové hosty. Ti si zde ze zvědavosti a pro své potěšení nechávali pořídit snímky svých kostí.
Jedlička ale pochopitelně myslel i na pacienty, kteří rentgen potřebovali kvůli diagnóze svých potíží, a objednal pro ně přímo z Německa ještě jeden přístroj. Finance však tentokrát už nesehnal, a tak se musel zadlužit půjčkou v hodnotě přesahující dva roční platy. V roce 1897 se v Praze díky tomu mohla uskutečnit první operace na základě rentgenové diagnostiky. Jedlička od té doby manipuloval s rentgenovým přístrojem prakticky denně, a to bez nezbytné olověné vesty. Není divu, že časem se na něm nadměrné vystavení smrtící radioaktivitě začalo podepisovat: Postupně mu zčernaly články prstů a bylo nutné je amputovat, takže na levé ruce mu nakonec zůstal jen palec a část ukazováčku.
Slibná budoucnost
Spektrum možných využití „zázračného“ paprsku se mezitím značně rozšířilo – již v prosinci 1896 zjistil harvardský profesor Walter Cannon, že pokud podá laboratorním zvířatům bizmutovou sůl, může pak pod rentgenem pozorovat proces jejich trávení. Vyšetření pomocí kontrastní látky (konkrétně síranu barnatého) se jen o pár let později začalo standardně užívat i v lidské medicíně. Navíc se jevilo jako velmi slibné zjištění, že rentgenové paprsky mohou mít i léčivé účinky – například pokud se zacílí na rakovinné buňky, dokážou je zničit.
Zázračné paprsky
Rentgenové záření je forma elektromagnetického záření podobná viditelnému světlu, má však velmi krátkou vlnovou délku a vyšší energii, a dokáže tak procházet mnohými objekty včetně většiny tělesných tkání. Při vytváření rentgenového snímku je pacient umístěn tak, aby se snímaná část těla nacházela mezi zdrojem a detektorem záření. Když je přístroj zapnutý, rentgenové paprsky procházejí tělem a různé tkáně je absorbují v různém množství na základě své radiologické hustoty, tedy počtu protonů v jádru svých atomů (tzv. atomového čísla).
Například pevné struktury jako kosti obsahují vápník, který má vyšší atomové číslo než většina tkání. Díky tomu záření snadno absorbují, takže na rentgenovém detektoru vytvářejí vysoký kontrast a na černém pozadí se jeví na rozdíl od ostatních tkání světlé. Oproti tomu dutinami vyplněnými vzduchem (například plícemi) nebo měkkými tkáněmi (jako svaly nebo tuk) paprsek projde snáze a na výsledném snímku se zobrazí v odstínech šedé.
Další články v sekci
Pulzary pod lupou: Kolik druhů známe a čím se liší?
Pulzary fascinují astronomy svými extrémními projevy a nabízejí jedinečné možnosti pro zkoumání fyzikálních zákonů vesmíru. Existuje více druhů pulzarů? A jak se liší?
Pulzary představují rychle rotující neutronové hvězdy se silným magnetickým polem, které vysílají paprsky elektromagnetického záření. Dle rychlosti rotace, charakteru rádiových emisí a prostředí, v němž se nacházejí, rozlišujeme několik zajímavých typů.
Podle oboru elektromagnetického spektra, v němž pulzy registrujeme, rozeznáváme pulzary rádiové, rentgenové a gama. Rádiové záření souvisí s rozpadem magnetického pole zmíněné neutronové hvězdy, kdežto rentgenové či gama záření se pojí s urychlováním nebo naopak brzděním částic, jež se k ní mohou dostávat z bezprostředního okolí.
Co se týká rotační periody, u běžných pulzarů se jedná řádově o zlomky sekund až sekundy. Speciální kategorii však tvoří milisekundové pulzary, jež se otáčejí jednou za několik milisekund, tedy tisíckrát rychleji. Dají se přitom dobře použít jako „kosmické hodiny“ a slouží například k testování obecné teorie relativity.
Extrémně silným magnetickým polem potom disponují tzv. magnetary. Změny v daném poli vedou až k přestavbě kůry neutronové hvězdy, kterou obvykle doprovází náhlý výron rentgenového či gama záření. Magnetary se zřejmě staly rovněž původci jevů zvaných Soft Gamma Repeater, SGR.
Zmínit musíme ještě binární pulzary s vázaným souputníkem, jejichž orbitální pohyb umožňuje testovat gravitační fyziku, včetně obecné relativity. U binárních pulzarů se také podařilo poprvé přesvědčivě registrovat projevy gravitačních vln.
Další články v sekci
Cola pro mariňáky, Fanta pro Wehrmacht: Dvojí tvář slavného nápoje
Nápoj značky Coca-Cola byl téměř po celou dobu své existence spojována s americkým stylem života. Také v průběhu druhé světové války firma opakovaně dávala na odiv svou věrnost „zemi svobodných“. Méně se však ví, že ve stejné době měla i druhé želízko v ohni. Zatímco američtí mariňáci pózovali fotografům s láhvemi s temně hnědou tekutinou, Wehrmacht pil Fantu…
Populární Coca-Colu vynalezl v roce 1886 americký lékárník a veterán americké občanské války John Pemberton. Legenda říká, že tento muž utrpěl v uniformě Konfederace vážná zranění v boji a během zotavování se stal závislým na morfiu. Nový nápoj tvořený mimo jiné výtažky z listů koky a ořechů kola (odtud též jeho název) měl představovat pokus nahradit drogu tišící bolest méně škodlivou alternativou.
Z Coca-Coly se však stal hit, který v průběhu následujících dekád pronikl do celého světa. Do Německa si poprvé našel cestu v roce 1929. Další významný milník pak přišel o čtyři roky později, kdy v čele berlínské pobočky Coca-Coly stanul Max Keith.
Obchod s nacisty
Schopný manažer se stal klíčovou osobností pro další běh událostí. Stejně jako jeho američtí nadřízení neměl s právě nastupujícím nacistickým režimem problém a ochotně šel novým vládcům země na ruku. „Není pochyb o tom, že byl nacistický kolaborant. Ale nebyl členem nacistické strany. Jeho oddanost patřila vždy Coca-Cole, nikoliv Hitlerovi,“ shrnul Keithovu pozici historik Mark Pendergrast.
Coca-Cola se stala jedním ze sponzorů olympijských her v Berlíně roku 1936 a její marketingové oddělení dokonce vyrobilo etikety se svastikou. Nápoj si oblíbil Hermann Göring a další prominenti režimu a spolupráce neskončila ani po vypuknutí války. Naopak, za německými tanky projížděl nově okupovaná území Keith se svým managementem a přebíral kontrolu nad tamními dosud samostatnými pobočkami Coca-Coly.
Kosa na kámen však padla v roce 1941, když třetí říše vstoupila do války s USA. Americká vláda nedovolovala domácím společnostem obchodovat s nepřítelem a Keith tak přišel o klíčovou surovinu – sirup z koky, který byl pro výrobu nápoje nezbytný. Reálně také hrozilo, že jeho podnik zkonfiskují nacisté, jako to učinili s jinými americkými firmami. Kritický okamžik vyžadoval odvážné řešení.
Fanta-sie
Skupina podnikových chemiků proto na Keithův příkaz zahájila vývoj nového nápoje, který by bylo možné vyrábět ze surovin dostupných i v přídělovém systému. Výsledek představovala tekutina tvořená především zbytky z jablečné drti, cukrové řepy a syrovátek. „Používali v podstatě zbytky zbytků,“ vyjasnil Pendergrast, „nedovedu si představit, že by to dnes někomu chutnalo.“ Produkt však byl na světě a zbývalo ho už jen prodat. Na poradě vedení vymyslel jeden z obchodních zástupců Josef Knipp název odvozený od slova Fantasie: Fanta.
V omezeném přídělovém hospodářství panujícím v nacistickém Německu se novému nápoji začalo dařit – i proto, že neexistovalo mnoho alternativ. Limonáda navíc sloužila nejen k běžné konzumaci, ale používala se také jako dochucovadlo při vaření, protože panoval nedostatek cukru. Jen v roce 1943 hlásila společnost 3 000 000 prodaných lahví Fanty, což na tu dobu představovalo slušný výsledek. O něco odlišná verze nápoje tvořená především bezinkami se potom pod Keithovým dohledem vyráběla v okupovaném Nizozemí.
Legenda vypráví, že když spojenečtí vojáci dorazili do částečně rozbombardované továrny na Coca-Colu v Německu, nalezli tam Keitha a jeho podřízené, kteří dál vyráběli Fantu, jako by kolem žádná válka ani nebyla. Ačkoliv jde nejspíš o smyšlenou historku, německý manažer se v očích amerického vedení stal hrdinou, který udržel provoz konfliktu navzdory. Kolaborace s nacisty se vůbec neřešila, viceprezident společnosti Harrison Jones jej namísto toho nazval „skvělým mužem“ a Keith převzal vedení evropské sekce Coca-Coly. Výroba Fanty pokračovala až do roku 1949, kdy byla ukončena. O šest let později představila společnost nápoj stejného jména, tentokrát však pomerančové příchuti.
Kdekoliv na světě za niklák
Vstup Spojených států do války umožnil společnosti Coca-Cola demonstrovat svou roli nositele amerického stylu života. Její vedení v čele s prezidentem Robertem Woodruffem rozhodlo, že každý příslušník US Army musí mít možnost sehnat láhev coly za pět centů bez ohledu na to, kde se právě nachází. Firma proto v průběhu konfliktu postupně vybudovala na vlastní náklady celkem 64 stáčíren na různých místech planety – v Evropě, Africe i v Tichomoří – ze kterých poté distribuovala nápoj na téměř všechna bojiště, na nichž US Army působila.
A obří investice se Coca-Cole vyplatila. Nejenže Yankeeové spotřebovali během konfliktu více než pět miliard láhví sladkého nápoje, ale kampaň navíc výrazně posílila pozici společnosti doma i ve světě.
Další články v sekci
Jane Goodallová: Příběh odvážné ženy, která zbourala mýty o vědě i přírodě
Životní příběh Jane Goodallové ukazuje, že vášeň, zvědavost a odvaha mohou změnit nejen vědecké poznání, ale i náš vztah k přírodě a k sobě samým.
Když Jane Goodallová v roce 1960 poprvé vstoupila do tanzanského pralesa Gombe, byla mladou ženou bez formálního vědeckého vzdělání, zato s neutuchající zvědavostí a odvahou. V době, kdy byli vědci zvyklí svá zvířata jen číslovat a pozorovat z dálky, udělala Jane něco, co tehdy působilo jako kacířství: šimpanzům dala jména a začala se s nimi sbližovat.
Blízký vztah s lidoopy jí umožnil nahlédnout do jejich života ze zcela jiné perspektivy. Ukázalo se, že šimpanzi používají nástroje, a dokonce si je i vyrábějí. Tento poznatek tehdy otřásl samotnou definicí lidství. Louis Leakey, slavný paleoantropolog, který Jane původně najal jako sekretářku, po jejím objevu žertem telegrafoval: „Musíme přehodnotit pojem „nástroj“. Přehodnotit pojem „člověk“. Nebo přijmout šimpanze jako lidi.“
Neortodoxní začátek a tvrdý boj za uznání
Goodallová se do vědy dostala neobvyklou cestou. Už jako dítě milovala zvířata a toužila se podívat do Afriky. Po střední škole si nemohla dovolit univerzitu, živila se proto jako sekretářka a servírka, aby se ve svých 23 letech mohla vypravit na cestu do Keni.
V Nairobi potkala paleoantropologa Louise Leakeyho, který věřil, že pozorování velkých lidoopů může odhalit chování dávných hominidů – a že ženy jsou k tomu díky své trpělivosti vhodnější. Leakey jí nejprve nabídl práci sekretářky, později jí ale svěřil odvážný úkol: odjet sama do lesů u jezera Tanganika a sledovat tam divoké šimpanze.
Ve vědecké komunitě ovládané tehdy takřka výhradně muži čelila Jane sexismu i posměchu. Kritizovali ji za „příliš emotivní přístup“ a „mediální pozornost“ – National Geographic ji například zobrazoval jako atraktivní „cover girl“. Jane však vytrvala a ukázala, že empatie a vědecká preciznost se nejen nevylučují, ale mohou naopak vést k hlubšímu poznání a objevům.
Od vědkyně k ochránkyni planety
Výzkum v Gombe, který zahájila v roce 1960, se stal nejdéle běžícím studiem divokých zvířat v jejich přirozeném prostředí na světě a pokračuje dodnes. Jane Goodallová napsala desítky knih, stala se tváří více než 40 dokumentů a vychovala celou generaci vědců.
V roce 1977 založila Institut Jane Goodallové, který provozuje rezervace pro osiřelé a zraněné šimpanze. Od poloviny 80. let procestovala svět s poselstvím ochrany přírody a lidské odpovědnosti. V roce 1991 spustila program Roots & Shoots, který zapojil miliony mladých lidí do ekologických a humanitárních projektů.
Žena, která prolomila stereotypy
Jane Goodallová pomohla změnit obraz vědce. Ukázala, že i ženy mohou zásadně ovlivnit vědu, a že cit, empatie a ochrana přírody nejsou slabostí, ale předpokladem skutečného poznání.
Zemřela 1. října 2025 ve věku 91 let přirozenou smrtí během přednáškového turné v Kalifornii. Tato světově proslulá primatoložka, ochránkyně přírody a inspirace pro generace vědců i mladých aktivistů ale i nadále zůstává ikonou vědy i lidskosti.
Její životní filozofie zůstává inspirací i pro dnešní generace: „Jedině když porozumíme, dokážeme se starat. Jen když nám záleží, dokážeme pomoci. A jen když pomůžeme, budeme zachráněni.“
Další články v sekci
Pravěké billboardy v poušti: Skalní rytiny ukazovaly cestu k vodě
Monumentální skalní rytiny staré více než 12 000 let v severní Saúdské Arábii fungovaly jako pravěké „billboardy“ v poušti, které poutníkům ukazovaly cestu k životně důležité vodě.
Pokud jde o náročnost rytin, které vytvořili dávní lidé v pravěku, populární malby v jeskyních nejsou ničím ve srovnání s ohromujícími skalními výjevy v pouštní krajině na severu Saúdské Arábie. Představují jedno z nejambicióznějších, a také nejnebezpečnějších umění doby kamenné.
Mezinárodní tým vědců, který vedla Maria Guagninová z německého Institutu Maxe Plancka pro geoantropologii, tvrdí, že monumentální rytiny v poušti nebyly jen uměním. Podle archeologů měly velmi praktickou funkci – sloužily jako reklamní poutače, které upozorňovaly lidi přecházející poušť na zdroje vody.
Billboardy v poušti
Badatelé při průzkumu pustin na jihu pouště Nafúd v rámci projektu Green Arabia objevili celkem 62 skalních stěn s rytinami, které pocházejí zhruba z doby před 12 800 až 11 400 lety. Na sklonu nejmladší doby ledové se do tamní krajiny vracela sezónní jezera a mokřady a lidé se mohli odvažovat hlouběji do pouště. Takoví poutníci nepochybně uvítali upozornění na místo s dostupnou vodou. Závěry výzkumu skalních rytin uveřejnil vědecký časopis Nature Communications.
Rozhodně nejde o žádné malé petroglyfy. Dávní umělci pokryli svými výtvory skalní stěny až do výšky 39 metrů. K dispozici přitom měli jen primitivní nástroje a určitě prakticky žádné bezpečnostní vybavení. Muselo to být velmi nebezpečné. Viditelnost rytin pravděpodobně zvýrazňovaly barevné pigmenty – archeologové objevili stopy červeného barviva a zelený křemenec obsahující měď. Jejich tvůrcům nepochybně hodně záleželo na tom, aby rytiny byly patrné z dálky.
Na zmíněných 62 skalních stěnách vědci objevili celkem 176 rytin. 130 z nich představuje realistické rytiny zvířat v životní velikosti. Nejčastěji jsou mezi nimi zastoupeni velbloudi (90), následovaní kozorožci, koňmi, gazelami a jedním praturem. Kromě toho, že rytiny označovaly místa s vodou, zřejmě také vyjadřovaly nároky na dané území a kulturní identitu.
