Jak je možné, že z některých dětí vyrostou hudební či výtvarní virtuosové, zatímco jiné mají takříkajíc „obě ruce levé“? Odpověď se možná ukrývá v anatomii našeho mozku. Jak naznačila studie britských vědců, jejíž výsledky publikoval v roce 2014 časopis Neurolmage, umělci mají vrozeně mohutnější nervovou hmotu v oblastech souvisejících s jemnou motorikou, vizuálními představami a tzv. procedurální pamětí. 

Tajemství tvořivosti 

Tým badatelů pod vedením psycholožky Rebeccy Chamberlainové skenoval mozky jednadvaceti studentů umění a porovnal je se skeny třiadvaceti osob, jež se uměním nijak nezabývají. Výsledky odhalily, že první skupina disponovala výrazně větším množstvím šedé hmoty v oblasti mozku zvané precuneus v temenním laloku. 

„Tato oblast se podílí na řadě funkcí, ale potenciálně i na věcech, které by mohly souviset s kreativitou, jako je vizuální představivost, schopnost manipulovat s vizuálními obrazy v mozku, kombinovat je a dekonstruovat,“ uvedla Chamberlainová. Dobrovolníkům rovněž zadala úkol nakreslit obrázek a následně zjistila, že ti, kteří si vedli lépe, měli zvětšenou šedou a bílou hmotu v mozečku a také v doplňkové motorické oblasti – v obou případech jde o oblasti podílející se na jemné motorické kontrole a provádění rutinních činností.

„Odpovídá to dosavadním zjištěním, že odborná činnost v umělecké oblasti skutečně mění mozek. Je to neuvěřitelně flexibilní orgán a v reakci na trénink existují obrovské individuální rozdíly, které teprve začínáme využívat,“ vysvětluje Chamberlainová. 

Vzhledem k tomu, že zmíněný nárůst byl zaznamenán v obou polovinách mozku, lze ovšem považovat za vyvrácený s oblibou tradovaný mýtus o tom, že umělci používají převážně pravou hemisféru. Tomu by koneckonců napovídalo i nedávné zjištění neurologů z americké Duke University, kteří přišli na to, že centrum lidské kreativity leží právě v prostoru mezi oběma hemisférami, konkrétně v bílé hmotě tvořící tkáň jejich propojení. 

Při testování kreativity dobrovolníků (ti měli za úkol například kreslit co nejvíce geometrických tvarů a následně pro ně vymyslet využití v běžném životě) se ukázalo, že úspěšnější řešitelé měli v tomto místě zvýšené množství nervových spojů.

Image

Čtěte také

Mozek a umění: Jak náš mozek reaguje na obrazy, hudbu a filmy?

Heliostaty jsou zrcadla, která odrážejí sluneční záření tak, aby odraz směřoval na stále stejné místo, bez ohledu na pohyb Slunce po obloze. V současnosti se využívají v solárních elektrárnách, a také v solárních teleskopech. Během noci nemají heliostaty vůbec nic na práci. To by se ale teď mohlo změnit.

John Sandusky z Národních laboratoří Sandia ministerstva energetiky USA přichází se zajímavým nápadem, před časem zveřejněným v odborném časopise Unconventional Imaging, Sensing, and Adaptive Optic, který by mohl heliostatům vdechnout život i v noci.

Zrcadla pro detekci planetek

Sandusky navrhuje, že by heliostaty se svými velkými zrcadly mohly pomoci s lovem planetek. Vlastně by to mohla být významná pomoc při hledání blízkozemních objektů, navíc relativně malými náklady. Je pochopitelně v zájmu lidstva, abychom měli o blízkozemních objektech co největší přehled. Minimálně kvůli riziku, které představují pro celou planetu.

V dnešní době se většina úsilí „planetární obrany“ soustředí na pozorování teleskopy různých observatoří, které pořizují snímky hvězd a galaxií. Na těchto snímcích se občas objevují šmouhy, které odpovídají pohybu planetek. Tato metoda je přesná, ale je velmi časově náročná a závisí na snímkování oblohy pro jiné účely.

Oproti tomu heliostaty solárních elektráren sledují celé noci oblohu bez užitku. Mohou přitom podle Sanduskyho zachytit nesmírně malá množství (femtowatty) slunečního záření, která se odrážejí od planetek. Podle vědce by stačilo upravit software heliostatů na noční provoz a tyto systémy by mohly detekovat prolétající planetky. Projekt, pokud bude dotažený do konce, by mohl zajímat i americké vesmírné síly, protože ho lze využít pro detekci cizích satelitů.

Image

Čtěte také

„Soumračné“ teleskopy odhalují neznámé a potenciálně nebezpečné planetky

Až do druhé poloviny 20. století představovalo Aralské jezero, dříve známé jako Aralské moře, třetí největší vodní plochu svého druhu na Zemi. Jeho hladina zaujímala zhruba 68 000 km², a pojala by tedy většinu České republiky. Ve vodách jezera se nacházelo na 1 100 ostrůvků, podle nichž také dostalo své jméno, které lze z uzbečtiny přeložit jako „moře ostrovů“. Kolem jeho břehů vyrostla řada komunit, rybáři si na úlovky nemohli stěžovat a lokalita si pro svou krásu vysloužila přezdívku „perla Střední Asie“.

Začátkem 60. let se však Sovětský svaz zaměřil na pěstování bavlny, která tehdy platila za vynikající exportní surovinu a mluvilo se o ní jako o bílém zlatě. Sověti se ji ovšem rozhodli pěstovat v nehostinných pouštních oblastech a k tomu potřebovali vodu. Započal tedy projekt přesměrování řek Amudarja a Syrdarja, tvořících hlavní přítoky Aralského jezera. 

Jenže mizerně postavené kanály vodu sice rozváděly, ale zároveň na mnoha místech prosakovaly, a docházelo tak k ohromným ztrátám. Nedostatky se řešily „za pochodu“, obdělávaná půda se nepřiměřeně hnojila a používala se agresivní zemědělská chemie, jež postupně zničila zeminu a spodními vodami prosakovala i do jezera. Projekt se stal dokonalým zosobněním posměšného ruského rčení „Měli jsme ty nejlepší úmysly, ale dopadlo to jako vždy“. Cíle se podařilo dosáhnout, avšak za příliš vysokou cenu. 

Dno plné jedů

Z Uzbekistánu se sice stal k roku 1988 největší vývozce bavlny na světě, ale došlo k tomu na úkor komunit, a hlavně na úkor jezera: Jeho přítoky zeslábly natolik, že během letních měsíců vysychaly, což pro vodní plochu znamenalo pozvolnou zkázu. Mezi roky 1961 a 1970 klesala hladina v průměru o 20 cm ročně a 70. léta byla ještě drastičtější, neboť úbytek vzrostl až na 60 cm. Katastrofa vyvrcholila v následující dekádě, kdy hladina každý rok klesala až o 90 cm. Závratné ztráty vyústily v roce 1989 v rozdělení vysychajícího rezervoáru na dva menší – severní a jižní. Od 60. let do roku 1998 se povrch Aralského jezera zmenšil o 60 %, přičemž zmizely čtyři pětiny jeho objemu.

V důsledku vysychání se ve zbytkové vodě koncentrovaly soli, takže se stala neobyvatelnou pro většinu života. Rybáři neměli co chytat, komunity kolem jezera se rozpadaly. Navíc ustupující hladina odkrývala dno, na němž se dlouhé dekády hromadil chemický odpad z testování různých zbraní, ale také z rakovinotvorných zemědělských postřiků včetně DDT. Písek ze dna plný chemie pak vítr roznášel po okolí a lidé nebezpečné látky pili, dýchali, ale také jedli, neboť zamoření se nevyhýbalo ani chovaným zvířatům a obdělávané půdě. V oblasti tak narostl počet pacientů s rakovinou, dýchacími onemocněními, zažívacími problémy či anémií.

Zkáza podle plánu

Pro Sovětský svaz šlo přitom o přijatelný a očekávaný následek investice do pěstování bavlny. Politbyro údajně považovalo vysychání jezera za neodvratné a předpokládalo, že se vodní plocha nakonec z povrchu zemského ztratí i bez jeho přičinění. Následující pětileté plány na budování kanálů a zavlažování pouště pak nikdo nezpochybňoval. 

S pádem SSSR se však okolnosti začaly měnit. Vládám Kazachstánu, Uzbekistánu, Turkmenistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu ležel osud jezera na srdci a v lednu 1994 se zavázaly vyčlenit 1 % svých státních rozpočtů na řešení kritického stavu. Cílem vzniklého Fondu na záchranu Aralského jezera (IFAS) bylo „vyvinout a financovat projekty a programy, které v oblastech zasažených aralskou katastrofou pomohou zlepšit ekologickou situaci a také budou řešit socioekonomické problémy regionu“.

Na pozadí se tedy rozjelo několik programů, ale zmenšování jezera nakonec dokázalo nejvíc zpomalit vybudování přehrady Kokaral na úzké spojnici mezi severní a jižní plochou. Díky tomuto 12kilometrovému předělu se podařilo zmírnit dopady faktu, že jižní část leží níž než severní, a tudíž do ní odtékalo nadměrné množství vody. Přehrada průtok reguluje, čímž severní plochu stabilizovala – její hladina začala stoupat, a naopak klesala slanost, takže se do jezera zvolna vracel život. Dnes tvoří jeho severní část domov více než 20 rybích druhů.

Stromy proti bouřím

Přehrada však znamená jen jeden krok na cestě k obnově. K loňskému prvnímu lednu se vedení IFAS ujal Kazachstán a pod záštitou organizace momentálně probíhá na 40 iniciativ rozdělených do 10 sektorů a zaměstnávajících dva tisíce lidí. Kolem severní vodní plochy se nově vysazují například stromy Haloxylon ammodendron, nazývané také saxaul, a v současnosti porůstají zhruba 500 hektarů. Dřeviny s výškou do osmi metrů jsou velmi odolné, a proto se jimi zalesňují i suché oblasti Číny. Také v blízkosti Aralského jezera se vsází na jejich vytrvalost, neboť mají zastavit rozpínání pouště. Osazuje se jimi rovněž vyschlé dno, protože pomáhají zbavovat půdu soli a obecně zvyšují její kvalitu. V plném vzrůstu pak vytvářejí bariéru, která brání roznášení toxického písku větrem.

Zcela se změnilo i nakládání s vodou zmíněných řek, které kdysi hrály v existenci jezera klíčovou roli. Koncem letošního roku by se měla dokonce obnovit delta Syrdarji, jež zásadně přispěje ke stoupání hladiny severního jezera. Kromě toho jsou přítoky silnější, protože se v zemědělském regionu Kyzylorda zavádějí úsporná vodohospodářská opatření. Rozsáhlá rýžová pole už se neplánují „od oka“, ale pomocí samonivelačních laserů, jaké se používají na stavbách.

Díky tomu mají vyrovnanou výšku a nedochází k nechtěným únikům vody. Jen popsaná změna pomohla ušetřit na 200 milionů metrů krychlových vody, která se neztratila a mohla skončit v jezeře. Kromě toho se rýži na precizně vyměřených plochách mnohem víc daří a výnosy v některých oblastech stouply až o 80 %. Vedle větší sklizně přitom zemědělce k zavádění úsporných technologií motivují rovněž státní dotace.

Neodvratná zkáza

Tyto a řada dalších iniciativ mají za následek, že hladina severního Aralského jezera stoupá: V roce 2022 zahrnovalo 18,9 miliardy metrů krychlových vody, zatímco v současnosti se jedná o 22,1 miliardy a do konce letošního roku by mohlo jít o 23,4 miliardy. Celková plocha severní části tedy aktuálně činí 3 065 km², což lze srovnat s rozlohou Libereckého kraje. Nad jižním jezerem se však nadále vznášejí otazníky a podle řady odborníků už jeho zkázu nedokáže nic zastavit. Na sever se tak vracejí lidé a místní rybáři ročně uloví na 8 000 tun ryb, ale tamní nadějné vyhlídky znamenají jen slabou náplast na katastrofu, k níž nikdy nemuselo dojít.

Image

Čtěte také

Až půl miliardy lidí by v roce 2100 mohlo přijít o zdroj pitné vody

Od abdikace cara Mikuláše II. v březnu 1917 uplynul již více než týden, když se bývalý monarcha chystal vydat memorandum pro „své“ vojáky, dle něhož se mužstvo mělo poddat prozatímní vládě a na frontě pokračovat ve válce proti Německu. Revoluční vláda však toto provolání zakázala a zcela zabránila jakémukoli šíření textu. Jednalo se o první bezprecedentní popření jakéhokoliv zbytku carovy autority a o předzvěst mnoha dalších příkoří a utrpení, která sesazený car se svou rodinou ještě bude muset přestát.

Zatčení Mikuláše Romanova

Osamocený Mikuláš, který na frontě zažíval dlouhé odloučení od zbytku své rodiny, nasedl v Mohylevě dvacátého prvního března do vlaku směřujícího k jeho rezidenci, Carskému Selu. Doprovázeli jej členové Státní Dumy, kteří za ním do Mohyleva přijeli. Právě ti mu prostřednictvím generála Alexejeva ve vlaku oznámili, že je zatčen.

V Carském Sele tou dobou pečovala carevna Alexandra o své děti, které onemocněly spálou. Alexej i jeho sestry trpěly vysokými horečkami a Marie s Anastázií dokonce vykazovaly příznaky zánětu plic. Carevna už se od svého komorníka Volkova dověděla, jaké poměry nastaly v Petrohradu, omámená domnělou autoritou svého manžela však událostem nejprve nepřikládala zásadní váhu a nadále žila v přesvědčení, že se situace nějak urovná. Další běh událostí ji však rychle vyvedl z omylu.

Rodina v zajetí 

Alexandru Fjodorovnu zatkl generál Kornilov téhož dne, kdy byl zatčen car, přičemž se netajil lítostí nad svými rozkazy. Panovnici přitom opakovaně ujišťoval, že jí ani její rodině nehrozí nic zlého. O den později dorazil do Carského Sela samotný Mikuláš II. Dle výpovědí očitých svědků jím stráž paláce okázale pohrdala, neboť při průchodu jejich bývalého vládce hlavní branou tito muži stáli s rukama v kapsách a cigaretou v ústech. Další vojáci zase chodili po carské rezidenci ozdobeni rudou stuhou a když jim Mikuláš salutoval, odmítli mu vzdát čest.

Když se car konečně setkal se svou manželkou, s úsměvem se objali a políbili. Radost však brzy vystřídaly obavy z dalšího dění. Ještě nedávno nejmocnější ruskou rodinu po následující měsíce neustále hlídaly vojenské stráže, které ji naprosto odstřihly od světa.

Jak uniknout z Ruska?

Prozatímní vláda, která vznikla po revoluci, nechala nejprve Mikuláše II. s rodinou zavřít do domácího vězení v paláci v Carském Selu. Nikdo zatím neprahl po carově krvi, ale zároveň si žádný člen vlády nepřál, aby největší symbol „starého režimu“ nadále zůstával v Rusku. Jako nejvhodnější řešení se tak jevilo vyhoštění carské rodiny do Velké Británie.

Britský král Jiří V. však všechna očekávání ruské vlády zklamal. Navzdory tomu, že Jiřího spojoval jak s Mikulášem, tak s Alexandrou blízký stupeň příbuzenství, odmítl povolit jejich vstup do země. Znepokojoval jej odmítavý postoj britské veřejnosti k carské rodině a obával se, že by jejich přítomnost mohla snadno způsobit pokles popularity i jeho osoby. Když pak postoj britského krále postupně přijali za vlastní i další ruští spojenci, stala se situace pro prozatímní vládu obtížně řešitelnou. Pro množství dalších diplomatických i hospodářských potíží vláda na hledání řešení dočasně rezignovala a k činům ji pohnul až červencový pokus o bolševický puč.

Kerenského nová vláda nechala v srpnu roku 1917 přesunout Romanovce a jejich doprovod do Tobolska na Uralu. Vzdálený azyl se v této době jevil jako nejvhodnější způsob, jak internované rodině zajistit bezpečí...

Image

Čtěte také

Poprava carské rodiny: Postřelené princezny doráželi bolševici bajonetem

Nová studie amerických vědců z Emory University a Baylor College of Medicine ukazuje, že psilocybin – psychoaktivní látka obsažená v halucinogenních houbách – má potenciál nejen měnit lidské vědomí, ale také zpomalovat biologické stárnutí. Výsledky naznačují, že by mohl výrazně prodloužit životnost buněk i celkovou délku života u savců.

Psilocybin je tradičně zkoumán pro své pozitivní účinky na psychiku – zejména jako možná léčba depresí, úzkostí nebo posttraumatických poruch. Nový výzkum ale ukazuje, že by mohl působit i na hlubší biologické úrovni, konkrétně zpomalovat stárnutí buněk a organismu jako celku.

Louise Heckerová z atlantské Emory University se svým týmem prověřovala vztah mezi psilocybinem a stárnutím na buněčné úrovni na lidských buňkách v kultuře a na živých myších. V obou případech vedlo užívání psilocybinu k citelnému prodloužení života. Lidské buňky přežívaly o polovinu déle než buňky bez tohoto zásahu a myši užívající psilocybin, se s větší pravděpodobnosti dožily do konce experimentu.

Magické houbičky pro delší život

Jak uvádí kolega Heckerové Ali Joh Zarrabi, výsledky, publikované ve vědeckém časopisu npj Aging, přinesly významný preklinický důkaz, že psilocybin může přispívat ke zdravějšímu stárnutí. Nejen že podle Zarrabiho prodlužuje délku života, ale také zajišťuje lepší kvalitu života ve vyšším věku.

Badatelé ve výzkumu použili dospělé lidské kožní buňky a embryonální plicní fibroblasty. Těmto buňkám aplikovali psilocin, což je aktivní metabolit vznikající v těle po požití psilocybinu. Buňky poté průběžně sledovali, dokud „nezestárly“ ve stavu, v němž stoply buněčné dělení.

Podobně to dopadly u myší, kde vědci podávali psilocybin myším v seniorském věku 19 měsíců. Po 10 měsících experimentu přežívalo 80 procent myší užívajících psilocybin, zatímco v kontrolní skupině bez této podpory to bylo jen 50 procent myší. Psilocybinové myši rovněž měly méně vizuálních znaků stárnutí, jako je nekvalitní srst a větší počet šedivých chlupů. Každopádně se zdá, že by se psilocybin mohl doopravdy uplatnit v léčbě projevů stárnutí.

Autoři výzkumu ale zároveň varují: výsledky jsou sice slibné, ale před medicínským využitím psilocybinu je ještě dlouhá cesta. Je potřeba určit optimální dávkování, věk zahájení léčby a ověřit, zda léčba ovlivňuje i maximální délku života. Další studie budou klíčové k ověření, zda lze tento efekt přenést i na člověka v klinickém prostředí.

Image

Čtěte také

Nová naděje pro sportovce i veterány: Psilocybin mírní následky otřesů mozku

Ačkoliv mnozí admirálové v průběhu války stále hájili klasické bitevní lodě, námořní bitvy v Pacifiku ukázaly, že se novou „vládkyní oceánů“ stávají letadlové nosiče. Mohly udeřit na mnohem větší vzdálenost a současně poskytovat vzdušné krytí dalším plavidlům. Letadlové lodě i bitevní kolosy však spojovala zdlouhavá a nákladná stavba, takže námořnictva většinou nedisponovala tolika jednotkami, aby pokryly všechny jejich požadavky a potřeby. Usilovně se tedy hledal způsob, jak jejich stavy zvýšit. Řešením se stala koncepce, která spoléhala na zkušenosti loďařského průmyslu s obchodními plavidly. Na hladině oceánu se objevily eskortní letadlové lodě.

Plán prezidenta Roosevelta

Ideový koncept malých a jednoduše řešených letadlových nosičů americké loďstvo studovalo již v první polovině 20. let. Mezi navržené možnosti patřil „hybridní“ křižník osazený letovou palubou či konverze velkých zaoceánských osobních lodí. Tato kategorie se pro takovou přestavbu hodila především díky své rychlosti. Ani jedna z těchto myšlenek se sice v meziválečném období nedočkala realizace, ta druhá se však znovu ocitla na stole na podzim 1940, kdy Američané sledovali bitvu o Atlantik, respektive útoky německých ponorek a letadel na britské konvoje. 

Prezident Franklin Roosevelt, jenž dříve působil na ministerstvu námořnictva a pokládal se za znalce této problematiky, navrhl americkým admirálům, aby byly pro doprovod konvojů postaveny levné nosiče letadel na základě obchodních lodí. Námořnictvo se ovšem k této ideji stavělo značně zdrženlivě, jelikož (technicky správně) usuzovalo, že by takováto plavidla byla oproti klasickým nosičům pomalá a málo odolná a dopravila by méně letounů. Roosevelt však trval na svém, takže US Navy v březnu 1941 koupilo nákladní loď Mormacmail, kterou nechalo za krátkou dobu přestavět na nosič Long Island, jenž sloužil především k výcviku. 

Následovala další podobná konverze, tentokrát pro Royal Navy, a poté vznikla druhá třída o čtyřech lodích zvaná Avenger či Charger. Skepse admirálů sice trvala, jednoduché nosiče se ovšem postupně ukazovaly jako užitečné. Program přestaveb expandoval, takže v roce 1942 se tak zrodila další třída Bogue, která čítala již 45 plavidel, k nimž přibyly také čtyři nosiče třídy Sangamon na základě tankerů. 

Mezitím loďařský magnát Henry Kaiser uvedl, že může lehké nosiče stavět sériově metodami, které se osvědčily u nákladních lodí třídy Liberty, a že za dva roky dodá až 50 kusů. Admirálové to pokládali za absurdní, avšak Roosevelt mu uvěřil. Kaiserovy loděnice ve Vancouveru tak začaly záhy stavět lodě třídy Casablanca, která byla od počátku  navržena jako nosič a z níž se stala vůbec nejpočetnější třída letadlových lodí v historii, protože do druhé poloviny roku 1944 skutečně vzniklo oněch slibovaných 50 jednotek.

Krytí obojživelných operací

Počáteční odpor admirálů vůči menším nosičům odrážely i opakované změny označení, neboť nejprve nesly šifru AVP (aviation transport), jež odkazovala na oficiálně zamýšlený účel, totiž dopravu letadel. To se ale brzy změnilo na AVG (Aircraft Escort Vessel) a pak znovu na ACV (Auxiliary Aircraft Carrier), tedy pomocné letadlové lodě. Teprve v srpnu 1942, kdy už vznikala koncepce třídy Casablanca, byl přijat definitivní kód CVE (Carrier Vessel Escort), byť námořníci jej občas vykládali také jako „combustible, vulnerable, expendable“, tedy „hořlavé, zranitelné, postradatelné“. To opět odráželo skepsi vůči malým nosičům, které se opravdu nemohly chlubit velkou odolností, neboť koneckonců šlo o lodě stavěné metodami obvyklými v civilním sektoru. 

První eskortní letadlové lodě zasáhly do boje v listopadu 1942 při vylodění v severní Africe. Do bitvy o Atlantik se zapojily na jaře 1943, kdy už se situace jasně obracela ve prospěch Spojenců, takže jejich podíl na výsledku této kampaně byl relativně omezený. O to větší úlohu ale sehrály v Pacifiku, byť šlo o roli poněkud jinou, než jaká se pro ně zpočátku plánovala. Eskortní nosiče totiž poskytovaly zejména letecké krytí a podporu pro obojživelné výsadky na ostrovech, jejichž dobývání otevíralo cestu k porážce Japonska. Musely tedy vzdorovat daleko většímu odporu protivníka, jenž postupně potopil sedm eskortních lodí (včetně pěti třídy Casablanca), a to mimo jiné útoky kamikaze. Ztrátě vyššího počtu jednotek zabránila silná protiletadlová výzbroj, která vedle skvělých víceúčelových děl ráže pět palců (127 mm) obsahovala i rychlopalné kanony kalibru 20 a 40 mm. Z palub nosičů obvykle operovala kombinace stíhaček F4F Wildcat a útočných strojů TBF/TBM Avenger.

Po podařené třídě Casablanca se začala stavět třída Commencement Bay, jejíchž 19 plavidel se už svými parametry blížilo velkým flotilovým nosičům, do boje ale zasáhlo jen několik z nich. Většina eskortních nosičů záhy po válce opustila službu, byť několik zastávalo pomocné úkoly až do 70. let.

Japonská „stínová flotila“

Myšlenka přestavovat jiné druhy lodí na nosiče letounů se ve 30. letech objevila i v Japonsku, na rozdíl od Američanů ji však císařství v meziválečné éře skutečně systematicky realizovalo. Tamní admirálové přišli s konceptem takzvané stínové flotily, podle kterého se měly stavět různé civilní či pomocné vojenské lodě, jež by se v případě potřeby mohly snadno změnit na nosiče. Jinak ale měly fungovat v původní roli, aby tak potenciální protivník nebyl varován, že Japonsko buduje mohutnou flotilu letadlových lodí. 

S tímto motivem tedy vznikla výkonná osobní plavidla Asama Maru, Tatsuta Maru a Kamakura Maru, všechna tři však byla potopena ještě předtím, než se mohlo začít s jejich konverzemi. Plán admirálů naopak vyšel u trojice plavidel Taigei, Takasaki a Tsurugizaki, původně konstruovaných pro podporu ponorkových operací, ale následně přestavěných na letadlové lodě pod jmény Rjúhó, Zuihó a Šóhó. 

Na plnohodnotné nosiče s letovou palubou Japonci přestavěli též dva nosiče hydroplánů, které se nazývaly Čitose a Čijoda a jimž tyto názvy zůstaly i v nové funkci. Císařská flotila provozovala i další dvě plavidla tohoto druhu, u nichž se zamýšlela přestavba, a sice Mizuho a Niššin, ovšem ještě před jejím začátkem byla obě potopena. 

Původní idea konverze civilních osobních plavidel se uskutečnila u dvou luxusních lodí Izumo Maru a Kashiwara Maru, jež do služeb císařského námořnictva vstoupily jako letadlové nosiče Hijó a Džunjó. Pokud předchozí jmenované konverze  se zpravidla nepovažovaly za zrovna podařené (a Rjúhó byla hodnocena vysloveně negativně), pak Hijó a Džunjó se naopak pokládaly za velice úspěšné lodě. Svědčí o tom ostatně též fakt, že se oficiálně řadily mezi velké flotilové, nikoli pomocné nosiče, byť po katastrofální porážce v bitvě u Midway na tom prakticky přestalo záležet. Dřívější impozantní převaha japonských letadlových lodí se stala minulostí, císařská flotila se dostala do problémů a nezbylo jí než přístup k nasazení nosičů přehodnotit.

Přestavby dalších plavidel

Tokio tak muselo poslat do boje i nosiče, u kterých se s účastí v bojových operacích původně příliš nepočítalo. Jednalo se především o pětici plavidel, která lze pokládat za asi nejbližší protějšky amerických eskortních letadlových lodí. Sami Japonci tento termín ale příliš nepoužívali, mimo jiné proto, že doprovod svých konvojů fatálně podcenili. Z rozpočtu námořnictva byla od roku 1937 placena stavba trojice rychlých osobních plavidel nazývaných Yawata Maru, Nitta Maru a Kasuga Maru. První dvě lodě byly dokončeny v původní roli, kdežto třetí převzalo námořnictvo ještě v průběhu stavby, a tak nakonec v září 1941 vstoupila do služby jako nosič Taijó. Admirálové pak převzali, nechali konvertovat a zařadili do provozu též první dvě lodě, které se změnily na nosiče Unjó (služba od května 1942) a Čújó (od listopadu 1942). 

Nosič Taijó na počátku dostal šest starých 4,7palcových (120mm) kanonů, zatímco zbylé dvě lodě nesly osm děl kalibru 5 palců (127 mm). Zbraně této ráže se při modernizaci objevily též na plavidle Taijó, avšak v počtu pouze čtyř kusů. K ochraně proti letounům přispívaly rovněž 25mm rychlopalné kanony. Podobnou výzbroj dostaly také další dva eskortní nosiče, jež měly vzniknout na základě dvou osobních lodí Argentina Maru a Brazil Maru, ale ta druhá šla ke dnu ještě před konverzí. Argentina Maru se proto změnila na nosič Kaijó, kdežto na místo její sestry nastoupila německá osobní loď Scharnhorst, která nemohla odplout zpět do třetí říše, a proto ji Tokio koupilo a nařídilo konverzi na nosič Šinjó. Na eskortní letadlové lodě se měly změnit i čtyři tankery třídy Šimane Maru, stihl se však dostavět jen jediný, který byl potopen ještě před vyplutím. 

Pětice dokončených japonských eskortních letadlových nosičů se zapojila do (hodně opožděně zavedené) ochrany zásobovacích konvojů, zejména k atolu Truk, ostrovu Tchaj-wan a také k Singapuru, ale všechny lodě třídy Taijó se potopily po torpédových útocích ponorek US Navy. Stejný osud potkal též Šinjó, takže se z pětice japonských eskortních nosičů dočkalo konce války pouze plavidlo Kaijó.

Image

Čtěte také

Rozhodující bitvy druhé světové války: Pohřebiště japonských letadlovek

Přestože v roce 1958 měl Sovětský svaz již na kontě Sputnik i Lajku, první rakety s družicemi vzlétly k Měsíci z amerického území. Jednalo se o čtyři starty, které však bohužel všechny skončily nezdarem. Sověti nesměli zůstat pozadu, a tak v březnu 1958 schválila vláda vyslání série měsíčních sond Luna. Program ovšem nabral zpoždění kvůli problémům a třem haváriím rakety R-7, která se musela pro účely letu k Měsíci přepracovat. 

První kroky

Nakonec se v lednu 1959 sovětská sonda Luna 1 vymanila z vlivu zemské gravitace a po necelých dvou dnech cesty proletěla kolem Měsíce ve vzdálenosti necelých 6 000 km. Nešlo o zcela úspěšnou misi, protože chyba v navigaci zabránila sondě ve splnění cíle letu – v nárazu do lunárního povrchu. Sověti si přesto mohli mnout ruce – další americká měsíční sonda Pioneer 4 našeho souputníka minula v desetinásobné vzdálenosti. 

V září 1959 narazila do Měsíce Luna 2, a přestože byla zničena, splnila misi úspěšně, protože právě zmíněný náraz představoval plánovaný cíl. Navíc její senzory cestou potvrdily existenci slunečního větru – proudu částic ze Slunce. O měsíc později poslala Luna 3 na Zemi historicky první snímky odvrácené tváře našeho přirozeného satelitu. Vědce tehdy překvapila téměř úplná absence měsíčních moří na odvrácené straně tělesa: čedičová láva možná nepronikla tvrdší měsíční „slupkou“ oproti straně přivrácené či sehrál roli vliv zemské gravitace, která opět působí na každou stranu jinak. 

Stroje dobývají Měsíc

Poté co počátek programu Luna ověřil koncepci vysílání umělých družic k Měsíci, začali Sověti spřádat plány na eventuální přistání lunární sondy a zevrubné prozkoumání struktury měsíčního povrchu, případně na umístění vědecké družice na oběžnou dráhu našeho souputníka. Úspěšné přistání se jim pak paradoxně povedlo dřív než usazení družice na lunární orbitě. Po čtyřech nevydařených pokusech o bezpečné dosažení měsíčního povrchu v roce 1965 se poslední lednový den roku 1966 vydala do kosmu Luna 9 a po krátkém pobytu na zemské orbitě byla navedena na přímou přistávací trajektorii k Měsíci. 

Přistávací manévr začal více než 8 000 km od cíle, když Luna natočila motor proti směru letu, aby dokázala kvůli měsíční gravitaci vzrůstající rychlost snižovat. V určité výšce nad Měsícem pak došlo k oddělení malého pouzdra s přístroji, které relativně nízkou rychlostí dopadlo na lunární povrch. Hlavní část sondy přistávací manévr nepřežila, což však bylo nicméně v plánu. 

Pouzdro s přístroji po dopadu v Oceánu bouří krátce ožilo a během následujících dnů naprosto zásadně přispělo k našemu poznání Měsíce: odeslalo k Zemi čtyři panoramatické snímky přistávací zóny, potvrdilo, že je úroveň lunární radiace bezpečná pro pobyt lidské posádky, a v neposlední řadě vyvrátilo mýty o vlastním záření našeho souputníka či představy, že jeho povrch tvoří pouze jemný prach. Luna 9 také jako první kosmické plavidlo dokázala bezpečně přistát na jiném vesmírném tělese než na Zemi. 

Následovala Luna 10, která znamenala další premiéru v programu: v dubnu 1966 se stala první Lunou na měsíční orbitě. Její design se dal srovnat s „devítkou“, jen přistávací sekci nahradil malý satelit a hlavní motor se využil ke zbrzdění při vstupu na oběžnou dráhu, nikoliv ke snížení přistávací rychlosti. 

První vzorky mají Američané

Vše ovšem nebylo tak růžové. Například v červenci 1969 se k Měsíci těsně před Apollem 11 vydala Luna 15, která se měla vrátit na Zemi se vzorky měsíčních hornin. Svého času panovaly dokonce obavy z kolize Luny 15 a kabiny Apollo na lunární orbitě, ovšem nic takového reálně nehrozilo. Luna 15 se přesto potýkala s problémy – kvůli selhání brzdicích motorů se její přistávací manévr změnil v ničivý dopad do příznačně nazvané oblasti Moře krizí. Když vezmeme v úvahu v té době probíhající misi Apollo 11 a Armstrongův „malý krok pro člověka“, byla tehdy porážka Sovětů opravdu drtivá. 

Na vlastní vzorky z Měsíce si pak musel Svaz počkat až do září 1970, kdy uspěla Luna 16. (Tou dobou však již NASA disponovala spoustou měsíčních hornin díky misím Apollo 11 a 12.) Luna 16 sestávala ze dvou částí: vzletové sekce, jež dopravila kontejner se vzorky zpět na Zemi, a přistávací části, která řídila let k Měsíci a poté se postarala o vstup na jeho orbitu a o přistávací manévr. Spodní stupeň měl čtyři „nohy“ pro dosednutí na povrch a sloužil také jako startovací rampa pro horní stupeň se vzorky. 

Vzorek o hmotnosti 108 g sebrala z měsíčního povrchu speciální robotická ruka, načež jej dopravila do kulatého kontejneru ve startovací sekci sondy, která se poté vydala zpět k Zemi. Luna 16 svým pojetím s trochou nadsázky připomínala lunární modul Apollo pro pilotované výsadky a návraty astronautů. Dodejme, že vzorek získala v Moři hojnosti ve východní části přivrácené strany Měsíce a přistávací pouzdro se vzorky přežilo návrat na rodnou planetu díky tepelnému štítu a padákům. 

Sovětům se automatický odběr vzorků a let z Měsíce na Zemi podařilo zopakovat ještě dvakrát: Luna 20 se v únoru 1972 vrátila s rovnými sty gramy hornin, a Luna 24 v srpnu 1976 dokonce se sto sedmdesáti gramy – a svým úspěchem vlastně celý program uzavřela. Z geologického hlediska šlo však o nevýznamné mise: Luna v podstatě jen ukázala, že Sověti „na to mají“. Bez možnosti pohybu a přesunu na různá místa, kde by bylo možné vzorky odebrat, ji limitovalo místo přistání. Američané tak s programem Apollo bodovali podstatně více.

Spanilá jízda po Měsíci

Program Luna zahrnoval kromě vlastních sond také zajímavější část – Lunochod. Počátkem 70. let brázdily měsíční povrch hned dva sovětské průzkumné rovery stejného jména a vedle automatického návratu vzorků šlo o největší sovětsko-ruský úspěch v dobývání naší jediné přirozené družice.

První výsadek zmíněného vozítka na Měsíci přišel pouhé dva měsíce po premiérovém návratu lunární horniny na Zemi na palubě Luny 16. Desátého listopadu 1970 odstartovala z Bajkonuru čtyřstupňová raketa Proton s Lunou 17 na nízkou zemskou orbitu, z níž se sonda asi po hodině vydala k Měsíci. Její přistávací stupeň byl téměř stejný jako v případě návratové „šestnáctky“, nicméně horní stupeň, který při předchozí misi sloužil ke startu geologických vzorků k Zemi, tentokrát obsadil Lunochod. Po hladkém přistání v Moři dešťů asi týden po startu vysunula přistávací sekce Luny 17 dva páry protilehlých ramp a vozítko si vlastně mohlo vybrat, po které z nich sjede na povrch (kdyby například jedna rampa vedla přímo na nějaký velký kámen). 

Vlastní tělo Lunochodu 1 bylo hermeticky uzavřeno a naplněno dusíkem o tlaku, který odpovídal běžnému atmosférickému tlaku na Zemi. Na vrcholku roveru se nacházelo zakulacené víko na pantech, které zůstalo během dvoutýdenních lunárních nocí uzavřeno a vytvořilo vozítku tepelnou izolaci, protože teplota na povrchu dosahovala −170 °C. Během měsíčních dnů se zase víko otevřelo a solární panely na jeho vnitřní straně nabíjely baterie Lunochodu. Systémům vozítka dodával teplo radioizotopový generátor, v němž se vytvářelo teplo přirozeným rozpadem radioaktivního materiálu. 

Lunochod měl osm koleček, přičemž každé disponovalo vlastním elektrickým motorkem, takže selhání jednoho motoru nemohlo vozítku ublížit. „Oči“ robota tvořily dvě televizní kamery, jejichž záběry se vysílaly na Zemi. Z rodné planety řídili Lunochod dva technici, kteří se střídali ve směnách. Rozhodně si ale s vozítkem nejezdili po Měsíci, jako by hráli videohru – každý pohyb se pečlivě plánoval s ohledem na aktuální záběry okolí. Lunochod byl také vybaven francouzským laserem, jenž dokázal změřit vzdálenost Země–Měsíc s přesností na desítky centimetrů. 

„Jednička“ fungovala celkem 11 měsíců, urazila po měsíčním povrchu asi 10,5 km, na modrou planetu odvysílala přes 20 tisíc obrázků a 200 panoramat. Provedla také více než 500 rozborů lunární půdy. Sovětům se povedlo vysadit na Měsíci ještě Lunochod 2, a to v lednu 1973. Technicky dokonalejší „dvojka“ urazila po jeho povrchu neuvěřitelných 37 km. 

Dříve než Apollo

Program automatů však nepředstavoval jediné dítko sovětské měsíční kosmonautiky. Byť to v té době oficiální místa tajila a později veřejně popírala, Svaz vyvíjel značné úsilí, aby jeho loď dopravila kosmonauty na povrch Měsíce dříve než Apollo. Dokonce už před misí Jurije Gagarina započal vývoj obrovské rakety N-1 o výšce 105 m, která měla Sověty vynášet k našemu přirozenému satelitu.

Nicméně již od počátku nabíral projekt nosiče i přistávacího modulu značné zpoždění, hlavně kvůli sporům mezi konstruktéry a vládou. Začátkem roku 1966 navíc zemřel Sergej Koroljov, přední raketový konstruktér, který měl do té doby na domácím kosmickém programu největší podíl. Po jeho smrti zavládl v sovětské kosmonautice mírný chaos. Vystřídal jej jeho dosavadní zástupce Vasilij Mišin, který však neměl Koroljovovy organizační a vyjednávací zkušenosti s vládou. 

Když se konečně podařilo raketu N-1 dokončit, všechny čtyři pokusy o start skončily neúspěchem. Během druhého pokusu, počátkem července 1969, dopadl nosič krátce po vzletu zpět na startovací rampu a explodoval. Tento výbuch se přitom považuje za jednu z největších neatomových explozí v historii techniky. 

Po úspěchu lodi Apollo 8, která na Vánoce 1968 obletěla s posádkou Měsíc, se sovětští vůdci sešli u diskuse na téma „lunární porážka“. Usnesení znělo: soustředit se na bezpilotní sondy, dopravit na Zemi lunární horninu ještě před přistáním Američanů (což se nepovedlo) a oficiálně prohlásit, že sovětský pilotovaný měsíční program nikdy neexistoval. Svaz se však Měsíce nevzdal ani po Apollu 11. Existovaly plány kosmického plavidla L3M, které tam mělo v 70. letech přistát a vytvořit první článek sovětské základny. Projekt však zanikl stejně jako N-1.

Image

Čtěte také

Odtajněné dějiny kosmonautiky: Proč Sověti prohráli závod o dobytí Měsíce?

Při pohledu na objekty, které považujeme za krásné, zareagují i naše neurony. Pokud bychom v danou chvíli provedli snímky mozku, zjistíme, že se „rozsvítí“ příslušné oblasti – ovšem pokaždé jiné. „Prožitek“ krásy je úzce spjatý s emocemi, přičemž již víme, že na hodnocení síly dojmů při sledování vizuálního umění nebo hudby se podílí střední část orbitofrontální kůry, tedy část mozku umístěná přímo nad očima (kromě toho však ovlivňuje i řadu dalších pochodů, podílí se na vědomí, motivaci k činnosti, schopnosti empatie či morálního úsudku).

Jak uvádí doc. PhDr. Ladislav Kesner, Ph.D., z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) v Klecanech u Prahy, abnormality ve vnímání uměleckého díla, jakož i v kognitivních a emočních mechanismech zpracování příslušných vjemů mohou charakterizovat různé duševní poruchy. „Jejich studium tak přispívá k lepšímu porozumění podstatě duševních nemocí a k jejich diagnostice. Další významnou souvislost a rozsáhlé výzkumné pole představuje působení mediálních obrazů, jimiž jsme zahlceni, a potenciálně rozvoj duševní poruchy,“ dodává Kesner.

Ostatně s duševními nemocemi (například temporální epilepsií nebo bipolární poruchou nálad) má řadu společných znaků i samotná kreativita – zejména intenzivní představivost, sklon spojovat věci, které ostatním připadají nespojitelné a otevřenost myšlenkám, jež ostatní rychle házejí za hlavu. Rozdíl mezi vysoce kreativními osobami a těmi, kteří trpí duševní chorobou, je ten, že prvně jmenovaní si dokážou udržet nadhled a poznají, že jejich představy nejsou skutečné.

Obraz si sám řekne

Díky moderním technologiím v NÚDZ v jednom ze starších výzkumů zjistili například to, že diváci se zaměřují na jiná místa výjevu zachyceného na obrazu než na zdrojové fotografii, podle níž byl obraz namalován. Vědci tedy zkoumali, nakolik to koresponduje se záměrem malíře určitá místa na obraze zvýraznit, a také prostředky, které k dosažení tohoto cíle nejlépe fungují.

„V navazujících studiích se pokoušíme potvrdit teorii, že pokud tvůrce obrazu dokáže pozornost diváka přitáhnout na začátku jeho ‚putování‘ obrazem do míst s určitou významotvornou hodnotou, bude tímto vstupním bodem ovlivněno jeho následné prohlížení, nebo ve výsledku i jeho reakce na obraz,“ vysvětluje docent Kesner.

Vědci z Klecan také experimentálně potvrdili teorii pohledu, již v minulém století zavedl francouzský psychoanalytik Jacques Lacan. Podle něj obraz, na nějž se díváme, do určité míry sám určuje, jakým pohledem na něj budeme pohlížet. Při experimentálním ověření předkládali vědci dobrovolníkům dvojice portrétů – jeden s přímým a druhý s odvráceným pohledem na diváka. Experiment prokázal, že se u každého typu portrétu v mozku aktivují jiná centra, která ovlivňují, jak je obraz vnímán. 

„Přímý pohled portrétovaných postav diváky skutečně donutil k sociálně angažovanějšímu pohledu, vyvolal v nich větší zaujetí dívat se postavám do očí a na ústa, a tak připravoval diváky k případné interakci obdobně jako s živým člověkem,“ shrnul docent Kesner.

Desetkrát silnější dojem

Chcete-li si umělecký zážitek vychutnat naplno, asi nepřekvapí, že svůj mozek nejlépe „nasytíte“ při pohledu na originál, nikoliv reprodukce konkrétních děl. Vědce však překvapilo, že neurologická reakce je v takovém případě až desetkrát silnější než při pozorování například plakátu s vyobrazením téhož motivu. Takové výsledky přinejmenším přinesla studie provedená nizozemskými odborníky, kteří se zaměřili mimo jiné na slavný obraz Dívka s perlou malíře Johannese Vermeera. Tým badatelů pod vedením Martina de Munnika, spoluzakladatele výzkumného ústavu Neurensics, nechal dvacítku dobrovolníků ve věku od 21 do 65 let prohlédnout si pět obrazů visících na stěně v muzeu a následně tatáž díla zhotovená v podobě plakátu.

„Pokud chcete vědět, co si lidé myslí, je lepší to změřit než se jich ptát,“ tvrdí de Munnik. Vědci pomocí elektroencefalogramu sledovali aktivitu mozku a prostřednictvím zařízení pro sledování pohybů očí skenovali směr jejich pohledu. Ukázalo se, že při pozorování reálného díla se objeví silná pozitivní odezva v oblasti zvané precuneum, části mozku, která se podílí na vědomí, sebereflexi a osobních vzpomínkách. Ovšem pohled na totéž dílo, nicméně zmenšené a reprodukované, má na danou oblast jen minimální vliv. Například reálný obraz Houslista od Gerrita van Honthorsta vyvolal pozitivní podnět v hodnotě 0,41, zato jen 0,05 v případě plakátu.

Filmový test mozku

O něco složitější procesy v mozku nastávají v případě, kdy člověk sleduje nikoliv statický výjev, ale pohyblivý film. Na řadu tehdy přichází hned několik oblastí – ty, jež zpracovávají obrazové, zvukové, emocionální i další vjemy. Z toho důvodu vědci pod vedením Rezy Rajimehra z Massachusettského technologického institutu uspořádali studii, v níž zkoumali mozkovou aktivitu právě při sledování filmů. „Při magnetické rezonanci v klidovém stavu neexistuje žádný podnět; lidé jen vnitřně přemýšlejí, takže nevíte, co tyto sítě aktivovalo,“ nastínil Rajimehr. „Ale s naším filmovým testem se můžeme podívat zpět a zjistit, jak různé mozkové sítě reagovaly na různé aspekty filmu,“ doplnil.

Jako zdroj informací využili vědci data z Human Connectome Project, který si klade za cíl vytvořit jakousi síťovou mapu anatomického a funkčního propojení zdravého lidského mozku. V jeho rámci získali skeny celého mozku 176 mladých lidí pořízené během sledování celkem šedesáti minut krátkých klipů. Šlo o scény z méně známých snímků, ale i z hollywoodských trháků, jako je Sám doma, Počátek či Impérium vrací úder.

Jednoduché a složité scény

Za pomoci umělé inteligence následně vědci zmapovali aktivitu v mozkové kůře. Ukázalo se, že pokud jde o konkrétní aspekty smyslového nebo kognitivního zpracování informací (například rozpoznávání lidských tváří nebo těl, pohybu, míst a orientačních bodů, sociálních interakcí, neživých objektů a řeči), roli hraje hned čtyřiadvacet neuronových sítí. Skeny z magnetické rezonance navíc prokázaly vztah mezi oblastmi mozku zodpovědnými za plánování, řešení problémů nebo určování priority příchozích informací. V situacích, kdy obsah filmu nebyl zcela jednoznačný a kladl na diváka vyšší nároky (jako tomu bylo třeba v případě Počátku režiséra Christophera Nolana), zvýšila se mozková aktivita v oblastech s výkonnou kontrolou.

Během srozumitelnějších scén, jež obsahoval například film Sám doma, naopak dominovaly oblasti se specifickými funkcemi jako zpracování jazyka. „Vypadá to, že když jsou filmové scény poměrně snadno srozumitelné, například když probíhá jednoznačná konverzace, jsou aktivní jazykové oblasti,“ vysvětluje Rajimehr. „Oproti tomu při obtížných úkolech, kdy je kognitivní zátěž vysoká, se aktivují domény vysoké kontroly.“ Jedná se o složité scény s mnoha souvislostmi, komplikovanými formulacemi a dějovými nejasnostmi.

Image

Čtěte také

Kde sídlí vědomí? Vědecká sázka, která neskončila objevem

Úsvit na Měsíci trvá podstatně déle než na Zemi, protože náš souputník má mnohem delší denní cyklus: Kolem své osy se otočí přibližně jednou za 27,3 pozemského dne, takže jeden tamní den – mezi dvěma východy Slunce – odpovídá zhruba 29,5 pozemského dne. Doba, než se sluneční disk vyhoupne nad měsíční obzor, je tudíž proporčně delší.

Na Zemi se zmíněný úkaz odehrává několik minut, v závislosti na roční době a poloze pozorovatele; na Měsíci pak asi hodinu, opět podle pozice hypotetického pozorovatele. Zemský průvodce však postrádá atmosféru, takže tam prakticky nelze jakékoliv svítání sledovat dřív, než se objeví první přímé sluneční paprsky. I proto je měsíční úsvit čistě bílý – žádné růžové, červené či oranžové odstíny známé ze Země, které zprostředkuje rozptyl slunečního záření v atmosféře naší planety.

Image

Čtěte také

Čas na Měsíci běží o něco rychleji. Díky výpočtům vědců z NASA už víme o kolik

Německé přírodovědné muzeum ukrývalo poklad, který čekal na své znovuobjevení téměř 80 let. Fosilie malého plaza z období triasu – pojmenovaného Mirasaura grauvogeli – uchvacuje vědce nejen svou zachovalostí, ale především zvláštní strukturou na zádech: vysokým, vlnitým hřebenem připomínajícím pestrobarevný vějíř.

„Když jsem poprvé spatřil tu malou kostru s hřebenem, úplně mě to ohromilo,“ říká paleontolog Hans Sues z Národního přírodovědného muzea ve Washington, hlavní autor nové studie zveřejněné v časopise Nature.

Evoluční záhada

Podobné stvoření paleontologové znají – také triasový plaz Longisquama insignis, nalezený v 70. letech minulého století v Kyrgyzstánu, měl na zádech dlouhé, peří připomínající výběžky. Jejich účel ale představoval pro vědce záhadu.

Mirasaura nyní přináší tolik potřebný kontext: oba druhy totiž podle vědců patří do bizarní, dnes už vyhynulé skupiny zvané drepanosauři, někdy přezdívané „opičí ještěrky“ kvůli svým chameleonovitým tělům a stromovému způsobu života.

Drepanosauři žili výhradně v období triasu (před 252–201 miliony let) a vynikali kombinací podivných znaků: měli dlouhou lebku, zahnuté drápy, ocas zakončený hákem. Někteří z nich měli i nápadné hřbety připomínající korouhve.

Barevný hřeben z triasu

Ačkoliv hřeben Mirasaura na první pohled vypadá jako peří, ve skutečnosti se peří příliš nepodobal. Struktura této ozdoby byla vroubkovaná jako lepenka a nesla melanosomy – mikroskopické váčky obsahující pigmenty. Podle paleontologů šlo nejspíš o výrazný komunikační prvek, který mohl sloužit k předvádění se partnerům, namlouvacím rituálům nebo k zastrašování soků.

Objev fosilie Mirasaura grauvogeli opět ukazuje, že trias byl obdobím evolučního experimentování. Zvířata včetně plazů se přizpůsobovala novým podmínkám po masovém vymírání a objevovala nové způsoby, jak se předvádět, komunikovat nebo přežít. Mirasaura je skvělým příkladem toho, že dávná zvířata mohla být mnohem pestřejší, výraznější a chováním složitější, než jak si je obvykle představujeme.

Image

Čtěte také

Střihoruký Edward z triasu: Brazilské rýžové pole ukrývalo pozoruhodnou fosilii