Nejstarší záznam pověsti o praotci Čechovi zapsal kronikář Kosmas v latině, takže se vlastně v originále jmenoval Bohemus (či Boemus). Je známo, že jméno Bohemia pochází ještě z keltských dob před přelomem letopočtu, kdy zde sídlil kmen Bójů a země se nazývala Boiohaemum. Jak to však souvisí s Čechem či Čechy? To nikdo přesně neví. 

Kdo byl Čech?

Podle uznávaného a dnes již zesnulého historika Dušana Třeštíka se toto slovo vymyká všem pokusům o výklad. Snad nějak souvisí s jménem Lech, jak se jmenoval blíže neznámý kníže v Čechách na začátku 9. století, tedy ještě hluboko v pohanských dobách. Neztotožňujme ho však se známým polským Čechovým bratrem Lechem, který měl být praotcem Poláků. Polská verze totiž vznikla až mnohem později pouze odvozením z té české. 

Někteří historici spekulují o tom, že Čech může nějak souviset se slovem člověk, ale to nevíme. Pravděpodobně to bylo opravdu nějaké vlastní jméno, jehož význam dnes prostě neznáme. Je ovšem zajímavé, že v pověstech dostala podle něj jméno země, nikoliv kmen. Že by snad přece jen Čechova přicházející družina už byla v nějaké formě kmenem? 

Pojmenování Čechy známe až z pozdějších dob, protože staré kroniky jsou všechny v latině a píší o Bohemii. Kmenový svaz Bohémů existoval možná už v 8. a jistě v 9. století. Ale proč a kdy si toto pojmenování mezi sebou přeložili na Čechy, to se můžeme jen dohadovat. Dalimil už ve své kronice píše staročesky: „V tej zemi bieše lech, jemuž jmě bieše Čech.“ Jenže to už také vládlo 14. století a pověst se prostě přizpůsobila vžitému pojmenování. 

Střed světa 

Neméně zajímavé je ale i pojmenování posvátné hory Říp. Sahá zřejmě až do doby bronzové, takže Slované ho převzali od Germánů. Znamená prostě Hora, což také symbolizuje její význam. Ač její okolí nebylo v raně slovanských časech osídleno, zřejmě hlavně kvůli nedostatku vody, kopec se významně tyčil uprostřed okolní nížiny. Z jeho vrcholu je dodnes vidět od Kadaně na západě, až k Nymbursku na východě a od Krušných hor na severu až po Pražskou pahorkatinu na jihu. 

Lesem zarostl Říp až v 19. století, do té doby trčel holý jako prst. Takové lysé kopce představovaly pro staré Slovany mytický střed jejich světa a vyskytovaly se i jinde (třeba Góra Śleza ve Slezsku, nebo Lysá hora v Kyjevě). Je tedy zřejmé, že právě zde stálo hlavní obětiště pohanským bohům. Na rozdíl od ostatních podobných hor však Říp tvořil nejen mytický střed, ale také skutečný střed slovanského osídlení v Čechách, což způsobila jeho příhodná geografická poloha. Šlo tedy spíše o shodu okolností.

Image

Čtěte také

Hledá se pravlast Slovanů: Odkud vyrazil praotec Čech?

Letecký průzkum prokázal svou užitečnost už v několika konfliktech předcházejících první světové válce. Bylo jasné, že nikdo nebude chtít, aby mu nepřátelé kroužili nad hlavou a naváděli dělostřeleckou palbu na vlastní pěšáky, a tak letci začali přemýšlet, jak na sebe ve vzduchu zaútočit. Teoretické úvahy z roku 1910 uveřejněné v jedné armádní ročence ale říkaly: „Při úžasné rychlosti současných letadel až 80 km/h by nebylo možné mířit na stejně rychle letícího protivníka.“ 

První letecký souboj za použití palných zbraní se odehrál už v listopadu 1913 během občanské války v Mexiku. Několikrát na sebe z pistolí vypálili američtí žoldnéři Philip Rader a Dean Ivan Lamb bojující každý na jiné straně. Některé zdroje ale tvrdí, že oba piloti byli přátelé a na všem se předem dohodli. Mělo jít jen o divadlo sehrané pro Mexičany, kteří si je najali. 

Střílet na sebe nebudeme?

Již od prvních dnů světové války se nad frontou letouny objevovaly v poměrně hojných počtech. Muži na jejich palubách prováděli průzkum do hloubky nepřátelského týlu, naváděli palbu dělostřeleckých baterií a nad frontovou linií pozorovali jednotky nepřítele. Mnohdy je pilotovali první průkopníci letectví, kteří se často i osobně znali. Proto se při vzájemných setkáních ve vzduchu jen gentlemansky zdravili. To ale nemohlo vydržet  dlouho. Jeden z pamětníků o tom uvedl: „Byly to krásné časy, kdy jsme na sebe neútočili. Ve vzduchu jsme se míjeli, mávali na sebe a každý si plnil svoje úkoly. Později jsme místo pozdravu začali používat pistole, potom pušky a skončilo to u kulometu.“ 

K prvnímu doloženému zničení letounu jiným strojem ve vzduchu došlo na východní  frontě 8. září 1914. Štábní kapitán Petr Něstěrov narazil na trojici rakousko-uherských Aviatiků B.I, které právě bombardovaly ruské polní letiště. Něstěrov pilotoval neozbrojený jednoplošník Morane M a pokusil se srazit nepřátelský bombardér úderem podvozku. Náraz se mu ale příliš nepovedl, oba letouny se zřítily a všichni letci zahynuli. 

Některé zdroje uvádějí, že první sestřel získal poručík německého námořnictva Günther Plüschow 28. září 1914 nad císařskou enklávou Čcching-tao. Na jeho Rumpler Taube údajně zaútočil pilot japonského farmanu a došlo k přestřelce. Plüschow vypálil na nepřátelský letoun 30 ran ze své pistole a nepřítel se údajně zřítil ve vývrtce k zemi. Nejnovější výzkumy ale toto vítězství zpochybňují. Za oběť německého letce bývá označován poručík Midori Šigematsu, který však zahynul ještě před vypuknutím války 26. dubna.

Dvojice statečných Francouzů

Letci po sobě vedli palbu z pušek a pistolí stále častěji. Kulomety se zatím užívaly jen zřídka, protože pro křehké letouny představovaly nemalou zátěž a prozatím z nich nešlo střílet dopředu, kde překážela točící se vrtule. V prvních týdnech konfliktu došlo i k několika pokusům útočit na nepřátelský letoun kotvou na ocelovém lanku, pomocí ručních granátů či kovových čepelí, připevněných na konci křídla. Tudy však cesta zjevně nevedla.

Na podzim 1914 operovala v oblasti Remeše francouzská letka VB-24. Jednalo se o klasickou univerzální jednotku zabývající se průzkumem, bombardováním lehkými pumami a mnozí letci se pokoušeli také napadat nepřátelské letouny ve vzduchu. Měla ve výzbroji dvoumístné dvouplošníky Voisin III poháněné tlačným motorem. Ten měl sice o něco menší účinnost než tažný agregát, disponoval však jinou výhodou. Vrtule se točila až za kokpitem osádky, která tak mohla bezpečně pálit dopředu. To přímo svádělo namontovat do příďové gondoly 8mm kulomet Hotchkiss. 

Takto si svůj stroj vyzbrojil i pilot četař Joseph Frantz a jeho pozorovatel Louis Quénalt. Brzy ráno 5. října vyrazili na bombardovací nálet. Jejich cílem se mělo stát německé opevnění u Brimontu a pro tento účel si s sebou vzali šest upravených dělostřeleckých granátů ráže 90 mm. Poté, co se zbavili smrtícího nákladu, zamířili k domovu. Letěli ve výšce okolo 120 m, když náhle spatřili německý dvoumístný dvouplošník Aviatik B.II. Frantz dal znamení svému střelci ovládajícímu kulomet a na nepřítele se vrhli. Quénalt pečlivě zamířil a na albatros zahájil palbu…

Z pušky i kulometu

Německá osádka si jich patrně nejdřív nevšimla. Přežila však první útok a pilot se pak pokusil odpoutat. Francouzi se jich ale drželi a nehodlali nepřítele nechat uniknout. Německý pozorovatel měl s sebou pušku a palbu opětoval,  takže zdaleka nešlo o jednoznačnou záležitost. Zajímavé je, že se dochoval i popis svědka, který pozoroval vzdušný boj ze země: „V 10 hodin ráno 5. října se dvouplošník Voisin přiblížil k německým liniím. Při burácení motorů jsou dalekohledy zbytečné. Oči samy sledují, jak se Němec snaží klesnout, aby se vyhnul Francouzi. Němec je vzdálen asi 1 500 m. Francouz pokračuje rovně, drží se trochu výš než on. Z francouzské strany se začíná ozývat kulometná střelba: Ta-ta-ta-ta... Ta... Ta... Němec prolétává pod Francouzem a snaží se uletět směrem k severu. Francouz, udržující jeho výšku, se otáčí ve výkrutu s velmi malým poloměrem, nabírá rychlost, předhání ho, otáčí se a vrací se k Němci, který hoří a je stále pronásledován. Němec klesne v několika výkrutech ve snaze uniknout Francouzi.“

I tento svědek potvrdil, že německá osádka rozhodně nebyla bezbranná a pozorovatel útok statečně odrážel svou opakovačkou: „Němec se ale brání. Slyšíme několik výstřelů ze zbraně většího kalibru než kulomet, protivníci se ve vzduchu při střelbě vždy otočí a nadzvednou. Němec ztrácí trochu výšku, snaží se ji nabrat, aby se znovu stočil k severu. Francouzský kulomet se ozývá se stále se zrychlující kadencí: Ta-ta-ta-ta... Ta... Ta-ta-ta-ta; pak při plné rychlosti, jakou pálí francouzský kulomet, se ozve zvuk jako praskání ohně. Němec ztratí svou výšku a najednou udělá krátký kruh a vrátí se k francouzskému dvouplošníku. Kulomety znovu spustí. Aviatik se třikrát zakymácí a přepadne po nose do spirály, ocas k obloze. Vítězný dvouplošník krouží nad klesajícím Němcem jako dravec nad umírajícím ptákem. Sledovali jsme toto nádherné drama z hradní terasy.“

Vítěz rytířem

Pilot voisinu později uvedl, že jeho pozorovatel Louis Quénalt pálil krátkými dávkami a potom jednotlivými ranami. Vypotřeboval veškeré střelivo. Podle některých zdrojů se naopak zbraň po vystřílení několika desítek ran zasekla. Quénalt měl ale na palubě také ještě pušku, a tak začal střílet z ní. Po několika ranách prý zasáhl německého pilota a aviatik začal padat. Zřítil se do stromů nedaleko obce Jonchery-sur-Vesle a dvoučlennou osádku ve složení nadporučík Fritz von Zangen a četař Wilhelm Schlichting pohřbil v troskách. Oba padlí němečtí letci sloužili u letky FFA 18. 

Kolem se nacházela spousta pěšáků a situaci popsala zpráva v časopise Flight ze dne 16. října 1914: „Všichni francouzští vojáci na místě zapomněli na nebezpečí kolem létajících granátů a vyskočili ze zákopů, aby sledovali vzdušný boj.“ Na místo po nějaké době dorazili i oba vítěz ní francouzští letci, aby si svou oběť prohlédli. Celou akci sledoval na zemi generál Franchet d’Espèrey, a proto netrvalo dlouho a Frantz za svůj čin obdržel Řád čestné legie. Na místě smrti obou německých letců stojí dodnes památník upomínající na oka mžik, kdy začala skutečná letecká válka.

Image

Čtěte také

Letecký duel Velké války: Britský RAF F.E.2 versus německý Albatros D

Vesmírný dalekohled Nancy Grace Romanové již má klíčovou součást své výbavy – dvojici slunečních štítů, které budou chránit jeho přístroje před extrémními teplotami a zářením ze Slunce. Tato komponenta, známá jako Lower Instrument Sun Shade, je nezbytná pro to, aby teleskop dokázal s vysokou přesností pozorovat vesmír v infračerveném spektru.

„Tento štít funguje jako extrémně silný opalovací krém pro citlivé přístroje vesmírného dalekohledu. Chrání je před teplem a světlem, které by jinak přehlušily slabé signály z hlubokého vesmíru,“ vysvětluje Matthew Stephens, letecký inženýr z Goddardova vesmírného střediska NASA v Marylandu.

Hliníkový sendvič velikosti garážových vrat

Infračevené teleskopy jsou na teplo mimořádně citlivé. Jakýkoli přebytek tepelného záření by mohl vážně narušit data nebo znemožnit detekci slabých objektů, jako jsou vzdálené galaxie nebo exoplanety.

Sluneční štíty byly navrženy přímo v NASA a konstrukčně připomínají obrovské sendviče z hliníku – dva velmi tenké kovové plechy (tenké jako kreditní karta), mezi kterými je dutá „plástev“ zajišťující maximální pevnost a minimální hmotnost. Každý panel má přibližně 2,1 x 2,1 metru a tloušťku kolem 7,6 cm.

Rozdíl teplot, kterému bude štít čelit, je extrémní – zatímco strana směřující ke Slunci se může rozpálit až na 102 °C, teplota na odvrácené straně může klesat až k -135 °C. Aby se přenos tepla minimalizoval, bude každý panel obalen speciální tepelně izolační fólií. Sluneční strana má 17 vrstev, odvrácená strana pouze jednu.

Sluneční štít se po startu rozloží zhruba hodinu po oddělení teleskopu. Mechanismus je navržen tak, aby se panely rozložily pomalu – každý panel se bude rozkládat asi dvě minuty, což bude i první krok, který na teleskop ve vesmíru čeká.

Téměř připravený ke startu

Složení vnitřní části teleskopu je nyní dokončeno a zařízení se připravuje na 70denní test v tepelném vakuu, kde projde simulací extrémních podmínek vesmíru. Následně bude štít dočasně odstraněn, aby mohlo dojít ke spojení vnější a vnitřní části teleskopu. Poté se štít opět připevní a celá observatoř bude připravena na finální testy. Start teleskopu Nancy Grace Romanové je aktuálně plánován nejpozději na květen 2027, přičemž tým doufá, že se jim podaří vše připravit již na podzim 2026.

Otázkou ale je, zda se nový teleskop do vesmíru vůbec podívá. Jeho osud totiž visí na vlásku – navrhovaný federální rozpočet prezidenta Donalda Trumpa na rok 2026 totiž počítá s jeho zrušením.

Image

Čtěte také

Administrativa Donalda Trumpa hodlá zrušit nástupce Webbova a Hubbleova teleskopu

Závislost na práci

Workholismus je široce vymezený pojem, který má jen velmi nejasné hranice. Spadat mezi závisláky mohou vrcholní manažeři, letoví dispečeři i učitelé. Jinými slovy lidé, jejichž práce nikdy nekončí. A oni proto pořád pracují. Je to na škodu? V momentě, kdy kvůli práci odstavíte na vedlejší kolej svou rodinu, přátele, zájmy či koníčky a zbude vám už jen ta práce, tak máte nejspíš problém.

Řešení je složité: na rozdíl od alkoholiků, kteří musí abstinovat, se zaměstnání vzdát nemůžete. Jen musíte svůj výkon umírnit a vhodně usměrnit. Nenosit si práci domů (a začít chodit domů). Pochopit, že práce není všechno. Workholismus je závislost jako každá jiná. I při něm se dostavují abstinenční příznaky: nervozita, když nemůžete zkontrolovat svůj e-mail, a stres, když se ocitnete v místě bez telefonního signálu. Vztah společnosti k workoholikům je rozporuplný. „Úderníky“, kteří vydrží dvanáct hodin v práci, oceňujeme pro jejich výkon. Alespoň do doby, než psychicky vyhoří nebo se zdravotně složí. Nejsou v pořádku, jsou nemocní.

Věčně nespokojení

Lidé trpící dysmorfobickou poruchou mají skutečný mentální problém: jsou přesvědčeni, že jejich vzhled je ovlivněn řadou nedokonalostí, a neváhají využít jedinou příležitost k nápravě. Své tělo se snaží „vytunit“ jako fanouškové extrémního motorismu své auto. Často tak dosáhnou stejně esteticky pochybného výsledku. Spokojení však nejsou nikdy. Co jim vadí? Je to různé, ale mohou to být zdánlivě křivé zuby či třeba pihy na tváři. V konečném důsledku pak naléhají na stomatology, dermatology nebo plastické chirurgy, aby je dali do formy. Živoucí panenky Barbie a lidští Kenové, modelky s umělým poprsím velikosti vodních melounů, lidé absolvující bezdůvodně desítky plastických operací jsou typickými zástupci této skupiny.

Vzrušení z rizika

Posouvat hranice lidských možností, balancovat na hraně mezi životem a smrtí, vystavovat se riskantním situacím. Stačí jen špatný pohyb a je po vás. Ale když to přežijete? Vaše tělo zaplaví úleva a pocit, že jste mnohem více naživu. Jízda na adrenalinu je návyková a je přitom vcelku jedno, jak riskantní situaci jste se vystavili. Když už jednou padáte ze střechy nebo z útesu do neznámé hlubiny, ostatní zážitky vedle toho blednou. 

Lidé závislí na extrémech, ať už divokých sportech, dramatických zážitcích, nebo kriminalitě (ano, i ta je svým způsobem pro troufalé pachatele vzrušující) potřebují prvotní stres, za kterým pak přijde úleva. Odměna v podobě endorfinu. A proto bohužel většinou nehledí na možné dopady svých činů na okolí. Právě proto bývá závislost na adrenalinu dávána do souvislosti s psychopatickými či narcistickými osobnostními rysy. Touha po další extázi vyvolává u závislých na adrenalinu kolotoč vyhledávání dalších riskantních situací.

Pořádný binec, nebo domácnost bez smítka?

Dvě různé psychologické poruchy, závislosti, které ale vytváří svůj funkční protipól. Na jedné straně stojí chronická potřeba všudypřítomné hygienické čistoty. Jedná se o obsedantně kompulzivní poruchu, která postižené může vést ke snaze mít všechno kolem srovnané. Jejich obydlí je jako ze škatulky, čisté a voňavé. Běda jestli někde zanecháte jen otisk prstů, spustíte tím u nich lavinu dalšího čištění. Představa všudypřítomných bakterií a virů je děsí. Zdrojem této poruchy může být potřeba získat kontrolu nad okolním prostředím, které se jim v reálném životě nedostává. 

A chroničtí bordeláři? Ti obvykle trpí syndromem chorobného hromadění věcí a patologickou nepořádností. Nechtějí se ničeho ze své minulosti zbavit. Věří, že skladují užitečné a potřebné předměty, které se budou jednou hodit. A slušně řečeno jim to přerůstá přes hlavu, pokud je nashromážděné odpadky rovnou nezavalí. Startem do hoardingu (hromadění, křečkování) může být i vychýlená závislost na sběratelství a archivářství. Z podivínské závislosti se (podobně jako u čističů) postupně může stát porucha, podporující rozvoj schizofrenie, paranoie či depresí.

Image

Čtěte také

Velkovýroba závislosti: Tabákové firmy využívají své triky i v potravinářském průmyslu

Na severozápadě Španělska, v římské archeologické lokalitě A Cibdá de Armea poblíž galicijského města Ourense, narazil tým španělských archeologů na zcela výjimečný nález. Badatelé zde nalezli zkamenělinu trilobita – prastarého mořského tvora, který vyhynul před stovkami milionů let. Nejde ale o běžný fosilní nález: trilobit byl lidmi upraven a zřejmě sloužil jako amulet nebo šperk. Je to vůbec první takový případ v rámci římského impéria a teprve jedenáctý na světě, kdy byl trilobit nalezen v souvislosti s dávnými lidskými kulturami.

Trilobiti obývali oceány v období mezi 520 a 250 miliony let před naším letopočtem, tedy stovky milionů let před nástupem dinosaurů. Vzhledem připomínají opancéřovaného brouka s článkovaným tělem a právě díky tomuto nápadnému vzhledu jsou i dnes snadno rozpoznatelní. Ačkoliv jsou fosilie trilobitů poměrně běžné, jejich nálezy v lidských sídlištích jsou mimořádně vzácné.

Cesta trilobita

Nalezený exemplář z Armey je malý – měří asi 4 centimetry – a patří k rodu Colpocoryphe, který žil přibližně před 450 miliony let v období ordoviku. Zásadní není jen jeho stáří, ale zejména známky lidského opracování. Na spodní straně fosilie badatelé identifikovali až sedm plošek, které byly uměle obroušeny – zřejmě proto, aby se trilobit dal zasadit do přívěsku nebo náramku.

Zajímavé je i to, že fosilie nepochází z Galicie. Její chemické složení, zejména přítomnost železitého oxidu a načervenalé zbarvení, napovídá, že trilobit byl nalezen v jižní části Pyrenejského poloostrova – patrně v okolí Toleda, Ciudad Realu nebo Badajozu – tedy více než 430 kilometrů daleko.

Jak se fosilie dostala až na severozápad? Vědci se domnívají, že byla převezena po římských obchodních trasách, především po tzv. Vía de la Plata, která spojovala města Mérida (Emerita Augusta) a Astorga (Asturica Augusta). Trilobit mohl být součástí nákladu s kovy nebo jiným cenným zbožím. Další možností je, že ho přivezl jedinec z centrální Lusitánie – možná kvůli lukrativní těžbě v oblasti Armey.

Amulet, šperk, talisman

V antickém světě byly fosilie považovány za magické předměty. Římané si kosti velkých zvířat (například dinosaurů) vykládali jako pozůstatky obrů nebo hrdinů z mýtů. Fosilizovaní bezobratlí, jako právě trilobiti, byli vnímáni jako talismany proti zlým silám.

Podle autorů studie, kterou uveřejnil odborný časopis Archaeological and Anthropological Sciences, mohlo jít o osobní amulet – nejspíše přívěsek nebo součást náramku. Stopy po opracování nasvědčují tomu, že fosilie mohla být zasazena do kovu nebo kůže tak, aby její svrchní článkovaný povrch zůstal viditelný. Mohlo ale také jít o součást domácího oltáře – trilobit byl nalezen poblíž nápisu „MAXSIMVS“, který mohl označovat posvátné místo v domě vyšší třídy. Ať už šlo o osobní šperk nebo obětní předmět, jeho hodnota byla symbolická a zřejmě i duchovní – chránil svého majitele před zlými silami.

Trilobit z Armey byl nalezen na římské skládce odpadu, společně s keramikou, mincemi a kostmi. Archeologové usuzují, že byl odhozen poté, co ztratil svůj význam – buď se poškodil, nebo ztratil pro svého majitele na hodnotě.

Image

Čtěte také

1 800 let starý stříbrný amulet je nejstarším dokladem křesťanství na sever od Alp

Druhá světová válka se neodehrávala jen v přímých střetech na frontě. Válčilo se v ní i pomocí síly mozků, strategií a rozhodnutí, která často padala daleko od bojiště. Armády se přesouvaly podle odhadů a domněnek, vítězství záviselo na správných informacích – nebo na klamu. 

V takovém světě mohla sehrát zásadní i roli jednotka, která místo kulometů používala kulisy. Pomocí nafukovacích maket tanků, falešných rádiových přenosů a promyšlených scénářů měla za úkol jediné: zmást nepřítele a přesvědčit ho, že proti němu stojí mnohem silnější síly, než jaké byly ve skutečnosti nasazeny. 

Když umělci válčí 

Myšlenka vytvořit speciální jednotku, která by místo střel a tanků nasadila klam a iluze, vznikla v americké armádě už v roce 1943. Spojenci věděli, že je čeká nejtěžší úkol – otevření západní fronty a postup přes Evropu, kde je čekala houževnatá německá obrana. Přímé střety byly riskantní, pomalé a krvavé. Americké velení proto hledalo nové možnosti, jak narušit nepřátelské plány a přinutit je přesunout síly jinam, než kam mířil skutečný útok. 

Inspiraci našli u Britů, konkrétně v operaci Bertram v roce 1942. Britové totiž použili atrapy tanků z překližky a důmyslné maskování – a dokázali změnit směr celé bitvy. Američané se rozhodli jít ještě dál: vytvořit jednotku, která bude fungovat jako mobilní divadlo válečného klamu – se scénáři, kulisami i zvukovým doprovodem. 

Tak vznikla v roce 1944 speciální jednotka, která vešla ve známost jako Armáda duchů. Šlo o přísně utajený soubor čtyř specializovaných oddílů, dohromady čítající přibližně 1 100 mužů. Většina z nich se rekrutovala z řad umělců z reklamních agentur, scénografů z Broadwaye, zvukových techniků z Hollywoodu, studentů uměleckých škol i odborníků na rádiovou komunikaci. Společně vytvořili jednotku, která byla schopna „vystřihnout“ vojenskou přítomnost tam, kde žádná neexistovala. 

Nafukovací tanky a falešné letiště měla na starosti maskovací jednotka. Autentické zvuky přesunů a dělostřelby nahrávala a pouštěla akustická jednotka. Falešné vysílání zařizovala speciální spojovací jednotka. A o plánování i psychologické detaily se staralo centrální velitelství. To vše se připravovalo dlouhé měsíce na americké půdě v naprostém utajení – nejen kvůli technologické náročnosti, ale i kvůli tomu, že pro tuto jednotku bylo klíčové zasáhnout přesně ve chvíli, kdy to bude nejúčinnější. A tou chvílí se stala až invaze v Normandii. 

Umění iluze 

Triky a taktiky, které Armáda duchů praktikovala, připomínaly spíš sofistikované divadelní představení než tradiční válečné operace. Jedním z nejznámějších triků byly nafukovací repliky vojenské techniky – tanky, děla, nákladní vozy nebo dokonce letadla, vyrobené z lehké gumy, které bylo možné během pár minut rozložit a nafouknout. Z dálky působily věrohodně – obzvlášť při pohledu z letadel nebo za šera. Nechyběla ani doprovodná infrastruktura – falešné stany, polní kuchyně, sklady munice i stopy v blátě vytvořené ručně, aby iluze byla co nejpřesvědčivější. 

Dalším klíčovým detailem byl zvuk. Jednotka vytvořila unikátní systém, který dokázal přehrávat autentické nahrávky z bojiště – zvuky tankových motorů, hluk přechodů přes mosty, hlasité rozkazy i simulování střelby. Tyto nahrávky byly přes masivní reproduktory šířeny do vzdálenosti až 24 kilometrů. 

Vedle viditelného a slyšitelného klamu sehrávalo zásadní roli i rádiové vysílání. Operátoři vystupovali jako důstojníci a vojáci neexistujících jednotek, napodobovali jejich styl mluvy, používali stejné šifry a taktické protokoly, jako jejich skutečné předlohy. Tak vznikla fiktivní armáda, která sice „žila“ jen v éteru, ale v uších německého odposlechu působila reálně. 

Další odborností kreativní jednotky byly optické klamy. Ty zahrnovaly například osvěcování stanů tak, aby vrhaly stíny připomínající vojenský ruch či falešná velitelská stanoviště. Herecky zdatní členové jednotky v přestrojení za důstojníky záměrně navštěvovali vesnice nebo projížděli krajinou, aby byli zahlédnuti špiony. Pracovalo se s každým detailem – od rozmístění map po zdánlivě náhodně objevené a nesmírně důležité dokumenty. Síla této divadelní války spočívala ve vynikající sehranosti jednotlivých složek a v naprostém utajení. Přestože jednotka zasáhla do více než dvaceti operací, nikdy nebyla odhalena. Její schopnost klamat smysly nejen zmátla nepřítele, ale především pomohla ochránit skutečné vojáky – a tím i zachránit tisíce životů. 

Klamavé manévry 

V zákulisí slavných vojenských vítězství se často odehrávají příběhy, které se do učebnic nedostanou. Jedním z těchto neviditelných hrdinů byli i členové utajené jednotky. Jejich umění klamu zachránilo tisíce životů a zásadně ovlivnilo průběh války. Už během operace Fortitude, která předcházela vylodění v Normandii, sehráli klíčovou roli. Pomocí falešných tanků, rádiových přenosů a hraných pohybů vojáků přesvědčili německé velení, že hlavní úder teprve přijde. Němci tedy drželi své elitní jednotky mimo skutečné bojiště – a spojenci získali nezbytný čas i prostor pro vybudování přemostění. 

Podobný trik zopakovali i během operace De Mortain, kde spolupracovali s 2. obrněnou divizí a vizuálně i akusticky ji „zmnohonásobili“. Díky této iluzi Němci váhali, posílili obranu na špatném místě a skutečný protiútok spojenců proběhl s menšími ztrátami. 

Během postupu do nitra Francie a Německa odváděli členové jednotky doslova mistrovské divadelní výkony. Při operaci Brest dokázali pomocí nafukovacích tanků, zvukových efektů a falešných důstojníků odklonit německou obranu, čímž usnadnili obklíčení města. Jindy si zase vymysleli celou armádu mířící ke strategickému městu. Němci naletěli, poslali posily na nesprávné místo a Spojenci prolomili frontu jinde.

Jejich vrcholným číslem však byla operace Viersen v březnu 1945. Zatímco se připravoval skutečný přechod Rýna, jednotka deset dní hrála obří představení – nafukovací výbava, zvuky stavby mostů i hlasy důstojníků, kteří rozdávali rozkazy. To vše v táboře. Mimo něj dokázali za pomoci přenosných reproduktorů předstírat přímo ve městě rozhovor důstojníků, kteří omylem prozradili důležité informace na veřejnost. A výsledek? Němci čekali útok jinde a skutečný přechod přes Rýn proběhl téměř bez odporu. 

Jen ať nesplaskne 

Armáda duchů čelila nejen výzvám v podobě zmatku a iluzí, ale také technickým komplikacím, které často ohrozily úspěch jejich misí. Vojáci používali přenosné pumpy, ventilátory i nožní pumpy. Někdy museli makety nafukovat i v noci nebo pod palbou. Nafukovací tanky a vozidla, které měly zmást nepřítele, se občas v nejnevhodnější chvíli jednoduše zhroutily. Jeden veterán vzpomínal, jak jejich Sherman před očima francouzského farmáře úplně splaskl. Naštěstí farmář mlčel, a ještě je pohostil jablečným moštem.

Vítr se také ukázal jako nepřítel, protože několikrát odvál nafukovací vozidla mimo určená místa a vojákům nezbývalo než doufat, že je německý průzkum neodhalí. Občas došlo i k výbuchům – jedno z nafukovacích děl explodovalo, což ale paradoxně posílilo iluzi, že došlo ke skutečnému zásahu. 

Rádiové klamy, které měly zmást nepřítele, také mívaly problémy. Jednou špatně přenesené rozkazy málem vedly k pohybu opravdové divize, protože falešné signály odposlouchávali i Spojenci. Německé velení dlouho nevěřilo, že jde o klam, a tak posílalo jednotky proti neexistujícím silám stále znovu a znovu, čímž oslabovalo vlastní pozice. Netušili, že mířili na nafukovací tanky či malované kulisy. 

Historie mluví 

Po skončení druhé světové války se jméno jednotky známé jako Armáda duchů z veřejného prostoru na dlouhá desetiletí vytratilo. Vojáci, kteří během bojů v Evropě realizovali desítky klamných operací a výrazně tak přispěli k omezení ztrát na životech, byli vázáni přísnou mlčenlivostí. Veškeré informace o jejich působení zůstaly utajené až do 80. let. Zatímco ostatní veteráni mohli své válečné zkušenosti sdílet a byly jim udělovány medaile za statečnost, oni si museli příběhy uchovat jen pro sebe. 

Vzhledem k charakteru jejich válečné činnosti založené na klamu, falešné identitě a cílené dezinformaci, byla existence této jednotky známa pouze úzkému okruhu armádního velení. Utajení bylo natolik přísné, že mnozí její příslušníci o své roli mlčeli po celý život. Netušili, že jejich mise bude někdy v budoucnu odtajněna a doceněna. 

Z původních členů této tajné jednotky, jich do doby odtajnění přežila už jen malá část. Odhady historiků mluví o několika stovkách, pravděpodobně mezi 200 až 300 veterány, kteří se dožili chvíle, kdy se o jejich příběhu mohla veřejnost konečně dozvědět. Teprve v 90. letech začali historici, badatelé i potomci vojáků postupně odkrývat příběh této výjimečné jednotky. Dochované kresby, fotografie, zvukové nahrávky i osobní zápisky se staly klíčovými střípky při rekonstruování dosud opomíjené kapitoly vojenských dějin. S narůstajícím zájmem veřejnosti vznikaly odborné studie, popularizační knihy, výstavy i rozhovory s posledními žijícími členy. 

Ačkoli většina z nich odešla beze slávy a bez veřejného uznání, nakonec se jim přece jen dostalo pocty, jakou si zasloužili. V roce 2022 udělil americký Kongres celé jednotce Zlatou medaili Kongresu – nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států. První důstojné ocenění za odvahu, která se projevovala jinak než v zákopech. Příběh jednotky, která po desetiletí zůstávala v utajení, tak našel svoje symbolické zakončení.

Image

Čtěte také

Nepoužitá lest z 1. světové války: Proč chtěli Francouzi postavit tři falešné Paříže?

Voda ve vesmíru, kde panují velmi nízké teploty a tlak je prakticky nulový, se chová úplně jinak, než jsme zvyklí na Zemi. I když to zní zvláštně, za určitých podmínek voda vaří a mrzne současně. Fyzikální projevy vody jsou přitom velmi důležité například na ledových měsících ve vnější části Sluneční soustavy.

Tyto světy jsou pokryté ledem, pod nímž se zřejmě vyskytují kapalné oceány. Navzdory velice nízkým teplotám jsou tyto světy geologicky aktivní. Probíhá tam kryovulkanismus, při němž dochází k výtryskům velmi chladných kapalin a plynů nad povrch daného tělesa. Voda a další podobné látky při tom vlastně fungují podobně jako na Zemi láva a erupcemi utváří okolní krajinu.

Simulace ledových měsíců

Česko-britský výzkumný tým, který vedl Petr Brož z Geofyzikálního ústavu České akademie věd, zkoumal takzvaný efuzivní, čili výlevný kryovulkanismus. Nedochází při něm k explozivním výtryskům, ale velmi chladné kapaliny se vylévají na povrch ledového měsíce. 

Brož s kolegy detailně prozkoumali proces výlevného kryovulkanismu díky tomu, že simulovali podmínky, jaké panují na ledových měsících. Využili k tomu zařízení britské Open University přezdívané „George,“ neboli Large Dirty Mars Chamber. V tomto zařízení je možné experimentovat s relativně velkým množství vody za velmi nízkého tlaku a díky průzorům lze sledovat a natáčet, co se uvnitř děje. Podrobnosti pozoruhodného výzkumu popisuje odborný časopis Earth and Planetary Sciences Letters.

Dřívější pokusy s menším množstvím vody naznačovaly, že led rychle uzavíral kapalinu pod sebou. Nové experimenty ale ukazují mnohem dynamičtější proces. Jakmile vědci snížili v komoře tlak, voda začala současně vařit i mrznout. Vařením se rychle odvedlo teplo, což vedlo k prudkému ochlazení a následnému zmrznutí horní vrstvy vody. Tím vznikla tenká vrstva ledu, pod níž voda dál vřela a tvořila bubliny. Ty deformovaly led, narušovaly ho, praskaly a umožňovaly unikání vody na povrch. Led tak nikdy úplně neuzavřel vodu pod sebou – naopak, voda se opakovaně dostávala ven, mrzla a celý cyklus se znovu rozbíhal.

„Zjistili jsme, že proces tuhnutí vody v prostředí s velmi nízkým tlakem je složitější, než se dosud předpokládalo,“ říká hlavní autor studie Petr Brož. „Za nízkého tlaku voda vře i při nízkých teplotách, protože není za daných podmínek v kapalném stavu stabilní. Její vypařování přitom způsobuje, že rychle chladne a následně mrzne. Ledová krusta, která se tvoří na její hladině, je ale opakovaně narušována bublinami vodní páry vznikající v důsledku jejího varu. Bubliny led nadzvedávají a lámou, čímž se celý proces mrznutí zpomaluje, komplikuje a výrazně prodlužuje,“ vysvětluje vědec.

Nová zjištění umožňují lépe porozumět tomu, jak se formuje povrch ledových měsíců – a možná i to, jaké procesy podporují jejich vnitřní aktivitu. Kryovulkanismus je totiž klíčem k pochopení geologické historie mimozemských oceánů, které patří mezi největší kandidáty pro existenci mimozemského života.

Image

Čtěte také

Peklo v laboratoři: Simulovaná láva má usnadnit výzkum žhavých exoplanet

Člen jihočeského panského rodu Oldřich II. z Rožmberka (1403–1462) díky své nepřehlédnutelné roli ve veřejném a politickém životě druhé třetiny 15. století poutal pozornost současníků i pozdějších historiků a jeho vrstevníci jej nazývali „sloupem království tohoto a údem nejmocnějším“. 

Syn Jindřicha II. z Rožmberka a Alžběty z Kravař a z Plumlova se narodil patrně 13. ledna 1403. Již v devíti letech přišel o otce a jeho poručíky se stali šlechtici Čeněk z Vartemberka, Jan mladší z Hradce a Jindřich z Kravař a z Plumlova. Hlavní slovo měl ale pan Vartenberk, nejvyšší pražský purkrabí (od roku 1414) a rozhodný Husův stoupenec. Mezi zastánce českého reformátora patřila také Oldřichova matka Alžběta, a její syn tak vyznával stejnou víru. 

Rozchod s kalichem 

Počátkem roku 1418 převzal Oldřich v pouhých 15 letech správu nad rožmberským panstvím. V té době již byl také ženatý, pan Čeněk mu za manželku vybral svoji neteř Kateřinu z Vartenberka, která mu postupně porodila sedm dětí (syny Jindřicha, Jana, Jošta a dcery Anežku, Perchtu, Lidmilu a Kateřinu). Mladému šlechtici patřilo obrovské dominium, které tvořilo 23 purkrabství, množství hradů a tvrzí spolu se šesti městy, 22 městečky a téměř 500 vesnicemi. Jeho majetek zasahoval až do Horních Rakous.

Se smrtí krále Václava IV. v srpnu 1419 se naplno rozhořely doposud doutnající náboženské a politické nepokoje. Oldřich zpočátku neprojevoval vůči kalichu nepřátelství. Nicméně vznik a radikalizace Tábora, který přímo ohrožoval jeho panství, Rožmberka nakonec přiměla k tomu, že přestoupil do katolického tábora a stal se stoupencem uherského krále Zikmunda. Nakolik se stal uvědomělým katolíkem, lze říci jen stěží. Navenek projevovaná zbožnost mu nijak nebránila v tom, aby jednal lstivě a úskočně i s katolickými preláty, když během husitské revoluce pod záminkou ochrany vyvlastňoval jejich majetek. 

Protřelý diplomat 

Rok 1420 prožil Oldřich ve znamení bojů. V létě na rozkaz krále Zikmunda neúspěšně obléhal Tábor a 12. října pak jeho vojska utrpěla od táboritů porážku u Panského Brodu. Poddaní rožmberských měst a vesnic zažili během roku 1420 nejednu krušnou chvíli. Husitské houfy se poměrně rychle pohybovaly regionem a všude za nimi zůstávala jenom spoušť. Mladý šlechtic proto uzavřel s Janem Žižkou a dalšími táborskými hejtmany 18. listopadu 1420 příměří a zavázal se, že po dobu jeho platnosti (do 4. února 1421) bude na svých panstvích respektovat čtyři artikuly pražské. Oldřichova obratná politika v letech 1420–1434/1437 do jisté míry ušetřila jeho dominium válečného běsnění. 

Po porážce polních vojsk v bitvě u Lipan (30. května 1434) jmenoval Zikmund Oldřicha svým zástupcem pro jednání s utrakvistickými stavy o přijetí Lucemburka za českého krále. K tomu došlo v létě 1436 v Jihlavě, kde za přítomnosti zástupců basilejského koncilu proběhlo vyhlášení kompaktát. Jejich nejdůležitější bod představovalo přijímání z kalicha pro všechny příslušníky kališnické církve. Konečná dohoda mezi Zikmundem a Táborem zprostředkovaná Rožmberkem pak následovala na podzim téhož roku. 

Královské interregnum 

V pohusitské době mohl Oldřich naplno rozehrát své umění diplomacie – jednalo se především o politiku negace, zákulisní intriky a účelová spojenectví. Po smrti císaře Zikmunda v prosinci 1437 spolu se svým společníkem Menhartem z Hradce podpořil volbu Albrechta II. Habsburského (jako český král vládl 1438–1439), který oba šlechtice jmenoval hejtmany českého království. 

Když nový panovník v říjnu 1439 náhle zemřel, Oldřich dál ovlivňoval politické dění v Čechách. V otázce nástupnictví na uprázdněný trůn se vyslovoval pro Albrechtova syna Ladislava Pohrobka. Současně však stál v pozadí nabídky české koruny bavorskému vévodovi Albrechtovi (celá záležitost nakonec skončila vévodovým zdvořilým odmítnutím) a zabýval se i možností nástupu císaře Fridricha III. Habsburského (římský král 1440–1493). 

Na hlasování zemského sněmu v roce 1443 se ale nakonec připojil k ostatním a uznal dědická práva Ladislava Pohrobka. Do 40. let 15. století spadá i Oldřichova falzátorská činnost. Třeba poznamenat, že prohnaný Rožmberk si nemohl vybrat lepší dobu. Neexistence královské moci a silně pokulhávající fungování zemských úřadů mu zaručovaly, že jeho „nové“ listiny nebudou nikomu podezřelé, pokud by se jimi vůbec někdo zabýval. Všichni pomyslní vydavatelé těchto dokumentů z rodu českých králů již byli dávno po smrti, a tudíž nemohli vyslovit pochybnosti. 

Nedělitelnost majetku 

Rožmberský aristokrat sáhl po falzátorství z finančních důvodů – potřeboval zmírnit své dluhy a za majetek ztracený v husitských válkách získat jiné zboží. V jeho padělatelské dílně vzniklo nejméně 30 falešných listin, ale s největší pravděpodobností se nejedná o konečný počet. Šest z nich měl údajně vydat Jan Lucemburský, jednu Karel IV., pět Václav IV., 16 císař Zikmund a po jedné vévoda Jan Zhořelecký a vladyka Jan Smil z Křemže. Pro svá falza používal Oldřich starší pergamenové listiny, jejichž původní text dal odstranit a ve třech případech ho pouze upravil a doplnil. Rožmberk však nepadělal pouze texty dokumentů, ale v řadě případů i k nim přivěšené pečeti. 

Pro jihočeský rod se stala nejdůležitějším falzem údajná listina Karla IV. z roku 1360, podle níž se měl stát vladařem jednotného a nedělitelného rožmberského dominia vždy nejstarší člen rodu, zatímco ostatní mu byli podřízeni. Toto účinné opatření proti rozpadu rožmberské državy bylo roku 1493 „zlegalizováno“ zápisem do zemských desek a v praxi se uplatňovalo až do smrti posledního představitele rodu, pana Petra Voka z Rožmberka († 6. listopadu 1611). 

Stačí jen kopie 

Další neméně důležitý dokument představovalo falzum listiny Jana Lucemburského datované do roku 1333, jež potvrzovalo texty dvou údajných dokumentů Přemysla Otakara II. z roku 1264 týkajících se nároků Rožmberků na zlatokorunský klášter. Jeho majetky zabral Oldřich již během husitských válek a rozhodně je nemínil vrátit. O jak velkou smělost či spíše drzost se v tomto případě jednalo, svědčí fakt, že Přemyslovec založil Zlatou Korunu proto, aby se stala oporou královské moci v boji proti rozpínavosti jihočeského rodu Vítkovců, z jehož rozrodu vzešli právě Rožmberkové. 

Jako velmi chytré se ukázalo falzum další písemnosti Jana Lucemburského z roku 1334, podle něhož mohli Rožmberkové předkládat na veřejnosti své listiny pouze v ověřených opisech. Aby Oldřich možné odhalení svých padělků eliminoval na minimum, nechal v 50. letech 15. století zhotovit v klášterech ve Vyšším Brodě, ve Zlaté Koruně a v Třeboni ověřené opisy všech svých falz, aby je mohl v souladu se zněním dokumentu z roku 1334 předkládat při případných úředních jednáních. 

Oldřichovy padělky „popletly hlavu“ i tak renomovaným odborníkům na historii, jako byli rožmberský archivář a knihovník Václav Březan (1568–1618) či historik František Palacký. Že se jedná o padělky, odhalil až v 90. letech 19. století, tedy více jak 450 let po jejich napsání, historik a archivář František Valentin Schmidt. Zatím posledním objevitelem dalších dvou padělaných listin se stal historik Ivan Hlaváček (1970), nově se pak rožmberskými falzy zabývá například historik a archivář Karel Maráz. 

Odchod do ústraní 

Poslední léta Oldřichova života poznamenala řada neúspěchů a těžkých životních ran. Konec 40. let 15. století se nesl ve znamení ostrých střetů mezi Poděbradskou jednotou vedenou zemským správcem Jiřím z Poděbrad a straníky Rožmberků a pánů z Hradce (od roku 1449 Strakonickou jednotou). Narůstající zdravotní problémy (dna a močové kameny) Oldřicha donutily, aby na podzim 1451 předal správu nad jihočeskou doménou svým synům, ačkoliv dál zasahoval do jejich vlády. 

Roku 1454 podstoupil císař Fridrich III. Oldřichovu úhlavnímu nepříteli Jiřímu z Poděbrad rožmberský dlužní úpis ve výši 16 000 dukátů. Tímto krokem hluboce ponížil muže, který tak často hájil habsburské zájmy v Čechách, a faktickou vládu v zemi tak postupně uchvátil Jiřík. Po smrti svého nejstaršího syna Jindřicha IV. († 25. ledna 1457) se Oldřich definitivně stáhl do ústraní na hrad Dívčí kámen. 

Poslední těžkou životní ránu mu 2. března 1458 zasadilo zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem. Oldřich doufal, že královský trůn získá někdo z rožmberského rodu. Jeho syn Jan ale při volbě aktivně podpořil právě Jiříka, za což mu husitský král velkoryse odpustil vysoký dluh. Proslulý falzátor listin zemřel zadlužen, osamocen a unaven těžkým životem 28. dubna 1462.

Image

Čtěte také

Vlivní páni vzešli z družiníků: Proměna české šlechty za vlády Václava II.

Vědci z Univerzity v Cambridge objevili neobyčejně zachovalý otisk lidské ruky na hliněném modelu staroegyptského domu, známém jako „dům duší“. Tento objev byl učiněn během příprav nové výstavy Made in Ancient Egypt v muzeu Fitzwilliam a podle kurátorky a egyptoložky Helen Strudwickové jde o unikátní nález.

Otisk minulosti

Otisk podle vědců pochází z období mezi 2055 a 1650 př. n. l., tedy z doby střední říše starověkého Egypta. Ruka, která jej zanechala, patrně patřila řemeslníkovi, který se modelu dotkl ještě před tím, než hlína stihla vyschnout. Strudwicková popisuje nález jako vzácný – otisky prstů se sice občas na egyptských artefaktech vyskytují, ale zcela zachovalý otisk celé ruky je zcela výjimečný.

Příbytek pro duše

Domy duší představovaly malé hliněné modely budov, často ukládané do hrobek. Sloužily jako symbolické obydlí pro duši zemřelého nebo jako obětní oltáře. V jejich přední části se obvykle nacházel otevřený prostor, kam se pokládaly potravinové a případně i jiné obětiny.

Podle vědců se v tomto konkrétním případě jednalo o dřevěnou konstrukci obalenou hlínou. Při výpalu se dřevo spálilo a zanechalo po sobě dutiny, které připomínají architektonické prvky jako sloupy a patra.

Otisk ruky vědci objevili na spodní straně modelu a pravděpodobně vznikl ve chvíli, kdy jej někdo – snad samotný hrnčíř – přenášel z dílny na slunce, aby před vypálením vyschl.

Kdo byli egyptští řemeslníci?

Archeologické nálezy z různých koutů světa přinášení množství keramiky, o samotných hrnčířích toho ale víme překvapivě málo. Keramika byla v minulosti levná, běžná a dostupná, což mohlo souviset i nízkým společenským postavením jejích výrobců. Důkazem je i staroegyptský text známý jako Učení Kheta, který přirovnává hrnčíře ke „sviním válejícím se v blátě“.

Image

Čtěte také

Malí hrnčíři: Část keramiky z Levanty je dílem osmiletých dětí

Drogy jako GHB, ketamin nebo rohypnol, známé také jako „predátorské drogy“, jsou bez chuti, bez zápachu a bez barvy, a je tak snadné je přimíchat do nápoje nic netušící oběti. Jejich účinky zahrnují ospalost, ztrátu zábran a výpadky paměti – ideální kombinace pro pachatele sexuálního násilí.

I když existují testovací proužky pro detekci těchto látek, jejich použití je často nepraktické. Měření může trvat několik minut a samotné testování může být na veřejnosti či večírku nepříjemné či nevhodné.

Tetování proti násilníkům

Tým vědců z jihokorejské Sungkyunkwan University nově přišel s jednoduchým, nenápadným a okamžitě reagujícím řešením – tenkou nálepku na kůži připomínající tetování. Lze ji snadno aplikovat například na předloktí nebo na jinou snadno dostupnou část těla. 

Její použití je velmi jednoduché – stačí namočit prst do nápoje a přenést kapku tekutiny na tetování. Pokud se v drinku nachází i stopové množství GHB, obrázek na nálepce do okamžitě změní barvu ze žluté na červenou. A co víc – nálepka si své zbarvení uchová až 30 dní po sundání, což může být užitečné i jako důkazní materiál pro případné pozdější vyšetřování. Podrobnosti zveřejnil odborný časopis ACS Sensors.

Základ nálepky tvoří pružný polymer, který je měkký, ohebný a voděodolný. Detekční grafika obsahuje speciální gel s chemickou látkou, která reaguje výhradně na přítomnost GHB. Při laboratorních testech se nálepka ukázala jako odolná vůči ohýbání, vodě, opotřebení a roztažení, přičemž si i po mechanickém namáhání udržela schopnost detekovat extrémně nízké koncentrace GHB – už od 0,01 mikrogramu na mililitr nápoje, včetně whisky, vodky, piva či kávy.

Vědci plánují vyvinout i další verze, které budou detekovat i jiné potenciálně nebezpečné látky. Dočasné tetování tak může představovat jednoduchý, levný, dostupný a hlavně účinný nástroj prevence tohoto typu sexuálních útoků.

Image

Čtěte také

Smrtící koktejl: Západní Afrikou se šíří nová zombie droga