Na konci letošního července došlo k extrémně silnému zemětřesení u východního pobřeží Kamčatky. Jeho epicentrum se nacházelo v Pacifiku, asi 119 kilometrů od pobřežního města Petropavlovsk-Kamčatskij. Zemětřesení o magnitudu 8,8 se stalo šestým nejsilnějším zemětřesením v historii měření a rozpoutalo vlny tsunami.

Několik hodin po zemětřesení došlo k erupci sopky Ključevskaja, která je s výškou 4 750 metrů nad mořem nejvyšším vrcholem Kamčatky a od epicentra zemětřesení je vzdálená asi 600 kilometrů. U tohoto vulkánu to ale není zase tak neobvyklá věc. Ključevskaja je nejaktivnější sopkou Kamčatky a jednou z nejaktivnějších sopek světa. Soptí prakticky neustále.

Erupce spící sopky

Odborníky nicméně zaujala jiná erupce, k níž došlo nad ránem v neděli 3. srpna. Ani ne poloviční Krašeninnikova sopka (1 850 m n. m.), která je vlastně dvojitým stratovulkánem, vybuchla po zhruba po 475 letech. Její předešlá erupce se odehrála kolem roku 1550 rovněž po období klidu, které trvalo několik set let.

Podle Olgy Girinové, vedoucí týmu pro monitorování sopečné aktivity v Kamčatce, se jedná o mimořádně významnou událost. Sopka byla považována za vyhaslou, nebo přinejmenším hluboce spící.

Na Kamčatce se v posledních dnech odehrála celá řada zajímavých geologických událostí a vědci určitě stráví řadu let jejich studiem. Jak na svých stránkách uvádí Geologická služba USA, silná zemětřesení (zhruba o magnitudu 6 a vyšším), mohou vést k vulkanickým projevům, včetně plnohodnotných sopečných erupcí, byť jsou takové erupce vzácné.

Náhoda, nebo příčina?

Je v tom ale háček. Musí jít o sopky, které jsou v podstatě k takové erupci připravené. Musí být plné magmatu schopného erupce a musí být „natlakované“, aby došlo k výtrysku materiálu z vulkánu. Podle vědců je možné, že velké erupce fungují podobně, jako když zatřesete lahví s perlivým nápojem. Dojde k uvolnění plynů rozpuštěných v magmatu a sopečné erupci.

Podle ruských i zahraničních odborníků může oblast čelit dalším otřesům i erupcím. Kamčatka patří do tzv. Ohnivého kruhu – geologicky aktivního pásu kolem Tichého oceánu, kde se nachází většina světových sopek a dochází zde k častým zemětřesením.

Zatím není jasné, jak dlouho bude sopka aktivní, ani zda dojde k další větší erupci. Výzkum událostí stále pokračuje a vědci sbírají data, která by mohla přinést odpovědi na otázku, do jaké míry jsou současné otřesy a erupce propojeny.

Image

Čtěte také

Otřesy pod masivním vulkánem na Aljašce by mohly ohlašovat brzkou erupci

Provdala se do země, kde sílily protimonarchistické nálady a vraždu panovníka nepovažovali za nic nepatřičného, ba naopak, mnozí ji hodnotili jako záslužnou! A tak se Amélie nevyhnula pohledu do hrobu svých blízkých. 

Asi neudiví, že většinu života strávila v exilu – tento úděl ji ovšem doprovázel už od dětství. Amélie d’Orléans (1865– 1951) totiž pocházela z rodu posledního francouzského krále Ludvíka Filipa Orleánského, kterého smetla revoluce v roce 1848. Narodila se a část svého dětství prožila v Anglii. Rodina čítající osm dětí se mohla do Francie vrátit teprve v sedmdesátých letech 19. století po pádu císaře Napoleona III. a po opětovném vzniku republiky. 

Cesta na výsluní 

Amélie vyrostla do (na dívku) nebývalé výšky. Měřila 182 centimetrů a rozhodně neoplývala velkou krásou. Přesto díky svému původu patřila k žádoucím nevěstám. Poprvé se na veřejnosti oficiálně objevila v roce 1884 na dvoře svého strýce krále Alfonse XII. v Madridu. Ten pravý společenský debut na ni ale teprve čekal. 

Známější se Amélie stala o něco později, když navštívila vídeňský dvůr císaře Františka Josefa I. O cestě aristokratické rodiny samozřejmě referovaly noviny celé Evropy a dívčiny fotografie v nich nemohly chybět. Vzápětí začaly chodit Améliiným rodičům nabídky k sňatku. Tehdy zaujala také pozornost portugalské královny, která noviny „narafičila“ tak, aby si jich všiml její nejstarší syn Carlos. Mladíka Amélie na první pohled zaujala a zakrátko se jel s princeznou seznámit na zámek Chantilly. Brzy poté požádal Améliiny rodiče o její ruku. 

Zasnoubení se slavilo v Paříži a patřilo k velkolepým událostem, jakou Francie už dlouho nezažila. Vyvolalo ovšem velkou nevoli v protimonarchistických kruzích. Brzy poté Améliinu rodinu znovu a tentokrát už napořád vykázali z Francie. 

V nové vlasti 

Amélie odjela do Portugalska vlakem. Podle starých zvyků a na znamení úcty se na hranicích převlékla do modro-bílých šatů, které symbolizovaly portugalskou královskou rodinu. Svatby, která se konala v květnu 1886, se účastnilo nepočítaně korunovaných hlav z celé Evropy. A to i přesto, že Portugalsko už dávno nehrálo prim jako kdysi v dobách zámořských objevů. Nyní šlo o hospodářsky zaostalou zemi potácející se na hranici existenční bídy. 

Amélii přijali na portugalském dvoře dobře. Na nové prostředí si brzy zvykla a naučila se perfektně portugalsky. Přestože bylo manželství původně uzavřeno víceméně z politických důvodů, jevilo se jako harmonické a šťastné. Amélie přesně věděla, co se od ní očekává. Nezklamala. Po necelém roce od svatby – v březnu 1887 – přišel na svět první syn, následník Ludvík Filip. 

S charitou narazila 

Brzy si získala i sympatie prostého lidu. Předsevzala si, že zkvalitní jejich život. Navštěvovala humanitární organizace a sama se angažovala i ve vlastních aktivitách. Založila Institut na podporu práv pracujících a Národní ligu boje proti tuberkulóze. U vysoké šlechty a republikánského tisku však naopak tato její bohulibá činnost narazila na kritiku. Považovali její návštěvy chudých za skandální a obviňovali ji z přetvářky. 

Zpočátku bydlel následnický pár v paláci Belém v Lisabonu, pak se přestěhovali do krásného vévodského paláce Vila Viçosa. Zde krátce po přestěhování málem došlo k tragédii, když v pokoji malého prince vypukl požár. Právě Amálie ho na poslední chvíli zachránila. Jenže byla těhotná a zanedlouho předčasně porodila dcerušku, která po několika hodinách zemřela. Od té doby propukly u Amélie zdravotní i psychické problémy, kterých se už nezbavila do konce života.

Proti monarchii 

V roce 1888 převzali Carlos s Amélií plnění královských povinností za vážně nemocného portugalského krále Ludvíka. Ten v říjnu následujícího roku zemřel. Manželé pak v listopadu 1889 přivítali na svět druhorozeného syna Manuela. Úkolem nového panovnického páru bylo zlepšit politickou i hospodářskou situaci v zemi. Král podnikl několik zahraničních cest, jejichž cílem bylo bránit zájmy portugalských kolonií zejména v Africe. V zemi ho během té doby zastupovala Amélie jako regentka. 

Nebylo to pro ni jednoduché. I když se chovala vlídně a ochotně naslouchala lidem a pomáhala jim, revolučním snahám se už nedalo zabránit. Král už dlouho ztrácel na oblibě, republikánská opozice sílila a získávala stále více příznivců ochotných svrhnout krále a nastolit republiku. O násilném odstranění krále se nyní už hovořilo veřejně. 

Příležitost se naskytla 1. února 1908, když se panovník s rodinou vracel v otevřeném kočáře z Vila Viçosa do Lisabonu. Na Palácovém náměstí zaútočili na jejich vůz automatickými zbraněmi dva revoluční republikáni. Krále střelili do krku a na místě zemřel. Starší syn Ludvík Filip, rovněž smrtelně zraněný, ještě dvacet minut bojoval o život. 

Duchapřítomná královna Amélie, která se nacházela v bezprostřední blízkosti atentátníků a jako zázrakem zůstala nezraněna, zachránila život alespoň mladšímu synovi Manuelovi. Začala totiž atentátníky mlátit mohutnou kyticí, kterou bezprostředně před atentátem dostala. I Manuela zasáhla kulka, ale přežil a hned druhý den ho prohlásili portugalským králem.

Kapitulace 

Amélie pomáhala nezkušenému synovi zvládnout nelehkou situaci. Vedla politické rozhovory, předsedala státní radě, koncipovala oficiální dokumenty. Konec monarchie ale nezastavila. V říjnu 1910 se uskutečnily volby, v nichž těsnou většinou zvítězili republikáni. Ti provedli převrat a vyhlásili republiku. Přidala se k nim armáda, a tak musela bezmocná královská rodina kapitulovat a odejít do exilu. Amélie nejdříve využila nabídku svého bratra a žila v Anglii. Posledních třicet let pak strávila ve vlasti svých předků v Chesney poblíž Versailles, kde v roce 1951 zemřela. 

Pohřeb se konal v Paříži a následně i v kostele São Vicente de Fora v Lisabonu. Amélii byly na příkaz diktátora Salazara vzdány pocty jako královně a její tělo bylo uloženo do klášterní hrobky královského rodu Braganza po boku manžela a synů…

Image

Čtěte také

Potupná smrt ve vaně: Vražda tyrana v podání krásné revolucionářky

O události, která se odehrála 14. října 1939 na Orknejských ostrovech při severním pobřeží Skotska, dodnes probíhají diskuse, neboť některé otázky nejsou ani po 85 letech zodpovězeny. Jedno je však jisté: na začátku druhé světové války byly ponorkové operace Kriegsmarine vedeny především proti válečným plavidlům, neboť Adolf Hitler si z politických důvodů nepřál neomezené použití ponorek proti obchodní lodní dopravě. Vůdce stále doufal – byť marně – že se s Brity nějak dohodne, a nechtěl dát Američanům žádný důvod ke vstupu do války. Tak jako se to téměř stalo v případě torpédování parníku Lusitania v roce 1915. 

Odvážné plánování

Z toho důvodu mířily akce zpočátku pouze proti válečným lodím. Tehdejší velitel ponorek (Befehlshaber der U-Boote, B.d.U.) Karl Dönitz později informoval o svém operačním plánování proti hlavní britské námořní základně Scapa Flow: „Od začátku války jsem opakovaně přemýšlel o možnosti podniknout útok proti Scapa Flow. Vzpomínka na neúspěch dvou takových akcí poručíka von Henniga a poručíka Emsmanna v první světové válce, jakož i na jejich velké problémy s navigací a plavbou mě přiměly od této myšlenky upustit. Obtíže takové operace spočívají především ve výjimečných podmínkách panujících v okolí zálivu Scapa Flow. Například proud v Pentland Firth dosahuje síly 10 námořních mil za hodinu. Vzhledem k tomu, že nejvyšší podvodní rychlosti ponorky typu VII B činí sedm námořních mil za hodinu, a to pouze po omezenou dobu, stává se každé plavidlo pod vodou hračkou proudu. 

Dále je třeba předpokládat, že vstupy do nejvýznamnější námořní základny Royal Navy blokují sítě, minové a trámové uzávěry a jsou na ně zaměřena pobřežní děla. Anglická admiralita, která je v těchto záležitostech velmi zkušená, a velitel Home Fleet, udělají vše, co je v jejich silách, aby kotviště britské domácí flotily co nejlépe zabezpečili – zejména po zkušenostech s německými pokusy o průnik v letech 1914 a 1918.“

Důležitý letecký průzkum

Karl Dönitz dále poznamenal: „Taková operace se zdála být nejodvážnější ze všech odvážných průniků. Vzpomínám si, jak jsem jednou seděl nad mapou Scapa Flow a zvažoval tuto otázku. Pak můj zrak padl na operačního důstojníka mého štábu, nadporučíka Victora Oehrna, muže s mimořádně bystrým úsudkem. Oehrn mi přesvědčivě svým rozhodným způsobem řekl: ‚Věřím, že se přece jen najde možnost průniku.‘ Toto prohlášení mého štábního důstojníka pro mne bylo posledním impulsem, abych se s otázkou Scapa Flow vypořádal s maximální důkladností.“

Jakmile v září 1939 vypukla válka, shromáždilo námořní velení (Seekriegsleitung) o Scapa Flow všechny dostupné informace a předložilo je BdU v elaborátu. Popisoval všechny očekávané překážky u různých vstupů do zátoky Scapa Flow. Dne 11. září poskytl průzkum 2. letecké flotily cenný materiál – snímky zachycující plavidla, která se v zátoce nacházela. Dále velitel U-14 nadporučík Horst Wellner, který se plavil u Orknejských ostrovů, poskytl informace o tamních hlídkách, světlometech a mořských proudech. Domníval se, že je možné proniknout do Scapa Flow přes průliv Hoxa, pokud bude tamní bariéra náhodou otevřená.

To však ještě Dönitzovi nestačilo. Nechal průzkumné letadlo Luftwaffe znovu vyfotografovat všechny bariéry a vstupy do Scapa Flow a 26. září měl požadované snímky na stole. Konečně objevil škvíru, kterou hledal. Průliv Holm Sound byl uzavřen pouze dvěma parníky potopenými napříč přes kanál Kirk Sound a lodí ležící na jeho severní straně. Na jih od ostrůvku Lamb Holm se nacházela asi 17 m široká mezera táhnoucí se až k mělčině. Severně od potopených parníků také zela malá průrva.

Volba padá na Priena

Karl Dönitz své rozhodnutí komentoval: „... nyní jsem se domníval, že je snadné proniknout plavbou na hladině v noci, když zde není silný proud. Hlavní problém spočíval v navigaci. Rozhodl jsem se pokusit o průnik a vybral jsem si kapitánporučíka Günthera Priena, velitele U-47. Podle mého názoru disponoval vojenskými kvalitami a námořnickými dovednostmi potřebnými pro tuto akci. Předal jsem mu podklady k plánu a dal mu svobodu volby nabídku přijmout, nebo odmítnout. Nechtěl jsem znát jeho rozhodnutí dříve, než uplyne 48 hodin. Po prostudování podkladů a pečlivém zvážení souhlasil.“

Teprve nyní velitel ponorek informoval vrchního velitele Kriegsmarine velkoadmirála Ericha Raedera formou osobního a pouze ústního hlášení. Nejvyšší prioritu pro extrémně riskantní operaci představovalo maximální utajení. Prien byl vybrán jako zkušený kapitán, který prokázal své schopnosti  hned při první bojové plavbě, na kterou U-47 vyplula už 19. srpna 1939. V den vypuknutí nepřátelství s Francií a Velkou Británií, 3. září, už se nacházela ve své přidělené „lovecké“ oblasti v Biskajském zálivu. 

Jen o dva dny později si Prien připsal první úspěch, když palubním dělem potopil britský parník Bosnia. Během následujících pár dní poslal ke dnu ještě dvě obchodní lodě, takže jeho operace proběhla podle všech měřítek úspěšně. Pouze několik hodin po potopení třetí lodě byla U-47 spolu s dalšími ponorkami povolána zpět do Kielu, neboť Dönitz chtěl zahájit ofenzivu v severním Atlantiku, než Britové stihnou zorganizovat chráněné konvoje. Posádka se vrátila po 28 dnech na moři a těšila se na zasloužený odpočinek. Netušila, že pro ni velitel ponorkového loďstva chystá speciální úkol. Prvního října dostal Prien rozkaz hlásit se u Dönitze; jak už víme, nabídku provést operaci, která dostala krycí označení „P“, přijal. 

Klid před bouří

Na palubu Prienovy ponorky byla naložena torpéda typu G7e, neboť díky bateriovému pohonu nenechávala za svou dráhou bublinkovou stopu jako G7a poháněná stlačeným vzduchem. Dne 8. října opustila U-47 s 42člennou posádkou Kiel. Průplavem císaře Viléma (dnes Kielský průplav) se dostala do Severního moře a 12. října už se nacházela východně od Orknejí. Aby si kapitánporučík Prien před útokem trochu odpočinul, nechal tam svůj člun klesnout na dno Severního moře. Tuto dobu posádka využila k opravám drobného poškození jednoho z dieselových motorů. Po večerním vynoření se U-47 vydala směrem k pobřeží, aby určila svou přesnou polohu.

Ve válečném deníku lze číst zápis kapitána plavidla: „… přiblížení k pobřeží. Mezi 22.00 a 22.30 jsou Angličané tak laskaví, že rozsvítí všechna světla na břehu, takže mohu snadno určit naši přesnou polohu. Ve 4.37 (13. října, pozn. red.) opět zastavíme v hloubce 90 m k 12hodinovému odpočinku. Po probuzení a snídani začíná v 17.00 příprava k útoku – to znamená: přesunutí torpéd do rychlonabíjecích pozic před tubusy I a II a instalování roznětek.“

Posádka byla ve výborné náladě, ale po večeři na palubě začalo narůstat napětí. Jakmile se ponorka vynořila, začal v 19.15 přesun do Holm Soundu. Po krátkém ponoření kvůli kolem proplouvajícímu parníku se U-47 opět vynořila ve 23.11 a vplula s proudem do Holm Soundu. Günther Prien popsal své dojmy: „Viditelnost je opravdu špatná. Pod Mainlandem je všechno temné, vysoko na obloze se mihotá polární záře, takže zátoka, kterou obklopují docela vysoké hory, je osvětlena přímo shora. Siluety potopených přehradních lodí připomínají děsivé divadelní kulisy.“  

Když se ponorkáři přiblížili, jasně viděli parník potopený ve Skerry Soundu. Prien se domníval, že jde o Kirk Sound a zamířil do průlivu. Vrchní kormidelník Wilhelm Spahr si ale všiml, že loď mění kurs příliš brzy, a Prien si také uvědomil svou chybu, takže po rychlém otočení doprava vplula U-47 o několik okamžiků později do Kirk Soundu. Pak šlo vše velmi rychle. 

Prien to v deníku komentoval: „Nyní se ukazuje, jak bylo dobře, že jsem se mapu naučil zpaměti, protože průjezd probíhá neuvěřitelnou rychlostí. Mezitím jsem se rozhodl projet kolem barážových lodí na severu. (…) Dvoustěžňový škuner míjíme ve vzdálenosti 15 m. V následujícím okamžiku proud otočí loď na pravobok. Současně spatřujeme kotevní řetěz severního blokujícího plavidla, který směřuje dopředu pod úhlem 45 stupňů. Se zastaveným levým motorem a s pravým nastaveným na pomalu vpřed se ponorka velmi pomalu otáčí a dotýká se dna. Předem zaplavené potápěčské komory jsou zcela vypuštěny a loď pokračuje v otáčení. Záď se dotýká kotevního řetězu, stáčí se na levobok a lze ji vrátit do kursu jen tvrdými opatřeními. Ale jsme ve Scapa Flow!“

Torpéda vypuštěna

Jak později hlásila posádka velitelského můstku, byla onoho 14. října 27 minut po půlnoci naprosto jasná noc. Celý záliv se dal bez problémů přehlédnout. Jižně od ostrova Cava se nenacházela žádná plavidla a v Hoxa Soundu se měla co nevidět objevit strážní loď. Prien proto nařídil otočit ponorku zpět k pobřeží ostrova Mainland a plul podél něj na sever. Byla sice tma, ale polární záře umožnila posádce na můstku jasně rozeznat dvě bitevní lodě seřazené za sebou a dále u břehu kotvící torpédoborce.

Samotný útok je ve válečném deníku popsán takto: „… Útok na dva tlusťochy. Vzdálenost 3 000 metrů. Hloubka nastavena na 7,5 metru. Nárazové roznětky. Jedno torpédo vypuštěno na severní, dva na jižní. Po dobrých třech a půl minutách vybuchuje torpédo u bitevní lodi na severu. Po dalších dvou není ani stopy. Obrátit! Záďový výstřel…“ 

Ani ten však neuspěl. Prienem zmíněný výbuch byl jen malý – torpédo zřejmě zasáhlo kotevní řetěz, který se s rachotem sesul do vody. Každopádně posádka na Royal Oak se domnívala, že došlo k explozi v jednom ze skladů na přídi, kde byly uloženy hořlavé materiály. Zatímco kapitán bitevní lodi spolu s hlídkou věc prověřoval, zbytek posádky se znovu odebral ke spánku. Nikdo netušil, že na loď útočí nepřítel.

Protože obě bitevní lodě nevykazovaly žádnou reakci, rozkázal Prien nabít znovu torpédomety na přídi. Kolem 1.22 vypustila U-47 trojici torpéd a o tři minuty později se ozvaly tři exploze. Zasažená bitevní loď Royal Oak se během několika minut převrátila a klesla ke dnu. Vzala s sebou přitom na smrt 833 mužů.

Prien popsal poslední okamžiky potápějícího se plavidla, jak je sledoval z velitelského můstku: „Exploze, sloupy vody, pak sloupy ohně, vzduchem létají úlomky. Teď to v přístavu ožívá, torpédoborce rozsvěcují světla, ze všech stran se ozývá palba, na souši, asi 200 metrů ode mne houkají v ulicích policejní auta. Jedna bitevní loď byla potopena, další poškozena. Všechny torpédomety jsou prázdné. Rozhoduji se odplout…“ 

V dohledu už se nenacházely žádné cíle a opětovné nabití torpédometů zbývajícími pěti torpédy by zabralo příliš mnoho času. Prien se musel postarat o to, aby se jeho ponorka a posádka dostaly bezpečně z kotviště. Tentokrát obeplul potopené lodě blokující Holm Sound z jihu a díky námořnickému mistrovství se mu podařilo uniknout z nebezpečné oblasti. Pak už zamířil přímo na jihovýchod k německým břehům.

Potopení potvrzeno

Dne 14. října v 11.00 britské tiskové agentury a BBC informovaly světovou veřejnost, že bitevní loď Royal Oak pravděpodobně potopila nepřátelská ponorka – aniž by se zmínily o druhé torpédované lodi. O tři dny později, 17. října, připlula U-47 do Wilhelmshavenu. Podle Priena a pěti dalších mužů na můstku, kteří mohli nepřátelské lodě pozorovat, se potopila HMS Royal Oak a druhá loď, pravděpodobně Repulse, utrpěla poškození přídě. 

Neboť britská admiralita se o identitě druhé lodě nevyjádřila, vyrojila se řada spekulací. Škála domněnek sahala od bitevní lodi Repulse přes bitevní křižník Hood, bitevní loď Iron Duke až po nosič hydroplánů HMS Pegasus. Teprve později se ukázalo, že po boku Oak Royal kotvilo poslední zmíněné plavidlo, jehož posádka také zachránila kolem čtyř stovek přeživších námořníků z potopené bitevní lodě. 

Miláčci národa

Mezitím se v Říši mohutně slavilo. U mola číslo III ve Wilhelmshavenu přivítal 17. října před polednem navrátivší se hrdiny velkoadmirál Erich Raeder spolu s Karlem Dönitzem. Oba důstojníci vystoupili na palubu a podáním ruky poblahopřáli Prienovi. Dönitz předal všem mužů posádky Železné kříže II. třídy, a těm, kteří již toto vyznamenání nosili, připnul na levou stranu hrudi I. třídu. Při této příležitosti současně Raeder oznámil, že Karla Dönitz byl povýšen na kontradmirála.

O 24 hodin později přistál na berlínském letišti Tempelhof čtyřmotorový Focke-Wulf Fw 200 Condor. Adolf Hitler poslal své osobní letadlo, aby vyzvedlo posádku ve Wilhelmshavenu a přivezlo ji do hlavního města ke slavnostnímu přijetí. Následovala triumfální cesta z letiště k Novému říšskému kancléřství, kterou lemovaly davy nadšených Berlíňanů. Hitler pak vyznamenal Priena jako prvního velitele ponorky za druhé světové války Rytířským křížem Železného kříže. 

Další akce

Z pohledu vrchního velitele německých ponorek měl Prienův útok za následek celou řadu akcí s odpovídajícími důsledky pro Royal Navy. Po úspěchu U-47 bylo jasné, že Britové prozkoumají všechny skuliny ve své obraně a pokusí se je zacelit. Admiralita skutečně v první řadě vyklidila Scapa Flow a přidělila domácí flotile jiné kotviště. Dönitz předpokládal, že by pro tento účel mohly připadat v úvahu Loch Ewe, Firth of Forth a Firth of Clyde. V důsledku toho tam zorganizoval příslušné ponorkové operace. 

Tentokrát byly čluny vybaveny především minami, protože v době jejich průniku se nedala s jistotou předpokládat přítomnost nepřátelského loďstva v těchto vybraných místech. Jedna z min, které u jezera Loch Ewe položila U-31 pod velením kapitánporučíka Johannese Habekosta, poškodila bitevní loď Nelson tak vážně, že ji to na několik měsíců vyřadilo ze služby. Také křižník Belfast narazil ve Firth of Forth na minu, která mu zlomila kýl. Minové pole zde položila U-21 s velitelem Fritzem Frauenheimem. Mimochodem, den po Prienově průniku do základny Scapa Flow tam připlula blokovací loď, aby uzavřela mezeru, kterou jen o pár hodin dříve proklouzla U-47 a způsobila Královskému námořnictvu jednu z jejích nejtrpčích ztrát…

Image

Čtěte také

Konec dávného tajemství: Zmizení britské ponorky HMS Triumph

Astronomové již v 90. letech zjistili, že gravitace může vyvrhnout planety z jejich mateřských soustav – například v důsledku srážek nebo těsných průletů. Tyto vyvržené planety pak putují galaxií samy, bez jakékoli hvězdy, která by jim určovala dráhu.

Astronomové jich zatím objevili sice jen několik stovek, existují ale odhady, podle kterých by těchto osamělých světů mohly být biliony. Podle části odborníků by na každou hvězdu v Mléčné dráze dokonce mohlo připadat až okolo 20 potulných planet. A nové výzkumy ukazují, že i tyto světy mohou tvořit vlastní planetární systémy.

Mezinárodní tým vedený Belindou Damianovou ze skotské Univerzity v St. Andrews se zaměřil na osm toulavých planet, každé o hmotnosti 5–10 Jupiterů a ve věku 1–5 milionů let. Pomocí přístrojů NIRSpec a MIRI na dalekohledu Jamese Webba sledovali jejich infračervené spektrum – ideální způsob, jak pozorovat chladné a temné objekty ve vesmíru.

Šest z těchto osmi planet má kolem sebe prachový disk – tedy materiál, ze kterého se běžně formují planety. A co víc – v těchto discích se objevují stopy křemičitých krystalů a růstu prachových zrn, což jsou známky aktivních formovacích procesů.

Bezhvězdný planetární systém?

Aby mohla vzniknout planeta, je potřeba, aby se z mezihvězdného prachu vytvořila větší tělesa – od mikroskopických zrnek po planetesimály a následně celé světy. V disku kolem potulných planet se nyní poprvé podařilo identifikovat krystalické silikáty, známé svou odolností vůči extrémním podmínkám.

To, že k takovým přeměnám dochází i bez přítomnosti hvězdy, je obrovským překvapením. Znamená to, že gravitačně vázaný disk s dostatkem hmoty a teplotních gradientů může stačit k zahájení procesu vzniku planet – i v naprosté temnotě.

Potulné planety se tak možná samy stávají centry svých vlastních systémů a vytváří jakousi zmenšenou podobu vlastního vesmíru. Podle vědců mohou kolem těchto osamělých světů vznikat menší skalnaté planety – jejichž objev je ale zatím jen otázkou času a lepší techniky. „Tyto systémy by mohly být jako naše sluneční soustava, jen stokrát zmenšené a bez centrální hvězdy,“ popisuje astrofyzik Aleks Scholz.

Voda, oxid uhličitý a složité atmosféry

Dalším překvapivým objevem je výrazná přítomnost vodní páry ve spektrech všech sledovaných planet a CO₂ v pěti z nich. Vědci také zaznamenali rozdíly v oblačnosti a chemickém složení atmosfér, což naznačuje různá stádia vývoje těchto objektů. To vše naznačuje, že proces vzniku planet může být univerzálnější, než jsme si dosud mysleli – a nezávisí nutně na přítomnosti hvězdy. 

Klíč k potvrzení této teorie může přinést vesmírný teleskop Nancy Grace Romanové, který by měl detekovat stovky dalších toulavých planet. Pokud se podaří najít přímé důkazy o vzniku menších planet kolem těchto osamělých obrů, bude to znamenat zcela novou kapitolu v hledání exoplanet.

Image

Čtěte také

Vesmírný dalekohled Euclid objevil sedm potulných planet

Dnes se čím dál víc v nabídkách specializovaných obchodů setkáváme s takzvaným ceremoniálním kakaem. V populárních kulisách rituálu si samozřejmě vedle chuťového zážitku odnesete i „hluboký duchovní prožitek“. Vždyť v minulosti patřilo kakao k pokrmům vyvolených...

Komplikovaný vynález 

Kakaové boby získávají svou jedinečnou chuť i aroma až díky poměrně složitému postupu, při kterém semena projdou nejprve fermentací a následně pražením. Historici předpokládají, že klíčovou roli sehrála náhoda. Zásluhy za objev jedinečného aroma a chuti kakaa můžeme zřejmě s klidným svědomím připsat starým Olmékům. Ti nechávali kakaová semena několik dní kvasit v jámách překrytých listím. Pro obohacení chuti k fermentujícím semenům přidávali další rostliny, například vanilku, magnolii nebo i pálivé papričky. Po zkvašení kakaové boby očistili, usušili a pražili. Poměrně brutálně. Vkládali kakaové boby přímo do ohně a ty pak byly bezmála spálené.

Kakao tvořilo nedílnou součást kultury středoamerických indiánů. Olmékové si cenili kakaových bobů natolik, že je dokonce používali jako platidlo. Některé středoamerické civilizace zřejmě prodělaly kakaovou „měnovou krizi“, během které se staly kakaové boby příliš drahým artiklem. Jako platidlo pak používali dokonalé imitace kakaových bobů vyrobené z jílu. Podoba byla tak věrná, že po staletích zmátla i archeology, kteří „falešné kakao“ objevili. Vědci se zpočátku domnívali, že našli skutečné boby a žasli nad tím, jak dokonale se dochovaly. Teprve bližší průzkum odhalil pravdu.

Skutečně rituální 

V mayských chrámech nacházejí archeologové nádoby se stopami po zbytcích kakaa. Usuzují z toho, že pití tohoto nápoje bylo nedílnou součástí mnoha náboženských obřadů. Nádoby se zbytky kakaa se také běžně nacházejí i v mayských hrobech. Tady ale není jasné, jestli se i při pohřbech popíjelo kakao, nebo zda nebožtíci dostávali s sebou na cestu do světa mrtvých svůj oblíbený „hrneček“. Mayové si na nápojích a pokrmech z kakaa pochutnávali také při oslavách konce mayského roku nebo při obřadech, kdy byli mladí muži uváděni mezi dospělé.

Kakaovník uctívali i staří Mayové. Každoročně slavili svátky na počest boha Ek Chuaha, patrona kakaovníku. Při obřadech mu obětovali psa se skvrnami v barvě kakaových bobů. Kakao hrálo nezastupitelnou roli i během svatebních obřadů. Žena při nich musela manželovi připravit čokoládový nápoj. 

Za klíčový znak kvality nápoje považovali Mayové bohatou pěnu. Staří Mayové vyráběli z kakaa posvátné nápoje i pokrmy, které byly předchůdci dnešní čokolády. Zároveň vnímali kakao a výrobky z něj jako symbol vysoké společenské prestiže. Jeho příprava nebyla soukromou záležitostí, ale společenskou událostí. Takto připravené kakao se pilo při slavnostních příležitostech podobně, jako se dnes otevírá láhev výborného vína, koňaku nebo whisky.

Hořká voda 

Proč si právě kakaovník a jeho semena vydobyly u starých civilizací Střední Ameriky takovou úctu? Semena kakaovníku obsahují látku theobromin. Ta se nevyskytuje jen v kakaových bobech, ale také v listech čajovníku nebo v ořeších kola. Theobromin patří do příbuzenstva mnohem známějšího kofeinu. Obě látky mají k sobě tak blízko, že se „kávový“ kofein v lidském těle látkovou výměnou zčásti proměňuje na „kakaový“ theobromin. 

Podobně jako kofein má i theobromin na lidský organismus povzbuzující účinky. Na rozdíl od kofeinu působí poněkud slaběji na nervový systém, ale je razantnější v účincích na srdce a cévy. Povzbudivou sílu kakaovníkových semen poznali lidé už před mnoha tisíciletími. Proto začali kakaovník sami pěstovat.

Image

Čtěte také

Hnědé zlato: Prvními evropskými konzumenty čokolády byli mniši

V létě roku 1918 dorazila do Švýcarska první vlna vražedné španělské chřipky, která si nakonec celosvětově vyžádala okolo 50 milionů obětí. Jednou z nich byl i osmnáctiletý mladík, jehož pitva proběhla 15. července 1918 v Curychu. Stal se jednou z prvních obětí chřipky v tomto městě.

Lékaři tehdy uchovali ve formalínu část mladíkových plic, která se pak stala součástí medicínských sbírek Basilejské univerzity. Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Christian Urban z Curyšské a Basilejské univerzity, nyní použil moderní genetické metody a z orgánu uloženého ve formalínu získal genetický materiál viru.

Virus z formalínu

Jak badatelé uvádějí ve studii zveřejněné odborným časopisem BMC Biology, podařilo se jim rekonstruovat kompletní genomu viru španělské chřipky. Tento genom je prvním svého druhu s přesně určeným datem z Evropy. Podle vědců poskytne nové poznatky o děsivé pandemii, která zhruba před stoletím otřásla celou planetou.

„Je to poprvé, kdy jsme získali přístup ke genomu chřipky z pandemie v letech 1918 až 1920 v tehdejším Švýcarsku,“ raduje se paleogenetička Verena Schünemannová z Basilejské univerzity. „Přináší nám poznatky o dynamice adaptací viru na lidské hostitele v Evropě, během samotných počátků pandemie.“

Vědce překvapilo, že už tento virus, který zabil svého hostitele na počátku pandemie, již ve svém genomu obsahoval tři mutace, spojované s adaptacemi na lidi. Až doposud se mělo za to, že se takové mutace objevily až později v průběhu pandemie. Dvě mutace pomáhaly viru obejít lidskou imunitu, třetí změnila tvar proteinu hemaglutinin na povrchu viru, což vedlo k efektivnějšímu šíření infekce. Tyto rychlé adaptace nápadně připomínají situaci během pandemie covid-19, kdy koronavirus rovněž mutoval velmi rychle.

Pohled do minulosti jako klíč k budoucnosti

Významným zjištěním studie je i samotná metoda, kterou se vědcům podařilo RNA získat. Až dosud byly vzorky konzervované ve formalínu považovány za nevhodné pro analýzu genetického materiálu. Nově vyvinutá postup založený na zachycení krátkých úseků RNA a uchování jejich orientace ale dokazuje, že i tyto historické vzorky v sobě ukrývají klíčové informace. Otevírá se tak možnost využít tisíce podobných vzorků z lékařských a zoologických sbírek po celém světě k dalšímu výzkumu infekčních nemocí.

Zjištěním, jak se virus v minulosti adaptoval, získávají vědci důležité evoluční indicie, které mohou pomoci předvídat a zvládat budoucí pandemie. Vědomí, jak se viry přenášejí ze zvířat na lidi a jak se přizpůsobují lidskému tělu, je klíčem k vývoji účinných vakcín a obranných strategií.

Image

Čtěte také

Československo za španělské chřipky: Jak se bojovalo s virem a kolik lidí zemřelo?

Když NASA v roce 2020 poslala na rudou planetu s robotický roverem Perseverance také dvoukilový autonomní vrtulník Ingenuity, byl z toho naprostý úspěch, který dalece překonal původní očekávání. Z plánovaných 5 letů se stalo 72 a mise, která měla trvat 31 pozemských dní, skončila až po 1 004 dnech, kdy si Ingenuity zničil rotory při nepovedeném přistání.

Odborníky NASA natolik ohromily výsledky Ingenuity, že plánuje zařadit podobné vrtulníky do budoucích misí na Mars a dokonce chtějí poslat vrtulník i na Titan, který má rovněž atmosféru a je tam možné létat. Společnost AeroVironment ve spolupráci s NASA chce jít ještě dál. Nespokojí se s jedním vrtulníkem a chtějí jich poslat na Mars hned šest najednou.

Vrtulníky pro rudou planetu

Mise nazvaná Skyfall představuje pozoruhodný projekt, který by mohl podstatně zjednodušit a také zlevnit náročné přistání na rudé planetě. Šestice autonomních vrtulníků by doletěla k Marsu umístěná v kapsuli s tepelným štítem. Pod jeho ochranou by s vrtulníky vlétla do atmosféry Marsu hypersonickou rychlostí.

Místo klasického přistávacího manévru by se v předem stanovené výšce z kapsle uvolnila šestice vrtulníků, které by se následně rozletěli každý svým směrem. Samotná prázdná kapsle by poté dopadla na povrch rudé planety zatímco vrtulníky by přešly k autonomním přistání. Odborníci AeroVironment jsou přesvědčeni, že tento „Skyfall manévr“ významně zjednoduší design přistávacího zařízení i celý proces přistání, a současně sníží finanční náklady.

Šestice vrtulníků by mohla detailně prozkoumat a zmapovat široké okolí místa sestupu z oběžné dráhy. Zatím jde jen o zajímavý koncept, který nemá oficiálně určené datum mise. Lidé z AeroVironment se ale nechali slyšet, že jejich přistávací zařízení se šesti vrtulníky může být připraveno ke startu v roce 2028. Zbývá ještě vyřešit některé technické otázky, včetně například komunikace se Zemí, kterou pro Ingenuity zprostředkovával rover Perseverance.

Podle Williana Pomerantze z AeroVironment je Skyfall průlomovou strategií, která přináší rychlejší a levnější průzkum Marsu než kdy dřív. Šestice dronů umožní mnohonásobně větší sběr dat, lepší vědecký výzkum a přiblíží nás o krok blíž k prvním lidským stopám na rudé planetě. Pokud Skyfall uspěje, může se stát novým standardem meziplanetárního průzkumu – malá létající hejna robotů, která v tandemové choreografii mapují cizí světy.

Image

Čtěte také

NASA ukončila vyšetřování havárie marsovského vrtulníčku Ingenuity

Čeleď létavkovitých (Rhacophoridae) obsahuje přibližně tucet rodů a více než 300 druhů. Mezi nimi je létavka černoblanná (Rhacophorus nigropalmatus, v českém názvosloví se jí říká také létavka obrovská) bezesporu jedním z největších: Tělo dospělých jedinců je zhruba deset centimetrů dlouhé, zatímco většina létavkovitých není větších než pět centimetrů. 

Tento na stromech žijící obojživelník je pro život ve větvích velmi dobře uzpůsobený. Na posledním článku každého z prstů létavky jsou speciální přilnavé polštářky, které jí umožňují bezpečně šplhat po vertikálních površích. Dlouhé prsty této žáby navíc spojuje blána, která jí umožňuje létat ze stromu na strom. Dlouhýma zadníma nohama se létavka odrazí, roztáhne prsty a díky roztaženým nosným plochám dokáže z vyšších stromových partií doplachtit až 15 metrů daleko.

Rovněž reprodukce těchto tvorů je pozoruhodná. Samička nejprve vypudí tekutinu, z níž rychlými pohyby nohou „ušlehá“ pěnu. Do vzniklého pěnového hnízda pak naklade vajíčka, na která sameček uvolní sperma. V hnízdě umístěném na větvích nebo listech se pozvolna vyvíjejí malí pulci. V pravý okamžik se hnízdo protrhne a zatím stále „nehotové žabky“ spadnou do vody (nad ní musí být hnízdo bezpodmínečně umístěno), kde je jejich metamorfóza dokončena.

Image

Čtěte také

Rohatka brazilská: Žabí ďábel s neukojitelným apetitem

Donald Trump ve své inaugurační řeči slíbil, že dostane Američany na Mars. Podle Elona Muska by první lidé mohli k rudé planetě zamířit již v roce 2029. Ponechme nyní stranou, zda je tento termín reálný a představme si hypotetickou situaci, kdy během letu k tomuto pro lidstvo neznámému světu vzdálenému miliony kilometrů, zjistí jedna z žen, že je těhotná. Není cesty zpět. Návrat na Zemi je možný až za řadu měsíců a nezbývá než se pokusit donosit, porodit a udržet při životě nového člena posádky.

Přestože podobný scénář zatím zní jako čiré sci-fi, vědci se touto možností začínají vážně zabývat. Jak ukazuje nedávná studie Dr. Aruna Holdena z Univerzity v Leedsu, podobný scénář může být v budoucnu reálný a přináší řadu výzev i překvapivých příležitostí.

Vesmírné těhotenství

Dr. Holden ve své práci analyzuje celý reprodukční proces – od oplodnění až po péči o novorozence – v extrémních podmínkách meziplanetárního prostoru. Vzhledem k tomu, že cesta na Mars a zpět trvá přibližně tři roky, je během ní dostatek času na celé těhotenství i porod. A i když je sex a početí ve vesmíru zatím tabu, s malou izolovanou posádkou a dlouhodobým pobytem je to biologicky poměrně snadno představitelné.

Největší hrozbu podle Holdena představuje kosmické záření, konkrétně galaktické kosmické paprsky – vysoce energetické částice, které prostupují vesmírem a bombardují vše, co jim stojí v cestě. Na Zemi nás před nimi chrání atmosféra a magnetické pole, ale ve vesmíru je posádka neustále vystavena tomuto neviditelnému nebezpečí.

Pro vyvíjející se embryo v raném stádiu – kdy se buňky rychle dělí – může i jediný zásah znamenat potrat. S postupujícím těhotenstvím se zvětšuje placenta i plod, což paradoxně znamená větší „cíl“ pro škodlivé záření. Zásah může například spustit předčasné kontrakce a ohrozit tak matku i dítě miliony kilometrů od jakékoli lékařské pomoci.

Bez gravitace to bude fuška

Další výzvou je mikrogravitace. I když samotné oplodnění může být v beztíži složitější z čistě praktických důvodů, samotné těhotenství by po uhnízdění embrya pravděpodobně pokračovalo normálně. Úplně jiný příběh je ale porod. Ve vesmíru totiž vše plave – krev, plodová voda, nástroje i samotné dítě. Bez gravitace, která na Zemi pomáhá nejen s průběhem porodu, ale i s manipulací s novorozencem, se stává celý proces extrémně složitým.

A co péče o miminko? Kočárky, postýlky, pleny – to všechno je designováno pro prostředí s gravitací. V mikrogravitaci by bylo třeba vymyslet úplně nové postupy i vybavení, například jak bezpečně kojit, převlékat nebo vůbec držet dítě, aby neodplulo pryč.

Bezpečnější než na Zemi?

Podle Dr. Holdena ale porod ve vesmíru skýtá i překvapivá pozitiva. Dobře navržená kosmická loď totiž nabízí vysoce kontrolované prostředí – stálou teplotu, čistý vzduch, bezinfekční prostředí, což je v mnoha částech světa, postižených válkami či přírodními katastrofami, nedosažitelný luxus. Hypoteticky by tedy mohl být porod ve vesmíru bezpečnější než v některých nehostinných částech Země.

S tím, jak se lidstvo pomalu připravuje na dlouhodobé mise mimo Zemi, přestává být otázka těhotenství ve vesmíru hypotetickou. Až přijde na svět první vesmírné dítě, nepůjde jen o velký vědecký mezník – bude to i důkaz neuvěřitelné přizpůsobivosti lidského života.

Image

Čtěte také

Kosmické záření má podle nové studie neblahý vliv na mužskou erekci