Ledvinové kameny mohou být mučivým a vysilujícím onemocněním, zejména pokud vzdorují perorálně podávaným lékům. Pacientům, kterých se to týká, teď svitla nová naděje v podobě drobného magneticky řiditelného „robota“, kterého je možné přesně navést na místo určení v močových cestách, kde zničí ledvinové kameny.

Močové kameny jsou minerály, které vznikají ze soli a dalších látek rozpuštěných v moči. Pro nikoho nebývají příjemné a skutečný očistec představují v případě, když procházejí močovou trubicí. Ještě horší je, když se u stejného pacienta opakovaně vracejí. V případě, že ledvinové kameny zablokují močové cesty, bývá obvykle jediným řešením chirurgický zákrok.

Ledvinový mikrospecialista

Lékař vsune mikrobota do těla pacienta katetrem přes močový měchýř a díky ultrazvukovému zobrazení ho může podle potřeby přesně navádět. Magdanzová a spol. k tomu použili externí robotické rameno s rotujícím magnetem. Díky tomu se otáčí i mikrobot, který se mrštně protáhne až k ledvinovému kameni. Pacient poté dostane magnetickou náplast, která udrží mikrobota na místě několik dní. V místě určení mikrobot uvolňuje ureázu, která mění okolní pH a pokles kyselosti způsobí, že se ledvinové kameny rozpustí. Nová léčba je teď ve fázi preklinických testů na 3D tištěných modelech a zvířatech.

Slunce tvoří centrální těleso naší soustavy, proto přirozeně očekáváme, že se bude jeho vliv projevovat v celém systému. Zde je však potřeba zdůraznit, že jeho vliv na okolí není zapříčiněn jen jedním efektem, ale hned několika. Především naše hvězda svou gravitací řídí pohyby všech těles ve Sluneční soustavě, tedy planet, trpasličích planet, asteroidů, komet i dalších objektů. Oblast její gravitační dominance sahá až do míst, kde se vyrovnává s gravitací okolních stálic. Pomyslnou hranici můžeme zakreslit asi dva světelné roky nebo také 120 000 AU od Slunce.

Vliv slunečního větru pak vymezuje oblast tzv. heliosféry, pomyslné bubliny, v níž dominují nabité částice s původem ve Slunci. Její hranice leží asi 120 AU od naší hvězdy a sondy Voyager 1 a 2 už ji překonaly.

Pro úplnost zmiňme i vliv elektromagnetický, tedy vliv vyslaného záření, který se projeví pouze pozorovatelností Slunce zdálky a končí zhruba ve vzdálenosti pěti miliard světelných let – čili tam, kam doletěly první fotony vyzářené zárodkem naší stálice.

Image

Čtěte také

Překročení hranice heliosféry a vstup Voyageru 2 do mezihvězdného prostoru přinesl řadu překvapení

K roku 822 přinášejí Letopisy království Franků první písemnou zprávu o Moravanech, a to v souvislosti se sněmem císaře Ludvíka I. Pobožného, kam přizval „vyslance všech východních Slovanů, tj. Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů … a v Panonii sídlících Avarů, kteří byli k němu posláni s dary“. Moravané jsou v originále nazýváni jako Marvani, přibližně v téže době je takzvaný Geograf bavorský nazývá Marharii. Nic víc se ale o těchto lidech nedozvídáme a trvá dalších deset let, než se před námi začne odvíjet příběh prvního z velkomoravských vládců Moymara, známějšího jako Mojmír I.

Moravané na vzestupu

Utváření Velké Moravy pravděpodobně provázely děje stejně dramatické jako později v Čechách, kde česká přemyslovská knížata soupeřila s klany Zličanů, Doudlebů nebo Charvátů. Avšak v případě Moravy nevíme o sjednocování zhola nic. A i když známe finále mocenského soupeření a tušíme něco o jménech knížat Mojmíra I. a Pribiny, zůstávají bližší okolnosti vzniku velkomoravského panství stále neznámé. Co se tehdy mezi Mojmírem a nitranským knížetem Pribinou přihodilo a proč?

Doba Mojmírovy vlády byla pouhou tečkou za větou, kterou rozepsal nám neznámý autor. Boj o svrchovanost nad Moravou se vedl tak, jak kázaly nepsané zákony tehdejší doby. Ilustrací nám budiž mnohem lépe známé děje ve Franské říši i pozdější události sjednocování české kotliny. 

Pohanští družiníci kmenových náčelníků naplňovali představy svého vůdce často ze hřbetu koně, s mečem v ruce jedné a pochodní v ruce druhé. Smrtící koktejl pak býval okořeněn nějakou tou sňatkovou politikou a posílen krátkodobě výhodným spojenectvím. Útočištěm moravským válečníkům byla dobře opevněná a hospodářsky zajištěná hradiště na řece Moravě, na území dnešních Mikulčic, Starého Města u Uherského Hradiště a v Olomouci. Když se roku 822 poprvé dozvídáme z franských pramenů o knížectví Moravanů, byla již Morava celistvá.

Souboj víry

Pravděpodobně někdy kolem roku 830 se stal moravským knížetem Mojmír I., okolnosti této události neznáme a nic vlastně nevíme ani o samotném vládci. Neznáme ani jeho předchůdce. Na základě kusých zpráv a zejména svědectví archeologických pramenů víme, že se ocitáme v době, kdy byla moc Moravanů na vzestupu. Na uprázdněných avarských državách severně od Dunaje pak vznikala slovanská hradiště s centrem v nově založené Nitře. Mojmír I. byl knížetem nejen vojensky schopným, ale také prozíravým, což se ukázalo roku 831, kdy přijal spolu se svými věrnými křest z rukou pasovského biskupa Reginhara. Zbaven cejchu pohanství a pod ochranou kříže mohl nyní pokračovat v započatém díle svých předků.

V době, kdy moravský kníže sebevědomě kráčel za svým cílem, třímal otěže vlády nad Nitranským knížectvím jistý Pribina (Priwina), muž stejně ctižádostivý jako Mojmír. Víme toho o něm ještě méně než o prvním jmenovaném. Jediné, čím jsme si v Pribinově životě v této době jisti, je, že založil v Nitře kostel, který vysvětil salcburský arcibiskup. V době, kdy stále silně tlouklo srdce pohanských kultů, to byl jistě bohu i církvi libý počin. Bohužel, sám Pribina byl stále pohanem. Proč tedy kostel stavěl? 

Velmi pravděpodobně to bylo pro svou bavorskou ženu, křesťanku z hraběcího rodu. Aby mohlo k sňatku dojít, Pribina se patrně zavázal přijmout křest a zbudování kostela bylo prvním krokem. Datovat lze tuto událost kolem roku 831, kdy křest z vlastní iniciativy přijal Mojmír s celou družinou. Pribina svoji konverzi už nestihl. Moravský kníže utnul jeho ambice hned v zárodku.

Pribinova vzpoura

O Pribinovi se dříve soudilo, že šlo o svébytného knížete v Nitře a jako takový poněkud překážel Mojmírovým ambicím sjednotit Slovany do jednoho státu. Zažitou představu ale narušil doktor Dušan Třeštík, který přišel s podloženou teorií, že Pribina byl ve skutečnosti Moravanem, jemuž byla svěřena správa Nitranského knížectví, jež už tehdy bylo nedílnou součástí moravského dominia. Pribina se v této úloze našel a začal usilovat o větší samostatnost. Tomu ostatně nasvědčuje snaha přiblížit se křesťanskému světu Franků sňatkem i výstavbou kostela, který byl po svém dokončení jediným křesťanským chrámem západních i východních Slovanů.

Pribinův sňatek s bavorskou křesťankou, stavba a vysvěcení kostela, to vše následovalo v poměrně krátké době let 830–832. Měl zřejmě v úmyslu přijmout také křest, aby se stal rovnocenným protivníkem Mojmíra. Aby se vymanil z jeho vlivu, utekl Pribina z Nitry pod ochranu Ratboda, správce franské Východní marky roku 833–4. Proč tak rychlý obrat v době, kdy byl Pribina na vzestupu?

Válečné tažení

Nitranský kníže se totiž pravděpodobně skutečně vzepřel svému moravskému pánu ve snaze osamostatnit se. Oslabení vlastní moci i rostoucího impéria však Mojmír nechtěl a nemohl připustit. Proto se v čele své družiny a ostatního vojska vypravil k Nitře, aby učinil této revoltě přítrž. 

O tažení Mojmíra proti Pribinovu Nitranskému knížectví opět nevíme vůbec nic. Jedinou krátkou zmínku přináší franská kronika „O obrácení Bavorů a Korutanců“ z 9. století, kde se uvádí, že „v této době přišel jakýsi Pribina, který byl vyhnán knížetem Moravanů Mojmírem, přes Dunaj k Ratbodovi“. Jak ono vyhnání probíhalo? Pomineme-li možnost, že šlo o pouhý formální akt bez vojenského zásahu, kdy byl Pribina, jako exponent moravské moci, vypovězen ze země, pak před námi vyvstává pravděpodobný obraz vojenské výpravy moravských bojovníků, vedených samotným knížetem. Doba onoho vyhnání se totiž shoduje s druhou fází dobývání Slovenska Moravany.

Mojmírovu výpravu proti vzpurnému poddanému čekal zhruba týdenní pochod úrodnými nížinami, které v půli přetínal masiv Malých Karpat. Nitranské hradiště na ostrohu nad řekou Nitrou, která ze tří stran opevněné sídlo chránila, kníže viděl už z dálky, neboť šlo o dominantní krajinný bod. Jakou podobu měl onen osudový střet? Byl Pribina moravským vojskem zaskočen? Došlo k obléhání? Nebo snad sebevědomě vytáhl s vlastním vojskem proti Mojmírovi?

Tato varianta asi nebude příliš pravděpodobná, protože měl málo času, nedostatečnou hotovost a zbavil by se i strategické výhody za hradbami Nitry. Ostatně, o pevné zdi velkomoravských hradišť se v blízké budoucnosti tříštily i síly Franků. Ať už tedy pod tíhou obléhání, nebo dobrovolně, Pribina opustil Nitranské knížectví, které bylo roku 833 definitivně připojeno k Moravě. Velkomoravská říše povstala. 

Image

Čtěte také

Cizinec vůdcem Slovanů: Kdo byl a odkud vlastně přišel kupec Sámo?

Nová studie ukazuje, že Severní Atlantik se stal světovým epicentrem tzv. hurikánových shluků – tedy situací, kdy se v jedné oblasti oceánu ve stejnou dobu objeví dva či více tropických cyklon, které udeří v rychlém sledu a násobí škody. Za posledních 46 let se pravděpodobnost, že se takové shluky vytvoří právě v této části světa, zvýšila z 1,4 % na 14,3 %. To je zhruba desetinásobný nárůst oproti dřívějšímu stavu, kdy prvenství v tomto směru držela západní část severního Pacifiku.

Atlantik v éře hurikánových shluků

Podle vědců z čínské univerzity Fudan za současnou situací stojí změny v mořských teplotách. Posuny v poměru mezi chladnějšími a teplejšími oblastmi vytvářejí ideální podmínky pro vznik několika bouří najednou. Vědci konkrétně hovoří o tzv. „La Niña-like“ oteplovacím vzorci, kdy se východní Pacifik ohřívá pomaleji než ten západní. Tento jev ovlivňuje nejen četnost bouří, ale také sílu tzv. synoptických vln – velkoprostorových pohybů atmosféry, které mohou podporovat vznik cyklon a někdy dokonce spustit řetězovou reakci, kdy jedna bouře pomáhá produkovat další.

Hurikánové shluky jsou pro Spojené státy obzvlášť nebezpečné. Pobřeží Mexického zálivu, východní pobřeží i americká území v Karibiku, jako je Portoriko nebo Americké Panenské ostrovy, se mohou častěji potýkat s několika ničivými bouřemi v rychlém sledu. V praxi to znamená méně času na opravy infrastruktury, přetížení záchranných složek, přerušení dodavatelských řetězců a kumulující se škody. Historické příklady, jako rok 2017 s hurikány Harvey, Irma a Maria, nebo rok 2020 s pěti pojmenovanými bouřemi současně v Atlantiku, ukazují, jak rychle může být systém zasažen opakovaně.

Riziko pro USA prudce roste

Tým z Fudan University a University of Hong Kong analyzoval téměř půlstoletí pozorovacích dat a použil detailní klimatické modely. Vytvořili pravděpodobnostní model založený na základních parametrech – četnosti bouří, jejich trvání a sezónním výskytu. Ten měl vysvětlit, proč se shluky tvoří. Když se model u některých let minul s realitou, přidali do analýzy data o synoptických vlnách, které pomohly odlišit náhodně vzniklé shluky od těch, které jsou fyzikálně propojené.

Podle predikcí se trend růstu hurikánových shluků nezastaví minimálně do poloviny 21. století. To znamená, že i v budoucnu bude pravděpodobnější několik bouří soustředěných do krátkého časového úseku.

Autoři studie, zveřejněné v Nature Climate Change, zdůrazňují, že tyto jevy by měly být součástí oficiálních hodnocení rizik – většina současných modelů totiž stále předpokládá, že hurikány přicházejí nezávisle na sobě. Přesnější pochopení „hurikánových dopravních zácp“ by mohlo výrazně zlepšit plánování prevence a reakce na přírodní katastrofy.

Image

Čtěte také

Globální oteplování zřejmě zesiluje hurikány: Vědci pro ně navrhují novou kategorii

Spojenecká invaze do Německem okupované západní Evropy se měla stát jedním z rozhodujících momentů celé druhé světové války. Vedly k ní měsíce příprav a důkladného plánování a klíčovou roli přitom sehrál mimo jiné i britský ministerský předseda a ministr obrany Winston Churchill. Není tedy divu, že se vzhledem ke své nátuře hodlal osobně zúčastnit samotného dne D, tedy alespoň na palubě jedné z válečných lodí, které měly ostřelovat pobřeží. 

Příliš velké riziko

O tomto záměru Churchill informoval krále Jiřího VI. koncem května na společné večeři. Panovník byl jeho plánu nakloněn a naznačil, že by se rád přidal. Naopak osobní sekretář krále Alan Lascelles a generál Hastings Ismay, který působil jako Churchillův náčelník štábu, se postavili striktně proti a nebyli sami. Za nešťastný tento nápad považoval také vrchní velitel spojeneckých expedičních sil generál Dwight Eisenhower a admirál Bertram Ramsay, který stál v čele námořních sil operace Overlord. Král brzy vyslyšel argumenty o příliš velkém a zbytečném riziku takové akce, a tak záhy změnil názor. Již 1. června Churchillovi oznámil, že by neměl jet ani jeden z nich. Ministerský předseda ale opáčil, že on sám určitě pojede. 

Z králova deníku

S tím se ovšem Jiří VI. nesmířil. Do deníku si zapsal, že Churchill se na věc dívá poněkud sobecky, a 2. června mu proto poslal dopis, v němž apeloval na opětovné zvážení tohoto riskantního záměru. Mimo jiné napsal: „Chci na vás  ještě jednou apelovat, abyste v den invaze nevyplouval na moře. Zvažte prosím mou situaci. Jsem mladší než Vy, jsem námořník a jako král jsem hlavou všech ozbrojených složek. Nejraději bych vyplul na moře, ale svolil jsem, že zůstanu doma. Je pak regulérní, abyste Vy učinil přesně to, co bych byl rád učinil sám? (...) A nyní zvažte svou situaci: uvidíte velmi málo, podstoupíte značné riziko, budete nedostupný v době, kdy možná bude nutné učinit životně důležitá rozhodnutí, a i když se budete chovat diskrétně, pouhá Vaše přítomnost na palubě logicky silně zvýší odpovědnost admirála a kapitána.“ 

Odpovědi se však nedočkal, neboť Churchill již seděl ve vlaku do Portsmouthu. Alan Lascelles se proto na královu žádost s premiérem spojil telefonicky, načež od něj získal otrávený souhlas, že nikam nepojede. Churchilla to silně zklamalo a 3. června králi napsal poněkud troufalý dopis, v němž stálo mimo jiné i toto: „Jako ministerskému předsedovi a ministru obrany by mi mělo být dovoleno jet  tam, kde považuji za nezbytné plnit své povinnosti.“ 

Směr Caen

Britský premiér se tak do Normandie vypravil až šestý den po vylodění. Ráno 12. června se v doprovodu polních maršálů Alana Brookse a Jana Smutse nalodil na palubu torpédoborce Kelvin, který je převezl přes průliv. Churchill pak u francouzského pobřeží přesvědčil kapitána lodě, aby to „Němčourovi natřel“, a děla Kelvinu se tak na zhruba šestikilometrovou vzdálenost zapojila do ostřelování cílů na pobřeží, zatímco na obloze se objevovaly vlny amerických bombardérů. Na palubě obojživelného vozidla DUKW se poté Churchill i s doprovodem dostal na pevninu u Courseulles, kde je uvítal generál Bernard Montgomery a doprovodil je na své velitelství v Creully.

Po cestě viděli zničenou techniku či přelety nepřátelských letounů a slyšeli štěkot protiletecké palby i hřmění námořních děl. Churchill s Montgomerym poobědval jen necelých pět kilometrů od frontové linie a později mohl sledovat kouř stoupající z Caen, o nějž právě spojenečtí vojáci sváděli s Němci tvrdé boje. Churchill byl zcela ve svém živlu a admirál Andrew Cunningham si druhý den po jednání Obranného výboru v Londýně zapsal toto: „Zdá se, že návštěvou předmostí nám ministerský předseda značně omládl. Občas se choval dost dětinsky.“

Znovu se Churchill do Normandie vypravil 21. července na palubě lehkého křižníku Enterprise. Opět navštívil Montgomeryho velitelství nedaleko Blay v departementu Calvados a prohlédl si lazaret i polní pekárnu. Po přespání na Enterprise pokračoval 22. července návštěvou některých poničených francouzských měst, například Arromanches, Bayeux a Caen. 

Během posledního dne své cesty po normandském bojišti zavítal mimo jiné na velitelství 2. armády generálporučíka Milese Dempseyho nebo promluvil k pilotům RAF na letišti St. Croix-sur-Mer. Po návratu do Londýna pak válečnému kabinetu sdělil svůj dojem, podle nějž „ještě nikdy neviděl tak spokojeně, tak skvěle vyhlížející armádu.“

Image

Čtěte také

Winston Churchill: Temná tvář britského buldoka

Rychlé rádiové záblesky jsou kratičké rádiové „výkřiky“, které sice trvají jen asi milisekundu, ale přilétají k nám z nesmírně velké vzdálenosti. Často to jsou miliardy světelných let, z čehož lze usoudit, že zdrojem těchto do značné míry stále záhadných rádiových záblesků, jsou nesmírně energetické události.

Astrofyzička Manisha Calebová s početným výzkumným týmem detekovala rychlý rádiový záblesk, který k nám uletěl doposud rekordní vzdálenost. Jak uvádějí ve studii, uveřejněné na preprintovém serveru arXiv, zdroj tohoto záblesku se nachází ve vesmíru, který byl starý jen asi 3 miliardy let po Velkém třesku. Tomuto období se mezi astronomy říká kosmické poledne a panovala v něm intenzivním tvorba hvězd.

Záblesk z rekordní dálky

Dotyčný rádiový záblesk FRB 20240304B zachytila jihoafrická soustava radioteleskopů MeerKAT 4. března 2024. Poté přišla na řadu detektivní práce, když se badatelé snažili s pomocí pozorování pozemních observatoří a archivních dat určit galaxii, z níž tento záblesk vylétl. Tento přístup bohužel kýženou odpověď nepřinesl a do hry tak musel vstoupit Webbův dalekohled, jehož zařízení NIRCam a NIRSpec detekovala hostitelskou galaxii rychlého rádiového záblesku FRB 20240304B a získala spektroskopická data, z nichž bylo možné určit uvedenou rekordní vzdálenost, kterou k nám tento rádiový výkřik urazil.

Odhalená hostitelská galaxie je podle vědců relativně mladá a stále v ní vznikají nové hvězdy. Z toho je možné odvodit, že původcem záblesku nebyl proces, který by se vyvíjel dlouhé miliardy let, ale pravděpodobně něco, co by vzniklo za relativně krátkou dobu. Jako nejpravědpodobnější se jeví například mladé magnetary – extrémně silně magnetické neutronové hvězdy.

Image

Čtěte také

Astronomové vystopovali původ rádiového záblesku do blízkosti neutronové hvězdy

Drobní pavouci z čeledi pakřižákovitých (Uloboridae) vědce dlouho mátli. Na rozdíl od drtivé většiny pavouků totiž postrádají jedové žlázy – zbraň, která je u pavouků spojena s jejich evolučním úspěchem. Přesto pakřižákovití patří mezi úspěšné lovce. Výzkum vědců z univerzity ve švýcarském Lausanne nyní odhalil jejich velmi neobvyklou loveckou techniku.

Tým biologů se zaměřil na pakřižáky chluponohé (Uloborus plumipes). Ukázalo se, že tito pavouci skutečně nemají jedové žlázy a ani jinou možnost vpravit oběti jed klasickým kousnutím. V jejich trávicím ústrojí ale vědci objevili geny, které produkují bílkoviny podobné toxinům.

Smrtící marináda

Pakřižáci podle vědců svou oběť nejprve pevně zabalí do husté vrstvy pavučiny a poté ji doslova polijí dávkou velmi agresivních trávicích šťáv. Ty následně začnou rozkládat tkáně a kořist tak zaživa marinují.

Když vědci tyto trávicí tekutiny injekčně vpravili do octomilek, stačilo pouhých 230 nanogramů (miliardtiny gramu), aby během hodiny usmrtily více než polovinu hmyzu. To podporuje teorii, že pavouci kořist zabíjejí právě touto bílkovinou směsí.

Zajímavé je, že podobné toxiny se v trávicích šťávách objevují i u některých jiných druhů pavouků, kteří ale zabíjejí klasickým jedem. To vyvolává otázku, jaký mají tyto látky u těchto jedovatých druhů skutečný účel.

Podle odborníků tento objev řeší jednu z biologických záhad pavouků, přináší ale také nové otázky: mohou se podobné trávicí toxiny vyvinout i u jiných živočichů? Někteří vědci nevylučují, že by podobná strategie mohla existovat například u některých ještěrek. Ať už je ale toxická směs unikátní zbraní pakřižákovitých či nikoli, jedno je jisté – příroda dokáže být krutě kreativní.

Image

Čtěte také

Superschopnosti pavouků: Jejich tělo je dokonalý senzor pohybu

Napětí ve vztazích mezi USA a Japonskem ve druhé polovině 30. let minulého století rychle rostlo a přinejmenším od masakru civilního obyvatelstva v čínském Nankingu v roce 1937 bylo Američanům jasné, že se válce s ostrovním císařstvím nevyhnou. Přesto ještě během roku 1941 pokračovala vzájemná diplomatická jednání, která k 7. prosinci nebyla oficiálně ukončena. 

Útok na základnu

Vzhledem k probíhajícím jednáním Američany útok na Pearl Harbor zcela zaskočil. Ztráty na lidských životech i na válečném loďstvu byly obrovské, ale ještě víc je pobouřila zákeřnost útoku, protože japonský velvyslanec ve Washingtonu doručil státnímu tajemníkovi Cordellu Hullovi nótu o vypovězení války až po zahájení bojových akcí.

Prezident Franklin Delano Roosevelt oznámil 8. prosince v Kongresu vyhlášení války Tokiu a zároveň postup císařství tvrdě odsoudil jako „nízký a hanebný“. Mezi obyvateli se přirozeně ihned vzedmula obrovská  vlna protijaponských nálad. Lidé se také začali panicky bát, že by nepřítel mohl zaútočit přímo na západní pobřeží Spojených států a využít přitom místní japonské menšiny jako „páté kolony“. Američtí Japonci se během několika hodin stali objektem všeobecné nenávisti. 

Stačilo mít asijský vzhled a z každého byl hned nepřítel. Zejména mladou generaci, která v zemi svých rodičů nikdy ani nebyla, nejvíc deprimovalo, že hlavním kritériem se stala rasa a že i po vstupu USA do války s Německem a Itálií zůstávalo postavení příslušníků bílé německé a italské menšiny lepší. Situaci v prosinci 1941 vystihl jeden novinář v Los Angeles Times: „Ať se ze zmijího vejce vyklube mládě kdekoli, vždycky to bude malá zmije. A stejně tak z dítěte, které se narodí japonským rodičům v USA, nevyroste Američan, ale Japonec.“

První sankce

Američané sice původně nepočítali s tím, že jejich konflikt s asijskou velmocí začne již v roce 1941, ale plány na to, jaká opatření v takovém případě podniknou vůči japonské  menšině, měli připravené již řadu měsíců. Hned v noci ze 7. na 8. prosince FBI zahájila rozsáhlé razie a ponižující domovní prohlídky v domovech starších Japonců první generace (kteří neměli americké občanství), již už dříve vyhodnotila jako nejvyšší hrozbu. Kritéria výběru byla ale dost sporná – šlo například o úspěšné podnikatele organizované v obchodní komoře japonských Američanů, o lidi aktivní v některých typech spolků (třeba i těch zaměřených na výuku angličtiny), osoby, které v posledních 20 letech navštívily Japonsko nebo měly občasné styky s japonským konzulátem. 

Bez jakéhokoli příkazu k domovní prohlídce vtrhly tisíce policistů do soukromí domácností a začaly pátrat po předmětech, které by obyvatele  mohly usvědčit ze špionáže, kromě výbušnin a střelného prachu byly podezřelé například fotoaparáty nebo rozhlasové přijímače. Žádné důkazy o špionáži ani protiamerické činnosti sice nalezeny nebyly, ale přesto došlo k zatčení asi 1 300 osob. Někteří se znovu sešli se svými blízkými až v roce 1945, z větší části však byli na jaře 1942 přeřazeni k ostatním Japoncům do mírnějších internačních táborů.

Pouliční střety

Ještě 8. prosince uzavřela vláda hranice USA s Kanadou a Mexikem pro všechny Japonce. Dále byl těm, kteří neměli americké občanství, zmrazen přístup k bankovním účtům. To stačilo ke zhroucení většiny jejich podnikatelských aktivit, protože japonské firmy byly převážně rodinné a účty vedeny vždy na rodiče. Během několika málo následujících dnů pak došlo k propuštění téměř všech Japonců zaměstnaných v soukromých i státních firmách – například učitelé a personál v hotelech a restauracích. Američané už s nimi dál nechtěli spolupracovat. 

V prosinci 1941 žilo na celém západním pobřeží USA asi 127 000 Japonců, z toho víc než 90 000 jich bylo v Kalifornii, asi 30 000 v San Francisku, 7 000 v Seattlu a ostatní pobývali převážně na venkově, kde buď farmařili, nebo se věnovali drobnému podnikání – vlastnili menší obchody nebo třeba holičství. 

Všeobecná nenávist vůči Japoncům v prvních týdnech roku 1942 rychle rostla. Hlavně v Kalifornii se množily bitky mezi bílými a Asiaty na ulicích menších i větších měst a časté byly i přímé útoky na domy, v nichž Japonci žili. Američané se netajili s tím, že Japonci jsou pro ně hrozbou, a Japonci měli stále větší strach ze svých sousedů, s nimiž předtím vcelku bez problémů vycházeli.

Image

Čtěte také

Lovci lebek: Válečné zločiny amerických vojáků během války v Tichomoří

Ikonické sochy moai na Velikonočním ostrově (Rapa Nui) by se už během několika desítek let mohly ocitnout v přímém ohrožení silných příbojových vln. Nová studie publikovaná v odborném periodiku Journal of Cultural Heritage varuje, že do roku 2080 by stoupající hladina moře mohla umožnit sezonním bouřím dosáhnout až k Ahu Tongariki – největší ceremoniální plošině ostrova, na níž stojí 15 majestátních moai. Ohroženo je podle vědců i zhruba 50 dalších kulturních lokalit v oblasti.

Digitální dvojče

Tým vedený Noahem Paoou, doktorandem z University of Hawaii a rodákem z Rapa Nui, vytvořil detailní digitální model východního pobřeží ostrova a simuloval dopady příbojových vln při různých scénářích vzestupu hladiny moře. Model následně propojil s mapami kulturních památek a určil, které lokality by mohly být během příštích desetiletí zaplaveny.

Výsledky ukázaly, že Ahu Tongariki, klíčové turistické lákadlo a symbol kulturní identity ostrova, by mohlo být zasaženo vlnami už na konci tohoto století. Areál leží v rámci Národního parku Rapa Nui, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Vědci pracovali se scénáři, které počítají se vzestupem hladiny oceánu do konce století o 0,32–0,70 metru až 0,48–0,94 metru ve srovnání s referenční hodnotou z let 1995–2014, i s extrémní variantou, která by znamenala zvýšení hladiny oceánu v roce 2100 až o dva metry. 

Historická paralela

Podobné ohrožení není v historii Rapa Nui úplnou novinkou. V roce 1960 zasáhla ostrov vlna tsunami po zemětřesení u chilského pobřeží, která posunula již povalené sochy dále do vnitrozemí a poškodila je. Ahu Tongariki bylo obnoveno až v 90. letech.

Studie zároveň připomíná, že nejde jen o problém Rapa Nui – UNESCO nedávno zveřejnilo zprávu, podle níž je zhruba 50 památek světového dědictví vysoce ohroženo pobřežními záplavami. Týká se to například vietnamského komplexu památek Hue, historických staveb na pobřeží Ghany, ptačí rezervace na pobřeží Žlutého moře a Pochajského zálivu nebo Národního parku Banc d'Arguin v Mauritánii.

Možná řešení k ochraně soch moai na Velikonočním ostrově zahrnují technická opatření, jako je opevnění pobřeží či stavba vlnolamů, případně přemístění samotných soch. Podle Noaha Paoy by však diskuse měly začít ihned: „Je lepší dívat se dopředu a jednat proaktivně než čekat na nevratné škody.“

Image

Čtěte také

Požár na Velikonočním ostrově poškodil posvátné sochy moai

Astronomové poprvé zachytili probuzení supermasivní černé díry v jádru galaxie nacházející se v kupě galaxií CHIPS 1911+4455. Supermasivní černá díra, od níž nás dělí zhruba 6 miliard světelných let, se podle vědců probudila teprve před tisíci lety, což je v astronomickém měřítku pouhý okamžik.

To, co činí tuto černou díru výjimečnou, je její novorozenecká aktivita. Pozorování radioteleskopů Very Long Baseline Array a Very Large Array v Novém Mexiku ukazují, že tato probuzená černá díra vystřeluje materiál do vzdálenosti okolo 100 světelných let od svého středu. Přestože v pozemském měřítku jde o obrovskou vzdálenost, pro supermasivní černé díry jde o hodnotu takřka zanedbatelnou – aktivní supermasivní černé díry v jiných galaxiích totiž vystřelují materiál do vzdálenosti desetitisíců světelných let.

Probuzení spícího giganta

Zajímavá je i samotná galaxie v níž sídlí supermasivní černá díra. Hostitelská galaxie podle vědců produkuje nové hvězdy neuvěřitelnou rychlostí 140–190 hmotností Slunce ročně. Pro srovnání, celá naše Mléčná dráha vytvoří jen zhruba jednu hvězdu velikosti Slunce za rok. Vědci předpokládají, že tento proces úzce souvisí s probuzením černé díry – chladnoucí horký plyn v okolí poskytuje palivo potřebné k zahájení hvězdotvorné aktivity. Francesco Ubertosi z Univerzity v Bologni popisuje objev jako probuzení spícího giganta.

Pozorování takto raného stádia supermasivní černé díry je zásadní pro pochopení evoluce galaxií. Supermasivní černé díry regulují tvorbu hvězd a formují největší struktury ve vesmíru. Zachycení jejich probouzení umožňuje studovat tento proces přímo, místo aby vědci pozorovali jen jeho následky. Astronomové se hodlají supermasivnímu novorozenci věnovat dlouhodobě. Jejich výzkum by mohl zásadním způsobem změnit naše chápání toho, jak nejmocnější objekty ve vesmíru začínají formovat své okolí.

Image

Čtěte také

Nonstop večírek: Naše supermasivní černá díra neustále překypuje aktivitou