Kontinenty vysychají: Sladká voda mizí v oceánech a zvyšuje hladinu moří
Nová studie ukazuje, že kontinenty ztrácejí sladkou vodu bezprecedentní rychlostí – zásoby drahocenné vody mizí do oceánů, což přispívá nejen k rychlejšímu růstu hladiny moří, ale i k rostoucí hrozbě pro miliardy lidí na pevnině.
Na kontinentech celého světa mizí sladká voda. Podle nového výzkumu se většina této vody ztrácí v oceánech, což má dva neblahé důsledky. Obydlené kontinenty dramaticky vysychají a současně se zvyšuje hladina oceánů. Zdá se, že tento proces přispívá k nárůstu hladiny světového oceánu více než tání ledovců.
Výzkumný tým, který vedl Hrishikesh Chandanpurkar z indické Univerzity FLAME ve městě Puné, naléhavě vyzývá, aby se lidé připravili na ještě závažnější sucha, která se rýsují v blízké budoucnosti, kvůli pokračujícímu globálnímu oteplování a lidské spotřebě podzemní vody. Podrobnosti alarmujícího výzkumu uveřejnil vědecký časopis Science Advances.
Kontinenty přicházejí o vodu
Badatelé při výzkumu využili satelitní pozorování dvojice sond americko-německého experimentu GRACE (Gravity Recovery and Climate Experiment) za téměř dvě desetiletí, po které tyto sondy velmi detailně měřily gravitační anomálie Země. Díky těmto měření mohli Chandanpurkar a jeho kolegové prozkoumat změny zásob vody na zemských kontinentech.
Jak autoři studie uvádějí, na všech obydlených kontinentech (kromě Antarktidy a vynechali také Grónsko), dochází k bezprecedentnímu vysychání. Plocha, na které probíhá intenzivní vysychání, se podle badatelů zvětšuje asi o dvojnásobek rozlohy Kalifornie ročně.
Při oteplování planety se vlastně celkové množství kapalné vody zvětšuje, protože roztávají ledovce. Problém je ale v tom, že současně vysychají souše a voda končí v oceánech, což nás jako lidstvo přímo ohrožuje. Chandanpurkar s kolegy odhadují, že ve 101 zemích, které podle jejich výsledků stále rychleji ztrácejí vodu, žije většina, asi 75 procent lidstva.
Kde je situace nejhorší?
Největší ztráty vody přicházejí z vyšších zeměpisných šířek – Kanady a Ruska – kde k vysychání přispívá tání ledu a permafrostu. Na kontinentech bez ledovců tvoří až 68 % ztrát spodních vod lidské čerpání podzemních zásob. Krizi podle vědců prohlubují extrémní sucha, například ve Střední Americe a v Evropě. Typickým příkladem je Kalifornské Central Valley, kde se spodní voda masivně využívá pro zavlažování mandloní (70 % světové produkce), nebo oblast Aralského jezera v Asii, kde intenzivní pěstování bavlny doslova vysálo celý region.
Podle autorů studie je nadměrné čerpání spodních vod dnes největším faktorem úbytku sladké vody na pevninách – a to v kombinaci s rostoucími teplotami a častějšími suchy může mít katastrofální dopady na zemědělství i zásobování pitnou vodou. Ochrana podzemních vod musí být podle vědců jednou z hlavních priorit v době klimatické krize. Zatímco snaha o omezení emisí skleníkových plynů postupuje pomalu, opatření k udržitelnému hospodaření s vodou lze zavést hned – na regionální, národní i globální úrovni.
Další články v sekci
Vzácný čtyřhvězdný systém by mohl významně posunout výzkum hnědých trpaslíků
Objev unikátní čtyřhvězdné soustavy tvořené párem hnědých a červených trpaslíků otevírá astronomům zcela nové možnosti, jak proniknout do tajemství „nepovedených hvězd“.
Hnědí trpaslíci zůstávají pro astronomy velkou neznámou. Jsou příliš hmotní na to, abychom je považovali za planety a současně méně hmotní než hvězdy. Nemohou ve svém nitru zažehnout plnohodnotnou jadernou fúzi, jaká pohání Slunce a další stálice a astrofyzikové je proto označují za „nepovedené hvězdy“. Přestože se ve vesmíru nachází velké množství hnědých trpaslíků, jejich výzkum je mimořádně obtížný. Jsou chladní, velmi slabě září a v optickém oboru jsou téměř neviditelní.
Mezinárodní výzkumný tým, který vedl Ceng-chua Čang z východočínské Nankingské univerzity, nedávno dosáhl vzrušujícího objevu, který by podle odborníků mohl výzkum hnědých trpaslíků zásadně posunout. Podařilo se jim objevit čtyřhvězdný systém, který tvoří párek chladných hnědých trpaslíků, společně obíhajících dvojici mladých červených trpaslíků.
Laboratoř hvězdných trpaslíků
Nově objevený systém nese krkolomné označení UPM J1040−3551 AabBab a nachází v malém souhvězdí Vývěvy, které můžeme pozorovat i ve střední Evropě, ve vzdálenosti asi 82 světelných let od Sluneční soustavy.
Jasnější dvojice „Aab“ tvoří dva červení trpaslíci, z nichž každý má asi 17 % hmotnosti Slunce a povrchovou teplotu okolo 2 900 °C. Slabší dvojice „Bab“ se skládá ze dvou hnědých trpaslíků typu T, s teplotami 550 a 420 °C. Přestože jsou velcí asi jako Jupiter, jsou zhruba 10 až 30× hmotnější a mají také mnohem větší hustotu.
Dvojice kolem sebe obíhají ve vzdálenosti 1 656 astronomických jednotek (asi 250 miliard km). Červení trpaslíci září v optickém oboru asi stotisíckrát slaběji než Polárka, hnědí trpaslíci jsou ještě tisíckrát slabší a viditelní pouze v infračerveném oboru. Podrobnosti vědci popisují ve studii zveřejněné v odborným časopisem Monthly Notices of the Royal Astronomical Society (MNRAS).
Zásadní význam systému spočívá v tom, že všechny jeho složky vznikly ze stejného molekulárního mračna ve stejnou dobu a mají stejnou chemickou skladbu. To znamená, že u hnědých trpaslíků lze poprvé přesněji určit jejich stáří a porovnat jejich vlastnosti s dobře známými parametry jejich „sesterských“ červených trpaslíků.
Dvojice se navíc nacházejí dostatečně daleko od sebe, takže nedochází k ovlivňování gravitačními jevy, jako je přenos hmoty či dodatečné zahřívání. Díky tomu jde o ideální přirozenou laboratoř pro testování teorií o vzniku a vývoji těchto záhadných objektů.
Další články v sekci
Val na obranu Francie: Maginotova linie od slávy k zapomnění
Francie vynaložila v meziválečném období enormní úsilí a ohromné finanční prostředky na vybudování soustavy bunkrů, které měly zpomalit případný německý útok a poskytnou vlastní armádě čas k mobilizaci a rozmístění v poli. Jak se tyto pevnosti osvědčily na jaře 1940, když začala invaze hitlerovských vojsk?
Němci se při vytváření plánu útoku na Francii Maginotovy linie obávali, a proto se její nejsilnější část rozhodli obejít přes Belgii a následně skrz Ardenský les. Když jednotky Wehrmachtu pronikly v květnu 1940 Ardenami, musely se probít přes objekty Nové fronty. Zde se navzdory hrdinskému odporu obránců, například na tvrzi La Ferté, ukázalo jako fatální rozhodnutí nevybudovat silné pevnostní dělostřelectvo. Po těžkých bojích se Němcům podařilo projít a proniknout do nitra Francie. Tvrdé střety probíhaly také kolem Maubeuge, kde nakonec útočníci dokázali prorazit.
Osamoceni v boji
Samotný útok na hlavní část Maginotovy linie přišel až ve chvíli, kdy se mezilehlé jednotky stáhly a obránci srubů a tvrzí zůstali odkázáni sami na sebe. Bylo to ve stejný den, kdy padla Paříž – 14. června 1940. Přes veškeré úsilí se útvarům německé 1. armády podařilo prorazit pouze Sárskou mezerou a částečně přes lesy Vogéz, kde se nenacházelo pevnostní dělostřelectvo. Následně došlo k obklíčení Maginotovy linie. Útočníci se snažili prolomit obranu na dalších místech, ale většinou neúspěšně, a boje pokračovaly až do úplné kapitulace Francie.
Nejhůře obstálo opevnění podél Rýna, kde řada objektů stála přímo na břehu řeky. Německé dělostřelectvo je během útoku, který začal 15. června 1940, dokázalo přímou palbou na krátkou vzdálenost zničit během několika minut, takže není divu, že do 17. června byla prakticky celá rýnská fronta obsazena.
Kapitulace Francie vstoupila v platnost 25. června 1940. V té době zůstávalo v rukou Francouzů severně od Vichy jen území, kde stála Maginotova linie podporovaná pevnostním dělostřelectvem. Naopak naprostým fiaskem skončil italský útok v alpské oblasti, kde se Mussoliniho vojákům na mnoha místech nepodařilo překonat francouzská předsunutá postavení, a útočníkův postup zastavila právě palba pevnostního dělostřelectva.
Proti Spojencům
Po kapitulaci Francie podrobil Wehrmacht pevnostní objekty důkladné prohlídce, následně je uzavřel a dále nevyužíval. Italové po ukončení bojů obsadili pouze malou část území vichistické Francie, ale bylo vytvořeno 50 km hluboké demilitarizované pásmo. To mimo jiné zajišťovalo, že Francouzi nemohli využít alpskou část Maginotovy linie.
V roce 1944 se Němci začali zabývat myšlenkou, zda by nešlo podzemní prostory tvrzí využít pro tovární výrobu. K tomu však nakonec nedošlo, protože po porážce v Normandii velení Wehrmachtu aktivovalo opevnění na hranicích Říše včetně Maginotovy linie. Některé úseky se začaly připravovat k improvizované obraně, ale k větším bojům zde nedošlo. Největší střet proběhl u tvrze Hackenberg v listopadu 1944, kde okupanti použili i pevnostní výzbroj. Větší využití našla alpská část „Maginotky“, která tvořila jádro italské a německé obrany při snaze zastavit postup americko-francouzských sil v druhé polovině roku 1944.
V současnosti
Po skončení války přistoupila francouzská armáda k postupné opravě tvrzí, což však naráželo na nedostatek financí. V 50. letech v důsledku rostoucího nebezpečí ze strany Sovětského svazu bylo úsilí zintenzivněno a několik obranných úseků armáda znovu aktivovala. Na konci dekády, kdy Francie vyvinula vlastní jaderné zbraně a NATO ve svých obranných plánech s tímto opevněním již nepočítalo, přestala být Maginotova linie důležitá.
Peníze určené na její údržbu generální štáb přesunul jinam a od roku 1964 začala demontáž vnitřního vybavení a opouštění pevností. Některé dělostřelecké tvrze následně prošly přestavbou na velitelská a radarová stanoviště, ale i ta v 70. a 80. letech vojáci postupně opouštěli. V současné době armáda vlastní pouze několik dělostřeleckých tvrzí, zatímco zbytek opevnění je ponechán napospas přírodě nebo slouží jako muzea, případně k jiným civilním účelům.
Další články v sekci
Rohatí králíci: V Coloradu straší virus, který kdysi pomohl k objevu HPV vakcíny
Obyvatele Colorada děsí rohatí králíci. Podle odborníků ale není důvod k panice. Za děsivý vzhled králíků může virus, který je pro lidi neškodný.
V severním Coloradu si lidé začali všímat králíků s podivnými výrůstky na hlavě, které vypadají jako rohy. Přestože zvířata vypadají jako z hororu, odborníci uklidňují: většině z nich nic vážného nehrozí.
Za tyto bizarní „růžky“ může Shopeho papilomavirus, příbuzný virům, které u lidí způsobují bradavice. Tento konkrétní virus postihuje výhradně králíky a zajíce a pro lidi ani jiná zvířata není nebezpečný. Rohovité výrůstky jsou tvořeny keratinem, tedy stejným materiálem, z jakého jsou vlasy nebo nehty.
Virus, který inspiroval
Podle odborníků si ve většině případů imunitní systém králíka s infekcí poradí. Jakmile virus odezní, rohovité útvary samy odpadnou. Nebezpečné jsou králíkům hlavně v případech, kdy se objevují v oblastí očí a tlamy a ztěžují tak zvířeti hledání a konzumaci potravy.
Virus objevil už roku 1933 virolog Richard Shope, který mimo jiné popsal také virus chřipky typu A a odhalil jeho souvislost s pandemií z roku 1918. Výzkum králičího papilomaviru se stal základem pro poznání lidského HPV, který může vést k rakovině, a vedl až k vývoji HPV vakcíny. Za šíření viru jsou zodpovědní komáři, klíšťata a blechy. Není přenosný dotykem a ani samotné výrůstky nejsou infekční.
Další články v sekci
Nechybujte v kuchyni: Kterým potravinám lednice nesvědčí?
Uchování potravin chlazením není žádná novinka. Už naši předkové dobře věděli, že uložením jídla do sklepů a ledáren zabrání jeho předčasnému zkažení. Ne každé surovině však může temno a chlad lednice prospět.
V průběhu dlouhého vývoje lednice lidstvo získalo dokonalého pomocníka v domácnosti, ale také ztratilo řadu znalostí o správném skladování potravin. Lidé se soustředili na to, jak vytvořit stále chladné klima, přestali však rozlišovat, co a jak dovnitř dát. Lednice uchovává potraviny déle čerstvé, je však třeba mít na paměti, že každá potravina má své dané místo a ne každé jídlo nebo surovina pobyt uvnitř uměle vytvářeného chladu vyžaduje. Pokud budete brát lednici jen jako velkoobjemovou spíž, do které budete klást předměty bez ladu a skladu, dočkáte se záhy toho, že se řada potravin zkazí nad očekávání dříve, případně ztratí na chuti.
Chleba a další pečivo
Rychleji v chladu vysychá, na povrchu tvrdne. Snaha zabránit přesušení s pomocí plastových obalů tady selhává. V uzavřeném prostředí totiž začnou rychleji plesnivět. Určitou možností je ukládat chleba přímo do mrazicí části. Po vytažení jej ale nechte rozmrznout přirozeně. S mikrovlnkou vyrobíte jen něco mezi chlebovou kaší a topinkou. Nejlepší je skladovat jej v suchém, ale přiměřeně větraném prostoru. Ideální je dřevěný chlebník nebo podobný uzavíratelný box. Pro delší čerstvost jej můžete ještě zabalit do utěrky.
Zelené listoví a bylinky
Pobyt v ledničce jim sice prodlouží život, ale výrazně ubere na kvalitě a chuti. Například bazalka do sebe přirozeně natáhne pachy okolního prostředí. Stejné je to i u listí libečku, pažitky, oregana nebo rozmarýny. Do ledničky prostě nepatří. Nejlepší způsob, jak uchovávat bylinky čerstvé, je pěstovat je za oknem v květináči. Pokud si je kupujete, vyplatí se rostliny rozdělit na několik svazečků a ty pak umístit do sklenice s vodou, podobně jako byste uchovávali řezané květiny. Ani ty nevydrží věčně, ale aspoň neztrácejí na kvalitě.
Cibuloviny
Česnek nebo cibule dokáží interiér lednice naplnit svým výrazným zápachem. Vlhkost obsažená v cibuli v chladu zmírní její charakteristickou chuť a oblíbená přísada začne plesnivět. V chladu a temnu navíc může dojít ke dvěma scénářům: buď začne klíčit, nebo hnít, nejčastěji pak oboje zároveň. Česnek i cibule ztrácejí pobytem v setrvalém chladu na síle a měknou i na povrchu. Pro uskladnění potřebují chladnější, ale nikoli studené nebo vlhké místo. Vyvarujte se také ukládání cibulovin do igelitových sáčků. Zapaří se a plesniví. Životnost cibule výrazně prodloužíte i tím, že ji nebudete před vážením v obchodě zbavovat ochranných vrstev slupek.
Rajčata
Sehnat taková, co nejsou vodnatá a bez chuti, je dnes problém. Může za to jejich pobyt v chladicích přepravních boxech. Přicházejí tím o aromatické těkavé látky. Domácím pobytem v ledničce jejich chuť také určitě nevylepšíte. Nevyplatí se kupovat přezrálá rajčata, pokud je nehodláte konzumovat ihned. Je lepší pořídit trs lehce nedozrálých, pevných rajčat a nechat je doma v průběhu následujících dní „dojít“. Odebírat z trsu tak můžete rajčata postupně, jejich chuť je výrazně lepší. Podobně si vedou i salátové okurky a hadovky.
Tropické ovoce
Banány, papája, mango, ananas nebo třeba avokádo většinou ještě potřebují dozrát a chlad jim vyloženě škodí. Zastavuje totiž proces zrání a zbavuje ovoce chuti. Nezralé banány obsahují převážně škrob a jejich chuť není valná. Ideálním řešením pro uskladnění tropického ovoce je proutěný košík, otevřená miska nebo papírový sáček, postavený v kuchyni na nějaké stinné místo. Proces dozrávání ovoce si žádá teplotu alespoň 13 °C.
Citrusové plody
V chladu měknou, přicházejí o tolik žádané vitaminy a jsou mnohem náchylnější k plesnivění. Jejich tlustá slupka je přitom tou nejlepší ochranou před nežádoucím rozkladem. Kůra citrónů, používaná na pečení, při pobytu v ledničce hořkne, sladká šťáva v pomerančích a mandarinkách se díky chladu „stáhne“ do středu plodu. I zde platí, že je lepší nedávat citrusové plody do ledničky vůbec. Pobyt na čerstvém vzduchu vaší kuchyně jim vůbec neuškodí. Jen pozor na otlaky. Vzájemně se mačkající citrusy v misce začnou také rychle plesnivět.
Kořenová zelenina
Mrkev, petržel nebo celer mají dostatečně silnou slupku a preferují spíše pokojové teploty. Pobyt v chladu způsobuje jejich sesychání a jejich dřeň se stává velmi tuhou. Rozdíl chuti vývaru z mražené zeleniny poznáte snadno sami. Nezbavujte je také hned natě, zvýšíte tím jejich výdrž. Než nastoupily ledničky své vítězné tažení světem, uchovávala se kořenová zelenina, zvláště pak mrkev, ve spížích a sklepech, zahrabaná v bednách nebo kbelících s pískem. Překvapivě tento způsob, zavánějící prehistorií, dokonale funguje. A v létě sklizenou mrkvičku si pak můžete dopřát čerstvou i v půlce prosince.
Brukvovité a košťálovité rostliny
Brokolice nebo květák kvůli svým záhybům a zvrásnění v lednici také trpí – na povrchu se jim tvoří plísně a chlad jim ubírá i na obsahu zdraví prospěšných látek. Květák je chráněn růžicí listů a brokolici stačí seříznout a uložit do vody. Oba přitom preferují uložení ve vertikální poloze.
Olivový olej
Poklad Středomoří si už místo ve zdravé české kuchyni našel. Uložením do chladu ledničky však jeho chuti a konzistenci neprospíváte. Při nízkých teplotách kondenzuje, houstne a tvoří se v něm chuchvalce. Není to živočišný tuk, a tak se nemusíte bát, že se bez chladu rychle zkazí. Ideální umístění je pro něj v suché tmavé spíži (slunce mu totiž také nedělá dobře), kde nedochází ke kolísání teplot.
Další články v sekci
Blízké setkání s planetkou Apophis: Vědci plánují průlet cubesatu i náraz sondy
Planetka Apophis proletí v roce 2029 rekordně blízko Země a vědci chtějí tuto jedinečnou příležitost patřičně využít. K vesmírnému návštěvníkovi by mohl zamířit levný cubesat nebo sonda, která by do něj řízeně narazila.
V pátek 13. dubna 2029 proletí kolem Země planetka Apophis – a půjde o pořádně blízké setkání. Se svými 340 až 370 metry v průměru mine naši planetu ve vzdálenosti pouhých 32 tisíc kilometrů, tedy mnohem blíž, než kolik činí vzdálenost mezi Zemí a Měsícem, a dokonce i blíž, než kolem Země krouží družice na geostacionární dráze.
Podle vědců půjde o událost, která nastává jen jednou za zhruba 7 500 let. Není proto divu, že se k Apophis chystá hned několik misí, které chtějí tohoto návštěvníka prozkoumat z blízka. Vedle větších projektů, jako je evropská sonda Ramses nebo americká OSIRIS-APEX, se o slovo hlásí i dva malé, ale nápadité koncepty.
Superlevný průzkumník
Prvním z nich je TERP RAPTOR – malý cubesat inženýrů Univerzity v Marylandu, který by se k Apophis mohl přiblížit až na vzdálenost pouhých 10 kilometrů. Jednalo by se sice „jen“ o velmi rychlý průlet, během nějž by cubesat stihl pořídit jen zhruba 15 snímků, jejich vědecká hodnota by ale byla obrovská.
Cubesat TERP RAPTOR má být podle vývojářů vybavený snímačem pracujícím ve viditelné a infračervené oblasti, díky kterým by mohl pořídit detailní snímky povrchu planetky. Rádiový přijímač na jeho palubě by zase prozradil mnohé o vnitřní struktuře Apophis. Šlo by navíc o nízkonákladovou misi – odhadovaná cena mise činí zhruba 10 milionů dolarů – což je na kosmickou misi doslova za hubičku.
Přímý zásah
Dalším průzkumníkem by se mohl stát Apophis Cratering Experiment (ACE), který na rozdíl od neinvazivního TERP RAPTORu vsází na přímý střet – tato zhruba 78 kilogramů vážící sonda by po roce 2030 úmyslně narazila do planetky Apophis a vytvořila v ní kráter.
Kromě možného studia vzniklých sutin a prachu by šlo o další příležitost otestovat si technologie planetární obrany před potenciálně nebezpečnými blízkozemními objekty. Samotná Apophis sice žádné nebezpečí pro Zemi nepředstavuje a ani střet se sondou ACE by neměl žádný dopad na její trajektorii, šlo by ale o unikátní příležitost si téměř „naostro“ vyzkoušet systémy autonomního navádění. Náklady na takovou misi odborníci odhadují na 55 až 70 milionů dolarů.
Další články v sekci
Tapiserie z Bayeux: Proč historiky fascinují vyšívané penisy?
Ve snaze porozumět minulosti čerpají historikové z nejrůznějších zdrojů. Někdy je na správnou stopu navede zmínka v kronice, kupecký list nebo údaje ze starých pozemkových knih. Tady ale na dějepisnou záhadu upozornil… počet penisů!
Když dnes otevřete starý telefonní seznam, z ohmataných stránek na vás občas zasvítí barevně podtržená příjmení jako Kakáč, Prdilová nebo Šourek. V roce 1755 zase první čtenáře anglického slovníku Samuela Johnsona jímaly záchvaty smíchu u výkladů některých nespisovných slov. Laciná senzace prostě zase jednou zvítězila nad spoustou dřiny a namáhavá práce byla během chvíle znectěna, deklasována na pouhý zdroj pokleslého humoru.
Tak přesně takový pocit dnes u nepoučených laiků vyvolává debata odborníků okolo Tapiserie z Bayeux. Ta totiž není jen tak nějakou výšivkou, ale přímo historickým opusem. Netradiční obrazovou kronikou! Chcete-li, komiksem z raného středověku! Tahle vyšívaná tkanina totiž jehlou a nití detailně rozkresluje události, jež předcházely invazi Normanů do Anglie v roce 1066. A též invazi samotnou.
Plátno možná neslo ještě více informací, ale přibližně desetina délky je nenávratně ztracena. I tak jde o dílko mimořádné: je široké 52 centimetrů a dlouhé necelých 69 metrů. Jeho hodnota tkví hlavně v detailních vyobrazeních, které na svých 35 m² nese. Díky němu vidíme dobové oděvy, výzbroj a techniku válečníků, podobu románských staveb i zvyklostí. Celkem 58 sekcí prozrazuje o tehdejším každodenním životě šlechty a prostých lidí mnohé, a činí tak velmi názorně. Svou výpovědní hodnotou a obsáhlostí, překonává i jiné zdroje, jako dochované kroniky, zpěvy nebo ságy z těch časů.
Nejasný původ
Není dodnes úplně jasné, kdo textilní veledílo nechal vyrobit. Mezi obvyklé podezřelé patří královna Matylda, manželka Viléma Dobyvatele. Této verzi fandí hlavně Francouzi. Mnohé nepřímé indicie ale hovoří ve prospěch biskupa Oda, Vilémova nevlastního bratra. Tato dnes šířeji přijímaná teorie je bližší Britům. Podstatné spíš je, že vyšívaná tkanina zobrazuje nejrůznější zápletky a děje té doby. A počíná si tak s neuvěřitelnou detailností, která nám otevírá další kontext.
Dozvíte se například o „zjevení na obloze“ čili průletu Halleyovy komety, k níž prý došlo čtyři měsíce po korunovaci krále Haralda. Dnes už dokážeme vypočítat, že musela být k vidění 24. dubna 1066, tudíž velmi přesně odvodíme i datum slavnosti. Z tkaného obrazu se dokonce dozvíme i to, do kterého oka trefil Haralda šíp. Jenže tapiserie z Bayeux, kterou tu představujeme jako skvělý zdroj historický informací, v posledních letech fascinuje univerzitní badatele něčím jiným: svými penisy. Čtete správně – pohlavními údy.
Profesor a pindíci
Jako první od roku 2016 počet penisů na plátně řeší George Stephen Garnett, profesor středověkých dějin z univerzity v Oxfordu. K jeho profesní specializaci patří právě dějiny konce raného středověku a éra ovládnutí Anglie vojskem Viléma Dobyvatele. Proč se někdo takové odborné úrovně stará o něco tak… nezáměrného, jako vyobrazená přirození? Protože, ať už to zní sebepodivněji, penisy na vyšívance z Bayeux mají zásadní výpovědní roli. Vezmeme to raději postupně. Pokud se vybavíte lupou a obrníte trpělivostí, na celém plátně napočítáte dohromady 92 penisů. Určité uklidnění poskytne informace, že 88 jich patří koňům. Jen čtyři z nich jsou mužské. Tedy, možná jich je pět.
Jde o to, že ten hypotetický, pátý, může být jen vyobrazením pochvy zavěšené u pasu, do níž se uchovávala dýka. Tomu by ostatně napovídalo, že má konec vyvedený žlutou nitkou. Jiné penisy, mužské i koňské, jsou na zbytku obrazu konstantně vyšity bez této žlutavé přízdoby. Snad někdo vyšíval pochvu na dýku a vyšil ji v penisovém vzoru. Může jít o chybu, anebo záměr. Která ovšem může vést ke spekulaci, že domnělé pochvy na meče a dýky jsou možná taky vlastně penisy, a může jich být na vyobrazení mnohem víc. Takže, akademicky nadhozeno, ta zásadní otázka slovutných historiků zní, kolik penisů na Tapiserii z Bayoux ve skutečnosti je. Čtenáře, zvláště pak ty, kteří si v telefonním seznamu nepodtrhávali legračně znějící příjmení a ve slovníku nehledají sprosťárny, bude spíš zajímat to, proč by na počtu penisů mělo záležet. Profesor Garnett má vědecké vysvětlení.
Muži a koně
Vyobrazení přirození u koně označuje hřebce vynikajícího původu – ušlechtilého a šlechtického. Máte-li někde na tapiserii vyšitého koně s bimbasem, není to nahodilý vtípek středověkého tkalce nebo rozverné šičky, ale jeden z drobných jinotajů, dotvářejících kontext díla. Díky tomu penisu víte, že na tom statném koni musí sedět nějaká historicky významná osobnost. Tohle poznání je napříč celým vyšívaným obrazem dobře potvrzené a zdokumentované. Jakmile má vyšívaný kůň něco mezi nohama, zpravidla na něm jede Harold Godwison, samotný Vilém Dobyvatel anebo některý z dalších hrdinů příběhu.
Ovšem penisy mužských postav? To je jiný příběh. V žertovném odkazu na Ezopovy bajky a další historické zdroje je penis u vyšité postavy znakem hlubokých morálních pochybení. Že by šlo o individua, která místo boje upřednostnila plenění a znásilňování. Dali přednost nízkým tělesným potěšením, místo aby konali odvážné činy na bitevním poli? Penisy u mužských figur zkrátka značí ty, kteří se mají za co stydět. Mohou to být zrádci a podvodníci. Jen si vzpomeňte na úsloví „lež má krátké nohy“. Tady jsou ty krátké nohy doslovně vidět.
Ti čtyři nosiči penisů jsou pro celý příběh docela důležití, i když je vyobrazili stranou děje. Historii ovlivnili právě tím, že do ní ve správný čas nezasáhli. A profesor Garnett neřeší nic menšího než to, zda „záporných“ postav ve skutečnosti nebylo o jednu víc. Jde tedy o badatelské téma, které je z historického hlediska velmi hodnotné a přínosné. Tapiserie z Bayeux je totiž dílem velmi přesným, s velkou výpovědní hodnotou. A tím jedním penisem navíc nám může pomoci porozumět dějinám lépe.
Další články v sekci
Hráz proti německé rozpínavosti: Budování slavné Maginotovy linie
Maginotova linie, vybudovaná podél východní francouzské hranice, představovala na konci 30. let základ obranné strategie Paříže. Rozsáhlý systém opevnění měl zabránit překvapivému nepřátelskému útoku a jeho samotná existence skutečně donutila Wehrmacht místo přímého průlomu hledat alternativní cestu přes Belgii a Ardeny.
Plán na výstavbu nových pevností na východních hranicích Francie se začal rodit na začátku 20. let 20. století. Jeden z důvodů kromě snahy ochránit domácí území před napadením, než by se povedlo mobilizovat domácí ozbrojené složky, představovala skutečnost, že francouzský generální štáb si uvědomoval početní převahu Německa, které mělo o 30 milionů obyvatel více. V letech Velké války se navíc ve Francii rodilo méně dětí, a proto se počítalo s tím, že v druhé polovině 30. let bude armáda čelit nedostatku branců.
Po prvotních diskusích vznikla v roce 1927 Komise pro organizaci opevněných oblastí. Velkým zastáncem výstavby se stal ministr války André Maginot. V roce 1930 se přešlo od slov k činům a postupně se rozběhlo budování opevnění s hlavním těžištěm v Alsasku-Lotrinsku. Dalším důležitým místem výstavby se staly Alpy a hranice s Itálií, která sice během první světové války bojovala po boku Francie, ale po nástupu fašistů k moci vztahy mezi bývalými spojenci výrazně ochladly.
Mezi Longuyonem a Švýcarskem
Silně opevněné pásmo začínalo u města Longuyon poblíž belgických hranic a táhlo se na jihovýchod k Rýnu, podél jehož toku pokračovalo až ke švýcarským hranicím. Hlavní obranný úsek o délce 200 km ležel právě mezi Longuyonem a Rýnem s výjimkou přibližně 40 km široké mezery, zvané Sárská, která nebyla záměrně opevněna (Sársko se v té době nacházelo pod správou Společnosti národů). V Alpách měly vyrůst pevnosti pouze v nejdůležitějších průsmycích, kudy by Italové mohli proniknout do země. Páteř linie tvořily velké dělostřelecké tvrze, které měly svou palbou podporovat ostatní objekty. Tyto tvrze disponovaly rozsáhlými podzemními prostory, kde se nacházelo vše potřebné pro dlouhodobý boj. Celkem v severní Francii stavební firmy vybudovaly 20 dělostřeleckých tvrzí.
Významná role připadla mezilehlým pěchotním srubům, vyzbrojeným jak pěchotními, tak později protitankovými zbraněmi. Tyto objekty měly zamezit průniku nepřítele skrz obranné postavení, přičemž vzdálenost mezi nimi se pohybovala od 600 do 800 metrů. Na důležitých místech vznikly pěchotní tvrze, které měly také podzemní prostory, ale jen menší počet objektů a nedisponovaly dělostřeleckými zbraněmi. Dohromady jich v severní Francii vyrostlo 27.
Celou linii doplňovaly další objekty a zařízení, například pěchotní úkryty, pozorovatelny a pevnostní telefonní síť. V případě války se předpokládalo, že obranu posílí polní jednotky a dělostřelectvo a že opevnění nikdy nebude bojovat samostatně. V Alpách byla situace poněkud odlišná. Tam vzniklo 22 dělostřeleckých tvrzí doplněných o 29 menších pěchotních a armáda v horách nevybudovala samostatné pěchotní sruby.
Když chybí peníze
Výstavba linie začala v roce 1930 a během následujících čtyř let postupně vyrostlo impozantní opevnění, které blokovalo hlavní přístupy z Německa a Itálie do Francie. Rozsáhlé práce proběhly také podél řeky Rýn, kde se však neočekával žádný větší útok, a proto zde dělníci stavěli pouze samostatné pěchotní sruby.
V roce 1934 se začal projevovat problém s nedostatkem prostředků kvůli výraznému překročení původního finančního plánu. To vedlo k omezování stavebních prací, což mělo za následek, že z některých původně plánovaných dělostřeleckých tvrzí projektanti vypustili dělostřelecké objekty, a tak se z nich staly pouze pěchotní tvrze. Škrty ale zasáhly prakticky veškeré ještě nedohotovené projekty. Hlavní stavební práce byly proto dokončeny během roku 1935 a koncem téhož roku Komise pro organizaci opevněných oblastí ukončila svou činnost. Pouze v Alpách, kvůli náročným podmínkám, pokračovala výstavba až do začátku druhé světové války.
Nová fronta
Koncem roku 1935 sice pomalu ustávala práce na hlavní části Maginotovy linie, ale to neznamenalo, že se přestaly budovat další bunkry – spíše naopak. V polovině 30. let, v důsledku změn v mezinárodní situaci, kdy Belgie garantovala svou neutralitu a obyvatelé Sárska se v plebiscitu rozhodli pro připojení k Říši, museli Francouzi přistoupit k dalšímu kolu výstavby a rozšíření linie. Tento úsek dostal označení Nová fronta a kvůli nedostatku financí se jednalo o výrazně skromnější opevnění.
Hlavní tíhu obrany zde nesly samostatné pěchotní sruby doplněné dvěma velkými dělostřeleckými a devíti pěchotními tvrzemi. Nová fronta se stavěla na několika místech: první úsek navazoval na Starou frontu (jak se označovala Maginotova linie vybudovaná v letech 1930–1935) a vedl od Longuyonu směrem k cípu Arden, kde končil nedaleko Sedanu. Druhý úsek zajišťoval přístupy k městu Maubeuge, důležitému dopravnímu uzlu na cestě z Belgie do nitra Francie. Výstavba částečně pokryla i Sárskou mezeru. Nová fronta byla stavebně dokončena v roce 1938. Kromě toho Francouzi opevnili také několik strategických míst na ostrově Korsika pomocí samostatných srubů.
Od roku 1935 se rovněž postupně rozběhla výstavba dalších pevnostních objektů, které doplňovaly stávající linii. Často byly jednodušší a s nižší odolností, ale našli bychom mezi nimi i hodnotnější stavby. Celkem vznikly stovky, možná i tisíce těchto objektů, které budovaly vojenské stavební jednotky až do začátku německé invaze v roce 1940. Opevnění tak nakonec dosahovalo až k Lamanšskému průlivu.
Další články v sekci
Nech si to od cesty: Lidé ignorují rady, když dělají těžká a složitá rozhodnutí
Dobře míněné rady mohou být zbytečné, pokud jde o obtížná rozhodování s dalekosáhlými následky.
Lidé často chtějí radu. Své záležitosti často probírají s přáteli, známými nebo jen s kolegy v práci. Když ale přijde na velmi obtížná a komplikovaná rozhodování, kdy jde skutečně o hodně, pak lidé, kupodivu, obvykle o rady ve skutečnosti nestojí. K takovému závěru dospěl mezinárodní výzkumný tým, jehož výzkum uveřejnil vědecký časopis Proceedings of the Royal Society B Biological Sciences.
Psycholog Igor Grossmann z kanadské Univerzity ve Waterloo a jeho spolupracovníci zařadili do výzkumu více než 3 500 lidí z rozmanitého prostředí, od megaměst až po komunity původních obyvatel v Amazonském pralese. Jejich cílem bylo zjistit, jak lidé dělají rozhodnutí. Šlo o studii preferencí při rozhodování s doposud nejširším záběrem mezi kulturami.
V těžké chvíli sami za sebe
Skutečnost, že i ve velmi různých společnostech většina lidí dává při těžkém rozhodování přednost vlastní volbě, bez ohledu na to, co říkají ostatní, by podle badatelů mohla pomoct objasnit rozmanitá mezikulturní nedorozumění. Výzkum Grossmannova týmu ukazuje, že všichni, ať žijeme v jakékoliv kultuře, se potýkáme s podobnými vnitřními spory.
Jak říká Grossomann: „Pochopení toho, že většina z nás instinktivně řeší těžká rozhodnutí podle svého, vlastně vysvětluje, proč často ignorujeme dobré rady, ať už jde o zdravotní záležitosti nebo třeba finance, a to i navzdory důkazům, že by nás taková rada mohla navést ke správnému rozhodnutí.“
Podle Grossmana nám tyto znalosti mohou pomoci lépe navrhnout týmovou práci. Například tak, že budeme pracovat s objevenou tendencí k soběstačnosti v rozhodování a necháme zaměstnance, aby si před poskytnutím rad od druhých, které by mohli odmítnout, raději nejdříve promysleli dotyčnou záležitost sami.
Další články v sekci
Evoluční překvapení: Primáti se možná zrodili v extrémních podmínkách severu
Naši nejstarší příbuzní nebyli „děti džungle“, jak se dlouho myslelo, ale spíš houževnatí dobrodruzi, kteří zvládli horká léta i mrazivé zimy. Nový výzkum odhaluje, že příběh primátů začíná ve zcela jiném prostředí, než jsme si doposud představovali.
Nová studie vědců z Univerzity v Readingu otřásá dosavadními představami o původu primátů – skupiny, do které patří i člověk. Podle dosavadních teorií byly domovinou našich dávných předků tropické pralesy. Podle nejnovějších zjištění ale sahají kořeny primátů až do chladných a nehostinných oblastí severní polokoule před 66 miliony let.
Evoluční puzzle
Tým výzkumníků analyzoval 479 druhů primátů – 178 vyhynulých známých z fosilií a 301 stále žijících. Vědci propojili genetická data, fosilní nálezy i geografické rozšíření a na základě tzv. „superevolučního stromu“ – rekonstruovali nejen příbuzenské vztahy, ale i to, kde a v jakých klimatických podmínkách naši předci žili. Do modelů badatelé zahrnuli také posuny kontinentů a paleoklimatické mapy, čímž vytvořili jakýsi atlas dávného klimatu. Studie byla publikována v prestižním časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS).
Život v extrémech
Výsledky naznačují, že první primáti pravděpodobně obývali severní Ameriku s drsným, sezónně proměnlivým klimatem: horká léta střídaly mrazivé zimy. Tito tvorové museli být odolní, všežraví a schopní přizpůsobit se prudkým změnám prostředí. Někteří možná dokonce přežívali zimy v hibernaci, podobně jako dnešní medvědi – náznaky toho vidíme i u dnešních nártounů a lemurů, kteří stále dokážou upadnout do dlouhého spánku.
Podle hlavního autora Jorgeho Avaria-Llauturea výsledky „zcela převrací tradiční představu, že první primáti vzešli z džungle“. Spíš než dětmi tropů byli první primáti odvážní přeživší severských zim. Teprve později, jak se klima planety měnilo, pronikli jejich potomci i do tropických oblastí, kde se začali dále vyvíjet a diverzifikovat.
Zjištění, jak se dávní primáti dokázali adaptovat na extrémní klimatické změny, má význam i pro současnost. Může totiž pomoci pochopit, jak si dnešní primáti – včetně člověka – poradí s rychlými změnami prostředí, kterým čelí v důsledku globálních změn klimatu.
