Kromě sériových flakpanzerů, které skutečně zasáhly do bojů druhé světové války, vzniklo i množství projektů, ačkoli jen málo z nich postoupilo alespoň do fáze prototypu. Nejstarší Versuchsflakwagen původně ani nepatřil k protileteckým prostředkům, nýbrž šlo o součást snahy vytvořit samohybná děla, která by prolomila Maginotovu linii. 

Porážka Francie ale nastala ještě před jejich dokončením a vyvstala otázka, jak tato vozidla využít. Většina se potom uplatnila jako stíhače tanků, avšak jedno z nich, nesoucí 8,8-cm FlaK 37 v mohutné nástavbě, se projevilo pro tento účel jako nevhodné. Dostalo proto nový název Versuchsflakwagen a prodělalo zkoušky v roli protileteckého systému. Obdrželo výkonnější verzi 88mm kanonu – FlaK 41, jenže ani tak se příliš neosvědčilo, protože „osmaosmdesátky“ sloužily proti vysoko létajícím bombardérům, jež na německé jednotky na bojišti neútočily, a tudíž montáž tohoto děla na pohyblivý terénní podvozek nedávala příliš smysl. Zůstalo proto jen u zkoušek. 

Zajímavé projekty

Jako daleko perspektivnější se jevil návrh flakpanzeru na platformě PzKpfw IV, který předložila společnost Daimler-Benz. Dostal jméno Kugelblitz (kulový blesk), což souviselo s téměř kulovým tvarem věže se dvěma původně leteckými 30mm kanony Rheinmetall-Borsig MK 103. Na konci roku 1944 vznikl prototyp a nadšený Adolf Hitler ihned nařídil sériovou výrobu, ale z té už vzešlo pouze sedm kusů. V posledních týdnech války se skutečně dočkaly nasazení v boji a projevily se jako velice efektivní. 

Existovaly plány na několik typů Flakpanzerů na šasi pantheru, jenom jeden se však dostal alespoň do stadia makety. Jmenoval se Coelian a nesl věž s kompletem Flakzwilling 44, tvořeným dvěma 37mm kanony FlaK 37. Zachovalo se několik fotografií zobrazujících vozidlo jen s dřevěnou maketou věže. Sériová výroba by vyžadovala vyřešení několika problémů a sám panther byl velice složitý a drahý, a proto žádný flakpanzer na jeho šasi nakonec nevznikl.

Cesta ke gepardu

Porážka třetí říše znamenala také konec kariéry jejích flakpanzerů a v současné době lze spatřit jen několik málo muzejních exemplářů. Německé zkušenosti s vývojem, výrobou a nasazením této kategorie se ovšem neztratily, což se projevilo již na konci 50. let, kdy se o podobné domácí konstrukce začal zajímat Bundeswehr. Ten tehdy používal americké obrněnce M42 Duster s dvojicí 40mm kanonů, které se však daly nasazovat jen za dobré viditelnosti a proti rychlým proudovým strojům měly málo šanci. Západoněmecká armáda požadovala systém, jenž by disponoval i radarem pro automatické řízení palby za všech podmínek. Zkoušel se prototyp se dvěma 30mm kanony a radiolokátorem na šasi pásového transportéru HS 30, testy však nesplnily očekávání. Pozornost pak zamířila k tankovým podvozkům, protože v té době již běžel projekt nového typu, pozdějšího Leopardu 1, a proto Němci přijali plán postavit protiletecký komplet právě na zmíněné platformě.

Přesné požadavky se k firmám dostaly roku 1965 a záhy se ustavily dva konkurenční týmy, z nichž jeden  zahrnoval značky Porsche, Rheinmetall-Borsig, Siemens či Krauss-Maffei. V roce 1970 postavil dva prototypy obrněnce Matador s dvojicí 30mm kanonů v zaoblené věži. Druhý tým zahrnoval kromě některých německých podniků také švýcarské společnosti Oerlikon-Bührle a Contraves a v roce 1970 získal vítězství s vozidlem Gepard. 

Za jeho úspěchem stála účinnější výzbroj ve formě dvou 35mm kanonů Oerlikon KDA a vyspělejší systém řízení palby, do kterého náleží otáčivý vyhledávací radar Siemens MPDR-12 a střelecký radiolokátor Siemens-Albis. Ten první dokáže zachytit cíl na dálku kolem 15 km, zatímco druhý řídí palbu na vzdálenost až čtyř kilometrů. Gepard dostal i dva pomocné optické zaměřovače pro velitele a střelce a zařízení pro rozlišování vlastních a cizích letadel.

Úspěšně na Ukrajině

Zkoušky prototypů skončily v roce 1972 a Bundeswehr posléze objednal sériovou výrobu 420 gepardů. Sestavovaly se z nich baterie po šesti kusech a šestice takových baterií tvořila pluk, který fungoval jako protiletecká obrana jedné divize. Část vozidel se posléze dodávala s laserovým dálkoměrem a tento prvek se později doplňoval i na starší stroje. 

V průběhu 90. let u 147 gepardů proběhla modernizace, díky níž se prodloužila jejich životnost až do roku 2015. Výsledné Gepardy 1A2 dostaly moderní digitální balistický počítač, terminál GPS a systém přenosu dat (o poloze cílů) z externích zdrojů. Kvůli rozpočtovým škrtům však gepardy opustily službu v Bundeswehru ještě před oním termínem – už v roce 2013. Kromě německé armády onen špičkový PL obrněnec provozovala též Belgie a Nizozemsko, byť druhá země zavedla mírně odlišnou verzi Cheetah PRTL s holandskými radary. Také tyto dva státy již gepardy poslaly do výslužby, koupily je však Chile, Jordánsko, Katar, Brazílie a Rumunsko, z nichž poslední dvě je dosud provozují.

V poslední době získala Ukrajina nejméně 120 kusů, mezi něž patří i někdejší nizozemské a katarské Cheetahy PRTL. Osvědčily se proti ruským „sebevražedným“ dronům, avšak daří se jim „sundávat“ i střely s plochou dráhou letu. Obránci gepardy vychvalují a označují je za jednu z nejcennějších položek západní podpory. Jejich úspěšné nasazení proti dronům vedlo i k obnovenému zájmu armád o PL kanonové systémy. Oproti řízeným raketám totiž nabízejí kratší reakční čas a mnohonásobně nižší provozní náklady.

Možnosti skyrangeru

Určitý paradox ale představuje fakt, že v 80. letech neuspěl jiný německý PL systém – Wildcat. Firma Krauss-Maffei Wegmann jej vytvořila jako lacinější alternativu k složitému a nákladnému gepardu. Použila šestikolové šasi, na němž se nalézala věž s dvojicí 30mm kanonů Mauser MK 30F a zásobou 500 nábojů. Dalo se vybírat mezi několika systémy řízení palby, z nichž nejjednodušší měl jen optický zaměřovač, kdežto nejsofistikovanější disponoval dvěma radary. Wildcat vypadal lákavě, jenže zákazníka nakonec nenašel.

Dnes systémy této kategorie prožívají renesanci, a to právě v roli likvidátorů dronů. Nejlépe si vedou produkty Rheinmetallu, který roku 1999 zakoupil švýcarskou společnost Oerlikon-Contraves, a tudíž do svého portfolia začlenil její úspěšné kanony. Na trhu dnes nabízí mimo jiné univerzální věž Skyranger s kanonem ráže 30 či 35 mm, používajícím projektily s programovaným časovým zapalovačem. K zaměřování palby slouží radarové a optické senzory a na věž lze doplnit i čtyři PL řízené střely Mistral nebo Stinger. Skyranger dokáže zajistit též roli C-RAM, tedy ničit některé přilétající dělostřelecké granáty a rakety.

K „příbuzným“ náleží též komplet Skynex na podvozku nákladního automobilu (slouží už na Ukrajině) nebo statický MANTIS, který převzalo Slovensko. Pro věže Skyranger už se rozhodlo několik zemí, mimo jiné Německo, užívající osmikolový podvozek Boxer, kdežto Maďarsko umístí tyto věže na pásové obrněnce Lynx KF41. Rakousko si objednalo skyrangery na podvozku Pandur 6×6 EVO. Podle některých kuloárních zpráv se o zavedení kompletů Skyranger uvažuje také v Praze a jako platforma se logicky nabízí domácí vozidla Pandur II 8×8. Úspěšné německé PL kanony se tak možná budou podílet rovněž na ochraně českých vojáků.

Image

Čtěte také

Vládci protivzdušné obrany: První německé flakpanzery ve válce o oblohu

Třicátník Pabo stojí každý den od brzkého rána na rohu jedné z havanských ulic a prodává ovoce a zeleninu. Má jemné rysy a blond přeliv, což samozřejmě ještě nemusí nic znamenat – jenže znamená. Pabo je gay a nijak se tím netají. Ačkoliv byl krátce ženatý, záhy si uvědomil, kam ho srdce táhne, a dnes sdílí s přítelem skromný byt. Chodit na Kubě svobodně s nálepkou homosexuála však bylo ještě před třiceti lety nemožné. Každého, kdo se vymykal sociálním normám, Castrův režim pronásledoval. Ale jak říká Pabo, ty časy jsou naštěstí pryč.

Největší zásluhu na tom má velmi nepravděpodobná osobnost, pocházející se samotného hnízda moci: Mariela Castro, dcera bývalého prezidenta Raúla Castra a Fidelova neteř. Počátkem 90. let začala poukazovat na to, že ačkoliv vláda prosazuje práva žen, ostatní přehlíží. Díky jejímu původu se jí dostalo sluchu. Založila Národní centrum pro sexuální vzdělávání a prosadila dekriminalizaci sexuálních menšin. V havanských nočních klubech si tak dnes můžete vychutnat uměleckou formu, které se v anglosaském světě přezdívá drag queen a v Česku vstoupila do povědomí jako travesty show. Na karibském ostrově však převlečeným mužům nikdo neřekne jinak než „transformistas“. 

Nádherný kontrast

„Na Paba jsem dostal kontakt od známých,“ vysvětluje fotograf David Těšínský. „Víte, mě hrozně zaujal ten kontrast. Hned na první dobrou jsem věděl, že budu mít otvírací fotku z ulice, na které Pabo prodává zeleninu, a pak druhou, na které je z něj Nastasha – jak zní jeho umělecký pseudonym – a zpívá přitom v kostýmu.“

Pabo alias Nastasha není žádný sólista. V Havaně existuje celá komunita transformistas, kteří se rádi převlékají. On však vysvětluje, že se nejedná o „transky“, jak by si někdo mohl představovat. Podle něj jsou to z 97 % homosexuálové a o své mužské identitě mají jasno. Nechtějí být ženami natrvalo – chtějí se dvakrát do měsíce převléct za oslnivě krásné dámy a zazpívat pro pobavení publika na pódiu.

„Pro něj a ostatní kluky jde o součást životního stylu. Když Paba líčí před vystoupením, povídají si a pijou rum. Prostě je ten proces hrozně baví, přistupují k tomu jako k uměleckému projektu,“ popisuje Těšínský. Uvedenému odpovídá i příprava: Každé líčení a hledání vhodné garderoby zabere přes hodinu a náklady jsou vysoké. 

Na Kubě sužované nedostatkem prakticky všeho je podle Paba skoro nemožné sehnat slušný make-up, a když už se zadaří, pak je to velmi drahé. „Diváci jim umožňují trochu pokrýt náklady,“ doplňuje fotograf. „Po vystoupení jim za výstřih nastrkají pár bankovek, takže si občas i něco odnesou.“ 

Image

Čtěte také

Neonová záře prodejné lásky: Reportáž Davida Těšínského z thajského Bangkoku

Gustav II. Adolf (1611–1632) bojoval během své vlády téměř se všemi sousedy. Ve válce s Dány se mu nedařilo a smrti unikl jen o vlásek, když se pod jeho koněm probořil led. Z vody jej na poslední chvíli vytáhl jeho doprovod. Záhy ale triumfoval, neboť přiměl Rusy, aby mu postoupili pobaltské oblasti Karélii a Ingrii. Ty připojil k Estonsku a Finsku, čímž ovládl celé pobřeží Finského zálivu.

Poté se však Štěstěna od severského lva odvrátila a polská flotila uštědřila jeho loďstvu drtivou porážku. Z toho důvodu král vydal rozkaz postavit nové válečné loďstvo, které mu mělo zajistit převahu na Baltu a jehož prvním úkolem se měla stát blokáda ústí Visly. Dožil se zhotovení čtyř mohutných válečných lodí: Äpplet (Jablko), Vasa (doslova snop), „druhá“ Äpplet a Kronan (Koruna) nazvaných podle korunovačních klenotů a dynastie.

Budování flotily

Stavbu válečných korábů Švédové zadali zkušeným nizozemským a hanzovním podnikatelům a stavitelům, kteří po staletí dominovali mořeplavbě v severní Evropě. Díky dobré síti kontaktů v Nizozemsku, o niž se mohli opřít, dodávali lodě levněji, a tudíž na stavbě vydělali. Švédové zase nemuseli sami provozovat neobyčejně náročnou stavbu lodí, přitom si ale zajistili zavedení pokročilých technologií a navázání obchodních kontaktů.

Jako první v roce 1622 na moře vyplula válečná loď Äpplet, již čtyři roky stavěli podnikatelé Paridon van Horn a Christian Welshuisen. Horn pocházel z brémsko-hamburské měšťanské rodiny. V Amsterdamu podnikal v plátenictví, načež odešel do Švédska, kde působil jako armádní dodavatel. Spolu s nizozemským obchodníkem Welshuisenem uzavřel s korunou smlouvu, podle níž měli ve Västerviku, přezdívaném „perla Východního pobřeží“, postavit šest velkých a několik menších plavidel. Financováni byli zčásti z korunních příjmů z pronájmu několika měst a hradů, dále vybíráním námořního cla a spotřební daně za dovoz holandských sleďů.

Od roku 1620 působila v loděnici ve Stockholmu ještě další skupina nizozemských podnikatelů. Reprezentovali ji loďař Henrik Hybertsson a vysoce postavený dělostřelecký odborník a podnikatel Anton Monier. Ti také uzavřeli s korunou dohodu, a to na stavbu tří lodí, jejich údržbu a správu.

Zkáza vlajkové lodi

V roce 1625 byla podepsána smlouva o opravě Äpplet, která ale poté zmizela z námořních záznamů. Některé prameny naznačují, že ji stavitelé koupili zpět i s vybavením. V důsledku toho král uzavřel v témže roce kontrakt s Henrikem Hybertssonem na výrobu dalších plavidel. V té době se při stavbě nepoužívaly nákresy plánů v dnešní podobě, nýbrž se vycházelo z proporcí již postavených lodí, které se osvědčily na moři. Hybertsson postupoval stejně, takže loď nazvanou podle královské dynastie Vasa pojal tradičně – plavidlo mělo jednu hlavní palubu s děly.

Problém vyvstal poté, co se Gustav II. Adolf dozvěděl, že polský monarcha si nechává stavět podobně velkou loď. Proto v roce 1627 přikázal, aby na horní dělové palubě Vasy byla instalována děla ve stejném množství a stejného kalibru jako na dolní dělové palubě, čímž se měla zvýšit palebná síla. Hybertsson však těžce onemocněl, takže musel svěřit dohled nad stavbou svému asistentovi Heinu Jacobssonovi, který nebyl schopen tak náročný projekt řídit. Hybertssona, ležícího na smrtelném loži, tedy raději neinformovali o výsledcích testu, z nějž vyplynulo, že dokončované plavidlo s navýšeným počtem děl je značně nestabilní. 

Osudnou se Vase stala hned první plavba 10. srpna 1628. Když se do lodi po opuštění přístavu opřely poryvy větru, naklonila se natolik, že do ní otevřenými dělovými střílnami vnikla voda, a aniž urazila celý jeden kilometr, klesla ke dnu. Co bylo příčinou? Jednak porušená statika kvůli velkému počtu děl. Loď měla totiž hlubší ponor kvůli hmotnosti přidaných zbraní, takže se otvory pro děla na dolní palubě ocitly i při mírném náklonu pod čárou ponoru, přičemž zvýšené těžiště ještě zvětšovalo vratkost lodi. Jako balastní zátěž, která měla plavidlu dodat na stabilitě, sloužilo 120 tun velkých kamenů umístěných na jeho dně. Ukázalo se však, že to nestačilo. 

Další závažný problém způsobila skutečnost, že na horní palubě byly postaveny vysoké můstky, jež měly umožnit zahákování, tedy přiražení k nepřátelské lodi a jejímu obsazení výsadkem vojáků. Nicméně i můstky velmi neblaze ovlivnily stabilitu Vasy, takže se po silnějším nárazu větru nedokázala srovnat na rovný kýl. Třetí problém způsobil lidský faktor, když kapitán Söfring Hansson nevydal rozkaz zavřít kryty dělových střílen.

Druhá v pořadí

Druhá královská válečná loď jménem Äpplet byla postavena na konci dvacátých let 16. století. O osudu obou lodí pojmenovaných Äpplet se nedochovalo mnoho pramenů, navíc si je mnoho historiků pletlo a zaměňovalo je. Druhá z nich vznikla jako sesterská loď Vasy ve stejné loděnici ve Stockholmu. Měla ale jiné proporce, neboť Hein Jacobsson ji postavil o jeden metr širší, aby zvýšil její stabilitu. I přes tyto změny bylo plavidlo stále obtížně ovladatelné.

Na moře vyplula druhá Äpplet v roce 1628, nicméně se nikdy nezúčastnila námořní bitvy, protože byla tak drahá, že se ji snažili uchránit před zkázou. Byla pěkná na pohled, její impozantní velikost i výzdoba z ní udělaly symbol moci švédské monarchie, která zaujala velmocenské postavení v severní Evropě. Äpplet se používala pouze pro prestižní mise, například pro cesty členů královské dynastie. Rovněž sloužila jako dopravní loď armádě bojující během třicetileté války v severní a střední Evropě proti císaři a jeho spojencům.

Po třiceti letech služby se Švédsko pokusilo Äpplet prodat Francii i dalším zemím, bohužel marně. Všechny nabídku odmítly, protože opotřebované velké plavidlo bylo neobratné a náročné na údržbu, jeho oprava by byla nadmíru nákladná. Švédům tedy nezbylo nic jiného, než koráb zbavit děl, cenné výbavy a výstroje, uříznout stěžně a zbytek potopit poblíž hradu Vaxholm. Vrak chránil úžinu severovýchodně od Stockholmu před nepřáteli. Äpplet tak stihl osud podobný jako sesterskou loď Vasa, která klesla na dno nedaleko švédského pobřeží.

Pátrání po vracích

Znovuobjevení vraku Vasy se datuje rokem 1956. Nález učinil průzkumník Carl Gustav Anders Franzén. Pocházel z lékařské rodiny, studia na Vysoké technické škole nedokončil, neboť ho zcela pohltilo nadšení pro námořní historii, především hledání vraků potopených lodí. K nalezení a vyzvednutí Vasy došlo zejména díky jeho neúnavnému nadšení, propagování a lobování, například i u královského dvora, příslušných úřadů a muzeí. Rovněž z jeho iniciativy vznikl výbor, který sehnal dostatek finančních prostředků a získal podporu státních institucí, takže v pondělí 24. dubna 1961 mohl být vrak válečné lodi Vasa konečně vyzvednut na hladinu. Švédská vláda později rozhodla vybudovat pro něj zcela nové, speciální stálé muzeum. Toto Vasamuseet bylo otevřeno v roce 1990 a patří k nejnavštěvovanějším institucím svého druhu na světě.

Zájem o lodní archeologii vedl i k pátrání po lodi Äpplet. Její vrak poblíž Vaxholmu se nachází ve vojenském ochranném pásmu, kde platí zákaz potápění, kotvení i rybolovu, takže průzkum mohl probíhat pouze ve spolupráci s válečným námořnictvem. Hledání ztížil i fakt, že u vaxholmského vjezdu do Stockholmu bylo potopeno mnoho opotřebovaných lodí, jež měly zablokovat úžiny pro nepřítele. V roce 2019 se tým mořského archeologa Patrika Höglunda předčasně radoval, že našel Äpplet. Nicméně se ukázalo, že se jedná o menší lodě Apollo a Maria z poloviny 17. století. 

Tým námořního archeologa Jima Hanssona nalezl při novém průzkumu v prosinci 2021 větší vrak. V následujícím roce byl prozkoumán, změřen a identifikován jako Äpplet zejména díky existenci dvou dělových palub. Vrak je považován za dobře zachovalý, i když se části dělové paluby zřítily. K identifikaci lodi přispěla rovněž analýza dubového dřeva použitého na stavbu, při níž se zjistilo, že byly pokáceny stromy v okolí Mälarenu v průběhu roku 1627 stejně jako ty, z nichž jsou zhotoveny některé trámy lodi Vasa. Na vyzvednutí vraku Äpplet a neobyčejně náročnou, drahou opravu a konzervaci se zatím nepomýšlí. 

Image

Čtěte také

Lovci vraků objevili v Labradorském moři vrak lodi polárníka Shackletona

Planetární mlhoviny patří k nejkrásnějším útvarům, jaké můžeme ve vesmíru pozorovat. Jsou to sice stopy smrtelných křečí umírajících hvězd podobných Slunci, které prošly fází červeného obra, ale často se povede, že odvržené vnější slupky červeného obra vykreslí fantastické křehké tvary a barvy.

Když se na takovou planetární mlhovinu podívá Webbův dalekohled svou neuvěřitelně výkonnou kamerou NIRCam, odhalí tam doposud neviděné detaily, které posouvají estetický i odborný zážitek s planetární mlhovinou na další úroveň. Tentokrát se zaměřil na bizarně tvarovou planetární mlhovinu NGC 6537, přezdívanou mlhovina Červeného pavouka, kterou pozorujeme v souhvězdí Střelce.

Bílý trpaslík v srdci Červeného pavouka

Na úchvatném snímku Webbova dalekohledu se vyjímá centrální hvězda planetární mlhoviny, které ještě nedávno byla červeným obrem. Teď se z ní stal mladý bílý trpaslík, který podle vědců patří k nejžhavějším svého druhu. Snímek rovněž odhalil, že bílého trpaslíka obklopuje disk žhavého prachu.

Ačkoli je na tomto snímku patrná jen jedna hvězda v centrální části pavouka této mlhoviny, odborníci již nějakou dobu spekulují, že bílý trpaslík tam má nějakého hvězdného partnera. V podobných případech je právě přítomnost takového společníka zodpovědná za výjimečné tvary planetárních mlhovin, když jeho gravitace ovlivňuje chování odvrženého materiálu červeného obra.

Nový snímek poprvé odhaluje celý rozsah planetární mlhoviny, včetně jejích výběžků, které vytvářejí nohy kosmického pavouka. Na snímku jsou znázorněny modře. Ve skutečnosti jde o masivní bubliny plynu, postupně nafukované proudy plynu z oblasti žhavého trpaslíka. Každá z těchto bublin se táhne do vzdálenosti asi 3 světelných let.

Image

Čtěte také

Vesmír plný barev: Pestrobarevné mlhoviny okem Hubbleova dalekohledu

Bez ohledu na nejrůznější politické režimy dlouhodobě platí, že se Německo řadí mezi zbrojní velmoci. Tradičně skvělé pověsti se těšila tamní děla, obrněnce a samozřejmě i jejich kombinace, tedy samohybné nosiče různých zbraní včetně protiletadlových (PL). Německo si v tomto oboru připsalo nemálo prvenství a dalších působivých úspěchů, což prokazuje také fakt, že zkratkové slovo flakpanzer (původně flugabwehrkanonenpanzer) se stalo takřka všeobecně používaným pojmem pro PL obrněnce. Vývoj těchto systémů pokračuje a jejich pořízení zvažuje také česká armáda.

Německé prvenství

Právě Německu patří světové prvenství v oboru panzerů s protivzdušnou výzbrojí, protože roku 1906 předvedla tamní společnost Ehrhardt  (později známější pod názvem Rheinmetall) vůbec první typ této kategorie, jenž obdržel označení Balonenabwehrkanone. Šlo o obrněný automobil s ocelovou karoserií a pohyblivě montovaným 50mm kanonem ráže 50 mm. Císařská armáda ho vyzkoušela, ale kvůli tehdejšímu konzervativnímu smýšlení velitelského sboru zůstalo jen u testů.

Obdobně dopadl i další obrněnec, který v roce 1909 nabídly továrny Krupp a Daimler, na němž se testovalo několik typů kanonů ráže od 57 a 77 mm. Za války se rozsáhle užívaly PL komplety se 77mm kanony na šasi nákladních automobilů, avšak ty většinou nesly pancéřování jen na kapotě motoru.

Německo si ale připsalo ještě jedno prvenství, jelikož v roce 1918 zkonstruovalo též první pásový PL prostředek, příbuzný těžkého tanku A7V. Místo mohutné krabicovité korby však dostal plošinu se dvěma kanony, schopnými pálit na pozemní i vzdušné cíle. Právě u tohoto typu se zřejmě poprvé vyskytl i termín flakpanzer, jelikož se označoval jako Flakpanzer A7V. 

Vznikly tři prototypy – dva nesly dvojici kořistních ruských děl vz. 1902 ráže 76,2 mm, zatímco dochované fotografie třetího exempláře jej zachycují s jedním lehkým polním kanonem 7,7-cm lFK 1896 značky Krupp. Ve své době reprezentoval Flakpanzer A7V progresivní koncepci, avšak vzhledem k rychlému konci války zůstalo jen u zkoušek oněch tří exemplářů. Nezachovaly se žádné dokumenty a tři prototypy putovaly po válce do šrotu, takže neznáme ani přesné parametry. Meziválečný Reichswehr a poté i Wehrmacht testovaly několik samohybných PL systémů, jenže se vesměs jednalo pouze o nákladní vozy nesoucí na korbách lehké protiletadlové kanony. Vznik dalšího flakpanzeru tedy přišel až za druhé světové války.

Doprovázet tanky v terénu

Hitlerova armáda zavedla několik výborných kanonů proti vzdušným cílům, počínaje 2-cm FlaK 30 a FlaK 38 a konče legendárními „osmaosmdesátkami“. S těžkými modely se však počítalo především pro ochranu oblohy nad samotnou Říší, kdežto lehké či střední typy se zpravidla montovaly na tažené  kolové lafety. Německá doktrína totiž sázela na válčení za podmínek vzdušné nadvlády, a proto samohybným PL kanonům nejprve nevěnovala velkou pozornost, neboť spoléhala na schopnosti Luftwaffe. V roce 1941 se ale hledalo využití pro podvozky lehkých tanků či spíše tančíků PzKpfw I, které v základní podobě nesly pouze dva 7,92mm kulomety, čímž se jejich bojová hodnota záhy dostala na minimum. Celkem 24 vozidel PzKpfw I Ausf. A tudíž prošlo konverzí na Flakpanzer I, jež místo původní věže obdržela 2-cm FlaK 38 s pancéřovým štítem. Všechna pak bojovala u jednoho oddílu na východní frontě a Sověti je postupně zničili (poslední z nich asi u Stalingradu). 

Pozornost se poté obrátila k výkonnějším platformám. Řešení na bídl lehký, původně čs. tank PzKpfw 38(t), jehož podvozek užívala také samohybná děla. Od poloviny roku 1943 tedy Němci vyvíjeli prostředek, jenž se začal vyrábět v listopadu 1943 pod označením Flakpanzer 38(t). Na bázi PzKpfw 38(t) Ausf. M se nalézala otevřená nástavba a v ní 20mm kanon FlaK 38, nejefektivnější proti cílům v letové hladině do 500 m, ačkoliv maximální výškový dostřel přesahoval 2 000 m. Kanon efektivně ničil i nepancéřovanou a lehce pancéřovanou techniku a polní opevnění, převážená zásoba činila 1 040 nábojů. Motor Praga poskytoval maximální rychlost 42 km/h a solidní pohyblivost  v terénu. Do února 1944 vzniklo asi 140 kusů, vedle Wehrmachtu rozsáhle užívaných také u Waffen-SS převážně na západní frontě.

Obrněnec pro všechno

Navzdory nepochybným kvalitám představoval Flakpanzer 38(t) jen dočasné řešení. Jeho vývoj od poloviny roku 1943 nebyl náhodou, nýbrž zákonitou odpovědí na měnící se válečnou situaci. Třetí říše utrpěla několik vážných porážek, jež ji přinutily přejít do strategické obrany. Dřívější převaha Luftwaffe se stala minulostí a nadvládu získávaly čím dál víc spojenecké vzdušné síly. Obrněné a mechanizované jednotky s trámovými kříži tedy musely čelit sílícím útokům letadel, působících někdy vyšší ztráty než pozemní síly protivníka. Wehrmacht proto sestavil požadavky na nové prostředky, jež by nabízely pancéřovou ochranu a pohyblivost v terénu na úrovni tanků, protože právě s panzery měly držet krok a bránit je.

Logickou se tudíž stala volba podvozku nejpočetnějšího a nejspolehlivějšího tanku – PzKpfw IV. První zadání navrhovalo využít „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38. Prototyp tedy používal šasi PzKpfw IV bez věže, místo níž se objevila plošina s kanony. Okolo ní se nacházely čtyři sklopné pancéřové desky chránící při přesunech obsluhu. 

Testy působily slibně, ovšem Wehrmacht koncem roku 1943 změnil zadání, když požádal o montáž kanonu 3,7-cm FlaK 43. Firma Krupp, jež projekt realizovala, provedla malé změny platformy a umístila na ni onen 37mm kanon s kadencí 250 ran/min a maximálním výškovým dostřelem 4 800 m. Obrněnec se nazýval Flakpanzerkampfwagen IV, avšak typický vzhled nástavby mu vynesl přezdívku Möbelwagen (stěhovací vůz). Sériová výroba začala v březnu 1944 a do závěru války vzniklo asi 140 exemplářů, jež bojovaly na západní i východní frontě. Jejich malý počet však nestačil a řešení se sklopnými deskami se ukázalo jako nevhodné.

Dva typy s věžemi

Jestliže se Möbelwagen přesouval se zdviženými pláty, trvalo několik minut, než ho vojáci připravili k boji. Sice mohl  jezdit i se sklopeným pancířem, jenže pak obsluha zůstala bez ochrany. Již na jaře 1944 tedy vznikl záměr vyvinout další PL obrněnce, jež by už dostaly otáčivé věže. Snad ve snaze maximálně zohlednit praktické zkušenosti z boje a urychlit dodávky padlo rozhodnutí přidělit projekt nikoliv soukromé firmě, nýbrž armádní jednotce Panzer-Ersatz-und Ausbildungs-Abteilung 15, provádějící servis tanků. Tamní inženýři se okamžitě pustili do práce a v létě 1944 předložili dva návrhy nových flakpanzerů, jež opět využívaly platformu PzKpfw IV, ale měly shora otevřené věže. 

Na zbrojní úřad Wehrmachtu nové návrhy zapůsobily tak silně, že si mezi nimi ani nechtěl vybírat, a tudíž si záhy po rychlých zkouškách jejich prototypů objednal sériovou výrobu obou. Obrněnce se opět označovaly jako Flakpanzerkampfwagen IV, za čímž se ještě nacházelo upřesnění typu výzbroje, kterým se odlišovaly. První modifikace nesla systém, se kterým se původně počítalo už pro Möbelwagen, tedy „čtyřče“ 2-cm Flakvierling 38, které nabízelo impozantní kadenci 1 800 (tedy 4× 450) ran/min. Zbraň se nacházela v devítiboké věži, k dispozici bylo 3 200 nábojů. Vozidlo pak získalo jméno Wirbelwind.

Druhý obrněnec dostal 3,7-cm FlaK 43 se zásobou 1 000 ran v šestiboké věži a stal se známým jako Ostwind. Zmíněný armádní útvar zajišťoval také sériovou výrobu, respektive montáž věží z továrny Deutsche Rohrenwerk na šasi PzKpfw IV, ačkoliv různé zdroje se liší v počtu dodaných kusů, a to zvláště u typu Ostwind. Wehrmacht objednal 100 vozidel, avšak vzniklo jich nejvýše 75, možná jen 44. V případě wirbelwindů zněl kontrakt na 200 kusů, z nichž bylo předáno patrně 122. Malý počet znamenal velké štěstí pro Spojence, jelikož oba typy reprezentovaly vysoce účinné zbraně nejen proti vzdušným, ale i pozemním cílům.

S konvoji na cestách

Účinnost „čtyřčat“ 2-cm Flakvierling 38 prokazuje i zrod dalšího obrněnce s touto výzbrojí, avšak na sovětském podvozku. Do německých rukou totiž padlo větší množství T-34, z nichž některé sloužily pod hákovými kříži v původní roli, zatímco jiné přebíraly pomocné funkce. „Čtyřiatřicítky“ se zničenými věžemi tedy zastávaly úkoly tahačů a vyprošťovacích vozidel, některé se ale změnily na nosiče zbraní. Několik „téček“ se takto přeměnilo na Flakpanzery T-34(r), když na korby dostaly provizorní nástavby s výše popsanými „čtyřčaty“. Jednalo se o improvizaci, údajně celkem efektivní, ačkoliv existuje jen minimum konkrétních informací o použití.

Systém 2-cm Flakvierling 38 se uplatnil také u další kategorie obrněnců navazující na pokusy prováděné Reichswehrem. Výše popsané flakpanzery totiž doprovázely zejména tanková či mechanizovaná vojska, ale spojenecká letadla napadala i zásobovací konvoje nákladních vozů, pro jejichž ochranu nemělo smysl užívat drahé, složité a pomalé pásové systémy. Začaly tedy dodávky flakwagenů – nákladních vozů s pancéřovými řidičskými budkami a PL kanony. Nejčastěji šlo o Mercedes-Benz L 4500, méně pak o typ Büssing-NAG. Na korbu se sklopnými bočnicemi se zpočátku montovala 20mm „čtyřčata“, později se přešlo na 3,7-cm FlaK 36 a nakonec se instalovaly 5-cm FlaK 41 s výškovým dosahem 3 000 m.

Za zmínku stojí rovněž působivý Flakwagen VOMAG  s autobusovým podvozkem, na němž se nacházel legendární 88mm kanon FlaK 36, tato kombinace ovšem postrádala pancíř, a tak ani nepatřila mezi obrněnce. Pro všechny flakwageny ale platí, že lze narazit pouze na malé střípky zpráv o jejich reálném bojovém nasazení.

Image

Čtěte také

Hitlerův protiletadlový gigant: Zapomenutý kanon 12,8-cm Flakzwilling 40/2

Na podzim loňského roku (2024) byl ve vesnici Wolkertshofen v Bavorsku při stavebních pracích objeven masivní kamenný kruh s průměrem 12 metrů. Pochází z doby Římské říše a zřejmě byl součástí hrobu. Kruh přiléhal ke kamennému čtverci, na němž kdysi stála socha nebo náhrobek.

Hrob byl vybudován vedle římské silnice. V té době byla dotyčná oblast součástí římské provincie Raetie. Podobné pohřební stavby či mohyly se nacházejí v Itálii i v dalších částech bývalé Římské říše, ale na území dnešního Německa šlo o zcela výjimečný nález. Mohyly se tam stavěly, ale mnohem dříve, ještě před příchodem Římanů.

Úplně prázdný hrob

Největším překvapením pro archeology ale bylo, že tento římský hrob byl zcela prázdný. Nenašli v něm prakticky nic, žádného zemřelého ani pohřební předměty. Badatelé se domnívají, že tato stavba mohla sloužit jako pocta či připomínka pro někoho, kdo byl pohřbený někde jinde. Takovým hrobům se říká kenotaf a jejich budovaní nebylo v Římské říši ani v řadě dalších zemí, včetně Řecka, Egypta nebo nověji Indie zase tak výjimečné. Kenotafy se používaly například pro uctění zemřelých ve vzdálených zemích nebo třeba hrdinů, kteří byli pohřbeni jinde nebo se jejich tělo nenašlo.

Vzhledem k tomu, že se hrob nacházel přímo u důležité římské komunikace, muselo jít velmi významnou poctu pro zemřelého. Hrob i jeho okolí teď čeká další výzkum. Mohl by přispět k lepšímu pochopení Římanů, kteří tehdy žili na území Bavorska a jejich každodenního života.

Image

Čtěte také

Antická studna v Chorvatsku ukrývala padlé římské legionáře z dávné bitvy

První věk tajných zbraní

• druhá světová válka | 1939–1945

Druhá světová válka představovala první globální konflikt, v němž se utajené zbrojní programy staly nástrojem strategického průlomu. V prostředí totální války, kde se rozhodovalo o bytí a nebytí celých států, neznamenala investice do radikálních vojenských inovací luxus, nýbrž existenční nutnost. Ideální příklady nabízejí americký projekt Manhattan a německá raketa V-2, které zároveň ukazují, jakým způsobem tajný projekt může, ale také nemusí ovlivnit výsledek konfliktu. Ačkoliv oba vznikaly pod tlakem času a s ambicí přinést rozhodující technologický náskok, lišily se v organizaci, metodice i strategickém dopadu.

Projekt Manhattan započal v roce 1942 v reakci na obavy, že nacistické Německo vyvíjí atomovou bombu. Krátce nato už se jednalo o největší vědecko-průmyslový program v dějinách: Zahrnoval přes 130 tisíc pracovníků, tři hlavní výzkumná centra v Los Alamos, Oak Ridge a Hanfordu i stovky podpůrných zařízení. Náklady přesáhly dvě miliardy tehdejších dolarů, což odpovídalo téměř 1 % hrubého domácího produktu USA. Většina pracovníků přitom netušila, na čem se přesně podílejí, a výzkumné týmy mezi sebou nekomunikovaly. Utajení bylo natolik hluboké, že o existenci projektu nevěděl ani viceprezident Harry Truman až do své inaugurace v roce 1945. Výsledkem se v červenci téhož roku stalo úspěšné odpálení první jaderné bomby. O měsíc později pak ničivá zbraň dopadla na Hirošimu a Nagasaki, což zásadně přispělo k japonské kapitulaci.

Na druhé straně Atlantiku vznikal odlišný, i když neméně ambiciózní projekt. Vývoj balistických raket V-2 pod vedením Wernhera von Brauna začal již ve 30. letech, ale na masovou produkci došlo až mezi roky 1943 a 1944. Z technologického hlediska se jednalo o průlomovou zbraň: Jako první překonala hranici vesmíru, a navíc dopadala na cíl nadzvukovou rychlostí, takže byla prakticky nezastavitelná. Program zaměstnával přes dvacet tisíc osob, ale na rozdíl od amerického projektu k němu značně přispívala otrocká práce vězňů, z nichž více než deset tisíc zahynulo v podzemní továrně Mittelwerk.

Na Británii a Belgii zamířilo přes tři tisíce zmíněných raket, chyběla jim však přesnost a v poměru ke způsobeným škodám byly nadmíru drahé. Jejich hlavní efekt tak nakonec tkvěl v psychologickém tlaku – vyvolávaly paniku a ochromovaly morálku obyvatel.

Srovnání obou projektů odhaluje klíčovou poučku o tajných zbraních: Nestačí jen technologický náskok a utajení. Rozhodující je schopnost převést získanou výhodu do strategického výsledku. Projekt Manhattan danou ambici naplnil. Oproti tomu V-2, ačkoliv předběhla svou dobu, nedokázala zvrátit průběh války ani výrazně zasáhnout do operačního rozhodování spojeneckých sil.

Závody v temnotě

• studená válka | 1947–1989

Jedním z ikonických tajných projektů USA se stal letoun B-2 Spirit, známý též jako „neviditelný bombardér“. Společnost Northrop Grumman jej navrhla v rámci programu Advanced Technology Bomber a cílem stroje bylo proniknout hluboko do sovětského území, aniž by ho zachytil radar. Vývoj začal již roku 1979, první let se uskutečnil v roce 1989, ale veřejnost se o existenci B-2 dozvěděla už o rok dřív. Nešlo přitom o únik informací, nýbrž o cílenou demonstraci americké technologické převahy. Na více než desetiletém vývoji se podílely tisíce inženýrů a techniků z firem Northrop, Boeing, Hughes Aircraft a dalších. Nakonec však vzniklo pouhých 21 kusů, přestože původní plán počítal až se 132 letouny.

Celkové náklady se vyšplhaly na 44,75 miliardy dolarů v cenách roku 1997, tedy zhruba 2,12 miliardy na jeden letoun. Strategická hodnota bombardéru ovšem nespočívala pouze v jeho pokročilé technologii stealth či ve schopnosti nést jadernou i konvenční výzbroj – ale především v psychologickém efektu jeho utajení a dobře načasovaného odhalení. Američané tímto krokem dostali sovětské velení do defenzivy: Bez přesných informací o schopnostech letounu musel nepřítel rozptýlit své protivzdušné síly, čímž se oslabila jeho obrana i plánování.

Za železnou oponou se pracovalo na neméně odvážném a utajeném projektu: Torpédo VA-111 Škval neboli „vichřice“ dokázalo díky technologii superkavitace dosáhnout rychlosti přes 370 kilometrů v hodině. Okolo zbraně přitom vznikal jakýsi obal z páry, v němž se doslova vznášela, čímž se minimalizoval odpor vody. Vývoj začal na přelomu 60. a 70. let v Kyjevském výzkumném institutu mořské techniky a odehrával se v maximálním utajení. Na projektu pracovaly stovky inženýrů a výroba probíhala ve více regionech Sovětského svazu, od Ukrajiny po Kazachstán.

První funkční prototypy se testovaly zřejmě od roku 1977, k tajnému nasazení pak pravděpodobně došlo o tři roky později. Až do rozpadu SSSR však vedení země existenci zbraně nepřiznalo, a i poté zůstávaly podrobnosti nejasné. Náklady dosáhly v přepočtu až 392 milionů korun za kus v dnešních cenách, ale přesný počet vyrobených torpéd dodnes neznáme. 

Zbraň přitom měla značné nedostatky: Po odpalu se nedala řídit, nabízela jen omezený dosah asi 7–13 kilometrů a byla hlučná. Její účinnost tak spočívala v momentu překvapení – cíl dokázala zničit během několika vteřin, což znamenalo zásadní změnu v námořní taktice. Svobodný svět se o projektu dozvěděl až v roce 1995 a jeho odhalení vyvolalo šok, neboť Západ považoval superkavitaci za nepoužitelnou pro vojenské účely. Škval tak Američany přiměl přehodnotit koncept podmořského boje i vlastní detekční systémy.

Vesmír jako nové bojiště

• současnost | 1989–dosud

Na přelomu 20. a 21. století se charakter vojenských technologií, jež podléhají nejvyššímu stupni utajení, zásadně proměnil. V éře studené války šlo primárně o jaderné kapacity, u nichž spočíval odstrašující účinek právě ve veřejném povědomí o jejich síle. Dnešní strategická rovnováha se však opírá spíš o informační asymetrii. Moderní tajné zbraně nevznikají jako monumenty síly, nýbrž coby nástroje neviditelného působení v kyberprostoru, v elektromagnetickém spektru či na oběžné dráze. Reálné možnosti daných projektů zná jen úzký okruh zasvěcených, takže protivník musí investovat do hypotetických protiopatření, což oslabuje jeho skutečné obranné priority.

Nejznámější příklad popsaného směru nabízí bezpilotní orbitální letoun X-37B, který původně vyvíjela NASA, načež jej v roce 2004 převzalo americké letectvo a později Vesmírné síly Spojených států. Malý raketoplán absolvoval od roku 2010 sedm misí v délce několika měsíců až téměř tří let, nicméně jeho skutečný účel zůstává nejistý. Oficiálně se hovoří o testování nových technologií, avšak prováděné manévry – včetně změn orbit či blízkých průletů kolem cizích satelitů – svědčí o výrazně širších operačních možnostech. Pokud X-37B opravdu testuje špionážní senzory, systémy pro útok na orbitální cíle či mikrodružice, pak drží Pentagon v rukou nástroj, jenž může s minimálním rizikem fungovat v dobách míru i války.

Čína ovšem nespí a investuje do vývoje tzv. protisatelitních zbraní. V lednu 2007 uskutečnila první veřejně doložený test, při němž raketa odpálená z pozemní základny zničila meteorologickou družici. Výsledný rozsáhlý oblak orbitálních trosek vyvolal mezinárodní pobouření a od té doby se přístup lidové republiky změnil – místo kinetických zbraní vyvíjí satelity schopné přiblížení, manipulace, či dokonce přetlačení jiných zařízení. Uvedené systémy nelze snadno klasifikovat jako zbraně, takže se čínskému programu daří balancovat na hraně práva i strategické rozpoznatelnosti. A právě v této šedé zóně má utajení zásadní význam: Neumožňuje totiž protivníkovi jednoznačně identifikovat cizí záměr a nutí ho vést permanentní obrannou pohotovost.

Zásadní otázka zní, nakolik se investice do tajných zbraní skutečně vyplácí – nejen z hlediska vojenské účinnosti, ale i strategického zisku. Vývoj bezpilotního letounu X-37B stál miliardy dolarů, poskytl však Spojeným státům nástroj s vysokým taktickým dosahem a prakticky nulovým politickým rizikem. Zmíněné čínské satelity jsou levnější a méně okázalé, ale díky potenciálu působit nepozorovaně dosahují podobné míry zastrašení. Hlavní účinek obou programů každopádně vychází z toho, co se o nich neví. Tajné zbraně se tak proměňují v nástroj strategické mlhy nikoliv díky možnosti okamžitého útoku, ale pro svou schopnost udržovat nepřítele v nejistotě.

Zatímco projekty jako Manhattan či bombardér B-2 stavěly na jednorázové změně poměru sil, dnešní utajené systémy fungují spíš coby trvale udržovaná hrozba. Jejich moc netkví v okamžitém dopadu, nýbrž v dlouhodobém nátlaku a v možnosti omezit protivníkovu akceschopnost i plánování. Ve světě, kde se válka vede také pomocí „rozhodovací paralýzy“ a zpravodajského přetížení druhé strany, může právě informační asymetrie přinést větší výhodu než kinetický úder. A v tomto smyslu se náklady na utajení – ať už ve formě specializované pracovní síly, technického zázemí, či maskování výdajů v rozpočtech – ukazují jako návratné. 

Image

Čtěte také

Zrození boha smrti: Počátky amerického projektu Manhattan

Země je při pohledu z vesmíru důvěrně známá. Pestrý drahokam, který se blyští modrým oceánem, bělostnými víry mraků, žlutavými pouštěmi a svěží zelenou vegetací. Země doslova září, díky odraženému nebo absorbovanému slunečnímu záření. Vědci ale poslední dobou zjišťují, že se tento idylický obraz naší planety poněkud mění.

Není tajemstvím, že odrazivost Země čili její albedo, už celé desetiletí klesá. Norman Loeb z Langleyho výzkumného centra NASA a jeho spolupracovníci nedávno tyto změny detailně proměřili a dospěli k závěru, že se odrazivost Země nemění rovnoměrně. Severní polokoule tmavne víc než její jižní protějšek.

Severní polokoule tmavne rychleji

Pro vědce jsou tato zjištění varováním. Intenzivnější tmavnutí severní polokoule může vést k dalšímu nárůstu oteplování v této části světa, což by mohlo ještě více „vykolejit“ pozemské klima.

Badatelé v rámci tohoto výzkumu použili data za období 24 let ze tří různých satelitů, které měří dopadající sluneční záření, a také odražené záření, které se vrací do kosmického prostoru. Tyto údaje zkombinovali s mapami sněhu a mraků, a také s pokročilými klimatickými modely.

Vědci až doposud počítali s tím, že odrazivost polokoulí Země je více méně stejná. Severní a jižní polokoule se v mnoha věcech liší, ale vypadalo to, že odrážejí zhruba stejné množství záření. Teď se situace mění. Severní polokoule tmavne a ohřívá se. V důsledku toho roztaje více sněhu a ledu a severní polokoule ještě ztmavne o to víc. Výsledky pozoruhodného výzkumu uveřejnil vědecký časopis PNAS.

Image

Čtěte také

Globální oteplování mění vzhled planety: Ubývá jezer s modrou vodou

Dobová mentalita nebyla ženám zrovna nakloněna. Většinou bývaly zobrazovány coby pavlačové drbny, alkoholičky či staré panny. Příliš zastání přitom neměly ani u nejpokrokovějších myslitelů druhé poloviny 18. století. Například Jean-Jacques Rousseau soudil, že je zbytečné dívky vyučovat a přiznávat jim občanská práva, protože ani vzdělání nedokáže nahradit přirozený ženský nedostatek pochopení pro občanské ctnosti. Dokonce i vlivné dámy nahlížely na ostatní ženy negativně: Evangelikální bojovnice za zlepšení mravů Hannah Moreová je vnímala jako podřízené mužům a pyšnila se tím, že návrhy zmíněné Mary Wollstonecraftové nikdy nečetla. 

Přestože v 18. století již ženy utvářely výrazný prvek kulturního a literárního života, žádná si netroufla zaútočit na všeobecně podřadné postavení svého pohlaví ve společnosti. Nicméně Mary Wollstonecraftová, povzbuzena úspěchem Francouzské revoluce a jejími radikálními myšlenkami, vydala v roce 1792 spis Obhajoba práv žen. Volala v něm po uznání jejich práv jak v soukromém, tak veřejném životě, přičemž z podřízeného postavení a „stavu věčného dětství“ měly uniknout prostřednictvím vzdělání. 

Ta, která je slyšet

Wollstonecraftovou pobuřovalo, že pro většinu žen znamená vrcholný intelektuální výkon vyšívání květinových vzorů a hraní na klavír. Její souputnice – vychovávané pouze k tomu, zaujmout potenciálního manžela a stát se „jednou z dekorací v jeho domě“ – nikdy nemohly naplno využít své vlohy ve prospěch společnosti. Aby se z pasivního postavení vymanily, měly se dívky vzdělávat stejně jako chlapci a nejlépe společně s nimi, čímž by se odstranily uměle budované rozdíly mezi pohlavími. 

Wollstonecraftová přirozeně nebyla první myslitelkou volající po zlepšení situace žen. Jako první ovšem zpochybnila, že jejich údělem je starat se o domácnost a rodinu. Zároveň prohlásila, že mezi oběma pohlavími neexistují jiné rozdíly než ty vytvořené společností. Zotročení žen pod tyranií mužů podle ní udržovaly téměř všechny sociální normy a instituce – od zákonů až po jazyk, který označila za „pevnost moderního patriarchátu“. 

Na dně popularity

Nejspíš nijak nepřekvapí, že ve své době byla Wollstonecraftová velmi nepopulární. Bulvární tisk na ni útočil jako na ateistku, nebezpečnou revolucionářku, ženu lehkých mravů a duševně chorou osobu. Když v roce 1797 předčasně zemřela při porodu druhé dcery, její manžel, filozof a otec anarchismu William Godwin shrnul osud své ženy v životopisném díle, v němž chtěl vzdát hold jejímu svobodnému duchu a citovosti. Kniha vydaná následujícího roku však pověst Wollstonecraftové ještě zhoršila, když odhalila řadu jejích milostných afér, pro které se ve slušné společnosti stala ztělesněním zkaženosti. 

Ačkoliv se téměř žádná významná žena přelomu století k odkazu odvážné „pionýrky“ nehlásila, většina spisovatelek tiše přijala její názory a nenápadně je podsouvala ve svých dílech. Řada hrdinek v románech Jane Austenové například přesně odpovídá představám vyjádřeným v Obhajobě práv žen.

Image

Čtěte také

Boj za ženskou rovnoprávnost: Sufražetky se neštítily vandalství ani terorismu

Nejen mezihvězdná kometa 3I/ATLAS přitahuje v poslední době pozornost odborníků. Zájem astronomů směřuje i k daleko známějšímu, ale neméně fascinujícímu tělesu – kometě 12P/Pons-Brooks, objevené už v roce 1812. Tato krátkoperiodická kometa se Slunci přibližuje přibližně jednou za 71 let a při svých návratech často projevuje nečekaně bouřlivou aktivitu.

Překvapení z hlubin vesmíru

Při svém posledním průletu kolem Slunce v roce 2024 zaznamenali vědci něco zcela nového – rádiové signály vycházející z kometárního jádra. Tým vedený Šanghajskou astronomickou observatoří Čínské akademie věd využil k pozorování radioteleskop Tianma, jeden z nejvýkonnějších přístrojů svého druhu. Výsledky výzkumu nyní publikoval prestižní časopis Astronomy & Astrophysics.

Kometu Pons-Brooks už dříve proslavily její opakované záblesky a změny v její jasnosti – náhlé výbuchy, během nichž prudce rostla její jasnost. Mechanismus těchto erupcí však zůstával nejasný. Nová rádiová pozorování teď do této záhady přinášejí první odpovědi: během jednoho z výbuchů vědci zaznamenali výrazný nárůst v rádiové spektrální čáře hydroxylu – sloučeniny vznikající, když sluneční záření rozkládá vodní páru unikající z povrchu komety.

Pomocí počítačových simulací pak astronomové modelovali, jak se produkce páry měnila v čase. Ukázalo se, že 12P/Pons-Brooks uvolňuje mnohem více vodní páry než většina ostatních krátkoperiodických komet.

Stopy vody i amoniaku

Pozorování z roku 2024 ukázala, že kometa při vzdálenosti jedné astronomické jednotky vypouštěla přes pět tun vodní páry. To je několikanásobně více než u většiny krátko- i dlouhoperiodických komet.

Ještě zajímavější bylo zjištění přítomnosti molekul amoniaku – poprvé vůbec zaznamenaných u tohoto typu komety. Amoniak je organická sloučenina spjatá s chemií rané Země, takže jeho přítomnost může naznačovat, že podzemní vrstvy komety skrývají zásoby těkavých látek, které se při výbuchu dostávají na povrch. Podle autorů to může být klíč k pochopení samotného mechanismu erupcí.

Komety jako poslíčci vody

Z vědeckého hlediska mají tato pozorování hlubší přesah. Analýza složení kometárních plynů umožňuje nahlédnout do rané historie Sluneční soustavy, do období před 4,6 miliardami let. Nedávný výzkum vedený Martinem Cordinerem z NASA Goddard Space Flight Center navíc ukázal, že voda obsažená v kometě 12P/Pons-Brooks má téměř stejný izotopový poměr jako voda na Zemi. To posiluje hypotézu, že komety mohly přinést na naši planetu část vody – a možná i základní stavební kameny života. 

Kometa 12P/Pons-Brooks tak není jen efektním návštěvníkem noční oblohy. Stává se vesmírnou laboratoří, která může odhalit, jak se formovala voda a organické látky v počátcích Sluneční soustavy. Rádiové signály, které vysílá do vesmíru, nejsou tajemným voláním z hlubin, ale hlasem dávné minulosti, v němž se možná skrývá příběh o vzniku života na Zemi.

Image

Čtěte také

Pozorování soustavy ALMA osvětluje chemii největší komety Oortova mračna