Jednou z nejvýznamnějších příčin lidské neplodnosti je selhání procesu uhnízdění embrya, které je odpovědné za zhruba 60 procent samovolných potratů. Pro vědce a lékaře je velmi důležité tomuto procesu porozumět. Až doposud to ale komplikovala skutečnost, že nebylo možné tento proces pozorovat u lidí v reálném čase. Veškeré vizuální informace pocházely z jednotlivých snímků, pořízených během uhnízdění.

Výzkumný tým španělského Katalánského institutu pro biotechnologie ve spolupráci s univerzitní nemocnici Dexeus v Barceloně jako první na světě pořídil záznam uhnízdění lidského embrya v reálném čase a ve 3D. Jejich průlomový výzkum uveřejnil vědecký časopis Science Advances..

V přímém přenosu

Jak říká vedoucí týmu Samuel Ojosnegros, s kolegy pozorovali, jak se lidská embrya doslova zavrtávají, a to s vynaložením značné síly. Díky tomu proniknou hluboko do děložní tkáně a zcela se s ní propojí. Badatele překvapilo, o jak drsný a invazivní proces jde. Na druhou stranu, není žádným tajemstvím, že mnoho žen prožívá během zahnízdění embrya bolesti břicha nebo i krvácení. Teď už více rozumíme, proč tomu tak je.

Ojosnegros a jeho kolegové vyvinuli platformu, která umožňuje embryím, aby se zahnízdila za kontrolovaných podmínek, ale mimo reálnou dělohu. Základem této „umělé dělohy“ je gelová matrice s kolagenem, který je běžný i v děložní tkáni, společně s různými proteiny, které jsou nezbytné pro vývoj embrya.

Nešlo přitom jen o natočení unikátních záběrů. Tato „umělá děloha“ vědcům umožnila fluorescenční zobrazení embrya v reálném čase a sledování jeho mechanických interakcí s prostředím. Badatelé provedli experimenty nejen s lidskými embryi, ale také s embryi myší, aby mohli porovnat proces zahnízdění u obou druhů. Ukázalo se, že zatímco myší embryo je spíše pasivně „obaleno“ děložní tkání, lidské embryo si cestu razí aktivně a proniká dovnitř.

Nová metoda přinesla vůbec první 3D videozáznam lidského embrya při uhnízdění a umožnila i měření mechanických sil, které embryo vyvíjí. Podle spoluautorky Anny Serioly tato data otevírají cestu k lepšímu porozumění plodnosti a mohou vést k vyšší úspěšnosti umělého oplodnění.

Image

Čtěte také

Záhada umělého oplodnění: Vajíčka odebraná v létě, mají vyšší šanci na úspěch

Ve třicátých a čtyřicátých letech 20. století zasáhla svět rozsáhlá uprchlická krize. Miliony lidí prchaly před totalitními režimy, válkou a pronásledováním – především Židé, kteří čelili bezprostřednímu ohrožení života. Mnohé státy však v této situaci uzavřely své hranice nebo velmi přísně omezovaly vstup cizinců, což mnohým uprchlíkům znemožnilo útěk. V tomto složitém období sehrála klíčovou roli lidská solidarita, kterou často zprostředkovaly nevládní organizace a soukromé iniciativy. 

Jednou z nejvýznamnějších byla Nansenova nadace (Nansenhjelpen), pojmenovaná po norském architektovi Oddu Nansenovi, který se byl známý svými humanitárními aktivitami. Pomáhal uprchlíkům získat azyl a podporoval jejich integraci v Norsku i v dalších zemích. Přes omezené kvóty norských úřadů umožnila jeho nadace, aby stovky ohrožených lidí, včetně československých Židů a dalších pronásledovaných, nalezly dočasné útočiště a naději na přežití. Mimochodem – Oddův otec byl slavný polárník Fridtjof Nansen. 

Temná stránka dějin 

Přestože si země udržovala oficiální neutralitu, 9. dubna 1940 ji aleo napadlo nacistické Německo v rámci operace Weserübung. Okupace země proběhla velmi rychle. Král Haakon VII. spolu s vládou uprchl do exilu v Londýně, zatímco v Norsku vznikla kolaborantská vláda. Nacisté postupně přebírali kontrolu nad státní správou. Formálně Norsko zůstalo „nezávislé“, ve skutečnosti však fungovalo jako nacistický protektorát s rozsáhlou kolaborací některých místních složek společnosti. 

Před válkou žilo v Norsku klidný životem na 2 100 Židů. Po okupaci se však jejich situace zásadně změnila. Norští kolaboranti, zejména členové fašistické strany Nasjonal Samling, aktivně spolupracovali s gestapem na identifikaci, šikaně a perzekuci židovské komunity. Zlom nastal na podzim roku 1942, kdy byla většina norských Židů zatčena – včetně žen, dětí a starých lidí. Dne 26. listopadu 1942 vyplul z Osla do Osvětimi parník SS Donau s 532 židovskými vězni. Většina z nich byla zavražděna krátce po příjezdu. Celkem bylo z Norska deportováno 773 Židů, z nichž přežilo pouze 34. 

Zbytek norských Židů se zachránil útěkem. Často mířili přes hranice do neutrálního Švédska. Někdy jim pomáhal norský odboj, jindy jen odvážní jednotlivci. Norské úřady s nacistickými okupanty na jejich likvidaci spolupracovaly s překvapivou efektivitou. Deportace i konfiskace majetku probíhaly organizovaně a často rychleji než v jiných zemích.

Po válce se Norsko dlouho vyrovnávalo s touto temnou kapitolou své historie. Kritická reflexe role státu a jeho představitelů přišla až desítky let po válce. Teprve v 90. letech začaly být řešeny finanční kompenzace za zabavený židovský majetek a přišly veřejné omluvy.

Image

Čtěte také

Tajná operace Sonderaktion 1005: Německý pokus o zahlazení stop po holokaustu

Rudá planeta se z pohledu možného života jeví jako zcela nehostinné místo. Ze zkušenosti s pozemským životem ale víme, že přítomnost organismů, ať současná nebo nedávná, nemusí být vždy jasně patrná. V řadě případů musíme po stopách života pátrat, což není úplně jednoduché ani na Zemi. Jak to ale udělat na Marsu?

Doktorand Solomon Hirsch z britské univerzity Imperial College London se svým školitelem Markem Sephtonem přišli s pozoruhodným nápadem využít pro do značné míry spolehlivou detekci života pozemského typu na Marsu již dávno existující přístroj. Takový přístup by mohl ušetřit značné náklady a úsilí, které by jinak bylo nutné vynaložit na pátrání po životě na rudé planetě.

Jak vystopovat život na Marsu?

Zmíněným přístrojem je plynový chromatograf s hmotnostní spektrometrií (GC-MS). Je důvěrně známý inženýrům NASA a na Marsu je jako doma. Měly ho na palubě už landery Viking I a Viking II v sedmdesátých letech a stejně tak ho má na palubě rover Curiosity, který stále zkoumá rudou planetu.

Jak badatelé uvádějí ve studii, publikované v odbornému časopise npj Space Exploration, plynová chromatografie s hmotnostní spektrometrií by na Marsu mohla detekovat takzvané intaktní, čili nedotčené polární lipidy (IPL), což jsou specifické lipidy, které se vyskytují v buněčných membránách pozemských organismů. Na Zemi se tyto látky běžně detekují při studiu složení a aktivity mikrobiálních společenstev.

„Vesmírné agentury jako NASA či ESA doposud nepočítaly s tím, že jejich přístroje tohle zvládnou,“ přiznává Sephton. „My jsme teď vyvinuli novou, elegantní metodu, s jejíž pomocí lze rychle a spolehlivě identifikovat nedotčené polární lipidy a s nimi i možný život. Rover Curiosity sice oslavil na Marsu již 13 let, ale v jeho případě možná naučíme starého psa novým trikům.“

Image

Čtěte také

Dávný život na Marsu: Kde je nejlepší šance nalézt jeho stopy?

Delfíni nevydávají zvuky díky hlasivkám, nýbrž pomocí proudu vzduchu v nosních dutinách. Ke komunikaci využívají širokou škálu pískání, trylků, cvakání, skřípání a vrzání s odlišnými významy. Slyší přitom téměř stejně nízké zvuky jako my, zatímco ty vysoké registrují mnohem lépe nejen v porovnání s námi, ale třeba i s kočkami či psy. 

Matka může na novorozené mládě pískat téměř nepřetržitě několik dní, což mu pomáhá ji rozeznat v rozlehlém oceánu. Asi po měsíci si pak malý delfín vytvoří vlastní „volání“. Pro mládě je velmi důležité ovládnout všechny relevantní zvuky, aby se mohlo účastnit i společného lovu. 

Delfíni při něm uplatňují echolokaci, kdy vydávají ultrazvukové signály, jež se ve vodě šíří asi 4,5krát rychleji než ve vzduchu. Zvuk se od kořisti odráží zpět k delfínovi, který takto dokáže odhalit i malé rybky až na vzdálenost 200 metrů. 

Image

Čtěte také

Delfíní echolokace připomíná spíš hmat než zrak, tvrdí vědci

Amatérští hledači pokladů objevili v květnu 2012 na poli nedaleko Bedale v Severním Yorkshiru vikinský poklad z přelomu 9. a 10. století. Obsahuje celkem 48 stříbrných a zlatých předmětů, včetně náhrdelníků, náramků, hlavice meče, a stříbrných ingotů. Yorkshirské muzeum získalo tento poklad za 50 tisíc liber (v přepočtu přes 1,4 milionu korun).

Poklad z Bedale je sice už uložen v muzeu, vědci se mu ale stále intenzivně věnují. Jane Kershawová z Oxfordské univerzity a její kolegové pečlivě analyzovali izotopy olova a stopové prvky v předmětech ze stříbra, aby zjistili, odkud stříbro v tomto pokladu pochází. Podrobnosti výzkumu původu stříbra popisuje odborný časopis Archaeometry.

Stříbro z islámského chalífátu

Ukázalo se, že větší část stříbra pocházela ze západní Evropy, pravděpodobně z naloupených anglosaských a karolínských mincí. Analýzy ale také prozradily, že přibližně třetina stříbra pokladu z Bedale pochází ze Středního východu, nejspíš z mincí islámských zemí, především z Abbásovského chalífátu. Pro vědce jde o nejen zajímavé zjištění, ale i významný vzkaz o chování Vikingů, kteří, jak se zdá, nebyli jen nájezdníky.

„Většina lidí si představuje Vikingy jako nemilosrdné nájezdníky, kteří rabovali kláštery a další místa, kde mohli získat bohatství,“ vysvětluje Kershawová. „Podle našich analýz stříbra z Bedale je to ale jenom část pravdy.“ Poklad obsahuje stříbro z ceněných abbásovských dirhamů, které se k Vikingům dostaly nejspíš díky obchodování.

Podle zpráv arabských kronikářů Vikingové směňovali za dirhamy kožešiny, jantar, meče a v neposlední řadě také otroky. Kershawová se domnívá, že Bedale, dnes typické severoanglické městečko, bývalo v době Vikingů centrem jejich zámořské ekonomiky. Analýza stříbrného pokladu ukazuje, že Vikingové nebyli jen lupiči, ale také schopní obchodníci.

Image

Čtěte také

Amatérští archeologové objevili v Dánsku dva poklady vikingských nájezdníků

Někteří mladí Japonci druhé generace, kteří se v USA narodili, vychodili tam školy a měli americké občanství (běžně se označují jako nisei), se v prvních týdnech po Pearl Harboru snažili distancovat nejen od válečných akcí císařského Japonska, ale i od svých rodičů, kteří se v zemi vycházejícího slunce narodili. Ti neměli šanci získat americké občanství, i kdyby strávili v USA celý zbytek života (v Americe se jim říká issei). Mladí lidé posílali Rooseveltovi různé petice, v nichž vyjadřovali svou loajalitu Spojeným státům, ale nebylo jim to nic platné. 

Rooseveltovo nařízení

O dalším osudu japonských Američanů rozhodlo Exekutivní nařízení číslo 9066, které prezident vydal 19. února 1942. Na jeho základě došlo k deportaci všech osob japonského původu ze „zakázané zóny“ (100 mil čili 161 km podél západního pobřeží a celá Aljaška) do internačních táborů ve vnitrozemí. Nařízení smazalo veškeré rozdíly mezi issei a nisei: kdo je a kdo není americkým občanem, už nebylo důležité. Podstatná byla jen rasa a barva pleti. Kdo je a kdo není Japonec. 

Za spornou lze označit už definici Japonce, za něhož byl považován každý s alespoň šestnáctinou japonské krve, přičemž za jejího nositele se počítali i Korejci a Tchajwanci čili národy ze zemí okupovaných Tokiem. Roosevelt si uvědomoval, že nucené deportace amerických občanů, kteří se ničím neprovinili, nepůsobí dobrým dojmem, a proto použil zvláštní pejorativní formulace: americké Japonce dělil na cizince a ne-cizince (non-alien). Příkaz k vysídlení platil pro obě kategorie.

Internační tábory

Ihned po vydání Rooseveltova exekutivního nařízení započala příprava internačních táborů, což ovšem nebylo při tak velkém počtu osob nic jednoduchého a rychle proveditelného. Tábory zřizovalo několik organizací – civilních i vojenských. Nejpřísnější režim panoval v táborech pod správou ministerstva spravedlnosti, kde byly internovány osoby podezřelé ze sympatií k nepříteli – mimo jiné i lidé, jež FBI zatkla v noci 7. prosince 1941. Nejvíce Japonců skončilo v táborech pod správou Válečného vysídlovacího úřadu (War Relocation Authority). Jako první otevřeli Američané v březnu 1942 tábor Manzanar v jižní Kalifornii a do června 1942 následovalo devět táborů položených dál od tichomořského pobřeží.

Vysídlenci si s sebou do transportu směli vzít jen základní oblečení, lůžkoviny a nádobí. Ubytovací baráky často tvořily jen povrchně upravené bývalé koňské stáje. Internovaní si stěžovali na nekvalitní stravu a nedostatek teplého oblečení. Většinou ale strádali především psychicky: byli vytrženi z prostředí, jemuž uvykli, ztratili volnost pohybu a soukromí a mnozí těžce nesli vynucenou nečinnost. 

V některých táborech byly k dispozici alespoň malé zahrádky a existovala možnost sportovat, třeba hrát basketbal. Děti měly zajištěnu školní výuku. Pro velkou část nisei, kteří se ve Spojených státech narodili a brali je jako svou vlast, byl pocit ze ztráty svobody obrovským šokem a zklamáním, které v nich vyvolaly pocity smutku a zahořklosti. 

Teritorium v Pacifiku

Na Havajské ostrovy přicházeli Japonci za prací na tamních plantážích cukrové třtiny, a to hned po zahájení reforem Meidži spojených s obnovou císařské moci v roce 1868. Třicet let nato byly ostrovy anektovány Spojenými státy. Od té doby tvořily teritoriální součást USA, oficiální status amerického státu získaly až v roce 1959. Od konce 19. století počty Japonců žijících na Havajských ostrovech rychle rostly. V roce 1900 jich tam žilo 62 000, o 41 let později již 158 000 (asi 38 % obyvatelstva). Sedmdesát tři procenta mezi nimi tvořili nisei s americkým občanstvím.  

Postavení tamních amerických Japonců se v roce 1941 zásadně odlišovalo od těch na kontinentě, kde představovali vcelku bezvýznamnou menšinu vzdálenou veřejnému životu, která se už dlouho před Pearl Harborem stala terčem rasové diskriminace. Na Havajských ostrovech však Japonci (vedle toho, že tvořili přes třetinu obyvatel) hráli významnou roli v místní ekonomice. Bezprostředně po napadení americké základny se sice zvažovalo, že i tady by se mohlo uplatnit Rooseveltovo nařízení, ukázalo se ale, že místní ekonomika by zakrátko zkolabovala. Havajským nisei se na rozdíl od těch na kontinentě vyhnuly jakékoli represe a do internačních táborů bylo nakonec deportováno jen asi 1 500 issei.

Američtí Japonci ve válce

V době útoku na Pearl Harbor vykonávalo více než tisíc Japonců nisei dobrovolnou službu v americké armádě. Postupně byli všichni jako nespolehliví propuštěni a převážně pak skončili v internačních táborech. Jiná situace se vytvořila opět na Havajských ostrovech. Mezi nisei tam bylo několik tisíc příslušníků Havajské národní gardy, která tvořila přímou součást armády USA. Téměř všichni chtěli ve válce bojovat za Spojené státy a velení nakonec rozhodlo, že jim umožní výcvik a využije jejich služeb na evropském válčišti. Vybraných 1 432 mužů odcestovalo v červnu 1942 do výcvikového tábora McCoy ve státě Wisconsin, kde se  stali příslušníky nově vytvořeného 100. pěšího praporu. V září 1943 byli nasazeni do bojových akcí v severní Africe a pak v jižní Itálii, kde hned na počátku roku 1944 prokázali své hrdinství v jedné z nejkrutějších bitev druhé světové války o Monte Cassino.

Prezident Roosevelt po prvním roce války přehodnotil svůj názor z února 1942 a rozhodl, že Japoncům nisei, internovaným v táborech, nabídne vstup do armády. Prvního února 1943 oznámil vznik nového 442. kombinovaného bojového pluku tvořeného prakticky jen nisei, pouze důstojníci měli být Američané bílé pleti. Dne 28. března 1943 odcestovalo do výcvikového tábora Camp Shelby ve státě Mississippi asi 2 700 mužů, později ale jejich počet výrazně vzrostl. 

Do bojů v Evropě zasáhl tento pluk v červnu 1944 při dobývání Říma, kde se také poprvé setkal s japonskými vojáky ze 100. pěšího praporu. Ten se pak o dva měsíce později stal – stejně jako další čistě japonský 552. polní dělostřelecký prapor – součástí 442. pluku, jenž se proslavil v mnoha bitvách v severní Itálii a v severovýchodní Francii. 

Poválečný pohled

Již před rokem 1945 se objevily pokusy zpochybnit legálnost omezování osobní svobody některých skupin amerických občanů pouze na základě jejich rasy. Ve všech případech ale soudy potvrdily oprávněnost takového postupu v době války, tedy za výjimečných okolností. Po válce se toto téma stalo předmětem rozsáhlých diskusí spojených s analýzou amerických rasistických postojů. Do hry se dostala nejen újma finanční (mnozí američtí Japonci přišli o své zařízené domovy a často i o prosperující živnosti), ale také újma psychická, když tisíce osob zakusily přístup země, kterou pokládaly za svou vlast a s níž spojovaly svou životní perspektivu. 

Dlouhá léta se táhlo několik soudních procesů, v nichž se Japonci snažili hájit svá práva. V roce 1983  americká vláda uznala, že její postup za války nebyl plně legální, a pět let nato získalo 60 000 japonských Američanů jednorázové odškodnění ve výši 20 000 dolarů. Zároveň se jim prezident Ronald Reagan jménem americké vlády omluvil za tehdejší jednání ovlivněné „rasismem, předsudky a válečnou hysterií“.

Problematický je i dnešní postoj Japonska vůči jeho podílu na hrůzách druhé světové války. Podle rozsáhlého veřejného průzkumu z roku 2015 plných 67 % Japonců ve věku kolem 20 let vědělo o válečných událostech prakticky jen to, že USA svrhly atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. O útoku na Pearl Harbor neměli tušení a nikdy neslyšeli ani o masakru více než 200 000 civilistů v čínském Nankingu v roce 1937, ani o dalších japonských válečných zločinech. Reálnou představu o tom všem má už dnes zřejmě jen nejstarší generace nad sedmdesát let, protože ve školách se o tom prakticky neučí.

Image

Čtěte také

Strach, sankce a násilí: Život japonské menšiny v USA na počátku války

Vědci se již dlouho snaží vysvětlit, kde se vlastně čas bere a jaký měl v průběhu historie vesmíru osud. Jeho plynutí směrem z minulosti do budoucnosti utváří naše chápání kosmu a celé reality, v níž žijeme. Poslední dobou se objevují zajímavé nápady, které vrhají na jeho koncept nové světlo. Díky Einsteinově obecné relativitě pracujeme s časem jako se součástí časoprostorového kontinua. Jeho plynutí je stálé, současně ale víme, že v extrémních situacích se může z našeho pohledu měnit – například zpomalovat či zrychlovat.

Americký teoretický fyzik a popularizátor vědy Sean Carroll z Johns Hopkins University se tématu věnuje ve své knize From Eternity to Here z roku 2010. Podle něj čas ve skutečnosti neznamená až takovou záhadu. Pro Isaaca Newtona byly prostor i čas absolutní. V takovém pojetí čas funguje jako nálepka na události dějící se po sobě, tak trochu jako když se očíslují stránky v knize. Albert Einstein vnímal realitu jako časoprostor a podle Carrolla je v daném chápání ve skutečnosti jedno, jak pozorovatel rozděluje časoprostor na čas a prostor. Různí lidé to dělají různě a pravdu mají všichni. Každopádně platí, že se v každém pojetí časoprostoru odehrává sled momentů v čase.

Kosmický rychlostní limit

Projevy relativity, které popisuje ve své teorii Einstein, se z určité části odvíjejí od existence oficiálně nepřekročitelného rychlostního limitu čili rychlosti světla. Souvisí s tím i fakt, že v obecné relativitě je zkušenost každého pozorovatele s konkrétním momentem v čase jiná a záleží na jeho pozici a pohybu v prostoru. Limit rychlosti světla rovněž pomáhá společně s časem chápat příčinu a následek. Dřívější události mohou ovlivnit ty, které následují po nich, ale ne naopak. Jeden objekt či událost přitom mohou mít vliv na jiné pouze v případě, že se mezi nimi přenese určitý signál, ať už se jedná o cokoliv.

Vzhledem k omezené rychlosti světla je však omezená i oblast v minulosti, která může ovlivnit konkrétní bod v budoucnosti. Fyzici takovou situaci přirovnávají ke světelnému kuželu – jako když posvítíme baterkou z bodu v současnosti a její záře, jež odpovídá limitu danému rychlostí světla, vymezí oblast časoprostoru v minulosti, která je přinejmenším teoreticky schopná ovlivnit daný bod v současnosti. Vztáhneme-li uvedenou metaforu na pozorování vesmíru, mohou se kolem lokality vymezené pomyslnou září baterky směřující z přítomnosti do minulosti nacházet nesmírně rozsáhlé části kosmu, o nichž se zřejmě nic nedozvíme a které naopak nemohly ovlivnit náš bod v přítomnosti.

Dříve a později

Co tedy přesně znamená „dříve“ a „později“? Základní součástí našeho chápání času je, že putujeme realitou po jednosměrné cestě z minulosti do budoucnosti, jak popisuje Carroll. V prostoru jsou všechny směry typicky rovnocenné. V případě času se však dva směry, jimiž disponuje, velmi odlišují a my se můžeme pohybovat jen jediným z nich. Daný koncept se obvykle nazývá „šipka času“, přičemž se její směr odvozuje od entropie a zákonů termodynamiky, které popisují chování tepla a energie ve vesmíru.

Termodynamika se rozvinula v 18. a 19. století, když se tehdejší vědci a inženýři snažili pochopit fungování parního stroje a dalších zázraků průmyslové revoluce. Druhý termodynamický zákon říká, že množství využitelné energie v každém uzavřeném systému v čase nevyhnutelně klesá a entropie systému narůstá. Snižuje se tedy jeho schopnost konat práci.

Šálek horkého čaje

Entropie vyjadřuje neuspořádanost systému, včetně samotného vesmíru. Umístíte-li například šálek právě uvařeného čaje do uzavřeného boxu a nějakou dobu ho tam necháte, teplo z nápoje ohřeje okolní vzduch a v relativně uspořádaném systému naroste entropie. V boxu se vytvoří vlažné prostředí a postupně bude vychládat. Nezvratný sklon entropie k růstu zajistí, že se vlažný čaj za normálních okolností nikdy sám neohřeje samovolným „nasátím“ tepla z okolního vzduchu zpátky do šálku.

Na entropii záleží, protože vesmír je dle našich poznatků uzavřeným systémem. Když obsah šálku časem vystydne, dá se opět ohřát, třeba v mikrovlnné troubě. Kosmos však podle všeho žádnou energii z okolí získat nemůže. Během dalších bilionů let, které ho zřejmě čekají, tak bude postupně vychládat až do fáze tzv. tepelné smrti. Veškerá dostupná energie se vyčerpá, změní se v odpadní teplo a vesmír dosáhne termodynamické rovnováhy.

Pod diktátem entropie

Vědci se obvykle domnívají, že právě zvyšování entropie určuje směr šipky času. Podle Carrolla je čas daný jednoduše tím, že na počátku vesmíru byla entropie malá a postupně narůstá. V jeho pojetí neexistuje žádná „síla“, která by kosmos tlačila z minulosti do budoucnosti. Jednotlivé momenty se liší tím, že nižší entropie znamená „dříve“, zatímco vyšší určuje „později.“ Carroll v tom spatřuje odpověď na otázku, proč si pamatujeme minulost a svými volbami ovlivňujeme budoucnost, nikoliv naopak.

Naše vnímání toku času přitom vzniká tím, jak se pohybujeme realitou ve směru narůstající entropie. Italský teoretický fyzik Carlo Rovelli pak ve své knize On the Order of Time z roku 2017 naznačuje, že i samotná entropie tvoří produkt našeho vnímání – a na submikroskopické škále, tedy v hájemství kvantové fyziky, je podle něj vlastně nepostřehnutelná. Děje v kvantovém světě se od naší každodenní zkušenosti velmi liší, přičemž síly, jež ovládají interakce mezi částicemi, fyzici obvykle popisují jako symetrické. Jinak řečeno mohou děje v kvantovém světě probíhat dopředu i dozadu v čase a žádný směr jeho toku tam nemá přednost. Stačí se podívat dost zblízka, a šipka času zmizí.

Smyčky času

Rovelli věří, že povahu našeho vesmíru nejlépe popisuje teorie smyčkové kvantové gravitace, která má ambici stát se teorií všeho a usmířit fyziku kvantového mikrosvěta s obecnou relativitou a gravitací velkých prostorových měřítek kosmu. Časoprostor lze podle ní rozdělit na kvanta neboli smyčky, tedy nejmenší možné jednotky prostoru a času. V jejím pojetí utváří realita nezměrnou síť „událostí“, což jsou interakce mezi vlnovými funkcemi popisujícími jak částice, tak kvanta časoprostoru. Takové události přitom nejsou nijak řazené v čase. Nárůst entropie a s ním spojená šipka času vznikají podle Rovelliho tím, jak vnímáme dění optikou našeho makroskopického měřítka pro realitu.

Smyčková kvantová gravitace není ještě ani zdaleka „doladěná“. V současné době se s konceptem narůstající entropie ve vesmíru shodne na pojetí času jako emergentního jevu, který se odvíjí z chování kosmu na velkých škálách, nikoliv z dějů v nejmenším měřítku. Uvedený pohled sdílí většina dnešních kosmologů a teoretických fyziků, ale najdou se i výjimky. 

Například Richard Muller, emeritní profesor fyziky na University of California v Berkeley, ve své knize Now: The Physics of Time z roku 2016 uvádí, že šipka času představuje reálný fenomén související s faktem, že s růstem vesmíru přibývá i čas.

Pokud má však pravdu většina a čas je opravdu emergentní jev – tedy samovolně se vynořující z jednodušších vztahů – zůstává otázkou, z čeho se vlastně vynořuje. Jak v takovém případě přišel ke svým vlastnostem a začal plynout? Zmíněné otazníky zaměstnávaly na sklonku života i samotného Stephena Hawkinga. Jeho dlouholetý spolupracovník, belgický kosmolog Thomas Hertog z Katholieke Universiteit v Lovani, o tom v roce 2023 napsal knihu On the Origin of Time a objasnil v ní vývoj teorie kvantové kosmologie i snahy o model kvantové vlnové funkce celého vesmíru.

Bublající mnohovesmír

Pokusy dosáhnout teorie všeho se často „zadrhnou“ u snahy vysvětlit fakt, že se vlastnosti našeho kosmu – klíčové konstanty, základní fyzikální síly, a dokonce i počet prostorových dimenzí – zdají být nastaveny vhodně pro vznik vesmíru, v němž mohou existovat hvězdy, planety a život. Populární vysvětlení dané záhady zahrnuje mnohovesmír, v němž náš kosmos reprezentuje pouze jeden z mnoha, jednu bublinu v bezbřehém močálu reality. V takovém mnohovesmíru neustále vznikají bubliny nových a nových vesmírů, s různými vlastnostmi. Není potom divu, že žijeme v kosmu, kde se shodou okolností setkaly všechny nezbytné předpoklady, abychom se mohli zrodit a pozorovat okolní svět. V mnoha dalších vesmírech k tomu nedošlo, a tudíž tam ani neexistují bytosti, jež by uvedený problém řešily.

Vlnová funkce vesmíru

Kvantová kosmologie vysvětluje „ideální“ podmínky našeho vesmíru odlišně. Podle ní žádná z dotyčných vlastností, bez jejichž přesného nastavení bychom tu dnes nebyli, nevznikla na samotném počátku kosmu. Podléhaly kvantové nejistotě jako vše ostatní, ale záhy po Velkém třesku se rychle vyvíjely do současných hodnot. Čas se objevil emergentně. A pokud je daná představa správná, tak to mimo jiné znamená, že ačkoliv můžeme sledovat historii vesmíru do minulosti až k jeho vzniku zhruba před 13,8 milionu let, nelze určit žádný konkrétní okamžik zrodu času.

Co se týká vlnové funkce celého kosmu, s níž kvantová kosmologie počítá, spoléhají se vědci na holografický princip. Podle něj je informace o objektu s určitými dimenzemi zakódovaná na „ploše“ takového objektu o méně dimenzích. Připomíná to běžné hologramy, kdy je na 2D ploše zakódovaná informace o 3D objektu a je nutné ji určitým způsobem osvítit, aby se hologram objevil. Hawking v 70. letech využil holografický princip při studiu černých děr, zatímco kvantová kosmologie tak činí s celým vesmírem.

Zamrzlý čas a věčný kosmos

Když Hertog s Hawkingem použili holografický model, aby rekonstruovali minulost dimenze času v rámci časoprostoru, narazili na určité komplikace. Jakmile se dostali těsně k Velkému třesku, dimenzi času ztratili. V extrémních podmínkách právě zrozeného vesmíru se podle nich čas pohybuje pomaleji a při pohledu ze současnosti zpomaluje o to víc, čím blíž k Velkému třesku se daný okamžik nachází. Dimenze času se stále víc podobá dimenzi prostorové a těsně po Velkém třesku se čas už vůbec nepohybuje tak, jak ho známe dnes.

Podle Hertoga to znamená, že k vysvětlení zvláštní povahy našeho „přesně nastaveného“ kosmu nemusíme zavádět mnohovesmír. Ten v kvantové kosmologii nedává smysl, protože čas začíná až po Velkém třesku. Badatel nezastírá potěšení, neboť koncept mnohovesmíru pro něj představuje spoustu obtížně řešitelných paradoxů. Rozmrznutí času, jak ho popisuje spolu s Hawkingem, se týká doby, kdy kosmos dle našeho vnímání časové linie existoval jen naprosto titěrný okamžik a celý by se vešel do prostoru menšího než atom. 

Podle Hertoga je jasné, že pokud čas na počátku vesmíru tvořil spíš prostorovou dimenzi, ztratily veškerý smysl také příčina a následek. Jestliže byl kosmos zamrzlý v nepohyblivém čase, mohl tak v podstatě existovat „celou věčnost“ – i když je v takovém případě velmi složité se vyjadřovat o čase, protože se to zcela vymyká naší zkušenosti.

Hertogova a Hawkingova kvantová kosmologie v tuto chvíli zůstává jen jednou z řady možných teorií. Pokud by se však prokázalo, že vesmír funguje podle holografického principu – například díky pozorování záření a časoprostoru ve velmi vzdálených oblastech kosmu – mohla by kvantová kosmologie odstartovat novou vzrušující éru teoretické fyziky. Šlo by o další odkaz Stephena Hawkinga a také o dlouho hledané vysvětlení skutečné povahy času.

Image

Čtěte také

Existují paralelní vesmíry? Jaké jsou argumenty pro a proti jejich existenci?

Většina toho, co antika dala oblasti hygieny, bylo během několika málo století zapomenuto. Raný středověk nechal vysoké zdi velkolepých lázní rozebrat a postavit z nich kostely a chrámy, akvadukty zarostly plevelem a lázeňství upadlo na dlouhá staletí v zapomnění. 

Náznak změny

Život ve středověkém městě bez pravidelného koupání, deodorantů a dalších kosmetických přípravků by se našinci nutně musel jevit jako peklo. Lázně se sice během pozdního středověku rozšířily po celé Evropě, ale bývaly přístupné jen pro ty bohatší. Kromě hygieny sloužily často také jako nevěstinec, takže povolání lazebnice zahrnovalo větší množství činností.

Novověk holdoval hygieně o něco více. Upravený zevnějšek reprezentoval danou osobu, a proto vyšší vrstvy obyvatelstva čas od času usedaly do kádí, aby smyly špínu a pot. Navíc se s příchodem renesance začaly obnovovat staré klasické antické tradice, které znovu přikazovaly člověku být v souladu duše a těla. Součástí domácností bohatého měšťanstva se staly sedací vany. Kádě však ještě dlouhou dobu zůstávaly dřevěné a příliš komfortu tak nenabízely.

Kanály, cesta k čistotě

Zlepšení hygieny úzce souviselo se systémem vodovodů a kanalizací. Zatímco v dřívější době museli lidé vodu do místnosti donášet a splašky vylévat z oken na ulici, 19. století přineslo společnosti rozsáhlou kanalizační síť, na kterou se mohly napojit mnohé domácnosti. Vany se staly obchodním artiklem a začaly se vyrábět ve velkém množství. Právě jejich masové rozšíření postavilo lázeň i tam, kde dosud lidé zůstávali bez jakéhokoliv hygienického zaopatření.

Přesto však 19. století dlouho zůstávalo v temnotě pověr a předsudků. Koupání bylo považováno za zbytečné, navíc dobová pruderie přímo zakazovala umývat si pohlavní orgány. Lidé tak vesměs stále zůstávali špinaví a zpocení, přestože hygienických výdobytků již v této době existovalo více než dost. Namísto zapovězené a na cti utrhující koupele tak na řadu přicházely těžké parfémy.

Nepoměrně složitější postavení měly ženy, kterých se předsudky týkaly ještě více. Jejich nehygienický životní styl se mohl změnit teprve na začátku 20. století, kdy se jejich aktivity alespoň zčásti přiblížily mužskému světu. Většina žen 19. století v těsných a upnutých šatech tak bez možnosti řádných a pravidelných koupelí setrvávala v ustavičném zápachu.

Image

Čtěte také

Jak se lišila lékařská péče a středověká hygiena na Blízkém východě a v západní Evropě?

S Jiřím Hulcrem, profesorem University of Florida, jsme si povídali online. Do své staré domoviny se však často a rád vrací.

Přijedete k nám letos?

Jasně, skoro každý rok jezdím zpátky do Česka. Mimochodem, loni jsem si koupil na stánku stoplusjedničku a našel jsem tam článek, jak to měl vlastně Štorch všechno blbě a že lovci mamutů žili úplně jinak. A byl jsem za to strašně rád, protože já o dávné historii často přemýšlím. Tehdejší život totiž jasně určil, jak naše planeta vypadá dnes – to všechno je důsledek lidské evoluce.

Skutečně mají lidé na formování Země takový vliv?

Já jsem z české vesnice, do devatenácti jsem jezdil s traktorem na rodinné farmě. Mě hrozně baví, když si někde čtu, jak se domorodci v Jižní Americe starají o svůj les, protože jsou „native“, tedy rodilí. Ale to jsme my Češi taky. Žijeme tady už patnáct set let a krajinu jsme hodně ovlivnili, jsme s ní spjatí. A tihle moji strejdové, se kterými jsem vyrostl, ji teda pěkně „brutalizují“. Máme loveckou mysl, to se nemění. Takže kdyby viděli běžet okolo mamuta, jdou a uloví ho – ne proto, že mají hlad, ale kvůli trofeji. A tak lidi za krátkou dobu vybili většinu velkých zvířat, což se na planetě hrozně podepsalo.

Připomíná mi to knihu Jareda Diamonda, který strávil desítky let na Nové Guineji coby ornitolog a naprosto vyvrací naivní západní představu, že obyvatelé pralesa žijí s přírodou v souladu. Oni by ji vydrancovali úplně stejně jako my, jen na to nemají patřičné nástroje. Diamond v zásadě tvrdí, že přírodu nezneužíváme proto, že jsme industrializovaná společnost, ale prostě proto, že to máme v povaze…

Přesně! Musíme mít široký kontext, abychom si uvědomili, jak je to vlastně s oním kůrovcem – což je tedy téma, na kterém jsme se domluvili. „Souboj“ s českými lesy totiž začal už v dobách lovců mamutů, kdy je lidé na některých místech ve velkém vypalovali a proměnili pralesy v savany. Jinde zas eliminovali všechny velké býložravce, načež savany zarostly stromy. Je pravděpodobné, že smrkové monokultury na našem území způsobili lidé, a to mnohem dřív, než si dnes myslíme.

Je tedy smrk pro naši krajinu přirozený, nebo ne?

Jistě. V době ledové se nacházel spíš v refugiích ve Středozemí, ledovce tehdy sahaly až do severních Čech. Jakmile však doba ledová skončila, začal se šířit na sever. A lýkožrout smrkový existoval už tehdy v oněch refugiích, je na smrkových porostech závislý. Dnes bojujeme s přemnožením smrku, nikoliv kůrovce.

Jak se ze škůdce, který dokáže koexistovat s hostitelskými stromy, stal generální nepřítel?

My sami jsme ho z něj udělali. Je to stejné jako se všemi škůdci: Když mandelinka bramborová žije ve Střední a Jižní Americe na divokých lilcích, tak žádnou úrodu nesežere, protože tam žádná není – jde o pralesní rostliny. Jenže pak se začnou pěstovat na lánech, a to ještě jen jeden genotyp bramboru, který roste rychle a má minimální chemickou sebeobranu. Mandelinky takové prostředí úplně milují a množí se.

Takže problém představuje monokultura a hustota?

Vy jste asi četl moji knížku, ne? Přesně tohle v ní říkám. Problém spočívá v tom, že jsou lesy husté a horké, což kůrovce podporuje.

Pokud se kůrovec vyskytuje ve smíšeném lese, do nějž člověk nezasahuje, má šanci způsobit takovou katastrofu jako dnes?

Použitím slova „katastrofa“ se rovnou uzavíráme do nějaké myšlenkové krabice. Tyto termíny nemůžeme používat, pokud mluvíme o ekologii. Z pohledu přírody vlastně nevím, co slovo „katastrofa“ znamená.

Tak se na situaci podívejme očima hospodáře, pro kterého les představuje hlavně ekonomický zdroj. Masivní napadení stromů je pro něj tudíž bezesporu katastrofou. I když tedy chápu, že moderní ekolog nebude s takovým termínem operovat…

No jo, jenže hospodář si s moderním ekologem musí začít povídat, protože jinak to nejde. Hospodáři pořád chtějí sázet brambory a modlí se, aby jim je mandelinka nesežrala. Jenomže se musejí obrátit na vědu a zeptat se, jak jim může pomoct. Navíc les není bramborové pole, tam se nedá použít genetická modifikace, aby se rostlina stala odolnější. Jedná se o úplně jinou vědu, která chápe cyklus smrku.

A ten je jaký?

Abych to uvedl na pravou míru: Nic jako cyklus lesa coby celku asi neexistuje, jde o lesnickou nauku, která už začala středověkými hutěmi. Les prostě roste a pořád se obnovuje. Vnímáme cyklus českého lesa jako osmdesátiletý, protože ho sázíme, aby rostl krásně jednověkově, aby to další generace po nás mohla hezky sklidit. Jenže ekologie krajiny se odehrává na mnohem širších škálách, než je život jednoho obecního hospodáře. Ten se tudíž dnes musí myšlenkově propojit s hospodářem, který bude žít za osmdesát let. My víme, jak se bude klima vyvíjet, máme velmi přesné modely. To, co neumíme předpovědět, jsou politické změny.

Co to znamená?

Ten chaos v atmosféře už jsme dokázali popsat. Otázkou zůstává, co s tím budeme dělat a jak lesy necháme růst. Víme jistě, že bude mnohem větší sucho a bude mnohem tepleji, čímž smrkové porosty strašně trpí. Jedná se o úžasnou dřevinu a asi o to nejlepší, co teď v Česku máme, ale nebude jí dobře – rozhodně ne v monokulturách. Přístup, že něco zasadíme a pak očekáváme, že to i vyroste, už nefunguje. My teď musíme zasadit, prořezat a pár let počkat. Pak změřit, co se stalo, a všechno zopakovat. Příručky používané dnes v lesnictví vycházejí z učebnic vydaných před padesáti lety. A ty napsali lidé, kteří se vzdělávali před sto lety.

Jak dnes české lesy obecně fungují?

Na mnoha místech výborně! Spousta lesníků experimentuje s novým managementem lesa. Před pár týdny vyšel nový lesní zákon, na němž jsem se malinko podílel, a spolu s kolegy jsme do něj protlačili, že svoboda a zodpovědnost jsou spíš na vlastníkovi než na státních tabulkách. Ať si lidé s tím lesem „hrají“, samozřejmě za předpokladu, že nezmizí – musí zůstat lesem. Jaký ale bude? To nikdo neví. Necháme lesníkům volnou ruku, ať už je to malý sedlák, šlechtický vlastník, či stát, a dáme jim šanci experimentovat, protože jinak to nejde. Nacházíme se ve velmi zvláštním bodě historie, kdy umíme předpovědět, jak se bude vyvíjet atmosféra za konkrétních podmínek. Ale nevíme, na jakých podmínkách se lidstvo dokáže domluvit.

Existuje nějaký obecný koncept, jak lesy usměrňovat?

Jednoznačně prořeďovat – stromy si nesmějí moc zavazet. Musíte sledovat, jak rostou, a lesník si musí vybrat, kterým z nich chce pomáhat a kterým ne. Třeba u nás na jihu USA už se dneska zdaleka nedrží tak velké hustoty porostů jako dřív a problém s kůrovcem prostě zmizel. Neexistuje.

Můžeme říct, že přirozený les pro střední Evropu je mnohem méně hustý, než jaký tu teď roste?

Přirozený les pro Třeboňsko je úplně jiný než pro Šumavu. Vlastně nemůžete říct, co je správné. Na Březníku ať smrčina klidně je, a třeba za padesát let zas odumře a pomůže jí kůrovec. Ale na Třeboňsku les žije jiným způsobem, je plný bříz a borovic – a tak to má být.

Dají se ony dva přístupy spojit? Ten tradiční, který vidí les jako zdroj, s moderním ekologickým?

Určitě! Já nejsem šílený ekolog, taky les vidím jako zdroj. Ale musíme to dělat správně, protože ten tradiční přístup „zasadíme smrk – sklidíme smrk“ už nepředstavuje rozumné ekonomické řešení. Realitu „neokecáme“. Musíme ekonomické principy adaptovat na změny počasí, protože když pojedeme slepě a direktivně, tak narazíme.

Jsou dnes lesníci spíš konzervativní, nebo otevření novým metodám?

V Česku existuje velmi široká škála vlastníků, od těch, kteří nechávají pozemky úplně pralesovité, až po Lesy České republiky, jež vlastní většinu lesních porostů a většinou bývají konzervativní. Mezi tím však máte spoustu lidí, kteří zkoušejí různé způsoby, což je hrozně dobře. Organizace jako Pro Silva Bohemica se pak učí přímo od lesa, jak ho organizovat. Navíc Češi mají k lesům velmi úzký vztah, často tam chodí na „čundry“. To jinde na světě neuvidíte. Hrozně si toho vážím a na Floridě mi to chybí.

Vraťme se k vaší specializaci na kůrovce, který se právě v tomto období rojí a mluví se o něm. Představuje tu hlavní hvězdu lýkožrout obecný, nebo se na mediálním zájmu podílí víc druhů?

Kůrovců známe asi šest tisíc druhů a pořád objevujeme nové. Každý má přitom nějakou specializaci – jak na hostitelskou rostlinu, tak třeba na semínka či ořechy. Většina z nich žere lýko a zhruba třetina houby. Jedná se o neskutečně rozmanitou a fascinující skupinu. 

V Česku jsme posedlí lýkožroutem smrkovým, protože má ekonomické důsledky. Ale i v naší republice žije kůrovců přes sto druhů a každý je jiný. Někteří se začínají rojit už v únoru, jakmile vysvitne sluníčko, jiným to trvá až do léta. Lýkožrout smrkový zvládne vytvořit několik generací za rok a jeho metabolismus čeká, až se akumuluje teplota, načež brouci vyletí a začnou hledat nové stromy. Záleží na počtu teplých dní, takže s rostoucím oteplením létají dřív a stíhají víc generací.

Pokud mluvíme o přirozeném lese bez monokulturní skladby, konkurují si různé druhy kůrovců?

Strašně moc. Z jednoho smrku jich běžně nasbíráte pět druhů. Záleží samozřejmě na tom, jestli strom stojí, leží, je suchý, nebo v bažině. Smrk, který uschne kvůli zastínění ostatními stromy, často ani kůrovce nemá, jelikož tam nemají co žrát. Potřebují relativně zdravé rostliny, které teprve začaly usychat. Každý smrk tak hostí celou komunitu, v níž se jednotlivé druhy specializují na jinou jeho část – jedny na větvičky, jiné na kořeny.

Co se přesně stane, jakmile kůrovec strom napadne?

To je velice zajímavá otázka a vždycky vysvětluju, že jde vlastně až o konec celého procesu. Důležité je, co se stromu stane předtím, než ho kůrovec napadne. V naprosté většině se jedná o kaskádu různých efektů a dnes ji způsobuje především velké teplo, kdy stromy nemají dost vody, což oslabí jejich obranu. Tomu už ovšem předchází fakt, že často rostou na těsno a existuje velká konkurence.

Zdravý strom tedy kůrovci odolá lépe?

Ano, do takového žádný kůrovec nepůjde. Znamená to pro něj sebevraždu.

Takže klíčová zranitelnost české krajiny spočívá ve vodě?

Strom tvoří v podstatě velký svazek trubiček, které sosají vodu a přivádějí ji k listům, kde slouží při fotosyntéze a vypouští se ven. Čím větší vedro, tím rychlejší proces. A v určité chvíli je vody tak málo, že metabolismus smrku přestane fungovat, což kůrovci poznají: Dokážou vycítit, že postrádá dostatek smůly, kterou by se bránil. 

Je strašně zajímavé, že vlastně nevíme, jak přesně se ten první kůrovec rozhodne, do kterého smrku vleze. Je možné, že létá okolo stromu, kde se vylíhl, a pak „očichává“ okolí, protože moc nevidí. Pluje prostě vzduchem, a když náhodou narazí na zajímavou kombinaci pachů, přistává postupně na vhodných objektech a ochutnává. Pokud ho to nezabije, vytvoří si komůrku. A jakmile se kůrovců ve stromě usadí víc, provrtají mu lýko, takže rychle vyschne a odumře. Musejí si však vybírat opatrně, protože zdravý smrk ty první brouky bez problémů zabije.

Komunikují spolu kůrovci? Jde o sociální hmyz?

Někteří ano, ale lýkožrouti smrkoví jsou spíš antisociální. Jakmile se usadí na nějakém stromě, začnou produkovat antiagregační feromony, aby odehnali rivaly. Každý nový příchozí bude totiž konkurovat jejich larvám. Konkurence mezi larvami je pro lýkožrouta smrkového největším zdrojem mortality, protože když vám sousedi vyžerou všechno okolo, umřou larvy hladem. 

Navíc lýkožrout, který naklade vajíčka, svoje mláďata nikdy nepotká, což je jednou z podmínek sociálnosti hmyzu. U něj generace vůbec nespolupracují: Samice prostě vyvrtá tunýlek zvaný matečná chodba, naklade do něj vajíčka, a pak někdy i odletí hledat další strom.

Co vás při výzkumu kůrovců nejvíc překvapilo?

Každý den něco! Na lýkožroutovi smrkovém je zajímavé, jak málo je invazní – jedná se v podstatě o neschopného brouka. Když nemá velké populace bratrů a sester a okolo pořádný porost smrku, je úplně nemožný! Mnozí kůrovci však invazní jsou, jde o jednu z nejvíc invazních hmyzích skupin na světě. Na Floridě se vyskytuje asi sto padesát druhů a minimálně třetina pochází odjinud. Kůrovci se teď po planetě hodně mísí vlivem dopravy.

Lýkožrout smrkový se často objevuje i v USA s dřevem dováženým z Evropy, máme stovky takových odhalených případů. A víte co? Nedokázala se tu uchytit jediná kolonie. U spousty jiných druhů však stačí jeden brouček, a už se množí. U nás v laboratoři studujeme hlavně tropické kůrovce, kteří mají mnohem víc životních strategií. Kdykoliv se ohnete nad špalek někde na Jávě či v Brazílii, objevíte nový druh a s ním úplně nečekané věci.

Máte svého oblíbence?

No spoustu. Zajímavý je třeba rod Ozopemon, žijící v asijských pralesích pod kůrou velkých stromů. Je výjimečný tím, že se rodiny promíchávají, larvy se potkávají a vznikají takové velké vesnice. Všechny larvy v rodině jsou samice a celou snůšku hlídá jediný samec. Když samice dospějí, promění se v hnědé, tvrdé a chlupaté „slečny“. Samci však zůstávají napořád červem, jen se jim vyvine penis a čelisti – nejspíš aby mohli zabíjet konkurenty z jiné rodiny. Takže lezou pod lýkem, oplodňují, na co přijdou, a zabíjejí rivaly. Je neuvěřitelné to vidět přímo někde na jávské sopce. 

Image

Čtěte také

Těžký úkol strážců Amazonie: Kdo ochrání bohatství amazonského pralesa?

Byl ještě chlapec, když se poprvé rozhodl sehrát velké divadlo. Na stole nechal dopis na rozloučenou a pak zmizel. V domě propukla panika. Matka omdlela, sluhové pobíhali po městě, příbuzní byli připravení na tragédii. Hermann se mezitím schoval v sousedství a z okenního arkýře pozoroval to divadlo. Když se vrátil, nikdo se neodvážil nic říct. Triumfoval. Nešlo jen o pubertální výstřelek. Poprvé probleskla jeho celoživotní touha po sebestylizaci, kterou si pěstoval jako jiní bonsaje. Hermann von Pückler-Muskau, později kníže, zahradní architekt, svůdník, literát, cestovatel, bonviván a dobrodruh, už tehdy režíroval vlastní legendu. 

Zmatek 

Jeho rodiče dělil šestnáctiletý věkový rozdíl. Hermann se jim narodil jako jejich první dítě – komtesa Clementine přitom teprve nedávno oslavila patnáct let! Dětství v Muskau vypadalo všelijak, jen ne idylicky. Otec se choval jako autoritativní suchar, který syna využíval jako figurku k reprezentaci, ale nikdy se mu nesnažil porozumět. Labilní, nedospělá, citově nevyzrálá matka střídala polohy – někdy něžnou, jindy výbušnou. Učitelé se měnili s takovou frekvencí, že si chlapec nedokázal zapamatovat jejich jména. Každý nový představoval jen další stránku, kterou nemělo cenu číst do konce. 

Když ho konečně poslali do školy k pietistům, měl Hermann pocit, že opouští chaos. Ale našel jen jiný druh násilí – ten duchovní. Pravidla, kázeň, pokora, modlitby… Mladíka to ubíjelo, ale právě tam dostal poprvé kousek zahrady, který mohl osázet dle vlastní libosti. Záhonek představoval jistou útěchu… nádobu na sny. Každé semínko, které vkládal do země, vyjadřovalo jeho touhu po struktuře a řádu, který nebude vnucen, ale vytvořen. Nezlomil se. Vzpurnost se v něm usadila jako hluboká vrstva kompostu, z níž vyrostla ironie, elegance a vyzývavost. 

A právě z téhle hmoty v budoucnu kníže Pückler formoval parky, vztahy, knihy i vlastní obraz, který přežil dodnes. Vzpurný chlapec v zahradě se znovu a znovu převtěloval – v dandyho, architekta, spisovatele, svůdníka. Ale jádro zůstávalo. 

Nezapomenutelný 

V osmnácti nastoupil k elitnímu jízdnímu pluku. Vysoký, krásný, s dokonalým držením těla: der tolle Pückler čili Úžasný Pückler. Mluvil plynně francouzsky, citoval Homéra, pil jako zedník a bavil se jako herec v divadle, které sám režíroval. Důstojnická šavle v pravačce mu padla stejně dobře jako šampaňské v levačce. Ale pravidla a uniforma? Ty ho dusily. 

Jednou v neděli projel na koni přes drážďanskou promenádu. Pak ostruhami pobídl koně a vyhoupl se přes zábradlí. Skočil na koni z osmimetrové výšky rovnou do Labe. Přihlížející dámy zaječely, kavalerie zalapala po dechu. Kůň i jezdec přežili. Tehdy vznikla legenda. 

Pückler měl talent na výstřednosti. V den drážďanského plesu si najal všechny fiakry ve městě, aby se hosté neměli čím dostat domů. Smetánka se musela v zimní slotě vracet domů pěšky. Zatímco se bavil představou jejich promočených střevíčků, drožky vyvážel za město s královským dýškem. 

Nešlo jen o výstřednost. Šlo o gesto. Napsal úvod pro příběh, který si zvolil. Jeho přezdívka „der tolle Pückler“ se rychle rozšířila. Blázen? Možná. Ale spíš mistr ironie a provokace. Pro něj byl život hrou, kterou dokonale ovládal – vystoupením plným póz, provokací a masek. 

Zahrada v hlavě 

Evropa se ocitla v plamenech napoleonských válek, ale mladý Hermann místo bojišť obcházel zahrady. Cestoval po Itálii, Švýcarsku a Francii. V Ulmu spal v polorozpadlém hostinci, v Neapoli pozoroval bitvu z terasy ruského vyslanectví a na Vesuvu házel do kráteru lahve. Sopka syčela a pára mu skrápěla čelo. V ten moment se mu v hlavě rodila krajina, kterou jednou vytvoří. 

Na své pouti poprvé poznal sílu přírody. Nedávala mu rozkazy jako otec. Nevyžadovala poslušnost jako armáda. Byla divoká, estetická a přístupná. V každém výhledu, v každé pěšině hledal kompozici. Objevil svět, který mu rozuměl a kterému rozuměl on. 

V Římě ho okouzlila Beethovenova žačka Julie Guicciardiová. Jejich vztah zůstal na úrovni šarmantních výměn, ale vzpomínku na ni si nesl jako vůni parfému v kapesníku. Ve Výmaru navštívil Goetha. Ten mu ukázal svou zahradu a vyslovil větu, která určila Pücklerovu budoucnost: „Máte nadání pro přírodu. Věnujte se jí!“ A Hermann poslechl. Ale po svém. 

Krajina jménem Lulu 

Potkal ji v Berlíně. Byla starší, vzdělaná, noblesní a rozvedená. Lucie von Hardenberg, dcera pruského kancléře Karla Augusta von Hardenberga, měla v sobě důstojnost šlechtičny a zároveň hloubku ženy, která si prošla těžkostmi života. Její první manželství skončilo rozvodem. Lucie se uměla pohybovat v salonech lepší společnosti i ve stínu lesa. Věděla, kdy mlčet, a kdy podat ruku. Nepotřebovala oslňovat – stačilo jí být sama sebou. 

Pro bouřlivého Hermanna šlo o nečekanou volbu. Nevybral si mladinkou schovanku nebo exotickou tanečnici, ale ženu s minulostí a přesně mířeným pohledem. Měla charisma, které fungovalo i bez expresivních gest, přesně to ho zaujalo. Zatímco ostatní ženy se smály jeho vtipům, Lucie kontrovala vlastním ostrovtipem. A přesto ho měla ráda. Nebo možná právě proto. Vzali se a spojili nejen osudy, ale i sny. 

Park v Muskau nepředstavoval jen pozemek. Byl to prostor, kde se zrcadlila jejich vzájemnost. On kreslil, snil, vymýšlel. Ona platila, vyjednávala, zajišťovala. Ne jako jeho obdivovatelka, ale jako spoluautorka. Lou a Schnucke – tak si říkali. On jí tak nazýval s něhou i humorem: ovečka, která vede pastýře. 

Jejich vztah nepodléhal konvencím. Hermann měl milenky, Lucie o nich věděla. I tak jejich vztah přetrval. Ne ze slepoty, ale ze síly. Jejich soužití stálo na hlubším poutu, než jaké by mohla stvořit pouhá vášeň nebo povinnost. Na respektu. Na tom, že jeden druhého nechal být. Park v Muskau se stával scénou jejich života. Na zahradu dohlížel liliput Billy Masser, penzionovaný důstojník tu hrál osamělého poustevníka, nechyběly dekorativní prvky jako mosty či exotické dřeviny. Každý člověk i prvek měl své místo, stejně jako Lucie v Hermannově životě. 

Kníže zde vytvořil svého druhu divadelní prostor, ale nesnažil se o pouhou přetvářku. Spíš se tak snažil vdechnout chaosu řád. Lucie nesla všechno s důstojností, nestěžovala si. Její rukopis lze zahlédnout v každém vyjednávání o úvěrech, v každé zachráněné transakci. Zatímco Hermann snil o anglickém trávníku, ona podepisovala směnky. Měla na starost chod parku a možná i Hermannovu duši. Když se přiblížil bankrot, vymysleli spolu řešení hodné antické tragikomedie. Naplánovali, že Hermann odjede do Anglie a ožení se znovu, tentokrát s bohatou dědičkou. Tak by s jistou dávkou štěstí Muskau zachránili. S celým plánem prý dokonce přišla právě Lucie. V roce 1826 proto s noblesou jí vlastní požádala pruského krále o souhlas s rozvodem. Ještě před rozpuštěním manželství převedl Hermann na Lucii panství Pückler-Muskau, aby ho uchránil před možnou exekucí. 

Pak se odjeli rozloučit do Bauzenu, kde Hermann nastoupil cestu do Anglie. Cosi jako druhé líbánky. Nezahořklí, jen smíření. Věděli, že to dělají pro park. A možná i jeden pro druhého. Lou odjel do Anglie. Schnucke zůstala doma. Ale setrvávala i v jeho dopisech. V jeho vzpomínkách. V jeho zahradách. A v jeho příběhu. A tak se Pückler vydal hledat nevěstu. Nebo alespoň naditou pokladnici. 

Dívka z jiného světa 

Anglie mu nepřinesla bohatou nevěstu, zato plné kapsy trapnosti. Pückler si rychle uvědomil, že ostrovní aristokratické kruhy prohlédly jeho finanční záměry. Dvořil se, koketoval, psal brilantní dopisy, ale nedostal nic než nezávazné pozvánky. Přesto zůstal v Londýně dost dlouho na to, aby poznal, jak vypadá svět, který kombinuje konvence s mocí a penězi. Vše, co bylo v Německu mile excentrické, zde působilo podezřele. Jeho ironie nenašla pochopení, jeho charisma naráželo na ledový odstup anglických dam. 

Zároveň ale nasával inspiraci, zapisoval si svá pozorování a tvořil v hlavě styl, který se mu později vyplatil. Z dopisů, které z Londýna posílal Lucii, vznikl soubor Dopisy zesnulého. Elegantní, ironické až sebeironické. V Německu se z něj stala literární hvězda. Co udělá člověk, který znovu zbohatne? Možná investuje a dožije v klidu a pohodlí. To ale neplatilo na knížete Pücklera. Ten vyrazil na jih, do Káhiry. A tam, na trhu s otroky, spatřil Machbubu. 

Byla mladinká, někteří říkali ještě dítě. Tichá, plachá, se sklopeným pohledem. Koupil ji. Od té chvíle putovala s ním. Nejen coby jeho sloužící, ale i jako společnice, objekt touhy i zrcadlo melancholie. Pečovala o něj, když stonal. Přinášela do jeho života ticho, když potřeboval klid. Přesunuli se spolu do Vídně, ale dívčí chatrné zdraví se zhoršilo. Diagnóza by snad ukazovala na tuberkulózu. Přepadala ji slabost, trhaný spánek nepřinášel úlevu. Hermann seděl u postele a hleděl na její tvář, jako by si ji chtěl navždy uchovat. Když odešla, pochoval ji v Muskau. Ne jako otrokyni, ale jako část své duše. 

Někdy je láska beze slov nejsilnější. Nedochoval se nám žádný záznam jejich rozhovoru a přece po sobě zanechali krajinu, která je dodnes dojemnější než verše. V zahradě, kterou kdysi tvořil s Lucií, nechal Pückler vztyčit sochu Venuše s tváří Machbuby. 

Závěr života 

Nakonec musel Muskau prodat. Ale nevzdal se. Přesunul se do Branitz a začal znovu: menší park, ale dokonalejší. Jemnější kompozice, delikátnější přechody, klidná jezera a promyšlené linie. A uprostřed vodní plochy – pyramida. Ne na ozdobu ale coby hrobka. 

Lucie mu i po letech zůstala blízká. Když v roce 1854 zemřela, ztratil poslední oporu. Pak už mu zůstal jen jeho liliputánský sekretář, zahradníci, dopisy, obrazy a zrcadla. Oblékal se do orientálního roucha, nosil fez a přijímal hosty v podobě orientálního vládce. Nešlo o pouhou marnivost. Hrál svou poslední roli. Zároveň nikdy nepřestal tvořit. 

Poslední roky v Branitz ubíhaly v klidném zaujetí. Každou cestičku, oblouk či výhled dlouze promýšlel. Zahrada se stala mapou jeho mysli. A pyramida uprostřed jezírka vyjadřovala jakýsi manifest a zároveň na něj čekala coby mauzoleum. Pückler nařídil, aby po smrti jeho tělo rozpustili v chemikáliích. Nechtěl se stát potravou pro červy. Chtěl zmizet do příběhu, který sám napsal. Naposledy vydechl 4. února 1871 v milovaném Branitz. Dnes zůstává jeho jméno v učebnicích krajinářství a na etiketách vaniček se zmrzlinou, kterou na jeho počest vytvořil v roce 1839 slavný šéfkuchař pruského dvora Louis Ferdinand Jungius. Chutná sladce – a trochu hořce.

Image

Čtěte také

Monetova zahrada: Slavný impresionista vytvořil v Giverny malý ráj na zemi