Švédský masomlýnek: Bitva u Nördlingenu patří k velkým střetům třicetileté války
Bitva u Nördlingenu v září 1634, při níž protestantské síly vedené Bernardem Sasko-Výmarským a Gustafem Hornem utrpěly drtivou porážku, se stala zlomovým bodem třicetileté války a zásadně otřásla mocenskou rovnováhou v Evropě.
Válka, která měla později získat označení třicetiletá, spěla koncem léta roku 1634 ke zlomovému bodu. Pro Švédy, jejichž král Gustav Adolf padl o dva roky dříve u Lützenu, znamenala nadcházející bitva v jižním Německu skutečně velmi mnoho. Pokud by je císařská vojska, která obléhala Nördlingen, porazila, zcela by ztratili své mocenské postavení ve střední Evropě. Naopak císařským by pád Nördlingenu otevřel cestu ke strategicky důležité pevnosti Donauwörth.
Oba protestantští velitelé – Bernard Sasko-Výmarský a švédský generál Gustaf Horn – proto sdružili svá vojska a chystali se utkat s protivníkem v bitvě. Spojili se ovšem jen formálně, protože oba vojevůdci spolupracovali pouze s obtížemi a jeden druhému se odmítal podřídit. Švédská posádka se ve vyhladovělém okupovaném městě mezitím musela potýkat s neklidným obyvatelstvem, které vůbec nestálo o to, aby je potkal osud Magdeburgu, který císařští zcela vypálili o tři roky dříve.
Hlad a nemoci
Bernard sliboval, že město vysvobodí z obležení. Snažil se shromáždit všechny protestantské síly v jižním Německu. Příliš však neuspěl – pouze Württembersko vyslalo kontingent své zemské domobrany. Tito bojovníci ale neměli vysokou úroveň a žádné další posily se nepodařilo sehnat.
Patnáctého srpna stála švédská armáda před Nördlingenem. Bernard nařídil svým vojákům vybudovat dobře opevněný tábor, zatímco Horn se přiblížil k městu od severu, prolomil kruh obléhatelů a posílil posádku o 250 mušketýrů. Pod rouškou tmy se pak ovšem zase stáhl. Mezitím císařské jednotky zintenzivnily obléhání. Ve městě se šířil hlad a nemoci. Kanony obléhatelů pálily bez ustání do městských hradeb a prorážely v nich stále se zvětšující otvory. Obránci každým dnem očekávali útok.
Na počátku září se k císařským vojskům obléhajícím město připojily jednotky vedené kardinálem infantem Ferdinandem Španělským – synem španělského krále Filipa III. Švédové váhali, jak zareagovat. Horn vzhledem ke komplikovanému terénu odmítl město zachraňovat, ale Bernard věděl, že porážka by znamenala ztrátu jihoněmeckých protestantských spojenců. A právě jeho názor převážil.
Klíčové kopce
Nördlingen leží uprostřed pohoří Švábská Alba. Krajina jižně od města je protkána kopci, a proto špatně přehledná – což pro vojevůdce ve třicetileté válce nepředstavovalo ideální situaci. Císařsko-španělská armáda se nacházela v rovinatém terénu před středověkými hradbami. Z jihu vedla do města široká cesta lemovaná dvěma nevelkými kopci, které císařská vojska obsadila na začátku září. Bernardův tábor ležel asi o kilometr jižněji. Mezi oběma tábory se rozkládal malý lesík, který chtěl 5. září zabrat španělský kardinál infant a vyslal sem proto jednotku mušketýrů. Oddíl byl však příliš slabý a o něco později jej vyhnala Bernardova pěchota, která zde vzápětí sama zaujala pozice.
Zároveň císařský generál Matyáš Gallas a kardinál infant vypracovávali plán bitvy na nadcházející den. Jednoznačně očekávali švédský útok. Rozhodli se proto posílit předsunutá stanoviště na dvou kopcích jižně od města a soustředit hlavní síly na planině před Nördlingenem. Německá vojska tvořila první linii, zatímco Španělé zůstávali vzadu, aby buď posílili bojovou linii, nebo odrazili útok švédské posádky z města. Katolická armáda čítala 13 tisíc jezdců a 20 tisíc pěšáků, včetně Španělů, považovaných v té době za bojovou elitu.
Bernard mohl proti této armádě postavit pouze 16 tisíc pěšáků a 9 tisíc jezdců. Ty ale oslabily epidemie a demoralizovalo je nedostatečné zásobování. Přes to všechno prostě musel Nördlingen osvobodit. Z jeho pohledu by císařské síly ztratily převahu, pokud by Švédové dokázali obsadit dva kopce jižně od města, které dominovaly katolickému táboru. Gustav Horn měl proto do svítání 6. září postoupit s pravým křídlem vojska k úpatí východního kopce, který se jmenoval Allbuch.
Kdyby se útočníkům podařilo tento pahorek dobýt, získali by tím výraznou výhodu. Bernard se chtěl přesunout údolím a rozmístit se k boji před císařskou armádou, aby jí zabránil v posílení pozic na výšinách. Problém tkvěl v tom, že husté lesy a kopce bránily oběma částem protestantské armády, aby se navzájem viděly.
Přesun
Plán sice vypadal nadějně, Hornův postup se však zvrtl. Místo pěchoty a lehkých plukovních děl vyslal vpřed vozy a těžká litinová děla, která na nerovném terénu rachotila a varovala tak nepřátelská stanoviště na kopcích. Než vyšlo slunce, nacházely se Hornovy jednotky konečně pozicích. Generál měl v plánu napadnout císařské svou infanterií a následně vést rozhodující útok pomocí jezdectva. Jakmile dal švédský vojevůdce svým plukovníkům patřičné rozkazy, vyjel na nedalekou vyvýšeninu, aby měl na bojiště lepší výhled. Ale ještě předtím, než pěchota dospěla k císařské armádě, švédské jezdectvo již postupovalo vpřed. Přestože se mu podařilo prorazit na jednom místě nepřátelské linie, zbývající císařské oddíly dostaly pěchotu pod silnou palbu. Přesto Hornova infanterie pokračovala v postupu, což přimělo císařské jednotky, aby ve spěchu opustily své dělostřelecké baterie.
Bitva byla téměř vyhraná, ale pak došlo k tragickému omylu – dvě protestantské pěší brigády se navzájem zaměnily za nepřítele a zaútočily na sebe. Trvalo dost dlouho, než se je podařilo oddělit. Krátce nato navíc v sevřených formacích protestantů explodoval císařský muniční vůz, což způsobilo těžké ztráty na životech i výzbroji. Kardinál infant si všiml zmatku mezi švédskými vojáky a vyslal svou jízdu a pěchotu do protiútoku. Protože Hornovy jezdecké oddíly se kvůli předčasnému útoku ocitly příliš daleko na pravém křídle bojiště, a navíc jim kouř z děl bránil získat přehled o situaci, mohli Španělé bez větších potíží zahnat obě ztrátami oslabené pěší brigády opět z kopce Allbuch.
Hlavou proti zdi
Horn byl ale umanutě hodlal pahorek dobýt znovu. Tento jednačtyřicetiletý brunet s pěstěnou bradkou strávil většinu své vojenské kariéry po boku krále Gustava Adolfa. Proslul jako zkušený, klidný, pracovitý a opatrný velitel – ovšem zcela bez fantazie. Právě nedostatek představivosti ho u Nördlingenu proslavil. Znovu a znovu se řady mužů draly na svah Allbuchu a opětovně je salvy císařských nemilosrdně drtily a nutily ustoupit zpět na úpatí. Tam je křičící důstojníci mávající kordy znovu sešikovali a hnali zase vzhůru. Španělé na náspech dělostřeleckých šancí nahoře na kopci napočítali 15 útoků za sebou. Hornovi nedocházelo, že hlavou zeď neprorazí... Přestože doufal, že úspěch se skrývá hned v dalším útoku, naděje pohasínala. Zatímco obráncům přicházely stále nové posily, Hornových vojáků ubývalo a byli čím dál unavenější.
Blížilo se už poledne, když si švédský generál konečně uvědomil, že akce je odsouzena k neúspěchu a přestal hnát své zubožené muže do mlýnku na maso. S jeho rozkazem k ústupu však všechno teprve začalo. Kolem poledne hlásil Horn svému vrchnímu veliteli, že jeho vyčerpané voje ustupují ke kopcům na jihu a připravují se tam zaujmout obranné postavení. Na tuto chvíli císařští trpělivě čekali.
Celá jejich útočná linie vyrazila z pahorků a s voláním „Santiago!“ a „Viva España!“ zahájila protiútok. Pod tlakem útočníků mezi Hornovými vysílenými vojáky propukl chaos a poté panika. Vlny císařských jezdců se převalily přes pravé křídlo švédské pěchoty a rozehnaly je. I levé křídlo pod velením Bernarda Výmarského rozprášil protiútok a zbytky protestantských pluků se daly na zoufalý útěk.
Zničující porážka
V lesích a polích na jih od města se obě ustupující švédské armády – Bernardova a Hornova – setkaly a promíchaly. Bernardův kůň se zhroutil pod návalem prchajících mas. Když se s částí dragounů rozhodl dorážejícího nepřítele zastavit, ocitl se bezbranný velitel v obklíčení chorvatských jezdců, kteří jej oloupili. Na pomoc mu nakonec přišel jeden dragoun, který Bernardovi přivedl koně, s nímž protestantský vojevůdce uprchl z bojiště. Gustaf Horn ale dopadl ještě mnohem hůře: zajali ho a propuštění se dočkal až o osm let později, kdy ho vyměnili za tři císařské generály.
Na Allbuchu vítězní Španělé vyhazovali klobouky do vzduchu a provolávali slávu Habsburkům. Pak pět dní hodovaly na mase a víně, které zde prchající Švédové zanechali. Vítězství u Nördlingenu dodalo císařským silám nové sebevědomí. Naopak pro Švédy se tato bitva stala nejtěžší porážku v třicetileté válce a zlomovým bodem konfliktu, neboť Švédové museli vyklidit jižní Německo a krátce nato ztratili jednoho ze svých nejdůležitějších spojenců – kurfiřtské Sasko. Jeho panovník, Jan Jiří I., uzavřel s císařem mír a přešel na stranu Habsburků.
Další články v sekci
Posvátná lastura by mohla posloužit jako netradiční léčba spánkové poruchy
Indičtí vědci zjistili, že pravidelné troubení do tradiční lastury šankha může výrazně zmírnit příznaky obstrukční spánkové apnoe a zlepšit tak kvalitu spánku.
Dravý mořský plž vázovka indická (Turbinella pyrum), který žije v mělčinách u pobřeží Indického oceánu, se těší pozornosti buddhistů a hinduistů pro svou lasturu, kterou označují jako šankha a považují ji za symbol štěstí. Zdobí ji řezbami, kovem či drahokamy, a také z těchto lastur vyrábějí ceremoniální trumpety.
Krishna Sharma z indického výzkumného centra Eternal Heart se svými kolegy uspořádal experiment, který ukázal, že pravidelné troubení do lastury podstatně omezuje symptomy obstrukční spánkové apnoe, při které během spánku dochází k zablokování dýchacích cest.
Šankha pro zdravější spánek
Experimentu se zúčastnilo 30 pacientů se středně závažnou obstrukční spánkovou apnoe ve věku 19 až 65 let. Sharma navázal na svá pozorování během klinické praxe. Několik pacientů mu sdělilo, že se po pravidelném troubení do lastury, což je vlastně tradiční jogínské dechové cvičení, cítí lépe. Vědci se rozhodli tyto zkušenosti ověřit experimentem. Jejich výsledky publikoval odborný časopis ERJ Open Research.
Experiment probíhal tak, že 16 pacientů troubilo do lastury minimálně 15 minut denně, 5 dní v týdnu, po dobu 6 měsíců. Zbylí účastníci experimentu prováděli po stejnou dobu dechová cvičení. Vědci monitorovali jejich spánek a sledovali i jejich únavu během dne. U skupiny, která troubila do lastury, došlo k citelnému zlepšení zdraví, včetně 34% snížení ospalosti během dne a zvýšení hladiny kyslíku v krvi během noci.
Vzhledem k omezenému počtu účastníků šlo jen o skromnou studii a její výsledky je proto nutné brát s rezervou. Současně ale potvrzuje závěry podobných studií z nedávných let, které dospěli například k tomu, že troubení do lastury zlepšuje stav dýchací i kardiovaskulární soustavy. Je to slibná pozice pro rozsáhlejší výzkum a případné klinické využití lastur v léčbě obstrukční spánkové apnoe.
Další články v sekci
Tajemství kamenné hrobky: Nejstarší známá deformace lebky na našem kontinentu
Vědci potvrdili, že 12 500 let stará lebka z italské jeskyně Arene Candide je nejstarším známým příkladem umělé deformace lebky v Evropě – prastaré kulturní praxe, jejíž význam zůstává zahalen tajemstvím.
V italské jeskyni Arene Candide, známého pohřebiště doby kamenné, byla už ve 40. letech 20. století objevena neobvyklá lidská lebka. Teprve nyní se díky moderním technologiím vědcům podařilo potvrdit, že jde o nejstarší známý příklad umělé deformace lebky v evropské historii. Stáří lebky označované jako AC12 vědci odhadují na 12 500 let.
Dějiny tělesných úprav
Umělá kraniální deformace je záměrná úprava tvaru lebky, kdy se kojencům hlava po určitou dobu stlačuje pomocí pevných obvazů či podobných pomůcek, k dosažení protaženého tvaru. Tento postup byl v minulosti doložen na mnoha místech světa – od Ameriky přes Asii až po Austrálii, přičemž obvykle šlo o snahy spojené s nějakou formou kulturního nebo sociálního významu.
Lebka AC12 byla nalezena v části jeskyně, kde byly uložené desítky kosterních pozůstatků v rituálním uspořádání. Původně rozlámaná lebka byla zrekonstruována v 70. letech a už tehdy vědce zaujala svým nezvyklým tvarem. Po desetiletí se badatelé řady oborů přeli, zda šlo o následek úrazu, nemoci, nebo záměrného tvarování.
Tým italských vědců použil CT skeny a počítačovou rekonstrukci, aby lebku digitálně rozebrali a znovu složili ve čtyřech verzích. Následná geometrická morfometrická analýza prokázala, že její tvar odpovídá spíše jiným úmyslně deformovaným lebkám než lebkám poškozeným úrazem či chorobou. Podrobnosti popisuje studie publikovaná v časopise Scientific Reports.
Vědci se domnívají, že deformita vznikla v důsledku obvazování hlavy látkou, prováděného během raného dětství. Přesný důvod zůstává nejasný – mohlo jít o estetický úkon, symbol postavení nebo náboženský akt. Podobně jako u jiných forem tělesných úprav mohlo jít o vyjádření identity či příslušnosti ke konkrétní skupině.
Nález deformované lebky není jediným dokladem úprav těla z Arene Candide – analýzy zubů například naznačují, že někteří lidé nosili ozdobné „zátky“ ve tvářích. Jak rozšířená byla praxe deformace lebek či jiných modifikací v této konkrétní oblasti, se však kvůli roztříštěnosti nálezů nedá s jistotou určit.
Příklady umělých deformací se objevují v mnoha koutech světa: v Asii jsou doloženy už před 11 600 lety, v Austrálii před více než 13 000 lety a široce rozšířená byla tato praxe i ve Střední a Jižní Americe. Zda šlo o praxi vzniklou nezávisle na sobě na různých místech, nebo se přenos mezi kulturami, ale není zatím úplně jasné.
Další články v sekci
Vyřešení záhady: Co zahubilo miliardy hvězdic ve východním Pacifiku?
Na pacifickém pobřeží Severní Ameriky už více než deset let decimuje hvězdice smrtící infekce, jejímž původcem je podle nového výzkumu bakterie příbuzná choleře.
Od sedmdesátých let na pacifickém pobřeží Severní Ameriky probíhají epizody masového vymírání ostnokožců, především hvězdic, které se označuje jako chřadnutí hvězdic (Sea star wasting disease). V současné době probíhá vymírání, které vědci zaznamenali v roce 2013. Odborníci odhadují, že v něm od té doby zahynulo asi pět miliard hvězdic. Na jejich tělech se nejprve objevily léze a záhy se hvězdice rozpadly na kusy. Zmizelo tam přes 90 procent těchto ostnokožců.
Nejde přitom jenom o samotné hvězdice. Ty jsou totiž významným prvkem pobřežních ekosystémů, v nichž jako predátoři drží na uzdě další druhy. V Kalifornii a na dalších místech, kde hvězdice zmizely, došlo k ohromujícímu přemnožení mořských sasanek, které teď dramaticky ničí místní chaluhové lesy.
Viník chřadnutí hvězdic
Příčina hynutí hvězdic zůstávala dlouho nejasná. Vědci hledali viníka v oteplování mořské vody. Mezi lety 2014 a 2020 byl hlavním podezřelým DNA virus SSaDV (sea star-associated densovirus). Ani v jednom případě se ale potvrzení nepotvrdilo. Nyní se zdá, že snad konečně jasno, díky výzkumu, který vedla Melanie Prenticeová z kanadského Institutu Hakai na Calvertově ostrově v Britské Kolumbii. Dlouho očekávané objasnění apokalypsy hvězdic popisuje vědecký časopis Nature Ecology & Evolution.
Klíčové bylo, že se tým Prenticeové soustředil na coelomovou tekutinu (tedy jakousi krev hvězdic) nemocných hvězdic. Právě tam vědci nakonec objevili skutečného původce, kterým je blízký příbuzný cholery – bakterie Vibrio pectenicida, konkrétně kmen FHCF-3. Tento rod bakterií je nechvalně proslulý ničivými infekcemi korálů a měkkýšů. Když vědci izolovali bakterii a vpíchli ji zdravým jedincům, výsledkem byla rychlá a fatální infekce – definitivní důkaz příčiny nemoci.
Objev otevírá nové možnosti, jak hvězdice a jejich ekosystémy zachránit. Vědci chtějí zkoumat genetickou odolnost vůči nemoci, chovat hvězdice v zajetí a znovu je vysazovat do přírody. Důležitým směrem je i zkoumání souvislosti s oteplováním oceánů, protože bakterie rodu Vibrio se rychle množí v teplejší vodě.
Další články v sekci
Kdyby tisíc kartounů: Bratři Porgesové patřili k hvězdám českého průmyslu
Bratři Moses a Leopold Porgesové se výrazně zasloužili o průmyslový rozvoj pražského Smíchova. Roku 1830 založili na vltavském nábřeží továrnu na potiskování textilu, která se do konce 19. století rozrostla v jednu z největších kartounek v Čechách.
Historie Smíchova sahá do roku 1297. Opravdový rozkvět ale přišel teprve v polovině 18. století, kdy zde začaly vznikat první průmyslové podniky. V roce 1750 to byla manufaktura na zpracování kůží, poté továrna na výrobu bavlněných látek a v šedesátých letech také malá drátovna. Tyto továrničky sice nebyly v provozu dlouho, předznamenaly ale bouřlivý rozvoj Smíchova, kterému se už koncem 19. století říkalo „český stokomínový Manchester“. Významný podíl na tomto rozvoji měli Židé, kteří do roku 1800 žili většinou pouze uvnitř pražského ghetta. Počátkem 19. století se ale vlivem přirozeného vývoje začali čím dál víc zapojovat do běžného dění. Pronikli do politiky, vědy i kultury a mnoho z nich se prosadilo také v podnikání.
Z Josefova na Smíchov
V josefovském ghettu na Starém Městě pražském vyrůstali i bratři Moses a Leopold Juda Porgesové. Starší Moses se narodil 22. prosince 1781 a začínal jako podomní prodejce plátna. V mládí hodně cestoval a pobýval v německém Offenbachu a Frankfurtu nad Mohanem. Mladší Leopold, narozený 4. dubna 1784, zůstal v Praze a snažil se prosadit jako obchodník s lihovinami. Oběma ale záhy došlo, že bude výhodnější podnikat společně.
Rozhodli se pro tehdy moderní potiskování kartounu, hrubší bavlněné tkaniny, ze které se vyráběly například levné dámské a dětské šaty, zástěry nebo prapory. Roku 1812 si tedy na Jánském plácku, dnešním náměstí Curieových, otevřeli malou dílnu. Zpočátku byla vybavena jen jedním tiskacím stolem. Bratři byli ale houževnatí a do šesti let podnik rozšířili na malou továrnu – základ pozdější staroměstské kartounky.
Mnohem významnější byl ovšem rok 1830, kdy Porgesové po vzoru dalších židovských podnikatelů Arona Przibrama a Salomona Jerusalema zakoupili pozemky na rychle se rozvíjejícím Smíchově. Ještě tentýž rok na nich vybudovali zcela nový podnik, který předchozí staroměstský závod výrazně překonával. Stál zhruba v místech dnešního náměstí 14. října na pozemcích náležejících k letohrádku Buquoyka (nyní Portheimka). Továrnu tvořilo pět hlavních a několik menších budov a v technickém vybavení měla kromě tří parních kotlů také parní stroj o výkonu devíti kilowatt. Zmíněný letohrádek si Porgesové upravili na rodinné sídlo.
Těžký život kartounáře
V raném období průmyslové revoluce bylo kartounářství jedním z nejvíce prosperujících odvětví. Jen v Praze a její blízkosti fungovalo ve třicátých letech 19. století zhruba dvacet podobných továren a všechny bez výjimky vlastnili židovští podnikatelé. Poměry zaměstnanců byly ale dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin, začínalo se v pět hodin ráno. Kvalifikovaní a lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které museli sami platit. Často zaměstnávali své ženy nebo děti, kterým se říkalo „štrajchpudlíci“ podle německého anstreichen (natírat). Jejich práce obvykle spočívala v máchání kartounů ve vodě a roztírání barev. Učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Proto bylo v továrnách dvakrát více učňů než dělníků.
Práce to navíc nebyla voňavá ani čistá. Jiří Karásek ze Lvovic ve své knize Ztracený ráj píše: „Z kartounky to páchlo ohavně barvami vtiskovanými na laciné katrouny a odtud vycházeli dělníci a dělnice, jejichž ruce a někdy i obličeje nesly stopy těchto barev.“ Nicméně smíchovský podnik se úspěšně rozvíjel. Po zhruba deseti letech měl už pobočky v Hořicích, v Brodu u Nové Paky a v Luhu u Frýdlantu. Zaměstnával více než 2 000 tkalců a kromě jednobarevného potisku zvládal i tehdy nebývalý čtyřbarevný tisk.
Odstraňte ty stroje!
Porgesové zaváděli do výroby moderní stroje, což při své návštěvě smíchovské továrny ocenil roku 1841 i císař Ferdinand I. Vybavením byl tak nadšen, že se rozhodl oba bratry vyznamenat, a dal jim na výběr mezi císařským řádem a šlechtickým titulem. Porgesové se rozhodli pro druhou možnost a ke jménu získali přídomek von Portheim, odvozený od portugalského města Porto, odkud rodina podle tradice pocházela.
Modernizace výroby měla ale i své stinné stránky. Potiskovací stroje, nazývané podle francouzského vynálezce Jacquese Perrota perotiny (někdy též „perutínky“), dokázaly zastat práci dvaceti dělníků. Logicky tedy docházelo ke snižování mezd a propouštění, což dělníci nesli velmi nelibě.
Situace se vyostřila v červnu 1844. Poté, co bylo ohlášeno další snížení mezd, se šestičlenná skupina dělníků v čele s Josefem Ulbrichem vydala přímo k Porgesům. Naivně žádali původní mzdy a odstranění mechanizace z podniku pod pohrůžkou stávky. Moses Porges to rázně odmítl a nevybíravým způsobem zdůraznil, že milerád nespokojené zaměstnance propustí. V beznaději a zlosti se následně zmobilizovalo dělnictvo několika blízkých kartounek a stávku skutečně zahájilo.
Potlačení stávky
Ve dnech 19. a 20. června se asi tisícihlavý dav shromáždil před smíchovskou továrnou. Jeho vůdcové žádali při prosazování svých požadavků i podporu arcivévody Štěpána, místodržitele v Čechách, kterou ale pochopitelně nezískali. Dělníci tedy ve vzteku začali likvidovat strojní zařízení nejen v Porgesově kartounce, ale i v dalších podnicích. Došlo také k několika hrubým excesům, při nichž byl mimo jiné zbit a pomočen jeden ze synů Mosese Porgese.
Stávka na sebe rychle nabalila lůzu, která svůj hněv obrátila obecně vůči všem židovským podnikatelům a obchodníkům, jejichž provozovny houfně ničila. Zasáhnout tedy nakonec museli četníci i armáda. Přes 500 stávkujících dělníků bylo zatčeno. Soud s nimi proběhl hromadně a velmi rychle, protože ani jedna ze stran nestála o protahování této záležitosti. Vše skončilo v podstatě domluvou. Továrníci slíbili zlepšení poměrů, nepatrně a dočasně zvýšili mzdy a dělníci se vrátili do práce. Za zmínku stojí skutečnost, že zaměstnanci sousední Przibramovy kartounky se vzpoury neúčastnili. Výzvu svých kolegů odmítli s tím, že jim se zase tak špatně nevede.
Porcelán a dobročinnost
Po této události zájem Porgesů o potisk kartounů poněkud ochladl. Roku 1845 koupili porcelánku v západočeském Chodově a Leopold se začal naplno věnovat jejímu vedení. Podnik přitom velmi zmodernizoval. Závod byl jedním z prvních, který místo dřeva používal jako palivo kamenné uhlí. Kromě ozdobného nádobí se zde vyráběly populární pohárky pro karlovarské lázně, drobné figurky i celé porcelánové servisy. O zboží byl velký zájem a vzbudilo pozornost i na několika světových výstavách. Rodina vlastnila továrnu až do roku 1872, kdy ji prodala největšímu konkurentovi, firmě Haas a Czjzek z Horního Slavkova.
Oba bratři se kromě podnikání věnovali i dalším činnostem. Moses založil na pražském Josefově nadaci na podporu malých dětí a až do konce života byl jejím ředitelem. Poskytl tak vzdělání a celé zaopatření 120 dětem. Ve městě postavil dětskou opatrovnu, které věnoval 1 800 zlatých. Angažoval se i v komunální politice, byl členem smíchovského zastupitelstva a pět let také místostarostou. Kromě toho zasedal v představenstvu pražské židovské náboženské obce, kde působil i jeho bratr Leopold. Oba sourozenci se dožili požehnaného věku. Moses zemřel 21. května 1870 v 88 letech, Leopold 11. ledna 1869 v 83 letech.
Konec kartounů
Od roku 1856 se vedení pražského podniku ujal Leopoldův syn Eduard Porges. V roce 1872 ovšem továrna vyhořela a po obnovení byla ještě tentýž rok sloučena s konkurenční Przibramovou kartounkou. Vznikla akciová společnost Tkalcovna a tiskárna pražsko-smíchovské rukodílny na karotuny (Prag-Smichower Kattun Manufaktur), která byla jedním z největších podniků svého druhu v Čechách. Celkem 29 parních strojů zde pohánělo 1 026 tkalcovských stavů a 32 tiskařských strojů, které za rok dokázaly potisknout až 300 tisíc šedesátimetrových kartounů.
Porgesové zpočátku vlastnili polovinu akcií, postupně se jich ale zbavovali, až vedení podniku zcela opustili. Eduard Porges získal chemickou továrnu firmy Kinzelberger a spol. v Pelc-Tyrolce u Prahy, jejíž vedení později předal synům Emilovi a Friedrichovi. Sám podnikání zanechal a začal se věnovat dobročinnosti, podpoře uměleckých talentů a sběratelství.
Vlastnil vzácné obrazy, miniatury a knihy. Stal se místopředsedou České eskontní banky, České banky Union i Pražské akciové strojírny, dříve Ruston a spol. V letech 1880 až 1885 byl poslancem rakouské říšské rady. Za zásluhy ho roku 1879 císař František Josef I. povýšil do rytířského stavu a polepšil mu erb. Jeho bratr Gustav vybudoval roku 1868 Smíchovské kasino, které zároveň sloužilo k oživení kulturního života německy mluvících občanů. Byla zde čítárna a pořádaly se tu populárně naučné i zábavné přednášky. Roku 1890 přešla původní Porgesova kartounka, která už tou dobou nebyla v provozu, do vlastnictví města. Radní ji v roce 1902 dali zbořit a na jejím místě vyrostly smíchovská tržnice a Národní dům.
Další články v sekci
Záhada prvních hvězd: Počítačové modely přepisují dosavadní představy
Nové superdetailní simulace ukazují, že první hvězdy vesmíru mohly být mnohem menší a početnější, než se dosud předpokládalo, což by mohlo vysvětlit, proč po nich nenacházíme žádné stopy.
Porozumění ranému vesmíru je jedním z hlavních cílů dnešní vědy o vesmíru. To, co se tehdy dělo, zásadně ovlivnilo celý následující vývoj vesmíru. Jedním z klíčových momentů tehdy byl vznik prvních hvězd ve vesmíru, kterým astronomové ne úplně šťastně říkají hvězdy populace III. Tyto hvězdy a jejich vznik jsou pro vědce stále velkou záhadou.
Doposud převažuje názor, že hvězdy populace III. byly velice hmotné a poměrně řídce roztroušené ve vesmíru, kde po krátké době explodovaly jako supernovy, zřejmě jako takzvané supernovy párové nestability. Problém je v tom, že když badatelé hledali stopy po explozích těchto supernov, zatím nikdy neuspěli.
Simulace stvoření prvních hvězd
Ke-Jung Chen z Institutu astronomie a astrofyziky Akademie věd Tchaj-wanu a jeho kolegové použili k řešení záhady prvních hvězd pokročilý software pro simulace GIZMO s daty projektu simulací vesmíru IllustrisTNG. Podařilo se jim asi 10 000× zvýšit rozlišení původních simulací, díky čemuž mohli detailně sledovat bouřlivé nadzvukové turbulence primordiálních mračen v raném vesmíru.
Simulace, jejichž výsledky uveřejnil odborný časopis Astrophysical Journal Letters, ukázaly vznik prvních hvězd vesmíru, které se velmi liší od dosavadních představ. Namísto monster s hmotností 80 až 260 Sluncí v simulacích vznikají mnohem menší a početnější první hvězdy. V jednom případě vědci zjistili hmotnost 8 Sluncí, což je zhruba na hranici minima pro explozi supernovy.
„Je to poprvé, kdy jsme byli schopni v simulacích detailně sledovat turbulence kosmického plynu v nejranějších fázích vzniku hvězd,“ popisuje Chen. „Ukázalo se, že tehdy probíhaly divoké a chaotické turbulence, které byly zásadní pro vznik prvních hvězd.“ Pokud má Chen se svým týmem pravdu, řešilo by to záhadu prvních hvězd a vysvětlilo, proč po nich vědci nenacházejí žádné stopy. Byly na to jednoduše příliš malé.
Další články v sekci
Lepidlo budoucnosti? Nový hydrogel odolává slané vodě i vysokému tlaku
Vědci vyvinuli hydrogel inspirovaný mořskými živočichy, který drží i v extrémních podmínkách.
Na severu Japonska byla nedávno k vidění zvláštní scéna: gumová kachnička, přilepená ke kameni, dokázala vzdorovat mohutným vlnám. Nešlo o filmařský žádný trik – spodní strana kachničky byla opatřena speciálním hydrogelem inspirovaným přírodou.
Hydrogely jsou měkké, želatinové materiály s širokým využitím – používají se v medicíně, v zemědělství nebo v nejrůznějších průmyslových aplikacích. Udělat je však opravdu odolnými je obtížné, zvlášť pod vodou a v slaném prostředí, kde běžná lepidla selhávají.
Superlepidlo inspirované přírodou
Příroda si s tímto problémem dokázala poradit – například mlži nebo korýši se dokážou pevně přichytit k mokrým povrchům pomocí speciálních proteinů. Tým vědců z Washingtonovy univerzity v St. Louis nedávno analyzoval struktury těchto přírodních lepidel a implementoval je do nového hydrogelu.
Výsledky experimentů poté vědci naservírovali umělé inteligenci, která navrhla tři mimořádně přilnavé varianty. Testy ukázaly, že všechny tři drží v mořské vodě neuvěřitelně pevně – v jednom z experimentů například udržely keramické, skleněné i titanové destičky s kilogramovým závažím déle než rok.
V terénních zkouškách vědci použili jednu z variant k utěsnění otvoru v třímetrovém potrubí s tlakovou vodou a druhou k přilepení gumové kachničky na mořský kámen – obě aplikace obstály. Do budoucna by podobné materiály mohly posloužit nejen k podmořským a pobřežním opravám, ale i k vývoji umělé kůže nebo chirurgickému uzavírání ran.
Podle odborníků jde o významný krok k rychlejším, spolehlivějším a odolnějším lepidlům pro použití ve vlhkém či mokrém prostředí – ať už v lékařství, stavebnictví, nebo při nouzových zásazích.
Další články v sekci
Phoenixské ostrovy: Laboratoř pro vědce a nedotčený potápěčský ráj
S celkovou rozlohou přesahující čtyři sta tisíc kilometrů čtverečních se Phoenixské ostrovy řadí mezi největší chráněné oblasti na světě. Díky bedlivému dohledu úřadů je navíc jen minimálně poznamenala lidská činnost.
Phoenixské ostrovy, známé také jako Rawaki, zahrnují osm atolů a dva korálové útesy v centrálním Pacifiku. Jedná se o smluvní území republiky Kiribati, která jej v roce 2008 prohlásila za chráněné. Vznikla tak jedna z nejodlehlejších i nejrozsáhlejších rezervací na světě: Její povrchová část sice pokrývá pouhých 32 km², ale dalších 408 250 km² se rozprostírá pod hladinou. Na seznam UNESCO se lokalita dostala v roce 2010 a od té doby platí za symbol nedotčené přírody a druhové rozmanitosti.
Ostrovy zformovala vulkanická činnost a v průběhu historie tam našlo domov jen velmi málo lidí. Také dnes zůstávají převážně neobydlené, pouze na Cantonu žije pár desítek obyvatel. V minulosti pevnina sloužila coby útočiště mořeplavců a v roce 1937 údajně v blízkosti ostrova Nikumaroro nouzově přistála slavná pilotka Amelia Earhartová, po níž se slehla zem při přeletu nad Tichým oceánem.
Ráj potápěčů
Jelikož jsou ostrovy takřka opuštěné a do jejich podoby nezasahuje lidská ruka, vyskytují se v lokalitě jedny z nejzdravějších korálových útesů Tichomoří. Coby pilíře podvodního ekosystému pak skýtají ideální prostředí přibližně pro 500 druhů ryb, ale také 18 druhů mořských savců a 40 druhů ptáků. V chráněných vodách lze tudíž natrefit na delfíny, rejnoky, žraloky i želvy. A aby se na popsané pestrosti ani v budoucnu nic neměnilo, reguluje se v oblasti rovněž turismus. Panenská vodní krajina tak slouží především coby laboratoř pro vědce, kteří zkoumají vlivy globálního oteplování.
Pokud se však milovníkům přírody či dobrodruhům přece jen podaří speciální oprávnění k návštěvě ostrovů získat a zároveň absolvují náročnou cestu na místo, odmění je nádherné podmořské scenérie. Ráj nadšenců šnorchlování či klasického potápění láká na vody plné barevných exotických ryb i roztodivných korálů a dokáže všechny zmíněné strasti vmžiku vynahradit.
Další články v sekci
Z Byzance až do Čech: Příběh vidličky v dějinách stolování
Lžíce, vidlička a nůž představují samozřejmost, na niž si lidstvo muselo počkat až do novověku. Ačkoliv vidličku jako jídelní náčiní používali v Byzantské říši již od 4. století, jinde se – snad kvůli četným církevním kritikám – její užívání prosazovalo jen zvolna.
Nejstarší známé archeologické nálezy vidliček pocházejí ze severní a střední Číny z doby bronzové. Vědci ale nevědí, zda se používaly k jídlu, servírování či přípravě pokrmů. Jednalo se o kostěné nástroje se dvěma hroty. Tvar vidličky znali i starověcí Egypťané, Řekové a je zmiňována též v Bibli (Kniha Samuelova 2:13), kde se užívala při obřadech v chrámu. Její rané formy v Egyptě a Řecku ale nesloužily přímo ke konzumování pokrmů, jako tomu bylo v případě lžíce, nýbrž k přidržování jídla, při jeho krájení a servírování.
Zhouba byzantské princezny
Až ve 4. století v Byzanci začali používat vidličku tak, jak jsme zvyklí dnes. Trvalo však dlouho, než ji vzaly na milost i okolní národy. Když se v roce 1004 přivdala do rodiny benátského dóžete Pietra II. Orseola, neteř byzantského císaře Basileia II. (vládl 976–1025), přinesla si s sebou do nového domova v Itálii i několik zlatých vidliček. Nástroj se ale nesetkal s kladným ohlasem, princezna Maria Argyra byla za to, že k jídlu nepoužívala své prsty, považována za arogantní a marnivou.
Za jedení vidličkou ji ještě půl století po smrti kritizoval svatý Petr Damian, podle nějž ji za používání hanebného nástroje stihl boží trest, neboť zemřela na morovou nákazu. Vidličku si nicméně ve výbavě přivezla už před Marií Argyrou byzantská princezna Theofano, která se provdala za císaře Otu II. Ani její způsob konzumace pokrmů se nesetkal s přílišným pochopením.
Díky užším vazbám na Byzantskou říši se užívání vidličky při jídle nejprve rozšířilo v Itálii, kde nakonec zdomácněla ve 14. století. První písemná zmínka o ní z tohoto prostředí pochází ovšem již ze 13. století z kuchařské knihy dedikované neapolskému králi Robertovi z Anjou. V ní se uvádí, že strávníci mají pomocí hrotu nabírat kluzké plátky lasagní. K rozšíření jídelního náčiní však došlo až díky jeho velké popularitě mezi italskými obchodníky. Lidé si nosili svůj osobní příbor v krabici zvané cadeta. Tento zvyk přinesla v 16. století Kateřina Medicejská na francouzský dvůr, kam si vzala několik těchto sad.
Dlouhá cesta na naše stoly
Než lidé přijali mezi jídelní příbory i vidličku, nabírali pokrmy přímo ze servírovacích mís lžící, která se držela v pěsti a sloužila jako univerzální příbor. Běžně se užívaly dřevěné, železné a archeologicky jsou dochované i lžíce z různých slitin. Nejbohatší jedinci si je v rámci reprezentace nechávali zhotovit z drahých kovů. Z německého prostředí známe také skládací kousky, které se nosily v koženém pouzdře. Dřevěné lžíce měly obvykle ve srovnání s kovovými kratší rukojeť, pokud tomu tak nebylo, jednalo se o luxusnější provedení, které vizuálně napodobovalo dražší kovové lžíce. Ke krájení a napichování soust sloužily nože.
Pokud to šlo, jedli prostí lidé především rukama, zatímco zámožní si na hostiny nosili své osobní jídelní náčiní, třeba i poháry. Mimochodem i užití talířů pro jednotlivé strávníky se rozšiřovalo až v době, kdy si začala na hodovní tabule hledat cestu vidlička.
Stejně jako v Itálii, i ve Francii a v Německu se vidličky začaly používat ve 14. století, zato jejich rozšíření do Čech na sebe nechalo čekat poměrně dlouho. U nás se objevují až na přelomu 15. a 16. století, teprve od přelomu 16. a 17. století je lze běžně najít v dochovaných inventářích domácností – například u Albrechta z Valdštejna je evidováno 368 stříbrných lžic a 157 vidliček. Užívání nože, lžíce a vidličky se však šířilo až od druhé poloviny 17. století, do té doby se vidlička užívala především ke konzumaci sladkostí. Než se příbor začal zakládat po stranách talíře, jak je zvykem v současnosti, uběhlo dalších sto let.
Nežádoucí trojzubec
Někteří spisovatelé římskokatolické církve argumentovali proti užívání vidličky tím, že Bůh nás ve své moudrosti vybavil přirozenými vidličkami v podobě prstů, a bylo by pro něj urážkou nahrazovat je kovovými pomůckami. Pro tvar náčiní ji také církev přirovnávala k nástroji satana. Ještě „král Slunce“ Ludvík XIV. (vládl 1643–1715) preferoval jedení pomocí rukou, přestože byl na jeho dvoře příbor již rozšířen. Dokonce měl zakázat užívání vidličky svým dětem, kterým to doporučil jejich vychovatel.
Nejluxusnější příbory byly ze zlata a stříbra. Mohly být intarzované a střenky a rukojeti zhotovené ze slonoviny, filigránu či exotického dřeva. Nejvíce se vyráběly příbory stříbrné, protože tento kov nejméně reaguje s jídlem. Zdokonalení procesu postříbřování potom umožnilo, aby si takový luxus mohly dovolit širší vrstvy obyvatel.
První vidličky měly jen dva hroty, až kolem roku 1620 se začaly vyrábět tříhroté a dvouhroté zůstaly servírovací. V 18. století přibyl v Německu vidličce hrot čtvrtý. Ve stejné době ji vzali na milost Angličané, kteří se přijetí vidličky dlouho bránili. Masověji se v ostrovním království rozšířila až v 19. století.
Další články v sekci
Mayů bylo víc, než jsme si mysleli: Nová studie mluví až o 16 milionech
Nová analýza leteckých dat odhalila, že mayská civilizace v pozdně klasickém období mohla mít až 16 milionů obyvatel, tedy výrazně víc, než se dosud předpokládalo.
Při studiu mayské civilizace hraje významnou roli technologie LIDAR, která je založená na měření vzdálenosti s využitím odrazů laserových pulzů. V roce 2018 proběhlo letecké mapování mayských měst na severu Guatemaly, z něhož vědci odhadovali celkový charakter mayského osídlení. Z výsledků tehdy vyplynulo, že v pozdně klasickém období, čili v letech 600 až 900 našeho letopočtu, žilo celkem asi 11 milionů Mayů.
Kolik bylo dávných Mayů?
Francisco Estrada-Belli z Tulaneho univerzity v Louisianě, který se podílel na tehdejší studii, vedl nedávno nový výzkum, zveřejněný v odborném časopise Journal of Archaeological Science: Reports, v němž vědci použili pokročilé metody a znovu zpracovali původní LIDARová data.
Estrada-Belli a jeho kolegové tentokrát dospěli k tomu, že dávná mayská civilizace byla početnější, než původně odhadovali. Tentokrát jsou přesvědčeni, že Mayů, kteří žili na území zahrnující části dnešní Guatemaly, jižního Mexika a západního Belize, v oblasti centrálních mayských nížin, žilo až 16 milionů lidí ve vysoce uspořádané společnosti.
„Staří Mayové mě vždy dovedou překvapit,“ říká Estrada-Belli. „S kolegy jsme čekali spíše kosmetické změny oproti našim odhadům z roku 2018, ale nárůst odhadovaného počtu Mayů v pozdně klasickém období byl opravdu razantní.“ Byla to krajina hustě osídlená lidmi se složitou sociální strukturou.
Výsledky nového výzkumu posouvají naše chápání mayské civilizace, doposud považované za seskupení mnoha jednotlivých městských států a osad. Nyní se ukazuje, že šlo spíše o civilizaci vysoce propojených sídel se strukturovaným systémem vládnutí, zemědělství a obchodu.
