Polytetrafluorethylen, známější pod obchodním názvem teflon, je fluorovaný polymer s velmi vysokou hustotou, který je má pozoruhodné fyzikální a chemické vlastnosti. Je fantasticky chemicky inertní, díky čemuž našel uplatnění ve slavném projektu Manhattan při výrobě americké jaderné bomby. Důvody jsou sice stále do značné míry utajované, ale teflon se osvědčil jako povrch pro součástky zařízení, v němž se pracovalo s velice chemicky reaktivním a toxickým fluoridem uranovým.

Po nějaké době se teflon prosadil jako materiál pro spoustu běžných výrobků a počátkem šedesátých let naprosto oslnil jako povrch nepřilnavých pánví, kde se s ním setkáváme dodnes. Problém je v tom, že stejné vlastnosti, díky nimž je teflon tak zázračný, nesmírně komplikují recyklaci teflonových pánví a dalších výrobků z teflonu. Obvykle proto končí na skládkách.

Recyklace vysokoenergetickými elektrony

Výzkumný tým japonských Národních institutů pro kvantovou vědu a technologie vymyslel novou metodu s jejíž pomocí je možné poměrně efektivně teflon rozložit na jednodušší molekuly a ty pak následně znovu použít při výrobě nových produktů. 

Postup japonského týmu spočívá v zahřátí recyklovaného teflonu na 370 °C a následném ozáření vysokoenergetickým (5 MGy) paprskem elektronů. Takové paprsky se využívají v různých aplikacích kvůli jejich schopnosti pronikat do odolných materiálů a vyvolávat v nich změny na molekulární úrovni. Podrobnosti nové metody recyklace teflonu popisuje odborný časopis Radiation Physics and Chemistry.

Uvedený postup zajistí, že se teflon rozloží na plynné oxidované fluorokarbony a perfluorokarbony, které je možné recyklovat. Je také levnější a vytváří mnohem méně emisí, protože zmíněný vysokoenergetický paprsek spotřebuje zhruba o polovinu méně energie než tradičně využívaná vysokoteplotní pyrolýza. 

Image

Čtěte také

Majstrštyk recyklace: Vanilková příchuť vyrobená z plastových lahví

Jana Husa upálili za jeho názory v Kostnici roku 1415. Usiloval o obrodu církve, vymýcení zjevných zlořádů a mravní zkaženosti kněžích. Chtěl jen, aby mohli lidé církvi znovu věřit. Na počátku 15. století už bylo většinou i obyčejným lidem jasné, že duchovní kážou vodu a pijí víno. 

Jan Hus nikdy neprosazoval násilí a poněkud naivně předpokládal, že přesvědčí církevní představitele o své pravdě a nutnosti nápravy pomocí učených argumentů na základě Bible. To by ovšem katolická církev musela popřít samotnou svoji podstatu a roli ve společnosti. Namísto kardinálů naslouchali Husovi nejen obyčejní lidé, ale i šlechtici a dokonce samotný král Václav IV. Své četné příznivce si našel i mezi nižším kněžstvem a vzdělanci na pražské univerzitě. Z jejich řad se po Husově smrti stali noví ideoví vůdci husitského hnutí. 

Konšelé vyhození z okna 

Husitství tedy u nás určitě vzniklo mnohem dřív, než v onu osudnou neděli 30. července 1419, kdy z okna novoměstské radnice letěli konšelé i s purkmistrem na ostré hroty zbraní, které třímal v rukou srocený dav. První pražská defenestrace znamenala pouze onu příslovečnou poslední kapku. Pohár trpělivosti reformátorů přetekl. A ke slovu se dostali radikálně smýšlející aktivisté, z nichž vynikl především kněz a kazatel Jan Želivský.

Ten pochopil, že disputacemi a argumenty žádné změny nedosáhne. Na rozdíl od Husa se neštítil použít násilí a zbraně. Disponoval jistě výrazným charismatem a dokázal ohnivě kázat o nutné nápravě poměrů, takže lidé ho s nadšením a zbraněmi v rukou ochotně následovali. Stal se především vůdcem pražské „chudiny“, tedy přesněji méně majetných vrstev, které neměly ve víru válek moc co ztratit. Právě Jan Želivský vedl 30. července dav na novoměstskou radnici. Přesto později někteří komentátoři a kronikáři připsali odpovědnost a zásluhy za tento čin Janu Žižkovi. 

V roce 1419 už na straně husitů nestál král Václav IV. Panovník podlehl nátlaku papeže i svého bratra římského krále Zikmunda Lucemburského, kteří žádali, aby s bujícím kacířstvím rázně zatočil. Jenže za prvé už bylo pozdě a za druhé Václav IV. zkrátka nedokázal dělat rázná rozhodnutí. Přál si především udržet pořádek, proto nechal zasáhnout své ozbrojence, dosadil na radnici katolíky a nechal zatknout několik husitů. Sám však raději odjel z Prahy, aby se na to nemusel dívat. Asi nečekal, že se husitští Pražané tak rázně postaví za své druhy. Že budou žádat jejich propuštění a když jim radní nevyhoví, tak je prostě vyhodí z okna. 

Někdy se zjednodušeně tvrdí, že krále sklátila mrtvice hned, jak se o pražské defenestraci dozvěděl. To ale není pravda. Dokonce slíbil, že bude na novoměstské radnici jednat s novými konšely, které tam husité dosadili na místa těch vyhozených. Jenže osmapadesátiletý Václav rád a často holdoval alkoholu, což k jeho zdraví nepřispělo. K tomu zřejmě zapůsobil stres a horečné nepříjemné jednání v dnech následujících po defenestraci. Mrtvice krále dostihla zhruba o dva týdny později, přesně 16. srpna 1419.

Kázání radikála

A jak vypadal samotný průběh první pražské defenestrace? Vše začalo kázáním Jana Želivského v honosném rozestavěném chrámu Panny Marie Sněžné, tehdy zvaného Na Pískách. Čekaly tam davy posluchačů, mezi nimi i skupina ozbrojených spiklenců, kteří měli své vlastní úkoly. Není jisté, o čem přesně Želivský onoho červencového dne mluvil, ale jeho kázání bylo velmi emotivní a podmanivé. Vyzýval k radikální akci? Podobné promluvy jistě přednesl již dříve, ale tentokrát nešlo o pouhou ohnivou řeč kněze ke svým ovečkám, ale o proslov vojevůdce před bitvou. Měl dodat „vojákům“ sílu a odhodlání bojovat za pravdu boží. Neznáme přesná slova, která vyslal k uším pražských husitů z Nového Města. Dochovala se nám sice Želivským napsaná příprava na kázání, ale vše nasvědčuje tomu, že vyřčená slova byla nakonec ještě mnohem výbušnější. 

Dav husitů poté obklopil Želivského, jenž umístil na dlouhou tyč tělo Páně, tedy chléb. Vztyčil ji nad hlavy přítomných a v čele procesí vykročil do ulic Nového Města, směrem ke kostelu sv. Štěpána v ulici Na Rybníčku v horní části Nového Města. V tomto kostele, kde Želivský v Praze začínal, se ještě nedávno sloužily husitské mše, ale po únorovém nařízení Václava IV. se kostel vrátil do rukou katolíků. Byla neděle a také u sv. Štěpána právě probíhala bohoslužba. Dveře ovšem zůstaly zamčené, neboť kněží měli husitů z strach. Oprávněně. Početný rozvášněný zástup stejně do kostela pronikl a přítomné vyhnal. Poničil chrámovou výzdobu stejně jako obrazy svatých. 

V dobytém kostele začal Želivský sloužit bohoslužbu za první vítězství. Podával přítomným jak tělo, tak i krev Páně. Přijímání podobojí právě v tento moment mělo svůj hluboký význam. Nejen, že očišťovalo od případného hříchu, kterého by se mohli spiklenci dopustit, ale také dodávalo odvahu pro nadcházející chvíle. Přibližně kolem půl desáté dopoledne husité opustili sv. Štěpána a vydali se Ječnou, nebo Žitnou ulicí na Karlovo náměstí, tehdy nesoucí jméno Dobytčí trh. Domníval-li se snad někdo, že husitské procesí mine Novoměstskou radnici bez povšimnutí, krutě se mýlil.

Dav se blíží 

Staré letopisy české nám popisují další průběh akce: „Když se pak z toho procesí od sv. Štěpána vraceli, zastavili se u radnice a žádali purkmistra a konšely, aby byli propuštěni všichni vězňové, kteří byli zatčeni za to, že přijímají tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí způsobou.“ U radnice Nového Města, která byla nedávno přestavěna, však nezastavili čistě náhodou. Stala se totiž terčem předem připravené akce, která měla za cíl zvrátit poměr sil na Novém Městě pražském ve prospěch husitů.

Na radnici se sice nacházel sám purkmistr Jan Podvinský, ale spolu s ním tam zůstali už jen tři další konšelé – koželuh Tomášek, valchář Řehák a Kliment Šťastník. Ostatní, zřejmě varovaní svými husitskými sousedy, se i přes výzvu purkmistra na radnici toho dne nedostavili. Vlastně i purkmistr tušil, že se něco zásadního semele. V budově prodlévali také další lidé, kteří patřili mezi obecní starší či na radnici zastávali různé funkce. Ti všichni z oken sledovali blížící se procesí husitů. 

Netrvalo dlouho a mezi zástupci městské samosprávy a husity vypukla slovní přestřelka. Želivský trval na propuštění svých souvěrců, zatímco katoličtí radní to logicky odmítali. Obléhatele zamítnutí jejich požadavků rozzlobilo, proto přešli od obléhání k dobývání. Tehdy se poprvé dostal ke slovu jeden z členů průvodu, který dosud zůstával ve skrytu. Staré letopisy k tomu píší: „Při tom shazování konšelů a neslýchaném vraždění chudinou toho města byl také Jan Žižka, jeden z nejvýznamnějších členů družiny krále Václava.“ Přestože Žižka útok nevedl, byl u něj přítomen a jeho účast dosvědčuje, že útok na Novoměstskou radnici předem počítal i s násilnou ozbrojenou akcí. Pokud konšelé a ostatní katolíci doufali, že se v neděli, ve sváteční den všech křesťanů, husité neodváží krveprolití, mýlili se. 

Podle pravidel 

Zkušený jednooký válečník se přirozeně ujal velení útoku na radnici Nového Města. O tom, že Žižka útok vedl, hovoří nejen husitský kronikář Vavřinec z Březové, ale také Bartošek z Drahenic a další dva autoři Starých letopisů. Přesto možná své komentáře psali až pod vlivem následujících událostí, kdy Žižkovo renomé prudce vzrostlo. 

Útočníci neměli s protivníky slitování. Rozlícení husité nedávno postavenou radnicí prošli jako lavina. Kdo jim padl do rukou, nevyvázl živý. K tomu píší Staré letopisy české toto: „Ty všechny a ještě několik dalších ukrutně, hanebně a bez milosti povraždili, protože je házeli z oken dolů na oštěpy, sudlice, meče a kordy. A který při tom nevypustil duši, toho hned na místě dorazili.“ 

Krvavému masakru padlo za oběť patrně třináct pražských měšťanů, údaje o počtu ubitých se však rozcházejí. Povraždění novoměstských konšelů pod taktovkou Jana Žižky a Jana Želivského oběma definitivně u katolického tábora vysloužilo pověst fanatiků, kteří se nezastaví před ničím. Jenže Žižka s Želivským nevedli lůzu zaslepenou touhou po bohatství majetných Pražanů. To by po takové akci hned mrtvoly obrali o vše cenné. Husité místo toho na každého zabitého obřadně položili jejich honosné čepice a stříbrné opasky. Jde o další doklad toho, že převrat byl veden dle pravidel a že bylo pamatováno i na veřejné mínění a symboly. Okrádání zabitých by mohlo celý podnik poskvrnit.

Sám Želivský věc patrně chápal tak, že šlo o spravedlivý boj a odplatu za křivdy způsobené na pravých křesťanech, vyznávajících pravdu boží. Samotnou mstu, vykonanou na hříšných konšelech, kteří opovrhovali božím zákonem i „obecným dobrým“, chápal Želivský jako zasloužený trest.

Zásah úřadů 

Je jistě zajímavé, že královský podkomoří Jan Bechyně, doprovázený prý třemi stovkami jezdců, dorazil na místo až po skončení celé akce. Je jisté, že o Želivského úmyslu přitom věděly úřady předem. Kdyby Bechyně skutečně chtěl masakru předejít, mohl krásně přijet na místo včas. Tři sta jezdců by mu na rozehnání davu určitě stačilo. Jenomže Bechyně byl husita, navíc staroměstský měšťan, a tak jistě vlastně ani moc netoužil proti husitským souvěrcům zasahovat. Mohl se vymluvit na to, že ze Starého Města je to daleko, a tak i když se snažil, už to nestihl. Na místě už mu pak nezbylo než prohlásit, že se stejně nedá nic dělat a dát svým jezdcům pokyn k návratu. 

Hlavní aktéry červencového útoku na radnici však podkomoří jistě znal, což mohlo posílit jeho rozhodnutí, aby se do událostí nijak výrazně nezapojoval. Bechyně nezasáhl ani proti následným nepokojům a rabování – nemusel. Ve skutečnosti se během první pražské defenestrace nic takového ani nedělo. Snad si to vynutili Želivský s Žižkou, kteří nechtěli nic takového připustit a od začátku věděli, jak tomu zabránit. Žižka při tom mohl počítat i s pomocí dalších bojovníků z královy ochranky, některých královských dvořanů i vyšehradských manů. 

Husité vládnou 

Celý převrat bylo ještě třeba dotáhnout. Husité usilovali o trvalejší změnu poměrů. Hrozilo, že by se zabití čtyř konšelů a několika městských úředníků považovalo za vzpouru proti zákonu i panovníkovi. Dalo se to vykládat i jako vražda, uzurpace moci, veřejné násilí či porušení přísahy, což všechno byly hrdelní zločiny. To nechtěli dopustit. Z toho důvodu plán počítal s tím, že celá akce musí být od počátku prezentována jako vůle většiny měšťanů Nového Města pražského. Proto byli ihned po krvavé defenestraci pod pohrůžkou vyhnání z města, či dokonce zabití svoláni všichni majitelé i nájemníci novoměstských domů, a to logicky na nově dobyté území, tedy na Novoměstskou radnici. Krvavé stopy po radních vytlačených z oken byly výmluvným argumentem pro ty, kteří by náhodou chtěli husitské straně odporovat. 

Široké plénum obyvatel tak bez známek odporu zvolilo čtyři hejtmany, kterým byla předána městská pečeť i pravomoc ke správě Nového Města až do doby, než budou jmenováni noví konšelé. Tím husité zajistili násilnému převratu částečnou legitimitu a udrželi veřejný pořádek. Přesto musela být radnice obsazena ozbrojenci, kteří ji neustále hlídali ve dne i v noci. Bezpečnostní opatření se však ukázalo jako zbytečné. Většina pražských katolíků se uklidila do bezpečí a spěšně proudila ven z městských bran.

Image

Čtěte také

Okenní politika: Je defenestrace unikátní česká tradice?

Konstruktéři většiny válčících velmocí hledali třeba i odpověď na otázku, jak co nejefektivněji zasáhnout nepřátelskou loď nebo vynořenou ponorku. Klasické bombardování přinášelo jen malé výsledky, zatímco střemhlavé útoky, ačkoli byly mnohem účinnější, znamenaly pro piloty vysoké riziko. Jako jedno z možných řešení tak přišly na scénu zbraně, jež se na cíl měly navádět samočinně, případně by je řídil operátor z paluby letounu v bezpečné vzdálenosti. Do vývoje  několika typů naváděných bomb se tedy již v roce 1940 pustilo i americké námořnictvo.

Ve dvou verzích

Zrodila se například zbraň Robin s televizním naváděním, ale  jako perspektivnější se jevilo využití radiolokátoru. Vznikly tak programy Bat a Pelican, z nichž první počítal s aktivním naváděním za pomoci radaru přímo v pumě, kdežto druhý sázel na poloaktivní princip, kdy cíl ozařoval radar na palubě letounu, který zbraň vypustil. Obě pumy využívaly shodnou základní konstrukci s nosným křídlem a vodorovnou ocasní plochou, na jejíchž koncích byly připojeny kulaté svislé plochy. 

Puma Pelican měla vzniknout ve dvou variantách, jež se lišily hmotností, a sice 1 000 a 1 500 liber, tedy 450 a 680 kg, ale uvedená aerodynamická konfigurace zůstala identická. V zaobleném čele se nalézal pasivní radiolokační přijímač, jenž měl sledovat signál z radiolokátoru na palubě letadla. Jako hlavní nosič konstruktéři zamýšleli využít stroj Lockheed PV-1 Ventura, jenž měl nést dvě lehčí bomby Pelican Mark II nebo jednu těžší Pelican Mark III, a k navádění by byl určen radar AN/APS-2 na frekvenci 3,3 GHz. Aerodynamická konfigurace dovolovala pumě doklouzat na maximální vzdálenost přesahující 30 km.

Riziko pro osádky

Vývoj běžel poměrně rychle a už v prosinci 1942 se odehrálo první pokusné vypuštění bomby Pelican, která mezitím dostala od námořnictva i další název SWOD Mark 7 (Special Weapons Ordnance Device). K testům se nejdříve využívaly hydroplány Martin PBM-3 Mariner, avšak poté se přešlo k již zmíněnému letadlu PV-1 Ventura. Pasivní radiolokační přijímač, který byl vyvinut na univerzitě Massachusetts Institute of Technology fungoval dobře a očekávalo se, že se puma Pelican záhy dočká nasazení proti německým ponorkám v Atlantiku či japonským hladinovým lodím v Tichomoří. Finální test se uskutečnil v červnu 1944, kdy se vyřazená loď James Longstreet třídy Liberty stala terčem šesti pum.

Právě v té době se ovšem admirálové začali na projekt Pelican dívat spíše skepticky, jelikož jim vadila nutnost udržovat řídící letadlo prakticky na stejné pozici, kde by jej mohly napadnout stíhačky. Kromě toho US Navy nemělo dostatečný počet strojů PV-1 vhodných ke konverzi na nosiče bomb. Program Pelican byl tudíž v roce 1944 zastaven a pokračovalo se jen s typem Bat, jelikož jeho aktivní navádění se ukazovalo jako efektivnější a bezpečnější metoda.

Image

Čtěte také

Kanony, řízené rakety, paprsky smrti: Vývoj protivzdušné obrany

Boston se s náležitou hrdostí považuje za kolébku USA. Vznikl kolem roku 1630, nicméně na významu zásadně získal až v polovině 60. let 18. století, kdy se tam začal zvedat odpor proti britské daňové politice. V roce 1773 vyústil buřičský projev Samuela Adamse, jednoho z budoucích otců zakladatelů USA, ve slavné Bostonské pití čaje: Tehdy několik desítek tzv. synů svobody vtrhlo na paluby tří lodí britské Východoindické společnosti kotvících v přístavu a celý jejich náklad čaje vysypali do vody. O dva roky později již docházelo k přímým vojenským střetům mezi kontinentální armádou vedenou Georgem Washingtonem a Brity. Druzí jmenovaní museli nakonec v roce 1776 Boston opustit a 4. července téhož roku byla ve Filadelfii slavnostně podepsána Deklarace nezávislosti.

Útěk před hladomorem

V polovině 19. století přišly do Bostonu desetitisíce Irů, kteří ze své domoviny prchali před hladomorem v důsledku bramborové sněti. Kolem roku 1900 už tvořili největší etnickou skupinu ve městě a získali vliv na politické scéně. Ukázkový příklad jejich cesty k moci nabízí rodina Kennedyů, jejíž nejznámější člen John Fitzgerald se díky svému původu stal prvním katolickým prezidentem v dějinách USA. 

Devatenácté století však Bostonu přineslo také nebývalý ekonomický i kulturní rozkvět: V roce 1848 tam otevřela své brány první veřejná knihovna v USA a v následujících letech vznikaly další významné instituce. Od konce 19. století pak ve městě fungovala první nadzemní dráha v Americe.

Růst metropole se však nezastavil ani ve století dvacátém. Například roku 1958 mohli občané poprvé vyrazit na Freedom Trail neboli „stezku svobody“, která dodnes vede kolem všech pečlivě zrekonstruovaných pamětihodností připomínajících boj za nezávislost. Z novějších počinů pak stojí za zmínku tzv. Big Dig neboli přeložení městské dálnice pod zem. Největší urbánní projekt svého druhu v USA znamenal zklidnění dopravy na povrchu, vznik nového parku nesoucího jméno Rose Kennedyové i stavbu spektakulárního Zakimova mostu, přes nějž denně přejede na dvě stě tisíc aut.

Po stopách svobody

Díky bezmála čtyřem stoletím dějin představuje Boston pro turisty jedno z nejzajímavějších měst ve Spojených státech. A vaše první seznámení s ním by se mělo odehrát právě na trase Freedom Trail, která měří zhruba čtyři kilometry a prochází kolem šestnácti historických míst spojených s bojem za svobodu. Stezka začíná u informačního centra v Boston Common, nejstarším veřejném parku Spojených států. Na jeho okraji vás uvítá impozantní budova State House s kopulí pokrytou 23karátovým zlatem, sídlo vlády i dalších důležitých institucí státu Massachusetts, kam navíc můžete nahlédnout zdarma.

Další zastávku tvoří památný kostel Park Street Church, kde abolicionista a novinář William Lloyd Garrison pronesl v roce 1829 první veřejné odsouzení otroctví. Hned vedle se rozkládá Old Granary Burial Ground, jeden z nejslavnějších hřbitovů v USA, který se stal místem posledního odpočinku mimo jiné řady bojovníků za svobodu – včetně Samuela Adamse či Paula Reverea. O pár kroků dál pak narazíte na Old South Meeting House, kde roku 1773 již zmíněným Adamsovým projevem začala americká revoluce. A dnes tam na vás čeká velmi zajímavá výstava věnovaná následné cestě za nezávislostí.

Knížky od Washingtona

Vaše další kroky mohou vést k Old State House neboli původnímu sídlu britského guvernéra, odkud byla veřejnost v roce 1776 seznámena s Deklarací nezávislosti. Dobové artefakty si lze prohlédnout ve Faneuil Hall, jíž se přezdívá „kolébka svobody“ a která sloužila jako shromaždiště revolucionářů. Na protilehlém tržišti Quincy Market se potom můžete občerstvit po první části trasy a pokračovat do Charlestownu, kde na vás čekají další pozoruhodnosti: Jde především o 67metrový žulový Bunker Hill Monument, připomínající první bitvu s Brity z roku 1775. Evropská mocnost tehdy sice zvítězila, nicméně prohra kolonisty ještě pevněji utvrdila v jejich odporu. Procházku pak můžete zakončit u řeky na Charlestown Navy Yard, kde kotví několik historických lodí.

Po zdárném zdolání stezky svobody se můžete vrátit například do čtvrti Beacon Hill, jejíž řadové domy i vily v georgiánském a viktoriánském stylu, kočičí hlavy v ulicích či útulné obchůdky a kavárny působí starosvětsky příjemně. Z tamních významných budov vyniká Boston Athenaeum na Beacon Street, jedna z nejstarších knihoven v USA, zahrnující na sedm set tisíc svazků. Místní muzeum navíc schraňuje i část knihovny George Washingtona.

Něco pro každého

Milovníci umění si přijdou na své v Museum of Fine Arts na Huntington Avenue, které od svého založení v roce 1870 shromáždilo přes půl milionu artefaktů, od staroegyptských pokladů po moderní díla. Za návštěvu stojí také nedaleké Isabella Stewart Gardner Museum na Evans Way, jehož zakladatelka a mecenáška dala během svých cest dohromady jedinečnou uměleckou sbírku. Vrchol expozice pak tvoří Tizianův sál se slavným obrazem Únos Europy. Isabella Stewart Gardnerová si přitom ve své vůli vymínila, že řada exponátů nebude mít popisky: Hodlala tak návštěvníky přimět, aby u děl strávili víc času a pronikli víc do hloubky.

Vynechat byste ovšem neměli ani pozoruhodné Museum of Science v Science Parku. Tamní nabídka sahá od působivých IMAX projekcí přes exponáty objasňující fungování lidského těla až po umělé blesky či sedmimetrovou fosilii triceratopse, jehož pouhá lebka váží 362 kilogramů. Rozsáhlý komplex přitom zahrnuje i planetárium a sekci o historii dobývání kosmu. Boston zkrátka nabízí pestrou škálu atrakcí, v níž si každý může najít „to svoje“.

Image

Čtěte také

Kolébka Spojených států: Filadelfie je místo, kde se rodila Amerika

Vědci dlouhodobě zkoumají tzv. hygienickou hypotézu (z angl. the hygiene hypothesis), podle které žijeme v přehnaně čistém (z hlediska celopopulační hygieny) světě. „Nadměrná čistotnost paradoxně oslabuje lidský imunitní systém, kvůli čemuž se pak snáz rozvíjí astma, alergie, zánětlivá onemocnění střev a autoimunitní choroby,“ popsala Erika von Mutiusová, dětská alergoložka na univerzitě v Mnichově a jedna z prvních, kdo tuto myšlenku zkoumal a dále rozvíjel. Hygienická hypotéza tvrdí, že děti jsou v dnešním „bohatém“ světě nedostatečně vystaveny bakteriím, virům a alergenům – ty ale potřebují k normálnímu vývoji imunitního systému, což v konečném důsledku negativně ovlivňuje řadu tělesných procesů.

Vzdělávání imunitního systému

Jako vždy u každé „nové“ hypotézy, i u té hygienické, se lékařská komunita dělí na dva „nesmiřitelné“ tábory – jedni hledají (a nacházejí) důkazy potvrzující negativní vliv přehnané hygieny, druzí se ohrazují tvrzeními, že nic takového jako nadměrná čistotnost neexistuje; hygiena je přece vždy a v jakémkoliv množství přínosná. Pravda je, zdá se, někde uprostřed. Začněme táborem číslo jedna – příznivci hygienické hypotézy.

„Imunitní systém potřebuje od narození kontinuálně vzdělávat, stejně jako jakýkoliv jiný vyvíjející se orgán lidského těla,“ říká Erika von Mutiusová. „Raná expozice mikrobům pomáhá ‚vychovat‘ odolný imunitní systém. Nevystavíme-li děti špíně, vyvinou se jim imunitní systémy náchylné k útoku na chybný cíl – v případě autoimunitních onemocnění na ně samotné,“ doplňuje. 

To vysvětluje, proč je výskyt alergií a astmatu v bohatých zemích mnohem vyšší – ve studii imunoložky Susan V. Lynchové z roku 2014 se píše, že u dětí vyrůstajících v domech s vyšším výskytem určitých typů bakterií (přenášených šváby, myšmi a kočkami) je mnohem menší pravděpodobnost rozvinutí astmatického sípání a alergií v intervalu tří let. Před Lynchovou a von Mutiusovou si podobných souvislostí začali lékaři všímat už v 80. letech 20. století.

Zpět do osmdesátek

Britský epidemiolog David Strachan studoval koncem 80. let dětské alergie ve východním a západním Německu a postupně si začal všímat přímých souvislostí. „Zjistil jsem, že ve špinavějších, znečištěnějších a chudších městech ve východním Německu se mezi dětmi vyskytovaly případy senné rýmy a astmatu mnohem méně než v čistších a bohatších městech západního Německa,“ napsal si Strachan do svých poznámek. Aby pochopil souvislosti, sledoval nejrůznější rozdíly v životním stylu na obou stranách Berlínské zdi. „Západoněmecké děti tráví mnohem méně času v centrech denní péče v blízkosti jiných dětí než východoněmecké děti,“ zjistil. Snížená expozice bakteriím, jež běžně „přeskakují“ z jednoho dítěte na druhé, negativně ovlivnila jejich imunitní systém a rapidně zvedla riziko rozvoje autoimunitních onemocnění.

V následujících desetiletích došlo ke shromáždění dalších epidemiologických důkazů podporujících Strachanovu myšlenku. Například v Británii měly děti z větších rodin nižší riziko rozvoje astmatu a senné rýmy, a to pravděpodobně proto, že byly vystaveny většímu množství bakterií od svých sourozenců. Dokonce i v rozvojových zemích, například v Ghaně a Ugandě, se mezi bohatými městskými dětmi vyskytovala autoimunitní onemocnění mnohem více než mezi chudšími venkovskými dětmi. 

„V bohatých domácnostech, kde se vybavení čistí antibakteriálními spreji, máme potvrzený vyšší výskyt astmatu, alergií, senné rýmy a zánětů střev, zatímco na farmách a v domácnostech s domácími mazlíčky je míra alergií a astmatu mnohem nižší,“ potvrzuje Harriet Mpairweová z ugandské výzkumné jednotky pro AIDS.

Nebojte se ušpinit

Christopher A. Lowry, profesor integrativní fyziologie na Coloradské univerzitě do The New York Times napsal: „Nebojte ušpinit sebe nebo své děti. Stačí jít na procházku do přírody, protože už jen tím, že jsme venku na čerstvém vzduchu, dýcháme množství rozmanitých mikrobů.“ V The New York Times se objevil také článek The Surprising Health Benefits of Getting Dirty, v němž se píše: „V 70. letech 20. století vědci našli bakterii žijící v půdě, nazvanou mycobacterium vaccae, která má protizánětlivé účinky na mozek, dokáže snižovat míru stresu a zlepšuje imunitní odpověď organismu na širokou škálu mikrobů.“

V poslední době se o zdraví lidského mikrobiomu zajímá čím dál více odborníků i laiků – lidé užívají probiotika a potraviny obsahující živé kultury, aby „dokrmili“ a „přiživovali“ svou střevní mikroflóru, ale přitom zapomínají, že někdy stačí jen „vyjít ven a strčit ruce do hlíny, neboť špína může být občas čistější a prospěšnější než všechny pilule světa“. To ostatně potvrdil i finský experiment z roku 2020, v němž se píše, že děti docházející do městských mateřských škol opatřených tzv. lesním patrem (tj. vysázenými stromy, keři, květinami) měly silnější imunitní systém a zdravější mikrobiom než děti chodící do školek v klasických zástavbách se štěrkovými dvory – a i do budoucna měly tyto „lesní děti“ zdravější střeva a lepší psychiku.

Kdo si dovolí nesouhlasit?

„Ve snaze vyhnout se další pandemii koronaviru skupujeme lahvičky antibakteriálního mýdla a balíčky dezinfekčních ubrousků rychleji, než je obchody stíhají doplňovat,“ poukázal alergolog a imunolog James Fernandez a na lavinu spekulací na sociálních sítích, že přehnané dezinfikování a mytí rukou může oslabovat naši imunitu, lakonicky odpověděl, že „neexistují žádné vědecké důkazy naznačující, že by dočasné zintenzivnění hygieny mělo jakýkoliv negativní dopad na lidský imunitní systém“.

Fernandez smetl ze stolu i hygienickou hypotézu. „Ta myšlenka vychází z tvrzení, že děti z rozvojových zemí vystavené patogenům mají tendenci být méně náchylné s rozvoji určitých onemocnění, jako jsou alergie a astma,“ poznamenal a vzápětí dodal: „Teoreticky to smysl dává, ale nestojí za tím žádná robustní a dlouhodobá vědecká studie.“ Kromě toho je podle jeho názoru také kontraproduktivní „takto bezostyšně nabádat k bezuzdnému vystavování se bakteriím a tvrdit, že špína je lepší než čistota“. 

Clevelandští internisté jsou v názorech střídmější a poukazují pouze na to, že existuje spousta dalších faktorů ovlivňujících imunitu a nesouvisejících s hygienou. James Fernandez tedy podle všeho chtěl říct, že neexistuje přesvědčivý důkaz, že krátkodobé zintenzivnění hygieny poškodí imunitní systém, ten totiž ovlivňuje celá řada dalších faktorů.

Důležitost blízkého kontaktu

Proti vyhraněným názorům Jamese Fernandeze se staví celá řada imunologů, například S. F. Bloomfield z Londýnské školy hygieny a tropických nemocí, který ve svém článku Too clean, or not too clean píše, že nemají pravdu ti, co tvrdí, že neexistují studie dokládající vztah mezi „špínou a silnější imunitou“.

„Podle průzkumu Evropského společenství pro respirační zdraví mělo sourozenecké sdílení dětského pokoje ochranný účinek před rizikem rozvoje atopického onemocnění,“ doplňuje Bloomfield. Podle studie Tucson Children’s Respiratory byly děti náchylnější k častějšímu nachlazení ve dvou letech a naopak méně náchylné ve věku od šesti do jedenácti let než tzv. domškoláci, kteří se vzdělávali v domácím prostředí a nepřišli do kontaktu se spolužáky.

Image

Čtěte také

Jak často se sprchujete? A nepřeháníte to už trošku?

Nejrůznější módní trendy provázejí lidstvo již od nepaměti. Ať už jde o oblékání, účesy či taneční kreace, vždy se najde dostatek příznivců a následovníků. Móda a módní trendy ale nejsou výhradní záležitostí lidského druhu. I některá zvířata si navzájem předávají různé zvyky a chování, které bychom mohli označit za módu.

Většina podobného chování bývá tak či onak spojena s přežitím, může jít například o sdílení technik na hledání potravy. Občas se ale i u zvířat můžeme setkat s projevy, které na první pohled nemají žádný zjevný přínos. Je to i případ šimpanzů, kteří se začali chovat jako modelové a modelky.

Ozdoba z trávy

V roce 2010 začala jedna šimpanzí samice v zambijském útulku nosit stébla trávy v uchu. Podle veterinářů k tomu nebyl žádný konkrétní důvod – vyšetření neodhalilo žádný zánět spojený se svěděním ani žádný jiný zdravotní neduh, který by popsaný projev vysvětloval. Vypadalo to jako projev čisté marnivosti, či chcete-li módy. Brzy se k ní přidalo dalších sedm šimpanzů. Tento zjevně absurdní zvyk si tlupa udržela i po smrti samice a někteří šimpanzi ho praktikují dodnes.

O několik let později si vědci z univerzit v Utrechtu a Durhamu všimli ještě větší kreativity u jiných šimpanzů ve stejném útulku. Tentokrát si nekladli stébla trávy jen do uší, ale zdobili si s nimi i další části těl. Zda šlo o projev šimpanzího humoru nebo módního chování, se nejspíš nikdy nedozvíme. Jisté ale je, že toto chování přijali jen členové jedné konkrétní tlupy. Jiní šimpanzi v tomtéž prostředí se k němu nepřidali.

Tým výzkumníků pod vedením Edwina Van Leeuwena zjistil, že tento trend pravděpodobně nezanikl náhodně. Šimpanzi často napodobují chování ostatních a vzorem jim v tomto případě nejspíš byli sami chovatelé. Ti někdy používali stébla trávy nebo zápalky k čištění uší a šimpanzi to pravděpodobně začali napodobovat.

Šimpanzí kreativci

Ve volné přírodě by se šimpanzi museli soustředit na přežití – na shánění potravy a vyhýbání se nebezpečí. V zajetí, kde je život o něco jednodušší, ale mají šimpanzi více volného času a mohou se věnovat i kreativnějším činnostem. Začali se tak věnovat i svému zevnějšku. Tato zjištění naznačují, že šimpanzi mohou mít vlastní kulturu, v níž je prostor pro kreativní chování bez zjevné racionální příčiny a smyslu. 

Vědci začali přemýšlet, zda tento trend nemá hlubší význam, než se původně předpokládalo. I když to může vypadat jako bezúčelná zábava, napodobování chování ostatních může mít pro šimpanze důležitý sociální rozměr. Možná jde o jejich způsob, jak vyjádřit náklonost, přátelství, spojení a přijetí v rámci skupiny.

Podobně jako u lidí, kteří se začnou chovat nebo oblékat podle aktuálních trendů, i šimpanzi si mohou vytvářet silnější vazby prostřednictvím těchto podivných zvyků. Možná, že i když jejich móda vypadá nesmyslně, slouží k něčemu mnohem důležitějšímu: k posílení sociálních vztahů.

Image

Čtěte také

Opičí machiavelista: Šimpanzí manipulátor rozmetal vědecké hypotézy napadrť

Během Markomanských válek, které probíhaly zhruba v letech 166 až 180 našeho letopočtu, bojovali Římané pod vedením císaře Marka Aurelia s celou řadou barbarských kmenů. Byli mezi nimi germánští Markomani, kteří žili na sever od Dunaje a Sarmati, pastevci pocházející z jihoruských stepí.

Markomanské války přiměly Římany, aby v této „horké“ oblasti v širokém okolí dolního toku Dunaje vybudovali opevnění a vojenské tábory, například v dnešním Sotinu a Iloku na území východního Chorvatska. Archeologové v této části Chorvatska nedávno učinili zajímavý objev, když ve vesnici Mohovo odkryli pozůstatky římské strážní věže.

Opevnění břehů Dunaje

Tato věž, která byla vybudovaná asi před 1 800 lety, vyrostla na strategicky významném místě na březích Dunaje, který v této oblasti tvoří přirozenou hranici mezi dnešním Chorvatskem a Srbskem. Na této lokalitě byla objevena i celá řada římských artefaktů, včetně vojenského vybavení, šperků a keramiky. Vědci na základě těchto nálezů usoudili, že strážní věž vznikla na konci 2. století s byla používána během 3. století.

Jak pro platformu Live Science uvádí vedoucí vykopávek Marko Dizdar, v té době byla tato část hranice Římské říše po velkým tlakem, což vedlo Římany k jejímu posílení a vybudování dalších opevnění kvůli ochraně břehů Dunaje před nepřátelskými útoky. „Strážní věž vyrostla u jednoho z brodů přes Dunaj,“ vysvětluje Dizdar. „Poskytovala výborný přehled o širokém okolí a současně byla ze tří stran chráněná hlubokými roklemi.“

Dizdar se s kolegy domnívá, že ze strážní věže bylo možné vizuálně komunikovat se sousedními věžemi, které byly vzdálené 2 až 3 kilometry. Pravděpodobně na ní působila posádka několika vojáků, kteří mohli v případě nebezpečí vyvolat poplach a mohli upozornit posádky ve vojenských táborech v Sotinu a Iloku, vzdálených zhruba 12 kilometrů.

Image

Čtěte také

Španělští archeologové objevili uprostřed lesů mohutnou pevnost z 5. století

Radioastronomie významně přispěla k našemu porozumění vesmíru. Díky ní můžeme vesmír pozorovat v rozsáhlé oblasti elektromagnetického spektra, která je jinak nepřístupná našim smyslům. Vědci s pomocí velkých radioteleskopů objevili pulsary, kvasary, rádiové galaxie, supermasivní černé díry i molekuly chemických látek v mezihvězdném prostoru.

Naslouchání „vesmírné hudbě“ rádiových vln je ale komplikované, protože Země není zrovna moc rádiově klidné místo. Rádiový hluk, který ruší astronomická pozorování, se navíc stále zhoršuje s tím, jak přibývají další a další technologie využívající rádiové vlny, od rádia a televize až po chytré telefony.

První lunární radioteleskop

Astronomové se snaží řešit tento problém různými filtry a dalšími technologiemi, které „vylepšují“ rádiové signály. Snaží se také budovat radioteleskopy v odlehlých oblastech. Zřizují se dokonce zákonem chráněné zóny rádiového klidu, v nichž jsou radioteleskopy vzdálené od rušivých zdrojů rádiových signálů. Všechna tato opatření ale mají jen omezený vliv a nenabízejí stoprocentní řešení. 

Odborníci Národní laboratoře Brookhaven, která je součástí ministerstva energetiky Spojených států, hodlají být prvními, kdo si splní dávný sen radioastronomů a zahájí pozorování rádiových vln vesmíru z odvrácené strany Měsíce. V takovém případě by totiž Měsíc fungoval jako obří clona, která radioteleskop odizoluje od rušivého vlivu pozemských rádiových vln.

V Brookhavenu proto připravili misi LuSEE-Night (Lunar Surface Electromagnetics Experiment), která zahrnuje technologický demonstrátor radioteleskopu. Měl by být součástí landeru Blue Ghost 2 společnosti Firefly Aerospace. Na cestu k našemu souputníkovi by měl vyrazit koncem letošního nebo na počátku příštího roku. Pokud lander úspěšně přistane na odvrácené straně, radioteleskop LuSEE-Night by měl ověřit, zda je možné i na „neviditelné“ straně Měsíce dálkově ovládat radioteleskop a pořizovat s ním smysluplná vědecká data.

Image

Čtěte také

Měsíc je ideální pro stavbu radioteleskopů: Jejich výstavba je v našich možnostech

Válka v 18. století představovala jistý druh umění. Velitel, který rychlými přesuny vojsk a pohotovými reakcemi uprostřed bitevní vřavy dokázal pro svého panovníka dosáhnout klíčových vítězství, patřil podle dobových měřítek mezi nejváženější osobnosti. 

Taktéž Marie Terezie (1740–1780) měla po svém boku vojevůdce, jimž vděčila za mnohé. Je však smutnou pravdou, že skutečně oslnivých vítězství dosahovaly habsburské zbraně po jejím nástupu na trůn spíš výjimečně. Rakouští velitelé zkrátka k naprosté elitě tehdy nepatřili. Na jejich obranu je ale třeba dodat, že jejich protivníkem byl ve většině případů pruský král Fridrich II., který bývá mnohými vojenskými historiky považován za jednoho z největších vojevůdců všech dob.

Oblíbený prohrávač bitev 

Princ Karel Lotrinský (1712–1780), mladší bratr císaře Františka I. a manžel Marie Anny (sestra Marie Terezie), představoval pro monarchii skutečnou pohromu, neboť prohrál, co se dalo. On sám se však cítil být stvořený k vojenskému řemeslu, proto v roce 1736 vstoupil do rakouské armády a záhy se zúčastnil neúspěšného tažení proti Turkům (1737–1739). 

Přestože jeho vojevůdcovské schopnosti byly nulové, panovnice nedala na svého švagra dopustit. Vrchní velení mu svěřovala ráda a často a podle toho také výsledná bilance vypadala. Přiléhavě se mu říkalo „oblíbený prohrávač bitev Marie Terezie“. V květnu 1742 mu Fridrich Veliký uštědřil první lekci v bitvě u Chotusic. Další porážky od pruského krále pak Karel utrpěl o tři roky později ve střetech u Hohenfriedbergu a u Žďáru. 

Princ „nezklamal“ ani za sedmileté války, kdy byl znovu jmenován vrchním velitelem rakouské armády. Nejdříve 6. května 1757 podlehl Prusům u Štěrbohol a definitivně ho Fridrich znemožnil v prosinci téhož roku v bitvě u Leuthenu. Teprve poté došla panovnici trpělivost a svého švagra definitivně zbavila velení. Ten se pak mnohem lépe uplatnil jako státník úředník, když se stal na dlouhá léta guvernérem rakouského Nizozemí.

Strůjce dílčích úspěchů 

Mořic Lacy (1725–1801) nepatřil mezi vojenské génie, i když tu a tam dokázal překvapit. Petrohradský rodák vstoupil do habsburské armády v 18 letech jako praporčík a v hodnosti kapitána se zúčastnil bitev u Hohenfriedbergu a u Žďáru. U Lovosic v roce 1756 už měl hodnost generálmajora a velel brigádě, stejně jako při střetu u Štěrbohol, kde utrpěl v boji zranění. Měl značný podíl na vítězství v bitvě u Vratislavy (22. listopadu 1757) a na několika dalších dílčích úspěších rakouské armády v bojích s Pruskem. Po Daunově smrti se stal prezidentem Dvorské válečné rady (1766–1774). 

Lacyho neschopnost samostatného velení a nedostatek vojevůdcovské kreativity naplno odhalila až válka s Osmanskou říší, která vypukla roku 1787. 

Během jeho vrchního velení zemřelo na následky epidemií a špatné zdravotní služby daleko větší množství vojáků než v bojích. Proto byl Lacy záhy odvolán a poslán zpět do Vídně. Narychlo reaktivovaný Laudon pak musel horko těžko zachraňovat, co se dalo.

Smrt s úsměvem na rtech 

Maxmilián Ulysses Browne se narodil 23. října 1705 v Basileji. Již v mládí vstoupil jako důstojník do habsburské armády a v jejích řadách pak válčil na všech bojištích rakouské monarchie, a to až do své smrti v roce 1757. Vynikal osobní statečností, rozvahou a inteligencí. Poprvé na sebe výrazně upozornil během konfliktu o polské dědictví (1734–1735), kdy se vyznamenal v bojích proti francouzsko-sardinským vojskům v Itálii a v Tyrolsku. Na konci 30. let pak válčil také proti Turkům na Balkáně. Roku 1739 získal hodnost generálmajora a stal se členem Dvorské královské rady. 

Během válek o rakouské dědictví nejprve asistoval Neippergovi při porážce u Mollwitz a následně Karlu Lotrinskému při nezdaru u Chotusic. Reputaci si napravil až při střetech s Francouzi a Bavory a také v bojích proti Španělům na Apeninském poloostrově. 

Tam dobyl Guastallu a Parmu, obsadil Janov a 16. června 1746 si připsal jeden z největších triumfů své kariéry, když rozdrtil francouzsko-španělskou armádu v bitvě u Piacezny. Na podzim se přesunul do severních Čech, kde se střetl s Fridrichem II. u Lovosic. Přestože byl poražen, podařilo se mu zastavit nepřátelský postup a pruský král se musel po bitvě stáhnout zpět do Drážďan. 

Roku 1751 byl Browne jmenován zemským vojenským velitelem v Čechách a o tři roky později obdržel hodnost polního maršála. Během bitvy u Štěrbohol (květen 1757) se vyznamenal osobní statečností, když odvrátil pruský pokus o obklíčení. V boji ale utrpěl těžké zranění a s nohou utrženou pod kolenem jej převezli do Prahy. Za ostřelování města Prusy byl na svou výslovnou žádost přenesen do hlavního štábu rakouských vojsk, kde se navzdory těžkému zranění nadále podílel na velení a odmítl požadavek, aby se Praha vzdala. Zemřel ve velkých bolestech 26. června 1757. Krátce před svou smrtí ještě s ohromnou radostí přijal zprávu o vítězství Rakušanů v bitvě u Kolína.

Tlustá excelence 

Legendární postavou se stal hrabě Leopold Daun (1705–1766). Jako syn polního maršála Wiericha Filipa Vavřince Dauna vstoupil již ve 13 letech do císařského vojska a v roce 1731 se stal velitelem otcova pluku. Bojoval proti Španělům, Turkům i ve válkách o rakouské dědictví a aktivně se účastnil řady reformních snah o povznesení armády i prostého lidu. Jeho průměrnou kariéru v roce 1745 zásadně ovlivnil sňatek s hraběnkou Fuchsovou (dcera vychovatelky Marie Terezie). 

Jako iniciátor řady vojenských reforem a autor nových cvičebních řádů pro pěchotu a kavalerii byl Daun na počátku 50. let jmenován ředitelem Vojenské akademie ve Vídeňském Novém městě a následně obdržel i hodnost polního maršála. Během sedmileté války si vydobyl nehynoucí slávu vítězstvím nad Fridrichem II. v bitvě u Kolína a stal se vrchním velitelem rakouské armády. 

Nutno ale říct, že pruského krále v tomto případě zklamala výzvědná služba. Předsunuté hlídky mu podaly chybné hlášení o síle nepřítele, a tak zhruba 35 000 Prusů zaútočilo na asi 54 000 Rakušanů. Proto Daun zvítězil, rozhodně nešlo o žádný oslnivý úspěch. Nepřátelé jej později posměšně přezdívali „tlustá excelence od Kolína“.

S Fridrichem II. se Daun znovu střetl 14. října 1758 u Hochkirchu a i v tomto případě zvítězil, nikoliv však díky vojenskému umu, ale více jak dvojnásobné početní převaze (přibližně 80 000 Rakušanů proti zhruba 35 000 Prusů). Svou váhavostí pak v srpnu 1760 zapříčinil nezdar u Lehnice. Kdyby on a Lacy přispěchali Laudonovi včas na pomoc, mohla Prusy sevřít trojnásobná přesila. Jejich nerozhodnost ale způsobila, že Fridrich z obklíčení vyvázl, a navíc uštědřil Laudonovi těžkou porážku. 

Samotného Dauna pak pruský král porazil 3. listopadu 1760 u Torgau, ačkoliv měl rakouský vojevůdce i tentokrát početní převahu. Marie Terezie jej poté zbavila vrchního velení a jmenovala polního maršála státním ministrem a prezidentem Dvorské válečné rady. Za úředním stolem se Daunovi vedlo podstatně lépe než na bitevním poli a svými dílčími reformami přispěl k rozvoji vojenského školství a modernizaci rakouské armády.

Himmel, Laudon! 

Za jediného opravdového génia mezi rakouskými vojevůdci tereziánské a josefínské éry lze označit maršála Gideona Laudona (1717–1790). Tento původem livonský šlechtic neměl na rozdíl od svých kolegů u dvora protekci a vypracoval se de facto „od píky“. Důvěru si získal nespornými úspěchy a tvrdou prací. Často musel zachraňovat to, co pokazili jeho kolegové, a kdyby se dostal do vrchních velitelských pozic dříve, patrně by Vídni ušetřil nejednu blamáž. Do rakouských služeb vstoupil Laudon roku 1744 a čest habsburským zbraním dělal téměř půl století. Jeho současníci jej charakterizovali jako muže, který „… miloval samotu a nebyl přítelem velkých šprýmů. Smál se jenom o samotě. Hovořil málo, ale uvážlivě a jadrně“. 

K Laudonovým nejvydařenějším kouskům patřilo rozprášení pruské zásobovací kolony u Domašova nad Bystřicí (30. června 1758), které vyprostilo Olomouc z obležení a znemožnilo nepříteli postupovat na jih k Vídni. 

Livonský šlechtic jako jediný z rakouských velitelů dokázal svým talentem konkurovat Fridrichovi II. a za příznivých okolností ho i porazit. Pruští vojáci údajně v obavách před jeho vojenským uměním zvolávali „Himmel, Laudon!“ 

Právě on spolu s carským generálem Saltykovem vedl 12. srpna 1759 rakousko-ruskou armádu v proslulé bitvě u Kunnersdorfu. Nutno ovšem říci, že v tomto střetu měli spojenci nad Fridrichem výraznou početní převahu, čímž lesk jejich vítězství trochu bledne. Na sklonku sedmileté války pak s ruskou pomocí dobyl Svídnici ve Slezsku, ale následný hubertusburský mír z února 1763 přiřkl téměř celé Slezsko a Kladsko opět Prusku. 

Významná role pak připadla Laudonovi během takzvané bramborové války (1778–1779). Jako novopečený polní maršál se stal nejbližším spolupracovníkem císaře Josefa II. (jako císař Svaté říše římské vládl 1765–1780) v jeho válečném štábu. Svou jedinečnou kariéru pak završil „vojnou s Turkem“, která vypukla v roce 1787. Mohamedánům v ní uštědřil řadu porážek a svou převahu stvrdil na podzim 1789 dobytím Bělehradu. V té době však již byl generalissimus v hodně pokročilém věku, a byť zdravotní problémy zvládal s obdivuhodnou statečností čas zastavit nedokázal a 14. července 1790 podlehl v Novém Jičíně zápalu plic.

Otec nevýhodného míru 

„Čestné“ místo mezi neschopnými vojevůdci si zaslouží i Vilém Reinhard von Neipperg (1684–1774). Příslušník německého šlechtického rodu Neippergů sloužil Habsburkům od roku 1702. V pluku svého otce dosáhl hodnosti plukovníka a roku 1724 převzal regiment pod své velení. Ve 30. letech zastával nejdříve funkci guvernéra Lucemburska a později se stal vojenským velitelem v Temešváru. Jenže v roce 1739 uzavřel Neipperg bez souhlasu Vídně v Bělehradu nevýhodný mír s Osmany, za což putoval do vězení. Marie Terezie ho ale po svém nástupu na trůn omilostnila a počátkem roku 1741 mu svěřila vrchní velení armády ve Slezsku.

Dne 10. dubna 1741 byl ale Neipperg poražen u Mollwitz vojsky pruského krále Fridricha II., a nepřímo tak pomohl Prusům upevnit nadvládu nad nedávno obsazeným Slezskem. 

Navzdory tomu získal krátce po bitvě hodnost polního maršála. Svou váhavostí nahrál nepřátelům i v dalších fázích válek o rakouské dědictví. Často napáchal víc škody tím, že se boji vyhýbal, než aby se protivníkovi postavil. 

Zatímco Karel Lotrinský se snažil alespoň „slavně prohrát“, Neipperg většinou jen „slavně zahálel“. Po bitvě u Dettingenu (27. června 1743) byl odvelen do Vídně, kde mu svěřili velení tamního armádního sboru. Později se stal i viceprezidentem Dvorské válečné rady a vrchním vojenským velitelem rakouské metropole. Zemřel v hlavním městě monarchie roku 1774 jen den před svými 90. narozeninami.

Image

Čtěte také

Příběh slavného vojevůdce: Jak se maršál Radecký vydal na pochod dějinami

Na přelomu 40. a 50. let sovětské diplomatické orgány a následně také armáda přešly z tradiční rádiové komunikace na využívání pozemního telefonního vedení. Jestliže americké tajné služby již od roku 1943 díky projektu Venona dokázaly zachycovat značnou část rádiových depeší, chyběly jim prostředky k „napíchnutí“ telefonních linek. O Venoně se navíc Moskva záhy dozvěděla a systematicky využívala rádiové zprávy k podsouvání falešných informací a ke krytí svých „krtků“ uvnitř západních bezpečnostních složek.

Jako průkopnické řešení se ukázala operace Silver, provedená v letech 1949–1955 ve Vídni, během níž se britská Secret Intelligence Service (MI6) dokázala prostřednictvím tunelu nepozorovaně napojit na telefonní síť a odposlouchávat hovory sovětského vojska. Použila k tomu vedení spojující vojenské letiště ve Schwechatu s lokálním velitelstvím. Projekt skončil až s obnovením rakouské suverenity. Teprve později vyšlo najevo, že během posledních dvou let Moskva o odposleších věděla.

Po Vídni Berlín

V roce 1951 se Ústřední zpravodajská služba (CIA) obrátila na Brity s žádostí o spolupráci na podchycení sovětské telefonní komunikace. Teprve nyní Londýn americkým kolegům odhalil detaily o běžící operaci Silver. Na základě vídeňských zkušeností pak padlo rozhodnutí vykopat tunel do východního Berlína a umístit tam odposlouchávací zařízení. 

Plán vycházel z poznatků od šéfa západoněmecké špionáže Reinharda Gehlena, který CIA a SIS upozornil na sovětský telekomunikační uzel ležící pouhých pár metrů od hranice s americkou zónou. Tudy procházela komunikace z velitelství sovětských okupačních sil v Zossenu. Z obav před hrozícím únikem informací se však britsko-americký realizační tým rozhodl Gehlena a jeho lidi do svého záměru raději nezasvětit. 

Spojené státy se zavázaly zajistit většinu financí a pracovní sílu, britská strana přislíbila dodat odposlouchávací techniku. Kvůli utajení z většiny porad nevznikly písemné záznamy. Navzdory pochybnostem o nákladném a logisticky náročném plánu Londýn i Washington posvětily jeho realizaci poté, co Sovětský svaz v srpnu 1953 provedl testy vodíkové bomby. Rostoucí strach z nukleárního konfliktu podtrhoval potřebu zkvalitnit sběr informací o plánech Moskvy.

Práce na tunelu začaly v prosinci 1953 a řídil je agent CIA William King Harvey. Zkušený operativec během druhé světové války sloužil u FBI. Počátkem 50. let se, již v řadách CIA, podílel na vyšetřování britského zpravodajce Kima Philbyho, jehož podezíral ze zrady. Právě Harveyho pátrání významně přispělo k Philbyho rozhodnutí utéct před hrozícím zatčením do Sovětského svazu. Později po návratu z Berlína v roce 1960 se Harvey účastnil příprav atentátů na představitele kubánského režimu. V dalších letech se objevily konspirace o jeho zapojení do příprav atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho. 

Jako dvě letadla

Samotnou konstrukci tunelu organizoval kapitán ženijního vojska  Robert Williamson. Ten si pro speciální tajný úkol vybral asi 20 pečlivě prověřených vojáků. Ti nejprve vybudovali areál „skladiště“ ve čtvrti Neukölln, ve skutečnosti sloužící jako úkryt signalizační techniky. Od září 1954 do února následujícího roku potom probíhalo kopání samotného tunelu, jehož délka činila 450 m. Williamsonovi muži vytěžili přes 3 000 tun zeminy, k jejíž přepravě se používala úzkorozchodná kolejová trať. Vozíky musely mít pryžová kola, aby nezpůsobovaly hluk a otřesy. Přísně utajené práce pod nejbedlivěji střeženou hranicí vyšly na 6 500 000 dolarů, což se rovnalo ceně dvou špionážních letounů Lockheed U-2. 

Chodba končila pod sídlištěm Treptow, kam britští technici natáhli odposlouchávací zařízení. Poslední kabely tam osobně zapojil šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn, bývalý olympijský lyžař a klíčová figura vídeňské operace Silver.

Odposlechy s vědomím odposlouchávaných?

Navzdory všem snahám CIA a SIS o maximální utajení sovětská strana o celém projektu věděla od samého začátku. Mezi účastníky přípravných porad byl totiž britský zpravodajec George Blake. Ten měl za sebou zajetí během války v Koreji v roce 1950. V průběhu téměř tříletého věznění se stal přesvědčeným marxistou a sám nabídl sovětské rozvědce své služby. Ačkoliv Blake po návratu do vlasti kvůli svému egyptsko-nizozemskému původu v hierarchii SIS ani ve společenském žebříčku nevystoupal na vyšší patra, stále měl přístup k řadě cenných informací. Již před zahájením berlínské akce předal Sovětům mimo jiné i detaily o vídeňském projektu Silver.

Přestože Blake KGB na přípravu tunelu upozornil, Moskva se rozhodla proti projektu nikterak nezakročit. Řídící důstojníci se domnívali, že hodnota dat od Blakea převýší případné škody, jež mohly vzniknout v důsledku úniků komunikace vojenských posádek. Sovětské jednotky v Berlíně ani východoněmecké úřady tak neobdržely od KGB žádné varování. Nic nenasvědčuje ani tomu, že by se Sověti pokusili využít svého povědomí o britsko-amerických odposleších k cílenému šíření dezinformací. 

Při pozdějším hodnocení projektu se výrazně lišily názory SIS a CIA. Zatímco podle Američanů protivníci nadále plně využívali tradiční komunikační kanály, v Londýně panovalo podezření, že Sověti plánovitě vypouštěli do oběhu jen informace nevalného významu. V řadách SIS navíc zaznívaly názory, že KGB mohla kvůli kompetenčním sporům s armádou a s její rozvědkou GRU cíleně tolerovat úniky z vojenského prostředí se záměrem diskreditovat  konkurenty. Samotná KGB používala separátní komunikační kanály nezávislé na armádě, takže ji operace Gold neohrožovala.

„Náhodný“ objev

Teprve po Blakeově přeložení v roce 1955 se KGB rozhodla zasáhnout. K tomu však musela zinscenovat „náhodné objevení“ tunelu. Dne 21. dubna 1956 do šachty vnikli sovětští a východoněmečtí vojáci. V příštích dnech úřady NDR vydaly prohlášení, v němž projekt označily za „porušení mezinárodního práva“ a „akt gangsterismu“. 

Ohledně bližších okolností odhalení tunelu však oficiální místa zůstala značně skoupá. Intenzivní medializace celé kauzy ze strany SSSR a NDR Brity a Američany dost zaskočila. Západní tajné služby totiž dosud předpokládaly, že pokud KGB někdy tunel odhalí, bude se chtít vyhnout ponížení a kritice za to, že nedokázala projekt zastavit už v zárodku. Zahraniční tisk primárně vyslovoval uznání nad technickou promyšleností konstrukce, přičemž mocensko-politické souvislosti se paradoxně dostávaly do pozadí. Sovětská a východoněmecká média pranýřovala USA, přičemž o britském podílu se příliš nezmiňovala. I přesto, že na publikovaných snímcích mohli čtenáři zřetelně vidět britské vybavení. Nicméně v době probíhající Chruščovovy návštěvy ve Spojeném království Moskva nechtěla zbytečně jitřit vztahy s Londýnem.

Za pozornost stojí, že dva dny před „objevením“ šachty došlo v Portsmouthu k incidentu, když se potápěči najatí SIS pokusili prozkoumat lodní šrouby křižníku Ordžonikidze, na němž Chruščov přicestoval. Během akce jeden z potápěčů Lionel Crabb za nevyjasněných okolností zmizel. Nelze vyloučit, že načasování berlínského „objevu“ představovalo reakci na britskou diverzi nebo pokus o odvedení pozornosti od Crabbova únosu či vraždy. Zároveň „diplomatické“ zamlčení účasti SIS na berlínské operaci mohlo poskytnout Chruščovovi a jeho doprovodu lepší vyjednávací pozici během pobytu v Londýně. 

V neposlední řadě odhalení tunelu značně zaskočilo sovětskou vojenskou rozvědku GRU a východoněmeckou Stasi. Jejich exponenti netušili, že je KGB obešla. Prozrazení projektu překvapilo také Gehlenův Bundesnachrichtendienst. Skutečnost, že Američané a Britové západoněmecké kolegy nezasvětili, přirozeně vyvolávala jisté napětí a nedůvěru. Nicméně SRN z pozice nového člena NATO, dosud se vyrovnávajícího se stigmatem druhé světové války, si nemohla dovolit protestovat.

Rozporuplné výsledky

Ústřední zpravodajská služba a SIS z počátku věřily, že operaci Gold protivníci skutečně odhalili nahodile. Blake díky tomu nerušeně pokračoval v práci pro KGB až do roku 1961, kdy na základě udání od polského přeběhlíka Michaela Goleniewského skončil za mřížemi. Teprve tehdy vyšlo najevo, že Sověti o tunelu celou dobu věděli. Blake po pěti letech s pomocí trojice spoluvězňů uprchl a dostal se do SSSR. Až do své smrti v 98 letech v roce 2020 zůstal přesvědčeným marxistou. Berlínská akce získala západním rozvědkám rozsáhlý materiál v podobě 67 000 hodin nahrávek, na jejichž přepisu a analýze pracovalo přes 300 ruských emigrantů a germanistů ve Velké Británii. Některé kódované zprávy SIS předávala k rozluštění týmu amerických kryptologů pod vedením Franka Rowletta. 

Ředitel CIA Allen Dulles i po zjištění o Blakeově zradě nadále hodnotil akci jako úspěšnou a přínosnou. Zdůrazňoval, že operace Gold přinesla zásadní informace o struktuře sovětské armády a jejích plánech v případě ozbrojeného konfliktu se západními mocnostmi. Kritičtější stanovisko zaujala National Security Agency (NSA), podle níž celá akce vedla pouze ke sběru nepodstatných poznatků, případně informací zjištěných i jinými cestami. Rozdílnost názorů ovšem mohla vycházet také ze soupeření mezi oběma agenturami. Navíc Dulles měl motiv nadsazovat zásluhy ve snaze hájit pověst CIA, která počátkem 60. let utrpěla v důsledku berlínské a kubánské krize. Jednoznačnému zhodnocení brání fakt, že některé z dokumentů americké, britské i sovětské provenience dosud zůstávají utajené. 

Později v průběhu 90. let část tunelu zanikla. Jeden z úseků byl zdemolován kvůli výstavbě nového bytového sídliště. Zlomek konstrukce v délce 12 metrů v roce 1997 vyzvedlo Spojenecké muzeum v Berlíně. Segment zařízení tunelu o dva roky později získalo také Muzeum špionáže ve Washingtonu. Co se týče dalších osudů klíčových postav operace, William Harvey, jenž řídil práce na tunelu, zemřel na infarkt v 60 letech v roce 1976. Šéf berlínské centrály SIS Peter Lunn se dožil 97 let a do pozdního věku zůstal aktivním sportovcem.

Image

Čtěte také

Zpravodajský skandál století: Americká CIA skrytě prodávala prolomitelné šifry