Římský císař Gallienus, který vládl v letech 253 až 268, vyčníval mezi ostatními císaři své doby svými intelektuálními zájmy a širokým rozhledem. Byl schopným řečníkem a současně také dobrým vojevůdcem a organizátorem, což se mu v neklidné době velmi hodilo. V letech 260 a 261 musel čelit hned několika uzurpátorům, které nakonec porazil.

Byl mezi nimi i Ingenuus, původně správce provincie Pannonia, který se v roce 260 provolal císařem. Velmi brzy byl ale poražen v bitvě u Mursy, kde se uplatnila těžká jízda, která byla v římské armádě novinkou. Ingenuus brzy po bitvě zahynul a Gallienovi legionáři nemilosrdně skoncovali i s jeho přívrženci.

Legionáři ve studni

Ze starověké Mursy se stal dnešní Osijek v západním Chorvatsku. V roce 2011 tam proběhl archeologický průzkum před zahájením stavebních prací v areálu místní univerzity. Archeologové tehdy narazili na starověkou studnu se zvláštním obsahem. Objevili v ní kompletní kostry sedmi mužů, kteří byli očividně do studny jen tak naházeni.

Bioarcheolog Mario Novak z Institutu pro archeologický výzkum v Záhřebu a jeho spolupracovníci nedávno tyto kostry detailně prozkoumali a výsledky publikovali v odborném časopise PLOS One. Jak popisuje Novak, všichni mrtví ve studni byli před vhozením zbaveni všeho cenného. Neměli zbraně, zbroj, žádné vybavení, šperky ani nic jiného. Všichni byli dospělí muži, čtyři z nich mladší a tři středního věku.

Radiokarbonové datování prozradilo, že muži zahynuli ve druhé polovině 3. století, čemuž odpovídá i jediný nalezený artefakt ve studně, římská mince ražená v roce 251. Podle nápadných zranění na kostrách archeologové usuzují, že jde o padlé z bitvy u Mursy z roku 260. Analýzy DNA odhalily velké genetické rozdíly mezi pohřbenými, což odpovídá složení římských legií té doby. Podobaly se spíše dnešní Francouzské cizinecké legii a bojovali v nich vojáci mnoha různých etnik.

Image

Čtěte také

Zapomenutá bitva: V centru Vídně byl objeven masový hrob římských legionářů

Pokud bychom uvedenou otázku pojali skutečně komplexně, musela by jednoznačná odpověď poukázat k Velkému třesku. Při zrodu vesmíru byl veškerý jeho obsah vtěsnán doslova do mikroskopického objemu, s velmi vysokou hustotou vnitřní energie. Látka byla tedy extrémně horká, nicméně přesné určení její teploty zůstává nemožné, neboť v podmínkách Velkého třesku přestávají platit známé fyzikální zákony. Některé modely přesto hovoří o hodnotě 10³² K.

Nejteplejší místa v současném kosmu představují nejspíš akreční disky v blízkosti černých děr. Jedná se o oblasti prachu, plynu a dalších částic, které černou díru obíhají a postupně na ni ve spirálovém pohybu padají. Při popsaném procesu se hmota extrémně zahřívá a teplota může dosahovat stamilionů, možná i miliard Kelvinů. Akreční disky tak tvoří zdroje intenzivního rentgenového záření.

Vysoké teploty se objevují také při explozích supernov a v jádrech neutronových hvězd. Některé modely naznačují, že by mohlo jít i o řádově vyšší hodnoty než v akrečních discích – budou však okamžité, delší dobu neudržitelné. Naproti tomu v jádrech běžných stálic panují teploty „jen“ v řádech desítek milionů Kelvinů.

Image

Čtěte také

Teplotní extrémy hlubin vesmíru: Kde je nejvíc teplo a kde největší zima

Pompeje leží na mírné vyvýšenině sopečného původu, vytvořené proudem lávy. Ze severu je lemují úrodné svahy Vesuvu, z jihu údolí řeky Sarno. Ta byla vždy splavná a představovala důležitou tepnu spojující vnitrozemské osady s mořem. Město tak mělo od počátku všechny předpoklady stát se významným regionálním obchodním centrem.

Život v Neapolském zálivu, ve stínu stále aktivního majestátního Vesuvu, od nepaměti silně ovlivňovaly přírodní živly. Nicméně erupce, která v roce 79 během pár hodin pohřbila prakticky všechna sídla v okruhu patnácti kilometrů – včetně známých Pompejí a Herculanea – byla zcela mimořádná.

Znali Římané nebezpečí?

Římané věděli, že byl vulkán kdysi činný. Geograf Strabon dokonce z přítomnosti sopečných vyvřelin odvozoval úrodnost krajiny a vynikající podmínky pro pěstování vinné révy. Také Vergilius zmiňoval skvělé víno ze svahů Vesuvu, stejně jako olivové háje, dobrou ornou půdu a pastviny pro ovce. Někteří autoři však naznačovali, že na rozdíl od sicilské Etny již sopka není aktivní. A nelze se jim divit – vždyť naposledy došlo k erupci na nedalekém ostrově Ischia kolem roku 680 př. n. l.

Příroda sice vysílala varovné signály, ale tehdejší Římané jim bohužel nemohli správně porozumět. Již mezi léty 100 př. n. l. a 50 n. l. nastávaly sesuvy půdy či prudké změny mořské hladiny. Závažným varováním mohlo být silné zemětřesení z roku 62 či 63, jež silně zasáhlo Pompeje, Herculaneum i Neapolis. Část obyvatel se tehdy z oblasti odstěhovala – ovšem spíš kvůli zničení majetku než z obav před budoucí erupcí – čímž si vysloužili kritiku státníka a filozofa Senecy, jenž za příčinu zemětřesení označil mohutné poryvy větru. Není pravděpodobné, že by lidé v pohybech země rozeznali předzvěst výbuchu: Šlo o příliš obvyklý jev, než aby je mohl varovat.

Osudný den

Přesné datum události zůstávalo dlouho nejisté, přestože erupci i následnou katastrofu známe z „první ruky“: Popsal je totiž úředník a spisovatel Plinius Mladší, který vše sledoval ze vzdálenosti pouhých třiceti kilometrů a posléze byl vyslán na záchrannou misi. Jeho strýc Plinius Starší při pokusu odvést ze zasaženého města rodinu svého přítele zemřel, nejspíš na udušení či srdeční zástavu. Pliniovy dopisy, určené senátorovi a historiku Tacitovi, zkázu několika sídel sugestivně líčí. Přesto autor neuvedl konkrétní datum a pozdější středověcí překladatelé z latiny jej pouze odhadli na 24. srpen.

Archeologické objevy v posledních letech však uvedený den stále víc zpochybňovaly. Pompejané, jejichž ostatky se podařilo uchovat v sádrových odlitcích, měli na sobě mnohem teplejší oblečení, než by se v dané oblasti dalo v srpnu očekávat. Pochopili bychom to v případě lidí čelících venku vulkanické bouři, podobně však byli odění i obyvatelé v domech.

Pozornosti neunikla ani často nacházená přenosná topná tělesa – bronzové či železné nádoby s uhlím. Ve zničených městech se rovněž zakonzervovalo množství podzimních plodů, například granátová jablka, ořechy, kaštany nebo hrozny. A také zbytky v zásobních nádobách naznačují, že v době erupce již proběhlo vinobraní a kvasilo nové víno.

Na základě uvedených indicií se odborníci začali přiklánět k názoru, že se erupce odehrála na podzim. Objev z roku 2018 pak podle všeho popsaný rébus rozřešil: Při průzkumu jednoho z domů v severní části Pompejí našli archeologové uhlem načmáraný nápis, pocházející zjevně z posledního roku existence města. Zmiňuje se v něm jistá událost, k níž došlo 17. října. Proto dnes mají badatelé za to, že osudný výbuch nastal nejpravděpodobněji 24. října.

Smrt si nevybírá

Lidé ve městech, na statcích i cestách umírali různě v různých fázích erupce. Ve všech zkoumaných případech se zdá, že sdíleli společný instinkt vzít si s sebou věci, které považovali za užitečné či osobně důležité. Často měli lampy a lucerny, včetně oleje na svícení. Mnozí si nesli klíče od svých domovů nebo nějaké cennosti pro život po erupci, zpravidla mince a šperky. Skupina patnácti lidí se nedostala dál než za hradby u Nolské brány. Byla mezi nimi i dívka, která se na cestu vybavila předměty zajišťujícími ochranu bohů: Kromě čtyř prstenů se šťastnými motivy, amulety ve tvaru penisu a měsíce na řetízku si přibalila i stříbrnou sošku bohyně Fortuny.

Obyvatele Domu zlatého náramku na západním okraji města zastihla smrt teplotním šokem na schodišti. Žena a muž padli na záda a zvedli ruce před obličej, aby se uchránili před náhlou vlnou horka. Menší dítě spočívalo ženě na klíně, zatímco druhé zůstalo ležet vedle ní. Zřejmě šlo o velmi bohatou rodinu vlastnící tuto honosnou budovu. V domě Julia Polybia zůstalo celé široké příbuzenstvo, celkem třináct lidí ve věku od tří do sedmdesáti let. K rozhodnutí setrvat je nejspíš přiměla osteoporóza u dvou starých mužů a osmý měsíc těhotenství osmnáctileté Polybiovy dcery.

Věčný hlídač

V Orfeově domě zas majitelé nechali u dveří uvázaného psa, zřejmě aby hlídal majetek uprchlých obyvatel. Zvíře se snažilo vyškrábat na povrch narůstající vrstvy popela, dokud mu to řetěz na krku dovoloval. Teprve při ničivé vlně druhý den ráno zemřelo, a to hned vedle místnosti, kde se našla slavná mozaika s hlídacím psem.

Poslední erupce navždy uvěznila stovky lidí v divadle a kolem palestry, odkud se patrně chystali hromadně opustit město. Po hodinách klaustrofobní hrůzy přišla smrt jako vysvobození. Na místě u Nucerijské brány, jemuž se dnes říká Zahrada uprchlíků, srazil mocný příval k zemi třináct lidí včetně dvou dětí a tří kojenců. Možná mezi nimi byla i malá Juvenilla, která „se narodila v sobotu 4. srpna, v druhou hodinu večerní“, jak napsal hrdý otec na zeď pokojíku v domě uprostřed Pompejí. Šlo o poslední okamžiky města. Nikdo ze zbývajících nepřežil. 

Císař na scéně

Zkáza v Neapolském zálivu samozřejmě nezůstala bez odezvy. Císař Titus ihned jmenoval dva úředníky pověřené obnovou Kampánie, kteří snad i s vladařem přicestovali do regionu a začali přidělovat pomoc přeživším. Ti, kdo přišli o majetek a půdu, obdrželi finanční podporu ze státní pokladny. Osud velké části obyvatel zničených měst však zatím zůstává záhadou, přestože odborníci získávají stále víc informací. Do současnosti archeologové zaznamenali počet těl odpovídající zhruba 10 % předpokládané populace Pompejí a Herculanea. 

Nesmíme zapomenout, že třetina Pompejí a dvě třetiny Herculanea dosud nebyly odkryty. Přesto lze vyvodit, že většina obyvatel oblast opustila ještě před smrtící erupcí. Poslední příležitost k tomu měli 24. října dopoledne, než se Vesuv rozběsnil. Oběti uvězněné u hradeb naznačují, že poté už se z místa dalo vyváznout jen stěží.

Zbyla jen pustina

Nejspíš se zvažovaly i možnosti obnovy pohřbených měst. Úředníci však záhy dospěli k závěru, že to není možné nejen u Herculanea, ale ani v Pompejích, které nepokryl natolik silný nános. Nejvyšší budovy tam čněly nad chladnoucí a tvrdnoucí krustu, a dala se tak poměrně snadno identifikovat poloha některých významnějších staveb.

Krátce po katastrofě posloužily jako orientační body pro část přeživších, kteří se zřejmě pokusili zachránit alespoň část svého majetku – ale také pro rabující jedince a hledače pokladů. Ti se snažili proniknout do domů bohatých rodin či do veřejných staveb a získat drahocenné předměty. Hloubili průchody a pokoušeli se prohledat místa, kde očekávali tučnou kořist. Na některých zdech zůstala z té doby sdělení, včetně řeckého nápisu „dům už byl prokopán“. 

Nejen z prostranství fóra, ale také z lázní, chrámů a divadel byly z velké části vyzvednuty cenné sochy a mramorové dláždění i stavební díly včetně sloupů a sedadel. Nelze však vyloučit, že se cennosti z veřejných staveb vynášely se souhlasem oficiálních míst. Jednalo se nicméně o velmi riskantní podnik, jenž si vyžádal i oběti na životech, a proto podobné pokusy záhy skončily. 

Image

Čtěte také

Život po výbuchu: Co se stalo s těmi, kteří přežili běsnění Vesuvu?

Paleontologové dobře vědí, že hroši, které dnes považujeme za typicky africká stvoření, v minulosti žili i v Evropě. Až doposud ale panovalo přesvědčení, že v centrální části Evropy hroši vymřeli na konci minulého interglaciálu, doby meziledové, kdy se svět ochladil a přišla doposud nejmladší doba ledová.

Nedávný výzkum, který uveřejnil vědecký časopis Current Biology, ale tyto představy vyvrací. Jak se zdá, hroši ve skutečnosti v Evropě přežili hluboko do nejmladší doby ledové. Dokládá to radiokarbonové datování fosilních pozůstatků hrochů, které pocházejí ze severní části Hornorýnské nížiny. Vše nasvědčuje tomu, že tam hroši žili ještě před 47 až 31 tisíci lety, takže se s nimi možná setkali i dávní lidé Homo sapiens, když dorazili do Evropy.

Hroši na Rýně

Hornorýnská nížina je geologický zlom, evropská příkopová propadlina, která odděluje jihozápadní Německo od nyní francouzského Alsaska. Středem nížiny protéká řeka Rýn, která tvoří státní hranici. Je to velmi úrodná oblast s příznivým, slunečným a teplým klimatem. V takovém krajině si lze představit, že tam hroši čelili době ledové.

Hroši potřebují k životu přívětivé podnebí se spoustou vegetace a vodu, která není zamrzlá. O fosiliích v Hornorýnské nížině se vědělo, ale nebylo jasné, jak jsou vlastně staré. Vědci je vždy automaticky řadili do doby meziledové. Patrick Arnold z Postdamské univerzity a jeho tým fosilie pečlivě datovali, a také z nich získali DNA.

Genetické analýzy prozradily, že tito hroši byli velmi blízcí hrochům, kteří dnes žijí v Africe. Genom tlustokožců z Hornorýnské nížiny má ale nízkou genetickou diverzitu, což naznačuje, že šlo o malé, izolované populace, a nikoliv velkou populaci hrochů, která by obývala velké území. Podle vědců je také možné, že hroši oblast Hornorýnské nížiny neobývali trvale, ale že ji v příznivějších období doby ledové opakovaně kolonizovali z jihu.

Image

Čtěte také

Egypťané se báli hrochů tak, že poškozovali i jejich sošky

V polovině 30. let 20. století všude ve světě stále tvořily důležitou součást výzbroje letectev lehké víceúčelové bombardéry. Jednalo se o dvoumístné dvouplošníky s pevným podvozkem a otevřenou kabinou. Nijak zvlášť se nelišily od strojů této kategorie létajících za první světové války a ani jejich výkony příliš nestouply. Britské Královské letectvo (RAF) tehdy používalo Hawkery Hind a Hawkery Audax.  

Vývoj pak ale udělal rychlý skok. Společnost Bristol na jaře 1935 představila svůj rychlý dopravní letoun Type 142. Jednalo se o celokovový samonosný dolnoplošník se zatahovacím podvozkem a krytou kabinou, který měl dosahovat rychlost nad 400 km/h. Jeho první prototyp odstartoval 12. dubna 1935 a všechny udivil svým moderním vzhledem. 

Obdivuhodné byly i jeho výkony, kterými značně překonával tehdejší stíhací letouny RAF. Královské letectvo ihned zaujal a v květnu objednalo stavbu prototypu B.28/35, který měl představovat vojenskou verzi Type 142. Už v srpnu ale velení věc přehodnotilo a objednalo rovnou 150 sériových strojů nesoucích označení Bristol Blenheim Mk.I. Jako prototyp měl posloužit první letoun z této objednávky!

Do výroby rovnou z výkresu

Oproti Type 142 měl stroj středoplošné uspořádání a osádku tvořil pilot a navigátor sedící vedle sebe v dost stísněné kabině na přídi stroje. Zadní polosféru pak chránil střelec, ovládající moderní otočnou věž na hřbetě trupu, která nesla kulomet ráže 7,7 mm. Stejnou zbraň v levém křídle mířící dopředu pak ovládal ještě pilot. Velení věřilo, že tak rychlý letoun nebude silnější výzbroj potřebovat. V pumovnici unesl 1 000 liber (454 kg) pum. Jako pohonné jednotky sloužily hvězdicové Bristol Mercury o výkonu 640 kW, které mu umožňovaly dosáhnout maximální rychlosti 446 km/h. Stroj však postrádal jakoukoliv pasivní ochranu kabiny i nádrží.

Riskantní rozhodnutí zahájit výrobu před zalétáním prototypu vyšlo a stroje netrpěly žádným závažným  nedostatkem. První se do vzduchu podíval 25. června 1936. Po krátkých testech začalo v březnu 1937 přezbrojování 114. bombardovací perutě. Ta dosud létala na dvouplošnících Hawker Hind a pro piloty představoval rychlý letoun plný technických novinek velký problém. Přeškolování probíhalo přímo u jednotky a provázela je řada havárií. Jeden pilot se dokonce dostal do sněhové bouře, ztratil nervy a vyskočil na padáku. Jeho navigátor ale v letounu zůstal, převzal řízení a nakonec dokázal nouzově přistát. 

Výroba se rozběhla rychlým tempem a do konce roku 1937 se na Blenheimy Mk.I přezbrojilo pět perutí. Během mnichovské krize o rok později na nich létalo už 16 operačních jednotek. V lednu 1938 je začala přebírat i 30. squadrona v Iráku a brzy následovaly další, sloužící v rozsáhlých zámořských oblastech britského impéria.

Čtyřka s dlouhým nosem

Vývoj letounů mezitím dál pokračoval. Verze Mk.II a Mk.III skončily ve fázi projektu, od února 1939 ale z výrobních pásů sjížděly stroje verze Mk.IV. Poháněly je motory Bristol Mercury XV o výkonu 675 kW a větší dolet zajišťovaly přidané nádrže v křídlech. Nejviditelnější změnu představovala úplně nová příď, jejíž výrazné prodloužení zajistilo dostatečné místo pro bombometčíka. Před pilotem měla charakteristické „promáčknutí“, které umožňovalo lepší výhled při vzletu a přistání. 

Výzbroj zprvu zůstávala stejná, později dostala otočná věž dva místo jednoho kulometu. Nárůst hmotnosti ale negativně ovlivnil letové vlastnosti – „čtyřka“ ztratila schopnost provádět některé manévry a maximální rychlost klesla na 428 km/h. Přesto se tato verze vyráběla ve velkých sériích a od podzimu 1939 ji začala pod označením Bolingbroke Mk.IV dodávat i kanadská společnosti Fairchild Aircraft.

V ostré službě

Když v září 1939 vstoupila Velká Británie do války, představoval blenheim nejrozšířenější letoun RAF, které jich mělo 1 089. Už 4. září podniklo 15 strojů nálet na německý lehký křižník Emden kotvící ve Wilhelmshavenu a jeden stroj od 107. perutě, poškozený palbou protiletadlových děl, do křižníku narazil a zabil několik námořníků na palubě. Během podivné války podnikaly blenheimy mnoho protilodních akcí, další jednotky se pak přesunuly do Francie. V epicentru bojů se ocitly po začátku německého blitzkriegu na jaře 1940. 

Dne 14. května se blenheimy pokusily u Sedanu zničit pontonové mosty, po nichž se tanky Wehrmachtu valily do nitra Francie. Stroje od 21., 107. a 110. squadrony přes hustou protiletadlovou palbu shodily své pumy na kolony panzerů. Nad cílem se na ně vrhla přesila Messerschmittů Bf 109 a následoval masakr, při kterém se k zemi poroučelo osm britských bombardérů. Během dne na mosty se stejným výsledkem útočily ještě další perutě. Mnohé letouny, jež se dokázaly vrátit, připomínaly spíše vraky, a už se je nepodařilo opravit. Ještě horší bylo, kolik letounů se nevrátilo vůbec. Celkem šlo k zemi rovných 40 britských bombardérů a jednalo se tak o zhruba 60% ztráty!

Ztráty narůstají

Když se v létě začaly u pobřeží kanálu La Manche shromažďovat německé invazní síly chystající se vylodit v Británii, jednotky s blenheimy se je několikrát pokusily bombardovat. Většinou za špatného počasí, kdy mraky slibovaly ochranu před nepřátelskými Bf 109. Několikrát uspěly, ovšem jindy utrpěly citelné ztráty. Dne 13. srpna odstartovala celá 82. squadrona k náletu na letiště Luftwaffe v Dánsku. Jeden z pilotů ohlásil poruchu a vrátil se. Všech 11 zbylých strojů pak sestřelili stíhači a protiletadlová palba. Jediného přeživšího pilota obvinili ze zbabělosti, než ale polní soud rozhodl, padl nešťastný letec při jiné akci. Peruť byla prakticky vyhlazena. 

Na jaře 1941 zahájilo RAF velkou denní ofenzivu. Většinou se jednalo o hromadné akce typu Circus, při kterých na cíle ve Francii útočily malé formace blenheimů s mimořádně silným stíhacím doprovodem. Představovaly prakticky jen návnadu pro německé messerschmitty, neboť 454 kg pum, které jeden blenheim unesl, stejně nedokázalo způsobit nějaké zásadní škody. 

Zcela výjimečná akce proběhla 12. srpna 1941, kdy 54 blenheimů podniklo přízemním letem odvážný útok na elektrárny v okolí Kolína nad Rýnem. Dvě se  jim podařilo zničit, ale útoky stíhačů a palba ze země způsobily ztrátu 12 blenheimů a mnohé další utrpěly poškození. Letoun už evidentně na západoevropské bojiště nestačil a postupně ho u denních bombardovacích jednotek začaly nahrazovat výkonnější americké Douglasy Boston.

Image

Čtěte také

Stíhač a bombardér Bristol Blenheim: Jak si vedl na frontách druhé světové války?

Král Ferdinand I. ( 1526–1564) pozval roku 1556 do Českého království jezuity jako součást boje proti náboženské reformaci. První členové Tovaryšstva Ježíšova se usadili v Praze při někdejším dominikánském klášteře svatého Klementa – podle toho také první kolej řádu na našem území získala své jméno Klementinum. V rozsáhlém areálu vznikla v průběhu staletí řada staveb včetně kostela Nejsvětějšího Salvátora, půvabného Révového náměstí či Astronomické věže.

Kolej prožila zlaté časy po Bílé hoře, kdy roku 1622 převzala správu pražské univerzity a stala se dominantní vzdělávací institucí v království. Poté, co papež Kliment XIV. roku 1773 zrušil jezuitský řád, připadlo Klementinum pod sekularizovanou univerzitu a svá pracoviště si zde v průběhu let zřídily různé instituce včetně Akademie výtvarného umění či Akademického gymnázia. V současnosti se areál řadí mezi národní kulturní památky České republiky.

Jednu z nejskvostnějších částí Klementina představuje nepochybně barokní knihovna, jejíž výstavba začala roku 1722, trvala pět let a stál za ní významný česko-německý architekt Kilián Ignác Dientzenhofer. Strop ozdobily fresky na téma vědy a umění od freskaře Jana Hiebla, iluzivní malba kupole symbolizuje chrám moudrosti a po stranách vznikly medailony významných jezuitů. 

V době dostavby knihovny se zde nacházelo přes 20 000 svazků, jejich počet pak v druhé polovině 18. století výrazně obohatily tituly ze zrušených klášterů. Od roku 1782 potom platí povinnost tiskařů zasílat knihovně výtisk každé nové knihy. Již za Marie Terezie ( 1740–1780) byla instituce zpřístupněna veřejnosti jako veřejná a univerzitní knihovna. V současnosti v Klementinu sídlí také Národní knihovna České republiky – největší instituce tohoto typu, která nabízí čtenářům přes šest milionů knižních titulů. 

Image

Čtěte také

Paměť lidstva: 5 největších knihoven světa

Galaxie Kružítko ze stejnojmenného souhvězdí je vděčným objektem pro celou řadu pozorování. Jde o fascinující spirální galaxii, která shodou okolností představuje jednu z nejbližších aktivních galaxií, jejichž centrální supermasivní černá díra dramaticky pohlcuje hmotu a její jádro díky tomu intenzivně září.

Vědci mimo jiné intenzivně zkoumají právě supermasivní černou díru této galaxie, vzdálené od nás asi 13 milionů světelných let. Nizozemský astronom Wout Goesaert z Leidenské university se svými kolegy využil možnosti soustavy radioteleskopů ALMA v chilské poušti Atacama a detailně sledoval její potravní návyky. Výsledky výzkumu uveřejnil na preprintový server arXiv.

Potravní návyky černé díry

Už dlouho víme, že se centrální supermasivní černé díry v galaxiích krmí hmotou, především kosmickým plynem. Současně se ale ukázalo, že je obtížné podrobně zachytit jejich stravovací návyky. Goesaertův tým to dokázal a využil galaxii Kružítko jako kosmickou laboratoř, v níž mohli studovat mechanismy zodpovědné za „krmení“ černé díry.

Badatelé zjistili, že dotyčná supermasivní černá díra ve skutečnosti vyjídá kosmický plyn současně ze dvou spirálních ramen této galaxie, která jsou napojená na prstenec hmoty, obklopující černou díru. Ukázalo se také, že v horizonu události zmizí jen poměrně malé procento plynu, který se pohyboval směrem k černé díře. Většina plynu je odvržena pryč, než se dostane k černé díře.

Pozorování pohybů hmoty, které umožňuje soustava ALMA, odhalila, že se hmota zmíněných spirálních ramen pohybuje k černé díře rychlostí až 150 tisíc kilometrů za hodinu. Badatelé odhadují, že do samotné černé se ale dostane jen asi 12 procent.

Jak to v podobných případech bývá, výzkum vlastně přinesl více otázek než odpovědí. Příště se na galaxie Kružítko zaměří virtuální Teleskop horizontu událostí (EHT), a také pozemní Extrémně velký dalekohled (ELT), který vyrůstá v Chile.

Image

Čtěte také

Astronomové pozorovali krmení supermasivní černé díry v galaxii Kružítko

Dnes nemáme pochyby o tom, že naši předci byli velmi zdatnými lovci a používali velmi důmyslné lovecké techniky. Přesto ale důvtip dávných lovců dokáže občas překvapit i zkušené odborníky. Adrián Oyaneder z Exeterské univerzity nedávno objevil pozoruhodné struktury související s lovem ve vysokých nadmořských výškách v severním Chile.

Oyaneder zkoumal satelitní snímky krajiny v Andách a objevil na nich propracovaný systém obrovských pastí ve tvaru trychtýřů, který zřejmě postavili dávní obyvatelé kvůli lovu kořisti. Tyto pasti, takzvané „chacu“, patrně sloužily k lovu divokých lam vikuňa (Vicugna vicugna), které žijí v této části světa.

Dávní lovci lam

Oyaneder analyzoval veřejně dostupná satelitní data a během čtyř měsíců prozkoumal oblast o rozloze 4 600 km² v povodí řeky Camarones. Na strmých svazích objevil 76 kamenných pastí, většinou ve tvaru písmene V. Dvě dlouhá „ramena“ z nasucho skládaných kamenů (asi 1,5 metru vysoká a 150 metrů dlouhá) se sbíhala do malé ohrady o velikosti zhruba 95 m². Do ní lovci zahnali stádo vikuní, které pak nemělo úniku.

Pasti byly umístěny v nadmořské výšce odpovídající přirozenému výskytu vikuní a často využívaly samotný reliéf terénu – svahy, údolí či skalní výběžky – k vytvoření „přirozených“ bariér.

„Když jsem našel první chacu, myslel jsem, že jde o náhodu,“ vzpomíná Oyaneder. „Ale čím víc jsem hledal, tím víc jich bylo. Najednou jsem si uvědomil, že tyto konstrukce tvoří celý systém – dosud neznámý lovecký svět ukrytý v horách.“

Ztracený svět andských lovců

Kolem pastí našel vědec téměř 800 drobných sídlišť – od jednoduchých kamenných přístřešků po skupiny několika staveb. Pomocí GIS mapování se ukázalo, že tyto osady tvořily síť sezónních stanovišť, z nichž lidé mohli efektivně sledovat a lovit zvířata.

Oyanederův výzkum přináší důkazy, že tento horský region byl obýván od roku 6000 př. n. l. až do 18. století, a to komunitami, které kombinovaly různé životní strategie – lov, sběr i pastevectví. To je v rozporu s dosavadními představami, podle nichž se obyvatelé této oblasti po roce 2000 př. n. l. přesunuli k zemědělství a trvalému osídlení. Španělské koloniální záznamy přitom ještě v 16.–19. století mluví o takzvaných „Uru“ nebo „Uro“ – lovecko-sběračských skupinách, které žily mimo hlavní ekonomické struktury.

Podobné kamenné pasti byly známy z jiných částí světa – například z Blízkého východu – takto rozsáhlý komplex je ale v rámci Jižní Ameriky naprostou raritou. Zjištění Adriána Oyanedera navíc naznačuje, že chilské chacus mohou být starší než ty, které používali samotní Inkové.

Image

Čtěte také

Před 20 tisíci lety lidé v dnešní Argentině lovili gigantické pásovce

Sluneční koróna – tenká, téměř neviditelná atmosféra obepínající naši hvězdu – je paradoxním světem. Její teplota přesahuje milion stupňů Celsia, tedy mnohonásobně více než žhavý povrch Slunce, kde teplota dosahuje „jen“ zhruba 5 500 °C. Přesto se v této ohnivé pustině může odehrávat něco překvapivého. Třeba déšť chladného plazmatu, známý také jako koronální déšť.

Záhadný liják z ohně

Když na Slunci dojde k erupci – prudkému výronu magnetické energie – část přehřátého plazmatu se ochladí, zhoustne a zřítí se zpět k povrchu. Tyto chladné proudy, tvořené hustými kapkami materiálu, doslova „prší“ z koróny dolů. Astronomové tento jev pozorují již desítky let, ale rychlost, s jakou se plazma ochlazuje, neodpovídala žádnému dosud známému modelu.

Podle tradičních teorií trvá vytvoření podmínek pro vznik koronálního deště hodiny až dny – jenže sluneční erupce se odehrávají v řádu minut. Zjevně tedy něco v našich modelech Slunce chybělo.

Chybějící kousek skládačky

Zlom přinesl výzkum doktoranda Luka Benavitze a Jeffreyho Reepa, astrofyzika z amerického Naval Research Laboratory. Tito vědci přišli na to, že problém není v samotné fyzice plazmatu, ale v nesprávném předpokladu, podle kterého zůstává poměr chemických prvků v koróně stále stejný.

Ve skutečnosti se podle vědců prvky jako železo nebo kyslík v koróně neustále přeskupují – jejich množství se mění podle aktuální teploty, magnetických podmínek i proudění částic. Jakmile Benavitz a Reep tuto proměnlivost zapracovali do svých modelů, výsledky se konečně shodly s pozorováním: koronální déšť se může vytvořit během několika minut, přesně tak, jak to ukazují satelitní data.

Slunce v novém světle

Zjištění má dalekosáhlé důsledky. Fyzici sice nemohou přímo pozorovat, jak se v koróně uvolňuje energie, mohou ale sledovat, jak se plazma ochlazuje – a z toho zpětně odvozovat, jaké procesy ho zahřívají. Pokud byly dosavadní modely založené na chybném předpokladu o rovnoměrném rozložení prvků, pak jsou všechny odhady chladnutí – a tedy i ohřevu – nutně zkreslené.

To znamená, že základní teorie o zahřívání sluneční koróny bude třeba přehodnotit. A to je velká věc – právě tato otázka totiž patří k největším hádankám astrofyziky už desítky let.

Nové poznatky otevírají vědcům zcela nové možnosti, jak zkoumat tok energie ve sluneční atmosféře a lépe porozumět mechanismům slunečních bouří. Ty mohou mít přímý dopad i na nás – ovlivňují provoz satelitů, komunikační sítě i elektrické rozvodné systémy na Zemi. To, co začalo jako pokus vysvětlit zvláštní „sluneční déšť“, se tak změnilo v revizi našeho chápání Slunce samotného. Jak se ukazuje, největší vědecké průlomy často nepřicházejí s novými objevy, ale s novým pohledem na to, co jsme si mysleli, že už chápeme.

Image

Čtěte také

Sluneční erupce jsou 6,5krát žhavější, než si vědci mysleli

Zámecký pán se svou chotí rozšafně procházejí udržovaným francouzským parkem. Užívají si klidného odpoledne, které bude zakončeno koncertem zámeckého orchestru. To je však jen jedna z mnoha částí panského života. Hned zítra ráno musí po delší nepřítomnosti vyrazit na obhlídku svého velkostatku, který mu na všechny tyto světské radosti vydělává…

V představách značné části lidí utkvěla představa aristokracie jako zahálčivé vrstvy společnosti, která akorát tyje z produktů práce svých poddaných. Tento pohled se rozšířil především v dobách socialismu a samozřejmě se jedná o velmi zkreslený obraz. 

Pokud chtěla šlechta přežít a udržet si svou moc, musela se dosti ohánět a poddanské dávky, které představovaly hlavní zdroj příjmů ve středověku, nejpozději od 16. století nedostačovaly. Na scénu tudíž přišlo podnikání ve vlastní režii, které začalo generovat nové příjmy, jež bylo později možné investovat do nákladného dvorského života. A co se týče vykořisťování poddaných – ačkoliv se o něm nedá hovořit v tom smyslu, že drábové bičovali nebohé sedláky nebo jim brali majetky, v jisté, mnohem rafinovanější podobě přece jen existovalo.

Páni a poddaní

Když se řekne velkostatek, evokuje tento pojem masivní hospodářství, na kterém se obhospodařuje velké množství půdy. Do jisté míry je to pravda, nicméně tento pojem také můžeme v mnoha ohledech ztotožnit s pojmem panství. Jednalo se o základní ekonomicko-správní jednotku v českých zemích, v jeho rámci se nejen řešily podnikatelské záležitosti šlechty, ale též běžné životní osudy lidí. Tehdejší stát vstupoval do právních vztahů mezi poddanými a vrchností velmi málo, a řešení většiny problémů a sporů se tak dělo právě v hranicích panství.

Z toho vychází, že podmínky pro podnikání a rozvoj se diametrálně lišily od situace ve městech. Aristokrat, jehož panství mu bylo domovem, a v případě fideikomisu, panství, které se nesmělo dělit a dědil je vždy a pouze jeden dědic, měl kromě snahy o co největší zisk ještě zodpovědnost za svoje poddané. Ti měli obvykle pevně ukotvená práva. 

Například ačkoliv byly všechny usedlosti i s pozemky, na kterých hospodařili venkované nebo obyvatelé městeček, dědičně zakoupené – tedy patřily majiteli panství – nemohl s nimi šlechtic libovolně nakládat. Potřeboval-li určitý kus pozemku, muselo buď dojít k výměně, nebo byl nucen počkat, až bude grunt bez dědice, a poté ho vyjmout z rustikálu a začít na něm hospodařit v rámci dominikálních pozemků. To se hojně dělo po třicetileté válce, když byla značná část usedlostí opuštěná. Pro úplnost je ještě třeba dodat, že vrchnost mohla přinutit hospodáře se gruntu vzdát, nicméně ve většině případů se tak dělo, když byl daný sedlák neschopný. Gruntu se v tom případě zpravidla ujímal některý z jeho dědiců.

Český kapr je prostě artikl

Jedněmi z častých případů, kdy vrchnost někdy složitě, jindy za pomoci nátlaku měnila pozemky, představovalo zakládání rybníků. Právě tento druh hospodaření vrchnosti se stal u nás jedním z nejrozšířenějších, a to především v 16. století. Mělo to vícero důvodů. Jednak existovala vytrvalá poptávka po bílkovinách, kterou rybí maso dokázalo uspokojovat. Kapři, kterých se v rybnících chovalo zdaleka nejvíce, představovali také vhodné postní jídlo.

Co bylo ale nejdůležitější, stavba rybníků nezabrala mnoho času, zpravidla se využívaly přirozené krajinné prvky, zejména údolí, kdy se postavila jen krátká hráz na zadržování vody. V průběhu roku rybníky nevyžadovaly – na rozdíl například od dobytka – žádnou velkou péči. Zdaleka největší díl práce představoval výlov, což však byla v případě opravdu velkých rybníků práce na pár dní, u těch menších pak záležitost jednoho náročného dopoledne. Občas bylo také zapotřebí rybníky udržovat tak, že se vypustily a rozoraly, nicméně to se dělo jednou za pár let. Ryby vyprodukované u nás, především v jižních Čechách, nacházely odbytiště i za zemskými hranicemi, v Rakousku nebo německých zemích.

Dvory jako základ

Vrchnostenské dvory měly v rámci velkostatku specifické postavení. Ačkoliv z jejich produkce plynuly do panské pokladny mnohdy nezanedbatelné příjmy, jejich hlavní úkol spočíval především v koordinaci logistiky a dodávání základních surovin jako například obilí a chmele do panského pivovaru a dalších odvětví vrchnostenského podnikání. Dvorové hospodaření tak představovalo páteř většiny velkostatků – když nedokázalo produkovat dostatek primárních surovin, negativním způsobem ovlivňovalo další hospodářská odvětví. Významným faktorem byla produktivita práce. Sehnat schopné pracovníky byla vždycky řehole, a častokrát se muselo zvažovat, zda se bude ve větší míře využívat neplacená práce poddaných, nebo se sáhne po placených dělnících.

Podobu dvorového hospodaření ve značné míře určovaly klimatické podmínky. Toto do jisté banální konstatování nicméně zahrnuje základní předpoklad, kdy v Jizerských horách nebude nikdo příčetný rozvíjet pěstování vína. Nicméně takřka všude se vyskytovalo v základu obilnářství a chov dobytka. Především chov byl klíčový pro jakékoliv další zemědělské či průmyslové podniky, a to především produkcí hnojiva a vstupních materiálů, jako byla vlna a surová kůže. Spíš okrajovou roli hrál potom prodej masa, jelikož se nedalo dlouhodobě uchovávat, vyjma nasolování a uzení. Z živočišných produktů měl výzam především prodej tuků, mimo jiné sýrů nebo sádla.

Pivovar, toť zlatý důl!

Jedním z dlouhodobě nejvýnosnějších podniků na panství býval pivovar. Důvody, proč se právě vaření zlatavého nápoje stalo jednou z páteří vrchnostenské ekonomiky jsou překvapivě podobné těm v případě rybníkářství. Za prvé tu existoval stálý odbyt, jelikož pivo, jako rozšířené potěšení pro široké masy, se konzumovalo ve velkém a všude. Druhým důvodem byla malá náročnost na pracovní sílu. Samozřejmě je do celé rovnice zapotřebí dosadit pracovníky, kteří sklízeli obilí a chmel, a stejně tak povozy nutné k přepravě, nicméně samotné vaření příliš zaměstnanců nepotřebovalo.

V neposlední řadě se prodej alkoholu velmi dobře sleduje, a i v případě, že jej vrchnost nehodlala sama vařit či pálit, dal se dobře zdanit. To se stávalo například u pálenky. U té vrchnost takřka nikdy nedokázala dosáhnout zisku, a tak právo na její produkci nechávala za poplatek třetím stranám, poměrně často Židům.

Oproti dnešku se pivo vařilo především z pšeničného sladu a z mnoha panství víme, že pivovary ponejvíce produkovaly svrchně kvašené tmavé pivo, které například v brtnickém pivovaru tvořilo v druhé polovině 17. století až 90 % veškeré produkce. Mezi další druhy piv patřilo například světlé pšeničné, spodně kvašený bitter nebo takzvané čerstvé pivo. V dobách největšího rozmachu tvořily výnosy z pivovarnictví 40 někdy i 60 % veškerých hrubých příjmů na panství. To se však mohlo razantně změnit v případě, kdy bylo potřeba dokupovat vstupní suroviny jako chmel, a především obilí na slad.

Přímusy aneb nucený odkup

Ačkoliv se nedá mluvit o tom, že by poddaní trpěli pod údery biče, jejich postavení v rámci celého systému velkostatku nebylo z dnešního pohledu akceptovatelné. Kromě toho, že zde existovala robota, která se však dosti lišila v závislosti na panství i období, představovaly zdaleka největší zátěž takzvané přímusy. Zjednodušeně šlo o povinnost odebírat určité druhy panského zboží a nemožnost si ho – legálně – vyrábět doma.

Jednou z nejčastějších komodit, kterou si poddaní museli od vrchnosti kupovat, byl právě alkohol, přičemž dominovalo již zmíněné pivo. Celá struktura byla dovedena k dokonalosti o to víc, že kromě samotného vaření a distribuce piva vrchnost kolikrát vlastnila i významnou část hospod, které se na panství nacházely a z nichž odváděl nájemce ještě stálý plat. Samozřejmě se toto pravidlo mohlo uplatňovat na téměř jakýkoliv produkt, ale z dlouhodobého hlediska se právě pivo ukázalo jako nejlepší při poměru cena výkon. Na panství tak často vznikal absolutní monopol.

Bylo by ovšem chybou tvrdit, že šlechtické pivovary díky tomu, že měly zajištěný odbyt, pivo šidily. Aristokracie většinou dbala na svůj obraz a dodávat kvalitní zboží představovalo věc cti. Kromě toho šla část produkce i na vývoz a cizí kupec by jen stěží zaplatil za šmejd podřadné kvality.

Průmyslová výroba a další zdroje příjmů

Rozhodně nelze opomíjet ani další podnikatelské – často průmyslové – aktivity šlechty. Mezi takové podniky lze zařadit například papírny, valchovny (zpracování sukna), výrobny potaše (látka, která se využívá při výrobě skla) a další. Vrchnost se v případě průmyslových podniků jako tyto nicméně nezřídka uchylovala k pronájmům. Dělala tak proto, že každodenní řízení bylo velmi nákladné a s nejistým výsledkem. Kromě stabilního pronájmu bývalo obvyklé, že například výrobce sukna kasírovali podle množství vyrobené látky. Co si však šlechta nechávala téměř vždy ve vlastních rukou, byla výroba materiálů jako cihly, vápno, a především pak zpracování dřeva. 

Není možné popsat veškeré druhy podniků, které u nás vrchnost provozovala, nicméně z uvedeného výčtu je patrné, že aristokracie ve svých podnikatelských aktivitách jednala dosti racionálně. Samozřejmě, že tehdejší ekonomický systém umožňoval vytvořit prostředí, ve kterém prakticky, alespoň na lokální úrovni, neexistovala konkurence, což značně oslabovalo možnosti inovací a tlak na zlepšování kvality. Rozhodně však nelze tvrdit, že by česká šlechta byla zahálčivou vrstvou, která jen tyla ze svých poddaných.

Image

Čtěte také

Život v porobě: Nevolníci v českých zemích čelili tvrdému zacházení, bídě i hladu