Polární záře představují velmi efektní podívanou a z velké části za ni může magnetické pole Země, které má dipólový charakter – naše planeta se chová jako tyčový magnet. Vědci již dlouho vědí, že zemské magnetické póly na rozdíl od těch geografických nejsou stále na stejném místě. Polární badatel James Ross v roce 1831 poprvé určil polohu severního magnetického pólu: Zjistil, že se nacházel na území Kanady, a že tedy nesouhlasil se severním geografickým pólem. Nové určení jeho pozice provedl významný polárník Roald Amundsen roku 1904, tedy o sedm dekád let později. A ukázalo se, že se severní magnetický pól za uvedené období posunul o 50 km k severu.

Další sledování polohy zemských magnetických pólů se již odehrávalo na vědecké bázi. Podařilo se zjistit, že ten severní se posouvá k severu, přičemž se jeho pohyb částečně odklání na západ. Za posledních sto let se přemístil asi o 1 100 km, a bude-li současný trend pokračovat, překoná zmíněný magnetický pól zhruba za 50 let Severní ledový oceán a dostane se na Sibiř.

Ochranný deštník Země

Zemská magnetosféra tvoří velmi dynamický útvar, který se mění v závislosti na činnosti Slunce. Působením tlaku částic slunečního větru se siločáry magnetického pole Země na straně přivrácené ke Slunci stlačují na vzdálenost 6–10 zemských poloměrů od povrchu naší planety. Na noční straně se pak magnetosféra natahuje až do vzdálenosti kolem tisíce zemských poloměrů a utváří tzv. magnetický chvost.

Již od roku 1958 odborníci vědí, že Zemi obklopují dvě oblasti, kde se soustřeďují nabité částice o vysokých energiích – především elektrony a protony. Jedná se o části zemské magnetosféry pojmenované Van Allenovy radiační pásy. Jejich detailní výzkum hraje důležitou roli při pilotovaných misích do vzdálenějšího vesmíru, neboť při průletu zmíněnými oblastmi existuje riziko zvýšeného vlivu radiace na lidský organismus. Vnitřní radiační pás se rozkládá 1 600–12 900 km nad zemským povrchem a je velmi stabilní. Nicméně vnější radiační pás, ležící 19 000–40 000 km od Země, vykazuje značnou proměnlivost: V průběhu několika minut či hodin mohou být tamní elektrony urychleny na rychlosti blízké světlu a mohou uniknout.

Protože částice nesou elektromagnetický náboj, putují po spirále podél siločar magnetického pole, které je odsouvá do prostoru za Zemí. Některé však mohou podél siločar sklouznout do oblasti magnetických pólů. Zmíněný mechanismus chrání život na Zemi: Nebýt magnetického štítu zvaného magnetosféra, jenž působí jako ochranný deštník, pronikaly by částice svévolně skrz atmosféru až k zemskému povrchu a radiace by nás brzy zahubila. Naštěstí tomu tak není a místo toho jsme občas svědky mimořádně efektní nebeské show v podobě polárních září.

Může za to sluneční vítr

Polární záře představují nesmírně zajímavé atmosférické úkazy, i když je v našich zeměpisných šířkách pozorujeme jen zřídka. Jedná se o projevy srážek nejmenších částic vyvržených ze Slunce s vysokými vrstvami zemské atmosféry. Vzhledem k jejich rychlosti a množství jde mnohdy o úchvatnou podívanou. Slunce vysílá do prostoru mimo jiné tzv. sluneční vítr – elektricky nabité částice, jež se v blízkosti naší planety pohybují rychlostí kolem 500 km/s.

Aurory se obvykle vyskytují ve výškách 80–400 km, ale někdy i 1 000 km nad zemským povrchem. Částice, jež se s ohledem na svůj elektrický náboj pohybují podél siločar magnetického pole Země, odevzdávají energii atomům ve vysoké atmosféře, jež jsou následně uvedeny do vyššího energetického stavu. Při rekombinaci ionizovaných atomů a molekul vzniká světelné záření, které pozorujeme jako polární záři, a to nejčastěji v oblastech kolem 70° zeměpisné šířky. V obdobích zvýšené aktivity Slunce však pronikají částice slunečního větru do atmosféry rovněž ve středních šířkách, a občas i v rovníkových oblastech. Díky tomu lze polární záře jednou za čas pozorovat také ve střední Evropě, přičemž roku 1909 byly zaznamenány dokonce v Singapuru ležícím téměř na rovníku!

Tvary polárních září bývají rozmanité, od jednoduchých světelných pásů a souvislých barevných ploch až po pohybující se a vlnící se „záclony“. Jejich barva pak závisí na složení atmosférických vrstev, ve kterých vznikají, a na rychlosti částic slunečního větru. Běžně se jedná o žlutozelenou až zelenou, ale vyskytují se i červené, modré a fialové odstíny.

Podívaná jen na pólu?

Polární záře se koncentrují do oblastí poblíž zemských magnetických pólů, nemusíte však pokaždé cestovat na sever, chcete-li spatřit severní polární záři, nebo na jih, abyste mohli pozorovat tu jižní. Ve skutečnosti se na samotných geomagnetických pólech aurory vyskytují docela vzácně. Na severní hemisféře se objevují od západu na východ napříč Kanadou přes Grónsko, Skandinávii a Rusko. Může se přitom stát, že ze severních oblastí Aljašky spatříte za normálních podmínek severní polární záři při pohledu na jih.

Aurory se vyskytují v blízkosti polárních oblastí na severní i jižní polokouli. Přibližně na 70. stupni vzniká tzv. auro­rální ovál, který může dosahovat šířky až pěti stupňů. Nejlépe je viditelný z kosmu v oboru ultrafialového záření, přičemž může být různě deformovaný. V období zvýšené sluneční aktivity se v jeho oblasti vytvářejí nádherné strukturované polární záře, jež mohou být pozorovány i mimo něj, pak ovšem mají výrazně chudší strukturu. Celý zmíněný ovál lze spatřit pouze z vesmíru a v roce 1981 jej poprvé zaznamenala družice NASA Dynamics Explorer. Pozorovatel na zemském povrchu, který se nachází právě pod aurorálním oválem, spatří nádhernou podívanou přímo nad hlavou… 

Image

Čtěte také

Překvapivé vysvětlení: Proč se liší polární záře na severní a na jižní polokouli

Podobně jako vzhled, tón hlasu nebo způsob chůze i rukopis náleží mezi zcela jedinečné a individuální rysy každého z nás. Nabízí se proto myšlenka, že na základě posouzení rukopisu můžeme odhalit povahu autora. Jak tvrdí amatérští či profesionální grafologové, z písma lze vyčíst temperament člověka (jeden ze čtyř klasických charakterů podle Hippokrata, tedy zda je sangvinik, cholerik, melancholik nebo flegmatik), jeho emocionální vlastnosti, sklon k podřízenosti či dominanci, ale údajně i nástup psychických poruch.

Zatímco ve forenzní praxi zůstává grafologie nepřípustná (viz Grafologie vs. písmoznalectví), našla své poměrně stabilní uplatnění v personalistice. Někteří manažeři pro lidské zdroje nechávají uchazeče o zaměstnání napsat krátký text, aby mohli posoudit mimo jiné jeho pracovní výkonnost. Věří, že zachovává-li například na linkovaném papíře předkreslenou základnu linky a „nepřetahuje“, znamená to, že dodržuje normy a pravidla a jeho výsadou bude sebeovládání.

Pisatel velkého písma se podle téže teorie s nadšením vrhá do nových projektů a disponuje vysokým sebevědomím. Sami grafologové ale připouštějí, že řadu informací vyčíst nedokážou – kupříkladu pohlaví, věk nebo inteligenci pisatele. Vzhledem k tomu, že množství vysoce vzdělaných lidí se může „pochlubit“ značně neuhlazeným, a dokonce nečitelným písmem, nelze jednoznačně tvrdit, že by uspořádaný rukopis souvisel s intelektuálními schopnostmi, mnohdy je tomu přesně naopak.

Mozek a písmo

Jedna z teorií, z níž grafologové vycházejí, tvrdí, že písmo jakožto tělesný projev musí zákonitě zrcadlit duševní stav jednotlivce, včetně jeho dlouhodobých charakteristik a sklonů. Jinými slovy, mozkové rysy se projeví v tom, jakým způsobem ovládá svaly ruky. Při psaní provádíme mnoho pohybů tužkou zcela automaticky až nevědomě, a právě ty prozradí o našem duševním rozpoložení nejvíce pravdivých informací. Alespoň to tvrdil německý filozof, psycholog a propagátor grafologie Ludwig Klages.

Zatímco začátky a konce věty jsou provedené vědomě a mohou být výsledkem snahy vyvolat dojem nebo zakrýt určitou skutečnost, prostřední část bývá bezděčná, a proto jí posuzovatel přikládá největší hodnotu. Kritici ovšem namítají, že podobu písma ovlivňují i psychomotorické dovednosti a s nimi související specifické poruchy učení jako například dysgrafie, které však s povahou nesouvisejí.

Příjemné překvapení

Existuje však nějaký všeobecně uznávaný a „vědecký“ způsob, jak posoudit povahu člověka? Psychologové za tímto účelem používají různé metody, například Rorschachův test osobnosti (ony proslulé „skvrny“, které každý subjekt individuálně interpretuje), Torranceho test kreativity, Warteggův kresebný test a další. Teoreticky by tedy porovnáním jejich výsledků a grafologického posudku bylo možné zjistit, do jaké míry se grafolog „strefil“.

V roce 1999 takovou analýzu provedla redakce deníku Mladá fronta Dnes a závěr zněl jasně: „Srovnávací test ukázal, že dobrý grafologický posudek dává podobné výsledky jako jednoduchá série testů psychologických,“ píše se v článku. Redaktoři oslovili pětici vybraných grafologů, kterým předložili text psaný třemi různými uchazečkami o zaměstnání ve středním managementu, a požádali je, aby sestavili jejich osobnostní profil a seřadili je podle vhodnosti pro danou práci. Všichni oslovení odborníci se shodli, pokud šlo o pořadí. Zrovna tak se ale ukázalo, že osobnostní hodnocení odpovídá výsledkům standardního psychologického testu, který paralelně provedl psycholog z katedry psychologie Univerzity Karlovy Radvan Bahbouh.

„Vcelku mne erudice grafologů příjemně překvapila,“ uvedl s tím, že „je vidět, že oficiální grafologové s dlouhodobým školením nejsou žádní podvodníci.“ Jak dodal, kvalitní grafologickou práci by měl profesionál doprovodit dokladem o několikaletém vzdělání v oboru, které poskytuje například Česká grafologická komora (ČGK). Ta vypracovala i etický kodex, v němž se dočteme například to, že „grafolog by měl mít především základní psychologické vzdělání a znát principy psychologie výrazu. Minimálně stejně podstatná je pro jeho praxi rozvinutá emoční inteligence, která se projevuje především znalostí vlastních emocí a pocitů, schopností vcítit se do výrazu dalších lidí a vnímavostí k jejich emočním projevům“. 

Vědecké selhání

V rozporu se slovy Bahbouha ovšem hovoří mnozí skeptici. Americký vědecký novinář Brian Dunning si vzal grafologii na pranýř v jednom z dílů svého podcastu Skeptoid. Připomněl v něm práci Geoffreyho Deana, který vypracoval pravděpodobně nejrozsáhlejší literární průzkum grafologie, jaký byl kdy proveden. V metaanalýze přibližně 200 studií došel k závěru, že grafologové jednoznačně neprokázali žádnou platnost nebo spolehlivost svého umění pro předpovídání pracovního výkonu, schopností nebo osobnosti.

Grafologie tedy selhává podle standardů, které musí splnit skutečný psychologický test, aby mohl být eticky uvolněn pro použití na veřejnosti. Dean rovněž zjistil, že žádný grafolog nebyl schopen prokázat spolehlivě lepší výsledky než neškolení amatéři. Svá zjištění uzavřel srovnáním grafologie s dalšími pseudovědeckými obory, jako například astrologií nebo čtením z ruky, které rovněž vyžadují dlouholetá školení a drahé certifikáty, při vědecky kontrolovaném testu však spolehlivě selhávají.

Pohyb a forma

Pomiňme ovšem na chvíli fakt, že grafologie patří oficiálně mezi pseudovědy, a podívejme se na to, jak konkrétně takový grafolog postupuje. Než se pustí do samotné analýzy nejnápadnějších a měřitelných charakteristik, jako je velikost nebo sklon písma, zaměří se na celkový dojem, jaký v něm rukopis vyvolává (to je pochopitelně značně subjektivní). Pro kvalitně provedený rozbor je zásadní mít dostatek podkladů, tedy ideálně text o rozsahu alespoň formátu A4 včetně pisatelova podpisu. Protože podobu rukopisu mohou značně ovlivnit i krátkodobé vlivy, jako změny nálad nebo situace, doporučuje se obstarat si větší množství textu z různých časových období a vzít v potaz okolnosti jejich vzniku, například zda se jedná o formální dokument, nebo nákupní seznam.

Mezi komplexní dojmové znaky patří zejména pohyb a forma – tedy zda je písmo jednotné a pravidelné, podobné školnímu vzoru, nebo spíše rozmáchlé, „odbyté“ a hůře čitelné. Leccos může napovědět také umístění textu v rámci papíru – je-li využitý celý do nejzazších okrajů, nebo pisatel nechává množství volného prostoru po stranách. Grafolog se dále zaměřuje na rozložení slova na řádku.

Menší a vzdělanější?

Teorie říká, že horní pásmo (například kličky u písmene k či h) se vztahuje k duchovnu, víře či fantazii, střední pásmo odráží náš každodenní život a dolní část, tedy ta pod linkou, zobrazuje pudovost, vitalitu a vztah k materiálnu. Za normální se považuje písmo o velikosti 2 až 3 milimetry. Větší rozměr se zpravidla objevuje u osob s nižším vzděláním, naopak drobná písmena jsou typická pro vzdělanější jedince. Zároveň by podle grafologů mělo platit, že čím větší písmo, tím sebevědomější a dominantnější pisatel je, „blešky“ naopak poukazují na pasivnějšího jedince s nízkým sebehodnocením.

Čím širší jsou jednotlivá písmena, tím víc prostoru autor věnuje sám sobě. Mezery mezi písmeny pak odpovídají prostoru, jaký dopřává ostatním, zatímco mezery mezi slovy mohou indikovat případné bariéry v komunikaci. Vztah k okolí naznačuje rovněž sklon písma a také tzv. vázání neboli způsob spojení hlavních a vertikálních tahů. Kupříkladu písmena m a n mohou mít kulaté, ale i ostré horní obloučky. V prvním případě (tzv. arkáda) je pisatel spíše uzavřený, klade velký důraz na formu a sebeovládání; ve druhém (tzv. girlanda) se popisuje jako vnímavý, citlivý, přátelský, ale rovněž často nerozhodný a nesamostatný. Výčet znaků, které může grafolog posuzovat, tím však ani zdaleka nekončí. Zaměřit se dá mimo jiné na způsob řádkování, tlak pera na podložku, spojitost či nespojitost a další. 

Image

Čtěte také

Osobnost vepsaná do skvrn: Jak funguje Rorschachův test a co na vás prozradí?

Dnešní státní hranice mezi tímto koutem jižní Moravy a Rakouskem je výsledkem celé řady mocenských změn, které začaly už v raném středověku a pokračovaly v dalších dobách. Po vzniku českého přemyslovského státu se Morava jakožto jeho součást stává oblastí, o jejíž hranice se znovu a v mnohem větší míře vedou spory, velice často vrcholící ozbrojenými srážkami. Jakýmsi „strážcem“ se stává právě Bítov, jeden z těch velmi důležitých objektů v tzv. Břetislavově soustavě strategických pevností. Nicméně zda to byl právě Břetislav I. († 1055), kdo dal pokyn k vybudování Bítova, není zcela prokazatelné, neboť první přijatelný písemný doklad o hradu je o celých sto let mladší. 

Války dvou pánů 

Za snad už autentickou zprávu o existenci hradu Bítova můžeme považovat údaj Kosmova pokračovatele, milevského kronikáře Jarlocha, z roku 1185. Ten se zmiňuje o tom, že se do bezpečí hradu uchýlily řeholnice z premonstrátského kláštera Rosa coeli v Dolních Kounicích. Za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem byla část jižní Moravy oběma dosti popleněna. Boje mezi soky byly kruté, až se vítězství přiklonilo na stranu českou, tehdy už vedenou Bedřichovým bratrem Přemyslem Otakarem I. O tom také vypráví jedna jihomoravská legenda. Vojáci českého knížete se onehdy vypravili na lup do zmíněného dolnokounického kláštera, odkud před nimi řeholnice uprchly právě na Bítov. 

Tlupa, která premonstrátky pronásledovala, vtrhla za nimi dokonce až do hradu. Jednomu z pronásledovatelů se podařilo přeběhnout přes padací most a proskočit bránou. Než se strážce brány vzpamatoval, surovec vytasil dýku, ukrutnou ranou mu proklál srdce a okamžitě bránu otevřel dokořán. Spustil most a jeho komplici jeptiškám v patách vběhli do hradu. 

Jaké to však bylo pro lotrase překvapení, když nádvoří bylo pusté a prázdné, nikde ani živáčka. Obránci hradu se totiž rozhodli, že útočníky zlikvidují nikoli vojensky, ale lstí. Jedna skupina zavedla vystrašené a vyčerpané ženy do sklepení a se zbraněmi v ruce čekala, zda se sem vrahouni odváží. Druhá skupina se za svitu loučí urychleně vrhla do podzemní chodby, která spojovala hrad s roklinou v údolí Dyje. Rozhodli se při tom využít toho, že systém bítovských tajných chodeb měl několik ramen, z nichž některá byla z bezpečnostních důvodů slepá. Obránci se správně domnívali, že nechají-li okatě pootevřené dveře do podzemního labyrintu, divoká cháska nebude hrad prohledávat a požene se hlava nehlava rovnou cestou do podzemí. 

A na tom také založili svůj plán. Hradní posádka samozřejmě důmyslný systém chodeb dobře znala, vždyť je musela udržovat v pohotovosti. Ušli tak několik desítek metrů tmavým podzemím a jen občas zasvítili loučemi, vždycky na místech, kde se chodby rozdvojovaly či dokonce roztrojovaly. Pronásledovatelé na tento trik skutečně „sedli“ a bezhlavě se vrhli do tmavého chřtánu. 

Netušíce ovšem léčku, zacházeli stále hlouběji do sklepních chodeb, aniž by věděli, kde se nacházejí. Vedeni krvelačným pudem se snažili co nejrychleji dostihnout mihotavé světlo loučí. Ale to jim vždycky v okamžiku, když ho měli takřka na dosah, zase zmizelo. Začali bloudit, několikrát obcházeli stejná místa, točili se v kruhu… Najednou světla zmizela. Drsní vojáci se ocitli v neproniknutelné tmě. Posádka se totiž mezitím vrátila k východu a vchod do podzemí pevně uzavřela. Necitové se tak dostali do pasti, z níž nenašli cestu zpět. Jejich kostry prý straší na Bítově dodnes! 

Lest slabšího 

Pověst je pověst, realita je však poněkud jiná. V době vlády Přemysla Otakara I. se Bítov stává sídlem jednoho z tehdy šesti nově zřízených správních center. Přitom pravomoci hradského správce sahaly až od Jihlavy na jedné straně k zemské hranici na straně druhé. Hrad je nově opevněn, podle odborníků podle vzoru francouzské pevnosti La Rochele-Guyon. 

Pozici hradu stvrdil i Václav I. Ovšem i za jeho vlády se Bítov stal místem střetnutí panovníka s jeho mladším bratrem – moravským markrabětem Přemyslem. Oba bratři se příliš v lásce neměli, a tak se na začátku 30. let 13. století dostali do vojenského konfliktu. Podle dosažitelných indicií se Přemysl spojil s rakouským vévodou Fridrichem Bojovným a s jeho pomocí chtěl odtrhnout Moravu od Čech. Jeho záměru však bránila bítovská posádka stranící Václavovi. Tehdy se taková situace řešila obležením hradu, ten však byl natolik opevněný, že odolával. 

Král se samozřejmě rozhodl vytáhnout bítovským na pomoc, ale jeho vojenská hotovost nebyla tak silná, aby se mohl pustit do přímého boje. Utábořil se proto v lese kousek od Bítova a spolu se svým užším velením spřádal strategický plán. Nakonec ho jeho hlavní rádce Boček z Kunštátu přesvědčil, aby všemi dosažitelnými prostředky předstíral, že má silnou a dobře vyzbrojenou armádu. Měli se k obléhajícímu nepříteli přiblížit natolik, aby ho zmátli. Bubeníci bubnovali, pěšáci halasili a zpívali, tloukli meči do svých štítů, koně ržáli, zbraně řinčely… 

Přemysl ani Fridrich Bojovný tuto lest neprohlédli. V jejich táboře pochopitelně vypukla panika. Domnívali se, že se blíží ohromné vojsko. Na jejich tábor padl strach, a čím hlasitější bylo bubnování a řinčení zbraní, tím rychleji Přemyslovi muži brali do zaječích. Nejprve pár jedinců, za chvíli další a pak už skoro všichni kvapem prchali. Strach o vlastní krk byl silnější než mocenské zájmy pánů. Někteří velitelé pár vojáků vrátili na bojiště, jenže ty už král Václav lehce rozehnal a osvobodil hrad z obležení. Vévoda Fridrich uprchl ze země a Přemysl se schoval za hradby svého markraběcího města Brna. Bratr Václav si ho ale i tady „podal“ a od dalšího nepřátelství je zachránila až jejich matka Konstancie Uherská. 

Lichtenburkové i lapkové 

Když byl v roce 1306 zavražděn Václav III., stal se držitelem Bítova Raimund Krušina z Lichtenburka, který ho dostal jako zástavu za své služby Jindřichu Korutanskému. Bítovští Lichtenburkové nebyli žádnými svatoušky a čas od času – ale spíše dost pravidelně – se zapletli do nejrůznějších sporů. Bítovský hrad se tak stával vyhledávaným cílem všech, kterým páni tak či onak uškodili. Proto bylo nutno hrad takřka neustále opevňovat a i jinak ho udržovat v pohotovosti. 

A podle další z místních legend byl nejproslulejším lapkou v kraji bítovský pán Kolda. Ten se dokonce kdesi pod hradem pokusil okrást královskou kolonu převážející poklad. A podařilo se mu to! Spolu se svou družinou stačil neprávem nabyté drahocennosti ještě i ukrýt. Kolda se při tom však smrtelně zranil a v posledních okamžicích svého bídného života potřeboval ulehčit svému svědomí a prozradil, kde je poklad uložen. Přizvaní vojáci ho podle pokynů našli a bítovského pána pochovali ve sluji nad řekou, kde ukradené zboží ukryl. Jenomže po čase se klenba jeskyně propadla, stěny se částečně zřítily a navždy zasypaly jeho mrtvolu. Jeho kostra tady prý ale straší každou noc… 

Zda se to stalo, či nikoli, na to se nedá dost dobře odpovědět. Dost možná se v pověsti odráží boj Hynka Bítovského proti králi Jiřímu z Poděbrad z let 1463 až 1465. Ten ale s Koldou nemá vůbec nic společného.

Image

Čtěte také

Obléhání Hasištejna: K čemu došlo mezi Václavem IV. a vzpurným šlechticem?

Svět, který nás obklopuje, není jenom nějakou pasivní kulisou. Jídlo, kterým se živíme, nápoje, které pijeme, ale také vzduch, který dýcháme, se doslova otisknou do našich těl, v podobě atomů a jejich izotopů, které se stávají naší součástí. Platí to pro všechny obratlovce, po celou historii této velmi košaté a pestré větve života.

Současně to také znamená, že s potřebnými znalostmi a trochou šikovnosti můžeme z těl obratlovců či jejich fosilních pozůstatků odvodit, jak vypadalo prostředí, v němž žili. Geochemička Dingsu Fengová z německé Univerzity Georga Augusta v Göttingenu a její kolegové si posvítili na izotop kyslík-17, s jehož pomocí nepřímo odvodili hladinu oxidu uhličitého v atmosféře během druhohor.

Zuby, kyslík a oxid uhličitý

Pozoruhodný výzkum, který uveřejnil vědecký časopis PNAS, vycházel z toho, že dávné klima na Zemi úzce souviselo s obsahem oxidu uhličitého v atmosféře, který je ale obtížné určit. Vědci naštěstí vědí, že hladinu oxidu uhličitého lze odvodit z množství kyslíku-17, které lze zjistit třeba analýzou skloviny fosilních zubů.

Fengová s kolegy použili při výzkumu zuby různých dinosaurů, včetně T. rexe, jejichž fosilie pocházejí z období jury a křídy. Díky nim například zjistili, že v pozdní juře byla hladina oxidu uhličitého kolem 1 200 ppm (částic na milion) a v pozdní křídě asi 750 ppm. Bylo to podstatně víc než dnes, kdy je hladina oxidu uhličitého v atmosféře asi 430 ppm.

Odborníci se domnívají, že vysoký obsah oxidu uhličitého v atmosféře souvisel s mnohem intenzivnější vulkanickou aktivitou, než jaká probíhá dnes. Některé zuby dinosaurů obsahují tolik kyslíku-17, že to odpovídá velmi vysokým hodnotám hladiny oxidu uhličitého, zřejmě během rozsáhlých sopečných erupcí s ohromným množstvím vyvřelé lávy v době, kdy tito konkrétní dinosauři žili.

Image

Čtěte také

Katastrofy, které změnily svět: Výbuch sopky Tambora změnil globální klima

Ve Sluneční soustavě má své magnetické pole řada objektů, a to jak planet, tak některých měsíců. Uvedená pole mohou vznikat díky různým mechanismům, obvykle spojeným s procesem tzv. dynama. V současné době se vědci domnívají, že je jeho chod možný, pokud se v nitru tělesa pohybuje elektricky vodivý materiál. 

Kromě Slunce, o jehož magnetismu není pochyb, obklopují vlastní magnetická pole i některé planety. Magnetosféra Země je nejspíš generovaná rotací tekutého železo-niklového jádra a hraje důležitou roli v ochraně našeho domova proti dopadům sluneční aktivity. Také všechny plynné a ledové obry obklopují magnetosféry, vznikající v jejich tekutých nitrech. Magnetosféra Jupitera dokonce představuje největší kompaktní objekt Sluneční soustavy a její ohon sahá až k dráze Saturnu. 

Magnetická pole Jupiteru a Saturnu jsou velmi organizovaná, zatímco v případě Uranu a Neptunu už méně – zřejmě proto, že se utvářejí v mělčích vrstvách nitra. Ostatní oběžnice mají daná pole velmi slabá, lokalizovaná, většinou s původem v horninách. Vlastní magnetické pole překvapivě generuje i Jupiterův měsíc Ganymed, a to nejspíš podobným mechanismem jako Země. Další satelity velkých planet, kupříkladu Europa, Io či Titan, zesilují magnetismus mateřských těles ve slaném podpovrchovém oceánu.

Image

Čtěte také

Magnetické pole Měsíce se před 2,8 miliardami let obnovilo, aby pak zase zmizelo

Velká dravá hvězdice trnová koruna žije v teplejších mořích prakticky po celém světě a její strava se kromě drobných rybek skládá téměř výhradně z korálů: Vstřikuje do jejich schránek trávicí enzymy a rozpuštěné je nasaje do žaludku. Každá z nich přitom při jednom krmení pokryje zhruba 160 centimetrů čtverečních korálů, a za rok tak zlikviduje i šest metrů čtverečních korálových útesů – což znamená pro celý mořský ekosystém ohromný problém.

Krabi zasahují

Populační cykly hladových hvězdic pozorují vědci již dlouho. Pracují například s měnícími se podmínkami v mořích či s faktem, že mají trnové koruny jen velmi málo přirozených nepřátel. Nedávná studie ovšem ukázala, že se při regulaci populací hvězdic mohou stát velmi užitečnými pomocníky i drobní krabi obývající korálové útesy.

Výzkumníci z Australian Institute of Marine Science v čele se Svenem Uthickem využili nově vyvinuté techniky environmentální DNA, jejíž zdroj v mořských vzorcích mohou tvořit biologické materiály jako výměšky či kožní buňky. Ve vnitřnostech sedmi druhů krabů ulovených na více než tisíci kilometrech Velkého bariérového útesu přitom našli jasné důkazy, že jejich jídelníček zahrnuje i zmíněné hvězdice.

Cílem jsou mláďata

Drobní krabi se s dospělými hvězdicemi samozřejmě nemohou měřit. Nicméně „kouzlo“ tkví právě v tom, že se živí jejich mláďaty. Někteří jich podle vědců dokážou pozřít až dvacet denně, a velká krabí skupina tak může přirozeně zastavit nárůst populace hvězdic dřív, než zvládnou korály poškodit.

Experti na ochranu korálových útesů se dosud soustředili především na dospělé hvězdice a na udržení jejich vlivu pod kontrolou. Zaměření na mláďata tak ukazuje nové možnosti. Bližší zkoumání totiž skutečně potvrdilo, že oblastem hojného výskytu krabů se velké invaze hvězdic vyhýbají. V budoucnu proto chtějí badatelé podrobněji prostudovat krabí populace, jejich pohyb a stravovací zvyklosti.

Pro zdraví útesů

Objev rovněž připomíná, že útesy utvářejí složité ekosystémy s množstvím drobných, možná ještě neobjevených ochránců, kteří zajišťují jejich stabilitu. Také oni však potřebují zdravé a rozmanité prostředí. Vědci proto zdůrazňují, že je nezbytné korálové útesy aktivně chránit, zejména v oblastech intenzivního rybolovu. Právě vytvoření vhodných podmínek pro život krabů a jiných malých tvorů může být do budoucna mnohem efektivnější než velkoobjemový lov dospělých hvězdic.

Image

Čtěte také

Nečekané souvislosti: Invazní krysy mění chování ryb na korálových útesech

Tajemství úspěchu nádorů v jejich zkázonosném díle spočívá do značné míry v tom, že se dovedou vyhnout útoku imunitního systému pacienta. V průběhu času se ukázalo, že rakovinné buňky využívají celou řadu triků, jimiž mohou imunitní systém obejít. Jedním z těchto triků je, že buňky nádorů „navěsí“ na svůj povrch molekuly kyseliny sialové. Tyto molekuly slouží jako účinná výstraha pro imunitní systém, že mají dotyčnou buňku nechat na pokoji, což normálně slouží jako obrana před přílišnou aktivitou imunity. 

Za přípravu molekul kyseliny sialové je zodpovědný enzym ST8Sia6. Stává se ale, že nádorové buňky vyrábějí většího množství tohoto enzymu a v důsledku toho jsou celé ověšené molekulami kyseliny sialové. Proto je imunitní systém ignoruje.

Rakovinný trik ve službách medicíny

Virginia Shapirová z výzkumné a univerzitní nemocnice Mayo se rozhodla vypůjčit si tento za normálních okolností zákeřný trik nádorových buněk a použít ho pro dobrou věc – konkrétně k léčbě diabetu 1. typu. 

Diabetes 1. typu je důsledek autoimunitního procesu, při kterém imunitní systém těla omylem napadá a ničí beta buňky slinivky břišní, které produkují inzulín. To vede k nedostatku inzulínu a neschopnosti těla efektivně regulovat hladinu cukru v krvi. Co kdyby ale tyto buňky byly chráněné stejně jako buňky nádorů?

Shapirová a její tým tento nápad úspěšně vyzkoušeli na speciálních laboratorních myších, které slouží jako model lidského diabetu 1. typu. Vědci jim geneticky upravili beta buňky tak, aby produkovaly enzym ST8Sia6. Aktivaci enzymu mohli zapnout nebo vypnout pomocí běžného antibiotika doxycyklinu, čímž získali kontrolu nad načasováním účinku.

Výsledky vědce ohromily. Pouze 6 % geneticky upravených myší dostalo cukrovku. U kontrolního vzorku to bylo 60 %. Beta buňky těchto upravených myší zůstaly funkční i v po 300 dnech a i když se v těle objevily autoimunitní protilátky a „agresivní“ T-buňky, beta buňky zůstaly neporušené.

Imunitní maskování

Zásadní výhodou této metody je, že imunitní systém jako celek zůstal funkční – potlačení imunity proběhlo pouze lokálně v oblasti slinivky. Enzym ST8Sia6 nezničil útočné buňky, ale změnil lokální prostředí tak, že buňky přestaly být cílem.

I přes skvělé výsledky vědci upozorňují, že uvedený postup má k medicínskému využití velmi daleko. Myší modely jsou od lidských pacientů velmi vzdálené a stejný postup nemusí u lidí vyvolávat stejnou reakci imunitního systému. Zatím také není jasné, zda dlouhodobá produkce enzymu ST8Sia6 nemá nežádoucí vedlejší účinky. Podrobnosti inovativního postupu při léčbě diabetu vědci popisují v odborném časopisu Journal of Clinical Investigation.

Image

Čtěte také

Inverzní vakcíny by se mohly stát průlomem v léčbě autoimunitních onemocnění

Jezdectvo patřilo v meziválečné době k chloubě polské armády. Byli to právě kavaleristé, kteří během polsko-sovětské války 1919–1921 nesli na svých bedrech větší tíhu bojů. A protože SSSR (se svými širokými pláněmi nejen na západě země) se jevil nadále jako potenciální nepřítel, naznala polská generalita, že je záhodno tento druh vojska nadále rozvíjet.

I když si generálové uvědomovali skutečnosti, že vzhledem k masovému rozšíření a vývoji kulometů zřejmě zlaté věky jezdců pominuly, přesto je považovali za důležitou mobilní součást svých sil. Počítalo se s nimi spíše jako s pěšáky, kterým měl kůň sloužit jako přepravní prostředek. 

V roce 1934 rovněž došlo ke zrušení pík jako zbraně, šavle však (jako doplňková zbraň vedle karabiny) zůstala. K 1. září 1939, disponovala armáda Rzeczpospolité celkem 11 jezdeckými brigádami (každá o zhruba 7 000 mužích), což činilo zhruba 8 % početního stavu celých ozbrojených sil.

Rodí se legenda

A jak vlastně mýtus o boji kavaleristů vznikl? V den zahájení Fall Weiss, tedy 1. září 1939 došlo ve večerních hodinách v Pomořansku u vsi Krojanty ke střetu 18. hulánského pluku (Pomořanské jezdecké brigády) s postupujícími Němci od 20. motorizované divize.

Poláci (kterým se prý v rukou blýskaly šavle) se doslova vrhli na agresory ve snaze zbrzdit jejich postup a poskytnout tak svým spolubojovníkům čas na stažení. Němci prý vskutku zůstali překvapeni a situaci vyřešila až německá obrněná vozidla, která pálila ze svých kanonů a kulometů a donutila polské kavaleristy k ústupu.

Italský výmysl

Ohledně ztrát i přesnějšího průběhu boje panují dodnes neshody, lze pouze s jistotou říci, že útočící muži utrpěli o něco vyšší ztráty než Wehrmacht a přišli i o velitele pluku plk. Kazimierze Mastalerze. Němci však vytušili propagandistický potenciál této akce a druhý den přivedli na místo uvedené šarvátky italské reportéry. Ukázali jim těla padlých kavaleristů a namluvili jim, že polská jízda zde vyjela s šavlemi a píkami proti německým tankům.

Italové poté měli údajně jako první zvláštní zprávu o boji v Pomořansku. Němci o události natočili rovněž film, který protivníkovo jezdectvo zesměšňoval a dále tento mýtus šířil oficiální cestou. Právě důkladnou propagandistickou „masírkou“ Berlína se tato událost (s upravenými údaji) přetavila v nepravdivou legendu, která – byť ji už dříve různí autoři několikrát vyvrátili – v povědomí veřejnosti silně zakořenila a udržela se téměř do dnešních dnů.

Image

Čtěte také

Druhá světová válka očima účastníků: Vzpomínky na polské tažení

Řecká mytologie je krutá a vynalézavá, když přijde nějaký smrtelník neuctívá božstva tak, jak si přejí. Mínos byl jedním z dědiců krétského trůnu, ale aby skutečně mohl usednout jako vládce, musel jeho snahy potvrdit bůh moří Poseidon. Mínos se modlil, aby mu na znamení přízně seslal sněhobílého býka. A tak se také stalo. Měl ho poté božstvu s díky obětovat, jenže zvíře vypadalo tak vznešeně a půvabně, že ho zatoužil vlastnit. Poté „ošidil“ Poseidona nějakými zástupnými obětinami, jenže to netušil, co tím na sebe přivolává. Bůh se samozřejmě rozzlobil. A spolu s Afroditou vymyslel i trest. 

Lidožravá bestie

Se vší zlomyslnou krutostí do celého plánu zakomponoval i královu manželku Pásifaé. Bohyně lásky způsobila, že se královna do býka zamilovala se vší slepou vášní. Jenže jak naplnit svou touhu? Požádala, aby jí proslulý athénský stavitel Daidalos vyrobil dřevěnou a uvnitř dutou krávu s patřičným otvorem na jistém místě. Schovala se do ní, aby se s ní v této podobě mohl spářit. Po čase porodila malou zrůdu. 

Dítě mělo lidské tělo, ale hlavu býčka. Pojmenovali ho Asterius – hvězda. Snažila se ho kojit, ale čím více rostl, tím méně mu její mléko stačilo. Brzy ji začal ohrožovat, neboť ho sužoval nenasytný hlad. Jenže co mohl tento nepřirozený kříženec člověka a zvířete vlastně jíst? Ukázalo se, že si dokáže pochutnat jen na lidském mase…

Mínos požádal o radu věštírnu v Delfách. Dozvěděl se, že má pro lidožravou bestii vystavět obří labyrint, v němž by mohla žít a lovit své oběti. Volba padla opět na vynalézavého Daidala. Nedaleko Mínova paláce v Knóssu pak vyrostlo bludiště chodeb. 

Athény na scéně 

Jenže kde brát potravu pro zrůdného potomka? Shodou okolností se tehdy Mínův syn Androgeus účastnil Panathénají, her k poctě bohyně Athény. Vítězil, což nedokázali žárliví Athéňané zkousnout, a tak ho zákeřně zavraždili. Jiná verze dokonce přidává jistou dávku pikantérie, když athénský vládce Aigeus přinutí mladíka porazit krétského býka, bývalého milence jeho matky. Dopadne to opačně – zvíře udupe nešťastného Androgea. Mínos hodlá smrt syna pomstít. Vytáhne proti Athénám a porazí je. Coby tribut mu pak musejí Athéňané každých sedm let poslat sedm mladíků a panen. 

Při třetí „platbě“ se dobrovolně přihlásí athénský princ Théseus. Než aby někdy vládl městu, které takto poníženě posílá své mladé na smrt, to se prý raději pokusí zrůdu přemoct a vše ukončit. Dorazí s ostatními na Krétu, kde se do něj šíleně zamiluje Mínova dcera Ariadna. Aby svou lásku zachránila, pomůže mu zorientovat se v labyrintu – pomocí klubka nití nalézt cestu zpět. 

Théseus umí bojovat a brzy se monstrum topí ve vlastní krvi. Princ poté urychleně ujíždí s ostrova a Ariadnu bere s sebou. Jenže na ostrově Naxos ji prostě vyloží a míří dál. Některé varianty příběhu milosrdně dodávají, že dívka sama ve snu spatřila, že právě na Naxu ji čeká její pravý ženich – bůh Dionýsos. A zůstala dobrovolně. 

Doma v Athénách se Théseus stává králem. Na smluvené znamení, které mělo jeho otci už zdálky signalizovat, jak vše dopadlo, totiž zapomněl. Aigeus si tak zoufal nad synovým osudem, že vrhl do moře a utopil. Inu, důvěřuj, ale prověřuj… 

Varování 

Každopádně si Athény (a nejspíš i Kréta) oddychly, že se krvelačného monstra zbavily. Stejně jako v mnoha jiných bájích totiž nešlo o samotného Mínótaura, ale o trest pro jiné. Míšenec, který by se dobrovolně nikdy nenarodil, tak byl stejnou obětí bohů, jak ti, které pro svou obživu zabíjel. A protože veškerá mytologie je dílem člověka a jeho (mnohdy symbolického) uvažování o světě, můžeme se jen ptát, proč jsou kulisy tohoto příběhu varujícího před nerespektováním vůle a přání bohů, tak bizarně kruté a zvrácené.

Starověké Řecko mělo pro toto chování i vlastní termín: hybris. Označoval člověka, který se navenek chová pyšně a domýšlivě. Svým arogantním chováním tak překračuje hranici vymezenou lidskému pokolení a vyvolává tím trest bohů, který postihne celou společnost…

Přečin krále Mínoa byl za takovou hybris považován. Není to ovšem jediné vysvětlení. Historikové v 19. století považovali Mínótaura za personifikaci slunce a mínojskou variantu ničivého boha Baala či Molocha, kterému Féničané obětovali své děti. Se slunečním bohem s býčí hlavou se pak královna Pasífaé spojila nikoli za trest, ale během důležitého posvátného obřadu…

Image

Čtěte také

Erós a Psýché: Příběh strastiplné pouti za věčnou láskou

Stephenson 2 je pozoruhodná otevřená hvězdokupa v souhvězdí Štítu. Mimo jiné je proslulá tím, že obsahuje větší počet červených veleobrů, tedy extrémně velkých a zářivých hvězd, které směřují ke konci své životní dráhy. Tyto hvězdy jsou jinak vzácné a vždy stojí za pozornost. Jeden červený veleobr z hvězdokupy Stephenson 2 ale tentokrát astronomy doopravdy překvapil.

Mark Siebert ze švédské Chalmersovy technické univerzity v Göteborgu a jeho tým studovali veleobra DFK 52 a s pomocí soustavy radioteleskopů ALMA objevili gigantickou bublinu plynu a prachu, která ho obklopuje. To by samo o sobě nebylo až tak zvláštní. Červení obři občas vyvrhují v ohromných erupcích a výtryscích svůj materiál do okolního vesmíru, a ten je pak obklopuje.

Veleobr s rekordní bublinou

V tomto konkrétním případě ale vědce zarazily rozměry objevené bubliny. Rozprostírá se do vzdálenosti asi 1,4 světelného roku od červeného veleobra a je tím pádem největší svého druhu v celé Mléčné dráze. Obsahuje tolik hmoty, že by to vyvážilo celé naše Slunce. Pokud by byl veleobr DFK 52 ve stejné vzdálenosti od Sluneční soustavy jako velmi podobný Betelgeuse, zmíněná bublina by zabrala zhruba třetinu rozlohy Měsíce v úplňku.

Badatelé se ve své studii, kterou zveřejnili na preprintovém serveru arXiv, domnívají, že bublinu kolem červeného veleobra DFK 52 vytvořila tajemná exploze před zhruba čtyřmi tisíci lety. Pro Sieberta a jeho kolegy je záhadou, k čemu vlastně tehdy došlo. Musela to být nesmírně energetická a dramatická událost, aby se při ní uvolnilo tolik hmoty a hvězda to přežila.

Vlastně není příliš jasné, jak mohl veleobr vyvrhnout tolik hmoty, a přitom neexplodovat jako supernova. Jednou z možností podle vědců je, že DFK 52 je vlastně dvojhvězda, podobně jako Betelgeuse, a skrytý hvězdný průvodce napomohl vzniku bubliny. Osud veleobra je každopádně zpečetěn. Během příštího milionu let exploduje jako supernova a postará se o fantastickou kosmickou show.

Image

Čtěte také

Vesmírné drama: Astronomové pozorují bolestné výkřiky velké umírající hvězdy