Netopýr obrovský: Noční predátor, který loví ptáky ve vzduchu
Výzkum mezinárodního týmu vědců s definitivní platností potvrzuje, že netopýři obrovští dokážou během letu ulovit a pozřít i migrující ptáky.
Zatímco většina netopýrů se živí hmyzem, v případě netopýrů obrovských (Nyctalus lasiopterus) měli vědci dlouhou dobu podezření, že si občas smlsnou i na migrujících zpěvných ptácích. Až nedávný výzkum španělských a dánských vědců ale toto podezření jednoznačně potvrdil.
Vědci ze španělské Doñana Biological Station vybavili 14 různých druhů netopýrů malými zařízeními, která snímala výšku jejich letu, pohyb i zvuky okolí. A právě z jednoho takového záznamu se podařilo zrekonstruovat útok netopýra obrovského na červenku obecnou (Erithacus rubecula).
Noční predátor
Netopýří samice podle dat ze zařízení vystoupala do více než kilometrové výšky, kde zaznamenala svou kořist, prudce se k ní snesla a ulovila červenku během letu. Poté pokračovala dalších 23 minut v letu a krmila se svým úlovkem.
„Byl to šílený zvuk. Nikdy jsem nic podobného neslyšela,“ popisuje Laura Stidsholtová z katedry biologie na Aarhuské univerzitě a spoluautorka studie publikované v časopise Science. „Bylo to téměř magické.“
Netopýři velcí patří mezi největší a nejohroženější netopýry Evropy. Běžně se živí hmyzem, ale analýza DNA z jejich trusu už dříve naznačila, že se dokážou zaměřit i podstatně větší kořist. Tento flexibilní způsob lovu podle vědců ukazuje, jak se netopýři umějí přizpůsobit dostupným zdrojům potravy, což může být pro přežití tohoto ohroženého druhu nakonec klíčové.
„Je fascinující, že netopýři jsou schopni tak velkou kořist nejen chytit, ale také zabít a sníst za letu. Takový pták váží asi polovinu toho, co netopýr sám – bylo by to, jako kdybych já chytila a snědla 35kilové zvíře při svém ranním běhu,“ dodává vědkyně.
Další články v sekci
Betelgeuse má skutečně parťáka: Objev může změnit pohled na vznik dvojhvězd
Ještě před nedávnem šlo o odvážnou hypotézu, dnes už ale mají astronomové jasno – slavný rudý veleobr Betelgeuse má skutečně svého hvězdného společníka. Vzdor očekávání jím ale není ani neutronová hvězda a ani bílý trpaslík.
Betelgeuse – rudý veleobr z ramene souhvězdí Orionu – fascinuje astronomy už po staletí. Teprve v poslední době se ale začaly vršit důkazy, že tahle nestabilní hvězdná celebrita vlastně nebyla nikdy úplně sama. Jedním z prvních, kdo přišel s teorií hvězdného společníka Betelgeuse byl loni teoretický astrofyzik z newyorského Centra pro výpočetní astrofyziku Jared Goldberg. V létě jeho předpoklad potvrdil tým astrofyzika Steva Howella a nyní přichází další potvrzení od vědců z Carnegie Mellon University.
Když hvězda září až příliš
Betelgeuse je skutečný vesmírný gigant – září zhruba tisíckrát jasněji než naše mateřská hvězda a v průměru ji překonává přibližně 700krát. Sledovat cokoliv v jejím bezprostředním okolí je proto jako „pokoušet se vyfotit světlušku vedle reflektoru auta,“ jak s nadsázkou říká astrofyzička Anna O’Gradyová, která vedla nejnovější výzkum rudého veleobra.
Klíčový okamžik přišel na začátku loňského prosince, kdy se hvězdný společník přezdívaný Betelbuddy na krátkou dobu vzdálil od Betelgeuse nejvíc, jak to jeho oběžná dráha umožňuje. Tento vzácný okamžik si vědci nemohli nechat ujít a s nevídanou rychlostí získali pozorovací čas hned dvou špičkových observatořích – Hubbleova vesmírného dalekohledu a rentgenové observatoře Chandra.
Ani neutronová hvězda, ani bílý trpaslík
Vědci původně zvažovali, že by hvězdným společníkem Betelgeuse mohl být kompaktní objekt – například neutronová hvězda nebo bílý trpaslík, který by „odsával“ materiál ze svého obřího souseda. Takové chování by zanechalo typické stopy akrece v rentgenovém spektru – ale žádné se nenašly.
Namísto exotického zbytku po výbuchu supernovy vědci našli stopy po mladé hvězdě podobné našemu Slunci.
Nové odpovědi i nové otázky
Zjištění týmu O’Gradyové má i své širší souvislosti. Betelgeuse je známý svými šestiletými cykly doprovázenými změnami jasnosti, které doposud mátly astronomy. Studie z roku 2024 už naznačila, že by toto chování mohlo souviset s přítomností hvězdného společníka. Nyní tento scénář konečně dostává pevný pozorovací základ.
Vedle odpovědí ale objev přináší i nové hádanky. Hmotnost Betelgeuse odpovídá zhruba 16 až 17 hmotnostem Slunce, zatímco její nově potvrzený společník má hmotnost srovnatelnou s naší mateřskou hvězdou. Takto extrémní rozdíl hmotností je v binárních systémech neobvyklý a současné modely formování dvojhvězd ho neumí dobře vysvětlit. Vědci proto mluví o začátku nového směru výzkumu. Je podle nich možné, že podobné „extrémně nerovnovážné dvojhvězdy“ mohou být ve vesmíru četnější, jen je zatím neumíme odhalovat.
Další články v sekci
Canossa a spor o investituru: Král Jindřich IV. musel pokleknout před papežem
Pokoření římského krále před papežem v tuhé zimě roku 1077 před hradem Canossa představovalo bezprecedentní tah, který zasáhl do uvažování středověkého člověka. Byl to symbol, že papež je nejen duchovní autoritou, ale nárokuje si i světskou moc. Paradoxně jím však král Jindřich IV. dosáhl dočasného vítězství ve sporu s církví.
V 11. století se naplno rozhořel takzvaný spor o investituru, který do jisté míry zpochybnil základy středověkého uspořádání. Představa, že papež jako hlava západní církve může „sesadit“ císaře, byla pro tehdejší elitu stejně šokující jako myšlenka, že by dnes prezident státu skládal účty před náboženskou autoritou. A právě vrcholem tohoto střetu se stala pouť císaře Jindřicha IV. k hradu Canossa roku 1077.
Legenda o bosém králi, který tři dny mrzne ve sněhu, čekaje na odpuštění od reformního papeže Řehoře VII., se vryla do historického povědomí a stala se symbolem pohlcení světské pýchy silou morálky a rituálu.
Snaha o reformu církve
Evropský kontinent byl v raném středověku rozdělen na řadu knížectví či království, biskupských diecézí a městských republik. V centru toho všeho stál koncept Svaté říše římské, jíž vládl král či císař. Ve skutečnosti šlo ale spíše o volné sdružení panovníků, kteří spojovali germánská území, italské provincie a část bývalých franských zemí pod jednou korunou. Tato „konfederace“ však ke své existenci potřebovala víc než jen dědičnost, svým způsobem ji charakterizovalo i propojení církevních a světských struktur.
Biskupové a arcibiskupové navíc spravovali obrovská území, jež zahrnovala vesnice i celá města, vybírali na nich daně a soudili poddané. Naproti tomu světští vládci disponovali silnými družinami těžkých jezdců, a přitom mohli dosazovat biskupy na jejich stolce, což se dělo právě prostřednictvím obřadu investitury. Kníže či král si tak zajišťovali jejich věrnost a svým způsobem je považoval za „své“ kaplany.
Jenže právě kolem poloviny 11. století sílila v řadách církve kritika tohoto systému, která začala reformním hnutím kolem kláštera v Cluny. Duchovním vadilo mimo jiné i to, že světská investitura zahrnovala čím dál častěji takzvanou simonii (tedy kupčení s církevními úřady) či nepotismus (tedy dosazování protekčních příbuzných). Navíc se ozývaly hlasy proti ženatým kněžím, které mnozí vnímali jako morální pohromu, a především pak hrozilo, že se církevní úřady stanou dědičnými. Proto se i římský papež snažil církev „očistit“ od těchto zlořádů, v jejichž jádru stála právě investitura, kterou si pro sebe začal nárokovat svatý stolec.
Papežství bez kompromisů
Agilní a nekompromisní mnich Hildebrand, zvolený roku 1073 papežem pod jménem Řehoř VII., vložil do svých reforem ohnivý zápal. Zavázal klérus k přísnému celibátu, odsoudil i tu nejmenší stopu simonie a v dokumentu Dictatus papae otevřeně tvrdil, že jen on disponuje právem jmenovat biskupy, sesazovat krále i soudit světské vládce v otázkách mravnosti. Prohlásil, že neexistuje žádná civilní moc nad církevními záležitostmi.
Pro římského krále Jindřicha IV. to znamenalo přímou výzvu. Ten nastoupil vládu roku 1056 ve věku pouhých šesti let. Jeho stejnojmenný otec Jindřich III. byl poměrně rázný panovník, který dokázal reformní snahy zastavit, ale po jeho smrti se regentské vlády ujala vdova Agnes, která nedokázala čelit šlechtickým ambicím a duchovenstvo si budovalo vlastní autonomii. V očích Řehoře VII. se pozice mladého krále stala typickou ukázkou špatného příkladu vlády, za níž prý simonie kvetla a panovník nečinil pro očistu morálky téměř nic.
Počátek války o investituru
Nutno uznat, že měl v mnohém papež pravdu. Mocná říšská šlechta využívala slabosti královského dvora, zatímco přepychové kláštery se leskly zlatem. Matka Agnes se křehkému královskému dětství snažila dodat dostatek opory, ale nebyla schopna autoritativních zásahů, které by ukáznily knížata a biskupy toužící po vlastním vlivu. Když Jindřich dospěl, ocitl se ve víru intenzivního boje o moc – nejen s německými knížaty, ale i v Itálii, kde stál před úkolem uhlídat ambiciózní městské republiky i papežský stát.
Roku 1074 svolal nový papež Řehoř VII. do Říma synodu, která odsoudila ženaté duchovní a simonisty ve všech úřadech. Právě z tohoto jednání vzešla zmíněná listina Dictatus papae, která jednak zavrhovala morální prohřešky, především ale vyzdvihovala církev jako nejvyšší autoritu stojící nad světskými vládci.
Jindřich IV., stejně jako každý král, dosazoval preláty podle politických kalkulací, mnohdy i za peníze, takže logicky považoval vyhlášení synody i Dictatus papae za přehnané omezení své panovnické pravomoci. Ve snaze demonstrovat svou nezávislost sesadil z úřadů papežovy hlavní německé podporovatele, včetně opata z kláštera Hersfeld. Řehoř zareagoval nejmocnější církevní zbraní – pohrozil mu exkomunikací, čímž by ho vyloučil z řad věřících.
Z Milána na sněm do Wormsu
Situace dál gradovala. Vážnou ránu zasadil král papeži, když bez okolků sám jmenoval milánského arcibiskupa, od jehož investitury nabraly události značný spád. Svatý stolec i Jindřich IV. považovali Lombardii za klíč k vládě nad Itálií. Kontrola Milána znamenala moc nad částí alpských stezek, bohatými cechy měst a přístup k papežově teritoriu.
Když římský panovník demonstroval svou moc a svrchovanost předáním insignií novému milánskému arcibiskupovi, pokračoval tím, že svolal do Wormsu sobě oddané biskupy, kteří prohlásili Řehoře za sesazeného ze svatého stolce. Zároveň mu v listě napsal tato smělá slova: „Náš Pán Ježíš Kristus nás povolal ke královské moci, ale tebe nepovolal ke kněžství. Těmito kroky jsi vystoupil vzhůru: lstí, věcí odpornou pro mnišský stav, jsi získal peníze, penězi přízeň, přízní sílu meče a mečem ses dostal na trůn míru.“
Z ostrého textu je jasné, že král sebevědomého papeže obvinil přesně z toho, proti čemu on sám tak vystupoval – ze simonie, tedy zisku církevního úřadu za peníze. Dopis pokračoval stále výhrůžněji: „I mne, pomazaného ke královské moci, ač nehodného mezi pomazanými Páně, ses dotkl – mne, o němž tradice svatých otců učí, že mám být souzen pouze Bohem a nemohu být sesazen za žádný zločin s výjimkou kacířství.“
Nakonec následoval samotný ortel: „Podle soudu všech našich biskupů i nás samotného jsi zavržen: sestup, odejdi z papežského stolce, na nějž si činíš nárok.“ Poslední věta dokládá, že král měl smysl pro efektní závěr: „Já, Jindřich, z Boží milosti král, se všemi našimi biskupy, ti říkám: sestup, sestup!“ Myslel si, že má vyhráno, ale opak byl pravdou.
Šlechta vypověděla poslušnost
Papež nehodlal čekat s rukama v klíně a s bystrostí sobě vlastní zformuloval dopis, který jakoby adresoval svatému Petrovi, tedy prvnímu římskému biskupovi: „Požehnaný Petře, kníže apoštolů, ... slyš svého sluhu, kterého jsi od jeho dětství opatroval a do dneška chránil před hříšníky, kteří mě nenáviděli a nenávidí za mou věrnost tobě. … tvá svatá římská církev si mě, aniž bych tomu chtěl, postavila do čela; ani jsem nepomyslel na to, abych vystoupil na tvůj trůn jako zloděj a raději bych skončil své dny jako poutník, než abych se zmocnil tvého místa světskou lstí kvůli pozemské slávě.“
Po této úvodní apologii přešel v přímý protiútok: „Spoléhaje na tuto víru, pro čest a obranu tvé církve, ve jménu Boha všemohoucího, Otce, Syna i Ducha svatého, s tvou mocí a autoritou, odnímám králi Jindřichovi, synu císaře Jindřicha, který s neslýchanou pýchou povstal proti tvé církvi, vládu nad veškerým královstvím Němců a Italů a zprošťuji všechny křesťany jakékoli přísahy, kterou mu učinili nebo mu učiní, a všem zakazuji, aby mu sloužili jako králi.“
Všem bylo jasné, že se rozhořel konflikt, jaký Evropa ještě neviděla. Na papežův pokyn svolala říšská knížata sněm do Trevíru, kde se roku 1076 sešlo na čtyřicet biskupů, desítky knížat a významná část panovnické elity. Dokonce i mnozí z těch, kteří předtím krále ve Wormsu podpořili a sesadili papeže, postupně přešli na druhou stranu. V Trevíru společně vyhlásili, že pokud Jindřich do 2. února 1077 nepřijde za Řehořem, aby se veřejně kál a slíbil poslušnost, budou ho považovat za sesazeného a odvolávají svoji věrnost a službu jeho úřadu, kterou mu kdysi slíbili.
Přechod alpských průsmyků
Králova autorita se ocitla v troskách a Jindřich pochopil, že roční lhůta není dlouhá. Rozhodl se pro pouť, která měla zachránit alespoň politickou existenci koruny. Nicméně necestoval sám, vzal s sebou poměrně velkou družinu, která spíše působila dojmem vojska, byť v ní byla i králova vlastní manželka. V listopadu 1076 se vydali od hlavních cest, jež kontrolovali jihoněmečtí vévodové, po starých klikatých stezkách. Místní průvodci znali skryté chodníky, kterými by i dnes putovali jen velmi odvážní turisté s dobrou horolezeckou výbavou. Překonat je znamenalo riskovat život.
Nakonec se poutníci konečně ocitli v přívětivé italské nížině, kde byli přivítáni tamními hrabaty a biskupy, neboť se brzy rozkřiklo, že je tu král. Italská šlechta nebyla vůči Jindřichovi tak nepřátelská jako německá. Velmi rychle shromáždili dostatek ozbrojených mužů, takže se kolem něj vytvořilo vojsko příznivců.
Když se papež doslechl, že král je v Itálii, nevěděl, zda přichází jako kajícník, či mstitel. Uchýlil se proto na pevný hrad Canossa, který od roku 1052 patřil jeho příznivkyni, toskánské hraběnce Matyldě, zřejmě nejmocnější ženě na Apeninském poloostrově, a vyčkával.
Rituál podřízenosti
Král se k papeži nevypravil hned osobně, ale poslal za ním nejdříve své vlivné známé z řad kléru a šlechty, aby za něj u Řehoře orodovali. Papež poselstvo vyslechl, nejprve krále odmítl, ale ten nakonec ústy svých vyslanců slíbil, že udělá cokoliv a přijde kamkoliv, jen když mu Řehoř udělí rozhřešení včas. Papeži v podstatě nezbylo nic jiného než tuto nabídku přijmout, protože jinak by nepůsobil jako zbožný křesťan. Přesto to chtěl udělat králi co nejsložitější, takže mu vzkázal, že k němu musí osobně přijít, předvést opravdovou lítost nad svými činy a slíbit poslušnost. Pak mu může odpustit…
Tak se přiblížil okamžik pokoření, jaký žádný vládce Svaté říše římské doposud nezažil. Hned druhý den si Jindřich svlékl své královské roucho, vzal si prostou halenu kajícníka a zanedlouho již bosý stanul před bránou hradu Canossa, kde čekal na papežovo rozhodnutí. Řehoř tušil, že splnění slibu mu nepřinese nic dobrého, ale nemohl se ho zříct, tak alespoň zdržoval a nechal mocného vladaře v kajícnické haleně mrznout v nevlídném lednovém počasí celé tři dny.
Bosý stál před hlavní branou – prsty mu namrzaly a pokrývaly se vrstvou ledu. Sám prý slyšel, jak mu klapou zuby a jak mu srdce buší až u krku. Nad hradem vlály prapory ecclesia triumphans – „vítězná církev“, které se musely Jindřichovi vrýt do paměti, když ho konečně papež pozval dál k audienci. Žádal, aby král přísahal věrnost církvi, zdržel se simonie a uznal papežskou nadřazenost. Teprve poté mu vytoužené rozhřešení konečně udělil.
Kajícník proti vzdorokráli
Canossa se stala symbolem, na něž středověký člověk tolik dal. Hluboce zapůsobila na všechny věřící křesťany a Jindřich získal aureolu pokorného vladaře, který dokáže uznat své chyby. Méně spokojení byli němečtí vévodové, kteří už počítali s královým sesazením. Papež pro ně v tu chvíli přestal být užitečným spojencem, protože se formálně smířil s jejich nepřítelem. Přesto se nehodlali vzdát. Na říšský trůn společně zvolili svého člověka, švábského vévodu Rudolfa.
Nastala nová situace, která vytvořila nebezpečný precedens do budoucna. Říšská šlechta sama rozhodla o tom, kdo jí bude vládnout. Přestože volili krále už dříve, neměli žádné právo ho sesadit a zvolit si jiného. Papež však Rudolfa nemohl uznat, jakkoliv by to velmi rád udělal. Podle dohody, kterou se svým protivníkem uzavřel, si Jindřich prozatím trůn zachoval a čekal na soud, který měl definitivně rozhodnout o jeho osudu. Zároveň Řehoř následujícího roku 1078 vydal důležitý edikt namířený proti laické investituře, což bylo vlastně pokračování sporu z minulosti, kvůli němuž se již s králem střetl. Jindřich se jí navíc ani v Canosse přímo nevzdal.
Papež zemřel jako psanec
Protest svatého stolce ale nevedl k ničemu jinému než k novému rozkolu mezi ním a Jindřichem, takže se sotva omilostněný král znovu ocitl v klatbě a papež ho prohlásil za zbaveného trůnu. Situace se pro Jindřicha přesto nakonec vyvinula příznivě, neboť jeho protivník Rudolf náhle zemřel a římský král tak znovu získal ztracené pozice. Papeži nezůstal nic dlužný a o Velikonocích roku 1080 ho na oplátku podruhé prohlásil za sesazeného. Na římský stolec nechal zvolit sobě oddaného ravennského arcibiskupa, který přijal jméno Kliment III. Od této chvíle až do Jindřichovy smrti trvalo v katolické církvi schizma, tedy stav, kdy se o místo v čele křesťanstva hlásili dva kandidáti.
Už z toho je zřejmé, že Canossou spor o investituru neskončil a měl trvat ještě téměř půlstoletí. Jindřich se silným vojskem přitáhl znovu do Itálie a roku 1084 se mu podařilo dobýt Řím, kde dosadil svého Klimenta na svatý stolec, zatímco Řehoř se musel potupně stáhnout do Andělského hradu. Nakonec musel nebohý Řehoř prchnout a následujícího roku 1085 zemřel jako psanec.
Přesto musel Jindřich IV. i nadále bojovat s jeho nástupcem, neméně neústupným Urbanem II., nepodařilo se mu zklidnit ani situaci mezi říšskou šlechtou, až ho nakonec roku 1106 sesadil vlastní syn, který nastoupil jako Jindřich V. Teprve on roku 1122 formálně ukončil spor o investituru konkordátem wormským, jenž zaručoval jmenování biskupů oběma stranami – tedy církví i světským panovníkem.
Další články v sekci
Archeologové prozkoumali rituální krajinu rané doby bronzové v Jordánsku
Dolmeny v jordánském Murayghatu odhalují, jak dávné společnosti po zániku svých civilizací proměnily kamenné monumenty v centra rituálů a nových společenství.
Dolmeny, prehistorické megalitické stavby z velkých kamenných bloků, se v průběhu historie stavěly na řadě míst světa, od Britských ostrovů, přes Středozemní moře, až po Indii. Archeologové nedávno zjistili, že součástí ceremoniálních staveb na lokalitě Murayghat v Jordánsku byly celé skupiny dolmenů.
Výzkumný tým Kodaňské univerzity zde odkryl celou fascinující rituální krajinu rané doby bronzové. Lokalita Murayghat ale poskytla odborníkům nejen samotné nálezy, ale také je přiblížila k odpovědi na otázku, jak dávné kultury reagovaly na krize a na zhroucení společností a sociálních vztahů mezi lidmi.
Rituály s dolmeny
Kultura Murayghat se objevila po zániku kultury doby měděné, která v této části světa prosperovala zhruba mezi lety 4500 a 3500 před naším letopočtem. Lidé doby měděné žili ve velkých sídlech, vyráběli si měděné předměty a stavěli si malé kultovní svatyně. Pak se civilizace doby měděné zhroutila.
Jak uvádí vedoucí projektu Susanne Kernerová v publikaci zveřejněné v odborném časopisu Levant, namísto sídel s menšími svatyněmi se kolem roku 3500 před naším letopočtem na lokalitě Murayghat objevují skupiny dolmenů a další velké megalitické struktury, které ukazují na to, že se tam neodehrával všední život, ale rituální shromáždění a společné pohřby.
Společně s dolmeny tam archeologové objevili řadu artefaktů, které rovněž potvrzují ceremoniální povahu dotyčných staveb. „Lokalita Murayghat nám poskytuje fascinující vhled do reakce raných společností na krize,“ líčí Kernerová. „Jak je vidět, lidé tehdy zareagovali stavbou kamenných monumentů a vytvořením nových typů komunit.“
Další články v sekci
Tlukoucí srdce pro bohy: Rituály, které držely při životě svět Aztéků
Když se chrámové schody v Tenochtitlánu barvily krví, nešlo o barbarství, nýbrž o naplnění božského řádu, který měl zajistit trvání života na Zemi. Pro Aztéky představovaly lidské oběti posvátný rituál.
Lidské oběti, doprovázené někdy i rituálním kanibalismem, přispívaly k udržení společenské hierarchie Aztéků a jejich dominance nad nepřáteli. Lišily se přitom podle svátku a božstva, jemuž byl zasvěcen. Za nejcennější oběť se považovalo tlukoucí srdce, centrum pulzující síly, označované za nejvyšší dar života a energie. Jeho obětováním se moc vracela vysoce postaveným božstvům, čímž se zajišťovalo pokračování světa.
Náležel k nim například bůh osudu Tezcatlipoca a především bůh Slunce a války Huitzilopochtli, jemuž se oběti zejména z řad válečných zajatců přinášely například v průběhu patnáctého měsíce Panquetzaliztli (mezi listopadem a prosincem), kdy byl uctíván. Na jeho počest se rovněž konaly velké vojenské přehlídky a veřejné hostiny.
Surová pocta
Z dnešního úhlu pohledu nám mohou lidské oběti připadat kruté. Stejný pocit vzbuzovaly i ve Španělech, když na území Aztécké říše v 16. století dorazili. Musíme si však uvědomit, že zvolení jedinci se často uváděli do stavu omámení pomocí halucinogenních látek a smrt jako náboženská oběť se považovala za čest i záruku pobytu v nebi, vymezeném válečníkům a ženám, jež zemřely při porodu. Západní útrpné právo a veřejné popravy tak měly mnohdy krutější charakter.
Ne všechny formy obětování se navíc vyznačovaly brutalitou. Například při náboženském svátku na konci měsíce Toxcatl (v květnu) byl obětován mladý muž reprezentující boha Tezcatlipoca. Předtím ho však Aztékové po celý rok oslavovali, jako by sám byl oním božstvem, a náležely mu veškeré související výsady.
Muži, ženy, děti
V aztéckém náboženství existovalo mnoho podob obětí, včetně vhazování do ohně, zabíjení pomocí oštěpů či šípů, stahování z kůže nebo pouštění krve. Ceremoniální popravy vykonávali domorodí obyvatelé Nového světa především v době války. Bohům se obětovaly i ženy a Tlalokovi také děti. V jejich případě navíc kati usilovali, aby ronily hojné slzy, které byly zárukou bohatých dešťů a úrody v nadcházející sklizni. V některých případech se oběti stahovaly z kůže a následně si ji při zvláštních slavnostech oblékali kněží. Někdy mohly být popravy skutečně masové: Ústní tradice praví, že při oslavách spojených s dokončením přestavby Velké pyramidy v Tenochtitlánu v roce 1487 bylo během jediného týdne obětováno 20–80 tisíc lidí.
Později čekala popsaná smrt rovněž některé Španěly, jak o tom psal Bernal Díaz del Castillo, účastník Cortésova tažení: „Viděli jsme, že násilím vyvádějí po schodech nahoru naše druhy, které zajali, když připravili porážku Cortésovi, a hodlají je obětovat. Když je dovedli nahoru, na malou plošinu na vrcholu svatyně, do blízkosti jejich proklatých model, viděli jsme, že jim na hlavu nasadili čelenky a nutí je tančit s jakýmisi vějíři před Huitzilipochtlim. A když zatančili, položili je na podlouhlé kameny upravené pro obětování, noži z pazourku jim rozřízli hruď, vytrhli teplé srdce a obětovali je přítomným modlám.“
Další články v sekci
Bleskové čtení DNA: Nový systém zkracuje analýzu genomu z dnů na hodiny
Vědci z Bostonské dětské nemocnice stanovili nový světový rekord v rychlosti čtení lidského genomu – dokázali kompletně přečíst a vyhodnotit DNA člověka za méně než čtyři hodiny, čímž otevírají cestu k okamžité diagnostice genetických poruch u novorozenců v kritickém stavu.
V dnešní době trvá přečtení lidského genomu a jeho analýza, od získání vzorku do vydání lékařské zprávy i v těch nejlépe vybavených nemocnicích minimálně dny, spíše déle. Přitom zvláště při péči o čerstvě narozené děti v kritickém stavu, které by mohly mít genetickou poruchu, je nutné učinit řadu zásadních rozhodnutí už během hodin.
Genetická diagnostika v rekordním čase
Vědci a lékaři Bostonské dětské nemocnice, která je univerzitní nemocnicí medicíny na Harvardu, společně s dalšími kolegy zaznamenali významný a žádoucí průlom. Zatímco dosud trvalo kompletní přečtení lidské DNA dny, nový systém to zvládne během několika hodin – konkrétně za méně než čtyři hodiny od získání vzorku až po hotový genetický profil.
„Naše pilotní studie ukazuje, že bychom mohli ráno odebrat vzorek DNA dítěte a ještě to odpoledne mít hotovou diagnózu,“ přibližuje novinku Monica Wojciková, lékařka z Bostonské dětské nemocnice a hlavní autorka studie. „Pro rodiny, které teď čekají na výsledky třeba týden, by to bylo naprosto přelomové.“
Tým použil nový prototyp technologie SBX (Sequencing by Expansion) od společnosti Roche. Pomocí této metody analyzovali 15 lidských vzorků – z toho pět historických případů z Mantonova centra pro výzkum vzácných onemocnění a sedm přímo z jednotky intenzivní péče pro novorozence.
Podle Wojcikové může tato technologie zásadně změnit způsob, jakým se v nemocnicích diagnostikují vzácné genetické poruchy. Rychlá diagnostika umožní lékařům přejít od „léčby naslepo“ k cílené terapii během několika hodin – a tím zvýšit šanci na přežití i kvalitu života novorozenců. „Na jednotce intenzivní péče může pár hodin rozhodnout mezi zbytečnými zákroky a život zachraňující léčbou,“ dodává lékařka.
Další články v sekci
Stíhač a bombardér Bristol Blenheim: Jak si vedl na frontách druhé světové války?
I když už na začátku druhé světové války nepatřily Bristoly Blenheim k nejnovějším konstrukcím, sloužily až do jejího konce. Kromě Evropy bojovaly v Africe, Barmě a nad Atlantikem i Pacifikem. Finové je používali od zimní války až po boje v Laponsku během zimy 1944–1945.
Velení RAF mělo zájem o těžký stíhací dvoumotorový letoun. Roku 1938 letectvo získalo sérii asi 200 kusů verze označované jako Bristol Blenheim Mk.IF. Písmeno F znamenalo Fighter, tedy stíhací. Měl jen dvoučlennou osádku, která se skládala z pilota a střelce v hřbetní věže. Posílená výzbroj v podobě čtyř kulometů ráže 7,7 mm se nacházela v plochém kontejneru pod přídí. Na těžkou stíhačku nešlo o zrovna smrtící zbraně a ani rychlost 447 km/h nebyla nic moc.
Velení RAF ale stíhačku s dlouhým doletem nutně potřebovalo a počítalo, že bude doprovázet bombardéry při dálkových akcích. Tyto letouny se vyráběly i na základě novějších „čtyřek“, které pak nesly označení Blenheim Mk.IVF. Kvůli vyšší hmotnosti měly horší letové vlastnosti a rychlost klesla na pouhých 407 km/h. V okamžiku vypuknutí války sloužily stíhací blenheimy u sedmi perutí RAF.
Blenheimy ve stíhací roli
Poměrně intenzivně se zapojily do akcí nad mořem už za podivné války, ještě intenzivněji pak bojovaly v Norsku. Jednalo se o stroje Mk.IVF od 235. a 254. perutě, které díky dlouhému doletu mohly do akcí vzlétat ze základen ve Velké Británii. Hned 10. dubna 1940 vyrazil na průzkumný let ke Stavangeru četař Rose. Na tamním letišti spatřil nejméně 70 letadel a okamžitě se vrhl střemhlav do útoku. Pokropil přeplněnou rozjezdovou dráhu a po návratu ohlásil, že dva stroje vzplály. V přístavu pak střílel na zakotvené létající čluny, než otočil k návratu. Cestou ještě nad mořem narazil na bombardér Heinkel He 111. Zezadu se na něj dotáhl a vypálil dávku z příďových kulometů. Poté se přiblížil z boku, aby umožnil palbu i svému střelci v otočné věži. Nepřátelský stroj inkasoval mnoho zásahů a zřítil se do hlubin.
Dne 25. dubna dva stroje od 254. perutě poskytovaly krytí vyloďování spojeneckých posil, nad cílem napadly formaci Junkersů Ju 88 a jeden se podařilo sestřelil. Když ale narazily na nepřátelské stíhačky, většinou to pro ně skončilo špatně a stíhací blenheimy měly těžké ztráty i při akcích nad Francií. Dosavadní zkušenosti ukázaly, že se stroje k dennímu stíhání nehodí, a postupně přecházely k nočním akcím.
Během léta 1940 se u experimentální jednotky Fighter Interception Unit testovala montáž radiolokátoru AI.Mk.IV. S jeho pomocí dokázal druhý člen osádky navést v noční temnotě pilota do blízkosti nepřátelského letounu a po jeho vizuální identifikaci na něj mohl zaútočit. V noci z 22. na 23. července se to povedlo poručíku Glyn Ashfieldovi, který letěl na Blenheimu Mk.IF. Dokázal nalézt Dornier Do 17 letící nad Brightonem a desetisekundovou dávkou ho sestřelil. Jednalo se o první „radarové“ vítězství v historii.
Když Luftwaffe na podzim zintenzivnila noční nálety na Británii, létala na blenheimech 23., 29., 600. a 604. stíhací squadrona. Radar sice představoval velkou výhodu, dost však vadila jejich nízká rychlost, proto je už koncem roku začaly nahrazovat výkonnější stíhačky Bristol Beaufighter. U některých jednotek ale sloužily ještě hluboko do roku 1941 a tehdy se s nimi seznámilo i několik Čechoslováků sloužících u 68. perutě.
Nad severní Afrikou
Když v červnu 1940 vyhlásila Itálie válku Velké Británii, mělo RAF v severní Africe pět bombardovacích perutí vyzbrojených blenheimy různých verzí a 30. squadronu se stíhacími Mk.IF. Už několik hodin po začátku nepřátelství 11. června bombardovaly italské pozice. Příští den se 211. peruti podařilo zasáhnout a poškodit křižník San Giorgio.
Situace na této frontě vypadala o dost jinak než v Evropě a blenheimy tam představovaly nejmodernější britský letoun. Italové v poušti disponovali jen stíhacími dvouplošníky CR.42, které měly velký problém relativně rychlé britské stroje vůbec dohnat. Ani palba ze země nebyla zdaleka tak silná jako na západoevropském bojišti a blenheimy si tu vedly velmi dobře. V prosinci přispěly k drtivému britskému vítězství za velké pozemní ofenzivy, která Italy zahnala na útěk. Ten zastavil až příchod německého Afrikakorpsu v únoru 1941.
Nasazení obávaných Bf 109 v Africe poměr sil změnilo a například ráno 21. května se jejich pilotům podařilo během několika minut sestřelit pět blenheimů. Britové je pak museli stejně jako v Evropě do akcí posílat se silným stíhacím doprovodem. Během léta se několik perutí přesunulo na Maltu, odkud pak velmi úspěšně napadaly lodní konvoje mezi Afrikou a Sicílií.
V době zahájení ofenzivy Crusader v listopadu 1941 v Africe na blenheimech létaly 11., 14., 45., 55. a 84. bombardovací perutě. Stíhací Mk. VF pak měla ve výzbroji ještě 113. squadrona. Velmi aktivně se zapojily do bojů následující zimy, bylo ale stále jasnější, že stroj je již za zenitem. Na jaře 1942 je pak u jednotek začaly nahrazovat mnohem výkonnější stroje Boston, Maryland a Baltimore.
Poslední pokus o modernizaci
U firmy Bristol mezitím pečlivě sledovali zprávy o bojovém nasazení a pracovali na odstranění nejhorších nedostatků. Už 24. února 1941 odstartoval první prototyp verze Mk.V. Oproti svému předchůdci měla výrazně sklopenou příď s přepracovaným prosklením, která zlepšovala výhled pilota. Výzbroj zůstala stejná jako u posledních sérií Mk.IV. Ty už také nesly pod přídí vzad mířící dálkově ovládanou věžičku Frazer Nash. Ovládal ji bombometčík, který zaměřoval dva kulomety ráže 7,7 mm pomocí periskopu. Mohla se pohybovat o 20° na obě strany a o 17° dolů. Přibylo také pancéřování pilotního prostoru a samosvorné obaly palivových nádrží. Pohon zajišťovala dvojice motorů Bristol Mercury XXV, které mu umožnily vyvinout maximální rychlost 416 km/h. Stroj nazývaný někdy jako Bisley ale stále unesl jen 454 kg pum.
Sériová výroba se rozběhla v září 1941 a jako první je do výzbroje začala dostávat 15. peruť jihoafrického letectva, operující z Egypta proti lodním konvojům. Mnoho strojů ale putovalo rovnou k cvičným útvarům. Velení RAF se uprostřed války zjevně nechtělo vzdávat se rozběhnuté výroby a trvalo na další produkci, i když stroj už jednoznačně zastaral.
Proti japonským samurajům
Když v prosinci 1941 vypukla válka na Dálném východě, mělo RAF celkem čtyři perutě blenheimů na základnách v Malajsku a v Singapuru. Japonci je během několika týdnů prakticky zničili. Například 9. prosince letěl osamělý stroj Arthura Scarfa od 62. perutě bombardovat Singoru. Při návratu jej napadli japonští stíhači a těžce ho zranili. Dokázal ještě letoun dotáhnout k nouzovému přistání u polní nemocnice, kde však zemřel v náručí své ženy, která tam pracovala jako zdravotní sestra. Jako jediný pilot Královského letectva v Asii obdržel Viktoriin kříž.
Devět blenheimů z 11. perutě zaútočilo 9. dubna 1942 na japonskou flotilu a svrhlo pumy na letadlovou loď Akagi. Bohužel ani jedna nezasáhla a stíhačky zero pak sestřelily čtyři z britských strojů. Po ústupu z Barmy létaly na blenheimech nejméně čtyři squadrony z Indie. Teprve v druhé polovině roku 1943 se všechny postupně přezbrojily na hurricany, používané jako stíhací bombardéry.
Konec s koncem války
Výroba blenheimu běžela ve Velké Británii až do června 1943 a dala celkem 4 422 strojů všech verzí. Jako poslední je coby bojové používaly do ledna 1944 13. a 614. perutě k hlídkování nad Středozemním mořem. Nejdéle své bolingbroky bojově používalo kanadské letectvo, kde v druhé polovině války sloužily hlavně jako hlídkové protiponorkové. Obvykle nosívaly 135kg hlubinné pumy, ale za celou dobu nasazení se podílely na jediném, navíc nepotvrzeném potopení japonské ponorky.
Jako poslední bojová jednotka blenheimy krátce po kapitulaci Japonska v září 1945 uzemnila 122. peruť RCAF. Jednalo se tak o jeden z mála bombardérů, který sloužil od samého začátku až do konce druhé světové války. Rozhodně nešlo o stroj, který by se stal legendou. Přes výrazné zastarávání konstrukce pocházející z poloviny 30. let blenheimy patřily k jedněm nejrozšířenějším strojům a bojovaly na všech frontách.
Další články v sekci
Aurory v hlubinách vesmíru: Čeští vědci popsali vznik polárních září u neutronových hvězd
Nejenom planety, ale i stálice mohou nabídnout úchvatnou podívanou v podobě polárních září, které vznikají díky interakci nabitých částic s jejich magnetickým polem.
Zatímco v severských státech se polární záře vyskytují běžně, v našich zeměpisných šířkách je vídáme jen občas, a to pouze nízko nad severním obzorem. Jejich původcem je sluneční vítr. Vědci z Fyzikálního ústavu v Opavě však přišli s překvapivým zjištěním, že se mohou polární záře neboli aurory objevovat i u některých stálic, konkrétně u neutronových hvězd.
Jak vznikají?
Jak popisuje spoluautor výzkumu Zdeněk Stuchlík, „po vyhasnutí termonukleárních reakcí stlačí vlastní gravitace jádro hvězdy do obřích hustot, takže se stane neutronovou hvězdou, tvořenou degenerovaným neutronovým plynem“. Přívlastek „neutronová“ pak odráží skutečnost, že jsou elektrony při extrémních hustotách „vtlačeny“ do protonů, jež se tak změní na neutrony.
Neutronová hvězda představuje v podstatě gigantické atomové jádro, které si uchovává mimořádně silné magnetické pole. Jde o „zamrzlý“ pozůstatek po hmotné stálici, jehož magnetické pole může být nesmírně intenzivní a má dipólovou povahu. „V nové práci jsme ukázali, že v případě částic, na něž magnetické pole působí odstředivě, mohou díky jemné balanci s gravitačními a setrvačnými silami existovat stabilní kruhové dráhy i mimo rovinu symetrie daného pole. V blízkosti magnetického pólu se mohou tyto kruhové orbity neomezeně blížit k samotnému povrchu neutronové hvězdy, přičemž v extrémně silném magnetickém poli budou intenzivně zářit,“ vysvětluje Stuchlík.
Podobně jako u planet
Polární záře nad neutronovými hvězdami vznikají na základě podobného principu jako u planet. Další spoluautor práce Jaroslav Vrba objasňuje, že magnetická pole zmíněných stálic mohou být až miliardkrát silnější než v případě Země a zásadním způsobem ovlivňují pohyb nabitých částic v okolí. Ty podléhají složitému působení daného pole, gravitaci, a dokonce i zpětné reakci záření, kterou během svého pohybu vytvářejí. Každou neutronovou hvězdu zároveň obklopuje velmi tenká atmosféra těsně nad povrchem a interaguje s nabitými částicemi podobně jako plynné obaly planet. Už delší dobu přitom víme, že se částice v okolí těchto exotických kosmických objektů pohybují směrem k jejich pólům.
Na vědecké práci, jež vedla ke zjištění vzniku auror nad neutronovými hvězdami, se podílel i částicový fyzik Arman Tursunov, který dlouhá léta působí na Fyzikálním ústavu v Opavě. A spolu s kolegy – včetně čtvrtého spoluautora práce Martina Kološe – poukazuje na fakt, že struktury, v nichž se mohou částice pohybovat na specifických polárních dráhách, připomínají Van Allenovy pásy u Země. „Popsané pásy jsou velmi důležité pro pochopení vzniku polárních září i na naší planetě. A jejich existence v okolí daných hvězd souhlasí s pozorováním neutronové hvězdy známé jako Vela Pulsar, provedeným rentgenovou observatoří Chandra v roce 2010,“ přibližuje Tursunov vzrušující poznatky opavských fyziků.
Klíč k bezpečnosti
Neutronové hvězdy leží příliš daleko, než abychom mohli tamní aurory běžně sledovat. Jedná se tedy spíš o zajímavost pro teoretické fyziky, přesto má praktické využití. Vědci tak mohou ještě lépe pochopit povahu geomagnetického pole, které nás chrání před nebezpečným kosmickým zářením. Konkrétně se jedná o zmíněné Van Allenovy radiační pásy, v nichž se ukládá energie ve formě nabitých částic. Rozprostírají se zhruba 600–60 000 km nad naší planetou a obklopují ji jako obří donut. Způsobují však problémy zejména sondám a kosmickým misím, jež se musejí plánovat tak, aby skrz dané pásy neprolétaly a nečelily masivní radiaci.
Samotné polární záře zas představují viditelný projev ochrany pozemského života před částicemi ze Slunce: Záření se vybíjí vysoko v atmosféře a k povrchu planety se prakticky nedostane. A právě uvedené jevy bezprostředně související s přirozeným magnetickým štítem Země se pojí s chápáním úkazů nad neutronovými hvězdami.
„Efekty, které pozorujeme v zemské magnetosféře, pomáhají vědcům pochopit tyto extrémní jevy v okolí neutronových hvězd, kde síly dosahují nesrovnatelně větších hodnot a intenzity. A samozřejmě naopak – studium pohybů částic v okolí neutronových hvězd nám pomáhá lépe pochopit některé projevy v magnetosféře naší planety,“ uzavírá Vrba.
Další články v sekci
Ze zloděje vrchním policistou: Eugène Vidocq a jeho tanec na hraně zákona
Jak se dostat zločincům na kobylku? Musíte zkrátka přemýšlet jako oni. První soukromý detektiv v dějinách sám strávil dvacet let coby podvodník a zloděj, než se nakonec přidal k policii a dokázal zkrotit zločin v pařížských ulicích. Historie ho zná jako otce moderní kriminalistiky.
Jmenoval se Eugène François Vidocq a ještě mu nebylo ani čtrnáct, když se za ním poprvé zabouchly dveře vězeňské cely. Psal se rok 1789 a Francií otřásala revoluce, během níž se měla z království stát republika. Pouliční vřava přímo vybízela, aby si lidé zákony vykládali po svém – a dospívající chlapec z rodiny zámožného pekaře v Arrasu jednou vzal doma z kuchyně stříbrné talíře, aby si něco „vydělal“. Nejspíš už plánoval, co si za nabytý obnos pořídí, ale o tři dny později ho policisté dopadli a vsadili na dva týdny do vězení. Až s odstupem času se mladý výtržník dozvěděl, že za vším stál jeho otec. Eugène totiž nepokoušel jeho trpělivost zdaleka poprvé, a tak se rodič rozhodl udělit potomkovi lekci.
Útěk k cirkusu
Pokud však Vidocq starší doufal, že strážci zákona v synovi touhu páchat zločin uhasí, mýlil se. S nástupem puberty byl Eugène čím dál nezvladatelnější a navzdory zjevnému studijnímu talentu se do vzdělání nehrnul. Místo toho s ním museli rodiče řešit jeden problém za druhým. První, a zdaleka nikoliv poslední zkušenost ze žaláře v mladíkovi jen posílila touhu předvést otci, že si bude dělat, co se mu zlíbí.
Pouhých deset dní po propuštění tak již opět kradl a tentokrát z rodinné pekárny zmizela kasa. S nově nabytým jměním se Eugène vydal do světa, odhodlaný rozjet kariéru za oceánem. Záhy však okusil drsnou realitu, když ho v sousední Belgii okradli, a ze dne na den se tak ocitl zcela bez prostředků. Aby se vůbec nějak uživil, přidal se ke skupině kočovných umělců a měl za úkol hrát v představení kanibala. Jenže pojídání syrového masa bylo příliš i na neohroženého Eugèna, tudíž herce vyměnil za skupinu loutkářů. Také tentokrát ovšem rychle skončil na ulici, když ho principál přistihl při flirtování s vlastní dcerou.
Šestnáctiletý Eugène překypoval výbušnou energií a toužil ji někde vybít. Přidal se tedy k armádě a zdálo se, že šlo o dobrý nápad. Jelikož od dětství neustále trénoval šerm, vedl si v boji mimořádně dobře. Nedokázal však ze sebe vykřesat disciplínu, neuměl se ovládat, a když jednoho dne vyzval na souboj důstojníka, vyslechl si rozsudek v podobě trestu smrti. Raději vzal nohy na ramena – a tak začal jeho život na útěku.
V žaláři jako doma
Eugène se sítem francouzského podsvětí propadal stále hlouběji. S pověstí dezertéra se musel neustále skrývat a žít pod falešnou identitou. A jak se přesouval z jednoho města do druhého, staly se jeho denním chlebem opět krádeže a drobná kriminalita. Řada přestupků prošla bez povšimnutí, za jiné však hned několikrát skončil v poutech. V žaláři brzy trávil tolik času, že se vězeňská cela de facto proměnila v jeho druhý domov.
Jakmile se znovu ocitl na svobodě, proháněl sukně a s oblibou vyzýval soky v lásce na souboj. Bylo mu teprve devatenáct, když mu jistá Anne-Marie Chevalierová oznámila, že s ním čeká dítě. Eugènovi je nutno připsat k dobru, že se k záležitosti postavil čelem a narychlo uspořádal svatbu. Brzy ovšem litoval: Údajné otcovství představovalo pro nevěstu jen falešnou záminku a záhy ji přistihl s milencem. Znechucený novomanžel se tedy uchýlil do Bruselu, tehdejšího srdce podvratných živlů všeho druhu.
Poslední kapka
Netrvalo dlouho, a do života mu opět vstoupila láska: Francine Longuetovou požádal o ruku bez ohledu na to, že byl stále ženatý s Anne-Marií (oficiálně se rozvedli až po jedenácti letech). Jenže také ona mu připravila nepříjemné překvapení v podobě záletné povahy. Eugène neváhal jejího milence surově zmlátit, čímž si však vysloužil další pobyt v žaláři. Jak později vzpomínal ve svém životopise, právě tehdy začala jeho skutečná „škola zločinu“.
S opakovanými pokusy o útěk tentokrát neuspěl a musel si zvykat na drsnou existenci mezi ostatními vězni. Několik falešných obvinění z jejich úst mu nakonec vyneslo osm let galejí. Tvrdá dřina se mu pochopitelně nezamlouvala a několik následujících roků střídavě prchal a opět končil v zajetí, takže poznal interiéry hned několika francouzských věznic. Poté, co si již podruhé v životě vyslechl rozsudek smrti, se zachránil skokem z okna a prchnul do Paříže. Tam se stal svědkem popravy svého někdejšího vězeňského kumpána a právě tehdy se v něm údajně cosi hnulo. Uvědomil si, že ze spirály zločinu se nabízí jediné východisko…
Falešný vězeň
Ať už byl Vidocq jakýkoliv, rozhodně nebyl hloupý. Jinak by ostatně nedokázal bezmála dvě desítky let úspěšně prchat před rukou zákona. Možná za to mohl ryzí pragmatismus, nebo se v něm skutečně hnulo svědomí – každopádně v červenci 1809 se čtyřiatřicetiletý Eugène François Vidocq dobrovolně vydal policii. Nemusel čekat dlouho, než si pro něj opět přišli, tentokrát to však mělo být naposled. K překvapení strážníků se notoricky známý recidivista nijak nebránil, když mu nasazovali pouta, a místo toho jim nabídl své služby.
Přinejmenším zpočátku ovšem nešlo o nic snadného. Stále se nad ním vznášel rozsudek smrti z posledního žaláře, nehledě na bohatý rejstřík trestů. Není divu, že byli kriminalisté k jeho požadavku zprvu skeptičtí. Nakonec zvolili kompromis a po vzájemné domluvě přidělili Vidocqovi funkci dvojitého agenta. Na oko jej zavřeli do vězení v Bicêtre na pařížském předměstí, kde mimochodem sám dřív strávil několik měsíců, a dali mu za úkol získávat informace od „spoluvězňů“. Trvalo několik let, než policejní ředitel Jean Henry usoudil, že se nový podřízený osvědčil. A koncem roku 1811 se mohl Vidocq pod záminkou falešného útěku opět nadechnout na svobodě.
Policejní revoluce
Nová životní náplň jej nadchla a vrhl se do ní naplno. Záhy přesvědčil vedení, že je třeba vytvořit zcela nové policejní oddělení. Příslušníky bezpečnostního sboru, tzv. Brigade Sûreté, se dle jeho návrhu měli stát policisté pracující v přestrojení, což by jim umožnilo infiltrovat mezi stíhané zločince. Vidocq mohl těžit z vlastních bohatých zkušeností a sám zpočátku působil jako jeden z agentů. Vedle toho přijímal a trénoval nové, zpravidla z řad bývalých kriminálníků.
Ostřílení muži dokázali skvěle zahrát žebráky i aristokraty a brzy nebylo pochyb, že se revoluční způsob boje se zločinem vyplácí. O tři roky později už měl tým na kontě přes 800 úspěšných zátahů a jeho působnost se pod záštitou císaře Napoleona rozšířila z Paříže na celou zemi. Rozprášili například venkovský gang zlodějů, který přepadal vesnická stavení a loupil. Vidocq ke skupině pronikl, v přestrojení provedl tři krádeže a jako další cíl vytipoval obydlí jistého bohatého starce. Tam už na skupinu čekali předem přivolaní policisté.
Na soukromou dráhu
Kdyby se Eugène tehdy ohlédl, své dřívější já by patrně vůbec nepoznal. V uniformě strávil dlouhých šestnáct let a za tu dobu dokázal pařížskou kriminalitu omezit až o čtyřicet procent. A dost pravděpodobně by zdárně pokračoval, kdyby jeho dlouholetý šéf Jean Henry neodešel do důchodu. Jeho nástupce Marc Duplessis totiž neměl pro Vidocqovy metody ani špetku pochopení: Odmítal například, aby agenti trávili pracovní dobu v barech a nevěstincích, ačkoliv jedině tam se často dalo přijít k užitečným informacím. Vzájemné spory obou mužů vyústily ve Vidocqovo rozhodnutí opustit řady strážců zákona a na svou funkci rezignovat.
Měl dvaapadesát let, byl bohatý a mohl si dělat, co chtěl. Sedět doma ho nelákalo, a když mu v roce 1830 zkrachovalo podnikání na poli výroby papíru, rozhodl se těžit z bohaté praxe a dát se na dráhu soukromého detektiva. Tři roky nato založil zřejmě první detektivní agenturu v dějinách a brzy zaměstnával čtyři desítky vyškolených terénních agentů. O klienty neměli nouzi: Nejčastěji vymáhali dluhy od četných podvodníků a odhalovali padělané dokumenty. Seznam zdárně vyřešených případů se rychle rozšiřoval zejména proto, že Vidocq dokázal zúročit své dovednosti: Měl například precizní fotografickou paměť. Metody, jež během následujících let zavedl, pak inspirovaly kriminalisty po celém světě (viz Odkaz prvního detektiva).
Nikdy se nepoučil
Vidocqův problém tkvěl v tom, že si sám nedělal s dodržováním zákonů těžkou hlavu. A tak se, jako již tolikrát předtím, znovu ocitl v hledáčku policie. V roce 1837 vtrhli strážníci do jeho kanceláře kvůli uplácení vládních úředníků a o pět let později jej zatkli za zadržení muže, který měl být ve skutečnosti nevinný. Soud poslal Eugèna na pět let za mříže a teprve odvolací řízení prokázalo, že šlo o omyl. Škoda však již byla napáchána, důvěryhodnost detektivní agentury rychle klesala a jejímu zakladateli nezbylo než ji zavřít. Do konce života pak přijímal už jen příležitostné zakázky.
Jenže jako by se stále nepoučil. Coby sedmdesátníka ho čekal ještě poslední pobyt ve vězení, když ho přistihli, jak se vydává za duchovního. Roku 1857 pak zemřel v Paříži na následky prodělané cholery, údajně ve společnosti svého právníka, kněze a osobního lékaře. Zůstalo po něm jmění v hodnotě bezmála tří milionů franků, o nějž se přihlásilo hned několik bývalých milenek a také syn jeho první manželky, který Vidocqa prohlašoval za svého otce. Slavný detektiv se však pojistil, aby mladému hrabivci nic nepřipadlo. V závěti totiž neopomněl zmínit, že v době jeho početí seděl ve vězeňské cele.
Odkaz prvního detektiva
Pro kariéru policisty neexistuje lepší průprava než dvacet let „praxe“ ve zločineckém podsvětí. Vidocq tak dokázal přijít se spoustou myšlenek, jež mu později právem vynesly přízvisko „otec moderní kriminalistiky“. Revoluční byl už jen princip fungování Brigade Sûreté, tedy snaha maximálně proniknout k jádru zločineckých gangů. Pod Vidocqovým vedením se pařížští agenti, do jejichž řad přijímal i ženy, naučili používat rafinované převleky a infiltrovat mezi podezřelé. Sám Eugène François však zašel ještě dál: Místo aby zadrženého okamžitě poslal do vazby, překvapil ho pozváním na večeři. Při jídle si s ním pak důkladně popovídal, takže získal mnohem víc informací, než by přinesl standardní výslech na stanici.
Jako jednu z prvních věcí po nástupu k policii zavedl databázi zadržených. Každému byla přidělena vlastní identifikační karta, kam se zaznamenaly všechny dostupné informace: popis, přezdívka, zločinecká minulost a podobně. Systém později převzala i policejní oddělení v zahraničí a dnes představuje naprostou samozřejmost. Eugène François se zároveň jako jeden z prvních seriózněji zabýval balistikou, vytvořil první sádrový odlitek otisku stopy a vynalezl také nesmazatelný inkoust, vhodný při boji proti padělkům: Francouzská národní banka jej pak využívala k tisku bankovek až do roku 1860.
Další články v sekci
Záchrana z laboratoře: Geneticky upravené kvasinky pomáhají včelám přežít
Na pozadí zásadních světových událostí dochází k masivnímu vymírání včelstev, o němž se zatím příliš nemluví. Situace je však vážná a k lepšímu by se mohla obrátit díky nové supervýživě, kterou vyvinuli britští odborníci.
Včely tvoří nedílnou součást přírody a klíčovou roli hrají také v životech lidí, neboť opylují zhruba 70 % veškerých plodin. Jejich drastický úbytek by znamenal pohromu globálních rozměrů – a navzdory všem našim snahám k němu pozvolna dochází. Vinou klimatické změny i ztráty přirozeného prostředí včelstva chřadnou, jsou náchylnější k virovým nákazám a postupně vymírají. Dle některých odhadů dokonce za poslední dvě dekády zmizela z planety celá polovina včel.
Náhražky nestačí
Základní složky včelí potravy tvoří pyl a nektar. Získané suroviny včely snášejí do úlů, kde z nich vzniká med coby zásoba na podzim a zimu. Včelaři ho však stáčejí a místo něj hmyz krmí směsí cukru, proteinové mouky a vody. Uvedený mix ovšem včelám k plnohodnotné existenci nestačí – je to jako podávat člověku stravu bez sacharidů, aminokyselin a dalších klíčových složek. V náhražce také chybějí zcela zásadní steroly, jež se uměle vyrábějí velmi obtížně. Takto ochuzená včelstva se pak méně množí, a ještě menší počet jedinců se dožije dospělosti.
Geraldine Wrightová vedla posledních patnáct let na University of Oxford výzkumnou skupinu, jejímž cílem bylo zajistit pro malý hmyz adekvátní alternativu. Tým se zaměřil na hledání konkrétních sterolů, které včely k životu potřebují, a pak vyvíjel způsob, jak je získat uměle. Klíčem k úspěchu se nakonec stalo genetické inženýrství, s jehož využitím se povedlo upravit kvasinky tak, aby produkovaly všech šest identifikovaných kýžených složek.
„Jedná se o zásadní průlom. Když se mé studentce podařilo upravit kvasinky tak, aby produkovaly steroly, poslala mi fotku chromatografu, která výsledky její práce potvrzovala,“ dodává Wrightová, zatímco ukazuje snímek visící na zdi.
Už za dva roky
Uměle získané steroly se tak staly součástí nové superpotraviny v podobě těstovitých tyčinek, jimiž se v současnosti krmí včely v laboratořích. A výsledky se jeví velmi slibně: S adekvátním krmením se jich dožívá dospělosti až patnáctkrát víc. „Když mají všechny potřebné živiny, jsou silnější a méně náchylné k nemocem,“ vysvětluje Wrightová.
Výživa navíc hraje důležitou roli, přijde-li léto po krátkém jaru dřív a včely nemají dost času si vybudovat dostatečné zásoby na zimu. Čím déle totiž zůstanou bez pylu, tím většímu nutričnímu stresu čelí a tím víc jich uhyne. Nyní musí proběhnout další studie a zjistit, jak zdraví včelstev ovlivní popsaná superpotravina podávaná dlouhodobě. Nicméně první zájemci by si snad mohli nový produkt koupit již během dvou let.
